Zvláštní příloha k 31. číslu Svědectví, čtvrtletníku pro politiku a kulturu, Paříž

Transkript

1

2 Zvláštní příloha k 31. číslu Svědectví, čtvrtletníku pro politiku a kulturu, Paříž

3 Text, který následuje, lze pokládat za historický dokument. Rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze 14. kvčtna 1963 píše se další, sotva však poslední kapitola jednoho z nejpozoruhodnějších politických procesů moderní doby. Probíhal rovněž v Praze ve dnech listopadu 1952 proti účastníkům tzv. protistátního spikleneckého centra výlučně vysokých funkcionářů komunistické strany, jejíž ústřední deník ještě před vynesením rozsudku je označil za «odpornou bandu imperialistických zaprodanců, stvůr bez národa, morálky a svědomí». Jedenáct z čtrnácti obžalovaných bylo odsouzeno k smrti. Poprava byla vykonána 3. prosince O deset let později zjistil Nej vyšší soud, že v procesu se Slánským a druhy «byl porušen zákon». Původní rozsudek v celém rozsahu se zrušil. Všichni obžalovaní byli zproštěni viny. Mohlo by se tedy zdát, že aspoň z hlediska právního byl případ uzavřen. Ale už způsob, jakým text rozsudku Nejvyssího soudu v Praze ze 14. května 1963 vychází mimo území Československé republiky, v exilovém čs. časopise, proti vůli politických kruhů československých sám naznačuje, že není všechno v pořádku. Podezření se zvyšuje, uváží-li se, že z tak důležitého dokumentu, jímž se soudně zjistily justiční vraždy, nebylo téměř nic zveřejněno v československém tisku, rozhlase či televizi, že nikdy a nikde nebyl tento rozsudek veřejně komentován, hodnocen, analyzován, že o průběhu vlastního soudního zasedání, ač veřejného, dodnes nikdo ani slovo nenapsal a tiskem nevydal, že šedesátistránkový text rozsudku je vlastně neveřejný, ne-li tajný dokument. Ostatně 1

4 překvapuje, že Nejvyšší soud nepřikázal povinnou publicitu rozsudku, uvážíme-li nenávistnou, nactiutrhačnou, hysterickou, antisemitickou kampaň, kterou po celé měsíce vedl čs. tisk a rozhlas v době původního procesu, a důsledky, které tato kampaň měla a dosud má pro rodinné příslušníky postižených. Ale i Četba dokumentu samotného vyvolává řadu neodbytných otázek a pochyb. Tak hned na počátku Nejvyšší soud zjišťuje, že kdyby obžalovaní funkcionáři se i byli dopustili činů, pro něž byli odsouzeni, nemohli se jich dopustit jen oni, neboť např. v oblasti hospodářské nemohli «rozhodovat sami». Vyvstává otázka, proč jedni byli popraveni za jistá rozhodnutí, zatím co jiní za stejná rozhodnutí byli povýšeni a někteří z nich dodnes zastávají stranické a státní funkce. Nejvyšší soud dále zjišíuje, že v roce 1952 Státní soud a státní prokurátor porušili platné paragrafy čs. trestního řádu. Měli být tedy řádně souzeni a odsouzeni tehdejší prokurátor Dr. J. Urválek, soudci, přísedící a ostatní. Nic takového se nestalo a nic nebylo publikováno až na to, že tisk KSČ vzdal hold Urválkovi za «správné usměrňování soudní praxe» u příležitosti jeho odchodu z funkce předsedy Nejvyššího soudu v březnu 1963, tedy dva měsíce před zasedáním této nejvyšší instance, která zjistila, že týž dr. Urválek porušil zákon. Nejvyšší soud zrušil obžalobu a rozsudek z roku 1952, poněvadž zjistil, že «celé řízení předcházející hlavnímu přelíčení je nezákonné, neboť jeho výsledku bylo dosaženo nezákonnými vyšetřovacími metodami orgánů bezpečnosti». Neodbytně se vtírá otázka, jak, kdy a kde byli potrestáni ti, kteří bezpečnostním orgánům přikázali, aby těchto nezákonných metod užívaly, především tedy tehdejší ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek a jemu na roveň postavení nebo nadřízení straničtí funkcionáři. Důkaz viny by neměl být zvlášt nesnadný; Bacílek sám prohlásil na stranické konferenci 12. prosince 1952, že vyšetřování a přípravu procesu, nyní prohlášeného za porušení zákona, «vedli od samého počátku soudruzi, věrní gottwaldovskému vedení strany... bezpečnostní orgány při vší své činnosti se budou řídit vždy a všude pokyny strany.» Podobně, zjistil-li Nejvyšší soud, že obžalovaní byli k doznání viny «přinuceni orgány vyšetřování psychickým nebo fysickým nátlakem», klade se otázka, jak, kdy a kde byli zákonně postiženi nejen mučitelé, ale ti, z jejichž rozkazu se mučení provádělo. Byl-li průkazný materiál, výpovědi svědků a znalců, soudní protokoly zfalšovány, je třeba se tázat, jak byli postiženi falšovatelé. Jestliže, jak bylo nyní zjištěno, obvinění se závěrečné protokoly «museli naučit nazpaměť» a pro případ «podstatného odchýlení se od těchto protokolů před soudem bylo zajištěno zmaření takovéto výpovědi» pak tedy kdo je učil tyto texty nazpamět a kdo zajistil zmaření výpovědi, kdyby se od textu uchýlili? Krátce, čekalo by se, že okamžitě po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. května 1963, generální prokurátor podá řadu trestních oznámení, jejichž nezbytnost z rozsudku samotného je nejen očividná, ale předpisuje ji zákon. Nic takového se nestalo, nic takového nebylo publikováno, k žádnému přelíčení v tomto směru nedošlo a tudíž spravedlnosti až na výjimky, o nichž je nepřímá zmínka v revizním rozsudku samotném zadost učiněno nebylo. Z téhož textu se dovídáme, že už dříve byla rehabilitována nebo zproštěna z 2

