Motivy Boha, rodiny a vzdoru v básnických textech Ivana Martina Jirouse

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy Petra Mikudová Motivy Boha, rodiny a vzdoru v básnických textech Ivana Martina Jirouse Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Čech, Ph.D. Brno 2013

2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne... Podpis autora práce

4 Poděkování Mé poděkování patří vedoucímu práce, Mgr. Vlastimilu Čechovi, Ph.D., za odborné vedení, vstřícnost, ochotu a drahocenné připomínky. Poděkování náleží také rodině, která mě vytrvale podporuje.

5 ABSTRAKT Tématem této diplomové práce jsou vybrané motivy básnických textů Ivana Martina Jirouse. V prvních kapitolách práce pojednává zvláště o dobovém kontextu undergroundové společnosti a dalších společensko-historických a především kulturních událostech tehdejšího světa, které měly přímý vliv na vznik celé tvorby tohoto autora. Zde práce podává také nezbytné Jirousovy biografické informace. Stěžejní část je pak věnována analýze tematickomotivické složky básnických textů tohoto autora. Konkrétně je práce zaměřena na motivy religiózní, dále pak na motivy rodiny v Jirousově životě v kontrastu k motivům vzdoru nebo jakési vulgárnosti, která je pro Jirousovu tvorbu typická. Tato diplomová práce se pokusí tyto motivy interpretovat, popsat jejich význam a souvislosti ve vztahu k autorovi. Klíčová slova: Ivan Martin Magor Jirous, underground, religiozita, dedikace, vzdor. ABSTRACT The topic of this thesis are selected motives in the poetic texts from Ivan Martin Jirous. In the first chapters of this thesis we deal with the historical context of the underground society and other socio-historical and cultural events in then world, which had a direct influence on the entire work of this author. This thesis also contains necessary biographical information about Jirous. The main part is dedicated to analyse the thematically-motivic components of poetic texts of this author. This work is specifically focused on religious motives and then on motives of the family, and next figures in Jirous life in contrast to motives of defiance or a kind of vulgarity which is typical for Jirous creation. This thesis will try to interpret this motives, describe their meaning and context in relation to the author. Keywords: Ivan Martin Magor Jirous, underground, religiosity, inscription, defiance.

6

7 OBSAH ÚVOD SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ Dobový kontext Underground Český literární underground Periodizace českého literárního undergroundu IVAN MARTIN MAGOR JIROUS Život I. M. Jirouse Tvorba I. M. Jirouse Specifické umělecké prostředky Jirousovy básnické tvorby Motivická rovina Jirousových básnických textů VYBRANÉ MOTIVY VE VZTAHU K AUTOROVI, JEJICH VÝZNAM A SOUVISLOSTI Religiózní motivy křesťansky zabarvené verše Jirousova víra v Boha Básnický katolicismus Síla pokory Modlitba Hříšnost Všemohoucí Bůh Motiv přátel a rodiny dedikované verše Verše věnované přátelům nebo jiným osobnostem Angažovanost lyrického subjektu v díle Prostředí české undergroundové společnosti Prostředí establishmentu Vzpomínky Dedikace jako pocta některým osobnostem Oblast kultury Vývojové proměny dedikovaných básní Verše věnované rodině Motivy vzdoru provokativní a vulgarizující verše Motivická rovina vzdoru... 84

8 3.3.2 Jazyková rovina vzdoru ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

9 ÚVOD Ivan Martin Jirous, jehož dílem se budeme v této práci zabývat, byl pro oblast široké veřejnosti vždy postavou, která byla vnímána velmi rozporuplně. Byl známý především svými kontroverzními názory vůči tehdejší vládnoucí moci, ale i svému okolí. Pověstná je také Jirousova náklonost k alkoholu a vulgárnímu chování, díky kterým se mnohdy nevyhnul řadě konfliktů. Rovněž se proslavil jako umělecký vedoucí pražské rockové skupiny The Plastic People of the Universe, která byla také spojena s jeho bouřlivým životem. Na druhou stranu dokázal v literatuře vytvořit obdivuhodné básnické dílo, které je oceňováno dodnes. Ale ani čtenářské publikum se k jeho tvorbě nedostávalo vždy snadno. Zásadním důvodem byl tehdejší komunistický režim, kvůli kterému se Jirousovo dílo šířilo pouze v uzavřeném okruhu undergroundového společenství. Dalším důvodem je pak poměrně široká tematická rozrůzněnost textu a celá řada různých narážek a odkazů, díky nimž se jeho dílo pro běžného člověka, neznalého některých dílčích faktů, stává někdy jakousi nepropustnou šifrou. I to paradoxně způsobuje, že se řada čtenářů k tomuto autorovi stále vrací a pokouší se dále proniknout do jeho díla, což je i jeden z důvodů, proč jsme si vybrali ke zkoumání tvorbu tohoto autora. Je to ale i proto, jak se svou pravdivostí a osobitostí liší od tehdejší poezie a jak je spjatá se svým tvůrcem. Chceme-li se ale Jirousově tvorbě více přiblížit, musíme hlouběji proniknout i do jeho života a dalších společensko-historických a především kulturních událostí tehdejšího světa, které byly přímým nositelem vzniku jednotlivých básní a zároveň jsou nezbytnými prvky pro porozumění a interpretaci celého díla. Tyto informace proto zaujmou místo v prvních kapitolách naší práce. Hlavním cílem však bude se blíže zaměřit a prozkoumat tematicko-motivickou složku básnických textů tohoto autora. Práce nám postupně ukáže, že se v díle vyskytuje celá řada rozmanitých dílčích motivů, nicméně naše práce není s to pojmout takové rozsáhlé bádání, a proto naším úkolem nyní bude postupně prozkoumat tři okruhy motivů, které po přečtení Jirousovy tvorby spatřujeme jako nejvýraznější, nejvíce frekventované a tedy jako motivy nosné. Prvním takovým motivickým okruhem budou motivy religiózní, tedy motiv Boha a víry, které se zde objevují v nejrůznějších podobách a které jsou zároveň i obecně platnými motivy zařazující tuto tvorbu k odkazu české katolicky orientované literatury. Další oblastí je pak motiv blízkých osob, které se vyskytují napříč celou touto tvorbou. Primárně jde v našem případě o postavy autorovy rodiny, ale vzhledem k velkému počtu dalších osobností a jmen 9

