5. ZJEVENÍ BOHA V JEŽÍŠI KRISTU

Transkript

1 5. ZJEVENÍ BOHA V JEŽÍŠI KRISTU Tato a následující kapitola jsou zároveň ukázkou, jak lze uplatnit geneticko-progresivní metodu navrženou v OT 16 v praxi, tj. v reflexi fundamentální teologie. Budeme tedy postupovat od pojetí zjevení ve Starém a Novém zákoně, tj. na úrovni konstitutivních pramenů zjevení, k tomu, jak o zjevení uvažují dokumenty učitelského úřadu církve (jaké interpretační linie nalézáme v dějinách zjevení v průběhu staletí, a to v reflexi římskokatolické tradice.) 1 Další kapitola poslouží k systematizaci získaných dat s ohledem na současné teologické myšlení. Dějiny spásy, tak, jak jsou zachyceny v Bibli, zůstávají normativní dějinnou zkušeností křesťanů, jíž máme poměřovat naši vlastní skupinovou či individuální dějinnou zkušenost i víru. Měli bychom směřovat k postupné integraci všech dějinných zkušeností do dějin spásy, nalézt v celku specifické místo pro každou z nich tak, aby právě uvnitř tohoto celkového horizontu byly jednotlivé události srozumitelné a dějinněspásné. 2 Boží zjevení je základem a východiskem víry a víra ve zjevujícího se-sebesdělujícího se Boha je základem a východiskem teologie. Teologie má toto Boží sebesdílení, v nějž jsme uvěřili, vykládat a dále sytit světlem zjevení. 3 Co nám tedy o zjevení sdělují biblické texty? Jaké základní struktury porozumění sebesdílení Boha v dějinách obsahují? 4 Poznáváme Boha, protože se Bůh sám dal a dává člověku poznat. Sebesdělující se Bůh vystupuje ze své skrytosti a zjevuje se, odhaluje svá tajemství. Projevuje se jako Bůh živý a Bůh živých, Bůh dialogu s člověkem - Bůh, který se otvírá člověku, přichází k němu a sdílí mu sebe sama. 5 Namísto výrazu zjevení, jež vyjadřuje Boha setkávajícího se s člověkem, lze užít i jiné termíny, např. evangelium nebo Boží slovo. Každý výraz je cestou, jak poukázat na toto setkání a jako vždy má každý své přednosti a limity, neboť zachycuje pouze určitý aspekt Boží iniciativy vůči člověku. Nejčastější výraz, který se přibližuje dnešnímu významu slova zjevení, je ve Starém zákoně Slovo a v Novém zákoně Logos či evangelium. 6 evangelium = radostná událost Božího příchodu, radostná zvěst o Bohu, nese s sebou problém integrace SZ zjevení slovo = Boží příchod se děje skrze Slovo: tvořící, působivé, hlásané, vyžaduje naslouchajícího partnera, zjevení pak ovšem může být chápáno pouze jako systém pravd, jako pouhá komunikace obsahů (intelektuální vize víry?), zatímco zdá se, že by mělo být i něčím více: viz personální aspekt Slovo je v Ježíši Kristu tělem, osobou, nejen naukou zjevení = odkazuje na lat. revelare, či řecké apokalyptein jakožto odhalení něčeho, co bylo skryté, sejmutí roušky, která cosi dosud zahalovala, je však kupodivu lehce zavádějící: Bůh není zcela odhalený, nelze ho zcela poznat, tváří v tvář, spíš se nám někdy daří lépe zachytit, co Bůh není. 7 V teologii se výraz zjevení začal používat až v době, kdy se křesťanství potřebovalo vymezit vůči osvícenství a mnoho autorů poukazuje na to, že jeho rizikem je zúžení specificky 1 Na počátku kurzu jsme podobně rozlišili konstitutivní a interpretační prameny teologického poznání. Konstitutivní moment zjevení tvoří sebesdělení Boha, jak ho nalézáme zachyceno v Písmu svatém, které ukazuje, jakým způsobem Bůh svou láskou vstupuje do našeho světa a stává se nám blízkým, zjevujícím a zjeveným. 2 Týká se to i našeho vlastního životního příběhu: to, co sami prožíváme, by mělo být dějinami spásy v jakém smyslu viz výborný text italského řeholníka a psychoterapeuta A. CENCINI, Život jako dějiny, víra jako paměť. Psychologicko-duchovní exhortace o prožitku jako dějinách spásy, přednesený na setkání zasvěcených osob, jeden jeho překlad je dostupný na obsahuje však bohužel řadu nepřesností, proto odkazujeme na upravený text uvedený na našich stránkách (s vědomím autora). 3 J. ZVĚŘINA, Teologie Agapé, Praha, Skriptum 1992, Poznámka k tématu dějinnosti, Písma a pravdy v něm zachycené: biblické texty jsou samozřejmě pravdivé, ovšem pravda v nich zachycená je pravdou spásnou. Bible není manuálem pro studium dějin. Účelem jejího sdělení není podat přesnou chronologii událostí, ale sdělit to zásadní, co je v ní obsaženo: ukázat spásu. V tom spočívá dosah působení Božího slova, které mluví a působí i přes hranice věků i do života současného člověka. 5 tamtéž. 6 srov. LATOURELLE srov. WALDENFELS, 207, ale také LATOURELLE, Rivelazione in DTF 1014 (it. vyd.). 1

2 křesťanského chápání Boha na jeho zjevený aspekt. 8 V Písmě má navíc tento výraz silně apokalyptický význam (v SZ), v NZ Boží sebesdělení v Ježíši Kristu používá téměř třicet různých výrazů k označení této skutečnosti. 5.1 KONSTITUTIVNÍ MOMENT (SZ A NZ ZJEVENÍ) Jak rozumět dějinám spásy, které najdeme zachyceny v Písmu svatém Starého a Nového zákona? Celé dějiny spásy lze nahlížet jako neustálou Boží nabídku vztahu a blízkosti, která přetrvává přes veškerá lidské selhání, jichž jsou dějiny plné. Každé selhání člověka, jeho hřích, již ve Starém zákoně doprovází nový příslib a přátelství s Bohem, možnost vytržení člověka z jeho ztracenosti a vysvobození slovem naděje. 9 Toto zaslíbení, které starozákonní text klade na sám počátek stvoření, do ráje, dále stvrzují sliby Noemovi, Abrahámovi, smlouva na Sinaji ad. Boží slib připomínají stále znova i proroci, kteří kárají nevěru Izraele a udržují naději, že se slib i přesto naplní. Živou naději na to, že každý lidský osud i celé dějiny jsou v Božích rukou, udržují i mudroslovné spisy a židovská apokalyptika. To, co platí pro Izrael, je příslibem z Boží strany pro celé lidstvo: všem je určeno zaslíbení trvalé Boží lásky, která se nenechá odradit lidským pádem a nevěrou BOŽÍ ZJEVENÍ VE STARÉM ZÁKONĚ aneb jak starozákonní tradice předkládá událost zjevujícího se Boha. 10 Starý zákon nepoužívá pouze jeden termín, který by vyjadřoval zjevení Boha člověku v jeho dějinách. Obsahu toho, čemu dnes říkáme zjevení či sebesdělení Boha, v textech SZ odpovídá líčení zkušenosti Božího jednání ve prospěch izraelského lidu. Má povahu setkánídialogu Boha, který se dává slyšet či uvidět, s lidem, jenž jeho sdělení přijímá. 11 Trvalým rysem všech podob zjevení Boha ve Starém zákoně a celé starozákonní zkušenosti Boha, je důraz na Boží zasahování/vstupování do dějin spásy. Takovýto vztah Boha k Izraeli je založen díky Boží iniciativě: je to Bůh, kdo jedná a utváří dějiny spásy. Pro starozákonní Izrael má jednoznačně přednost předání této zkušenosti Božího působení v dějinách před (metafyzickou) reflexí o Boží existenci. Na úrovni starozákonních spisů nacházíme čtyři základní podoby tohoto Božího projevu v dějinách Izraele. Při jistém zjednodušení lze říci, že obsahuje čtyři formy zjevení: 1. zjevení ve slovech Zákona v dějinách a základním vztahu Boha s člověkem uzákoněném v Tóře, tvoří základní osu všech dalších podob zjevení 2. zjevení skrze slova proroků ve spisech izraelských proroků se Boží slovo projevuje nejen jako připomínka minulých výkupných činů Boha, ale jako neustálé Boží vycházení vstříc svému lidu, v každé dějinné situaci 3. zjevení skrze moudrost - mudroslovné knihy vyzdvihují zjevení Boha v rytmu běžného života a zkušenosti a moudrost samu jako projev Boží péče o člověka 4. zjevení jako dovršení dějin starozákonní apokalyptika nakonec nabízí souhrnný pohled na dějiny s výhledem na jejich dovršení 8 tamtéž, viz ale i LORIZIO, Rivelazione in Barbaglio Bof Dianich srov. ZVĚŘINA neboť víme, že mnohokrát a mnohými způsoby se zjevil Bůh v dějinách Izraele, srov. Žid 1,1 11 srov. LATOURELLE

3 A) ZJEVENÍ VE SLOVECH ZÁKONA aneb Zákon jako originální struktura Božího zjevení Pokusme se nyní porozumět, proč je Zákon originární, tedy původní a zakládající strukturou starozákonního Božího zjevení a jak se Bůh zjevuje ve slovech Zákona (tj. ve slovech Tóry, v prvních pěti spisech starozákonního biblického kánonu). Tyto úvodní spisy starozákonního biblického kánonu obsahují tzv. zakládajícími příběhy, které hluboký teologický význam Zákona-Tóry sdělují nezřídka skrze vyprávění událostí z hluboké minulosti izraelského národa. Tato vyprávění nelze oddělit od teologie v nich ukryté už proto, že Tóra pro Izraelity (ani pro křesťany) nemá týž význam jako řecký nomos (zákon ve smyslu řádu skutečnosti) či latinský lex, tj. právní norma. Zákon je sice normou vztahu Boha a člověka a jeho řádem, ale při bližším pohledu na jeho konkrétní obsahy bude zřejmý i rozdíl hebrejského pojetí od jiných. Zcela kardinální událostí izraelských dějin, středobodem prvních pěti knih starozákonního biblického kánonu, je exodus aneb příběh vysvobození izraelského lidu z egyptského otroctví. Zjevení Boha je tak spojeno se zásadní a zakládající událostí v životě izraelského lidu. Exodus na sebe napojuje řadu dalších dějinných událostí, obsažených nejen v Tóře. Všechny budou čteny ve světle vysvobození z Egypta: vstup do země zaslíbené stejně jako pozdější babylonské vyhnanství, které bude interpretováno jako možnost být znovu osvobozen Bohem, jež je schopen svému lidu znovu dát ztracenou zemi zaslíbenou. 12 Bůh tedy se tedy zjevuje jako ten, který se stará o svůj lid a jeho péče se projevuje v dějinách také však žádá po svém lidu pozitivní odpověď. 13 Ukážeme si dynamiku Božího vyvolení a jeho zaslíbení, jehož naplnění je spojeno se spásou Izraele. Podíváme se nyní na tři různá místa knih Zákona, které obsahují důležité rysy sdělení o Božím zjevení v biblickém Izraeli. o Teologie Božího jména Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem, který jsem. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám. Bůh dále Mojžíšovi poručil: Řekni Izraelcům toto:»posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.«To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. (Ex 3,14-15) Kdo je Bůh? Kým je vzhledem k Izraeli? Text úryvku říká, že sebezjevení Boha se děje také skrze jeho jméno, které sděluje, že Bůh je ten, jenž byl i bude se svým lidem. 14 Jméno samotné tedy sděluje obsah Božího zjevení, odkazuje dějinně-spásnou událost, do jejíhož počátku je zasazen. 15 K Božímu jménu (či lépe Božím jménům) v Izraeli: nejpoužívanějším Božím jménem je zde Él a jeho deriváty, 16 které označuje Boží dynamickou sílu. Také známý tetragram JHVH je nositelem hlubokého teologického významu a syntézou Boží identity. Odkazuje podobně jako výraz hy<h.a, rv,a] hy<h.a v textu Ex 3,14 na Boží péči o svůj lid - Bůh byl a bude s ním uprostřed jeho starostí, vysvobodí ho. Základním rysem Boha podle SZ tedy je, že jedná a bude jednat v jeho prospěch, protože je věrný srov. Oz 11,1; 12,10; Am 2,9-10; 3,1-2; Mich 6,4; Iz 43, původně toponymum, jméno spojené s kulturou sinajských a jihopalestinských kmenů, které převzaly i ostatní izraelské kmeny, podrobněji viz úvod do SZ. 14 ne tolik, že je, to nepatří do semitského způsobu myšlení 15 Mojžíšův příběh patří do celku vyprávění o vysvobození Izraele z egyptského otroctví. 16 Viz též F. HORÁČEK, Hospodin a Bůh: nad jejich náboženskodějinným obrazem in Salvatoria, Praha, ČKA 2008, Deriváty zde myslíme výrazy jak Él Olám, Él Eljón, Él Cháj Bůh věčnosti, Nejvyšší, Živoucí. Elohim bývá vysvětlován jako plurale tantum či p. maiestaticus, nejde o apelativum jako v případě Él, ale vždy jako označení Boha Izraele. Plurál Elohim naznačuje mnohost Boží síly. Samotná mnohost Božích jmen má svůj význam: žádné jednotlivé slovo není s to zachytit Boha. 17 Přeloženo do běžného jazyka: to, co jste zakusili v minulosti, budete moci zakusit i v budoucnosti. Výklad tohoto Božího jména v metafyzickém smyslu tedy není zcela namístě, neodpovídá mentalitě semitské kultury, jak již bylo 3

