UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd. Bakalářská práce. Veronika Petrová. Reflexe holocaustu v literatuře

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd Bakalářská práce Veronika Petrová Reflexe holocaustu v literatuře Olomouc 2015 Vedoucí práce: PhDr. Petr Zima, Ph.D.

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila úplný seznam citované a použité literatury. Olomouc, 16. dubna 2015 podpis

3 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé kvalifikační práce PhDr. Petru Zimovi, Ph.D., za ochotu, trpělivost a odborné vedení. Veronika Petrová

4 OBSAH ÚVOD Vymezení základních pojmů Antisemitismus Genocida (genocidium) Holocaust Děti a holocaust Koncentrační tábory Osvětim Práce v táboře Osvobození Osvětimi Dachau Lékařské pokusy Čeští a slovenští vězni v Dachau Osvobození Dachau Mathausen Pokusy na vězních Češi a Slováci v Mathausenu Osvobození z Mathausenu Terezín Takzvaná propagace Terezína Osvobození Terezína Vzpomínky přeživších Deník : Michal Kraus Deník Anny Frankové Utekl jsem z Osvětimi: Rudolf Vrba Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Brzezinka Vzpomínky nacistických velitelů Velitel Osvětimi: Ian Baxter Můj život s Reinhardem: Lina Heydrich Využití tématu v hodinách ZSV a OV ZÁVĚR PRAMENY A LITERATURA... 45

5 ÚVOD Cílem mé práce je informovat o problematice holocaustu a pojmech s ním spojených, včetně koncentračních táborů, dále se zaměřit na vzpomínky přeživších vězňů a nacistů, u kterých uvádím několik rozborů knižních děl. Vzhledem k velkému počtu vydaných memoárů jsem vybrala publikace, které dle mého nejlépe vyhovují charakteru mé práce. Díky tomu, že se druhá světová válka a holocaust významně dotkly i českých zemí, považuji za důležité, aby se na toto téma nezapomínalo. Domnívám se, že na základních a středních školách bývá důležitost tohoto tématu často opomíjena a jeho výuka je tudíž zanedbávána. Právě neznalost tohoto problému se stala hlavním důvodem, proč jsem se na holocaust zaměřila. Nejvíce mě oslovily vzpomínky přeživších vězňů, kteří své zážitky zapsali do knih, v některých případech se zachovaly původní deníky. Zde se člověk dočte o životě v táborech, kde si lidé i v těch nejhorších podmínkách dokázali pomoci a jedinou touhou bylo spatřit alespoň ještě jednou své blízké. Na druhé straně se najdou i zážitky těch, kteří toto zlo páchali. Byli to lidé, kteří do poslední chvíle věřili, že dělají správnou věc, že pouze plní rozkazy. Je vůbec možné pochopit jejich postoje po všech těch příbězích přeživších? V první kapitole jsem se zabývala základními pojmy, které jsou spojeny s druhou světovou válkou a především s holocaustem. Je zde vysvětleno, co znamená antisemitismus, genocida a jak je definován holocaust z více zdrojů. Také jsem se zde zaměřila na děti, jak ony samy vnímaly holocaust, protože si myslím, že takové zlo by neměl nikdo zažít, především ne děti, proto jsem jim věnovala zvláštní pozornost. Ve druhé kapitole jsem detailněji zkoumala koncentrační tábory a ghetta, která mě zaujala. Jedná se o Osvětim, asi nejznámější vyhlazovací tábor, Dachau, nejstarší tábor, a Mathausen. Dále se jedná o Terezín, ghetto, které se nacházelo na území tehdejšího Československa. Ve třetí kapitole jsem se zaměřila na vzpomínky přeživších, a to především ze zachovaných nebo až po válce napsaných deníků. Zkoumala jsem zejména vzpomínky dětí, jejichž popis událostí je dětsky upřímný, ale snaží se být i nestranně kritický. Snažila jsem se podrobně rozebrat dětské osudy, které ne vždy vedly ke šťastnému konci. Jedná se o Michala Krause a Annu Frankovou. Jako poslední jsem si vybrala deník Rudolfa Vrby, díky kterému se svět dozvěděl o koncentračních táborech. Ve čtvrté kapitole jsem nastínila alespoň některé vzpomínky těch, kteří toto zlo páchali. Jedná se o velitele Osvětimi a Linu Heydrichovou, která vzpomíná na svého muže Reinharda. Heydricha jsem si vybrala z toho důvodu, že byl říšským protektorem 5

6 Protektorátu Čechy a Morava a jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila, aby vzniklo porovnání prožití holocaustu očima jak Židů, tak velitelů a členů jejich rodin. V páté kapitole jsem se snažila popsat, jak by se toto téma mohlo využít v hodinách ZSV a OV. Mám dojem, že na většině škol je tato problematika vyučována velice zlehka, mnoho studentů nezná ani základní souvislosti a potom je pro ně těžké tento problém vůbec pochopit. Myslím si, že by s tímto tématem měli být studenti ve školách seznamováni, neboť šlo o vyvraždění celého jednoho národa a jeho kultury. 6

7 1 Vymezení základních pojmů 1.1 Antisemitismus Antisemitismus je nenávist k Židům na světě, která existuje už dva tisíce let a za následek má vyvraždění miliónů lidských životů. Laqueur uvádí, že antisemitismus není příliš starý pojem. Podle mnoha historiků zavedl termín antisemitismus německý novinář Wilhelm Marr. V knize se také zabývá otázkou, proč jsou zrovna Židé terčem útoků a pronásledování. Nabízí se potřeba obětního beránka v lidské společnosti. Ale proč jsou jimi po celé dva tisíce let právě Židi, však vysvětlit nejde. (Laqueur, s. 26, 2007) Další důležitý pojem, který je potřeba uvést k lepšímu pochopení problematiky, je genocida. Tento pojem je spojován hlavně s událostmi kolem druhé světové války a většina lidí si vybaví právě tuto událost. Genocida je však obecný pojem, který by neměl být zužován jen na druhou světovou válku, je potřeba ho chápat v celé jeho komplexnosti. Netýká se jen Židů, i když právě pro účel této práce je toto spojení stěžejní. 1.2 Genocida (genocidium) V odborné literatuře je genocida většinou chápána a označována jako jedna z nejzávažnějších forem agrese, která znamená záměrnou likvidaci určité skupiny lidí. Zatímco pro židovské pamětníky znamená pojem genocida absolutní zločin, pro ostatní příslušníky je to obyčejné podstatné jméno, díky kterému se můžou při každé vhodné příležitosti označit za oběť. V letech bylo zavražděno kolem osob bez rozdílu pohlaví, věku a náboženství, a to jen proto, že je nacistický stát považoval za Židy, a ti podle jejich názoru představovali smrtelné ohrožení pro árijskou rasu. Fakta o židovské genocidě se skládají z písemností, které vznikly v době spáchání zločinu, dále ze soudních materiálů, kde vypovídali svědci, obvinění, ale i ti, co přežili, a také ze zpráv svědků, z tisku a korespondence. Tato fakta historikové zpracovávají už půl století. (Ternon, s , 1997) Roku 1968 historik Isaac Deutscher napsal: Pro historika, který se snaží pochopit židovský holocaust, představuje nejvážnější překážku naprosto ojedinělý charakter této katastrofy. Není to jen záležitost času a historické perspektivy. Pochybuji, že za tisíc let budou lidé chápat Hitlera, Osvětim, Majdanek či Treblinku lépe než my dnes. (Ternon, s. 108, 1997) 7

