K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali:

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI 28. ČERVENCE 2013 Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého otce, aby jeho přítomnost na Světovém dni mládeže v Brazílii povzbudila všechny mladé křesťany v touze stát se učedníky a misionáři evangelia. Za lidskou rodinu, trpící nepokoji, válkami a bezprávím, aby poznala čas míru. Za manžele, aby v jedinečnosti své lásky, objevovali tajemství vnitřního života trojjediného Boha a ve společné modlitbě do něj dávali nahlédnout i svým dětem. Za naše rodiny, aby v nich vyrůstaly děti milé Bohu i lidem. Za náš národ, aby se nezpronevěřil víře svých otců. Za ty, kdo završili své pozemské putování, aby došli účasti na tvé slávě. K: Bože, náš Otče, tys nám ve sv. Jáchymovi a Anně dal příklad svatých rodičů. Na jejich přímluvu vyslyš prosby této své rodiny a veď ji po tvých stezkách, aby povždy chválila tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

2 Jeruzalém Chrámová hora - Zeď nářků. Poutníci před Zdí nářků. Karmel Eucharistie v bazilice Stella Maris. Hora Tábor Poutníci před bazilikou Proměnění Páně Nazaret Votivní svíce na místě, kde se Slovo stalo Tělem. Getsemany Eucharistie v bazilice Agónie: tady se Ježíš modlil: Otče odejmi ode mě tento kalich.., tady se potil krví.

3 Hora Blahoslavenství Poutníci před chrámem blahoslavenství Jeruzalém V bazilice Svatého Hrobu na Kalvárii. Jeruzalém Poutníci a král David, nedaleko jeho hrobu a večeřadla. Nazaret V synagóze v Nazaretě. Betlém Votivní svíce na místě, kde se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus. Judská poušť Qumránské jeskyně

4

5 POUŤ U SVATÉ ANNY V PUSTIMĚŘI Chceme-li se na prahu nového milénia zamyslet nad poutí u sv. Anny v Pustiměři, je třeba sestoupit ke zdroji, z něhož vyvěrá pramen života, jenž z tohoto místa vytvořil tradici, po generace předávanou, a jejímiž nositeli se dnes stáváme i my. Vrcholem slavné pustiměřské minulosti bylo založení ženského kláštera řádu svatého Benedikta. Jeho zakladatelem byl olomoucký biskup Jan zvaný Volek ( ), nemanželský syn krále Václava II. Zakládací listina pochází z 30. září Klášter byl zasvěcen Dětství Ježíše Krista a jeho Matky Marie. Zkláštera sv. Jiří v Praze byly uvedeny do Pustiměře benediktinky a první abatyší se stala Eliška, vlastní sestra zakladatelova a příbuzná Karla IV., který je prvním dárcem kláštera, který měl být trvalým a slavným památníkem pro spásu duše Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., který si přál povždy se nazývat zakladatelem tohoto kláštera spolu s biskupem Janem, jehož nazývá proavunculus, tj. strýc matčin, bratr babiččin. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám zakladatel kláštera, biskup Jan VII. ( přijímím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou podle Augustina Olomouckého /+1513/). Jeho epitaf končí slovy honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse locum, tj. popela jeho nezdobí náhrobek, nýbrž sám popel je ctí místa /zem. archiv v Brně, Cerr. II a/. Klášter se díky svému zakladateli těšil i zvláštní přízni papežů, takže např. od papeže Klementa VI., který jej vzal pod apoštolskou ochranu, se mu dostalo velmi výjimečného a na Moravě ojedinělého privilegia, totiž práva tzv. zlaté mše, kterou mohl kněz sloužit v klášterním kostele za soumraku na Bílou sobotu. Tak se poselství otce západního mnišství - 'ora et labora' (modli se a pracuj), stalo součástí dějin místa, jehož osídlení sahá až do období Velké Moravy. Klášter pustiměřský spatřoval naplnění tohoto poselství v tom, co je v lidském životě nejkřehčí a současně nejzávažnější, totiž v tajemství "dětství". Zasvěcení kláštera Ježíšovu a Mariinu dětství to jasně vyjadřuje. Pouze z církevní tradice, z protoevangelia sv. Jakuba, se dovídáme jména rodičů té "kterou budou blahoslavit všechna pokolení"- Jáchyma a Anny. Jakou vnitřní krásou asi vynikala ta, jejíž jméno-anna v hebrejštině znamená "půvab, krásu", a které bylo svěřeno tajemství života "ženy oděné sluncem"? Nahlédnout do tohoto tajemství znamená odhalit pravdu o hloubce každého lidského života a odpovědět tak na výzvu, která je vyryta u kolébky naší evropské civilizace na delfské věštírně: "Gnothi sé autón" (poznej sám sebe). Krása, co dokáže vidět jednoho ve druhém je intuicí, která "zachraňuje svět". V čem spočívá tajemství této krásy, tohoto vidění? Láska, jež dává zaslechnout v životě milujícího tlukot srdce milované bytosti. U sv. Jáchyma a Anny nacházíme právě tento výraz krásy, otevřené sebedarování i naslouchání. Jejich láska nebyla uzavřeným objetím, ale touhou po stále hlubším růstu a naplnění. V této lásce se dávná staletí stýkají se slovy proroků. Čas už není pomíjivým tokem nezapomenutelných okamžiků, ale stává se věčnou pamětí, kdy skrze Marii věčné Slovo lidstvo z údolí slz vykoupí. To je stále živé poselství, které do naší současnosti zaznívá z hlubin pramenů. 3

6 Historická zastavení na posvátných místech v Pustiměři TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/. Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík ( ) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých. Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Koncem XIV. století byl postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX. uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více než dvou staletích, v jubilejním roce na který připadalo i 850. výročí úmrtí zakladatele této první pustiměřské svatyně se zde poprvé v novodobé historii slavila eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných. Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě neumírají. KAPLE SV. ANNY. Na její obnově se měl podílet už biskup Jan VII. V roce 1635, poté, co vyhořel farní kostel byla zničena i tato kaple, která s ním byla těsně spojena. Obě posvátné stavby nechal ještě krátce před svou smrtí obnovit František kardinál Ditrichštejn. Od roku 1687 byla svatoanenská úcta spjata s Bratrstvem sv. Anny, díky němuž začala i tradice slavných poutí. Kaple se tak stává poutním chrámem. Fresky na stěnách jsou 'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života starozákonních spravedlivých, přes tíživý úděl 'Bohem opovržených', za jaké je pokládali lidé proto, že neměli děti, až k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává poznání jedinečného povolání, které jim svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš pohled k nebi, k tajemství Trojjediného Boha. Tato hluboká pravda promlouvá z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy. Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako poutník směřuje k údělu, jenž Bůh připravil těm, kdo ho milují. Na této cestě provázelo svatoanenské poutníky Velkého Jubilea 2000 Apoštolské požehnání Jeho Svatosti, Jana Pavla II. a o vigílii svatoanenské pouti 2009, kdy se konala v Pustiměři pouť vyškovského děkanátu za obnovu rodin a za nová kněžská povolání, při níž přijal jáhenské svěcení Mgr. Josef Mikulášek z Podomí, poslal své požehnání poutníkům papež Benedikt XVI. (pergamen umístěn nad kazatelnou). 4

7 CHRÁM SV. BENEDIKTA. (výška věže 44,5m; délka 46m; šířka 18,5m). Základní kámen stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl položen v roce Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století jejichž stopy jsou patrné na klenbě dodnes. Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perchè tutti siano una cosa sola' - 'aby všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992 prof. Tomáš Špidlík S.J., jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem. Buďte Kristovi jako on je váš, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanniho Coppy (kardinálem jmenován v roce 2007). Jeho Eminence, Tomáš kardinál Špidlík S.J., zavítal znovu do Pustiměře srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství. Byl to on, kdo při jedné příležitosti řekl: Žijeme v době obrazů, bohužel lidé neumějí obrazy číst a umělci si odvykli vyjadřovat v obrazech hluboké pravdy víry. Náboženství bylo od počátku spojeno s uměním; je třeba tuto tradici obnovit, aby se uskutečnilo proroctví Dostojevského, že krása spasí svět. PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM: s Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater v papežském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007 (na fresce v pozadí sv. Jáchym a Anna) 5

8 ENCYKLIKA PAPEŽE FRANTIŠKA BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O VÍŘE 1. Světlo víry tímto výrazem označila tradice Církve velký dar, přinesený Ježíšem, jenž se v Janově evangeliu představuje takto: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje těmito slovy: Bůh, který řekl:»ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci (2Kor 4,6). V pohanském světě prahnoucím po světle se ujal kult boha Slunce, Sol invictus, vzývaného při jeho úsvitu. Přestože slunce vycházelo den co den, bylo zcela zřejmé, že není s to prozářit svým světlem celou lidskou existenci. Slunce totiž neosvěcuje celou realitu, jeho paprsek nedokáže proniknout až do stínu smrti, tam, kde se lidské oko jeho svitu zavírá. 6

9 Pro víru ve slunce říká svatý mučedník Justin nebyl dosud nikdo ochoten zemřít 1. Křesťané, vědomi si velkolepého obzoru, který jim otvírá víra, nazývali Krista pravým sluncem, jehož paprsky dávají život 2. Martě, která oplakávala smrt bratra Lazara, Ježíš praví: Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží (Jan 11,40). Kdo věří, vidí; vidí díky světlu, které osvěcuje celou trasu cesty, protože k nám přichází od vzkříšeného Krista, jitřenky, co nezapadá. Iluzorní světlo? 2. A přece, když se mluví o tomto světle víry, můžeme slyšet námitku tolika našich současníků. V novověku se myslelo, že toto světlo mohlo být dostačující pro dávné civilizace, ale není už pro nové časy, pro člověka, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem. Z tohoto pohledu se víra jevila jako iluzorní světlo, které člověku bránilo pěstovat smělost vědění. Mladý Nietzsche vybízel sestru Alžbětu, aby riskovala a vydala se novými cestami..., v nejistotě autonomního postupu. A dodal: V tomto bodě se rozcházejí cesty lidstva: chceš-li dosáhnout pokoje duše a štěstí, klidně si věř, ale chceš-li být učednicí pravdy, pak hledej 3. Víra jakoby odporovala hledání. Odtud Nietzsche rozvine svou kritiku křesťanství, které údajně zlehčilo smysl lidské existence, když odňalo životu novost a dobrodružství. Víra by pak byla jakousi iluzí světla, která brání našemu putování svobodných lidí na cestě k zítřku. 3. Tak došlo k tomu, že víra byla přidružena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký prostor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam, kde už člověk nemohl dosáhnout jistot. Víra se tedy chápala jako skok do prázdna, který podstupujeme pro nedostatek světla, vedeni slepým citem; anebo jako subjektivní světlo, které je snad s to rozehřát srdce, přinést soukromou útěchu, ale které nelze předložit jiným jako objektivní a společné světlo, které by osvěcovalo cestu. Pozvolna však se ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedokáže dostatečně osvítit budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Člověk se tak vzdal hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která osvěcují krátké okamžiky, ale nejsou s to otevřít cestu. Schází-li světlo, pak vše se stává zmateným, nelze rozlišit dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, která nám dává kráčet kol dokola, bez jakéhokoli směru. Světlo, které třeba objevit 4. Je proto naléhavě nutné znovu objevit povahu světla, které je vlastní víře, neboť, zhasne-li jeho plamen, pak i všechna ostatní světla ztratí svou sílu. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, protože dokáže osvěcovat celou existenci člověka. Aby nějaké světlo bylo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z originálnějšího zdroje, musí vposledku vycházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svou lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a postavit život. Proměněni touto láskou, dostáváme nové oči, zakoušíme, že je v ní velký 1 Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 121, 2: PG 6, Klement Alexandrijský, Protrepticus, IX: PG 8, Brief an Elisabeth Nietzsche (11. června 1865), in: Werke in drei Bänden, München 1954, 953s. 7

10 příslib plnosti, a otvírá se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, se jeví jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši putování v čase. Na jedné straně vychází z minulosti, je světlem zakládající paměti, totiž Ježíšova života, v němž se zjevila jeho naprosto důvěryhodná láska, schopná přemoci smrt. Vzhledem k tomu, že Kristus vstal z mrtvých a vede nás za hranici smrti, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované já vstříc šíři společenství. Tehdy chápeme, že víra nedlí v temnotě; že je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co před svatým Petrem vyznal svou víru, popisuje ji jako jiskru, co se v plamen vznítí, a jak nebeská hvězda v duši mé se třpytí 4. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující obzory naší cesty v době, kdy člověk obzvlášť toto světlo potřebuje. 5. Pán před svým utrpením ujišťoval Petra: Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala (Lk 22,32). Potom jej žádal, aby v téže víře utvrzoval své bratry. Vědom si úkolu, svěřeného Petrovu nástupci, vyhlásil Benedikt XVI. Rok víry, čas milosti, který nám pomáhá pocítit velkou radost z víry, oživit vnímání šíře obzorů, které víra otvírá, abychom ji vyznávali v její jednotě a celistvosti, věrni Pánově památce, podporováni Jeho přítomnosti a působením Ducha svatého. Přesvědčení víry, jež činí život velkým a plným, zaměřeným na Krista a na sílu Jeho milosti, oživovalo misijní poslání prvních křesťanů. Ve Skutcích mučedníků čteme tento dialog mezi římským prefektem Rustikem a křesťanem Gerakem: Kde jsou tvoji rodiče?, tázal se soudce mučedníka, a ten mu odpověděl: Naším pravým otcem je Kristus a naší matkou víra v Něho 5. Víra, jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Kristu, byla pro tyto křesťany matkou, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli připraveni vydat veřejné svědectví až k smrti. 6. Rok víry začal v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Tato souvislost nám umožňuje vidět, že Druhý vatikánský koncil byl koncilem o víře, 6 neboť nás vyzval, abychom do středu našeho církevního i osobního života znovu postavili primát Boha v Kristu. Církev totiž nikdy nepokládá víru za samozřejmou skutečnost, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby stále vedl její putování. Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v nitru lidské zkušenosti, kráčeje tak cestami současného člověka. UkTakto se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích. 7. Tyto úvahy o víře - v kontinuitě se vším, co o této božské ctnosti církevní magisterium prohlásilo 7, - se míní přiřadit k tomu, co Benedikt XVI. napsal v encyklikách o lásce a naději. On už skoro dokončil prvotní znění encykliky o víře. Jsem mu za to hluboce 4 Ráj XXIV, Acta Sanctorum, Iunii, I, I když koncil nepojednává výslovně o víře, mluví o ní na každé stránce, přiznává ji životný a nadpřirozený charakter, předpokládá její celistvost a sílu, a staví na ni svá učení. Stačilo by připomenout koncilní výpovědi..., abychom si uvědomili, zásadní význam, jenž koncil v souladu s věroučnou tradicí církve přikládá víře, pravé víře, jejímž zdrojem je Kristus a tokem magisterium církve (Pavel VI., gen. audience z 8. března 1967). 7 Srv. např.. I. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o katolické víře, Dei Filius, cap. III: DS ; II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 5; Katechizmus katolické Církve,

11 vděčný, a v Kristově bratrství přijímám jeho cennou práci a připojuji k textu několik dalších příspěvků. Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž stále volán utvrzovat bratry v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává jako světlo na cestu každému člověku. Ve víře, Božím daru, nadpřirozené ctnosti Jím vlité, poznáváme, že nám byla nabídnuta obrovská Láska, byli jsme osloveni dobrým Slovem a přijetím tohoto Slova, kterým je Ježíš Kristus, vtělené Slovo, nás Duch svatý přetváří, osvěcuje budoucí cestu a dává v nás růst křídlům naděje, abychom se po ní mohli vydat s radostí. Víra, naděje a láska vytvářejí obdivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem. Jaká je tato cesta, kterou před námi otevírá víra? Odkud přichází její mocné světlo, jež osvěcuje putování zdařilého a úrodného života, naplněného plody? PRVNÍ KAPITOLA UVĚŘILI JSME V LÁSKU (srv. 1 Jan 4,16) Abrahám, náš otec ve víře 8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li pochopit, co je víra, musíme vyprávět o jejím putování, o cestě věřících lidí, jak ji na prvním místě dokládá Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahámovi, našemu otci ve víře. V jeho životě dochází k šokující skutečnosti: Bůh se na něj obrací Slovem, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá ho jménem. Víra se váže ke slyšení. Abrahám nevidí Boha, ale slyší Jeho hlas. Takto víra dostává osobní charakter. Z toho vyplývá, že Bůh není Bohem nějakého místa, ani Bohem vázaným na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž je Bůh jisté osoby, totiž Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpovědí Slovu, které osobně interpeluje, konkrétnímu Ty, které nás volá jménem. 9. Abrahámovi toto Slovo adresuje povolání a příslib. Především je to povolání vyjít ze své země, pozvání, otevřít se novému životu, začátek exodu, který jej vypraví k nečekané budoucnosti. Vize, kterou dá Abrahámovi víra, bude vždy spojena s tímto krokem vpřed, který je třeba vykonat: víra vidí v té míře, nakolik se kráčí, v jaké se vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem. Toto Slovo obsahuje navíc příslib: četné bude tvé potomstvo, staneš se otcem velkého národa (srv. Gen 13,16; 15,5; 22,17). Je pravdou, že coby odpověď na Slovo, které předchází, bude Abrahámova víra vždy úkonem paměti. Tato paměť se však neupíná v minulosti, ale jakožto paměť příslibu, je s to otvírat se budoucnosti, osvěcovat kroky putování. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, zůstává úzce spjata s nadějí. 9

12 10. Po Abrahámovi se žádá, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, skutečnost zdánlivě prchavá a pomíjivá, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneotřesitelnějším, co vůbec může existovat, tím, co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako jistou skálu, na níž lze budovat s pevnými základy. Proto je v Bibli víra označena hebrejským slovem emûnah, odvozeným ze slovesa amàn, jehož kořen znamená podpírat. Výraz emûnah může znamenat jak věrnost Boha, tak víru člověka. Věřící člověk bere svou sílu ze svěření se do rukou věrného Boha. Pohrávaje si s oběma významy slova která se nacházejí v odpovídajících termínech řečtiny (pistós) a latiny (fidelis) - svatý Cyril Jeruzalémský velebí důstojnost křesťana, jenž dostává jméno samého Boha: oba jsou zváni věrní 8. Svatý Augustin to vysvětluje takto: Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž dává přísliby; věrný Bůh je tím, kdo dává to, co člověku slíbil Pro pochopení Abrahámovy víry je důležitý poslední aspekt jeho příběhu. Boží Slovo, třebaže sebou přináší novost a překvapení, není ničím, co by patriarchově zkušenosti bylo cizí. V hlase, který se obrací na Abraháma, tento poznává hlubokou výzvu vepsanou odjakživa do nitra svého bytí. Bůh pojí svůj příslib s oním místem, v němž se existence muže jeví vždy slibná: totiž s otcovstvím a zrozením nového života: Tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák (Gen 17,19). Tento Bůh, který žádá po Abrahámovi, aby se mu zcela svěřil, se dává poznat jako pramen, z něhož vyvěrá všechen život. Víra je tak spjata s Božím Otcovstvím, z něhož vzchází stvoření: Bůh, který volá Abraháma, je Bůh Stvořitel, Ten, který volá k bytí to, co není (Řím 4,17), Ten, který si nás vyvolil ještě před stvořením světa... abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista (Ef 1,4-5). Víra v Boha osvěcuje nejhlubší kořeny Abrahámova bytí, umožňuje mu poznat zdroj dobroty, která je počátkem všech věcí, a potvrzuje, že jeho život nemá původ v nicotě nebo náhodě, nýbrž v osobním povolání a lásce. Tajemný Bůh, který ho povolal, není Bůh cizí, ale Ten, který je původem všeho a všechno vexistenci udržuje. Velká zkouška Abrahámovy víry obětování syna Izáka - ukáže, až nakolik je tato prvotní láska s to zaručit život i po smrti. Slovo, které je schopno dát vzejít synu v jeho mrtvém těle a v mrtvém lůně neplodné Sáry (srv. Řím 4,19), bude také schopno zaručit příslib budoucnosti přemáhající každou hrozbu či nebezpečí (srv. Žid 11,19; Řím 4,21). Víra Izraele 12. Dějiny Izraelského národa, v knize Exodus, pokračují ve stopách Abrahámovy víry. Víra se znovu rodí z původního daru: Izrael se otevírá jednání Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním k dlouhé cestě, aby se mohl klanět Hospodinu na Sinaji a zdědit zaslíbenou zemi. Božská láska má rysy otce, který provází na cestě svého syna (srv. Dt 1,31). Vyznání víry Izraele se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, o jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srv. Dt 26,5-6), vyprávění, které tento lid předává z pokolení na pokolení. Boží světlo svítí Izraeli skrze paměť skutků, které vykonal Hospodin, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných z rodičů na děti. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, je spjato s konkrétním životním 8 Cfr Catechesis V, 1: PG 33, 505A. 9 In Psal. 32, II, s. I, 9: PL 36,

