LŽIČKA V ŠUPLÍKU. Občasník pro literárně-kulturní degustátory

Transkript

1 l 0 LŽIČKA v šuplíku Občasník pro literárně-kulturní degustátory reportáž magdaléna stárková turínskými ulicemi~poezie rené planka viktor špaček radek pekař křivánek z oponešic štěpán nosek hana slunská jan kohout recenze začne-li se chleba lámat, necháme se podrobit... skeptikova dovolená když vás múzy milují smrt múz scott pilgrim proti zbytku světa jako koláž odkazů scott pilgrim proti zbytku světa jules, jim a katy kdo je tu navíc? jules a jim rozhovory michal ajvaz rené kubášek jiří krbeček a václav lemon próza pavel očenášek dana kristlová helena andresová~příloha martin e. kyšperský 3/2012 LŽIČKA V ŠUPLÍKU

2 o l U obsah o l U editorial reportáž z batohu magdalena stárková turínskými ulicemi 2 na světlo světa zveršovaná věta rené planka utopí tě sloky 5 viktor špaček na každé dlaždici vesmír 7 radek pekař křivánek z oponešic kosmonautův dědeček s bramborami a tvarohem 10 štěpán nosek než ze sna probije se hlas 12 hana slunská odrazy 15 jan kohout jako když mlátíš syrovým špekem 18 etudy z kredence začne-li se chleba lámat, necháme se podrobit 21 (recenze na básnickou sbírku skeptikova dovolená) zjevení z jeviště jules, jim a katy kdo je tu navíc? 23 (recenze na divadelní představení jules a jim) divnodění eva johnová štěstí 25 lžička filmofilka scott pilgrim proti zbytku světa jako koláž obrazů 26 (recenze na film scott pilgrim proti zbytku světa) pět otázek pro... michal ajvaz s různými místy v cizích městech 28 je to prozaické, přátelé pavel očenášek nebál se 29 dana kristlová modlitba ticho, prosím 30 helena andresová srdce neděle 32 na kávě s... rené kubášek v čechách je rozhodně větší nuda 35 drozdí zpěvy když vás múzy milují 37 (recenze na knihu smrt múz) lžičkultura (pozvánka na koncert karla plíhala) 40 na čaji s... jiří krbeček a václav lemon řezbářská odysea; dialog dřeva, kopců a tramského swingu 42 příborník redakce doporučuje 46 Milí ochutnávači literárních zákusků, už jste se někdy ztratili? V lese, v neznámém městě, v davu lidí, v cizí zemi Přejeli jste někdy vlakovou stanici, kde jste měli vystoupit, zapomněli jste někdy něco důležitého v autobuse? Zabočili jste někdy při jízdě na kole dřív, než jste měli? Zjistili jste někdy, že děláte něco, co vlastně ani dělat nechcete, a že to děláte jen proto, abyste nezklamali své blízké? Mně se něco podobného stalo zrovna nedávno. Po dokončení magisterského studia jsem se rozhodla hledat zaměstnání. V mém životě se odehrálo několik zásadních zvratů a něco mi říkalo, že musím opustit Olomouc a jít pracovat do Prahy, ale znamenalo to ztratit Lžičku Když jsem jela do Prahy na pohovor, nesla jsem si s sebou v ruce složku se všemi důležitými dokumenty (životopis, ověřená kopie diplomu a téměř všechna čísla Lžičky v šuplíku). Cestou v autobuse do cílové stanice jsem se zamýšlela nad tím, co jim tam asi o sobě řeknu a jak se prodám. Vystoupila jsem a přešla silnici s prázdnýma rukama Zjistila jsem, že mi něco chybí Složka zůstala v autobuse Ač jsem jinak velice klidný člověk, kterého jen tak něco nerozhází, začala jsem panikařit. Otočila jsem se směrem k zastávce, kde autobus zastavil pořád tam stál. Rozběhla jsem se jako o život ke dveřím, které se zrovna zavíraly Divoce jsem zabušila na sklo předních dveří. Ty se naštěstí otevřely a já se srdcem v krku vysvětlovala řidiči, že jsem si na sedadle zapomněla složku. Cestující se na mě usmívali a jeden pobaveně dodal: No, my jsme si toho všimli nikdo z nich mi však při tom, když jsem vystupovala bez složky, vůbec nic neřekl, zvláštní Ještě asi deset minut jsem se pak musela uklidňovat na lavičce, abych byla vůbec schopná adekvátně reagovat na otázky personalistky. Později jsem si uvědomila, že v té složce byla celá má duše, moje já, které kdyby zůstalo v Praze, tak se tam dočista ztratí, v chaosu, v administrativě, v průmyslové zóně, v imaginárních penězích mezi davem ambiciózních lidí ale měla jsem štěstí, autobus počkal, mohla jsem se vrátit a Lžičku i sebe zachránit. Stačilo jen uvědomit si, co je pro mě samotnou v životě důležité, čemu se chci opravdu věnovat a kam směřovat. I přes to, že mě do Prahy přijali, odmítla jsem vrátila jsem se do Olomouce za přáteli, za poznáním, za uměním, za přírodou, za Lžičkou s posláním v šuplíku. A tak se nám Lžička tak trochu ztratila přišla o některé členy redakce (někteří odešli natrvalo a někteří na čas do světa za poznáním), ztratila rubriku Z oranžové země, s nikým si nechtěla ani promluvit, zeptat se na cestu, umíněně bloudila chaosem dnešního útržkovitého světa, vytrhávala věci z kontextu, slepovala si různé koláže představ a snů, nic nedávalo smysl, vše bylo porušené, všude prázdné díry, ve kterých se sama utápěla, ztrácela stránky a pomalu i naději až najednou zjistila, že ty prázdné díry se dají zatmelit (láskou, radostí, pozitivní energií), že bez nich by se roztříštěný svět nespojil dohromady v jeden celek Znovu se našla v odrazech, v kruzích na dně šálků, v otiscích prstů, které na ní zanechaly všechny ruce, jež se jí kdy dotkly Renáta Svobodová šéfredaktorka příloha koláže martina e. kyšperského editorial 1