8 Autentický pohled podává také Élie Wiesel, který komentuje židovskou genocidu slovy: Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. A kdo to zažil, nikdy neodhalí podstatu. Nepronikne skutečně až do samé hloubi. (Ternon, s. 109, 1997) Genocida je díky Valnému shromáždění, nejvyššímu orgánu OSN, v současnosti považována za zločin. Určitá část židovského společenství začala užívat od 50. let termín holocaust, který je potřeba podrobněji přiblížit, a proto je zde probrán poněkud detailněji. 1.3 Holocaust Holocausty byly, jsou a budou. Jde o promyšlené, technicky zajištěné, ideově zdůvodněné masové vraždy miliónů nevinných lidí po celém světě. Jak je možné, že se normální, slušní, milí lidé, muži i ženy stanou vrahy a bez výčitek svědomí se účastní vraždění desítek tisíc nevinných obětí. Je to k neuvěření, ale nelze vyloučit, že v některých situacích se takovým vrahem může stát kdokoliv. (Duffack, s , 2011) Holocaust označuje termín, který je používán historiky a publicisty k pojmenování nacistického plánu na vyhlazení Židů. Již v knize Mein Kampf Hitler naznačil eliminaci Židů z Evropy. Čekal jen na nástup k moci, kdy okamžitě začal Židy nutit k emigraci (norimberské zákony, Křišťálová noc). Na jaře v roce 1941 chtěl Hitler přistoupit k fyzické likvidaci Židů, k tzv. konečnému řešení. Nejefektivnější způsob, jak zabít co nejvíce Židů, bylo za použití plynu cyklonu B. Nacisté vyvraždili do roku 1945 nejméně 6 milionů Židů. (Paleníková, s. 24, 2000) Samotné slovo holocaust či holokaust (oba dva výrazy jsou gramaticky správně) je převzato z řečtiny holos znamená celý a kaustos znamená spálený. Pochází tedy ze slova holokaustos, které se používalo již v řecké filozofii. V českém jazyce toto slovo znamená celopal, je to pojmenování pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. Mezi samotnými Židy je hlavně užíván termín šoa, který pochází z hebrejštiny. V českém jazyce to pak znamená zničení, záhuba nebo zmar a soustřeďuje se na období druhé světové války. Výraz porajmos výchází z romštiny a používá se pro pojmenování rómského holocaustu. Toto slovo se dá přeložit jako spolknutí neboli zničení. Ať už termín holocaust přeložíme do jakéhokoliv jazyka, vždy se bude jednat o velkou tragédii v dějinách lidstva. (Knopp, s , 2008) Pojem holokaust se snažilo definovat několik dalších desítek historiků a vědců, proto je zde uvedeno několik z těchto definic. 8

9 Holocaust, holokaust, šoa, churben, porjamos či konečné řešení židovské otázky všechna tato slova označují nejstrašnější projev antisemitismu napříč celými dějinami, který můžeme definovat jako systematické vyvražďování osob označených jako Židé, prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci během druhé světové války. Toto období je považováno za nejděsivější právě kvůli miliónům obětí, jen proto, že byly považovány za méněcenné. Hitler chtěl vyhubit všechny Židy na světě, označoval je jako lidi nelidské, podlidi či dokonce až anti-lidi. Po Židech se chtěl však zbavit všech ostatních, které řadil do tzv. nižší rasy. Ti, kteří se jich zastávali, se nazývali bílí Židé, mělo se s nimi zacházet stejně jako s Židy. (Duffack, s , 2011) Ve slovníku cizích slov pro 21. století je pojem holocaust definován jako úplná zkáza, záhuba, zničení, dále také jako systematické, státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů, Romů, slovanských národů, homosexuálů a politických odpůrců režimu. (Nový slovník cizích slov pro 21. Století, s. 258, 2008) V dalším slovníku cizích slov se setkáme s touto formulací: 1. (v letech ) vyvražďování Židů i příslušníků jiných národů nebo národností nacisty, 2. přen. zničení, úplná zkáza. (Velký slovník cizích slov, s. 270, 2008) Termín holocaust podle Wistricha zpochybňuje představy o tom, co znamená být člověkem. Poukazuje na rasismus, který může vést až k hromadnému násilí. Upozorňuje nás, že v moci je síla a že poslouchání rozkazů není žádná omluva. (Wistrich, s , 2008) Děti a holocaust Do roku 1941, kdy ještě nevstoupily v platnost norimberské zákony, nebyl rozdíl mezi německým, českým či židovským dítětem. Jako všechny děti byly i ty židovské nejvíce ovlivněny rodinou a výchovou. Chodily do školy bez omezení, učily se německy či česky. Jakmile vstoupily tyto zákony oficiálně v platnost, museli Židé začít nosit na šatech žlutou hvězdu, děti už nemohly chodit do školy a začaly se připravovat transporty do Terezína. Když měli lidé to štěstí a do Terezína odcestovala celá rodina, mohly být z počátku děti do 12 let s matkou. Chlapci nad 12 let už byli společně s muži. Starší Židé se snažili to dětem co nejvíce ulehčit, zřídili jim tak zvané hejmy, což byly domovy pro děti. Každý z domovů měl vychovatele. Snažili se i přes zákaz uskutečnit vzdělávání, tajné vyučování, aby děti nezaostávaly. Všichni vězni vkládali do dětí naděje. (Holliday, s. 5 11, 1997) 9

10 Děti to měly v koncentračních táborech a ghettech stejně těžké jako dospělí, mnohdy i těžší, byly to přeci jen děti. Děti, které touží být s milujícími rodiči, kamarády, které si chtějí hrát a poznávat nové věci. A přesto musely podstoupit něco tak nevídaného a zvráceného. Řada z nich byla vybrána na pokusy, umíraly také hlady, na otravu jídlem, na tuberkulózu atd. Spousta dětí přišlo o své rodiče, a tak byly odkázány samy na sebe. Sehnali nás, děti, dohromady, že nás zastřelí. Některé se pokoušely utéci. Ty však zastřelili na místě, vzpomíná Róza Goldsteinová na střílení do hromadných hrobů. (Knopp, s. 80, 2008) Hodně dětí si své vzpomínky zapisovalo do deníků, díky kterým nyní můžeme pochopit, jak tehdy holocaust vnímaly a prožívaly. Můžeme si jen představovat, jaká dřina bylo neustálé shánění každodenních základních věcí od potravin až k psacím potřebám. Nebylo vůbec snadné sehnat tužku a papír, navíc oběti musely psát tajně a poté deníky co nejlépe ukrýt, aby je při prohlídkách prováděných gestapem nacisté nenašli. Je záhadou, proč vůbec chlapci a děvčata své deníky psali, když to bylo tak nebezpečné. Někteří z nich tvrdí, že psali, protože byli osamělí, většina z nich už neměla žádné přátelé a mnohdy ani rodinné příslušníky, tudíž se neměli komu vypovídat. Deníky jim umožňovaly vyjádřit vztek a zlost. Němcům mohli v denících vyhrožovat, aniž by je poté někdo potrestal. Spousta přeživších ve svých denících uvádí, že právě díky psaní zápisků do deníku nezešíleli a přežili. (Holliday, s , 1997) Děti se také často věnovaly psaní veršů, povídek, díky nimž se mohly alespoň na chvíli dostat z hrozného života a vypsat se tak ze svých smutků. Básní od dětských autorů se zachovalo mnoho, především od dětí z Terezína. Proto není možné je zde rozebírat všechny, ale alespoň malou ukázku, která nás donutí se zamyslet nad tím, co židovské děti prožívaly. 10

