(První pomoc, jak jí možná neznáte) 1. verze textu, vydáno

Transkript

1 (První pomoc, jak jí možná neznáte) 1. verze textu, vydáno Tato publikace by určitě mohla být přínosná pro zdravotníky nebo jiné absolventy kurzů první pomoci, kteří si chtějí oživit své teoretické znalosti. Bude jistě zajímavá i pro zvídavé laiky, kteří se toho chtějí dozvědět o první pomoci co nejvíce. A nejenom o ní. Na klasickou příručku o první pomoci je tato kniha až příliš obsáhlá a pokud se chcete pouze rychle naučit poskytovat první pomoc, nejspíš to nebude kniha pro vás. Popravdě poskytování první pomoci je něco, co se z knih učí velmi špatně. Mnohem lepší je praktický kurz, kde si všechno můžete vyzkoušet a zažít. To jsou zkušenosti, které vám žádná kniha nedá. Autor není lékař ani odborník na urgentní medicínu a přes veškerou snahu nemůže ručit za stoprocentní správnost lékařských informací v tomto textu, ani za nedorozumění vzniklé neúplností informací, špatným pochopením obsahu textu, nebo vaší vlastní blbostí. Před čtením textu doporučuji zkontrolovat případné aktualizace na webových stránkách této publikace:

2 Úvod V knihkupectví určitě seženete spoustu dobrých příruček pro přežití. Najdete v nich celou řadu velmi praktických rad, kupříkladu který brouk je nejlepší coby potravina, jak přežít uprostřed rozžhavené pouště, kterak přeplout řeku na ledové kře atd. Pokud všechny tyto rady zvládnete teoreticky i prakticky, potom vás nerozhází ani globální krach civilizovaného světa. Pro běžného Evropana je ovšem většina z těchto znalostí celkem na nic. V knihkupectví také seženete pár knížek o první pomoci. Naučíte se, jak vázat rány, jak dávat umělé dýchání, měřit tep... Všechno je to velice praktické a potřebné, tedy když opominu fakt, že základním problémem většiny těchto knih je léta přetrvávající opisování již neaktuálních a mnohdy životu nebezpečných informací. Co se tam ale většinou nenaučíte, je odpověď na otázku: co mám sakra dělat, když zrovna teď mám před sebou nabourané auto, z motoru se kouří, okýnka jsou zalitá krví a jsem na to sám? Anebo co dělat, když najdu kolegu v práci ležet bez hnutí uprostřed chodby? Vsaďte se, že existují tisíce dalších, podobných situací. V takovém okamžiku vypukne ve vašem mozku zmatek, a i když třeba teoreticky tušíte, že by bylo potřeba udělat tohle nebo ono, často se nedokážete rozhodnout ani pro jednu z těch možností, případně se je pokusíte udělat ve špatném pořadí, anebo všechny najednou. Prostě budete tápat a možná dělat osudové chyby... Cílem téhle publikace je spojit dohromady to nejzásadnější z obou výše uvedených žánrů do jedné praktické knížky, která se vám pokusí přinést odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: Co mám sakra dělat, když... Jsem obyčejný člověk. Za svůj život jsem se jednou dostal k opravdu nepěkné dopravní nehodě, několikrát k menším nehodám, jednou mi hořelo auto, třikrát jsem hasil cizí auto. Jednou jsem hasil hořící pračku, jednou jsem v rybníku objevil utopence, párkrát jsem pomáhal někomu zraněnému, dvakrát jsem promrzl do stavu blízkého hypotermii a zažil jsem si noční pochod ve vánici s nulovou viditelností. Zdaleka nejvíc vás ale procvičí vlastní děti. Po několika zkušenostech s opařením, bezvědomím, otřesem mozku jsem dospěl k názoru, že bude lepší být neustále připravený na cokoliv. Také jsem si často pokládal různé zvídavé otázky: Jaký je rozdíl mezi voláním na linku 112 a 155? Kam vlastně člověku zapadne jazyk a jak ho nejlépe vytáhnu? Kde na hrudníku mám přesně mačkat při nepřímé srdeční masáži? Mám se z tonoucího pokoušet vylévat vodu z plic, nebo ne? Kudy se prchá z hořícího metra? Opravdu hořící auta bouchají jako v americkém akčním filmu? Jak zastavím vlak, pokud zpozoruji nějaké nebezpečí na trati? Na tyto a spoustu dalších otázek jsem postupně hledal odpovědi a výsledkem je tato kniha. Najdete v ní spoustu zajímavých informací, z nichž některé jste možná vůbec netušili

3 Vojáci speciálních jednotek se učí brodit bahnem, jíst mravence, pít vodu z močálů a spát pod širákem. Žádný veliký komfort. Co nezvládnou sami, nikdo jiný za ně neudělá. Když udělají chybu, mohou umřít oni nebo někdo z jejich kamarádů. Člověk v civilizovaném světě je většinou v pohodě. Tedy až do situace, kdy se ztratí v hlubokém lese, nabourá autem nebo se zraní někdo z jeho blízkých. Potom jste najednou až nechutně rychle a bez varování vrženi do situace, kdy i vaše chyba může mít fatální následky. V takové situaci dostane člověk, který bude připravený, do ruky určitou výhodu proti ostatním. Pokud si přečtete tuto knihu, možná si zapamatujete pár maličkostí, které vám pomohou takovou situaci lépe vyřešit, až k ní dojde. Spoléhat se na to, že se vám nikdy nic nestane, je totiž trochu krátkozraké. Při hledání odpovědí na své otázky jsem kontaktoval spoustu lidí. Coby laik jsem drze využil možnosti vetřít se na různá místa a pokládat všetečné otázky. Navštívil jsem dispečink tísňové linky, hasiče, metro, Drážní inspekci. Získával jsem informace od zdravotních záchranářů. Asi největším zdrojem praktických informací pro mě byl kurz první pomoci ZDrSEM, který pořádá Prázdninová škola Lipnice. Během několika dnů jsem si udělal jasno ve spoustě věcí, a hlavně jsem měl možnost vyzkoušet si postupy první pomoci i prakticky během celé řady simulací. Myslím, že v současné době je to jeden z nejlepších kurzů první pomoci, ke kterému se můžete dostat jako laik. Osobně si myslím, že většina lidí, kteří se nachomýtnou k nějakému postiženému nebo k nehodě, má touhu pomáhat. Člověk má tuto touhu hluboko zakořeněnou a opravdových cyniků, kteří nechají zraněného člověka ležet bez povšimnutí v příkopu, je jen hrstka. Většina lidí se ale bojí. Kupříkladu o své zdraví. Hlavně se ale obávají toho, že jakmile jednou začnou někomu pomáhat, už se z toho prostě nevyvlečou. I když jim to bude nepříjemné (postižená osoba nemusí být zrovna vzor čistoty). I když nebudou vědět, co dělat. Anonymita velkých měst nám dává možnost tvářit se, že nic nevidíme, a v klidu se vypařit. Je to hra na peška. Kdo se první u postiženého zastaví, ten musí konat a rozhodovat. Jakmile se někdo takový najde, obvykle se okolo něj okamžitě vytvoří skupina čumilů, kteří budou nadšeně radit, nebo jen tak sledovat, co se děje. Nemyslím si, že by všichni ti lidé byli hyeny, které baví pozorovat cizí neštěstí. Často to jsou jenom obyčejní lidé, kteří se bojí pomoc poskytnout sami, ale které opravdu zajímá, co se vlastně stalo, a hlavně, co s tím sakra kdo udělá. Jestliže se něco stane vašemu známému, potom je vám asi okamžitě jasné, že musíte pomoci. Z takové situace se dost dobře odejít nedá. Možná že znáte alespoň hrubé základy první pomoci, ale když se do takové situace dostanete poprvé v životě, váš mozek stejně zahltí hromada otázek. Mám nejdřív volat záchranku? Jaké má sakra jenom číslo? Co se mu mohlo stát? Je to infarkt, nebo mrtvička, nebo co vlastně? Mám mu změřit tep? U autonehod je to zpravidla ještě horší: Mám nejdřív hasit to auto, nebo ty lidi vytáhnout ven? Nebo zastavit krvácení? Mám je dát do stabilizované polohy? Mám volat hasiče, nebo záchranku, nebo linku 112? Kde mám sakra lékárničku? Proč jsem tam jenom nepostavil trojúhelník a nevzal si vestu? - 3 -

4 To je obzvláště morbidní otázka, která vás možná dostihne v případě, pokud nepochopíte jedno základní pravidlo: Nejsnáze přežije člověk, který si dává pozor na to, aby se mu nic nestalo! Je to tak. Je dobré umět zastavit tepenné krvácení, ale lepší je včas si uvědomit, že je pěkně hloupé lézt na rozbité štafle vedle prosklených dveří. Když to pravidlo upravím pro nehodu, která se již stala: Nelépe se zachraňují ti lidé, kterým se ještě nic nestalo! Postižení už mají karty rozdané. Možná to v pohodě přežijí, ať už něco uděláte, nebo ne. Možná umřou a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic. Možná jste jediná osoba, která jim může pomoci. A možná jim může vaše hektická pomoc naopak ublížit. Tím, že nejprve zajistíte svoje bezpečí, sice na chvilku oddálíte poskytování první pomoci, ale určitě je to lepší, než abyste za okamžik měli v příkopu místo jednoho auta dvě. Tak na to nezapomeňte! Rychlý manuál první pomoci Aneb co dělat, pokud právě teď potřebujete první pomoc. Pokud teď nepotřebujete první pomoc, tak tuhle kapitolu s klidem přeskočte. Slouží pouze jako rychlý orientační manuál pro nouzi nejvyšší. Jestliže potřebujete první pomoc a tuto knihu jste ještě nečetli, tak si v klidu napočítejte do deseti a potom pokračujte dál podle tohoto návodu. Použijte zdravý rozum a pokuste se situaci vyřešit, jak nejlépe dokážete. Stal se úraz, nehoda? Bezpečnost především - nemůže se stejná věc stát vám nebo někomu dalšímu? Použijte ochranné prostředky: gumové rukavice, resuscitační roušku, reflexní vestu. Co se asi stalo - co je příčinou zranění? Nemůže být zraněný ještě někdo další, koho nevidíte? Co a koho máte k dispozici - lékárnička, telefon, lidi (i čumily lze požádat o pomoc). Pro první pomoc volejte

5 Pokud nelze, tak volejte 112 Požáry - hasiči 150 Policie 158 Nejběžnější 3 možnosti poskytování pomoci: a) postižené je dítě b) postižený je dospělý c) dopravní nehoda a) Postižené je dítě Zkuste, jestli dítě reaguje na oslovení. Nereaguje? Vážně krvácí? - Křikem přivolejte další osoby. Zastavte případné vážné krvácení tlakem prstů v ráně. Dýchá? - Pokud ne, zakloňte mírně hlavu. Případná druhá osoba volá linku 155. Stále nedýchá a je možné, že něco zapadlo do úst (jídlo, hračka)? - Zkuste uvolnit dýchací cesty několika přiměřenými údery do zad. Stále nedýchá? - Zkuste 5x umělý vdech z úst do úst. Pozor na přiměřené množství vzduchu! U velmi malých dětí položte pusu i přes nos. Stále nedýchá? - Položte na záda, zakloňte mírně hlavu a zkuste 1 minutu resuscitovat včetně srdeční masáže: třicet stlačení na hrudník (uprostřed mezi bradavkami), napjaté lokty, co nejrychleji. Potom 2 klidné vdechy. Čím menší dítě, tím rychleji masírujte a používejte menší sílu - kupř. na miminko stačí masírovat pouze několika prsty. Osamocený zachránce nyní volá linku 155. Ideální je mít telefon s hlasitým odposlechem poblíž postiženého. Řiďte se instrukcemi dispečera linky 155. Zajistěte přístup pro sanitku. Otevřete dveře, zvoňte na sousedy. Resuscitujte do příjezdu sanitky

6 b) Postižený je dospělý Postiženého oslovte. Dusí se a je možné, že mu něco zapadlo do krku? - Zkuste po dotazu uvolnit dýchací cesty několika údery do zad (případně Heimlichův manévr). Nereaguje? Nedýchá? Vážně krvácí? - Křikem přivolejte další osoby. Pozor na tzv. lapavé dechy. Mohou vypadat jako lapání kapra nebo nezvykle dlouhé pauzy mezi nádechy. Znamená to zástavu oběhu a nutnost resuscitace. Vážně krvácí? - Zastavte vážná krvácení: nejlépe tlakem prstů přímo v ráně. Pokud to lze, použijte rukavice pro vaši osobní ochranu. Nedýchá? - Pro obnovení dýchání zkuste postiženému zaklonit hlavu. Osamocený zachránce nyní volá linku 155. Ideální je mít telefon s hlasitým odposlechem poblíž postiženého. Řiďte se instrukcemi dispečera linky 155. Zajistěte přístup pro sanitku. Otevřete dveře, zvoňte na sousedy. Zahajte resuscitaci. Položte postiženého na záda na pevnou podložku (měkká postel není vhodná) a zakloňte mu hlavu. Proveďte 30 stlačení napnutýma rukama v prostředku hrudníku mezi bradavkami. Hloubka stlačení asi 5-6cm, frekvence asi 100x/min. Potom dva klidné uměné dechy z úst do úst. Při dýchání postiženému zakloňte hlavu a zacpěte nos. Pokud máte zábranu poskytnout umělé dýchání, alespoň provádějte masáž srdce. Jestliže se jedná o náhlou událost bez předchozího dušení a zejména pokud přetrvávají lapavé dechy, není potřeba dýchat z plic do plic. Klíčová je v takovém případě kvalitně prováděná nepřímá srdeční masáž. Pokud je k dispozici automatický externí defibrilátor (AED), použijte jej. Resuscitujte do příjezdu sanitky. c) Dopravní nehody Zastavte až na bezpečném místě (mimo zatáčku, za nehodou). Na nehodou zablokované dálnici počkejte ve voze, dokud za vámi nezastaví alespoň několik dalších vozidel. Vždy používejte reflexní vestu. Pozor na čumily, svědky a další osoby - musí stát mimo nebezpečí. Na dálnici pošlete další osoby a děti z auta minimálně 10 metrů za svodidla, nenechávejte je ve voze! Pozor na dezorientované účastníky nehody v okolí! - 6 -

7 Nejprve jděte postavit trojúhelník a cestou letmo zjistěte počet zraněných. Trojúhelník postavte minimálně sto kroků před nehodu. Teprve potom volejte linku 155 a začněte poskytovat první pomoc. Řešte případná vážná krvácení - zastavte nejlépe tlakem prstů přímo v ráně. Pokud to lze, použijte rukavice pro vaši osobní ochranu. Řešte postižené, kteří nedýchají - zakloňte jim mírně hlavu. Jestliže postižený v autě dýchá, nechte ho ve voze! Vytahujte ven, pouze pokud nedýchá nebo mu hrozí jiné nebezpečí (např. požár). Začínající požár auta lze hasit po mírném nadzvednutí víka motoru, nikdy neotvírejte úplně! Nesundávejte helmu motocyklistům! Co člověka ohrožuje Je mnoho faktorů, které mohou ohrozit lidské zdraví nebo život při krizové situaci. Krizovou situací v této příručce rozumím cokoliv, co se vám může běžně přihodit v naší zemi, tedy úraz, nehodu, nenadálou zdravotní příhodu, bloudění atd. Tak se na ty rizikové faktory podívejme zblízka: Nedostatek jídla Ano, hlad vás samozřejmě dokáže velice spolehlivě zabít, ale až po velmi dlouhé době. Možná vám přijde, že pokud přestanete jíst, tak je do druhého dne po vás. Ale to je jenom klam, způsobený tím, že jsme si již v době blahobytu odvykli hladovět. Schválně, co myslíte, že dělali lovci mamutů poté, co se jim zkazily poslední zbytky mamuta? Ulovit nového nějakou chvíli trvalo... Jsou známé případy lidí, kteří přežili čtyřicet a více dní bez jídla, pouze o vodě. I tehdy, když budete v kritické situaci vydávat hodně energie, vydržíte bez jídla pěkných pár dnů. Co vás v takové situaci zabije, bude spíš vaše psychika než hlad. Když se v Evropě někde ztratíte, kupříkladu v horách nebo v hlubokém lese, je více než pravděpodobné, že po několika kilometrech narazíte na lidské obydlí nebo alespoň nějakého člověka. I kdybyste byli v té největší pustině, hladem prostě umřít nestihnete. Leda by vás zároveň postihlo nějaké zranění, které vám zamezí v pohybu. Ale i v takovém případě vám dříve dojde voda než jídlo

8 Nedostatek vody Ano, s vodou je to horší než s jídlem. Bez vody umřete zhruba do týdne. Pokud se budete navíc pohybovat v namáhavém terénu a za vedra, tak přežijete možná jen pár dní. Druhý den se již nejspíš budete kapku ploužit a ten třetí již moc daleko nedojdete. I to by vám za normálních okolností mělo stačit k tomu, abyste se dostali do civilizace. Navíc je poměrně veliká pravděpodobnost, že po cestě narazíte na nějaký zdroj vody. Ale tady je nutné jedno varování! Naprostá většina volně dostupných vodních zdrojů obsahuje bakterie nebo chemikálie a není vhodná pro pití bez další úpravy. Ve většině případů vás pití takové vody sice nezabije, ale může způsobit silný průjem. Vaše cesta k záchraně se tím značně zpomalí a vaše tělo se tím naopak ještě více dehydratuje. Proto dokud opravdu neumíráte žízní, snažte se pití vody ve volné přírodě oddálit, co to půjde. Zima Chlad, to je vážný zabiják. Zatímco bez potravin či vody přežijete několik dní, bez dostatečného oblečení můžete umrznout doslova za pár minut. Pravděpodobně vás potká spíš situace, kdy si vás zima začne dobírat po několika hodinách bloudění a totálního vyčerpání. To se může týkat mrazivých zimních hor, ale zrovna tak se v takovou situaci může proměnit i nevinný letní sběr hub, jestliže se prudce pokazí počasí a vy zabloudíte. Anebo havárie auta na liduprázdné silnici. U zraněného člověka může být zima ta poslední kapka, která ho rychle zabije. Na zimu si tedy, hlavně u postižených, dávejte pozor. Vzduch Vzduch, především kyslík, je pro nás životně důležitý. Bez možnosti dýchat se všechny orgány v lidském těle zastaví a mozek odumře během několika minut. Zablokování dýchacích cest bývá velmi častým důvodem zbytečných úmrtí po úrazech, proto je dýchání jedna z nejzásadnějších věcí, kterou je potřeba u postižených kontrolovat. Různé chemické látky mohou člověka snadno a rychle omámit nebo usmrtit. Stejně tak nebezpečné jsou i zplodiny při požáru nebo špatně odváděné zplodiny z kotlů, kamen či plynových karem. Pokud máte podezření na otravu plynem, je nutné dbát v prvé řadě především na vlastní bezpečí, kupříkladu nejprve otevřít okna, pak odtáhnout postiženého z nebezpečné oblasti, potom teprve můžete začít poskytovat první pomoc. Krev Krev je životně důležitá. Ztraťte tak dva litry a je po vás! Navíc s nedostatkem krve toho sami na místě nehody moc neuděláte. Nejbližší, kdo vám může pomoci, je - 8 -

9 posádka sanitky, ale to jen v omezené míře. Trochu lépe mohou pomoci až v nemocnici, ale ani tam nemohou dělat zázraky. Jestliže vám někde praskne tepna, tak může být po vás zhruba do jedné minuty. Tepenná krvácení tedy vždy řešte jako první, ale opět až po zajištění vlastní bezpečnosti. Mimo jiné byste měli vzít v potaz, že dotek s cizí krví znamená riziko přenosu infekčních nemocí. Rukavice v autolékárničce nejsou jenom proto, aby ochránily zraněného před případnou infekcí, ale také aby ochránily vás. U krvácení je vždy nutné posoudit, do jaké míry je vážné. Některé krvácení může na první pohled vypadat mnohem hůře, než jaká je skutečnost. A naopak existuje mnoho míst, kam se může krev schovat, aniž byste si jí všimli. Do dutiny břišní, do pánve, pod zimní nepromokavou větrovku atd. To všechno jsou místa, kam bez problémů vykrvácíte, i když navenek není nic vidět. Tak pozor na to! Srdce Srdce je základní, životně důležitý orgán. Pokud se vám zastaví z jakéhokoliv důvodu srdce, během několika minut vám začne odumírat mozek a o něco později i další části vašeho těla. Srdce se může zastavit z různých důvodů samo od sebe, nebo jako následek nějakého dalšího problému, kupříkladu zástavy dechu. Nepřímá srdeční masáž (spolu s umělým dýcháním, které lze ovšem v určitých situacích vynechat) je často jediná možnost první pomoci, kterou máte na místě k dispozici. Když víte, jak na to, je to možnost velmi účinná. Psychika Možná si řeknete, proč to sem vůbec pletu, jenže psychika bývá často velmi podceňována. Pokud se dostanete do jakékoliv náročné situace, potřebujete mít především v pohodě mozek, jinak začnete dělat chyby, které vás ve výsledku mohou i zabít. Jsou známé případy, kdy člověk, který zabloudil, nepřežil ani jedinou noc ve volné přírodě, a to i přes fakt, že teploty nebyly nijak nízké. Nenašel si vhodné místo k přenocování a strach s vyčerpáním udělaly své. Lidé, kteří přežijí nehodu, jsou často tak dezorientovaní, že jsou schopní vstoupit do silnice před jedoucí vozidlo, nebo odejít pryč, neznámo kam. Případně i ublížit záchranářům. Naopak necitlivá komunikace záchranářů s postiženým nebo o postiženém, dokáže na člověku napáchat škody, které si potom ponese s sebou mnoho let a které mohou vyústit až k vážným zdravotním a psychosomatickým problémům. Vidíte tedy, že i psychika je důležitý faktor, na který je dobré si dávat pozor

10 Lékárnička a KPZ aneb co opravdu má a nemá smysl Lékárnička Jsou opravdu všechny věci v lékárničce nutné? A není něco důležitého, co by se tam dalo přidat? A hodí se to i do přírody? Jak by měla vlastně vypadat taková správná lékárnička? Dá se někde koupit? Možná si také pokládáte podobné otázky. Dobrá, tak začneme jedním praktickým příkladem: Představte si, že jdete po ulici, je krásný slunný den, nikde ani noha a najednou zpozorujete kousek před vámi ležet nějakého opilce. Řeknete si: No ale fuj! a chcete ho opatrně obejít, když si všimnete, že je poraněný. Než se vám hlavou začnou honit myšlenky, kterak zkontrolujete dech a další věci, tak vás zarazím a zeptám se vás: Kde sakra teď máte tu svoji super lékárničku? Pokud jste odpověděli, že v batohu na zádech, tak jste mě tedy fakticky dostali. Jinak vám doufám právě došlo, že nepěkné situace nemusí čekat na to, až pojedete okolo autem, ve kterém máte lékárničku, za kterou by se nemusel stydět ani primář chirurgie. Takové situace mohou nastat kdykoliv a kdekoliv a je jedno, jestli se vám to zrovna hodí, nebo ne. Pokud tedy chcete být připravení, tak v prvé řadě potřebujete něco, co bude tak malé, aby vám nedělalo problémy nosit to neustále u sebe. Co by to mělo být? Co se týče první pomoci, nejzásadnější věcí, která se vám může hodit, je resuscitační rouška. A potom ještě latexové rukavice. Rouška je dobrá jakákoliv, lépe se nosil menší typ bez umělohmotného náhubku, ovšem ten už se nevyrábí, protože byl o něco méně bezpečnější z hlediska přenosu infekčních chorob. Rukavice vyhoví jakékoliv, hlavně aby vám sedly. Ptáte se, proč resuscitační rouška a rukavice? No protože pokud začnete někomu pomáhat, tak se dá očekávat, že na dotyčného budete muset sahat, možná se špinit od jeho krve a případně ho i resuscitovat. Na rovinu, ono takové dýchání z úst do úst není nic moc zážitek. A když ho máte dělat někomu, koho prakticky neznáte, tak se ten kus igelitu docela hodí. Stejně jsou na tom i rukavice. Různé vlezlé infekční choroby lze totiž chytit jedna dvě. A divili byste se, kolik lidí u nás má kupříkladu takovou žloutenku. Byla by škoda, kdybyste se měli nakazit jen kvůli tomu, že jste někomu pomáhali. Teď možná moralisté namítnou: Ale hlavní je přeci tomu člověku pomoci, tak proč strašíte lidi takovými věcmi! To chcete říct, že když někomu stříká tepna, je správné si nejprve natahovat rukavice? Vážení, ano! Už jenom z toho důvodu, že v okamžiku, kdy na ty rukavice pomyslíte, tak jste si právě uvědomili jedno z možných nebezpečí, které vám hrozí. A je dobré, že to registrujete. Možná vás během té chvíle napadnou i další rizika, a to vám klidně může zachránit život. A popravdě, viděli jste někdy profesionálního zdravotního záchranáře bez rukavic? Abych moralisty uklidnil, rouška a rukavice mají ještě jeden efekt. Když je s sebou máte, tak je možné, že poskytnete první pomoc i takovému člověku, pro kterého byste to jinak možná neudělali

11 Existuje ještě jedna malá věc, která se občas může docela hodit, a tou je tableta acylpyrinu (aspirinu, anopyrinu). Možná si říkáte: Co se s tím sakra dá udělat za zázrak? Tak tedy: pokud na někoho přichází infarkt, cítí bolest na hrudi a únavu, může mu tableta acylpyrinu pomoci. K tomu se ještě dostaneme podrobněji. Nuže máme tu resuscitační roušku, rukavice a acylpyrin. Vše se dá sbalit do velmi malého balíčku, který nezabírá mnoho prostoru. Takový balíček potom můžete s sebou nosit opravdu všude. Je poměrně dobré zkusit si rukavice, jak dobře se nandávají, jestli se v nich dá skutečně pracovat, jestli nejsou malé nebo jestli nepadají. Resuscitační roušky si kupte rovnou dvě. Jednu si rozbalte a naučte se, jak se používá. Potom to nebudete muset zkoumat na místě v okamžiku, kdy na to vůbec nemáte čas. Takový permanentní balíček první pomoci se hodně opotřebovává, proto ho zhruba jednou za rok zkontrolujte a v případě poškození vyměňte. Jestliže chcete mít trochu lepší balíček, přidejte si tam ještě jeden tlakový obvaz, kupříkladu velikosti 3. Ale to už je spíš nadstandard, který vám zbytečně zvětší velikost balíčku. Možná se teď ptáte: A co ostatní věci? Ty nejsou důležité? Ano, některé z těchto věcí jsou důležité, ale ne nezbytné. Pokud dojde k nehodě na silnici, v dopravním prostředku nebo v práci, obvykle je tam někde blízko po ruce lékárnička, kde najdete vše potřebné. Jen je nutné vědět, kam se podívat. U autobusů je zpravidla umístěna někde u řidiče, na silnici ji naleznete v libovolném autě, které zastavíte. A ve vaší práci si za domácí úkol sami zjistěte, kde vlastně lékárničku máte. I kdyby lékárnička po ruce nebyla, většinu věcí stejně vyřešíte i bez ní. Na to, aby měl postižený šanci přežít, potřebujete zajistit základní životní funkce, omezit krvácení a zavolat sanitku. Obvaz je skutečně potřeba jenom na vážná krvácení, ale i takové krvácení obvykle nouzově zastavíte tlakem prstů v ráně (nejlépe v rukavici). Ostatní, menší krvácení prostě musí vydržet do příjezdu sanitky. Škrtidlo je zpravidla dobré jen jako krátkodobý prostředek, kupříkladu než obvážete ránu obvazem. Při jeho použití se totiž uzavírá cesta krve do celé končetiny, a tak existuje veliké riziko, že se končetina nenávratně poškodí. Igelitová rouška se hodí například na uzavření proražené plíce. Ale nouzově ji nahradíte i rukavicí nebo třeba kusem igelitové tašky. Bez nůžek a izolepy se v nouzi snad také obejdete. Náplasti, trojcípé šátky, to jsou čistě kosmetické věci. Pokud někdo potřebuje jenom náplast, tak mu s největší pravděpodobností nejde o život. Ani fixování zlomené ruky trojcípým šátkem není život zachraňující úkon. Jak vidíte, v nouzi si vystačíte i bez těchto věcí. Nicméně pokud autolékárničku po ruce máte, proč ji nevyužít. Nově se v ní objevila mimo jiné izotermická fólie. To je takový tepelně izolační kus staniolu, kterým můžete přikrýt zraněného, aby vám nezmrzl. Je to rozhodně dobrá věc, která vám může pomoci zabránit podchlazení. Resuscitační maska, nahrazující resuscitační roušku, je také v principu dobrá věc. Je dokonce pro vás mnohem bezpečnější než rouška. Jenom je poněkud náročnější její správné sestavení