3 reportáž z batohu 2 Turínskými ulicemi... Půl desáté večer a město pomalu zaplouvá do tmy jako poslední vagón metra do podzemí. Neochladilo se ani o stupeň, oblečení se lepí na tělo a člověk má pocit, jako by dýchal vodu. Přijela jsem jen naskok, na krátkých deset dní být sama sebou. Svou první noc v tomhle městě jsem probděla na tvrdé posteli bez možnosti utéct před dusivým vedrem. Jen po obědě se mi podařilo na dvacet minut odporoučet se do hlubokého spánku. Zdálo se mi o Donu Boscovi. Probudila jsem se a v hlavě mi bzučela písnička: Turínskými ulicemi bloudívají darebáci, začínat si něco s nimi nikomu se nevyplácí. A tak tedy do ulic, na náměstí, pod záři luceren a vstříc vínu. Široká Via Po spojující dvě velká náměstí připomíná frekventovaný dopravní uzel v mraveništi. Paničky s minipejsky, rodiny s dětmi a zamilovaní puberťáci, všechno po stovkách korzuje nahoru a dolů mezi sloupy a klouže po naleštěných kamenných dlaždicích, které odrážejí noční osvětlení a roztahují body žárovek do rozmazaných pásků. Jedni jedí kebab, druzí popíjejí jedovatě vypadající koktejly z nápadných sklenic a všichni dohromady se řítí v jedné širokým bulvárem jako říčním korytem s hlučným veselím. Tam jsem ho viděla poprvé. Hned vedle prodavačky černých háčkovaných náušnic (poslední móda mezi Turíňankami!) sedí Fernando Pessoa na chodníku mezi několika exempláři svých knih a velkým omšelým kufrem se smotanými kousky papíru, do kterého by se jinak vešel skládací stůl nebo menší harmonika. Zaostřím krátkozraký pohled a zjišťuji, že Pessoa je sice z molitanu, ale kufr a knihy jsou opravdové. Vedle kufru veliký nápis Vem si báseň a před ním hrst třpytivých drobných mincí. A vida, básničky, usmívám se pro sebe od ucha k uchu a už šmátrám na dně batohu po zatoulaných centech. Molitanovému mistrovi vyseknu poklonu a jdu si po svých. Až na náměstí San Carlo se odhodlávám rozmotat tajemný papírek. Giving every emotion a personality, giving each mood a soul, stojí tam anglicky a nad tím ještě italsky. Portugalština sice chybí, ale to mě dvakrát neruší, protože portugalsky stejně neumím. Cestou domů se usmívám, velkorysé ulice mi svítí pod nohama a na turínské darebáky čekám marně. Snad díky fragmentu básničky za padesát centů jsem v noci spala dobře. V přeplněném autobuse přemýšlím nad člověkem, který si celou tu věc s Pessoou na chodníku vymyslel. Večer konečně klesá teplota a povívá příjemný vítr. Rozkládám mapu města a sedám si na ni jen tak do tureckého sedu na náměstí San Carlo. Dlažební kostky jsou vyhřáté jako kameny finské sauny a u nedalekého pítka se cachtá tlustý mopslík následován svou podstatně štíhlejší paničkou v růžovém klobouku. Blaženě zavírám oči a poslouchám, co zpívají zdi domů. Když oči zase otevřu, sedí přede mnou opět molitanový Pessoa. Tentokrát už jsem ale smělejší. Sahám do kapsy pro dvě eura, ale přitom se přidrzle rozhlížím po člověku, který mistra Fernanda odveze zase domů, až se centrum po půlnoci vylidní. Opodál postává podsaditý kudrnatý chlapík, jeden by skoro řekl týpek, v čisté bílé košili s krátkým rukávem. Pod brýlemi se silnou kostěnou obroučkou si mě zpytavě a trochu pobaveně prohlíží pár šedozelených očí. Intuice mi říká, že právě tenhle pán má v celé poetické záhadě prsty, a proto na něj bez většího rozmyslu startuju rozhodným krokem dopředu a ohrátým: Do you speak English? Chlapík přikyvuje, ale hned překotně dodává, že angličtina není jeho silnou stránkou. Po dvou větách konverzace je mi jasné, že nepřehání, ale i přes problémy s gramatikou mi svede říct všechno, co potřebuju slyšet. Tak začala má dovolenková hra. Padesát centů za básničku. Úsměv, několik vět a rychle na autobus. Naposledy jsem mu zastrčila svou vlastní báseň jen tak drze do kapsy sněhobílé plátěné košile. Potom i svou mailovou adresu. O několik dní později už vím, že pán v bílé košili se jmenuje Wiliam a pochází z Brazílie. V São Paulu studoval novinařinu a filosofii a deset let pracoval jako dobře seřízené hodinky v nejrůznějších médiích, do práce, z práce domů, stejně jako milióny jiných, stejně jako všichni ostatní. Jednoho dne se ale něco stalo. Chtěl jsem změnit svůj život, krčí Wiliam rameny. To bylo před více než deseti lety. Svůj dobře ukotvený a úspěšný život tedy vyměnil za experimentální film a život v Turíně. A za molitanového Pessou, krev v pulzujících cévách severoitalského velkoměsta. I já jsem před několika lety opustila lidi a věci kolem sebe a vzala svůj osud, který mi do toho momentu lajnovali jiní, pevně do rukou. Kdybych to neudělala, asi jsem teď manželkou nemilovaného muže, matkou jeho dětí s otravným zaměstnáním a vyhlídkou na zahořklé stáří. Jenže já jsem utekla. Pro někoho čistá zbabělost, pro mě ale únik pět minut před hrozící katastrofou. Proto Wiliamovi rozumím, ačkoli nevím, co přesně a proč nechal v Brazílii on. Místo toho se ptám na hloupá slovíčka v portugalštině a on trpělivě odpovídá. Občas si vyměníme básničku, já svoje z češtiny překládám do angličtiny a ty jeho luštím za pomoci slovníku a google překladače. Nemohu říct, že by mě to nebavilo. Poslední den v Turíně stojím na pódiu rudě polstrovaného divadla Carignano, snažím se neomdlít vedrem a odzpívat koncert bezchybně a s radostí. Osmdesát lidí a sbormistr stojí na pódiu se mnou, takže nejsem sama na obrovské publikum. Zpíváme brazilské a argentinské lidovky, někteří z nás pláčou, jiní se potí a duše v hledišti naslouchají. Na prsty napodobujeme déšť v amazonském pralese, zatímco v ten samý moment na Turín dopadá první kapka po dlouhém týdnu sucha. V hledišti zaznamenávám známou postavu v bílé košili. Myslím, že se usmívá. Po potlesku vybíháme ven vchodem pro účinkující, venku divoce lije a oblohu křižuje blesk za bleskem. Smějeme se a přidáváme se k pleskavému koncertu kapek. Přivolali jsme déšť, raduje se francouzský hromotluk, majitel překrásného tenoru. V tu chvíli tomu všichni věříme. Opodál postává Wiliam, zelené oči mu svítí radostí, máváme si přes mokré šňůry divoké přeháňky, než mi zmizí za rohem. Odcházím s pocitem, že svět je v pořádku. Ještě je na ulicích poezie. Ještě jsou básnící, kteří žijí sice z ruky do úst, ale prostě a svobodně. Stačí jen hledat. Já jsem našla v Turíně. Až pojedete kolem, nezapomeňte vhodit drobou minci do kufru molitanovému mistru Pessoovi. A že pozdravuju. lzicka.v.supliku@seznam.cz magdaléna stárková 3

4 Kladky neviditelné kladky od hlavy až patě rozdělují váhu mé duše na polovinu na čtvrtinu na osminu ptačí písně Modrá z dopoledních oken Kontrapunkt láska se zastavila na hrázi potřebuje nezdar a údolí pak bude kontrapunktem vodopád lodi Noční déšť déšť v kalužích spadl zatímco spala a po něm je plodné všecko dokonce i sen René Planka utopí tě sloky (1986) uměním pohlcený, koketující se spoustou jeho barev a odstínů. Příležitostný básník a textař, pravidelný fotograf a kytarista. Odpůrce konzumního života a hektického běhu 21. století. Ve své tvorbě se snaží reflektovat jak vlastní zkušenosti, tak lidské slabosti, závislosti, nálady a další jevy. Na poslední zastávce Drozde, ptáčku, co slzy, to prach, víří a lepí má víčka, chycený v háčku, a smrtka z něj nepustí, nehodlá pustit, vzal jsem tě s ní domů. Několik hodin, stmelilo na věčnost nejstarší pouto, ptám se tě: jsou to city, co hýbou světem zasněných. V mdlobách se krčíš, není nikdo, kdo by dokázal říct stop, a místo upřímného štěstí, jenom pustý, chladný hrob. Nečekám, zalykám se, hlesnu, budu tě hladit, s bolavou hlavou, snad aspoň ve snu. LIX. Tvé poslední slzy byly sladké od medu reportáž z batohu magdaléna stárková zítra bych se chtěl probudit brzy a namalovat okna domů v mé ulici na modro že to nejde? jsem umytý jako listy Wiliam Farnesi (1967) vystudoval filozofii v São Paulu a pracoval tamtéž deset let jako novinář. Potom se rozhodl změnit svůj život, odešel z Brazílie a usadil se v italském Turíně. Věnuje se psaní, experimentálnímu filmu a po nocích zaplavuje ulice básněmi. Ukázky přeložila Magdaléna Stárková a Hana Michalíková. Tvé poslední slzy byly sladké od medu, v poryvu slastí ponořená v myšlenkách o kráse života u piedestalu úspěchu, záměrně odsouváš realitu. Tvé poslední slzy byly sladké od medu, labyrint ulic a ampliony tisíců ubožáků ti vráží střepy do hlavy. Najednou i ten snový obláček, jako by pršel kyselým deštěm a kapky vsakovaly do tvé kůže, podivná pachuť tlejícího podzimu, kterou nelze smýt. Tvé poslední slzy byly sladké od medu rené planka 4 5