11 Bez nadpisu Zničení lidé jdou ulicí děti jsou úplně bledé na zádech mají tlumoky transport to polský jede. Jedou jím staří a jedou jím mladí a jedou jím zdraví a jedou jím nemocní a nevědí, jestli to přečkají. (Křížková, s. 28, 1995) Jel transport a jelo jich více umřelo lidí zde na tisíce a přece to nepomáhá. Ta německá lasice chce krve více a více. (Zdeněk Weinberger) Velký ohlas měla také opera a divadlo a v neposlední řadě nemůžeme zapomenout také na kresby, což byl asi nejlehčí způsob, jak vyjadřovat své pocity. Malování byl jakýsi druh terapie. Většina dětí kreslila veselé obrázky toho, co zažívaly ještě před druhou světovou válkou. Díváte se na jejich kresby po mnoha letech, kdy svět hladu, strachu a hrůzy nám téměř připadá jako krutá pohádka o zlých čarodějích, ježibabách a lidožroutech. Kresby a básně to je všechno, co po nich zůstalo jejich popel byl rozvát na osvětimských polích. Jiří Weil. (Motýla jsem tu neviděl, s. 11, 1993) Ať už genocida, holokaust nebo antisemitismus, všechny tyto pojmy jsou ve smyslu této práce velice úzce spjaty s dalším prvkem, který charakterizuje a ještě více ukazuje hrůzu této doby, a tím jsou koncentrační tábory. 11

12 2 Koncentrační tábory Britský Lord Kitchener je považován za zakladatele vůbec prvních koncentračních táborů, ve kterých byli za 2. búrské války ( ) soustřeďováni rodinní příslušníci Búrů. V táborech byli internováni také američtí občané japonské národnosti během druhé světové války. Nejhorší známé podoby však nabyly až v Sovětském svazu, to byly takzvané gulagy a v nacistickém Německu. Hitler nechal vybudovat tábory, ve kterých byli shromažďováni nejrůznější odpůrci režimu, homosexuálové, těžcí zločinci, později Židé, Romové a další národnosti. Jako první byl založený tábor Oranienburg, který však byl v roce 1935 přeměněn na řídící a koordinační centrum všech koncentračních táborů. Mezi první tábory se řadí i Dachau, poté přibyl Buchenwald, Sachsenhausen, Ravensbrük, Mathausen a mnohé další. Tyto tábory poskytovaly pro velká průmyslová centra levnou pracovní sílu. Později bylo na dobytém území Polska založeno několik vyhlazovacích táborů, z nichž nejhorší a nyní nejznámější byl komplex 39 táborů známý pod názvem Osvětim, německy Auchwitz. (Páleníková, s. 7, 2000) Zde je uvedeno alespoň několik nejznámějších z nich. 2.1 Osvětim Osvětim, německy Auschwitz, byla založena na Himmlerův rozkaz 27. dubna Velitelem tábora byl zvolen Rudolf Höss. Osvětim byla vhodným místem pro vyhlazovací tábor díky výhodnému železničnímu spojení a také proto, že se dala dobře izolovat či zamaskovat. Nad hlavní bránou byl umístěn nápis Arbeit macht frei!, který byl pouhým cynickým výsměchem. (Smoleń, s. 3 15, 1966) Osvětim byla celá soustava 39 koncentračních táborů, které byly rozděleny do tří skupin: Osvětim I byl hlavní řídící tábor, v němž se nacházela ústřední správa, ústředna gestapa, hospodářské a zbrojní podniky, které pracovaly pro německou armádu. Osvětim II neboli Birkenau se nachází asi dva kilometry od Osvětimi. Hlavním úkolem tohoto tábora byla záměrná a cílená likvidace Židů a ostatních národů, které neodpovídaly německým kritériím. Jako u ostatních táborů i Birkenau byla vybrána hlavně díky nepříznivým podmínkám pro přežití. Byla totiž postavena na bažině, tudíž infekce typu malárie, tyfu či úplavice se tam velice rychle rozšířily a snadno mučily podvyživená těla. Tábor byl rozdělen do několika podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. Osvětim III měla oficiální název Buna, zde si německá firma zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. (Kraus, Kulka, s. 19, 1955) 12

13 První transport sovětských válečných zajatců do Osvětimi dorazil 7. října Během transportu vězni nedostali nic k jídlu ani k pití, mnohdy cestovali v uzavřených nákladních vagónech i několik dní. Nebylo tam ani žádné hygienické zařízení. Byly zde zřízeny plynové komory a krematoria. Dne 3. září 1941 byl proveden první pokus s plynováním cyklonem B. Cyklon B se vyráběl v krystalcích a jednalo se o nejprudší a nejrychlejší jed, oběti se tudíž ihned udusily se současným pocitem strachu a zvracením. Nejdříve se plynovalo ve vyklizených selských domech a mrtvoly se pro velké množství nestíhaly spalovat, a tak je buď zakopávali do velkých vykopaných jam, nebo spalovali ve velkých počtech na hranicích. Později byla Osvětim vybavena čtyřmi krematorii s 36 spalovacími pecemi, a ty byly považovány za nejdůležitější budovy tábora. Měla osm plynových komor: jak podzemní, tak i přízemní. Denně mohlo být v plynových komorách zavražděno až lidí. Plynové komory byly před vězni pojmenovávány jako sprchy, které sloužily k dezinfekčním opatřením. Díky tomu šli vězni dobrovolně do budovy, kam jich nahnali až 2 000, po 20 minutách bylo po všem a esesmani jim začali vytahovat zlaté zuby, náušnice, prsteny, zbavovali se jejich osobních dokladů a poté mrtvoly vhazovali do kremačních pecí. Tento způsob vyvražďování nacisté uchovávali v největší tajnosti, nikdy to neměl nikdo zjistit. Všichni esesmani proto museli podepsat prohlášení, že nebudou nikdy mluvit o tom, co se dělo v tomto koncentračním táboře. Někteří i přesto schovali písemné poznámky, které zakopali do země. (Smoleń, s , 1966) Tábor byl neblaze proslulý také díky lékařským experimentům, které se nejčastěji dělaly na židovských ženách a dětech, převážně na dvojčatech. K nejznámějším experimentátorům určitě patří Josef Mengele. Známým se stal blok 11, kde byli vězni odváděni k tzv. stěně smrti, kde byli zabíjeni ranou do týla. Vězni byli posílání do temné komory, kde nedostávali nic k jídlu ani pití a další den museli pracovat. Většina z nich zde zemřela hladem. Probíhalo zde také několik trestů od obyčejnějších jako je 25 ran až po zavěšování na trám atd. Z tábora se podařilo uprchnout 667 vězňům, polovina z nich však byla chycena a popravena. Nejslavnější byl útěk dvou slovenských Židů, a to Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (známého jako Rudolf Vrba), kteří informovali celý svět o otřesné zkušenosti v Osvětimi. Poté došlo 7. října 1944 v Birkenau k povstání zvanému Sonderkommanda, které se týkalo vězňů, kteří pracovali při obsluze plynových komor, dozvěděli se totiž, že je chtějí esesáci vyvraždit. Vězni díky zničení jedné plynové komory potlačili vyhlazovací proces. Když proběhla v táboře nějaká vzpoura, esesáci okamžitě zahájili výslechy. S těmito vězni pak zacházeli nelidsky, strhávali jim nehty, mlátili je, nabodávali jehlami citlivá místa, 13

