27.3. čtvrtek Livorno Cesina 62 km Volterra 104 km Pontedera 155 km Livorno 195 km Azdénza 204 km, 9 hod. a 5 min pátek Ardénza Montenero

Transkript

1

2 Obsah: úterý středa Treviso Venezia 35 km, 1 hod. 20 min čtvrtek Venezia Padova 50 km Vicenza 87 km Verona 149 km, 5 hod. 30 min pátek Verona Desenzano del Garda 55 km Brescia 88 km Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min sobota neděle Cologne Cremona 59 km Fidenza 111 km Parma 145 km Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod pondělí Reggio Emilia Maranello 38 km Seramazzoni 57 km Passo Abetone 124 km 6 hod. 25 min úterý Abetone Lucca 65 km Pisa 85 km Livorno 124 km, 4 hod. 35 min středa Olbia Tempio 50 km, 2 hod. 40 min čtvrtek Tempo Oschiri 32 km Pattada 62 km Budusso 73 km Burgas 97 km Nuoro 130 km, 6 hod. 30 min pátek Nuoro Mamoiada 21 km Fonni 34 km Psso Corova (1118) Psso (1235) Talana 83 km Urzulei 100 km, 5 hod. a 15 min sobota Urzulei Durgali 33 km Orosei 55 km Siniscola 92 km Olbia 149 km, 6 hod. a 35 min neděle pondělí velikonoční úterý - Tempio a okolí 63 km, 3 hod. a 20 min středa Tempio Aggius 8 km Isola Rossa 37 km - Viddalba 60 km Bortigiádas 79 km Tempio 89 km a večer Tempio Olbia 53 km= celkem 142 km, 6 hod. a 30 min

3 27.3. čtvrtek Livorno Cesina 62 km Volterra 104 km Pontedera 155 km Livorno 195 km Azdénza 204 km, 9 hod. a 5 min pátek Ardénza Montenero 8 km Livorno 20 km Guasticca 36 km, 1,5 hod sobota neděle Újezd u Prahy Vitíněves - Jičín 102 km, 4 hod. a 20 min Shrnutí...43 Poznámka na konec...44 Jitka Press Jičín Copyright Jitka

4 Itálie a Sardinie úterý v 8.30 hod. mi telefonoval řidič Jirka Hartman, že je v Borovnici a končí nakládku. A již v 9 hod. se setkáváme poprvé v bývalém ČSAD v Jičíně, cca 500 m od mého bydliště. On se svým kamionem má dopravit mě a kolo do Itálie, poblíž Benátek. Asi půl hodiny klábosíme a poté vyrážíme směr Brandýs, kde řidič vykládá prázdné palety. Pokračovali jsme směr Praha Č. Budějovice až na hraniční přechod Dolní Dvořiště, kde byla hodinová přestávka na pozdní oběd. Poslal jsem SMS Petrovi D., s kterým mám jet v dubnu do Francie a Španělska, a odpověď zní: tvůj řidič Jirka Hartman je super. Doplnili jsme PHM a za slunečného odpoledne projíždíme po volné dálnici Linec a Salzburg, kde jsme odbočili na Vilach. Taurské tunely jsme projeli skoro už za tmy. Hledali jsme parkoviště u některé čerpací stanice, neboť v 19 hodin nám končil časový limit a musíme mít jedenáctihodinovou bezpečnostní pauzu. Do té doby jsme jeli bez zastavení a nemuseli stavět ani při placení mýta za tunely nebo poplatek za dálnici. Vše se automaticky odečítá z krabičky zvané Goubox. Zajímavostí je, že kamiony od 22 hod. do 5 hod. mají v oblasti Alp omezenou rychlost na pouhých 60 km/hod. Po večeři mi Jirka promítal film se Schwarzeneggerem 3

5 Pravdivé lži, což není zrovna můj šálek kávy, ale dobře jsem u něho usnul, možná rušil Jirku svým chrápáním. On byl však tolerantní, v pohodě a dobře jsme si popovídali. Některé jeho historky byly úžasné. Vzpomenu alespoň jednu, kdy při cestě z Francie do Anglie mu v noci nepozorovaně vlezli mezi náklad sluneční deštníky - na návěsu 4 Marokánci a objevili je až celníci v Anglii, za což zaplatil pokutu jen Kč, když původně chtěli Kč a od Carga dalších Kč, neboť řidič nebyl dostatečně proškolen. Donedávna jezdil Jirka pro EU jen mezi Francií a Itálií, kde byl velice spokojen. Je to sympaťák, 39 let, podruhé ženatý, bydlí v Jablonci n/n a má dva syny 3 a 5 let. Dostavuje rodinný dům a těší se, jak ho dokončí a ukončí tento cikánský život, kdy je stále mimo domov a rodinu. Já ho za to chválím a doporučuji mu užívat života hned dnes a ne až někdy jindy, užívat rodiny, dokud ji má. Vyprávím mu svůj příběh z Kuby, kdy se mi stýskalo po manželce a po 2 synech předškolního věku. Dříve Jirka pracoval u městské policie a tak jeho zážitky, např. při zasahování proti opilým Cikánům byly hororové a nebezpečné. Jen neprůstřelná vesta a pistole mu zachránila život, ale úraz léčil déle než rok. Přesto má chuť se k policii vrátit, i když zná místní mafii. Tvrdil, že mezi lidmi je dnes velké množství zbraní a nikdo neví, kdo vytáhne zbraň dříve než on. 4