13 vyprávěním, s vděčnou vzpomínkou na Boží dobrodiní a na postupné naplňování Jeho příslibů. Velmi dobře to vyjádřila gotická architektura: ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže, na nichž jsou vyobrazeny posvátné dějiny. Boží světlo nám přichází skrze vyprávění jeho zjevení, a tak je schopno osvěcovat naše putování v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se naplňují jeho přísliby. 13. Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevěry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Hospodinem, lid nesnese tajemství skryté Boží tváře, nevydrží čas očekávání. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které zdánlivě vidění nabízí, je pozváním otevřít se zdroji světla v úctě k tajemství, které je vlastní Tváři, jež se chce zjevit osobně a v příhodný čas. Martin Buber uváděl tuto definici modloslužby pocházející od rabína Kocka: je modloslužbou, když se tvář v úctě obrací k tváři, jež není tváří. 10 Namísto víry v Boha se dává přednost uctívání modly, jejíž tvář lze stanovit a jejíž původ je známý, protože jsme si ji zhotovili. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které by dalo vyjít z vlastních jistot, protože modly nemají ústa a nemluví (Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom sebe sama postavili do středu reality, v klanění se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, se ztrácí v mnohosti svých tužeb; pohrdá čekáním na čas příslibu, rozpadá se v tisíceru okamžiků svých dějin. Modloslužba je proto vždy polyteizmem, bezcílným přebíháním od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí labyrint. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které na něj křičí: Svěř se mi!. Víra, nakolik je spojena s obrácením, je opakem modloslužby; je odpoutáním se od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podpírá a usměrňuje život, která ukazuje mocnou svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk jistou cestu, která jej osvobozuje od scestí, kterému jej podrobují modly. 14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář; je to Mojžíš, kdo mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Hospodinovu vůli. Díky této přítomnosti prostředníka se Izrael naučil putovat v jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného my národa, který je ve víře jako jediný člověk, můj prvorozený syn, jak Bůh nazve celý Izrael (srv. Ex 4,22). Prostřednictví se tu nestává překážkou, nýbrž otevřeností: v setkání s druhými se pohled otvírá pravdě, která nás přesahuje. J.J. Rousseau naříkal, že nemůže vidět Boha osobně: Kolik jen lidí je mezi mnou a Bohem! 11 ; Je to tak prosté a přirozené, že Bůh šel za Mojžíšem, aby mluvil s Jean-Jacques Rousseauem? 12. Vycházeje z individualistického a omezeného pojetí poznání, nelze pochopit smysl prostřednictví, tuto schopnost podílet se na vidění někoho jiného, sdíleném poznání, které je vlastní lásce. Víra je nezasloužený Boží dar, který 10 M. Buber, Die Erzählungen der Chassidim, Zürich 1949, Émile, Paris 1966, Lettre à Christophe de Beaumont, Lausanne 1993,

14 vyžaduje pokoru a odvahu důvěřovat a svěřit se, aby se ukázala zářivá cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy. Plnost křesťanské víry 15. Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se (Jan 8,56). Podle těchto Ježíšových slov směřovala Abrahámova víra k Němu a v určitém smyslu byla anticipovanou vizí jeho tajemství. Tak to chápe svatý Augustin, když říká, že patriarchové se zachránili vírou, nikoli vírou v Krista, který už přišel, ale vírou v Krista, který měl přijít, vírou směřující k budoucí Ježíšově události. 13 Křesťanská víra se soustřeďuje na Krista, je vyznáním, že Ježíš je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (srv. Řím 10,9). Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním ano všem příslibům, základem našeho konečného Amen Bohu (srv. 2Kor 1,20). Ježíšovy dějiny jsou plným zjevením Boží důvěryhodnosti. Jestliže si Izrael připomínal velké skutky Boží lásky, které byly středem jeho vyznání a otvíraly pohled jeho víry, nyní se život Ježíšův jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. To, čím se na nás Bůh v Ježíši obrací, není nějaké slovo navíc mezi mnoha jinými, nýbrž jeho věčné Slovo (srv. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce, jak nám připomíná svatý Pavel (srv. Řím 8,31-39). Křesťanská víra je tedy vírou v plnou Lásku, v její účinnou sílu, v její schopnost přetvořit svět a osvěcovat čas. My jsme poznali lásku jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni (1Jan 4,16). Víra shledává v Boží lásce zjevené v Ježíši základ, na němž spočívá skutečnost i její poslední určení. 16. Nejzažší důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Jestliže položit život za přátele je krajní důkaz lásky (srv. Jan 15,13), Ježíš položil ten svůj za všechny, i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměnil srdce. Právě proto evangelisté ukázali na hodinu kříže jako na vrcholný okamžik pohledu víry, neboť v této hodině se zračí výše i šíře božské lásky. Na toto místo vloží svatý Jan své slavnostní svědectví, když spolu s Ježíšovou Matkou hledí na Toho, kterého probodli (srv. Jan 19,37): Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili (Jan 19,35). F.M. Dostojevskij ve svém díle Idiot dává pronést hlavnímu hrdinovi, knížeti Myškinovi, při pohledu na obraz mrtvého Krista v hrobě od Hanse Holbeina mladšího: Ten obraz by mohl někoho i připravit o víru 14. Obraz totiž velice syrově znázorňuje destruktivní účinky smrti na Kristově těle. Avšak právě rozjímáním Ježíšovy smrti se víra posiluje a nabývá pronikavého světla, když se zjevuje jako víra v jeho nezlomnou lásku k nám, která je s to podstoupit smrt, aby nás spasila. Této lásce, která se nezdráhala smrti, aby dokázala jak mne miluje, je možné věřit; její bezmeznost překonává každé podezření a dovoluje nám svěřit se plně Kristu. 17. Kristova smrt tady odhaluje naprostou důvěryhodnost Boží lásky ve světle Jeho Zmrtvýchvstání. Jakožto zmrtvýchvstalý je Kristus spolehlivým svědkem, hodným víry (srv. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. Jestliže však Kristus nevstal, marná je 13 Srv. In Ioh. Evang., 45, 9: PL 35, Parte II, IV. 12

15 vaše víra, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nedokázala znovu dát jeho tělu život, pak by nebyla plně důvěryhodnou láskou, schopnou osvěcovat i temnoty smrti. Když svatý Pavel mluví o svém novém životě v Kristu, odkazuje na víru Božího Syna, který mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20). Tato víra Božího Syna je zajisté vírou apoštola národů v Ježíše a předpokládá také Ježíšovu důvěryhodnost, která se skutečně zakládá na jeho lásce až k smrti, ale také na jeho bytí Božího Syna. Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a dát v plnosti zazářit životu. Naše kultura ztratila vnímavost této konkrétní Boží přítomnosti, jeho působení ve světě. Myslíme si, že Bůh se nachází jedině na onom světě, v jiném stupni reality, oddělen od našich konkrétních vztahů. Avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby Bůh nebyl schopen ve světě jednat, jeho láska by nebyla opravdu mocná, opravdu reálná a nebyla by proto ani pravou láskou, schopnou uskutečnit ono štěstí, které slibuje. Mezi vírou v Něho a nevěrou by pak nebyl žádný rozdíl. Křesťané však vyznávají konkrétní a mocnou Boží lásku, která skutečně působí v dějinách a určuje jejich konečný úděl, lásku, s níž se lze setkat, která se plně zjevila v Kristově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. 18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze Tím, v něhož věříme, nejvznešenější zjevení Boží lásky, ale také Tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejen na Ježíše hledí, ale z Ježíšovy perspektivy, jeho očima se také dívá; je účastí na jeho způsobu vidění. V mnoha oblastech života se svěřujeme jiným lidem, kteří znají věci lépe než my. Máme důvěru v architekta, který nám staví dům, v lékárníka, který nám podává uzdravující lék, v advokáta, který nás obhajuje u soudu. Potřebujeme také někoho, kdo je důvěryhodný a zkušený v Božích věcech. Ježíš, Jeho Syn, se představuje jako Ten, kdo nám vysvětluje Boha (srv. Jan 1,18). Život Kristův jeho způsob poznání Otce a plné žití ve vztahu s Ním otevírá lidské zkušenosti nový prostor, a my do něj můžeme vstoupit. Svatý Jan vyjádřil důležitost osobního vztahu s Ježíšem pro naši víru různými způsoby užití slovesa věřit. Spolu s věřit, že je pravdou to, co nám Ježíš říká (srv. Jan 14,10; 20,31), Jan užívá také výraz věřit Ježíši a věřit v Ježíše. Věříme Ježíši, když přijímáme jeho Slovo, jeho svědectví, protože je pravdivý (srv. Jan 6,30). Věříme v Ježíše, když jej osobně přijímáme do našeho života a svěřujeme se Mu, lneme k Němu v lásce a jdeme za ním (srv. Jan 2,11; 6,47; 12,44). Boží Syn přijal naše tělo, aby nám umožnil Jej poznat, přijmout a následovat, a tak se Jeho vidění Otce uskutečnilo skrze putování a plynutí časem také lidsky. Křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho vzkříšení v těle; je vírou v Boha, který se stal natolik blízkým, že vešel do našich dějin. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši z Nazareta, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit jak Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě; a to vede křesťana k úsilí, aby žil svou pozemskou pouť ještě intenzivněji. Spása skrze víru 19. Vycházeje z této účasti na způsobu Ježíšova nazírání, zanechal nám svatý Pavel ve svých spisech popis věřící existence. Ten, kdo věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává nové bytí, synovské bytí, stává se synem v Synu. Nejcharakterističtějším výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává středem zkušenosti křesťanské je Abba, 13

16 Otče (srv. Řím 8,15). Život ve víře, jakožto synovská existence, je uznáním původního a zásadního daru, který je základem existence člověka, a lze jej shrnout větou sv. Pavla Korinťanům: Co máš, abys to nebyl dostal? (1 Kor 4,7). Právě tady je jádro polemiky sv. Pavla s farizeji, diskuse o spáse skrze víru či skrze skutky zákona. To, co svatý Pavel odmítá je postoj toho, kdo se chce ospravedlnit před Bohem vlastními skutky. Takový, i když zachovává přikázání a koná dobré skutky, staví do centra sebe sama a neuznává, že původcem dobra je Bůh. Kdo takto jedná, kdo chce být zdrojem vlastní spravedlnosti, shledává, že je brzy v koncích a zjišťuje, že ani není s to vytrvat ve věrnosti zákonu. Uzavírá se, izoluje se od Pána i od druhých, a proto se jeho život stává prázdným, jeho skutky neplodnými, je jako strom, vzdálený od vodních proudů. Svatý Augustin to svým hutným a působivým jazykem vyjadřuje takto: Ab eo qui fecit te noli deficere nec ad te Od toho, který tě učinil, se nevzdaluj, ani kdybys šel k sobě 15. Pokud se člověk domnívá, že vzdálením se od Boha najde sám sebe, jeho existence ztroskotá (srv. Lk 15,11-24). Počátek spásy je otevření se něčemu, co předchází, původnímu daru, který potvrzuje život a udržuje v existenci. Jedině v otevřenosti tomuto původu a jeho uznáním můžeme být přetvořeni a dovolit, aby v nás spása působila a činila život plodným, plným dobrých plodů. Spása skrze víru spočívá v uznání primátu Božího daru, jak to shrnuje svatý Pavel: Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, nýbrž je to dar Boží (Ef 2,8). 20. Nová logika víry se soustřeďuje na Krista. Víra v Krista nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá Lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, která jedná v nás a s námi. Jasně je to zřejmé v exegezi, kterou apoštol národů podává k textu Deuteronomia, exegezi, která zapadá do nejhlubší dynamiky Starého zákona. Mojžíš říká lidu, že Boží příkaz není pro člověka příliš vysoko ani příliš daleko. Nelze říci: Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl? nebo Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl? (srv. Dt 30,11-14). Tato blízkost Božího Slova je svatým Pavlem vykládána ve vztahu ke Kristově přítomnosti v křesťanovi: Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe? aby totiž Krista přivedl dolů ani Kdo sestoupí do propasti? aby totiž Krista vyvedl z mrtvých (Řím 10,6-7). Kristus sestoupil na tuto zem a vstal z mrtvých; svým Vtělením a Vzkříšením Boží Syn obsáhl celé putování člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že Bůh se nám stal velmi blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, že přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý průběh lidské pouti. 21. Tak můžeme pochopit novost, k níž nás víra přivádí. Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření se této Lásce, která mu byla nabídnuta, se jeho existence rozšiřuje, překračuje sebe sama. Svatý Pavel může prohlásit: Nežiji už já, ale ve mně Kristus (Gal 2,20), a povzbuzovat: ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci (Ef 3,17). Ve víře se já věřícího rozšiřuje, aby v něm přebýval Jiný, aby žilo v Jiném, a tak se jeho život rozšiřuje v Lásce. Sem patří působení vlastní Duchu svatému. A protože má křesťan účast na jeho Lásce, kterou je Duch, může mít Ježíšův zrak, jeho cítění, jeho synovskou dispozici. V této Lásce jistým způsobem přijímá vidění, které je vlastní Ježíši. Bez tohoto připodobnění v Lásce, bez této přítomnosti Ducha, který ji vlévá do našich srdcí (srv. Řím 5,5), je nemožné vyznávat Ježíše jako Pána (srv. 1Kor 12,3). 15 De continentia, 4, 11: PL 40,

17 Církevní forma víry 22. Takto se existence věřícího stává existencí církevní. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o onom jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby se nechlubili; každý se má naopak hodnotit ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru (Řím 12,3). Věřící se učí vidět sám sebe vycházeje z víry, kterou vyznává: postava Krista je zrcadlo, ve kterém odhaluje svůj uskutečněný obraz. A jako Kristus v sobě zahrnuje všechny věřící, kteří tvoří jeho tělo, chápe křesťan sebe sama v tomto těle, v původním vztahu ke Kristu a k bratřím ve víře. Obraz těla nechce redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velkého soukolí, ale zdůrazňuje spíše živé spojení Krista s věřícími a všech věřících navzájem (srv. Řím 12,4-5). Křesťané jsou jedno (srv. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do krajnosti. Chápeme tedy, proč mimo toto tělo, mimo tuto jednotu církve v Kristu, tuto církev, která je podle slov Romana Guardiniho historickou nositelkou všeobsahujícího Kristova pohledu na svět 16, víra ztrácí svou míru, nenachází už svoji rovnováhu, nezbytný opěrný prostor. Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla, coby konkrétního společenství věřících. Z tohoto církevního místa pak otvírá jednotlivého křesťana všem lidem. Kristovo slyšené slovo se vlastním dynamismem přetváří v křesťanovi v odpověď, a samo se stává pronášeným slovem, vyznáním víry. Svatý Pavel říká: Víra v srdci... a vyznání ústy... (Řím 10,10). Víra není privátním úkonem, individualistickým chápáním, subjektivním míněním, ale rodí se z naslouchání a je určena k tomu, aby byla hlásána a stala se zvěstí. Vždyť, jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? (Řím 10,14). Víra tedy v křesťanovi působí, počínaje obdržením daru, Lásky, která jej přitahuje ke Kristu (srv. Gal 5,6), dává účast na putování církve, putující v dějinách vstříc dovršení. Tomu, kdo je takto přetvořen, se otevírá nový způsob vidění, víra se jeho očím stává světlem. DRUHÁ KAPITOLA JESTLIŽE NEUVĚŘÍTE, NEPOROZUMÍTE (Iz 7,9) Víra a pravda 23. Jestliže neuvěříte, neporozumíte (srv. Iz 7,9). Takto překládá slova proroka Izaiáše králi Achazovi řecká verze hebrejské Bible, překlad sedmdesáti (Septuaginta), vytvořený v egyptské Alexandrii. Otázka poznání pravdy se tak stala středem víry. V hebrejském textu nicméně čteme něco jiného. Prorok tam říká králi: Jestliže neuvěříte, neobstojíte. Je to slovní hříčka se dvěma formami slovesa amàn: uvěříte (ta aminu) a obstojíte 16 Vom Wesen katholischer Weltanschauung (1923), in: Unterscheidung des Christlichen. Gesammelte Studien , Mainz 1963,

18 (te amenu). Král, zastrašený mocí svých nepřátel, hledá bezpečí, které mu může poskytnout smlouva s velkou asyrskou říší. Prorok jej tehdy vybízí, aby důvěřoval pouze pravé, neotřesitelné skále, Bohu Izraele. Protože Bůh je spolehlivý, je rozumné v Něj věřit, budovat svou jistotu na jeho Slovu. Tohoto Boha Izaiáš později dvakrát nazve Bůh- Amen (srv. Iz 65,16), neotřesitelný základ věrnosti smlouvě. Dalo by se domnívat, že řecká verze Bible překladem být pevný výrazem porozumět, provedla hlubokou změnu v textu, přešla od biblického výrazu důvěry v Boha k řeckému porozumět. Nicméně, tento překlad, který jistě přijal dialog s helénskou kulturou, není cizí hluboké dynamice hebrejského textu. Neochvějnost, kterou Izaiáš slibuje králi, totiž prochází porozuměním Božímu jednání a jednotě, kterou On propůjčuje životu člověka i dějinám národa. Prorok vybízí k porozumění Hospodinovým cestám, a tak ve věrnosti Bohu k nalezení moudrého plánu, jenž vládne věkům. Svatý Augustin vyjádřil syntézu slov porozumět a být pevný ve svých Vyznáních, když mluví o pravdě, které se dá svěřit, abychom zůstali stát na nohou: Budu pevný a upevním se v tobě, v tvé pravdě 17. Z kontextu víme, že svatý Augustin chce ukázat, jak tato spolehlivá Boží pravda, jež vyvstává v Bibli, je Jeho věrnou přítomnosti v toku dějin, Jeho schopností držet pohromadě období a shromažďovat rozptýlené dny člověka Izaiášův text, čtený v tomto světle, vede k závěru: člověk potřebuje poznání, potřebuje pravdu, protože bez ní neobstojí, nejde vpřed. Víra bez pravdy nespasí, nedá jistotu našim krokům. Zůstává pěknou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, čímsi, co nás uspokojí jen do té míry, nakolik se chceme klamat. Anebo je omezí na krásný cit, který těší a zahřívá, ale zůstává podroben proměnám našeho nitra, rozmanitosti dob, neschopen být v životě stálou oporou. Kdyby tomu tak s vírou bylo, měl by pravdu král Achaz, který nechtěl vsadit svůj život a bezpečí svého království na nějaký cit. Avšak právě svým niterným vztahem k pravdě je víra schopna nabídnout nové světlo, převyšující královy kalkulace, protože ona vidí dál, rozumí jednání Boha, který je věrný své smlouvě a svým příslibům. 25. Dnes je více než kdy jindy nutné ukázat na vztah víry a pravdou, právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie: pravdivé je to, co člověk dokáže svým důmyslem vytvořit a změřit; je to pravdivé, protože to funguje, a tím činí život pohodlnějším a příjemnějším. To se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o níž se může diskutovat a o kterou lze společně usilovat. Na druhé straně by měly být pravdy jednotlivce, jejichž věrohodnost se zakládá na tom, co každý cítí ve svém nitru, platné pouze pro jednotlivce, a které nemohou být předkládány jiným s požadavkem, že slouží obecnému dobru. Na velkou pravdu, pravdu, která vykládá celek osobního i společenského života, se pohlíží s nedůvěrou. Ptáme se nebyla to právě tato pravda, kterou vyžadovaly velké totalitarismy minulého století, pravda, která vnucovala vlastní globální koncepci, aby rozdrtila konkrétní dějiny jedince? Zůstává tedy pouze relativizmus, v němž otázka po pravdě všeho, která je základem i otázky po Bohu, už nezajímá. V tomto pohledu je logická snaha o odstranění spojení mezi náboženstvím a pravdou, protože toto pojítko by bylo základem fanatizmu, který chce ovládnout toho, kdo 17 XI, 30, 40: PL 32, Srv. tamtéž,

19 jemu vlastní přesvědčení nesdílí. V tomto ohledu můžeme v našem současném světě mluvit o velkém zapomnění. Otázka po pravdě je totiž otázkou paměti, hluboké paměti, protože se obrací k něčemu, co nás předchází, a tímto způsobem nás může dokázat spojit za hranicí našeho malého a omezeného já. Je to otázka po počátku všeho, v jehož světle lze vidět cíl a tím i smysl společné cesty. Poznání pravdy a láska 26. Může v této situaci křesťanská víra nabídnout službu obecnému dobru, pokud jde o správný způsob chápání pravdy? K odpovědi je zapotřebí zamyslet se nad typem poznání, které je vlastní víře. Pomoci nám může výraz svatého Pavla, když říká: Věří se srdcem (Řím 10,10). Srdce je v Bibli středem člověka, kde se střetávají všechny jeho dimenze: tělo i duch; niternost osoby i její otevření světu a druhým; rozum, vůle i citovost. A přece, je-li srdce s to držet pohromadě všechny tyto dimenze, je tomu tak proto, že je místem, kde se otevíráme pravdě a lásce a necháváme se jimi v hloubi dotknout a proměnit. Víra přetváří celého člověka, právě nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze pochopit formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik je spojena s láskou, neboť láska sama přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli skutečnost. 27. Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, něco subjektivního, co nelze předložit jako pravdu platnou pro všechny. 19 Modernímu člověku se totiž zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes chápe jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Opravdu je to odpovídající popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřel milované osobě a započal tak cestu, která je vyjítím z uzavřenosti vlastního já a kráčením k druhé osobě, aby se vybudoval trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska v čase vytrvat, překonat prchavý okamžik a zůstat pevnou jako opora společné cesty. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska naopak sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Bez pravdy nemůže láska nabídnout pevný svazek, nedokáže přenést já za jeho osamocenost, ani jej osvobodit z pomíjivého okamžiku, aby se budoval život a nesl plody. Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává chladnou, neosobní, pro konkrétní život skličující. Pravda, kterou hledáme, která poskytuje smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotkla láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že nám ona sama otvírá oči, aby nově viděly celou skutečnost, v jednotě s milovanou osobou. V tomto smyslu napsal svatý Řehoř Veliký, že amor ipse notitia est, sama láska je poznáním a přináší 19 Srv. Vermischte Bemerkungen / Culture and Value, G.H. von Wright (red.), Oxford 1991, 32-33;