12 Pokud ji uvidíte poprvé až v okamžiku, kdy ji musíte použít, můžete s tím mít problém. Proto se vyplatí naučit se používat masku již dopředu. Co se týče autolékárničky, některé věci je dobré si do ní přidat. V prvé řadě několik párů dalších rukavic, které nezaberou téměř žádné místo. Rukavice se občas při nasazování roztrhnou a u větší nehody se mohou hodit i pro další lidi, kteří vám budou pomáhat. Dobrá je i baterka. Pokud často jezdíte autem v noci a máte nějakou starou baterku, nejlépe čelovku, je dobré ji umístit někam k lékárně. Při řešení nehody v noci se světlo zatraceně hodí a čelovka je rozhodně lepší, protože máte volné ruce. Jednou za zhruba dva roky vyměňte baterie, aby byla stále připravená. V autě se navíc hodí i kvalitní nůž. Je možné, že budete potřebovat pro vyproštění postižených přeřezat bezpečnostní pásy, které jsou z poměrně pevných materiálů. Nůžky z lékárniček by to teoreticky měly zvládnout také, ale je lepší se na ně nespoléhat. Podobně jako v autě je dobré mít lékárničku i doma. Obvykle postačí stará prošlá lékárnička z auta. Lhůty na obvazech jsou stanovené na základě dost nadsazených podmínek a většina věcí přežije i několikanásobně déle. Co se týče obvazů a jejich sterility, ta trocha bakterií navíc, které by snad hypoteticky prolezly do prošlého sterilního obvazu, zase nepředstavuje takové riziko. Podobně jsou na tom roušky a šátky. Škrtidlo ale může po nějaké době ztrácet svoji elastičnost, rozpustit se nebo se trhat. Náplasti zase po čase přestávají lepit. Tyto věci je tedy dobré mít raději nové. Krabička poslední záchrany aneb KPZ Pokud občas jezdíte někam do přírody, určitě by vás zajímal seznam věcí, které se vám mohou hodit pro případ, když se něco zvrtne. Jistě jste už slyšeli o krabičce poslední záchrany neboli KPZ. Je to s ní podobné jako s lékárničkou. V případě jakékoliv nehody nebo nebezpečné situace se počítá pouze to, co máte zrovna u sebe. Nádherná KPZka uložená v batohu vám může být na nic, pokud jste ten batoh nechali doma nebo někde pod kopcem. Proto je dobré si věci urovnat podle důležitosti a vždy posoudit, které by bylo lepší nosit neustále u sebe a které dát do batohu. Když se podíváte na všechny faktory, které člověka ohrožují, zjistíte, že tím naprosto nejzásadnějším je chlad. Jediný funkční zapalovač nebo krabička sirek dokáže mnohonásobně zvýšit vaše šance na přežití v přírodě. Tedy pokud s tím dokážete rozdělat oheň i za nepříliš dobrých podmínek. Oheň vás ochrání před promrznutím, umožní vám odpočinout si a dodá vám čas, který potřebujete na to, abyste si promysleli, co a jak podniknete dál. Pokud si příliš nevěříte s rozděláváním ohně, je dobré vzít si navíc kostku pevného lihu, voskovaný papír, malou svíčku nebo jiný podobný materiál usnadňující zapálení. Místo zapalovače lze použít i speciální kostku z magneziové slitiny, která je prakticky nezničitelná, ale ke které potřebujete nůž. Takovou pomůcku lze snadno sehnat v military shopu. Samozřejmě že se mohou hodit i další věci, například nějaká menší verze lékárničky. Předpokládám, že resuscitační roušku a rukavice už někde v kapse máte, tak si do přírody vezměte s sebou navíc ještě jeden obvaz (např. tlakový č. 3). Nebo rovnou malou motolékárničku. Přidejte si k tomu izotermickou fólii, a není vůbec od věci vzít si

13 ještě nějaká antihistaminika. Hodně nebezpečné totiž mohou být alergie na hmyzí bodnutí. Trochu by se vám mohl hodit i kompas, kapesní nůž, tužka a papír. Použití kompasu je celkem jasné. Nůž vám pomůže při výrobě improvizovaného obvazu, nosítek, pro přípravu ohně apod. Tužka a papír se hodí kupříkladu pro zapisování poznámek, papír lze použít i při rozdělávání ohně. Ostatní věci z krabičky poslední záchrany nejsou až tolik důležité. Alespoň ne pro krizové situace. Háček na ryby a vlasec je pěkný, ale jak jsme si říkali, hlad vás ohrozí až po velmi dlouhé době, tak proč trávit čas pokusem o ulovení ryby, když za tu dobu můžete být už někde v civilizaci? Provázek není špatný, ale v nouzi ho lze nahradit kupříkladu pásem látky z oblečení. Knoflík vám život nejspíš nezachrání a koruna na telefon je už také trochu archaická. Vojenské příručky přežití doporučují ještě kondom. Tedy ne na to, abyste si krátili poslední chvíle v drsné přírodě něčím příjemným, ale jako nádobu na vodu. Ovšem jak jsme si říkali, pokud to jenom trochu jde, je lepší se přírodním zdrojům vody vyhnout. Kondom lze ale mimo jiné použít také jako improvizovanou rukavici nebo sterilní roušku. Kromě KPZ je tu ještě jedna mnohem zásadnější věc, která vás často dokáže vytáhnout z bryndy - mobil. Mobil je velmi účinný prostředek první pomoci. S jeho pomocí dokážete rychle přivolat záchranku a dokážete se poradit s odborníky, jak dál postupovat. S pomocí mobilu lze mimo jiné i zhruba určit vaši pozici. Pokud vyrazíte do přírody za klidem, samozřejmě si mobil vypněte, ale je dobré mít ho s sebou. Nelze se na něj ovšem stoprocentně spoléhat. Zákony schválnosti fungují spolehlivěji než sebelepší mobil. A tak se stane, že mobil utopíte, dojdou vám baterie nebo se něco přihodí zrovna v údolí, kde není signál. Pro ten první případ můžete mít mobil uložený někde v batohu v igelitové tašce nebo v nepromokavém pouzdru. Vyrábějí se dokonce i speciální voděodolná pouzdra na mobily. Než někam vyrazíte, přístroj pořádně nabijte. Jestliže se budete pohybovat dál od civilizace, je lepší mít mobil vypnutý a zapínat ho jenom tehdy, když potřebujete volat nebo zkontrolovat příchozí volání. V odlehlých místech bez mobilního signálu se totiž mobil snaží neustále hledat základnové stanice a jeho akumulátory se tak vybíjejí výrazně rychleji. Co si naopak tolik hlídat nemusíte, je kredit. Nouzová volání na linky první pomoci lze uskutečnit i bez kreditu, na linku 112 dokonce i bez SIM karty. Haló, tady se něco stalo Tak se zase vrátím zpátky k našemu ležícímu postiženému. Dejme tomu, že si s ním nevíte rady, netušíte co mu je, ani co se mu stalo. Ale dýchá, alespoň to tak vypadá. Dobrá zpráva pro vás, protože možná nebudete muset resuscitovat. Nicméně potřebujete zavolat první pomoc. Před voláním si vždy ověřte, jestli jste v bezpečí!

14 Při tísňovém volání bude nějakou dobu vaše pozornost zcela zaměstnána hovorem a na případná nebezpečí možná nedokážete včas zareagovat. Proto je dobré si znovu ověřit, jestli se nacházíte na bezpečném místě. Nemůže vás srazit další vozidlo? Nehrozí vám otrava plynem? Nemůže vám požár zablokovat cestu? Po tomto ověření jste, dejme tomu, vzali mobil a vytočili číslo 112, protože si nikdy nejste jisti tím, která stopadesátka je vlastně ta správná. Tísňová linka? Dobrý den, já jsem tady našel nějakýho chlapa, leží na zemi a nehýbe se. Jak se jmenujete prosím? Stanislav Vyděšený. Jo vypadá to, že asi trochu dýchá. Dobře, kde přesně se to stalo? No tady, na jedenáctce u zastávky Radhošťská....pár vteřin ticha Takže u tramvajové zastávky Radhošťská na Vinohradské ulici, ano? Jó ano. Vydržte prosím, přepojím vás na záchrannou službu sekund ticha, potom 5 sekund vyzváněcí tón Záchranná služba Praha, dobrý den, jak vám mohu pomoci? Dobrý den, tady Stanislav Vyděšený, já tu mám člověka na zemi, trochu dýchá a nehýbe se. Ano, vidím to tady, takže jste ve Vinohradech na tramvajové zastávce Radhošťská, ano? Šmarjá jo! Ve směru do centra? Ne, naproti. Co přesně se mu stalo? No jak to mam asi vědět? Prostě tady leží! Hlavně už přijeďte! Leží na zádech nebo na bříše? Na zádech, heleďte, já tady potřebuju tu sanitku, asi rychle. Nebojte se, sanitka je už na cestě. Dejte si prosím telefon na hlasitý odposlech, ať mě slyšíte, nesmí mít pod hlavou žádné předměty, rozumíte? A zakloňte mu opatrně hlavu! Ano. Máte zakloněnou hlavu? Nějaká změna? Stále dýchá? Řekněte mi pokaždé, když se nadechne, ano? Teď se nadechl, ale je to pořád stejný. Teď se asi zase nadechl. Jo a taky je teda celej vod krve. Aha, a vy netušíte, co se mu stalo? To nevím, já už jsem ho takhle našel

15 Dobře, takže u něj takhle vydržte, nechte mu tu hlavu zakloněnou, ano, a sledujte, jestli pořád dýchá. Doktor a sanitka u vás bude zhruba za pět minut. Tak moment! Ze stodvanáctky, že vás po zjištění informací přepojí na záchrannou službu, kde se vás znova ptají na některé informace podruhé? Ano, je to tak. Integrovaný záchranný systém (IZS) - Telefonické centrum tísňových volání (TCTV) - Evropské číslo tísňového volání - prostě linka 112 je pouze jakési přepojovací pracoviště neboli call centrum, které převezme hovor, zaznamená základní informace o hovoru a potom buď pošle informaci příslušným složkám v podobě takzvané datové věty, nebo přepojí hovor speciální přímou linkou na potřebné pracoviště. Dispečer linky 112 s vámi počká v konferenci na vyzvednutí hovoru, aby měl jistotu, že se spojení neztratilo a potom se odpojí. Dispečer linky 155 by teoreticky měl zároveň s hovorem dostat i již známé informace přes takzvanou datovou větu, nicméně může si je pro jistotu ověřit. Zatímco na lince 112 sedí dispečer bez zdravotního vzdělání, na lince 155 sedí pracovníci se zdravotní kvalifikací, kteří jsou školení v tom, aby vám po telefonu uměli poradit. Dokážou vám přesně říci, co je třeba udělat, než přijede pomoc. Proto si samozřejmě především potřebují upřesnit aktuální stav postižených dalšími dotazy. Jedna z nejlepších novinek v poskytování první pomoci je telefonicky asistovaná resuscitace, kdy vás dispečer přesně vede a vy pomocí jeho otázek a pokynů dokážete poskytnout první pomoc i bez jakýchkoliv znalostí. V případě, kdy jde postiženému o život, dokážete přímým voláním na linku 155 ušetřit minimálně 30 vteřin oproti lince 112. Platí tedy jednoduché pravidlo: Pokud je potřeba záchranka, volejte linku 155! A to i v případě autonehody, kdy je potřeba zavolat policii nebo hasiče. Tyto úkony za vás udělá dispečer a vy se můžete věnovat postiženým. Prioritní je zpravidla rychlá rada dispečera ZZS, který vás povede k tomu nejnutnějšímu, co je potřeba udělat. Jestli hasiči, policie, nebo dokonce sanitky dojedou o minutu dříve, nebo později, to ve většině případů nehraje zdaleka takovou roli, jako vaše asistence postiženým v prvních několika minutách. Vyjímku mohou tvořit rozsáhlejší nehody s více zraněnými, kdy je důležitější rychle předat informace všem složkám IZS. Linka 112 má vůči lince 155 také některé výhody. Teď si o těch výhodách řekneme. Volání na linku 112, na rozdíl od ostatních čísel, je podporováno přímo ve firmware mobilních telefonů, takže lze volat bez SIM karty, bez kreditu, i bez pinu. Jestliže tedy nemáte vlastní telefon, zkuste se rozhlédnout. Možná najdete telefon u postiženého a zavoláte si s ním. Díky této funkci ovšem funguje linka 112 tak trochu jako filtr na nechtěná volání. Zatímco na lince 155 tvoří zlomyslné hovory nebo omyly asi 30 procent všech hovorů, na lince 112 je to již 80 procent všech hovorů. Důvodem je mimo jiné snadné vytočení čísla 112, často i bez nutnosti odblokovat telefon. Jakýkoliv hovor na linku 112 lze navíc uskutečnit přes kteréhokoliv dostupného mobilního operátora v místě nehody, což se hodí tehdy, pokud tam váš operátor zrovna nemá pokrytí

16 Pracoviště linky 112 mají přelivy. Pokud je jedno středisko plně vytížené a všichni jeho dispečeři právě vedou telefonní hovory, dovoláte se na volného dispečera v jiném středisku. Oproti tomu na linkách 150,155,158 se zpravidla hovory zařadí do fronty volání (čekáte tedy na vyzvednutí hovoru uvolněným dispečerem). V případě větší zátěže je možné, že se výjimečně nedovoláte vůbec. Linka 112 dokáže takto vykrýt mnohem větší přetížení. Když se nemůžete dovolat, zkuste to na lince 112! Volání na číslo 112 je brané jako prioritní. To znamená, že máte větší šanci dovolat se i v případě přetížení mobilní sítě. Tato funkce platí pro linku 112 vždy a všude. Co se týče ostatních tísňových čísel, u některých mobilních operátorů to takto funguje také, u jiných ne. Tato výhoda se může hodit třeba o Silvestru, v zácpě na dálnici, nebo na jakékoliv masové akci, kde jsou mobilní sítě přetížené. Dispečer linky 112 dostane po určení místa události z databáze automaticky kontakty na jednotlivá oblastní střediska všech složek IZS (záchranka, policie, hasiči), která toto místo pokrývají. To se týká kupříkladu i dálnic, kde se k případu neposílají záchranáři z geometricky nejbližšího místa, ale z místa poblíž předchozího nájezdu před nehodou, což může spadat i pod zcela jiné operační středisko. Další výhodou linky 112 je propojení této linky s operačními středisky IZS pomocí datových vět. Tento systém umožňuje okamžité odeslání potřebných informací pomocí jednoho kliknutí myši na všechna potřebná operační střediska bez nutnosti dalších telefonických hovorů. Dispečeři na lince 112 sice neumí poradit s první pomocí, ale zase umí cizí jazyky. Systém si udržuje přehled o jazykových znalostech aktivních dispečerů a všichni ovládají minimálně základní fráze, takže v případě potřeby dokážou anglicky nebo německy mluvícího cizince přepojit na dispečera, který hovoří danou řečí. Zhruba tři procenta hovorů na linku 112 jsou takto vedená v cizích jazycích. Vedle angličtiny a němčiny se objevuje také nezanedbatelný podíl volání v ruštině. Možná si řeknete, že volání v cizím jazyce je vám celkem na nic, ale pokud někdy bude potřebovat pomoc zraněný cizinec a vy mu nebudete rozumět, může vám s překladem pomoci právě dispečer linky 112. Těchto překladatelských služeb samozřejmě hojně využívají i dispečeři všech tří složek IZS. Mimo ČR linka 112 funguje i v celé EU, v Chorvatsku, Lichtenštejnsku, Norsku, Švýcarsku, Turecku a na Islandu. Když neznáte svojí polohu, volejte linku 112! Pokud zavoláte na linku 112, systém vás automaticky lokalizuje a předá informace o vaší poloze. Jestliže si tedy nejste jisti, kde přesně jste, zavolejte na linku 112 a předejte jim alespoň nějaké informace o vaší poloze, které znáte. Kupříkladu: Jsem někde na silnici mezi Benešovem a Táborem. Dispečer potom dokáže upřesnit vaší polohu. Systém určování polohy funguje tak, že u pevné linky vidí dispečer přesnou adresu účastníka. Tam je tedy určení polohy absolutní. I přesto se vás možná dispečer bude ptát na vaší adresu kvůli ověření. Záznam v databázi totiž může být nepřesný. Problémy také mohou způsobit firemní ústředny, kde

17 je někdy zobrazované jiné číslo, než skutečné, případně volající může volat ven přes firemní ústřednu, nainstalovanou v úplně jiném městě. A stejné problémy existují i pro volání přes internet (VoIP). V takovém případě může záznam o adrese zcela chybět, může být nepřesný (kupříkladu pokud schválně uvedete provozovateli zkreslené údaje), nebo se může jednat o adresu ústředny vašeho operátora. V nejhorším případě se můžete dovolat i na operační středisko do jiného kraje. To může každopádně zkomplikovat a zpomalit první pomoc. V dnešní době se to postupně začíná s provozovateli takových sítí řešit, ale stejně je celý systém závislý na korektních údajích od uživatelů. Co se týče mobilních telefonů, dispečeři TCTV dokážou jejich polohu zjistit zpravidla s přesností řádově na stovky metrů až jednotek kilometrů. Ve volném terénu, zvláště v horských oblastech, to ovšem mohou být až desítky kilometrů (až do 35km!). Obvykle to zahrnuje výseč konkrétní základnové stanice nebo okruh o určitém poloměru. Dispečeři vidí daný úsek na digitální mapě v počítači, takže pokud jim to nějak upřesníte, dokáží vás zpravidla s určitou přesností lokalizovat. Poznámka: dispečinky linky 155 se postupně vybavují stejnou technologií, takže moderněji vybavené dispečinky již mají stejné možnosti lokalizace, jako linka 112. Tato výhoda linky 112 vůči lince 155 tedy v blízké budoucnosti zmizí. Jak upřesnit svojí polohu Existuje spousta možností, jak upřesnit polohu. Pokud jste někde ve městě, tak nejjednodušší a nejpřesnější je uvést jméno ulice společně s popisným nebo orientačním číslem domu. Je celkem jedno, které z těchto čísel je které. Podobně, jako u posílání pošty, funguje libovolné z nich. Barvy tabulek nejsou směrodatné a každá obec si může zvolit jiný systém. Popisné číslo je to větší (i když teoreticky může existovat i případ, kdy to bude naopak) a zároveň umožňuje dispečerovi ověřit jméno ulice. Někdy se ale stane, že kupříkladu jeden dům o více vchodech má u všech vchodů popisné číslo stejné. A výjimečně se také může stát, že se na dlouhé ulici objeví dvě stejná čísla popisná ze dvou různých čtvrtí. Ideální je proto hlásit vždy obě dvě čísla. Funguje to zároveň i jako kontrola. Aby to nebylo tak jednoduché, tak existují ještě čísla evidenční, která se používají převážně pro rekreační objekty. Na začátku mají písmeno E. Pokud voláte pomoc do

18 nějaké chaty s takovýmto číslem, je nutné na to upozornit, jinak se vám může stát, že sanitka sice dojede do správné obce, ale někam úplně jinam! Možná, že neznáte jméno ulice. Potom je možné použít jméno blízké autobusové zastávky, případně jméno městské části a nějaký další orientační bod. Tím bodem může být kupříkladu budova školy, divadlo, budova městského úřadu, banka, infocentrum, parkoviště, kostel... Prostě objekty, které bývají zvýrazněné v mapě. Odkazovat se na restauraci ve velikém městě, kde se taková zařízení a jejich názvy rychle mění, nepomůže. Nicméně na malé vesnici to může být dobrý orientační bod. V některých městech mají dispečeři k dispozici i databáze dalších orientačních bodů. Kupříkladu v Praze, Liberci, Hradci Králové, Plzni, Ostravě (a připravuje se v Brně) je v databázi dispečerských pracovišť evidovaná každá lampa pouličního osvětlení. Takové lampy se nachází ve městě prakticky všude a podle jejich identifikačního čísla lze určit vaší polohu velmi přesně. Problém může způsobit použití místních zažitých názvů. Existují sice různé databáze těchto názvů, ovšem ty nemusí být vždy aktuální, ani jednoznačné (kupříkladu pojem U křížku se může vyskytnout v jedné oblasti i vícekrát). Mimo město je určení polohy komplikovanější. Jestliže uvedete odkud a kam vede silnice, po které právě jedete, tak to většinou stačí. Dispečer zjistí vaší hrubou pozici a potom prostě pošle sanitku po této silnici z jedné nebo z druhé strany. Někdy je ale potřeba polohu více upřesnit. Na dálnicích a silnicích první třídy bývají tabulky s kilometráží. Kromě toho jakýkoliv most, podjezd, přejezd může být označený černou identifikační tabulkou s bílým číslem. Tato tabulka označuje před pomlčkou číslo silnice a za pomlčkou pořadové číslo objektu. Někdy je umístěná samostatně, někdy společně s jinou dopravní značkou a někdy je takto i více tabulek nad sebou (označují více objektů za sebou). Když tedy nahlásíte číslo objektu, tak dispečer přesně zjistí, kde jste. Čerpací stanice jsou velmi dobře použitelné pro přesnou identifikaci. Pokud je v okolí takových stanic více, tak je dobré uvést značku stanice a směr, ve kterém se nachází. Stejně, jako ve městě, se můžete i mimo město odkázat na objekty zakreslené v mapě: hřbitov, kaplička, větší skládka (řádná, zpravidla oplocená), těžební věž, rozhledna, elektrické rozvodny, rozvody velmi vysokého napětí (vysoké stožáry daleko od sebe). Jestliže nemáte jiné body, hodí se kupříkladu i potok, rybník, turistická značka. Pokud nevíte, tak se prostě rozhlédněte okolo a popište dispečerovi cokoliv zajímavého, co uvidíte. GPS navigace je samozřejmě ideální pro určení pozice. Dopředu se naučte, jak na vaší navigaci zobrazíte souřadnice a tyto souřadnice potom můžete nadiktovat dispečerovi. Když dojde k nehodě na železnici, asi nejlepším způsobem určení je číslo železničního přejezdu. To je veliká bílá tabulka, umístěná na zadní straně kříže označujícího přejezd. Označení začíná vždy písmenem P a potom unikátním číslem přejezdu. Výhodou je, že u takto označeného přejezdu mají dispečeři k dispozici nejenom jeho přesnou polohu, ale i kontaktní informace pro rychlé zastavení provozu na dané trati. Další možností je takzvané staničení (odborný pojem pro kilometráž na dráze - tedy spíše hektometráž, neboli označení po každých sto metrech). Jsou to buď klasické bílé patníky nebo žluté tabulky podobné kilometráži u silnic. Na nových tratích jsou to

19 potom bílé dvouřádkové tabulky s černým textem, umístěné zpravidla na trakční sloupy. Horní řádek označuje kilometry a spodní stovky metrů (pouze jedna číslice). Určení pozice na trati je sice jasný a jednoznačný údaj, přesto je dobré uvést i odkud a kam uvedená trať vede. Může se totiž stát, že z jedné stanice vychází více tratí a mohlo by dojít k nebezpečné záměně. V přírodě lze použít turistické rozcestníky nebo turistické značky. U řeky stačí uvést jméno řeky a hektometráž. Případně popište další objekty v dohledu nebo ty, které jste nedávno míjeli: jezy, mosty, lávky, továrny atd. Když voláte pomoc pro někoho, kdo se nachází někde jinde, než vy, tak je nutné zdůraznit tento fakt a uvádět adresu postiženého, ne tu vaší! Vypadá to logicky, ale ve stresu se na to může snadno zapomenout. Poznámka: Fotografie některých objektů, podle kterým můžete snadno určit polohu, naleznete v obrazové příloze této publikace. Čísla tísňových linek 155 je tedy zdravotní záchranná služba, 112 je univerzální evropské číslo tísňového volání, přes které je sice volání pomalejší, ale skýtá jisté východy (kupř. dostupnost). No a co další linky? 150 je číslo na hasiče. Hasiči sice provozují i linku 112, ale je omyl domnívat se, že hovory obou linek končí na stejném pracovišti. Oba systémy sice používají stejnou technologii, ale končí na různých pracovištích u jiných dispečerů. 158 je číslo na policii a 156 na městskou policii (logicky funguje jenom tam, kde nějaká městská policie je). Pro vážnější, život ohrožující situace je vždy lepší volat číslo 158. Je možné, že se vám jednotlivá čísla pletou. Pokud nevíte přesně, které je které, zavolejte klidně na číslo 112. To je v takovém případě ta nejlepší volba. Na zapamatování jednotlivých čísel ale existuje jednoduchá pomůcka. Zkuste se zamyslet, co používají hasiči při požáru nejčastěji. Pokud jste odpověděli, že rozum, tak si zapište malý bezvýznamný bod, ale jinak je to hadice. A jaká je hadice? Kulatá. Ať už při pohledu na spojku, nebo na stočenou hadici. Je kulatá jako kroužek, písmenko O anebo nula. Hasiči tedy mají číslo 150. A co používají policisté? Pistoli, plácačku, pouta, radar, mechanický psací stroj už ne, bloček s pokutami... No dobře, a teď si vezměte ta pouta, zaklapněte je a položte si je na stůl. Nepřipomíná vám to nějakou číslici? Třeba osmičku? 158 je číslo na policii. A teď si najděte ve svém okolí nějakou lékárnu nebo zdravotnické zařízení a podívejte se na logo. Dost možná tam uvidíte hada. Hada který by trochu mohl i připomínat číslici 5. Číslo 155 je číslo na první pomoc. No paráda, takže teď už dokážete sami odvodit všechna potřebná čísla

20 Na co se vás budou ptát? Co všechno vlastně potřebují vědět dispečeři tísňové linky? Na co všechno se vás budou ptát, když jim zavoláte? Tak především se představte. Jednak je to slušnost, jednak to většinou znamená, že volá člověk, který je jakž takž při smyslech a pravděpodobně si nedělá srandu. Navíc by se vás dispečer na jméno nejspíš stejně zeptal. Potom je dobré sdělit telefonní číslo, ze kterého voláte a hlavně, na které se vám dá dovolat zpátky. Pravdou je, že toto číslo dispečer automaticky vidí, ale někdy tato informace nemusí být pravdivá (kupř. při volání přes firemní ústřednu). Ať už budete volat kamkoliv, dispečer potřebuje znát především odpověď na tyto tři otázky: Co se stalo? Kde se to stalo? Koho je potřeba tam poslat? První bod by měl zahrnovat i informaci, kolik osob zhruba potřebuje pomoc. Dispečer se vás potom bude ptát na další podrobnosti. Bude ho zajímat stav postiženého případně postižených. Možná si bude potřebovat upřesnit vaší pozici. Kdykoliv hrozí v místě nehody nějaké potenciální nebezpečí, kupříkladu požár, kluzká silnice, vytékající benzín z nádrže, divná látka kapající z převrácené cisterny, tak na to dispečera sami upozorněte. Stejně tak upozorněte na nutnost vyproštění postižených. Zdravotní záchranáři nedisponují žádným vybavením pro vyprošťování a proto taková situace vyžaduje součinnost hasičů. Dispečer je ale zpravidla i bez vašeho upozornění schopen posoudit situaci a další potřebné složky přivolat automaticky. Jestliže se vlivem nehody zcela zablokuje provoz na silnici, tak se o tom také zmiňte. Někdy se stane, že o jedné nehodě informuje dispečink více lidí najednou. To se týká především větších nehod, nebo událostí, kde je mnoho svědků, kupříkladu ve velikých městech. Tehdy je možné, že dispečer již zná všechny potřebné informace o události, proto vám poděkuje a hovor ukončí. Takže pokud se s vámi dispečer stroze rozloučí ještě dříve, než jste se mu stihli vypovídat, tak to není kvůli tomu, že by na ten váš hovor neměl náladu. Pro tyto případy se zpravidla místa všech aktivních událostí zobrazují v digitální mapě, takže dispečer okamžitě uvidí všechny události v okolí tohoto místa a snadno pozná duplicitní událost. I přesto možná bude chtít upřesnit další detaily, aby vyloučil, že nedošlo ke dvěma podobným událostem nedaleko od sebe. Tísňový hovor nikdy neukončujte bez souhlasu dispečera!