6 12.3. středa Treviso Venezia 35 km, 1 hod. 20 min. V noci připadlo v horách trochu sněhu. Vyjeli jsme v 6.30 hod. a už po hodině jízdy sluneční paprsky olizují zasněžené vrcholky Alp. Cesta byla pohodlná a příjemná, vyhlídka je lepší než z osobního auta. V půl osmé jsme překročil italskou hranici poblíž Tarvisia a sjížděli do nížiny u města Udine (vzpomněl jsem si na zemětřesení v této oblasti, kdy jsem tudy projížděl). Bylo tu zataženo a velká mlha, teplota 8 stupňů. Po 4 hodinách opět bezpečnostní pauza. Využil jsem ji k občerstvení a oblečení do cyklistického, neboť do vykládky kamionu zbývalo jen 35 km. Hustý provoz na silnici, častá zastavení a stání mě navádějí k myšlence předčasně vystoupit z kamionu a pokračovat rychleji na kole. Nebylo by tak horko a jízda by byla plynulejší. Ani Jirka nebyl schopen odpovědět disponentce Carga, v kolik hodin budeme na vykládce, kde jsem chtěl vystoupit také já (asi 10 km před Trevisem). Pár minut po poledni se loučím s řidičem Jirkou, s kterým byla pohoda. Šlapal jsem dál na kole směr Venezia neboli Benátky, kam jsem přijel ve hod. pouhých 35 km po rovině, ale byl jsem skoro stejně rychlý jako často stojící auta. Nechtěl jsem opustit své kolo (zákaz jízdy 5

7 v celém městě) a tak už jen pěšky vedu své kolo k železničnímu nádraží Santa Lucia, kde jsem měl původně vyzvednout Mirka J. Toulal jsem se spletitými uličkami historického, nejnavštěvovanějšího města Itálie, až k mostu Rialto se zlatnickými krámky a asi 4 km jsem našlapal za 3 hodiny chůze s kolem, které jsem obtížně přenášel po nekonečných schodech. Pro pěší je tu 400 mostů a doprava na lodích je po 150 kanálech. Plno bylo na náměstí San Marco, což je zlatý hřeb města. Zdravili mě Češi, ale i mnoho cizinců, neboť je zaujala vlajka na 6

8 mém kole. Ptali se na moji cestu a nevěřícně kroutili hlavou a přáli mi šťastnou cestu. Místní policie mě chválí, že jdu pěšky, neboť jízda je tu skutečně zakázána. Idylku a odpočinek na náměstí mi zpříjemnil červený tramín a zároveň odlehčuji své kolo. Toto renesanční město je dnes známé jako město lásky. Náměstí Svatého Marka je srdcem Benátek. Na jednom konci stojí bazilika, jejíž stavba započala před téměř tisíci léty.. Mezi bazilikou a nábřežím se rozkládá mohutná gotická budova Palazzo Ducale, tj. Dóžecí palác. Světoznámé obrazy od Tiziana, Bassaniho, Tintoretta a dalších jsem si tentokráte neprohlížel. Počasí mi nakonec přálo, neboť svítilo slunce a teplota vystoupila na 15 stupňů. Nahlédl jsem do několika kostelů, ale jen na chvíli, z obavy o svá zavazadla na kole. Most vzdechů (Ponte dei Sospiri) zajišťující spojení mezi palácem a vězením jsem fotil z obou stran a znovu jsem se vrátil na náměstí San Marco, abych navštívil famózní elegantní Caffe Florian z roku 1720, kam chodil i Goethe, se zrcadlovým interiérem s nástěnnými malbami. Dřevěné ochrany na šesti dveřích mi ale bránily ve vstupu, neboť byla středa, jediný zavírací den v týdnu. Šanci tak dostal můj přítel Mirek J., který dal přednost výměně oken za plastová v Jičíně, aby mě v příštím roce doprovodil znovu do Benátek a bude to asi jeho nejdražší káva v životě (musí zaplatit letenku či vlak, tj. 90 ). Znovu jsem si prohlížel exteriér obrovského Dóžecího paláce, opravdový skvost architektury, symbol slávy a moci Benátek, tentokráte v částečné opravě (lešení). Jednoduchá zvonice je vysoká 99 metrů s úchvatným pohledem na 7

