Geologie chráněného přírodního výtvoru Valachov

Transkript

1 Bohemia centralis, Praha, 12: 19-34, 1983 Geologie chráněného přírodního výtvoru Valachov Die Geologie des geschützten Naturgebildes Valachov JAN NĚMEC Chráněné území se nachází v západní části Středočeského kraje, asi 9 km západně od Křivoklátu, na západním svahu Valachova /kóta 411 m n.m./. Chráněny přírodní výtvor Valachov /dále CHPV/ byl vyhlášen usnesením Hady Středočeského KNV č. 313 z Výměra chráněného území čini 2,9924 ha. PŘEHLED DOSAVADNÍCH VÝZKUMŮ Kamenečné břidlice patří k charakteristickým horninám svrchního proterozoika západních Čech. V minulých stoletích se těžily a používaly k výrobě české kyseliny sírové. Později jim věnoval pozornost F. SLAVÍK (1904). Tohoto zajímavého tématu se chopil jeho žák R. JIRKOVSKÝ. Věnoval se detailnímu průzkumu výskytů kamenečných břidlic v širším okolí Křivoklátu, především na Valachově. Během let publikoval několik prací o historii a mineralogii Valachova a popsal odtud mimo jiné i nový minerál slavíkit (1926a, 1926b, 1927, 1930, 1931a, 1931b). Jednu práci napsal společně s F. ULRICHEM (1926). V padesátých letech prováděl Ústřední ústav geologický výzkum kyzonosných břidlic vzhledem k jejich případné těžbě. Zpráva a mapa M. VAVŘÍNOVÉ (1954) je uložena v Geofondu. 19

2 Především v posledních letech se těší Valachov velké pozornosti sběratelů minerálů. K. BREITER (1975) popsal své poznatky v rámci studentské středoškolské práce. GEOMORFOLOGICKÉ POMĚRY Podle geomorfologického členění ČSR (DEMEK,J. et al. 1965) leží CHPV Valachov v Poberounské vrchovině a patří k jejímu menšímu celku - Křivoklátské vrchovině. Podle T. CZUDKA et al. (1972) patří CHÚ do Zbirožské vrchoviny jako menší jednotky Křivoklátské vrchoviny. Širší okolí chráněného území má pohorkatinný ráz, v němž vynikají hluboko zaříznutá koryta dnešní říční sítě. Nadmořské výšky se pohybuji od 250 do 550 m n.m. Koryto Berounky je v této oblasti hluboce zaříznuté, řeka vytváří zaklesnuté meandry s příkrými nárazovými břehy. Vlastní chráněné území je tvořeno strmým srázem Valachova, který se vypíná vysoko nad údolím Tyterského potoka. Nadmořská výška chráněného území je m n.m. Převážně spilitová masa tohoto kopce byla relativně tvrdší ve srovnání s okolními horninami. Tyterský potok zde proto vytváří zákrut, kterým obchází tvrdé horniny Valachova. Ve stráních Valachova byly vyhloubeny štoly a jeskyně, jejichž situace bude podrobněji popsána v kapitole Historie těžby. GEOLOGICKÉ POMĚRY ŠIRŠÍHO OKOLÍ Širší okolí CHPV Valachov tvoři především horniny svrchního proterozoika, tzv. algonkium. Jen okrajově se uplatňují kambrické uloženiny a vyvřeliny křivoklátskorokycanského pásma. Protože tyto uloženiny a vyvřeliny nemají bezprostřední vztah k CHÚ, nezmiňuji se o nich v dalším textu. Podle R. ROHLICHA (1965) patří proterozoikum širšího okolí chráněného území do spilitová série. /R. KETTNER rozdělil české algonkium podle vulkanických projevů na stupeň předspilitový, spilitový a pospilitový/. Podle J. HOLUBCE (1966) jde o zvíkoveckou sérii /série C/ ve středočeském vývoji. Ve srovnání se západočeským vývojem se vyznačuje mírnější převahou psamitů a téměř nevýrazným rytmickým střídáním zrnitostně rozdílných klastických sedimentů. J. CHÁB a Z. PELC (1968) dělí Holubcův středočeský vývoj na 20