4 Z textu lze vyvodit i to, že Bůh se svému lidu zjevuje ve zcela specifické dějinné chvíli (před cestou vysvobození z otroctví) a snaží se vzbudit jeho pozitivní odpověď, která se odrazí v kultu (jak vyplyne z dalšího). Text zároveň sděluje, že je to Bůh, který se zjevuje Mojžíšovi, nikoliv odkrytí Boží přítomnosti člověkem (Mojžíšem). Dějiny jsou tedy místem Božího sebezjevení - Bůh pak zjevuje význam dějin. o Smlouva a Zákon (srov. Ex 20; Dt 5) Dějiny zůstávají i nadále důležité, jak ukazuje i samo téma Zákona. Jeho účelem je udržet vztah s Bohem, v tom smyslu je Zákon jakýmsi Božím darem na cestu dějinami k dovršení zaslíbení. pro tuto cestu Izraele dějinami je ústřední zkušenost exodu, vysvobození Izraele z egyptského otroctví- Jde o jakýsi archetypický čas Izraele, kde nejde jen o cestu do zaslíbené země: Hospodin vysvobodil Izraelity především proto, aby kráčeli k němu, proto i Zákon tu je dán kvůli vztahu, aby držel otevřenu cestu k dosažení zaslíbení. Cesta k zaslíbené budoucnosti předpokládala tři etapy (cesta ke studnám, na Sinaj, a planiny Moábu 18 ), zde nás bude zajímat především druhá z nich, spojená se smlouvou, jíž Bůh exodu uzavírá se svým lidem. Také smlouva je zpečetěním vztahu: zachování smlouvy (tj.poslušnost) se stává podmínkou dobré budoucnosti. Žít pode Zákona znamená žít v souladu se smlouvou i s darovanou svobodou a kráčet k zaslíbení. 19 Smlouva pojmenovává věci a ukazuje tím jejich význam, tj. připomíná neustále, že dárcem všech věcí je Bůh, a podle toho i ustavuje vztah odpovídající této skutečnosti. Připomíná tím i že vztah k Bohu je proto nutně nesymetrický, neboť on je dárcem všeho, on je tím, kdo je ve vztahu silnější a kdo smí žádat po druhém nejen věrnost, ale poslušnost, zatímco sám se zavazuje k věrnosti smlouvě. Až bude slabší v nouzi, má tak zajištěnu pomoc mocnějšího. Nerovnoprávnost vztahu, rysy vazalství, které v sobě smlouva nese, viz např. Ex 19-24, kde je popsáno uzavření Boží smlouvy s lidem. 20 Jde o vztah podobný vztahu silnějšího a slabšího kmene, v němž se vyžaduje úcta k mocnějšímu, vyjádřená jednotlivými články smlouvy. Jasně to ukazuje struktura smlouvy uzavřené Bohem na Sinaji. 21 Poslušnost je tedy setrváváním a uskutečňováním vztahu nabídnutého z Boží iniciativy: Bůh ukazuje svoji věrnost a lid svou poslušností Božímu zákonu ukazuje, že si je vědom daru o Úvaha o počátcích se smlouvou je spojen i příběh o stvoření, jde o variaci na téma Božího daru a případné neposlušnosti člověka s tím, 22 co plyne z pokusu porušit dohodnutý vztah. její porušení je pokusem přivlastnit si Boží místo, Boží identitu, tj. nastavit jinak vztah s Bohem - vede k celkové deformaci vztahu člověka k Bohu k ke světu. Člověk bude řečeno Boží bytí a jednání je třeba chápat jako jeden celek, srov. např. LORIZIO, Rivelazione, K problematice výslovnosti viz úvod do SZ nebo úvod do hebrejského jazyka. 18 viz úvod do SZ 19 zaslíbení souvisí se svobodou: potřeba vztahu nemůže být uspokojena než zaslíbením 20 popis však vyjadřuje mj. i to, že pro Boha není problém přistoupit na naši kulturu, mentalitu, jazyk, srov. LORIZIO 1340n. 21 nesmíme zapomenout, že Bůh s člověkem uzavřel vícero smluv, viz smlouva s Noemem, Abrahamem, srov. úvod do SZ. Připomeňme strukturu smlouvy, kterou vidíme i v textu Ex 19-20: 1. po sebeprezentaci Boha následuje historický prolog, který připomíná lidu zakládající událost exodu, která vedla ke smlouvě, 2. články smlouvy, 3. rituální oslava uzavření smlouvy (Mojžíš kropí lid a oltář krví obětních zvířat, srov. Ex 24,8) 22 Viz Jahvista (srov. Gn 2,16-17: A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."), který představuje situaci počátků (stvoření) jako součást smlouvy (nejíst ze stromu poznání). 4

5 podléhat pokušení chápat Boha jako kohosi žárlivého a nepřejícího 23 a tato nedůvěra/nevíra (v logice neposlušnosti zákona) se rozšíří se i na vztah k druhému člověku, který je právě tak pod ochranou Boží, 24 a dopadne i na obecnou situaci společenství (Bábel: Bůh lidem zabraňuje, aby byli jako on, 25 ustavuje ale smlouvu s Noemem, zástupcem lidstva) S Abrahamem původní Boží záměr nabírá rysy zvláštního vyvolení. B) ZJEVENÍ BOHA VE SLOVĚ SZ PROROKŮ Po Božím zjevení v podobě Zákona, rozeznáváme jako další formu zjevení Boha v dějinách izraelského národa slovo proroků. V nové historické situaci (doba králů přechází v situaci devastace a babylonského vyhnanství) 26 vstupuje do dějin Izraele proroky prostředkované Boží slovo soudu a nabídka nové smlouvy, která má lid povzbudit k návratu do vztahu k Hospodinu, k obrácení. Slova proroků zároveň ukazují, že zjevení není věc vzdálené minulosti a Božího jednání ve prospěch vyvoleného národa kdesi v jeho šerých počátcích, ale naopak vypovídá o zjevení, které nachází adekvátní podobu i pro oslovení člověka v odlišné dějinné situaci: Bůh se skutečně stále = i nyní stará o svůj lid. Důraz je kladen na přítomnost: vedle připomínání minulých spásných Božích činů proroci poukazují na rysy, které v chování Božího lidu neodpovídají logice smlouvy s Bohem. Sebe-sdělení Boha skrze slova proroků tak obsahuje výpověď o Božím zasahování do dějin Izraele, ale s novým důrazem: dříve uzavřená smlouva mezi Bohem a jeho lidem musí být v dějinách neustále oživována. Chybné chápání Božího zaslíbení vedlo k dojmu, že vstupem do zaslíbené země bylo vše podstatné dokonáno a Zákon jakoby do jisté míry pozbyl svou platnost. Toto chybné chápání vztahu s Bohem přineslo jevy jako byla např. baalizace obrazu Hospodina nebo rostoucí synkretismus v době izraelských králů. Přispívalo k tomu jistě postupné vstřebávání vlivu okolních (někdy vyspělejších) kultur v Izraeli, nicméně vzhledem k uzavřené dohodě s Bohem, šlo o jev, který byl proroky interpretován především v klíči krize víry Izraele a jako nevěra izraelského lidu vůči Hospodinu. Smlouva s sebou nese nevyčerpatelný a nesouměrný vztah, počítá s obdobím jeho úpadku, zanedbáním ze strany člověka: právě tehdy však vystupují proroci a žalují, obviňují lid Božím jménem z nedodržení ujednání - aby ho povzbudili k plnějšímu obrácení. o Zjevení jako slovo soudu starozákonní prorok není ten, kdo předpovídá budoucnost (tj. kdo zná do detailu Boží plány), ale kdo Božím jménem vyslovuje Boží soud nad přítomností 27 ke struktuře literárního žánru soudu (rib): Hospodin není v roli soudce, ale poškozené strany ve sporu (není tedy neutrální) má zájem na obnovení smlouvyvztahu (ne o nápravu škod ) sám zákon je pro Izrael zkouškou, 28 v níž se lid občas pokouší ověřit, zda i z Boží strany vztah i nadále trvá tj. pokouší Boha 29 svou nedůvěrou (sami podléháme a odtud podezření, že i druhý musí podlehnout ) 23 Srov. Gn 3,5: Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." 24 Gn 4,15: Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. 25 Gn 11,6: Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. 26 charakteristika tohoto období viz např. RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003; SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995, k vyvraždění a deportaci do babylonského zajetí v SZ textu viz např. 2 Pa 36, (o důvodech a popis odvlečení), komentář tohoto úryvku viz např. ( ). 27 srov. např. NOBLE, Prorok = ten, kdo slyší Boží slovo a předává je dalším, k nimž je poslán. Jedná v moci Boží řeči, tamtéž 63. 5