5 trestné činnosti řada stranických funkcionářů, někteří dokonce v roce 1956 : marně pátráme, kdy, kde a jak byly tyto rehabilitace provedeny, zveřejněny, křivdy odčiněny, skuteční vinníci potrestáni. To všechno jsou ovšem nedostatky, které i na tento rozsudek Nejvyššího soudu vrhá temné stíny pochyb o dnešním stavu socialistické zákonnosti v Československu. I sama forma, jíž byl vypracován a způsob, jímž byl pozůstalým popravených a žijícím postiženým odevzdán, jsou nedůstojné a urážlivé : text byl nedbale napsán na stroji (s řadou překlepů a chyb, které v tomto přetisku ponecháváme a některé zdůrazňujeme kurzívou); jména organizací, firem i jednotlivců, zejména cizích, jsou v textu i několikrát zkomolena, z čehož nutno soudit, že buď organizátoři původního procesu, nebo úředníci Nejvyššího soudu v roce 1963, nebo jedni i druzí, neměli přístup k originálním dokumentům; soudní výnos je rozmnožen na cyklostilu na bídném žlutavém papíru po obou stranách, místy téměř nečitelných a opatřen na poslední straně červeným razítkem Nejvyššího soudu. Tento usmolený spisek pak odevzdávali úředníci ministerstva spravedlnosti rodinným příslušníkům popravených a zemřelých obětí, nebo těm obětem politických procesů, které přežily. Důvody této neúplné, stydlivé rehabilitace a nenaplněné spravedlnosti jsou známy. V dubnu 1963 rozhodl ÚV KSČ, aby stranické kádry byly «interní cestou» informovány o tom, že Nejvyššímu soudu byl dán příkaz ke zrušení řady rozsudků v politických procesech padesátých let a k rehabilitaci jejich obětí. Tento důvěrný dokument se nazývá «Sdělení Ústředního výboru KSČ o porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v období kultu osobnosti» a směl být na stranických schůzích jen předčítán. Dodnes je v ČSSR pokládán za tajný, ale vyšel v plném znění ve Svědectví (č. 28, jaro 1966) a později v jiných časopisech a novinách (viz např. Le Monde května 1966). Znalci, mezi nimi i oběti justiční perzekuce padesátých let, doplnili toto Sdělení řadou poznámek, které důkladně osvětlují, proč právě u nás ta polovičatá spravedlnost, ta rehabilitace pod rukou. V podstatě a jednou větou proto, poněvadž někteří lidé, prokazatelně odpovědní za přečiny a zločiny stalinské éry, dosud zaujímají významná, odpovědná, ba nejvyšší postavení ve straně, ve vládě, ve veřejném životě a dokonce i v justici. Text, který následuje, by měl být čten v souvislostí se Sdělením ÚV KSČ z dubna 1963, které doplňuje, a zároveň nepřímo potvrzuje, co bylo řečeno v poznámkách k tomuto stranickému dokumentu : rehabilitace obětí stalinské perzekuce, komunistů a tím spíše nekomunistů, je nedokončená, neuspokojivá a tudíž nespravedlivá. V případech statisíců lidí dokonce neexistující. (V letech bylo vyneseno jen v politických procesech 160 rozsudků smrti a výše trestů lidí odsouzených k odnětí svobody se odhaduje na 20,000 let vězení.) Zároveň je nesporné, co se rovněž praví v těchto poznámkách : rehabilitace obětí stalinské perzekuce, komunistů i nekomunistů, je nezbytnou podmínkou obnovy právní jistoty a trvalého zajištění občanských práv a svobod v Československu. V Paříži, v srpnu

6 Nejvyšší soud v Praze I Tz 031/63 Rozsudek. Jménem republiky! Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. května 1963 v senátě složeném z předsedy senátu dr. Jaroslava Pastorka a soudců dr. Otakara Baláše a dr. Jana Hlavičky stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem v trestní věci Rudolfa Slánského, Bedřicha Gemindera, Ludvíka Frejky, Vladimíra Clementise, Rudolfa Margolia, Otto Fischla, Otto Šlinga a André Simoneho, odsouzené rozsudkem býv. státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 a podle 268 odst. 2, 269 odst. 2 a 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto : Rozsudkem státního soudu v Praze ze dne čj. 6 Ts I91/52 pokud jím byli Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Vladimír Clementis, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone uznáni vinnými trestným činem 1) velezrady podle 78 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm, b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Rudolf Slánský a Otto Šling mimo to též podle odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení; 2) Slánský, Geminder, Clementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone trestným činem vyzvědačství podle 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Clementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení; 3) Slánský, Frejka, Margolius a Fischl trestným činem sabotáže podle 85 odst. I písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a 4) Slánský též trestným činem vojenské zrady podle 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. a uložen jim všem trest smrti a ztráta státního občanství byl porušen zákon a to : u všech jmenovaných v ustanovení 2 odst. 3 tr. r. zák. Č. 87/1950 Sb., dále též v ustanovení 78 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., u Slánského a Šlinga též v kvalifikaci odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení, u Slánského, Gemindera, Clementise, Frejky, Margolia, Šlinga a Simoneho též v ustanovení 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b) d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., u Clementise, Frejky, šlinga a Simoneho též v kvalifikaci odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení, u Slánského, Frejky, Margolia a Fischla též v ustanovení 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a u Slánského též v ustanovení 6 odst. I zak. č. 50/1923 Sb. V důsledku toho rozsudek státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52, pokud se týká Slánského, Gemindera, Frejky, Clementise, Margolia, Fischla, Slinga a Simoneho se v celém rozsahu 4

7 zrušuje. 1) Rudolf Slánský, nar , býv. generální tajemník KSČ, před zatčením náměstek předsedy vlády ČSR, bytem Praha-Bubeneč, Korunovační č. 35, 2) Bedřich Geminder, nar , býv. vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ, bytem Praha-Bubeneč, Pětidomí č. 4, 3) Josef Frejka, nar , býv. přednosta národo-hospodářského odboru Kanceláře presidenta republiky, bytem Praha-Bubeneč, na Piavě č. 16, 4) Vladimir Clementis, nar , býv. ministr zahraničních věcí ČSR, bytem Praha IV, Na valech č. 16, 5) Rudolf Margolius, nar , býv. náměstek ministra zahraničního obchodu, bytem Praha VII., Veverkova ul. č. 6, Otto Fischl, nar , býv. náměstek ministra financí, bytem Praha II., Trojanova č. 7, 7) Otto Šling, nar , býv. vedoucí tajemník KV KSČ v Brně, bytem Brno, Eliášova ul. č. 39 a 8) André Simone, nar , býv. redaktor Rudého práva, bytem Praha 4, Pevnostní č. 22 se zprošťují podle 226 písm. a), b) tr. ř. z obžaloby, že všichni se po déle trvající dobu až do svého zatčení jednak v Praze, jednak na jiných místech; I) postupně spolčili navzájem a s dalšími osobami k pokusu zničit samostatnost republiky a lidově demokratické státní zřízení, které je zaručeno ústavou, přičemž toto zřízení značnou měrou ohrozili a Slánský a Šling k tomuto činu zneužili branné moci; II) že Slánský, Geminder, Frejka, Clementis, Margolius, Šling a Simone jednak se postupně spolčili navzájem, i s jinými osobami, jednak vešb ve styk s cizí mocí a cizími činiteli v úmyslu vyzradit státní tajemství a úmyslně státní tajemství cizí moci vyzradili, přičemž se tohoto činu dopustili, ač povinnost uchovávat státní tajemství jim byla výslovně uložena nebo dána již jejich postavením, jejich činy se týkaly státních tajemství zvlášť důležitých a dopustili se jich způsobem zvláště nebezpečným, ve značném rozsahu a po delší dobu, přičemž Frejka, Clementis, Šling a Simone se tohoto činu dopustili jako členové organizace, jejímž účelem je vyzvídat státní tajemství; III) že Slánský, Frejka a Margolius neplnili a porušili povinnosti svého povolání v úmyslu mařit a ztěžovat provádění jednotného hospodářského plánu a způsobit vážnou poruchu v činnosti úřadů, veřejných organizací a podniků, přičemž členové spolčení se dopustili Činů, jimiž bylo provádění jednotného hospodářského plánu ztíženo ve zvlášť důležitých úsecích a jimiž byla v činnosti úřadů skutečně způsobena vážná porucha a ohrozili tak značnou měrou zájmy obrany vlasti; 5

