FRANTIŠKA BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O VÍŘE

Transkript

1 ENCYKLIKA PAPEŽE FRANTIŠKA BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O VÍŘE 1. Světlo víry tímto výrazem označila tradice Církve velký dar, přinesený Ježíšem, jenž se v Janově evangeliu představuje takto: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje těmito slovy: Bůh, který řekl:»ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci (2Kor 4,6). V pohanském světě prahnoucím po světle se ujal kult boha Slunce, Sol invictus, vzývaného při jeho úsvitu. Přestože slunce vycházelo den co den, bylo zcela zřejmé, že není s to prozářit svým světlem celou lidskou existenci. Slunce totiž neosvěcuje celou realitu, jeho paprsek nedokáže proniknout až do stínu smrti, tam, kde se lidské oko jeho svitu zavírá.

2 Pro víru ve slunce říká svatý mučedník Justin nebyl dosud nikdo ochoten zemřít 1. Křesťané, vědomi si velkolepého obzoru, který jim otvírá víra, nazývali Krista pravým sluncem, jehož paprsky dávají život 2. Martě, která oplakávala smrt bratra Lazara, Ježíš praví: Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží (Jan 11,40). Kdo věří, vidí; vidí díky světlu, které osvěcuje celou trasu cesty, protože k nám přichází od vzkříšeného Krista, jitřenky, co nezapadá. Iluzorní světlo? 2. A přece, když se mluví o tomto světle víry, můžeme slyšet námitku tolika našich současníků. V novověku se myslelo, že toto světlo mohlo být dostačující pro dávné civilizace, ale není už pro nové časy, pro člověka, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem. Z tohoto pohledu se víra jevila jako iluzorní světlo, které člověku bránilo pěstovat smělost vědění. Mladý Nietzsche vybízel sestru Alžbětu, aby riskovala a vydala se novými cestami..., v nejistotě autonomního postupu. A dodal: V tomto bodě se rozcházejí cesty lidstva: chceš-li dosáhnout pokoje duše a štěstí, klidně si věř, ale chceš-li být učednicí pravdy, pak hledej 3. Víra jakoby odporovala hledání. Odtud Nietzsche rozvine svou kritiku křesťanství, které údajně zlehčilo smysl lidské existence, když odňalo životu novost a dobrodružství. Víra by pak byla jakousi iluzí světla, která brání našemu putování svobodných lidí na cestě k zítřku. 3. Tak došlo k tomu, že víra byla přidružena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký prostor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam, kde už člověk nemohl dosáhnout jistot. Víra se tedy chápala jako skok do prázdna, který podstupujeme pro nedostatek světla, vedeni slepým citem; anebo jako subjektivní světlo, které je snad s to rozehřát srdce, přinést soukromou útěchu, ale které nelze předložit jiným jako objektivní a společné světlo, které by osvěcovalo cestu. Pozvolna však se ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedokáže dostatečně osvítit budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Člověk se tak vzdal hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která osvěcují krátké okamžiky, ale nejsou s to otevřít cestu. Schází-li světlo, pak vše se stává zmateným, nelze rozlišit dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, která nám dává kráčet kol dokola, bez jakéhokoli směru. Světlo, které třeba objevit 4. Je proto naléhavě nutné znovu objevit povahu světla, které je vlastní víře, neboť, zhasne-li jeho plamen, pak i všechna ostatní světla ztratí svou sílu. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, protože dokáže osvěcovat celou existenci člověka. Aby nějaké světlo bylo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z originálnějšího zdroje, musí vposledku vycházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svou lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a postavit život. Proměněni touto láskou, dostáváme nové oči, zakoušíme, že je v ní velký 1 Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 121, 2: PG 6, 758. Klement Alexandrijský, Protrepticus, IX: PG 8, Brief an Elisabeth Nietzsche (11. června 1865), in: Werke in drei Bänden, München 1954, 953s. 2 2

3 příslib plnosti, a otvírá se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, se jeví jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši putování v čase. Na jedné straně vychází z minulosti, je světlem zakládající paměti, totiž Ježíšova života, v němž se zjevila jeho naprosto důvěryhodná láska, schopná přemoci smrt. Vzhledem k tomu, že Kristus vstal z mrtvých a vede nás za hranici smrti, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované já vstříc šíři společenství. Tehdy chápeme, že víra nedlí v temnotě; že je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co před svatým Petrem vyznal svou víru, popisuje ji jako jiskru, co se v plamen vznítí, a jak nebeská hvězda v duši mé se třpytí 4. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující obzory naší cesty v době, kdy člověk obzvlášť toto světlo potřebuje. 5. Pán před svým utrpením ujišťoval Petra: Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala (Lk 22,32). Potom jej žádal, aby v téže víře utvrzoval své bratry. Vědom si úkolu, svěřeného Petrovu nástupci, vyhlásil Benedikt XVI. Rok víry, čas milosti, který nám pomáhá pocítit velkou radost z víry, oživit vnímání šíře obzorů, které víra otvírá, abychom ji vyznávali v její jednotě a celistvosti, věrni Pánově památce, podporováni Jeho přítomnosti a působením Ducha svatého. Přesvědčení víry, jež činí život velkým a plným, zaměřeným na Krista a na sílu Jeho milosti, oživovalo misijní poslání prvních křesťanů. Ve Skutcích mučedníků čteme tento dialog mezi římským prefektem Rustikem a křesťanem Gerakem: Kde jsou tvoji rodiče?, tázal se soudce mučedníka, a ten mu odpověděl: Naším pravým otcem je Kristus a naší matkou víra v Něho 5. Víra, jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Kristu, byla pro tyto křesťany matkou, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli připraveni vydat veřejné svědectví až k smrti. 6. Rok víry začal v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Tato souvislost nám umožňuje vidět, že Druhý vatikánský koncil byl koncilem o víře,6 neboť nás vyzval, abychom do středu našeho církevního i osobního života znovu postavili primát Boha v Kristu. Církev totiž nikdy nepokládá víru za samozřejmou skutečnost, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby stále vedl její putování. Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v nitru lidské zkušenosti, kráčeje tak cestami současného člověka. UkTakto se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích. 7. Tyto úvahy o víře - v kontinuitě se vším, co o této božské ctnosti církevní magisterium prohlásilo7, - se míní přiřadit k tomu, co Benedikt XVI. napsal v encyklikách o lásce a naději. On už skoro dokončil prvotní znění encykliky o víře. Jsem mu za to hluboce 4 Ráj XXIV, Acta Sanctorum, Iunii, I, I když koncil nepojednává výslovně o víře, mluví o ní na každé stránce, přiznává ji životný a nadpřirozený charakter, předpokládá její celistvost a sílu, a staví na ni svá učení. Stačilo by připomenout koncilní výpovědi..., abychom si uvědomili, zásadní význam, jenž koncil v souladu s věroučnou tradicí církve přikládá víře, pravé víře, jejímž zdrojem je Kristus a tokem magisterium církve (Pavel VI., gen. audience z 8. března 1967). 7 Srv. např.. I. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o katolické víře, Dei Filius, cap. III: DS ; II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 5; Katechizmus katolické Církve,