9 město. Věžní hodiny mají pozlacený ciferník se zvěrokruhem. Dva mouřeníni odbíjejí na věži již více jak 500 let každou hodinu. Lákaly mě obchůdky s překrásnými maskami, které zbyly z nedávného karnevalu. Myslel jsem na vnuka Tomáše, jak by se mu líbily, ale nechtěl jsem je vozit skoro 3 týdny na kole. Tak tedy příště, až pojedeme jen na kávu za cca 2000 Kč. Znovu jsem posedával s ostatními turisty na vyhřátých lavicích na nábřeží Zaccara, nedaleko od náměstí u přístavu a sledoval jsem provoz gondol na kanále della Giudecca a lodí na mořské zátoce. Překrásný je kostel Santa Maria della la Pietá, zrovna jako vkusné obchůdky se suvenýry. Mnoho malířů zde nabízelo své obrazy města, paláců Danieli, Londra a dalších. Naproti nábřeží je ostrov Giudecca, kam jsem se přeplavil lodí, abych tu vyhledal ubytování v ostellu. Jízdné za pouhé dvě stanice lodí 6,50 se mi zdálo drahé. Ubytovna je 200 m od přístavu, velká, čistá za 21 včetně snídaně. Byl jsem spokojený, i když jsem spal s Číňany a Japonci a moc jsem si s nimi nepopovídal. Za 6 hodin jsem nachodil s kolem jen 6 km, neboť jsem hodně fotil a kochal se nádhernou architekturou. Po výborné večeři z domova s plzeňským jsem se vydal na malou večerní procházku po nábřeží ostrova Giudecca s nádhernými kostely. Bylo to pěkné, ale ne na večerní focení. Za den to bylo 35 km na kole a 6 km pěšky čtvrtek Venezia Padova 50 km Vicenza 87 km Verona 149 km, 5 hod. 30 min. Vstával jsem v 6.30 hod., neboť snídani podávali od 7 hod., klasickou, kontinentální (bílá káva, houska, 8

10 máslo, džem). Ubytovna byla rozdělena na mužskou a ženskou část, pokoje vícelůžkové, soc. zařízení velmi čisté. Většinou ubytovnu využívají studenti a mladí lidé, ale k dispozici je každému. Já byl zdaleka nejstarší, ale o to váženější, všichni mě z daleka zdravili. O půl osmé jsem opustil ubytovnu, před kterou stála skupinka mladých Francouzek a kouřila, a tak jsem je požádal o fotku. Loď, která mě přeplavila zpět z ostrova na pevninu, přijela během 5 minut, ale průvodčí byl zaskočen kolem a váhal, zda mě naloží. Prohodil jsem pár slov s kapitánem a usmál jsem se a už jsem mohl nastoupit. Asi 30 minut trvala plavba mezi ostrovem Giudecca a Venezii a přistál jsem v přístavu Tronchetto. Jízdné jsem tentokráte neplatil, neboť platila včerejší jízdenka na ostrov zároveň jako zpáteční jízdenka. Po osmé hodině už jsem šlapal do pedálů přes 7 km dlouhou hráz do Mestre a odtud směr Padova Vincenza Verona. Příjemné bylo počasí, ráno 12 stupňů a cesta mi připomínala naše Polabí. Žádné kopce, jen kanály podél silnice, občas rozkvetlé stromy a navíc vinice. Provoz na silnici byl středně velký, jen ve městech byl silnější a mnoho semaforů. Těch jsem si ale moc nevšímal ; pokud je křižovatka jen na pár vteřin volná, cyklisté jedou i na červenou a já to doplňoval ještě gestikulací rukou, úsměvem a poděkováním. Řidiči jsou k cyklistům velmi ohleduplní a tak jsem měl stále přednost v jízdě. Po 4 hodinách jsem zastavil na oběd a odbočil ze silnice do malé vesničky, ve které nabízeli víno. Obědval jsem v rozkvetlé zahradě na slunci, teplota 21 stupňů, relaxoval a hlavně doplňoval tekutiny, tj. červené víno. Když už jsem byl téměř ovíněn, pokračoval jsem do 30 km vzdálené Verony, na kterou jsem se moc těšil. Oběd se protáhl skoro na 1,5 hod., ale času bylo dost. Jel jsem dosud průměrem 26 km/hod., což bylo super. Byl jsem v pohodě a znovu si říkal, jak je ten život krásný; děkoval jsem za dnešní den, i když ještě neskončil. Na silnici jsem potkával stále více cyklistů a skoro všichni se zdravili. 9

11 Ve 14,15 hod. jsem byl ve Veroně na náměstí Erbe. 140 km za 5 hod. a 20 minut dobrá práce. Je zde kašna Madonna Verona s římskou sochou a benátský sloup se lvem s křídly. 83 m je vysoká Torre dei Lamberti. Všude kolem vlaječku na zavazadle, což se jim povedlo na pátý pokus. Po pěší zóně přejíždím na náměstí Bra, kde je nejzachovalejší římský amfiteátr Aréna, kde jsem byl dříve několikrát na operních představeních. posedávají studenti a já mezi nimi pravá siesta. Popíjeli colu a klábosili a děvčata se vyptávala na mou cestu. Já je zkoušel, zda poznají mou 10