14 do úst vlévali neustále vodu, aby docházelo k dušení. Proto vyslýchání většina vězňů vůbec nepřežila. (Smoleń, s , 1966) Práce v táboře Režim práce v táboře byl následující. Hodinu před svítáním byli vězni vzbuzeni a museli nastoupit k appellu, kde byli počítáni. Nastoupit museli všichni, i ti, co byli nemocní. Do práce vězni pochodovali za vězeňské hudby v pětistupech Vyhrávali jim proto, aby pochodovali vyrovnaně a stejně, aby je spočítali přesně. Pracovali hlavně na úpravě tábora, na stavbě nových budov, na silnicích, aby se mohly přivážet nové oběti. Když někdo pracoval pomalu, byl okamžitě umlácen k smrti. Večer se opět konal nástup, který mnohdy trval několik hodin, protože počet vězňů nesouhlasil. Denně bylo zabito několik stovek Židů. Vězni umírali úplně všude. Mnoho z nich si zvolilo dobrovolnou smrt a to tak, že se snažili projít přes stráže, které je okamžitě zastřelily. Každý den bylo vybráno několik silných jedinců, kteří odklízeli mrtvoly do bloku 21, odkud je pak převáželi do osvětimského krematoria. Za odměnu dostali kousek chleba, který zbyl po mrtvých. (Kraus, Kulka, s , 1955) Osvobození Osvětimi Když se roku 1945 začala k táboru blížit sovětská vojska, nastalo okamžité vyklízení tábora, zničení plynových komor a krematoria. Popel vhazovali do okolních jezer nebo řek, jen aby se zbavili všech důkazů. Tisíce vězňů musely jít na pochody smrti, kde značná část z nich zahynula. Dne 27. ledna 1945 tábor osvobodila Rudá armáda. Objevili zde několik vězňů, kteří byli na pokraji smrti a několik dokladů o zločinech, které nestihli nacisté zničit. Ve skladech bylo nalezeno 7 tun lidských vlasů, ze kterých se vyráběly žíněnky, milión pánských a dámských šatů, obuv a dokonce i koberce. Všechny tyto nálezy svědčí o počtu zavražděných. V Osvětimi byl tímto spáchán největší zločin lidstva. (Smoleń, s , 1955) 14

15 2.2 Dachau Jedná se o první koncentrační tábor, který byl zřízen již 22. března Nachází se asi 15 km severozápadně od Mnichova. Za první světové války byly tyto prostory používány jako muniční továrna. Tábor měl rozlohu asi m. Nad vstupní halou nechybělo známé heslo Arbeit macht frei! V čele byla velká hospodářská budova, ve které byla koupelna, sklad oděvů, kuchyně a krejčovská dílna. V táboře se nacházel také nevěstinec, dezinfekční blok, králíkárna a zahradnictví. (Kroupa, s. 11, 1986) Prvními vězni byli hlavně komunisté a sociální demokraté, zkrátka ti, co ohrožovali bezpečnost nacistického Německa. Tento tábor měl především sloužit jako tábor vzorový, měl zde být vyzkoušen systém správy tábora, také jeho režim a způsob, jak bude zacházeno s vězni. Už za prvního velitele Dachau byly vydány instrukce, které měly určit, jak s vězni zacházet, jak je trestat. V červnu byl Himmlerem jmenován nový velitel tábora, Theodor Eicke, který byl od roku 1928 členem NSDAP. Již 1. října 1933 vydal zcela nová disciplinární a trestní nařízení. Trest smrti měl být uznáván, byly zavedeny tresty bitím holí, těžká tělesná cvičení, zákaz si psát s příbuznými, snížil se příděl potravin atd. Bylo vytvořeno nové schéma vnitřního dělení koncentračního tábora. Díky těmto novým změnám se Dachau stal vzorem pro všechny koncentrační tábory nacistického Německa. Theodor Eicke byl v roce 1934 Himmlerem jmenován na inspektora koncentračních táborů a strážních oddílů SS. Jeho náplň spočívala v dohlížení na koncentrační tábory, ve kterých bylo uvězněno přes vězňů. Jednalo se o tyto tábory: Dachau, Esterwegen, Lichtenburg, Sachsenburg, Oranienburg a Columbia-Haus v Berlíně. (Kroupa, s , 1986) Lékařské pokusy Dachau bylo mimo jiné nechvalně proslulé pseudovědeckými pokusy, které byly prováděny na vězních, kteří při nich většinou zemřeli. Nejznámější byla stanice, která prováděla výzkum týkající se malárie. Svůj výzkum začala v únoru roku 1942 pod vedením dr. Klause Schillinga a trvala až do konce války. Za tuto činnost bylo malárií nakaženo až 2000 vězňů. Díky následkům a komplikacím zemřela asi čtvrtina infikovaných vězňů, na kterých byla poté provedena pitva. (Kroupa, s. 15, 1986) Také jsou známy pokusy, které vedl dr. Sigmund Rasher a při kterých byli vězni ponořeni do ledové vody. K tomuto experimentu bylo vybráno asi 300 fyzicky zdatných vězňů, kteří byli nazí nebo v kombinézách drženi v ledové vodě ve speciálních kádích nebo 15

16 v bazénu, kam byl později přidáván i led. Každý vězeň měl v konečníku nebo v žaludku zaveden kabelový teploměr, pomocí něhož se sledovala hladina krevního cukru, dusíku či vápníku. Nejnižší vnitřní teplota, která byla naměřena ještě před smrtí, byla 10 C. Žádná z 300 obětí se nevrátila mezi ostatní vězně do tábora. Také se zde konaly pokusy s mořskou vodou. Nacisté chtěli zjistit, jak dlouho trosečníci vydrží na moři. Tohoto pokusu se zúčastnilo asi vězňů. Týden měli zvýšený příděl potravin, pak byli o hladu a další týden mohli pít jen mořskou vodu. Také se na asi 150 vězních prováděly pokusy s infekčním zápalem jater. Podobné experimenty byly prováděny skoro ve všech koncentračních táborech. (Kroupa, s , 1986) Čeští a slovenští vězni v Dachau Uvádí se, že v letech bylo do Dachau transportováno 3600 Čechoslováků, z nichž zahynulo. Avšak přesný počet, kolik Čechů a Slováků opravdu prošlo tímto koncentračním táborem, není znám. Jediný přesný údaj, který můžeme uvést, je počet přeživších na konci války. V Dachau bylo nalezeno Čechů a zhruba 240 Slováků. Do tábora přicházely osoby jako továrník Waldes, dále politik a publicista Ferdinand Peroutka, také zde byli deportováni členové KSČ Gustav Kliment a Ladislav Kopřiva. Také sem přicházela celá řada duchovních z českých zemí, kteří byli zařazeni do komanda plantáže. Nemůžeme pominout ani starostu Československé obce sokolské, Josefa Truhláře. (Kroupa, s , 1986) Čechoslováci zde vytvářeli hudební skladby, básně, recitace a divadelní vystoupení. V roce 1943 zde bylo dokonce vytvořeno smyčcové kvarteto, jehož členem byl i Čech. Mezi československými politickými vězni si autoritu a uznání kromě jiných získali zejména českoslovenští lékaři, kteří se snažili zachraňovat životy nejen politických vězňů, a to bez ohledu na jejich národnost. (Kroupa, s , 1986) Osvobození Dachau Když se blížil konec války, mezi vězni panovala nervozita, protože po táboře se šířilo, že esesmani mají tábor zničit a vězně postřílet. Dne 27. dubna začala evakuace koncentračního tábora, na transport smrti bylo posláno asi vězňů. Den poté asi 50 uprchlých vězňů vyprovokovalo povstání v Dachau, které zpomalilo a poté i znemožnilo další transporty. (Kroupa, s. 21, 1986) 16