6 důležitá zpráva o Bohu zde skrytá: že poznání Boha souvisí s obrácením, vyprovokovanému Božím slovem, které žaluje a obviňuje lid jen proto, aby ho povzbudilo ke spáse. o Zjevení nové smlouvy aneb jak znovu uvést lid na cestu zaslíbení. Objevuje se zde nové pojetí hříchu jako skutečnosti hluboce zakořeněné v lidském srdci, která potřebuje nový Boží zásah, novou smlouvu, jež by vzala vážně tuto zásadní slabost partnera, jeho neschopnost být věrný/poslušný vůči Hospodinu. Proto Bůh zasahuje a uschopňuje k obrácení a to tím, že obnovuje svůj lid v nitru. Tato niterná obnova má umožnit novou poslušnost zákonu. K obnově dochází v souvislosti s exilem (babylonským vyhnanstvím) a s ním spojenou krizí víry. Přinesl zkušenost Božího vzdálení, která však může být žita v důvěře v Hospodinovu věrnost. S vyhnanstvím se vynořily důležité otázky víry: jak Bůh mohl dopustit, že tolik nevinných povražděno či deportováno do exilu? Jak to že vyvolenému lidu vládnou cizí národy a jejich cizí božstva? Zapomněl Bůh na svůj lid? Zmýlili jsme se v něm, Hospodin tedy není silnější než ostatní bohové? Právě v této situaci se však ukazuje Boží spásné jednání: Bůh je blízký osudu svého proroka, zvěstujícího novou smlouvu. 30 Tato nová Boží přítomnost zakládá možnost víry v Boha i v situaci všudypřítomného hříchu a zla. Bůh je i zde - ve své svrchované svobodě - přítomen, přestože možná jen velmi zahaleně. 31 Jedním z nejdůležitějších svědků tohoto období je prorok Jeremjáš: ano, exil přinesl zkušenost vzdálení Boha - ale také možnost oboustranné věrnosti i přes absenci tradičních náboženských struktur jako je kult, kněžstvo, chrám ad. Do obtížné situace vstupuje nové spásné Boží jednání a nová smlouva. Podobně viz prorok Izajáš a zejm. tzv. Druhý Izajáš 32 ve zpěvech služebníka Hospodinova : 33 Bůh se zjevuje jako ten, který má účast na ponížení a osudu trpícího, jež si uchovává důvěru v Boha. Je zde vyjádřena i naděje na novou spásnou událost, v níž se Bůh projeví jako Stvořitel a Obnovitel avšak na univerzální úrovni, tj. jako Bůh všech národů (nejen Izraele) a spasitel všech (srov. Iz 45,12). Druhý Izajáš mluví také o přísném monoteismu (i na teoretické úrovni), 34 vždy ovšem úzce svázaným s hlásáním nové spásné události, v níž se Pán světa a dějin ukáže jako stvořitel a spasitel a vrátí život lidu, který zakusil smrt. 35 Ezechiel se zmiňuje o Boží svatosti v souvislosti s jeho zranitelností: láska je posvátná, protože je zranitelná. 36 dalším nepominutelným aspektem některých proroků je rozšíření původní kategorie těch, o které se Bůh stará, daleko za hranice Izraele: poselství osvobození-spásy se už netýká jen vyvoleného národa, ale všech národů, srov. např. Iz 25, Ex 20,20: Mojžíš lidu odpověděl: "Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit." 29 viz Massa a Meriba: Massa = pokušení, zkouška, Meriba = reptání, odpor, srov. Ex 17,1-7; Nm 20, Jer 31, Jer pro případné dovysvětlení těchto jmen viz např. předmluva k ekumenickému překladu Bible. 33 Iz 42,1-7; 49,1-9; 50, 4-11; 52, Iz 46,9: Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. 35 Iz 54,5: Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. Viz též Iz 43,3.7 ad. 36 Srov. Ez Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu 6

7 C) ZJEVENÍ SKRZE MOUDROST Další modalita starozákonního zjevení bývá prezentována jako zjevení Boha skrze moudrost a najdeme ji především v tzv. mudroslovných knihách Starého zákona. Více než jiné knihy se zabývají každodenní životní zkušeností, v níž je skryta moudrost, jež je Božím darem a zjevením. Zároveň (podobně jako prorocké slovo) sbližuje izraelskou kulturu s ostatními starověkými společnostmi a jejich moudrostí. 38 Boží zjevení se ve všední realitě, v její skryté moudrosti předpokládá, že Bůh je schopen se zjevit v životní zkušenosti člověka. I ona tedy a nejen dějiny Izraele či slova proroků - obsahuje určité poznání Boha poznání Boží moudrosti. 39 Tak jako v již představených formách starozákonního zjevení i zde je obsaženo zjevení toho, že život je dobrým darem, jenž nelze zcela ovládnout a manipulovat jím, právě tak, jako nelze manipulovat a ovládat Boha. Moudrost bývá těžko uchopitelná, součástí jejího zjevení je, že ji nelze ovládnout: nelze ovládnout to, co sama ukazuje, lze ji obdržet pouze tehdy, uznáme-li, že je darem. 40 Mudroslovné knihy se zabývají i tím, jak s tímto darem, který je současně zkušeností i poznáním, nakládat: základem, jenž umožní rozlišit, kudy životem dále jít a co je prospěšné a Bohu milé je podle těchto textů bázeň Boží (hw"hy> ta;r>y). Rozlišujeme různé typy hledání moudrosti v těchto knihách: jedna linie se zaměřuje na hledání řádu a smyslu života (viz kniha Přísloví nebo Kniha moudrosti), druhá, tzv. kritická moudrost knihy je obsažena zejm. v knize Jób a knize Kazatel. Vedle toho kniha Přísloví obsahuje zvláštní postavu personifikované Moudrosti, o které se také zmíníme, v závěru této podkapitoly věnované mudrosloví. 1. Moudrost je zdrojem poznání Boha (Př, Mdr) Moudrý člověk se nechá vychovávat nahlížením vlastní zkušenosti, tak je veden k poznání Boha a svého místa ve světě, ke správnému postoji a moudrosti, jež je bázní před Hospodinem (tato bázeň je darem, avšak i počátkem vší moudrosti) 41 Úkolem moudrého je odkrýt řád a smysl života: jsou však poznatelné pouze vírou - oním řádem je totiž věrnost Boha svým zaslíbením. Člověk hledá šťastný život, ten ale souvisí s dobrým srdcem: úspěch se měří kvalitou srdce, proto také dobrý život vede ke šťastnému životu. Šťastný život je tak Boží odměnou za naše jednání, platí tu tedy něco za něco - spravedlivý dostane od života spravedlivě naděleno dobré, zlý naopak... Cílem je uvědomit si, že naše jednání má hodnotu a že má smysl uchovat si naději ve spravedlnost, která dříve či později zavládne našim životům. 2. Kritická moudrost (Jb, Kaz) namítá, že řád a smysl života nelze definovat a už vůbec nejde o řád, který bychom mohli jakýmkoliv způsobem ovládat (námitka proti logice odměny/odplaty - často přece to, co nás potkává vůbec není úměrné naší vině, viz Jób) právě negativní zkušenosti nás vysvobozují z retribuční logiky, v níž platí má dátidal, neboť moudrost není odměnou za dobré chování apod.. Tento směr moudrosti tedy zdůrazňuje zachování smyslu pro přesažnost Božího tajemství, které se nejzřejměji vyjevuje při setkání se smrtí: právě na ní nejzřetelněji vidíme nemanipulovatelnost i svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. Podobně však i v jiném typu starozákonního textu, v knize Žalmů: Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. (Ž 117,1-2) 38 Typický žánr mudroslovné literatury, jako např. přísloví, najdeme v literatuře starého Egypta stejně jako v dalších starověkých civilizacích. 39 Lze dokonce říci, že celý Starý zákon obsahuje tuto perspektivu moudrosti, kterou zdůrazňují mudroslovné knihy uzavírající jeho kánon. Sám výraz chochmá (moudrost) má co do činění s poznáním, se způsobem, jak si umět poradit v konkrétních situacích. Jde o poznání zkušenostní i rozumové pochopení, která má i své hranice, protože moudrost stvoření nikdy neobsáhne zcela moudrost svého Stvořitele. 40 Přísl 2,1-9, Mdr 1,2; 6, srov. Př 1,1-7 7

8 nezištnost zjevení i smrt souvisí s mocí JHVH, nutí nás tázat se ještě jinak a hlouběji po vztahu člověka k Bohu. Na konci královské doby dochází se rodí otázky zpochybňující chování samotného Boha, srov. Ez 18, 25.19; Pl 5,7 42 Jak může věrný a milující Bůh dopustit takové utrpení? Jób je vrcholným příkladem zkušenosti krajního utrpení, kde tradiční víra nestačí, aby ospravedlnila opuštění ze strany Boha. Jób prožívá konflikt mezi tradičním obrazem Boha-ochránce a zkušeností Boha, který ničí veškeré jeho dosavadní poznání i život. Drama, které nemá řešení, vrcholí Božími otázkami, jež připomínají limity lidského uvažování a zároveň jsou projevem nečekané Boží péče (srov. Jb 38). Jen tyto otázky a nezlomná odvaha víry mohou čelit Božímu tajemství ukrytému v záhadě smrti. Kazatel hledá odpověď na otázku po místě, které Bůh člověku ve svém stvoření určil. Jaký životní cíl si volím? Nakolik kvalitní? - Ve srovnání s tušením věčnosti vloženým do lidského srdce je všecko další jen marnost. Dospívá ke konstatování neuchopitelnosti svrchovaného Božího jednání a toto poznání osvobozuje moudrého člověka z pokušení hledat iluzorní útočiště. I tam, kde schází světlo, můžeme kráčet životem prostých radostí, které Bůh člověku v životě naděluje, i tato prostá životní radost je darem. 43 Stále ještě lze důvěřovat Bohu a svěřit se mu, aby i náš vezdejší život měl svou chuť. I kritická moudrost tedy vybízí k setrvání v postoji víry: věřit a nesoudit Boží dílo, které dosud není dovršené Sjednocení témat Personifikovaná moudrost ( paní Moudrost ), 45 která je Bohu velmi blízká v sobě zahrnuje veškerou moudrost přítomnou ve stvoření, je jakousi podmínkou zjevení. Ve Starém zákoně není představena jako totožná s Bohem-stvořitelem (viz hrála jsem si před ním, když tvořil svět in Př 8,22-31), má vlastní tvář. Je s Bohem při stvoření (Př 8,22-31), shrnuje proces stvoření a celé dějiny a má privilegovaný vztah k Izraeli (Sir 24). Je tedy ve vztahu k Bohu, ke světu i k lidem (srov. Př 8,22nn), je jakousi prostřednicí ve vztahu Boha, člověka a světa, společným prvkem umožňujícím komunikaci a harmonii. má duchovní charakter: proměňuje vše, co obývá, trpícímu Spravedlivému uděluje dar nesmrtelnosti (Mdr 7,22-30; 10,1-11,4). Je Božím hlasem ve světě, volajícím k naslouchání, je jeho milující přítomností, proto svazek s moudrostí je velmi důležitý ( kdo mě nenávidí, milují smrt ), neboť spojení s ní umožňuje nahlédnout smysl lidského života 42 Vy však říkáte:»cesta Panovníkova není správná.«nuže, slyšte, dome izraelský: Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?; Avšak dům izraelský říká:»cesta Panovníkova není správná.«mé cesty že nejsou správné, dome izraelský? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?; Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti. 43 témata jako smrt, utrpení, temnoty nás upozorňují na to, že nelze SZ (a dějiny vůbec) interpretovat přímočaře jako růst od špatného nebo tehdy ještě nevědomého k lepšímu tj. jakousi denigrací, snižováním (podobně platí i pro srovnání křesťanství a ostatních náboženských tradic): jakože dříve lidé nevěděli, nenapadlo je např. ptát se po tom, co bude po smrti atp. jen proto, že k tomu nemáme dostatek historických pramenů. Bude dobré počítat s tím, že vždy vyvozujeme z toho, co víme a z toho, co se dochovalo určité poznání o poznání člověka v minulých staletích a že snad je lépe k tomu užívat schéma růstu od dobrého k ještě lepšímu jako obecného klíče k interpretaci dějin stvoření (viz ostatně biblické texty: od dobrého stvoření k novému nebi a nové zemi Janova zjevení). 44 jsou situace, kdy ani věroučné formulace nelze užít k tomu, abychom porozuměli nebo předkládali druhým k pochopení určitých životních událostí (srov. Jobovi přátelé). Proto Jób umlká na znamení hlubšího porozumění. Nemusíme nutně pro svou nejistotu hledat oporu v budování složitých systémů lidské moudrosti. Ani my nevidíme celé Boží dílo již dovršené, nežijeme v eschaton. Že nemůžeme řád nalézt ještě neznamená, že není. 45 srov. různá místa v knize Přísloví, která vedle sebe staví postavu ženy-moudrosti a ženy-hlouposti, (Př, 9,1-6 - Moudrost; 9, Hloupost, ale i 1, či 5,1-14 a mnohá další) 8