12 Pak jsem odpočíval před kostelem San di Ferro, abych se znovu vrátil k radnici Palazzo Barier, hned vedle Arény. Zde jsem se vyhříval na slunci a kochal, nikam nespěchal. Poté ulicí via Roma jsem jel ke starému hradu na řece Adiže (Castel Vecchio) až k mostu Ponte Scaligero. Až navečer jsem velmi snadno dojel k ostellu, kde jsem se ubytoval za pouhých 16. Je to překrásná starší budova s nádherným parkem, trochu výše nad městem. Po osprchování večeřím v parku pod palmami a cypřiši a vychutnávám si nádherný teplý večer ve společnosti Itala a Mexičanky. Popíjíme italské víno Merlot a ještě mé pamlsky z domova. Byl to báječný večer a už jsem se těšil na další pátek Verona Desenzano del Garda 55 km Brescia 88 km Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min. Vstával jsem v 7 hod., neboť snídaně se vydávala až v 7.30 hod. a je v ceně ubytování, což je dobré; navíc formou samoobsluhy. Hlavně doplňuji tekutiny, tj. bílou kávu opakovaně, pečivo, máslo, džem a med. Jako předtím opět hezký den, teplota po ránu 12 stupňů, modrá obloha. Ubytovnu jsem opustil po půl osmé, ale více jak půl hodiny objíždím město, ale v pohodě. Na rozdíl od stále stojících aut já skoro nikde nezastavoval a tak byla cesta plynulá. Brzy jsem přijel k jezeru Lago de Garda, kde byl minimální provoz aut, ale o to více cyklistů dojíždím nebo se míjíme a zdravíme se. Vybral jsem si trasu kopcovitou, ale hezčí a tak často musím stoupat až 200 m nad jezero nebo sjíždět. U castella Ponti jsem míjel obrovské stádo ovcí. Poté už následovalo velké město Brescia, které však snadno projíždím po cyklostezce přímo do centra. A protože bylo právě 12 hod., zastavil jsem v centru na Corso Giuseppe Zanardelli a obědval jsem. Byl to poslední řízek z domova a litr červeného po 88 km za 3,5 hod.; zasloužená odměna za dobrou práci. Kolemjdoucí mi přejí dobrou chuť a opět se zajímají o cestu. Česká 11

13 vlaječka na jednom z batohů si o to říkala. Cíli mé cesty na Sardinii ale nikdo nechce věřit. Často říkali: jednou jsem tam byl nebo chtěl bych se tam také podívat, prý je tam krásně, zvláště moře tam je prý nádherné atd. Odpovídal jsem: jedu tam pošesté! Z centru města mě vyprovodil italský cyklista projetím historického centra až na okraj města a já pokračoval směr Bergamo do Rovata, resp. až do Cologne, ke svým dlouholetým přátelům. První zastávka byla jako obvykle na hřbitově u hrobky mého nejlepšího dlouholetého přítele Angela L., který zemřel před 12 roky ve svých 54 letech. Zde jsem jako obvykle zapálil svíčku a napsal pár slov na vizitku. Bylo teprve 14 hod. a 10 min. a cesta až sem dlouhá 119 km. Jako první jsem navštívil Gianniho a Mimmu, vypil víno a kávu a navštívil sestru Angela Terezu, která mě loni přivedla na myšlenku putovat do Santiaga de Compostella. K mému překvapení prodala nádherný rekonstruovaný starý dům a usadila se daleko u moře, cca 300 km západním směrem, v Boizzanu. Dostalo se mi pozvání k návštěvě nového domu u moře společně s Jitkou. Všichni na Jitku stále vzpomínají a rádi ji uvítají. Potom jsme s Terezou odjeli do rodného domu Angela, kde nyní bydlí Antonie. Nakonec končím v domě svého nejstaršího žijícího přítele Giuliana, s kterým se znám 41 let od našeho prvního setkání na Vesuvu v roce Přijetí bylo fantastické, milé, jako v domě svých rodičů; neumím to ani popsat. Celé patro velkého domu mi bylo k dispozici. Manželka Anna mi vyprala všechno cyklistické oblečení z taktických důvodů ráno nebudu moci odjet, protože to neuschne. Zůstávám dobrovolně do nedělního rána a navštívil jsem další přátele v Cologni. 12