21 Hovor nikdy neukončujte sami, vždy se nejprve zeptejte dispečera: Mohu ukončit hovor? Je totiž možné, že od vás ještě potřebuje zjistit nějaké důležité informace. Také je dobré upozornit dispečera na to, když se musíte v rámci řešení události vzdálit od telefonu a nebude možné vám zavolat zpět. Dispečer se může potřebovat na něco doptat, a navíc dříve bývalo běžné u některých typů událostí ověřovat pravdivost hovoru zpětným voláním. Dnes se od toho většinou upouští, protože dispečeři mají zpravidla k dispozici číslo volajícího a nemusí si ho tedy ověřovat. Co máte dělat, pokud jste již položili telefon a na místě se nějak změní situace? Kupříkladu začne hořet vytékající benzín, exploduje nabouraná cisterna a odletí o pár set metrů dál, doprovázena zajímavými pyrotechnickými efekty, nebo na kluzké silnici uklouzne další auto a nabourá se do toho již nabouraného... Mimochodem ten poslední případ bude s velikou pravděpodobností vaše chyba. Měli jste lépe zajistit místo nehody, ale k tomu se ještě dostaneme. Také je možné, že člověk, který byl doposud v bezvědomí, se probral. Případně se zhorší stav u postiženého, který zatím vypadal celkem v pohodě. Anebo se vám konečně podařilo jakž takž spočítat zraněné u větší nehody. Pokud se něco změnilo, nebojte se znovu zavolat! V takových případech neváhejte a klidně zavolejte ještě jednou. Na začátku hovoru rovnou řekněte, že voláte od toho kterého případu, a že máte nové informace. Nuže, to je to nejdůležitější, co potřebujete vědět o voláních na tísňové linky. Tísňové linky každý rok přijmou několik miliónů hovorů. Bohužel se ukazuje, že mnoho z nich jsou omyly nebo zlomyslná volání. Pokud někdo opravdu úmyslně zneužije tísňovou linku, tak mu může hrozit pokuta až Kč, případně trestní stíhání. Vzhledem k údajům, které se při hovoru ukládají, je obvykle možné takového člověka dohledat, nicméně takto se řeší pouze vážné případy zneužití. Nikdo vás nikdy nebude trestat za přivolání první pomoci, která nebyla nutná. A to dokonce ani tehdy, pokud se kupříkladu domnělý postižený sebere a zmizí. Posouzení vážnosti situace je na dispečerovi záchranné služby, nikoliv na vás. Jestliže se stanete svědky nějaké nehody, úrazu, nebo zdravotních problémů, tak zavolání na tísňovou linku je to nejmenší, co můžete v dané chvíli udělat. Teď si tedy ještě jednou shrneme základní a důležité body z této kapitoly: Pokud potřebujete zavolat pomoc, tak se v prvé řadě ujistěte, zda stojíte na bezpečném místě a nic vás neohrožuje! Pokud jde zraněnému o život, volejte číslo 155. V případě, že se nemůžete dovolat nebo nevíte, kde přesně jste, volejte 112. Řekněte dispečerovi vše, co je potřeba a nezavěšujte dříve, dokud se neujistíte, že můžete. Pomáhat? Než začnete, tak se rozhlédněte Tak dobře, dejme tomu, že se nachomýtnete k nějaké nehodě, a teď tedy co? Odkud začít ten gordický uzel rozplétat? Uzel, na jehož konci budete mít přivolanou

22 pomoc a jakžtakž zajištěného postiženého. Co je všechno potřeba udělat a v jakém pořadí? Teď vás asi trochu zklamu. Neexistuje žádný návod, podle kterého by bylo možné postupovat a vyřešit všechno, co vás může kdy potkat. Popravdě, i kdyby nějaký takový návod existoval, tak by byl tak dlouhý a komplikovaný, že byste si ho stejně nezapamatovali. Proto vás naučím, jak tu situaci zjednodušit a omezit se pouze na důležité věci. Tak, jak jsem se to naučil i já sám na kurzu první pomoci ZdrSem. První věc, kterou musíte udělat, ještě než se začnete vrhat k jakémukoliv postiženému, je zastavit se, rozhlédnout se a položit si v duchu tři velmi důležité otázky: Co mu vlastně ublížilo, aneb jaký je mechanismus úrazu? Co dalšího může ublížit vám, postiženému (postiženým), nebo ostatním lidem? Co všechno máte k dispozici, můžete použít pro pomoc, případně kolik toho asi budete potřebovat? I když to tak možná nevypadá, všechny ty otázky spolu úzce souvisí. Zjištění toho, co vlastně ublížilo, vám může dát doplňující informace o bezpečnosti. To, kolik věcí budete potřebovat, vychází mimo jiné i z počtu postižených, a tak dále... Co vlastně ublížilo? Co tedy vlastně ublížilo nebo může ublížit? Kupříkladu náš zkrvavený postižený, ležící bezvládně na ulici, mohl přecházet silnici a mohlo ho odhodit auto, které ujelo. Mechanismem úrazu by tedy byl náraz, působení veliké síly a zrychlení. Nebo mohl spadnout či vyskočit z okna. V tom případě může být důležité pokusit se zjistit, ze kterého patra asi tak spadl. No a nebo to také možná byl čistič oken, se kterým se utrhnula montážní lávka a on spadl dolů. A ta lávka, případně jeho kolega, který se stále ještě se zatnutými zuby drží, vám za chvíli spadne na hlavu! Anebo na postiženého spadnul květináč a druhý se chystá spadnout na vás... Možností je mnoho. Proto se dobře rozhlédněte okolo sebe. Podívejte se, jestli něco zvláštního neleží vedle těla, případně někde v blízkém okolí, a podívejte se také nahoru. Prostě si nechte pár vteřin času na zpracování všech těch informací, co okolo uvidíte, a teprve potom pokračujte dál. Velmi dobrým zdrojem informací jsou zpravidla přímí svědci události. Nebojte se zeptat lidí okolo, co se vlastně přihodilo

23 Bezpečí především - co dalšího může ublížit? Co dalšího může ublížit vám, postiženému, nebo ostatním? Vám osobně může často ublížit to samé, co se přihodilo postiženému. Můžete se otrávit stejným plynem, může vás srazit automobil, můžete umrznout při záchraně v horách (takový Vrbata by mohl vyprávět, kdyby ovšem přežil), může vás stáhnout topící, kterému se snažíte pomoci, a tak dále. Proto je vždy velmi důležité pokusit se nejprve zjistit, co přesně se stalo a jestli to nehrozí i vám. Dejte si pozor u násilných činů. Je totiž možné, že pachatel se stále skrývá někde v okolí a může vás ohrozit! Mimo to vás ohrožují další nebezpečí. Pokud je postižený nakažený nějakou infekční nemocí, můžete jí od něj snadno chytit. Většinou se nejedná přímo o takové strašáky, jako třeba HIV, ale ani žloutenka není nic příjemného. Kromě toho vám v některých situacích může ublížit i sám postižený, ať už vědomě, nebo nevědomě (kupříkladu při epileptickém záchvatu). Domnělý zraněný může být někdy velice agresivní (kupříkladu opilci či drogově závislé osoby). Rozhodně nikdy neposkytujte první pomoc proti vůli postiženého! Co se týče postižených, tak ty zpravidla ohrožují problémy, vycházející z mechanismu úrazu nebo z události, která se jim stala. Teď jenom jedno malé upřesnění: pokud v této knize mluvím o postižených, myslím tím samozřejmě nejenom lidi zraněné při nějaké nehodě, ale také třeba lidi, které ohrožuje nějaká nenadálá zdravotní příčina, srdeční infarkt, mozková mrtvice, dušení atd. Pod výrazem postižený tedy zahrnuji jakéhokoliv člověka, který je v ohrožení života nebo zdraví. Postižené může ohrožovat vykrvácení, zástava dechu, zástava srdce, nedostatek nebo nadbytek nějaké potřebné látky (kupříkladu cukru u cukrovkářů), podchlazení a další podobné možnosti. Často těch možností působí více najednou. Specifickým případem jsou dezorientovaní postižení, respektive lidé, kteří přežili nějakou nehodu, a jsou v psychickém stresu, zmatení a dezorientovaní. Schválně se vyhýbám slovu šok, které by asi pro laika tento stav popisovalo nejlépe, jenže lékaři toto slovo používají pro jinou situaci, kupříkladu pro situaci vzniklou velikou ztrátou krve. Proto raději zůstaňme u pojmu dezorientovaný. Takový člověk dokáže dělat věci, které jsou silně nebezpečné pro něj samotného: může snadno vběhnout pod auto, může v lehkém oblečení odejít do zimní vánice, může poodejít z místa nehody, ztratit se zraku záchranářů a potom klidně umřít, protože se mu včas nedostane pomoci. Takový člověk může někdy být nebezpečný i pro své okolí. Může se dožadovat iracionálních požadavků a být agresivní. Je tedy dobré všímat si i lidí, kteří vypadají nezraněně, a sledovat je, jestli nedělají něco, co by mohlo být pro ně nebo pro ostatní nebezpečné. Ještě jednou připomenu: nejsnáze se zachraňuje ten, komu se nic nestalo! Co všechno máte k dispozici na místě nehody? Co všechno máte k dispozici a můžete použít pro první pomoc a kolik toho asi budete potřebovat? Poměrně jednoduchá otázka, na kterou si ovšem potřebujete odpovědět dříve, než vůbec začnete cokoliv dělat

24 Kolik lidí může poskytnout první pomoc? Je jasné, že pokud jste jediný přítomný člověk na dvě ošklivě nabouraná auta, budete se nutně muset chovat jinak, než když autobus plný absolventů záchranářského kurzu zastaví u jediného postiženého. Čumil je ideální adept na pomocníka! Všímejte si lidí v okolí, kteří vám mohou pomoci. V ulicích velikého města se obvykle okolo jakéhokoliv postiženého rychle vytvoří skupinka čumilů. Jestliže požádáte konkrétního člověka o konkrétní pomoc, zpravidla vám pomůže. Takže čumilové se také počítají. Zkuste se u všech těchto lidí zamyslet nad tím, co asi tak od nich můžete požadovat. Když máte na výběr, tak je kupříkladu zbytečné nechávat drobnou dívku, aby někomu prováděla srdeční masáž. Podobně jako po lidech se koukejte i po vybavení. Začněte u své kapesní lékárničky, jestliže jí máte. Autolékárničky, výstražné vesty, trojúhelníky, baterka, nůž, pásek, igelitová taška, hasicí přístroj, telefon. Cokoliv jiného vás napadne... Pokud vám něco důležitého chybí, uvědomte si, že ta věc může být někde poblíž, kupříkladu v dalších automobilech. A to včetně těch nabouraných. Do téhle vaší rozvahy spadá také úvaha, kde asi jste a jak rychle může dorazit pomoc. Ve městech může přijet sanitka řádově do šesti až deseti minut, v odlehlých oblastech to může být klidně i dvacet minut. A to už je poměrně dlouhá doba. Potřebné zdroje a počty záchranářů jsou přímo úměrné množství postižených a typu jejich zranění. Proto se rozhlédněte okolo, zkontrolujte počet postižených a odhadněte vážnost zranění. U větších nehod nejprve obejděte všechny nabourané automobily. Uděláte si tak ucelený obrázek a možná zjistíte překvapivé skutečnosti. Například objevíte člověka ležícího vedle auta z druhé strany, který nebyl do té doby vidět. Pozor, možná je postižených více, než vidíte! Všímejte si proto i nezvyklých, takřka detektivních drobností. Kupříkladu auto, ve kterém chybí osoba na místě řidiče, otevřené dveře, podivně rozbité sklo v místě, kde nikdo nesedí. Nevidíte nějaké krvavé stopy, či nějakou jinou divnou věc? Další automobil? U všech událostí je dobré si důsledně ověřovat, a to i od více svědků, co se vlastně přesně stalo a kolika lidem. Pokud někdo chybí, je nutné ho nalézt! Nicméně v tomto okamžiku ještě není čas oslovovat čumily a zpovídat postižené. K tomu se dostanete za chvíli. Teď bohatě postačí udělat si během pár vteřin hrubý přehled o situaci. Než začnete, tak se rozhlédněte - shrnutí Bezpečnost, mechanismus úrazu a zdroje versus postižení, to jsou tedy základní fakta, která musíte rozvážit ještě před tím, než vůbec začnete poskytovat první pomoc. Člověk, který přijede k nehodě, obvykle vůbec netuší, čím začít. A na tom se často zasekne. Vy už to ale víte. Nejprve je potřeba uvažovat!

25 Nejprve je nutné myslet, až potom jednat! Teprve poté, až si alespoň zhruba ujasníte situaci, můžete začít skutečně jednat. Samozřejmě existují situace, ve kterých je nějakým způsobem nutné jednat už od začátku. Vždy by to ale mělo být v souladu s výše uvedenými body. Třeba u dopravní nehody nejprve zastavíte automobil na bezpečném místě, zapnete výstražné osvětlení a obléknete si reflexní vestu. Situaci vlastně průběžně vyhodnocujete několikrát: rychlým pohledem z automobilu, rychlým zhodnocením vhodného místa pro zastavení a potom po příchodu k místu nehody. Ještě jednu zajímavou bych chtěl zdůraznit: neběhejte! Možná máte pocit, že záchranář musí být sportovec, který se přiřítí na místo nehody, popadne zraněného, hodí ho na nosítka a sprintem s ním mizí směrem k nejbližší nemocnici. Ve filmech to tak občas funguje. V praxi to většinou vypadá jinak. Pokud se záchranáři nebo hasiči potřebují pohybovat rychle, tak použijí maximálně zrychlenou chůzí. Rychlá chůze je lepší, než běh. Když budete běhat, tak vám buď za chvíli dojdou síly, nebo někde zakopnete a zraníte se. Anebo nebudete mít čas uvažovat a tím spíše uděláte nějakou závažnou chybu. Při běhu bude mít váš mozek tendenci myslet rychle a chaoticky a nečekejte od něj nějaké rozumné výsledky. V chůzi zlidníte mozek a ten pak bude schopný mnohem lépe uvažovat. Pro okolí budete vypadat jako člověk, který ví co dělá. Potom pro vás bude snažší žádat ostatní o pomoc. Navíc nebudete násobit okolní paniku, ale místo toho z vás bude vyzařovat klid, který se možná přenese i na ostatní lidi. Také se nezpotíte. Jedou jsme při nácviku první pomoci zachraňovali zraněné ve sněhové vánici. Asi kilometrový úsek jsem tehdy absolvoval šestkrát. Cesta byla relativně přehledná a tolik neklouzala, tak jsem si řekl: Ále co...! a vzal to mírným klusem. Samozřejmě jsem se za chvíli zpotil a jak jsem se potom zastavil u postiženého, pot a vítr udělaly své. Za chvíli mi byla pořádná zima. Být to za horších podmínek, mohlo tam být brzy o jednoho postiženého více. Rozhodně tedy neběhejte. Pokud se přistihnete při tom, že běžíte, tak si to uvědomte a přejděte do chůze. Do příjezdu záchranářů klidně můžete velet vy. Pokud dojde k nějaké větší nehodě, tak je dobré, aby se nejzkušenější člověk na místě nehody ujal vedení a řízení ostatních lidí, a to až do příjezdu profesionálních záchranářů. Ptáte se, jak takového člověka najdete? V případě, že čtete tuto knihu, je dost dobře možné, že to budete zrovna vy. Obvykle velí ten, kdo první zavelí. Pokud je na místě nějaký zkušený záchranář, tak už pravděpodobně obchází zraněné, angažuje lidi okolo a je snadné ho poznat. Pokud tam nikdo takový není, tak se toho můžete ujmout sami. Nebojte se žádat lidi okolo vás o konkrétní pomoc a přidělovat jim úkoly. Pokud to jde, postarejte se, aby u každého zraněného zůstal jeden člověk, který ho bude hlídat

26 Tím myslím komunikovat s postiženým, uklidňovat ho, případně sledovat základní životní funkce. Krátce tyto lidi instruujte o tom, co mají a nemají dělat. Dejte jim maximálně dva jednoduché úkoly, víc si jich totiž rozrušený člověk často nedokáže zapamatovat. Vy sami neustále zůstaňte v obraze a hlavně se nezasekněte na jednom místě. Náš mozek má tendenci si své myšlení zjednodušovat, obzvláště v kritických situacích. Je tedy docela dobře možné, že se zaseknete u prvního relativně lehce zraněného postiženého a nějak si neuvědomíte, že okolo jsou i další. Moje osobní zkušenost z jedné skutečné nehody byla taková, že se moje vnímání asi na dvacet minut zúžilo jen na tu část zraněných, která ležela na mojí straně nehody. Zcela jsem vypustil existenci zraněných na druhé straně nabouraných automobilů, kterým ale naštěstí pomáhali další lidé, byť je při tom zbytečně vytáhli ven z nabouraných vozů. Což je celkem normální reakce lidí, vytáhnout zraněného pryč z té hromady šrotu a střepů na nějaké pěkné místo. Jenže taková zbytečná ničím neopodstatněná manipulace může mít pro postižené špatné následky, kupříkladu smrt nebo ochrnutí. Zapamatujte si, že je obvykle lepší s postiženými po nehodách, nárazech a pádech nehýbat, leda by vás k tomu vedly nějaké velmi závažné důvody. Důvodem může být kupříkladu potřeba zastavit krvácení, zahájit resuscitaci, nebo jiné hrozící nebezpečí na místě nehody, jako třeba požár. Pokud postižený dýchá a nic ho neohrožuje, tak s ním nehýbejte! Ten základní problém, proč s lidmi nehýbat, se jmenuje páteř. Člověka s poraněním páteře na první pohled nepoznáte, někdy může dokonce i bez problémů chodit a hýbat se. Při poranění páteře dochází k okamžitému poškození míchy jenom asi ve čtvrtině případů. U zbývajících tří čtvrtin postižených potom stačí jeden nešetrný pohyb a skončí to v lepším případě vozíčkem, v horším smrtí. Nemusím podotýkat, že takové náhlé ochrnutí, dejme tomu dýchacích svalů postiženého, vám dost zkomplikuje situaci na místě události. Poranění páteře není vidět! Jak takové poranění poznáte? Prakticky jedině rentgenem. Jenomže na místě nehody rentgen přirozeně nemáte. Co s tím? Občas mohou existovat náznaky možného ochrnutí. Necitlivost končetin, brnění - to jsou rozhodně varující informace. Někdy ale naopak žádné takové varovné náznaky být nemusí. Přesto existuje jedna možnost, jak poznat nebezpečí poranění páteře a tou je mechanismus úrazu. Jakmile nehodu způsobil náraz automobilu ve větší rychlosti, pád z větší výšky, nebo došlo k bezvědomí po skoku do vody, je riziko poranění páteře velice reálné. Jako větší rychlost se obvykle uvádí rychlost nárazu nad 40km/hod. Je mi jasné, že v praxi se to opravdu dost špatně odhaduje. Zkuste se proto podívat na poškození vozidla. Jestliže je to vrak na odpis a přední kapota s motorem je tak poloviční, tak není o čem přemýšlet. Pádem z větší výšky se rozumí zhruba dvojnásobek výšky daného člověka. Tedy za předpokladu, že povrch dopadu je rovný. Jakmile v předpokládaném místě dopadu těla

27 leží kámen, kmen stromu, nebo nějaká jiná překážka, počítejte s možným poraněním páteře i při pádu z nižší výšky. Úraz hlavy také často doprovází poškození páteře. Ve všech těchto případech je pravidlem, že s tělem nehýbáte, pokud nemusíte. Jestliže visí hlava postiženého volně ve vzduchu (kupříkladu vsedě), je dobré ji opatrně vzít do rukou, mírně nadlehčit směrem v ose těla a převzít na sebe váhu hlavy. Tak můžete zabránit skřípnutí nebo přestřižení míchy a eliminujete ohrožující pohyby hlavy. Jestliže potřebujete se zraněným pohnout nebo ho přesunout, snažte se to dělat ve více lidech a postupujte velmi, velmi opatrně. Pozice hlavy vůči tělu by se ideálně neměla vůbec měnit a snažte se nekroutit tělo ani trup postiženého. Tyto přesuny rozhodně dělejte jenom ve výjimečné situaci, když postiženého něco ohrožuje. Ještě upozorním na jedno závažné, těžko postřehnutelné riziko, a tím je vnitřní krvácení. Takové krvácení na první pohled není nikterak vidět a postižený se může zdát být relativně v pořádku. Po nějaké době se jeho stav začne zhoršovat a nakonec to může skončit i smrtí. Kdykoliv došlo při úrazu k velikému nárazu do trupu, zlomenině stehna či žeber, je možné, že postižený má vážné vnitřní krvácení. V takovém případě zavolejte sanitku i tehdy, pokud by se postižený jinak zdál být v pořádku. Vykrvácet lze, i když nevidíte žádnou krev! Dobře, tak tedy zpátky k našemu zraněnému na ulici města. Dejme tomu, že si nyní odmyslíte ten telefonický hovor, který jste uskutečnili o pár kapitol dříve a kterým jste mimochodem i přes drobné zpoždění na lince 112 postiženému úspěšně přivolali pomoc. Dejme tomu, že k tomu zraněnému přijdete znovu, a teď už přesně víte, co máte dělat jako první: Přemýšlet, rozhlížet se a odpovědět si na otázky ohledně mechanismu úrazu, bezpečnosti, množství postižených a zdrojů. Co se týče bezpečnosti, tak vás přímo ohrožuje možnost infekce od zraněného a asi by se vám hodily chirurgické rukavice. Jestliže jste se rozhlédli okolo, tak máte bod k dobru. Žádné nebezpečí jste nezpozorovali, nicméně jste si všimli stěrky na mytí oken v ruce zraněného. Váš další pohled směřuje do otevřeného okna bez záclon v třetím patře. Nikdo další se vám na hlavu spadnout nechystá. Mechanismus úrazu se tedy zdá být jasný: pád z výšky několika metrů na hladký, tvrdý chodník. Protože se jedná o pád z veliké výšky (převyšující dvojnásobek výšky člověka), je nutné se zraněným zacházet velmi opatrně. Další nebezpečí, která mohou ohrožovat život toho člověka, jsou tyto: zástava dechu, srdeční zástava, případně veliké vnější krvácení, pokud by bylo patrné. A také podchlazení, pokud tedy zrovna venku není letní parno. To jsou věci, které musíte zkontrolovat a zajistit vy sami. Je také možné předpokládat i vnitřní poranění a krvácení. Rozhodně bude nutné přivolat sanitku

28 Množství postižených je jeden. Tedy doufám, že jste se opravdu pořádně rozhlédli okolo, jestli vám náhodou za keřem neleží ještě další čistič oken. Počet záchranářů v tomto okamžiku taky jeden. Zdroje jsou pro vás všechno to, co se momentálně nachází ve vašich kapsách a zavazadlech. Také váš mobilní telefon, případně mobilní telefon postiženého. V případě potřeby existují i další zdroje. Je tu možnost zastavit nějaký automobil a poprosit o lékárničku, ale myslete především na vlastní bezpečí a zastavujte auta s rozmyslem. Nedivte se, když vám nikdo nezastaví. Zkuste se vžít do situace řidičů. Co tak asi mohou vidět a jak na to budou reagovat. Jeden zkrvavený chlap na zemi a druhý, zuřivě gestikulující a s rukama špinavýma od krve, se řítí k silnici... To může být docela dobrý důvod rychle šlápnout na plyn a zmizet. Rozhodně neztrácejte drahocenný čas běháním někde po okolí a hledáním lékárničky, kterou možná ani nepotřebujete. Nezapomeňte, že zatím jste stále pouze přemýšleli. Možná pět vteřin, možná dvacet. A získali jste docela dost informací. Tedy popravdě, některé odpovědi pouze přinesly další otázky. Ale to nevadí, začátek to byl dobrý. A teď je nutné jednat! Reagujte na úraz nebo nehodu Odkud začít? Jestliže hrozí nebezpečí infekce, použijte rukavice, nebo nějakou improvizovanou pomůcku, kupříkladu igelitový sáček, a jde se na to. Vědomí, dýchání, krevní oběh! To jsou základní tři věci, o které se musíte zajímat. Co z toho zjišťovat jako první? I když to možná vypadá, jako ta nejméně důležitá věc, pojďme začít od toho vědomí. Když máte před sebou postiženého, zkuste ho nejprve oslovit. Prostě mu dát na vědomí, že tam jste a že mu chcete pomoci. Přistupte k němu zepředu z jeho zorného pole a prostě se zeptejte, jestli můžete nějak pomoci. Kdybyste přistoupili ke člověku se zraněním páteře zezadu, může se prudce otočit, trhne si poškozenou páteří a to bude jeho konec. K neznámému člověku, který leží bez hnutí na zemi, je ale lepší přistupovat z takového úhlu, kde vás nemůže tak snadno praštit (což může udělat třeba opilec po náhlém probuzení). Seshora nad jeho hlavou budete v takovém případě ve větším bezpečí, než přímo před hlavou v dosahu jeho rukou. Nyní začneme u té lepší varianty, totiž že postižený je při vědomí. Pokud bez problémů reaguje na vaše otázky a dává na ně rozumné odpovědi, říkáme, že je bdělý. Pokud postižený sice reaguje na vaše dotazy, ale podává nesrozumitelné, nebo nelogické odpovědi, říkáme, že je oslovitelný. Ty první případy jsou pro vás, coby záchranáře, celkem dobré. Dokud člověk mluví nebo sténá, je jasné, že také dýchá a že mu tepe srdce. Pro tento okamžik je daný člověk v pohodě. Samozřejmě nesmí vykrvácet, ale ke krvácení se ještě dostaneme. Taky to automaticky neznamená, že nemá nějaké vážné vnitřní poranění, které ho dříve, nebo později může zabít. Prozatím ale postačí, když u takového postiženého necháte někoho, kdo bude sledovat, zda se jeho stav nezhoršuje. A vy se můžete věnovat dalším postiženým, pokud je potřeba

29 Kdo křičí je živý, hůř jsou na tom ti, co jsou zticha! Pokud někdo křičí, okamžitě o takovém člověku víte, že spousta věcí v jeho těle pracuje. Srdce, dýchání, centrální nervový systém, to vše alespoň prozatím funguje. Tací lidé na sebe zpravidla přitáhnou pozornost amatérských záchranářů. Často je to na úkor těch opravdu vážně zraněných, kteří si někde vedle v klidu a tichu umírají. I ten, kdo pouze chrčí, může pouze takzvaně dodýchávat a za malý okamžik přestane dýchat úplně. Toto jsou ti postižení, kteří potřebují vaší pomoc dříve, než ti, co řvou nebo sténají. Jestliže postižený vůbec nereaguje na oslovení, a vy netušíte, zda náhodou pouze nespí, zkuste ho probudit. Kupříkladu voláním, silným bouchnutím dlaní vedle jeho těla apod. Pokud ani potom nereaguje, můžete přistoupit k jednoduchému testu reakce na bolest. Předem upozorňuji, že tento test má pro vás spíše informativní hodnotu a není zdaleka tak důležitý, jako kontrola dechu (viz dále). Bez problémů ho proto lze i vynechat. V místě, kde krk sedí na ramenou, vedou od krku k ramenům trapézové svaly, které drží a otáčejí hlavu. Dají poměrně dobře nahmatat. Zkuste si tento sval sami u sebe najít, chytit mezi palec a ukazováček a pořádně zmáčknout. Pokud jste nevykřikli bolestí, tak asi mačkáte špatně anebo někde jinde. Věřte tomu, že tímhle testem spolehlivě odhalíte simulanty. Hlavně ale zjistíte, jak moc je to zlé. Jestliže postižený vůbec nereaguje, jeho stav je vážný. Nefunguje mu částečně, nebo zcela centrální nervový systém, což mimo jiné znamená, že může být ohrožené nebo nefunkční i dýchání. Možná, že zapadl jazyk, nebo došlo k jiným problémům. Na druhou stranu, i tehdy, kdy postižený reaguje na bolestivý podnět, to neznamená, že máte vyhráno. Může se jednat stejně tak o lehčí mdlobu, která za chvíli odezní, ale zrovna tak může jít i kupříkladu o zástavu srdce, kdy některé reflexy ještě chvíli mohou fungovat. Maximálně tedy lze říci, že takový postižený má o něco větší šanci na záchranu. Hlavní je dýchání, ale kdo dýchá teď, za chvíli nemusí! Tak a dostáváme se konečně ke kontrole dýchání. Možná si vzpomenete na různé návody, jak přikládat zraněnému před ústa zrcátko, ucho a podobně. Tak to zase s klidem můžete zapomenout. Co se zrcátka týče, i kdyby jste ho měli po ruce (a že by se v nějaké ženské kabelce možná i našlo), tak orosení zrcátka je závislé na spoustě faktorů, kupříkladu na teplotě a na vlhkosti vzduchu. Je to značně nespolehlivá metoda. Ucho, přiložené k ústům zraněného, v rušném prostředí také asi moc fungovat nebude. Nejjistější kontrolou dýchání je sledování pohybu hrudníku. Buďto jednoznačně vidíte, že se hrudník normálně pohybuje, a potom postižený dýchá, nebo to berte tak, že nedýchá. Je lepší, když omylem začnete resuscitovat někoho, kdo je živý, než když nezačnete resuscitovat někoho, kdo to potřebuje. Není známý případ, kdy by zbytečnou, dobře provedenou resuscitací došlo k vážnému ublížení na zdraví. Obvykle po takovém omylu postiženého bolí nějakou dobu hrudník a maximálně mu můžete zlomit žebro, ale to je vše

30 Existuje naopak mnoho mrtvých, kteří zemřeli, protože lidé, co jim pomáhali, se domnívali, že dýchají, případně jim dech vůbec nezkontrolovali. Čímž se dostávám k problému, který se nazývá lapavé dechy. V případě náhlé zástavy oběhu mohou po nějakou dobu přetrvávat pohyby hrudníku, připomínající dýchání. Obvykle to vypadá jako prudká krátká nadechnutí, u kterých se postupně prodlužuje perioda, až vymizí úplně. Tato činnost může trvat výjimečně i několik minut, a bohužel často vede k falešnému dojmu, že postižený dýchá. Potom je velmi snadné přehlédnout, že dýchat přestal a sanitka pravděpodobně přijede už k mrtvole. Kdo dýchá jako kapr nebo v nápadně dlouhých intervalech, tak nedýchá! Lapavé dechy mohou vypadat podobně jako kapr, který lape po dechu. Není to ovšem pravidlem. Všimnete si jich spíše díky jejich dlouhé periodě, delší než u obyčejného nádechu. V takovém případě nečekejte na to, až lapavé dechy zcela zmizí, ale ihned postupujte stejně, jako kdyby postižený vůbec nedýchal! Dýchání sledujte neustále! I když je dýchání v pořádku, tak je to ta nejzákladnější věc, kterou musíte u postiženého v bezvědomí sledovat po celou dobu, než dorazí sanitka. Kdykoliv totiž může přestat dýchat. Krevní oběh a práce srdce, to je další důležitá věc, která musí u zraněného bezpodmínečně fungovat. Kde tedy nejlépe změřit tep, abyste zjistili, jestli srdce funguje? Na zápěstí? Na krku? Hledání pulsu je život ohrožující ztráta času! Schválně si zkuste ve stresu na cizím těle nahmatat slabý puls. Máte velikou šanci, že místo toho ucítíte svůj vlastní. Mylné vyhodnocení pulsu tam, kde žádný není, může mít pro postiženého fatální následky. Navíc i pokud získáte správný výsledek, tak vás tahle sranda bude stát hromadu drahocenných vteřin, které by se vám možná hodily jinde. A co se na to tedy vykašlat a tep prostě nekontrolovat? Cože, říkáte si, vždyť je ale napsané v každé druhé příručce, že je třeba zkontrolovat tep! Tak se na to zkuste podívat z jiné strany: Hádejte, co asi tak dělá srdce, pokud dojde k zástavě dechu. Je to celkem jednoduché, srdce se ještě chvíli zběsile snaží, ale jako každý jiný sval, bez kyslíku moc dlouho nevydrží. Pokud tedy postižený nedýchá, je naprosto zbytečné marnit čas zjišťováním toho, jestli mu tepe srdce, nebo ne. I kdyby tepalo, věřte tomu, že dlouho nebude. Ta informace je pro vás naprosto bezcenná. Tak jako tak budete muset nejspíš řešit obojí, umělé dýchání i nepřímou srdeční masáž. A naopak, pokud vám přestane fungovat srdce, plíce vám také moc dlouho fungovat nevydrží. Jestliže tedy zraněný dýchá normálně, lze předpokládat, že mu

31 funguje i srdce. Pokud je jeho dech divně pomalý, lapavý nebo chrčivý, tak je možné, že srdce už nefunguje. Dříve, než byste dokázali nahmatat nějaký puls, zraněný dodýchá a řešením je opět pouze resuscitace. Hledání a měření pulsu může mít pro vás svůj význam pouze jako ukazatel vnitřního krvácení a šokové reakce. K tomu se dostaneme později, ale toto měření je rozhodně zbytečné dělat při prvním kontaktu s postiženým. Nuže, zvládli jste se bezpečně přiblížit k postiženému a máte zkontrolované tři základní věci: vědomí, dýchání a nepřímo i krevní oběh. Protože jste nemarnili zbytečně čas, tak jste i tímhle zkoumáním strávili maximálně dvacet, třicet vteřin. Mozek, coby nejchoulostivější orgán těla, se bez přísunu kyslíku začne nevratně poškozovat po zhruba pěti minutách. Takže když je situace špatná a postižený nedýchá, máte maximálně pár minut na to, abyste s tím něco provedli. Co tedy v takovém případě dál? Pokud postižený nedýchá, začněte uvolněním dýchacích cest! Nejčastější, velmi zbytečnou příčinou smrti po úrazu, je zapadlý jazyk. Vlivem úrazu může na krátký okamžik doslova vypadnout část nervového systému a v těle zraněného se uvolní většina svalů. Plíce, které mají poněkud odolnější napojení na nervový systém, se ještě možná snaží dýchat, ale nejde to. V cestě jim stojí zapadlý kořen jazyka. Jestliže se vám podaří jazyk včas uvolnit, možná se postižený probere sám od sebe. Pokud jazyk zůstane tak, jak je, konec bude rychlý a definitivní. A vzhledem k jednoduchosti, s jakou lze zapadlý jazyk uvolnit, i zbytečný. Zapomeňte na špendlík, stačí zaklonit hlavu! Kam tedy ten jazyk vlastně zapadne a jak ho nejsnáze vytáhnout? Možná vám v mysli vyskočí doporučení na zavírací špendlík, za který jazyk vytáhnete a držíte, aby znovu nezapadnul. Nebo si vzpomínám na kamaráda hrdinu, který s nasazením vlastní ruky sáhnul do pusy jiného kamaráda, a i přes pokousanou ruku se mu podařilo jazyk vytáhnout ven. Tak to jsou dvě hlouposti, na které okamžitě zapomeňte. Jediné, co provede jazyk postiženého, je to, že mírně klesne jeho kořen dolů a tím ucpe dýchací cesty. Jazyk nezmizí z pusy, nezapadne někam do krku, nevdechnete ho, nic podobného. Nejlépe bude, když si to vyzkoušíte názorně sami. Možná se podivíte, co to je za blbost, přeci nebudete riskovat život kvůli nějakému pokusu. Je to ovšem zcela bezpečné a jednoduché. Prostě zkuste polknout. Polkněte, a pokud se vám to podaří, tak nechte polknuto. A do toho zkuste nosem dýchat. Možná že výdech vám ještě jakžtakž půjde, ale s nádechem to nebude nic moc. Ano, tak takhle zhruba vypadá zapadlý jazyk v těle postiženého. A zatímco vaše tělo nejpozději v okamžiku, kdy vám začne docházet kyslík, jazyk zvedne a nadechne se, postiženému musíte pomoci vy. Jak tedy jazyk uvolnit, aby to bylo rychlé, bezpečné a jednoduché? Možná vás to překvapí, ale stačí jedna jediná věc, a to zaklonit hlavu. Když se zakloní hlava, tak kořen jazyka už nedosáhne dolů a dýchací cesty se tak uvolní. Schválně si zkuste opět polknout a zakloňte hlavu. Uvidíte, že vám najednou půjde dýchat

32 Záklon hlavy je jednoduchá věc, která může zachraňovat životy, aniž byste věděli cokoliv dalšího o první pomoci! Záklon hlavy provedete nejlépe tak, že člověka chytnete jednou rukou za bradu, druhou za vršek hlavy, a oběma rukama hlavu opatrně zakloníte. Centrální nervový systém se často dokáže po nějaké chvíli sám o sobě vzpamatovat, což by se mu ale nikdy nepodařilo bez volné dýchací cesty. Je to takový začarovaný kruh. K tomu, aby člověku mohl fungovat nervový systém, potřebuje dýchání. K tomu, aby mohl uvolnit dýchací cesty, potřebuje funkční nervový systém. Postižený se sám z tohoto kruhu nedostane, ale když mu pomůžete, můžete vypadat jako zázračný záchranář, který jediným pohybem oživí potenciální mrtvolu. Jistěže, i v takovém případě je nutné postiženého stále sledovat. Pokud po záklonu hlavy nezačne ihned dýchat, budete muset přistoupit k resuscitaci. Možná se zeptáte a co když je postižený po takovém úrazu, kdy je možná poraněná páteř, kupříkladu po větší automobilové nehodě? Máte mu zaklánět hlavu a riskovat poranění páteře nebo co vlastně? Ten člověk nedýchá! Tak si zkuste odpovědět na jednoduchou otázku: Co se může stát, když s ním pohnete, a co se stane, když ne? Pokud s postiženým pohnete, může dojít k přestřižení míchy a k částečnému nebo úplnému ochrnutí. Můžete ho tak i zabít. Nebo se také nic z toho nestane. Pokud s ním nepohnete, umře během pár minut. Takže, která odpověď asi vyhraje? Ano, samozřejmě, zakloňte mu hlavu, ale snažte se být jemní a opatrní. Kromě záklonu hlavy je dobré rychle zkontrolovat ústa, jestli v nich není nějaká překážka, kupříkladu uvolněná zubní protéza. Takovou překážku z úst vyndejte. Případné zvratky v ústech je možné vyhrábnout rukou v rukavici. Polštářek pod hlavu = polštářek do rakve! Nedá mi to, abych neupozornil ještě na jednu školáckou a docela smrtící chybu. Často se při nehodách objeví nějaký dobrácký záchranář šikula, který vypodloží postiženému hlavu kusem oblečení, dekou, nebo polštářkem v domnění, jak mu tím ulehčí ležení na tvrdé a studené zemi. Podložení hlavy vypadá jako velmi lidské a neškodné gesto. Takový polštářek pak skvěle usnadní případné zapadnutí jazyka a je zaděláno na malér. Proto platí: nikdy nic nedávejte pod hlavu postiženého! Čím déle bude trvat příjezd záchranářů, tím více věcí budete muset řešit. Mimo jiné kupříkladu tepelný komfort postižených. Nesnažte se je ovšem přesouvat do nějakých pohodlnějších poloh, pokud vás o to sami nepožádají. A i v takovém případě vycházejte z předpokládaného zranění a nedělejte nic, co by jim mohlo ublížit. Také se nesnažte postižené někam nablížit, třeba k silnici nebo před dům. Vždy s transportem počkejte na zdravotní záchranáře a jejich speciální vybavení. Postižené, kteří dýchají, a které neohrožuje nějaké nebezpečí, je vždy lepší nechat na místě, kde jste je našli, kupříkladu uvnitř nabouraného automobilu

33 Postižené, kteří dýchají a nehrozí jim jiné nebezpečí, nechávejte vždy tam, kde jste je našli! Při té příležitosti vás možná napadne, jestli by přeci jenom nebylo lepší postiženého položit do stabilizované polohy. Nebylo. Stabilizovaná poloha je stále zafixovaná v povědomí lidí jako ta nejlepší poloha pro zraněného a bohužel se tyto informace stále dokola objevují i v příručkách první pomoci. Na samotné stabilizované poloze nic špatného není, ovšem snaha použít jí za každou cenu může být smrtelná. Používání stabilizované polohy je většinou zbytečné a nebezpečné! Jakákoliv manipulace s postiženým s poraněnou páteří je kritická, zvláště potom kroucení v ose těla. A než někoho otočíte do stabilizované polohy, pravděpodobně budete s jeho tělem kroutit víc než dost. Druhý problém spočívá v tom, že ve stabilizované poloze nemůžete dostatečně dobře sledovat, jestli postižený dýchá. Pokud si k tomu přidáte špatné vyhodnocení lapavých dechů jako dýchání, anebo změření vlastního pulsu, může to stát postiženého život! Stabilizované polohy se tedy vyvarujte. Její použití lze opodstatnit, pouze pokud se potřebujete vzdálit od postiženého. Druhým případem je použití této polohy pro lidi po otravě alkoholem, kdy lze očekávat, že tito lidé budou zvracet. V takovém případě ovšem musíte stoprocentně vědět, že postižený bez problémů dýchá, že postižení nevzniklo žádným úrazem, a že se jedná skutečně o intoxikaci alkoholem a ne o nějaký jiný problém. Ostatní postižené, kterým nehrozí jiné nebezpečí, nechte vždy ležet tak, jak jste je našli. Dejme tomu, že postiženému zakloníte hlavu, a on začne dýchat. Tu hlavu mu klidně můžete držet jednou rukou zakloněnou, druhou vzít telefon a zavolat první pomoc. A v této pozici zůstaňte až do příjezdu sanitky. Samozřejmě, že se může v určitých situacích stát, že vám postižený začne z ničeho nic zvracet zrovna v takové poloze, kde by se mohl udusit, kupříkladu na zádech. V takovém případě nepanikařte, a prostě mu otočte hlavu na stranu, dokud se nevyzvrací. Krvácení Poslední důležitá věc, na kterou musíte reagovat při prvním kontaktu s postiženým, je silné krvácení. Vlastně je to jedna z prvních věcí, která je obvykle dobře vidět a je potřeba ji skutečně řešit jako první. Krvácení z tepny, kdy krev vytéká proudem, nebo dokonce stříká, je velmi kritické poranění, kterému může postižený podlehnout během pár desítek vteřin. Když stříká krev, je jasné kde začít!

34 Takové silné krvácení má přednost před dýcháním, oslovováním, zkoušením reakce na bolest. Je totiž pro vás ihned jasné, že dotyčný je zraněný a skutečně potřebuje okamžitou pomoc! Opět je tu ale jedna věc, kterou si nemůžete dovolit ignorovat ani u takto postiženého, a to je vaše vlastní bezpečí. Jestliže je tělo postiženého v takovém místě, kde vás může něco ohrozit, tak musíte nejprve eliminovat toto nebezpečí a teprve potom řešit zranění. Možná, že při tom postižený umře. Pardon, ale to je prostě realita! Je to rozhodně lepší, než abyste umřeli oba! Myslete na vlastní bezpečí! Takže paradoxně právě v okamžiku, kdy okolo crčí krev na všechny strany, je ta nejlepší chvíle se znovu rozhlédnout a rychle zhodnotit nebezpečné faktory. Zabere vám to maximálně pár vteřin, ale vyplatí se to. U crčící krve (ale prakticky u jakéhokoliv postiženého), existuje vždy riziko nákazy nějakou nepěknou infekční nemocí. A to dokonce i v případě, že si potom pořádně umyjete ruce a nemáte na nich žádné poranění, přes které by se nákaza dostala do vašeho těla. Ono docela stačí, když si potřebujete promnout oko, sáhnete si do něj špinavou rukou a je to. Jistě, pokud je zraněný váš kamarád, kterého dobře znáte, nebo dokonce někdo z vaší rodiny, tak si takové rozvažování můžete odpustit, a rovnou jednat. Nicméně u člověka, kterého neznáte, je vždy dobré si dát pozor. No jo, ale co tedy máte dělat, když před vámi leží zraněný, krev z něj crčí na všechny strany, a vám to bude trvat dvacet třicet vteřin, než si vyndáte a natáhnete ochranné rukavice? A ten člověk za tu dobu možná vykrvácí. Tady je každá rada drahá a nezbývá vám nic jiného, než improvizovat. Kupříkladu dotyčnému řekněte: Hele, tady si to podrž, ať nevykrvácíš! Ač to zní dost morbidně, člověk při vědomí si pravděpodobně zvládne podržet krvácející ránu do té doby, než to převezmete vy. Člověk v ohrožení života zvládne neuvěřitelné věci. Existují případy, kdy si zraněný s tepenným krvácením zvládl sám zavolat sanitku a vydržel držet ránu několik minut až do příjezdu záchranářů. Když nemáte rukavice, použijte igelitový pytlík... Jinak můžete nouzově použít kupříkladu igelitový sáček, igelitový obal od časopisu, nebo něco podobného. Když nic takového nenajdete, tak máte v podstatě jen dvě možnosti. Buď poskytnete pomoc ihned, nebo se vrhnete hledat rukavice, a poskytnete pomoc později s větším bezpečím pro vás. A v případě, že nemáte ani ty rukavice, tak pro vás to rozhodování bude ještě komplikovanější. Abyste v takové situaci neztráceli zbytečně čas, tak si teď v klidu sedněte, zamyslete se nad těmito možnostmi, a zkuste se rozhodnout, jak byste v takové situaci asi jednali. Nejhorší možností je zarazit se a desítky sekund přemýšlet, co s tím. V takovém případě vám ten člověk nejspíš stihne umřít. Dejme tomu, že jste se s problémem vlastního bezpečí nějak poprali, tak jak tedy zastavíte takové krvácení? Možná si vzpomínáte na škrtidla nebo na tlakové body. Možná dokonce i některé z těchto bodů dokážete najít a skutečně stisknout

35 Začneme od těch škrtidel. Škrtidlem sice zastavíte krvácení, ale rozhodně to není nejlepší řešení. U zaškrcené končetiny totiž hrozí po určitém čase její nenávratné poškození. Pokud použijete nedostatečně široké škrtidlo, můžete poškodit nerv a způsobit ochrnutí končetiny i při kratším zaškrcení. Škrtidlo používat s rozmyslem! Škrtidlo lze doporučit pouze jako krátkodobé řešení, kupříkladu než zavážete tlakový obvaz. Nebo jako nouzové řešení, když všechno ostatní selže (je ostatně lepší riskovat ztrátu končetiny, než ztratit život). Jako škrtidlo nemusíte pracně shánět gumový pásek z lékárničky, ale můžete klidně použít i opasek, šátek, kravatu, popruh od batohu, silný napájecí kabel, nebo něco podobného. Kabel od MP3 přehrávače je většinou příliš úzký a hrozilo by poranění končetiny. Zrovna tak jsou nevhodné příliš tenké provázky. Škrtidlo nelze použít kdekoliv. Ideální místo je paže, nebo stehno a logicky to musí být blíž k tělu, než je rána. V žádném případě nepoužívejte škrtidlo na končetině v místě, kde jsou paralelně dvě kosti (předloktí, lýtko). Tam jsou Místa, kde lze a kde nelze používat škrtidlo totiž tepny schované mezi těmito kostmi, a na povrchu zaškrtíte maximálně tak žíly. To vám způsobí akorát silnější krvácení. Asi nemusím dodávat, že pokud zrovna krvácí krční tepna, tak zaškrcení celého krku škrtidlem by bylo poněkud kontraproduktivní a silně vražedné, tam tedy také samozřejmě škrtidlo nepatří! Tlakové body jsou body na těle, při jejichž správně provedeném zmáčknutí dojde k okamžité zástavě krvácení. Použití tlakových bodů má obdobné výsledky, jako použití škrtidla, po určité době dochází k poškození té části těla, kam se nedostává krev. Proto by mělo být použití tlakových bodů omezené pouze po dobu nezbytně nutnou k zavázání tlakového obvazu. Jestliže ale budete na místě sami s postiženým, tak použitím tlakového bodu si na rozdíl od škrtidla zaměstnáte jednu až dvě ruce a už možná nebudete mít, čím zavázat obvaz, případně jak zavolat pomoc. Existuje osm běžně známých tlakových bodů, ovšem tady si řekneme pouze o třech, které se vám mohou hodit nejčastěji a které si snadno zapamatujete. Důležité body jsou na pažní tepně a stehenní tepně, kde lze stlačit tepnu proti kosti, a zamezit tak přísunu krve do horní nebo dolní končetiny. Na stehenní tepně stlačujete střed tříselního vazu a je nutné vyvinout větší sílu, kupříkladu použitím dvou palců. Na horní končetině zatlačíte mezi svaly přímo proti kosti, což je jednodušší. Poslední bod leží z boku na krku, a lze jím při krvácení z krční tepny zastavit toto krvácení. Je to jediná cesta, jak pomoci, protože na krku nelze použít tlakový obvaz. Do mozku naštěstí vedou dvě hlavní tepny, takže přerušením jedné Nejdůležitější tlakové body

36 z nich mozek zpravidla neodumře. Nesmíte samozřejmě nikdy stlačit obě tepny najednou (z obou stran). Obvykle nejrychlejší způsob, jak zastavit krvácení, je přitlačením dlaně ruky nebo prstů na zraněné místo. Dejte si ovšem pozor, jestli se v ráně nenachází kupříkladu střep skla, o který byste se mohli poranit. V takovém případě ho nejprve opatrně vytáhněte. Tady bych chtěl upozornit na to, že obecně se nedoporučuje vytahovat jakékoliv předměty z ran, protože tím můžete zvětšit krvácení. Ovšem pokud se jedná o končetiny, které již stejně silně krvácí, a které potřebujete ošetřit, tak potom je vytažení na místě. V žádném případě ovšem nevytahujte trčící předměty z tělesných dutin (břicho, hrudník), ani z hlavy (oka apod.). V případě, že se vám nepodaří zastavit krvácení prsty v ráně, potom je opodstatněné použít škrtidlo nebo tlakové body. Zraněnou končetinu je také možné zvednout nad tělo, tak by se měl snížit tlak krve v ráně. Odborníci ovšem tvrdí, že účinek zvýšené polohy končetiny na snížení krvácení není jednoznačně prokázán. Tlakový obvaz je v podstatě lepší náhrada vašich prstů. Uvázat správně tlakový obvaz je mnohdy těžké, a je pravděpodobné, že zraněný při takovém pokusu zbytečně ztratí další veliké množství krve. Proto platí, že pokud držíte prsty v ráně, podařilo se vám tak zastavit krvácení, nepotřebujete zrovna dělat nic jiného, a pomoc už je na cestě, tak nemá smysl pokoušet se vytvářet tlakový obvaz. Klidně s tím počkejte na profesionály. Jestliže se vám ale nedaří zastavit krvácení stiskem v ráně, nebo se potřebujete neprodleně věnovat dalším postiženým, případně vám docházejí síly, potom se do obvazu pusťte. Nejprve použijte škrtidlo případně tlakový bod, a dočasně zastavte krvácení, teprve potom začněte se samotným obvazem. Tlakový obvaz nemusí být estetické dílo, stačí když je funkční! Ideální je zastavení krvácení s pomocí dvou tlakových obvazů. Jeden přiložíte na ránu tlakovým polštářkem, omotáte jednou, dvakrát kolem dokola, a druhý obvaz položíte na to, jako tlakovou vrstvu. Zbytek prvního obvazu potom pořádně utáhnete okolo. Jde o to, aby obvaz na ránu skutečně tlačil. Pokud by byl druhý balíček s obvazem příliš měkký, tak si musíte vypomoci nějakým jiným vhodným předmětem. Jestliže vám skrz obvaz stále prosakuje krev, přidejte další jednu až dvě tlakové vrstvy. Pokud by krev stále ve velké míře prosakovala, tak je nejlepší končetinu opět zaškrtit a celý obvaz zkusit znovu převázat. Když ani tohle nepomůže, je nutné nechat končetinu zaškrcenou natrvalo. V případě, že potřebujete ošetřit více postižených, tak použijte jakoukoliv rychlou metodu na zastavení krvácení, kupříkladu zaškrcení, potom zkontrolujte základní životní funkce postiženého a rychle se vydejte zkontrolovat ostatní. Až bude čas, tak se vraťte a vyřešte to lépe. Krvácení někdy vypadá větší, než jaké ve skutečnosti je