3 vulkanogenní a monotónní facii. Okolí Valachova je v tomto smyslu tvořeno vulkanogenní facií. 5. Odkrytá geologická mapa širšího okolí Hracholusk /upraveno podle L. ČEPKA 1961/: A - objekty: 1 - CHPV Valachov, 2 - SPH Čertova skála; B - vodní toky /Berounka, Tyterský potok/, C - spility, D - břidlice a droby svrchního proterozoika, E - kambrické uloženiny, F - vulkanity křivoklátsko-rokycanského pásma. 21

4 Jsou pro ni charakteristické hojné vložky grafitoidních břidlic, jež jsou částečně pyrytizovány. Karbonáty jsou méně časté, hojné jsou pseudozávalkovité uloženiny, místy buližníky a velmi hojné jsou samozřejmě vulkanity. F. FIALA (1977) rozlišuje několik zón vulkanismu. Širší okolí CHPV spadá do hlavní centrální vulkanické zóny v severozápadním křidle barrandienského synklinoria. Tato zóna probíhá v délce 150 km od Kralup až k Domažlicím. Obsahuje metabazalty, podřízeně vulkanity přechodného typu k spilitům a spility, které jsou převážně tholeitickobazaltového chemismu. Hojné jsou polštářové lávy, místy variolity, spilitické, labradoritické a augitické porfyrity, doleritické intruzívní metabazalty, diabazy a spility, dále granulátové brekcie, granuláty a tufy. Ve střední části pruhu /Křivoklátsko/ indikuji hojné polštářové lávy větší hloubku moře. Pyroklastika jsou zde vzácnější. Normální tufy jsou nahrazeny granuláty, granulátovými brekciemi, popřípadě peperity. Vulkanity hlavní zóny bývají často postiženy druhotnými přeměnami. Jde buď o nízkostupňovou pokryvnou metamorfózu /vznik prehnitu, pumpellyitu, klinozoisitu apod./, nebo o intenzívní epimetamorfózu /aktinolitizace, zelené břidlice/. Místy se uplatňuje i kontaktní přeměna /facie amfibolických rohovců se zeleným amfibolem/. GEOLOGICKÉ POMĚRY CHRÁNĚNÉHO ÚZEMÍ V chráněném území, popřípadě v jeho bezprostředním okolí se uplatňuje několik typů hornin, které budou popsány dále. Jílovité břidlice bývají šedé, černošedé, popřípadě s odstínem do zelena. Jejich odlučnost je většinou střípkovitá, místy se mění v deskovitou nebo lupenitou. Plochy břidličnatosti bývají zprohýbány. Na plochách příčné odlučnosti se to projevuje čočkovitou texturou, která je výsledkem složitého detailního vráskování. Droby se uplatňují méně, jsou hnědošedé, matné, hrubě lavicovité a mají nezřetelnou vrstevnatost. Na některých místech tyto droby pozvolna přecházejí do břidlic, jinde se s břidlicemi mnohonásobně střídají. Významné jsou vložky modrošedých, lesklých grafitických břidlic s obsahem pyritu. Pyrit je buď jemně rozptýlen /kamenečné břidlice/, nebo nahromaděn v pouhým okem viditelných 22

5 zrničkách /kyzové břidlice/. Pyrit často povléká pukliny na břidlicích i drobách a vytváří vrstvičky mocné 1 i více centimetrů. Právě na Valachově je místy nahloučen do konkrecí. Kamenečné břidlice značně převládají nad kyzovými, které se vyskytuji jen ojediněle a mají poměrně malý obsah pyritu. Ze sopečných hornin jsou nejčastější spility. Původně byly konformní, s okolními sedimenty. Jejich postavení k těmto sedimentům je po tektonických pochodech místy diskordantní. O tom svědčí i nepravidelný výskyt kontaktních hornin. Z toho lze usuzovat, že se během horotvorných pochodů rezistentnější spility pohybovaly vzhledem k okolním břidlicím diferencovaně. Makroskopicky lze zdejší spility dělit na celistvé, které mají za čerstva zelenošedou barvu, dále zřetelně zrnité typy a konečně variolity. POPIS CHRÁNĚNÉHO ÚZEMÍ Celé temeno Valachova je tvořeno spilitem, který zde vytváří příkrov v drobách a břidlicích. Na západním úbočí vrchu je zřetelné dislokace, podle níž se silně zvrásněné a lístkovitě rozpadlé břidlice stýkají s nadložní lavicí drob. Pod nimi je pásmo černých kamenečných břidlic, které jsou kontaktně metamorfovány. Směrem vzhůru k jihovýchodu se pruh drob postupně ztenčuje a nakonec se zcela vytrácí. Zbývá jen kra černých břidlic, která je uzavřena mezi dvěma spilitovými proudy. Tato kra má kontaktní obrubu, ve které chemické zkoušky prokázaly až 14% obsah síry. Vlastní ložisko je otevřeno dvěma štolami. Dolní štola je asi 40 m nad hladinou Tyterského potoka, asi 1 m vysoká a 70 cm široká a má téměř vodorovný průběh. Původní délka této štoly byla přes 10 m; dříve sloužila k odvodňování pracovního prostoru v horní části ložiska a zároveň k vyvážení materiálu, dnes je však zavalena sutí. V její přední části jsou spility. Na konci štoly jsou sutě a propadliny v kontaktním pásmu a v břidlicích. Asi o 5 m výše je uměle vylámaná jeskyně, která představovala vlastní dobývací prostor. Ústí jeskyně je asi 6 m široké a 4 m vysoké. Svažuje se prudce do nitra kopce. Sedm metrů od vchodu do jeskyně je jezírko, které zatopilo ložisko. Vytěžený prostor má celkovou délku asi 14 m. Ložisko kyzových břidlic se do stran vytrácí, a nejspíše proto byla asi zastavena těžba. 23