5 na světlo světa zveršovaná věta Noční odysea Stesk večerních ulic, čerň asfaltu a dehtů, lesk malovaných nehtů, smích bouřlivé mladosti na dosti místech spícího města. Podniky, noční neonové oázy, do nichž vpadneš jak květ do vázy, provází každý tvůj lichý krok. Cvok s očima co přípomínaj špendlíkový hlavičky, obsazené lavičky, plné toužebných dotyků, přerývaných vzdechů, nadšených očekávání. Forbesy kakofonicky kvílí, když s pílí na nich, některý i prst si láme, aby pak trousil své povadlé tělo k oltáři trpělivých světic. Snad aspoň roztáhnou ruce. Stesk večerních ulic nad pomíjivou hradbou přání, která vhání do očí slzy. Je pozdě i brzy. Den rozkvétá v pomněnkové modři, z noci je trpaslík a obři zalezli do svých doupat. Najíst se, koupat a doufat, že večer smůlu zahubí. XXIX. XXX. Noční průtrž mračen, přízemní až bolí. Déšť je k zemi tlačen, silou téměř volí. Slunce za oponou, žaluje a vzlyká, slzy prudce tonou, potůček jim tyká. Pohár řeky tříští o břehy své boky, na procházce příští utopí tě sloky básní tvých. Viktor Špaček na každé dlaždici vesmír (1976) výtvarník a básník. Vystudoval sochařství na VŠUP. Je autorem dvou básnických sbírek Zmínky a případky (2007) a Co drží Nizozemí (2010). Zajímá ho to nehmotné, co dává věci a lidi do pohybu i co je zastavuje. Kdo všechno tady bydlí Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Tady, vedle koutu, ve kterém mě tolikrát nutila klečet, hned vedle koberce, pod který jsem tolikrát schovávala vařečky, když mě chtěla seřezat. Až dnes v noci, když mě probudil výkřik a já šla do její ložnice, kde jsem poprvé uviděla to stvoření. Leželo v její posteli schoulené do klubíčka, bez těch obludných chůd rodičovství bylo úplně malé, ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy a šedesátiletými, buldočími ústy mojí matky dětsky kvílelo ze spaní. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane, že tady budu mít s někým soucit. Ale to jsem také ještě nevěděla, kdo všechno tady bydlí. Střídání Takže jedna tužka jako nová, židle, počítač a stůl, všechno taky jako nové a nebe za oknem, to je vždycky jako nové. Všechno pěkně na svém místě. Nechybí tu nic. Snad jenom těch čtyřicet let života a práce. Tady si to přeber a podepiš, máš radost, máš pravdu, to Všechno je už od teď tvoje. rené planka viktor špaček 6 lzicka.v.supliku@seznam.cz 7

6 *** V souboji Ty šedočerné mramorové dlaždice na stěně stanice metra a ty bílé mramorové čáry na nich... Poloprázdná ulice? Je nás tu daleko víc. Na jedné dlaždici to vypadá jako roj meteoritů, padajících jedním směrem, na jiné to vypadá zase jako choulící se povrch nějaké plynové planety. Jako by byl na každé dlaždici vesmír. Každou by sis chtěl pořádně prohlédnout, prožít až do hloubky. Jenomže ty dlaždice jsou tak drobné a tak na sebe natěsnané, že není možné věnovat se jim jednotlivě, oko to prostě nedovolí Tenhle se vleče tak pomalu, jako by za sebou někoho táhnul. Tenhle je zase tak arogantně vzpřímený, jako by stál sám sobě na ramenou. Tenhle je tak depresivně shrbený, jako by mu někdo seděl za krkem a tlačil mu hlavu dolů. Na rohu ulice je kluk. Ve veselém souboji s někým neviditelným dělá karatistické výpady na všechny strany. Ten je na tom zatím nejlíp. Zatím z toho má legraci. na světlo světa zveršovaná věta a celé se to slévá do dlouhého pásu, stejně šedivého a nudného jako špalír lidí před ním. Záhady Jak vlastně vypadají trubky uprostřed tunelu metra? Vždycky když je vidím, tak jede vlak takovou rychlostí, že jsou z nich už jenom šmouhy. A také se rozplývají díky té mlze, kterou mívám v sobě, když sleduju pomiliónté totéž. Visím z tyče před oknem, ony zas za oknem. Tak obyčejně, nudně, tak nezáhadně tam visí ty roury, ty které jsem vlastně nikdy doopravdy neviděl. Změť Jak dlouho to trvá, než se rozloží listí? Než se z jednotlivých, konkrétních listů stane pomíchaná, tmavá změť, ve které se nedá nic rozeznat? Dva, tři roky? A jak dlouho trvá, než se v hloubce mojí mailové pošty rozloží tenhle můj důležitý dopis pro tebe? Za jak dlouho se z téhle zřetelné, jasné chvíle, ve které ho píšu a ve které říkám a přesně vím, jak to všechno s námi je, stane něco vybledlého, semletého, něco ztraceného v záplavách jiné korespondence, něco, z čeho už nepoznám ani sebe, ani tebe? Dva, tři měsíce? viktor špaček 8 9

7 Kolážová báseň vznikla bez nějakého konkrétního záměru či ambice asi v r během tří probdělých nocí. Vše vystříháno z jednoho čísla Horáckých novin a nalepeno na tenoulilinká prkénečka z buku, javoru, dubu a jasanu. Asi se nezapře moje zalíbení v Urmuzovi a Pavlu Řezníčkovi, kteří mne vždy tolik pobaví. na světlo světa zveršovaná věta radek pekař křivánek z oponešic Radek Pekař Křivánek z Oponešic kosmonautův dědeček s bramborami a tvarohem badatel a amatér celoživotní zvukový (zenhudbizmus), vývojář chlebový, provozovatel bezobalového Opobchodu (panpekar.cz), krajinný designér, dendrolog a archeolog. Kronikář oponešický, kočárkář turistický. 10 lzicka.v.supliku@seznam.cz 11

8 Štěpán Nosek než ze sna probije se hlas (1975) narodil se v Praze. Redaktor nakladatelství Opus, stálý spolupracovník revue Souvislosti. Vydal sbírku básní Negativ (Host, 2003). Přeložil výbor z básní Conora O Callaghana Seatown (s T. Fürstenzellerem, 2004) a Adagia Wallace Stevense (2007). Pracuje jako učitel angličtiny. Básně Chtěl bych a Loučit se byly publikovány ve sbírce Na svobodě (2012). *** ke konci dne na slovenské dálnici okolní kopce jsou deštný prales který se řítí pod hladinu ruce na volantu se ještě slabě chvějí z básně erika jakuba grocha slyšené před hodinou vepředu hoří vysílač nad nitrou přeludný jak ježíš v riu řidič celým tělem vybírá nekonečnou zatáčku vedou ho jasné červenožluté šipky a temná síla tlačí kola k zemi jako by to nemělo nikdy skončit vidíš tu světlou průrvu lesa jako by přesně tam to mohlo skončit *** z polska kam jsme jezdili za babičkou si pamatuju jen tři věci třešně které mi pořád věšeli za uši a já je s brekem odhazovala co nejdál velikou povodeň až do prvního patra všechnu tu zelenohnědou vodu až v krku a pak čápy tisíce čápů kteří nad tím vším se smíchem přelétávali *** *** na světlo světa zveršovaná věta Po měsících znovu použitý, vyčerpaný motiv, snad omylem snad únavou sem vešel slabý, nečekaný jas, že tě to nějak zaskočilo, že se teď bojíš hnout, tady jsi nejspíš nikdy předtím nebyl, hranou ruky si třeš suché oči a v prstech drhneš cigaretu, už dávno jsi chtěl spát, ale kdo má vydržet, jestli to tam ráno bude, jestli to zůstane, uhodnout, co pořád ještě vůbec stojí za to tipnout si, co nakonec ještě zbude skutečné. Bílení tupě a natřikrát, přede mnou ryšavě rozškrábaná stěna, nervózní, vlhký prstoklad. Žárovky, život na pak odložený se hystericky šklebí světlíkem v uhelnaté tváři, teď když už nic se nemá k sobě a ani naopak. štěpán nosek