4 vděčný, a v Kristově bratrství přijímám jeho cennou práci a připojuji k textu několik dalších příspěvků. Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž stále volán utvrzovat bratry v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává jako světlo na cestu každému člověku. Ve víře, Božím daru, nadpřirozené ctnosti Jím vlité, poznáváme, že nám byla nabídnuta obrovská Láska, byli jsme osloveni dobrým Slovem a přijetím tohoto Slova, kterým je Ježíš Kristus, vtělené Slovo, nás Duch svatý přetváří, osvěcuje budoucí cestu a dává v nás růst křídlům naděje, abychom se po ní mohli vydat s radostí. Víra, naděje a láska vytvářejí obdivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem. Jaká je tato cesta, kterou před námi otevírá víra? Odkud přichází její mocné světlo, jež osvěcuje putování zdařilého a úrodného života, naplněného plody? PRVNÍ KAPITOLA UVĚŘILI JSME V LÁSKU (srv. 1 Jan 4,16) Abrahám, náš otec ve víře 8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li pochopit, co je víra, musíme vyprávět o jejím putování, o cestě věřících lidí, jak ji na prvním místě dokládá Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahámovi, našemu otci ve víře. V jeho životě dochází k šokující skutečnosti: Bůh se na něj obrací Slovem, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá ho jménem. Víra se váže ke slyšení. Abrahám nevidí Boha, ale slyší Jeho hlas. Takto víra dostává osobní charakter. Z toho vyplývá, že Bůh není Bohem nějakého místa, ani Bohem vázaným na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž je Bůh jisté osoby, totiž Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpovědí Slovu, které osobně interpeluje, konkrétnímu Ty, které nás volá jménem. 9. Abrahámovi toto Slovo adresuje povolání a příslib. Především je to povolání vyjít ze své země, pozvání, otevřít se novému životu, začátek exodu, který jej vypraví k nečekané budoucnosti. Vize, kterou dá Abrahámovi víra, bude vždy spojena s tímto krokem vpřed, který je třeba vykonat: víra vidí v té míře, nakolik se kráčí, v jaké se vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem. Toto Slovo obsahuje navíc příslib: četné bude tvé potomstvo, staneš se otcem velkého národa (srv. Gen 13,16; 15,5; 22,17). Je pravdou, že coby odpověď na Slovo, které předchází, bude Abrahámova víra vždy úkonem paměti. Tato paměť se však neupíná v minulosti, ale jakožto paměť příslibu, je s to otvírat se budoucnosti, osvěcovat kroky putování. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, zůstává úzce spjata s nadějí. 4

5 10. Po Abrahámovi se žádá, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, skutečnost zdánlivě prchavá a pomíjivá, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneotřesitelnějším, co vůbec může existovat, tím, co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako jistou skálu, na níž lze budovat s pevnými základy. Proto je v Bibli víra označena hebrejským slovem emûnah, odvozeným ze slovesa amàn, jehož kořen znamená podpírat. Výraz emûnah může znamenat jak věrnost Boha, tak víru člověka. Věřící člověk bere svou sílu ze svěření se do rukou věrného Boha. Pohrávaje si s oběma významy slova která se nacházejí v odpovídajících termínech řečtiny (pistós) a latiny (fidelis) - svatý Cyril Jeruzalémský velebí důstojnost křesťana, jenž dostává jméno samého Boha: oba jsou zváni věrní 8. Svatý Augustin to vysvětluje takto: Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž dává přísliby; věrný Bůh je tím, kdo dává to, co člověku slíbil Pro pochopení Abrahámovy víry je důležitý poslední aspekt jeho příběhu. Boží Slovo, třebaže sebou přináší novost a překvapení, není ničím, co by patriarchově zkušenosti bylo cizí. V hlase, který se obrací na Abraháma, tento poznává hlubokou výzvu vepsanou odjakživa do nitra svého bytí. Bůh pojí svůj příslib s oním místem, v němž se existence muže jeví vždy slibná: totiž s otcovstvím a zrozením nového života: Tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák (Gen 17,19). Tento Bůh, který žádá po Abrahámovi, aby se mu zcela svěřil, se dává poznat jako pramen, z něhož vyvěrá všechen život. Víra je tak spjata s Božím Otcovstvím, z něhož vzchází stvoření: Bůh, který volá Abraháma, je Bůh Stvořitel, Ten, který volá k bytí to, co není (Řím 4,17), Ten, který si nás vyvolil ještě před stvořením světa... abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista (Ef 1,45). Víra v Boha osvěcuje nejhlubší kořeny Abrahámova bytí, umožňuje mu poznat zdroj dobroty, která je počátkem všech věcí, a potvrzuje, že jeho život nemá původ v nicotě nebo náhodě, nýbrž v osobním povolání a lásce. Tajemný Bůh, který ho povolal, není Bůh cizí, ale Ten, který je původem všeho a všechno v existenci udržuje. Velká zkouška Abrahámovy víry obětování syna Izáka - ukáže, až nakolik je tato prvotní láska s to zaručit život i po smrti. Slovo, které je schopno dát vzejít synu v jeho mrtvém těle a v mrtvém lůně neplodné Sáry (srv. Řím 4,19), bude také schopno zaručit příslib budoucnosti přemáhající každou hrozbu či nebezpečí (srv. Žid 11,19; Řím 4,21). Víra Izraele 12. Dějiny Izraelského národa, v knize Exodus, pokračují ve stopách Abrahámovy víry. Víra se znovu rodí z původního daru: Izrael se otevírá jednání Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním k dlouhé cestě, aby se mohl klanět Hospodinu na Sinaji a zdědit zaslíbenou zemi. Božská láska má rysy otce, který provází na cestě svého syna (srv. Dt 1,31). Vyznání víry Izraele se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, o jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srv. Dt 26,5-6), vyprávění, které tento lid předává z pokolení na pokolení. Boží světlo svítí Izraeli skrze paměť skutků, které vykonal Hospodin, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných z rodičů na děti. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, je spjato s konkrétním životním 8 9 Cfr Catechesis V, 1: PG 33, 505A. In Psal. 32, II, s. I, 9: PL 36,

6 vyprávěním, s vděčnou vzpomínkou na Boží dobrodiní a na postupné naplňování Jeho příslibů. Velmi dobře to vyjádřila gotická architektura: ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže, na nichž jsou vyobrazeny posvátné dějiny. Boží světlo nám přichází skrze vyprávění jeho zjevení, a tak je schopno osvěcovat naše putování v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se naplňují jeho přísliby. 13. Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevěry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Hospodinem, lid nesnese tajemství skryté Boží tváře, nevydrží čas očekávání. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které zdánlivě vidění nabízí, je pozváním otevřít se zdroji světla v úctě k tajemství, které je vlastní Tváři, jež se chce zjevit osobně a v příhodný čas. Martin Buber uváděl tuto definici modloslužby pocházející od rabína Kocka: je modloslužbou, když se tvář v úctě obrací k tváři, jež není tváří.10 Namísto víry v Boha se dává přednost uctívání modly, jejíž tvář lze stanovit a jejíž původ je známý, protože jsme si ji zhotovili. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které by dalo vyjít z vlastních jistot, protože modly nemají ústa a nemluví (Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom sebe sama postavili do středu reality, v klanění se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, se ztrácí v mnohosti svých tužeb; pohrdá čekáním na čas příslibu, rozpadá se v tisíceru okamžiků svých dějin. Modloslužba je proto vždy polyteizmem, bezcílným přebíháním od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí labyrint. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které na něj křičí: Svěř se mi!. Víra, nakolik je spojena s obrácením, je opakem modloslužby; je odpoutáním se od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podpírá a usměrňuje život, která ukazuje mocnou svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk jistou cestu, která jej osvobozuje od scestí, kterému jej podrobují modly. 14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář; je to Mojžíš, kdo mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Hospodinovu vůli. Díky této přítomnosti prostředníka se Izrael naučil putovat v jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného my národa, který je ve víře jako jediný člověk, můj prvorozený syn, jak Bůh nazve celý Izrael (srv. Ex 4,22). Prostřednictví se tu nestává překážkou, nýbrž otevřeností: v setkání s druhými se pohled otvírá pravdě, která nás přesahuje. J.J. Rousseau naříkal, že nemůže vidět Boha osobně: Kolik jen lidí je mezi mnou a Bohem! 11; Je to tak prosté a přirozené, že Bůh šel za Mojžíšem, aby mluvil s Jean-Jacques Rousseauem? 12. Vycházeje z individualistického a omezeného pojetí poznání, nelze pochopit smysl prostřednictví, tuto schopnost podílet se na vidění někoho jiného, sdíleném poznání, které je vlastní lásce. Víra je nezasloužený Boží dar, který 10 M. Buber, Die Erzählungen der Chassidim, Zürich 1949, 793. Émile, Paris 1966, Lettre à Christophe de Beaumont, Lausanne 1993,