6 Před vchodem do horní Stoly je v jižní části ložiska velká spára, tzv. dialokační pásmo. Směr má 70, sklon je příkrý až svislý. Na povrchu jsou bohaté výkvěty síranů. Ložisko kyzových břidlic bylo mocné maximálně 3 m. Ve svém podloží a na styku se spility má asi 1 m mocné kontaktní pásmo, v němž jsou silně grafitické rohovce prostoupené sítí drobných pyritových žilek. Ojediněle se vyskytují i konkrece s nahromaděným pyritem. Jejich velikost bývá v průměru 5 cm. Severně od těchto štol je pod špicí valachovského temene a asi 150 m od hlavní jeskyně šachta průměru 2 x 1 m, hluboká 18 m. Pod touto jeskyní je ve skále mělký otvor, který připomíná začatou Stolu. Nejsou tu však žádné stopy po kyzových břidlicích. Šachta byla založena na dislokaci ve spilitů. Pukliny jsou vyplněny sekundárním kalcitem. Podle R. JIRKOVSKÉHO (1931) pravděpodobně jde o pozůstatek středověkého kutání olověné rudy. HISTORIE TĚŽBY Ve druhé polovině 16. století se na Kralovicku, Radnicku a Plzeňsku započaly kamenečné a kyzové břidlice průmyslově zpracovávat. Koncem 18. století a v 19. století se toto podnikání rozšířilo i na Rakovnicko a Křivoklátsko. Vznikl charakteristický český průmysl - výroba české kyseliny sírové, zvané oleum. Postup práce v tzv. kyzovnách byl následující: nalámané pyritonosné kamenečné břidlice se nadrobno roztloukly a uložily na vysoké táhlé hromady. Zde se ponechaly působeni vzduchu, deště a slunečních paprsků. Zvětrávání se někdy napomáhalo tím, že se haldy kropily vodou z potoka. Podle odolnosti břidlic tato procedura trvala od šesti týdnů až do několika let. Rozpadem pyritu se vytvořil síran železnatý a kyselina sírová: FeS H 2 O = PeSO 4 + H 2 SO 4 Vzniklé roztoky se dále okysličovaly na síran železitý: 6 FeSO H 2 O = 2 Fe 2 (SO 4 ) Fe(OH) 3 Směs těchto síranů s kyselinou sirovou se označovala jako vitriolový louh. Vitriolové louhy postupně prosakovaly hromadami a vytékaly na spodní straně, kde se zachycovaly do dlouhých koryt vysekaných z tlustých kmenů. Roztoky se vedly až k tzv. 24

7 gypsárně, kde se zachycovaly do zděných pánví - kalibánů, v nichž se odpařováním téměř úplně zbavily vody. Ze silně nasyceného roztoku po ochlazení krystalovaly sírany železa, tj. zeleny vitriolový kámen, který se pražením v kotli převedl na bezvodý síran železitý - páleny vitriolový kámen. Tento kámen se pak prudkým žárem v hliněných křivulích rozložil: Fe 2 S 2 O g = Fe 2 O SO 1/ 3 1/ vitriolový kámen = oxid železitý + oxid sírový 6. Pohled na ústí dolní Stoly v CHPV Valachov. 25