10 souvisejících s tehdejším životem autora, zmíníme i je. Posledním okruhem pak budou motivy mající určitý negativní či snad vzdorující vliv na Jirousův život a jejich následný odraz v poezii. V souvislosti s vybranými motivy se zmíníme i o základních rysech Jirousovy poezie, které mu dodávají onu výraznou svébytnost. Vycházet přitom budeme ze všech dosud vydaných básnických sbírek tohoto autora. Po celou dobu našeho bádání nám významně poslouží především teoretické statě Martina Pilaře, Martina C. Putny, Zdeňka Kožmína nebo Martina Machovce, které nám budou nápomocny především pro uvedení bližších souvislostí českého undergroundového hnutí případně dalších teoretických souvislostí. Stěžejní pro nás budou i konkrétní autorovy kulturní texty a eseje vydané pod názvem Magorův zápisník a případně i tzv. Magorovy dopisy, v nichž nacházíme přímá svědectví a texty samotného autora, které budou mnohdy nepostradatelným zdrojem vnitřních souvislostí jednotlivých sbírek a básníkova života. Rovněž budeme hojně čerpat z dosud vydaných časopiseckých recenzí, případně z dalších rozhovorů vedených s tímto autorem, které nám v tomto případě umožní hlubší interpretaci básní. Výsledkem naší práce by pak mělo být jakési zhodnocení a interpretace vybraných oblastí motivické roviny básnických textů Ivana Martina Jirous. Pokusíme se vysvětlit jejich význam, návaznost a dále upozorníme na nápadné autobiografické rysy básnických veršů. 10

11 1 SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ 1.1 Dobový kontext Vyslovíme-li jméno Ivana Martina Jirouse, ne jednomu z nás se ihned vybaví underground a s ním spojené rockové festivaly. Pro oblast undergroundu je sice stěžejní období od 70. let 20. století, nicméně je nutno připomenout také dobu dřívější, zejména období po Únoru 1948, kdy se jako reakce na proměnu demokratické společnosti v totalitní začal rozvíjet neoficiální proud literatury jakýsi předvoj undergroundového hnutí, jenž byl protikladem k literatuře oficiální. Rovněž tím připomeneme dobu, která poznamenala život i dílo Ivana Martina Jirouse, především v souvislosti s motivy jeho sbírek, které se vzájemně s dobovým kontextem prolínají, a která je tak pro jeho tvorbu v podstatě určující. Po Únoru 1948 došlo k násilnému převzetí moci komunistickou stranou a tehdejší československý stát byl včleněn do sovětského bloku, což znamenalo konec demokracie a svobodného života v Čechách až do roku Vládnoucí ideologií byl marxismus. Nejsilnější fází totalitního režimu byla léta , tzv. léta mrazu: v popředí stála snaha ovládnout člověka a s tím spojené omezování politický i společenský život ovládla Komunistická strana Československa; odlišné názory byly chápány jako nepřátelské a byly umlčovány; v oblasti kultury (resp. literatury) docházelo k rušení soukromých nakladatelství; zestátněna byla divadla i tiskárny; vydávání většiny literárních časopisů 1 tak bylo zastaveno, a to bez oficiálního zdůvodnění; veškeré prostředky komunikace byly kontrolovány; nevyhovující knihy 2 z první republiky byly hromadně likvidovány, čistky se netýkaly jen knihoven, nýbrž i škol a univerzit; nastolena byla rovněž přísná cenzura 3 oblast literatury musela splňovat kritéria tzv. socialistického realismu 4 hlavním měřítkem literatury byla 1 Zastavena byla například činnost katolického časopisu Akord, který byl redigován Janem Zahradníčkem, Kritický měsíčník Václava Černého, Listy blízké Skupině 42, brněnský časopis Blok, Dnešek Ferdinanda Peroutky a Edvarda Valenty a další (Srov. LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 734). 2 Knihy byly hromadně ničeny, páleny a vyřazovány z knihoven, klášterů a zámků, které byly likvidovány Celkové množství zničených knih za desetiletí se odhaduje na 27 milionů. (Srov. LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s ). Odstraněna byla především díla předních českých spisovatelů nesplňujících měřítka socialistického realismu (např. surrealisté, katolíci, legionáři). 3 Svoboda tisku a dalších médií byla omezena a přísně kontrolována státním dohledem, a to jak jejich obsah, tak i jejich rozšiřování. 4 Socialistický realismus byl oficiální směrnicí nejen pro literaturu, ale i pro hudbu či výtvarné umění. Zásadní důraz byl kladen na stranickost, tj. ideologické hodnocení v duchu současného režimu, a lidovost, tj. obecnou srozumitelnost. Odmítán byl rovněž jakýkoli individuální výraz jednotlivce (Srov. LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 738). Ideově tedy vycházel z oslavy vládnoucího režimu a jeho ideologicky orientovaná díla často vznikala na úkor 11

12 angažovanost, tedy poslušnost vůči politické a ideologické linii 5, na úkor estetické hodnoty díla; pod kontrolou byl rovněž Svaz československých spisovatelů, jenž měl na starost vydavatelskou činnost (do něj již významná část autorů nespadala, například F. Halas, J. Seifert, J. Zahradníček, V. Holan ani K. Teige, a tím pádem bylo jejich publikování znemožněno); zastaven byl také dovoz západního tisku. Tato situace musela nutně probudit určitou reakci zejména v řadách některých osobností, které dávaly najevo své názory především prostřednictvím literatury a hudby. Mnozí autoři se v této situaci rozhodli raději emigrovat. Převážná většina těch, kteří zůstali a neztotožnili se se stalinismem, nesměla publikovat ani veřejně vystupovat. Nepřizpůsobivé osobnosti tak byly stíhány, uvězňovány, ba dokonce likvidovány. 6 Odsuzování se týkalo především katolicky orientovaných spisovatelů, liberálních demokratů a některých levicových autorů 7, kteří v minulosti zaujímali kritické postoje k linii komunistické strany, případně jejich texty nepodporovaly tendence a požadavky, které byly kladeny na tehdejší oficiální literaturu. Odmítány byly též myšlenkové a umělecké směry, které byly považovány za nežádoucí, a tedy nebezpečné (například spirituální proud literatury, existencionalismus, surrealismus, naturalismus a mnohé další). Dočasné uvolnění od totalitního režimu v literárním prostředí, tzv. léta tání, nastalo po smrti J. V. Stalina roku 1953 v Sovětském svazu a vzápětí po smrti K. Gottwalda v Československu. Stalinské praktiky a nespravedlnost vězení odsoudil později první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov roku 1956 na 20. sjezdu KSSS v rámci projevu Kult osobnosti. Prozatímní ústup stalinismu vyvolal u řady autorů troufalou kritiku kulturní politiky. Avšak represe a čistky dále pokračovaly, byť již ne v takové míře jako po Únoru. V šedesátých letech nastalo větší společenské rozvolnění a s ním přicházely demokratizační tendence. Řekněme, že sice pominul čas největšího útlaku, ale autoritativní umělecké kvality i pravdivosti, neboť estetická funkce i tvůrčí individualita byly zcela zatlačeny do pozadí. 5 LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s Řada autorů byla dlouhodobě vězněna (J. Zahradníček, F. Křelina, J. Palivec, B. Fučík či Z. Rotrekl), někteří v žalářích i zemřeli (V. Sís). Z. Kalandra se stal dokonce obětí tzv. justiční vraždy. 7 Křesťansky orientovaná tvorba, šíření křesťanství či jakákoli duchovní studia byly po roce 1948 zcela vytlačovány z oficiálního literárního kontextu. Vše, co se jen dotýkalo křesťanské inspirace, bylo vládnoucí ideologií chápáno jako cizorodý a nepřátelský element, jenž měl být zcela potlačen, nebo alespoň omezen na úzce církevní platformu, bděle kontrolovanou státem [ ], resp. vše spirituální bylo vnímáno jako prvek, porušující normativně stanovený rámec socialistické literatury. Nesouhlas křesťansky orientovaných spisovatelů s marxistickou ideologií byl totiž příliš zřejmý na to, aby mohl být ideologicky využit (Srov. MED, J. Spisovatelé ve stínu. Praha: Portál, 2004, s. 7, 185, 205, 213). Levicově orientovanými autory, kteří svými názory nekorespondovali s vládnoucím režimem, pak byli například F. Halas, I. Blatný, K. Teige nebo J. Kolář. Přednost byla dávána naopak autorům, jako byli V. Hálek, J. K. Tyl nebo A. Jirásek, kteří byli chápáni jako předchůdci revolučního socialismu. 12