9 *** Odrazy na světlo světa zveršovaná věta Loučit se, trénovat loučení, postupem času zvládnout techniku, jako svléknout své poslední šaty a zůstat naschvál bezradný a nahý, a ráno probudit se esteticky zamotaný v prostěradle, s kůží, která na daných místech zázračně dorostla, propustit tuhle tvář a tuhle samozřejmě taky, oslyšet tenhle hlas a zatlouct tuhle intonaci, s pálením v břiše zajít mávat k vlaku, nepsat si nic a v noci suše smazat celou kartu, pokaždé usedavě poplakat si při té scéně z Lost in Translation, nechat to dlouho tikat, mizet, zhasnout, jít, než ze sna probije se hlas, že cítíš poryv dechu, krep ucha a křídu řasy, světlo, které se draplo čela, a asi i mělký nápor doteku, a stoupneš si s rozleptaným tělem, ve kterém roste nenasytný chlad. (Na svobodě, 2012) LŽIČKA v ŠUPLÍKU 2/2012 *** Chtěl bych, aby nakonec se to nějak spojilo, do sebe vpletly jednotlivé linky, všechno to do sebe zapadlo, aby to vzalo dlouho předvídaný zvrat, aby to byl španělský film, a tvůj prázdný pohled vlčího strachu, kterým jsi přetáhla les a černou stoupající silnici, prostřihla scéna s neklidnou kamerou, detail na útěk, kotníky na nekonečných schodech, na suchém sněhu, mezi stromy, kotníky na shnilé trávě, na ledové plotně, aby to, co teď spolu uděláme, byl nějaký krok, první a poslední záběr. (Na svobodě, 2012) lzicka.v.supliku@seznam.cz štěpán nosek hana slunská

10 Ruce Ruce na světlo světa zveršovaná věta hana slunská

11 JAN KOHOUT jako když mlátíš syrovým špekem (1960) narozen v Praze. Básník, výtvarník. Roku 1978 vyučen zahradníkem, roku 1980 propuštěn z vojenské služby pro totální neschopnost bránit mír. Poté řada dělnických profesí (poštovní doručovatel, výhybkář, topič, hrobník apod.). Roku 1985 emigruje z Prahy na venkov, kde žije dodnes. Člen Skupiny českých a slovenských surrealistů od roku Publikuje v revui Analogon, v jejíž edici vyšla i jeho sbírka Pohádka o Ničem. Žold za dobro až po smrti! Marně tesař Ježíš volal: Ty škvíry mezi prkny, idioti! To jsou mříže! Jenomže, jako když mlátíš syrovým špekem o neprůstřelné sklo. A tak vzal třicítku vrták a s kýlovou sirénou křižníku Golgota zplodil Auroru. řekla kategoricky jedna abatyše, s dekoltem proklatě vysoko. A průsvitné s průsvitnými, kolem vodního stolu, uprostřed něhož lze tušit jakýsi čudlík, zatančily pokorným pokojem. Jenomže, co s vlčí ovečkou? Co s Černou Drákulkou? Co s žebračkou se zlatým přadenem na čele, kterou škrtí vlastní, vílí pařáty?! Pak oblékl zas roucho bílé, vzal stetoskop a povídá: Tak kohopak tam máme dalšího, Magdičko? Byla, jářku, letos pšenka, na světlo světa zveršovaná věta Je mi krásně jak žížale po dešti, asi tak uprostřed silnice, v čas hlavního pelotonu Míru. Mám se jak návnada na něco většího. Hodím se k sobě (jako kostlivec a nonšalance). Košer gój a šmucik icik. Motouzek pokoutní, štokrdle máslové, paklíč zpěvavý, párátko kočovné, opice boží Jen abych neumřel dřív, než umřu. A jestli neumřu, tak se zabiju. zrna jak selata a brambory jak cibule Vasilije Blaženého. Mandragory jak Macochy a kruhy na vodě jak vrstevnice nekonečna. Dokázal jsem, že Kyklop měl nos, a tedy slzné váčky v obou koncích oka a že mobilní telefon slepil vyznávanou lásku s konanou potřebou a mezi zchristianizovanými póly zvoral, co se dalo. Dobrý rok, sousedi jan kohout lzicka.v.supliku@seznam.cz

12 Jan Kosek Skeptikova dovolená R E C E N S O R E Na nehybných hodinách odbíjí D na světlo světa zveršovaná věta jan kohout akorát na teď. Pod stolem bourače ryb hnijí steré skřele, až se zdá, že i Slunce je z vody. Zelený voda, žaludy zem, kule oheň, srdce vzduch, Mariáš, Josefáš, Kaifáš, Jidáš, a ty, Jene, můj nejmilejší zrádče Spadl obraz se štaflí, namazaným dolů. Strach zvednout ho a přivést na svět nechtěný, gravitační monotyp. Strach a poťouchlá radost, že sám jsem Čísi mazanicí. Strach, hrozný, dobrý, známý, jako když uteče smrdí mléko, a hoň si ho vidličkou! Jako bych psal nějaké noty s vrozenou elefantiází, nebo si jen pouštěl hudbu na špacír Jsem Rosinantin podocasník, rétor z časů, kdy bylo jen Slovo. Toužím usvědčit se z ničeho, ze sebe, obalit se daktyloskopickou fólií a dočkat se verdiktu: Zproštěn neviny, která mu v noci přebrala muže! Ach, vlaštovko vděčná i za mrtvolu buřiče na tonoucím ráhnu, jsem slabší, než tvá únava a přeci, bylo jsem nezvratně první, co si v srpnu 68 povšimlo, že každý šroubek stavebnice Merkur, má na krku železnou tabletu foto RECENSORED Začne-li se chleba lámat, necháme se podrobit Lžička v šuplíku JAN KOSEK (1958) žije v Praze, vyučuje sociologii a psychologii na Univerzitě Karlově. Vydává odborné knihy, překládá, píše pohádky, básně a divadelní hry. Jeho písňové texty zhudebňuje řada skladatelů, mezi jinými i Vladimír Franz. V roce 2011 mu nakladatelství dybbuk vydalo sbírku Skeptikova dovolená. Dle názvu by čtenář mohl očekávat reptání nad ztracenými klíči od hotelu, zkaženým počasím či dotěrnými komáry. Úsměvných příběhů z letní dovolené se ale v této sbírce nedočkáme. Autor si zvolil vyšší laťku, představit nám své kamarády, tetičky, strýčky Před námi se tak otevírá mozaika lidských charakterů, která se nás dotýká o to víc, že Jan Kosek za její kamínky zvolil své známé či příbuzné. A tak nás autor zatahuje do své hry, ukazuje nám svět kolem sebe a nutí nás přemýšlet nad tím, zda takový není i ten kolem nás. Anebo i ten v nás? Přítel z Teplic nesnáší lidi bez původu a ten z Jablonce se cítí být Japoncem, pratetička z Opavy se nechá lehce svést, strýček z Ústí je neskutečně zvrhlý, spolužák z Humpolce je zcela netaktní, starosta Dobříše je nejužitečnější, když leze ze smrčí do doubí ( A lidé když jdou na houby / Tak převelice si ho váží / Neboť jim vůbec nepřekáží). Hořké vyprávění o zamilovaných padesátnících, kterým už ujel vlak, ironické povzdechnutí nad tím, co všechno dokáží strávit čeští politici (a nejen o tom, k politice se Jan Kosek stále vrací), sarkastický popis korpulentních lidí v autobuse, povrchní jednání těch, co si hrají na umělce a na neuchopitelno. Jan Kosek nám nabízí náměty k přemýšlení. Co je náboženstvím dneška? Kariérismus? Věda? Jaký je současný stav morálky u nás? Neplatí pravidlo, že ten, kdo jednou přizná svůj omyl, se nadosmrti zesměšní? I tak ale ze sbírky není cítit rezignace na současnou společnost. Autor nemá pocit, že už je to neúnosné, nevybízí nás ke změně, jen nás informuje o tom, jak to vidí on. Říká: dívej se. Otevři oči a přemýšlej o tom, co vidíš. Básníka ale neomezují zeměpisné hranice, glosuje i situaci v jiných zemích, například v Polsku a Maďarsku. Někdy je až lehce politicky nekorektní třeba v básni o muslimovi na bruslích v Nuslích, nebo v básni Rusko na rozcestí. Ilustrace Terezy Pavlíkové, které přesně vyjadřují náladu sbírky, autorova slova jen podtrhávají. etudy z kredence zuzana kohoutová 20 Moderní člověk se neosvobozuje od svých iluzí, ale od situace, která iluze vyžaduje. V. Bělohradský 21