14 Protože byl Velký pátek, večeře byla bezmasá, ale stejně výborná. Víno teklo proudem a jen jsem litoval, že tu se mnou není má Jita. Giuliano nedal, a musel jsem se s ní spojit alespoň telefonem. Ještě před půlnocí jedeme navštívit maminku Giuliana, které bude rovných 100 let!!! Škoda, že v té době budu zrovna v Norsku na kole; jinak bych tu nesměl chybět. Přesto ji chci navštívit a popřát asi 3 týdny předem, než budu se skupinou přátel v Dolomitech (sám chci cestovat na Gran Paradiso, jako test před výstupem poslední týden v srpnu na Mont Blanc se skupinou 7 přátel z Jičína). Stará paní je v dobré kondici a sleduje pravidelně televizi, nejraději Formuli sobota vstával jsem až po sedmé hodině. Po snídani s Giulianem jsem krmil králíky a do blízkého zahradnictví jeli nakupovat sadbu zeleniny (rajčata, okurky, papriky atd), kde jsem vzpomněl na svého otce, který dělával totéž. Nakoupili jsme i granule pro králíky, krmení podobné jako u nás pro psy nebo kočky. Poté jsem se potkal s přítelem Beppem. V dočasném domově jsem ze skleníku přinesl k obědu čerstvý salát 2 druhy a utrhl čerstvý citrón ze stromu, na kterém jich bylo min. 100 ks. Dále jsem navštívil kamaráda Vincenza a v pekařství se setkal s Mariou Terezou, která vzpomínala na pobyt v Praze v r při spartakiádě a hodnotila to jako nejlepší týden svého života (prý díky Jitce a naší české partě). Skvělý oběd připravila pro mě Anna: ravioli, pečený králík na šalvěji, domácí klobása jako předkrm, 13

15 aperitivem byla grappa, moc vína, dva druhy salátu, sýr, káva, cukroví atd..1,5 hod. jsem stále jen ochutnával. Po obědě jsem poprvé psal mail na italské klávesnici. Potom asi hodinový italský odpočinek a pokračovaly podvečerní návštěvy. Fotografování s téměř stoletou maminkou a návštěva další sestry Angela Luisy a manžela Enrika, architekta, které znám více jak 30 let. S nimi jsme mimo jiné trávili společnou dovolenou u moře v Caorle. Bylo to velice zajímavé až dojemné, s jakou pečlivostí vede archiv pozůstalosti svého bratra, jehož život ovlivnil mě a naopak. Většina pozůstalosti je spojená se mnou a Jitkou, s celou naší rodinou: naše fotografie, dopisy, pohlednice, přání, gratulace, alba, koncerty zachycené na páskách neuvěřitelné! Luisa se těší na naše brzké setkání, hlavně touží po Jitce. Společně jsme napsali krátký mail do Jičína a už jsem musel odjet, abych stihl společnou večeři s přáteli u nedalekého jezera Lago de Iseo. V restauraci Cascina Oglio jsem strávil s dalšími osmi přáteli skvělý večer u kulatého stolu v příjemném prostředí. Nálada byla stejně dobrá jako jídlo a pití, vše v ceně 25 za osobu, což bylo na italské poměry velmi levné. 14

16 Asi 9 chodů jídla a mnoho pití. Po 3 hod. ochutnávání, před půlnocí jsme opustili lokál a spěchali domů. Rychle jsem šel do postele a odmítl grappu a další laskominy neděle Cologne Cremona 59 km Fidenza 111 km Parma 145 km Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod. Vstal jsem v 7 hod. abych zabalil, posnídal, a v 8 hodin se rozloučil se svými přáteli. Cítil jsem se tu jako doma a rád se znovu vrátím. Ráno trochu chladno, asi 10 stupňů, jel jsem po málo frekventovaných vedlejších silnicích Pádskou nížinou a potkával mnoho cyklistů. Slunce vysvitlo až kolem 11. hod. a hned se oteplilo. Cesta snadná, ale pro mě málo výživná, žádný kopec, průměrná rychlost 26,5 km/hod. První zastávka byla až v Cremoně, kde jsou románské stavby a město je známé výrobou světoznámých houslí. Za městem jsem přejel širokou řeku Pád po mostě dlouhém 1,5 km. Téměř bez provozu na silnici jsem přijel po 4 hod. do městečka Fidenza, kde bylo teplo a slunečno a tak v centru na náměstí u nádherných vodotrysků jsem obědval a odpočíval. Se zbytky oběda jsem se dělil s místními holuby. Podstatně jsem odlehčil svá zavazadla, hlavně vypitím hodně vína, které mi dali přátelé v Cologni Před odjezdem mě oslovila dívka z Ukrajiny, hovořící plynně 15