17 Koncentrační tábor Dachau byl osvobozen americkou armádou 29. dubna 1945 v 17:30 hod. Po 12 letech se Dachau stalo opět svobodným územím. Vězni se po osvobození objímali, jásali, křičeli, ale i plakali. Konečně prožívali dlouho očekávané chvíle svobody. (Kroupa, s. 22, 1986) 2.3 Mathausen Jedná se o první koncentrační tábor, který byl vybudován mimo vlastní území Německa, založen byl 8. srpna Tábor byl vybudován nedaleko města Mathausenu ležícího necelých 30 km od Lince. Tento komplex vznikal celých sedm let, ale nikdy nebyl dokončen. (Kroupa, s. 39, 1986) Přiřadil se k nejhorším nacistickým likvidačním koncentračním táborům. S vězni se zde zacházelo nelidsky, esesmani je naháněli do drátů, které byly nabity elektřinou, masově je likvidovali v plynových komorách či v pojízdném plynovém autobusu. Nejtěžší pro vězně bylo však psychické týrání a velice těžká fyzická práce, hlavně ve známém kamenolomu, kde byly tzv. schody smrti. Jednalo se o 186 schodů, které byly vytesány do žuly, a po kterých museli vězňové vynášet na zádech za neustálého bití a bez odpočinku velké kvádry žuly. Také jsou zde proslulé tzv. parašutistické skoky, kdy si nacisté vybírali vězně, které poté shazovali ze skály dolů do jezírka. Většina nemocných nebo takových vězňů, kteří už nebyli schopni práce, usmrcovali benzinovou injekcí, kterou zavedli do srdce či žil. Tuto likvidaci měl na starosti dr. Krebsbach. Nejhorším způsobem zabíjení, který v Mathausenu probíhal, bylo usmrcování vězňů hladem, které bylo označeno jako Aktion K. Deset vězňů dostalo jeden litr polévky. Tímto způsobem bylo zlikvidováno kolem lidí. (Kroupa, s , 1986) Pokusy na vězních Ani Mathausenský koncentrační tábor nebyl výjimkou, i zde se prováděly vědecké či lékařské experimenty. Zkoumalo se rozšíření tyfu prostřednictvím vší, vězni byli zavřeni v jedné místnosti, nemohli se umývat, holit, dostávali minimální příděl potravin. V roce 1942 se konaly experimenty s vykastrovanými vězni a prostitutkami. O rok později dělali pokusy s různými druhy potravin. Udává se, že v Mathausenu bylo zabito nebo umučeno až vězňů. (Kroupa, s. 42, 1986) 17

18 2.3.2 Češi a Slováci v Mathausenu Za dobu, kdy se poprvé v Mathausenu objevili čeští političtí vězni, je považován rok Početné transporty Čechů začaly 3. října 1941, kdy do mauthausenského koncentračního tábora bylo přivezeno asi 280 vězňů. Slováci sem byli deportováni až kolem roku 1945, kdy sem transportovali asi 800 osob. (Kroupa, s. 43, 1986) Došlo zde k velice známé popravě, dne 23. října 1942 bylo popraveno 252 příslušníků rodin a příbuzných Jana Kubiše a Josefa Valčíka. Mathausenem prošlo i mnoho známých českých odbojových pracovníků, umělců či vědců. Jedná se například o Viktora Synka, Eduarda Urxe, Eduarda Nešpora či Josefa Výravu. Ze slovenské komunistické strany to pak byl například Ján Osoha, Karel Černocký, Ladislav Exner nebo Štefan Szabó. Také zde umřel český herec Karel Hašler nebo herečka Anna Letenská a mnozí další. (Kroupa, s , 1986) Osvobození z Mathausenu Dne 5. května 1945 do Mathausenu vstoupila americká armáda, kvůli příkazům z velitelství museli však do hodiny tábor opustit. Vězni zahájili povstání a ovládli tábor až do příjezdu vojsk 3. americké armády. Tábor byl tedy 7. května 1945 osvobozen. (Kroupa, s , 1986) 2.4 Terezín Pevnost Terezín byla vybudována už koncem 18. století na příkaz císaře Josefa II. Byla postavena za tím účelem, aby přes ni nepronikla žádná vojska. V průběhu válek však pevnost nebyla nikdy použita. V období habsburské monarchie sloužila jako vojenská věznice a trestnice. Nejtragičtější období Terezína bylo za druhé světové války. Nejprve v roce 1940 Malá pevnost sloužila jako policejní věznice pražského gestapa a poté v listopadu zřídili v Hlavní pevnosti samotné ghetto, sběrný a průchozí tábor pro Židy. Tábor byl především určen pro Židy z protektorátu Čechy a Morava, později však do Terezína byli přivezeni i z Německa, Rakouska a dalších jiných zemí. (Chládková, s. 3, 2005) Reinhard Heydrich se snažil v terezínském ghettu Židy nejdříve izolovat od všech ostatních a až poté je chtěl všechny přemístit do jiných táborů, které byly určeny k jejich likvidaci. 18