20 novou logiku. 20 Jde o nazírání světa ve vztahu, jež se stává sdíleným poznáním, viděním ve vidění druhého a společným náhledem na všechny věci. Tuto tradici sledoval ve středověku Vilém ze Saint Thierry, když komentoval verš z Písně písní, ve kterém milovaný říká milované: Tvé oči jsou oči holubice (srv. Pís 1,15). 21 Tyto dvě oči, vysvětluje Vilém, jsou věřící rozum a láska, jež se stávají jediným zrakem k dosažení kontemplace Boha, když se rozum stává rozumem osvícené lásky Tento objev lásky coby zdroje poznání, jež náleží k původní zkušenosti každého člověka, nachází spolehlivý výraz v biblickém pojetí víry. Okoušením lásky, kterou jej Bůh vyvolil a zrodil jako lid, dochází Izrael k pochopení jednoty božského plánu, od počátku k dovršení. Poznání víry, poněvadž se rodí z lásky Boha, který uzavírá Smlouvu, je poznáním, které osvěcuje putování v dějinách. Právě proto jsou pravda a věrnost v Bibli pospolu: pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní své sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny, aby zahrnula dějiny celého světa, počínaje stvořením. Poznání víry osvěcuje nejenom zvláštní putování jednoho národa, ale celý běh stvořeného světa od jeho počátku k jeho dovršení. Víra jako slyšení a vidění 29. Právě proto, že poznání víry je spjato se smlouvou věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se k sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu víra je ze slyšení (Řím 10,17). Poznání pojící se k slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otvírá a v poslušnosti jej následuje. Proto svatý Pavel mluvil o poslušnosti víry (srv. Řím 1,5; 16,26) 23. Víra je navíc poznáním, spjatým s plynutím času, jež slovo potřebuje, aby se mohlo vyslovit. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování. Naslouchání pomáhá dobře ztvárnit vztah poznání a lásky. Pokud jde o poznání pravdy, bylo naslouchání tu a tam kladeno do protikladu k vidění, jež bylo vlastní řecké kultuře. Světlo, nabízí-li na jedné straně kontemplaci všeho, po čem člověk vždy toužil, na druhé straně zdánlivě neponechává prostor svobodě, protože sestupuje z nebe a vchází přímo do očí, aniž by od nich vyžadovalo odpověď. Navíc se zdá, jako by zvalo k jakési statické kontemplaci, odtržené od konkrétního času, v němž se člověk raduje a trpí. Biblický přístup k poznání, podle tohoto chápání, odporuje tomu řeckému, který při hledání plného porozumění reálnému světa spojil poznání s viděním. Je však jasné, že tento domnělý protiklad neodpovídá biblickým faktům. Starý zákon kombinoval oba typy poznání, protože k naslouchání Božímu Slovu se pojí touha vidět jeho tvář. Takto bylo možné rozvinout dialog s helénskou kulturou, dialog, který patří k srdci Písma. Slyšení dokládá osobní povolání a poslušnost, a také skutečnost, že pravda se 20 Homiliae in Evangelia, II, 27, 4: PL 76, Srv. Expositio super Cantica Canticorum, XVIII, 88: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, Tamtéž, XIX, 90: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat poslušnost víry (srv. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary (Dei Verbum,5). 18

21 zjevuje v čase; vidění nabízí plné patření na celé putování a umožňuje začlenit se do velkého Božího plánu; bez této vize bychom měli k dispozici pouze izolované fragmenty neznámého celku. 30. Spojitost mezi viděním a slyšením coby orgány poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit znamená ve čtvrtém evangeliu slyšet a současně vidět. Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce: je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a poznává ten, který patří Dobrému Pastýři (srv. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak je tomu u prvních učedníků, kteří když ho slyšeli tak mluvit, šli za Ježíšem (Jan 1,37). Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víře, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara když viděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřili (Jan 11,45). Jindy je to víra, která vede ke hlubšímu vidění: budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží (Jan 11,40). A nakonec se víra a vidění prolínají: Kdo věří ve mne,... věří v toho, který mne poslal; kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal (Jan 12,44-45). Díky této jednotě se slyšením stává se vidění následováním Krista, a víra se jeví jako putování pohledu, při němž si oči zvykají vidět do hloubky. A tak se o velikonočním jitru přechází od Jana, který dosud ve tmě, před prázdným hrobem viděl a uvěřil (Jan 20,8), přes Marii Magdalénu, která už vidí Ježíše (srv. Jan 20,14) a chce jej zadržet, ale je vyzvána, aby jej rozjímala na jeho cestě k Otci, až k plnému vyznání samotné Magdalény před učedníky: Viděla jsem Pána! (Jan 20,18). Jak se dojde k této syntéze mezi slyšením a viděním? Je to možné, vyjdeme-li od konkrétní osoby Ježíše, kterého vidíme a slyšíme. On je Slovem, které se stalo tělem, jehož slávu jsme viděli (srv. Jan 1,14). Světlo víry je světlo oné Tváře, v níž vidíme Otce. Pravda, kterou víra přijímá, je ve čtvrtém evangeliu, zjevením Otce v Synu, v jeho těle a v jeho pozemských skutcích, pravda, kterou lze definovat jako zářný život Ježíšův 24. Znamená to, že poznání víry nás nevybízí k nazírání pravdy ryze vnitřní. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání o jeho životě, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů víře, která vidí! tváří v tvář tělesnému vidění Zmrtvýchvstalého 25. Na vlastní oči viděli vzkříšeného Ježíše a uvěřili, mohli totiž proniknout do hloubi toho, co viděli, aby vyznali Božího Syna, jenž sedí po pravici Otce. 31. Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství, mohlo dojít plnosti poznání, které je vlastní lásce. Světlo lásky totiž vzchází, když jsme zasaženi v srdci, a tak do sebe přijímáme niternou přítomnost milovaného, která nám umožňuje poznávat jeho tajemství. Chápeme tedy, proč spolu se slyšením a viděním je víra u svatého Jana dotekem, jak praví ve svém prvním listu: co jsme slyšeli, co jsme viděli... a čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali, o Slovu života... (1 Jan 1,1). Svým Vtělením, svým příchodem mezi nás, se nás Ježíš dotkl, a skrze svátosti nás dotýká i dnes; a tím, že přetváří naše srdce nám dopřál a dopřává jej poznat a vyznat jako Božího Syna. Můžeme se ho dotknout vírou a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, v komentáři k úryvku o ženě, trpící krvácením, která se dotýká Ježíše, aby byla uzdravena (srv. Lk 8,45-46), říká: Věřit znamená dotknout se 24 Srv. H. Schlier, Meditationen über den Johanneischen Begriff der Wahrheit, in: Besinnung auf das Neue Testament. Exegetische Aufsätze und Vorträge 2, Freiburg, Basel, Wien 1959, Srv. S. Th. III, q. 55, a. 2, ad 1. 19

22 srdcem 26. Kolem Něho se tísní zástup, ale nepřichází k němu s osobním dotekem víry, která uznává jeho tajemství, Jeho bytí Syna, který zjevuje Otce. Jen když jsme připodobněni Ježíši, dostáváme náležité oči, abychom jej viděli. Dialog víry a rozumu 32. Křesťanská víra, protože hlásá pravdu bezmezné Boží lásky a otvírá moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle. První křesťané, vedeni touhou osvěcovat veškerou realitu Boží láskou, zjevenou v Ježíši, ve snaze milovat stejnou láskou, našli v řeckém světě, v jeho hladu po pravdě, vhodného partnera k dialogu. Setkání evangelního poselství s filosofickým myšlením antického světa, bylo rozhodujícím krokem k tomu, aby evangelium dospělo ke všem národům, a přispělo k plodné interakci víry a rozumu, která se pak rozvíjela během staletí až do našich dnů. Blahoslavený Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio ukázal, jak se víra a rozum vzájemně posilují. 27 Nacházíme-li plné světlo Ježíšovy lásky, shledáváme, že v každé naší lásce byl přítomen záblesk onoho světla a chápeme, co bylo jeho posledním cílem. Současně pak skutečnost, že naše láska přináší světlo, nám pomáhá vidět cestu lásky k plnosti naprostého darování Božího Syna pro nás. V tomto kruhu, světlo víry osvěcuje všechny naše lidské vztahy, které mohou být prožívány v jednotě s láskou a něhou Kristovou. 33. V životě svatého Augustina nacházíme významný příklad této cesty, na níž bylo rozumové hledání a jeho touha po pravdě a zřejmosti, integrováno do obzoru víry, z něhož se mu dostalo nového chápání. Na jedné straně přijímá řeckou filosofii světla a její důraz na vidění. Jeho setkání s novoplatonismem mu umožnilo poznat paradigma světla, které sestupuje shůry, aby osvěcovalo věci a je tak symbolem Boha. Tímto způsobem svatý Augustin pochopil božskou transcendenci a objevil, že všechny věci v sobě mají průzračnost, totiž že mohou zrcadlit dobrotu Boha, Dobro. Vymanil se tak manicheismu, ve kterém předtím žil a který jej podněcoval domnívat se, že dobro a zlo mezi sebou nepřetržitě bojují a bez jasných kontur se prolínají a směšují. Pochopení, že Bůh je světlo, dalo jeho existenci novou orientaci, schopnost poznat zlo, za něž nese vinu, a obrátit se k dobru. Na druhé straně však v konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha za hranicí tohoto světa, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: Vezmi a čti ; vzal tedy svazek s listy svatého Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům. 28 Projevil se tak osobní Bůh Bible, schopný mluvit k člověku, sestoupit, aby s ním žil a provázet jeho putování v dějinách, projevovat se v čase slyšení a odpovědi. Nicméně, toto setkání s Bohem Slova nevedlo svatého Augustina k odmítnutí světla a vidění. Obě dvě perspektivy integroval, neustále veden zjevením Boží lásky v Ježíši. Tak vypracoval filosofii světla, která v sobě zahrnuje vzájemnost vlastní slovu a otevírá prostor svobodě pohledu vstříc světlu. Stejně jako slovu odpovídá svobodná odpověď, tak světlo 26 Sermo 229/L, 2: PLS 2, 576: "Tangere autem corde, hoc est credere". 27 Srv. encyklika Fides et ratio (14. září 1998), 73: AAS (1999), Srv. Confessiones, VIII, 12, 29: PL 32,

23 nachází jako odpověď obraz, který jej zrcadlí. Svatý Augustin tedy může spojením slyšení a vidění odkázat na slovo, které se zračí v lidském nitru 29. Takto se světlo stává takřka světlem slova, protože je světlem osobní Tváře, světlem, které tím, že nás osvěcuje, nás oslovuje a chce se zračit v naší tváři, aby vyzařovalo z našeho nitra. Na druhé straně, touha vidět celek a nejen fragmenty dějin, zůstává a naplní se na konci, kdy člověk, jak říká světec z Hippa, bude nazírat a milovat 30. To však nikoli proto, že bude schopen vlastnit veškeré světlo, které zůstane navždy nevyčerpatelné, ale protože cele vstoupí do světla. 34. Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě. Pravda je dnes často redukována na subjektivní věrohodnost jednotlivce, platnou pouze pro individuální život. Společná pravda v nás vyvolává strach, protože ji identifikujeme s neúprosným diktátem totalitarismů. Je-li však pravda pravdou lásky, je-li pravdou, která se otvírá v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak zůstává prosta uzavřenosti v jedinci a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se násilně vnucuje, ani není pravdou, která jedince drtí. Protože se rodí z lásky může dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v soužití, jež respektuje druhého. Věřící není arogantní; naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že spíše než bychom ji vlastnili my, je to ona, která nás zahrnuje a vlastní. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale vypravuje nás na cestu, umožňuje svědectví a dialog se všemi. Na druhé straně světlo víry, nakolik spojené s pravdou lásky není cizí hmotnému světu, protože láska se prožívá vždy v těle i duši; světlo víry je světlem vtěleným, které proudí ze zářného života Ježíšova. On osvěcuje i hmotu, spoléhá na její řád, ví, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání. Víra a hledání Boha 35. Světlo víry v Ježíše osvěcuje také putování všech, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci různých náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha. O Henochovi se říká, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu (Žid 11,5), což není možné bez víry, protože kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají (Žid 11,6). Můžeme tak pochopit, že putování zbožného člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něj stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, než setkání? Ještě předtím nacházíme postavu Ábela, jehož víra je také chválena, a pro ni se Bohu zalíbily jeho dary, oběť prvorozenců z jeho stád (srv. Žid 11,4). Zbožný člověk se snaží poznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je zářící, a mohou jej najít i ti, kdo ho hledají s upřímným srdcem. 29 De Trinitate, XV, 11, 20: PL 42, 1071: "verbum quod intus lucet". 30 Srv. De civitate Dei, XXII, 30, 5: PL 41,

24 Freska na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích. Obrazem tohoto hledání jsou Mágové, vedení hvězdou až do Betléma (srv. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo Boží světlo jako cesta, jako hvězda, která vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o Boží trpělivosti s našima očima, které si musí zvyknout na jeho jas. Zbožný člověk je na cestě a musí být ochoten se nechat vést, vyjít ze sebe, aby našel Boha, který vždy překvapuje. Tento Boží respekt k očím člověka nám ukazuje, že když se k Němu člověk přibližuje, lidské světlo se nerozplývá v zářné Boží nezměrnosti, jako hvězda pohlcená svítáním, ale stává se tím zářivější, čím je blíže původnímu ohni, jako zrcadlo, jež tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho zářném životě, v němž se zjevuje počátek i dokonání dějin 31. Neexistuje žádná lidská zkušenost, žádné putování k Bohu, jež by nemohlo být přijato, osvíceno a očištěno tímto světlem. Čím více se křesťan pohrouží do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je s to chápat a provázet cestu každého člověka k Bohu. Poněvadž víra se ztotožňuje a cestou, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevřou lásce a vydají se na cestu s tímto světlem, které dokáží přijmout, žijí už, aniž by to věděli, na cestě k víře. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají jeho důležitost k nalezení pevných zaměření v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale také proto, že při vnímání jak velkolepý a krásný je život, tuší, že Boží přítomnost by jej činila ještě velkolepějším. Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám už předtím než uslyšel hlas Boha, hledal jej v planoucí touze svého srdce a procházel celý svět s otázkou, kde je Bůh, až se Bůh smiloval nad tím, který jediný ho mlčky hledal 32. Kdo se vydá na cestu konání dobra, už se přibližuje k Bohu a je už podpírán jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní osvěcovat naše oči, když kráčíme k plnosti lásky. 31 Srv. Kongregace pro nauku víry, deklarace. Dominus Iesus (6. srpna 2000), 15: AAS 92 (2000), Demonstratio apostolicae praedicationis, 24: SC 406,

25 Víra a teologie 36. Protože víra je světlem, zve nás, abychom do ní vstoupili, stále více zkoumali obzor, který osvěcuje a tak stále více poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie není možná bez víry a že je součástí samotného putování víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vyvrcholilo v Kristově tajemství. Prvním důsledkem je, že v teologii se při bádání a poznávání neuplatňuje pouze snaha rozumu jako je tomu v experimentálních vědách. Boha nelze redukovat na předmět. On je Subjektem, který se dává poznat a zjevuje se v osobním vztahu. Pravá víra směruje rozum, aby se otevřel světlu přicházejícímu od Boha, aby, veden láskou k pravdě, dokázal hlouběji poznat Boha. Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které Bůh pronáší sám o sobě, protože je věčným dialogem společenství, a člověka uvádí do nitra tohoto dialogu 33. Součástí teologie je proto pokora, která se nechává dotknout Bohem, uznává své meze tváří v tvář Tajemství a s ukázněností, rozumu vlastní, se vydává zkoumat neproniknutelné bohatství tohoto Tajemství. Teologie dále sdílí církevní formu víry; její světlo je světlem věřícího subjektu, kterým je církev. Na jednu stranu to předpokládá, že teologie je ve službě víry křesťanů, pokorně opatruje a prohlubuje víru všech, zvláště těch nejprostších lidí. Dále pak, vzhledem k tomu, že teologie žije z víry, nepovažuje magisterium papeže a biskupů ve společenství s ním za něco vnějšího, za omezení své svobody, ale naopak za jeden ze svých vnitřních, konstitutivních momentů, neboť magisterium zajišťuje kontakt s původním zdrojem a poskytuje tedy jistotu čerpání z Kristova Slova v jeho celistvosti. TŘETÍ KAPITOLA PŘEDÁVÁM, CO JSEM PŘIJAL (srv. 1 Kor 15,3) Církev, matka naší víry 37. Kdo se otevřel Boží lásce, naslouchal jejímu hlasu a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechat pro sebe. Protože víra je slyšením a viděním, jako slovo a jako světlo se také předává. Když apoštol Pavel mluvil ke Korintským, použil právě těchto dvou obrazů. Na jedné straně říká: Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: Uvěřil jsem a proto jsem mluvil, věříme i my, a proto také mluvíme (2Kor 4,13). Přijaté slovo se stává odpovědí, vyznáním, a tak zaznívá pro druhé a zve je, aby uvěřili. Na druhé straně se svatý Pavel odvolává i na světlo: My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle 33 Srv. Bonaventura, Breviloquium, prol.: Opera Omnia, V, Quaracchi 1891, str.. 201; In I Sent., proem, q. 1, resp.: Opera Omnia, I, Quaracchi 1891, p. 7; Tomáš Akvinský, S. Th. I, q

26 velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako Mojžíš, jenž poté, co mluvil s Bohem, nesl v sobě odraz jeho slávy: [Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři (2Kor 4,6). Ježíšovo světlo se zračí v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří, tak přichází až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet jeho světlo k jiným, jako při velikonoční liturgií světlo velikonoční svíce rozžíhá mnoho dalších svící. Víra se předává takříkajíc, formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se zapaluje jeden plamen od druhého. Křesťané ve své chudobě zasévají tak plodné sémě, že se stává velkým stromem a je s to naplnit svět plody. 38. Předávání víry, která září pro všechny a na každém místě, vede také po časové ose, z generace na generaci. Protože se víra rodí ze setkání, ke němuž dochází v dějinách a osvěcuje naše putování v čase, musí se předávat po staletí. Nepřetržitým řetězcem svědectví se k nám dostává Ježíšova tvář. Jak je to možné? Jak si můžeme být jisti, že po věky čerpáme od pravého Ježíše? Pokud by člověk byl izolovaným jedincem, a my chtěli vycházet jen od individuálního já, jež chce najít jistotu svého poznání v sobě, tato jistota by nebyla možná. Nemohu vidět sám od sebe to, co se událo v době, pro mne tak vzdálené. Nicméně, tento způsob není jediným, kterým člověk poznává. Osoba žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, její život se stává větším v setkání s druhými. Také vlastní poznání, samo vědomí sebe sama, je jistým způsobem vztahové a spjato s jinými, kteří nás předcházeli: na prvním místě naši rodiče, kteří nám dali život a jméno. Sama řeč, slova, kterými vykládáme svůj život a svou realitu, k nám přicházejí od druhých, uchovávána v živé paměti druhých. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Tak je tomu i ve víře, která přivádí k plnosti lidský způsob chápání. Minulost víry, onen úkon Ježíšovy lásky, který dal ve světě vznik novému životu, přichází k nám v paměti druhých, svědků, živě uchován v jedinečném subjektu paměti, kterým je církev. Církev je matkou, která nás učí mluvit řečí víry. Tento aspekt zdůraznil ve svém evangeliu svatý Jan, když spojil dohromady víru a paměť, a obojí přidružil k působení Ducha svatého, který, jak říká Ježíš, připomene vám všechno (Jan 14,26). Láska, kterou je Duch a která přebývá v církvi, uchovává vzájemnou jednotu všech dob, činí nás Ježíšovými současníky, a tak se stává vůdcem našeho putování víry. 39. Nemůžeme věřit sami. Víra není pouze individuální volbou, k níž dochází v nitru věřícího, není izolovaným vztahem mezi já věřícího a božským Ty, mezi autonomním subjektem a Bohem. Ze své povahy se otevírá onomu my, dochází k ní vždy uvnitř společenství církve. Dialogická forma Kréda užívaná v křestní liturgii nám to připomíná. Víra se vyjadřuje jako odpověď na pozvání, na slovo, kterému je třeba naslouchat a které nevychází ze mne, proto spadá do dialogu, a nemůže být pouhým vyznáním, jež se zrodilo u jedince. Odpovědět v první osobě věřím je možné jen díky tomu, že patříme do velkého společenství, jen proto, že se zároveň říká věříme. K tomuto otevření vůči církevnímu my dochází podle vlastní otevřenosti Boží lásce, která není pouze vztahem mezi Otcem a Synem, mezi já a ty, ale v Duchu je také my, společenstvím osob. Proto ten, kdo věří, není nikdy sám, a proto víra tíhne k šíření, k tomu, aby zvala druhé do své radosti. Komu se dostane víry, objeví, že prostory jeho já se rozšiřují a rodí se v něm nové vztahy, které obohacují život. Tertulián to působivě vyjádřil, když říká o 24

27 katechumenovi, že po obmytí nového zrození je přijat do domu matky, aby vztáhl ruce a modlil se spolu s bratřími Otče náš, jako člen nové rodiny 34. Svátosti a předávání víry 40. Církev, jako každá rodina, předává svým dětem obsah své paměti. Jak to udělat, aby se z dědictví víry nic neztratilo, ale naopak vše se stále více prohlubovalo? Díky apoštolské tradici, uchovávané v církvi působením Ducha svatého, máme živý kontakt se základní pamětí. V podání apoštolů jak praví Druhý vatikánský koncil je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří 35. Víra totiž potřebuje prostředí, ve kterém se dá svědčit a sdílet, odpovídající a přiměřené tomu, co se sdílí. K předávání nějakého pouze naukového obsahu, ideje, by snad stačila kniha nebo opakování ústního podání. Avšak to, co se sděluje v církvi, co se předává v živé tradici, je nové světlo rodící se ze setkání s živým Bohem, světlo, které se dotýká osoby v jejím středu, v srdci, zapojuje její mysl, vůli i citovost, a otvírá ji živým vztahům ve společenství s Bohem a s druhými. K předávání této plnosti existuje zvláštní prostředek, který zasahuje celou osobu, tělo i ducha, niternost i vztahy. Tímto prostředkem jsou svátosti, slavené v liturgii církve. V nich se sděluje vtělená paměť, spjatá s místy a dobami života, vázaná na všechny smysly; osoba je do nich zapojena jakožto člen živého subjektu, do přediva komunitních vztahů. Je-li tedy pravdou, že svátosti jsou svátostmi víry, 36 je třeba také říci, že víra má svátostnou strukturu. Probuzení víry prochází skrze probuzení nového svátostného smyslu života člověka a křesťanské existence, a ukazuje, jak se viditelné a hmotné, otvírají tajemství věčného. 41. K předávání víry dochází na prvním místě křtem. Mohlo by se zdát, že křest je pouze způsob, jak symbolizovat vyznání víry, pedagogickým úkonem pro toho, kdo potřebuje obrazy a gesta, ale který by se vpodstatě mohl pominout. Jeden výrok svatého Pavla ohledně křtu nám připomíná, že tomu tak není. Říká, že tímto křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4). Ve křtu se stáváme novým stvořením a adoptivními Božími dětmi. Apoštol pak říká, že křesťan byl uveden do formy nauky (typos didachés), které ze srdce naslouchá (srv. Řím 6,17). Ve křtu člověk přijímá také nauku, kterou má vyznávat a konkrétní formu života, která vyžaduje zapojení celé jeho osoby a uvádí jej na cestu dobra. Je přenesen do nového prostředí, svěřen novému prostředí, novému způsobu společného jednání, do Církve. Křest nám tak připomíná, že víra není dílem izolovaného jedince, není úkonem, který může člověk vykonat, spoléhaje pouze na vlastní síly, ale musí být přijata vstupem do církevního společenství, které předává Boží dar; nikdo nekřtí sám sebe, stejně jako se nikdo sám nerodí k životu. Byli jsme pokřtěni. 34 Srv. De Baptismo, 20, 5: CCL 1, Dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, Srv. II. vatikánský ekumenický koncil, konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium,