13 režim byl pevně u moci až do roku A teprve poté se mohla vydávat některá dříve zakázaná díla, stejně tak některé dříve zapovězené časopisy byly zpřístupněny a objevovaly se i časopisy nové (Literární noviny ( , také pod názvem Literární listy, Listy), Host do domu ( ), Tvář ( , ), Sešity pro mladou literaturu ( ) nebo Výtvarná práce), cenzura sice stále trvala, ale v daleko snesitelnější míře, řada spisovatelů byla rehabilitována. Dosavadní snahy o zmírnění socialistického režimu prostřednictvím událostí během Pražského jara byly ukončeny v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Tímto byly přerušeny veškeré pokusy o demokratizaci komunistického státu. Do čela komunistické strany byl v dubnu roku 1969 dosazen Gustav Husák, s jehož nástupem začala éra tzv. normalizace. Husákovým úkolem byla konsolidace komunistického režimu a prosazení dominantní politiky Sovětského svazu. Podobně jako po Únoru nastala další fáze čistek nejen v komunistické straně, ale i v kultuře. Postupně byli odsunuti někteří umělci či spisovatelé, kteří utvářeli obraz české literatury, z kulturního i společenského života. Přicházela další vlna emigrací. 8 Součástí vlny normalizace byly opět politicky motivované procesy, které měly za úkol odstranit nelibost obyvatelstva, vyvolat strach a zabránit tak veškerému odporu vůči režimu. To vše k opětovnému upevnění komunistické moci. Jednou z obětí těchto procesů byl i I. M. Jirous ten byl poprvé zatčen v roce 1973 za výtržnictví, když společně s překladatelem Jaroslavem Kořánem a básníkem Eugenem Brikciusem zpívali píseň s pozměněným refrénem, jež byla namířena proti Rusům, jehož součástí byla i verbální výměna názorů, kterou Jirous zakončil slovy: dnes jsem snědl Rudé právo, příště takhle sežereme Bolševiky potom, co zrovna vykousl střed stránky Rudého práva 9 to bylo první záminkou k tomu, aby mohl být Jirous obviněn, což poznal na vlastní kůži ještě při dalších čtyřech zatčeních v následujících letech. Nyní se pokusíme nastínit, jak se po roce 1948 vyvíjela literatura. Literární oblast byla tímto několikaletým postupným ideologickým tlakem deformována a stávala se především záležitostí občanskou a politickou. Násilné přerušení přirozeného kulturního a literárního vývoje vlivem politických událostí se proto už po roce 1948 projevilo velmi výrazně a česká literatura se tak přirozeně rozštěpila na tři souběžně působící proudy, resp. na tři kulturně komunikační okruhy literaturu vydávanou oficiálně, dále literaturu, která byla neoficiální 8 V zahraničí zůstaly jedny z největších osobností české literatury jako J. Škvorecký, A. Lustig, L. Aškenazy, I. Diviš, M. Kundera ad. 9 RAUVOLF, J. 13. komnata Ivana Martina Jirouse. Česká televize, 2006 [online]. [cit ]. Dostupný z WWW: 13

14 (později tzv. samizdatová) a na literaturu tzv. exilovou. 10 Pejorativní přívlastek takzvaný u těchto dvou literatur není náhodný. Přejímáme jej od Johany Possetové, jež ve své publikaci dokládá, že v tehdejším Československu nejen v oficiálních médiích, ale i v zákonech, se tyto dva názvy užívaly velmi málo, pokud vůbec, a například celková existence samizdatu byla zcela zamlčována. 11 Už v padesátých letech bylo poměrně jasně vymezeno, co do oficiální literatury spadá a co nikoli. V sedmdesátých letech pak toto rozdělení na oficiální a neoficiální literaturu nabylo většího významu, zvláště když došlo, dá se říci, k vyvrcholení českého literárního undergroundu (viz kapitola Periodizace českého literárního undergroundu). Od poloviny osmdesátých let se pak mezi povoleným a zakázaným více vyhraňuje i pruh literatury označovaný jako šedá zóna. Výstižně tuto situaci vystihuje Jiří Holý, když píše, že spojujícím rysem všech tří proudů a různých děl je skutečnost, že literatura nepůsobí jen čistě literárně, že v mnohém nahrazuje potlačovaný společenský život. 12 Zvláště pak autoři z oblasti undergroundu měli tendence dávat najevo své pocity a názory k oficiálnímu světu a kultuře v něm utvářené, a to především prostřednictvím literatury. 1.2 Underground Jelikož je postava literáta I. M. Jirouse bezmezně spjata s undergroundovým prostředím, pokusíme se nejprve vysvětlit underground jako pojem, jeho původ a význam, časové zařazení a základní rysy. Underground byl (a dodnes je) neobyčejným úkazem jak v umělecké tvorbě jeho autorů, tak i jejich společenských postojů v rámci komunistického režimu, který obě tyto roviny více než konkrétně reflektoval. Stěžejní body tohoto společenství se pokusili stanovit a podrobněji rozebrat například Martin Pilař ve své stati Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu, 2002), Martin C. Putna v dílech My všichni buřiči a měšťáci (1994) a Mnoho zemí v podzemí (Několik úvah o undergroundu a křesťanství (1993) nebo Johana Possetová ve své diplomové práci o českých samizdatových tiskovinách. Jejich texty jsou pro nás podstatné, proto z nich při našem teoretickém exkurzu budeme vycházet. 10 Jak literatura oficiální (nebo také domácí a veřejná), literatura domácího podzemí (resp. samizdatová psaná a šířená pouze strojopisem), tak i literatura zahraniční (exilová) si vytvářely vlastní hranice estetiky, vlastní žánry a formy sdělení, a obracely se zejména ke svému publiku. Přesto mnozí autoři v zahraničí reagovali také na události doma. 11 Srov. POSSET, J. Česká samizdatová periodika Brno: Továrna na sítotisk, 1991, s LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s