8 IV) že Rudolf Slánský za druhé světové války opatřoval nepříteli prospěch za okolností zvláště přitěžujících, čímž měli spáchat ad I) všichni trestný čin velezrady podle 78 odst. 2 písm. a), b), odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Slánský a Šling mimo to též podle odst. 3 pism. d) cit. zák. ustanovení; ad II) Slánský, Geminder, Cíementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone trestný čin vyzvědačství podle 86 odst. I, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Clementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení; ad III) Slánský, Frejka a Margolius trestný čin sabotáže podle 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb,; ad IV) Rudolf Slánský též trestný čin vojenské zrady podle 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. II. U obžalovaného Otto Fischla se podle 223 odst. 1 tr.ř. z důvodů 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. na základě rozhodnutí presidenta republiky o amnestii z části II. čl. V zastavuje trestní stíhání pro trestný čin zneužití úřední moci podle 101, 102 a 104 tr.zák. z r. 1852, že v létech a) umožnil bývalým kapitalistům Janu Pachlovi a Körberové vývoz značného majetku do ciziny, přičemž od Pachla obdržel vyšší částku peněz a briliantový prsten; b) umožnil provedení upouštěcího řízení s bývalými majiteli obchodních domů Ander a synové za dlužné daně a ponechal jim rozsáhlý soukromý majetek. Odůvodnění i Rozsudkem bývalého státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 byli všichni jmenovaní po hlavním líčení konaném ve dnech listopadu 1952 uznáni vinnými trestným činem velezrady podle 78 odst. 2 písm. a), b), odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr.zák. č. 86/1950 Sb., Slánský a Šling mimo to též podle odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení. Slánský, Geminder, Cíementis, Frejka, Margolius. Šling a Simone byli uznáni vinnými též trestným činem vyzvědačství podle 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr.zák. č. 86/1950 Sb., Cíementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit.zák. ustanovení, dále Slánský, Frejka a Margolius též trestným činem sabotáže podle 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. a) tr.zák. č. 86/1950 Sb. a Slánský též trestným činem vojenské zrady podle 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. Trestného činu velezrady se podle uvedeného rozsudku státního soudu měli dopustit tím, že všichni se spolčili postupně jednak navzájem, jednak s 6

9 dalšími osobami k pokusu zničit samostatnost republiky a lidově demokratické zřízení, které je zaručeno ústavou, přičemž toto zřízení značnou měrou ohrozili a Slánský, Reicin a Šling k tomuto činu zneužili branné moci. Trestného činu vyzvědačství se Slánský, Geminder, Clementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone měli dopustit tím, že jednak postupně se spolčili navzájem i s osobami jinými, jednak vešli ve styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli v úmyslu vyzradit státní tajemství a úmyslně státní tajemství cizí moci vyzradili, přičemž se tohoto činu dopustili, ač povinnost uchovávat státní tajemství jim byla výslovně uložena nebo byla dána již jejich postavením, jejich činy se týkaly státních tajemství zvláště důležitých a dopustili se jich způsobem zvláště nebezpečným, ve značném rozsahu a po delší dobu, přičemž Frejka, Clementis, Šling a Simone se tohoto činu dopustili jako členové organizace, jejímž účelem je vyzvídat státní tajemství. Trestný čin sabotáže u Slánského, Frejky, Margolia a Fischla spočíval podle rozsudku státního soudu v tom, že nesplnili a porušili povinnost svého povolání v úmyslu mařit a ztěžovat provádění jednotného hospodářského plánu a způsobit vážnou poruchu v činnosti úřadů, veřejných organizací a podniků, přičemž jako členové spolčení se měli dopustit činů, jimiž bylo provádění jednotného hospodářského plánu ztíženo ve zvlášť důležitých úsecích a jimiž byla v činnosti úřadů skutečně způsobena vážná porucha a ohrozili tak značnou měrou zájmy obrany vlasti. Trestný čin vojenské zrady u Slánského, spočíval v tom, že za druhé světové války měl opatřovat nepříteli prospěch za okolností zvláší přitěžujících. Za uvedené trestné činy byli všichni jmenovaní rozsudkem podle 78 odst. 3 tr. zákona č. 86/1950 Sb. se zřetelem na ustanovení 22 odst. 1 tr.zák. č. 86/1950 Sb. odsouzeni k trestu smrti. Současně byla uvedeným rozsudkem u všech vyslovena ztráta státního občanství, a to podle 42, 78 odst. 4 tr.zák. Č. 86/1950 Sb. Trest smrti byl u všech jmenovaných vykonán dne Proti tomuto rozsudku podal generální prokurátor dne stížnost pro porušení zákona, ve které vytýká v prvé řadě to, že byl vybudován po takovém předchozím řízení a na základě takových důkazů, které neposkytovaly možnost spravedlivě rozhodnout o trestných činech, jak to soudům ukládá ustanovení 2 odst. 3 tr. ř. z r To pak mělo za následek, že nekriticky byly hodnoceny výsledky hlavního líčení a že na podkladě nedostatečných důkazů v podstatě na doznání obžalovaných vybudoval státní soud závěry o trestných činech velezrady, vyzvědačství a sabotáže. Dále poukazuje stížnost pro porušení zákona na skutečnosti, které vyšly najevo později a které ukazují na to, že kdyby býval státní soud hlouběji zkoumal věrohodnost důkazů, které u hlavního líčení provedl, byl by už tehdy zjistil, že celé řízení předcházející hlavnímu líčení je nezákonné, nebot jeho výsledků bylo dosaženo nezákonnými vyšetřovacími metodami orgánů bezpečnosti. Na základě opatření předsedy senátu Nejv. soudu ze dne podle 276 tr.ř. zák. č. 141/1961 Sb. byla požádána Generální prokuratura o prošetření a předložení všech důkazů svědčících o použití těchto nezákonných vyše- 7

10 třovacích metod, jakož i dalších důkazů, rozhodných pro objektivní posouzení věci, aby Nejvyšší soud mohl v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona v této věci pokračovat a rozhodnout podle 271 tr.ř. Generální prokurátor po přešetření těchto okolností předložil dne zdůvodnění k této stížnosti pro porušení zákona spolu se skupinovým spisem státně-bezpečnostního vyšetřování v tr. věci Rudolfa Slánského a spol., protokolem o výpovědi Evžena Löbla ze dne , protokolem o výpovědi Karla Košťála ze dne , spisem státního soudu čj. 6 Ts I 91/52 a znaleckými posudky z oborů financování, hutí a dolů, plánování a výstavby průmyslu a zahraničního obchodu v trestní věci proti Goldmannovi a spol. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku státního soudu ve výroku o vině i trestu podle 271 odst. 1 tr.ř. sám rozhodl, že Slánský, Geminder, Šling, Frejka, Clementis, Margolius a Simone se podle 226 písm. a), b) tr.ř. obžaloby zprošťují a podle 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. rozhodl, že se trestní stíhání Otto Fischla pro trestný čin zneužití úřední moci podle 101, 104 tr.zák. z r zastavuje a v ostatních směrech se Otto Fischl podle 226 písm. a), b) tr.ř. obžaloby zproštuje. Za účelem přezkoumání napadeného rozsudku býv. státního soudu provedl Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání řadu důkazů, a to zejména konstatováním materiálů obsažených v trestním spisu býv. Státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 v trestní věci Rudolfa Slánského a spol. konstatováním nových znaleckých posudků z oboru plánování a výstavby, zahraničního obchodu, hutí a dolů a oboru financí v trestní věci Goldmann a spol., vyšetřovacích spisů v trestní věci Bohumil Doubek sp. zn. OZZ 220/55 a výpovědí Koštála, jakož i rozsudků Nejv. soudu v trestních věcech Artura Londona Čj. Prz 5/56, Vávro Hajdů čj. Prz 12/56 a tr. věci Josefa Franka čj. 1 Tz 30/63. Na základě těchto provedených důkazů Nejv. soud zjistil, že napadeným rozsudkem býv. státního soudu v Praze byl porušen zákon. Podle 2 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. z r úkolem soudů bylo v trestním řízení pečovat o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky, aby jich bylo používáno v souladu se zájmy pracujícího lidu a aby spravedlivě rozhodovaly o trestných činech. Podle tohoto ustanovení však býv. státní soud a před ním státní prokurátor a vyšetřující orgánové bezpečnosti nepostupovali. Rozsudek býv. státního soudu podrobně nespecifikuje jednotlivé skutky, za něž uznal obviněné vinnými trestnými činy velezrady, vyzvědačství a sabotáže. Tak v prvé řadě z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že státní soud právě tak jako před ním státní prokurátor a orgánové vyšetřování v průběhu hlavního líčení při provádění důkazů tedy i při samotném výslechu jednotlivých obžalovaných postupoval jednostranně v jejich neprospěch. Státní soud neprovedl jakékoliv důkazy, které by svědčily ve prospěch obžalovaných a nesnažil se objasnit okolnosti, které ukazovaly na kladné stránky jejich činnosti, což nutně přispělo i k nesprávnému hodnocení těch důkazů, které svědčily v jejich neprospěch. Státní soud v průběhu dokazování neobjasňoval v potřebném rozsahu 8