7 vyžaduje pokoru a odvahu důvěřovat a svěřit se, aby se ukázala zářivá cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy. Plnost křesťanské víry 15. Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se (Jan 8,56). Podle těchto Ježíšových slov směřovala Abrahámova víra k Němu a v určitém smyslu byla anticipovanou vizí jeho tajemství. Tak to chápe svatý Augustin, když říká, že patriarchové se zachránili vírou, nikoli vírou v Krista, který už přišel, ale vírou v Krista, který měl přijít, vírou směřující k budoucí Ježíšově události.13 Křesťanská víra se soustřeďuje na Krista, je vyznáním, že Ježíš je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (srv. Řím 10,9). Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním ano všem příslibům, základem našeho konečného Amen Bohu (srv. 2Kor 1,20). Ježíšovy dějiny jsou plným zjevením Boží důvěryhodnosti. Jestliže si Izrael připomínal velké skutky Boží lásky, které byly středem jeho vyznání a otvíraly pohled jeho víry, nyní se život Ježíšův jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. To, čím se na nás Bůh v Ježíši obrací, není nějaké slovo navíc mezi mnoha jinými, nýbrž jeho věčné Slovo (srv. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce, jak nám připomíná svatý Pavel (srv. Řím 8,31-39). Křesťanská víra je tedy vírou v plnou Lásku, v její účinnou sílu, v její schopnost přetvořit svět a osvěcovat čas. My jsme poznali lásku jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni (1Jan 4,16). Víra shledává v Boží lásce zjevené v Ježíši základ, na němž spočívá skutečnost i její poslední určení. 16. Nejzažší důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Jestliže položit život za přátele je krajní důkaz lásky (srv. Jan 15,13), Ježíš položil ten svůj za všechny, i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměnil srdce. Právě proto evangelisté ukázali na hodinu kříže jako na vrcholný okamžik pohledu víry, neboť v této hodině se zračí výše i šíře božské lásky. Na toto místo vloží svatý Jan své slavnostní svědectví, když spolu s Ježíšovou Matkou hledí na Toho, kterého probodli (srv. Jan 19,37): Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili (Jan 19,35). F.M. Dostojevskij ve svém díle Idiot dává pronést hlavnímu hrdinovi, knížeti Myškinovi, při pohledu na obraz mrtvého Krista v hrobě od Hanse Holbeina mladšího: Ten obraz by mohl někoho i připravit o víru 14. Obraz totiž velice syrově znázorňuje destruktivní účinky smrti na Kristově těle. Avšak právě rozjímáním Ježíšovy smrti se víra posiluje a nabývá pronikavého světla, když se zjevuje jako víra v jeho nezlomnou lásku k nám, která je s to podstoupit smrt, aby nás spasila. Této lásce, která se nezdráhala smrti, aby dokázala jak mne miluje, je možné věřit; její bezmeznost překonává každé podezření a dovoluje nám svěřit se plně Kristu. 17. Kristova smrt tady odhaluje naprostou důvěryhodnost Boží lásky ve světle Jeho Zmrtvýchvstání. Jakožto zmrtvýchvstalý je Kristus spolehlivým svědkem, hodným víry (srv. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. Jestliže však Kristus nevstal, marná je Srv. In Ioh. Evang., 45, 9: PL 35, Parte II, IV. 7

8 vaše víra, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nedokázala znovu dát jeho tělu život, pak by nebyla plně důvěryhodnou láskou, schopnou osvěcovat i temnoty smrti. Když svatý Pavel mluví o svém novém životě v Kristu, odkazuje na víru Božího Syna, který mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20). Tato víra Božího Syna je zajisté vírou apoštola národů v Ježíše a předpokládá také Ježíšovu důvěryhodnost, která se skutečně zakládá na jeho lásce až k smrti, ale také na jeho bytí Božího Syna. Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a dát v plnosti zazářit životu. Naše kultura ztratila vnímavost této konkrétní Boží přítomnosti, jeho působení ve světě. Myslíme si, že Bůh se nachází jedině na onom světě, v jiném stupni reality, oddělen od našich konkrétních vztahů. Avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby Bůh nebyl schopen ve světě jednat, jeho láska by nebyla opravdu mocná, opravdu reálná a nebyla by proto ani pravou láskou, schopnou uskutečnit ono štěstí, které slibuje. Mezi vírou v Něho a nevěrou by pak nebyl žádný rozdíl. Křesťané však vyznávají konkrétní a mocnou Boží lásku, která skutečně působí v dějinách a určuje jejich konečný úděl, lásku, s níž se lze setkat, která se plně zjevila v Kristově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. 18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze Tím, v něhož věříme, nejvznešenější zjevení Boží lásky, ale také Tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejen na Ježíše hledí, ale z Ježíšovy perspektivy, jeho očima se také dívá; je účastí na jeho způsobu vidění. V mnoha oblastech života se svěřujeme jiným lidem, kteří znají věci lépe než my. Máme důvěru v architekta, který nám staví dům, v lékárníka, který nám podává uzdravující lék, v advokáta, který nás obhajuje u soudu. Potřebujeme také někoho, kdo je důvěryhodný a zkušený v Božích věcech. Ježíš, Jeho Syn, se představuje jako Ten, kdo nám vysvětluje Boha (srv. Jan 1,18). Život Kristův jeho způsob poznání Otce a plné žití ve vztahu s Ním otevírá lidské zkušenosti nový prostor, a my do něj můžeme vstoupit. Svatý Jan vyjádřil důležitost osobního vztahu s Ježíšem pro naši víru různými způsoby užití slovesa věřit. Spolu s věřit, že je pravdou to, co nám Ježíš říká (srv. Jan 14,10; 20,31), Jan užívá také výraz věřit Ježíši a věřit v Ježíše. Věříme Ježíši, když přijímáme jeho Slovo, jeho svědectví, protože je pravdivý (srv. Jan 6,30). Věříme v Ježíše, když jej osobně přijímáme do našeho života a svěřujeme se Mu, lneme k Němu v lásce a jdeme za ním (srv. Jan 2,11; 6,47; 12,44). Boží Syn přijal naše tělo, aby nám umožnil Jej poznat, přijmout a následovat, a tak se Jeho vidění Otce uskutečnilo skrze putování a plynutí časem také lidsky. Křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho vzkříšení v těle; je vírou v Boha, který se stal natolik blízkým, že vešel do našich dějin. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši z Nazareta, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit jak Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě; a to vede křesťana k úsilí, aby žil svou pozemskou pouť ještě intenzivněji. Spása skrze víru 19. Vycházeje z této účasti na způsobu Ježíšova nazírání, zanechal nám svatý Pavel ve svých spisech popis věřící existence. Ten, kdo věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává nové bytí, synovské bytí, stává se synem v Synu. Nejcharakterističtějším výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává středem zkušenosti křesťanské je Abba, 8