8 Unikající oxid sírový se pohlcoval ve vodě, a tak vznikala česká kyselina sírová, které se většinou používala k výrobě sádry /německy Gibbs - proto označení gypsárna/ používané jako minerální hnojivo. Jako materiál k výrobě této sádry se lámaly vápnité břidlice. Břidlice se rozemlela na drtiči a v ní obsažený uhličitan vápenatý se rozložil kyselinou sirovou. Tak vznikal síran vápenatý s dvěma molekulami vody /sádra/. Kromě této sádry se jako zbytek po vypálení v kotli získával tzv. kolkotar /také caput mortuum/, což byl kysličník železitý sytě červené barvy. Krystalizací neoxidovaných roztoků vitriolového louhu se získávala zelená skalice. J.G.SOMMER zaznamenává v popisu rakovnického okresu z roku 1845, že na gypsárně u Nezabudic bylo zaměstnáno 16 dělníků, kteří ročně vyrobili 2000 vídeňských centů sádry na hnojivo. Zprávy o těžbě na Valachově jsou poměrně kusé. Jak se zdá, probíhaly zdejší práce krátce před rokem Dolní štola prý procházela ložiskem litého kyzu, takže surovina na výrobu hnojiva byla vynikající jakosti. V horní štole těžili partii na kontaktu se spilitem. Kromě toho se pyritonosný materiál těžil jámou do hloubky na místě dnešního jezírka. Rozkvět těžby zaznamenalo valachovské ložisko v roce Tehdy stála na potoce kovárna, jejíž rozvaliny lze už jen stěží objevit v trávě. Opodál byla studna na vypírání materiálu a kůlny, kde se hornina třídila a drtila parním drtičem. V roce 1872 však přišla velká povodeň, která odnesla stavby i zařízení. Podnikatele z Kolína však pravděpodobně odradila i přílišná tvrdost zdejší horniny. Kováři prý nestačili brousit a zakalovat dláta a motyky. Velkou nevýhodou byla i vzdálenost železnice. Valachovský kyz se nezpracovával na místě, nýbrž se odvážel drahou do Kolína, kde byla továrna na výrobu kyseliny sirové. Je nutno se ještě zmínit o valachovské šachtě. Podle studií V. KOČKY (1923) vyplývá z listin, že se kolem roku 1500 dolovalo velmi čile na celém Rakovnicku na železo, zlato, stříbro, měď, olovo a siru jednak na Skřivaňských gruntech, v okolí Hracholusk a na jiných místech. Tak roku 1543 král Ferdinand dává: "Jindřichovi z Vřesovic i spolu kverkům jeho frystunk na hory měděné u Hracholusk na 7 let, spolu též i ve vrších sousedních, ke gruntům křivoklátským náležejícím, z nichž jmenovitě jeden sluje Valachov. Zde jim povoluje pavovati a šufovati". 26

9 Jindy se zase mluví o horách olověných u Křivoklátu. Můžeme proto předpokládat, že tato šachta představuje zbytky po středověkém dobývání olověných rud. Bližší informace však scházejí. Rozhodně však jde o značně starou hornickou práci, neboť je dokonce opředena několika pověstmi a tvrdilo se například, že chodbou je možno projit až na druhy konec Valachova. 7. Pohled na opuštěné valachovské ložisko. 27