19 Toto přestupní místo bylo vybráno z několika důvodů. Protože bylo město obehnané hradbami, znamenalo to lehkou ostrahu, bylo tam hodně objektů, takže se tam dalo umístit mnoho osob. Výhodná byla i železniční dostupnost. Aby nacisté udrželi klid a zároveň měli čas na plány likvidace, Židům namluvili, že v ghettu budou v klidu žít, že se bude jednat o samosprávné území, kde budou moci pracovat až do konce války. Od 24. listopadu 1941 sem začaly hromadně proudit transporty. V prvním transportu bylo 342 mužů, kteří měli připravit město. Nejprve mohly rodiny zůstat pohromadě, později však byly rozděleny na ubytování mužů, žen a dětí. Za jeden měsíc bylo do Terezína převezeno přes Židů z protektorátu Čech a Moravy. (Jirchářová, s. 93, 2009) I tento tábor nebyl výjimkou a na vězně dohlížela táborová komandatura SS, která vězně jak psychicky, tak i fyzicky neustále týrala. Veliteli ghetta se postupně stali Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm. V roce 1942 proběhly v Terezíně dvě popravy, v první bylo oběšeno 16 Židů kvůli poslání ilegálních dopisů. Aby nacisté nevyvolali mezi vězni rozruch, tak je později posílali do Malé pevnosti, kde s nimi jednali jak ve vyhlazovacím táboru. Největší likvidací v Terezíně bylo posílání vězňů prostřednictvím transportů na Východ, kde je po příjezdu většinou hned popravili nebo byli posláni do plynových komor. (Jirchářová, s , 2009) Takzvaná propagace Terezína Neúspěšné boje Německa ovlivnily i postupy konečného řešení židovské otázky. Zasáhlo to i situaci v Terezíně, transporty byly na dobu sedmi měsíců pozastaveny. Nacisté chtěli udělat dojem, že Terezín je pro Židy správným místem pro klidné žití a vyvinuli velké úsilí, aby zakryli skutečnost v tomto ghettu. Německé úřady povolily návštěvu, aby celý svět přesvědčili o pravdivosti nacistických tvrzení a o charakteru ghetta. V roce 1943 začalo zkrášlování ghetta, byla zde postavena kavárna, v níž mohli Židé vypít jednu náhražkovou kávu. Byla zde i Banka židovské samosprávy, ulice už nebyly jen čísla, ale dostaly názvy. Tyto úpravy ghetta probíhaly kvůli návštěvníkům, kteří 23. června 1943 přijeli do Terezína. V delegaci byli i představitelé Německého červeného kříže. Dokonce byl o Terezíně natočen i film, který měl také sloužit k propagandě. Vězni byli na tuto návštěvu pečlivě připraveni. Měli nacvičeny činnosti, které měly v době návštěvy provádět, dokonce i odpovědi, kdyby se jich členové delegace na něco zeptali. Delegace všem podvodům uvěřila. 19

20 Na počátku ledna začaly transporty na Východ, všichni vězni, kteří uvěřili nacistům, že v Terezíně přečkají válku, byli velice otřeseni. Byli deportováni do Rigy, Majdanku, Treblinky a od října 1942 všechny transporty z Terezína směřovaly do Osvětimi-Březinky. (Jirchářová, s , 2009) Osvobození Terezína Dne 28. října 1944 byl z Terezína poslán poslední transport. Ochranu nad Terezínem převzal zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže a dne 5. května 1945 Terezín opustili poslední esesáci. (Jirchářová, s. 100, 2009) Kvůli tomu, že do Terezína přicházely tisíce vězňů z evakuovaných koncentračních táborů, začal se spolu s nimi šířit skvrnitý tyfus. Dne 8. května 1945 převzala Rudá armáda nad terezínským ghettem zodpovědnost a ihned zde umístila početnou zdravotní skupinu. Několik vězňů i zdravotníků této nemoci podlehlo. Terezínským ghettem prošlo celkem asi žen, mužů a dětí. (Jirchářová, s , 2009) 20

21 3 Vzpomínky přeživších Jako další kapitolu jsem se rozhodla zařadit právě vzpomínky přeživších ve formě deníků. Díky nim můžeme blíže poznat osudy obyčejných lidí, které by se z naší paměti neměly ztratit. Deníky jsou oblíbené hlavně v dětství k vyjádření pocitů a myšlenek. Přeživší nebo členové jejich rodiny se deníky rozhodli vydávat po druhé světové válce, protože chtěli, aby se tak hrozný zločin už nikdy nestal. Tyto deníky obsahovaly svědectví o útlaku, pronásledování či věznění. Je to jeden ze zdrojů, který subjektivně vypovídá o situaci člověka v koncentračním táboře. Deníkové záznamy jsou pro veřejnost určitě fascinující, navzdory tomu si myslím, že toto téma je stále více opomíjeno, hlavně u mladších generací. Proto jsem vybrala i několik deníků dětí, jejichž osudy nemusely vždy skončit dobře. 3.1 Deník : Michal Kraus V úvodu je potřeba zmínit, že Michal Kraus patřil mezi 89 hochů, kteří byli při likvidaci rodinného tábora v Osvětimi na poslední chvíli vybráni pro práci sluhů, díky čemuž vlastně přežili. Později se tito chlapci označovali jako tzv. Birkenau Boys. Autor své vzpomínky začal psát již doma v Náchodě a poté s psaním pokračoval i v terezínském ghettu. Po příjezdu do Osvětimi mu ale bylo vše odebráno a deníky byly spáleny. Už v nemocnici po osvobození začal znovu sepisovat a kreslit obrázky o tom, co prožil. Tak vznikal tento deník. Jedním z hlavních důvodů, proč začal své vzpomínky znovu sepisovat, byl ten, že nechtěl, aby se zapomenuly podrobnosti toho, co prožil. Vzpomínky chtěl také zachovat pro své potomky, i když v té době nevěděl, jestli vůbec nějaké bude mít. Jeho přání se však vyplnilo, má manželku, dvě krásné dcery a čtyři vnoučata. Zpočátku Michal Kraus své vzpomínky z druhé světové války nechtěl knižně vydat. S odstupem času si uvědomil, že všichni přeživší by měli své zážitky předat dál a co nejvíce lidem, aby k takovému zločinu už nikdy nedošlo. S vydáním této knížky doufal, že k dalším genocidám už nikdy nedojde, ale bohužel ke genocidám dochází stále i dnes, i když ne v tak velkém měřítku. Když Kraus začal psát své vzpomínky, bylo mu 15 let a začal navštěvovat gymnázium. Protože zůstal bez rodičů, ujala se ho rodina přeživších, Ruda a Vilma Beckovi, později našel také oporu u strýce Hanuše Goldschmida. (Kraus, s. 7-16, 2012) 21