11 jednotlivé skutky, které byly kladeny obžalovaným za vinu. Spokojil se pouze všeobecným zjištěním, že všichni společně vytvořili protistátní spiklenecké centrum za účelem zničení lidově demokratického zřízení, že vedeni touto snahou na různých úsecích působili národnímu hospodářství obrovské škody, aniž by bylo objasněno, za jakých okolností k tomu došlo. Bližší prověření jednotlivých skutků obžalovaných bylo nutné již proto, že většinou šlo o takové případy opatření v národním hospodářství, o kterých nemohli tito obžalovaní, i když zastávali vysoké stranické a státní funkce rozhodovat sami. Ani posudky komise znalců neobjasňují blíže jednotlivé případy, kdy měly být našemu národnímu hospodářství způsobeny obrovské škody. Tyto posudky komise znalců jednotlivé případy neobjasňují ani z hlediska širších souvislostí, posuzují naopak jednotlivé případy odtrženě od ostatního dění v našem národním hospodářství. Státní soud hodnotil nekriticky i dokumenty přiložené u jednotlivých vyšetřovacích svazků, které převážně ani žádnými dokumenty, které by usvědčovaly obžalované z trestné činnosti, nejsou. Tak je tomu např. u fotografií různých cizích občanů, kteří bylí označeni za agenty nepřátelských mocností a které pocházely z archivu ministerstva vnitra. Státní soud nesprávně hodnotil i výpovědi jednotlivých obžalovaných, když v podstatě na nich vybudoval odsuzující rozsudek. Z vypovědí obžalovaných, které učinili před soudem a z protokolů o jejich výpovědích z průběhu vyšetřování je zřejmé, že jsou formulovány tak, že ztrácejí potřebnou důkazní hodnotu. Jsou převážně frázovité /obžalovaní o sobě hovoří neustále jako o zavilých nepřátelích, špionech a sabotérech našeho zřízení/, jakýkoliv údaj, který měl být sdělen některé osobě, která byla označena za špiona, je označován za špionážní zprávu, aniž by její obsah byl blíže konkretizován, každé konkrétní opatření v hospodářství, na kterém se obžalovaní podíleli, bylo považováno za nesprávné a označováno za škůdcovské, přičemž ani ve výpovědích obžalovaných nejsou konkrétní případy blíže a ve všech souvislostech objasněny. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že státní soud u všech obžalovaných v této trestní věci vybudoval odsuzující rozsudek na podkladě nesprávného postupu při hlavním líčení a na podkladě nedostatečných a nesprávně hodnocených důkazů, čímž porušil zákon v ustanovení 2 odst. 1, odst. 3 tr.ř z r. 1950, jakož i v dalších odsuzujících částech rozsudku uvedených ustanoveních tr.zákona z r Bylo proto nutné rozsudek státního soudu ohledně Slánského, Gemindera, Frejky, Clementise, Margolia, Fischla, Šlinga a Simoneho, jako nezákonný v celém rozsahu zrušit. Vedle zjištěných pochybení státního soudu, jak jsou shora uvedeny, zjistil Nejvyšší soud na základě důkazů provedených ve veřejném zasedání, že ani obžaloba státního prokurátora v předmětné trestní věci není podložena takovými důkazy, které by prokazovaly, že žalované trestné činy byly jmenovanými obžalovanými spáchány. Z protokolu o výpovědích B.D., který v letech byl jedním z velitelů Stb, které s ním byly sepsány v jeho trestní věci orgány Generální 9

12 prokuratury, sp. zn. 1 Vv 13/57-1, Nejvyšší soud zjistil, že protistátní spiklenecké centrum, které měl Rudolf Slánský vytvořit za účelem zničení lidově demokratikého zřízení a kdy k dosažení tohoto cíle měl rozestavovat na klíčové pozice ve straně, ve státním a hospodářském aparátě nepřátelské živly, ve skutečnosti neexistovalo a že k žádnému spolčení mezi obviněnými nedošlo. Toto «protistátní spiklenecké centrum» bylo uměle vykonstruováno vyšetřováním. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne pod čj. 1 Tz 30/63 v trestní věci Josefa Franka, který byl z obžaloby státního prokurátora v celém rozsahu zproštěn. Z výsledků vyšetřování trestní věci proti Ant. Prchalovi a Karlu Košťálovi a z trestního řízení proti Bohumilu Doubkovi a Vladimíru Kohoutkovi vyplývá, že vyšetřováním nebyla zjištěna souvislost, která by prokazovala vzájemné spojení jednotlivých obviněných k páchání protistátní trestné činnosti. Obvinění, pokud se k tomuto spolčení doznali, byli k tomuto doznání přinuceni orgány vyšetřování psychickým nebo fyzickým nátlakem. Rovněž tak osoby, které byly k obviněným slyšeny jako svědci, byly k těmto výpovědím přinuceny za použití nezákonných vyšetřovacích metod. Písemné dokumenty, které byly v tomto směru použity k usvědčení obviněných, neprokazovaly jejich trestnou činnost, a v některých případech těmto dokumentům byl dáván jiný smysl resp. byly upraveny a zfalšovány tak, aby trestná činnost obviněných mohla být jimi prokázána. K zatčení obviněných došlo na podkladě neprůkazných a neprověřených materiálů, které orgány bezpečnosti v mnohých případech získávaly nezákonnými metodami. V průběhu celého vyšetřování byly hrubě porušovány základní zásady přípravného řízení. Protože orgánové vyšetřování byli si vědomi toho, že nemají dostatek průkazného materiálu k usvědčení obviněných, byli obvinění nuceni psát životopis a dělat sebekritiku. Překrucováním a falšováním výpovědí obviněných a svědků byla zkreslována činnost obviněných. Takto překroucených a zfalšovaných materiálů bylo použito k jejich usvědčení. Když s obviněnými byly pak sepisovány protokoly k jejich «trestné činnosti», byly tyto protokoly orgány vyšetřování upravovány tak dlouho, až jednotliví obvinění pod nátlakem orgánů vyšetřování podepsali protokoly, v nichž se «k trestné činnosti» přiznávali. K hlavnímu líčení byli obvinění připraveni tak, že tzv. «závěrečné protokoly» museli se naučit nazpamět a ještě před procesem bylo s nimi funkcionáři ministerstva národní bezpečnosti hovořeno a byli přesvědčováni v tom směru, aby vypovídali přesně podle protokolů. Pro případ podstatného odchýlení se od těchto protokolů před soudem bylo zajištěno zmaření takovéto výpovědi. Na některé z obžalovaných bylo působeno i nezákonným zatčením jejich manželek. Z výpovédi Doubka Nejvyšší soud zjistil, že i posudky tzv. komise znalců byly vypracovány neobjektivně tak, aby mohla jimi být potvrzena koncepce o protistátním spikleneckém centru a o škodách, které obžalovaní měli našemu státu napáchat. Tyto znalecké posudky byly formulovány tak, aby nebyly v rozporu s výpovědmi obžalovaných případně svědků. O nesprávnosti a neobjektivnosti těchto posudků svědčí i ta skutečnost, že byly zpracovány až po skončení vyšetřování bezprostředně před soudním projednáním věci. Že jsou tyto posudky 10