28 42. Jaké jsou křestní prvky, které nás uvádějí do této nové formy nauky? Nad katechumenem je nejprve vzýváno jméno Nejsvětější Trojice: Otec, Syn a Duch svatý. Od počátku se mu tak předkládá syntéza putování víry. Bůh, který povolal Abraháma a který chtěl být nazýván jeho Bohem; Bůh, který zjevil své jméno Mojžíšovi; Bůh, který nám darováním svého Syna plně zjevil tajemství svého Jména, dává pokřtěnému novou synovskou identitu. Ukazuje se tak význam úkonu, který se provádí při křtu, ponoření do vody: voda je zároveň symbolem smrti, která nás vyzývá, abychom prošli obrácením vlastního já otevírajícím se většímu Já ; je však také symbolem života, lůna, ve kterém se znovu rodíme následováním Krista v jeho nové existenci. Ponořením do vody tak křest vypovídá o vtělené struktuře víry. Kristova činnost se nás dotýká v naší osobní realitě, radikálně nás přetváří a činí z nás adoptivní děti Boží, mající účast na božské přirozenosti; upravuje tak všechny naše vztahy, naši konkrétní situaci ve světě a ve vesmíru a otevírá je svému vlastnímu životu společenství. Tento dynamismus proměny, který je vlastní křtu, nám pomáhá chápat důležitost katechumenátu, který dnes, i ve společnostech se starobylými křesťanskými kořeny, kde rostoucí počet dospělých přistupuje k svátosti křtu, nabývá jedinečného významu pro novou evangelizaci. Je to cesta přípravy na křest, na proměnu celé existence v Krista. K pochopení spojitosti mezi křtem a vírou nám může pomoci připomínka slov proroka Izaiáše, který byl ve starověké křesťanské literatuře spojován se křtem: jeho útočištěm budou strmé skály... nebude mu chybět voda (Iz 33,16) 37. Pokřtěný, vykoupený z vody smrti, se mohl postavit na strmé skále, protože nalezl stabilitu, které se dá svěřit. Voda smrti se tak změnila ve vodu života. Řecký text ji popisuje jako vodu pistós, vodu věrnou. Voda křtu je věrná, protože se jí dá důvěřovat, protože její proud uvádí do dynamiky Ježíšovy lásky, zdroje jistoty pro naše životní putování. 43. Struktura křtu, jeho uzpůsobení jako znovuzrození, ve kterém dostáváme nové jméno a nový život, nám pomáhá chápat význam a důležitost křtu dětí. Dítě není schopno svobodného úkonu, kterým se přijímá víra, nemůže ji ještě samo vyznat, a proto ji jeho jménem vyznávají rodiče a kmotrové. Víra je prožívána uvnitř společenství církve, je vřazena do společného my. Dítě tak může být podporováno druhými, svými rodiči a kmotry, a může být přijato do jejich víry, která je vírou církve, symbolizovanou světlem, jež otec zažíhá od velikonoční svíce při křestní liturgii. Tato struktura křtu ozřejmuje důležitost součinnosti církve a rodiny při předávání víry. Rodiče jsou povoláni podle slov sv. Augustina nejenom k tomu, aby rodili děti k životu, ale aby je přinášeli k Bohu, aby křtem byly znovuzrozeny jako děti Boží a dostalo se jim daru víry 38. Spolu s životem je jim tak dána základní životní orientace a jistota dobré budoucnosti, orientace, která bude později posílena ve svátosti biřmování pečetí Ducha svatého. 44. Svátostná povaha víry nachází svůj vrcholný výraz v eucharistii. Tato je drahocenným pokrmem víry, setkáním s Kristem, reálným způsobem přítomným, s nejvyšším projevem lásky, darem sebe sama, který rodí život. 37 Srv. Epistula Barnabae, 11, 5: SC 172, Srv. De nuptiis et concupiscentia, I, 4, 5: PL 44, 413: "Habent quippe intentionem generandi regenerandos, ut qui ex eis saeculi filii nascuntur in Dei filios renascantur". 26

29 V eucharistii nacházíme průsečík dvou os, po nichž se odvíjí putování víry. Na jedné straně osa dějin: eucharistie je úkon paměti, zpřítomnění tajemství, ve kterém minulost, jako událost smrti a zmrtvýchvstání, ukazuje svoji schopnost otvírat budoucnosti, předjímat konečnou plnost. Liturgie nám to připomíná svým hodie dnes tajemství spásy. Na druhé straně je tu i osa, která vede z viditelného světa do neviditelného. V eucharistii se učíme vidět hloubku reality. Chléb a víno se proměňují v tělo a krev Krista, který se zpřítomňuje na své velikonoční cestě k Otci: tento pohyb uvádí nás tělo i duši - do pohybu celého tvorstva vstříc své plnosti v Bohu. 45. Ve slavení svátostí církev předává svoji paměť, zvláště vyznáním víry. Nejde v něm ani tak o vyjádření souhlasu se souhrnem abstraktních pravd. Naopak, ve vyznání víry se celý život vydává na cestu k plnému společenství s živým Bohem. Můžeme říci, že v Krédu je věřící vyzván, aby vstoupil do tajemství, které vyznává a nechal se proměnit tím, co vyznává. Pro pochopení smyslu tohoto tvrzení, pomysleme především na obsah Kréda. Má trinitární strukturu. Otec a Syn se spojují v Duchu lásky. Věřící tak vyznává, že středem bytí, nejhlubším tajemstvím všech věcí, je božské společenství. Kromě toho Krédo obsahuje také kristologické vyznání: znovu se procházejí tajemství Ježíšova života, až po jeho smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v očekávání jeho konečného příchodu ve slávě. Říká se tedy, že tento Bůh společenství, výměny lásky mezi Otcem a Synem v Duchu, je schopen obsáhnout dějiny člověka, uvést ho do svého dynamismu společenství, které má v Otci svůj počátek i svůj konečný cíl. Ten kdo vyznává víru, vnímá své zapojení do pravdy, kterou vyznává. Nemůže pravdivě pronášet slova Kréda, aniž by tím byl přetvářen, aniž by se pohroužil do dějin lásky, které jej zahrnují, rozšiřují jeho bytí a dávají mu podíl na velkém společenství, posledním subjektu, který vyznává Krédo a kterým je církev. Všechny pravdy, které se věří, vyjadřují tajemství nového života víry jako cesty společenství s živým Bohem. Víra, modlitba a Desatero 46. Při věrném předávání paměti církve jsou podstatné další dva prvky. Na prvním místě modlitba Páně, Otče náš. V ní se křesťan učí sdílet samu duchovní zkušenost Krista a začíná se dívat Kristovýma očima. Vycházeje od Toho, který je Světlo ze Světla, od Jednorozeného Syna Otce, poznáváme Boha také my a můžeme v jiných zažehnout touhu přiblížit se k Němu. Stejně tak je dále důležitá spojitost mezi vírou a Desaterem. Víra, jak jsme řekli, se jeví jako putování, cesta, po níž je třeba jít, kterou otevřelo setkání s živým Bohem. Proto ve světle víry, bezvýhradného svěření se Bohu, který zachraňuje, nabývá Desatero své nejhlubší pravdy, obsažené ve slovech, jež uvádějí deset přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země (Ex 20,2). Desatero není souhrnem negativních předpisů, nýbrž konkrétních ukazatelů, jak vyjít z pouště sebevztažného já, uzavřeného do sebe sama, a vstoupit do dialogu s Bohem, nechat se zahrnout jeho milosrdenstvím a jeho milosrdenství přinášet. Víra tak vyznává Boží lásku, původ a oporu všeho, nechává se pohnout touto láskou k putování vstříc plnosti společenství s Bohem. Desatero se jeví jako cesta vděčnosti, odpověď lásky, která je možná proto, že jsme ve víře otevřeni zkušenosti proměňující Boží lásky k nám. Této cestě se pak dostává nového světla z toho, co učí Ježíš v Horském kázání (srv. Mt 5-7). 27

30 Dotknul jsem se tak čtyř prvků, které shrnují poklad paměti, kterou předává církev: vyznání víry, slavení svátostí, cesta Desatera, modlitba. Katecheze církve se tradičně vytvořila kolem nich, včetně Katechismu katolické církve, základního nástroje onoho jednotícího úkonu, kterým církev sděluje celý obsah víry, všechno, co sama je, a co věří 39. Jednota a celistvost víry 47. Jednota církve, v čase a prostoru, se pojí k jednotě víry: Jen jedno tělo, jen jeden duch... jedna víra (Ef 4,4-5). Dnes se může zdát uskutečnitelným spojení lidí ve společném zájmu, kteří se mají rádi, sdílejí stejný úděl a společný cíl. Velmi obtížným se však zdá chápání jednoty v téže pravdě. Zdá se nám, že jednota tohoto druhu odporuje svobodě myšlení a autonomii subjektu. Zkušenost lásky nám však naopak říká, že právě v lásce je možné mít společnou vizi, že v ní se učíme vidět realitu očima toho druhého, a že to náš pohled neochuzuje, nýbrž obohacuje. Pravá láska, podle míry božské lásky, vyžaduje pravdu a ve společném pohledu pravdy, kterou je Ježíš Kristus, se stává pevnou a hlubokou. Ta je také radostí víry, jednotou vidění v jediném těle a v jediném duchu. V tomto smyslu mohl svatý Lev Veliký konstatovat: Pokud víra není jedna, pak není vírou 40. Co je tajemstvím této jednoty? Víra je jedna na prvním místě díky jednotě poznávaného a vyznávaného Boha. Všechny články víry se vztahují k Němu, jsou cestami k poznání jeho bytí a jeho jednání, a proto mají jednotu vyšší než je jakákoli jiná, kterou můžeme vybudovat svým myšlením, mají jednotu, která nás obohacuje, protože se nám sděluje a činí nás jedním. Víra je navíc jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry: jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela v rovině Kristova těla a rozjímání o jeho tajemstvích; druhý typem je víra hlubší a dokonalejší, pravá víra vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedá nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář této domněnce, která nepřestává mít své kouzlo a své stoupence také v naší době, svatý Irenej zdůrazňuje, že víra je pouze jedna, protože vždy prochází jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by kdy přesahovala Kristovo tělo a jeho dějiny, neboť právě v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi tím, kdo o níž dokáže více a dlouze mluvit a tím, kdo o ní mluví málo, mezi tím, kdo je vyšší a kdo je méně schopný: ten první nemůže k víře nic přidat, ani ten druhý ji umenšit 41. Víra je konečně jedna, protože ji sdílí celá církev, která je jedno tělo a jeden Duch. Ve společenství jediného subjektu, kterým je církev, se nám dostává společného pohledu. Vyznáním téže víry spočíváme na stejné skále, jsme přetvářeni stejným Duchem lásky, vyzařujeme jediné světlo a sdílíme jediný pohled, jak proniknout realitu. 39 II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, In nativitate Domini sermo 4, 6: SC 22, Srv. Irenej, Adversus haereses, I, 10, 2: SC 264,

31 48. Vzhledem k tomu, že víra je jedna, musí být vyznávána v celé své ryzosti a celistvosti. Právě proto, že všechny články víry se pojí v jednotu, popření jediného z nich, byť by se zdál méně důležitým, by znamenalo zničení celku. Každá doba může najít snáze či hůře přijatelné body víry: proto je důležité bdít, aby se předával celý poklad víry (srv. 1Tim 6,20), aby se kladl patřičný důraz na všechny aspekty vyznání víry. Vzhledem k tomu, že jednota víry je jednotou církve, odejmout něco víře by znamenalo odebrat něco z pravdy společenství. Otcové popsali víru jako tělo, tělo pravdy s různými údy, v analogii s Kristovým tělem a jeho prodloužením v církvi 42. Celistvost víry byla spojována také s obrazem panenské církve, s její věrnosti v manželské lásce ke Kristu: poškodit víru znamená poškodit společenství s Pánem. 43 Jednota víry je tedy jednotou živého organismu, jak správně zdůraznil bl. John Henry Newman, když mezi charakteristickými známkami rozpoznávání věroučné kontinuity v čase, vypočítává její moc asimilovat v sobě všechno, co nachází v různých prostředích, do nichž vstupuje, v různých kulturách, které potkává, 44 přičemž všechno očišťuje a přivádí k nejlepšímu vyjádření. Víra se tak jeví jako všeobecná, katolická, protože její světlo roste, aby osvěcovalo celý vesmír a celé dějiny. 49. Pán svěřil církvi dar apoštolské posloupnosti jako službu jednotě víry a jejímu celistvému předávání. Díky ní je zaručena kontinuita paměti církve a je možné s jistotou čerpat z ryzího zdroje, z něhož víra vyvěrá. Záruka spojení se zdrojem je tedy dána živými osobami a odpovídá to živé víře, kterou církev předává. Stojí na věrnosti svědků, které si pro tento úkol vybral Pán. Proto magisterium vždycky mluví v poslušnosti k původnímu Slovu, na kterém se zakládá víra a je důvěryhodná, protože důvěřuje Slovu, kterému naslouchá, uchovává je a předkládá. 45 V promluvě na rozloučenou s efezskými staršími v Milétu, zaznamenanou svatým Lukášem ve Skutcích apoštolů, svatý Pavel dosvědčuje, že splnil poslání, které mu svěřil Pán, totiž zvěstovat všechno, co rozhodl Bůh (Skt 20,27). Díky magistériu církve můžeme dosáhnout celistvosti této vůle a s ní radosti, že ji můžeme v plnosti konat. ČTVRTÁ KAPITOLA BŮH JIM PŘIPRAVUJE MĚSTO (srv. Žid 11,16) Víra a obecné dobro 50. Při líčení dějin praotců a spravedlivých Starého zákona, list Židům klade důraz na podstatný aspekt jejich víry. Neprojevuje se pouze jako cesta, ale také jako budování, příprava místa, na kterém by člověk mohl přebývat spolu s ostatními. Prvním budovatelem 42 Srv. tamtéž., II, 27, 1: SC 294, Srv. Augustin, De sancta virginitate, 48, 48: PL 40, : "Servatur et in fide inviolata quaedam castitas virginalis, qua Ecclesia uni viro virgo casta cooptatur". 44 Srv. An Essay on the Development of Christian Doctrine, Uniform Edition: Longmans, Green and Company, London, , Srv. II. vatikánský ekumenický koncil, dogm. konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum,

32 je Noe, který v arše dokáže zachránit svoji rodinu (srv. Žid 11,7). Dále pak Abrahám, o kterém se praví, že bydlel ve stanech, protože věřil a čekal na město s pevnými základy (srov. Žid 11,9-10). Ve vztahu k víře tedy vyvstává nová spolehlivost, nová pevnost, kterou může dát jedině Bůh. Jestliže člověk víry staví na Bohu-Amen, na věrném Bohu (srv. Iz 65,16), a tak se sám stává pevným, můžeme dodat, že pevnost víry se vztahuje i na město, které Bůh připravuje pro člověka. Víra ukazuje, jak pevná mohou být pouta mezi lidmi, když je mezi nimi přítomen Bůh. Nevyvolává jenom vnitřní neochvějnost, pevné přesvědčení věřícího; víra osvěcuje také vztahy mezi lidmi, protože se rodí z lásky a sleduje dynamiku lásky Boží. Spolehlivý Bůh daruje lidem spolehlivé město. 51. Právě díky svému spojení s láskou (Gal 5,6) se světlo víry dává do konkrétních služeb spravedlnosti, práva a pokoje. Víra se rodí ze setkání s prvotní Boží láskou, v níž se jeví smysl a dobrota našeho života; tento pak je osvěcován do té míry, nakolik vstupuje do dynamiky otevřené touto láskou, nakolik se totiž stává cestou a praxí vstříc plnosti lásky. Světlo víry je s to ocenit bohatství lidských vztahů, jejich schopnost se uchovat, být spolehlivými, obohacovat společný život. Víra nevzdaluje od světa a není cizí konkrétnímu nasazení našich současníků. Bez věrohodné lásky by skutečně nic nedokázalo udržet lidi v jednotě. Jednota mezi nimi by byla myslitelná jedině na základě užitečnosti, na skladbě zájmů, na strachu, ale nikoli na dobru pospolitého života, nikoli na radosti, kterou může vzbudit pouhá přítomnost druhého. Víra dává porozumět architektuře lidských vztahů, protože zahrnuje jejich nejhlubší základ i konečný úděl v Bohu, v jeho lásce, a tak osvěcuje umění budování, stávaje se službou obecnému dobru. Víra je vskutku dobrem pro všechny, je společným dobrem, její světlo neosvěcuje pouze nitro církve, ani neslouží výhradně k budování věčného města na onom světě; víra nám pomáhá budovat naše společnosti tak, aby kráčely vstříc budoucnosti naděje. List Židům v této souvislosti nabízí příklad, když mezi lidmi víry zmiňuje Samuela a Davida, kterým víra dovolila konat spravedlnost (Žid 11,33). Tento výraz se tu vztahuje na jejich spravedlnost při vládnutí, na moudrost, která přináší lidu pokoj (srv. 1 Sam 12,3-5; 2 Sam 8,15). Ruce víry se pozvedají k nebi, ale činí tak, zatímco v lásce budují město, postavené na vztazích, jejichž základem je Boží láska. Víra a rodina 52. V Abrahámově putování k budoucímu městu, list Židům zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srv. Žid 11,20-21). První prostředí, v němž víra osvěcuje město lidí, se nachází rodině. Mám na mysli především stabilní svazek muže a ženy v manželství. Rodí se z jejich lásky, znamení a přítomnosti lásky Boží, z uznání a přijetí dobra pohlavní odlišnosti, díky níž se manželé mohou spojit v jediném těle (srv. Gen 2,24) a jsou s to zplodit nový život, projev dobroty Stvořitele, jeho moudrosti a jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku gestem, které zahrnuje celý život a který připomíná tolikeré rysy víry. Slíbit lásku, která je navždy lze tehdy, když se objeví plán, větší než vlastní projekty, který nás podpírá a umožňuje nám darovat celou budoucnost milované bytosti. Víra pak pomáhá přijmout plození dětí v celé jeho hloubce a bohatství, protože v něm dává poznat stvořitelskou lásku, která nám dává a svěřuje tajemství nové osoby. Takto se pro svou víru stala matkou Sára, spoléhajíc na Boží věrnost svým příslibům (srv. Žid 11,11). 30

33 53. V rodině doprovází víra všechna životní období, počínaje dětstvím: děti se učí důvěřovat lásce svých rodičů. Proto je důležité, aby rodiče pěstovali společné praktikování víry v rodině, aby provázeli zrání víry dětí. Zvláště mladí, kteří procházejí tak složitým životním obdobím, pro víru bohatým a důležitým, musejí cítit blízkost a pozornost rodiny i církevního společenství bohaté a důležité pro víru, potřebují na své cestě růstu ve víře cítit blízkost a pozornost rodiny a církevního společenství. Všichni jsme viděli jak na Světových dnech mládeže mladí lidé projevují radost víry, snahu žít stále pevnější a velkodušnější víru. Mladí lidé touží po velkém životě. Setkání s Kristem, nechat se uchvátit a vést jeho láskou rozšiřuje horizonty existence, dává jí pevnou naději, která neklame. Víra není útočištěm pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života. Dává objevit velké povolání, povolání k lásce, zaručuje, že tato láska je důvěryhodná, že stojí za to se jí odevzdat, protože její základ spočívá na Boží věrnosti, která je mocnější než každá naše křehkost. Světlo pro život ve společnosti 54. Víra, v rodině asimilovaná a prohloubená, se stává světlem osvěcujícím všechny sociální vztahy. Jako zážitek Božího otcovství a Božího milosrdenství se pak rozšiřuje na bratrské putování. V moderní době se usilovalo o vybudování všeobecného bratrství mezi lidmi, založeného na jejich rovnosti. Postupně jsme však pochopili, že toto bratrství zbavené odkazu na společného Otce, jako na svůj nejhlubší základ, se nedá udržet. Je tedy třeba se vrátit k pravému kořeni bratrství. Dějiny víry byly už od svého počátku dějinami bratrství, byť nikoli bez konfliktů. Bůh volá Abraháma, aby vyšel ze své země a slibuje mu, že z něj učiní jeden velký národ, jeden velký lid, na kterém spočine Boží požehnání (srv. Gen 12,1-3). V průběhu dějin spásy člověk zjišťuje, že Bůh chce všem lidem, jako bratřím, dát podíl na jediném požehnání, které nachází svou plnost v Ježíši, aby všichni byli jedno. V Ježíši se nám sděluje nevyčerpatelná Boží láska, a to i skrze přítomnost bratra. Víra nás učí vidět, že v každém člověku je pro mne požehnání, že světlo Boží tváře mne osvěcuje prostřednictvím tváře bratra. Kolik dobrodiní přinesl pohled křesťanské víry městu lidí k jejich společnému životu! Díky víře jsme pochopili jedinečnou důstojnost jednotlivého člověka, která nebyla ve starověku tak zřejmá. Ve druhém století pohan Celsus vyčítal křesťanům to, co pokládal za iluzi a podvod, totiž domnívat se, že Bůh stvořil svět pro člověka, a jeho postavil na vrchol celého vesmíru. Tehdy se ptal: Proč předpokládat, že zeleň roste pro lidi a ne spíše pro divokou zvěř, nemající rozum? 46 ; Díváme-li se na zemi z nebeských výšin, čím se liší naše konání od hemžení mravenců a včel? 47. Středem biblické víry je láska Boží, jeho konkrétní starost o každého člověka, jeho plán spásy, který zahrnuje celé lidstvo a celé stvoření a který vrcholí vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Je-li tato skutečnost zatemněna, schází kritérium pro rozlišení toho, co činí život člověka drahocenným a jedinečným. Ztratí své místo ve vesmíru, zřeknutím se své mravní odpovědnosti se rozplyne vpřírodě, anebo přivlastněním si bezmezné manipulace moci si nárokuje být absolutním sudím. 46 Origenes, Contra Celsum, IV, 75: SC 136, Tamtéž., 85: SC 136,