37 Často se stane, že na první pohled hrozivé krvácení je ve skutečnosti pouze menší zranění, které vás ale přitáhne jako magnet a máte potřebu ho automaticky řešit jako první. Obvykle na úkor ostatních zraněných, kteří možná potřebují vaší pomoc mnohem více, ale bohužel na sebe dostatečně neupozorňují optickými, případně zvukovými efekty. Takové krvácení na hlavě, kdy sténajícímu zraněnému tečou kapky krve přes obličej a padají na bílé, pomalu rudnoucí tričko, může vypadat hrozivě. Postižený vám přijde jako deset vteřin před smrtí, přitom se často jedná o lehčí poranění a ztráta krve není veliká. Samozřejmě, že na hlavě můžete vážně krvácet kromě krční tepny i z některé menší tepny. Pro tyto menší tepny existují další tlakové body, ale nouzově lze takové krvácení zastavit i tlakovým bodem na krku. Většinou ale na hlavě narazíte spíše na menší krvácení, které se obvykle po několika minutách zastaví zcela samo. A zpravidla se nic nestane, když s ošetřením takových poranění počkáte na profesionály. Nuže, teď jsme si prošli jednoduchou kontrolu základních životních funkcí postiženého. V ideálním případě je všechno, alespoň prozatím, v pořádku. Anebo něco z toho v pořádku není, a tak se přímo nabízí otázka: Co s tím? Cizí těleso v dýchacích cestách Zkuste si nyní představit zcela jinou modelovou situaci. Sedíte si takhle v restauraci a kousek od vás sedí váš ředitel, kterého se už přes dva měsíce snažíte přesvědčit, aby vám trochu přidal. Náhle se dá do kuckavého kašle a máte pocit, že se tak trochu dusí. Docela rádi byste mu pomohli, no jenže je to přeci jenom ředitel, tak se ho bojíte dotknout. Co kdyby to nebylo nic vážného a on se na vás potom rozčílil. Á, podívejme se, vaše dilema se vyřešilo samo! Po chvíli kuckání se váš šéf sesul k zemi a už se ani nehne. Nejspíš vaší pomoc opravdu potřebuje... Cizí těleso se do dýchacích cest může dostat poměrně snadno. Stačí k tomu trocha nepozornosti při jídle, při cucání bonbónu atd. Nebo mechanický náraz do těla člověka, který zrovna něco jí. Často se to stává malým dětem, které mají tendenci hltat. Postižený v takovém stavu se najednou nemůže nadechnout. V lepším případě dostane silný kašel, což je reakce, kterou se tělo pokouší předmět z dýchacích cest vypudit. Často se to nakonec povede, ale někdy se to také povést nemusí. Jestliže cizí těleso zcela ucpalo dýchací cesty, tak postižený po chvíli snažení upadne do mdlob, a bez poskytnutí první pomoci umře. Je to opět jedna z velmi zbytečných smrtí, protože první pomoc je zpravidla snadná. V nejjednodušším případě stačí dotyčného prostě silně bouchnout do zad mezi lopatky. Samozřejmě je dobré se ho nejprve zeptat, jestli o pomoc skutečně stojí. Někdo se dusí? Zeptejte se, a potom ho bouchněte to zad! Pokud tedy uvidíte člověka, který se při jídle zakucká a potom začne sípavě dýchat, kašlat, nebo chrčet, nemůže mluvit, případně se drží rukou za krk, tak k němu

38 dojděte a zeptejte se ho, jestli nepotřebuje bouchnout do zad. Asi vám nebude schopný v daném stavu příliš odpovědět, ale třeba alespoň kývne hlavou. Požádejte ho, ať zkusí zakašlat, jestli je toho schopen. Kašlaní může zapadlý kus jídla vypudit. Jinak postiženého vyzvěte, ať se pokud možno předkloní a prašťte ho rukou do prostředku zad mezi lopatky, asi tak ve výši ramen. Úder by měl být silnější, ale zase byste neměli postiženému ublížit. V případě potřeby můžete úder i několikrát zopakovat. U dětí bývá dušení poměrně častou záležitostí. Malé dítě si položte břichem na předloktí nebo na koleno, a mírně ho udeřte do zádíček (sílu zvolte podle velikosti dítěte, udeřte i opakovaně). Více je popsáno v kapitole o dětech. U malých dětí nemůžete používat Heimlichův manévr (viz dále), takže dalším případným krokem bude několik vdechů z úst do úst, případně resuscitace. U dospělých je další možností takzvaný Heimlichův manévr Heimlichův manévr. Je jedno, když si nezapamatujete ten název, hlavně když si zapamatujete, jak to udělat. V případě, že postižený stojí, stoupněte si za něj a požádejte ho, ať se trochu předkloní. Poté ho zezadu obejměte tak, abyste měli ruce na jeho nadbřišku. Nadbřišek najdete snadno: postupujte rukama po hrudníku dolů k břichu, dokud nenajdete místo, kde končí hrudní kost a začíná měkké břicho. Tak tam je nadbřišek. Jednu ruku sevřete v pěst, a druhou rukou tuto pěst uchopte. Potom oběma rukama prudce škubnete směrem k sobě. Škubete ke svému hrudníku, nikoliv ke svému břichu, škubnutí tedy není vedeno vodorovně, ale jde mírně nahoru. Tímto prudkým škubnutím se přes břicho stlačí plíce, a tlak v plicích může překážku uvolnit. Pokud to nepomůže, tak to můžete zkusit zopakovat, ale maximálně tak pětkrát. Tento zákrok se ovšem nesmí dělat u malých dětí (tak do pěti let) a schválně zkuste hádat, u koho ještě se nesmí dělat? Zcela logicky: u těhotných žen. Když zákrok pomůže, je to dobré, ale i v takovém případě by se měla k postiženému zavolat sanitka a mělo by se mu vyšetřit břicho. Břicho je totiž choulostivé a mohli jste tam něco poškodit. V případě, že zákrok nepomůže, tak počítejte s tím, že dotyčný nejspíš během několika dalších vteřin ztratí vědomí. Což mimochodem znamená, že pokud zrovna stojí nebo sedí, tak se vám bezvládně skácí na zem. Nemá smysl ho nechat, aby se při pádu ještě zranil, ale ani nemá smysl pokoušet se ho nějak s vypětím všech sil udržet v původní poloze. Stejně ho budete potřebovat dostat na zem. Předpokládám, že ho stále ještě držíte kolem pasu, tak prostě ustupte krok dva dozadu, padající tělo si přitáhněte na sebe, zpomalte a směrujte jeho pád, ještě trochu ustupte, až ho položíte na zem

39 Poznámka: Heimlichův manévr lze provádět i na zemi. V okamžiku, kdy postižený leží na zádech, můžete mu oběma rukama prudce zatlačit na podbřišek směrem k hrudnímu koši. Když všechno selže, zkuste umělé dýchání! A teď už vám pomůže jenom umělé dýchání z úst do úst. Možná se vám podaří cizí tělěso zafouknou ještě hlouběji. Ptáte se, co si tím pomůžete? To je jednoduché. Uvědomte si, že plíce jsou dvě a překážka je obvykle jenom jedna. A pokud se vám podaří zafouknout ji až ke vstupnímu otvoru do jedné průdušky, tak máte vyhráno, protože tím pádem se vám uvolní vstup do druhé plíce. Lidské tělo je dostatečně důmyslný organismus, takže na jednu plíci se dá chvíli fungovat. A lékaři si s tělesem v průdušce už nějak poradí. Pokud se vám cizí těleso nepodaří takto posunout, tak se možná přeci jen alespoň nějaký vzduch dostane do plic a postižený díky tomu přežije. Jiná laická možnost řešení stejně neexistuje. Samozřejmě, že k dýchání musíte následně přidat i nepřímou srdeční masáž. K umělému dýchaní se dostaneme hned v následující kapitole, teď jenom ještě doplním jednu maličkost: Může se vám stát, že přijdete k člověku v bezvědomí, který ani nedýchá, ani není vidět žádný pravděpodobný mechanismus úrazu. Zkuste se pořádně rozhlédnout, jestli někde poblíž neleží talíř s jídlem, jestli nemá v ruce papírek od bonbónu, pytlík od oříšků nebo něco podobného. To by vám mohlo dát docela dobré objasnění toho, co se asi tak stalo. Ale i když na nic nepřijdete, tak nezoufejte. Není vaším cílem hrát si na detektiva, a za každou cenu vyřešit záhadu toho, co se asi stalo. Hlavně je pro vás důležité ověřit si, jestli na vás nečíhá nějaké nebezpečí. Pokud ne, stejně existuje pouze jediná možnost a tou je resuscitace. Umělé dýchání z úst do úst V okamžiku, kdy zjistíte, že postižený nedýchá, už pro vás není tolik podstatné řešit, proč nedýchá. Teď už není čas zkoumat, co se mu asi tak mohlo stát, to jste měli zjišťovat během prvního rozhlédnutí na místě události. A když doposud nemáte ani hrubou představu, co se asi tak stalo, tak se tím netrapte, není to totiž podstatné. Podstatné je, že pokud teď nebudete resuscitovat, to znamená dávat umělé dýchání z úst do úst a nepřímou srdeční masáž, tak to má váš postižený spočítané, a do pár minut je z něj mrtvola. Nejprve se zkuste zamyslet, jestli jste mu už zaklonili hlavu pro uvolnění zapadlého jazyka a v případě, že jste to doposud neudělali, tak to honem udělejte. Postiženého položte na záda na pevnou podložku a zakloňte mu hlavu. Resuscitaci začněte úpravou polohy postiženého tak, aby se vám lépe resuscitovalo, a aby to pro něj bylo Resuscitační poloha

40 bezpečné. Ve většině případů budete zároveň provádět i nepřímou srdeční masáž, pro kterou je potřeba pevná podložka, takže ideální polohou je leh na zádech na rovné pevné podložce, třeba na zemi (vyhoví i postel s pevnou matrací). Vyjímkou může být oživování tonoucího, kdy je dobré zahájit umělé dýchání co nejdříve, kupříkladu jakmile se s ním dostanete na mělčinu. V případě, že hrozí podezření na poranění páteře, tak zkuste být při přesunování postiženého do resuscitační polohy šetrní. Teď přišel čas na to, vybalit ze své kapesní lékárničky resuscitační roušku. Případně z autolékárničky resuscitační masku. Jestliže ji nemáte, lékárničku pravděpodobně najdete na spoustě míst v okolí (v obchodu, v automobilu atd.). A protože povinností každého občana je poskytnout první pomoc, tak by vám k té lékárničce měli umožnit přístup. Realita je trochu jiná a tak možná narazíte na neochotu, na neschopnost najít lékárničku, případně na silně prořídlý obsah lékárničky. Řeknu vám na rovinu, že když musíte běhat po okolí a shánět resuscitační roušku, zatímco někde umírá člověk, tak to je vaše záchranářská prohra. Resuscitační rouška je dost malá věc na to, abyste jí mohli nosit neustále u sebe. Samozřejmě se můžete rozhodnout poskytovat první pomoc i bez roušky, ale tím se vystavujete riziku. V případě, že se nakonec rozhodnete neposkytovat umělé dýchání, protože nemáte roušku ani masku, postižený se vám nezdá, nebo máte psychický blok něco takového provádět, zkuste se nevypařit jako pára nad hrncem, ale zavolat pomoc a poskytnout alespoň nepřímou srdeční masáž. To je pro vás relativně bezpečné i bez ochranných pomůcek a je to lepší, než nedělat nic. A například u případů náhlé zástavy oběhu (třeba po akutním infarktu myokardu), je důležitější kvalitně prováděná srdeční masáž, než dýchání z úst do úst, které vás naopak může zbytečně zdržovat. Ale k tomu se ještě dostaneme. Než začnete, zavolal někdo sanitku? Nyní jste připraveni na umělé dýchání, postižený leží na zádech a hlavu má zakloněnou. Je čas začít. No vlastně ještě maličkost: pokud jste doposud nepřivolali sanitku, a jste na místě nehody sami, tak teď je ta nejlepší možnost. Je lepší zavolat první pomoc nyní, i když tím trochu oddálíte zahájení resuscitace, než to zkoušet někdy v průběhu resuscitace a resuscitaci tím přerušit. Navíc, ta sanitka opravdu nepřijede, pokud jí nikdo nezavolá... To byste tam mohli resuscitovat klidně dokud nepadnete. Vyjímku z tohoto pravidla tvoří děti, postižení po tonutí, nebo lidé s cizím tělesem v dýchacích cestách. V těchto případech dojde často pouze k zástavě dechu nebo ucpání dýchacích cest, a srdce ještě může pracovat. Zástava dechu u dětí může mít i jinou příčinu, ale tahle bývá nejčastější. Okamžitě poskytnuté umělé dýchání pravděpodobně přivede postiženého zpět k vědomí. Proto v těchto situacích nejprve zkuste pár dechů umělého dýchání a teprve potom volejte sanitku

41 Mají se k vám záchranáři jak dostat? S příjezdem sanitky souvisí jeden častý problém, a to je přístup záchranářů na místo. U dopravní nehody se záchranáři k nehodě zpravidla nějak prohoukají a vy jim můžete pomoci maximálně tím, že informujete dispečera o případné neprůjezdnosti komunikace. V zamčeném bytě je ovšem situace jiná a zajištění přístupu je na vás. Divili byste se, kolik zbytečného času tráví záchranáři tím, že se nemohou dostat posledních pár metrů k postiženému. Možná vás napadne, proč si tedy u vchodu do domu nerozbijou sklo a neotevřou si, když jde o život? Věřte tomu, že zdravotní záchranář nemá žádné oprávnění cokoliv rozbíjet a kamkoliv lézt, a to ani v případě, kdy jde někomu o život. Pokud by to udělal, tak by musel uhradit majiteli domu škodu (Poznámka: připravuje se novela zákona, která dá zdravotním záchranářům více pravomocí). Je tedy jasné, že se do něčeho takového záchranáři nepohrnou. V situaci, kdy by bylo skutečně nutné se někam rychle dostat, tak by museli k případu dojet i hasiči, kteří mají nářadí a zkušenosti s otevíráním dveří. A také by musela přijet i policie, která by poté takové místo zabezpečila. Tento způsob se proto používá výhradně pro zvláštní situace, kupříkladu pokud je zřejmé, že je v bytě pouze postižený, který sám nezvládne otevřít (postižený si sám zavolá pomoc a potom zkolabuje, nemůže se hýbat apod.). Jak se tedy máte zachovat v situaci, kdy jste v bytě sami s postiženým? Nejprve zkuste přivolat další lidi! Nejlepší pro vás je vyběhnout na chodbu, a zkusit prozvonit sousedy, ale pozor, tohle je přesně ta chvíle, kdy je váš mozek zahlcený spoustou informací, a přestávají fungovat obvyklé kontroly! Takže jste na nejlepší cestě vyběhnou z bytu bez klíčů a zabouchnout si za sebou. Pozor na zabouchnuté dveře! Během zvonění na sousedy je také možné mobilem volat na linku první pomoci. Pokud nereaguje nikdo ze sousedů na patře, dojděte k domovním dveřím a otevřete je. Zkuste zajistit dveře proti zavření, kupříkladu zamkněte u otevřených dveří zámek. Je také možné zkusit prozvonit další sousedy nebo oslovit někoho na ulici, ale musí to být hlavně rychle, protože nyní potřebujete především zahájit první pomoc. Dveře do bytu nechte otevřené stejně, jako domovní dveře. Můžete je kupříkladu zajistit botou, zamknout zámek při otevřených dveřích apod. Pokud je v bytě nebo u domu pes, který by mohl ohrozit záchranáře, je nutné ho zavřít! Ovšem až záchranáři odjedou, nezapomeňte se o něj postarat! To se týká všech domácích zvířat. Jestliže je postižený jediný člověk, který o ně pečuje, je nutné tato zvířata nějak zabezpečit. Pokud jste doposud neměli čas volat první pomoc, tak zavolejte nyní. Nechte si telefon v dosahu postiženého. Ideální je přístroj, který umožňuje hlasitý odposlech. Je pravděpodobné, že vám bude dispečer dávat hlasové instrukce a ptát se vás na otázky, ale zároveň potřebujete mít volné ruce

42 Už tedy máte postiženého na zádech (nic pod hlavou) a má zakloněnou hlavu. Podle okolností resuscitujete buď s resuscitační rouškou, nebo s maskou, nebo jen tak. U masky nemusíte řešit nos, protože maska ho přikryje. Jinak musíte nos zacpat a svá ústa přiložit na ústa postiženého. U velmi malých dětí se přitisknou ústa přes jejich pusu i nos. Pokud jsou ústa postiženého zavřená, otevřete je odtlačením brady od úst. Potom se nadechněte a vydechněte do postiženého. Pokud není možné do postiženého vdechnout, případně není vidět pohyb hrudníku, zkuste zkontrolovat záklon hlavy a prohlédnout ústa postiženého. Při výdechu je důležité to nepřehnat! Sami jste asi v tomto okamžiku docela vystresovaní a dýcháte více, než obvykle. Postiženému stačí k životu relativně malé množství vzduchu, tak na jeden váš klidný nádech. Když do něj budete pumpovat vzduch, jako do nějaké pneumatiky, tak už se tam ten vzduch prostě nevejde. A najde si cestu někam jinam. V tomto případě jinam znamená do žaludku postiženého, jenže tam je konečná a dál už to nepůjde. Takže počítejte s tím, že se vám ten žaludek nejspíš nafoukne a v nějakém nejméně vhodném okamžiku se na vás obsah toho žaludku přijde podívat. A to může znamenat pro postiženého konec, protože dávat umělé dýchání z úst do úst někomu, kdo má pozvracený obličej, to už je opravdu pro silné nátury. Takže se snažte raději dýchat v klidu. U dětí samozřejmě přiměřeně uberte množství vzduchu. Kupříkladu u miminek stačí asi tak obsah vašich úst. Umělé dýchání se musí bezpodmínečně kombinovat s nepřímou srdeční masáží. U případů, kdy je jasné, že prvotním impulsem byla zástava dechu, je možné začít s pár dechy umělého dýchání, ale když to nepomůže, tak je nutné přidat i masáž srdce. Pokud je ovšem zřejmé, že prvotním problémem byla náhlá zástava oběhu, tak je možné dýchání omezit, anebo někdy i zcela vynechat. Velikým problémem je často vzpomenout si na poměr stlačení srdce versus vdechy. Možná vás to učili jednou tak, jednou jinak, jinak pro děti, jinak pro jednoho, jinak pro dva zachránce... Kdo se v tom má sakra vyznat! Záchranáři se poslední dobou shodují na poměrně univerzální kombinaci třiceti stlačení na dva vdechy. Dříve se udával kupříkladu poměr 15:2 nebo i jiné hodnoty. Ukázalo se ovšem, že při takto vedené resuscitaci často nebyla masáž srdce dostatečná, proto se přešlo na poměr 30:2. 30 stlačení srdce na 2 vdechy Stejný poměr platí pro jednoho záchranáře i pro dva. Rozdíl je jenom v tom, že u dvou každý dělá jen to svoje, tím pádem probíhá střídání rychleji. Stejný poměr platí i pro různě staré lidi. I pro děti, byť u malých miminek by to mělo být výrazně rychlejší, ale k tomu se ještě dostanu. Nemusíte řešit, kolik těchto střídání se má udělat za minutu, prostě se snažte dělat to, jak nejrychleji to půjde. Oba dechy za sebou dělejte tak rychle, jak se vy sami stihnete nadechnout. Nesnažte se mezi vdechy pomáhat mačkat hrudník pro rychlejší vytlačení vzduchu ven, to by jenom zdržovalo a je to zbytečné. Stejně ho za okamžik zmáčknete

43 při nepřímé srdeční masáži. Pro masáž srdce je ideální rychlost zhruba 100 zmáčknutí za minutu. Jestliže provádíte umělé dýchání správně, tak by mělo být vidět, jak se postiženému při dýchání mírně zdvihá hrudník. V případě, že se to neděje nebo cítíte silný odpor při vdechování, patrně jste postiženému málo zaklonili hlavu, tak to opravte! Nepřímá srdeční masáž Když postižený nedýchá, tak mu nefunguje ani srdce. Nebo možná funguje, ale stejně dlouho nebude. Anebo je to všechno naopak a postižený se sice ještě snaží lapavě dýchat, ale jeho srdce už nefunguje, a za chvíli nebude fungovat ani dýchání. Ať tak nebo tak, je zbytečné zdržovat se tím, co vlastně nefungovalo jako první. Místo toho je potřeba zahájit resuscitaci. A to znamená společně s umělým dýcháním také nepřímou srdeční masáž. Nepřímá srdeční masáž má za úkol stisknout hrudník takovým způsobem, že se stiskne i srdce a tím se uvede do oběhu trocha krve. Když si sáhnete na hrudní koš, tak vám asi přijde docela pevný. Je tedy vůbec možné ho zmáčknout? Budete se divit, ale jde to. Chce to jenom trochu větší sílu, která odpovídá asi tak síle potřebné pro napěchování spacáku do přeplněného batohu. Ideální je vyzkoušet si to někde na figuríně pro nácvik umělého dýchání, pokud máte tu možnost. Pro nepřímou srdeční masáž potřebujete především postiženého položit na záda na rovnou pevnou podložku, do které se vám nebude propadat. Z toho důvodu není vhodné provádět masáž na měkké posteli, kde by část vaší síly pouze stlačovala matraci. Postiženého je lepší umístit na zem, než nechat na měkké posteli! Na většině tvrdých postelí lze nicméně resuscitovat celkem dobře a je tedy zbytečné oddalovat zahájení resuscitace přesunováním postiženého, pokud to není nutné. Jak tedy mačkat a kam vlastně mačkat? To správné místo je přesně uprostřed hrudního koše, mezi prsními bradavkami. Možná někoho napadne, jestli není přeci jen lepší masírovat víc vlevo, blíže k srdci. Není! Za prvé, určité nezanedbatelné množství lidí má srdce na pravé straně. A za druhé, vy stejně netisknete srdce přímo, ale masírujete ho nepřímo přes pohyb hrudníku. Když nebudete masírovat uprostřed, ale na Nepřímá srdeční masáž straně, budete působit plnou silou přímo na žebra, která potom mohou snadno prasknout. Takové prasklé žebro, zapíchnuté do srdce, je asi tak to poslední, co můžete v daném okamžiku potřebovat. Takže si zapamatujte: ruce vždycky na střed hrudníku

44 Ruce patří na střed hrudní kosti mezi bradavky postiženého. Masíruje se tak, že položíte obě dvě ruce dlaněmi přes sebe, a s napnutými lokty zmáčknete hrudní koš asi pět až šest centimetrů hluboko. Obě ruce přes sebe tam máte proto, abyste vyvinuli vyšší sílu. Napnuté lokty jsou zase důležité proto, abyste se tak rychle neunavili. Když totiž máte napnuté lokty, tak pracujete celým tělem a ke stlačení používáte i váhu horní části vašeho těla. Pokud lokty povolíte, tak veškerou práci dřete svými svaly na rukou. Tak ale vydržíte maximálně pár minut a potom odpadnete vyčerpáním. No schválně, jak dlouho asi dokážete dělat kliky? V případě, že to budete dělat správně, vydržíte bez problémů resuscitovat desítky minut. A nemyslete si, že je to něco, co zvládnou jenom nějací namakaní svalovci. Na kurzu první pomoci jsme si mimo jiné zkoušeli resuscitaci po dobu dvaceti minut, což je zpravidla doba, do které dojede sanitka i na odlehlé místo. Resuscitaci zvládly bez problémů i drobné dívky. Je to tedy víc o technice, než o nějaké síle. Rychlost masáže zhruba 100 stlačení za minutu. Při resuscitaci vždy udělejte 30 stlačení srdce frekvencí zhruba 100 stlačení za minutu (necelé dvě zmáčknutí za vteřinu). Potom následují dva vdechy, po nich opět 30 zmáčknutí, zase dva dechy a tak dále. V případě, že jste na místě sami, tak je to celé na vás. Pokud jste dva, tak jeden provádí srdeční masáž a druhý umělé dýchání. Po nějaké době se můžete prostřídat (což může ale vyžadovat další resuscitační roušku). Důležité je započatou resuscitaci, pokud možno, nepřerušovat, a to ani při střídání lidí. Častou chybou při resuscitaci je příliš mělké stlačování hrudníku, nebo příliš pomalá frekvence. Chybou je také příliš časté dýchání na úkor masáže srdce, nebo dlouhé prodlevy při střídání dýchání versus masáž srdce. V určitých situacích je dokonce výhodnější zcela vynechat dýchání z úst do úst a soustředit se pouze na kvalitní provádění nepřímé srdeční masáže. Především tehdy, pokud se jedná o náhlou událost bez předchozího dušení, a zejména pokud přetrvávají lapavé dechy. Také v případě, kdy záchranář z různých důvodů odmítá poskytnout dýchání z úst do úst, je dobré pokusit se alespoň o kvalitní srdeční masáž. V některých případech budou šance postiženého stejně vysoké, jako při plné resuscitaci (za určitých okolností mohou být dokonce i vyšší). Když se bojíte umělého dýchání, zkuste alespoň masírovat srdce! Samozřejmě, i při srdeční masáži se mohou vyskytnout drobné komplikace. Jednak je to již zmiňované zvracení, v tom případě prostě otočte hlavu postiženého na bok, snažte se zachránit resuscitační roušku a odstranit zbytky zvratků z úst postiženého. Potom dle možností a odvahy pokračujte. Zvracení někdy může být i znamením toho, že postižený přichází k sobě, tak se podívejte, jestli vám nezačal dýchat. Dalším problémem, na který můžete narazit, je prasklé žebro. Pokud se vám stane, že vám pod rukou praskne žebro, tak především nepanikařte. Kdybyste teď nechali resuscitace, tak je to pro postiženého konečná stanice. Jediné správné řešení je