22 Není možno vylíčit hrůzy koncentračních táborů tak, jak opravdu byly, neboť nikdo nemůže ze slov vycítit ty pravé útrapy a hrůzy. Zajisté nikdo neuvěří metodám SS, nepocítil-li je sám na vlastní kůži. (Kraus, s. 18, 2012) Vlastní deník je rozdělen na tři oddíly, každý z nich se dále dělí na několik pododdílů. V prvním díle je popisován transport do Terezína. Rodina Krausů do Terezína odjela 14. listopadu 1942, spolu s nimi odjíždí dalších 250 osob. Vlak zastavil v Hradci Králové, kde bylo všem odebráno stříbro, zlato a cenné předměty včetně peněz. Všichni dostali číslo, Michal Kraus měl Ch 320. Po příchodu do ghetta byli všichni ubytováni do bloků. Později byla Michalova matka zařazena do infekční prádelny a otec pracoval jako lékař v drážďanských kasárnách. Po nějaké době byl Michal Kraus přesunut do Hannoverského domu, který byl určen pro děti. Zde probíhala alespoň výuka, která byla tajná, někdy se sportovalo nebo se vydávaly časopisy. (Kraus, s , 2012) V táboře se také konal známý appell, kde se zjišťoval přesný počet vězňů, protože stále někdo utíkal. Sčítání probíhalo od brzkých ranních hodin až do večera, vězni stáli v dešti a čekali, až budou moci odejít zase do svých domovů. Osudným datem se pro Michala Krause a členy jeho rodiny stal 13. prosinec 1943, kdy rodina obdržela příkaz dostavit se k odjezdu do Osvětimi. Další den dostali nová čísla a mohli nastoupit do vysokých vozů, temných, bez jediného okna. V koutu bylo vědro a demižon s vodou. To bylo vše vše, co nám dali na dvoudenní jízdu. Když nás tam bylo padesát, zabouchli dveře, cvakla plomba a obklopila nás tma. (Kraus, s. 21, 2012) Takto je popsán transport pro vězně do zatím neznámého místa Osvětimi. Druhý díl tohoto deníku se už zabývá samotnou Osvětimí. Transport do Osvětimi dorazil 17. prosince Ve vagónech byla štěrbina, kterou Michal Kraus vykoukl ven. Svůj první pohled popisuje následovně: Byl jsem zděšen pohledem, který se mi naskytl touto malou, úzkou štěrbinou, viděl jsem tolik, že jsem zbledl a mráz mi běžel po zádech. Tak málo jsem viděl a přece tolik. Dráty, vězně v pruhovaných oblecích, esesáky s holemi, to mohl být jen koncentrák! (Kraus, s. 24, 2012) Po chvíli byli zavedeni do dřevěné budovy, kde jim bylo sděleno, jak se zde mají chovat, neboť byli v obávaném koncentračním táboře, který byl často označován pod krycím názvem Birkenau, Waldsee atd. Všichni věděli, že se jednalo o Auschwitz II. Další den každý nový vězeň musel projít registrací a na levou paži bylo všem vytetováno číslo, Michal obdržel číslo Poté všichni absolvovali tzv. saunu, kde byli umyti a dostali nové oblečení. 22

23 Dne 7. března musel celý tábor na appell, kde přečtení vězni, ještě ze dřívějšího transportu, museli odejít z tábora. Nikdo nevěděl kam, protože odešli v noci. Později však všichni zjistili, že do plynu, kde nakonec měly skončit všechny transporty. Denně přijížděly transporty, denně byl vzduch prosycen strašným zápachem zápachem spalovaných lidských těl, uvádí ve svých zápiscích Michal Kraus. (Kraus, s. 31, 2012) V roce 1944 byla matka Michala přesunuta do Stutthofu, sám Michal však netušil, že už ji nikdy neuvidí. Později bylo vybráno 89 hochů, kteří byli přesunuti do jiného bloku, všichni ostatní, co zůstali, byli zplynováni, včetně jeho otce. To loučení s otcem bylo strašné, vidím ho před sebou, hubeného, nemocného, jak plakal on, vždy dobrý ke všem lidem a nyní jsem jej opouštěl, zanechávaje jej smrti. Nemohu na to myslet, neboť to byl nejhroznější okamžik v mém životě, (Kraus, s. 32, 2012) tímto způsobem připomíná poslední chvíle se svým otcem. V lednu 1945 byl Michal Kraus spolu s dalšími vězni vyhnán na pochod smrti. Pochod smrti proto, že si vyžádal spoustu obětí a jen pár jedinců přežilo. Trval tři dny, kdy cesty lemovaly hromady mrtvol. Vězni cestovali další čtyři dny ve vagónech, nikdo samozřejmě nevěděl, kam jedou. Až když projížděli Vídní, poznali, že je vezou do příšerného Mathausenu. (Kraus, s. 35, 2012) Třetí díl obsahuje, jak sám Michal Kraus popisuje, jeho nejhorší dny života v táboře smrti Mathausenu. Po příchodu do tábora byli vězni opět vyhnáni do sauny a každý dostal nové číslo, které bylo uchyceno k ruce drátkem. V dalších dnech nastalo opět cestování, tentokrát do Melk an der Donau. Tam Kraus nejdříve pracoval asi přes měsíc v kuchyni, kde škrábal hnusné shnilé brambory. V té době začínali nad hlavami vězňů létat americké letky, které shazovaly v okolí pumy. Tím, že další Michalova práce byla u brány, poznal esesáky blíže a většinou je popisuje jako bestie. V dalších dnech byli opět v dobytčích vozech zavezeni do Mathausenu. Všichni byli v zuboženém stavu, ale nechtěli zahynout, když už vydrželi tak dlouho. Poslední chvíle Michal Kraus strávil ve třetím táboře Gunskirchen, který spadal pod Mathausen. A zase jen ubíhal den, v poledne půllitr nemožné polévky, kterou jsme ze začátku nesnesli a zvraceli, večer jedna lžíce plesnivých chlebových drobů a rána holí na dobrou noc. Kdo potřeboval v noci jít na záchod, nedostal se obyčejně ven přes lidská těla, mezi kterými nebylo mezer. A jak jednou vstal, nenašel ten svůj proužek místa, kde prve ležel. A ráno nás zase budili ranami gumovými hadicemi. Celý den stát venku nebo sedět v blátě, dívat se na bídu a hrozná divadla kolem jako byl sport. Vězňové musili běhat dokola a na povel lehnout na zem, opět vstát a běžet a tak to šlo dále. Kdo již dost rychle nepadal, byl 23

24 zbit a těžkými botami esesáků rozdupán. (Kraus, s , 2012) Takhle popisuje Michal Kraus každodenní rutinu v táboře Gunskirchen. Každý den se zabývali otázkou, co s nimi bude, přece jenom byli v přechodném táboře. A pak to přišlo, dalším cílem jejich putování byl Wels. Po čtyřech dnech vyčerpáni z chůze konečně přišli do onoho tábora. Nacházel se uprostřed lesa, kde byly postaveny sruby s hliněnou podlahou, bez pokrývek a jen s malinkými okny. Michal tábor popisuje slovy: Ano, to je ten tábor mrtvých, zapomenutý mezi stromy hustého lesa, bez vzduchu a slunce. Kolem baráků jsou jen ohromné kaluže. Vzadu primitivní latrína, toť vše. (Kraus, s. 67, 2012) O jídle se ani nemá cenu bavit, denně troška polévky a to bylo vše. Skoro každý zde měl vši, všichni byli na pokraji smrti, všude se válely mrtvoly. Psal se den 6. května 1945, kdy esesmani konečně odjeli s bílou vlajkou. To mohlo znamenat jediné SVOBODU! Většina se nemohla ani radovat, jak byli vysíleni. Další den se ti, co byli schopni, vydali na cestu. (Kraus, s. 68, 2012) Čtvrtý a zároveň poslední díl těchto zápisků popisuje setkání s Američany, první stravu přeživších a nemocnici, kde Michal strávil několik měsíců. Nemohl nic jíst, neustále seděl na záchodě, všichni si mysleli, že to nepřežije. Nějakým zázrakem se z toho však dostal. Den ode dne byl v lepší a lepší kondici, tak se rozhodl z nemocnice utéct, aby co nejdříve mohl dojet domů, kde doufal, že uvidí i svou maminku. První zastávka byla v bývalém koncentračním táboře Linci, kde se všichni registrují a jsou dezinfikováni. Cesta pokračuje parníkem po Dunaji. Dojeli k hrázi v Melku, kde bylo několik ruských člunů. Zde zůstali několik dnů, až než je zavedli na nádraží, odkud pokračovali svou cestu už v osobních vagónech. Do Bratislavy se muselo pokračovat pěšky, protože trať byla rozbitá, jednalo se asi o 100 km. Po třech dnech Michal s kamarády do Bratislavy došel, zůstali několik dnů a poté pokračovali do Prahy. Díky korespondenci zde Michal po nějakém čase zjistil, že maminka již není mezi živými. (Kraus, s , 2012) Každý by si měl udržovat svou paměť v bdělosti proti všem projevům rasové nenávisti, národní nadřazenosti, netoleranci a nenávisti. (Kraus, s. 6 94, 2012) 3.2 Deník Anny Frankové Anna Franková se narodila 12. května 1929, měla o tři roky starší sestru Margot. Do čtyř let bydlela se svou rodinou ve Frankfurtu. Protože rodina byla židovského původu, po zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem utekla postupně do Amsterdamu. Obě děvčata se brzy naučila holandštinu a nastoupila do školy typu montessori. Její otec Otto Frank se stal 24