34 55. Víra nám, nadto, ve zjevení lásky Boha Stvořitele dává více respektovat přírodu, rozpoznat v ní gramatiku, Jím napsanou a příbytek, který nám byl svěřen, abychom jej kultivovali a opatrovali; pomáhá nám najít modely rozvoje, které se nezakládají jenom na užitečnosti a zisku, ale chápou stvoření jako dar, jehož jsme všichni dlužníky; učí nás nacházet spravedlivé formy vlády, uznáním, že autorita pochází od Boha, aby sloužila obecnému dobru. Víra stvrzuje také možnost odpuštění, které často vyžaduje čas, námahu, trpělivost a nasazení; odpuštění možné, pokud se objeví, že dobro je vždy původnější a silnější než zlo, že slovo, kterým Bůh utvrzuje náš život je hlubší než všechny naše negace. Mimochodem, i z čistě antropologického hlediska je jednota nadřazena konfliktu; musíme na sebe vzít také konflikt, ale jeho prožití nás musí vést k jeho vyřešení, překonání a přetvoření na článek řetězce, v rozvoj směřující k jednotě. Vytrácí-li se víra, je tu riziko, že se vytratí také základy žití, jak varuje básník T.S.Eliot: Potřebujete snad, aby vám kdo řekl, že i ty skromné úspěchy, které vám dovolují být hrdi na vychovanou společnost, stěží přežijí víru, které vděčí za svůj smysl? 48 Odstraníme-li z našich měst víru v Boha, oslabí se naše vzájemná důvěra, pohromadě nás bude držet jen strach, a stabilita bude ohrožena. List Židům praví: Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město (Žid 11,16). Výraz nestydět se se pojí k veřejnému uznání. Chce se tím říct, že Bůh veřejně, svým konkrétním jednáním vyznává svou přítomnost mezi námi, svou touhu upevnit vztahy mezi lidmi. Budeme se snad my stydět nazývat Boha našim Bohem? Budeme to snad my, kdo jej jako takového nebude vyznávat v našem veřejném životě a neprosazovat velkolepost společného života, který On činí možným? Víra osvěcuje sociální život; má tvůrčí světlo pro každý nový moment dějin, protože všechny události vztahuje k počátku a údělu všeho v Otci, který nás miluje. Útěšná moc v utrpení 56. Když svatý Pavel píše křesťanům Korinta o svých souženích a utrpeních, klade svou víru do souvislosti s hlásáním evangelia. Říká totiž, že se na něm naplňuje výrok Písma: Uvěřil jsem a proto jsem mluvil (2 Kor 4,13). Apoštol odkazuje na výraz ze Žalmu 116, kde žalmista zvolá: Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl:»jsem tak sklíčen!«(v. 10). Mluvit o víře znamená často mluvit také o bolestných zkouškách, ale právě v nich svatý Pavel vidí nejpřesvědčivější hlásání evangelia, protože ve slabosti a v utrpení vyvěrá a odhaluje se Boží moc, která překonává naši slabost a naše utrpení. Sám apoštol se ocitl v situaci umírání, jež se pro křesťany stane životem (2 Kor 4,7-12). Ve chvíli zkoušky nás víra osvěcuje, a právě v utrpení a slabosti se stává zřejmým, že nehlásáme sebe, ale Pána Ježíše Krista (2 Kor 4,5). Jedenáctá kapitola listu Židům končí odkazem na ty, kdo trpěli pro víru (srv. Žid 11,35-38), mezi nimi zaujímá zvláštní místo Mojžíš, který snášel urážky jako Kristus (srv. v.26). Křesťan ví, že utrpení nemůže být eliminováno, ale může dostat smysl, může se stát úkonem lásky, svěřením se do rukou Boha, který nás neopouští, a takto může být etapou růstu víry a lásky. Když křesťan rozjímá o sjednocení Krista s Otcem i ve chvíli největšího utrpení na kříži (srv. Mt 15,34), učí se podílet na pohledu samotného Ježíše. Dokonce je osvícena i smrt a může být prožívána jako poslední volání víry, poslední Vyjdi ze své země (Gen 12,1), poslední Pojď! vyslovené Otcem, jemuž se odevzdáme s důvěrou, že nám dá obstát i v tomto definitivním kroku. 48 "Choruses from The Rock" in: The Collected Poems and Plays , New York 1980,

35 57. Světlo víry nám nedává zapomenout na utrpení světa. Pro kolik mužů a žen víry byli trpící prostředníky světla! Tak pro svatého Františka z Assisi malomocný, anebo pro blahoslavenou Matku Terezu zkalkaty její chudí. Pochopili tajemství, které v nich je. Tím, že se k nim přiblížili, jistě neodstranili všechna jejich soužení, ani nedokázali vysvětlit každé zlo. Víra není světlem, které rozptyluje všechny naše temnoty, ale svítilnou, která vede v noci naše kroky, a to k putování stačí. Trpícímu člověku Bůh nedává zdůvodnění, které vše vysvětlí, ale nabízí svou odpověď ve formě přítomnosti, která doprovází, dějin dobra, jež se pojí ke každým dějinám utrpení, aby v nich otevřel průchod světla. Sám Bůh chtěl v Kristu sdílet tuto cestu s námi a nabídnout nám svůj pohled, abychom v něm spatřili světlo. Kristus je ten, kdo tím, že snášel bolest, dává víře začátek a vede ji k dovršení (srv. Žid 12,2). Utrpení nám připomíná, že služba víry obecnému dobru je vždy službou naděje, která hledí vpřed s vědomím, že jedině u Boha, u budoucnosti, která přichází od zmrtvýchvstalého Ježíše, může naše společnost nalézt pevné a trvalé základy. V tomto smyslu se víra sbíhá s nadějí, neboť i přesto, že náš pozemský příbytek zaniká, existuje příbytek věčný, který už Bůh slavnostně otevřel v Kristu, v jeho těle (srv. 2 Kor 4,16-5,5). Dynamismus víry, naděje a lásky (srv. 1 Sol 1,3; 1 Kor 13,13) nám tak dává přijmout starosti všech lidí, na naší cestě k onomu městu, které sám Bůh vystaví a založí (Žid 11,10), protože naděje neklame (Řím 5,5). V jednotě s vírou a láskou nás naděje uvádí do jisté budoucnosti, která se nachází v perspektivě, odlišné od iluzorních nabídek idolů světa, ale která dává nový impuls a novou sílu každodennímu životu. Nenechme si ukrást naději, nedovolme, aby byla promarněna bezprostředními řešeními a návrhy, které nám překážejí v cestě, které tříští čas a mění ho v prostor. Čas je vždycky nadřazen prostoru. Prostor krystalizuje procesy, čas naopak promítá do budoucnosti a vybízí kráčet s nadějí. Blahoslavená, která jsi uvěřila (Lk 1,45) 58. V podobenství o rozsévači svatý Lukáš uvádí tato slova, jimiž Ježíš vysvětluje význam dobré půdy : To jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek (Lk 8,15). Zmínka o dobrém a upřímném srdci v odkazu na slyšené a uchovávané Slovo, vytváří v kontextu Lukášova evangelia implicitní portrét víry Panny Marie. Samotný evangelista mluví o Mariině paměti a o tom, jak uchovávala v srdci vše, co slyšela a viděla, aby toto Slovo přineslo v jejím životě ovoce. Matka Páně je dokonalým obrazem víry, jak řekne svatá Alžběta: Blahoslavená, která jsi uvěřila (Lk 1,45). V Marii, Dceři Sionu, se dovršují dlouhé dějiny víry Starého zákona, s vyprávěním o mnoha věřících ženách, počínaje Sárou, ženách, které vedle praotců byly místem, na němž se naplňoval Boží příslib, a kde vzcházel nový život. V plnosti časů se Boží Slovo obrátilo k Marii, a ona jej přijala celou svou bytostí, ve svém srdci, aby se v ní stalo tělem a narodilo se jako světlo pro lidi. Ve svém Dialogu s Trifonem má svatý Justin pěkný výraz, v němž říká, že Maria, přijetím andělova poselství, počala víru a radost 49. V Matce Ježíšově se totiž víra projevila hojností plodů, a přinášíli náš duchovní život plody, jsme naplněni radostí, která je nejjasnějším znamením velikosti víry. Maria ve svém životě vykonala pouť víry, následováním svého Syna Srv. Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 100, 5: PG 6, Srv. II. vatikánský ekum. koncil. dogmatická konstituce o Církvi, Lumen gentium,

36 Putování víry Starého zákona je tak u Marie obsaženo v následování Ježíše a nechává se jím proměnit, když vstupuje do pohledu, který je vlastní vtělenému Božímu Synu. 59. Můžeme říci, že u blahoslavené Panny Marie se potvrzuje to, na co jsem před chvílí položil důraz, že totiž věřící je zcela stržen do svého vyznání víry. Pro svoje spojení s Ježíšem je Maria těsna spjata s tím, co věříme. V Mariině panenském početí máme jasné znamení Kristova božského synovství. Věčný původ Krista je v Otci, On je Syn v bezvýhradném a jedinečném smyslu; a proto se rodí v čase bez zásahu muže. Tím že je Syn, může Ježíš přinášet světu nový počátek a nové světlo, plnost věrné Boží lásky, která se dává lidem. Na druhé straně pravé Mariino mateřství zajistilo Božímu Synu pravé lidské dějiny, pravé tělo, ve kterém zemře na kříži a vstane z mrtvých. Maria jej bude provázet až ke kříži (srv. Jan 19,25), odkud se její mateřství rozšíří na každého učedníka jejího Syna (srv. Jan 19,26-27). Bude přítomna také ve večeřadle, po Ježíšově vzkříšení a nanebevstoupení, aby s apoštoly vroucně prosila o dar Ducha svatého (srv. Sk 1,14). Pohyb lásky mezi Otcem a Synem v Duchu prochází našimi dějinami; Kristus nás přitahuje k Sobě, aby nás mohl spasit (srv. Jan 12,32). Jádrem víry je vyznání, že Ježíš, Boží Syn, narozený ze ženy, nás skrze dar Ducha svatého uvádí do adoptivního synovství (srv. Gal 4,4-6). 60. K Marii, matce církve a matce naší víry se obraťme v modlitbě. Matko, pomoz naší víře! Otevři naše naslouchání Slovu, abychom poznali hlas Boží a jeho volání. Probuď v nás touhu kráčet v jeho šlépějích, vyjít z naší země a přijmout jeho příslib. Pomoz nám nechat se dotknout jeho láskou, abychom se jej mohli dotýkat vírou. Pomoz nám plně se Mu svěřit, věřit v jeho lásku, zvláště ve chvílích soužení a kříže, kdy je naše víra volána ke zrání. Zasévej do naší víry radost Vzkříšeného. Připomínej nám, že kdo věří, není nikdy sám. Nauč nás dívat se Ježíšovýma očima, aby On byl světlem na naší cestě. A toto světlo víry ať v nás stále roste, dokud nenadejde onen den, co nezná západu, kterým je sám Kristus, tvůj Syn, náš Pán! Dáno v Římě, u svatého Petra, 29. června, o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, v roce 2013, prvním mého pontifikátu. (Foto: papež František před ikonou Salus Populi Romani v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě). 34

37 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS HORA KARMEL - BAZILIKA STELLA MARIS února 2013 Naši návštěvu ve Svaté zemi začínáme tady, na Hoře Karmel, na místě proroka Eliáše, jehož jeskyni tu vidíme, a především na místě Panny Marie, Královny Karmelu. Pro naši pouť, kterou svěřujeme Jí, naší Matce, k nám překypující něžností, jak to dokazuje, když nám dává slavit tuto mši svatou pod jejím zázračným obrazem, známým v celém světě, - je to vskutku začátek plný příslibů a nadějí. Toto místo je naplněné dějinami a zbožností: tady se modlil Eliáš a tady vykonal nevídané zázraky, zvláště ten proti Baalovým prorokům, který ještě vzpomenu; tady viděl, jak z moře vystupuje obláček, který po třech letech sucha a hladu ohlašoval déšť, obláček, který se pak vždy vykládal jako symbol Matky Boží; tady pobýval prorok Elizeus, Eliášův učedník a nástupce, který odtud následoval ztrápenou šunamitskou ženu, která sestoupila až sem, a prosila ho, aby přišel vzkřísit jejího chlapce. Také pohané chovali k této hoře posvátnou úctu, jak dosvědčují filozof Pythagoras, císař Vespasián, historikové Tacitus a Svetonius. S šířením křesťanství přibývalo eremitů a mnichů, kteří obývali jeskyně na osamělých úbočích hory, aby žili v niterném spojení s Bohem, a tak vzbudili rozsáhlé duchovní hnutí, z něhož vzešel karmelitánský řád, který má tady své počátky. 35

38 Je proto krásné začínat naši tolik vytouženou pouť právě zde, u Mariiných nohou, a ve společenství tolika světců a světic karmelitánského řádu, kteří zdobili Církev všech staletí: Simon Stock, Terezie od Ježíše, Jan od Kříže, Markéta de Pazzi, Terezie od Dítěte Ježíše, Alžběta od Trojice, až po Edith Stein, Terezii Benediktu od Kříže, popravenou v Osvětimi. Rád bych vám důvěrně svěřil, jak je to krásné i pro mne slavit dnes mši svatou na tomto místě: vždyť jsem ve společenství mých moravských spoluobčanů, a zvláště pak proto, že mě maminka ještě jako chlapce zapsala spolu s bratrem do Tovaryšstva Karmelu, a každou noc uléhám skarmelitánským škapulířem: tady, na Karmelu, jsem před padesáti lety slavil svou první mši svatou ve Svaté zemi, a znovu jsem ji tu slavil vloni, prvního ledna. Stejně tak tomu bude i u vás, milovaní. Po celý život si uchováte v paměti mši svatou na Karmelu, která zahajuje vaši pouť. Prožíváme Rok víry, a celá pouť se soustřeďuje na rozjímání Kréda: dnes se zastavíme u prvních slov. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího. Při poslední lednové generální audienci věnoval Svatý otce tomuto počátečnímu bodu nicejskocařihradského vyznání nádhernou meditaci, kterou si můžete znovu přečíst v pěkném překladu otce Josefa ve Farním informátoru. Dnes se nad ní krátce zamyslíme připomenutím zázraku, který právě tady na Karmelu vykonal prorok Eliáš. Modlářský král Achab tu shromáždil Baalovy proroky, aby dali Eliášovi na vyučenou; tento však poté, co pranýřoval národ, že ztratil víru, jej vyzývá, aby se klaněl tomu, kdo je pravým bohem: buď Baalovi s jeho čtyřmi sty padesáti proroky, anebo Bohu Izraele; přikázal jim připravit oběť, aby sestoupil oheň z nebe a strávil ji. Proroci sázku přijali: po celý den vzývali svého boha, křepčili kolem oltáře, drásali se až do krve, ale marně: Eliáš se jim dokonce vysmíval, ale oběť zůstala netknuta. Konečně, v poledne, v hodinu kdy se v Jeruzalémě uctívá pravý Bůh, nechává Eliáš zbudovat oltář z dvanácti kamenů - podle počtu izraelských kmenů, dává připravit kusy z býčka, nechává hojně polít vše kolem oltáře, a takto se modlí k Hospodinu: Hospodine, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty Hospodin jsi 36

39 pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce (1Král 18,36s). Oheň spadl z nebe, sežehl celopal a vysušil vodu, která byla v příkopu. Všechen lid padl na svou tvář a volal: Hospodin je pravý Bůh. Hospodin je pravý Bůh! (tamtéž, 18,39). Ano, drazí bratři a sestry, Pán je Bůh, Pán je Bůh! Věřím v Boha, Otce všemohoucího! Naše slova víry, slova Církve, se shodují se slovy víry hlásané proroky Starého zákona. Vrátili jsme se bohužel do časů Eliášových! Žijeme v době, kdy se na Boha zapomnělo, odsunul se stranou, popřela se jeho existence, a jedná se tak, jako by neexistoval: ale koncentrační tábory jsou tu, aby ukázaly, že když se popře Bůh, popře se i člověk. Na tomto místě, kde znovu zazněla vítězná slova proroka, i my dnes večer opakujeme: Pán je Bůh, Pán je Bůh! Věřím v Boha, Otce všemohoucího: všemohoucího proto, že stvořil nezměrné obzory vesmíru i nekonečně nepatrné molekuly mikroorganismů; Otce proto, že nás miloval víc než svého jednorozeného Syna, kterého za nás vydal, aby nás zachránil: Otec nás miloval víc, než svého věčného Syna, Slovo! Milovaní, tato mše svatá i všechny další, které budou v těchto dnech následovat, jakož i svatá místa, která v této požehnané Zemi uvidíme, nám navždy vryjí do paměti, že Bůh je; Bůh existuje; Bůh nás každého osobně zná; Bůh nás miluje; Bůh nás provází po stezkách života, i když se tyto stávají temnými, spletitými a nic nechápeme; On však je nám po boku, drží nás za ruku, vždy na nás pamatuje. Milovaní věřící z Moravy, jste možná unaveni, a to jsme teprve na začátku cesty. Nechci vás unavovat. Ale tady na Karmelu, na Mariině hoře, před nezměrností nebe a šíří moře, které se pod námi v rajském pohledu otevírá, dodejme: je s námi také Maria, Hvězda mořská; bude nás v tyto dny provázet jako znamení prozřetelnosti nebeského Otce, jako Matka Spasitele i Matka naše: Ona bude hvězdou naší pouti, dá nám světlo, směr, rozhojní naši víru. Modleme se k ní slovy svatého Bernarda: Maria! Toto jméno znamená Hvězda mořská. Vzdouvají-li se vichry pokušení, narážíš-li na útesy soužení, k hvězdě se dívej, vzývej Marii... Jsi-li poděšen velikostí svých hříchů, zmaten nečistým svědomím, ustrašen přísností soudu, a už už tě pohlcuje tůň malomyslnosti a propast zoufalství, mysli na Marii. V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech, mysli na Marii, vzývej Marii. Stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci (In lode della vergine Maria, Om. II. S. Bernardi Opera, IV. str. 35). Ano, milovaní, tady na Karmelu, stejně jako v celém životě, mějme stále Marii na rtech s modlitbou, v srdci s láskou a důvěrou. Stále s Ní. S ní pěkné putování! 37

40 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS KAFARNAUM - PETRŮV DŮM - DOMUS ECCLESIAE ÚNORA 2013 Drazí poutníci, včera jsme byli na Mariině hoře Karmel, s výhledem na moře, a dnes se nacházíme v Petrově domě u Tiberiadského jezera, po němž jsme se teď plavili: jsme v Galileji, krajině, která byla scénou prvotního a velmi intenzivního Ježíšova působení: na nejposvátnějších místech jeho apoštolátu, kde vykonal velké zázraky, uzdravoval nemocné všeho druhu, kteří se ho chtěli dotknout, hlásal evangelium zástupům, které jej obklopovaly od rána do večera. Cítíme tu živou Ježíšovu přítomnost, protože slavíme mši svatou právě nad Petrovým domem, který byl také domem Ježíšovým. Drazí moravští poutníci, byli jste několikrát v Římě, kde Petr zemřel jako Kristův mučedník, a tam jsem svámi slavil eucharistii u jeho hrobu ve vatikánských kryptách; dnes jste, dnes jsme, na místě, kde Petr žil jako rybář se svou skrovnou rodinou, a slavím s vámi tuto mši svatou. Řím a Kafarnaum, Petrův hrob ve Vatikáně a jeho dům v tomto městě, jsou jako jedinou červenou nití, která spojuje Petrův život a jeho smrt, a shrnuje význam lásky, kterou choval k Ježíši. Lásky, na které spočívá Církev. Je nesmírnou milostí být dnes v tomto domě, 38

41 na začátku naší pouti. Kafarnaum je plné vzpomínek na Ježíše. Tady byl povolán Matouš, aby ho následoval jako apoštol, - opustil celnici, v níž celý den seděl a čekal v tomto významném hraničním městě na klienty, - a hned šel za Ježíšem a stal se autorem prvního evangelia; tady římský setník prosil Ježíše, aby uzdravil jeho těžce nemocného služebníka, a s vírou, kterou obdivoval sám Ježíš, nežádá, aby přišel do jeho domu, ale říká slova, která dosud opakujeme ve chvíli svatého přijímání: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven (Mt 8,3). Kafarnaum je živé! V tomto Petrově a Ježíšově domus Ecclesiae, zbudovaném na oktagonální bazilice ze čtvrtého století nad stavbami sahajícími až do prvního století, si můžeme udělat představu, jak vypadaly tyto Ježíšovy dny v Galileji, jak je popisují synoptická evangelia, především pak evangelium Markovo. Lidé vstávali velmi brzy, tím spíše rybáři jako byl Petr a jeho společníci: lidé však už byli uvnitř i před domem, v tak hojném počtu, že se tam ani nedalo vstoupit: vždyť chromý, který zde byl uzdraven, byl spuštěn před Ježíše střechou, kterou jeho nosiči odkryli. Ježíš procházel kamenitými uličkami města, sledoval práci, která se tu prováděla: v každém domě mlely obilí mlýny, které vidíme v Kafarnau tak četné, k přípravě domácího chleba, který se pak pekl v kuchyni: Ježíš měl před očima hospodyňky, zaneprázdněné hnětením těsta poté co do něj vložily kvas. Jiná hospodyňka svolává své sousedky, aby jim celá šťastná sdělila, že našla ztracenou minci: všechna gesta, která Ježíš zvěčnil ve svých podobenstvích. Když vyšel z města směrem k jezeru, potkával tu lidi, kteří na něj čekali, aby slyšeli jeho slovo, takže Petr jej mnohdy musel nechat nastoupit do loďky, aby ho mohli všichni slyšet. Tak kázal celý den, procházeje osadami na pobřeží či na návrší. Večer pak se vracel domů; ale v noci Ježíš vstával a odcházel na osamělá místa, aby se tam modlil, takže na úsvitu jej Petr s apoštoly šel hledat, protože dav z celého města se už tísnil; on však odpověděl, že musí jít jinam, aby hlásal evangelium městům i vesnicím, které ho čekaly. Vystoupíme ještě na Horu blahoslavenství, kde Ježíš 39