45 pokračovat dál. U starších lidí se tato komplikace občas přihodí, i pokud provádíte resuscitaci správně. Může se ale také jednat o chybnou polohu rukou. Rychle si tedy zkontrolujte pozici rukou, jestli leží na středu hrudního koše mezi bradavkami. Uberte trochu na síle a pokračujte dál. Pro ukončení resuscitace existuje jen několik možností. Jednou z nich je předání postiženého posádce záchranky, tím ovšem myslím předání v okamžiku, kdy jsou skutečně připraveni převzít resuscitaci. Ne, že toho necháte, jakmile uvidíte sanitku přijíždět! Jinou možností je totální vyčerpání všech lidí okolo. Asi nejlepší důvod pro přerušení resuscitace je, když se postižený začne probírat. Tím ovšem myslím, že jsou viditelné známky života, jako pohyby očních víček nebo pohyby rukou. Dejte si pozor na osamocený lapavý nádech! Ten může být třeba známkou kvalitního provádění nepřímé srdeční masáže, ale nelze to považovat za probírání. Reagujte na úraz nebo nehodu - shrnutí Nuže, v téhle kapitole jste dokázali bezpečně přijít k postiženému, zjistit jak moc špatné to s ním je nebo není, a poskytnou vážně postiženému první pomoc. Už víte, že ležící opilec vás může praštit pěstí, zranění se zbytečně nevytahují z auta, že nejhůř jsou na tom ti s tepenným krvácením a potom ti, co někde v klidu a tichu nedýchají. Víte, že je ztrátou času kontrolovat tep, a že leckdy může pomoci pouhý záklon hlavy. Víte, jak dostat zaseklou arašídu z krku, a víte, že jediné, co se dá dělat z člověkem, který nedýchá, je resuscitovat. A víte také, jak provádět takovou resuscitaci. Takže toho víte už docela dost. Dost na to, abyste někomu zachránili život, pokud bude potřeba. Znáte to nejdůležitější! Tak a teď se pokusíme tyhle znalosti ještě trochu zdokonalit a rozpitvat do detailů. Rozmýšlejte - hledejte, ptejte se, sledujte Dejme tomu, že máte trochu štěstí, a postižený člověk před vámi zrovna neumírá, pravidelně dýchá, případně je i při vědomí. Sanitku máte zavolanou a tak už jenom čekáte. A je to docela dlouhé čekání. Každou vteřinu cítíte tak, jako deset normálních. A zase se vám hlavou honí: co by bylo dobré udělat teď, nezapomněl jsem na něco? Co tedy je možné v tomto okamžiku dělat? Jednou z důležitých věcí, je již zmiňované zajištění přístupu záchranářů. Pokud jste to doposud neudělali, pošlete někoho, aby šel před dům nebo na kraj ulice vyhlížet sanitku. Dalším důležitým bodem je, abyste se nepokoušeli dělat zbytečné věci. Nemá smysl pokoušet se postiženého transportovat před dům, aby ho rychleji odvezla sanitka. Ušetřili byste tím možná pár vteřin, ale budete se zbytečně dřít a můžete mu po cestě ještě ublížit. Navíc potom možná budete zbytečně mrznout několik minut venku před domem, zatímco jste mohli být v teple doma. A také tam možná nebudete mít k dispozici

46 telefon, kdyby se něco zhoršilo, nebo pokud by vás záchranáři volali zpátky. Mnohem lepší je zůstat tam, kde jste! Nedělejte, co nemusíte! Také se nemusíte zbytečně snažit vytvářet různé provizorní dlahy na zlomené kosti. Záchranáři by je stejně sundali a nahradili profesionální dlahou, a vy byste akorát postiženému zbytečně způsobovali další bolest. Nemusíte ani řešit malá krvácení a oděrky, je mnohem lepší se znovu rozhlédnout a pokusit se zjistit další informace. Hledejte Pokud máte volný čas, tak první důležitou věcí je hledání zranění. Zajímají vás především různé rány, modřiny, otékající místa, nebo nezvykle deformovaná místa. K hledání můžete využít zrak, sluch i hmat. Když ovšem máte podezření na poranění páteře, tak je lepší s postiženým nemanipulovat! Co všechno vás na postiženém může zajímat? Hlava: lze ohmatat a zkontrolovat celistvost. Kontrolujte případná poranění a boule, nápadné nesymetrie v obličeji. Podívejte se, jestli něco (krev, nebo bezbarvá tekutina) nevytéká z nosu nebo uší. To by mohlo naznačovat vážnější poranění mozku. Zkontrolujte, jestli nejsou u úst zvratky. Podívejte se, co dělají oči: mrkají, sledují vás? Hrudník: mírně prohmatejte, zkuste jestli pruží Břicho: prohmatejte, zjistěte, jestli někde nebolí, zkontrolujte opticky Pánev: zkuste s citem zatlačit, zjistěte jestli to nebolí Nohy, ruce: netypické postavení končetin může znamenat zlomeniny. Pokud se navenek zdají být v pořádku, prohmatejte je a zkuste s nimi zahýbat. Když si něčím nejste jisti, porovnejte velikost a tvar levé a pravé končetiny mezi sebou. Poproste postiženého při vědomí, ať zahýbe prsty. Záda: kontrolujte pouze, pokud není podezření na poranění páteře. Otočte postiženého a zkontrolujte, jestli není vidět nějaké poranění, tmavá skvrna atd. Kůže: kontrolujete barvu kůže (bledá, modrá apod.), opocení, teplotu. Chladná, bledá, případně opocená kůže může znamenat šokový stav. Hledejte: kupříkladu léky, kartičky informující o vážných nemocích, náramky, přívěsky s informacemi atd. Při kontrole celého těla mějte na paměti, že řada zranění se může před vaším zrakem skrýt pod oblečením. Kupříkladu podlitiny nejsou přes oblečení nijak vidět, a

47 přitom se může jednat o velmi závažná vnitřní poranění. Podobně můžete kupříkladu v zimě pod nepromokavým oblečením přehlédnout i vážné krvácení. Proto se vždy vyplatí být důsledný a postiženého opravdu zkontrolovat. Proč to vlastně děláte? Je možné, že postižený má nějaké vážné poranění, které ohrožuje jeho život a které není na první pohled vidět. Když takové zranění včas objevíte, tak máte pár možností, co s tím udělat. Pokud se jedná o vnější krvácení, tak se ho prostě pokuste zastavit. Co se týče vnitřních zranění, tak o nich můžete informovat na lince první pomoci. Ano, v případě, že zjistíte nějaké nové skutečnosti nebo pokud dojde ke změně stavu postiženého, ať už se jedná o zhoršení nebo zlepšení, je dobré se nebát, a zavolat ještě jednou na linku 155. Může se jednat i o upřesnění počtu postižených. Musíte si uvědomit, že záchranáři mohou najednou řešit celou řadu případů a sanitky potom jezdí prioritně k vážnějším případům. Takže pokud jste volali sanitku s tím, že postižený je při vědomí a dýchá, a váš postižený mezitím ztratí vědomí a dýchat přestane, je dobré zavolat znovu. Jinak by se vám mohlo stát, že na sanitku budete čekat zbytečně dlouho. Jestliže máte více zraněných, je výhodné alespoň zhruba odhadnout, jak vážný je stav jednotlivých poranění. Až přijede sanitka, mohou záchranářům vaše informace ušetřit čas. Ptejte se V případě, že je postižený při vědomí, je dobré pokusit se od něj získat co nejvíce informací. Kupříkladu: Příčina: Zkuste zjistit, co se vlastně stalo. A také, do jaké míry si na to postižený pamatuje. Mějte na paměti, že mohl utrpět otřes mozku a nemusí být schopen si vůbec vzpomenout. Nepokoušejte se dávat návodné otázky typu: Bouchl jste se do hlavy? Dezorientovaný člověk možná sám přesně neví, ale vezme vaší otázku jako dobrou možnost toho, co se asi tak mohlo stát. Potom vám to odsouhlasí, i když to není pravda. Zkuste proto pokládat raději takovéto otázky: Co se vám stalo? Řekněte mi, jak přesně se to stalo? Kolik lidí bylo s vámi v autě? Je důležité pokusit se přesně zjistit, co se stalo a kolik dalších lidí tam bylo. Nemějte strach si ty samé otázky ověřit u dalších postižených a výsledky porovnat. Jde o to, udělat si pokud možno přesný obraz o nehodě a o mechanismu úrazu a zjistit, jestli

48 vám náhodou nechybí nějaký postižený. Výpadky paměti také mohou znamenat vážný úraz hlavy. Obtíže: Potřebujete zjistit, jak se váš postižený právě cítí: Kde vás bolí? A hlava vás nebolí? Léky: Je možné, že postižený půjde ze sanitky ihned na operační stůl. Nebo trpí nějakou nemocí, díky které mohou za chvíli nastat neočekávané komplikace. Proto je dobré, pokusit se získat také tyto informace: Berete nějaké léky? Jaké? Proč? Jak často? Kdy naposledy jste si svůj lék vzal? Trpíte nějakou nemocí? Prodělal jste nějaké úrazy, operace? Nejste těhotná? Mějte na paměti, že spoustu léků lidé nevnímají jako léky (kupříkladu antikoncepci) a tak vám o nich nepoví, dokud se výslovně nezeptáte. Všechny tyto informace nezjišťujete proto, že byste snad byli zvědaví, ale proto, že stav vašeho postiženého se může každou chvíli zhoršit a už se o něj nikdo nic nedozví. A pro lékaře mohou mít některé informace zásadní důležitost. Všechno, co zjistíte, se pokuste zapsat (nespoléhejte se na to, že si to zapamatujete), a potom tyto poznámky předejte záchranářům spolu s postiženým. Alergie: Podobně jako u nemocí je nutné dozvědět se, jestli postižený netrpí alergiemi. Pokud ano, tak na co, a jak vážné následky to pro něj má. Když nastane alergická reakce, má dechové obtíže? Padá do mdlob? Bere na to nějaké prášky? A má je zrovna u sebe? Jídlo:

49 Je možné, že postižený má vnitřní poranění břicha a proto je dobré zeptat se, kdy naposledy jedl a co. Tato informace se může hodit lékařům, pokud bude následně postižený potřebovat operaci. Sledujte Každého vážněji postiženého je nutné stále sledovat! Především, jestli se nezhoršuje jeho stav. Nejvíce se to samozřejmě týká postižených v bezvědomí, kteří mohou náhle přestat dýchat. Ale nikde není řečeno, že postižený, který je při vědomí, nemůže vlivem zhoršování svého stavu toto vědomí záhy ztratit, případně také přestat dýchat. To je bohužel častá laická chyba, že se postižený zkontroluje jen jednou a potom už si bohužel nikdo nevšimne, že se jeho stav zhoršil. Takže sledovat byste měli všechny vážně postižené a to pokud možno neustále, dokud si je nepřevezmou profesionální záchranáři. U větší nehody to může být problematické, ale pro takové sledování lze opět s výhodou použít okolních čumilů. Nejlepší je, když u každého postiženého zůstane jeden člověk. Co tedy vlastně můžete sledovat? Sledujte především dýchání. A to neustále! V prvé řadě samozřejmě dýchání. Nezhoršuje se? Není ztížené? Není nepravidelné? Neprodlužuje se interval mezi nádechy? Jako druhé vás zajímá vědomí. Nedochází k nějakému zhoršení stavu? Kupříkladu pokud jste byli schopní se zraněným před chvílí bez problémů komunikovat, a teď je malátný a ztěží reaguje, tak to je jasná známka začínajících problémů. Zhoršující se vědomí totiž může ve výsledku za nějaký čas klidně skončit zástavou základních životních funkcí a posléze smrtí. Vzhledem k času a možnostem zpravidla zvládnete sledovat pouze tyto dvě věci. Když dáváte instrukce někomu z davu, postačí velmi jednoduchý návod: Sledujte jestli dýchá (případně jestli neztrácí vědomí). Kdyby něco, tak křičte! V případě, že máte dost času, můžete se zkusit zabývat i měřením pulsu. Proč je to najednou důležité a jak puls nejlépe změříte? Puls je pro vás především nejjasnější indikací šokového stavu. Nejedná se samozřejmě o to, co si mnozí z vás představí, když se řekne: Jsem v šoku! Tedy o nějakou psychickou reakci na externí okolnosti. Z lékařského hlediska je šok vážný stav organismu, který může být způsobený kupříkladu velikou ztrátou krve, bolestivým poraněním, popálením atd. K rozvoji šoku dále přispívá třeba i podchlazení. K šoku se ještě dostaneme podrobněji, ale důležité je vědět, že pokud se postupně zvyšuje tepová frekvence postiženého (přes sto tepů za minutu a více), tak to pravděpodobně znamená vážné vnitřní poranění. Krátce po nehodě může být puls vysoký čistě vlivem obranné reakce organismu a adrenalinu v krvi, ale to se po několika

50 minutách sníží. Pokud je tepová frekvence vysoká i po několika minutách, případně se neustále zvyšuje, počítejte s komplikacemi, a zároveň berte tohoto postiženého jako vážně postiženého, který potřebuje být ošetřený mezi prvními. Asi si každý vzpomene na měření pulsu na zápěstí. Realita je taková, že pro vás může být problematické slabý tep postiženého na zápěstí nahmatat a změřit. Mnohem lepší místo pro měření tepu je na krku. Položte si ruku zepředu na stranu krku, těsně vedle dýchací trubice. To je místo, kde lze tep nahmatat a je to zároveň i tlakový bod, kterým lze zastavit krvácení z krční tepny. I při měření pulsu je dost vražedné tisknout své prsty z obou stran krku postiženého, tak si dejte pozor a vždy měřte jen na jedné straně. V případě, že je tep postiženého silný a hmatatelný i na zápěstí, můžete samozřejmě měřit i tam. Je to minimálně pro postiženého příjemnější, než když mu někdo šátrá na krku. Dejte si ale pozor na to, abyste omylem nenaměřili svůj puls. Puls se vyplatí měřit pořádně, tedy minimálně třicet vteřin (a výsledek samozřejmě vynásobíte dvěmi) nebo raději celou minutu. Když budete měřit kratší dobu, sebemenší chyba měření se vám bude násobit několikrát a takové měření bude dost nepřesné. Měření opakujte každých několik minut a výsledky si poznamenejte včetně času, kdy jste měření provedli. Až tedy zjistíte vysoký puls a vzestupnou tendenci, už budete vědět, o co se jedná. Pro takového postiženého je nutné především zajistit, aby neprochladl (přikrýt ho, zabalit do izotermické folie atd.) Kromě pulsu ještě kontrolujte zranění a kůži. U zranění sledujte kupříkladu stav obvazu, jestli neprosakuje, nebo stav končetiny za zraněným místem. U kůže sledujte barvu, teplotu, případně vlhkost. Jakékoliv změny vedoucí k horšímu mohou naznačovat blížící se komplikace. A proveďte shrnutí výsledků a nebezpečí Pokud jste dostatečně dobře hledali, ptali se a sledovali, máte teď dostatek informací k tomu, abyste dokázali provést shrnutí zdravotního stavu postiženého. Toto shrnutí se vám bude hodit jako prvotní informace, kterou předáte zdravotním záchranářům, až dorazí. V případě, že objevíte nějaké nové závažné skutečnosti, které můžete řešit na místě (jako například další vážné krvácení) tak je samozřejmě vyřešte. Ale připravte se i na to, že s některými věcmi prostě nelze udělat nic jiného, než čekat. Finální shrnutí výsledků by mělo pro každého postiženého obsahovat: Mechanismus úrazu, aktuální stav a obtíže Nebezpečí: čeho se obáváte, kupříkladu: poraněná mícha, vnitřní krvácení atd. Plán: co ještě dalšího můžete pro postiženého udělat? Je potřeba prioritní ošetření, kupříkladu doporučení ošetřit a transportovat ho mezi prvními? No vida, a teď už vám nezbývá, než čekat na sanitku. Sledujete stav všech postižených, pravidelně měříte puls a modlíte se, aby už ti záchranáři dorazili. Vypadá to,

51 že jste zvládli poměrně kvalitně poskytnout první pomoc. Možná si teď v duchu v klidu u knihy říkáte: Ale tak jednoduché to přeci nemůže být! Je a není. Existuje mnoho různých typů poranění nebo závažných stavů, které mají svá specifika, jak je řešit. V podstatě je jich nepřeberné množství. My si teď probereme ty nejběžnější, které vás mohou potkat. Informací to bude víc než dost a asi lze těžko očekávat, že si je zapamatujete všechny. Proto je opět dobré poznamenat, že nejdůležitější jsou základní životní funkce, uvedené v předchozích kapitolách. Jestliže budete sledovat tyto funkce a zvládnete případnou resuscitaci, uděláte pro vašeho postiženého neocenitelnou službu. Pokud si nejste něčím jisti, vždy můžete požádat o radu dispečera na lince 155. Vážné stavy bez předchozího úrazu Bolest na hrudi (srdce), náhlá zástava oběhu Když si někdo z vašeho okolí stěžuje na náhlou, píchající bolest na hrudníku, může se jednat o srdeční infarkt. Někdy mohou bolet jen záda nebo nadbřišek, případně se bolest může šířit i do končetin, do ramen nebo krku. Často se přidává i pocit nedostatku vzduchu. Tyto obtíže vznikly náhle a ani v klidu neustupují. Samozřejmě, že taková bolest může mít i spoustu jiných, méně vážných příčin, než zrovna srdeční problémy. Může být proto těžké rozhodnout se, jak moc je situace vážná. Obecně se jako nejčastější kandidát pro infarkt bere muž ve věku nad 35 let. Pravděpodobnost infarktu zvyšuje obezita, vyšší tlak, případně kouření. A samozřejmě infarkt postihuje i ženy, byť v menší míře a v pozdějším věku. Dalšími znaky je nevolnost, bledost, případně mírné opocení postiženého. Pokud si nejste jisti, zda se skutečně jedná o infarkt, zavolejte na linku 155, nic tím nezkazíte. Infarkt myokardu je způsobený ucpáním některé cévy v srdci. Část srdce, kterou vyživuje tato céva, přestává správně pracovat a může se objevit i takzvaná arytmie, neboli nekontrolované záchvěvy srdce. Někdy infarkt sám odezní, případně může dojít ke krátkému bezvědomí, ale postižený se po chvíli probere. Je mírně opocený, ale již bez bolesti v hrudníku. I v tomto případě je potřeba lékařské vyšetření! Někdy naopak infarkt končí trvalým bezvědomím a srdeční zástavou, po které dojde i k zástavě dechu. Pokud není včas zahájena první pomoc, tak postižený zemře. Takovému stavu se říká náhlá zástava oběhu. Jeho příčiny mohou být i jiné, než srdeční infarkt, ale infarkt je tou nejčastější. Při začínajícím infarktu mohou pomoci léky na rozšíření cév nebo na snížení srážlivosti krve, které možná odsunou nebo rozpustí krevní sraženinu v kritickém místě. Někteří srdcaři nosí tyto léky u sebe (kupř. nitroglycerín). Jestliže se jedná o vašeho známého a vy víte, jaký lék mu máte v případě potřeby aplikovat, tak to klidně udělejte. U cizího člověka se v případě nálezu léku nebo aplikátoru nejprve poraďte telefonicky na lince 155, jinak byste mohli napáchat vážné škody! Zrovna tak se nesnažte sami ordinovat cizí léky Vhodná poloha po srdečním infarktu

52 na předpis: Tohle používala maminka na srdce, tak já mu to dám a ono to snad pomůže... Existují volně dostupné léky, které sice nejsou tak účinné, ale které dokážou také trochu pomoci. Kupříkladu tableta acylpyrinu, kterou dotyčný rozkouše a nechá pod jazykem rozpustit. Rozpuštění pod jazykem je mnohem rychlejší, než vstřebávání účinné látky přes žaludek. Tabletu acylpyrinu se proto hodí přidat do lékárničky, případně i do vašeho příručního záchranářského balíčku. Stejně lze použít i aspirin nebo anopyrin, tedy léky obsahující kyselinu acetylsalicylovou. Naopak Paralen a různé jeho obdoby vám při infarktu nepomohou. Tyto léky samozřejmě podávejte jenom tehdy, když je postižený při vědomí, a dokáže sám polykat, jinak by se mohl práškem udusit! Postiženého při vědomí je potřeba uklidnit. Posaďte ho zem do polosedu a nedovolte mu, aby se namáhal. Uvolněte mu oděv a zajistěte dostatek čerstvého vzduchu. Nohy mu pokrčte. Zavolejte sanitku, a vyčkejte s ním až do jejího příjezdu. Náročnější pomoc bude nutná, jestliže se srdeční činnost zastaví úplně. Postižený upadne do bezvědomí, chvíli ještě může krátce a lapavě dýchat, a potom dýchat přestane. Z tohoto stavu zpravidla existuje východisko jedině přes pomoc odborníků, kteří postiženému aplikují léky a případně použijí defibrilátor. To je kouzelná krabička, která postiženého za určitých okolností dokáže nakopnout a nahodit správný srdeční rytmus. Ta kouzelná krabička, se kterou se ve filmech doktoři na operačních sálech pokouší s větším či menším úspěchem oživit umírající pacienty. Pomineme-li fakt, že tyto efektní scény jsou často z lékařského hlediska naprostá pitomost, našemu postiženému může defibrilátor pomoci. Do doby příjezdu zdravotních záchranářů je samozřejmě nutné resuscitovat. Přivolejte k sobě křikem někoho dalšího nebo zavolejte na linku 155 a potom začněte resuscitovat (postižený na záda na rovnou podložku, zaklonit hlavu, vaše ruce na střed hrudníku mezi bradavky a stlačovat hrudník cca 5cm hluboko rychlostí asi 2x za sekundu) V případě, že k tomuto stavu došlo náhle a lze vyloučit jinou příčinu, kupříkladu dušení, je vhodné snížit frekvenci dechů klidně až na poměr 2:100 místo 2:30. Prioritní je totiž v daném případě masáž srdce a pauzy na dýchání zdržují. Pokud navíc stále přetrvávají lapavé dechy, tak je výhodnější se dýcháním vůbec nezdržovat a věnovat se pouze kvalitnímu provádění masáže srdce. I tehdy, kdy z jakéhokoliv důvodu nechcete dýchat z úst do úst, tak provádějte alespoň srdeční masáž. I tak má při průměrném dojezdu sanitky za deset minut šanci na přežití zhruba polovina postižených. Bez masáže by byli mrtví! Je zajímavé, že na srdeční zástavu zemře mnohonásobně víc lidí, než na dopravní nehody. Srdeční zástava je tak statisticky nejpravděpodobnější vážná událost, se kterou se můžete setkat. Poslední dobou se začaly už i u nás objevovat automatické defibrilátory (zkratka AED). Tyto přístroje, začínající na cenách okolo pár desítek tisíc korun, jsou konstruované tak, že Logo, označující: Zde najdete přístroj AED

53 jejich obsluhu zvládne i naprostý laik. Obvykle vedou uživatele hlasovými pokyny k tomu, co má udělat. Uživatel podle instrukcí pouze vezme elektrody a přilepí je na stanovené místo na těle postiženého. Přístroj si sám změří srdeční činnost a vyhodnotí, jestli je potřeba defibrilovat, nebo ne. Pokud ano, přístroj buď sám provede výboj, nebo vám pokynem řekne, abyste stiskli tlačítko. Pokud máte takový přístroj k dispozici, tak se především snažte při jeho použití přerušovat resuscitaci co nejméně. Někoho pověřte zahájením a prováděním resuscitace. Doneste přístroj a podle návodu ho zapněte, připravte si elektrody a nalepte je. Pak teprve přerušte resuscitaci a aktivujte přístroj. Počkejte na výsledek. Po výboji, jakmile se ujistíte, že AED nebude dávat žádné další impulsy, tak ihned pokračujte v resuscitaci. Zrovna tak pokračujte i tehdy, pokud přístroj výboj nedoporučí. Rozhodně nečekejte na to, jestli se postižený začne probírat. Pokud se ovšem po chvíli skutečně začne probírat (pohyby víček, končetin, kontinuální dýchání - nikoliv osamocený lapavý nádech), tak resuscitaci můžete přerušit. Když postižený stále nedýchá, tak další výboj zkuste opakovat až po zhruba dvou minutách kontinuální resuscitace. Použití AED je jednoduché, nepotřebujete k tomu lékařský diplom a zachraňuje to životy. Do domácí lékárničky si ho asi nedáte, nicméně pokud vlastníte firmu s větším množstvím zaměstnanců nebo organizujete kulturní akce, na kterých se shromažďuje více lidí, rozhodně se takový přístroj může hodit. Za rozumné měřítko pro instalaci přístroje AED se považuje prostředí, kde dojde k použití přístroje v průměru jednou za dva roky. Je pravděpodobné, že ceny těchto přístrojů budou klesat a budou tak stále dostupnější. Mdloba, bezvědomí Mdloba je obranná reakce organismu, která způsobí pokles krevního tlaku nebo zpomalení srdeční frekvence, a krátkodobé nedokrvení mozku. Následkem toho dojde k chvilkové ztrátě vědomí, ztrátě stability a pádu těla na zem. Na zemi se mozek opět dostatečně prokrví a po chvíli se postižený probírá. Při mdlobě, na rozdíl od bezvědomí, nedochází k povolení svalstva, tudíž ani k zapadnutí jazyka a ohrožení dýchacích cest. Může ovšem dojít k poranění, způsobenému pádem. Bezvědomí je závažnější stav, ke kterému dojde díky poruše oběhu, dýchání nebo poruše CMS. Příčinou může být také cévní mozková příhoda. Bezvědomí může vzniknout buď jako následek úrazu, nebo i náhle. Postižený v bezvědomí nereaguje ani na bolestivý podnět, a hrozí uzavření dýchacích cest zapadnutím jazyka. Dýchání může, ale také nemusí fungovat. Není důležité řešit, o který z těchto stavů se jedná. Vždy je především nutné zkontrolovat dýchání (případně zkusit uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy), a sledovat postiženého. V případě že nedýchá nebo přestane dýchat, je nutné zahájit resuscitaci. U náhlé mdloby (postižený byl před tím zcela v pořádku, sám dýchá, reaguje na bolestivý podnět) můžete postiženému zkusit zvednout nohy (čím výše nad tělo, tím lépe), čímž by se měl probrat

54 Pokud je zřejmé, že bezvědomí vzniklo pouze následkem požívání alkoholu, můžete postiženého umístit do stabilizované polohy (je možné, že bude zvracet). Ovšem u bezvědomí, vzniklého úrazem, s postiženým zbytečně nemanipulujte. Jestliže se postižený po několika vteřinách neprobere, zavolejte sanitku a sledujte ho až do příjezdu záchranářů. Postižený je nějak divný Když potkáte postiženého, který se chová podivně, nemusí to nutně být alkoholik, který kapku přebral. Může se zrovna tak jednat o cévní mozkovou příhodu, duševní onemocnění, otravu, úraz hlavy, následky cukrovky atd. O těchto případech si budeme povídat dále v knize. Změny v chování mohou být drobné (známá osoba se chová nějak jinak ). Anebo je naopak postižený agresivní. U agresivních postižených si dávejte především pozor na to, aby vám neublížili. Rozhodně nepodceňujte jejich výhružky včetně případného vyhrožování sebevraždou. Pokud se jedná o intoxikaci drogou, často můžete objevit stopy vpichů (podlitiny apod.) na rukou postiženého. V takových případech dejte veliký pozor na možné poranění od případných injekčních jehel a rozhodně používejte ochranné pomůcky. Cévní mozková příhoda (CMP) Příčinou CMP je buď ucpání, nebo prasknutí nějaké cévy v mozku. Když se vám někde v těle uvolní ze stěny cévy kus sajrajtu, který tam nemá co dělat, tak potom volně putuje krevním řečištěm jako kmen stromu při povodni po řece. Když narazí kmen stromu na dostatečně úzký most, tak ho ucpe. Pokud narazí kus sajrajtu na místo, kterým nemůže projít, tak ho taky ucpe. A pokud to místo je zrovna někde v mozku, tak dojde k tomu, že část mozku je najednou bez krve, tudíž i bez kyslíku a dalších potřebných látek. Potom záleží na tom, jak je ta sraženina veliká a jak rychle se odstraní. Když dojde včas k lékařskému zásahu, mohou být následky při troše štěstí minimální. Jestliže ne, mozek v klidu a tichosti odumírá dál, a může dojít k opravdu závažnému poškození. Navenek se ucpání cévy může projevovat různě. Postiženému může zničehonic ochrnout polovina těla, nebo jenom některá končetina, případně cítí slabé brnění ruky či prstů. Může nastat úplné bezvědomí. Může dojít ke ztrátě zraku (i pouze jednoho oka) nebo postižený najednou není schopen mluvit, případně vám rozumět. Může dojít k problémům s chůzí a rovnováhou. Anebo se najednou začne známý člověk zničehonic chovat nějak divně, dělá nelogické věci, neodpovídá na otázky nebo na ně dává nelogické odpovědi. Možná vypadá trochu, jako kdyby přebral. V anglicky mluvících zemích vznikl jednoduchý laický návod, jak rozpoznat takto postiženého. Zkratka FAST (Face, Arm, Speech, Time) by se dala přeložit kupříkladu jako ÚPRK:

55 Ústa (úsměv) - když se postižený usměje, je jeho tvář symetrická, neklesá koutek úst nebo oční víčko? Předpažené ruce - může osoba pohybovat s oběma rukama? Neklesne při předpažení s dlaněmi otočenými dolů po chvíli jedna paže? Komunikace - může postižený normálně mluvit (požádejte ho, aby něco řekl)? Pokud kterákoliv z těchto tří podmínek není splněná, tak s postiženým ÚPRKem do nemocnice - je nutné zavolat okamžitě sanitku! Možná ty bystřejší z vás teď napadne: když lze ucpanou cévu v srdci léčit acylpyrinem, nedala by se ucpaná céva v hlavě řešit taky tak? Dala, jenže kromě ucpání cévy může v mozku také nastat zcela opačný případ, a to prasknutí cévy. Krev potom může tlačit na část mozku a navenek tato situace vypadá velmi podobně. Postiženého bolí hlava a může mu být postupně více a více nevolno, možná bude i zvracet. Pro laika a leckdy i pro odborníka je problém tyto dvě možnosti stoprocentně rozlišit. Podání léku na ředění krve by v druhém případě mohlo postiženému ublížit, proto je lepší žádné léky nepodávat. Postižený možná nedokáže ani polykat. Proto mu nedávejte žádné jídlo, ani tekutiny! Ze stejného důvodu je dobré zkontrolovat ústa postiženého a případně z nich odstranit zubní protézu, nebo zbytky jídla. Postižený při vědomí by měl zůstat v polosedu, postižený v bezvědomí raději na boku, případně ve stabilizované poloze (ale pozor, abyste dokázali stále sledovat jeho dýchání). Nelze totiž vyloučit, že dojde ke zvracení. Je důležité okamžitě zavolat lékařskou pomoc, do příjezdu lékařů setrvat s postiženým a sledovat ho. Mrtvice spěchá, i když zrovna nebolí! Poznámka: díky možnému ochrnutí části těla a omezení schopnosti mluvit, může být v některých případech cévní mozková příhoda velmi snadno zaměnitelná s opilostí. Příklad: Na rovné přehledné silnici nabourá automobil, z něj doslova vypadne osoba, která není s to promluvit ani vstát... Dejte si pozor na to, že první úsudek může být mylný! Bolest hlavy Pokud se jedná o náhlou, opravdu velmi silnou bolest, jedná se pravděpodobně o CMP, viz předchozí kapitola. Na běžné bolesti hlavy stačí být v klidu, chladu, podávat dostatek tekutin, případně použít běžné léky proti bolesti. Cukrovkáři Mají toho cukru málo, nebo moc, nebo jak to tedy vlastně je? Pokud potkáte člověka, který je zmatený a chová se divně, nemusí to být jenom následek cévní mozkové příhody. Možná se jedná o diabetika, který potřebuje vaší

56 pomoc. Projevy mohou být různé: postižený se může chovat agresivně, mohou se mu třást ruce, zhoršovat vidění, celkově může být slabý. Často bývá velmi silně opocený. Jak to ale s těmi cukrovkáři vlastně je? Každá buňka v lidském těle potřebuje k životu kyslík. A jako palivo potom potřebuje cukr. Nesmí ho být ani moc, ani málo. Co ale dělat s tím, že hladina cukru (přesněji glukózy) v krvi kolísá? A tak máme v těle hormon inzulín. Je to vlastně taková informace pro buňky. Když je v krvi hodně glukózy (po jídle), slinivka začne generovat do krve více inzulínu. Ten řekne buňkám, že je v krvi cukr, a buňky potom začnou cukr zpracovávat. Část použijí, část si uloží do zásob. Jestliže není v krvi glukóza, začnou buňky spotřebovávat své vlastní zásoby. Člověk, který má cukrovku, má poškozený regulační mechanismus ve slinivce, a do krve není generováno dostatečné množství inzulínu. Takový člověk potřebuje doplňovat inzulín jinou cestou. Kupříkladu aplikátorem nebo inzulínovou pumpou. A navíc v přesném množství. Kdyby bylo málo inzulínu, v krvi by zůstávalo veliké množství glukózy plus dalších zplodin a došlo by k otravě. Postupně by se dostavil pocit žízně, oschlé kůže, acetonový zápach dechu (podobně jako u opilého), únava a následně bezvědomí a smrt. Ano, jenomže tenhle stav trvá řádově dlouhou dobu (dny) a zkušený cukrovkář ho bez problémů pozná a vyřeší. Člověk, který doposud o své nemoci nevěděl, má zase dostatek času na to, aby vzhledem k nezvyklým problémům vyhledal lékaře. Tudíž pravděpodobnost, že se setkáte zrovna s tímto případem, takzvanou hyperglykémií, je zanedbatelná. Mnohem častěji může nastat stav opačný, takzvaná hypoglykémie. Cukrovkáři se snaží omezovat množství cukru v potravě na nezbytné minimum a pečlivě dávkovat inzulín. V případě chyby může dojít k tomu, že dávka inzulínu je větší, než množství cukru v těle. Potom buňky rychle spotřebují veškerý cukr v krvi, vesele si nahrabou zásoby, a v klidu si z nich žijí. Ne tak mozek. Buňky v mozku pracují na trochu jiném principu a o inzulín se nestarají. Jenže také potřebují cukr. Za normálních okolností by se začal do krve posílat cukr, uložený v ostatních buňkách, takže by ho mozek měl k dispozici. Jenže ostatní buňky díky přebytku inzulínu nevědí, že mají něco takového dělat. Tudíž tělo je relativně v pohodě, ale pro změnu nám začíná odumírat mozek. A to je průšvih! K tomuto stavu může dojít v případě předávkování inzulínu poměrně rychle a postižený nemusí být schopen rozumně uvažovat a svůj stav si vůbec uvědomit. Tento stav se postupně zhoršuje a často máte pouze krátký okamžik (v řádech minut), než postižený ztratí vědomí. Také zpravidla není možné přesně rozlišit, jestli není příčinou něco zcela jiného. U cukrovkářů ale obvykle najdete průkaz diabetika, nějakou kartičku s informacemi nebo léky, kupříkladu aplikátor inzulínu. I kdybyste si nebyli jisti, zavoláním záchranky v každém případě nic nezkazíte. Nezkušený laik by mohl podlehnout pokušení aplikovat postiženému některé z nalezených léků. Tohle rozhodně nedělejte! Aplikací inzulínu postiženého v tomto stavu nejspíš zabijete. To je totiž to poslední, co potřebuje. Podáním cukru nic nezkazíte. Podáním inzulínu zabijete!

57 Někdy má postižený u sebe inzulínovou pumpu. To je automat, který v daných intervalech dávkuje do krve přesné množství inzulínu. Bohužel, ani toto zařízení si neměří aktuální stav, a proto může postiženého ohrožovat další aplikací inzulínu. Při nálezu takového zařízení ho můžete po dohodě s dispečerem tísňové linky vypnout nebo odpojit. Jediná funkční pomoc při takovém stavu, je dodat do těla postiženého rychle cukr. Asi u sebe nenosíte kostku cukru, ale když oslovíte čumily okolo vás, určitě se najde někdo s nějakou supersladkou břečkou v batohu. Pozor ale na různé oblíbené light nápoje. Ne že by to bylo nějak extra zdravější, ale cukr v tom opravdu není. Možná, že kostku cukru najdete přímo u postiženého. Nebo lze použít čokoládu, ovoce, džus atd. Pár loků sladkého nápoje nikomu neublíží, i kdyby to nebyl cukrovkář. Rozhodně nehrozí nebezpečí, že by cukr situaci nějak vážně zhoršil, a to ani v případě, že by se jednalo o méně pravděpodobnou hyperglykémii. Cukr samozřejmě podávejte postiženému pouze tehdy, dokud ještě dokáže sám polykat. V opačném případě mu můžete zkusit dát kus cukru před zuby pod ret, ale před tím je lepší postiženého otočit do stabilizované polohy. Při lehu na zádech by hrozilo nebezpečí, že mu ten kus cukru zapadne do dýchacích cest. Samozřejmě, že než se cukr dostane do krevního oběhu postiženého, tak to chvíli potrvá. Patrně u vás bude rychleji sanitka. Možná, že přímo u postiženého naleznete kromě inzulínu také injekční sadu s nějakým cukrem (kupř. Glucagen). Aplikace tohoto roztoku vyžaduje určité zkušenosti, takže je lepší se do toho nepouštět. Jedině snad v případě, že by dojezd sanitky byl v nedohlednu, tak se můžete zkusit poradit na lince 155, jestli a jak sadu použít. A co bude dál je jasné. Setrvejte u postiženého do příjezdu sanitky a stále sledujte jeho životní funkce. Pokud by přestal dýchat, zahajte resuscitaci, a vytrvejte až do příjezdu sanitky. Křeče - epileptický záchvat Scéna jako z akčního filmu: jedna osoba se náhle zhroutí bezvládně k zemi, tělo se trochu třese. Ježiši, zapadl mu jazyk, musíme ho vytáhnout! vykřikuje vyděšeně vedle stojící paní. Nějaký mladík se hrdinně vrhá k postiženému a s ohromným nasazením se mu snaží otevřít pusu. Sice přijde o několik článků prstů, ale nakonec se mu to podaří. Měli bysme mu podržet ruce a nohy, ať si neublíží! dodává nějaký další chytrák, načež se skupinka přihlížejících snaží nebohého postiženého přidržet. S jednou vyraženou čelistí a vymknutým zápěstím se jim to nakonec podaří. Co na tom, že postiženému urvali pár svalových úponů... Tak takhle tedy ne! Nekontrolovatelné křeče mohou mít několik příčin. Může se jednat kupříkladu o epileptický záchvat, ale zrovna tak to může být způsobené úrazem elektrickým proudem, nebo třeba otravou jedovatým plynem. Proto dříve, než začnete poskytovat první pomoc, zkontrolujte, jestli vás nemůže něco ohrozit!

58 Pokud je příčinou křečí epileptický záchvat, tak máte docela velikou pravděpodobnost, že křeče po nějaké době odezní a postižený bude v pořádku. Proto se často doporučuje s voláním sanitky pár minut počkat. Křeče mohou být ovšem také způsobené i náhlou zástavou oběhu, takže zůstává otázkou, jestli je lepší zavolat zbytečně sanitku k někomu, kdo ji nepotřebuje, nebo o minutu či dvě odložit zavolání sanitky k někomu, kdo ji potřebuje. Osobně bych se přikláněl spíš k první variantě. Rozhodně platí, že dokud probíhají křeče, tak není nutné snažit se za každou cenu kontrolovat, jestli postižený dýchá, nebo mu nějak pomáhat. Kdyby nedýchal, tak mu to klepání moc dlouho nevydrží a poznáte to rychle. Také je zbytečné pokoušet se chránit ho takovým způsobem, že mu budete držet končetiny. Můžete tím postiženému způsobit vážný úraz, anebo naopak mohou jeho pohybující se končetiny ublížit vám. Někdo doporučuje strčit postiženému do pusy měkkou věc, aby si nepokousal jazyk. Tím dost riskujete, že vám tam ten předmět, nebo jeho ukousnutý kus zapadne. Stejně hloupé jsou i snahy o násilné otevření úst postiženého. Jediné, co byste měli udělat než skončí křeče, je nenásilně ochránit postiženého, aby si zbytečně neublížil. Chraňte ho, aby se nikam nezřítil. Jeho hlavu můžete podložit svými botami, aby si ji neomlátil o zem nebo o okolní předměty. Boty jsou na to lepší, holou ruku by vám mohl postižený poranit. Jestliže hrozí úraz o okolní předměty, tak tyto předměty odstraňte z jeho dosahu. Pokud to není možné, zkuste postiženého opatrně posunout nebo nebezpečný předmět obložte, kupříkladu bundou. Až křeče poleví, tak sledujte dýchání postiženého. V případě, že nedýchá, zahajte resuscitaci. Jestliže je v bezvědomí, tak mu zakloňte hlavu dozadu, protože hrozí nebezpečí ucpání dýchacích cest. Pokud se skutečně jednalo o epileptický záchvat, tak by se měl postižený po odeznění křečí postupně probrat. Může být trochu zmatený, ale to za nějakou dobu odezní. Bolest břicha Bolest břicha může mít spoustu příčin a pro laika je těžké určit, o co přesně se jedná. Rozhodně lepší, než honit se po příčinách, je vědět, kdy to může být vážné. Tady jsou některé možnosti: postižený má krvavou případně velmi černou stolici, nebo krev ve zvratcích postižený má tvrdé, velmi citlivé a bolestivé břicho, nelze ho prohmatat bolest břicha trvající déle, než několik hodin bolest břicha, která se objevila po úraze (i s odstupem několika dnů) bolest břicha v kombinaci s těhotenstvím

59 Tyto možnosti mohou svědčit o závažném problému a je potřeba neprodleně volat lékařskou pomoc. Také v případě, že se situace nezlepšuje (v horizontu desítek minut), nebo dokonce zhoršuje, případně pokud se jedná o velmi silnou nebo neznámou bolest, je odborná pomoc na místě. Je ovšem možné, že bolesti břicha jsou způsobené opakovanými zdravotními problémy, jejichž příznaky postižený dobře zná (ledvinová kolika, žlučník) a možná na ně má i léky. Potom postačí tyto léky. Lékařskou pomoc by bylo nutné vyhledat pouze v případě, že by nedošlo ke zlepšení. Nejčastějším zdrojem bolesti břicha jsou ovšem průjmová onemocnění. Bolest v takovém případě zpravidla odezní relativně rychle a na zlepšení situace pomůže kupříkladu živočišné uhlí. Co se týče živočišného uhlí, tak toho můžete bez obav sníst klidně i několik tablet najednou. Nehrozí totiž předávkování (poznámka: může ovšem snížit účinek některých jiných léků - včetně kupř. antikoncepce). Lék Endiaron se hodí spíše na střevní potíže způsobené infekčním původem a je to lék, který je třeba brát více dní a dodržovat při tom určitá dietní pravidla. Endiaron se rozhodně nehodí na jednorázové střevní problémy, způsobené tím, že zbaštíte kupu nevhodných potravin najednou. U průjmových onemocnění je nejdůležitější zajistit dostatečný přísun tekutin, jinak hrozí dehydratace. U silného průjmu, který se za den dva nezlepší, je nutné vyhledat lékaře. V případě postižené ženy je dobré se při neznámé bolestí břicha zeptat na těhotenství, a pokud je odpověď negativní, přeptejte se i na poslední menstruaci. Je možné, že žena je těhotná, ale ještě o tom neví. Pokud máte podezření na vážný problém, tak postiženému v žádném případě nepodávejte jídlo, pití, ani prášky. V případě poranění v břišní dutině by se jídlo nebo pití mohlo postarat o další rozšíření zánětu do dutiny břišní. Takového postiženého ponechte v poloze, která pro něj bude z hlediska bolesti nejsnesitelnější (zpravidla na boku) a zavolejte sanitku. Postiženého nenechávejte bez dozoru, mohl by ztratit vědomí a zadusit se vlastními zvratky. Obtížné dýchání, astma Obtížné dýchání se může projevovat dušením postiženého nebo nezvyklým zvukem při dýchání, syčením, pískáním, či chrčením. Tuhle situaci už jsme vlastně tak trochu probírali v kapitole Reaguj. Za obtížné dýchání může možná cizí těleso v dýchacích cestách, nebo zapadlý jazyk, a to už víte, jak řešit. Anebo zplodiny hoření, kupříkladu z výfuku, špatná kamna, či plynová karma. V takovém případě dbejte především na svojí bezpečnost! Nejprve rychle otevřete okna a dveře a udělejte průvan. Teprve potom se pokoušejte přesunout postiženého mimo nebezpečný prostor. Kdybyste to udělali obráceně, možná rychle rozšíříte řady postižených. Tahání osmdesátikilového těla z místnosti plné jedovatých plynů je docela náročné... Nemusíte řešit, jestli se jedná o oxid uhličitý, uhelnatý nebo něco jiného. I když tyto plyny nejsou samy o sobě cítit, zpravidla tam vždy bude nějaký smrad z hoření, který

60 vás bude varovat. Jestliže ale pracujete někde, kde se jedovaté plyny mohou vyskytovat bez varování, kupříkladu v dole, musíte být obezřetnější. Možná že je důvod obtížného dýchání úplně jiný, kupříkladu astma. Astmatici ale obvykle o své nemoci vědí a často u sebe také nosí nějaké léky, které jim pomohou. Vždy je dobré o lidech okolo sebe vědět, jaké mají zdravotní problémy a případně jak jim lze pomoci. To se týká kolegů v práci, kamarádů na výletě, dětí na táboře atd. Platí to i naopak, pokud máte vy nějaký takový zdravotní problém, který může vyžadovat pomoc lidí okolo, tak je o tom informujte. Když jde o věci, které mohou ohrozit váš život, tak není dobré hrát si na to, že vám nic není. Informace o astma, silných alergických reakcích, cukrovce, problémech se srdcem a jiných vážných zdravotních problémech, stojí za to sdílet. To se týká i informací o vašich dětech, poskytnutých kupříkladu škole. Ale zpátky k problémům s dýcháním. Postiženého astmatika je nutné především dostat z místa, které mu způsobuje problémy (ven na čerstvý vzduch, pryč z pole plného kvetoucích kytek atd.). Potom ho posaďte do takové pozice, ve které se mu bude dýchat nejlépe. Například sed, kdy se postižený mírně zakloní a bude se opírat o ruce, nebo jakákoliv jiná poloha, která mu bude vyhovovat. To se týká i lidí, kterým problémy s dýcháním způsobilo něco jiného, něž astma. Jestliže je příčinou problému astma a postižený u sebe má léky proti astmatu, tak je použijte (pozor na předávkování, přečtěte si návod). V případě astma lze také trochu pomoci vlhkým teplým vzduchem, například zavřít se s postiženým do koupelny nebo sprchového koutu, a pustit teplou sprchu. Problémy s dýcháním mohou a nemusí ustat samy. Pokud se problémy nezmírní během několika minut, tak volejte linku 155. V případě podezření na otravu volejte sanitku ihned. Jestliže postižený nikdy před tím podobné problémy neměl, je dobré volat sanitku ihned. Obtížné dýchání totiž mohou způsobit i srdeční problémy, kupř. infarkt myokardu. Anebo plicní embolie. Plicní embolie je stav, kdy uvolněná krevní sraženina doputuje až do plic, kde ucpe část krevního řečiště. Tento stav může nastat po operacích či následkem zranění dolních končetin. Pokud tedy postižený v nedávné době prodělal nějakou operaci nebo zranění dolních končetin, upozorněte na to záchranáře. Vážné stavy způsobené úrazem Šok, vnitřní krvácení Šok už jsme trochu nastínili dříve. Šok je závažný, životu nebezpečný stav organismu, který může být způsobený nedostatkem krve, bolestí apod. Šok může být ještě prohloubený případným podchlazením postiženého. Je jasné, že jakékoliv vážné vnější krvácení buď zastavíte, nebo se o to alespoň s větším či menším úspěchem pokusíte. Stejně vážné, ale mnohem záludnější může být krvácení vnitřní. Záludnější proto, že není na první pohled vidět a také s ním sami nic moc nenaděláte. Trochu pomůže až příjezd posádky sanitky, která může do určité míry

61 zkusit nahradit krevní ztrátu fyziologickými roztoky. A potom už jenom operace v nemocnici. Kde všude lze vlastně vevnitř v těle krvácet, aby to bylo vážné? Budete se divit, ale takových míst je hodně. Kupříkladu břicho. Břišní dutina je v podstatě vak plný orgánů a střev. Trochu silněji do něj bouchněte a máte problém. Nějaký orgán se zcela určitě uvolní, přeruší se cévy a krev začne utíkat. Možná to nebude tak rychlé, jako z nějaké veliké tepny, možná to bude trvat i desítky minut, ale nakonec to bez odborné pomoci skončí smrtí. Dospělý člověk má zhruba pět litrů krve. Pokud ztratí asi tak dva litry, tak je konec. A do břicha se ty dva litry vejdou. Podobným místem je i pánev. I když se to nezdá, je to v podstatě také dutina, do které se v případě zlomeniny pánve ty dva litry krve také vejdou. Pokud máte smůlu, tak i zlomené žebro v hrudníku může propíchnout něco, co bude hodně silně krvácet. A i dovnitř zlomeného stehna může vytéct hodně krve. Jak vidíte, takových míst je tedy v těle opravdu dost. Ostatně, i pod nepromokavou lyžařskou větrovku se dva litry krve v pohodě schovají a to se může jednat o vnější krvácení, které bylo možné zastavit. Zlomené stehno nebo pánev poznáte podle veliké bolestivosti v dané oblasti. Krvácení do hrudníku mohou naznačovat problémy s dýcháním. Břicho nemusí nutně být bolestivé, ale může být třeba jenom tvrdé. Dalšími znaky pro šokový stav může být bledá, chladná nebo zpocená kůže, celková únava, ospalost, poruchy vědomí, neostré vidění, žízeň, nevolnost, případně zvracení. Vždy je dobré zamyslet se nad tím, co vlastně úraz způsobilo. Zeptejte se svědků nehody, jděte se podívat na to, v jakém stavu je vrak auta. Zjistěte si, jak probíhala rvačka, jestli nedošlo ke kopnutí do břicha atd. Někdy nemusí být vnitřní krvácení zpočátku patrné ani při zevrubném vyšetření a ohmatání. Jedinou spolehlivější metodou, kterou můžete v improvizovaných podmínkách použít, je měření pulsu. Pokud to vypadá, že tu sanitka bude za chvíli, tak tuhle práci přenechejte profesionálům. Jestliže ale máte všechny postižené zajištěné a nic důležitějšího na práci, tak se do toho klidně pusťte sami. Puls je lepší měřit raději na boku krku, kde je lépe hmatatelný, než na zápěstí. Musíte si dát pozor, abyste neměřili svůj vlastní puls a nikdy netiskněte krk z obou stran. Více informací o měření pulsu najdete v kapitole Sledujte. Krátce po úrazu může být puls velmi vysoký a nemusí to ještě znamenat nic závažného, jedná se pouze o doběh normální reakce organismu na ohrožení. Po nějaké době tento puls klesne. Když neklesne do několika minut, tak to může značit problém. Jako zvýšenou hodnotu berte puls vyšší než sto tepů za minutu. Ale i pokud puls klesne, je stále možné, že zraněný někde uvnitř krvácí a po nějaké době začne puls opět stoupat. Proč vlastně puls stoupá a co se v těle děje? Dokud je v těle normální množství krve, tak pro srdce není problém vytvořit takový tlak v tepnách, aby krev kolovala a dostala se ke všem orgánům. Samozřejmě nejdůležitější orgán je mozek, který je navíc v nejvyšším bodě, tudíž dostat k němu krev je náročnější. Jakmile začne krve ubývat, vrací se jí k srdci stále méně a méně. Srdce si s tím pořád dokáže nějak poradit. Začne fungovat rychleji, takže s větším výkonem stále udržuje potřebný tlak krve v tepnách. V okamžiku, kdy je ale krve tak málo, že už to

62 srdce prostě nezvládá, začne klesat tlak krve. Krev se tudíž nedostává v dostatečném množství do mozku, to způsobí bezvědomí, potom zástavu srdce, dýchání, a nakonec smrt. Vnitřní krvácení nezastavíte. Často se v této souvislosti zmiňuje tzv. protišoková poloha, neboli poloha, kdy postižený leží na zádech s nohama zdviženýma nahoru, případně kdy postižený leží na nakloněné rovině hlavou z kopce. Logicky je to pochopitelné: zvednou se nohy, krev steče dolů a bude jí více pro mozek. Existují ale odborné výzkumy, které ukazují, že vliv zvednutí nohou na lékařsky měřitelné parametry, kupř. puls, není nikterak zásadní. Zvednutí nohou tedy v jisté míře pomáhá, ale řádově se může jednat jen o malé množství krve, nebo malé ulehčení pro srdce. Zkušenosti záchranářů z praxe ovšem ukazují, že zvednutí nohou může často přivodit spíše komplikace. Dochází kupříkladu ke zhoršení dýchání. Když do této polohy omylem položíte postiženého se srdečním problémem, poraněním hrudníku, nebo astmatika s probíhajícím záchvatem, může to pro ně znamenat zásadní zhoršení stavu. Stejně tak manipulace s postiženým po úrazu může často způsobit trvalé následky. Vzhledem k těmto skutečnostem by asi pro laiky bylo lepší tuto polohu nepoužívat. Snad vyjma mdloby, pokud tedy bezpečně poznáte, že se skutečně jedná o mdlobu. Další možností, jak pomoci postiženému v šoku, je urychlení odborné pomoci pro tohoto postiženého. Rozhodně tím nemyslím rychlý přesun do nemocnice vlastním vozem. K tomu se ještě dostanu, ale takový způsob transportu přináší zpravidla jenom problémy a je opodstatněný pouze ve výjimečných situacích. Co ovšem můžete udělat, je rychlé a přehledné informování profesionálních zdravotníků, kteří dorazí na místo. Tyto souhrnné informace jim ušetří trochu času. Je jasné, že všechny postižené, řekněme po vážné autonehodě, si poměrně brzy zkontroluje posádka sanitky. Někdy je ovšem zranění tak nenápadné, že nikdo sanitku ani nezavolá. Kupříkladu postižený po rvačce, ve které dostal pěstí do břicha, se může cítit relativně v pořádku. Jeho stav se ovšem stále nenápadně zhoršuje, až už je pozdě. I v takových případech (menší úrazy, kdy lze předpokládat vnitřní krvácení) je vždy dobré postiženému pravidelně kontrolovat puls. Vnitřní krvácení by se projevilo během několika minut až zhruba hodiny. Ani po hodině ovšem nemusí mít postižený vyhráno. Je totiž možné, že dojde k takzvanému krvácení v druhé době, kdy například při pohybu nebo přesunu postiženého praskne již dříve poraněný orgán. Proto by vždy po větším úderu do břicha měl postižený vyhledat odborné lékařské vyšetření. Na pět T můžete s klidem zapomenout. Jak je ještě možné pomoci postiženému v šoku? Jistě si pamatujete na pět T Teplo, ticho, tišení bolesti, tekutiny, transport. Jestli si to pamatujete, tak to zase pěkně rychle zapomeňte. Snadno se to sice pamatuje, ale to je asi tak jediná výhoda. Některé z těch bodů jsou přímo životu nebezpečné. Tak se na to podívejme podrobněji:

63 Teplo: ano, tohle je správný a zásadní bod. Těžce zraněnému člověku v šoku ulevíte, pokud se ho pokusíte zahřát nebo přikrýt. Pomůže vám k tomu kupříkladu izotermická fólie z lékárničky. Pravdou ovšem je, že tento bod byste měli automaticky řešit u všech postižených bez ohledu na to, zda vykazují známky šokového stavu. Ticho: při jakémkoliv zranění je lepší pokusit se zraněné uklidnit. A nejenom zraněné, také všechny lidi okolo (doporučuji začít u sebe). V klidné atmosféře se lépe pracuje, přemýšlí a je menší šance na to, že něco opomenete. Co se zraněných týče, tak mozek je jeden z největších žroutů kyslíku v těle. Když je postižený vystresovaný, je to pro tělo další zbytečná zátěž. Tišení bolesti: Pokud máte u sebe volně prodejné léky na tišení bolesti, tak vám to na extrémní bolest zpravidla stejně nepomůže. Navíc zraněný v šoku by neměl nic jíst ani pít. Tišením bolesti, které ovšem má smysl, je například chlazení postižených míst u popálenin (lze ovšem použít pouze do určité velikosti popálené plochy, jinak byste mohli postiženému podchlazením urychlit rozvoj šoku) Tekutiny: jak už jsem řekl, zraněný v šoku by neměl nic jíst ani pít. Nikdy nevíte, v jakém stavu je jeho břišní dutina a kde by to jídlo a pití nakonec skončilo. Tudíž podání jakéhokoliv nápoje je nebezpečné a život ohrožující. Je jasné, že zraněný bude asi mít velikou žízeň, ale maximální, co pro něj můžete udělat, je navlhčení rtů. Transport: to je opět diskutabilní bod. Ano, samozřejmě, zraněný musí být transportován do nemocnice a to co nejrychleji. Ale jak už jsem řekl, mnohem lepší je počkat v klidu na sanitku. Nepokoušejte se záchranářům ušetřit práci ani tím, že zraněného dotáhnete z pole k silnici nebo něco podobného. Můžete tím napáchat více škody, než užitku. Takže to by bylo k pěti T. Shrnuto a podtrženo: zraněného zahřejte, uklidněte, nikam netahejte a nedávejte mu pít. Poranění trupu - hrudník, břicho, pánev Při jakémkoliv poranění, kdy v ráně vězí nějaký předmět, je dobré tam ten předmět nechat. Zvláště se to týká hlavy, břicha a hrudníku. Vytažení takového předmětu může způsobit vážné komplikace. V lepším případě totiž předmět ucpává ránu, kterou vytvořil a zamezuje nebo výrazně zmenšuje krvácení. Je to v daném okamžiku jediná ucpávka. Když předmět vytáhnete, zraněný možná vykrvácí dříve, než se dostane do nemocnice. Je proto dobré tyto předměty nechat tam, kde jsou, maximálně je můžete opatrně obvázat a zafixovat proti vypadnutí. Předměty z těla rozhodně nevytahovat!

