LIDSKÁ PRÁVA / NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY POLIBEK OD PUTINA INFORMAČNÍ TEXTY. film

Transkript

1 OTÁZKY A ODPOVĚDI 1. Jaká je aktuální politická situace v Rusku? Atmosféru v Rusku radikálně proměnila krize na Ukrajině, která naplno vypukla počátkem roku 2014 a trvá vlastně dodnes. Řada Rusů podvědomě nepovažovala Ukrajinu za samostatnou zemi, její propojení s Ruskem bylo podle nich natolik silné, že jakákoli změna politické vlády, která by nesouzněla s linií Kremlu nebo se pokoušela být na něm nezávislá, by byla podle nich otevřeným atakem na samotné Rusko. Kreml této nálady využil a vykreslil hnutí EuroMajdan ve státem ovládaných (a stále velice vlivných) médiích jako státní převrat radikálních nacionalistů, radikálů a fašistů, proti kterému se Rusko musí aktivně bránit, navíc s jasnou rétorikou, že má taky právo obsadit Krym nebo se angažovat na východě Ukrajiny. Přestože přímou vojenskou intervenci na východní Ukrajině Kreml opakovaně popřel, řada důkazů o přítomnosti řadových ruských jednotek i nejmodernější ruské vojenské techniky hovoří o opaku. Ukrajinská krize silně proměnila i vnitřní náladu v ruské společnosti, ve které začalo nabírat na síle volání po tvrdé ruce, jakékoli kritické i odlišné názory byly ve starém sovětském vzoru označovány jako zrádcovské a škodlivé. Agresivita vůči malé a omezené skupině prozápadní nebo liberální opozice se ještě zvýšila, vzniklo hnutí AntiMajdan, jehož hlavním heslem se stala záchrana Ruska od barevných revolucí. Řada z jeho účastníků nešetřila výzvami ke skoncování s pátou kolonou, za kterou označovala malý zbytek nezávislých médií, novinářů a osobností, kritických k politické linii Kremlu. Napjatá situace vyvrcholila vraždou opozičního politika Borise Němcova 27. února 2015, který se svou přítelkyní kráčel po mostě nedaleko Kremlu. Němcovovi kolegové pochopili jeho vraždu jako výstrahu část z nich z Ruska odjela ve strachu o vlastní život, jiní začali používat osobní ochranku (šéfredaktor Rádia Echo Moskvy Alexej Venediktov atd.) nebo své aktivity výrazně omezili. Na pozadí této emotivní nálady a také pocitu vnějšího ohrožení, silně posilovaného prokremelskými médii, se rapidně zvýšila popularita prezidenta Vladimira Putina faktického hybatele politického života v zemi se silně autoritativními sklony a s těsně semknutou skupinou spřízněných podnikatelů a byrokratů kolem sebe. Průzkumy moskevského Centra Levada potvrzují, že jeho podpora mezi běžnými Rusy se koncem roku 2014 vyšplhala až na rekordních 86 procent. Podle sociologa Denise Volkova ji ale Putin získal hlavně umělým vytvářením a udržováním konfliktní situace, která nemůže trvat donekonečna. Pro ruskou současnost nicméně stále platí svérázné pojetí tzv. řízené demokracie. Kreml ovládá veškerou státní správu, její finance a taky státem ovládaná média. O rovné politické soutěži nebo otevřené demokratické společnosti proto nemůže být v Rusku řeč. Většině obyčejných Rusů to příliš nevadí, s demokracií měli ve svém životě minimální zkušenost, důležitějšími hodnotami jsou pro ně stabilita a sociální jistoty. Imponuje jim i autoritativní lídr, který určuje směr. Náznaky ale ukazují, že tahle patnáct let pečlivě udržovaná stabilita (výměna občanských svobod za ekonomické jistoty) začíná mít pod vlivem ukrajinské krize a vážných ekonomických problémů Ruska trhliny. Dovnitř tzv. mocenské vertikály, tedy uzavřeného světa Putinových nejbližších spolupracovníků (mísí se mezi nimi příslušníci bezpečnostních složek, vlivní byrokraté a superbohatí podnikatelé), dokáže málokdo nahlédnout. Putin známý jako člověk sázející na své nejbližší spolupracovníky, které příliš nemění začal nicméně pod vlivem ukrajinské krize, mezinárodní izolace i ekonomických problémů silně proměňovat své nejbližší okolí, posiluje v něm přítomnost bezpečnostních složek a stává se pro vnější pozorovatele velmi nevyzpytatelným. Tzv. utahování šroubů je částečně následkem i občanských protestů ve velkých ruských městech v letech Putin a jeho věrní je brali jako nevděk ruské střední třídy, která díky nim zbohatla a teď se vymyká kontrole nebo podléhá západním spiknutím. Kreml toto nesourodé občanské hnutí postupně vnitřně rozložil a situace využil k dalšímu oslabení nezávislých médií i občanských iniciativ. Ty se po vypuknutí ukrajinské krize dostaly do pozice společenských vyvrhelů, zahraničních agentů a páté kolony, kterou je třeba umlčet. Aktuální situace je proto velmi napjatá a taky nepředvídatelná. Kriticky naladění Rusové masově ze země emigrují, zbylí se stáhli do soukromých ulit a mnozí z nich považují občanské či politické protesty za nebezpečné. [ 1 ]