13 etudy z kredence 22 Kromě básní ironických (z nichž se řada týká významných postav z oblasti historie či filozofie) najdeme však ve sbírce i texty, které z celkového ladění sbírky vybočují. Melancholické, romantické básně, které snad můžou zaujmout v písňové podobě. Obzvlášť po přečtení předchozí části sbírky čtenář získá spíš pocit, že se autor jen snaží ukázat svou nekritickou tvář. Lyrické pasáže zde působí jaksi nepatřičně. Zvlášť když se nám vybaví, že jindy autor spojuje metafyzičnost s momentem, kdy tělo opouští ranní moč Je tedy nasnadě myšlenka, zda by nebylo ku prospěchu věci, kdyby básně vyšly odděleně, ve dvou různých sbírkách. To je snad, krom občasné nedokonalosti v dodržení rytmu, jediná vada na kráse Koskovy sbírky. Nutno podotknout, že autor užívá metody štěpného rýmu. Takových už bohužel není mnoho. Beze vší skepse. Rusko na rozcestí Vyšel si Ivan na kopec V pohoří zvaném Ural Rozepnul si tam poklopec A do Asie čůral Hned po tom skvělém výkonu Políbí vzácnou ikonu A modré oči k zemi klopí On při tom svatém obrázku Nechápe zdá se otázku Proč vlastně mířit do Evropy Svatý Vincent z Pauly Svatý Vincent z Pauly Dobré mravy pěstoval Že nesnáší fauly Svým ovečkám zvěstoval Vysvětloval co a kde se sluší Učaroval krásným paním Zachránil tak mnohou hříšnou duši Před fatálním ztroskotáním Kdyby však šli všichni za ním Stal by se svět náhle místem Jemuž chybí řád a systém Který platí jen Bůh ví proč od věků Člověk už by nebyl vlkem člověku Svět by přišel o podstatnou dimenzi Svatý Vincent by se svatým nestal A Bůh by ho po zásluze ztrestal Za to že ho chtěl odsunout na penzi Dvojice? To není v lásce žádné řešení... Divadlo Reduta Jules a Jim Jules, Jim a Katy kdo je tu navíc? představení Jules a Jim Divadlo Reduta autor předlohy Henri-Pierre Roché překlad Stanislav Jirsa režie Anna Petrželková dramaturgie Dora Viceníková scéna a kostýmy Zuzana Rusínová hudba Mario Buzzi hrají Petra Bučková Michal Dalecký Jiří Kniha ale jiná řešení nejsou! F. Truffaut R E C E RECENSORED N S Lžička v šuplíku O R E D foto archiv Reduta Tragikomický milostný příběh o lásce a přátelství napsal roku 1953 francouzský avantgardní umělec Henri-Pierre Roché. Autor přitom nemalou měrou čerpal z vlastních životních zkušeností. Vřelý vztah k vícero ženám současně jej pravděpodobně inspiroval k napsání románu, který byl o pár let později také zfilmován. Nyní můžeme spatřit adaptaci tohoto díla na prknech brněnské Reduty, kde se v hlavních rolích představí Jiří Kniha, Michal Dalecký a Petra Bučková. První překvapení nás čekalo již při vstupu do sálu, kdy jsme nebyli usazeni do klasického hlediště, ale bylo nám nabídnuto místo přímo na jevišti. Herci tak velmi netradičně rozehrávají dějové peripetie přímo mezi diváky. Jiří Kniha (Jules) a Michal Dalecký (Jim), oba známí coby pohotoví improvizátoři, si s dějem představení bezpochyby rádi hrají. Především první část inscenace se jen hemží zamilovanými citáty, překvapí jistě i rozdávání kontaktů a rozverné představování se divačkám. Divák téměř nabývá dojmu, že podíl osobního a hereckého nasazení je srovnatelný, a to hlavně co se rozdávání telefonních čísel týče. Následně se objevuje na jevišti ústřední postava celého příběhu Katy. Pokud bylo představení doposud hlavně potěšením pro ženy, jsem si jistá, že v této chvíli mezi přítomnými zaplesalo nejedno mužské srdce. Odvážná róba i nečekaná slovní přestřelka zapříčinila spontánní potlesk obecenstva, s nímž se pravděpodobně u podobně interaktivních představení počítá. Druhá část představení se nese v duchu vztahových kroků dopředu a zase zpátky. Detaily a vhodně zvolené rekvizity často pomáhají narušit někdy až vágně plynoucí děj, který se ve druhé půli mění z hravé komedie spíše v citově drásavou tragédii. Rozhodně zajímavá je psychologie jednotlivých postav. Jules se představuje jako pokorný manžel, hodný kamarád a mírně neomalený gentleman. Jak sám rád říkává: Nikdy neodpustím žádné ženě, že mě miluje takového, jak se znám. To svědčí o zvrácenosti, lzicka.v.supliku@seznam.cz zjevení z jeviště magdalena braunerová 23

14 o kompromisu. ) Ve chvíli, kdy Julesovi začíná žena zahýbat s jeho nejlepším kamarádem a on jim nabízí ložnici, jsem měla dokonce pocit, že pokud někdo nevstane a neřekne mu, ať je trochu chlap, přijde o poslední zbytky testosteronu, které mu ještě zůstaly. Oproti tomu je Jim, co se svádění dam týče, přirozený talent. Jeho verše, doprovázené francouzskými melodiemi, dokážou zamotat hlavu nejedné svobodné, ale i vdané ženě. Sebevědomí z něj jen prýští, nešetří ani sladkými slovy a jeho hlavní zbraní je uhrančivý pohled. Katy lze jen těžko přečíst. Ona sama sebe označuje především jako svobodnou a nezávislou, toužící však také po trvalém štěstí a spokojenosti. Přestože postupně přichází Katy o svobodu, nezávislost i mládí, a měl by se tudíž obraz o ní vyjasňovat, lze jej stále poskládat jen těžce. Je to nevyluštitelná hádanka, nedokončená mozaika, jednoduše: je to žena! Z představení Jules a Jim divák možná neodejde v euforickém naladění či se zážitky blízké katarzi, přesto si dost možná odnese úsměv na rtech a téma k přemýšlení. A když potom zaslechne v kuloáru krásnou melodii z představení, pískanou postarším pánem, řekne si: Povedlo se jim to! Martin E. Kyšperský zjevení z jeviště 24 Martin E. Kyšperský (1980) v Brně (je tam furt) zpěvák, kytarista, basista, ukulelista, mandolínista, bubeník jen rukama, skladatel, básník, textař na zakázku, generální tajemník skupiny KVĚTY, producent, moderátor radia Proglas, příležitostný herec divadla DNO, konceptuální umělec, autor koláží a výtvarných deníků, sběratel a znalec gramodesek... takže kolik si myslíte, že z toho dělá pořádně? Triky španělských podnikatelů