10 MINERALOGIE Na portálu valachovské jeskyně je trhlina, která je vyplněna práškovitým i krystalickým, melanteritem, dále jsou zde žluté výkvěty železitých síranů a lesklé krystalky sádrovce. Tyto druhotné minerály síry se tvoří díky postupnému zvětrávání kyzů. Pozvolnou oxidaci pyritu vzniká síran železnatý, který se okysličuje na síran železitý. Kyselina sírová napadá čerstvou horninu, kterou rozkládá za vzniku dalších síranů. Po delším období pěkného, slunečného počasí vypadá valachovská jeskyně jako vchod do pohádkové říše. Její stěny kryjí kůry, povlaky a výkvěty minerálů, které svítí do okolí bílými, žlutými, oranžovými, zelenými, červenými a fialovými barvami. Černě se uplatňují šmouhy tuhy a hornina je místy tak vyloužena kyselinou sírovou, že připomíná bublinatou pemzu. Ve Valachově se vyskytují tyto minerály: Alofan - amorfní jílový minerál /Al ySiO 2.zH 2 O/ vytváří nejčastěji zemité nebo sklovité masy. Je bílý až slabě nažloutlý. Jeho výskyt uvádí KUŠTA, nebyl však potvrzen. Alunogen = keramohalit /Al 2 (SO 4 )3.16H 2 0/ tvoří šupinkaté, místy nažloutlé až hnědočervené hlízy a ledvinité shluky s hedvábným leskem. Na dně opuštěné štoly bývá také hnědočervený, a to v kypré suti jen několik centimetrů pod povrchem. Amoniojarosit /NH 4 Fe2(OH) 3 (SO 4 ) 2 / je blíže popsán u jarositu. Je přítomen jako izomorfní příměs v natrojarositu a halotrichitu. NH4 vzniká hnitím jehlic borovic navátých do trhlin v hornině. Podíl NH4 snad pochází z příměsi čermíkitu v pickeringitu. Botryogen /MgFe (OH)(SO4) 2.7H 2 O/ tvoří hnědozelenou vrstvu drobných krystalků narůstajících na dlouze vláknitém halotrichitu. Epsomit /MgSO4.7H o 0/ tvoří vláskovité bílé až bezbarvé výkvěty na tuze a na suchých místech grafitických pruhů břidlic. Fibroferrit /Fe(OH)S0 4.2H 2 0/ jsou vláskovité, hedvábně lesklé agregáty se žlutozeleným nádechem. U vchodu do jeskyně tvoři malý ostrůvek lemovaný práškovitým limonitem a natrojarositem. Je pevně spojený s horninou. Halotrichit /Fe Al 2 (SO 4 ) 4.22H 2 0/ tvoří bezbarvé vláknité shluky na trhlinách severní stěny, která je chráněna před deštěm. Ihleit = natrojarosit. Jarosit /KFe 3 (OH) 6 (SO 4 ) 2 / jsou drobné krystalky nebo lupenité, vláknité a zrnité agregáty tvořící povlaky žluté, okrové až tmavohnědé barvy. Velmi hojný je v kyzové impregnaci ve spilitu a v břidlici. 28

11 Kalcit /CaCO 3 / tvoří mléčně bílé klence v žilách vápence na Velkém Valachově. Limonit /FeO(OH).nH 2 0/ tvoří hnědé výplně trhlin. Je to okrově žlutý prášek na zvětralé hornině nebo povlak krystalů sádrovce i podklad natrojarositu, k němuž bývá přimíšen. Na puklinách se vyskytuje v podobě duhově zbarvených náletů. Nejhojnější je v pásmu nejmenší oxidace ve tvaru až tří-centimetrových krápníčků. Melanterit /FeSO 4.7H 2 0/ se vyskytuje ve formě zelených krystalických agregátů, nejčastěji však jako zelený prášek, který vyplňuje pukliny provázené grafitovými pruhy. Místy je vybělen v práškovitý ferropallidit. Vzniká působením volné kyseliny sirové na melanterit. Natrojarosit - dříve ihleit /Na 2 Fe(OH)(SO4) 2 / tvoří sírově žlutý prášek nebo ledvinité a kulovité agregáty na kůrách a jehlicích sádrovce. Je většinou kašovitě řídký a pozvolna stéká po stěnách štoly do jezírka. Je nejhojnějším valachovským minerálem, v létě však vysychá. Ve formě žlutých kusů se vyskytuje v trhlinách v kontaktním pásmu mezi břidlicí a spilitem. Vyskytuje se na krystalech sádrovce i v nich, povléká hlízy halotrichitu, vlákna pickeringitu a po zónách zarůstá i do slavíkitu. Okr vitriolový /směs síranů a limonitu/ se vyskytuje jako hnědozelený prášek v dutinách vyloužených hornin. Pickeringit /MgAl 2 (SO4) 4.22H 2 O/ tvoří jemně vláknité a hedvábně lesklé ledvinité hlízy. Jsou bezbarvé s odstínem do žlutava. Vyskytuje se jen občas a tvoří izomorfní směs s halotrichitem. Obsahuje podíl NH3 pravděpodobně od příměsi čermíkitu. Vyskytuje se na trhlinách stěn valachovské jeskyně. Pyrit /FeS 2 / se vyskytuje jako žlutý tzv. litý kyz ve spilitech i v kyzových a kamenečných břidlicích. Je uzavřen v augitu nebo tvoří i žilky, které se vyhýbají lištovitým živcům. Sádrovec /CaSO 4.2H 2 O/ vytváří drobné bílé jehlice nebo dvoučetné krystaly, kůry, povlaky a vrstvičky spleteně nebo hvězdicovitě uspořádaných agregátů. Proniká všemi nerosty. Slavíkit/(NaK) 2 S0 4.Fe 10 S 12 O 51.66H 2 O/ je nejslavnější minerál z Valachova. V literatuře se objevily četné diskuse o oprávněnosti jeho samostatné existence. Byl pokládán za znečištěný copiapit. Definitivní potvrzeni tohoto nového minerálu pochází od MEIXNERA (1939). Slavíkit, který nejpodrobněji popsal R. JIRKOVSKÝ a F. ULRICH (1926), tvoří jasně žlutozelené drobné tabulkovité krystaly velké 0,5 x 0,5 mm. Jsou sdruženy s paprsčitě vláknitými hlízami izomorfní směsi halotrichitu s pickeringitem a hnědozeleným vláknitým botryogenem. Někdy tvoří zelenožluté neprůhledné ledvinité agregáty. Krystalizuje v jeskyni na jihozápadní straně nad síranovým jezírkem a na trhlině poblíž vchodu. Slavíkit je nejbazičtější a nejvodnatější ferrisulfát, který byl dosud nalezen v přírodě. 29

12 GENEZE DRUHOTNÝCH MINERÁLŮ SÍRY Podmínkou vzniku druhotných síranů je zvětrávání pyritu obsaženého v hornině. Účinkem atmosférických podmínek vzniká z pyritu síran železnatý a kyselina sírová. Na místech větší oxidace se síran železnatý mění na síran železitý. Přitom se vylučuje hydroxid železitý, který přechází v gel a sráží se v podobě limonitu. R. JIRKOVSKÝ (1930) rozčlenil ve valachovské jeskyni tři pásma podle intenzity oxidace. U portálu jeskyně a na její jižní straně, kam má volný přístup vzduch, slunce i déšť, je pásmo největšího větrání, tzv. oxidační zóna. V této zóně probíhá velmi intenzívní oxidace. Hornina je značně vyloužena, takže je pórovitá a připomíná pemzu. Vyskytuje se zde síran železnatý, dále světle zelený práškovitý melanterit, který je místy vybělen a tvoří ferropallidit, který vzniká odvodněním melanteritu volnou kyselinou sírovou. Na grafitu, v místech, kde není vlhko, se tvoří vláknitý epsomit. Nejčastějším minerálem v této zóně je limonit, který je koloidní a rozpouští se ve ferrisulfátech, s nimiž vytváří bazické ferrisulfáty. Mezi tyto ferrisulfáty patří i nejzajímavější valachovský minerál - slavíkit. V oxidační zóně se často vyskytuje sádrovec, který vzniká působením uvolňující se kyseliny sírové na žilky vápence, probíhající břidlicemi. Za suchého počasí lze na stěnách jeskyně pozorovat ve vodě snadno rozpustné hlinité sírany pickeringit, halotrichit a alunogen. Bývají čistě bílé, popřípadě jsou zbarveny limonitem do hněda. Hnitím jehlic borovic vzniká amoniak, a proto lze u vchodu do jeskyně nalézt minerály s příměsí jarositu. Pásmo středního větrání, tzv. natrojarositová zóna, se rozkládá na stěně zapadající do sulfátového jezírka, kde je již pološero a vzduch sem nemá tak dobrý přístup. Jak již vyplývá z názvu zóny, vyznačuje se hojným výskytem natrojarositu, který tvoří sírově žluté práškovité povlaky na sádrovci. V tomto pásmu se limonit vyskytuje poměrně málo. Sádrovec mé formu drobných jehliček. Vápník v jeho molekule pochází z vápenaté složky rozkládajících se živců, protože v těchto partiích nejsou žilky vápenců. Pásmo nejslabšího větráni, tj. zóna nejslabší oxidace, se rozkládá v zadní části jeskyně v úplné tmě, za omezeného přístupu vzduchu. Zde je možno vidět téměř čerstvý spilit hojně 30

13 prostoupený pyritem, který se mlety leskne, místy má matný povrch, jako by byl potažen slabou neprůhlednou vrstvičkou, což je známkou slabé oxidace. Působením vody prosakující trhlinami vzniká limonit, který lemuje trhliny nebo tvoři tenké povlaky na stěnách. Spolu s vápencem vytváří malé duté krápníčky na stropu jeskyně. Přechod do zóny střední oxidace tvoři vápencová kůra, která se zvolna mění v sádrovcovou inkrustaci. 8. Hlavní valachovské ložisko - vlevo vchod do jeskyně. 31

14 Na dně jeskyně je malé jezírko, jehož voda je směsí roztoků síranu železnatého, železitého, hlinitého a horečnatého. V místech, kde jezírko ustoupilo, vytvářejí tyto roztoky sulfátové bahno. Okraj jezírka je kromě toho lemován rosolovitou kyselinou křemičitou, která kolem dokola vytváří bílý pás. KVARTÉRNÍ ULOŽENINY V Širším okolí CHPV Valachov se nejvíce uplatňují sutě a svahové hlíny s četnými úlomky spilitů, svrchnoproterozoických břidlic a drob. Jejich mocnost je však poměrně malá. Ve vlastním chráněném území jsou mocné nánosy haldového materiálu, které představují pozůstatky po těžbě kamenečných břidlic a lemují západní svahy Valachova, především v severní části CHÚ. Pokud nedocházelo v horních partiích strmých strání k těžbě kamenečných břidlic, vycházejí břidlice a spility až na povrch a vytvářejí dlouhé a rozsáhlé výchozy, na nichž jsou jen ostrůvkovité výskyty suťových půd, které jsou porostlé sporou vegetací. Široké a ploché dno Tyterského potoka je zakryto mocnými aluviálními nánosy. ZÁVĚR Valachov představuje velmi významnou mineralogickou lokalitu. V dosavadní síti chráněných území jsou mineralogické lokality zastoupeny jen sporadicky a na těchto územích většinou není v současné době sběr minerálů možný, a to buď pro náročnost na zemní práce a tvrdost materiálu, nebo proto, že vlastně jde už jen o historické lokality, které mají období své slávy za sebou. CHPV Valachov je však pravým opakem. Kromě nesporného významu historického /popis nového minerálu - slavíkitu/ jde o bohaté mineralogické naleziště, kde lze prakticky kdykoliv nalézt snadno a celkem pohodlně velké množství sekundárních minerálů siry. I když se tyto minerály tvoří průběžně, tzn. neustále vznikají a zase zanikají, je otázkou, jaký postoj má ochrana přírody zaujmout k nekontrolovanému sběru minerálů na této lokalitě, a to i po vyhlášení ochrany nad tímto územím. Šetrný povrchový sběr minerálů lokalitě rozhodně neškodí, neboť se zde většinou vyskytuji značně nestálé minerály, které se ve věčném koloběhu tvoří, narůstají, aby byly po čase dešťovou vodou rozpuštěny a nahrazeny novou generaci minerálů. 32

15 Naproti tomu ulamováni vzorků hornin může během času důkladně změnit morfologii jeskyně a může samozřejmě i ovlivnit procesy vzniku jednotlivých minerálů. Srovnáni současného vzhledu jeskyně s archívními fotografiemi, starými 50 let, ukazuje, že portál jeskyně je značně pozměněn. Tyto změny jistě vznikly zásluhou sběratelů, neboť se přirozené zvětrávání nemohlo během 50 let projevit tak výrazným způsobem. Proto bude třeba zabezpečit další trváni chráněných fenoménů v CHPV Valachov formou strážní služby, občasnými kontrolami apod. Jedině tak lze dosáhnout toho, aby si valachovská lokalita kromě svého historického významu podržela i svůj aktuální mineralogický a obecně geologický význam. Zusammenfassung Der Verfasser beschäftigt sich mit der Geologie des geschützten Naturgebildes Valachov, das sich 9 Km westlich von Křivoklát befindet. Das Naturschutzgebiet liegt an einem steilen Abhang beim Dorfe Valachov; in dessen Abhang wurde eine küstliche Grotte ausgegraben, wo im vorigen Jahrhundert die Schiefer für die Schwefelsäureerzeugung gewonnen wurde. In dem Naturschutzgebiet kommen die Spilite und die oberproterozoische Schiefersteine zur Geltung, die bis 14 % Schwefel enthalten. Ausführlich ist die Gewinnungsgeschichte, und das Verfahren dar Schwefelsäureerzeugung beschrieben. Die Gewinnung ist im Jahre 1871 abgestellt worden und seit dieser Zeit kam es zur spontanen Entstehung den verschiedensten sekundären Schwefelmineralien. Von beinahe zwanzig Mineralarten ist die interessanteste der Slavikit, der ausführlich vom R. JIRKOVSKÝ und F. ULRICH beschrieben wurde. Es handelt sich um einen am basischsten und wasserhaltigsten Ferrisulphat, den man bisher in der Natur gefunden hat. In der Valachov Grotte sind drei Zonen der Mineralentstehung zu beobachten in der Abhängigkeit von der Oxydationintesität. In der ersten Zone die vom Höhlenportal gebildet ist, kommt der Eisensulphat, Melanterit und Ferropallidit vor. Am Graphit bildet sich ein faserartiger Epsomit. In der ersten Zone kommt auch der Slavikit und der Gipsstein vor. Die mittlere Zone erstrecht sich an der Stelle wo es halbdunkel ist und wohin die Luft nicht einen guten Zutritt hat; hier sind häufig die Natronverbindungen am Gipsstein festzustellen. Die Zone mit der schwächsten Lüftung befindet sich in dem hinteren Teil der Grotte, in voller Dunkelheit bei beschränktem Luftzutritt. Hier, an manchen Steilen, können wir noch einen frischen Pyrit finden. Am Höhlengrund befindet sich ein kleiner See, dessen Wasser eine Mischung der Lösungen vom Eisen /II/ sulphat, Eisen /III/ sulphat, Aluminiumsulphat und Magnesiumsulphat ist. 33

16 Das geschützte Naturgebilde Valachov bedeutet eine der wenigen mineralogiachen Lokalitaten in der ČSSR, die eine nicht nur historische Bedeutung hat, sondern auch ein Fundort interessanten Mineralien ist. Literatura CZUDEK.T. et al., 1972: Geomorfologické členění ČSH. - Stud. Geogr. 23, Brno. DEMEK,J. et al., 1965: Geomorfologie českých zemí. - NČSAV, 332 p., Praha. FIALA,F., 1977: Proterozoický vulkanismus Barrandienu a problematika spilitů. - Sb. geol. věd, G 30, 247 pp., Praha. HOLUBEC,J., 1966: Stratigraphy of the Upper Proterozoic in the core of the Bohemian massif. - Rozpr. ČSAV, řada mat.-přír., 76, 4: 1-62, Praha. CHÁB,J.; PELC.Z., 1968: Lithology of Upper Proterozoic... - Krystalinikum 6: , Praha. JIRKOVSKÝ,B., 1926a: Po stopách dobývání kamenečných a kyzových břidlic na Rakovnicku a Křivoklátsku. - Horn. věstník, 5 pp., Praha. JIRKOVSKÝ,B., 1926b: Analýza dvou vodnatých síranů hlinitých z kyzových břidlic Valachovských. - Věst. SGÚ, 4-6, Praha. JIRKOVSKY,B., 1930: Z mineralogie kyzových a kamenečných břidlic západočeského algonkia. - Čas. Nár. Muz., 12 pp., Praha. JIRKOVSKÝ,R., 1931a: Příspěvek k poznání skupiny jarositové. - Rozpr. Čes. Akade, Praha. JIRKOVSKÝ,R., 1931b: Kyzovny na Rakovnicku a Křivoklátsku. - PřFUK, sep. 9443, prof. Kettnera, 17 pp., Praha JIRKOVSKÝ,R.j ULRICH,F., 1926: Slavíkit, nový minerál. - Věst. SGÚ, roč. 2, 4-6, 3 pp., Praha. KRATOCHVÍL,J., 1964: Topografická mineralogie Čech VII. - NČSAV, p , Praha. KOČKA,V., 1923: Dějiny politického okresu rakovnického. - Věst. muz. spolku Rakovníka, 81-83, Rakovník. MEIXNER.H., 1939: Einige Ferrisulfate von Pöham in Salzburg. - Centralblatt für Min., 1939, A: 110. RÖHLICH,P., 1965: Geologische Probleme des mittelböhmischen Algonkiums. - Geologie, 14: , Berlin. SLAVÍK,F., 1904: O kamenečných a kyzových břidlicích západočeských. -Rozpr. Čes. Akad., č. 26, Praha. VAVŘÍNOVÁ,M., 1954: Geologická mapa kyzonosného algonkia v okolí Hracholusk. - MS, Geofond, P 4948/2, Praha. Adresa autora: RNDr. Jan Němec, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Hybernská 18, Praha 1 34