15 Underground jde o anglický výraz, do češtiny překládaný jako podzemí. Již z překladu lze tedy odvodit, že se jedná o literaturu, jež se musí určitým způsobem skrývat založen je totiž především na odlišnostech od kulturních a politických konvencí, které byly v daném období považovány za určující a všeobecně přijímány. Undergroundem se tedy rozumí neoficiální kultura, jejíž představitelé byli spojeni především zásadou stát si za svým a nenechat se zmanipulovat režimem. Původ má hnutí undergroundu v 60. letech 20. století v USA nejprve jako alternativní či anarchistická aktivita a vzápětí jako hudební směr, jenž se rozšířil i do Evropy. Postaven byl především na základech tzv. beat generation 13 a spojován byl zvláště s rock n rollem a beatem právě rocková hudba se v druhé polovině 20. století stala totiž více fenoménem, který ovlivňoval životní styl, než pouhým hudebním žánrem. Velkolepou manifestací undergroundu byl například hudební festival Woodstock v New Yorku roku Vezmeme-li v potaz český underground a jeho vývoj, ke kterému se však podrobněji vrátíme ještě později, musíme podotknout, že vše není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát Martin Pilař ve své publikaci o undergroundu, kromě toho, že zde polemizuje s informacemi Václava Černého na téma undergroundu, hovoří také o tom, že v rámci českého undergroundu může být zmínka o tzv. beatnictví poměrně zavádějící, a to pro přílišné propojování právě s americkými beatníky. Domácí politická situace u nás totiž propouštěla jen malou část amerických impulsů, což znemožňovalo přímý styk s těmito vlivy, a jak Pilař sám uvádí: Podobnosti v přístupu k životu i v pojetí tvorby tedy nejsou způsobeny českou inspirací zahraničním vzorem. Jde o pozoruhodnou, avšak náhodnou paralelnost. 14 Až v 70. letech můžeme hovořit o jakémsi zprostředkování kulturních trendů ze Západu prostřednictvím působení několika osobností (např. Kanaďan Paul Wilson, který vystupoval se skupinou The Plastic People of the Universe). Český underground sdílel se západním undergroundem v první řadě blízkost moderní nonkonformní hudbě. 15 Proto jsou počátky československého undergroundu, datující se od konce 60. let, bezmezně spjaty s rockovou hudbou či hnutím hippies. Neodmyslitelnou součástí undergroundu byl zprvu nejen rock a výtvarné umění, ale později zvláště filozofie a literatura, jako projevy, jejichž vznik si tehdejší situace u nás vlastně vynutila, a tak se během vývoje tento okruh proměnil na svébytnou oblast básnické a prozaicky tvorby. S trochou nadsázky lze vlastně říci, že se 13 Beat generation bylo umělecké a literární hnutí v USA skupina básníků a prozaiků na přelomu 50. a 60. let (Jack Kerouac, Allen Ginsberg ad.). Tzv. beatníci se vyznačovali bohémským způsobem života a stavěli se do konfrontace jak s tradičním způsobem života, tak i s tradiční literaturou. Z generace beatníků dále vycházelo poněkud méně organizované hnutí Hippies, které bylo v Československu taktéž terčem stíhání. 14 PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s LEHÁR, J. [et. al.]. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s

16 v undergroundovém společenství setkávaly aktivity nejrůznějšího druhu počínaje rockovými koncerty, výstavami či happeningy až přes filozofické a literárněhistorické přednášky a samizdatovou činnost. Zásadní vliv na zformování undergroundu měl pak básník Ivan Martin Jirous, jenž nepodlehl politickému tlaku normalizační doby a dal přednost odchodu do tohoto tzv. podzemí. Užívat však doslovný překlad podzemí (čili ilegalita 16 ), by bylo za tehdejší ideologie, jak píše sám Jirous, sebevražedné. Ostatně během následujících dvaceti let se pojem underground stal součástí kultury a byl přijat především lidmi na okraji společnosti. 17 Pozice undergroundu je totiž za jakýchkoli podmínek na periférii, protože by v centru přestala být sama sebou, zrušila by nejzákladnější podmínku své existence. 18 Obecně zůstávají primárním vyjádřením undergroundu, tedy kromě stylu oblékání a chování, alkoholu či příležitostného užívání drog, zejména negace, vzdorující názory, odmítání a celkové odlišení se od společenských norem. 1.3 Český literární underground Máme-li hovořit o literatuře undergroundu, je nezbytné zmínit prostředí, z kterého se začala rozšiřovat. Měli bychom underground vymezit konkrétněji, může nám v tom pomoci obecné Pilařovo tvrzení, že český literární underground je spjat zejména s určitým časovým obdobím (zvláště s 50. a 70. léty), s konkrétními místy (obzvlášť Praha, Brno, Mostecko), s jistými samizdatovými edicemi, ale hlavně s konkrétními osobnostmi. U nás undergroundová literatura nabývala na síle především v 70. letech 19, kdy si umělci hlásící se k tomuto směru chtěli nejen vytvořit, ale i udržet, nezávislost na oficiální kultuře a politice. Martin Pilař na počátku svého souboru o problematice undergroundu trefně poukazuje na to, že je potřeba upřesnit a více konkretizovat samotný pojem underground a varuje před záměnou s některými dalšími pojmy, jako jsou podzemí, druhá kultura, disent apod. Důležitou skutečností je fakt, že underground je nutno chápat jako hnutí, které je součástí podzemí kultury. Představitel literární historie a katolické kritiky Martin C. Putna, se ve své eseji snaží rozlišit toto jakési podzemí (čili okraj společnosti) sociální, jako nefungující 16 V Československu byly totiž veškeré aktivity tzv. podzemí neoficiální resp. nepovolené. 17 Srov. JIROUS, I. M. O české undergroundové kultuře 70. a 80. let. In: Pohledy zevnitř: česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích. Praha: Pistorius & Olšanská, 2008, s PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s Nicméně samotné počátky a formování undergroundu spadají již do 40. let a týkají se osobností, které působily v různých avantgardních skupinách. Jmenujme například Skupinu 42 či existencionalisty z okruhu K. Bednáře. Dále skupiny surrealistů, anarchistů nebo jednoduše osobností, které po Únoru 1948 nepřijali pravidla socialistického realismu. O skutečném undergroundu se dá hovořit opravdu až od 70. let, neboť i M. Pilař uvádí, že až v této době začalo být tohoto označení systematicky užíváno (Srov. PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s. 30). 16