9 DOVRŠENÍ DĚJIN ZJEVENÍ: APOKALYPTIKA Kromě knihy Daniel sem patří částečně Zacharjáš a úryvky z jiných knih, viz např. Gn 8,22: Bůh znovu tvoří, Gn 10: Bůh národů = Bůh, který stvořil všecky národy a všecky je shromáždil do své náruče apod. Apokalyptika představuje celkový horizont zjevení, k němuž kráčíme: tak jako byla řeč o počátku dějin, ukazuje na konec dějin, jejich dovršení i dovršení zjevení. Pro apokalyptiku jsou dějiny jedním celkem, který pevně spočívá v Božích rukou: jsou sekvencí událostí, které se odvíjí podle předem stanoveného plánu (Dn 2,31; 7,2-28), který předvídá nárůst zla až po jakýsi vrchol, kdy eschatologicky zasáhne Bůh (Dn 8,23). Dějiny samotné přitom však už nejsou tak důležité, jde o Boží jednání jako jeden velký celek: dějiny jako dovršené stvoření. zároveň zde najdeme apokalyptika představuje postavu, která je syntézou všech nositelů Božího zaslíbení dějin a zároveň eschatologický nový Adam, jímž je Syn člověka, srov. Dn 7, Další typy zkušenosti izraelského lidu se zjevujícím se Bohem obsažené v Písmu sv. Starého zákona: o Zjevení patriarchům 46 které představuje obsah prvotního Božího zaslíbení a odpovědi, jíž mělo být kultické uctívání Hospodina. I zde Hospodin je ten, který oslovuje člověka, jemu náleží veškerá iniciativa. Bůh patriarchů nese stopy klanového božstva kočovných kmenů ( Bůh mých otců ), biblické texty naznačují, že kromě Hospodina Izrael uznával existenci jiných bohů (přestože ne tak mocných jako Bůh praotců) a také kult se nesoustředil pouze na jeruzalémský chrám Bůh se v textech spojených s obdobím otců víry jako byl Abraham, Izák, Jákob ukazuje při vší zdůrazněné transcendenci jako kdosi z rodiny, příbuzný, jemuž je svěřena starost o rodinu. Starozákonní text bývá dosti střídmý co se týče přímého nebo nepřímého patření na Boha. 47 Často nejde o vidění, ale slyšení jeho slova, srov. např. Abrahám: jeho povolání je představeno jako záležitost Božího oslovení (Gn 15,1nn). 48 o o Bůh, který navrací život a naději = odpouští a má soucit se svými tvory, viz jeho přívlastek rachamím a pomalý ve svém soudu 49 jeho trest je mnohem menší než péče, snaží se co nejvíce oddálit den soudu, aby byl čas k obrácení 50 Bůh, který žehná všemu, co stvořil tj. je Pánem všeho, který nemá konkurenci, nic jeho vládě neunikne, ani smrt, i ta je na něm závislá. Udržuje stvoření při životě tím, že mu žehná (jinak by zahynulo). Stvoření je od počátku baj dobré a krásné a tuto krásu v něm udržuje právě Boží požehnání, a proto je stvoření schopno růst a rozvíjet se. Řeknu-li, že Bůh je Stvořitel, vypovídám o 46 viz LATOURELLE , NOBLE K předchozímu připomeňme, že k poznání bohů v Orientu se běžně využívalo věštění, snářů, předtuch apod. a také Starý zákon si něco z těchto způsobů uchoval. Očistil je sice od polyteistických a magických konotací (viz Lev 19,26, Dt 18, 10nn, 1Sam 15,23.28), ale dále připisoval význam např. interpretaci snů (srov. Josef, který vlastnil kalich k věštění a byl známý pro svou schopnost interpretovat sny, Gn 40-41). Některé techniky však byly v Izraeli odmítány, např. věštění ze zvířecích útrob. Také se rozlišovaly sny, které Bůh dává skutečným prorokům (Nm 12,6; Dt 13,2), od falešných snů, které nabízeli profesionální hadači (srov. Jer 23, 25-32; Iz 28,7-13). 48 Podobně později Mojžíš: přestože mohl s Bohem promlouvat jako s přítelem, jak nás zpravuje Ex 33,11, nemohl spatřit jeho tvář (Ex 33,21-23). I pro porozumění prorockým viděním jsou důležitá právě slova, jež je doprovázejí. Boží zjevení, je v SZ nejčastěji popsáno výrazy, které souvisí se sdělováním, mluvením, vyprávěním - právě slovem Bůh postupně uvádí člověka do vztahu a ukazuje své jednání, skrze které ho člověk rozpoznává. Srov. LATOURELLE 1015n. 49 srov. Am 7, Ez viz Am 9,11, Oz 14: vrať se k Bohu, uschopní tě znovu k věrnosti: uzdravím tvou nevěrnost 9

10 tomto jeho daru krásy a dobra a o Boží trpělivosti (neboť Bůh, který tvoří je schopen i ničit viz zkušenost potopy, má moc vše navrátit nicotě). 51 o Boží přítomnost jako šechíná = Boží příbytek mezi lidmi, tj. vyvážení důrazu na Boží transcendenci, podobné jako Emanuel=Bůh s námi, tj. Bůh je hluboce účasten na tom, co se nám v životě děje; Boží přítomnost jako kabod (sláva) = Boží moc, která se projevuje v dějinách a ve stvoření a zračí se obvykle ve tváři Božích vyvolených (viz Mojžíš, ale i světelný sloup, který provází lid na cestě pouští, viz Ex 40,34-38). Syntéza tématu starozákonního Božího zjevení: specifikem Izraele je téma zjevení jako dějin, dějinného příběhu - dějiny jsou místem Božího sebezjevení i sdělují jeho obsah, neboť jaký je Bůh vidíme tam, kde Bůh jedná (viz teologie jména: sloveso se stává jménem), Boží bytí a jednání je třeba chápat v jednom celku Zakládající událostí je exodus. Základní náboženská zkušenost Izraele: Bůh je ten, který vysvobozuje svůj lid. Co ke zjevení jména přidává Zákon: že je tu jistá unilateralita Bůh lid osvobodil nezištně, zdarma, Izrael si je vědom, že se jedná o dar, poslušnost vůči daru Zákona pak je způsobem, jak se uskutečňuje ustavený vztah čtyři modality zjevení Boha ve SZ a čtyři odpovědi, které žádá po člověku: zákon poslušnost slovo proroků konverze moudrost bázeň před Hospodinem apokalyptika důvěra, naděje Poznámka k antropomorfnímu jazyku a obrazům ve Starém zákoně: Časté výrazy jako Bůh žárlící, hněvající se, Bůh, který se dívá nebo se směje (viz Ž 2,4) jsou použity úmyslně - dodávají sdělovanému obsahu živost, prostředkují mimořádné obsahy. Bůh zůstává nepostižitelný, přesažený, neredukovatelný na to, co o něm říkáme (což Izraelité zdůrazňovali zákazem zobrazovat Boha, posvátností Božího jména). Tento antropomorfní jazyk však interpretuje, vyzývá, oslovuje člověka, o Bohu nevypovídá jako o esenci, bytí, ale jako o Božím ty, které nám vychází vstříc. O Bohu ostatně nemůžeme mluvit jinak než lidsky, je to jakási nutná nepřesnost, která však uchovává potřebnou mnohoznačnost jazyka. Sz se ostatně nesnaží o přesný pojmový popis Boha, ale o předání jeho zjevení v dějinách přes určité teologické kategorie vyprávěného příběhu, historického záznamu, poezie apod. Toto dobré nezapomínat i při četbě Nového zákona: Ježíš, který říká o Bohu, že je Otec = výraz nejbližší tomu, co chce Ježíš sdělit: nevyčerpává Boha. Tj. Boží paternita nesděluje o Bohu vše, Boha nemohu vyčerpat jediným obrazem. 51 Připomeňme i dva typy vztahu člověka vyplývající z Božího stvořitelského díla: směrem k Bohu jsme Božím obrazem, směrem k ostatnímu stvoření (lidem i věcem) jsme stvořeni k solidaritě, dané všem společnou materialitou, tělesností, hmotností. 10

11 5.2 NOVOZÁKONNÍ ZJEVENÍ BOHA V JEŽÍŠI KRISTU 52 Starý zákon pro nás zůstává otevřenou cestou dějin Božího zjevení, která odkazuje dále, k naplnění veškerých zaslíbení ve zjevení Boha v Ježíši. Událost zjevení Ježíše Krista, podobně jako předchozí podoby sdělení Boha v SZ, si žádá také adekvátní odpověď ze strany člověka: jeho souhlas, víru v toto vrcholné Boží sebesdílení v Ježíši Kristu. Ba více: žádá nás, abychom v této události (sebesdělení Boha v Ježíši Kristu) rozpoznali sám základ křesťanské víry. Právě toto vyznání víry tvoří odevždy specifikum novozákonního sdělení o Bohu. 53 Nový zákon obsahuje dvě slovesa, které vyjadřují zjevení Boha v Ježíši Kristu: Ježíš je ten, který hlásá (kéryssein) radostnou zvěst o Bohu a učí (didaskein), že Boží království je blízko. Do tohoto hlásání je však třeba zahrnout nejen Ježíšova slova, ale celý jeho život (včetně velikonočních událostí) - sám svým životem zpřítomňoval Boží blízkost, nastávající naplnění všech příslibů. Sloveso učit poukazuje na další dimenzi jeho poselství, neodlučitelnou od jeho osobnosti: učil totiž jako ten, který je více než proroci je Synem Božím, dokonalým zjevitelem Boha Otce. 54 Hlavním obsahem Ježíšova učení bylo zvěstování spásy nabízené všem lidem (viz obraz Božího království), blízkost jejího naplnění, tj. trvale otevřeného a pozitivního vztahu Boha a člověka, od nějž se odvíjí vše ostatní. Ježíš hlásá a zároveň uskutečňuje toto nadcházející Boží panování a definitivní spásu nabízenou každému člověku. 55 Boží zjevení jakožto jeho jednání v dějinách spásy je tu přítomno skrze osobu Ježíše Krista, zůstává táž originální struktura vztahu jako v židovství (tj. platí některé důležité rysy starozákonního zjevení). Ve fundamentální teologii se nebudeme zabývat historickou věrohodností jednotlivých evangelních pasáží, neboť budeme pracovat s údaji, u nichž se věrohodnost předpokládá na základě předchozího biblického zkoumání pramenů. Budeme pouze ověřovat, zda je tu korespondence mezi historickými údaji a jejich interpretací ze strany učedníků a jaké významy a hodnoty událost zjevení Boha v Kristu přinesla. Pracujeme tedy s údaji, které se týkají postavy historického Ježíše a toho, jak on sám rozuměl vlastnímu poslání, životnímu úkolu a důležitým událostem, které jeho život provázely. Velkou pozornost budeme věnovat také vyvrcholení jeho života v jeho smrti na kříži a vzkříšení, tedy události, s níž úzce spojujeme vznik křesťanské víry a zcela zásadní poznání Boha. Budeme postupovat od zkoumání toho, co o zjevení Boha v Kristu najdeme na úrovni novozákonních textů (co o zjevení Boha v Ježíši Kristu říkají jeho učedníci), zda to odpovídá historickému Ježíši, tj. jak on sám sobě a svému poslání rozuměl k ověření koherence interpretace velikonoční víry, tj. pohledu na událost vzkříšení a její interpretaci jak Ježíšovými učedníky, tak novověkými autory. 1. Jak je Ježíš Kristus prezentován prvními křesťanskými autory 56 toto porozumění dozrálo po velikonoční zkušenosti! užití tří židovských mesiánských titulů: Kristus, Pán, Boží Syn Každá doba znovu formuluje odpověď na otázku, kdo je Kristus, nejzákladnější odpověď je obsažena v tzv. syntetické analogii Ježíš je Kristus či Ježíš je Boží syn - hluboké objasnění významu těchto sdělení je obsahem christologie, která vykládá toto základní 52 k této kapitole viz také např. V. BOUBLÍK, Setkání s Ježíšem; H. WALDENFELS, ; M. RYŠKOVÁ, Doba Ježíše Nazaretského, Praha, Karolinum 2008 a další literatura na niž je odkázáno v poznámkách k jednotlivým dílčím tématům. 53 v návaznosti na starozákonní zvěst. Protože nejde o biblicky orientovaný kurs, budeme v této podkapitole dále pracovat s údaji, u nichž se historická věrnost již předpokládá jako jinde ověřená a zaměříme se na významy a hodnoty určitých novozákonních událostí. 54 srov. Mt 12,40; Mk 9,2-10; Mk 17,1-13; Lk 7,18-23; 9,28-36, Syn Otce: Mt 7,21; 10, 32-33; 11,25-27 ad. 55 srov. např. LATOURELLE viz např. M. RYŠKOVÁ,