13 tzv. komise znalců nesprávné a neobjektivní svědčí i nové posudky, které byly vypracovány v revizním řízení v trestní věci proti Golldmannovi a spol. Rudolfu Slánskému bylo kladeno za vinu, že zneužil svého postavení generálního tajemníka KSČ k vytvoření protistátního spikleneckeho centra, které si stanovilo cíl, zmocnit se trockistickými metodami strany i státního a hospodářského aparátu a přivodit pak zvrat lidově demokratického zřízení a obnovit kapitalismus v naší vlasti. Toto «centrum» měl vytvořit z nejrůznějších osob z řad západní emigrace, zejména odchovanců sionistických organizací trockistů, buržoazních nacionalistů, starých špionů a jiných nepřátel československého pracujícího lidu. Tyto pak měl prosadit na klíčové pozice ve straně i ve státním a hospodářském aparátě. Takto měl prosadit Ludvíka Frejku za předsedu Národohospodářské komise ÜV KSČ, Josefa Franka na místo zástupce generálního tajemníka ÜV KSČ, na úseku průmyslu, peněžnictví a obchodu, Bedřicha Gemindera jako vedoucího mezinárodního oddělení ÜV KSČ. Spojil se s Vladimírem Clementisem a ustanovil jeho náměstky společně s Geminderem na ministerstvu zahraničních věcí Vávro Hajdů a Artura Londona, náměstky ministra zahraničního obchodu se jeho přičiněním stali Evžen Lobl a Rudolf Margolius a náměstkem ministra národní obrany Bedřich Reicin. Rozestavoval dále nepřátelské živly v aparátě KSČ zejména na místa vedoucích tajemníků KSČ v nejdůležitějších průmyslových krajích. Tak společně s Marií Švermovou měl dosadit do funkce krajského tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga, jako spojku centra s imperiajistickými rozvědkami ustanovil Slánský André Simoneho, Karla Švába ustanovil vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, později jako náměstka ministra národní bezpečnosti, aby zajištoval ochranu centra před odhalením. Stejně tak jednotliví členové vedení spikleneckého centra měli získávat a rozmísťovat další nepřátelské živly. Společně s Josefem Frankem, Ludvíkem Frejkou a Bedřichem Geminderem obsazovali klíčové pozice ve státním a hospodářském aparátě třídně nepřátelskými a cizími živly. Ludvík Frejka měl v rámci předchozí dohody s Rudolfem Slánským prosadit do NHK V. Jančíka, J. Golldmanna, K. Marcuse a Fr. Kolára, do hospodářských funkcí Lobla, Margolia, Jičínského, Tichého, Bártu, Radu, Holého, Outratu, Fischla, Vlka, Trojana, Eislera, Rudingera, Shlesingcra, Kučeru, Cvachovce, Šimandla, Eckarta, a do ÚPK M. Reimana. Jak již bylo uvedeno výsledky přešetrení prokázaly, že «centrum» neexistovalo, a že také nebyla mezi jednotlivými obviněnými dohoda k páchání protistátních trestných činů. Rudolf Slánský byl po zatčení nejprve vyslýchán ke kádrové politice, kde uváděl jako nepřátele osoby, které již tehdy, až na výjimky, byly zatčeny. Při konfrontaci Slánského s Löblem usvědčoval ho Löbl, že je hlavou spiknutí. Evžen Löbl ve své výpovědi ze dne uvedl, že po té, když byl zatčen (24. listopadu 1949) byl nejdříve vyslýchán ke spolupráci s Hermanem Fieldem. Později v průběhu vyšetřování byl obviněn ze spolupráce s Clementisem jako slovenský buržoazní nacionalista a v r jako židovský buržoazní nacionalista, který z příkazu židovského velkokapitálu měl provádět protistátní činnost. Později v r byl obviněn, že sestál společníkem Slánského a začátkem r bylo mu sděleno Vladimírem Kohoutkem, že všechny 11

14 dosud sepsané protokoly o výpovědích se musí přepsat, a to proto, že je členem «protistátního spikleneckého centra» vedeného Rudolfem Slánským. Dále uvedl, že začátkem r mu bylo Karlem Švábem vyhrožováno v Ruzyni zabitím, když se k trestné činnosti nedozná. Z osob, které Slánský označoval za nepřátele strany a lidově demokratického zřízení, byly již rehabilitovány London, Hajdů, Pavel, Drgač. Spolčení k protistátním cílům je žalobou dovozováno z toho, že Slánský věděl o závadné minulosti některých osob, které prosadil do významných funkcí, ať již jde o závadu v jejích minulosti, např. pokud jde o Švába a Franka o jejich závadném chování v koncentračním táboře, u jiných, o jejich trockistické minulosti, buržoazním původu apod., že tedy věděl, že mu budou zavázáni a budou plnit jeho nepřátelské pokyny. «Žaloba vychází dále z toho, že «spiklenci» věděli, jeden o druhém, že provádí nepřátelskou činnost, aniž bylo třeba, aby se k tomu výslovně domlouvali. Novým výslechem osob, které byly již rehabilitovány, je zjištěno, že pokud v takovém směru vypovídaly, činily tak na nátlak bezpečnostních orgánů. Dokumenty uvedené pod čís. 7,17, 18, 19, 20, 22, 23, 24, 25, 57, 58, 44, 55, 56, 59, 60, 73 nelze pokládat za průkazné. Provedené došetření neprokazuje, že by u jednotlivých obviněných byla zjištěna trestní odpovědnost za provádění nepřátelské kádrové politiky. Prosazování bývalých statkářů Kuthanů Šlingem a jejich odsouzení pro rozvratnou činnost na ČSSS je možno považovat za prokázané dokumenty založenými ve státně-bezpečnostním svazku. Toto Šlingovo jednáni není však možno považovat za trestný čin. Dále je obviněným žalobou kladeno za vinu, že Rudolf Slánský ovlivňoval činnost ministerstva zahraničních věcí prostřednictvím Bedřicha Gemindera za spoluúčasti Vladimíra Clementise, Vavro Hajdů a Artura Londona. Obvinění měli společně rozmisťovat záškodnické živly jak na ministerstvu, tak v zastupitelských úřadech a umožňovat jim, aby zůstaly v imperialistické cizině a působily tím našemu státu politické a finanční škody. Dále obvinění měli po únoru r brzdit očistu v MZV. Tvrzení žaloby, že Slánský ovlivňoval nepřátelsky činnost MZV, k čemuž používal Gemindera, Clementise, Hajdů a Londona, bylo založeno v podstatě na jejich doznání. Toto spočívá zejména v tom, že do důležitých funkcí v diplomatické službě a na ministerstvu zahraničních věcí dosazoval nepřátelské živly, aby tak naši zahraniční politiku orientoval na západní imperialisty. Slánský byl předsedou pětičlenné stranické komise pro zpracování návrhů na jmenování titulářů v zahraniční službě. Měl plnou odpovědnost za obsazování míst titulářů v zahraničí, ale jeho slovo bylo rozhodující i při obsazení jiných důležitých míst na MZV. Za situace, kdy je otřesena hodnověrnost jeho doznání i ostatních jmenovaných a nejsou k dispozici jiné důkazy, není zjištěno ani to, že Slánský záměrně mařil očistu na MZV. Dokument č. 70, který byl v procesu předložen a podle něhož Slánský obdržel z MZV dne seznam zaměstnanců MZV, kteří by měli být z kapitalistických států odvoláni, avšak do nic neučinil, sám o sobě neprokazuje jeho vinu. Z osob uvedených na tomto seznamu, 12

15 se 31 zaměstnanců odmítlo vrátit do ČSR, avšak až na 3 případy podali resignaci do Mohlo se tedy stát tak až po té, kdy byli vyzváni, aby se vrátili. Geminder vypovídal o tom, že již na jaře 1948 dostal Slánský od vedení AV NF návrh na očištění min. zahraničních věcí od nespolehlivých a nepřátelských živlů. V připojených seznamech bylo uvedeno 290 jmen nejreakčnějších probenešovských elementů, kolaborantů a podobných živlů. Slánský prý návrh zadržel u sebe a různými výmluvami brzdil dlouhou dobu jeho provedení. To umožnilo dezertovat mnoha osobám z jejich místa, defraudovat státní finanční prostředky. Takový dokument, který by však tato tvrzení potvrzoval, není. Nelze proto jej činit za to trestně odpovědným. Pokud jde o obvinění, že Slánský chránil na MZV trockistickou skupinu Dufek-Hajdů, bylo prošetřením zjištěno, že ve skutečnosti o trockistickou skupinu nešlo. Také písemné dokumenty uvedené pod č. 67, 68, 69, 70 nelze pokládat za průkazné. Z této situace s přihlédnutím k tomu, co bylo zjištěno při prověřování obviněných z řad pracovníků MZV nelze vyvodit trestní odpovědnost Slánského. Pokud jde o obvinění, že Geminder prosazoval na MZV trockistickou skupinu a napomohl jí uchvátit tamní ZO KSČ, bylo spolehlivě prověřeno, že obvinění v tomto směru bylo uměle vykonstruováno. Vyšlo najevo, že byly uměle zveličovány vleklé osobní spory mezi dvěma skupinami funkcionářů ZO KSČ a svědci proti Geminderovi, London Dufek a další, byli k nepravdivému doznání a výpovědem hrubým nátlakem přinuceni. Protokoly byly sepsány ještě před výslechem obviněných a svědci (Klinger) jej podepsali pod dojmem pohrůžek. Také pokud jde o obvinění, že Clementis vytvořil na MZV jako příslušník protistátního spikleneckého centra skupinu s cílem docílit zvratu lidově demokratického zřízení nemá opodstatnění. Pokud je mu kladeno za vinu, že vědomě škodil na úseku zahraniční politiky jmenováním nepřátelských elementů do funkcí v diplomatických službách, třeba uvést, že to nebylo výlučně v pravomoci Clementise, ať již jako státního tajemníka, tak později ve funkci ministra zahraničních věcí. Výběr osob pro tyto funkce prováděly zvláštní k tomu zřízené komise. Prověřením bylo také zjištěno, že na MZV nikdy žádná trockistická skupina nebyla. Pokud tam byly určité rozpory, šlo pouze o běžné osobní spory mezi jednotlivými funkcionáři. Neprokázala se ani trestná činnost, které se mál Clementis dopustit se Slánským a Geminderem na úseku MZV, ani trockistická skupina na témže ministerstvu, kterou měl údajně podporovat. Tyto skutečnosti jsou také potvrzeny rozsudkem Nejv. soudu ve věci Artura Londona ze dne , kdy byl tento zproštěn z trestné činnosti, kterou měl spáchat s Clementisem a zproštujícím rozsudkem Nejv. soudu ze dne ve věci Vávro Hajdů, který taktéž měl páchat trestnou činnost v součinnosti se Slánským a Geminderem na MZV. Žaloba činí Slánského odpovědným, že záškodnickým způsobem ovlivňoval činnost ministerstva vnitra, později ministerstva národní bezpečnosti, usiloval o to, aby toto ministerstvo ovládl, což činil jako předseda bezpečnostní komise 13

16 ÚV KSČ i prostřednictvím Karla Švába jako vedoucího bezpečnostního oddělení CV KSČ, později náměstka ministra národní bezpečnosti tím, že hlavní funkce obsadil nepřátelskými živly. Cílem mělo být oslabit bezpečnostní aparát a umožnit velezrádnou, špionážní a sabotážní činnost imperialistických rozvědek. Žaloba se zřejmě opírala o výpovědi Slánského a Švába podle nichž si Slánský Švába zavázal tím, že kryl jeho závadné chování v koncentračním táboře. K tomu byly připojeny jako dokumenty dopis spoluvězně Švába, který líčí nesprávné a sobecké jednání Švába v koncentračním táboře. Jako nepřátele, které prosadil do služeb ministerstva vnitra byli jmenováni Josef Pavel, Osvald Závodský, Oskar Valeš a Štěpán Plaček. Z nich Josef Pavel a Oskar Valeš byli již rehabilitováni. Za průkazný nelze pokládat ani dokument č. 72, který rovněž měl toto obvinění prokázat. Za hodnověrné důkazy nelze považovat výpovědi Slánského a Karla Švába a ani procesní materiály samy o sobě neposkytují důkazy o záškodnické činnosti Slánského na tomto úseku. Současně je však třeba uvést, že zasahování Slánského do bezpečnosti a nezákonné metody v bezpečnosti uplatňované, nebyly vyšetřováním nijak objasněny zřejmě proto, aby nevyšly najevo, že tytéž metody byly používány i proti Slánskému, jak nyní z. provedeného došetření je bezpečně prokázáno. Žaloba činí trestně odpovědným Slánského za záškodnickou činnost, kterou prováděl společně s Frankem na úseku zemědělství tím, že podporovali vesnické boháče, umožňovali jim vstup do JZD i do strany, v širokém měřítku je prosazovali na vedoucí místa v ČSSS. Jako pomocníky Slánského a Franka uvádí žaloba Josefa Smrkovského a Otto Šlinga. Záškodnickou činnost na tomto úseku doznával Slánský i Frank. V jejich doznání je však uvedeno jen velmi málo konkrétních faktů a při přešetření bylo zjištěno, že se jednak nestaly a pokud se staly nelze z nich dovodit trestní odpovědnost Rudolfa Slánského. To potvrzuje též rozsudek Nejv. soudu ze dne čj. 1 Tz 30/63 v trestní věci Josefa Franka. Dále bylo zjištěno, že Josef Smrkovský ve funkci generálního ředitele ČSSS neprováděl záškodnickou činnost a pokud Slánský doznával, že s jeho souhlasem byl významnou funkcí pověřen býv. agrárník Hojdar (rozsudek neuvádí jeho jméno) ani v případě, že by toto doznání bylo pravdivé, nešlo by o trestný čin. Prověřením nebylo také zjištěno, že by Slánský měl nějakou účast na tom, že Šling prosadil velkostatkáře Kuthana na odpovědné funkce. Provedeným šetřením nebyla také zjištěna ani trestní odpovědnost Rudolfa Slánského za škodlivé disproporce mezi nízkými cenami obilí a jinými zemědělskými produkty a vysokými výkupními cenami nadkontigentního masa. Žaloba Činí Rudolfa Slánského a Otto Šlinga vinnými, že vytvořili spikleneckou sít složenou z reakčně zaměřeného generálního kroužku v Brně. Dále činí Rudolfa Slánského vinným, že společně s Bedřichem Reicinem a dalšími nepřáteli ve vedení armády sabotovali výstavbu armády, zejména pokud jde o její očistu upevňování jejího lidově demokratického ducha a jejího budování po vzoru sovětské armády a naopak snažili se vytvořit organizační, kádrové a materielní podmínky pro obnovu kapitalistické armády. Žaloba neuvádí 14

