Jihoamerické civilizace (zejména incká) z antropologické perspektivy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE Jihoamerické civilizace (zejména incká) z antropologické perspektivy Diplomová práce Bc. Dominika Dostálová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Brno 2006

2 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala zcela samostatně a s pomocí pramenů uvedených v seznamu literatury. 2

3 Děkuji prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc. za vedení práce a cenné rady a připomínky. Dále děkuji za užitečné rady doc. PhDr. Oldřichu Kašparovi, CSc. 3

4 Obsah 1. Abstrakt Klíčová slova Úvod Osídlení Ameriky Zemědělství Andská oblast Předincké kultury Předklasické období Chavín Klasické období Tíwanaku Mochika Paracas Nazca Poklasické období Huari Tíwanaku Chimú Inkové Historie Incká říše Tahuantinsuyu Vzhled a jazyk Oděv Společnost Ayllu Inka Šlechta Denní život Mita pracovní povinnost Žena v incké společnosti Porod a děti..72 4

5 Manželství Aclla cuna Svátky a hudba Právo Náboženství Pohřební ritus Pohřebiště Puruchuco Huaquerones Pohřební ritus panovníka Technologické a kulturní objevy Medicína a magie Zemědělství Zvířata Řemesla Tkalcovství Hrnčířství Zpracování kovů Obchod Architektura Cuzco Silnice Tampu Mosty Doprava Chasquiové Quipu a literatura Vojenské výboje Krize a pád incké říše Španělská kolonizace Francisco Pizarro Cajamarca Po conquistě Důsledky conquisty a kolonizace Závěr Přílohy Slovníček Rejstřík 156 5

6 12. Literatura O autorovi

7 1. Abstrakt Cílem této práce bylo popsat nejpodstatnější kultury, které se rozvíjely v jednom z nejdůležitějších civilizačních center, a to sice v andské oblasti Jižní Ameriky. Právě na andský areál je tato práce zaměřena. Hlavní text pojednávající o incké říši je začleněn do širšího historického kontextu, od počátků osídlování Ameriky, přes předincké kultury, až po období španělské kolonizace a následná staletí bojů mezi indiány a kolonizátory. Největší část práce zaujímá oddíl věnovaný samotné incké říši. Vedle základních geografických a historických údajů jsem se zaměřila na jednotlivé vrstvy společnosti a vztahy mezi nimi, na faktory, které zásadně ovlivňovaly způsob myšlení tehdejších lidí, jako bylo náboženství, dále na úroveň hospodářství a umění a na přínos Inků lidské civilizaci. Informace jsem čerpala z české i cizojazyčné literatury a z internetu. Do práce jsem záměrně zařadila i nejnovější poznatky z nedávných výzkumů, které se mohou v některých případech dosti odlišovat od původních teorií. Největším problémem byly rozdílné údaje v jednotlivých publikacích. O těch zvlášť výrazných se zmiňuji přímo v textu. Samozřejmě spousta dalších otázek a problémů zůstává nevyřešena a je těžké na ně najít jednoznačně správnou odpověď. 2. Klíčová slova Andský areál ayllu conquista Inka Peru Pizarro, Francisco mumie Nový svět předincké kultury sluneční náboženství Tahuantinsuyu 7

8 3. Úvod Střední Amerika (amerikanisty je spíše používán termín Mezoamerika) a andská oblast v Jižní Americe patří bezpochyby mezi nejzajímavější civilizační centra v Novém světě. Protože právě zde se rozvinuly kultury, u kterých nás nepřestává udivovat jejich umění a znalosti na tak vysoké úrovni, a které potkal stejně neblahý osud. Jsou to ovšem i kultury, o kterých stále mnoho nevíme, a které zůstávají v mnoha ohledech záhadou. Mnoho poznatků o dávných civilizacích předkolumbovské Ameriky můžeme čerpat hlavně ze zpráv dobyvatelů těch největších říší incké, mayské a aztécké. Ovšem stále nové a nové archeologické výzkumy ukazují, že ještě před nimi na tomto území žila neznámá neméně zajímavá etnika, která vytvořila kultury, jež nejsou zaznamenány v žádném prameni, v žádném svědectví evropských dobyvatelů ani dnešních indiánů. Nové archeologické techniky, metody a možnosti umožnily odhalit mnohá tajemství těchto minulých civilizací. Bylo možno geograficky poměrně přesně vymezit a popsat rozšíření mnoha kultur, určit jejich způsob obdělávání půdy nebo druh řemeslné výroby. Rovněž bylo možné provést rozsáhlé rekonstrukce např. textilií, které se díky suchému klimatu na peruánském pobřeží poměrně dobře zachovaly. Bohužel ani archeologie nemůže rekonstruovat konkrétní průběh dějin nebo přesně určit sociální a hospodářskou organizaci společnosti. To nám umožňuje až porozumění písmu a jazyku dané civilizace a poznání písemných pramenů. Ovšem to je v oblasti And dost problematické, protože dosud žádné písemné prameny nalezeny nebyly. Platí to i o nejvýznamnější jihoamerické říši říši Inků. Písemné prameny se dají rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří vše, co bylo zapsáno před příchodem Evropanů. Takové prameny však byly dosud objeveny pouze v Mezoamerice. Druhá skupina pramenů byla sepsána až po příchodu Evropanů. Byly to hlavně vzpomínky, dopisy a vyprávění samotných dobyvatelů, sepsané buď jimi samotnými, nebo poskytnuté historikům a kronikářům té doby, kteří je využili pro více či méně přesné vylíčení conquisty. Ovšem tyto prameny je nutno brát s určitou rezervou. Jednak dobyvatelé mohli sotva porozumět způsobu myšlení a života indiánů, nedokázali se úplně oprostit od evropského myšlení, a také patrně přeháněli vše, co se týkalo bohatství, které získali, i průběhu bojů. Další část písemných pramenů tvoří zprávy kronikářů, které byly sepsány až po conquistě. Tito kronikáři byli často členy náboženských řádů, které do Ameriky přicházely 8

9 obracet indiány na katolickou víru. Naučili se indiánské jazyky, získali dost informátorů, a pak zaznamenali výsledky svých výzkumů. Nejvýznamnějším kronikářem v Peru byl Pedro Cieza de León, který v padesátých letech 16. století zemi prošel jako voják. Třetí skupinou pramenů jsou zápisy španělských úředníků o konkrétních, většinou hospodářských aspektech života indiánů. Aby vůbec Španělé mohli převzít dědictví těchto států, museli poznat činnost dřívějších institucí, a proto své úředníky posílali prakticky do všech oblastí. Zvlášť významná jsou hlášení týkající se indiánské státní správy, sociální organizace a vybírání různých poplatků. Zvláštním druhem pramenů jsou zprávy potomků bývalých vládců velkých říší, kterým se dostalo španělského vzdělání a povýšení do šlechtického stavu. Z peruánského prostředí je to hlavně Garcilaso de la Vega, potomek incké princezny. Ovšem i v dílech těchto autorů je patrná jistá idealizace jejich říší. A nakonec jisté zprávy o zámořských říších, zejména o jejich dobytí a následných konfliktech můžeme najít např. i v tehdejší evropské publicistice. Právě tady se poprvé objevují obvinění z činů spáchaných v Americe především Španěly, která dosud nebyla patrná (Kašpar 1980, s. 39). Dále můžeme do pramenů zařadit i mýty a různá náboženská vyprávění, která byla zachycena ve španělštině nebo latině. Je v nich jistě patrný evropský vliv, nicméně aspoň zhruba nám mohou přiblížit způsob indiánského myšlení. Co se týká konkrétně incké říše, tak jako písemné prameny nám mohou sloužit pouze zápisky conquistadorů, následně kronikářů a vzdáleně i překlady novějších textů v kečujštině, která je dnes stále živým jazykem, má pět hlavních dialektů a mluví jí asi 6 až 7 milionů lidí. 9

