JUGOSLÁVIE A PRAŽSKÉ JARO

Transkript

1 JUGOSLÁVIE A PRAŽSKÉ JARO Jan Pelikán

2 Redakční rada: prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc. (předseda); prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc.; doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.; prof. PhDr. Martin Hilský, CSc.; prof. PhDr. Anna Housková, CSc.; dr. Albert Kubišta; prof. PhDr. Karel Kučera, CSc.; prof. PhDr. Ing. Jan Royt Lektorovali: prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. PhDr. Miroslav Šesták, CSc. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. V Jan Pelikán: Jugoslávie a pražské jaro Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 a vydavatelství TOGGA, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008 TOGGA, 2008 Překlady resumé: Stanislav Tumis, Sandra Vlainić Redakční spolupráce: Věra Marková, Ondřej Pittauer, Iva Sokolová, Anna Vondřichová Obálka a typografie: Jana Vahalíková Foto Oldřich Škácha Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání první, Praha 2008 ISBN (Univerzita Karlova v Praze) ISBN (TOGGA)

3 OBSAH 9 Úvod 21 I. kapitola Titova Jugoslávie v 60. letech, její vztahy s východním blokem 41 II. kapitola Československo-jugoslávské vztahy na počátku pražského jara (leden březen 1968) 55 III. kapitola Rozhovory Josipa Broze Tita v Moskvě v dubnu IV. kapitola Poměr Jugoslávie k pražskému jaru v době stupňování sovětského nátlaku na Dubčekovo vedení (květen červen 1968) 109 V. kapitola Přechodné zintenzivnění kontaktů Jugoslávie a Československa před rozhovory v Čierné nad Tisou 145 VI. kapitola Návštěva Josipa Broze Tita v Praze v srpnu VII. kapitola Reakce Jugoslávie na okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 191 VIII. kapitola Pokus o vytvoření jádra československého exilu v Bělehradu 215 IX. kapitola Zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů po podpisu moskevského protokolu (září 1968) 245 X. kapitola Odvrácení hrozby otevřené roztržky mezi Moskvou a Bělehradem, poměr Jugoslávie ke skomírání obrodného procesu (říjen prosinec 1968) 273 XI. kapitola Oscilace ve vztazích Jugoslávie a Sovětského svazu počátkem roku 1969 (leden březen 1969) 7

4 297 XII. kapitola Stabilizace spolupráce Titova a Brežněvova vedení (duben září 1969) 323 XIII. kapitola Poměr Jugoslávie k Československu po dubnovém plénu ÚV KSČ 335 Závěr 339 Prameny a literatura 347 Anglické resumé 365 Srbské resumé 371 Jmenný rejstřík 8

5 ÚVOD Tři až čtyři desetiletí obvykle historické vědě umožňují zkoumat konkrétní jevy a procesy s dostatečným odstupem. Za tak dlouhé období se zpravidla do pozadí odsunou či zcela setřou nadbytečné emoce, otupí hrany trpkostí, zmírní dobově podmíněná traumata. Ubývá sentimentu, mizí podněty pro ideologizovaný přístup, zvětšuje se prostor pro racionální analýzu. Například i k tak složitému a zpolitizovanému historickému fenoménu jako byla druhá světová válka, bylo možné zhruba v polovině 80. let přistupovat mnohem racionálněji než o dvě dekády dříve. Narůstající časový odstup ovšem na druhé straně mnohdy nejen v kolektivní paměti, ale i mezi profesionálními historiky dále utužuje pokřivené či nesprávné reflexe minulých dějů. Výše řečené ve značné míře platí i o událostech, které jsou ve vědomí české společnosti spojeny s pojmy obrodný proces, pražské jaro, sovětská okupace či počátek normalizace. V roce 2008 žije česká (a pochopitelně i slovenská) populace v kvalitativně zcela odlišné epoše než před čtyřiceti lety. Společnost míří k jiným cílům, potýká se s novými problémy. Aktuální politická realita České republiky s událostmi roku 1968 nijak nesouvisí. Dokonce i z hlediska myšlenkového odkazu je vliv svobodomyslných idejí pražského jara na současnost až pozoruhodně málo patrný. Ještě v první třetině devadesátých let zůstávaly přitom události roku 1968 velmi aktuálním společenským tématem. Jednotlivé proudy politického spektra se vůči nim automaticky vymezovaly. Komise historiků ustavená vládou v roce 1989 bezprostředně po změně politických poměrů dovršovala shromažďování rozsáhlé dokumentace. Část výsledků její práce byla publikována v monumentální, dosud nezakončené edici Prameny k dějinám československé krize Úctyhodný badatelský počin však již příznačně nezavršilo vydání souhrnné analytické monografie. Účelová politická poptávka přestala být aktuální. Zájem společnosti se přesměroval k jiným historickým tématům. Komplex událostí spojený s vývojem v Československu v období pražského jara zůstává i po čtyřiceti letech prozkoumán jen částečně. Česká i zahraniční historiografie se jistě začne s odstupem času a na základě nově zpřístupněných pramenů touto složitou problematikou znovu intenzivněji zabývat. Bude přitom třeba podrobně zmapovat jednotlivé dílčí aspekty československého vývoje v letech Autor 9

6 JAN PELIKÁN monografie zabývající se poměrem Jugoslávie k pražskému jaru by k tomuto cíli rád přispěl. Mezinárodní souvislosti krize v Československu koncem 60. let představují jeden z nejméně prozkoumaných aspektů obrodného procesu a následné normalizace. Vcelku logicky to vyplývá ze skutečnosti, že se zahraničněpolitický rozměr pražského jara v zásadě redukoval jen na vztahy mezi Prahou a Moskvou, respektive koncentroval se na nátlak Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů na Dubčekovo vedení. Vztahy Československa s dalšími kapitalistickými i socialistickými státy nehrály před 21. srpnem, a ani po tomto datu klíčovou úlohu. To ovšem neznamená, že by kontakty vedení KSČ se zeměmi stojícími mimo varšavskou pětku byly bez významu. Bude nutné podrobně analyzovat vývoj bilaterálních kontaktů Československa s jednotlivými státy západní sféry, sovětskými satelity i neutrálními zeměmi. Před historiky stojí i úkol zhodnotit reálný vliv pražského jara na dění v jednotlivých částech Evropy i světa. Pomineme-li vztahy se Sovětským svazem, zůstává úroveň našeho poznání mezinárodních souvislostí vývoje Československa v letech i po čtyřech dekádách dosti skromná. Dosavadní výsledky výzkumu jsou spíše sondami¹ než komplexnějšími analýzami. Platí to i o dále zmíněné Pauerově syntéze a také o rozsáhlých, velmi podnětných statích Jaromíra Navrátila uvozujících každý ze tří svazků příslušného dílu edice dokumentů Prameny k dějinám československé krize.² Jedinou výjimku představuje monografie rumunského historika Mihaie Retegana, který se pokusil detailním způsobem zmapovat přístup Ceauşeskova režimu k pražskému jaru.³ Reteganova nesporně hodnotná práce se však opírá jen o omezený okruh pramenů a ponechává dosti široký prostor pro další podrobnější analýzu mnoha významných aspektů jím zkoumaného tématu. 1 Např.: L. PAJÓREK, Polsko a pražské jaro 1968, Soudobé dějiny, r. 3, 1996, č. 2 3, s ; P. BLA- ŽEK L. KAMIŃSKI R. VÉVODA (eds.), Polsko a Československo v roce Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Varšava, září 2003, Praha 2006; I. SKÁLOVÁ, Podíl Bulharska na potlačení pražského jara 1968, Praha 2005; L. PRIESS V. KURAL M. WILKE, Die SED und Prager Frühling Politik gegen einen Sozialismus mit menschlichem Antlitz, Berlin Prameny k dějinám československé krize , 4/1, 4/2, 4/3: J. VONDROVÁ J. NAVRÁTIL, Mezinárodní souvislosti československé krize , Brno M. RETEGAN, Ve stínu Pražského jara. Črta k rumunské zahraniční politice, Praha