17 italsky, která tu již 5 let pracuje jako asistentka pro důchodce. Skoro půl hodiny jsme si povídali o životě italsky, občas rusky. Skoro přátelské setkání Slovanů v cizí zemi. Litoval jsem času a nepřijal její pozvání domů na kávu, neboť mě čekala daleká cesta na Sardinii a možná bych tu zůstal déle. Možná bych s ní strávil příjemné chvíle, ale myslel jsem na svou Jitu, která mi před chvilkou poslala SMS. Více jak 1,5 hod. trvala polední siesta a tak dobře naladěn jsem za stejnou dobu zvládl cestu kolem Parmy do plánovaného cíle Reggio Emilia. Bylo to pohodlných 171 km Pádskou nížinou a byl jsem rád, že zítra už začnou kopečky. Ubytování v ostellu stálo jen 15 se snídaní a ještě k tomu v samostatném pokojíčku s vlastním sociálním zařízením. Přilehlý park jsem využil k večernímu vaření a posezení v hezkém přírodním prostředí a říkal si: nejhezčí věci na světě jsou skoro zadarmo. V supermarketu jsem nakoupil jen chléb a piva, na která jsem dostal chuť. Po večeři následovala ještě nedělní promenáda po korze a hurá do postele, dohnat malý deficit ve spánku pondělí Reggio Emilia Maranello 38 km Seramazzoni 57 km Passo Abetone 124 km 6 hod. 25 min. Již v 7 hod. jsem snídal a se mnou 7 dam středního věku, které tu studují zpěv. Za slunečného rána jsem opustil město. První hodinu byl na silnici velmi hustý provoz, ale díky kruhovým objezdům velmi plynulý, žádné semafory a tak se všem jede dobře. Již v 9,10 hod. jsem odbočil v Maranellu na prastarou římskou silnici, vstříc horám - Apeninám, kudy 16

18 cestovali již před staletími k moři. Silnice je tu velmi členitá, stále stoupá, panoramatická, s výhledy na zasněžené Apeniny. Z hor vál silný chladný vítr, ale já se do kopce pěkně potil, i když poprvé jsem jel bez bundy a s přilbou na batohu. Na 83.km v poledne jsem zastavil na oběd a doplnění tekutin, tj. pivem a vínem. Profil je stále členitý, velmi zajímavý a tak často jsem i klesal o 350 m, abych znovu totéž a ještě více vystoupal. Dohromady to bylo více jak 2100 výškových metrů a celých 6,5 hod., tzn. slabých 20 km/hod.. Ke konci byl provoz skoro nulový, vítr zesílil a od sněhu kolem byl příjemně chladný. Na sedle Abetone (1388 m n.m.) všude kolem ještě ležel sníh a dokonce tu končila i sjezdovka. Bohužel předem zajištěný nocleh v ostellu nebyl, neboť jsem přijel o den dříve a správce nebyl přítomen. Po telefonické domluvě mi doporučil hotel o 2 km níže, který byl mnohem dražší, ale majitel trval na polopenzi, tj. poskytl bohatou večeři a nabízel i snídani. Měl jsem tak 17

19 maximální komfort, spíš zbytečný luxus za 25. Na recepci pracovala mladá hezká dívka z Brazilie (italsky se učí jen 3 měsíce) a tak se po večeři učíme spolu (italštinu samozřejmě). Majitel byl spokojen, že jsem přijal ubytování včetně večeře, neboť další hosté jsou pouze Italové a hlavně jejich děti. Večeře byla oznámena zvoncem a mě se dostalo osobního pozvání. Obsluhující servírka byla Rumunka mluvící italsky, tzn. samé levné pracovní síly. Po večeři si přisedl spokojený majitel a sdělil mi, proč mě nechtěl jen ubytovat za 20, ale za 25 poskytl max. jídla a ani džbánek červeného jsem nemusel platit (přitom menu tu stojí 10 ). Říkal: jste tu jediný cizinec a chci, aby to věděl personál i domácí hosté, že mám mezinárodní hotel a vy musíte být spokojený host. Hladový host je nespokojený a už se nevrátí. Když se nevrátíte vy, ale odjedete spokojený, doporučíte můj hotel svým přátelům. Už ve 22 hod. jsem šel spát a vstal brzy úterý Abetone Lucca 65 km Pisa 85 km Livorno 124 km, 4 hod. 35 min. Snídani jsem si připravil raději sám a odlehčil tak svá zavazadla a spěchal dolů k moři za teplem. Bohužel venku poletoval sníh a vše jsem proto zabalil tak, abych co nejméně promokl. Sjezd byl krásný, ale ve sněhu a níže v dešti. Při 65 km dlouhém opatrném sjezdu jsem jen málo zastavoval a fotil. Pohledy přitom byly úžasné jak směrem dopředu dolů, tak při pohledu zpět na černé mraky a 18

20 z nich vystupující hory. Nádherný je most z 12. století, který musím fotit pro jeho ladnost. Jen krátce jsem se zastavil v Lucce, rodišti Pucciniho, kde déšť pomalu ustával. Do Pisy to bylo víc jak 1400 m klesání a prodíraly se první sluneční paprsky. Po shlédnutí města na řece Arno, hlavně Šikmé věže, Dómu a Baptisteria jsem zastavil v parku, kde jsem poobědval ve společnosti holubů. Do blízkého Livorna jsem jel podél pobřeží mezi cypřiši a 19