10 4. Osídlení Ameriky O osídlení Ameriky a o původu jejích obyvatel panuje dodnes řada sporů. Seriózní archeologické výzkumy začaly v této oblasti až v 19. století, a proto ještě stále existuje o původu člověka v Americe mnoho fantastických teorií (Kašpar 2002, s. 15). Mezi ty nejranější, ale spolehlivě vyvrácené, patří např. teorie argentinského paleontologa Florentina Ameghina z roku 1884, podle které se obyvatelé Ameriky vyvinuli z vlastních amerických předků (Stingl 1966, s. 18). Je to ale velice nepravděpodobné, o čemž svědčí i fakt, že v Americe nežijí žádní současní lidoopi (Katz 1989, s. 19). Další teorie tvrdí, že obyvatelé Ameriky jsou potomky obyvatelstva zaniklých kontinentů Atlantidy, Mu, Arquinézie nebo Lemurie. Zastánci této hypotézy se ale sami mezi sebou nemohou dohodnout, o který ostrov vlastně šlo. Jiným místem původu obyvatel Ameriky mohla být rovněž Austrálie, odkud prý lidé došli přes Tasmánii a pás Antarktických ostrovů. Zastáncem této myšlenky byl portugalský antropolog Mendes Corrêya (Stingl 1966, s. 20). V roce 1924 zveřejnil svou práci Elliot Smith. Tvrdí, že všechny kultury světa pocházejí z Egypta a že právě Egypťané migrovali na americký kontinent, kde založili civilizace Střední a Jižní Ameriky. Tuto teorii se snažil převést do praxe známý norský cestovatel a etnolog Thor Heyerdahl ( ) plavbou na papyrové lodi Ra (Kašpar 2002, s. 16). Podle další koncepce jsou obyvatelé Ameriky potomky třinácti izraelských kmenů. Poprvé s tímto názorem přišel v 16. století španělský dominikánský mnich Bartolomé de las Casas. Stoupencem této teorie byl i anglický šlechtic Edward King Lord Kingsborough ( ), který se dokonce kvůli úsilí ji prokázat zadlužil a zemřel v londýnském vězení pro dlužníky (Kašpar 2002, s. 16). Žádná z těchto teorií před současnými vědeckými poznatky neobstojí. Existence zaniklých kontinentů byla vyvrácena historiky i samotnými geology. Pokud jde o zmizelé izraelské kmeny, nebyly prokázány ani chronologicky ani kulturně nějaké vztahy s Amerikou a rovněž egyptská Smithova teorie byla zamítnuta. Nejuznávanější teorie pochází od amerického antropologa českého původu Aleše Hrdličky, podle kterého byla Amerika osídlena z Asie přes Beringovu úžinu někdy před deseti až čtrnácti tisíci lety. Svědčí o tom důkazy z několika vědních oborů antropologie, 10

11 archeologie, etnografie a geologie. Některé tělesné znaky (rovné a tmavé vlasy, vystouplé lícní kosti, mongolská skvrna ) jsou společné pro indiány i pro Asiaty a rovněž prvky jejich hmotných a duchovních kultur jsou podobné podobné náboženské představy, uctívání stejných zvířat a podobné šamanské obřady (Stingl 1966, s. 22). Nejstarší artefakty se našly na severu Ameriky a čím blíže Beringově úžině, tím jsou starší. Dále bylo dokázáno, že aljašské břehy Beringovy úžiny nebyly vůbec zaledněné a hladina moře se nacházela asi o 85 metrů níž než dnes. Tudíž je velmi pravděpodobné, že Beringova úžina vystoupila nad mořskou hladinu a stala se přirozeným suchozemským mostem. Teprve asi před lety došlo k oteplení a k následnému vzestupu hladin oceánů a k uzavření spojení mezi Asií a Amerikou (Stingl 1966, s. 24). Přibližně před lety se objevila první skutečně americká kultura kultura folsomská, nazývaná podle stejnojmenného naleziště v Novém Mexiku, kde byly objeveny hroty kopí, často vedle kostí vyhynulých druhů zvířat, jako byl např. mamut nebo vyhynulý druh bizona. Původně se soudilo, že jsou tyto kultury starší, protože mamuti vyhynuli v Evropě již dříve, ale nakonec se ukázalo, že v Americe tato zvířata přežívala mnohem déle. Podobným nalezištěm byla i lokalita Clovis. Všechny tyto kultury byly poměrně podobné s evropským mladým paleolitem. Miloslav Stingl uvádí ve své knize Indiáni bez tomahavků (1966) následující rozčlenění amerických kultur: A) období asijské tradice (kultura sandijská) B) indiánské kultury I. jednoduché kultury 1. vstupní (folsomská kultura let BP) 2. jednoduché sběračsko-lovecké 3. jednoduché zemědělské (cochiská kultura let BP) II. střední kultury III. vysoké kultury 1. základní teokratické (Olmékové, Chavín) 2. rozvinuté teokratické (teotihuacanská, Mochica) 3. dynastické (Toltékové, Chimú) 4. vrcholné 11

12 a) imperiální (Aztékové, Inkové) b) intelektuální (Mayové) Lovci pokračovali dále na jih do Střední Ameriky, kde se však nezastavili a dostali se až do Jižní Ameriky. Počet etnik původní Jižní Ameriky byl odhadován různě asi 150 až 200 etnických skupin, ovšem objevuje se i cifra Nejvyšší hustota obyvatelstva spadala do oblasti incké říše a celého západního pobřeží, kromě jihu a velmi suchých míst v Chile. V Jižní Americe se rozlišuje pět kulturních areálů: oblast jihu, tropického deštného lesa, jižní Andy, circumcaribský areál a střední Andy. Etnika z jihu (Charrúa, Puelche) byli hlavně sběrači a lovci menších savců, základem jejich společnosti byly malé skupiny, určované příbuzenskými vztahy (Vrhel Kašpar 1985, s. 60). Východ Jižní Ameriky pokrývají z větší části pralesy, kvůli kterým podnebí v této oblasti nebylo zrovna nejvhodnější k rozvoji civilizací. Proto zde bylo pravděpodobně poměrně řídké osídlení. Amazonie byla osídlena někdy kolem roku př. n. l. (Coe Snow Benson 1997, s. 167). Travnaté roviny v oblasti jižních And a jižněji pampy přece jen umožňovaly lepší rozvoj osídlení. Jedním z kmenů, zde sídlících, byli Araukáni. Nazvali je tak Španělé, pro které představovali během kolonizace zdatné nepřátele. Ani Inkové nedokázali Araukány porazit, právě o ně se zastavila jižní hranice incké říše. Nicméně v životě Araukánů je jasně patrný vliv incké kultury, například v tom, že při práci si vždy pomáhala celá osada, stejně jako v inckém ayllu. Araukáni byli výborní lovci, ale pěstovali i kukuřici, brambory, boby nebo tykve (Wolf 1979, s. 183). Circumcaribský areál byl charakteristický militaristickoteokratickou orientací, objevuje se i kanibalismus a lidské oběti (Vrhel Kašpar 1985, s. 60). Daleko významnější z hlediska rozvoje civilizace je oblast středních And, zahrnující dnešní státy Peru, Bolivíi, Ekvádor, Chile, Kolumbii a severozápadní Argentinu. Tady už v předkolumbovské době žila většina indiánského obyvatelstva Ameriky. Typické pro tuto oblast je rozvinuté závlahové zemědělství, řemeslná specializace, monumentální architektura, složitá politická hierarchie a velká moc kněží. O příchodu prvních lidí do Jižní Ameriky a do oblasti středních And je známo zatím jen velmi málo. První lovci se sem dostali asi před lety. Přišli jedinou možnou cestou přes Panamskou šíji podél toku kolumbijských řek Caucy a Magdaleny a dále pobřežím Ekvádoru. Pravděpodobně to byli lovci s kulturou na úrovni folsomské kultury ze Severní 12