9 Otče (srv. Řím 8,15). Život ve víře, jakožto synovská existence, je uznáním původního a zásadního daru, který je základem existence člověka, a lze jej shrnout větou sv. Pavla Korinťanům: Co máš, abys to nebyl dostal? (1 Kor 4,7). Právě tady je jádro polemiky sv. Pavla s farizeji, diskuse o spáse skrze víru či skrze skutky zákona. To, co svatý Pavel odmítá je postoj toho, kdo se chce ospravedlnit před Bohem vlastními skutky. Takový, i když zachovává přikázání a koná dobré skutky, staví do centra sebe sama a neuznává, že původcem dobra je Bůh. Kdo takto jedná, kdo chce být zdrojem vlastní spravedlnosti, shledává, že je brzy v koncích a zjišťuje, že ani není s to vytrvat ve věrnosti zákonu. Uzavírá se, izoluje se od Pána i od druhých, a proto se jeho život stává prázdným, jeho skutky neplodnými, je jako strom, vzdálený od vodních proudů. Svatý Augustin to svým hutným a působivým jazykem vyjadřuje takto: Ab eo qui fecit te noli deficere nec ad te Od toho, který tě učinil, se nevzdaluj, ani kdybys šel k sobě 15. Pokud se člověk domnívá, že vzdálením se od Boha najde sám sebe, jeho existence ztroskotá (srv. Lk 15,11-24). Počátek spásy je otevření se něčemu, co předchází, původnímu daru, který potvrzuje život a udržuje v existenci. Jedině v otevřenosti tomuto původu a jeho uznáním můžeme být přetvořeni a dovolit, aby v nás spása působila a činila život plodným, plným dobrých plodů. Spása skrze víru spočívá v uznání primátu Božího daru, jak to shrnuje svatý Pavel: Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, nýbrž je to dar Boží (Ef 2,8). 20. Nová logika víry se soustřeďuje na Krista. Víra v Krista nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá Lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, která jedná v nás a s námi. Jasně je to zřejmé v exegezi, kterou apoštol národů podává k textu Deuteronomia, exegezi, která zapadá do nejhlubší dynamiky Starého zákona. Mojžíš říká lidu, že Boží příkaz není pro člověka příliš vysoko ani příliš daleko. Nelze říci: Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl? nebo Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl? (srv. Dt 30,11-14). Tato blízkost Božího Slova je svatým Pavlem vykládána ve vztahu ke Kristově přítomnosti v křesťanovi: Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe? aby totiž Krista přivedl dolů ani Kdo sestoupí do propasti? aby totiž Krista vyvedl z mrtvých (Řím 10,6-7). Kristus sestoupil na tuto zem a vstal z mrtvých; svým Vtělením a Vzkříšením Boží Syn obsáhl celé putování člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že Bůh se nám stal velmi blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, že přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý průběh lidské pouti. 21. Tak můžeme pochopit novost, k níž nás víra přivádí. Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření se této Lásce, která mu byla nabídnuta, se jeho existence rozšiřuje, překračuje sebe sama. Svatý Pavel může prohlásit: Nežiji už já, ale ve mně Kristus (Gal 2,20), a povzbuzovat: ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci (Ef 3,17). Ve víře se já věřícího rozšiřuje, aby v něm přebýval Jiný, aby žilo v Jiném, a tak se jeho život rozšiřuje v Lásce. Sem patří působení vlastní Duchu svatému. A protože má křesťan účast na jeho Lásce, kterou je Duch, může mít Ježíšův zrak, jeho cítění, jeho synovskou dispozici. V této Lásce jistým způsobem přijímá vidění, které je vlastní Ježíši. Bez tohoto připodobnění v Lásce, bez této přítomnosti Ducha, který ji vlévá do našich srdcí (srv. Řím 5,5), je nemožné vyznávat Ježíše jako Pána (srv. 1Kor 12,3). 15 De continentia, 4, 11: PL 40,

10 Církevní forma víry 22. Takto se existence věřícího stává existencí církevní. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o onom jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby se nechlubili; každý se má naopak hodnotit ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru (Řím 12,3). Věřící se učí vidět sám sebe vycházeje z víry, kterou vyznává: postava Krista je zrcadlo, ve kterém odhaluje svůj uskutečněný obraz. A jako Kristus v sobě zahrnuje všechny věřící, kteří tvoří jeho tělo, chápe křesťan sebe sama v tomto těle, v původním vztahu ke Kristu a k bratřím ve víře. Obraz těla nechce redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velkého soukolí, ale zdůrazňuje spíše živé spojení Krista s věřícími a všech věřících navzájem (srv. Řím 12,4-5). Křesťané jsou jedno (srv. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do krajnosti. Chápeme tedy, proč mimo toto tělo, mimo tuto jednotu církve v Kristu, tuto církev, která je podle slov Romana Guardiniho historickou nositelkou všeobsahujícího Kristova pohledu na svět 16, víra ztrácí svou míru, nenachází už svoji rovnováhu, nezbytný opěrný prostor. Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla, coby konkrétního společenství věřících. Z tohoto církevního místa pak otvírá jednotlivého křesťana všem lidem. Kristovo slyšené slovo se vlastním dynamismem přetváří v křesťanovi v odpověď, a samo se stává pronášeným slovem, vyznáním víry. Svatý Pavel říká: Víra v srdci... a vyznání ústy... (Řím 10,10). Víra není privátním úkonem, individualistickým chápáním, subjektivním míněním, ale rodí se z naslouchání a je určena k tomu, aby byla hlásána a stala se zvěstí. Vždyť, jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? (Řím 10,14). Víra tedy v křesťanovi působí, počínaje obdržením daru, Lásky, která jej přitahuje ke Kristu (srv. Gal 5,6), dává účast na putování církve, putující v dějinách vstříc dovršení. Tomu, kdo je takto přetvořen, se otevírá nový způsob vidění, víra se jeho očím stává světlem. DRUHÁ KAPITOLA JESTLIŽE NEUVĚŘÍTE, NEPOROZUMÍTE (Iz 7,9) Víra a pravda 23. Jestliže neuvěříte, neporozumíte (srv. Iz 7,9). Takto překládá slova proroka Izaiáše králi Achazovi řecká verze hebrejské Bible, překlad sedmdesáti (Septuaginta), vytvořený v egyptské Alexandrii. Otázka poznání pravdy se tak stala středem víry. V hebrejském textu nicméně čteme něco jiného. Prorok tam říká králi: Jestliže neuvěříte, neobstojíte. Je to slovní hříčka se dvěma formami slovesa amàn: uvěříte (ta aminu) a obstojíte 16 Vom Wesen katholischer Weltanschauung (1923), in: Unterscheidung des Christlichen. Gesammelte Studien , Mainz 1963,