7 JUGOSLÁVIE A PRAŽSKÉ JARO Postoj Jugoslávie k československému vývoji v letech se pokusili analyzovat již v průběhu první poloviny 80. let dva německy píšící badatelé. Othmar Nikola Haberl se věnoval vztahům Jugoslávie se Sovětským svazem po okupaci Československa. Irene Reuter-Hendrichsová srovnávala přístup Titova režimu k pražskému jaru s jeho postoji ke krizi východního bloku v roce 1956 a k polským událostem let ⁴ Obě práce obsahují řadu podnětů a správných hodnocení. Mají však převážně politologický charakter. Jejich autoři navíc nutně museli vycházet jen z otevřených zdrojů s velmi limitovanou výpovědní hodnotou. O některé významné dokumenty uložené v srbských archivech se ve svém článku věnovaném přístupu Jugoslávie k pražskému jaru opíral profesor bělehradské univerzity Ljubodrag Dimić.⁵ Jeho text, který má víceméně popisný charakter, se v zásadě koncentruje pouze na vývoj v prvních čtyřech polednových měsících. Autor navíc některé události a procesy nehodnotí dostatečně precizně. Posiluje mj. i falešný stereotyp o takřka bezvýhradné podpoře poskytované Titovým režimem reformám prováděným v Praze. Práci na knize původně předcházel můj zájem prozkoumat bezprostřední reakci jugoslávského vedení na okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Brzy jsem zjistil, že seriózní analýza tohoto dílčího tématu není možná bez provedení širšího výzkumu československo-jugoslávských vztahů po lednu 1968 a především bez posouzení přístupu Titovy oligarchie k reformám prováděným v průběhu pražského jara. Tematický záběr zkoumané problematiky se proto logicky rozrůstal. Navíc jsem záhy dospěl k závěru, že poměr Bělehradu k dění v Československu po lednovém plénu ÚV KSČ výrazně ovlivňovaly vztahy Titova vedení k Sovětskému svazu. Jinými slovy: bádání o československo-jugoslávských vztazích v období pražského jara nemá význam bez paralelní analýzy tehdejšího stavu 4 O. N. HABERL, Jugoslawien und die Sowjetunion seit der tschechoslowakischen Krise. Zu einigen Aspekten ihrer Beziehungen, in: K. D. GROTHUSEN O. N. HABERL W. HÖPKEN (eds.), Jugoslawien am Ende der Ära Tito, Bd. 1, München, Wien 1983, s. 1 58; I. REUTER-HENDRICHS, Jugoslawiens Osteuropapolitik in den Krisen des sowjetischen Hegemonialsystems: eine Fallstudie zu der Entwicklungen Ungarn/Polen (1956), der ČSSR (1968) und Polen (1980/1), Baden-Baden LJ. DIMIĆ, Pogled iz Beograda na Čehoslovačku godine, Tokovi istorije, 2005, č. 3 4, s

8 JAN PELIKÁN a vývoje kontaktů mezi Bělehradem a Moskvou. Výsledkem rozšíření okruhu výzkumu je podle mého soudu doplnění a snad i prohloubení našich znalostí o sovětském přístupu k pražskému jaru. V dílčích aspektech tak přispívá ke kompenzaci handicapu způsobeného přetrvávajícím zákazem zkoumání příslušných klíčových dokumentů uložených v moskevských archivech. Za přínos knihy v tomto směru lze například považovat analýzu obsahu Titových rozhovorů s nejvyššími sovětskými představiteli v Moskvě koncem dubna 1968 či rozbor poselství, které si Moskva a Bělehrad vyměnily v prvních týdnech po okupaci Československa. Původně zdánlivě monotematická látka se v průběhu výzkumu rozrůstala do neočekávané šíře. Stál jsem před rozhodnutím, kterým tématům náležejícím do složitého a různorodého komplexu zkoumané problematiky budu věnovat detailní pozornost a která ponechám prozatím víceméně stranou. Při výsledné volbě jsem nejvíce přihlédl k dosavadní nedostatečné úrovni poznání byť jen základní faktografie analyzovaného tématu. Dospěl jsem k názoru, že bez důkladné znalosti širšího politického rámce československo-jugoslávských vztahů nelze zkoumat další závažné otázky s touto problematikou spojené (ohlas pražského jara v jednotlivých složkách jugoslávské společnosti, míra inspirace příkladem Titova režimu při přípravě programu polednových reforem, pomoc Jugoslávie československým občanům, kteří se ocitli na jejím území po 21. srpnu, hospodářské a kulturní vztahy obou zemí atd.). Osu výzkumu tak tvoří detailní analýza politických vztahů na liniích Bělehrad Praha a Bělehrad Moskva.⁶ V knize se dále podrobně zabývám vývojem přístupu jednotlivých proudů působících v rámci jugoslávské mocenské elity k politice Dubčekova vedení a k reformám prováděným v polednovém Československu. Podobu jistého tematického exkurzu má kapitola pojednávající o aktivitě čtyř vysokých československých státních činitelů, kteří se bezprostředně po 21. srpnu zřejmě pokoušeli v Bělehradu vytvořit zárodečné jádro exilu. Jsem si přitom vědom, že podrobný rozbor zmíněných politických a diplomatických kontaktů rozhodně nezvyšuje čtivost textu a bohužel činí výklad poněkud stereotypním. 6 Předmětem analýzy nejsou kontakty Jugoslávie se sovětskými satelity. Postoj Bělehradu k pražskému jaru totiž nijak výrazněji neovlivňovaly. 12