Na návštěvě u sochaře Zdeňka Macháčka

Transkript

1 K O N E C S V Ě T A N E B O Z T R A C E N Ý R ÁJ? Na návštěvě u sochaře Zdeňka Macháčka Úzkou asfaltkou po úbočí zalesněného kopce, místy nad příkrými srázy, stoupáme vzhůru a cesta se nám zdá mnohem delší, než se dočtete ve Wikipedii. Cílem je malá víska, čítající snad jen kolem dvacítky obyvatel, srostlá s lesem a zahradami. Za poslední chalupou, ztrácející se v zeleni, otevírá se před námi fascinující pohled. Z cesty vcházíme na zelený koberec oblého vrcholu kopce, děleného lehce ohradami z kulatiny, vstříc odpolednímu slunci. Přivíráme oči a měříme dálky přes hluboké svratecké údolí k protějším lesům, za nimiž vedou cesty k srdci Vysočiny. Po tomto malém zastavení se vracíme mírným travnatým svahem kousek zpět řekněme za dalším zážitkem. Jsme v Křížovicích. Tak se jmenuje toto kouzelné místo nad Doubravníkem v přírodním parku Svratecká hornatina. A docela lze pochopit (i závidět) životní rozhodnutí žít a tvořit v souladu s přírodou právě tady.

2 Cestou vlídných návratů Je to už přes čtyřicet let, co nestor sochařů Zdeněk Macháček emigroval z města a splnil si tak do značné míry klukovský sen: stát se Robinsonem, a začít z ničeho, jak říká při vzpomínce. Dobrodružné knížky i přírodovědné filmy, na které chodíval s tátou, prázdniny, trávené na venkově v symbióze se vším živým, co tenkrát k venkovu patřilo jak by to mohlo neovlivnit chlapce, jemuž múzy štědře nadělily citové vnímání a srdce uložily do správného místa? Jak jinak by mohl vyrůstat a rozvíjet se člověk řekněme přiléhavě do podoby pevného kmene dubu? Sedím ve starém křesle proti muži, který už vykročil vstříc devadesátce. V rukou přidržuje hrníček s kávou, v očích vlídnost a laskavost. Jeho tvář rozhodně neodpovídá zmíněnému věku, je naopak vizitkou člověka, který si uchovává duševní svěžest, nadhled, kupodivu i skromnost přesto, že na životní cestě umělce dosáhl skutečného mistrovství. Prostorná místnost s velkou knihovnou, která je zřejmě obývacím pokojem a pracovnou současně, nese patinu let. Těžištěm je dlouhý masívní konferenční stůl, jemuž tvůrce jak jinak ponechal přirozený tvar mohutného kmene stromu. Zvláštní atmosféra pro vzpomínky a návraty. Za okny slunce, lehce se houpající větve stromů, tady zvláštní klid a mírné šero, v němž se zastavuje čas. Jsou to především návraty do dětství, jež se v dobrém i zlém prolíná životem každého z nás. Do dětství, z něhož čerpáme a k jehož ideálům bychom se rádi vrátili. Komu se však podaří natolik sáhnout zpět, aby uchopil a dokonce realizoval dávné dětské touhy? V případě Zdeňka Macháčka to znamenalo vzdát se veřejného života, opustit městské pohodlí se vším všudy, a odejít do ústraní takřka na konec světa. Tam si zvolil nový domov, ten však nespadl jen tak do klína. Polorozpadlá chalupa ve vesničce, určené ZDENĚK MACHÁČEK (1925), pevný dub, výška asi 165 cm Výhled z vrcholu křížovického kopce. Foto: Dagmar Petrášková 5