12 vyznání víry. 57 V textu Nového zákona nacházíme tyto tři charakteristické tituly, které jsou připisovány Ježíšovi: KRISTUS: velmi častý titul 58 navazující na starozákonní představy (podobně jako výraz Boží sny nebo Syn člověka, Syn Davidův, ). Z hebr. x;yvim' (mašíach), pomazaný. Vyjadřuje očekávání spásy, Boží věrnost zaslíbením i jeho boholidskou důstojnost. Jde o eschatologické označení ukřižovaného a zmrtvýchvstalého definitivního spasitele (1 Kor 15,3-5; 8,11; 1Ts 1,10). Zdá se, že Ježíš sám ho nechtěl užívat (vždy tak mluví jiní o něm) - nařizuje nemluvit tak, protože šlo o titul, který byl v té době spojen s politickou dimenzí mesiášství, s nastolením pozemského Božího království. 59 V jakém smyslu je pro křesťany Mesiášem? Smrtí, srov. Markovo evangelium: teprve pod křížem lze vyslovit, že Kristus je Spasitel, jinak je tu stále riziko falešných očekávání. PÁN: ukřižovaný a vzkříšený je živ a je zakoušen komunitou jako univerzální prostředník Božího panování (1Kor 16,22; Řím 10,9). Septuaginta výraz kyrios používá tam, kde v SZ je výraz JHVH. Ježíš je zakoušen jako přítomný: permanentní nástroj, skrze nějž Bůh projevuje své panování nad Izraelem, tj. i jako ukřižovaný a vzkříšený je živým prostředníkem Božího panování - ve jménu Boha koná spásu pro všecky. Je také Pánem, který přijde, nečekaně. 60 BOŽÍ SYN: vyjadřuje, jak je možné, že Ježíš je prostředníkem spásy - odkazuje na jeho ojediněle důvěrný vztah k Bohu 61 (Ř 1,3-4). V Písmu časté, podobně jako výraz syn 62 (srov. poslední NZ texty), jde o ekvivalent výrazu Kristus. V Ř 1,3-4 už zpracovaná formulace paschální víry na SZ základě, jak bylo u Pavla časté. Vyjádřeno jeho absolutní spásné prostřednictví + že dáno jeho jedinečným vztahem k Bohu Otci, právě ten základem jeho mesiášství. Sám Ježíš o sobě tento výraz v textu NZ nikde krom Mt 27,43 neužil 63 - jde opět o výraz, který je v mesiánském smyslu užit až po Velikonocích, vychází ze zkušenosti vzkříšení (viz Ř 1,4; 1Te 1,10). Je tedy téměř jisté, že se Ježíš nepovažoval za Božího Syna, že zachované texty se vztahují k povelikonočnímu porozumění jeho zvěsti. 64 Všechny tři původně židovské pojmy byly přesazeny do řecké mentality: od mesiášství jako investitury a vládnutí se křesťané už na úrovni Nového zákona dostávají k reflexi o podstatě Ježíšova synovství a spasitelství. V Novém zákoně najdeme samozřejmě i jiné tituly, které vyjadřují Ježíšovu identitu, upozornili jsme alespoň na ty, které budou důležité pro naše hledání teologických základů. 57 Zde si alespoň povšimněme, že v těchto výrazech dochází k extrémně stručnému vyjádření dvou základních dimenzí tajemství zjevení Boha v Kristu: naprosté konkrétnosti a zároveň historické jedinečnosti zjevení Boha v Ježíši z Nazareta, přičemž tato jedinečná událost má univerzální povahu, protože v Ježíši byl vyslán Bohem ke spáse celého světa Kristus, Boží syn, definitivní a všeobecný spasitel. Oba póly musí zůstat propojeny, aby nedošlo jednak k redukci christologie na jezuologii, tj. zaměření se výhradně na Ježíše jako člověka (jako např. v některých marxistických proudech, viz práce M. Machovce), či naopak k redukci christologie na určitý typ lidové zbožnosti blízké dokétismu, která vyzdvihuje jeho Boží synovství do té míry, že je pro ni těžké připustit pravost Ježíšova lidství. 58 s různými odstíny, užit v NZ 531x, viz ZVĚŘINA, viz např. RYŠKOVÁ srov. Jak 5,7; Mt 24,42-51 ad. Zvěřina si na otázku, zda tento titul nezní dnes příliš feudálně odpovídá, že tak jako vždy, je zaměřen proti kultu osobnosti, už od římských dob je spojen s otázkou, komu sloužit, srov. ZVĚŘINA viz také Ježíšovo Abba, které odkazuje i na Ježíšův ojediněle důvěrný vztah k Bohu, srov. RYŠKOVÁ, 221. Ryšková dále říká, že Ježíš věděl o svém výjimečném postavení v dějinách spásy, ale toto své postavení vyjadřoval především svou činností a svými postoji, nikoliv tituly, které by byly vedly k nepochopení. Tamtéž. 62 Ale sémantický posun, naznačuje jedinečnost Ježíšova synovství jako poslední základ jeho mesiášství 63 a i zde se jedná o vsuvku evangelisty 64 tak viz např. A. BARBI, Cristologia biblica, Verona Zvěřina připojuje, že jde de facto o metaforu což však neznamená, že neplatí, naopak: kdyby Ježíš nebyl Božím synem, chyběl by tu základní obsah křesťanské naděje, srov. ZVĚŘINA

13 2. JEŽÍŠ HLÁSÁ BOHA SLOVY A ČINY Dostáváme se k otázce, jak je toto porozumění učedníků tlumočené tituly připsanými Ježíšovi v souladu s Ježíšovým osudem s tím, co sám Ježíš hlásal slovy i činy, celým svým životem. Jak Ježíš svým životem i slovy zjevuje Boha? ústředním tématem Ježíšova hlásání je zvěst o Božím království jako události již velmi blízké, nadcházející. 65 Tato událost s sebou nese pásu Izraele. Ježíš nevysvětluje, co je to Boží království (v jeho době nebylo zapotřebí), používá však přirovnání, aby vysvětlil, co znamená, že přichází. 66 Ježíš nikde neříká, že jde o jeho království, naopak mluví o anticipaci budoucího dovršeného Božího království 67 - zároveň je jeho reprezentantem, tedy tím, kdo ho zpřítomňuje. 68 hlásá příchod Božího království celým svým životem, slovy i tím, co koná: celý Ježíšův život má být čten v optice nadcházejícího Božího království. Slovo nelze oddělit od jeho nositele: od osoby a příběhu Ježíšova, právě v něm totiž se stává zaslíbení osobní Boží přítomnosti uchopitelným darem, v něm zůstává Bůh přítomný jako vzkříšený Pán v jeho spolubytí s lidmi skrze bezmoc, vinu a smrt 69 on, který neselhává v selhání druhých, zůstává zaslíbením lásky a nejen původcem slova, ale i jeho bytostným obsahem. 70 Ježíšovo hlásání Božího království slovy: 71 Ježíš nehlásá o Božím království totéž co Jan Křtitel: u JANA KŘTITELE hlásání navazuje na linii izraelských proroků, proto hlásá neodkladný příchod Božího království jako den soudu, jemuž je třeba vyjít vstříc vnitřním obrácením a křtem. JEŽÍŠ navazuje na Jana Křtitele v hlásání blízkého příchodu Boha a jeho soudu. Podle Ježíše však Bůh dává předem svou spásu a odpuštění, dříve než se obrátíme: obrácení je odpovědí na Boží spásu. U Ježíše Bůh není především soudce, zvěstuje svými slovy a činy čas spásy, jenž nastává: ano, je i časem k obrácení, ale v odpovědi na anticipaci Božího království přítomného v Ježíšově osobě. 72 Ježíšova podobenství jako výpověď o Božím království: 73 Nejde o vysvětlení, co je Boží království na způsob zjednodušení složité nauky, ale o skrytou performativní sílu Božího slova: Ježíšovo hlásání zároveň uskutečňuje, co je hlásáno. Některá podobenství se přímo zabývají Božím královstvím (viz hořčičné zrnko: v drobném zárodku je obsažena budoucí velikost spásy) a osvětlují některé aspekty Boží iniciativy srov. Mk 1,15 66 V Ježíšově době termín Boží království označoval a) Boží panování - Bůh kraluje svému lidu, ukazuje mu, že je pravým Bohem a panovníkem; b) Boží lid ti, jímž je vládnuto. K Božímu království obsáhle viz např. G. Barbaglio, gesú ebreo di Galilea. Indagine storica. Bologna, EDB 2002, srov. Otčenáš: přijď království tvé, podobně výroky o vstupu do Božího království ( jestliže nebudete jako děti ), k němuž se máme disonovat, či blahoslavenství, které předpokládají perspektivu budoucí účasti na Božím království, kde lidská bída bude odstraněna 68 k přítomné a budoucí dimenzi Božího království viz např. G. BARBAGLIO,, JOEST, Fundamentální teologie, srov. tamtéž. Pneumatologický prvek, který umožňuje i nám dnes dosažitelnost a aktualizaci jeho vzkříšené přítomnosti, nyní ponechme stranou. 71 k Ježíšovým slovům viz též M. RYŠKOVÁ, Doba Ježíše Nazaretského, více k Ježíšovi a Janu Křtiteli viz tamtéž, (srov. zejm. 208!), nebo G. BARBAGLIO, k podobenstvím jako výpovědi o Božím království viz např. Hans WEDER, Metafore del regno. Le parabole di Gesú: ricostruzione e interpretazione, Brescia, Paideia 1991; Alfons KEMMER, Le parabole di Gesú. Come leggerle, come comprenderle. Brescia, Paideia 2003.Hans MUSSNER, Il messaggio delle parabole di Gesú, Brescia, Queriniana 1986; Ety LINNERMAN, Le parabole di Gesú. Introduzione e interpretazione, Brescia, Queriniana 1991 či s určitou rozervou stále použitelná starší práce Joachim JEREMIAS, Le parabole di Gesú, Brescia, Paideia Užitečné informace poskytne též J. GNILKA, Gesú di Nazaret, Brescia, Paideia 1994, viz např. podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-15), která ukazuje nový řád, v němž vládne dobrota a nezištnost Boží jednání totiž probouzí nový typ jednání, které není založeno na odměně či odplatě. K performativitě jazyka podobenství viz P. Ricoeur, E. Jüngel, H. Weder. 13

14 podobenství má vždy jeden vrchol a jakýmsi novým, šokujícím prvkem, který narušuje obvyklý průběh věcí (viz nezištnost namísto očekávané logiky má dáti-dal v příběhu o dělnících na vinici). Do děje tak náhle vstupuje cosi nového, co ruší dosavadní způsob vnímání a otvírá prostor, v němž nečekaně a překvapivě prosvítá Boží království. Podobenství je modelem vstupu Božího království do dějin. 75 podobenství však zároveň nabádá k přijetí této novosti a zvláštní Boží logiky. Cílem podobenství je dosáhnout změny postoje: vyžaduje tedy akci, nejde o interpretaci detailů paraboly, ale jaký pohyb a rozhodnutí když k němu došlo, parabola je přebytečná. 76 Poselství je přijato, pokud je přijato i se svým přesahem, tedy souhlasíme-li, že obsahuje něco víc než lidská slova, že pouze Ježíš Kristus-Bůh může zcela autenticky vypovídat o Bohu. 77 Podle některých exegetů podobenství souvisí s pokusem komunikovat poselství těm, kteří se vzpírají přijetí evangelia: jako nejzazší možnost pokusit se komunikovat s těmi, kteří odmítají Ježíšovo zvěstování o Bohu. 78 Parabola by byla využitím jiného typu jazyka ke sdělení tam, kde je jeho poselství odmítáno. 79 Ježíšovo jednání Abychom se dobrali Ježíšovy zkušenosti Boha, musíme odložit svá samozřejmá kritéria a přijmout logiku víry - vše v Ježíšově poselství apeluje na víru v Boha, který má být na prvním místě, přede vším ostatním. Ježíšovo jednání zjevuje onen Boží přesah, nesamozřejmost našich kritérií a snaží se udržet ono navíc, které garantuje i pravdivost náboženské zkušenosti. 80 Proto Ježíš porušuje některé normy, aby zůstal garantem Boží tváře (srov. příběh hříšnice v domě farizejově). 81 Zákon (základní starozákonní struktura Božího zjevení) zůstává v platnosti, ale zásadní je jeho interpretace Ježíšem: Ježíš jako autentický vykladač zákona např. překračuje tradiční koncepci společenství se spravedlivými a pobývá s těmi, s nimiž společenství obvykle nemíváme, stoluje s hříšníky, aby tak ukázal, že nabídka Boží spásy, která je středem jeho hlásání, je anticipována odpuštěním hříchů. Viz např. Mk 2,13-17: jeho stolování s hříšníky a celníky je zde uvedeno jako příklad opakované Ježíšovy aktivity, ve spojení s výrokem, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Je tu symbolem Božího odpuštění hříchů i skupinám, které byly považovány za vyloučené ze spásy. Toto Ježíšovo gesto zároveň symbolicky sděluje, co je Boží království: dobrota a milosrdenství Boha nevyžaduje nejprve nápravu a návrat k dodržování Tóry, ale zcela zdarma se sebou usmiřuje a vytváří nový život. Naším úkolem je disponovat se k přijetí tohoto milosrdenství, přijmout, že Bůh může skutečně být takový: odpouštět opravdu nezištně, zdarma a bez podmínek. Ve hře je tedy náš obraz Boha a obtíž uznat, že všichni žijeme díky téže Boží dobrotě, která platí ke všem. Každá doba se musí vypořádat s rizikem vztahu k Bohu založeného na odplatě namísto nezištnosti, který s sebou nese posuzování lidí jako morálně silných či slabých 82 a neschopnost přijmout a nabízet bezpodmínečné odpuštění. 75 v tom smyslu Ježíš sám je autentickým podobenstvím: do všednosti jeho slov a jednání vstupují nečekané prvky jako je stolování s hříšníky, odpouštění K této interpretaci podobenství viz A. BARBI, Introduzione alla cristologia biblica, Verona 2004, podobenství zároveň sjednocuje dvě perspektivy, které byly v SZ odlišeny: sapienciální a eschatologické pozadí (v pozadí Ježíšovy řeči vždy zkušenost Boha, srov. Mt 5: pohleďte na ptáky ). K eschatologické dimenzi podobenství viz např. Charles H. DODD, Le parabole del regno, Brescia, Paideia viz např. O. Via a Hendrich, cit. in A. Barbi, Srov. hříšnice ve farizeově domě: jednání té ženy přirovnává k jinému, parabola tu umožnila odstup a změnu perspektivy: ne ona, ty, Petře, jsi hříšník! 79 např. J. DUPONT, Il metodo parabolico di Gesú, Brescia, Paideia 2007, či V. Fusco cit, in A. BARBI, Tady význam negativní teologie: uvědomovat si, že o Bohu může mluvit jen Bůh. 81 K Ježíšově veřejné činnosti česky viz např. RYŠKOVÁ, přijetí Ježíšova poselství plodí víru, která jedná umožňuje následování Krista. Pouze toto přijetí či nepřijetí rozděluje lidi: na ty, kteří mu důvěřují a kteří ne (Mt 10,34) 14

15 Tóra jako jeden z pilířů judaismu Ježíšovy doby byla stále ještě vnímána jako dar a milost, odpověď na tento dar měla být i nadále poslušnost. Je dobré si povšimnout, že co se Ježíšova vztahu k Tóře týče, z textů je zřejmé, že nevstupoval do debat o interpretaci Tóry, že jeho zájem směřoval k zdůraznění nabídky Boží spásy. Tak např. v Mk 7,15 (o čistotě) připomíná, že nejde jen o vnější čistotu, ale o to, jaké stanovisko odpovídá Boží vůli: rozhoduje to, co vychází z lidského srdce, které je sídlem rozhodování (ne citů, ale hodnocení, sídla svobody a svědomí) - důležité je, aby se Izrael v srdci rozhodl odpovědět na Boží nabídku spásy, protože Boží vůle vyžaduje nikoliv učenou interpretaci Tóry a tradice, ale právě tento hluboký niterný souhlas srdce s Boží nabídkou. Uvědomit si vztah Ježíše k Tóře má význam právě pro pochopení Ježíšovy jedinečnosti: ukazuje, že je dokonce více než představitelem Božího království: reprezentuje totiž zároveň adekvátní lidskou odpověď na Boží dar, protože on sám nabídku přijímá. Přijetí požadavků Božího království znamenalo přijmout za svou např. výzvu k lásce k nepříteli a přikázání o nenásilí. 83 Láska k nepřátelům (viz Mt 5,43-48; Lk 6, ) je příkaz obsažený už v mudroslovné literatuře a u rabínů (viz důraz na pomoc nepříteli v nouzi), ale u Ježíše získává nový důraz: pomoc se nemá omezit na krajní nouzi. Abychom byli skutečnými syny nebeského Otce, má se v našem jednání odrážet cosi z jednání Božího. Jako Otec máme všem stále dávat příležitost k životu, nerozlišeně a bez diskriminace některých skupin. Bůh se zjevil jako bezpodmínečná láska ke všem, pohanům i vytrvale odmítajícímu Izraeli, proto se mu máme podobat v gestech lásky a milosrdenství, která druhým umožňují proměnu a konverzi. Podobně přikázání o nenásilí je u Ježíše míněno mnohem více než vyhýbání se pomstychtivému jednání a násilné odplatě: žádá po svých učednících aktivní, kreativní nenásilí. Nestačí tedy nereagovat, ale kreativně nalézat odpovědi, které by druhému pomohly ke změně jeho násilného jednání. To vše souvisí s nemožností oddělit vztah k Bohu od vztahu k člověku, který prostupuje celou biblickou zvěstí o Bohu a člověku. Vztah k člověku ověřuje autenticitu naší lásky k Bohu a jednota těchto dvou dimenzí je jednou ze základních charakteristik Ježíšova učení. jak se dává Bůh, můžeme i my, v logice přijatého synovství, dávat podobnou odpověď. První, kdo tuto cestu zralého synovství prošel a uschopnil i nás k podobné odpovědi, je Ježíš. - Tolik k tématu zjevení Boha v Kristu, které je nejen darem, ale také požadavkem. zvláštní kategorií Ježíšových činů jsou jeho mocné činy a zázraky. 84 Znal Ježíš zázraky? Ano a ne. Záleží na tom, co myslíme slovem zázrak, píše Zvěřina. 85 Ježíšovy činy nejsou parapsychologické jevy, senzace, čáry ani porušování přírodních zákonů díky Boží moci. Podle Zvěřiny mj. proto, že neznáme přírodu tak, abychom mohli stanovit, kde už zasahuje Bůh. 86 Nejčastějším novozákonním výrazem pro zázrak je znamení či mocný čin (sémeion, dynameis), výrazy, které sice ukazují, že jde o cosi mimo běžný běh událostí, o zvláštní Boží jednání které je však srozumitelné jen v určitém náboženském prostředí, kde je akceptováno Boží působení. 87 Jedinečnost Ježíšových zázraků spočívá v interpretaci, kterou jim sám Ježíš dává: jsou anticipací budoucího Božího panování a celkové spásy člověka, která nastane na konci časů. Zázraky činí už nyní zakusitelnou tuto budoucnost Božího království. 88 Jsou tedy dalším znamením jeho blízkosti a zároveň odkazují na Ježíšovu moc a spojení s Bohem k Ježíšově etice lásky ke všem viz opět RYŠKOVÁ, 216n. 84 k zázrakům viz např. POTTMEYER velmi stručně a přehledně také ZVĚŘINA , mnohem obsáhleji R. LATOURELLE, heslo Miracoli in DTF (it. vyd.), Barbi, česky již zmíněná RYŠKOVÁ nebo ještě jinak V. BOUBLÍK, Setkání s Ježíšem, ZVĚŘINA proto však ani nelze odmítat zázrak z přírodovědeckých důvodů, říká, viz tamtéž. Bůh je také mnohem více než nejvyšší ze všech příčin. 87 viz také V. BOUBLÍK, Setkání, 252: jde o znamení, jehož prostřednictvím k nám mluví Bůh a chce nám zjevit svou přítomnost v dějinách a svou lásku k člověku ovládanému bolestí, nemocí a smrtí. 88 zázrak jako uzdravení s sebou často nese zvěst o spáse jako nové kvalitě vztahu s Bohem i člověkem. Místem tohoto nového vztahu je tělesnost: křesťanská spása není jen spásou ducha, ale celého člověka. 89 srov. RYŠKOVÁ