13 Ameriky. V údolích řeky Chicama, Pacasmayo a Nazca bylo nalezeno několik dílen na výrobu kamenných nástrojů a obsidiánových zbraní (Stingl 1966, s. 154). Stále se však objevují nové a nové informace, které teorii o příchodu člověka do Ameriky a jeho rozšíření poněkud zpochybňují. Nejnovější výzkumy odhalily nálezy ještě starších artefaktů jak v dnešních USA, tak i v Jižní Americe. Nové objevy kanadských geologů rovněž zpochybnily možnost cesty mezi ledovými poli, když při studiu historie systému severoamerických řek vědci zjistili, že ledovce byly neprůchodné a že proluka mezi nimi se otevřela až poté, co cloviská kultura na jihu už byla v rozkvětu. V sedmdesátých letech minulého století učinil archeolog Thomas D. Dillehay senzační nález na jihu Chile. Vrstva rašeliny tu skrývala obrysy chatrčí, dřevěná kopí, plané brambory a provazy z mořské trávy (vochy). Radiokarbonové zkoušky prokázaly, že nález pochází již z doby před až lety. Další vážnou trhlinu utrpěla teorie o tom, že lidé přišli do Ameriky jen přes Beringovu úžinu v roce 1996, kdy našli dva kluci u města Kennewick v americkém státě Washington při sledování závodu motorových člunů v písku na břehu řeky Columbia lidskou lebku. Kostra asi čtyřicetiletého muže vykazovala europoidní znaky. Byla velice dobře zachovaná, odkryto bylo asi 90 % skeletu. Soudní antropolog James Chatters se nejprve domníval, že má před sebou pozůstatky jednoho z průkopníků evropské kolonizace amerického kontinentu. Podle tvaru lebky, výrazného nosního hřbetu a úzkých lícních kostí bylo na první pohled zřejmé, že to nebyl indián. Zemřelý patrně vedl dosti dobrodružný život. Kdysi přestál zlomeninu lebky (obr. 1) a vícečetné zlomeniny žeber, levá ruka byla po zranění málo pohyblivá. Hluboko v pravé kyčli vězel cizí předmět, podle odhadů Chatterse snad kulka nebo kus granátu. K jeho překvapení rentgenový snímek žádný kov neodhalil. Teprve počítačová tomografie ukázala pečlivě opracovaný kamenný hrot kopí. Teď již bylo jasné, že tento člověk rozhodně nebyl současníkem evropských dobyvatel Ameriky z moderní doby. Radiokarbonová metoda určila stáří nálezu na až let, a tak pozůstatky muže z Kennewicku jsou zatím považovány za nejstarší objevené na území Spojených států. Hrot nebyl příčinou smrti, muž ho nosil v těle ještě asi 20 let. Jelikož byla kostra nalezena v erodované půdě, nedá se určit, zda byla pohřbena. Chatters provedl i rekonstrukci podoby (obr. 2). ¹ 13

14 Obr. 1 Lebka Muže z Kennewicku Obr. 2 Rekonstrukce podoby Muže z Kennewicku Našlo se i několik úlomků kostí, které byly zhruba stejně staré jako kennewický muž a jejichž tvary se sotva daly přiřadit k existujícím indiánským populacím. Zpočátku se nikdo z antropologů nechtěl pouštět do jejich výkladu, neboť by to znamenalo radikální rozchod s dosavadní oficiální teorií. Dnes už ale existuje vedle uvažované cesty přes Beringovu úžinu několik dalších teorií osídlení Ameriky: Pobřežní teorie, podle níž dávní mořeplavci z Asie osídlovali tichomořské pobřeží od severu k jihu. Polynéská teorie, která předpokládá příjezd člunů z jižního Tichomoří k pobřeží Jižní Ameriky a následné osídlování směrem k severu. Uvažuje se dokonce i o příchodu prvních obyvatel z Evropy. Oporou této teorie je technika, kterou příslušníci kultury Clovis opracovávali své kamenné nástroje a především hroty šípů. Technika oboustranného opracování byla v pravěku ojedinělá a je typická pro tzv. solutréenskou kulturu, jejíž příslušníci žili před až lety na území dnešní Francie, Španělska a Portugalska. Teorii o jiném původu prvních obyvatel Ameriky podpořil i nález kosterních pozůstatků ženy v Brazílii, jejichž stáří bylo určeno na let. Kostra dostala název Luzia a měla dlouhou, úzkou lebku podobně jako kennewický muž. Argumenty některých antropologů, že šlo o zcela výjimečné jedince, neobstojí. Objevují se i další podobné nálezy. Úzké dlouhé lebky staré let se našly i v dalších částech Jižní Ameriky a v Mexiku. Například šest lebek starých až let našel tým brazilských vědců v jeskynním úkrytu v Santana do Riacho v Brazílii. Tyto lebky mají dlouhou úzkou mozkovnu, ale nízkou obličejovou část a nepřipomínají žádné dosavadní nálezy, ani 14

15 indiány, ani lebku muže z Kennewicku. Z tohoto pohledu se zdají nejpřijatelnější teorie několika migračních vln z různých oblastí. ² Četné vykopávky a bohaté stopy svědčící o přítomnosti člověka v Jižní Americe o mnoho starší než na severu popírají mínění, že cesta prvních obyvatel vedla jenom ze severu na jih. Těžko si představit, že úrodné kraje Severní Ameriky, s příjemným klimatem a bohaté na zvěř, by byly pro někdejší lovce méně přijatelné než horské skalnaté oblasti na jihu. O tom, že by člověk na americký kontinent přišel jen z jednoho místa a v jednom období pochybuje i lingvistika. Existuje obrovské množství odlišných indiánských jazyků a je dost nepravděpodobné, že by doba zhruba let stačila na takovou diferenciaci (Boas 1949, s ). Vedle přesného data příchodu člověka na americký kontinent je předmětem dohadů také oblast, odkud z Asie vlastně lidé přišli a zda si již s sebou přinesli vyspělou technologii opracovávání kamene, nebo ta se vyvinula až v Americe. Jisté je jen to, že první lidé v Americe nepocházeli ze stejného místa a nepatřili jen k jedné skupině. Rovněž se badatelé shodují v názorech na zemědělství. To se muselo vyvinout až po nějaké době přímo v Americe Zemědělství Původní obyvatelé Ameriky neznali ještě zemědělství, jejich hlavním způsobem obživy byl sběr, lov a rybolov. Jednotlivé formy byly velice rozmanité, podle povahy prostředí. V 7. tisíciletí patrně došlo na americkém kontinentě k dalekosáhlým klimatickým změnám, které mohly být příčinou vyhynutí velkých zvířat (Katz 1989, s. 26). Lovci velké zvěře tak museli přejít na sběr a začali lovit menší zvířata, nebo vymřeli a na jejich místo nastoupily společnosti orientované právě na sběr a lov menších zvířat. Závažné klimatické změny určitě mohly být na mnoha místech Ameriky popudem k hledání nové formy získávání obživy, což mohlo vést k rozvoji zemědělství (Katz 1989, s. 26). Existuje několik teorií, jakým způsobem zemědělství na americkém kontinentě vzniklo a jak se rozšířilo. Základem pro tu nejstarší je hypotéza britského archeologa Gordona Childa o vzniku zemědělství ve Starém světě. Podle něj k objevu zemědělství došlo na dvou nebo na třech místech Starého světa, odkud se potom rychle rozšířilo. A podobně to mělo podle 15

16 některých badatelů vypadat i v Novém světě, kde mělo zemědělství vzniknout buď ve Střední Americe, nebo v andské oblasti asi jedno až dvě tisíciletí př. n. l. Další teorie tvrdí, že znalost zemědělství existovala přinejmenším ve čtyřech velmi odlišných oblastech Ameriky je to pobřeží Peru (ořechy), jižní část středního Mexika (kukuřice), severovýchodní Mexiko (tykve) a jihozápad dnešních Spojených států amerických (slunečnice). Mnoho rostlin bylo pravděpodobně kultivováno na více místech současně. Podle jiné hypotézy je zemědělství na americkém kontinentu mnohem starší než se dosud soudilo. Na peruánském pobřeží bylo obdělávání půdy známo již ve 4. tisíciletí př. n. l. (Katz 1989, s. 27) a v oblasti Tehuacánu již v 7. tisíciletí př. n. l. Kromě toho se objevil i názor, že objev zemědělství nevedl k podstatným a rychlým proměnám skupin obyvatel, kteří jej provozovali. Na začátku tvořily zemědělské produkty nanejvýš deset procent potravy a trvalo to ještě více než let, než se staly hlavním prostředkem obživy (Katz 1989, s. 27). Proto někteří badatelé v rámci Nového světa nemluví o neolitické revoluci, ale neolitické evoluci. Rozdíly v zemědělství Nového a Starého světa nespočívají pouze v tempu vývoje a odlišných plodinách, ale i v různých technologiích. Zemědělství v Novém světě vůbec nevyužívalo dobytek. Neexistovala tu tažná zvířata, pluh zůstal neznámý až do doby španělské kolonizace a nebyly využívány ani žádné prostředky živočišného hnojení, kromě exkrementů ptáků v Peru. Ze zvířat byly domestikovány pouze lamy, které se využívaly jen na nošení nákladů. Dalším domestikovaným zvířetem byl pes. Bylo to první ochočené zvíře, které buď žilo společně s člověkem, nebo ho následovalo už v době příchodu prvních lidí na americký kontinent (Boas 1949, s. 326). Metalurgie byla sice rozvinuta, sloužila však převážně k výrobě ozdob. Známa byla jen měď, bronz a drahé kovy. Železo se nezpracovávalo. Kolo bylo v Mezoamerice známé pouze jako hračka, nikdy nebylo prakticky využíváno (Katz 1989, s. 35). Nicméně zemědělství Nového světa nemůžeme v žádném případě označit za primitivní nebo zaostalé. Naopak se tu pěstovalo např. více plodin než ve Starém světě a zemědělství bylo tak intenzivní, že prudce stoupala hustota obyvatelstva a na začátku španělské conquisty byla v některých centrech srovnatelná s Evropou. Zemědělství se ale v celé Americe nevyvíjelo stejnoměrně, ještě na začátku 16. století byly některé oblasti 16

17 osídleny loveckými a sběračskými kmeny a i mezi jednotlivými zemědělsky obdělávanými oblastmi panovaly velké rozdíly. Existence zemědělství vytvořila příhodné podmínky pro vznik tzv. vysokých kultur. Mezi hlavní rysy těchto společenství patří růst sídlišť vedoucí až ke vzniku měst, centralizovaná akumulace kapitálu, vytváření státu spojené se stratifikací společnosti, náhrada rodových organizací za organizace teritoriální a dále ještě řada uměleckých a duchovních výkonů (Katz 1989, s. 30). Vývoj takových společenství proběhl na americkém kontinentě ve dvou oblastech. Jednou je Mezoamerika, zahrnující větší část dnešního Mexika, Guatemalu a Honduras, a druhou oblast Středních And, rozprostírající se na území dnešního Peru, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Chile. Jak je ale možné, že ve světě, který neznal základní techniky, jako bylo kolo, pluh nebo železné nástroje, mohlo dojít ke zrodu států a mocných říší? Právě Mezoamerika a andský areál byly totiž nejvhodnějšími oblastmi pro intenzivní zemědělství bez pluhu, skýtaly nejlepší podmínky pro závlahové zemědělství a obdělávání půdy zde bylo mnohem výnosnější než v tropických nížinách, kde se půda velmi rychle vyčerpávala a zanášela plevelem. Důležitou roli hrála i relativně malá potřeba pracovní síly. Pěstované plodiny se daly snadno uchovávat, buď spontánně (kukuřice) nebo za použití konzervačních technik. Indiáni andského areálu vyráběli z brambor zvláštní produkt zvaný chuño, který vydržel léta. Všechny tyto skutečnosti umožňovaly zajistit velké zemědělské přebytky, které byly předpokladem pro vznik vysokých kultur, i když předem neurčovaly jejich zrod a určitě nebyly jediným faktorem, který tento proces ovlivnil. Vliv umělého zavlažování na sociální organizaci a strukturu společnosti patří k nejdiskutovanějším otázkám antropologie a historie. Vedla nutnost vytvářet takováto zařízení ke vzniku organizovaného státu nebo musel již stát existovat, aby se vůbec daly tyto plány a stavby uskutečnit? Společným rysem všech kultur založených na umělém zavlažování byla výrazná státní centralizace a vznik byrokracie, která ovládala všechny sféry života prostřednictvím správy vodních zdrojů. Voda byla i jednou z hlavních příčin válek v andské oblasti. Největší část půdy nebyla soukromým vlastnictvím vládnoucí vrstvy, ale státu, který měl také právo disponovat pracovní silou svých obyvatel. Další problematické otázky se týkají pozdějších kontaktů mezi Starým a Novým světem. Někteří badatelé předpokládají, že existovaly intenzivní vztahy mezi říšemi jižní a východní Asie a vyspělými kulturami amerického kontinentu. Byli to například vídeňský 17