3 k zániku... Bylo třeba hodně úsilí a práce. A také vrátit se k venkovu pokud možno v podobě zažité v mládí včetně chovu koní, nebylo nejsnadnější. Koňské sedlo však přetrvávalo, a příroda oplácela v té nejčistší podobě. Od lodiček z kůry k létavicím Byly mi asi tři roky, když jsem dostal malou kudličku. Měl jsem z ní velkou radost a okamžitě jsem se pouštěl do všeho, do čeho se jen dalo řezat nebo rýt, vzpomíná Zdeněk Macháček, a s úsměvem dodává: Byla to i futra dveří. V tu chvíli se maně ohlížím a prochází mnou zvláštní pocit. Pravou zárubeň dveří do místnosti překrývá totiž masívní, tmavá dřevořezba. Kolik neuvěřitelných let uplynulo od okamžiku, kdy měl poprvé byť ten nejjednodušší řezbářský nástroj, v dětských rukou? Ke skutečně prvním dílkům patřily lodičky z akátové kůry. Od nich se tedy rozvíjela řemeslná zručnost a vzrůstající touha po zachycení tvaru, po vyjádření pocitu a obdivu k němu, se snahou předat tento obdiv dál a podělit se o něj. A inspirace pro člověka s touto vnitřní potřebou, která ho táhne za poznáním kamkoliv, vždy byla a je všude. Ve městě tak jako na venkovském dvoře, ve stájích a polích, i pod mořskou hladinou, prostě ve světě zvířecím i lidském odtud například plastiky s náměty zvířat a posléze cyklus ženských postav, kterými se Zdeněk Macháček představil v mládí brněnské výtvarné veřejnosti, s již osobitým rukopisem. Nekonečným zdrojem je ovšem především krajina se svými živly větry, dešti, bouřkami. Lesy a louky, kopce oblé i příkré, strmé stráně... Krajina, která ho nesmírně zaujala, a z níž vznikla řada dalších cyklů, přičemž tento tématický proces zdaleka nekončí. Mezitím se rodí řada nových plastik i monumentálních soch v ateliéru i pod širým nebem a přicházejí další podněty. Pramení z odvěké touhy člověka vzlétnout, vznášet se... To lze prožít nejen ve snu, říká Zdeněk Macháček, a dělí se o úžasné pocity z jízdy v koňském sedle, odkud, jak se ostatně říká, je svět nejkrásnější. Docela jinak vidíte kraj kolem a před sebou, vzdálené obzory... Zvláště pak ve větru, kdy se stromy ohýbají, a kůň vás cvalem unáší cestou necestou, máte pocit, že letíte... Jednou v takovém okamžiku mi náhle došlo: Vždyť já se skutečně nad krajinou vznáším! VĚČNÁ TOUHA, topol, výška 450 cm, 1997 BLAŽENÝ LET, jilm, délka 450 cm,

4 5

5 Závratný pocit lehkosti a volnosti zhmotňuje sochař do podoby létavic, z nichž vzniká další rozsáhlý a obdivuhodný cyklus povětšině s žertovným podtextem... Snažím se v lidech probouzet podobné pocity, jaké prožívám sám. A aby nebylo třeba nic dlouze vysvětlovat, dodává. V té souvislosti mě napadá zeptat se, jak vnímá obvyklá hodnocení, zkoumání a rozebírání uměleckého díla? Odpověď je jednodušší, než jsem očekávala: Pousmání, mávnutí ruky a prosté Já to nečtu. P Ř E L E T I I, jilm, lípa, 98 x 56 x 20 cm, 1994

6 z cyklu DUŠE STROMU V., smrk, 89 x 46 x 24 cm, 2013 KRAJINA VÍTĚZNÁ, mořený topol, 240 x 88 x 42 cm, 1973

7 Obdivuhodné krajiny V těsném sousedství chalupy, pod střechou někdejší stodoly, se nachází ateliér, a svým způsobem tam už léta žije Galerie z ruky. Přiléhavý název pro toto místo, kam na vernisáže autorských výstav a zajímavé kulturní programy neváhá vážit cestu mnoho přátel a milovníků umění někdy i ze značných vzdáleností. Nutno dodat, že majitelkou galerie je manželka sochaře, Stanislava Macháčková. Tak vidíte, říkám si, její muž se uchýlil do ústraní před světem, a ona svět přivádí k němu. Je to ovšem svět obohacující, přátelský a občasný. Zdeněk Macháček tady rovněž pořádá v pětiletých intervalech autorské výstavy, v části galerie je možné zhlédnout stálou výstavu jeho tvorby. Tam nyní procházíme úzkou cestičku vrostlou do keřů a řekněme i břečťanovým světem zvláštní dojmy tady na vás prostě dýchnou snad na každém kroku... Galerie v prostém, přírodním dřevěném stylu, poskytuje právě dostatek ticha a klidu k soustředění a prožitku. Zastavuji se (mám se přiznat, že s jistým dojetím?) před dřevěnými krajinami. Větrnými, rozevlátými, drsnými i strmými, modrými nebo zelenými... Před Krajinou plachetnicí, nebo úžasně zbarveným Podzimem na Vysočině. Očarování přírodou, jejími náladami, proměnami, se promítá do většiny Macháčkových plastik v nejrůznějších variacích. Melodii větru ztvárnil například do podoby píšťal, smutek nad nešetrným přístupem k přírodě vyjádřil v cyklu Umučené stromy, nebo v plastice Konec jilmů v Čechách, kdy nejen u nás, ale i jinde v Evropě podléhaly celé jilmové aleje plošně šířené nákaze. Loni tady řádilo tornádo, zlikvidovalo pás lesa, mohutné smrky. Několik se mi jich podařilo koupit, vysvětluje sochař, odkud další, dosud neuzavřený cyklus Duše stromů. A létavice? Nevím, co k štíhlým pohádkově člověčím bytostem, vznášejícím se prostorem galerie pod trámovou střechou, říci. Když v úžasu zůstanete stát, bývají někdy slova zbytečná zažili jste to? Foto: Lukáš Paulas z cyklu DUŠE STROMU III., mořený smrk, 122 x 49 x 49 cm,