11 (te amenu). Král, zastrašený mocí svých nepřátel, hledá bezpečí, které mu může poskytnout smlouva s velkou asyrskou říší. Prorok jej tehdy vybízí, aby důvěřoval pouze pravé, neotřesitelné skále, Bohu Izraele. Protože Bůh je spolehlivý, je rozumné v Něj věřit, budovat svou jistotu na jeho Slovu. Tohoto Boha Izaiáš později dvakrát nazve BůhAmen (srv. Iz 65,16), neotřesitelný základ věrnosti smlouvě. Dalo by se domnívat, že řecká verze Bible překladem být pevný výrazem porozumět, provedla hlubokou změnu v textu, přešla od biblického výrazu důvěry v Boha k řeckému porozumět. Nicméně, tento překlad, který jistě přijal dialog s helénskou kulturou, není cizí hluboké dynamice hebrejského textu. Neochvějnost, kterou Izaiáš slibuje králi, totiž prochází porozuměním Božímu jednání a jednotě, kterou On propůjčuje životu člověka i dějinám národa. Prorok vybízí k porozumění Hospodinovým cestám, a tak ve věrnosti Bohu k nalezení moudrého plánu, jenž vládne věkům. Svatý Augustin vyjádřil syntézu slov porozumět a být pevný ve svých Vyznáních, když mluví o pravdě, které se dá svěřit, abychom zůstali stát na nohou: Budu pevný a upevním se v tobě, v tvé pravdě 17. Z kontextu víme, že svatý Augustin chce ukázat, jak tato spolehlivá Boží pravda, jež vyvstává v Bibli, je Jeho věrnou přítomnosti v toku dějin, Jeho schopností držet pohromadě období a shromažďovat rozptýlené dny člověka Izaiášův text, čtený v tomto světle, vede k závěru: člověk potřebuje poznání, potřebuje pravdu, protože bez ní neobstojí, nejde vpřed. Víra bez pravdy nespasí, nedá jistotu našim krokům. Zůstává pěknou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, čímsi, co nás uspokojí jen do té míry, nakolik se chceme klamat. Anebo je omezí na krásný cit, který těší a zahřívá, ale zůstává podroben proměnám našeho nitra, rozmanitosti dob, neschopen být v životě stálou oporou. Kdyby tomu tak s vírou bylo, měl by pravdu král Achaz, který nechtěl vsadit svůj život a bezpečí svého království na nějaký cit. Avšak právě svým niterným vztahem k pravdě je víra schopna nabídnout nové světlo, převyšující královy kalkulace, protože ona vidí dál, rozumí jednání Boha, který je věrný své smlouvě a svým příslibům. 25. Dnes je více než kdy jindy nutné ukázat na vztah víry a pravdou, právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie: pravdivé je to, co člověk dokáže svým důmyslem vytvořit a změřit; je to pravdivé, protože to funguje, a tím činí život pohodlnějším a příjemnějším. To se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o níž se může diskutovat a o kterou lze společně usilovat. Na druhé straně by měly být pravdy jednotlivce, jejichž věrohodnost se zakládá na tom, co každý cítí ve svém nitru, platné pouze pro jednotlivce, a které nemohou být předkládány jiným s požadavkem, že slouží obecnému dobru. Na velkou pravdu, pravdu, která vykládá celek osobního i společenského života, se pohlíží s nedůvěrou. Ptáme se nebyla to právě tato pravda, kterou vyžadovaly velké totalitarismy minulého století, pravda, která vnucovala vlastní globální koncepci, aby rozdrtila konkrétní dějiny jedince? Zůstává tedy pouze relativizmus, v němž otázka po pravdě všeho, která je základem i otázky po Bohu, už nezajímá. V tomto pohledu je logická snaha o odstranění spojení mezi náboženstvím a pravdou, protože toto pojítko by bylo základem fanatizmu, který chce ovládnout toho, kdo XI, 30, 40: PL 32, 825. Srv. tamtéž,

12 jemu vlastní přesvědčení nesdílí. V tomto ohledu můžeme v našem současném světě mluvit o velkém zapomnění. Otázka po pravdě je totiž otázkou paměti, hluboké paměti, protože se obrací k něčemu, co nás předchází, a tímto způsobem nás může dokázat spojit za hranicí našeho malého a omezeného já. Je to otázka po počátku všeho, v jehož světle lze vidět cíl a tím i smysl společné cesty. Poznání pravdy a láska 26. Může v této situaci křesťanská víra nabídnout službu obecnému dobru, pokud jde o správný způsob chápání pravdy? K odpovědi je zapotřebí zamyslet se nad typem poznání, které je vlastní víře. Pomoci nám může výraz svatého Pavla, když říká: Věří se srdcem (Řím 10,10). Srdce je v Bibli středem člověka, kde se střetávají všechny jeho dimenze: tělo i duch; niternost osoby i její otevření světu a druhým; rozum, vůle i citovost. A přece, je-li srdce s to držet pohromadě všechny tyto dimenze, je tomu tak proto, že je místem, kde se otevíráme pravdě a lásce a necháváme se jimi v hloubi dotknout a proměnit. Víra přetváří celého člověka, právě nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze pochopit formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik je spojena s láskou, neboť láska sama přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli skutečnost. 27. Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, něco subjektivního, co nelze předložit jako pravdu platnou pro všechny.19 Modernímu člověku se totiž zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes chápe jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Opravdu je to odpovídající popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřel milované osobě a započal tak cestu, která je vyjítím z uzavřenosti vlastního já a kráčením k druhé osobě, aby se vybudoval trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska v čase vytrvat, překonat prchavý okamžik a zůstat pevnou jako opora společné cesty. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska naopak sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Bez pravdy nemůže láska nabídnout pevný svazek, nedokáže přenést já za jeho osamocenost, ani jej osvobodit z pomíjivého okamžiku, aby se budoval život a nesl plody. Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává chladnou, neosobní, pro konkrétní život skličující. Pravda, kterou hledáme, která poskytuje smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotkla láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že nám ona sama otvírá oči, aby nově viděly celou skutečnost, v jednotě s milovanou osobou. V tomto smyslu napsal svatý Řehoř Veliký, že amor ipse notitia est, sama láska je poznáním a přináší 19 Srv. Vermischte Bemerkungen / Culture and Value, G.H. von Wright (red.), Oxford 1991, 32-33;

13 novou logiku.20 Jde o nazírání světa ve vztahu, jež se stává sdíleným poznáním, viděním ve vidění druhého a společným náhledem na všechny věci. Tuto tradici sledoval ve středověku Vilém ze Saint Thierry, když komentoval verš z Písně písní, ve kterém milovaný říká milované: Tvé oči jsou oči holubice (srv. Pís 1,15).21 Tyto dvě oči, vysvětluje Vilém, jsou věřící rozum a láska, jež se stávají jediným zrakem k dosažení kontemplace Boha, když se rozum stává rozumem osvícené lásky Tento objev lásky coby zdroje poznání, jež náleží k původní zkušenosti každého člověka, nachází spolehlivý výraz v biblickém pojetí víry. Okoušením lásky, kterou jej Bůh vyvolil a zrodil jako lid, dochází Izrael k pochopení jednoty božského plánu, od počátku k dovršení. Poznání víry, poněvadž se rodí z lásky Boha, který uzavírá Smlouvu, je poznáním, které osvěcuje putování v dějinách. Právě proto jsou pravda a věrnost v Bibli pospolu: pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní své sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny, aby zahrnula dějiny celého světa, počínaje stvořením. Poznání víry osvěcuje nejenom zvláštní putování jednoho národa, ale celý běh stvořeného světa od jeho počátku k jeho dovršení. Víra jako slyšení a vidění 29. Právě proto, že poznání víry je spjato se smlouvou věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se k sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu víra je ze slyšení (Řím 10,17). Poznání pojící se k slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otvírá a v poslušnosti jej následuje. Proto svatý Pavel mluvil o poslušnosti víry (srv. Řím 1,5; 16,26)23. Víra je navíc poznáním, spjatým s plynutím času, jež slovo potřebuje, aby se mohlo vyslovit. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování. Naslouchání pomáhá dobře ztvárnit vztah poznání a lásky. Pokud jde o poznání pravdy, bylo naslouchání tu a tam kladeno do protikladu k vidění, jež bylo vlastní řecké kultuře. Světlo, nabízí-li na jedné straně kontemplaci všeho, po čem člověk vždy toužil, na druhé straně zdánlivě neponechává prostor svobodě, protože sestupuje z nebe a vchází přímo do očí, aniž by od nich vyžadovalo odpověď. Navíc se zdá, jako by zvalo k jakési statické kontemplaci, odtržené od konkrétního času, v němž se člověk raduje a trpí. Biblický přístup k poznání, podle tohoto chápání, odporuje tomu řeckému, který při hledání plného porozumění reálnému světa spojil poznání s viděním. Je však jasné, že tento domnělý protiklad neodpovídá biblickým faktům. Starý zákon kombinoval oba typy poznání, protože k naslouchání Božímu Slovu se pojí touha vidět jeho tvář. Takto bylo možné rozvinout dialog s helénskou kulturou, dialog, který patří k srdci Písma. Slyšení dokládá osobní povolání a poslušnost, a také skutečnost, že pravda se 20 Homiliae in Evangelia, II, 27, 4: PL 76, Srv. Expositio super Cantica Canticorum, XVIII, 88: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, Tamtéž, XIX, 90: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat poslušnost víry (srv. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary (Dei Verbum,5)