17 část normálního světa, jež je proti své vůli oddělena a vyvržena, nebo pak okraj kriminální, jinak řečeno podsvětí, které má sice tytéž hodnoty, ale liší se svými metodami. Následnou a nedobrovolnou fází kriminálního podzemí je pak podzemí vězeňské. Pro naše potřeby je však určující to podzemí, kam autoři vstupovali zcela dobrovolně a jak uvádí Putna ten typ podzemí, [ ] kdy primárním motivem není vyděděnost z normálního světa a neschopnost se v něm uchytit a prosadit, [ ] nýbrž jeho vědomé odmítnutí, negace, zhnusení systémem jeho hodnot nebo lépe, výkladem, jaký obecným hodnotám normativně udává. 20 Navíc k takovémuto odchodu ze světa normálního mnohdy autory vedl právě odpor k oficiálnímu světu a jeho kultuře, [ ] sdružení s lidmi podobně uvažujícími [ ] a vytváření s nimi jiného, paralelního světa s jinou kulturou a jinými hodnotami [ ]. 21 Tímto Putna v podstatě vymezil obecné předpoklady podzemního společenství, zvláště pak druhé poloviny dvacátého století. Underground si sám sebe tedy uvědomuje jako podzemí a jeho autoři přijímají role autorů vyhoštěných ze společnosti na tzv. smetiště dějin, kam stát vykázal i další jinověrce. Toto místo přijímají za své a berou na vědomí, že se nejedná o dočasné zlo, ale o stav trvalý. Proto se podzemí stalo vědomě sdíleným osudem českého undergroundu 22 a z podzemí tzv. o sobě stává se podzemím pro sebe. 23 Na počátku tohoto okruhu, resp. od období 40. až 50. let, kdy tedy nebyl ještě underground označován tímto názvem, se užívalo pouhé označení: neoficiálně vycházející literatura později samizdat 24, se kterou je spjat neodmyslitelný způsob šíření takových děl sice bez možnosti většího nákladu, a tedy bez pomoci nakladatelství, ale bez cenzury. Samizdat se vyznačoval zvláště touhou po autentickém výrazu, jenž nebyl zasažen cizími (zejména režimními) vlivy. Tuto formu publikace pak volil autor většinou tehdy, věděl-li, že by cenzura jeho dílo, ať už částečně nebo celkově, nepřipustila, a proto měla samizdatově vydávaná literatura svůj paralelní komunikační prostor. Nelze se tedy domnívat, že je možno zaměnit pojmy underground a samizdat. Je ale pravdou, že v řadě polemik či statí můžeme pro oblast samizdatu najít pojmenování jako: ineditní, druhá, zakázaná, nezávislá, 20 PUTNA, M. C. My poslední křesťané: hněvivé eseje a vlídné kritiky. Praha: Herrmann & synové, 1994, s PUTNA, M. C. My poslední křesťané: hněvivé eseje a vlídné kritiky. Praha: Herrmann & synové, 1994, s Srov. KOŽMÍN, Z. Česká poezie od 40. let do současnosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s Srov. MACHOVEC, M. Od avantgardy přes podzemí do undergroundu. Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People In: Pohledy zevnitř: česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích. Praha: Pistorius & Olšanská, 2008, s Vznik československého samizdatu sice spadá do 50. let, ale pevněji je spjat s politickými a společenskými událostmi až kolem roku 1968 a dále, kdy se zřetelně zformoval jako samostatný komunikační okruh se svými edicemi, časopisy i ostatními aktivitami činnost Charty 77, koncerty, happeningy (Srov. POSSET, J. Česká samizdatová periodika Brno: Továrna na sítotisk, 1991, s. 6). 17

18 disidentská, svépomocná apod., což naopak sugeruje jistou zaměnitelnost s undergroundem a pozdější druhou kulturou. Underground se tedy ale vydělil jako podokruh samizdatu až v 70. letech. Hnutí českého literárního undergroundu bylo ve své době nejvyhraněnější (i nejradikálnější) částí paralelního prostoru kultury. Vznikaly kulturně významné komunity, které na sebe upozorňovaly nejen samizdatovou aktivitou, ale jejich nejnápadnější činností, obzvláště po roce 1968, bylo pořádání koncertů, festivalů (jak hudebních, divadelních, tak i filmových), v pozdějších letech to bylo také šíření nahrávek nelegálních hudebních vystoupení jejich kulturní orientace směřovala tedy především k hudbě. Těmto komunitám ale nešlo o společenský zvrat. Sám Jirous ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození píše, že: Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit. 25 Jejich záměrem ale nebylo stát se ilegálními disidenty. Proto také musíme odlišit neoficiální kulturu undergroundu od disentu. Základním rozlišením může být to, že disent byl tvořen lidmi, kteří chtěli měnit společnost, zatímco underground byl prostředím kultury neoficiální, které nepodněcovalo ke změnám v oficiálním světě, nýbrž k vytvoření světa vlastního. Zatímco se disidenti vyznačovali silnou a organizovanou politickou aktivitou, představitelé undergroundu, i přesto, že zaujímali na počátku 50. let antistalinistické postoje, se politické aktivitě spíše vzdalovali, neboť jejich prioritou byla vize nikým a ničím neomezené umělecké svobody ve své tvorbě. Už na počátku 50. let se underground řídil názorem, který později pregnantně formuloval Egon Bondy v předmluvě ke své próze Mníšek (napsané na přelomu let ): politické mlčení těch, kteří jsou proti establishmentu, je ve skutečnosti nejvážnější politickou silou, s níž lidé nechtějí a neumějí počítat. 26 Kultura podzemí je pak nadřazeným pojmem, který v sobě zahrnuje jednak činnost umělecky tvořících disidentů, jednak hnutí undergroundu. 27 A společným rysem těchto dvou oblastí bylo pak pouze to, že stáli proti oficiální kultuře a odmítali oficiálně proklamované názory. Působení undergroundu spatřovalo svůj cíl tedy především ve vytváření paralelní (podzemní) nezávislé kultury, uzavřené před kulturou oficiální (nadzemní) tedy před establishmentem. Oblast oficiálního světa či kultury Jirous označuje jako kulturu první, která svět undergroundu přijmout nechce a on s ní rovněž nechce mít nic společného. Jirousovi se kromě toho příčila i myšlenka vytváření jakéhosi dojmu, že svět je zcela 25 JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s