17 důkazy, zřejmě však vychází z doznání Slánského, Reicína a Šlinga a ze znaleckého posudku, který byl vypracován odbornou komisí MNO, který podrobně rozvádí, na kterých úsecích byla sabotáž v armádě prováděna. Přešetřením bylo zjištěno, že pokud jde o stranicko politickou práci, kde sabotáž měli provádět Bedřich Kopold, Otto Hromádka, a Antonín Svoboda, byli tito neprávem odsouzeni za sabotáž na tomto úseku a byli již plně rehabilitováni. Otázky výzbroje, výstroje, výcviku a složení armády byly prošetřeny u případů odsouzených býv. generálů Drgače, Drnce a Bulandra, a bylo prokázáno, že pokud doznávali nepřátelský a škůdcovský charakter své činnosti na tomto úseku, že k tomuto byli donuceni nezákonnými vyšetřovacími metodami. Dále bylo zjištěno z výpovědi gen. Václava Kratochvíla, že «závěrečná zpráva o sabotáži a diversní činnosti v čs. armádě», kterou komise vypracovala a která sloužila jako hlavní důkaz, je neobjektivní a obsahuje nesprávné závěry. Dokument uvedený pod Č. 71 nelze pokládat za průkazný důkaz k tomuto úseku jejich činnosti. Provedeným šetřením nebyla zjištěna taková činnost, která by v tomto směru zakládala trestní odpovědnost u Slánského a Šlinga. Slánskému je dále kladeno za vinu, že pro cíle spiknutí zneužil své funkce v branném výboru Národního shromáždění. Toto obvinění je opřeno pouze o skutečnost, že Slánský byl členem branného výboru Národního shromáždění a není nijak dokumentováno. Nelze proto z této skutečnosti, když jinak nic závadného k této činnosti Slánského zjištěno nebylo, Činit závěry v žalobě uvedené. Slánský a ostatní obvinění mimo Fischla měli provádět rozsáhlou špionáž, a to Slánský, Geminder a další s agentem IS Koni Ziliacusem. Slánský měl Ziliacusovi předávat ústní i písemné špionážní zprávy, které měly být odesílány prostřednictvím Gemindera, Londona a dalších spoluúčastníků spiknutí. Žaloba blíže neuvádí a nehodnotí důkazy, jimiž opírá závěr o vině v tomto směru. Zřejmě se vycházelo z toho, že podle jednoho z dokumentů Koni Ziliacus byl za první světové války spojovacím důstojníkem anglické výzvědné služby u čs. legií na Dálném východě. V jednom z dopisů doporučuje Ziliacus, aby «ČSR přijala tzv. Marshallův plán a stala se tak mostem mezi Východem a Západem.» Po rezoluci informbyra k postoji Jugoslávie uvnitř socialistického tábora navštívil Ziliacus Tita a v tisku se postavil proti rezoluci informbyra. To vedlo k přesvědčení, ze Ziliacus je agentem imperialistických rozvědek. Dokumenty uvedené pod č. 26,27,28, 29, 30, 32,33, 36,40, 41,42 nelze pokládat za průkazné. Dále se vycházelo z výpovědí jednotlivých obviněných Slánského; Gemindera, Londona, Kavana, Goldstückera, Margolia a Frejky, kteří se k trestné činnosti přiznávali a vzájemně se usvědčovali. Při přešetření bylo zjištěno, že Goldstücker, Kavan i London své výpovědi odvolali a prohlásili je za vynucené. Písemné spojení mezi Ziliacusem á Slánským podle výpovědí Goldstückera, Kavana a Londona nemělo špionážní charakter. Obsah osobních rozhovorů mezi Slánským a Ziliacusem nelze již prověřit, nebot těmto dvěma rozhovorům byli přítomni Geminder a Frejka a třetího dne se zúčastnil Kavan, který však rozhovorům nerozuměl, neboť neovládal ruský jazyk. Doznání, které jednotliví obvinění učinili, jakož i jejich výpovědi, pokud se jimi vzájemně v tomto směru usvědčovali, nelze považovat za věrohodné. 15

18 Nebylo proto zjištěno nic, co by potvrzovalo že šlo v daném případě o špionážní činnost. Za součást protistátní činnosti Rudolfa Slánského bylo považováno i to, že Moše Pijadeho při jeho návštěvě v Praze i po «odhalení titovské kliky» ujištoval o shodném postupu s Titem. Tento závěr se opírá jen o doznání Slánského. Dokumenty uvedené pod č. 37, 38, 39, 43, které měly potvrdit tuto činnost, nelze považovat za průkazné a nelze proto ani v tomto směru dovodit, že se Rudolf Slánský dopouštěl protistátní trestné činnosti. Rovněž tak špionáž, která měla být prováděna ve prospěch Izraele, byla vykonstruována z pomoci sionistickým organizacím a z tajných schůzek Slánského a Gemindera na izraelském velvyslanectví. K tomuto obvinění Geminder vypověděl, že s dr. Felixem se osobně setkal pouze jednou, když žádal o přijetí u Slánského a jím byl odkázán na Gemindera, přičemž Felix žádal, aby bylo povoleno další vystěhovalectví do Izraele a byly ponechány v činnosti židovské organizace. S izraelským vyslancem Űberem se sešel osobně Geminder jen jednou, a to na recepci v Černínském paláci. Jiné důkazy soudu v tomto směru předloženy nebyly. Nejde proto ani v tomto směru o trestnou činnost. Šlingovi je kladeno za vinu špionážní spojení s agentem americké výzvědné služby Emanuelem Voskou. Styky Otto Šlinga s Emanuelem Voskou jsou značně zveličeny a neodpovídají skutečnosti. Podle dostupného materiálu bylo zjištěno, že Šling byl ve spojení s Emanuelem Voskou, Bělinou, Patzákovými. Tato skutečnost je potvrzována dopisem Šlinga Voskovi ze dne , výpovědi Emanuela Vosky ze dne a dopisem Běliny Voskovi ze dne Výpověd Otto Šlinga v tomto směru je podepřena pouze zjištěním, že Bělina s nimž Šling úzce spolupracoval, prováděl provokatérskou činnost proti komunistům na základě které byli pak někteří komunističtí funkcionáři až do přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem internováni. Jinak další části Šlingovy výpovědi nejsou podepřeny důkazy. Jeho výpověd, že zaslal další dopisy obsahující zprávy o emigraci do New Yorku konzulovi a Aloisu Laurinovi jinými důkazy podloženo není, vyjma výpovědi Vosky v jednom dalším dopise. Zejména není zjištěno, že Šling měl s Voskou po roce 1948 spojení, které by zakládalo skutkovou podstatu trestného činu špionáže. André Simonemu je kladeno za vinu, že předával řadě cizích špionů zprávy získané od dalších členů protistátního spikleneckého centia. Tyto zprávy měl podávat zejména americkým špionům Mauricu Hindusovi a Davidu Schobrunnovi a agentu Alexandru Werthovi a Willertovi, kteří se kryli pláštíkem novinářské činnosti. Toto obvinění je prokazováno především doznáním Simoneho, dále svědectvím Josefa Justa, který byl v roce 1946 na mírové konferenci v Paříži jako šifrant čs. delegace a nepřímým svědectvím Josefy Slánské. Simone byl pověřen stykem i se západními novináři, kteří byli hodnoceni později jako špioni. Simoneho styky s těmito novináři byly známy příslušným činitelům a proto nelze se ztotožnit s tvrzením, že by Simone v tomto směru takto jednal v rámci protistátního spikleneckého centra. Simone ve svém dopise, který napsal před popravou, popírá, že by kterémukoliv z cizích novinářů poskytl tajné informace nebo štvavý materiál proti zájmům lidově demokratického 16