16 ZVĚST O BOHU SE TÝKÁ JEŽÍŠOVY IDENTITY, JEHO OSOBY V Ježíšově hlásání se zpřítomňuje Boží království, neboť Boží království znamená také Boží působení, jednání, které Ježíš anticipoval svými činy. Ježíš je osobním ručitelem zaslíbení, že jsme Bohem přijímání z lásky, která nás předchází a kterou nezískáváme na základě svých činů a která se nezalekne našeho selhání, ale bude nás podpírat i tam, kde nás lidé a vztahy už nenesou, kde nejsme únosní ani sami pro sebe, dokonce i ve smrti. 90 Ježíšova neobvyklá autorita jakožto plnomocného interpreta Boží vůle (srov. Mt 5,21-28), tedy toho, jemuž náleží interpretovat Boží zákon, 91 je spojena s jeho již zmíněným zcela ojediněle důvěrným vztahem k Bohu, který je součástí jeho identity. Tento Ježíšův synovský vztah k Bohu je zároveň nejzvláštnějším aspektem Božího zjevení v Ježíši Kristu. Srov. výraz Abba: krom na kříži, každá Ježíšova modlitba začíná tímto oslovením, které naznačuje důvěrnost a jedinečný vztah k Otci, jež utváří jeho identitu a sebeporozumění. Podobně výraz Syn člověka odkazuje k Danielovu trpícímu Synu člověka, jež měl přijít a trpět. 92 Ježíšovi učedníci mají podíl na tomto jedinečném Ježíšově vztahu s Bohem JEŽÍŠOVA SMRT JAKO ZJEVENÍ BOHA Ježíš až do smrti žije věrně svou úlohu ukazovat svým životem Boží tvář. Spásný charakter této smrti pak nespočívá tolik v míře utrpení s ním spojeného, ani v násilnosti, ale především ve způsobu, jakým je žita. Evangelia (zvláště Marek) líčí stoupající neporozumění, z něž lze postupně vytušit toto násilné vyvrcholení Ježíšova života. Toto své tušení Ježíš sděloval skrze obrazy svým učedníkům (viz kalich, výrok o křtu, kterým má být křtěn ). 94 Drama Getseman nám pak ukazuje Ježíšův vnitřní zápas, zda přijmout smrt, která se zdá zničit nositele Božího království. Ježíšova smrt bývá interpretována jako největší úkon Ježíšovy víry : neboť při vší temnotě a nesrozumitelnosti, Ježíš ve svém vztahu k Bohu-Otci nepřestává důvěřovat a jak dodává M. Ryšková evangelia se nám snaží prostředkovat poznání, že tato smrt, ať už za ni konkrétně nese zodpovědnost kdokoliv, se nevymkla Božímu spásnému záměru, že Bůh lidský hřích, jímž Ježíšova smrt nepochybně byla, proměnil v novou skutečnost / / v bránu k životu, a to nepomíjejícímu. 95 Motiv odsouzení Ježíše je náboženský: byl odsouzen, protože si přivlastnil mesiášskou roli, nárok být reprezentantem Božího království s jeho radikálními a absolutními požadavky. Domníváme se, že svou smrt předvídal a že výroky o odmítaném proroku a zavrženém spravedlivém jsou autentické výroky historického Ježíše. Důsledkem Ježíšovy věrnosti hlásanému Božímu království je tedy i tato vlastnímu poslání až do smrti, až k tomu, že Ježíš se zříká legitimujícího znamení, které by ukázalo jeho pravou/boholidskou totožnost - pro židy neposkytnutí znamení znamenalo nedostatek garance, že je skutečně Božím vyslancem, jeho příběh tudíž nutně směřuje k obžalobě a rozsudku za bezbožnost a rouhání (neboť obecně logika, která vyžaduje potvrzující znamení se nikdy nenasytí, žádá stále nová znamení). Ježíš se tedy vědomě vydává na smrt, přes logickou otázku, kterou si mohli klást i posluchači z řad jeho učedníků: jestliže příchod Božího království byl 90 srov. JOEST, k významu a interpretaci Tóry v Ježíšově době viz např. F. MUSSNER, La vita secondo la Tora nell interpretazione ebraica in K. KERTELGE (ed.), Saggi esegetici sulla Legge nel Nuovo Testamento, Milano 1990, k výrazu abba viz např. J. JEREMIAS, Abba, Brescia 1968, J. SCHLOSSER, Le Dieu de Jésus. Etude exégetique, Paris 2987, ; ; k výrazu Syn člověka viz např. Anton VÖGTLE, Die Gretchenfrage des Menschensohnproblems, Freiburg, Basel, Wien, Herder k otázce našeho synovství v Kristu si na tomto místě dovolíme odkázat na přednášky z christologie a teologické antropologie. 94 ke spásnému (= soteriologickému) významu Ježíšovy smrti viz např. Jürgen WERBICK, Soteriologia. Brescia, Queriniana, RYŠKOVÁ,

17 spojen s jeho osobou, jak se může nyní uskutečnit, byl-li Boží vyslanec odsouzen k smrti? V Ježíšově výroku zachyceném v Mk 14, 25 Ježíš vyjadřuje naději, že Boží svrchované panování a jeho spásná vůle se přesto uskuteční a Ježíš bude se svými učedníky znovu slavit velikonoční svátky na hostině v Božím království, které opravdu přijde. Tváří v tvář vlastní smrti si Ježíš chce uchovat identitu toho, který celým životem představoval obraz milujícího Boha a uskutečnění Boží lásky, která mění odmítnutí ze strany člověka v událost spásy ( Syn člověka a trpící služebník ): kříž je řešením lásky setkávající se s odmítnutím. Ježíš tak reprezentuje Boží přístup k člověku, je transparencí Boží identity, která ovšem nenachází vždy náležitou odpověď ze strany člověka. Kříž je výrazem této lásky setkávající se s odmítnutím Boží logika nedovoluje, aby ani na kříži láska nepřestala být láskou. Přestože odmítán, Ježíš vyjadřuje Boha, kterého zná, tedy nepřestává milovat i ve chvíli svrchovaného utrpení a smrti. 96 Jeho smrt je zároveň aktem krajní svobody: akceptuje a přeznačuje smysl toho, co se mu děje, co mu bylo vnuceno zůstává otevřený důvěře i v situaci krajního zamítnutí (nejzřetelněji vyjádřeno u Lk). Jak již bylo řečeno, tento spásný význam své smrti Ježíš předem naznačil a symbolicky anticipoval, nejzřetelněji při poslední večeři. 97 Spásný smysl Ježíšovy smrti (viz Lk 13,32; Mk 2,19-20; Mt 10, 38; Lk 12,50), tj. jak je v jeho smrti odmítnutí Boží nabídky člověku proměněno v událost spásy: lidské umírání se v Ježíšově smrti stává extrémním aktem života, jeho dovršením, které vychází z celé jeho životní dynamiky. Svou smrt Ježíš považuje za přechod k životu a k příchodu v podobě Syna člověka pocházejícího od Boha, odtud také jeho úkol svěřený učedníkům, aby jeho osobu a osud chápali v klíči zkušenosti jeho vzkříšení tj. jako vrchol celé jeho proexistence = existence pro druhé. 98 I své smrti tak čelil v postoji lásky, přímluvy za druhé, požehnání a důvěry ve spásu. Teprve jeho zmrtvýchvstání však dovolí učedníkům pochopit, že jeho smrt byla potvrzením a aktualizací jeho zvláštního vyvolení a spásy pro Izrael v situaci vytrvalého odmítání ze strany těch, jimž přednostně bylo jeho poselství určeno. Po Velikonocích byla nutná reinterpretace Ježíšovy smrti komunitou učedníků, neboť šlo o otevřenou událost: historicky vzato, Ježíš opravdu ztroskotal - v tom také spočívá závažnost kříže. Je třeba si uvědomit, že Ježíšova smrt znamenala pro učedníky velký šok a zklamání, od nějž nebylo snadné přejít k novému hlásání dobré zvěsti proto se tento přechod k obnovené komunitě hlásající Ježíšovo evangelium zdá tak radikální proměnou, že je těžko vysvětlitelná pouhými náboženskými, sociálními nebo psychologickými pohnutkami. Novozákonní odpověď zní: Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, Ukřižovaný vstal z mrtvých a je živ. 4. VELIKONOČNÍ VÍRA A PLNÉ ROZPOZNÁNÍ JEŽÍŠOVY IDENTITY Útěk učedníků po Ježíšově zatčení a jejich návrat do běžného života, jaký znali před tím než se vydali za Ježíšem, se zdají být nejzřetelnějším znamením fatálního zklamání učedníků nad Ježíšovým osudem. Ježíš příchod Božího království natolik spojoval se svou osobou, že se po jeho smrti nezdálo reálné dále se jím zabývat. Tím více nás překvapuje, že bezprostředně po Ježíšově smrti se jeho rozptýlení učedníci opět sešli, vytvořili komunitu a byli schopni hlásat Ježíše nejprve v židovském a později i v pohanském prostředí. Víra v Ježíšovo vzkříšení je také základním vyznáním prvotní církve. 96 Jeho smrt na kříži tedy nemáme číst jako prosté a nutné uskutečnění Božího plánu, ale především jako záležitost vztahu: Bůh si tu v Ježíši zároveň vytváří interlokutora, partnera dialogu lásky, který je schopen odpovědět v dějinách na jeho láskyplnou výzvu odtud plyne i naše dějinná odpovědnost za vlastní život: v každém případě nejde o pouhé plnění předem známého plánu. 97 k Ježíšově poslední večeři česky viz např. RYŠKOVÁ , k tématu Ježíšovy smrti česky viz též WALDENFELS, srov. Nepřišel jsem, aby ale abych sloužil K tématu Ježíšovy proexistence viz např. H. SCHÜRMANN, Jesus, Gestalt und Geheimnis, Paderborn 1994, ; TÝŽ, Comment Jesus at-il vecu sa mort?, LD 93, Paris, 1973, 59-63, příp. X. LEON DUFOUR, Di fronte alla morte. Gesú e Paolo. Torino LDC 1982,