19 v pořádku, což vyžadují právě nositelé kultury oficiální. 28 Zatímco se starší generace undergroundu politicky téměř vůbec neangažovala a neměla nikterak vysoké politické ambice, mladší generace byla v 70. a 80. letech mnohem více motivována snahou někam se zařadit. Vytvořila se tak paralelní kultura mezi undergroundem a umělci z řad disidentů. Pojem tzv. druhé kultury se pak vztahuje k typickému chování undergroundu: Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. 29 Tato kultura fungovala nezávisle na kultuře oficiální, vůči které se její účastníci začali vymezovat. Nově se tak zformovalo jakési autonomní ghetto, jehož autoři se začali pomalu stahovat do soukromí a uzavírat před okolním světem. Snažili se na sebe nikterak neupozorňovat, zvláště se snažili vyhnout přímým střetům s politickým mechanismem, nicméně nešlo o doslovné skrývání před světem oficiálním. Nejednalo se totiž o žádnou utajenou organizaci (organizaci de facto vůbec žádnou, protože šlo o spontánní aktivity). Neustálý pocit ohrožení měl samozřejmě jisté důsledky Pavel Janoušek píše sice o jakési náchylnosti k utopicko-chiliastickým náladám, ale na druhou stranu se mezi osobnostmi undergroundu projevovala poměrně velká míra tolerance a vzájemného respektu individualit 30 a v této situaci pozitivně přispěla také silná sounáležitost všech jeho členů. Všechny tyto charakteristiky undergroundu zmiňujeme zejména proto, že Jirous se v této době nevěnoval ryze umělecké tvorbě, ale výrazně a dobrovolně se podílel na jeho formování a právě jemu patří zásluhy, že toto undergroundové společenství vůbec mohlo vzniknout. Avšak sám Jirous podotýká: Já jsem underground nevymyslel, já jsem ho označil a teprve od té doby, kdy jsou věci pojmenovány, se stávají skutečností. Což je koneckonců narážka na Evangelium svatýho Jana na počátku bylo slovo a slovo a tak dále. Ti lidé, bezprizorní, vlasatí, který dělali ten rokenrol a policajti je mlátili, neměli žádnou hrdost, protože nevěděli co jsou. A teprve od té doby, když jsem je označil jako underground, tuto hrdost získali. To je myslím největší moje zásluha, co jsem ve svém životě udělal. 31 Nicméně i tak zformuloval jakési skutečné principy undergroundu (ve své eseji Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 vydáno roku 1976 v časopise Svědectví), která pak měla základní význam pro pochopení teorie druhé kultury. Jirous zde dále například razantně odmítl vazby undergroundu na jakýkoli umělecký směr a charakterizuje jej jako společenství intelektuálů a tvůrců, kteří se vědomě kriticky vyjadřují vůči světu, ve kterém žijí. Nadto vyzvedává fakt, 28 Srov. JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s Srov. JANOUŠEK, P. [et. al.]. Dějiny české literatury IV. Praha: Academia, 2008, s ČERVINKA, S. 19 rozhovorů. Praha: Volvox Globator, 2003, s

20 že nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj a prostoj, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít. 32 Nutně ale také zdůrazňuje, že se nejedná o pouhou efektní nálepku, která by označovala nějaký hudební směr, ale že underground je životní a duchovní postoj a uvědomělé vytváření uměleckých realizací jako prostředků ke změně alespoň mentální. 33 Tato Jirousova zpráva, rekapitulující podzemní kulturu, byla společně s utopickým románem Invalidní sourozenci 34 Egona Bondyho vnímána jako manifest undergroundu 70. let. Tyto programové texty podporovaly distanci vůči paralelním polooficiálním, ale i zcela ilegálním uměleckým aktivitám. 35 Ani jeden však nechtěli stanovit nějaká pravidla, kterými by se měl kdokoli řídit. O stručnou, ale výstižnou, charakteristiku tohoto směru se v několika bodech pokusila také Johana Possetová, jež vycházela z výroků Ivana Martina Jirouse. Pro celkové pochopení undergroundové situace nám v tomto případě pomohlo konkrétnější vyjádření Martina Pilaře k jednotlivým bodům 36, které takto zmiňujeme a případně dále doplňujeme zejména proto, že jsou významnou složkou pro komplexní pochopení námi analyzovaných motivů. J. Possetová uvádí, že významnou součástí undergroundového života bylo vytváření nezávislé kultury, což i my chápeme jako jeden ze stěžejních záměrů činnosti undergroundu. Ta zavrhovala již zmiňovaný jakýkoli kontakt s establishmentem šlo tedy o hlavní myšlenku Jirousovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození (1975). Avšak Martin Pilař také uvádí, že obdobný postoj však zastávali i autoři edice Půlnoc a s nimi spříznění umělci již od konce 40. let. 37 V čemž můžeme vidět i tu skutečnost, že Jirous v podstatě navazoval na nezávislou kulturu, která vznikala už mnohem dříve a on ji pouze dále rozvíjel. Dalším zmíněným bodem týkajícím se tzv. druhé kultury je fakt zdůrazňování autentičnosti v životě. Martin Pilař, zde dále cituje, že underground totiž tvořil jakési veselé ghetto. V něm jeho představitelé žili dobrovolně, pociťovali jeho absurditu, ale neztráceli smysl pro humor. Ať už umělecká autenticita nebo autenticita života, v undergroundu souvisela s tím, že všichni jeho členové v něm působili ze své vlastní vůle. Sám Jirous ve své 32 JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s Tento román lze interpretovat nejen jako podzemní způsob života, ale dokonce až jako výzvu k úplnému zpřetrhání vazeb s kulturou oficiální, ba dokonce i s majoritní společností jako takovou., v čemž opět vidíme klíčové znaky druhé kultury (Srov. MACHOVEC, M. Od avantgardy přes podzemí do undergroundu. Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People In: Pohledy zevnitř: česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích. Praha: Pistorius & Olšanská, 2008, s. 126). 35 Srov. JANOUŠEK, P. [et. al.]. Dějiny české literatury IV. Praha: Academia, 2008, s Srov. PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s

21 Zprávě o třetím českém hudebním obrození přitom píše: Je to společenství vzájemné záchrany lidí, kteří chtějí žít jinak, v jejichž hodnotovém žebříčku stojí výše touha po ukojení duchovních potřeb než snaha o dosažení hmotného zabezpečení, jak jim ho nabízí establishment, za cenu zřeknutí se všeho, co činí z člověka neopakovatelnou individuální svobodnou bytost. 38 Nejdůležitější pro toto prostředí byla proto osobitost každého člověka a jeho individualita. Ne to, jak se dokáže přizpůsobit skupině. Ať už to byl tedy alternativní přístup k životnímu stylu nebo užívání hovorových prvků jazyka včetně rázných vulgarismů v oblasti literární, podstatným přínosem kultury undergroundu byla především ona svébytnost. Putna ve svém článku o podzemní literatuře zmiňuje, že tato humánní míra literatury spočívala také v tom, že každou knihu musel konkrétní člověk manuálně opsat, svázat a dále distribuovat. Každá osobnost, jednotlivec, ať už v pozici umělce nebo čtenáře se tak stávala spolutvůrcem a umění undergroundu bylo šířeno od jednoho člověka k druhému, tedy skrze lidské komunikační kanály. 39 Undergroundoví autoři odmítali tedy vše, co bylo spojováno s totalitním (v té době oficiálním) režimem a snažili se tvořit po svém. Již bylo zmíněno, že undergroundová literatura byla úzce spjatá s hudbou a z tzv. akčního umění těchto aktérů, které v sobě neslo hudební festivaly, galerijní, divadelní či jiné svébytné akce vyrostla snaha o vytvoření tzv. totálního uměleckého díla neboli tzv. Gesamtkunstwerku, díla, jehož celek je tvořen právě několika uměleckými složkami. 40 Autentičnost pak dokládá i další Putnův rys undergroundu, a to sebemýtizace lidí, resp. zejména undergroundových tvůrců. Ta spočívala v autentickém zachycování veškerých zatčení, propuštění či emigrací, které se pro tuto oblast stávaly historickými událostmi nebo dokonce legendami, které podle Putny taktéž byly předmětem komunikace a bylo potřeba je zaznamenat. I proto byla pro underground důležitá každá osobnost a její osud. Okolo situace ve společnosti undergroundu dále J. Possetová náležitě píše o jakémsi vymezení se vůči totalitním strukturám. Za vhodnější však považujeme Pilařovu konkrétnější formulaci, kterou k tomuto bodu doplňuje, a to Kritický postoj k establishmentu a k jeho 38 JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s Srov. PUTNA, M. C. Mnoho zemí v podzemí (Několik úvah o undergroundu a křesťanství). In: Souvislosti revue pro literaturu a kulturu, 1993, roč. 4, č. 16, s Myšlenku Gesamtkunstwerku zastával zejména skladatel hudebního romantismu Richard Wagner. Jde o dílo, kde jednolité umělecké formy dávají vzniku jednoho komplexního výrazu. Gesamtkunstwerk má taktéž tendence ke stírání hranic mezi samotným uměleckým útvarem a realitou. V rámci undergroundového umění se tak stával novou možností umělecké platnosti. Slovy M. C. Putny: Každé divadlo v bytě, a ještě více každý koncert ve stodole je komplexem několika uměleckých disciplín, kdy svou roli hraje nejen hudba a text, ale i scéna (viz Magorovy pečlivé záznamy o scénografii každého koncertu Plasticů a DG 307) a konání na scéně (úloha ohně při koncertech nebo spaní na scéně a zařezávání slepice a další symbolicko-rituální činnost při Holstových Planetách od Plastiků). (Srov. PUTNA, M. C. Mnoho zemí v podzemí (Několik úvah o undergroundu a křesťanství). In: Souvislosti revue pro literaturu a kulturu, 1993, roč. 4, č. 16, s. 21). 21

22 ustrnulému systému hodnot. Protože představitelé undergroundu se nijak razantně neangažovali a nevyvíjeli nátlak na režim, ale pouze jej kritizovali. S tím souvisí i radikální odmítání jakéhokoli nátlaku. Představitelé undergroundových literárních aktivit nechtěli být součástí kulturní historie. Na stále stupňovaný nátlak ze strany komunistické politiky nereagovali žádným otevřeným útokem, ba naopak z jejich strany nastala absolutní ignorace establishmentu. 41 J. Possetová v jednom z bodů hovoří také o odklonu od společenských norem. Zde je nutno zmínit dodatek Martina Pilaře, který doplňuje, že tento odklon neznamenal porušování etických norem, ale pouhé odchýlení se od zaběhnuté umělecké tvorby. Avšak na druhou stranu odklon od etických norem můžeme vidět v častém užívání vulgarismů, které bylo typické nejen pro Jirouse, jak si ukážeme v dalších kapitolách, ale i pro některé další autory undergroundu. U tohoto odklonu budeme tedy hovořit spíše o oblasti příznakových jazykových prostředků. Jelikož český literární underground zahrnoval celou řadu autorů s různě odlišnou poetikou, mohou mít texty na jedné straně podobu záměrně uměleckou, na straně druhé se může objevit jakýsi literární naivismus (insitnost 42 ). Insitní přístup k literatuře byl pravděpodobně způsoben spontánní radostí autorů při tvorbě textů. Následovalo také porušování zásad tradičního verše a rýmování, v mnoha případech spíše nevědomě než záměrně. Porušování těchto vžitých norem mohlo vznikat i z toho důvodu, že tyto texty byly určeny zejména pro úzký okruh autorových přátel, nikoli odborným čtenářům kritikům. S výjimkou častých vulgarismů se v typicky undergroundových textech také objevují parafráze, jazyková hra, mixáže stylů, témat i jazyků nebo černý humor. Představitelé tedy hojně využívali nejrůznějších uměleckých prostředků, avšak byli si vědomi, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců 43. V rámci undergroundových textů je u J. Possetové zmíněno také zdůrazňování autentičnosti v umělecké tvorbě, které v podstatě navazuje na zmíněnou autenticitu životních postojů, nicméně i zde se jedná spíše o výrazové prostředky. Zejména užívání hovorového jazyka a slangu nebo porušování společenských a kulturních tabu. Užití těchto prostředků bylo z větší části způsobeno také tím, že jádro undergroundu tvořila studentská mládež, dělnická vrstva obyvatel nebo lidé s nižším vzděláním, které spojovala snaha žít jinak, oproti dobové společnosti. A byl to právě Jirous, který získával další řady příznivců i v daleko více 41 Tato ignorace bohužel přinutila úřady na konci 70. let k (neúspěšnému) pokusu o zničení undergroundu prostřednictvím zatýkání a věznění. 42 Insitní jako neodborný, laický přístup. 43 JIROUS, I. M. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s

23 vzdělaných uměleckých vrstvách. 44 Mimo oficiální scénu se totiž ocitli také autoři, kteří byli do té doby představiteli přední umělecké tvorby. A i takto nesourodá skupina odmítala nastolený režim a aktivitu v oficiální sféře v opozici vůči svým požadavkům umělecké svobody. M. Pilař nadto zdůrazňuje, že podstatné je to, že undergroundoví autoři psali tzv. o ghettu a pro ghetto, a to znamená, že čtenáři byli hlavně členové veselého ghetta. Viditelná tak byla nejen snaha o dosažení autentického uměleckého projevu, ale i výše zmíněná snaha po stejně autentickém životním stylu a svébytné kultuře. Důležitá byla také vlastní zkušenost autorů, jež odrážela neobyčejnost jejich působení v undergroundovém stylu. Zde nám poslouží i slova M. C. Putny, když píše, že tím co underground tvoří není tedy ani tolik společný názor a estetika, alespoň ne primárně, ale společná ZKUŠENOST a jako výstižný příklad uvádí: Vidět, slyšet a zažít Sváťu Karáska, an zpívá V nebi je trůn ve stodole, obklíčené policajty, není totéž jako vidět a slyšet Sváťu Karáska zpívat tutéž píseň v normálních, bezpříznakových podmínkách, a to není totéž jako slyšet nahrávku Sváti Karáska, a už vůbec ne totéž jako číst text písně Sváti Karáska. 45 Za všemi těmito prvky stálo svérázné vystoupení těchto představitelů, které se projevilo formou zřeknutí se závazného uměleckého programu, což je také jeden z bodů, který zmiňuje J. Possetová. Autoři edice Půlnoc vystoupili s uměleckými programy: totální realismus (Egon Bondy), trapná poezie (Ivo Vodseďálek) a explosionalismus (Vladimír Boudník). Avšak žádný z nich nebyl chápán jako závazný a určující. Navíc nebyly chápány ani jako nadřazenější či důležitější, než například jakékoli spontánní psaní. V undergroundu v podstatě nebylo nic chápáno jako cosi závazného. Tyto individuální programy byly pouze snahy vymanit se ze surrealistického vlivu. 44 Jedná se například o sdružení umělců a výtvarníků pod názvem Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Více o ní viz kapitola Ivan Martin Magor Jirous. 45 Srov. PUTNA, M. C. Mnoho zemí v podzemí (Několik úvah o undergroundu a křesťanství). In: Souvislosti revue pro literaturu a kulturu, 1993, roč. 4, č. 16, s

24 1.3.1 Periodizace českého literárního undergroundu Již několikrát jsme v našem textu naznačili, že český literární underground prošel několika stádii vývoje. 46 Znovu připomeňme, že na počátku toho všeho, tedy ve 40. a 50. letech, ještě nešlo o zcela úmyslné seskupení jedinců v rámci nějakého hnutí. Ona druhá kultura či jakési undergroundové ghetto se vytvořilo až o dvě desetiletí později. Nyní se však ještě zaměříme na určité události, které měly vliv na vývoj celého undergroundu. Během jednotlivých vývojových etap (časově poměrně krátkých) došlo totiž k poměrně velkému posunu (co se týče aktivit některých osobností undergroundu) a začala vznikat také literární díla, jejichž prostřednictvím se český underground vlastně stal specifickým literárním fenoménem. Veškerá literární tvorba undergroundu je velmi důležitá, neboť na základě těchto děl, můžeme českou podobu undergroundu vymezit také pomocí literární vědy, nikoli jen prostřednictvím zaujatého postoje k okolí (nejčastěji vůči establishmentu). První vlna českého undergroundu 50. léta První literární aktivitu lze zpozorovat v letech , jakožto první vlnu českého undergroundu. Literární podobu undergroundu ovlivnily zejména osobnosti jako Egon Bondy (vl. jménem Zbyněk Fišer), Ivo Vodseďálek a několik dalších obdivovatelů surrealismu 47 (H. Krejcarová, B. Hrabal či K. Marysko), kteří se vydali individuální literární cestou a vzdali se závazného oficiálního programu. Zásadní byla Bondyho sbírka Totální realismus (1950). 48 Neméně důležitým dílem byla i Trapná poezie (1950) od Iva Vodseďálka, jež byla impulsem k onomu dalšímu formování undergroundové poezie. Zdroj trapnosti byl viděn jak jinak než ve stalinistické propagandě do absurdnosti dovedená trapnost, byla vnímána tedy nejen jako běžný pocit člověka, ale i jako dominantní estetická vlastnost české literatury na počátku padesátých let. 49 Zdeněk Kožmín pak také uvádí, že z Bondyho básnické tvorby byla: vypuzena nejen jakákoli ideologie, etika, ale nadto i tvárné gesto; zůstává jen fádní, 46 Základní členění undergroundu na jednotlivé etapy můžeme najít hned v několika podobách. Tomuto problému se věnuje nejen Martin Pilař (Underground, 2002), z jehož přehledné stati budeme rámcově vycházet, ale ve zkratce se určitými etapami vývoje undergroundu zabývá i Zdeněk Kožmín (Česká poezie od 40. let do současnosti, 1994) nebo Martin Machovec (Šestnáct autorů českého literárního podzemí, 2002). 47 Surrealismus je francouzský umělecký směr, který vznikal ve 20. letech 20. století, a jehož základním znakem je psychický automatismus a asociace. Do české literatury pronikal ve 30. letech a zhruba do roku 1950 byl příklon k surrealismu nejznatelnější. V následujících letech se vliv tohoto směru na underground začal vytrácet. 48 Totální realismus (1950) je Bondyho prvotina, jež dala název jeho celkovému stylu tvorby, která se stala výrazem nového životního pocitu. Znamenala především odklon od surrealismu, který byl dosud uznáván. Tato jeho poezie popisuje všední neradostnou realitu záměrně lidovým jazykem, který má místy naivní až ironický nádech. Rovněž je v této poetice potlačena jakákoli didaktičnost či moralizování. 49 Srov. PILAŘ, M. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 2002, s