18 badatel Robert Heine-Geldern a americký archeolog Gordon Ekholm, kteří vycházeli z přesvědčení, že veškeré objevy byly učiněny pouze jednou a díky difúzi se rozšířily do ostatních oblastí. Poukázali i na celou řadu podobností mezi kulturami Starého a Nového světa, ať už jsou to pyramidové chrámy nebo umělecké motivy lotosových květů v Indii a u Mayů. Další badatelé uvádějí shody v náboženských systémech Indie, Číny a Střední Ameriky a rovněž biologové našli příbuznost mezi kulturními rostlinami Asie a Ameriky. Sladké brambory pěstované na náhorních plošinách Jižní Ameriky se dají najít i v Polynésii. Ale na druhou stranu se tu přímo nabízí otázky, proč nebyl na americkém kontinentu objeven dosud jediný předmět asijského původu a naopak, anebo proč nenajdeme jediné svědectví o zaoceánských cestách v čínských a indických pramenech. V tomto sporu existují argumenty pro i proti a bude ještě asi dlouho trvat, než se podaří tuto otázku zodpovědět Andská oblast Andy vstupují do Jižní Ameriky v severozápadní Kolumbii a procházejí celou západní částí tohoto kontinentu až k Ohňové zemi. Táhnou se v délce skoro km, široké jsou km. Nejvyšší vrchol Aconcaqua dosahuje výšky m. Mnohé z hor jsou ještě i dnes činné sopky. Andy jsou tvořeny dvěma hlavními hřebeny (v Kolumbii třemi), které mezi sebou svým spojováním a rozestupováním vytváří náhorní plošiny, jež byly jednou z hlavních oblastí indiánského života zejména plošina bolivijská a quitská (Stingl 1966, s. 28). V horách přicházejí srážky od října do dubna (Chalupa 2001, s. 88). Mírné pásmo leží v Andách v travnatých oblastech nad m n. m. V této oblasti je možné intenzivní zemědělství. Jádrem území středních And je Peru, a proto bývá celá tato oblast označována některými autory jednotným názvem Peru, i když zahrnuje část Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Chile. Dnes je Peru třetí největší země Jižní Ameriky o rozloze mil km² a prezidentská republika s dvoukomorovým parlamentem. Z 22,3 mil. obyvatel (v roce 1995) mají drtivou převahu indiáni a mesticové (indiáni Kečuánci 48 %, Aymarové 5 %, mesticové 33 %, ostatní indiáni 1,5 %, běloši 11 % a zbytek asi 1,5 %). Oficiálním náboženstvím je římskokatolické, které vyznává 92,5 % obyvatel, ale objevují se i prvky původních indiánských náboženství (Chalupa 2001, s. 101). 18

19 Vlastní Peru se z geografického hlediska dá rozdělit na tři různorodá území podél pobřeží se táhne poměrně úzká nížina, směrem na východ se prudce zvedá Sierra Madre, horské pásmo západních And a dále východní svahy And s nížinami, označované většinou společným jménem Montaña (Stingl 1966, s. 153). Zde již začíná tropický prales. Pobřežní pás Peru široký asi km patří dnes k nejpustším místům na Zemi, i když právě zde kdysi vyrostly předincké kultury. A to v místech, kde je pobřežní poušť přerušována řekami a menšími říčkami, díky nimž se zde vytvořily oázy. Mezi nejvýznamnější patří na severním pobřeží Piura, Lambayeque, Pacasmayo, Chicama, Moche, Virú, Santa, Nepeña a Casma, ve střední části pak Huarmey, Paramonga, Supe, Chancay, Ancon, Rimac a Pachacamac, a konečně na jižním pobřeží oázy Cañete, Chincha, Pisco, Paracas, Ica a Nazca. Proto také názvy většiny předinckých kultur v této pobřežní oblasti jsou odvozeny od jmen řek. Na pobřeží je srážkový průměr pod 50 mm. Suché podnebí i poměrně nízké teploty jsou zapříčiněny studeným Peruánským proudem, kvůli kterému se vzduch z Tichého oceánu nad pevninou spíše oteplí, nedochází ke kondenzaci, a nemůže vydávat srážky (Chalupa 2001, s ). Ve vnitrozemí v horách se pak mezi jednotlivými větvemi And nacházejí tzv. bazény, oblasti vhodné pro zemědělství, kde žila převážná část obyvatelstva oblasti středních And. Mezi nejvýznamnější patří od severu k jihu bazén cajamarský, pak povodí řeky Callejon de Huaylas, řeky Santa, a pak bazén Cuzca, jihoperuánský bazén na sever od Titicacy, což je největší jihoamerické jezero s rozlohou asi km² v nadmořské výšce asi m. Na bazén Cuzca poté navazuje nejrozsáhlejší andská náhorní rovina bolivijské altiplano (Stingl 1966, s. 154). Západní hranici andského kulturního areálu tvoří Tichý oceán, východně je tato oblast ohraničena tropickými pralesy Amazonie. Jižní hranice byla dána spíše kulturně, tvořil ji začátek silnější koncentrace araukánských indiánů, jimž se dařilo zastavit všechny invaze, jak incké, tak i pozdější španělské (Katz 1989, s. 33). Severní hranici vytváří andské pásmo v dnešní Kolumbii. K obdělávání byl vhodný pouze zlomek půdy, v Andách to byla asi jen dvě procenta. Z toho zase jen část měla dostatečné množství srážek. Bylo tudíž nutné používat zavlažovací zařízení. Nížiny v Peru patří k nejsušším místům na světě a pouze díky usměrnění velkých toků bylo možno tuto oblast zemědělsky využít. Regulace řek na peruánském pobřeží vyžadovala rozsáhlé a důkladné veřejné práce. Trochu jiná situace 19

20 byla na altiplanu, kde mohly být pěstovány bez zavlažování brambory a další hlíznaté rostliny. Rozvíjel se chov dobytka. Domestikována byla především velká stáda lam a alpak, která měla význam jednak pro dopravu, ale i pro odívání a obživu. Lamy se sice nehodily k jízdě ani nemohly tahat těžká břemena, nicméně unesly asi 75 kilogramů a ušly asi 16 kilometrů denně. K významnému zvýšení produktivity zemědělství a zlepšení výživy vedlo používání trusu mořských ptáků. Toto guano patří mezi nejlepší hnojiva na světě. Dalším důležitým prvkem a podmínkou rozvoje vysokých kultur byla dostačující komunikace mezi jednotlivými oblastmi. Ve srovnání s Mezoamerikou byla doprava mezi vysočinou a nížinami daleko snazší, zejména díky mírnému proudu řek, domestikovaným zvířatům a i díky blízkosti moře, které také mohlo sloužit jako dopravní spoj. Není proto divu, že rozšíření jednotlivých kulturních vymožeností, uměleckých stylů a náboženských hnutí probíhalo v andské oblasti jinak než v Mezoamerice a že těsně před španělskou conquistou představoval andský kulturní areál politicky, sociálně a ekonomicky sjednocený celek. Podobně jako Mezoamerika, měla i andská oblast rozsáhlé hranice s regiony, jež byly obývané kočovnými lovci a sběrači nebo méně vyspělými zemědělci. Ale v Jižní Americe hraniční etnika a jejich loupežné výpravy neznamenaly pro vysoké kultury vážnější ohrožení, na rozdíl od Mezoameriky, kde tyto kmeny prováděly zábory a nakonec se vysokých kultur zmocnily. Jak v Mezoamerice tak v Andách nakonec kultury z náhorních plošin ovládly nížinné oblasti, a mohly se tak rozvinout velká impéria Aztéků a Inků. V Peru byl ale tlak na nížinné oblasti mnohem menší a dobyvačné války tam začaly mnohem později, zejména z důvodu vyrovnané nabídky a poptávky produktů z jednotlivých oblastí (bavlna a kukuřice z nížin, brambory, maso a vlna z hor). 20