2 Jakkoli je Putinova vysoká popularita křehká a může vlivem ekonomických problémů i napětí v jeho nejbližším okolí dramaticky klesnout, většina Rusů aktuálně nevidí za něj a jím vybudovaný režim reálnou alternativu. Ta, kterou jim nabízí slabá liberální opozice a občanští aktivisté, jim nevyhovuje. 2. Kdo jsou hlavní aktéři dokumentu? Oleg Kašin Oleg Kašin (*1980) je známý ruský investigativní novinář, ale taky mladé a zlobivé dítě ruské žurnalistiky. Narodil se v ruském Kaliningradě a tam poměrně brzy začal spolupracovat s velkým ruským deníkem Komsomolskaja Pravda (KP). V roce 2003 se přesunul do Moskvy a z redakce KP brzy přešel do renomovanějšího ruského deníku Kommersant. V následujících letech se vypracoval do pozice prestižního novináře, pokrývajícího důležité události v zemi a specializujícího se na ruská mládežnická hnutí (jak prokremelská, tak radikálně nacionalistická). Psal hodně i na internet a pro některá ruská bulvární média. Kašin napsal řadu důležitých investigativních reportáží odhalujících korupci, extremismus a další problémy současné ruské společnosti. Věnoval se hodně problému tzv. chimkinského lesa (vykácení lesa na kraji Moskvy kvůli dálnici do St. Petersburgu, proti kterému opakovaně protestovala ruská občanská a ekologická sdružení), stejně jako problematice rasismu, xenofobie a násilí mezi ruskou mládeží. Kritickými články nešetřil prokremelská mládežnická hnutí (Naši a Molodaja gvardija), od kterých si vysloužil opakované výhrůžky a přezdívku nepřítel národa. Ve svých komentářích na internetu a v rozhovorech s médii si Kašin zároveň nikdy nebral servítky a nešetřil velmi ostrými výrazy. Mluvil třeba o sviních v Kremlu, které manipulují ruskými médii a pro získání politické moci se neváhají snížit k apelům na nejnižší pudy a instinkty lidí (interview pro Sreda.org, září 2006). Ostrá slova našel ale i pro liberální ruskou opozici, která podle něj mnohdy Rusům lže a používá metody účel světí prostředky (Virtuální Gulag, říjen 2006). Známá byla i jeho kritická slova na adresu slavné ruské novinářky Anny Politkovské, publikující kritické reportáže o válce v Čečensku. Těsně po jejím zastřelení v říjnu 2006 v Moskvě napsal Kašin článek, ve kterém označil Politkovskou za víc aktivistku než novinářku, navíc aktivistku zvláštního ražení, jakéhosi Božího blázna. Dodal, že v současném Rusku nevidí důvod, kvůli kterému by měl být novinář ochoten položit život. Současný ruský režim totiž podle něj jakoukoli kritiku prostě ignoruje a nemá na jeho fungování sebemenší vliv (časopis Vzgljad, říjen 2006). Začátkem listopadu 2010 se Kašin sám stal v centru Moskvy obětí brutálního útoku neznámých pachatelů. Během napadení před svým domem mu útočníci zasadili železnou tyčí kolem padesáti ran. Přitom mu rozbili hlavu, zlomili obě čelisti a zpřeráželi končetiny. Přestože byl Kašin poté dlouho v kritickém stavu, ze svých zranění se nakonec zotavil a kromě menších zdravotních obtíží je dnes relativně v pořádku. Zapojil se do řady politických aktivit a na konci roku 2012 se rozešel se svým domovským deníkem Kommersant. V současné době žije ve Švýcarsku a nedávno se mu narodil syn. Maša Drokova Narodila se v roce 1989 v Tambově. Jako vynikající studentka se brzy dostala na Moskevskou státní univerzitu (MGU), kde začala studovat politologii. Ihned po přesunu do hlavního města se aktivně zapojila do práce prokremelského mládežnického hnutí Naši a stala se brzy jednou z jeho klíčových postav. Pravidelně se objevovala v blízkosti tichého ideologa hnutí Vladislava Surkova a několikrát i Vladimira Putina, stala se šéfkou moskevské pobočky hnutí Naši a jeho hlavní mluvčí, v srpnu 2008 dokonce povýšila do funkce federálního komisaře Našich. Jako mladá a pohledná žena patřila k osobám, které často vystupovaly v médiích a netajily se vypjatým vlastenectvím, bezvýhradnou podporou Kremlu a ostrou kritikou Západu. Drokova odmítá, že by se do hnutí zapojila z prospěchářství nebo kariérismu. Tvrdí, že alespoň na začátku byl u ní i řady dalších členů idealismus a snaha být veřejně činný. Proces jejího vnitřního rozchodu s hnutím a hlasitou podporou Kremlu po napadení Olega Kašina popisuje samotný dokument. V současné době žije Maša v New Yorku a pracuje jako PR manažerka, do Ruska se vrací. Hnutí Naši Jde o ruské mládežnické politické hnutí, které se označuje za demokratické, antifašistické a antioligarchické (název pro superbohaté ruské podnikatele). Jeho založení oficiálně ohlásil v březnu 2005 tehdejší lídr jiného prokremelského mládežnického hnutí [ 2 ]

3 Jsoucí pospolu (Iduščije vměstě) Vasilij Jakemenko. Svou podporou i blízkostí novému hnutí se netajili vysoce postavení členové kremelské administrace, zejména hlavní ideolog Putinova režimu, tehdejší náměstek ruské prezidentské administrace Vladislav Surkov a sám Vladimir Putin, který členy hnutí opakovaně navštěvoval. Hnutí, které mělo téměř okamžitě k dispozici moderní budovy, vybavení a dostatek finančních prostředků, dlouho oficiálně popíralo, že by bylo financováno Kremlem. V roce 2012 nicméně jeho lídr Vasilij Jakemenko připustil, že jen v roce 2010 dostalo kolem 200 milionů rublů z ruského státního rozpočtu. Projekt Naši ihned přitáhl zájem ruské mládeže a už v roce 2007 měl podle jeho vedení zhruba 120 tisíc členů, jejichž věk se pohyboval mezi 17 a 25 roky. Později se počet členů hnutí Naši vyšplhal až na údajných 200 tisíc osob. Přestože Vasilij Jakemenko představoval hnutí jako protiváhu ruským nacionalistům a skinheadům, podle novinářů a kritiků byl vznik Našich kremelskou reakcí na tzv. oranžovou revoluci na Ukrajině v roce V ní se prosadili prozápadní politici a v jejich vítězství hrála velkou roli ukrajinská mládežnická hnutí. Kreml se vlivu těchto organizací i celkového odklonu Ukrajiny ze své sféry vlivu lekl (podobné události proběhly nedlouho předtím i v Gruzii) a rozhodl se vytvořit vlastní mládežnické hnutí. Kremlu toto hnutí umožnilo levně, jednoduše a pod přikrývkou občanských iniciativ pronásledovat, napadat a zastrašovat jeho oponenty. Při jednom setkání s členy hnutí v létě 2006 prohlásil tehdejší poradce Kremlu Gleb Pavlovskij, že postrádají brutalitu a musí být připraveni rozehnat fašistické demonstrace a zakročit proti všem, kdo by chtěli rozvracet stát a jeho ústavu. Západní novináři opakovaně přirovnávali hnutí Naši k sovětskému Komsomolu nebo Hitlerově Hitlerjugend. Členové hnutí byli Kremlem využíváni pro řadu pouličních akcí. Při nejrůznějších příležitostech (volby, výročí, při větších protivládních demonstracích) svolávali masové demonstrace na podporu Putinova režimu. Kritici tvrdí, že část z členů to dělala za peníze, byť jde jen o nepřímá svědectví. V roce 2006 jeho členové šikanovali a neustále pronásledovali britského velvyslance v Rusku Antonyho Brentona poté, co navštívil sjezd ruské opozice. Metody zastrašování používali i proti řadě jiných osob, označených verbálně Kremlem za nepřátele. Pod záminkou přenesení sovětského památníku z centra Talinnu rozpoutali Naši v roce 2007 v Pobaltí i v Rusku masivní protiestonské protesty a násilně přerušili tiskovou konferenci estonské velvyslankyně v Moskvě. Podle ruských médií stáli jejich členové i za kyberútoky na Estonsko a za snahou infiltrovat členy ruské opozice. V roce 2012 prohlásil lídr hnutí Jakemenko, že se organizace pravděpodobně v nejbližší době rozpustí a nahradí ji jiná. V červnu toho samého roku si hnutí Naši schválilo přeměnu na politickou stranu (Umnaja Rossija) a de facto tak ukončilo svoji činnost, formují se ale nová proruská mládežnická hnutí. Vladimir Putin Vladimir Putin (*1952) se narodil a vyrostl v sovětském Leningradě, dnešním St. Petersburgu. Vystudoval ekonomiku na Leningradské státní univerzitě, brzy vstoupil do komunistické strany a sovětské zahraniční rozvědky. Pro ni hlídal cizince přijíždějící do města a sloužil jako rozvědčík v bývalé NDR. V KGB zůstal až do roku Poté přestoupil na leningradskou radnici a stal se pravou rukou reformního starosty Anatolije Sobčaka, svého bývalého profesora z univerzity. Měl na starosti zahraniční vztahy radnice. V roce 1996 povýšil na správce majetku ruské prezidentské administrace v Moskvě. Stárnoucí prezident Jelcin a jeho okolí si mladého iniciativního úředníka oblíbilo natolik, že ho v roce 1998 jmenovalo šéfem ruské tajné služby FSB, v březnu 1999 premiérem a na konci roku novým nástupcem Jelcina ve funkci ruského prezidenta. V březnu 2000 byl Putin zvolen poprvé ruským prezidentem a zůstal jím po dvě funkční období až do roku Poté přestoupil do funkce ruského premiéra. Putin měl během své vlády štěstí na vysoké ceny ropy a zemního plynu, které mu umožnily udržet ekonomickou stabilitu a získat tak přízeň řady Rusů. Ekonomika země rostla stabilně o 5 a více procent HDP, platy dvakrát tak rychle. Stále větší skupina Rusů poprvé zažívala podstatnější zlepšení své situace mohla si vzít úvěr na byt, auto a kupovat další doposud nedostupné spotřební zboží. Výrazně se zvedl počet lidí, kteří začali vyjíždět do zahraničí na dovolenou (Egypt, Turecko, Thajsko atd.). Mnohým ale nedošlo, že jde jen o projídání vysokých příjmů [ 3 ]

4 z nerostných surovin. A že jde o jen o drobky z astronomických příjmů malé skupiny kolem Vladimira Putina. Dosavadní politika Putina a jeho nástupce Dmitrije Medveděva tedy sice přinesla relativní stabilitu, ve své podstatě ale znamenala jen další a intenzivnější drancování nerostných surovin. Inovace a s nimi i stabilnější ekonomický základ chybí. Politicky vsadil Vladimir Putin na tzv. étatismus, tedy obnovení větší role státu po složité privatizaci a transformaci Ruské federace v 90. letech minulého století. Šlo o zvláštní mix autoritářství a patriotismu s odkazy na pozitivní stránky sovětské minulosti. Vůči demokracii, lidským právům a vyrovnání se s komunistickou minulostí se Putin stavěl velmi zdrženlivě a jeho praktické kroky svědčily o tom, že tyto hodnoty příliš nectí. Brutálně potlačil pokusy o čečenskou nezávislost a tvrdou ruku začal ukazovat i v postupu vůči novinářům a ruským velkopodnikatelům, tzv. oligarchům. Většině Rusů ale autoritářský postup Vladimira Putina příliš nevadil. Jeho čím dál aktivnější pokusy soustředit do svých rukou veškerou politickou i ekonomickou moc se sešly s únavou, deziluzí a atomizací ruské společnosti po aktivistických 90. letech. Rusové, zklamaní z neúspěchu veřejných aktivit, se stáhli do supermarketů, na zahraniční dovolené, na víkendové dači, hlavně daleko od politiky. Nejednotná, rozhádaná a unavená ruská demokratická opozice je v konkurenci zdánlivé stability a blahobytu nedokázala zaujmout a přišla o masovou základnu. Zárodky aktivní střední třídy se v Rusku začaly objevovat až v roce 2010, po ohlášeném návratu Vladimira Putina do funkce prezidenta. I její veřejné protesty ale postupem času opadly. Tvrdou ránu jim nyní navíc zasadila tzv. ukrajinská krize, které Kreml využil k eliminaci jakýchkoli kritických hlasů. Vasilij Jakemenko Vasilij Jakemenko (*1971) je mladý ruský politik a organizátor několika prokremelských mládežnických hnutí. Pochází z okolí Moskvy, v hlavním městě vystudoval ekonomii, pracoval v několika soukromých společnostech a v roce 2000 byl přijat Vladimirem Putinem a jeho lidmi do kremelské prezidentské kanceláře. Ve stejné době založil mládežnické hnutí Jdoucí pospolu (Iduščije vměstě), které se proslavilo bezpodmínečnou podporou Kremlu, veřejnými akcemi na jeho podporu, stejně jako akcemi proti kremelským oponentům (známé je třeba veřejné pálení knih známého ruského spisovatele Vladimira Sokokina). V roce 2005 založil hnutí Naši a stal se jeho předsedou. Jako energický muž s velkým charismatem a schopností mluvit i argumentovat hrál v hnutí klíčovou roli. Obklopil se mladými lidmi a pěstoval si v hnutí výsadní pozici, díky které Kreml Naše tiše a bezproblémově ovládal. V říjnu 2007 tehdejší premiér Viktor Zubkov jmenoval Jakemenka do čela nového státního úřadu pro mládež Rosmoloděž. Funkci neformálního lídra hnutí Naši si ale uchoval nadále. Jakemenko měl tvrdá slova pro kremelské kritiky, hlásal disciplínu a spartánský život, jeho oponenti ale tvrdí, že takzvaně kázal vodu, ale pil víno. V říjnu 2011 ho například ruská celebrita Ksenija Sobčaková nahrála videokamerou v jedné z nejluxusnějších moskevských restaurací Mario s. Jakemenko je ženatý, má dvě děti. Ilja Jašin Ilja Jašin (*1983) je mladý ruský politik a silný kritik režimu Vladimira Putina. Proslavil se nejdříve jako člen mládežnického hnutí liberální strany Jabloko. Ostře kritizoval Kreml pro omezování demokratických svobod a potlačování liberálních hodnot v Rusku. V roce 2008 se ale s hnutím Jabloko rozešel a stal se členem volného opozičního uskupení Solidarita. Účastní se většiny opozičních demonstrací, je znám jako vášnivý řečník a kritik Kremlu, který je ruskými úřady velmi často zatýkán a šikanován. Byl spolupracovníkem a blízkým přítelem ruského opozičního politika Borise Němcova, zastřeleného v únoru 2015 neznámým střelcem. Jašin i řada jeho kolegů jsou od té doby v silném ohrožení, někteří používají osobní ochranku. 3. Jakou pozici má v zemi kremelská opozice? Z filmu se zdá, jako by byla v podstatě v ilegalitě. K opozici vůči vládě Vladimíra Putina se v současném Rusku oficiálně hlásí řada organizací a hnutí, které nemají navzájem nic společného. Patří k ní formálně i poměrně početní komunisté a populisté Vladimíra Žirinovského ze strany LDPR. V jejich [ 4 ]

5 případě jde ale víc o opozici slovní než faktickou. Vedle nich se vůči Kremlu ostře vymezují i ruští anarchisté, nacionalisté a řada dalších radikálních hnutí. Demokratickou liberální opozici, vyznávající západní hodnoty, představovaly v Rusku v 90. letech minulého století dvě politické strany sociálně citlivější hnutí Jabloko a Svaz pravicových sil (SPS), napojený na řadu podnikatelů a reformátorů. Obě strany fungovaly jako zásobárna předních vládních ekonomů, premiéra a dalších vlivných státních úředníků. Poté, co v roce 2003 vypadly z parlamentu, spadly jejich volební preference pod 5 %. Liberální strany dodnes zápasí s minimem zájmu ruské veřejnosti, nedostatkem financí i vnitřními spory svých lídrů. Mimo zavedené opoziční strany se v Rusku po roce 2000 zformovala tzv. neformální opozice nejdříve hnutí Jiné Rusko, nyní Solidarita a další podobná uskupení. Snaha zastřešit co nejvíce hnutí a organizací, které se kriticky vymezují vůči Kremlu (od tvrdých levicových hnutí přes národní bolševiky až pro ostré západní liberály), ale odrazuje prozápadně orientované lidi, kterým někteří radikálové vadí a nedokážou se s nimi ztotožnit. Problémem ruské demokratické opozice zůstává jednak obrovský tlak státních úřadů, který ji omezuje, provokuje, nezákonně odposlouchává a úspěšně rozkládá zevnitř. Z toho plynou i velmi špatné osobní vztahy mezi jednotlivými lídry a neschopnost se sjednotit. Toho využívá Kreml, který opozici (zastrašováním, zamezováním přístupu do médií, tichým rozeštváváním a jinými provokacemi) dlouhodobě tříští a snaží se ji odsunout na periferii zájmu. To se mu bohužel daří a demokratická opozice je v očích většinové ruské veřejnosti malou izolovanou skupinkou, napojenou na západní peníze. Izolaci pomáhá i krize liberálních hodnot v Rusku. Slova jako demokracie, privatizace, občanské svobody mnohým Rusům vychovaným v silně autoritářském a paternalistickém prostředí komunismu připomínají divoká 90. léta minulého století. Tedy zákulisní hry oligarchů a neschopnost vlády zajistit základní funkce státu: výběr daní, výplaty, zajištění sociální sféry. Relativní stabilita putinovské éry a zlepšení jejich aktuální finanční situace proto mnohým Rusů stále imponuje a stačí. Západní hodnoty jsou pro ně příliš neznámé a vzdálené. 4. Jak funguje hnutí Naši? Jaký je jeho vliv na ruskou společnost, zejména mladé lidi? Nejviditelnějším symbolem hnutí se stal jeho letní tábor u jezera Seliger nedaleko Moskvy. Každoročně se na něm na čtrnáct dní sjíždělo cca 10 tisíc členů hnutí z všech koutů Ruska, trávili společně čas a procházeli ideologickým školením. Při kontaktu s novináři návštěvníci tábora odmítali jakékoli ideologické nebo politické nálepky. Mluvili ale ostře protizápadně (na plakátech v Seligeru byl třeba americký prezident přirovnáván k Saddámu Husajnovi), stejně jako velmi tvrdě kritizovali ruskou liberální opozici (na jiném plakátu byli její členové vykresleni jako prostitutky placené Západem). Členové hnutí se oslovovali jako komisaři a komisařky, po vzoru bývalého sovětského Komsomolu. Odkazem na nedávnou minulost, vykreslovanou většinou v pozitivních barvách (SSSR jako silný stát, vytvářející protiváhu USA), se mezi členy hnutí nikdo netajil. Na Seligeru se organizovaly masové rozcvičky za zpěvu vlasteneckých písní, taky silně připomínající sovětské doby. I přes postsovětskou a prokremelskou rétoriku byla ale z většiny mladých členů hnutí Naši cítit spíš naivita, zmatenost, stejně jako prospěchářství a snaha získat dobrý odrazový můstek pro budoucí kariéru. Hnutí jim zprostředkovávalo kontakt na stáže ve velkých státních firmách, jeho členové se stávali asistenty poslanců prokremelských stran a dostávali možnost budovat další kariéru. Během rozhovorů členové Našich často opakovali výrazy a fráze, které sice slyšeli na školeních, ale kterým podle všeho vnitřně příliš nerozuměli nebo je nezajímaly. 5. Je členství v Našich limitované věkem? Existuje nějaká následná organizace, do které starší členové přecházejí? Předpokládá se, že budou později činní v politice? Jak se hnutí staví k bývalým členům, kteří se ho rozhodli opustit? Z podstaty mládežnického hnutí bylo od počátku jasné, že po dosažení zhruba 25 let se členové hnutí Naši posunou někam jinam. Hnutí dalo mnohým z nich možnost nástupu do ruské politiky, byrokracie a na další vlivná místa. Projekt hnutí Naši byl ale na druhou stranu pro Kreml hodně instrumentální, takže nikomu příliš jistot nedával. Lidé, kteří se s ním rozešli ve zlém, vyjadřovali opakovaně obavy z pronásledování, šikany a pomsty. Příklad napadení [ 5 ]

6 Olega Kašina, které bylo s hnutím spojováno, i jiné brutální metody zastrašování, používané hnutím Naši, tyto obavy jen zesilují. Reálné hrozby a výhrůžky se ale pravděpodobně mohly týkat jen nejvlivnějších členů hnutí, kteří mohli image celého projektu výrazněji uškodit. Případ rezignace a odchodu Maši Drokovy z hnutí Naši byl jedním z nich a není divu, že ona sama poté opakovaně vyjadřovala obavy o svoji bezpečnost. 6. Jakou pozici mají v Rusku novináři? Existují zde nezávislá média? Rusko bylo až do roku 1991 uzavřenou komunistickou zemí, média v ní fungovala pouze na státní zakázku. Vznik nového ruského demokratického státu to změnil, odboural státní monopol a dal prostor nezávislým médiím, hodně ze sovětské mentality ale v zemi pořád zůstalo. Z nejvlivnějších ruských televizí a novin se stala mocná zbraň v rukou bohatých ruských velkopodnikatelů, tzv. oligarchů. Vedla se přes ně řada politických a ekonomických bitev a pochyby o jejich nestrannosti a nezávislosti zůstaly. Důvěra Rusů ve svobodná média je proto dodnes velmi malá, stejně jako chuť považovat je za nezbytnou součást moderní společnosti. Vláda prezidenta Vladimira Putina nabídla Rusům na počátku nového tisíciletí kompromis zlobivá média dostaneme pod státní dohled a vy si namísto toho budete užívat blahobytu, který nabízíme. Většina Rusů, unavená mediálními válkami ruských oligarchů, na tento kompromis přistoupila. Ruské televize, stejně jako většina tištěných médií a rozhlasových stanic, jsou v současnosti pod silným vlivem Kremlu. Stranou zůstávají pouze menší opoziční média (Novaja gazeta, Echo Moskvy, Kommersant, New Times aj.) a internetové portály. Jejich dopad na většinovou ruskou společnost je ale velmi omezený. Kreml navíc po roce 2010 v regulaci médií poměrně silně přitvrdil, snaží se výrazněji kontrolovat i doposud poměrně živý a nezávislý internet, na kterém se svolávaly masové opoziční demonstrace v roce Podle řady mezinárodních neziskových organizací, sledujících svobodu slova, se její už tak malý prostor v Rusku postupně ještě zužuje. Nutno dodat, že za velkého nezájmu většiny ruského obyvatelstva. To je navíc v poslední době výrazně ovlivněno silnou státní propagandou prokremelských médií, která na vlně ukrajinské krize automaticky očerňují jakékoli hlasy, které by byly vůči současnému kremelskému režimu kritické. 7. Byl za napadení Olega Kašina někdo potrestán? Ihned po napadení Olega Kašina se mezi doposud poměrně roztříštěnými ruskými novináři zvedla nebývalá vlna solidarity. Vyzvala Kreml i odpovědné orgány k jasnému odmítnutí celého činu a k co nejrychlejšímu vyšetření napadení Kašina. Mnozí se obávali, že pokud se tak nestane, dá tím současný ruský režim tichý signál, že útoky na prominentní novináře jsou něco běžného. Tehdejší prezident Dmitrij Medveděv ihned v den útoku na Kašina incident na Twitteru tvrdě odsoudil a prohlásil, že pachatelé musí být co nejrychleji dopadeni a potrestáni. Totéž slíbil novinářům na setkání 8. listopadu V zemi existují síly, které si myslí, že těmito metodami dokážou umlčet kohokoli novináře, politika a že při řešení vlastních problémů je povoleno všechno. Tito lidé měli být podle Medveděva nalezeni a potrestáni bez ohledu na to, v jaké jsou situaci či postavení. Poté se rozběhlo oficiální vyšetřování, které ale nepřineslo konkrétnější výsledky. Ruská policie pracovala se dvěma vyšetřovacími verzemi. Podle jedné souviselo napadení s Kašinovou investigativní novinářskou činností, podle druhé s občanskými postoji, které novinář publikoval na sociální síti Twitter. Kašin i jeho příznivci opakovaně poukazovali na to, že na stránkách mládežnické organizace Jednotného Ruska Molodaja gvardija se nedlouho před jeho napadením objevil článek s titulkem Zrádcovští novináři musejí být potrestáni. Vedle článku byla umístěna koláž s tváří Olega Kašina. Vedení organizace ale jakoukoli souvislost vyobrazení s útokem na novináře opakovaně odmítlo. Vyšetřování případu nadále trvá a Kašin podle svých slov už ztratil naději, že skončí odhalením pachatelů i těch, kteří si jeho napadení objednali. Během rozhovorů dal opakovaně najevo, že veškeré dosavadní stopy vedou k vedení mládežnického prokremelského hnutí Naši. Podle informací Kašina a médií hledali jeho členové nedlouho před jeho napadením o Kašinovi detailní informace na internetu a začali ho sledovat. Útok byl taky podle Kašina proveden natolik profesionálně, že musel mít krytí nějakou organizovanou skupinou. Faktický lídr hnutí Naši [ 6 ]

7 Vasilij Jakemenko Kašina za tato vyjádření zažaloval, moskevský soud ale jeho žalobu odmítl. 8. Jsou fyzické útoky na novináře v Rusku časté? Věnovat se investigativní žurnalistice, která rozkrývá ekonomické nebo mocenské zločiny, je v Rusku stále velice riskantní. Státní správa je zkorumpovaná, mezi kriminálními skupinami se pohybuje velké množství zbraní a tradice brutálního zastrašování, které se nezastaví ani před fyzickou likvidací, je bohužel v zemi stále velmi silná. Taťána Lokšinová, novinářka a pracovnice moskevské pobočky organizace Human Rights Watch, která se dlouhodobě věnuje porušování lidských práv v Čečensku, nedávno na tiskové konferenci oznámila, že dostává kvůli své práci výhrůžné SMSky, neznámí lidé ji sledují na ulici a zastrašují. Sergej Sokolov, zástupce šéfredaktora ruského opozičního časopisu Novaja gazeta musel dokonce v roce 2012 krátce opustit zemi, a to poté, co mu šéf Ruského vyšetřovacího výboru (části ruské prokuratury) Alexandr Bastrykin opakovaně vyhrožoval, odvezl ho do lesa za Moskvu a tam mu hrozil tím, že přijde o život a on sám bude potom vést vyšetřování jeho smrti. Jakkoli oba i další případy není možné ověřit a můžou částečně souviset i s panikou jednotlivých novinářů, ukazují nervózní atmosféru strachu, ve které řada žurnalistů v Rusku pracuje. Tady jsou jen nejkřiklavější případy vražd ruských novinářů z poslední doby: 7. října 2006: Anna Politkovská, kterou proslavily hlavně kritické reportáže z Čečenska, byla v Moskvě nalezena zavražděná. Tělo opoziční žurnalistky bylo objeveno ve výtahu obytné budovy, kde bydlela. 31. srpna 2008: Magomed Jevlojev, inguššský opoziční politik, právník a zakladatel internetového portálu Ingushetia.ru byl zastřelen po zadržení ingušskou policií. 19. ledna 2009: Anastasia Baburovová, novinářka opozičního časopisu Novaja gazeta, byla zastřelena v doprovodu právníka Stanislava Markelova v centru Moskvy, zhruba kilometr od Kremlu. 15. července 2009: Natálie Estěmirovová, čečenská lidskoprávní aktivistka z hnutí Memorial a blízká spolupracovnice novinářky Anny Politkovské, byla unesena neznámými útočníky v čečenském hlavním městě Grozném a poté brutálně zavražděna. Její tělo bylo nalezeno pohozené u silnice mířící do sousedního Ingušska. 15. prosince 2011: Gadžimurat Kamalov, dagestánský investigativní novinář, byl zavražděn neznámými vrahy v hlavním městě Machačkala šesti ranami pistolí z bezprostřední blízkosti. 9. července 2013: Achmednabi Achmednabijev, dagestánský novinář a spolupracovník nezávislých webových portálů Novoje dělo a Kavkazskij uzel, který se ve svých reportážích věnoval korupčním kauzám a nezákonným únosům, byl zastřelen ráno před svým domem v Machačkale neznámými ozbrojenci. 8. dubna 2013: Michail Beketov, novinář listu Chimkinská pravda, který se věnoval hlavně investigativním reportážím o nezákonném ničení lesa v Chimkách, zemřel na následky brutálního napadení v roce 2008, po kterém byl v trvalém invalidním stavu. Jeho kolegyně, ekologická aktivistka Jevgenija Čirikovová emigrovala v dubnu 2015 do Estonska kvůli obavě o bezpečnost své rodiny. 9. Kdo je za útoky na tyto novináře pravděpodobně zodpovědný? Jak jsou vraždy oficiálně prezentovány a byl za ně někdo odsouzen? Mezinárodní Výbor na ochranu novinářů označuje Rusko posledních patnácti let za třetí nejnebezpečnější zemi pro novináře. Mezi lednem 1992 a červnem 2008 bylo podle jejích statistik v zemi zabito 47 novinářů. Většinu těchto vražd přitom nikdo pořádně nevyšetřil. Státem ovládaná média řadu těchto případů bagatelizují, označují za soukromé spory nebo o nich neinformují vůbec. Některé vraždy novinářů jsou nakonec technicky vyšetřeny, skuteční viníci ale většinou unikají. Dobře to ilustruje vyšetřování smrti známé novinářky Anny Politkovské. Během své investigativní práce dostávala Politkovská desítky výhrůžek smrtí. Nenáviděli ji federální vojáci, které pomohla dostat před soud. Nenávidělo ji nové čečenské vedení Ramzana Kadyrova, které kritizovala za pokračování nezákonností v republice. Nepopulární byla i mezi řadou dalších skupin ruské společnosti, která nechápala její investigativní práci. Motivů, proč ji mohl chtít někdo zabít, bylo tedy mnoho. Většina jejích kolegů [ 7 ]