21 provoz byl minimální, neboť všichni využívají souběžnou superstrádu, která se na rozdíl od dálnice neplatí. Na kraji města mi cestu křížila méně oblečená dívka prostitutka. Musel jsem zastavit a říkala: Ciao, adesso sono solo per te (ahoj, teď jsem jen pro tebe). Asi cizinka. Podobně na mě mávaly dívky kolem Brescie do Cologne v pátek. Italští přátelé mi říkali, že takto se tu živí hlavně mladé Albánky, Rumunky a tmavé Senegalky. Rovnou jsem mířil do přístavu, kde jsem si zakoupil zpáteční lodní lístek pro sebe a kolo u lodní společnosti Moby za 90. Při cestě do centra města jsem zastavil u benzinky, kde jsem u myčky vyčistil své kolo. Volný čas do 19 hod. jsem využil k projížďce po městě, které už znám z předchozích cest na Sardinii. Nakonec se vyhřívám na terase luxusního hotelu Duca s vyhlídkou na moře. Loď odjíždí až ve 21 hod., ale skoro 2,5 hod. předem se plnila převážně velkými kamiony v přízemí a osobními auty ve vyšších patrech. Také 120 zcela nových aut bylo připraveno k naložení. Neměl jsem zaplacenou kajutu ani poltrone, ale přesto využívám pohodlných křesel a později koberce pod nimi, na kterém jsem rozbalil svůj spacák. Jako v největším obýváku jsem si připadal v tomto salonu, kde bylo sice 112 křesel, ale asi jen 10 pasažérů (sezona zdaleka nezačala). Zatím co kolo bylo v přízemí, já v šestém patře. Bohatě jsem povečeřel a popil a spal sladce skoro do 5 hodin. Před přistáním zvládl hygienu a ještě stačil uvařit čaj na vlastním vařiči a posnídal. Nechyběla ani Jelínkova slivovice na čištění zubů. 20

22 19.3. středa Olbia Tempio 50 km, 2 hod. 40 min. S více jak hodinovým zpožděním jsme přistáli v Olbii a z přístavu jsem jel centrem města rovnou do vnitrozemí, do hor, směr Tempio. Kolem jsou většinou jen skály a korkové duby. Provoz na silnici byl středně velký, ale chybějí tu zpevněné krajnice a tak pro kamiony mnoho místa není, resp. pro mé kolo vedle náklaďáků. Do Tempia vzdáleného 50 km trvala cesta 2 hod. a 40 min., což bylo více než jsem předpokládal. (zpět jen 2 hod.). Odpoledne jsem v Tempiu zjistil, že přední kolo je skoro prázdné a tak jsem vyměnil duši (pomalý defekt a závada u ventilku, což je obtížně opravitelné). Přivítání u přátel bylo velmi srdečné a vždy se tu cítím jako doma. Vyřídil jsem korespondenci a po Vobědě, který skončil po 15. hod., jsem si s Augustem prohlédl město a nový dům dcery Heleny připravený k rekonstrukci. Navštívili jsme i agitační středisko demokratické strany, neboť v dubnu budou v Itálii volby. Sobotní pozvání na mítink jsem odmítl. Večeře v domě hostitelů byla 21

23 slavnostní na počest mého příjezdu a pozváni byli i společní přátelé Salvatore a Leonarda Bussiovi. Velmi přátelský a příjemný večer se protáhl skoro do půlnoci čtvrtek Tempo Oschiri 32 km Pattada 62 km Budusso 73 km Burgas 97 km Nuoro 130 km, 6 hod. 30 min. Po společné snídani se Sandrou a Augustem jsem odjel na třídenní výlet dle programu, ale upřesněný Augustem. Druhý den jsem musel navštívit naše společné přátele, hlavně starostu města Urzulei, který pro nás asi před osmi léty připravil nezapomenutelný báječný piknik u pastýřů v opuštěných horách. Nebylo možné návštěvu odmítnout ani tentokráte. Ráno bylo chladné, jen 8 stupňů, polojasno a tak v 8,30 hod. jsem vyrazil směr Oschiri kolem nádherných skal pohoří Limbara, které už znám. Silnice je úžasná, a navíc skoro bez aut. Nemá však rovného 22

24 úseku ani směrově, ani výškově; buď stoupá nebo klesá a je samá curva = zatáčka. A tak do vesničky Pattada, což bylo jen 62 km, jsem nastoupal 1550 m! Nádherný byl pohled na jezero Coghinas, jehož část jsem přejížděl po dlouhém starém mostě a měl strach, aby mě silný vítr nepřevrhl rovnou do jezera. Vítr byl na ostrově silnější než jsem předpokládal a tak při protivětru jsem musel šlapat i s kopce. Obědval jsem u kašny na hezkém, liduprázdném náměstí v Pattadě a pohovořil i s místní policií. Krajina velmi členitá s minimálním provozem aut a skoro bez lidí. Jen občas jsem míjel stáda ovcí. Připomínalo mi to náhorní planiny kolem Madridu, ale mnohem pustější nikde nikdo. Odpoledne byla cesta snazší, i když jsem nevyužil superstrádu, ale souběžnou silnicí zcela prázdnou. Do Nuora to bylo jen 130 km. Město je velmi rozsáhlé, rozkládá se ve strmé stráni, kolem dokola samé kopce včetně 23