8 B R Á N A M Ú Z, 2006, Křížovice, před galerií

9 24 Hoření galerie U N E B E

10 Galeristka Stanislava Macháčková v expozici Zdeňka Macháčka K R O K O D Ý L, bronz, 26,5 x 22 x 9 cm, 1952 Ateliér pod nebem I přes vysoký věk neustává Zdeněk Macháček v tvůrčí práci. Dokončit cyklus Duše stromů není zdaleka poslední záměr, který chce realizovat. Přiznává však, že několikametrové sochy to už pochopitelně být nemohou. Když prohlížím fotografii, zachycující kmen o průměru téměř dvou metrů a ve srovnání s ním takřka se ztrácející postavu nemohu pochopit, jak vůbec bylo možné lidskou rukou zdolat a k vytčenému obrazu přetvářet tak obrovité hmoty dřeva, byť by měl v rukou sekyry a dláta docela mladý člověk. Nejednu monumentální dřevěnou plastiku Zdeňka Macháčka můžeme vidět na městských prostranstvích, ale tady, před chalupou v Křížovicích, v prostoru malého přírodního divadla, vyjímají se dřevěné sochy docela jinak. Mám dokonce pocit, že patří právě sem více než kamkoliv. Do místa tvůrčího i místa zrodu, s opodál složenými kusy objemných kmenů, čekajících na vdechnutí života. V zeleni vzrostlých keřů a stromů citově ponechaných víceméně vlastnímu rozhodnutí růst a košatit se. V dosahu vévodící asi pětimetrové Brány múz, kterou jsme symbolicky vešli, a také tudy, o hodně bohatší, odcházíme. B Ý K, bronz, výška 10 cm,

11 Ohlédnutí Sochař Zdeněk Macháček, nestor současné výtvarné kultury na Vysočině, oslavil letos v srpnu osmdesát devět let. Narodil se 16. srpna 1925 v Brně, kde také vystudoval reálné gymnázium, poté zoologii a antropologii na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Od dětství se u něho projevoval výrazný umělecký talent, který ho přivedl i ke studiu na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, kterou absolvoval v roce Aktivně se zapojil do brněnského výtvarného života a představil se dřevěnými plastikami s náměty zvířat, krátce na to cyklem ženských postav to už měl svůj výrazný umělecký rukopis. Díky zálibě v potápění a reprezentaci v tomto sportu měl možnost cestovat. Řecká a italská krajina, zejména pak moře bylo novou inspirací, odtud kromě jiného rozsáhlý cyklus Světy ticha. Následovaly další cykly, např. Člověk a příroda, bezpočet krajin v mnoha variantách, a další. Zdeněk Macháček se podílel na založení skupiny Parabola, po přesídlení do Křížovic u Doubravníka na Vysočině se stal členem Horáckého klubu a Sdružení Q. Je zakladatelem a organizátorem mezinárodního sochařského sympozia Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou. Za svoji tvorbu získal Čestné uznání Brněnského bienále, o dva roky později Čestné uznání na výstavě Socha a město v Liberci, v roce 2005 Cenu města Brna a Cenu zakladatele Antropologického ústavu v Brně Vojtěcha Suka. Má za sebou přes čtyřicet samostatných výstav a účast na více jak padesáti kolektivních výstavách doma i ve světě. Jeho díla jsou zastoupena v našich a zahraničních galeriích, jsou součástí soukromých i veřejných sbírek. Lze říci, že výsledky celoživotní tvorby Zdeňka Macháčka jsou výjimečné stejně jako skutečnost, že na prahu devadesátky neopouští náročné kolbiště sochařiny, která vyžaduje kromě tvůrčího nasazení také značnou fyzickou sílu. Vezmeme-li navíc v úvahu, že jeho sochy se rodí z obřích kmenů... A nemálo jich ještě čeká v ateliéru pod nebem na to, až jim ruce sochařovy vtisknou nesmrtelnost. Věra Rasochová F A U N, 2002, Křížovice, před galerií Fotografie, pokud není uvedeno jinak, Lukáš Paulas 26 27