42 vyhlásil velkou Chartu, která má změnit svět: Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení tiší, blahoslavení šiřitelé pokoje, blahoslavení čistého srdce (Mt 5,3-11). Tady v Kafarnau pak byla synagoga, starší než ta, kterou jsme navštívili, kde se Izraelité shromažďovali v sobotu, aby naslouchali Zákonu a Prorokům: Ježíš ji navštěvoval, jak nám dále říkají evangelia. A z Janova evangelia slyšíme dodnes vrchol Ježíšova zjevení, ohlášení eucharistie, které zaznělo právě ve starobylé synagóze v Kafarnau: Já jsem chléb života... živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (srv. Jan 6,32-38). Milovaní bratři a sestry. Tady se hlásalo Boží evangelium, tady se naslouchalo slovům spásy Božího Syna, která jsou dosud živá v srdcích věřících. Připadá nám, jako bychom je tu slyšeli znovu. Před několika lety jsem četl, že nějaký vědec předpověděl, že jednoho dne bude vynalezen přístroj, kterým bude možné zachytit slova, která pronesly velké osobnosti minulosti, a která dosud tkví v prostoru. Tato pozoruhodná vize se ještě nenaplnila: ale pro nás, kteří věříme, jsou evangelia tímto přístrojem, který nám dává znovu naslouchat Ježíšovým slovům: a právě ve Svaté zemi nám připadá, jako bychom se vrátili do Ježíšovy současnosti a naslouchali mu, jako bychom i my sami byli obyvateli Kafarnaa. Dnes slova Kréda, která vedou naše kroky, obracejí naši víru k Němu: Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista. Nemohli jsme je snad ani slyšet na místě věrohodnějším, než je Kafarnaum. Ano, tady se Ježíš ukázal jako jediný Pán, jediný Spasitel, jediné světlo myslí, jediná láska srdcí: tady znovu zaznívají jeho slova, tady znovu prochází svými lidskými kroky, aby člověku oznámil, že jedině on, Kristus, je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6). Tady, na místě kde ještě cítíme jeho přítomnost a slovo, musíme obnovit vyznání své víry v Něj, přilnout k Němu, který je naší jedinou láskou a naší jedinou spásou. Dnes večer obnovíte v Káně své sliby manželské věrnosti. Ale tady, v Kafarnau, Mu všichni musíme obnovit svou bezvýhradnou, upřímnou a definitivní oddanost. Rozhodnout se pro Něj. Rozhodnout se pro jeho pravdu. Rozhodnout se pro jeho evangelium. Na závěr své řeči o Chlebu Života, jej mnozí - i z jeho učedníků - opustili, protože říkali: je to tvrdá řeč. Ale Ježíš nevzal zpět jediné slovo, které pronesl; ba co víc, obrátil se ke dvanácti a ptá se jich: Chcete snad i vy odejít? Petr mu jménem všech odpověděl: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Svatý Boží (Jan 6,7ss). Také dnes, na tomto místě, Petr odpovídá za nás, kteří se nacházíme v jeho domě; v Domus Ecclesiae, kde se ve víře Petrově obnovuje víra celé Církve. Spolu s ním opakujeme: Pane, ke komu půjdeme?. On pak nás všechny pevně vine k Ježíši, jedinému Spasiteli světa, abychom měli život. 40

43 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS HORA TÁBOR - BAZILIKA PROMĚNĚNÍ PÁNĚ ÚNORA 2013 inspirovala významná umělecká díla mimořádné krásy: stačí vzpomenout velký Raffaellův obraz ve vatikánských muzeích. Ježíš dává na několik okamžiků nahlédnout, kdo je: Bůh, Syn Boží, jas Otcovy moci. Vystupuje na horu, říká Lukáš, aby se modlil k Otci. A tam se proměňuje, to znamená ukazuje se v nové podobě Řekové nazývají Ježíšovo Proměnění Metamorfosis : jeho tvář se skví jako slunce, oděv je oslnivě bílý. Benedikt XVI. -Joseph Ratzinger, Je dobře, že jsme tady! (Lk 9,33). Minulou neděli, druhou postní, ještě předtím, než jsme se vypravili do Svaté země, nám postní liturgie jako každoročně představila Ježíšovo Proměnění, aby tak zdůraznila, že tentýž Ježíš, kterého uvidíme na Velký pátek ukřižovaného, je vyvolený Boží Syn, který se na této hoře zjevil v Otcově světle, a jehož musíme poslouchat jako samotného Boha. A dnes jsme právě tady, na hoře Tábor, a při eucharistickém slavení znovu prožijeme tentýž velký zázrak. Je dobře, že jsme tady! Ježíšovo Proměnění je zázrakem, Církvi velmi drahým, proto nám ho připomíná dvakrát v roce: na začátku doby postní a 6. srpna. Je událostí velké teologické a duchovní hloubky, která vždy poutala pozornost křesťanů a 41

44 v prvním díle své trilogie Ježíš z Nazareta, to komentuje těmito slovy: Proměnění je událostí modlitby: stává se viditelným to, co se odehrává v Ježíšově rozhovoru s Otcem: vzájemným niterným pronikáním jeho bytí s Bohem, jež se stává ryzím světlem. V jeho bytí jedno s Otcem, Ježíš sám je světlo ze světla. To, kým je ve svém nitru... se stává v tomto okamžiku poznatelným i pro smysly: Ježíšovo bytí v Božím světle, jeho vlastní bytí světla jako Syna (Benedikt XVI.-Joseph Ratzinger, Gesú di Nazaret, I., 2007, Rizzoli, str. 357). Velký německý teolog devatenáctého století, Matthias Joseph Scheeben, ve významném díle o Křesťanských tajemstvích, podal skvělý výklad této scény, když říká, že vpodstatě to byl zázrak, ohromný zázrak, ale trval jen několik okamžiků: větším zázrakem byl celý Ježíšův život, ve kterém po třiatřicet let skrýval před lidmi své božství: kdyby chtěl, mohl ho dát spatřit, ale lidé by nedokázali snést pohled na jeho jas: protože, jak říká Bible, člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Na scéně Proměnění hrají ústřední roli také další postavy: dva protagonisté dějin spásy, Mojžíš a Eliáš, kteří zpřítomňují odpověď vyvoleného národa na plán spásy, chtěný Bohem, jenž dal Zákon a poslal Proroky, aby připravili příchod Mesiáše: rozmlouvají s Ježíšem o jeho blížícím se exodu, jak říká Lukáš (9,31), totiž o jeho vykupitelském utrpení, od Boha připraveném už ve Starém zákoně. Dále jsou zde apoštolové, s Petrem, jako vždy prudkým, který tu chce postavit tři stany pro Ježíše a jeho partnery v dialogu: padají však k zemi, když spatří Ježíše v záři Otcovy slávy a slyší hlas samotného Boha, který promlouvá, zatímco se na hoře objevil oblak Ducha svatého: To je můj milovaný 42

45 Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7). Ano, člověk nedokáže snést zjevení božského. A je to právě Otec, který naplňuje scénu svou přítomností, a v naslouchání ukazuje způsob, jak následovat proměněného Krista. Úchvatná evangelijní scéna vévodí oslnivé mozaice v absidě, stejně jako tři věže průčelí svatyně připomínají stany, které chtěl Petr postavit. Ale také dvě kaple při vstupu do baziliky, zbytky starobylého kostela, připomínají pěknými mozaikami dvě velké biblické postavy, které se tu zjevily po Ježíšově boku. Krypta pak, v níž slavíme tuto eucharistii, připomíná čtyřmi nádhernými mozaikami zjevení, změny a proměny, jimiž Ježíš živí a zkrášluje svou Církev. Jeho narození, v němž se Ježíš umenšuje jako Dítě, aby nám dal vyrůst a povýšil nás až k sobě; jeho utrpení jako obětovaného Beránka; jeho vzkříšení s oslaveným Tělem; a bílá eucharistická Hostie, která v sobě zahrnuje celou skutečnost Ježíšova tajemství, který se pro nás stal člověkem a sám se zřekl svého božského vzezření. Je dobře, že jsme tady! Drazí přátelé! Náš výstup na horu Tábor je velkou milostí, protože jsme zde postaveni před celé bohatství Ježíšovy lásky k nám. Zjevuje se tu fantazie Boha, který nám dává jako Spasitele svého jediného Syna: jako nejgeniálnější umělec vymyslel Bůh pro svého Syna ty nejúchvatnější a nejneuvěřitelnější proměny, abychom také my byli proměněni v nová stvoření, a tak se stali jeho dětmi. Jsme povoláni k malým věcem, ale Bůh nás pozvedá až k sobě, činí nás sobě rovnými, aby nám daroval veškeré bohatství svého božství. O vánocích jsme v našich jesličkách viděli, že se chtěl narodit chudým, bohatým jen láskou své maminky Marie, a pozorností Josefa z Nazareta, muže spravedlivého, svého pěstouna, protože svou chudobou chtěl sám v sobě proměnit všechny lidi s jejich omezeními, slabostmi, s jejich hříchy, avšak stvořenými k jeho obrazu a podobenství. O Velkém pátku vidíme jiný aspekt této naprosté Ježíšovy chudoby, když po třech hodinách strašlivé agónie, všemi pohrdán, korunován trním, zbičován, umírá na drsném dřevě kříže smrtí S hlubokou až dech beroucí usebraností prosili na Hoře Proměnění o kněžské požehnání věřící pronásledované Církve v komunistické Číně. 43

46 otroků, aby nás učinil bohatými svou milostí, která jej vyšla tak draho. O velikonocích Ježíš vstupuje skrze kříž do Otcovy slávy, a dává nám svůj život, milost, která nás posvěcuje v tomto životě, slávu, která nám dává podíl na životě věčném, a tak nám získává zpět obraz, podle něhož na počátku stvořil člověka. A ve Svaté Eucharistii, v té maličké Hostii, kde žije proměněn do té nejmenší a nejbezvýznamnější přítomnosti, jakou jeho láska vůbec mohla vynalézt, zůstává stále s námi, uprostřed našich domovů i blízko našich pracovišť; živí nás sám sebou a svou láskou, v Něm nás činí bratřími a sestrami, a v tichu a radosti nás pozvedá k účasti na Božím životě. Milovaní, být křesťany, znamená být proměněni v samého Boha. Je pravdou, že tento poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám, jak říká svatý Pavel (2Kor 4,7). Jsme však proměněni v Boha, přetvořeni v Něj, stáváme se Božími dětmi, aby ve světě konečně zvítězil pokoj, odpuštění, bratrství, které je tváří samého Boha. Žijme jako proměnění, a svět se změní, stane se lepším, a také on se promění v nový svět, v civilizaci lásky. Usilujme o to, aby také naše rodiny, naše města, místa setkání a soužití se staly Táborem. Pane, je dobře, že jsme tady! Poutníci před bazilikou Proměnění Páně na Hoře Tábor. 44

47 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS NAZARET - BAZILIKA ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ - JESKYNĚ ÚNORA 2013 Dnes se nám dostalo velké milosti slavit mši svatou ke cti zvěstování Páně před uctívanou jeskyní, v níž Maria řekla své Ano andělovi poslanému od Boha, a kde Slovo Otce, stvořitelská Moudrost světa se vtělila a stala se pro nás člověkem, naším Bratrem, Ježíšem znazareta. Mnohokrát jsem slavil eucharistii na tomto místě, svatým mezi svatými, ale také v jeskyni Zvěstování, nyní bohužel uzavřené kvůli zamezení hojnému pronikání vody. Tady se událo to, co říkáme ve vyznání víry v Krédu: Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Pod mramorovým oltářem jeskyně jsou vytesána slova: Verbum caro HIC factum est: TADY se Slovo stalo tělem : jsou to samotná slova prologu Janova evangelia, slavnostní zvěst o vtělení Slova, s dodatkem Tady, historicko-geografickou kvalifikací, kterou nacházíme na všech svatých místech Ježíšova života. Ano, Slovo se vtělilo tady a nikde jinde. Tady se plně potvrdily dějiny spásy a tady začal Nový zákon, tady leží spojnice, která od té chvíle rozděluje dějiny na dobu před Kristem a po Kristu. Tady vše začalo tím, že Boží Syn přišel na zem, stal se Synem člověka, Synem Mariiným. Tato svatyně je rovněž klenotnicí mariánské úcty Církve: v horní bazilice jsou spodobněny velké obrazy Matky Boží, uctívané po celém světě; a v přízemí, v podloubí které rovněž obepíná spodní baziliku, a je jakoby Mariiným objetím všem 45

48 poutníkům, kteří sem přicházejí, jsou další nádherné mariánské ikony ze všech zemí světa, mezi nimi také jedna z někdejšího Československa, která je dílem umělce, jemuž jsem svěřil vitráže kaple Apoštolské nunciatury, aniž bych věděl, že pracoval i pro Nazaret. Naše myšlenky se nyní usebírají v meditaci velkého tajemství, které se tu připomíná: Slovo vstupuje do světa, aby nás vykoupilo. Dávní biskupové a Otcové, nazývaní Otcové Církve, tuto nevýslovnou skutečnost často shrnovali do slov: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím. Tady se uskutečnila obdivuhodná výměna mezi Bohem a člověkem, kterou nepřestává uctívat vánoční liturgie: Bůh odkládá svou vznešenost, svou všemohoucnost, svou svrchovanost, aby se stal jedním z nás. Jak řekl svatý Pavel: Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,6ss). Když Boží Syn přicházel na svět, jak říká list Židům, řekl: Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech ani obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy (Žid 10,5ss). Touto vůlí Otce a Syna jsme byli zachráněni. Nazaret je domem Ano, Tady jsem. Maria říká andělovi své Ano, své Tady jsem : ale před Ní a s Ní sám Boží Syn, když přicházel na svět, říká své Ano, své Tady jsem. Tady, v tichu, v usebranosti a modlitbě, odpověď Slova a Marie uskutečňuje spásu světa. Tady začíná radost ve světě. Nazaret je městem radosti. Když k ní anděl vešel, oslovuje ji pozdravem, kterému ani sama zpočátku nerozumí a je jím zneklidněna: Kaire, kekaritoméne, o kyrios metá sou (Lk 1,20). Slova přeložená do všech jazyků světa, italsky Ave Maria, česky Zdrávas Maria, líbezná slova, která jsme poprvé slyšeli ze rtů našich matek, ale která nejsou přesně těmi andělovými; on říká Marii: Raduj se, Maria, jsi plná milosti. V malém muzeu vedle baziliky se uchovává nápis ze II.-III. století, který je snad nejstarším Ave Maria světa: Kaire Maria, raduj se Maria. Ano, raduj se, Maria. Staneš se Matkou Boží, budeš milosrdnou Matkou lidí, budeš Causa nostrae laetitiae, příčinou naší radosti, jak Tě vzýváme v Loretánských litaniích, protože nám přinášíš Toho, který nás miluje, Toho, který nás zachraňuje. Ježíš přinesl na svět pravou radost, protože zničil hřích, přemohl moc ďábla, vrátil člověku jeho původní důstojnost a krásu Božího dítěte, stvořeného k obrazu a podobenství Trojjediného Boha. List Židům nám dále sděluje tajemné a zvláštní slovo: když mluví o Ježíšově smrti, říká nám, abychom měli oči upřeny na Toho, který místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu (Žid 12,2). Na kříži, v hodině naprosté opuštěnosti a 46

49 nejkrutějších muk, má Ježíš radost: radost, že nás zachránil, že nás zas učinil Božími dětmi, že nás znovu daroval Otci. Milovaní bratři a sestry. Křesťanství je náboženstvím radosti. Dnes však je bohužel mnoho těch, kdo na to zapomínají, anebo to vůbec nevědí. V přípravě na naši návštěvu místa Ježíšova křtu, máme dnes motto: Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Naší radostí je, že víme, že křest nás očistil od všech hříchů. Tato radost naší víry se však zrodila tady, v Nazaretě, při andělově zvěstování Marii. Na tomto místě znovu objevme radost naší víry, stále hlouběji ji prožívejme, stále konkrétněji ji praktikujme, ve spojení s Bohem, který nám zajišťuje radost i ve chvílích bolesti a zkoušky. Stejně jako Maria, jako Ježíš, který tady vstoupil do světa, naučme se i my vyslovovat své Ano, své Tady jsem. Odtud, kde všechno začalo, se učme věřit, milovat a žít evangelium, zdroj pravé radosti. Jděme vstříc Pánu, který k nám přichází, nesen v Mariině náručí. Nikdy nebuďme křesťany mrzutými, rozladěnými, stavějícími se proti všemu a proti všem: nebuďme proroky neštěstí. Žijme v radosti, nesme tuto radost druhým, dávejme se druhým. Buďme tvory onoho radostného Ano, jako Ježíš, který se tady vtělil, jako Maria, která je Pannou obětování a darování se Pánu. To je přání, které vám z celého srdce vyslovuji. Amen. Votivní svíce v nazaretské jeskyni, kam byl anděl Gabriel poslán od Boha k Panně, zasnoubené s mužem jménem Josef a ta Panna se jmenovala Maria: TADY SE SLOVO STALO TĚLEM A PŘEBÝVALO MEZI NÁMI! 47

50 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS JERUZALÉM - GETSEMANY BAZILIKA AGÓNIE - 1. BŘEZNA 2013 Slavíme mši svatou v bazilice Ježíšovy agónie. Dnes nás motto pouti zasazuje do mimořádné duchovní atmosféry tohoto dne: Trpěl pod pontským Pilátem, byl ukřižován a pohřben. Je to stěžejní den naší pouti, protože znovu prožijeme všechny etapy utrpení, smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána. Po zastaveních na Olivové hoře, zvláště onom, kde Ježíš plakal nad Jeruzalémem, a po mši svaté v getsemanské bazilice, projdeme úseky Křížové cesty, provázejíce Pána, nesoucího kříž na místo popravy; vstoupíme do baziliky zmrtvýchvstání, staneme na Kalvárii a vejdeme do Svatého Hrobu, kam byl Kristus položen a odkud vstal z mrtvých. Den vpravdě z nejposvátnějších, jehož památku si poneseme po celý život. Tato velká a strohá bazilika Agónie nese rovněž název bazilika národů, protože tyto přispívaly na její zbudování ve dvacátých letech minulého století. Toto místo bylo vždy srdcem poutí do Svaté země, které se od počátku konaly za cenu nesmírných obětí a těžkostí, i s nasazením života: neboť bezpočtu křesťanů toužilo po staletí modlit se tam, kde se Ježíš potil krví, kde byl zajat žoldáky v čele s Jidášem a přiveden před veleradu velekněží, zákoníků a starších k prvnímu výslechu. Toto místo bylo vždy místem kultu, na němž císař Teodosius zbudoval na konci IV. století baziliku, kterou poutnice Egerie označuje jako elegantní, neboli znamenité umělecké dílo. Původní 48

51 stavba byla zbořena a v průběhu staletí mnohokrát přestavována v mnohem skromnější chrám Svatého Spasitele, který pozvolna chátral, protože poutníci se raději ubírali do nedaleké getsemanské jeskyně. Poté, co se vlastníky stali Františkáni, podnikli významný archeologický průzkum a objevili nejen zříceniny předchozího kostelíka, ale dokonce odhalili i základy Teodosiovy baziliky, viditelné v nové bazilice. Ponurá a tichá atmosféra baziliky, z níž vystupují do popředí mozaiky tří lodí, velmi pomáhá znovu prožít s Ježíšem jeho utrpení v noci agónie. Tady jsou slova zbytečná. Do oné temné hodiny nás ponořují evangelia. Ježíš trávíval noci v Getsemanech, když přicházel do Jeruzaléma na židovské svátky, zvláště pak na velikonoce, a ve městě plném tisíců Izraelitů nebylo možné najít přístřeší, a zůstával v už zmíněné jeskyni, která nepochybně patřila některému z jeho přátel anebo možná jednomu z apoštolů. Oné noci Ježíš nechal apoštoly v jeskyni, vzal sebou Petra, Jakuba a Jana a zmocnil se ho smutek a úzkost. Řekl jim: Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou! Trochu podešel, padl tváří k zemi a modlil se: Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice odhodlán, ale tělo je slabé. Odešel podruhé a modlil se: Otče můj, nemůže-li mne tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvá vůle. A stejně se modlil i potřetí, zatímco apoštolové upadali do stále hlubšího spánku, až jim Ježíš oznámil, že přichází Jidáš s vojáky (srv. Mt 26,36-46 paral.). Od této chvíle nastupuje vláda temnot. Ježíš se nechává zajmout tímto démonickým násilím, aby až do dna naplnil Otcovu vůli. Liturgie dnešního rána, kdy Ježíš sestoupí na oltář, na kterém se jeho oběť obnovuje, nám zpřítomňuje tato jeho nevýslovná muka. Také on chtěl projít temnou nocí, o níž mluví mystici. Je mu odňata jakákoli satisfakce, Otec mlčí, zdá se nepřítomný: toto vzdálení se jej vrhá do stále nepochopitelnější temnoty. Úzkost tohoto napětí dává z jeho žil kanout krůpějím krve, a přichází anděl z nebe, aby ho utěšil. Sám jsa tvorem, utěšuje 49

52 neúčinnými slovy svého Boha, jenž stvořil i anděly. Nikdo jiný po Ježíšově boku v této agónii není. Ježíš přijímá a chce tuto samotu v Getsemanech, aby nás zachránil, a aby nám vždy stál po boku i ve chvíli naší smrti. Georges Bernanos ve svém velkém dramatu Dialogy Karmelitek, zasazeném do francouzské revoluce, popisuje hrůzu malé komunity řeholnic, které čekají, že budou odvedeny ke gilotině. Sestra Konstancie, ze všech nejmladší a nejživější, jim však říká: Sestry, já se nebojím, nebojte se; v oné chvíli nebudeme sami, protože s námi bude Ježíš. Chudák Ježíš neměl v Getsemanech nikoho, kdo by ho potěšil. Ano, v nejtragičtějším okamžiku svého utrpení neměl Ježíš po boku nikoho. Byl sám, aby Otci přinesl v oběť dar lásky, kterou nás měl vykoupit. A to učinil pro nás, kteří jsme byli hříšníci. Hříšníci, nehodní, nepřátelé. Svatý Pavel v listu Římanům dosahuje podstaty tohoto tajemství lásky, a ukazuje nám ho v jeho nejhlubším a nejpůsobivějším smyslu: Kristus zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření budeme zachráněni jeho životem (Řím 5,7s.10). Tady, ve svatyni Getseman, jako nikdy jindy chápeme velikost Kristovy lásky. Nesmíme však být pouhými diváky. Musíme se nechat pohroužit, pohltit touto láskou. Milovaní přátelé, dospěli jsme ke stěžejnímu bodu naší pouti, na němž dnes znovu procházíme celé Ježíšovo umučení. On je vytrpěl pro nás. A my? Musíme odpovědět, musíme se jednou provždy rozhodnout, že mu chceme patřit. Nastala chvíle, abychom šli do sebe, snad abychom vykonali dobrou svatou zpověď. Celý život však musí být chvílí obrácení, proměny, stávání se druhým Kristem. Jestliže On nás tolik miloval, proč Mu nedůvěřovat? Proč naše lhostejnosti, obavy, naše pochybnosti? On nás miluje! Ježíš řekl svaté Anděle z Foligna, která ve středu Svatého týdne rozjímala nad jeho utrpením: Nemiloval jsem tě žertem. Ne, Ježíš nás nemiluje žertem. Odpovězme mu celou svou láskou: od nynějška chci Ježíši žít pro Tebe, chci Tě milovat, chci se stát svatým! 50

53 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS BETLÉM - BAZILIKA NAROZENÍ PÁNĚ JESKYNĚ SV. JOSEFA - 2. BŘEZNA 2013 Tuto mši svatou slavíme v jeskyni svatého Josefa, v bazilice Narození našeho Pána Ježíše Krista: je to svaté místo, protože v těchto jeskyních, zbudovaných pod jeskyní Narození, žilo tolik svatých mnichů, jako svatý Jeroným, který zde přeložil celé Písmo svaté; a žily tu i svaté řeholnice jako svatá Paola a její dcera svatá Eustochie, římské šlechtičny, které následovaly svého učitele Jeronýma. Kousek výš se však nachází nejmenší, ale nejuctívanější místo světa: Jeskyně Ježíšova narození ve věkovité betlémské bazilice, kde jsou soustředěny všechny vzpomínky a místa vánočních svátků svatého narození našeho Pána, jež si každoročně podmaňují naše srdce. Slova, která jsme viděli vytesána pod oltářem Narození, vypovídají vše: Hic de Virgine Maria Jesus Christus natus est, TADY se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus. Tato slova, vyrytá do velké stříbrné hvězdy, kterou po staletí políbily milióny věřících, se nacházejí pod oltářem Narození, který připomíná místo, kde došlo k Mariinu panenskému porodu. Naproti, o něco níž, je místo jesliček s oltářem Mágů jediným, kde mohou katolíci slavit mši svatou kde se tajemní mudrci od Východu klaněli Dítěti spočívajícím na klíně Bohorodičky a Panny 51

54 panen. Vedle, kousek dál, se v tajuplném pološeru nachází maličký oltář jesliček, do nichž byl položen Boží Syn. Krásná umělecká díla Východu i Západu tu zobrazují všechny události, popsané ve dvou evangeliích Ježíšova dětství, Matoušově a Lukášově. Votivní svíce v Betlémské jeskyni, na místě, kde se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus. 52 Na několika málo čtverečních metrech se připomínají události, které změnily svět: Ježíšovo narození bylo jako mezník, rozdělující dějiny na dobu před Kristem a po Kristu, ante Christum natum a post Christum natum. Moderní kultura by chtěla vymazat z paměti dnešních lidí tyto události, které si všichni, a také nevěřící, připomínají s takovou něhou. I přes tyto šokující a nepochopitelné pokusy, událost zůstává: TADY se narodil Ježíš Kristus; TADY začal svůj život a své poslání Zjevujícího Otce a Spasitele lidí; TADY se změnily dějiny lidstva. Tady se obrátily hodnoty, kterým lidé věří, i když se mýlí; a ukázala se kritéria Boží, jediná, která platí. V Betlémě Bůh ukazuje svou logiku. Boží Syn se stává člověkem, ale zříká se všech privilegii lidské velikosti. Bůh se zříká sám sebe, jak praví

55 svatý Pavel, zříká se své božské podoby, aby přijal tu lidskou, až k smrti na kříži. Slovo Otce, stvořitelská Moudrost vesmíru, se stává křehkým, bezbranným dítětem, vystaveným vší nenávisti a nebezpečí, lidské pýše, jak ukazuje vraždění neviňátek, k němuž došlo tady v Betlémě, - a na to všechno odpovídá láskou. Bůh se stává maličkým, abych se my stali velkými: velkými pochopitelně ne podle našich ale podle jeho měřítek. Vždyť v jeho očích má hodnotu to, co se takovým nezdá, hodnotu má chudoba, scházející respekt od jiných, to, co je skryté, cenu má pravá hodnota lidského života, nikoli klamná a pomíjivá zdání, která chtějí dominovat, ale před Bohem nejsou ničím. Tato Boží logika se měří i volbami, které toto Dítě činí už od prvního okamžiku, kdy přišlo na svět. Přišlo pro chudé. Obyvatelé Betléma mu zavírají dveře, dávají přednost svému pohodlí, svým návykům, své servilnosti králi Herodovi. Avšak těmi prvními, které chtěl mít Bůh u svého Synáčka jsou chudí, vydědění. Jsou to betlémští pastýři, všemi opovrhovaní, považovaní za spodinu společnosti, protože kočovali svými ovcemi, byli špinaví, potulní, neznalí společenských konvencí občanského života. A přece právě k nim je poslán anděl, aby jim zvěstoval narození Božího Syna, tam na pole pastýřů, které dnes navštívíme; jsou to oni, kdo jako první najdou Dítě Ježíše a z celého srdce mu obětují své maličké dárky. Fresky, které v onom nádherném kostelíku uvidíme, vyjadřují zvláště v postavě chlapce, který pastýře doprovází, nejprve úžas, potom 53

56 štěstí z objevu, a nakonec radost, že našel Boha. Až poté co s nimi anděl promluvil, může vystoupit na nebe, aby s celým zástupem nebeských kůrů pěl slávu Bohu a pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení. Jistě, Ježíš přišel pro všechny, chudé i bohaté, neznalé i moudré: scéna návštěvy Mágů, která následuje hned potom, ukazuje, že prvními, kdo se klaněli Slovu, které se stalo člověkem, byli také mudrci, jimž papež Benedikt XVI. věnoval o letošní slavnosti Zjevení Páně jedinečnou homílii a popsal je jako neklidné hledače pravdy, vystavené rovněž nepochopení a kritice rozumných, aby čelili neznámu a našli onu Osobnost, o které nevěděli nic, dokonce dítě, které však bylo odpovědí na jejich neklid. A papež Ratzinger v nich viděl obraz biskupa a muže Božího, jehož se dotkl neklid Boha pro dobro člověka, kterého přišel zachránit a je ochoten podstoupit jakoukoli námahu, aby mu zvěstoval Boží pravdu. Kolik ponaučení v kouzlu a tichu Betléma si musíme osvojit! Také my, stejně jako pastýři a Mágové, musíme hledat v Ježíši Toho, který je rovný Otci, a stal se i Synem člověka, aby nám zjevil uvažování, myšlenky a logiku Boží. Dnes, kdy znovu prožíváme radost našich minulých i budoucích vánoc, prosme Ježíše, aby nás skutečně proměnil; ať nám dá podle Božího úradku a zákonů evangelia, ať nás naučí být maličkými, abychom v sobě měli pravou velikost: tu, že jsme se stali Božími dětmi, že jsme z Boha zrozeni jako nová stvoření, abychom věřili v jeho jméno a tak mohli vidět jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1,12ss). 54

57 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS TAYBEH FARNÍ CHRÁM KRISTA VYKUPITELE - 3. BŘEZNA 2013 /Překlad homílie pronesené v arabštině/ Drazí farníci z Taybeh! Jak si vzpomínáte, byl jsem tu s vámi ve vaší krásné a rozlehlé farnosti s početnou skupinou Famiglia cristiana, v září minulého roku, a mohl jsem na vlastní oči vidět živost a iniciativy vaší farnosti; zvláště jsem byl povzbuzen vaší aktivní a zbožnou účastí na slavení mše svaté, s doprovodem zpěvů vašeho znamenitého sboru. Jste vskutku příkladnou farností a zasloužíte si mnohem rozsáhlejší chvály: tu největší chválu vám však zjednává sám Pán, neboť vás naplňuje hojností svého požehnání. Dnes jsem přišel se skupinou 40 poutníků, kteří pocházejí z České republiky, v srdci Evropy, kde jsem byl jedenáct let apoštolským nunciem, zástupcem papeže: rok co rok konají významné pouti, a letos přišli do Svaté země, vedeni jejich dynamickým farářem. Navštívili jsme už různé svatyně a slavili mše svaté u Stella maris na Hoře Karmel, na Táboru, v bazilice Zvěstování v Nazaretě, v Jeruzalémě v Getsemanech, v jeskyni Narození v Betlémě, a zítra, v den odjezdu vykonáme poslední pouť do Emauz. Dnes je skupina tady s vámi a upřímně se těšila na tuto neděli, aby spolu s vámi sdílela eucharistii a účastnila se mše svaté, která nám zpřítomňuje Kristovu oběť. Jak víte, křesťané v České republice za marxistické ideologie mnoho vytrpěli, byli vyčleněni ze 55

58 společnosti, mnozí byli pro víru vězněni, zvláště kněží. Byli tam i mučedníci pro víru. A dnes nás všechny víra spojuje v jednu rodinu. O této III. neděli postní nám liturgie předkládá základní pravdy pro náš křesťanský život. V prvním čtení jsem slyšeli oslnivou stať o zjevení Božího jména. Mojžíš, poté co uprchl z Egypta, kde mu šlo o život, vystoupil na Horeb, Boží horu, Sinaj. Tam se mu zjevil Bůh v ohni, kterým hořel keř, aniž by shořel. Chtěl se přiblížit, aby se podíval na ten zvláštní jev, ale Bůh mu to nedovolí. Říká mu, že to místo je svaté. Nato mu Bůh zjevuje sebe sama: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův. A na Mojžíšův dotaz, který chce znát jeho jméno, aby mohl splnit své poslání před faraónem, odpovídá: Já jsem, který jsem: Já jsem posílá mě k vám (Ex 3,6.14). Bůh zjevuje sebe sama jako Spasitele: jeho jméno neznamená pouze že existuje, nýbrž že aktivně uskutečňuje spásu svého lidu. Druhé čtení a evangelium nás vybízejí k odpovědnosti, kterou máme před tímto dobrým a milosrdným Bohem. Svatý Pavel připomíná Korinťanům, že lhostejnost a hříchy Izraelitů natolik Boha zarmoutily, že pomřeli na poušti, i když byli svědky jeho velkých dobrodiní: to co před Ním platí nejsou kastovní privilegia, nýbrž zůstat věrnými Bohu: Když se tedy někdo domnívá, že stojí, uzavírá apoštol, ať si dá pozor, aby nepadl (1Kor 10,12). Ježíš pak, tváří v tvář velkým neštěstím, k nimž došlo v Jeruzalémě, připomíná nezbytnost pokání: Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete (Lk 13,3.5); a připomíná, že Bůh po nás žádá, abychom usilovali o ctnost a přinášeli plody života věčného, a nebyli poraženi jako planý strom: On, Ježíš, se za nás přimlouvá, aby Otec ještě s trestem posečkal, zda si nebudeme počínat, jak si přeje. Co to všechno znamená? Že netřeba ztrácet čas! Život není hra: jsme všichni povoláni následovat Ježíše a jeho evangelium; On nás vykoupil, když za nás prolil svou Krev. S Bohem se nežertuje!, říká svatý Pavel (Gal 6,7). To je velké ponaučení velmi vhodné pro dobu postní. Říká nám, že život je poslání, musíme pracovat a namáhat se, abychom plnili Boží vůli a strávit všechny své síly pro šíření jeho Království kolem 56

59 nás, v našich rodinách na našich pracovištích. Čas běží a soud se blíží. Buďme na nohou! Usilujme stále o dobro, a Pán, který každého z nás osobně miluje, nám pomůže zůstat věrnými, dávat dobrý příklad a žít pro Něj. Jeho pomoc nám nikdy nebude scházet. Drazí farníci, na závěr vás prosím, abyste se mnoho modlili za papeže Benedikta, který ve čtvrtek odstoupil poté, co pro nás tolik vykonal: Říkal jsem mu o vás a velmi se o Taybeh zajímal. A modlete se, aby kardinálové zvolili papeže, který povede Církev. Díky. Drazí poutníci z České republiky! Nejprve jsem musel pronést homílii k našim arabským křesťanským bratřím: a informoval jsem je také o vás, o strastech, kterými prošla vaše vlast, a které za komunizmu vytrpěli především křesťané. A nyní pár slov k vám. Dnes skutečně do důsledku žijeme motto tohoto dne naší pouti: Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev. Prožíváme vskutku mimořádnou zkušenost Církve, a lépe chápeme to, co ve víře vyznáváme: Církev je jedna, protože není rozdělena žádnou přehradou národů či ras. Církev je svatá, protože žije ze svátostí, především z eucharistie a mše svaté, protože je Matkou svatých v jediném objetí, spojujícím nebe se zemí. Církev je katolická protože je všeobecná, nejen proto, že žije ve všech částech světa, ale oceňuje a očišťuje kultury všech národů. Církev je apoštolská, protože je založena na Petrovi a apoštolech, jejímiž nástupci jsou biskupové. Liturgie této III. neděle postní je velkou katechezí o víře a o požadavcích, které sebou víra přináší pro náš křesťanský život. První čtení nám přineslo velké zjevení Božího jména. Na Sinaji, kam Mojžíš vystoupil, aby pásl stáda svého tchána, vidí keř, který hoří, ale neshoří; přichází blíž, ale Bůh ho zastavuje a říká mu, že místo, na kterém stojí, je svaté. Nato mu Bůh zjevuje své jméno: Jahve, Ten, který je. Tato definice je základem celé naší víry, protože definuje, že Bůh nejenom je, nejen existuje, ale všemu dává bytí a existenci, a je vždy přítomen v úsilí o uskutečňování naší spásy, jak říká svatý Ignác z Loyoly. Žijeme, protože nám Bůh dává život, a Bůh žije pro nás! Jeho jméno je naše spása! 57

60 Je-li Bůh ten, který je, Ten, který nás podpírá, aby nás zachránil a zachoval v Boží milosti na zemi, aby nás uvedl do své slávy v nebi, potom se musíme přičinit i my. Bůh nás nespasí bez nás. Musíme k Němu přilnout vírou, a pokud se náš život od Něj vzdálí hříchem, musíme se napravit, obrátit směr, změnit. To je obsah dalších čtení, Svatý Pavel nás přísně varoval: všichni otcové Izraele viděli Boží divy, byli vedeni jeho oblakem, suchou nohou prošli mořem, na poušti jedli manu a pili vodu ze skály: přesto se nezachránili, protože se chovali k Bohu nepřátelsky, a proto je všechny vyhubil. Proto, říká apoštol: Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. A přísný je také Ježíš v evangeliu: Pilát nechal krutě povraždit Galilejce, věž v Siloe padla na osmnáct lidí; a Ježíš napomíná: Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete (Lk 13,3.5). Je třeba změnit život, jinak se Božímu trestu neunikne. V krátkém závěrečném podobenství se Ježíš přirovnává k pokornému vinaři, který prosí svého pána, Nebeského Otce, aby ještě rok ponechal při životě strom, který nenese ovoce, aby konečně vydal plody, které od něj Bůh očekává. Milovaní, berme vážně svůj křesťanský život, přinášejme plody pokání podle učení evangelia a Církve: nebuďme nikdy líní, neteční, lhostejní, protože Pánův den nadejde právě když to nejméně čekáme, a On pronese soud nad naší nenaplněnou odpovědností. Stůjme, abychom v té chvíli nepadli. Svatý Augustin napsal: Bojím se, že Pán jde kolem : ano, jde kolem a vyzývá nás k obrácení; jestliže mu neotevřeme, podruhé se nevrátí. Proto buďme hojně konejme dobré skutky, prokazujme dobro všem kolem, zvláště našim rodinám, neusněme v lenosti. Pán nad námi stále bdí, buďme hodni jeho lásky, jeho ochrany, jeho milosrdenství. V tomto duchu musíme prožívat dobu postní, která je časem příhodným, dnem spásy. Jedině tak budeme moci slavit velikonoce, bohaté nevýslovnou radostí. A prosme za Svatého otce, který ve čtvrtek odstoupil: ať mu Pán odplatí všechno dobré, co nám dal, ať mu pomáhá a potěší ho, ať jej v novém životním stavu podpírá. A modleme se, aby Duch svatý obdařil otce kardinály svou inspirací, aby učinili správnou volbu, a dali Církvi papeže na výši Benedikta XVI. 58

61 Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS EMAUZY SVATYNĚ ZJEVENÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO EMAUZSKÝM UČEDNÍKŮM 4. BŘEZNA 2013 Drazí poutníci a poutnice. dnes máme milost i radost zakončit naši pouť tady, v Emauzích, kam jsme provázeli zmrtvýchvstalého Ježíše jako dva učedníci, o kterých mluví Lukášovo evangelium. Stejně jako oni, i my jsme poznali Ježíše u eucharistického stolu, jak nám naznačilo závěrečné motto našeho putování: Poznali ho při lámání chleba. Nastala chvíle hodnocení dnů prožitých ve Svaté zemi, během nichž jsme měli mimořádné duchovní zážitky, které navždy zůstanou vryty do našich srdcí. Je to naše povinnost, vždyť tento poslední den, který trávíme v Emauzích, je jakoby shrnutím všech předcházejících etap naší pouti. V evangelijním vyprávění jsme slyšeli jednu z nejkrásnějších stránek Bible. V týž den velikonoc dva pocestní, z nichž u jednoho je uvedeno jméno, Kleofáš, se vracejí z Jeruzaléma do Emauz, vzdálených asi sedm mil, kolem 11 kilometrů. Jistě jsou to Ježíšovi učedníci, protože se zármutkem komentují události umučení, a nevěří zprávě o Pánově zmrtvýchvstání, která se k nim už donesla. O tom všem rozmlouvají s Ježíšem, který se nepoznán připojuje k jejich putování. Když vyslechne jejich těžkosti, očekávání, která v souvislosti s Ním měli, i zklamání, v němž se nacházejí, důrazně je napomíná: Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje (Lk 24,25ss). Zatímco mluvil, v jejich zoufalých srdcích se začíná rozlévat naděje. Evangelium dále pokračuje, když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou 59

62 řekli: Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma? (tamtéž, 24,30ss). Tento úryvek znovu uslyšíme ve středu v oktávu velikonočním; a právem bylo řečeno, že zračí strukturu mše svaté, jak se slavila v nejranějších dobách Církve, v jejich dvou velkých částech: bohoslužbě slova, v níž se vykládal spásný plán Otce, který v Emauzích vyložil sám Ježíš; a lámání Chleba, v němž vrcholí slavení Eucharistie, která uprostřed komunity zpřítomňuje a obnovuje Kristovu smrt a vzkříšení. Ale můžeme také říct, že v tomto mimořádném vyprávění, a zvláště tady, v Emauzích, kde jsme semknuti kolem Eucharistie, máme jakoby shrnutí celé naší pouti, kterou musíme stále znovu procházet a prožívat. K tomu nám pomůže úchvatná modlitba, kterou recitujeme o nešporách Liturgie hodin každé pondělí IV. týdne v mezidobí. Říká: Zůstaň s námi, Pane Ježíši, neboť se schyluje k večeru; a jako náš společník na cestě, kterou nám zbývá ujít, svým milosrdenstvím rozehřej naše srdce a oživ naši naději, abychom tě spolu se svými bratřími dokázali poznávat ve slovech Písma a při lámání chleba. Ano, zůstaň s námi, Pane, neboť se schyluje k večeru : jsou to stejná slova, jakými se emauzští pocestní obrátili na Ježíše. On byl i s námi po celý tento týden, jedinečný v našem životě. Chystáme se znovu začít svůj běžný životní rytmus, s jeho povinnostmi a starostmi; a stejně jako oni, Jej potřebujeme i my, abychom si uchovali onu niternost lásky, která s Ním vtomto období nastala, abychom v Něm nacházeli zásadní životní odpovědi, a nikdy se nenechali ovládnout věcmi druhořadými, snad i škodlivými, které v nás mohou zastínit světlo, jímž nás v těchto dnech obdaroval. Zůstaň jako náš společník na cestě, kterou nám zbývá ujít : během těchto dnů jsme absolvovali dlouhé trasy, abychom navštívili nejvýznamnější místa našeho Vykoupení: mezi námi se zrodilo či vzrostlo opravdové přátelství a vtéto chvíli cítím povinnost poděkovat vašim jménem našemu drahému panu faráři, otci Josefovi, za všechno, co pro nás udělal -. Den co den však byl s námi Ježíš. Chceme, aby On stále zůstával s námi v putování, které máme nyní projít po cestách světa: On, Ježíš, musí zůstat jediným společníkem naší cesty, a to i po křivolakých stezkách, na něž můžeme narazit, abychom nikdy neztratili správnou orientaci našeho života, až do chvíle konečného setkání s Ním v nebi, kdy také my máme s Ním vejít do slávy Otce. Svým milosrdenstvím rozehřej naše srdce a oživ naši naději. Ano, všechno je milost, říká umíraje venkovský farář, nesmrtelný výtvor Bernanosův; my říkáme víc vše je milosrdenství, jak jsme to vnímali v každém dnu naší pouti, v modlitbě, Eucharistii, zpovědi i odpuštění našich hříchů. Jako emauzským učedníkům, i nám rozněcovalo srdce, když k nám Ježíš promlouval; jako v nich, tak i v nás rostla naděje. Tyto dary budou pro nás nadále v životě Církve: i v budoucnu ať Ježíš rozněcuje naše srdce svým Slovem a příslibem, že s námi zůstává až do konce světa (Mt 28,20). On ať vždy oživuje naši naději, abychom měli stále před očima příchod jeho království. 60