64 Vyjímkou může být drobný krátký předmět (kupř. malá jehla), nebo předmět na končetině, který znemožňuje zastavení krvácení tlakovým obvazem, a který lze snadno vytáhnout (kupř. střep). U větších předmětů je dobré si dopředu zkontrolovat, jestli bude možné zraněného bez problémů transportovat. Příklad: houbař se zřítí do rokle a napíchne se na pahýl stromku. Tudíž potřebujete opatrně odříznout tento stromek. To posádka sanitky rozhodně nezvládne a proto je nutné k případu zavolat rovnou i hasiče, kteří si s tím hravě poradí. A možná to dokážou i šetrněji, než když to budete pižlat nějakým kapesním nožíkem sami. Hasiče nemusíte volat přímo, stačí o to požádat dispečera linky 155. V případě poranění hrudníku může dojít k takzvanému pneumotoraxu, neboli splasknutí (kolapsu) plíce, způsobeném přítomnosti vzduchu v pohrudniční dutině. Možná si vzpomenete na speciální obvaz, který se dříve v takovém případě doporučovalo použít. Jednalo se o kus igelitu, přilepeného ze tří stran, přičemž spodní strana byla volná. V podstatě šlo o jednocestný ventil, který propouštěl krev a vzduch ven, ale nepustil vzduch dovnitř. Odborníci přes první pomoc tento typ obvazu spíše nedoporučují, protože se vám nemusí v amatérských podmínkách podařit udělat pořádně, a potom proniká dovnitř vzduch. Anebo je z různých příčin pro zraněného lepší, když je rána volná. Správné je proto zkusit takovou ránu okamžitě zakrýt, kupříkladu vaší rukou v rukavici. Jestliže se tak zraněnému dýchá lépe, můžete následně ránu přikrýt místo ruky Možné polohy postiženého při poranění hrudníku igelitovou rouškou (nebo čímkoliv jiným nepropustným), kterou oblepíte lepicí páskou pořádně ze všech čtyř stran. Uvědomte si, že hluboká rána na jedné straně těla může mít i protějšek na straně druhé! V takovém případě zakryjte samozřejmě i druhou stranu. Je také ale možné, že zakrytí rány rukou bude postiženému spíše na obtíž. Potom nechte ránu tak, jak je. Ideální poloha pro postiženého s poraněním hrudníku je ta, ve které se on sám bude cítit nejlépe. Pravděpodobně to bude polosed s vzadu opřenýma rukama, nebo klek, kdy se opírá o ruce vepředu. Jestliže postižený dostal ránu do hrudníku, nemůže se nadechnout, ale není viditelné žádné zranění, je možné, že se jedná pouze o vyražený dech, neboli otřes bránice. Bránice je v křeči a postižený začíná panikařit

65 Pokuste se ho uklidnit, je pravděpodobné, že křeč bránice za chvíli odezní. Rozhodně při jakékoliv větší ráně do hrudníku platí to samé, co s břichem. Nelze vyloučit vnitřní krvácení a bylo by dobré, aby postiženého zkontrolovali v nemocnici. Když dojde k otevřenému poranění břicha, tak často z těla vyhřeznou vnitřnosti, střeva atd. Na to všechno už venku určitě nalezlo dost bacilů, takže pokud to nacpete zpátky do břicha, ty bacily vám tam nadělají pěknou paseku. Na druhou stranu, střeva potřebují vlhké prostředí, a jakmile venku oschnou, tak se nenávratně poškodí. Takže v každém takovém případě se pokuste vyhřezlé vnitřnosti sterilně zakrýt (třeba obvazem nebo gázou), a přes to přilepte igelitovou roušku nebo igelitovou tašku. Obvaz můžete případně před přiložením namočit do čisté vody. Případné předměty v ráně obložte také obvazem, a nechte je tam. Pozor u ostrých předmětů, kupříkladu skleněných střepů, ať se o ně neporaníte. Postiženého potom položte na záda, ale podložte mu nohy nějakým větším předmětem, kupříkladu batohem. Podložení nohou je důležité proto, aby se uvolnily břišní svaly. Případně je možné postiženého položit na bok a opět mu stejně pokrčit nohy v kolenou (pouze pokud lze Vhodná poloha při poraněném břichu vyloučit možnost poranění páteře). Postiženého je třeba sledovat až do příjezdu sanitky. Kontrolujte základní životní funkce. Poraněná pánev se pozná podle veliké bolestivosti při pohmatu. S takto poraněným rozhodně sami nemanipulujte. V nouzi ho sice lze opatrně přenést položeného na zádech na pevné podložce, kupříkladu na vysazených dveřích, ale je to dost riskantní. Při případném pohybu poraněné pánve totiž hrozí riziko uskřípnutí dalších cév a urychlení krvácení. Stabilizovaná poloha Stabilizovaná poloha (přesněji zotavovací poloha, z anglického recovery position) je chytře vymyšlená poloha pro umístění postiženého v určitých situacích. Bohužel je to častěji spíše velmi schopný zabiják. Hned si vysvětlíme proč. Díky důrazu, který byl, a bohužel leckdy stále je kladený na výuku stabilizované polohy, ji zná snad každý. A také to zpravidla bývá jedna z mála věcí, která každého napadne při pohledu na postiženého. Jenže, jak už jsme si řekli, jakákoliv zbytečná manipulace s postiženým po vážném úrazu může vést k poškození míchy. Obzvlášť hodně škodí kroucení těla v ose páteře (kupříkladu přesně takové kroucení, jako když se někoho snažíte otočit do stabilizované polohy). Druhým zásadním problémem je víra, že když někoho umístíte do stabilizované polohy, tak je o něj dobře postaráno a nic se mu nemůže stát. Vezměte si náhlou zástavu oběhu, omylem vyhodnoťte lapavé dechy jako dýchání, umístěte postiženého do

66 stabilizované polohy... A zatímco se s okolními čumily poplácáváte po zádech, jak jste to šikovně udělali, sanitka dorazí už k mrtvole. Z toho důvodu platí: Stabilizovaná poloha je vám většinou totálně na nic! V dnešní době, kdy má u sebe každý člověk mobilní telefon, není zpravidla nutné někam běhat pro pomoc. Když můžete zůstat u postiženého, tak ho nemusíte chudáka trápit tím, že se ho budete pokoušet uvést do polohy, o níž máte většinou jen matné povědomí, jak vůbec vypadá. Důvodem pro použití stabilizované polohy je zabránění možnosti zapadnutí jazyka, případně zadušení při zvracení. Když ale u postiženého zůstanete, tak můžete obě tyto situace snadno ošetřit. Dušení zabrání záklon hlavy a v případě zvracení hlavu prostě nakloníte do strany a necháte postiženého vyzvracet. Z toho důvodu má stabilizovaná poloha smysl jenom v případě, kdy potřebujete postiženého na nějakou dobu opustit a jste si skutečně stoprocentně jisti tím, že sám a bez problémů dýchá. Další možnost použití stabilizované polohy je pro lidi s otravou alkoholem nebo lidi v bezvědomí po cévní mozkové příhodě. V obou případech je totiž možné, že dojde ke zvracení. Stabilizovanou polohu použijte pouze tehdy, pokud si jste skutečně jisti, že se jedná o takový typ postižení, a že před tím nedošlo k poškození páteře. Musíte mít také stále možnost sledovat dech postiženého! V žádných jiných situacích stabilizovanou polohu nepoužívejte. Chtěl bych ještě upozornit na fakt, že existuje hned několik různých návodů na stabilizovanou polohu. Základ bývá podobný, ale v detailech se liší. Někdo kupříkladu pokrčí zraněnému spodní nohu, někdo horní, někdy je spodní ruka za tělem zraněného, někdy před tělem... Je možné použít jakoukoliv verzi. U stabilizované polohy jde především o výsledek, nikoliv o stoprocentní přesnost provedení. A tím výsledkem má být stabilní poloha, ve které je hlava postiženého nakloněna na bok, aby případné zvratky z úst volně odcházely ven. Hlava by měla být také zakloněná, aby se zabránilo případnému zapadnutí jazyka a hlavně nesmí hrozit, že se tělo samovolně převrátí na záda. Možná se ptáte, proč existuje více verzí pro stabilizovanou polohu a ne verze jediná. Je to proto, že i první pomoc se stále vyvíjí a metody se zdokonalují, takže se v nedávné době zjistilo, že při klasické poloze (té, kterou jste se pravděpodobně mohli naučit ve škole, nebo na nějakém kurzu) může dojít k utlačování spodní ruky. Pokud poloha trvá delší dobu, tak je možné i ochrnutí. Navíc stabilita této polohy při transportování postižených byla horší a hrozilo svévolné otočení postiženého. Proto se nově od roku 2007 zavádí takzvaná euro-poloha, která tyto nedostatky eliminuje. Zkusím tady tuto verzi popsat, ale stabilizovaná poloha se poměrně špatně učí podle knížek a ještě hůře pamatuje. Pokud se jí tedy chcete naučit, tak doporučuji zkoušet to prakticky s partnerem tak dlouho, až to budete mít zautomatizované. Vzhledem k výše uvedeným informacím o stabilizované poloze je ovšem jasné, že stabilizovaná poloha není něco, co musíte bezpodmínečně znát pro poskytování základní první pomoci

67 Výchozí polohou pro stabilizovanou polohu je leh na zádech. Nejprve si zvolte stranu, na kterou budete postiženého otáčet. Vycházejte ze stavu jeho zranění (otáčejte na méně poškozenou polovinu těla), případně z okolní situace. Klekněte si k boku postiženého z té strany, na kterou ho budete otáčet. Vezměte jeho bližší paži a přitáhněte jí k sobě Stabilizovaná poloha (do úplného rozpažení, aby svírala pravý úhel s tělem). Vezměte také vzdálenější paži a přitáhněte si jí tak, aby ležela přes tělo postiženého směrem k vám. Potom pokrčte vzdálenější nohu postiženého v koleni a uchopte ho za toto koleno a za vzdálenější rameno. Převalte ho na bok k sobě. Po převalení zakloňte co nejvíce jeho hlavu. Tvář podložte dlaní původně vzdálenější paže. Dlaň je otočená směrem k zemi, aby prsty nemohly utvořit nádobku, ve které by zůstaly případné zvratky. Druhou paži můžete ohnout v lokti, aby o ní nikdo nezakopl. Původně vzdálenější nohu upravte tak, aby v kyčli svírala téměř pravý úhel s tělem postiženého. A to je celé. Pokud vás zajímá, jak vypadala klasická stabilizovaná poloha, tak ta se lišila v prohozené poloze nohou a také v tom, že původně vzdálenější paže zůstávala zasunutá zezadu pod tělem. I postižený ve stabilizované poloze by se měl neustále kontrolovat, tedy pokud zrovna nepoužíváte tuto polohu právě kvůli tomu, že od něj potřebujete odejít. Maximální doba, kterou by měl ležet postižený ve stabilizované poloze, je 30 minut. Pokud tam leží déle, je dobré ho otočit na druhou stranu, pokud je to vzhledem k jeho stavu vůbec možné

68 Úrazy hlavy Málo platné, ale hlava, respektive mozek, je jeden z nejdůležitějších orgánů. V kapitole o cévních mozkových příhodách jsme si řekli, co nepěkného se v hlavě může přihodit i bez jakéhokoliv úrazu. A co teprve, když do hlavy něco narazí? Jaké mohou být příznaky úrazu hlavy? Především jakékoliv vnější znaky: boule, rány na hlavě, nebo dokonce viditelná deformace lebky. Povrchové rány na hlavě ani boule samy o sobě nejsou nebezpečné. Krvácení na hlavě sice může vypadat dost nepěkně, ale většinou se nejedná o vážné zranění. Ani boule samy o sobě nejsou vážné. Jenže jestliže došlo k nějakému úrazu, který způsobil na povrchu hlavy kupříkladu bouli, jak můžete odhadnout, co se asi tak stalo uvnitř hlavy? Prakticky nijak. Všechno je to opět otázka mechanismu úrazu a také štěstí nebo smůly. Někdy ani na povrchu hlavy nic neuvidíte a přesto uvnitř mohlo dojít k vážnému poranění. Projevy vážného úrazu hlavy mohou být různé. Zraněný může cítit intenzivní, neustupující bolest hlavy, nevolnost, může zvracet nebo se cítit na zvracení. A mohou se také objevit poruchy zraku, sluchu nebo točení hlavy. Případně se zraněný chová nějak divně, dezorientovaně. Dochází i k poruchám paměti. Zraněný si možná není schopný vzpomenout na úraz nebo na určité časové období před úrazem (v řádech minut až měsíců, vyjímečně i déle). Zraněný může být nějakou dobu po úrazu v bezvědomí a nereagovat ani na bolestivý podnět (stisknutí trapézového svalu, viz kapitola Reagujte ). V tomto případě pozor na riziko zapadnutí jazyka! Také může dojít ke krvácení z nosu nebo uší. Případně místo krve vytéká bezbarvá tekutina. Jakékoliv tekutiny nechte volně odtékat, v žádném případě se výtok nepokoušejte zastavit! Dokud cokoliv teče ven, je menší riziko infekce a navíc se tak uvolňuje i případný přetlak v mozku. Při poranění hlavy může dojít i k poranění páteře, kupříkladu pokud se jedná o náraz ve veliké rychlosti (autonehoda, zraněný cyklista apod.). Obecně vzato, jakmile má někdo poraněnou hlavu a vy netušíte přesně, co se mu stalo, je lepší s ním zacházet jako s člověkem, který může mít poraněnou páteř. Zvláště jestliže takový člověk ztratil vědomí. Při poranění hlavy hrozí ještě jedno nebezpečí, které nemusí být na první pohled patrné a které se může projevit až po nějaké době, a to je otok mozku. Při otoku mozku mozek pomalu, postupně otéká a hrozí ztráta vědomí s rizikem zadušení. Toto časové období může trvat v řádu hodin. Proto je nutné zraněného po viditelné nebo předpokládané větší ráně do hlavy ještě minimálně dalších 24 hodin sledovat a pravidelně kontrolovat stav jeho vědomí. Když si nejste jisti tím, do jaké míry je úraz hlavy vážný, zkuste se zraněného zeptat na to, co si ze svého úrazu pamatuje. Rozhodně mu nijak nepomáhejte, takže se vyvarujte návodných otázek typu: Ty jsi uklouzl na ledu? Zraněný je možná sám dezorientovaný, a na takovou otázku vám nadšeně přitaká, protože co se mu přeci mohlo stát jiného něž to, že uklouzl na ledu. A vy akorát omylem nabudete dojmu, že má paměť v pořádku. Takže se raději ptejte tak, aby zraněný musel odpovídat celou větou a abyste mu nic nepodsouvali. Kupříkladu: Popiš mi, co se stalo. Pokud má zraněný potíže si vzpomenout, může to znamenat vážnější poranění mozku. Obvykle ale ztráta paměti

69 zahrnuje pouze nehodu samotnou plus určitý úsek před nehodou, na starší vzpomínky si zraněný vzpomíná bez problémů, včetně kupříkladu vlastního jména. Zažil jsem příhodu, kdy malá holčička nabourala hlavou do budky u vleku. Kolemstojící lidé se jí zeptali, jestli si vzpomene na své jméno, a potom prohlásili: No tak to je v pořádku! a nechali jí svému osudu. Byla v pořádku, ale také nemusela. Když u zraněného zjistíte výpadek paměti na úraz, upozorněte na to následně zdravotní záchranáře. Polosed je vhodná poloha pro zraněného s poraněním hlavy, pozor ovšem na možné poranění páteře! Poranění hlavy se vyplatí nepodceňovat. Pokud máte jakékoliv podezření na poranění hlavy, tak je nutné vždy zavolat sanitku. Se zraněným jednejte s ohledem na jeho případná další poranění a až do příjezdu sanitky ho trvale sledujete. Doporučovanou polohou při poranění hlavy je polosed, ale použijte ho jenom v případě, že nemáte podezření na poranění páteře. Poranění páteře Poranění páteře je vedle poranění hlavy a vnitřního krvácení jeden z nejzáludnějších problémů, které mohou u postiženého nastat. Poranění páteře nemusí být vidět! Už jsem to tady zmiňoval v jedné z úvodních kapitol, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji. Poranění páteře nelze většinou nijak na místě nehody diagnostikovat. Tudíž nejlepší způsob, podle kterého lze odhadnout možnost poranění páteře, je mechanismus úrazu. Náraz automobilu v rychlosti vyšší než 40km/hod (což v praxi můžete maximálně tak zhruba odhadnout), pád těla z výšky vyšší, než asi dvojnásobek výšky těla (tedy cca 3 a půl metru pro dospělého člověka), na rovnou dopadovou plochu, nebo i pád z menší výšky na nějakou nerovnost, kámen, kládu a podobně. Poraněná hlava často může znamenat i poraněnou páteř. Obecně vzato, po jakémkoliv úrazu, kdy dojde k bezvědomí postiženého, je dobré předpokládat i možnost poranění páteře. Klasickým příkladem je bezvědomí po skoku do vody. Někdy mohou existovat nějaké varovné náznaky. Postižený kupříkladu necítí končetiny nebo v nich cítí brnění či pálení. Případně není schopný končetinou vůbec pohnout. To jsou rozhodně varující informace. Často se ale také může stát, že žádné takové náznaky nejsou. Existují případy lidí, kteří po zdánlivě banálním úrazu celkem bez problémů došli k lékaři, kde jim teprve podle rentgenu diagnostikovali poranění páteře. A je bohužel i dost takových, kteří díky neznalosti a přílišné iniciativě amatérských záchranářů, nebo díky vlastnímu podcenění situace ochrnuli či zemřeli

70 U postiženého s poraněním páteře může být každý pohyb ten poslední! K takto postiženému je dobré přistupovat vždy zepředu, respektive ze směru, kam má otočenou hlavu. Pokud k němu přistoupíte zezadu, hrozí nebezpečí, že prudce otočí hlavou vaším směrem a dílo zkázy je dokonané. Jestliže je postižený při vědomí, tak ho na toto nebezpečí upozorněte. Rozhodně by se neměl sám zvedat nebo dělat jakékoliv další pohyby hlavy. Pokud má hlavu volně, kupříkladu stále sedí na sedadle auta, můžete mu hlavu opatrně rukama podepřít a zafixovat. Hlava by měla být neustále v mírném tahu ve směru rovně od těla (v ose páteře). Tím se zabrání přestřižení míchy v oblasti krku. Hlavu a krk také můžete zafixovat třeba polštáři nebo taškou. U postižených motocyklistů nikdy nesundávejte přilbu! Když už byste to z nějakého důvodu potřebovali udělat, tak ve dvou lidech. Jeden drží a fixuje hlavu a druhý sundává přilbu. Přilbu sundávejte vždy pouze v ose páteře. Možná zjistíte, že u některých postižených je docela problém přimět je k tomu, aby v klidu čekali na sanitku. Budou se shánět po svých příbuzných, budou se otáčet a zjišťovat, co se stalo s autem, nebo budou chtít rovnou pokračovat dál. V takovém případě je dobré postižené upozornit na to, co se jim může stát. Klidně se při tom tvařte jako ta největší autorita na první pomoc v blízkém okolí, ale vyhněte se jakémukoliv fyzickému omezování. Není smyslem se s postiženým prát. To byste si koledovali buď o jednu do nosu nebo o obvinění z těžkého ublížení na zdraví, pokud se mu při tom ta mícha skutečně poškodí. Vy sami se snažte s takovým člověkem zbytečně nemanipulovat. Kupříkladu ho nevytahujte z auta, pokud to není nezbytně nutné. Všechno je o zvážení situace. Jestliže hrozí postiženému na jeho současném místě jakékoliv vážné nebezpečí (třeba požár, náraz dalšího vozidla a podobně), jestliže nedýchá, nebo pokud mu stříká krev, tak samozřejmě jednejte. Snažte se to ovšem dělat s co největším citem. Kupříkladu při zapadlém jazyku hlavu postiženého zaklánějte jenom mírně a opatrně, abyste mu nezlomili vaz. Ideální je chytit postiženého za bradu, druhou rukou za čelo a opatrně zaklonit tahem za bradu. I při případném nutném přesunu se snažte být co nejvíce ohleduplní. V ideální situaci potřebujete šest nosičů, kdy jeden opatrně podebere hlavu, druhý chytí konec nohou a ostatní čtyři se rozestoupí rovnoměrně podél celého těla, dva vlevo a dva vpravo. Pomalu podsuňte své ruce pod zraněného. Jeden člověk nese zhruba oblast ramen, druhý trup, třetí pánev a poslední zbytek nohou. Potom ten, co je u hlavy, diriguje ostatní v jejich pohybech. Postiženého můžete zvednout a opatrně přesunout. Nejbezpečnější je pohyb v ose páteře. Hlava by měla mít vždy mírný tah v ose páteře směrem od těla. Tohle je samozřejmě ideální stav, kdy postižený leží na zemi na zádech, je k němu přístup ze všech stran a vy máte dostatek lidí i času. V praxi se spíš vyskytne situace, kdy musíte postiženého rychle vytáhnout z auta, kde se k němu víc, než jeden člověk nevejde

71 I na to existují různé triky. Jedna z možností je postiženého lehce předklonit, potom mu jednu ruku ohněte v lokti před břichem. Zezadu mu prostrčte svojí levou ruku pod jeho levé podpaždí a pravou pod pravé. Obě vaše ruce uchopí seshora ohnutou ruku postiženého a za ni ho vytáhnete ven z vozidla. Ideálně by měla další osoba při tomto přesunu fixovat jeho hlavu a mírně jí táhnout v ose páteře od těla. Vyproštění postiženého s poraněním páteře Před jakoukoliv manipulací se vždy zkuste zamyslet nad tím, jestli není lepší raději uhasit začínající požár nebo lépe zabezpečit místo nehody, abyste nemuseli takové krkolomné kousky provádět. Poranění končetin Poranění končetin se vyznačuje bolestivostí nebo citlivostí daného místa, otokem, odřeninou, případně i změnou barvy. Z lékařského hlediska se tato poranění dělí na stabilní a nestabilní. Stabilní poranění jsou taková, kdy končetina plus minus nějak funguje, kupříkladu ji lze vlastní silou ohnout, lze se na ní postavit atd. Rozsah pohybu je normální a rány zasahují pouze do měkkých tkání. Pokud se jedná o jediné zranění a nedojde ke zhoršení stavu, tak nepotřebujete žádnou sanitku a zraněného můžete dopravit na pohotovost vlastními silami. V případě potřeby lze taková zranění léčit i laicky bez větších rizik. Je možné končetinu stáhnout (ale ne moc, aby nedošlo k zaškrcení), ledovat (kostky ledu do vody, nebo sáček se studenou vodou - po dobu zhruba 1 až 4 dnů, maximálně půl hodiny a potom alespoň hodinový odpočinek). Pomáhá i zvednutí končetiny nad úroveň srdce (klidně i na půl dne, když to zraněný vydrží), a velmi dobře fungují i protizánětlivé léky či masti. Jestliže se stav zhorší, nebo se ani po pár dnech nezlepší, vyhledejte lékařskou pomoc. Mnohem horší jsou nestabilní poranění končetin. V takových případech je pohyb končetiny velmi omezený, velmi bolestivý, případně zcela nemožný. Můžete se zeptat postiženého a svědků, jestli při úrazu nebyl slyšet zvuk prasknutí. Možná došlo k deformitě nebo vybočení končetiny. Jednoduše řečeno, při porovnání vypadá jedna končetina jinak, než druhá, anebo kloub je někde jinde, než je obvyklé. Může být vidět rána, zasahující do kloubu či do kosti, nebo může kost či část kosti koukat z rány ven. U vážného poranění může být postižený v šoku nebo v kolapsovém stavu