21 5. Předincké kultury V údolí Chillón na pobřeží ve středním Peru byly nalezeny zatím nejstarší pozůstatky lidského osídlení v andské oblasti. Jsou to nástroje, patrně z doby asi kolem roku př. n. l. (Katz 1989, s. 109). Ovšem člověk se v Jižní Americe usadil patrně již dříve. Tuto teorii podpořil i nález kosterních pozůstatků ženy v Brazílii, jejichž stáří bylo určeno na let. Kostra dostala název Luzia. O něco mladší než z údolí Chillón jsou nálezy na altiplanu, pocházející z jeskyně Lauricocha ve výšce m n. m. Datovány jsou na př. n. l. Jedná se o kamenné nástroje z nejnižších vrstev jeskyně opracované ještě velmi primitivní technikou. Podle výzkumů Frédéricka Engela a Edwarda Lanninga žili tito lovci a sběrači z altiplana sezónně i na pobřeží v oázách zvaných lomas, které měly před až lety daleko větší rozlohu než dnes. Byly zde nalezeny kamenné nástroje, sloužící hlavně k drcení semen na prášek, a tudíž dokazující, že základním způsobem obživy těchto lidí bylo zemědělství (Katz 1989, s. 110). Nejstarší zemědělská kultura je podle jedné ze svých osad nazývána kulturou Huaca Prieta. Vědci zatím objevili pět malých osad na peruánském pobřeží Puemape, Milago, Cerro Prieto, Aspero a Huaca Prieta, pocházející z doby asi před lety. Nositelé této kultury pěstovali dýně, papriku, ovoce zvané lucuma a bavlník. Kukuřici ani brambory dosud neznali. Jako potrava sloužily i dary moře, zejména měkkýši. Nástroje si lidé vyráběli výlučně z kamene a obývali polopodzemní chýše, které měly jednu nebo dvě místnosti (Stingl 1966, s. 155). Podle nejnovějších výzkumů profesorky W. Creamerové z Northern Illinois University existovala přinejmenším stejně stará kultura ve vnitrozemí a s pobřežím udržovala čilé obchodní styky. Lidé z kultury v oblasti Norte Chico budovali zavlažovací systémy a byli i výborní stavitelé. Některé z mohutných a složitě strukturovaných staveb dosahovaly výšky až 26 metrů. Radiokarbonovou metodou bylo určeno stáří této kultury na více než let. Kolem roku tato civilizace svá sídla opustila a předpokládá se, že se přestěhovala do jiných částí Peru. ³ V období asi př. n. l. došlo v Peru ke klimatickým změnám. Na pobřeží stále silněji působil studený mořský proud, který vedl k zániku mnoha oáz, získávajících vláhu z mořské mlhy. Na druhou stranu byl tento jev příznivý pro rozvoj rybolovu a právě v této době se na pobřeží usazují skupiny lidí, žijících hlavně z rybolovu. Tato společenství se 21

22 živila nejen rybami, ale i jinými mořskými živočichy, jako byly hvězdice, ježovky, mlži, krabi. Znalost obdělávání půdy se zde objevila někdy kolem roku př. n. l. (Katz 1989). Byla zde pěstována hlavně čočka, pepř a dýně. Někdy v roce př. n. l. se na pobřeží objevil nový produkt bavlna. Její pěstování mělo hluboké důsledky pro způsob života pobřežních společenství. Používala se nejen ke zhotovování běžných oděvů, ale i těch slavnostních nebo na výrobu rybářských sítí. Kde se bavlna vzala, zůstává dosud jedním z nejdiskutovanějších problémů archeologie andské oblasti (Katz 1989, s. 110). Hrnčířství se v Peru objevuje někdy v letech př. n. l., pravděpodobně z dnešní Kolumbie nebo Ekvádoru, kde mělo mnohem starší tradici. Z Kolumbie pochází nálezy keramiky přibližně z roku př. n. l., z Ekvádoru z roku př. n. l. Do této doby se v Peru jako nádoby využívaly především dýně. Zdobené dýně byly nalezeny pouze dvě, rytí a příbuzné techniky byly velice vzácné. Na jedné z těchto dýní jsou obrazce interpretované jako dvě lidské postavy proplétající se přes dno dýně a prostřídané s dvěma hady z profilu (obr. 3). Obr. 3 Nádobka vyřezaná z dýně, asi př. n. l., kultura Huaca Prieta, severní pobřeží Peru Lidé na pobřeží žili v malých rozptýlených skupinách. O jejich náboženství nevíme nic bližšího, nicméně pohřebiště zčásti ozdobená obětinami ukazují, že tito lidé věřili v posmrtný život. Právě součástí těchto obětin byly ty nejjemnější exempláře textilií. Dochovaly se však ve špatném stavu, proto je jejich studium dost obtížné. Od pozdějších 22

23 tkanin se lišily tím, že se vyráběly pouze ručně, nejčastěji proplétáním vláken. Jako materiál sloužila předená bavlna, lýko nebo ptačí pírka. Barevné odstíny se získávaly použitím bílé a hnědé bavlny, červeného, žlutého, oranžového a modrého barviva. (Bushnell 1970, s. 141) K dalšímu rozvoji vysokých kultur a vzniku centralizovaných státních útvarů mohlo dojít teprve až tehdy, kdy byly využity další produktivnější možnosti obdělávání půdy a tím pádem byly uvolněny větší skupiny lidí z bezprostřední produkce potravin. Otázka zůstává, kdy k takovému kroku došlo. Už kolem roku př. n. l., kdy ještě nebyla známa keramika ani kukuřice, vznikaly na pobřeží první rozsáhlé stavby a chrámové komplexy, např. na lokalitě Las Aldas nebo v Chuquitantě. Vznik velkého střediska v tak rané vývojové fázi v andské oblasti umožnil pravděpodobně dosti výnosný rybolov Předklasické období Předklasické období je datováno asi od 900 př. n. l. (někdy se uvádí až př. n. l.) do 1. století n. l. Nejstarší kulturou v Andách byl Chavín, který mnozí badatelé pokládají za mateřskou kulturu všech civilizací v tomto areálu. Mezi další styly patří například Salinar nebo Paracas Cavernas, o kterém se zmiňuji dále. O oblasti altiplana v této době máme jen málo poznatků. Archeologický průzkum zde byl prováděn v mnohem menším měřítku než na pobřeží a ani tu nebylo tak suché klima jak na jižním pobřeží, které by pomohlo uchovat některé předměty a objekty. Především severní část altiplana zůstává dost problematickou oblastí. Na nálezy o něco bohatší je jižní část altiplana, především v oblasti jezera Titicaca. Na rozdíl od ostatních regionů ve středních Andách zde neexistovalo umělé zavlažování. Jezero sice mohlo poskytnout dostatek vody, ale klima bylo pro závlahové hospodářství příliš drsné. Kvůli tomu se zde kukuřice, která byla na umělém zavlažování závislá, pěstovala jen zcela výjimečně, spolehlivě ji dokázaly nahradit brambory. Nepřítomnost závlahového hospodářství však vyrovnávala řada jiných faktorů, díky nimž zde mohla být hustota osídlení stejná jako v úrodných pobřežních údolích. Bylo to zejména pěstování brambor a znalost způsobu jejich konzervace a dále rozsáhlé náhorní stepi vhodné pro chov dobytka. Právě zde měly být nejdříve domestikovány lamy a alpaky. 23