25 ředitelem nizozemské společnosti na výrobu marmelády Opekta, kde zaměstnanci byli zároveň přátelé rodiny. Jejich život probíhal pod neustálým napětím, protože zbylá rodina zůstala v Německu. (Frank, s. 5 12, 1992) Od května roku 1940 se poměry začaly zhoršovat i v Holandsku, nejdříve válka, pak kapitulace a nakonec Němci vpadli na území Holandska. Pro Židy tímto začala nejen hmotná bída, ale byly zavedeny protižidovské zákony. Židé musejí nosit židovskou hvězdu, Židé musejí odevzdat jízdní kola, Židé nesmějí jezdit v tramvaji, Židé nesmějí jezdit v autě, ani soukromém, Židé smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin, Židé smějí jen k židovskému holiči, Židé nesmějí od 20 hodin večer do 6 hodin ráno na ulici, Židé nesmějí do divadel a do kin a nesmějí se zdržovat ani na jiných místech určených k zábavě, Židé nesmějí na plovárny a stejně tak na tenisová, hokejová a jiná sportovní hřiště, Židé nesmějí veslovat, Židé nesmějí na veřejnosti sportovat, Židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě, ani u známých, Židé nesmějí navštěvovat křesťany, Židé musejí chodit na židovské školy a podobně a podobně. (Frank, s , 1992) Anna Franková dostala ke svým třináctým narozeninám deník. Od 12. června 1942 si do něj začala psát. V úvodu deníku Anna popisuje své každodenní činnosti a starosti, jaké jen může třináctiletá dívka mít. Svůj deník začala psát hlavně z důvodu, že neměla žádnou přítelkyni, a také si myslela, že papír je trpělivější než většina lidí. Přála si tedy, aby deník byl její přítelkyní, kterou nazvala Kitty, které píše dopisy. (Frank, s. 15, 1992) Dne 5. července 1942 sestře Margot přišlo předvolání od SS. A tak začalo balení nejnutnějších věcí do úkrytu, do kterého se o den později přestěhovali. Zadní dům budovali několik měsíců, naváželi tam několik domácího zařízení a hlavně prádla. Místnosti ještě nebyly úplně zařízené, protože do zadního domu chtěli odejít až 16. července. O tomto plánu se Anna pořádně dozvěděla až po cestě do něj, kdy zjistila, že úkryt se nachází v domě, kde má otec firmu. Dům má tři patra, v prvním patře je velká obchodní místnost, skladiště a kanceláře, odtud vedou schody do druhého patra, kde jsou další kanceláře, vede tam však ještě dlouhé, hodně příkré krkolomné schodiště, které vede k druhému východu na ulici. Nikoho by nenapadlo, že se za dveřmi nachází tolik dalších místností, což bylo ideální místo na skrývání. Třetí patro později k úkrytu taky využili. Před vchod později postavili otáčivou skříň, která se dá otevírat jako normální dveře. Němci totiž prováděli v té době hodně domovních prohlídek. O tomto plánu věděli čtyři jeho zaměstnanci, a to Victor Kugler, Johannes Kleimen, Miep Giesová a také stenotypistka Bep Voskuijlová, pomáhali jim ještě manžel Miep, Jan Gies a Johannes Hendrik Voskuijl, což byl otec Bep. Na sousedy 25

26 si rodina vymyslela, že odjela do Švýcarska. Další týden se do domu naštěhovali manželé van Daanovi (pravé jméno je však van Pelsovi) se svým synem Petrem. (Frank, s , 1992) S Petrem Anna ze začátku moc dobře nevycházela, přišel jí nudný a stydlivý. S postupem času však našli i společnou zálibu, a to v převlékání. Petr si oblékal matčiny šaty a Anna zase oblek, čímž se kolikrát bavili i několik hodin. Dívat se z okna měli přísně zakázáno, vycházet ven už vůbec nemohli. Přes den museli všichni chodit a mluvit potichu, aby je náhodou nebylo v kancelářích slyšet. Anna tuto bezmoc popisuje slovy: To, že nesmíme nikdy ven, mě skličuje přece jenom víc, než mohu povědět, a mám děsný strach, že nás najdou a pak zastřelí. To je ovšem méně příjemná vyhlídka. (Frank, s. 26, 1992) Život v úkrytu nebyl jednoduchý, žili ve skromných podmínkách. Například neměli vanu, tudíž se museli mýt ve džberu, teplá voda však tekla jen v kanceláři, a tak se museli střídat. Ale protože je každý z nás úplně jiný a jeden se stydí víc než druhý, vybral si každý člen rodiny na koupání jiné místo. Petr se koupe v kuchyni, přestože jsou v kuchyni skleněné dveře. Když má v úmyslu se vykoupat, každého osobně navštíví a sdělí mu, aby v příští půlhodině nechodil kolem kuchyně, tak Anna popisuje koupání Petra. (Frank, s. 39, 1992) Mnohokrát je v zápiscích popisováno, jaký měla Anna vztah se svou matkou, moc dobře spolu nevycházely. Matka podle ní ani neví, co si myslí o nejobyčejnějších věcech. Myslí si, že jí rozumí jen otec. Bez něho by to v úkrytu určitě nevydržela. Dokonce ve svých zápiscích uvedla: Umím si představit, že matka jednou umře, ale kdyby měl táta jednou odejít, to bych nevydržela. (Frank, s. 41, 1992) Dne 17. listopadu 1942 se do úkrytu nastěhoval osmý člen, a to zubní lékař Alfred Dussel (neboli Fritz Pfeffer, což je jeho pravé jméno), do úkrytu ho dovedla Miep spolu s panem Kleimanem. Po příchodu dostal hned domovní řád, jak se chovat v zadním domě, který napsal van Daan. Pan Dussel všem přišel jako příjemný muž, pokoj mu byl udělen společně s Annou. Ta mu vše ještě jednou vysvětlila. Na oplátku jim vyprávěl, jak to vypadá venku. (Frank, s , 1992) Několikrát se stalo, že slyšeli zvuky, jako by se k nim někdo dobýval. To se potom všichni chlapi přemístili dolů na schody a čekali, co uslyší, zatímco děvčata vyšla do třetího poschodí, do ložnice van Daanových, a čekala, co se bude dít. Naštěstí to vždy byly jen plané poplachy. Anna ve svých zápiscích také často popisuje, jak se stala ženou a zamilovanost do Petra. Detailně popisuje svou touhu po milostném životě, je přesvědčená, že je na to už 26