14 zjevuje v čase; vidění nabízí plné patření na celé putování a umožňuje začlenit se do velkého Božího plánu; bez této vize bychom měli k dispozici pouze izolované fragmenty neznámého celku. 30. Spojitost mezi viděním a slyšením coby orgány poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit znamená ve čtvrtém evangeliu slyšet a současně vidět. Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce: je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a poznává ten, který patří Dobrému Pastýři (srv. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak je tomu u prvních učedníků, kteří když ho slyšeli tak mluvit, šli za Ježíšem (Jan 1,37). Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víře, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara když viděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřili (Jan 11,45). Jindy je to víra, která vede ke hlubšímu vidění: budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží (Jan 11,40). A nakonec se víra a vidění prolínají: Kdo věří ve mne,... věří v toho, který mne poslal; kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal (Jan 12,44-45). Díky této jednotě se slyšením stává se vidění následováním Krista, a víra se jeví jako putování pohledu, při němž si oči zvykají vidět do hloubky. A tak se o velikonočním jitru přechází od Jana, který dosud ve tmě, před prázdným hrobem viděl a uvěřil (Jan 20,8), přes Marii Magdalénu, která už vidí Ježíše (srv. Jan 20,14) a chce jej zadržet, ale je vyzvána, aby jej rozjímala na jeho cestě k Otci, až k plnému vyznání samotné Magdalény před učedníky: Viděla jsem Pána! (Jan 20,18). Jak se dojde k této syntéze mezi slyšením a viděním? Je to možné, vyjdeme-li od konkrétní osoby Ježíše, kterého vidíme a slyšíme. On je Slovem, které se stalo tělem, jehož slávu jsme viděli (srv. Jan 1,14). Světlo víry je světlo oné Tváře, v níž vidíme Otce. Pravda, kterou víra přijímá, je ve čtvrtém evangeliu, zjevením Otce v Synu, v jeho těle a v jeho pozemských skutcích, pravda, kterou lze definovat jako zářný život Ježíšův24. Znamená to, že poznání víry nás nevybízí k nazírání pravdy ryze vnitřní. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání o jeho životě, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů víře, která vidí! tváří v tvář tělesnému vidění Zmrtvýchvstalého25. Na vlastní oči viděli vzkříšeného Ježíše a uvěřili, mohli totiž proniknout do hloubi toho, co viděli, aby vyznali Božího Syna, jenž sedí po pravici Otce. 31. Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství, mohlo dojít plnosti poznání, které je vlastní lásce. Světlo lásky totiž vzchází, když jsme zasaženi v srdci, a tak do sebe přijímáme niternou přítomnost milovaného, která nám umožňuje poznávat jeho tajemství. Chápeme tedy, proč spolu se slyšením a viděním je víra u svatého Jana dotekem, jak praví ve svém prvním listu: co jsme slyšeli, co jsme viděli... a čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali, o Slovu života... (1 Jan 1,1). Svým Vtělením, svým příchodem mezi nás, se nás Ježíš dotkl, a skrze svátosti nás dotýká i dnes; a tím, že přetváří naše srdce nám dopřál a dopřává jej poznat a vyznat jako Božího Syna. Můžeme se ho dotknout vírou a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, v komentáři k úryvku o ženě, trpící krvácením, která se dotýká Ježíše, aby byla uzdravena (srv. Lk 8,45-46), říká: Věřit znamená dotknout se 24 Srv. H. Schlier, Meditationen über den Johanneischen Begriff der Wahrheit, in: Besinnung auf das Neue Testament. Exegetische Aufsätze und Vorträge 2, Freiburg, Basel, Wien 1959, Srv. S. Th. III, q. 55, a. 2, ad 1. 14

15 srdcem 26. Kolem Něho se tísní zástup, ale nepřichází k němu s osobním dotekem víry, která uznává jeho tajemství, Jeho bytí Syna, který zjevuje Otce. Jen když jsme připodobněni Ježíši, dostáváme náležité oči, abychom jej viděli. Dialog víry a rozumu 32. Křesťanská víra, protože hlásá pravdu bezmezné Boží lásky a otvírá moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle. První křesťané, vedeni touhou osvěcovat veškerou realitu Boží láskou, zjevenou v Ježíši, ve snaze milovat stejnou láskou, našli v řeckém světě, v jeho hladu po pravdě, vhodného partnera k dialogu. Setkání evangelního poselství s filosofickým myšlením antického světa, bylo rozhodujícím krokem k tomu, aby evangelium dospělo ke všem národům, a přispělo k plodné interakci víry a rozumu, která se pak rozvíjela během staletí až do našich dnů. Blahoslavený Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio ukázal, jak se víra a rozum vzájemně posilují.27 Nacházíme-li plné světlo Ježíšovy lásky, shledáváme, že v každé naší lásce byl přítomen záblesk onoho světla a chápeme, co bylo jeho posledním cílem. Současně pak skutečnost, že naše láska přináší světlo, nám pomáhá vidět cestu lásky k plnosti naprostého darování Božího Syna pro nás. V tomto kruhu, světlo víry osvěcuje všechny naše lidské vztahy, které mohou být prožívány v jednotě s láskou a něhou Kristovou. 33. V životě svatého Augustina nacházíme významný příklad této cesty, na níž bylo rozumové hledání a jeho touha po pravdě a zřejmosti, integrováno do obzoru víry, z něhož se mu dostalo nového chápání. Na jedné straně přijímá řeckou filosofii světla a její důraz na vidění. Jeho setkání s novoplatonismem mu umožnilo poznat paradigma světla, které sestupuje shůry, aby osvěcovalo věci a je tak symbolem Boha. Tímto způsobem svatý Augustin pochopil božskou transcendenci a objevil, že všechny věci v sobě mají průzračnost, totiž že mohou zrcadlit dobrotu Boha, Dobro. Vymanil se tak manicheismu, ve kterém předtím žil a který jej podněcoval domnívat se, že dobro a zlo mezi sebou nepřetržitě bojují a bez jasných kontur se prolínají a směšují. Pochopení, že Bůh je světlo, dalo jeho existenci novou orientaci, schopnost poznat zlo, za něž nese vinu, a obrátit se k dobru. Na druhé straně však v konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha za hranicí tohoto světa, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: Vezmi a čti ; vzal tedy svazek s listy svatého Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům.28 Projevil se tak osobní Bůh Bible, schopný mluvit k člověku, sestoupit, aby s ním žil a provázet jeho putování v dějinách, projevovat se v čase slyšení a odpovědi. Nicméně, toto setkání s Bohem Slova nevedlo svatého Augustina k odmítnutí světla a vidění. Obě dvě perspektivy integroval, neustále veden zjevením Boží lásky v Ježíši. Tak vypracoval filosofii světla, která v sobě zahrnuje vzájemnost vlastní slovu a otevírá prostor svobodě pohledu vstříc světlu. Stejně jako slovu odpovídá svobodná odpověď, tak světlo 26 Sermo 229/L, 2: PLS 2, 576: "Tangere autem corde, hoc est credere". Srv. encyklika Fides et ratio (14. září 1998), 73: AAS (1999), Srv. Confessiones, VIII, 12, 29: PL 32,