15 Martin E. Kyšperský Martin E. Kyšperský Šli jsme jinudy

16 Martin E. Kyšperský Říkala jsi, že půjdeš do kina s Juliánem divnodění Štěstí Na jaře do Španělska za kamarádkou, která odjela na dva týdny a zůstala skoro rok. S přítelem se snažili oživit opuštěnou vesnici kousek od Ponferrada. Ves: Castrillo del Monde. Domů: asi třicet. Obyvatelé: na víkendy Nacho s rodinou, jinak jen David s Aňou a dvěma psy (Buček, Blanko), dále pak asi sto krav. Vesnice leží v horském údolí, nejbližší město asi dvacet kilometrů dolů po kamenité cestě. Nejbližší osada: Matavenero hippie komunita na útesu pod větrnými elektrárnami. Aňa s Davidem hledali místo, kde se usadit. Při návštěvě v Mataveneru překonali pastviny a našli Castrillo. Říkali mu Údolí plechových van. Protože to je první, co člověk vidí. Desítky bílých plechových van. Lekce španělštiny: legumbre zelenina, bilette jízdenka, esperar čekat, quiero pagar chtěla bych zaplatit. Příjezd nočním autobusem do Bembibre v pět ráno. Na lavičce v parku mrzne. Aňa s Davidem přijedou až kolem osmé. Sraz v baru, na náměstí první otevřený. Káva s mlékem může i život zachránit. Jak si jí doma člověk pomalu neváží. Když přijdou oba zářící klidem, s vyšisovanými vlasy, špinaví, moudří. Dodávka Milagros, David si na pick-up vyrobil střechu z překližky a červeno-zelený nátěr vyzdobil španělskými nápisy. Dodávka Milagros je poznat podle zvuku na kilometry. A má své slabůstky. Když jsme odjížděli, startovala hodinu. Teď vzadu na matracích, kamenitá cesta nás hází od stěny ke stěně a na klíně obrovské chlupaté tělo Bučka. U Áni, vesnice rozbořená, část nahoře na svahu, část v údolí. Týpí mezi třešněmi v květu nahoře, kamenný dům dole u potoka. Nemá štít, do ložnice jim celou zimu sněžilo. Dolní část vesnice je na severním svahu hory, v zimě zamrzl, slunce se k němu nedostalo. Proto týpí, slunce a zahrada nadosah. Zahrady vlastně tři. Různě po vsi, jak se hodilo. Ve vsi pak krávy. Jinak nic. Celý den sníh. Hora naproti v bílém, cinkání kravích zvonců a bučení. Do ticha kape ze stromů. Mokré dřevo, kouř. Vaření na ohni a pečení bábovky v pícce v dolejším domě. Dostaly jsme k užívání domeček, jeden z dvou třech obyvatelných. Zadní strana střechy se zřítila, ale vpředu veranda, balíky slámy a matrace. Stále sněží. V noci strach, že břidlicová střecha nevydrží, bortící se zeď do ticha sněhové noci. Ráno volání Ej hora hora mezi mlhami. Snídaně v papiňáku na ohni, kouř a promáčené týpí. Zahrabáni do dek, tolik jsme si toho nikdy neřekly, nikdy neřekneme. Příběhy a sny se nejsnadněji rodí v kouři, kouři od úst a z mokré srsti psů spících na druhé straně ohně. Společně snít, jen zima a hlína za nehty. Když se trochu vyčasí, výlet po starých cestách mezi do sebe se bortícími kaštany. A skrze pastviny do Matavenera. Krávy odhánět voláním haya, i tak nás následují. Procesí. Matavenera spíš jako cikánská vesnice na útesu, pod ní údolí řeky, v hlubině obrovské kaštany, nad ní úžasné hory, asi padesát větrných elektráren na hřebeni. Hučení neustávající. Domy roztodivných tvarů a materiálů. Kulatá svatyně a místo setkání. Nedostupné, přesto zde asi sto lidí, komunita, knihovna, škola. Lidí sem přichází mnoho, pro turisty otevřena kavárna, obchůdky s výrobky. Zde ani památky po kravím tichu. S ulehčením zpět do Castrilla. Náš poslední večer. Zpívání měsíci na balkoně naší ložnice, hory a mlha. Krása místa. Krása večera. Krása Davida a Áni. divnodění eva johnová 25

17 ENS EC R R O Scott Pilgrim proti zbytku světa RECE jako koláž odkazů NSORED E D lžička filmofilka USA / Velká Británie, 2010, Lžičk 112 min. a v š up/lík film Scott Pilgrim vs. the World u Scott Pilgrim proti zbytku světa režie Edgar Wright kamera Bill Pope hrají Michael Cera Mary Elizabeth Winstead Kieran Culkin Anna Kendrick Jason Schwartzmann hudba Nigel Godrich 26 Jedná se o snímek ne zcela aktuálního data (2010), přesto bych ho zde chtěla vyzdvihnout. Toto vydání Lžičky je věnované kolážím, a právě film Scott Pilgrim proti zbytku světa bych do této kategorie směle zařadila. Je potřeba říci, že se jedná o adaptaci celosvětově velmi oblíbeného, šestidílného komiksu o Scottu Pilgrimovi. Autorem je Kanaďan Bryan O Malley, jehož styl kresby je notně inspirován japonskou mangou, černobílé postavičky jsou tudíž velkooké a pro některé z nás až nechutně roztomilé. Hlavní hrdina Scott je dvaadvacetiletý flákač, kytarista neúspěšné kapely Sex Bob-Omb. Ve svém domovském Torontu se vzpamatovává z brutálního rozchodu, a to tím způsobem, že randí se středoškolačkou čínského původu Kudlankou. Současně se zamiluje do americké ninja-kurýrky Ramony a uvědomí si, že právě Ramona je ta pravá. Aby s ní ale mohl začít chodit, musí postupně porazit sedm jejích ďábelských bývalých partnerů Tolik tedy stručně k ději komiksu. A v čem spočívá ona zmíněná kolážovitost filmu? Dalo by se říci, že styl jakési koláže nalézáme ve všech aspektech snímku od děje přes jeho vizuální převedení na plátno až po speciální efekty. Ve vizuální rovině film o Scottu Pilgrimovi totiž zcela přiznává, že bezesporu je komiksovou adaptací. Ke komiksu odkazuje takovými filmovými postupy, jako je náhled detailu několika různých postav pomocí rozdělené obrazovky tzv. split screen. Vidíme takto například detailně všechny překvapené členy kapely v momentě, kdy se na scéně objeví první Scottův soupeř a vyzve ho k boji. Dále se na obrazovce vizuálně zhmotňují nejrůznější citoslovce, nejčastěji jde o zvuk zvonku či budíku, ale setkáme se třeba i s výkřiky. Přičemž takto zpodobněný zvuk zároveň slyšíme, protože je obsažen ve zvukové stopě. Tento postup je doveden do krajnosti při vystoupení kapely na koncertech po úderu do bicích například odletují od činelů drobné hvězdičky, a pokud kytarista zahraje opakovaně na strunu D, objeví se před jeho nástrojem právě toto písmeno. Rest In Pieces. Způsobem vystavění příběhu odkazuje film ke schématu počítačových her aby hrdina dosáhl svého cíle, musí projít několika úrovněmi obtížnosti. Scott musí porazit sedm Ramoniných bývalých partnerů, kteří v příběhu představují ony jednotlivé úrovně. A dlužno podotknout, že jde o skutečně silné soupeře. K počítačovým hrám odkazují také četné vizuální prvky v obraze. Jedná se například o různé statusy, informující o tom, nakolik se ještě drží protivníci při životě. Po porážce soupeře se také ke Scottově radosti dotyčný promění v hrst mincí, čím je obtížnost vyšší a soupeř silnější, tím více drobných na autobus Scott získá. Za obrazovou složkou nepokulhává ani zvuková stopa. V ní se častokrát setkáme se syntetickou úpravou jednotlivých zvuků, a to takovou, aby připomínaly charakteristické zvuky z počítačových her. Skvělým příkladem je úvodní znělka Universalu, vyvedená vizuálně i zvukově ve stylu prvních osmibitových počítačů. Největším přínosem a zároveň významným prvkem dopomáhajícím výraznější kolážovitosti tohoto snímku je podle mě způsob, jakým jsou propojeny jednotlivé scény. Například ve chvíli, kdy dvě postavy vedou dialog, mohou během něj vystřídat několik různých prostředí, aniž by tím utrpěla logická návaznost řeči. Zároveň se tímto způsobem coby diváci dozvídáme, že Scott s Kudlankou chodí na stále stejná místa, a takto odvodíme, že randění se středoškolačkou nemůže našeho hrdinu z dlouhodobého hlediska nijak zvlášť uspokojovat. Jak sám Scott říká: Nenazval bych to randěním, [Kudlanka] smí ven jen za světla. Jako poslední příklad neotřelého propojení dvou scén uvedu (můj oblíbený) střih v pohybu. V jedné ze scén tak vidíme Scotta, hrdě kráčejícího pryč od tří rozespalých gayů. Scott vede proslov, v němž se dušuje, že již nebude myslet na svou bývalou slečnu. Vzápětí se prudce obrátí ke svým spolubydlícím a v tomto pohybu následuje střih a další scéna, v níž Scottem započatý pohyb dokončí jiná osoba, v tomto případě člen kapely Sex Bob-Omb, Stephen. Ten se právě obrátil ke kapele a je pozorován i samotným Scottem, díky čemuž pochopíme, že došlo k posunu v čase i prostoru. Uvedené příklady jsou však jen pouhým zlomkem z tohoto pečlivě propracovaného díla, doufám ale, že posloužily svému účelu. Pokud jste tento film ještě neviděli, pak vám ho rozhodně doporučuji. Nejen kvůli bohaté paletě odkazů k počítačovým hrám a komiksům, ale také pro skvělé herecké výkony protagonistů. V tomto okénku z filmu je vizuálně obsažen zvuk úderu ( KROWW ). Zároveň je naznačena jeho síla, a to konkrétně pomocí paprskovitého kruhu, od něhož je vymrštěn Scottův soupeř. Barney Ross (The Expendables 2) lzicka.v.supliku@seznam.cz anna bobreková Edgar Wright Scott Pilgrim proti zbytku světa 27

18 Michal Ajvaz: S různými místy v cizích městech Michal Ajvaz (1949) je jedno z nejznámějších jmen současné české literatury. Bývá řazen k představitelům postmoderny a magického realismu. Publikovat začal v roce 1989 (Vražda v hotelu Intercontinental) a od té doby mu vyšlo více než deset dalších titulů. Zatím poslední z nich, Lucemburská zahrada, získal cenu Magnesia Litera za Knihu roku. foto Jan Rasch Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč? K nim patří Mandiargues, Gracq, Rimbaudovy Iluminace, Lautréamont Nedá se říci, že bych nosil v hlavě nějaká témata a pak je zpracovával. Když začínám psát knihu, ani nevím, jaké téma bude mít. Vycházím spíše z určitého pocitu a z něho rozvíjím děj, takže vlastní téma knihy se objeví až během procesu psaní. Možná bych řekl, že spíše nosím v hlavě určitý žánr než téma docela bych chtěl napsat čistě dobrodružnou knihu V čem nacházíte svou inspiraci? Dost často v setkání s různými místy v cizích městech. 28 V poslední době jsem četl knihu nositele Nobelovy ceny za fyziku Lehkost bytí aneb Bytí jako světlo, dočetl jsem poslední knížku z poslední trilogie Williama Gibsona (Zero History), jinak se stále vracím k některým knihám, z kterých si občas znovu přečtu alespoň několik stránek. Nebál se Nikdy se nebál zvířat, alespoň těch malých ne. Nebál se zubů a drápů, bál se možná kopyt a paznehtů, bál se koňských očí. Děsil se klapotu podkov. Ale malých zvířat se nikdy nebál, vábil psy a válel se s nimi v trávě, nechal se kousat do krku a dlaní. Laskal je a ošetřoval na odřených místech. Řetězy nevyjdou nikdy z módy. Potom ho z vesnice vyhnali. Moc psů lidem odvázal. A psi zparchantěli a škodili. Muži začali místo do zalepených očí kopat do svých manželek, vždyť kdo jiný může porodit takového syna než matka? Slečna z fary ho vyprovázela a z ramenou se snažila sejmout bolest větvoví. Tehdy ti vzteklí psi pokousali faráře, farář za týden zemřel. Přál si být položen na dřevěné desce ptákům, ale dravci zalezli do sklepů a jiných masožravců než chlupatých nebylo. Nepohřbený nezemřel. Za několik let přišel do vsi muž s jizvami na zádech, nic divného, takových už přišlo mnoho. Mstou hnaných a shrbených. Z kluků muži, starci stále nepohřbeni. Zjizvený ale psy neodvazoval, za úplatu je odpravoval. Zbýčeným kravám svazoval nohy a podřezával hrdla, koně koval, paznehty strouhal. Zalezeš do klece, hajtro jedna?! Jeho ruce, ty ruce. Rozdrápané a ztvrdlé, že by jimi elektřina neprošla. Zbrázděné a s prasklinami, necitlivé, prý dlouho mrazem zkoušené. Přišel z tuhých zim a promluvil jen málo. Mocně po večerech pil a potom volal, vagón hoven na mě těch, kterých jsem vagón zabil. Mocně pil a zvláštně se rval s ostatními, kousal, když ho drtili, nebil se pěstmi. Štěkal, a když ho potom zlomili a mlátili klacky s hřeby, vrčel, pěna od mordy jdoucí. Raděj aby ty zgerby pošly, volali a větvemi ho hnali z vesnice, už skoro starci zanedlouho nepohřbení. Ale on se nebál. Nebál se odejít. Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem? Filosofem. Jaká kritéria by měl podle vás splňovat kvalitní literární časopis? je to prozaické, přátelé pavel očenášek pět otázek pro Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům? Pavel Očenášek Když jsem v šedesátých letech bral rozum, měly na mne velký vliv tehdejší časopisy: Světová literatura, Orientace, Tvář Představuji si ideální časopis jako kombinaci těchto časopisů, ze Světové literatury by měl mít přehled o nových zajímavých jevech v zahraničních literaturách, z Orientace zajímavé domácí i zahraniční teoretické články, z Tváře určitou míru provokativnosti a odvahu přehodnocovat zaběhané hodnoty 29

19 Ticho, prosím je to prozaické, přátelé Dámy a pánové, vážení hosté, ticho, prosím. (Sál potemní, nervózní šum tolik typický pro začátky pořadů, pomalu ustává, pohled střídá pohled, mysl za pohledem neví, kam se obrátit a proč konkrétně se po ní chce, aby bránila řeči.) A najednou je tady. Tíživě přítomné, husté a živé ticho. Dámy a pánové, jak se cítíte? (probleskne vám hlavou, přesně po vzoru hlasu onoho konferenciéra, jehož místo na pódiu jako by snad nikdy neexistovalo). Ticho jednoho násobené tichem všech. Sdílené. Samotné. Představte si to ticho vidíte, slyšíte, cítíte; bojíte se promluvit, protože strach z toho, co se stane, kdyby hlas rozbil onu mlhavě přítomnou absenci zvuku, je silnější, mlčíte tedy. Posloucháte a přemýšlíte. Protože na to všechno je najednou docela dost času. Člověk prý má mlčet, aby slyšel melodie lidí kolem sebe, jak jste možná zaslechli v některém z filmů. (Taky se vám toho hlavou víří jako ve vánici a kousky myšlenek lítají jeden přes druhý?) Člověk tedy mlčí, sám v sobě a pro sebe, prochází pomyslnými ulicemi ne-existujících krajů a snaží se pochopit to, co dělá svět světem a člověka člověkem, nastavuje tvář větru a mžourá do slunka, cítí sebe i ty kolem, pozoruje rychlost a pomíjivost, je mu smutně a krásně ze všech těch barev, zvuků a pocitů, které se mu usazují vzadu v hlavě, usmívá se. Člověk, ano. Potřebuje ticho, aby pochopil, aby se naučil, aby věděl. Ale lidé? (atmosféra v sále houstne, nikdo se zatím neopovážil vydat sebemenší zvuk, dámy v dlouhých šatech a pánové v oblecích, všichni sedí a mlčí do ticha plyšových židlí). Ticho, prosím, lidé mlčí. 30 Myšlenky Cestou necestou s myšlenkou nehezkou... Ale hloupost, snažím se mít jenom ty krásné, věřím na ty šťastné! Dejte mi myšlenku a já vám ji neztratím, bude opatrována jako moje vlastní, jako kousek vás, který budu hrdě střežit Na co myslíte? Láska, hláska, kousek konipáska (je to kůň s pasem, jak jinak! A kde že mají koně pas? Vprostřed těla asi někde pod sedlem. Malý moment bavíme se o tom cestovním, nebo?), v nesnázích je nejen kráska, ale možná také ten, co mlaská, když se kráska v čelo práská, neboť na něm spočívá jí vráska! Něpěkná a smutná. Z pláče, co se krásce usídlil v oku. Vyplavte ho hrstí prachu hvězdného. Myslím na lásku a dělám si rýmové řetězení. Láska-páska, lepicí. Oboustranná, neohraná, malovaná, má, barevná jak otisk, co udělají všechny vodou rozmalované vodovky najednou na suchý bílý papír barevná šmouha plná pocitů. Cesta. Řeka barev a melodií. Fantazií. Budeme se po ní plavit? Na papírové loďce! Umím obyčejnou malou (nebo taky večerníčkovskou čepici, můžeme si ji nasadit a vydat se do noci podél barev, dívat se, jak září), nebo parník, co bys radši? Mlčíš. Spíš. Spíš se převaluješ a hledáš správnou polohu, správnou šťastnou myšlenku, nebo myšlenku na mě; tělo je unavené celým dnem, šedavé tmou pokoje, čeká na sny, barevné představy. A hlava s duší? Nevím, neznám. Spíš bych Tě ráda tady, kde je blízko, ale neboj se. Doplavím se za Tebou nocí, mlhou, tmou na papírové loďce a prozkoumáme barevnou šmouhu našich já. Půjdeme hledat barvy všecky Dana Kristlová studuje bohemistiku a anglistiku v Brně, kteréžto město si za dobu studií zamilovala a bude se jí s ním za rok těžce loučit. Ve volném čase myslí na hlouposti, ale snaží se nebýt příliš infantilní, jen zdravě rozverná. Čte. Často z nutnosti, ale mnohem častěji i pro radost a růst vnitřního já. Miluje slova, lidi, čaje a čokoládu, chodí po světě, dýchá jeho vůně a hledí na něj fascinovaně, s očima doširoka rozevřenýma. lzicka.v.supliku@seznam.cz dana kristlová Dana Kristlová 31

20 Helena Andresová Srdce depsal bych to. Podepiš to třeba krví, ale podepiš to. Výsada pávů, umřít bez srdce. Chci vlastní srdce. Vlastní máš nahouby. Ještě bdí. Pomalu. Ještě. Je na nic. Jako bych tě slyšel. Neměli jsme zazdívat to okno. Potřeboval jsi místo na knihy. Abys mohl číst. Kroutil jsi jim krkem? Ne. Vždyť víš, že jsem je přinesl už bez hlavy. Měli jsme raději kupovat kuřata. Zahleděla se na oharek. Měla zakročit. Byla jsi příliš mladá na neochočení. Zavolej zedníky, ať to okno vrátí zpátky. Překlad tam zůstal. Opravy taky. Podáš mi Kanta? Nespletl ses? Je těžký. Neudržím myšlenku. Nepij tolik. Ona ho chápala, ona udržela myšlenku, ona bude žít. Podala mu ho. Odvezli ho. Ještě nebyla noc a nebyl otevřený Kant. Nebylo vráceno okno na původní místo a už bylo vše jinak. Dcera přišla tak, jak slíbila, ani o minutu později. On nechtěl paví srdce. Vypadlo z knihy. Když se stylizuje páv, nezačíná větu podřadnou spojkou. A stylizuje se vůbec? Ty hejno okamžiku. Osamocení cyranovského komplexu. Zase špatně, a nemá to vyčteno. Mluv srozumitelně, posluchači nejsou idioti. Nejsou, nejsou. V domě doznělo piano. Nebyla na něm váza ani v ní květiny. Okno nebylo dokořán a nebylo do ulice. Ten pokoj neměl okno. Bylo zazděno už před léty. Zbyla po něm římsa, dodnes jí říkají okenní. Jeden, možná dva nebo tři holubi se na ní střídají, a pokaždé jiní. Tyhle ale nechytá. Chodí pod střechu a tam je zajímá. Matka z nich šílí, ale na pekáči se to šílení nemísí se šťávou. Všichni si zvykli. 32 Už aby to bylo. Zvedl hlavu. Zastřihneš mi vlasy? A taky ti umyju hlavu. Ta zima je mi od toho. Já vím, je to pořád. Jak můžeš těma rukama hrát? Já nehraju, já žiju. Žiješ jako opilá. Já nejsem ohraná. Nech mě v klidu. Přijdu pozdě, nemějte o mě strach. Já nemám strach. O sebe vůbec, jen o vás. Nelži. Představoval jsem si, že krájím páva. Fuj. Krájím páva a on přitom roztahuje péra. Jak můžeš krájet něco tak krásného. helena andresová je to prozaické, přátelé Třepala jsem s ním, aby se najedl. Přistrčila jsem mu blíže k ruce talíř s jídlem, hrnek a nalila čaj. Vypadl mu z podpaží teploměr. Prý je mu zima. Matka si zapálila v kuchyni cigaretu a sklonila ruku nad popelník. Ani tentokrát nebyly v odpadkovém koši holubí zbytky. Jen pár papírů, prázdná láhev, kelímek s trochou pomazánky. Nemusíte pokračovat. Ona si otevře okno. Proč nepěstuje květiny, to se neví. Tohle nesnese odklad, tvrdila dcera. Na jak dlouho, pomyslela si. Nesrozumitelně odpovídal, že může. Seděla dále v kuchyni, listovala kalendářem, slila si dobrou kávu, pobrukovala melodii, vyťukávala ji prsty. Proč nehraješ. Usínáš. Já neumím, ty umíš. Ty nic neumíš. Neumíš. Vím toho příliš. Jedno paví péro by stačilo. Po 33