8 a přátel se kloní k verzi, že smrt Anny Politkovské v říjnu 2006 souvisela s její prací v Čečensku. Ruská prokuratura zadržela v souvislosti s vraždou Politkovské původně 9 lidí, část z nich později propustila. Tři z nich stanuli v listopadu 2008 před moskevským vojenským soudem. Byli to bratři Džabrail a Ibragim Machmudovové a bývalý příslušník speciálních jednotek ministerstva vnitra Sergej Chadžikurbanov. Odděleně od nich ale jako součást stejné kriminální skupiny byl souzen i bývalý příslušník ruských tajných služeb (FSB) Pavel Rjaguzov. Šlo o osoby, které měly připravovat terén pro vraždu Politkovské: jejím sledováním, vytipováním vhodného místa vraždy a dodáváním dalších důležitých informací o jejím pohybu. Kvůli nedostatečným důkazům a nesrovnalostem ve vyšetřovacím spisu byla ale tato trojice soudní porotou v únoru 2009 propuštěna na svobodu. Ruská prokuratura se proti tomuto rozhodnutí odvolala a skupinu obviněných čeká nové soudní řízení. Za bezprostředního vraha Politkovské je ruskou prokuraturou označován čečenský mladík Rustam Machmudov, jehož dva bratři byli v souvislosti s vraždou zadrženi nejdříve. Podle rodiny Anny Politkovské byla ale tato skupina (kterou považuje za skutečné pachatele vraždy) jen vykonavatelem vraždy, kterou si u ní někdo neznámý objednal. Kdo to byl a jaký měl důvod se Politkovské zbavit, je stále nejasné. Podobná struktura se opakuje i v případě vražd řady jejích kolegů. Rozkryjí se vrazi, mechanismus a plánování vraždy, ale kdo si ji objednal a kdo za ní fakticky stojí, se vyšetří jen málokdy. Zatímco v 90. letech šlo většinou o souboje podnikatelských skupin, po nástupu Vladimira Putina jde více o kombinaci kriminálních skupin a úředníků, kteří kryjí vlastní korupci. 10. Jak se k této situaci staví mezinárodní společenství? Mezinárodní společenství tyto vraždy ostře odsuzuje, ale na vlažný postoj ruských úřadů k těmto kauzám to nemá větší vliv. Brzy po smrti Anny Politkovské vydal např. Evropský parlament (EP) zvláštní rezoluci nazvanou Usnesení Evropského parlamentu o vztazích mezi EU a Ruskem po vraždě ruské novinářky Anny Politkovské. V ní přímo říká, že EP: - co nejpříkřeji odsuzuje vraha Anny Politkovské a vyzývá ruské orgány k nezávislému a účinnému vyšetřování, aby byly osoby odpovědné za tento zbabělý zločin odhaleny a potrestány; vyzývá EU a Radu Evropy, aby tato vyšetřování pečlivě sledovala; - vyslovuje své vážné obavy z rostoucího zastrašování, pronásledování a vraždění nezávislých novinářů a jiných osob kritizujících současnou vládu a připomíná ruské vládě, že pokračování tohoto trendu negativně ovlivní celkovou pověst Ruska; - vyzývá ruské orgány k účinnému boji proti zastrašování nezávislých novinářů a aktivistů bojujících za lidská práva a k poskytnutí veškeré ochrany nezávislým novinářům, kteří odhalují závažné případy bezpráví ve své zemi, a také organizacím zabývajícím se lidskými právy a jejich představitelům, kteří brání oběti porušování lidských práv; - vyzývá Komisi a členské státy EU, aby při jednáních o nové PCA (Partnership and Cooperation Agreement) s Ruskou federací zaujaly zásadní a důsledný postoj a aby trvaly na dodržování svobody tisku a respektování nezávislého novinářství v souladu s evropskými normami. Kritika ze Západu naráží v Rusku na řadu ekonomických zájmů, které politická reprezentace řady evropských států upřednostní, když na ni ruské úřady zatlačí. Tradicí se tedy staly návštěvy evropských politiků a diplomatů, kteří sice v Moskvě verbálně kritizují stav lidských práv a ohrožení novinářů, ale na faktické prosazování těchto požadavků nemají nakonec odvahu nebo reálnou politickou sílu. 11. Dá se v následujících letech v Rusku předpokládat zlepšení v oblasti dodržování lidských práv? Je to velmi nepravděpodobné. Současná ruská společnost je pod vlivem ukrajinské krize a s ní spojených mezinárodních sankcí i ekonomických problémů v silné vnitřní křeči. Nabírají v ní na síle radikální protizápadní hlasy, stejně jako otevřená distance od západních hodnot včetně jejího konceptu lidských práv. Řada jejich obhájců (bývalých sovětských disidentů, liberálních politiků i občanských aktivistů) je po vraždě Borise Němcova z února 2015 přesvědčena, že vnitřní krize ruské společnosti bude ještě gradovat a pokus o navrácení liberálních hodnot do Ruska po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 je díky nastalé situaci na mnoho let dopředu zmrazený, ne-li úplně ztracený. Odpovědi vypracoval: Josef Pazderka Česká televize [ 8 ]