24 Chov dobytka a pěstování brambor však nevyžadovaly výrazně centralizovanou správu státu, jak tomu bylo v oblastech se závlahovým zemědělstvím. Tendence k centralizaci se zde objevují až později, orientovány spíše na expanzi než na vnitřní konsolidaci a budování velkých staveb. Proto je docela pozoruhodné, že právě v této oblasti vznikla některá z nejdůležitějších center Chavínská kultura st. př. n. l. Na začátku 1. tisíciletí př. n. l. dochází v Peru k značným změnám. Objevují se velké náboženské stavby a v mnoha částech andské oblasti se šíří nový umělecký styl Chavín. Byl nazván podle naleziště Chavín ležícího severovýchodně od Limy v provincii Chavín. Dříve náležel do provincie de Huantar, proto byl nazýván Chavín de Huantar. Na této lokalitě pod Cordillerou Blankou na peruánském altiplanu byl vykopán jeden z největších chrámů. Nemáme však žádný důkaz toho, že Chavín byl skutečným ohniskem tohoto stylu a také sám název Chavín byl sotva původním jménem tohoto místa, o jehož obyvatelích dodnes nevíme, jakým jazykem mluvili a odkud přišli (Katz 1989, s. 112). Chavín pravděpodobně ani nebyl městem v pravém slova smyslu, spíše náboženským centrem, kolem kterého byl organizován politický a ekonomický život. Nikde nebyly nalezeny žádné základy obytných domů. Chavínský chrámový komplex, dnešními Peruánci nazývaný El Castillo, tvoří řada pravoúhlých struktur, patrně základů chrámu, který se ale do dnešní doby nedochoval. V nich jsou umístěny chodby, komory a větrací šachty. Z vnější strany zdobí stavbu kamenné lidské a zvířecí skulptury. Na některých místech v chrámu se dá pozorovat zajímavý jev někdy je jedna strana světlá, druhá tmavá. Stavitelé použili kameny dvou různých odstínů. Je to vykládáno jako vztah světla a stínu, dne a noci, mužského a ženského principu. Tento jev se nazývá andská dualita a je patrný i v kultuře Inků (Chalupa 2001, s. 111). Základem náboženských představ Chavíňanů bylo uctívání zvláštního kočkovitého božstva. Vedle zobrazení kočkovitých šelem byli obvyklým motivem ptáci, zřejmě orli a jestřábi. Chavínské mýtické bytosti byly zobrazovány na kamenech i na keramice (textilie se nedochovaly). Jsou vysoce stylizované, s antropomorfními i zoomorfními rysy, a proto je těžké určit, o co se přesně jedná. V Chavínu byla nalezena dvě zpodobení. Ve středu 24

25 chrámu bylo umístěno jedno z nich, archeology nazvané El lanzón (kopí). Jednalo se patrně o hlavní kultovní objekt. Byl to kamenný monolit z bílé žuly, pět metrů vysoký a pokrytý rytinami, znázorňující lidskou postavu s tesáky nějaké kočkovité šelmy. Druhou památkou s vyobrazením božstva je tzv. Raimondiho stéla, skoro dva metry vysoká obdélníková deska s reliéfy, zobrazujícími stojící postavu s obličejem a drápy kočkovité šelmy a s vyobrazením vlasů v podobě hadů (obr. 4). Obr. 4 Zobrazení božstva na Raimondiho stéle Kultovní objekty a další památky chavínské kultury se nacházely nejen v samotném Chavínu, ale i na dalších místech, na severním pobřeží stejně jako v severních oblastech altiplana. Zatímco v samotném Chavínu se tento umělecký styl projevil hlavně v kamenných skulpturách, na pobřeží byl jeho vliv na jiné kultury patrný zejména na keramice a textiliích. V jižní oblasti altiplana je vliv této kultury sotva znatelný, avšak v kultuře jižního pobřeží se projevuje, v pozměněné a pozdní formě, v kultuře paracaské. 25

26 Nositelé chavínské kultury už znali domestikovaná zvířata, ochočen byl pes i lama. Zajímavé je, že v této době lama měla ještě pět prstů, zatímco dnešní lama má už jen dva (Stingl 1966, s. 158). Péče o lamy patřila už v této kultuře k nejdůležitějším činnostem společnosti, a tak pastevec, který způsobil smrt třeba jen několika kusů, mohl být potrestán i ukamenováním. Sepjatost mezi zvířetem a člověkem, který se o něj staral, vešla i do lidové slovesnosti a lama bývala někdy označována jako druhá pastevcova manželka (Stingl 1966, s. 158). Prameny uvádí, že sexuální styk lamy a člověka byl poměrně obvyklý a je tu tedy možnost, že syfilis se indiáni nakazili poprvé právě od lam. Ovšem zatím se neprokázalo, že lama je původním nositelem nákazy. U žádné lamy dosud totiž nebyla prokázána spirocheta Treponema pallidum, původce syfilis. Nástroje Chavíňané vyráběli z kamene nebo z kostí. Z kovů znali pouze zlato, a to používali především k výrobě šperků. V údolí Lambayeque byly nalezeny například náušnice zdobené ptačími a hadími hlavami. Poprvé se v tomto období objevuje už znalost keramiky. Nazývá se cupisnická, podle údolí Cupisnique, kde byla poprvé objevena. Jedná se o jednobarevné, černé nebo šedé kusy zdobené rytím nebo zdrsněním povrchu vpichy. Černě nebo červeně malovaná keramika též existuje, ale jen ve velmi omezené míře. Typickým tvarem chavínské keramiky je uzavřená nádoba s plochým dnem a třmenovitou hubicí (obr. 5). Mezi drobnější kamenné památky chavínské kultury patří misky, talíře nebo hmoždíře. Za zmínku stojí jeden hmoždíř (obr. 6), pocházející pravděpodobně přímo z Chavínu, ve tvaru jaguára. I když měří pouze 35 centimetrů, působí daleko mohutnějším dojmem (Bushnell 1970, s. 153). Obr. 5 Nádoba s třmenovitou hubicí, Chavín Obr. 6 Hmoždíř, Chavín 26