18 Obecně o Ježíšově zmrtvýchvstání platí, že u něj nebyli přítomni žádní přímí svědkové, evangelia nám sdělují pouze nález prázdného hrobu a zprávy o zjeveních, tj. že se Ježíš po své smrti ukázal svým učedníkům, které tato zkušenost zásadně proměnila. Neexistují žádní svědkové události, kterou první křesťané nazvali vzkříšení. / / Vzkříšení samo je podle toho z hlediska našeho vnímání nezachytitelné, je nefotografovatelné, říkal český biblista Josef B. Souček. Není dokonce ani nezaujatých svědků. / / Nelze povědět, že víra prvních křesťanů by byla důsledkem toho, co viděli, protože svá setkání se vzkříšeným Kristem dovedli popsat právě jen jako zrod vlastní víry, jako pověření od vzkříšeného Pána. Nelze však ani povědět, že setkání s Kristem bylo důsledkem jejich víry, protože k podstatě jejich svědectví patří to, že při setkání s Kristem došlo k proměně jejich dřívějších postojů a nálad. Nelze ani povědět, že Kristovo zmrtvýchvstání se ve zrodu víry vyčerpává, protože výrok Vstal z mrtvých zřetelně odkazuje k mimosubjektivnímu základu víry. 99 Tuto zkušenost setkání se vzkříšeným Ježíšem nalézáme v novozákonním kánonu ve dvou základních literárních formách: v podobě formulí víry a svědectví a ve formě vyprávění. V obou žánrech se dějinná událost mísí se svědectvím víry. Svědectví, nalézáme např. v 1Kor 15,1-11, v nejstarším textu, který nás zpravuje o Ježíšově zjevení čtyřem různým skupinám, které tak mohou svědčit o jeho vzkříšení: Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, 2 a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. 3 Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 4 a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 5 ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. 6 Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. 7 Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. 8 Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. 9 Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. 10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. 11 Ať už tedy já, nebo oni - tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. Vyprávění o zjevení Vzkříšeného nejsou prostým popisem, všechna symbolicky poukazují na radikální zkušenost, která je darem, jehož původcem je sám Vzkříšený Pán. Nejde o zkušenost subjektivní, ale reálnou (což nemusí znamenat fyzickou), kterou charakterizuje určitá pasivita přijímajících (tj. nejde o fantazijní výtvor, ale spíše cosi jako přítomnost, kterou nelze nevnímat) a celostnost, tj. nejde o duchovní, vnitřní prožitek, ale zkušenost zasahující smysly (viz k tomu výše citovaný úryvek z textu P. Pokorného). 101 Učedníci jsou vyzváni, aby rozpoznali, že jde o Ježíše, kterého znali už před Velikonocemi, avšak v jiné kvalitě. Obsah této jiné kvality je těžko sdělitelný (avšak evidentně ztěžuje automatické rozpoznání, že jde o téhož Ježíše, jehož znali už před jeho zmrtvýchvstáním): jeho tělesná přítomnost mezi učedníky je nyní proměněná a totálně oživená 99 P. POKORNÝ, Apoštolské vyznání víry, 94n, cit. podle RYŠKOVÁ srov. 1Kor 15: předávám, co jsem sám přijal subjektem zvěsti je Kristus, který zemřel (aorist, tj. uzavřená událost), byl pohřben, vstal z mrtvých a zjevil se (perfektum, tj. akce, která nějak přetrvává). K tomuto textu česky např. homilie Benedikta XVI. pronesená na generální audienci na nám. sv. Petra , dostupná např. na ( ), podrobněji např. G. LORIZIO, Teologia della rivelazione ed elementi di cristologia fondamentale in G. LORIZIO (ed.) Teologia fondamentale II, Roma, Cittá Nuova 2005, , k linii svědectví viz též WALDENFELS, K vyprávěním o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem česky viz např. RYŠKOVÁ, , případně C. V. POSPÍŠIL, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Praha, Krystal OP 2000, 60-64, WALDENFELS, , v ostatních jazycích viz např. X. LEON DUFOUR, Résurrection de Jésus et Message pascal, Ed. du Seuil, Paris, ; H. KESSLER, Sucht den Lebenden nicht bei den Toten. Die Auferstehung Jesu Christi in biblischer, fundamental-theologischer und systematischer Sicht, Würzburg: Echter, 2002 ad. 18

19 Duchem. Vzkříšené Ježíšovo lidství tu dává zahlédnout nový životní stav odpovídající uskutečněnému Božímu království i nový vztah mezi Otcem a Synem a mezi Synem a celou skutečností. 102 Východiskem a základem víry je tedy velikonoční událost: základem víry, která byla nejprve zničena událostí kříže (zásadní zlom pro víru učedníků). Víra učedníků je po vzkříšení odlišná: nejsou už jen učedníky, ale také svědky (srov. jeruzalémská a galilejská zjevení Vzkříšeného). Protože jsou svědky, s jejich vírou je spojeno i poslání. Učedník je tedy svědkem vzkříšeného Krista - svědkem naplnění Božího království v Kristu. Vzkříšení není prostě odvoditelné, avšak ani oddělitelné od Ježíšova životního příběhu, odhaluje smysl kříže, který je konkrétní podobou Ježíšova prostředkování spásy (tj. v níž se ukazuje spása), ale je srozumitelný pouze ve světle vzkříšení. 103 zjevuje, jak nás Bůh spasil SMRT/KŘÍŽ VZKŘÍŠENÍ objasňuje kříž: ten, který na něm zemřel je Pán, Spasitel, absolutní prostředník Boha a jeho spásy pro nás Ježíšovo zmrtvýchvstání tak není pouhým potvrzením jeho slov, ale zjevuje jeho boholidskou identitu a uzavírá a dovršuje proces, který jeho životem počal. Právě ve světle Velikonoc lze definitivně pochopit jedinečnost vztahu Ježíše a Boha Otce, Ježíšovo synovství i Boží otcovství. Ježíš je zároveň neoddělitelně spojen s námi (je naším bratrem), neboť sdílel lidskou existenci až po smrt. Velikonoční událost zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše je tedy reálným základem víry. Sebezjevení Ježíšovy identity vrcholí Velikonocemi a předchází víru: úkon víry následuje jako přisvědčení, souhlas víry, která rozpoznává, že svůj zdroj nemá v sobě, ale že jejím zdrojem je událost Ježíšovy smrti a vzkříšení. Avšak právě jen v úkonu víry rozpoznávám hodnotu velikonočního příběhu. Víra je zde tedy ne pouhý objektivní racionální úkon, ale základ pro osobní rozhodnutí, neboť, jak již bylo řečeno, událost, která zakládá víru, je tu předkládána k věření a pouze ve víře je srozumitelná. Zkušenost zjevení vzkříšeného podnítila zrod povelikonoční víry učedníků: objektivní zkušenost a realita (kdosi se dal spatřit) tu tak má subjektivní dopad: provokuje subjektivní proměnu a otevřenost, která umožňuje rozpoznat Toho, který se nechal spatřit (tj. nejde jen o vnější vidění, ale i vnitřní rozpoznání). Jde tedy o zkušenost setkání s Ty, které se neodbytně vnucuje naší pozornosti a o vnitřní i vnější otevřenost já vůči Ty, které mi vychází vstříc 104 * * * Jak již bylo řečeno, víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání patřila od počátku do základní ho vyznání víry církve. 105 Je stvrzením a definitivní odpovědí Boha na hřích a veškerou nedostatečnost tohoto světa. Neuchopitelnost této události (máme svědky, ale nikoliv samotného zmrtvýchvstání, nejsme schopni řádně popsat jeho obsah obvyklými kategoriemi myšlení), její přesažnost (neboť nešlo o prostý návrat zemřelého Ježíše do pozemského života) probouzela po všechna staletí nejen nové svědky této povelikonoční víry, ale pokusy o objasnění této eschatologické skutečnosti, jejíž stopy jsou zaznamenatelné v lidských dějinách 102 zato prázdný hrob není jednoznačným důkazem vzkříšení (nevyznáváme víru v prázdný hrob, ale ve vzkříšení): hrob je znamením jen pro toho, kdo už přijal zvěst o Vzkříšeném, jinak jako znamení zůstává ambivalentní (pro Římany: znamením, že ho ukradli ). 103 Bez kříže bychom neměli konkrétní formu spásy (nelze Kristus víry bez dějin!), ale zároveň víru nelze založit pouze na dějinách, musela tu být Ježíšova specifická boholidská identita, jeho synovský vztah k Bohu, aby jeho smrt měla spásný dosah pro všechny. 104 k tématu zmrtvýchvstání Ježíše Krista viz též H. KESSLER, Zmrtvýchvstání ukřižovaného. Střed a měřítko křesťanské víry, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, Viz např. H. KESSLER, La risurrezione di Gesú Cristo. Uno studio biblico, teologico-fondamentale e sistematico, Brescia, Queriniana 1999,

20 (jako důsledky, které se do nich promítají), jež se však sama o sobě možnosti lidského uchopení vymyká. 106 Během staletí došlo k odloučení teologické reflexe významu Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání od biblických textů 107 a objevila se i v rámci samotného křesťanství řada interpretací, které základní roli Ježíšova vzkříšení pro víru nahlédají jinak. V následujících odstavcích jen velmi schematicky upozorníme na několik novodobých autorů, podrobněji se tzv. sporům o velikonoční víru věnuje H. Waldenfels ve své Kontextové fundamentální teologii. 108 David Friedrich Strauss ( ): psychologické vysvětlení zjevení Vzkříšeného. Pavlova vidění jsou podle něj ve skutečnosti jen záležitostí jakéhosi vnitřního vidění (odvolává se na Pavlovu složitou psychickou strukturu, jeho zklamané farizejské nadšení ), v případě učedníků šlo o nechtěný sebeklam, způsobený snahou rozřešit zkušenost rozporu mezi tím, co Ježíš hlásal a jeho smrtí. V NZ ovšem není nic o Pavlově procesu zrání víry či nespokojenosti - nelze obdobně aplikovat na učedníky, už proto, že sám řecký termín ofthé nikdy neoznačuje pouhý vnitřní proces, ale reálné vidění. Vize jako psychický fenomén by samy o sobě předpokládaly víru, která v okamžiku Ježíšovy smrti učedníkům scházela. Celé Straussovo uvažování se zabývá pouze zjeveními Vzkříšeného, neřeší Ježíšovo vzkříšení jako takové. Rudolf Bultmann ( ): vzkříšení je mytologický diskurs, 109 který má být interpretován a přeložen do jazyka hlásání: Ježíš je vzkříšen v kérygmatu, tj. v hlásání je přítomen svým slovem. Velikonoce jsou podle Bultmanna událostí vnitřního přerodu učedníků, kteří přechází od pohoršení křížem k víře v kříž jako spásnou událost. Bůh tedy působil na učedníky (nešlo psychický jev), nezpůsobil však reálné vzkříšení Krista. Kritika Bultmannovi vytýká malý zájem o historickou stránku problému a Ježíšovy osoby: pro víru se mu zdála irelevantní, neboť historický Ježíš je jen obtížně dosažitelný. Velikonoce však nelze omezit na událost vzniku víry učedníků. Willi Marxsen (1919): 110 Ježíšova věc pokračuje, tj. historicky dokumentovatelný fakt je ten, že učedníci viděli Ježíše (ofthé), jiná věc je však interpretace toho, co viděli, výraz egerthé je podle něj pouze zpětným závěrem: viděli jsme ho, to znamená, že je vzkříšený. Kritika Marxenovi vytýká povrchní rozlišení faktu a interpretace. Marxen tvrdí, že nejprve tu byla Šimonova víra v Krista, pak založení komunity, která věří, že - tj. nejdříve zkušenost neartikulovaná jazykem, která byla jazykově zformulována až později, zjevení tak pro něj zůstává literárním faktem, nikoliv skutečností, ale jen jejím určitým (mytickým) vyjádřením. Edward Schillebeeckx 111 (1914) ano, skutečně došlo ke vzkříšení Ježíše Krista, ne však ke zjevením Vzkříšeného, ta jsou záležitostí procesu konverze, zakoušeného jako milost a literárně prezentovaného jako zjevení vzkříšeného Krista. Petr se tak po zradě navrací k následování, 106 RYŠKOVÁ domnívá se H. WALDENFELS, srov. H. WALDENFELS, viz např. R. BULTMANN, Neues Testament und Mythologie. Das Problem der Entmythologisierung der neutestamentlichen Verkündigung in H. W. BARTSCH, Kerygma und Mythos I., Hamburg , 15-48, cit. in WALDENFELS viz W. MARXSEN, Die Augerstehung Jesu als historisches und als theologisches Problem in U. WILCKENS, G. DELLING, G. GEYER, Die Bedeutung der Auferstehungsbotschaft für den Glauben an Jesus Christus. Gütersloh 1968, cit. in WALDENFELS Jeho prezentace viz L. KOLÁŘOVÁ, Edward Schillebeeckx. Profil jednoho teologa, in Teologie a Společnost 5/2004 dostupné také na internetu ( ), angl. viz též Benedict T. VIVIANO: Schillebeeckx's Jesus and Christ. Contributions to Christian Life. ( ). Z jeho děl je česky k dispozici Lidé jako příběh, Brno, CDK