16 nachází jako odpověď obraz, který jej zrcadlí. Svatý Augustin tedy může spojením slyšení a vidění odkázat na slovo, které se zračí v lidském nitru 29. Takto se světlo stává takřka světlem slova, protože je světlem osobní Tváře, světlem, které tím, že nás osvěcuje, nás oslovuje a chce se zračit v naší tváři, aby vyzařovalo z našeho nitra. Na druhé straně, touha vidět celek a nejen fragmenty dějin, zůstává a naplní se na konci, kdy člověk, jak říká světec z Hippa, bude nazírat a milovat30. To však nikoli proto, že bude schopen vlastnit veškeré světlo, které zůstane navždy nevyčerpatelné, ale protože cele vstoupí do světla. 34. Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě. Pravda je dnes často redukována na subjektivní věrohodnost jednotlivce, platnou pouze pro individuální život. Společná pravda v nás vyvolává strach, protože ji identifikujeme s neúprosným diktátem totalitarismů. Je-li však pravda pravdou lásky, je-li pravdou, která se otvírá v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak zůstává prosta uzavřenosti v jedinci a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se násilně vnucuje, ani není pravdou, která jedince drtí. Protože se rodí z lásky může dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v soužití, jež respektuje druhého. Věřící není arogantní; naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že spíše než bychom ji vlastnili my, je to ona, která nás zahrnuje a vlastní. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale vypravuje nás na cestu, umožňuje svědectví a dialog se všemi. Na druhé straně světlo víry, nakolik spojené s pravdou lásky není cizí hmotnému světu, protože láska se prožívá vždy v těle i duši; světlo víry je světlem vtěleným, které proudí ze zářného života Ježíšova. On osvěcuje i hmotu, spoléhá na její řád, ví, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání. Víra a hledání Boha 35. Světlo víry v Ježíše osvěcuje také putování všech, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci různých náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha. O Henochovi se říká, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu (Žid 11,5), což není možné bez víry, protože kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají (Žid 11,6). Můžeme tak pochopit, že putování zbožného člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něj stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, než setkání? Ještě předtím nacházíme postavu Ábela, jehož víra je také chválena, a pro ni se Bohu zalíbily jeho dary, oběť prvorozenců z jeho stád (srv. Žid 11,4). Zbožný člověk se snaží poznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je zářící, a mohou jej najít i ti, kdo ho hledají s upřímným srdcem. 29 De Trinitate, XV, 11, 20: PL 42, 1071: "verbum quod intus lucet". Srv. De civitate Dei, XXII, 30, 5: PL 41,

17 Freska na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích. Obrazem tohoto hledání jsou Mágové, vedení hvězdou až do Betléma (srv. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo Boží světlo jako cesta, jako hvězda, která vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o Boží trpělivosti s našima očima, které si musí zvyknout na jeho jas. Zbožný člověk je na cestě a musí být ochoten se nechat vést, vyjít ze sebe, aby našel Boha, který vždy překvapuje. Tento Boží respekt k očím člověka nám ukazuje, že když se k Němu člověk přibližuje, lidské světlo se nerozplývá v zářné Boží nezměrnosti, jako hvězda pohlcená svítáním, ale stává se tím zářivější, čím je blíže původnímu ohni, jako zrcadlo, jež tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho zářném životě, v němž se zjevuje počátek i dokonání dějin31. Neexistuje žádná lidská zkušenost, žádné putování k Bohu, jež by nemohlo být přijato, osvíceno a očištěno tímto světlem. Čím více se křesťan pohrouží do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je s to chápat a provázet cestu každého člověka k Bohu. Poněvadž víra se ztotožňuje a cestou, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevřou lásce a vydají se na cestu s tímto světlem, které dokáží přijmout, žijí už, aniž by to věděli, na cestě k víře. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají jeho důležitost k nalezení pevných zaměření v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale také proto, že při vnímání jak velkolepý a krásný je život, tuší, že Boží přítomnost by jej činila ještě velkolepějším. Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám už předtím než uslyšel hlas Boha, hledal jej v planoucí touze svého srdce a procházel celý svět s otázkou, kde je Bůh, až se Bůh smiloval nad tím, který jediný ho mlčky hledal 32. Kdo se vydá na cestu konání dobra, už se přibližuje k Bohu a je už podpírán jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní osvěcovat naše oči, když kráčíme k plnosti lásky Srv. Kongregace pro nauku víry, deklarace. Dominus Iesus (6. srpna 2000), 15: AAS 92 (2000), 756. Demonstratio apostolicae praedicationis, 24: SC 406,

18 Víra a teologie 36. Protože víra je světlem, zve nás, abychom do ní vstoupili, stále více zkoumali obzor, který osvěcuje a tak stále více poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie není možná bez víry a že je součástí samotného putování víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vyvrcholilo v Kristově tajemství. Prvním důsledkem je, že v teologii se při bádání a poznávání neuplatňuje pouze snaha rozumu jako je tomu v experimentálních vědách. Boha nelze redukovat na předmět. On je Subjektem, který se dává poznat a zjevuje se v osobním vztahu. Pravá víra směruje rozum, aby se otevřel světlu přicházejícímu od Boha, aby, veden láskou k pravdě, dokázal hlouběji poznat Boha. Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které Bůh pronáší sám o sobě, protože je věčným dialogem společenství, a člověka uvádí do nitra tohoto dialogu33. Součástí teologie je proto pokora, která se nechává dotknout Bohem, uznává své meze tváří v tvář Tajemství a s ukázněností, rozumu vlastní, se vydává zkoumat neproniknutelné bohatství tohoto Tajemství. Teologie dále sdílí církevní formu víry; její světlo je světlem věřícího subjektu, kterým je církev. Na jednu stranu to předpokládá, že teologie je ve službě víry křesťanů, pokorně opatruje a prohlubuje víru všech, zvláště těch nejprostších lidí. Dále pak, vzhledem k tomu, že teologie žije z víry, nepovažuje magisterium papeže a biskupů ve společenství s ním za něco vnějšího, za omezení své svobody, ale naopak za jeden ze svých vnitřních, konstitutivních momentů, neboť magisterium zajišťuje kontakt s původním zdrojem a poskytuje tedy jistotu čerpání z Kristova Slova v jeho celistvosti. TŘETÍ KAPITOLA PŘEDÁVÁM, CO JSEM PŘIJAL (srv. 1 Kor 15,3) Církev, matka naší víry 37. Kdo se otevřel Boží lásce, naslouchal jejímu hlasu a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechat pro sebe. Protože víra je slyšením a viděním, jako slovo a jako světlo se také předává. Když apoštol Pavel mluvil ke Korintským, použil právě těchto dvou obrazů. Na jedné straně říká: Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: Uvěřil jsem a proto jsem mluvil, věříme i my, a proto také mluvíme (2Kor 4,13). Přijaté slovo se stává odpovědí, vyznáním, a tak zaznívá pro druhé a zve je, aby uvěřili. Na druhé straně se svatý Pavel odvolává i na světlo: My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle 33 Srv. Bonaventura, Breviloquium, prol.: Opera Omnia, V, Quaracchi 1891, str.. 201; In I Sent., proem, q. 1, resp.: Opera Omnia, I, Quaracchi 1891, p. 7; Tomáš Akvinský, S. Th. I, q