63 Abychom tě dokázali poznávat ve slovech Písma. Dvěma emauzským učedníkům se otevřely oči, když slyšeli Ježíšova slova. Také nám ať Písmo Starého a Nového zákona, které v těchto dnech skutečně naplnilo naše srdce, zůstává i nadále pokrmem našeho života, odpovědí na naše otázky, pokojem našich srdcí i ve chvílích vyprahlosti a pochybností. A při lámání chleba. V každém z těchto dnů byla naším světlem a naší silou Eucharistie. Ona ať zůstává našim stálým závazkem, středem našeho života, školou lásky k Ježíši i k bližním. Nikdy neříkejme: A konečně: spolu se svými bratřími. Bratrská atmosféra těchto dní byla největším darem naší pouti. Objevili jsme, že jsme Církví. Pochopili jsme, že nesmíme být izolovanými, individualisty, egoisty, ale že tvoříme jedno společenství, jednu rodinu. Církev neznamená já, ale my. Nepřestávejme hledat Pána spolu se svými bratřími a sestrami. Náš život se tak stane budováním solidarity, velkorysosti, snahou myslet nikoli na sebe, ale na druhé. Drazí věřící, dík za váš příklad. Bůh žehnej nám všem. nemáme čas, ne. Na Eucharistii musíme mít čas vždycky, vyjma těch nejzávažnějších situací. Neopomíjejme proto nikdy mši svatou o nedělích a svátcích. Neděle je den Páně, kdy Bůh odpočíval od všeho, co stvořil, a bylo to velmi dobré. Také my nacházejme odpočinek, oddech naší duše, stálou radost, že jsme Bohem milováni, a u Něj který jediný ji může dát, čerpejme sílu vytrvat, dávat dobrý příklad v rodině, být přesvědčenými a přesvědčivými křesťany. 61

64 62 Vidět a uvěřit na místě, kde se pro nás Bůh stal v Ježíši Kristu jedním z nás (Františka Beníčková o Peregrinatio Ad Fontes Salutis) Pouť do Svaté Země byla pro mne nezaslouženým darem. I když se mi tato možnost nabízela už asi třikrát, až potřetí jsem řekla pojedu. A všechny mé obavy i strach se rozplynuly. Zažila jsem takový pokoj, že jsem neměla žádné obavy i když můj věk přináší různé zdravotní potíže, viděla jsem před sebou jen cíl. Vidět a uvěřit na místě, kde se pro nás Bůh stal v Ježíši Kristu jedním z nás. Navštívit místa, kde se to stalo. Místo Zvěstování, Narození, Křtu, Obětování, života v Nazaretské rodině, hlásání Slova Božího, zázraků, utrpení, smrti, Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení, Seslání Ducha svatého. Vše, co jsem znala z Písma svatého jsem zde prožívala ve skutečnosti, že se to skutečně stalo, když jsme stála na místě, kde se to stalo. A má víra se upevnila. Je zde přímo cítit přítomnost Toho, který nás miloval a za nás se obětoval, a svým životem nám dal příklad života, který nás jistě přivede k věčnému cíli, kdy jej uvidíme tváří v tvář. Díky Pánu, Panně Marii, sv. Josefovi i všem našim křestním a biřmovacím patronům, jakož i duším našich zemřelých, kteří se za nás přimlouvali a přimlouvají, a díky panu kardinálu Coppovi za jeho velmi výstižné promluvy, v nichž když mu nemoc nedovolila se na pouť vypravit bylo znát, že je duchem snámi. Pečlivá příprava všeho jak po stránce duchovní, kdy jsme slavili denně eucharistii v nejvýznamnějších svatyních tak po stránce tělesné vynikající stravování, ubytování v hotelech, dobrá česká průvodkyně i muslimský řidič autobusu, jakož i výborné počasí, které nám Pán Bůh dopřál ani horko ani zima že jsme se mohli i v Mrtvém moři koupat. Vše je to pro mne nezasloužený dar, který si však nechci nechat pro sebe, ale chci se o něj dělit dál. Pán Bůh zaplať všem i milému společenství poutníků. Vím, že to, co jsme prožili se nedá napsat, to se musí prožít! A poznáme jen tolik, kolik nám Pán skrze Ducha svatého dá poznat a na nás je mít čisté, otevřené, tiché a pokorné srdce. Poutníci před bazilikou Proměnění Páně na Hoře Tábor, 27. února 2013

65 Karmel a Genezaretské jezero (poutní memento Hany Stejskalové) Eucharistie v bazilice Stella Maris na Karmelu (dole jeskyně proroka Eliáše), 26. února V době, když jsem navštěvovala střední školu, začaly se pořádat poutní zájezdy do Svaté země. Věřící paní, která chodila do stejného kostela, mi zjedné poutní cesty přivezla malý dárek - škapulíř P. Marie z hory Karmelské. Tehdy jsem si říkala: Kdybych tak jednou mohla navštívit Svatou zemi, jak toto poutní místo, tak i ostatní významná místa spojená s životem Ježíšovým. Jak roky plynuly, měla jsem jiné starosti, a na své přání jsem zapomněla. Až začátkem letošního roku na internetových stránkách farnosti Pustiměř mě zaujal plakátek, jenž oznamoval, že místní pan farář ve spolupráci s prestižní poutní společností Svatého Stolce organizuje Pouť k pramenům spásy sjeho Eminencí Giovannim kardinálem Coppou. Program pouti mne lákal již od prvního přečtení. Byla v něm nejen má vysněná hora Karmel, ale i další zajímavá místa, která jsem si přála navštívit. Nechtělo se mi však putovat samotné a tak jsem o této pouti řekla též své mamince. Ta byla nabídkou velmi nadšená a tak již bylo částečně rozhodnuto. Ještě jsme s rozhodnutím trochu váhaly, ale nakonec jsme se přece jen odvážily, a přes veškeré překážky, které se nám stavěly do cesty, jsme odcestovaly. Poté, co jsme přistáli ve Svaté zemi, odcestovali jsme přes nádherné přístavní město Haifu až na horu Karmel. Zde jsme společně s P. Josefem Beníčkem a s P. Vlastimilem Vaňkem slavili první mši svatou v bazilice Stella Maris. Tato nádherná svatyně mne uchvátila především sochou P. Marie s dítětem vnáručí a jeskyní proroka Eliáše, v níž jsem se mohla ponořit do modlitby. Po mši svaté jsme měli jedinečnou možnost vidět z vyhlídky osvětlené ulice města Haify a lodě na moři blikotající svými světly. Bahájské zahrady ležely přímo pod námi a my jsme je po odjezdu z hory Karmel mohli spatřit v záři reflektorů. Byl to úžasný zážitek, který nezklamal mé očekávání. Druhý den poutní cesty jsem se nemohla dočkat plavby po Genezaretském jezeře. Byla jsem velmi nadšena, že jsem jezero mohla pozorovat již při cestě na horu Blahoslavenství a při výhledu z této hory. Nastal čas a my se přiblížili k přístavišti lodí Genezaretského jezera. Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle. Nastoupili jsme do lodi a vypluli na jezero. Hladina jezera se čeřila malými vlnkami, které působil lehký vítr, a sluníčko příjemně svítilo. Nejprve byla za zvuku naší státní hymny vztyčena vlajka a potom P. Josef Beníček četl z Písma Svatého úryvky obsahující zázraky, které Ježíš učinil na Galilejském jezeře. V těchto chvílích jsem si uvědomovala velikost Ježíšovy moci. 63

66 Radostná zvěst evangelia v Ježíšově zemi (poutní svědectví Jaroslavy a Martina Navláčilových) Zakoušeli jsme velikou vděčnost za dar víry, jež se nám dostala skrze naše rodiče a naše předky, kteří neměli možnost navštívit tato svaté místa, Karmel tam jsme začali vdechovat Hospodinovu milost, krajinu Genezaretského jezera-hora Blahoslavenství a již tam bylo vidět na nás poutnících působení Ducha sv. a naše tváře se začínaly projasňovat, Kafarnaum,- uzdravení Petrovy tchýně, i my jsme prožívali sílu duchovního uzdravení, v Káni prožití Na Hoře Blahoslavenství na horizontu Galilejské moře. obnovení manželských slibů, Nazaretbazilika Zvěstování, břeh Jordánu-Qasr El Yahud vděčnost za obnovení křestních slibů, Betlém bazilika Narození radost za jeho narození, Jeruzalém - Olivovou horu, Getsemanskou zahradu-baziliku Agónie s hlubokým prožitkem Ježíšovy oběti, zvláštní atmosférou Křížové cesty s vkladem dnešní marnosti doby, setrvání ve vnitřním umrtvení v bazilice Svatého hrobu, a Jeho zmrtvýchvstání a setkání v Emauzích při závěrečné Eucharistii jsme zažívali přítomnost Krista a o to více máme v úctě své předky, kteří přes všechny těžkosti věřili a jenom svým čistým srdcem věřili, že Pan Ježíš Kristus je náš Spasitel a Vykupitel. Navštívili jsme osadu Taybeh, kde žijí jenom křesťané, jejichž víra je velká ve všech generacích a při Eucharistii jsme se cítili jako doma a uvědomili jsme si, jak naše víra je radostná, když vyplývá z naší Obnova křestních slibů u Jordánu, na místě, kde byl Ježíš pokřtěn od Jana. svobodné vůle, kterou nám dál sám Bůh Otec.Velmi jsme se radovali z víry, která plyne z našeho svobodného rozhodnutí žít v jednotě s Ježíšem a jak spojuje národy. 64

67 Pouť do baziliky Narození Páně: u sochy sv. Jeronýma v Betlémě. My jsme byli obdarováni, že nám bylo dopřáno té milosti od našeho společného Boha Otce na vlastní oči spatřit a dotýkat se míst, mohli jsme navštívit nádhernou krajinu, plnou jasné zeleni a květů, projasněných tváří nás poutníků a radosti, která gradovala, a když už jsme stáli na letišti v Tel Avivu, málo komu se chtělo odcházet z této krajiny Kristovy. Tichá noc v Betlémě (poutní slovo Ladislavy Mrázkové) Prožila jsem opravdu nezapomenutelné chvíle, těžko se mi označuje největší zážitek, protože vše bylo perfektní, organizace, lidé, nádherné mše v autentickém okouzlujícím prostředí, pohoda, ubytování, stravování, řidič, Ale asi největším zážitkem pro mě byla mše vánoční v Betlémě, píseň Tichá noc a následný vánoční dárek od Vás. Po zbytek života si jej budu ochraňovat jako největší relikvii. V těchto vypjatých dnech také myslím na Jeho Eminenci kard. Coppu, na jeho zdraví a na všemi věřícími tolik očekávanou volbu nového papeže. V hořejší místnosti večeřadle, na místě, kde Ježíš při Poslední večeři ustanovil Eucharistii. 65

68 66 Vyznání z krajiny, kde žil před námi Bůh Pouť mě naplnila novým, lepším, i když stále jen částečným, poznáním nesmírné Boží Lásky, jejíž velikost, ani kvalitu nelze slovy vyjádřit. Vrátil jsem se unavený ale naplněný velikou radostí z nového poznání Boha. Skutečně Bůh nás svou nesmírnou Milostí provázel na každém kroku! Při mších, návštěvách svatých míst, kterých se dotýkal Bůh mi Nešpory před Zdí nářků. až mráz po zádech procházel úctou a bázní, že i já nehodný jsem mohl stanout na těchto místech, modlit se a dokonce slavit mše svaté. Ale Boží Dary vždy přesahují člověka a tak s láskou a vděčností to vše přijímám. Velmi silný vjem mi byl darován na Hoře Proměnění, kde mě skutečně zahalil mrak Božího Ducha a do srdce mi vložil povolávám tě, což jsem já, který jsem nic, přijal s vědomím, ať se už povolání týká čehokoliv, ve své hrozné slabosti věřím, že to ve mně učiní Bůh Svou Mocí. Od té chvíle jsem po celou dobu poutě, na každém místě, zažíval Boží přítomnost. Další velmi silné byly chvíle ve chrámu Svatého hrobu. Cítil jsem jednotu se všemi modlícími se na tomto svatém místě i na celém světě. Také proto, že právě zde Bůh každoročně dosvědčuje Svou Lásku zázrakem sesláním blahodárného ohně v době pravoslavného termínu Zmrtvýchvstání. Galilejské moře, Betlém a místo narození našeho Pána Všechna místa, která jsme navštívili byla naplněná Boží přítomností, včetně Zdi nářků. Myslel jsem si, že toto místo je spíš spojeno s židovskou tradicí a neočekával jsem zde nic mimořádného. Jak jsem se mýlil! Musím konstatovat, že naše putování bylo skutečně u kořenů naší víry a k jejímu posílení. Doma mě čekalo krásné překvapení, můj syn 18 roků, který odpadl od víry, začal kouřit, možná si i zahrával s marihuanou, se rozhodl, že přestane kouřit. Už druhý týden nekouří. A rozhodl se, že chce nově poznat Boha! Díky Bohu! Modlím se, aby ho Bůh přitáhl k sobě. Drahý otče, jsem moc vděčný Bohu i Vám, že jsem směl stanout v krajině, kde žil mezi námi Bůh. Děkuji za všechny mimořádné milosti, kterých se nám dostalo. Lituji, že J. E. kardinál Coppa nemohl být s námi a vyprošuji mu milost uzdravení a všechny milosti, které by mu Bůh udělil, kdyby jel s námi. Nezanedbatelné je i to, že jsme mohli okusit místní stravování. Nejsilnější okamžik (poutní moment Ing. Jaroslava Krpce) Nejsilnějším okamžikem pouti do Svaté Země byla pro mě bohoslužba v Taybeh, kdy jsem užasl nad krásou arabských zpěvů provázejících eucharistii. Odlišná melodika, harmonie, mentalita, geografická vzdálenost. Najednou jsem pocítil velice intenzivní radost nad tím, jak přes všechny rozdíly chválíme Boha v jednom Duchu. V tu chvíli jsem se neubránil slzám...

69 Pouť do Svaté Země - naděje zorientovat se a zamyslet nad podstatou žití (poutní svědectví Marie Kubišové) Milý Otče Josefe, moc děkuji Vám i všem poutníkům za prožité dny ve Svaté Zemi. Jsou to pro mě nezapomenutelné okamžiky a také nová cesta, na kterou jsem musela přejet ve svém osobním životě. Jela jsem stereotypně po dálnici života se svým životním spolujezdcem. Koncem roku jsem o svého spolujezdce přišla a já nevěděla jak z dálnice odbočit, neměla jsem navigátora. A najednou přišla naděje se zorientovat a zamyslet se nad podstatou žití - a to byla pouť do Svaté Země. Duchovní hloubka a poznání svatých míst, o kterých jsem si myslela, že jsou bůhvíkde a nebo, že byly a už nejsou mě nasměrovala na cestu užší, ale smysluplnější. Setkala jsem se tam s lidmi s vnitřní duchovní krásou a poznala jejich plné odevzdání Bohu. To mě dalo velký příklad, jak jít dál. A také vy Otče Josefe jste mě překvapil, jak jste pouť precizně připravil a Váš nádherný přístup - po stránce duchovního podání i po stránce lidské. Otče Josefe moc díky za pouť a jestli někde pojedete dejte vědět. Nezapomenutelné poutní momenty (poutní aggiornamento Josefa Adamce) Byly dvě situace, které mě hluboce oslovily. Energie mladých Palestinců, o tom už byl publikován příspěvek pana Ing. Krpce a hluboká, nestrojená zbožnost čínských poutníků na hoře Tábor. Snímek, na kterém jim udílíte požehnání, přikládám. A teď to čerstvé, co mě v mysli přeneslo do chrámu Národů v Getsemanech. V homílii otce kardinála Coppy zazněl při vzpomínce na Ježíšovu agónii odkaz na drama Georgese Bernanose "Dialogy Karmelitek". Ve středu jsem byl večer účastníkem vynikajícího koncertu České filharmonie v 67

70 Rudolfínu, který koncipoval a dirigoval vynikající rakouský dirigent Mafréd Honeck. V první polovině koncertu zaznělo Ave Maria Antona Brucknera (vzpomínka na Nazaret) a dále finále z opery Francise Poulenca Dialogy karmelitek (dle Georgese Bernanose), fantasticky zrežírované panem dirigentem. A hned je zde asociace na homílii otce kardinála Coppy: Byl s námi v myšlenkách nejen na pouti, ale vrací se do našich vzpomínek i dnes, kdy už každý prožíváme něco jiného ale vzpomínky se navrací! A protože finále opery je vlastně modlitba Salve Regina, zase vzpomínka na vchod do baziliky Zvěstování v Nazaretu. O provedení tohoto díla bych se mohl rozepsat, to ale není cílem této mojí úvahy. A ve třetí části první poloviny koncertu zazněla Stabat Mater Karola Szymanovského a hned byly myšlenky u odpolední Křížové cesty a baziliky Svatého Hrobu. Tak tedy závěrem, díky za přizvání na pouť, velice oslovena byla i manželka, které imponovalo ryzí, bratrské společenství spolupoutníků. Hluboké oslovení Getsemany (poutní vyznání Terezy Makyčové) Drahý Otče Josefe, srdečně Vám děkuji za poutní zajezd, kterého jsem se mohla zúčastnit, za všechny dopisy, poutní promluvy kardinála Coppy, Poutní Vademecum I., II., III. Celý život jsem si přála být na místě kde se Pán Ježíš narodil, kde žil, trpěl a byl umučen za nás hříšníky. Mně hluboce a nejvíce oslovily Getsemany. Vždy když se cítím samotná, jsem cizinka a mám nějaké problémy v životě spojuji se s Pánem Ježíšem v Getsemanech a prosím, ať je se mnou. Tehdy zvlášť mocně cítím, že je, pomáhá a těší. Pán Ježíš neměl v Getsemanech nikoho, kdo by ho potěšil, cítil s ním, modlil se s ním - apoštolové klidně spali. Pán Bůh tak miloval svět že vydal svého jediného syna na smrt kříže a přece by stačila jediná krůpěj krve. V tom mne hluboce oslovila promluva pana kardinála Coppy v Getsemanech. 68 Dotek Boží přítomnosti u Svatého Hrobu (poutní memento Marie Kubišové) Milý otče Josefe, pouť k Pramenům spásy byla pro mě velkým duchovním přínosem a uklidněním. Památky sv. země na mne dýchaly duchovnem našich předků a velkou vírou, když mohli takovou krásu s pomocí Boží vystavět, navštěvovat a sloužit Bohu. Vyvrcholením této pouti se pro mne stal okamžik napětí, když jsem vešla ke Svatému hrobu. Tady jsem pocítila dotek přítomnosti Boha, který mě dojmul až k pláči. Chtěla bych poděkovat, za tuto krásnou pouť plnou duchovních zážitků Vám a všem lidem, s kterými jsem tuto pouť prožila. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam , GSM: ; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: /0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks. Ve formátu pdf na

71 Vděčnost Jeho Eminenci (Peregrinatio Ad Fontes Salutis ve slovu Libuše Martinkové) Je pro mě velice těžké vybrat a vyjádřit zvlášť silný moment z tak vzácné pouti "K pramenům spásy". Již jen stát na posvátných místech byl silný zážitek a slyšet Slova z Písma tyto ještě více prohloubilo. Stát na svatých místech, slavit společně mši svatou a slyšet od Vás promluvy Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy považuji za ohromnou výsadu, za dotek Boží lásky. Bylo mi velice, velice líto, že Jeho Eminence pan kardinál nemohl být s námi, naše pouť by byla ještě krásnější a bohatší. Vážím si jeho příkladu a velmi mu děkuji za jeho modlitby a oběti za nás a i já se v modlitbách přimlouvám za jeho uzdravení a za vše, co potřebuje. Pane faráři, děkuji Vám, že tyto homílie vlastníme, jsou pro mě jako vzácné perly a jsem nesmírně šťastná, že se k nim můžu vracet, aby zapouštěly kořeny hluboko a přinášely užitek. V každé homílii slyším jasné a zcela zásadní vzkazy, výzvy - tak důležité - na cestu životem. Z celého srdce Jeho Eminenci Giovannimu kardinálu Coppovi děkuji za všechno, zvláště za to, jakou je nám inspirací. Pane faráři, moc milé překvapení jste nám všem připravil v podobě vánočního dárku - růžence a pozvání k jeho modlitbě. Nejsilnější, nějak zvláštně mocný a hluboký dotek byl pro mě - stanout, být ve SVATYNI SVATÉHO HROBU. Nelze vyslovit, co se odehrává v nitru člověka... jsem ráda, že jsme čekali v řadě a mohli pobýt... připravit se na tuto vzácnou chvilku... být na místě UDÁLOSTI... VZKŘÍŠENÍ. Ke Svatyni Svatého Hrobu mi navazují nezapomenutelné Emauzy. Něco úžasně krásného, celá mše svatá, homílie Jeho Eminence, Te Deum - nesmazatelně nádherný závěr naší pouti. Síla a povzbuzení na cestu. Pane faráři, jsem Vám velice vděčná za naši pouť a z celého srdce Vám děkuji za všechno tak pečlivě, excelentně a "all inclusive" připravené. Jsem naplněna velkou a hlubokou radostí. Také velmi děkuji naši milé paní průvodkyni Kateřině, jak nás úžasně doprovázela svým výkladem i pomocí po celou dobu našeho pobytu ve Svaté Zemi a všem poutníkům za velmi krásné společenství. A koupání v Mrtvém moři - jedinečně skvělá a sladká relaxace paradoxně v tak slaném moři a báječné osvěžení. Osloveni poutí (shrnutí životní pouti ve svědectví Marie a Ladislava Beníčkových) Prožili jsme hodně nezapomenutelných chvil a jsem za to vděčná, že jsem nezaváhala a přihlásila taky manžela, který se mnou a se všemi všechno prožíval a viděl. Má víra se upevnila, když jsem mohla navštívit místa, kde se všechno událo a prožívat silné momenty při všech Eucharistiích na místě, které jsme navštívili. Jeden ze silných prožitků Petrův dům v Kafarnau.,,Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista" jsme nemohli slyšet na věrohodnějším místě. Nazaret bazilika Zvěstování Páně, místo s hlubokým prožitkem Ježíšovy oběti bazilika Agonie a bazilika Svatého Hrobu. Město Betlém - v bazilice Narození Ježíše Krista. V jeskyni, kde jsme slavili mši svatou vánoční se vším všudy. Zase Vámi, všechno připravené a nic neopomenuté. Tento zážitek, bude u nás živý o každých vánocích. Taybech-hluboký obdiv a úcta k Palestinským křesťanům. Moc zajímavé a povzbudivé. A pak zvláště při Eucharistii v Emauzích mimořádně duchovní zážitek. Shrnutí celé naší pouti, která je velkým naplněním našeho života. 69

72 Nebojte se! Otevřte, ba dokořán rozevřete brány Kristu! MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie z oděvu bl. Jana Pavla II.