27 Chavínská kultura se v Andách objevuje náhle, bez viditelných předchozích vývojových stupňů (Katz 1989, s. 114). Důsledkem toho je množství rozmanitých teorií o vzniku a interpretaci této kultury. Jedná se zejména o zvířecí motivy. S kultem jaguárů a hadů se můžeme setkat i u pralesních etnik východního úpatí And nebo u Olméků, kde se nápadné podobnosti projevují i jinde, např. ve tvaru keramiky. Další badatelé předpokládají vznik chavínské kultury v Číně, protože se prý jedná o motivy čínského charakteru. Rovněž umělé deformování lebek, které se v Jižní Americe objevuje právě v období Chavínu, je v Mezoamerice už poměrně běžné. Další spornou otázkou je rozšíření a vliv této kultury. Z výzkumů z období po druhé světové válce v údolí Virú vyplývá, že ještě před chavínskou kulturou se zde objevuje kukuřice. Její pěstování se hodně rozšířilo pravděpodobně v dobách Chavínu (Katz 1989, s. 116). Společně s novým náboženským kultem se právě produktivní pěstování kukuřice mohlo stát příčinou velkého rozšíření chavínské kultury. Mohlo by to vysvětlovat i skutečnost, že tento kult se nerozšířil v jižní části altiplana, které bylo svou nadmořskou výškou k pěstování kukuřice nevhodné. Někdy v období př. n. l. mizí chavínská kultura stejně náhle, jako se objevila. Příčiny jejího zániku nejsou dodnes objasněny. Poté se v andském areálu projevovala řada kultur spíše lokálního charakteru. Tato perioda je archeology označována jako klasické období. Dochází k rozvoji umění a zejména techniky a ke změnám vedoucím ke stálému zlepšování produkce potravin. Rozšířilo se pěstování kukuřice, začaly se budovat rozsáhlá zavlažovací zařízení a mohutné terasy na horských svazích, aby se zabránilo erozi a vysychání půdy. Klasické období bylo plné válek. Svědčí o tom řada zbraní v hrobech, obrazová znázornění válek a bitev a opevněné stavby Klasické období Toto období spadá časově do rozmezí 1. století n. l. až n. l. Z náboženských center v této době začínají vznikat obchodní střediska a tím pádem se objevují první města v pravém slova smyslu. K vzrůstající hustotě populace se přidal ještě dobrý systém komunikace, což umožňovalo nejen rozvoj sociálních vazeb ale i snadnější politickou kontrolu většího území. Důležitou složkou společnosti se stává armáda. Vojenská expanze byla spojena i rozšiřováním náboženských myšlenek. Rovněž stále rostla moc kněží. Většinu společnosti tvořili zemědělci. V údolí Virú bylo obděláváno 40 % půdy, což je více 27

28 než dnes (Boglár 1983, s. 15). Pro klasické období je charakteristický i vzrůstající význam řemeslníků. Množství a bohatství dolů stejně jako rostoucí technologické poznatky přispívaly k výrobě kovových předmětů, textilií nebo keramiky. Mezi nejvýznamnější kultury tohoto období lze zařadit kulturu Mochica, Paracas Necropolis, Nazca nebo tíwanackou kulturu Tíwanacká kultura 5. st. př. n. l. asi n. l. Nejdůležitějším a nejznámějším centrem v jižní části altiplana bylo Tíwanaku. Jeho ruiny leží v dnešní Bolívii, 20 kilometrů od jezera Titicaca, v nadmořské výšce m n. m. Město se rozléhalo na ploše asi 4 6 km² a mělo obyvatel. Dnešní jméno tohoto města pochází až z inckého období a dá se přeložit jako Město mrtvých. Bylo tak nazváno pravděpodobně podle toho, že když sem poprvé přišel čtvrtý inka Mayta Capac, město už nežilo. Inkové přisoudili stavbu tak velkolepého místa samotnému Viracochovi. Původní jeho název zněl Wiñaymarca, tedy Věčné město (Stingl 1966, s. 214). Nejvýznamnějším architektonickým dílem Tíwanaku je Brána Slunce (obr. 7) na vyvýšené ploše 135 x 130 metrů, zvané Calasasaya, která snad kdysi bývala hlavním chrámem nebo palácem. Zeď kolem této plošiny byla vybudována typickou tíwanackou technikou v několikametrových úsecích od sebe byly do země zapuštěny masivní kamenné pilíře a mezery mezi nimi vyplněny menšími opracovanými bloky kamene (Malina Pavel 1994, s. 261). Brána je vytesána z jednoho kusu andezitu, který je 3 metry vysoký a skoro 4 metry široký a je ozdoben reliéfem. Obr. 7 Brána Slunce, Tíwanaku 28

29 V centrální části vlysu se nachází postava s lidskými rysy (obr. 8), interpretovaná většinou jako bůh Slunce. Jeho hlava je obklopena paprsčitými výběžky, takže lze usuzovat na solární charakter této figury. Postava ještě drží v každé ruce berly nebo jakési paprsky, znázorňující pravděpodobně vrhač oštěpů a toulec se dvěma šípy. Zvláštní roli mají na tomto reliéfu zobrazení pumy a kondora, ať už kolem hlavy boha nebo na koncích paprsků, které drží v rukou. Mnoho motivů Brány Slunce, především geometrické zobrazení pumích a kondořích hlav, lze najít v celém andském areálu (Katz 1989, s. 146). Obr. 8 Božstvo na Sluneční bráně, Tíwanaku Většina staveb měla náboženský charakter, výjimku tvoří pevnost na vrcholu Acapana s úbočími obehnanými zdmi a zásobárnou na vodu. Byla to asi největší stavba ve městě, pyramida se základnou 180 x 135 metrů, vysoká 15 metrů. Kromě těchto staveb stojí za zmínku ještě další budovy, například trosky Paláce sarkofágů, kde byly nalezeny hroby přikryté deskami z barevného kamene. Mnoho staveb se zdá nedokončených. I samotná Brána Slunce vypadá, že není umístěna na správném místě a chybí jí konečné úpravy (Métraux 1988, s. 33). 29

30 Kromě hlavních budov jsou další tíwanackou dominantou i obrovské kamenné sochy, které kdysi zdobily prostor Calasasaye. Jedná se o největší kamenné sochy předkolumbovské Ameriky, nazvané po svých objevitelích Monolito Bennett a Monolito Ponce Sangines. Svým vzhledem připomínají spíše pilíře zdobené reliéfy než pravé trojrozměrné sochy. První z nich, Monolito Bennett, je přes sedm metrů vysoká socha (obr. 9). Její téměř pravoúhlá hlava je ozdobena jakousi korunou, z očí jakoby vytékaly slzy. Ruce jsou složeny na prsou. Jelikož vedle tohoto monolitu byla vykopána malá hlavička pumy s modrýma očima a červenými ústy, zdá se, že i tyto velké sochy byly nabarvené (Stingl 1966, s. 217). Obr. 9 Monolito Bennett, Tíwanaku Impozantní kamenné stavby i sochy byly zhotovovány z obrovských kamenných kvádrů. Některé kameny držely u sebe pomocí přesně vysekaných zářezů, jiné byly spojeny měděnými skobami ve tvaru T, které byly do kamenů zapuštěné (Bushnell 1970, s. 182). Na žádnou jinou stavbu na světě, s výjimkou egyptských pyramid, nebyly použity větší a těžší kamenné bloky. Nejbližší lom byl od Tíwanaku vzdálen šest kilometrů. Podle výpočtů dokázal lidský potah s lidmi odvléct kamenný blok vážící asi 150 tun na tuto vzdálenost za jeden jediný den (Stingl 1966, s. 217). Tíwanaku tedy pravděpodobně vzniklo díky velice dobře organizované činnosti několika tisíc dělníků. Ovšem další lomy, 30