25 nejvyšší hory Sardinie Punta di Marmola (1834 m n.m.). Jeho nadmořská výška je od 550 m do 670 m. Ubytoval jsem se v hotelu bez snídaně za 25., neboť levnější ostello zde chybí a cestovat dále jsem nechtěl. Bylo to dnes 2100 výškových metrů a to za den stačilo. Po bohaté večeři jsem hlavně doplňoval tekutiny všeho druhu a pojedl mnoho sardských sladkostí, které jsem dostal od přátel po včerejší večeři. Zítra čeká horská etapa, ale Jita z domova mě napomíná, abych zvolnil tak se o to pokusím pátek Nuoro Mamoiada 21 km Fonni 34 km Psso Corova (1118) Psso (1235) Talana 83 km Urzulei 100 km, 5 hod. a 15 min. V půl osmé jsem musel projet celým městem, abych pokračoval na jih k nejvyšší hoře Marmola. Bohužel jsem jel po nové silnici a tak jsem minul nuragy před historickou Mamoiadou, kde informují, že jde o kamenné stavby tvaru zkosených kuželů z doby 3500 let před Kristem. Odtud jsem pokračoval už po staré asfaltové silnici, zcela bez provozu stále nahoru, až do nejvýše položené obce na Sardinii Fonni ve výšce 24

26 rovných 1000 metrů n.m.. V okolí velice vzdálených obcí tu pěstují víno a jen občas stádo ovcí či koz, nikde žádní lidé. Na místním náměstí jsem poseděl s místními důchodci a pohovořil o své cestě. Při dnešním větrném chladném počasí mě varují, abych se ani nepokoušel přiblížit k nejvyšší hoře. Teplota byla 4 stupně, ale foukal neskutečně silný vítr a nahoře bylo vidět i sníh. A tak jsem pokračoval po překrásné silnici směr Villanova přes dva průsmyky do vsi Talana. Na silnici i mimo ni nikdo, jen tu a tam stádo plachých koz, ovcí, na silnici se toulající krávy a na okraji silnice divoké prase. Přiblížil jsem se na 4 m, ale blíže jsem se bál. Byl jsem v divočině, kde jsme před 8 roky byli hosty Sardů. Je to opravdové dobrodružství. Nejhorší byl opět vítr, který 25

27 se hnal rychlostí nad 100 km/hod. a pěkně prozpěvoval. Velice pomalu jedu při sjezdu, zvláště při nárazech z boku obtížně držím stabilitu.. Asi 5 km před obcí Talana ve výšce 1150 m jsem si prohlížel nuragy, ale musel jsem odložit kolo pro silný uragán! Ale výhledy z této výšky na vzdálené moře a na druhou stranu, na nejvyšší pohoří Sardinie, byly fascinující. Zrovna jako sjezd o 600 m níže po nové silnici, kde jsem skoro přepadal přes řidítka. Ve 14 hod. jsem se pokoušel obědvat na náměstí Talany schovaný před větrem, který vše odnášel. Zahřívalo mě jedině dobré víno a vidina krátké cesty k přátelům. Proto brzy jsem pokračoval dalším strmým sjezdem o 500 m níže, abych znovu stoupal 250 m nahoru do Urzulei a trochu se zahřál. Před obcí doplňuji z kašny vodu, když vtom začal drobný déšť; teplota byla 8 stupňů. Ptám se přítomného Itala u kašny na přítele Giorgia, ten mě k němu doprovodil autem. Jeho překrásný dům na 26

28 samotě slouží jako chalupa, kde jsou manželé na penzi (bývalý profesor školy a starosta). Přivítání u hořícího krbu bylo velkolepé s ochutnávkou grappy a hned odjíždíme autem skoro na dvouhodinový výlet do hor. Byla to překrásná vzpomínka na piknik před 8 roky. Giorgio ve výšce 1100 m natrhal horské květiny své ženě (peonie - pivoňky), což je symbol Sardinie. Žasnu nad nádhernou divočinou s překrásnými skalami. Cesty tu jsou obtížně sjízdné, kamenné mosty staré možná staletí sem naštěstí civilizace ještě nedorazila nebo už dávno odešla.. Míjíme jen kozy, ovce, krávy, telata, divočáky a vše tu žije volně svým životem, nikdo se o ně nestará (vidím uhynulou krávu). Po návratu se hřeji u krbu a poté pestrá večeře o několika chodech s dobrým pitím a ještě 27