19 Československa. Svědek Just v roce 1956 svoji výpověd o tom, že Simonemu předával tajné zprávy, týkající se čs. delegace na mírové konferenci v Paříži, odvolal. Svědecká výpověd Josefy Slánské, ve které v podstatě tvrdí, že se Slánský znal se Simonem, nic z hlediska trestní odpovědnosti neprokazuje. Rovněž tak Evžen Löbl, který byl slyšen v roce 1956, nepotvrdil v tomto směru nějakou závadnou činnost Simoneho. Je nepochybně prokázáno, že se Simone stýkal s celou řadou zahraničních novinářů, což také spadalo do náplně jeho práce v ministerstvu informací. Vyšetřování označilo západní novináře, s nimiž se Simone stýkal, i Simoneho za špiony, aniž by tato tvrzeni byla podložena nějakými důkazy. Z materiálů předložených soudu, nelze vyvodit ani podezření, že by Simone ve styku s uvedenými novináři prováděl špionážní činnost. André Simonemu je kladeno za vinu, že v září 1939 se zavázal ke špionážní spolupráci francouzskému ministru a sionistickému velkokapitalistovi Mendelovi. Toto obvinění se opírá o doznání Simoneho. Přešetřením bylo zjištěno, že Simone tyto údaje uváděl ve svých životopisech již dříve před svým zatčením. O Mandelovi uvádí, že se s ním seznámil v roce 1937 u pokrokové francouzské novinářky Tabouis v přítomnosti sovětského vyslance Surice. Mandel byl v té době stoupencem spojenectví se Sovětským svazem. Simone byl v prosinci 1939 zatčen francouzskou policií a internován. Na intervencí Ripky byl z internace propuštěn a vyhoštěn z Francie. V tomto bodě nelze vyvodit rovněž ani podezření ze závazku ke špionážní spolupráci. André Simonemu je dále žalobou kladeno za vinu, že se zavázal ke špionážní spolupráci s britskou výzvědnou službou IS jejím agentům Willertovi a Cowardovi a americké výzvědné službě prostřednictvím jejího agenta Davida Schönbrunna. Tento závazek ke špionážní spolupráci je potvrzován doznáním Simoneho. Toto doznání však nemá průkazní hodnotu proto, že bylo vynuceno nezákonnými metodami a je rovněž nepravděpodobné již také pro jeho obsah. Pokud jde o Cowarda mělo být v jeho závazku výslovně uvedeno, že případné ztráty a škody Simonemu vzniklé jeho činností ve službách IS mu nedávají právo na odškodnění. André Simone ve svém dopise, který napsal před popravou, své původní doznání odvolal. Ze zprávy zahraničně-zpravodajské rozvědky ze dne je patrno, že kromě Cowarda není na ostatní agenty, v tomto bodě uvedené, žádných poznatků. Coward dle této zprávy je znám pouze jako autor divadelních a hudebních děl a scénářů filmů. Také v tomto bodě nelze proto vyvodit ani podezření, že se Simone zavázal nebo spolupracoval s agenty IS Willertem a Cowardem. Clementisovi je kladeno za vinu, že se po roce 1945 ve funkci státního tajemníka a později i ministra zahraničních věcí spojil se západními diplomaty Dejeánem, Nycholsem, Diksonem a Steinhardem a prováděl v jejich zájmu špionážní činnost proti ČSR. Špionážní styky Clementise byly v soudním řízení vzaty za prokázané jen Ciementisovým doznáním a jiné důkazy (kromě fotografií západních diplomatů) soudu předloženy nebyly. S ohledem na to, jakým způsobem bylo vynuceno při vyšetřování jeho přiznání, je závěr žaloby o tom, že Clementis v tomto směru prováděl špionážní činnost, naprosto neodůvodněný. 17

20 K tomu je rovněž třeba dodat, že Clementis ve svém dopise, který napsal před popravou, toto obvinění popřel a své doznání v plném rozsahu odvolal. Clementisovi je dáváno za vinu, že když byl zatčen francouzskou policií vyzradil důležité podrobnosti o činnosti některých komunistických představitelích, kteří byli ve Francii v emigraci a že se zavázal ke špionážní spolupráci francouzské špionážní službě SURETTE nationále. Je zjištěno, že Clementis se v roce 1939 dostal na protistranickou platformu a že měl již dříve po celou dobu emigrace i po ní, když byl ve funkci státního tajemníka a později ministra zahraničních věcí, úzké styky s reakčními politiky Ripkou, Osuským a Benešem, kteří za něho intervenovali když byl francouzskými úřady internován Tyto skutečnosti jsou potvrzovány dokumenty, které jsou přiloženy k vyšetřovacím svazkům a které byly předloženy soudu. Avšak i za předpokladu, že jsou tyto dokumenty správné, nelze z nich dovodit žádnou konkrétní trestnou činnost. Nebyla také potvrzena žaloba, že se Clementis zavázal ke spolupráci s francouzskou policií SURETTE nationále. Svědek Jirčík, který k tomuto obvinění vypovídal, uvedl, že o Clementisově spolupráci s francouzskou policií se dověděl z rozhovoru svého představeného komisaře Luita s jiným policejním úředníkem, jejichž rozhovor tajně vyslechl. Nešlo tedy o jeho přímý poznatek, ale jen o podezření, což mimo jiné potvrzuje i svědek Bartík, který uvedl (dokument č. 28), že původní zprávu o Clementisově závazku dostal, že však byla zcela neurčitá. Pokud svědek Jirčík vypovídal před soudem u hlavního líčení, je třeba konstatovat, že sám jako svědek byl 2 a půl roku bezdůvodně držen ve vazbě, což muselo mít vliv na jeho výpověd. Při přešetření ( ) vypovídal Jirčík rozpačitě a zmateně a nedovedl rozpory ve svých výpovědích vysvětlit. Vzhledem k výsledkům přešetření nejsou dány podklady pro závěr žaloby, že Clementis se zavázal ke špionážní spolupráci s francouzskou SURETTE nationále. Ludvíku Frejkovi je kladeno za vinu, že v září 1941 podepsal závazek o podpoře válečných cílů britského impéria a spojeneckých vlád s tím, že i po válce bude pracovat pro Anglii. Při vyšetřování i u hlavního líčení Frejka doznal, že kpt. I. S. Pichlerovi podepsal závazek ke spolupráci. Tento závazek měl být podepsán také dalšími osobami, které měly být drženy v internačních táborech. Tato trestná činnost je dokumentována pouze doznáním Ludvíka Frejky. Jiných důkazů, které by trestnou činnost v tomto směru potvrzovaly, není. Vzhledem k tomu za jakých podmínek k tomuto doznání došlo, nejsou proto ani v tomto případě žádné podklady pro závěr žaloby o vině Frejky, Frejkovi je dále kladeno za vinu, že na podzim 1947 se sešel v Praze s Hermanem Fieldem a informoval jej o dvouletém hospodářském plánu, zejména o jeho plnění v základním odvětví. Frejka doznal při vyšetřování i hlavním líčení, že Fielda informoval na jeho přání o našem dvouletém hospodářském plánu a jeho plnění na jednotlivých úsecích, čímž mu dal jasný přehled o stavu našeho hospodářství. Jako usvědčující dokumenty byly předloženy výpisy z protokolů Pavlíka a Zsigmundiho, které usvědčují Frejku z jeho spojení s Fieldem. Údaje, které Frejka řekl Fieldovi o dvouletém plánu a jeho plnění, nejsou nijak konkretizovány, takže se nedá hodnotit jakou měly důležitost a zda 18