19 velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako Mojžíš, jenž poté, co mluvil s Bohem, nesl v sobě odraz jeho slávy: [Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři (2Kor 4,6). Ježíšovo světlo se zračí v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří, tak přichází až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet jeho světlo k jiným, jako při velikonoční liturgií světlo velikonoční svíce rozžíhá mnoho dalších svící. Víra se předává takříkajíc, formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se zapaluje jeden plamen od druhého. Křesťané ve své chudobě zasévají tak plodné sémě, že se stává velkým stromem a je s to naplnit svět plody. 38. Předávání víry, která září pro všechny a na každém místě, vede také po časové ose, z generace na generaci. Protože se víra rodí ze setkání, ke němuž dochází v dějinách a osvěcuje naše putování v čase, musí se předávat po staletí. Nepřetržitým řetězcem svědectví se k nám dostává Ježíšova tvář. Jak je to možné? Jak si můžeme být jisti, že po věky čerpáme od pravého Ježíše? Pokud by člověk byl izolovaným jedincem, a my chtěli vycházet jen od individuálního já, jež chce najít jistotu svého poznání v sobě, tato jistota by nebyla možná. Nemohu vidět sám od sebe to, co se událo v době, pro mne tak vzdálené. Nicméně, tento způsob není jediným, kterým člověk poznává. Osoba žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, její život se stává větším v setkání s druhými. Také vlastní poznání, samo vědomí sebe sama, je jistým způsobem vztahové a spjato s jinými, kteří nás předcházeli: na prvním místě naši rodiče, kteří nám dali život a jméno. Sama řeč, slova, kterými vykládáme svůj život a svou realitu, k nám přicházejí od druhých, uchovávána v živé paměti druhých. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Tak je tomu i ve víře, která přivádí k plnosti lidský způsob chápání. Minulost víry, onen úkon Ježíšovy lásky, který dal ve světě vznik novému životu, přichází k nám v paměti druhých, svědků, živě uchován v jedinečném subjektu paměti, kterým je církev. Církev je matkou, která nás učí mluvit řečí víry. Tento aspekt zdůraznil ve svém evangeliu svatý Jan, když spojil dohromady víru a paměť, a obojí přidružil k působení Ducha svatého, který, jak říká Ježíš, připomene vám všechno (Jan 14,26). Láska, kterou je Duch a která přebývá v církvi, uchovává vzájemnou jednotu všech dob, činí nás Ježíšovými současníky, a tak se stává vůdcem našeho putování víry. 39. Nemůžeme věřit sami. Víra není pouze individuální volbou, k níž dochází v nitru věřícího, není izolovaným vztahem mezi já věřícího a božským Ty, mezi autonomním subjektem a Bohem. Ze své povahy se otevírá onomu my, dochází k ní vždy uvnitř společenství církve. Dialogická forma Kréda užívaná v křestní liturgii nám to připomíná. Víra se vyjadřuje jako odpověď na pozvání, na slovo, kterému je třeba naslouchat a které nevychází ze mne, proto spadá do dialogu, a nemůže být pouhým vyznáním, jež se zrodilo u jedince. Odpovědět v první osobě věřím je možné jen díky tomu, že patříme do velkého společenství, jen proto, že se zároveň říká věříme. K tomuto otevření vůči církevnímu my dochází podle vlastní otevřenosti Boží lásce, která není pouze vztahem mezi Otcem a Synem, mezi já a ty, ale v Duchu je také my, společenstvím osob. Proto ten, kdo věří, není nikdy sám, a proto víra tíhne k šíření, k tomu, aby zvala druhé do své radosti. Komu se dostane víry, objeví, že prostory jeho já se rozšiřují a rodí se v něm nové vztahy, které obohacují život. Tertulián to působivě vyjádřil, když říká o 19

20 katechumenovi, že po obmytí nového zrození je přijat do domu matky, aby vztáhl ruce a modlil se spolu s bratřími Otče náš, jako člen nové rodiny34. Svátosti a předávání víry 40. Církev, jako každá rodina, předává svým dětem obsah své paměti. Jak to udělat, aby se z dědictví víry nic neztratilo, ale naopak vše se stále více prohlubovalo? Díky apoštolské tradici, uchovávané v církvi působením Ducha svatého, máme živý kontakt se základní pamětí. V podání apoštolů jak praví Druhý vatikánský koncil je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří 35. Víra totiž potřebuje prostředí, ve kterém se dá svědčit a sdílet, odpovídající a přiměřené tomu, co se sdílí. K předávání nějakého pouze naukového obsahu, ideje, by snad stačila kniha nebo opakování ústního podání. Avšak to, co se sděluje v církvi, co se předává v živé tradici, je nové světlo rodící se ze setkání s živým Bohem, světlo, které se dotýká osoby v jejím středu, v srdci, zapojuje její mysl, vůli i citovost, a otvírá ji živým vztahům ve společenství s Bohem a s druhými. K předávání této plnosti existuje zvláštní prostředek, který zasahuje celou osobu, tělo i ducha, niternost i vztahy. Tímto prostředkem jsou svátosti, slavené v liturgii církve. V nich se sděluje vtělená paměť, spjatá s místy a dobami života, vázaná na všechny smysly; osoba je do nich zapojena jakožto člen živého subjektu, do přediva komunitních vztahů. Je-li tedy pravdou, že svátosti jsou svátostmi víry,36 je třeba také říci, že víra má svátostnou strukturu. Probuzení víry prochází skrze probuzení nového svátostného smyslu života člověka a křesťanské existence, a ukazuje, jak se viditelné a hmotné, otvírají tajemství věčného. 41. K předávání víry dochází na prvním místě křtem. Mohlo by se zdát, že křest je pouze způsob, jak symbolizovat vyznání víry, pedagogickým úkonem pro toho, kdo potřebuje obrazy a gesta, ale který by se vpodstatě mohl pominout. Jeden výrok svatého Pavla ohledně křtu nám připomíná, že tomu tak není. Říká, že tímto křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4). Ve křtu se stáváme novým stvořením a adoptivními Božími dětmi. Apoštol pak říká, že křesťan byl uveden do formy nauky (typos didachés), které ze srdce naslouchá (srv. Řím 6,17). Ve křtu člověk přijímá také nauku, kterou má vyznávat a konkrétní formu života, která vyžaduje zapojení celé jeho osoby a uvádí jej na cestu dobra. Je přenesen do nového prostředí, svěřen novému prostředí, novému způsobu společného jednání, do Církve. Křest nám tak připomíná, že víra není dílem izolovaného jedince, není úkonem, který může člověk vykonat, spoléhaje pouze na vlastní síly, ale musí být přijata vstupem do církevního společenství, které předává Boží dar; nikdo nekřtí sám sebe, stejně jako se nikdo sám nerodí k životu. Byli jsme pokřtěni. 34 Srv. De Baptismo, 20, 5: CCL 1, 295. Dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, Srv. II. vatikánský ekumenický koncil, konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium,