Letní jazzová dílna Karla Velebného očima učitele bicích nástrojů. Thajská angličtina, anglická thajština.

Transkript

1 Letní jazzová dílna Karla Velebného očima učitele bicích nástrojů. Letní jazzová dílna je týdenní interpretační seminář, který v roce 1984 založil Karel Velebný. Když se v roce 1983 výbor České jazzové společnosti rozhodl uspořádat letní interpretační kurzy, byli tímto úkolem pověřeni Karel Velebný a Aleš Benda, kteří spolu vymysleli a k realizaci dotáhli projekt nazvaný Letní jazzová dílna. Za pětadvacet ročníků usedly do jazzových škamen Letní jazzové dílny téměř čtyři tisíce žáků. Z některých se časem vyklubali renomovaní profesionálové (např. David Dorůžka, Petr Dvorský, Jan Knop, Stanislav Mácha, Roman Pokorný, Karel Růžička Jr., Petr Volný ad. Z ostatních se stali více či méně vyspělí amatéři a zasvěcení jazzoví příznivci. Toliko o Jazzové dílně ve Frýdlantu na Liberecku píší její webové stránky Proč by tato akce konaná letos v srpnu už po šestadvacáté měla zajímat učitele základních uměleckých škol? Proč já, učitel bicích nástrojů ZUŠ Ostrava-Hrabůvka jsem obětoval týden svých prázdnin (a také část výplaty) na oltář svého sebevzdělávání? Proč byste to měli dělat vy, moji milí kolegové? Na to se pokusím odpovědět v následující zprávě o mém pobytu v kouzelném městě na samém severu Čech. Thajská angličtina, anglická thajština. Opravdu už si nevzpomenu, kde jsem slyšel následující příběh a zcela jistě něco popletu či na něco zapomenu. Přesná fakta však zde nejsou tolik důležitá jako pointa. Kdysi prý lektorka angličtiny rodilá Američanka navštívila školu. Bylo to někde v Thajsku, možná ve Vietnamu Opravdu nevím. Namátkou se posadila do jedné třídy, a protože neznala místní jazyk, mohla se jen pokoušet dovtípit, oč při výuce jde. Až ke konci hodiny se jí to podařilo zjistit. Jednalo se o výuku angličtiny. Proč nerozuměla ani slovo? Thajské (či vietnamské) učitele učili jiní místní učitelé a tak to šlo donekonečna. Jazyk zdegeneroval jako medvědi množící se celé roky stále dokola mezi sebou v nějaké malé rezervaci. To je scénář, z kterého mám panickou hrůzu po celou moji profesionální dráhu učitele bicích nástrojů. Já jsem už na Letní jazzové dílně Karla Velebného (dále jen LJD) byl. Ještě za totáče. Skvělý lektor Milan Vitoch tehdy ukazoval frekventantům tzv. dvojky. Prostě dvojité údery. Já jsem už tehdy uměl tlačený vír a hrdě jsem jej předvedl v domnění, že dvojky jsou jen jakýmsi polotovarem této techniky. Lektor zavrtěl hlavou a já zcela konsternován jsem nebyl s to zeptat se, v čem je problém. Po týdnu jsem odjel s vědomím že v Ostravě je něco špatně, ale nevěděl jsem co. Po roce jsem se na LJD vrátil s kamarádem Jardou Pašmikem. Konečně jsme pochopili, jak to s těmi dvojkami a dalšími technickými vymoženosti bubeníka je. Jardova babička nám dokonce ušila pytlíky z manchestru plné písku na kterých jsme techniku cvi čili, abychom si byli jisti, že nevyužíváme při hře odrazu typického pro tlačený vír a vlečené dvojky. Budu si teď vyprávění trochu zjednodušovat, ale vidím to tak, že Jarda tehdy dvojky naučil svého učitele a ten je pak učil své žáky. Já jsem se časem stal také učitelem a tuto techniku jsem rovněž učil své žáky. Možná se smějete, ale tehdy nebyl internet, YouTube a výuková DVD. Když jsem po čase prohluboval svoji kvalifikaci a pochyboval o své technické zdatnosti bubeníka, chtěl jsem konzultovat i mé dvojité údery. Ale s kým? Copak vím, kdo má a kdo nemá v sobě mé a Jardovy geny? Rozjet se do Ameriky? Kolega Třos z vedlejší ZUŠ to řešil rázně. Pozval si na seminář ostravského rodáka Marka Patrmanna, který v USA koncertoval. Ani to mne neuklidnilo. Marek je tak geniální hudebník, že se v USA technikou pravděpodobně nijak nezbýval. Prostě hrál muziku. A byl ostravským odchovancem. Nejistota mne hlodala jako bobr vrbovou větev a honila po české republice z workshopu na workshop. Věděl jsem, že pokud nepotkám živého amerického bubeníka, nenajdu klidu. Proč amerického? Budu-li chtít studoval akupunkturu, pojedu na Dálný východ. Za tajemstvím mistrovské přípravy špaget do Itálie. Za jazzem do Ameriky. 1

2 Gary, moje Marcelka a náš pan ředitel. Kdo chodí do divadla, když nemá službu, měl by být zbaven svéprávnosti, říkávali vždy kolegové v divadle, kde jsem kdysi hrával. To když přistihli některého z kolegů jak sedí na představení mezi diváky. Prostě se jim zdálo pošetilé, aby se někdo zajímal o svoji práci v době osobního volna. Jestli patříte k těmto posměváčkům, milí čtenáři, raději nečtěte dále. Pokud se však domníváte, že hudba či učení na ZUŠ není lopota od které je nutno prchat kdykoli to jen jde, pokud si myslíte že je to nejen dřina ale i hobby, jste moji lidé. Když jsem došel k závěru, že nechci mým žákům přednášet tu thajskou angličtinu a že se nespokojím jen s ukázkami technik z internetu a výukových DVD, musel jsem hledat cestu ke zdroji vědomostí z první ruky. Na cestu do USA nemám dosti jazykových znalostí, času a financí. Rozhodl jsem se tedy obětovat část mých prázdnin a úspor na sebevzdělávání tím nejpřístupnějším způsobem. Věděl jsem však od známých, že na LJD ve Frýdlantu učí nefalšovaný (a vynikající) americký bubeník Gary Rissmiller. Vím, že nyní máte několik důvodů, proč na LJD nejet. S prvních z nich vám nepomohu. Máte-li rodinu, kterou nechcete šidit o svoji přítomnost o prázdninách, je to v pořádku a nejde s tím nic dělat. Moje dcera je však už dospělá mladá dáma, která mne už dávno nepotřebuje stále mít u sebe a moje přítelkyně Marcelka je tak chápavé a tolerantní stvoření, že jsem se s ní hladce domluvil na tom jednom odděleném srpnovém týdnu. Ona na Křivoklátsko s dámskou jízdou, já za Garym do Frýdlantu. Je zde však jiná potíž. LJD není levná záležitost. Počítejte přibližně se čtyřmi tisíci za kursovné s ubytováním a s další necelou tisícikorunou za jídlo. Jste-li trumpetistou či houslistou, vláček vás tam doveze. Máte-li však kontrabas či bicí soupravu, bez auta nelze. To jsou další výdaje. Už jsem začínal přemýšlet, kde si na LJD půjčím peníze když tu zasáhl pan ředitel naší ZUŠ s nápadem, že mi z fondu FKSP může škola vypomoci podobně jako na moje předloňské Chorvatsko. Ba ještě ochotněji, když se jedná o vzdělávání učitele. Slovo dalo slovo, jeden telefonát na vedení LJD a už poštou cestovala faktura kterou škola proplatila. Nuže kolegové, máte-li doma Marcelku, promluvte ještě s panem ředitelem a můžeme se ve Frýdlantu potkat za rok ve větším počtu! Favorit plný rytmiky. Měl jsem veliké štěstí, že vynikající kontrabasista jedné jazzové kapely z Frýdku-Místku měl místo ve své luxusní a hlavně nezdolné Škodě-Favoritu. Složili jsme se na benzín (necelých 1000,-Kč na osobu) a už se nakládalo. Pravou část vozidla zabírala basa Máňa, já seděl za basistou Zdeňkem a kufr a další volné prostory vozidla vyplňovala dětská bicí souprava zapůjčená naší ZUŠ. Bubeníci si na LJD totiž musí vzít vlastní bicí soupravu, aby mohli při výuce hned zkoušet hrát vysvětlovanou látku a také bubnovat v kapelách, které na LJD vznikají. Vysvětlím později. Pro potřeby výuky většinou stačí velký buben s pedálem, malý buben na stojanu, Hi-Hat a stolička. K zahození není ani činel RIDE. Pro potřeby kapel je efektnější a zábavnější dovézt alespoň o trochu bohatší bicí soupravu. Dílna logicky nemůže poskytovat nástroje pro tolik bubeníků. Letos jich bylo přihlášených údajně 14 i když skutečný počet v různých dnech kolísal. Já jsem zvolil druhou variantu. Vzal jsem si kompletní bicí. Našt ěstí má ZUŠ vlastní fantasticky znějící Yamaha Manu Katche Hipgig junior Kit, což je velmi kvalitní souprava pro děti. Pro jazz je díky svým rozměrům) zcela vhodná i pro dospělého hráče. Hardware je totiž plně funkční a není menší než hardware soupravy pro dospělé. I tyto malé bubny se do auta ke kontrabasu a dvěma osobám jen stěží vešly. Jízda z Ostravy do Frýdlantu není krátká. Trasa činí asi 370 km. Chvíli jsem si zvykal na Zdendův styl jízdy kdy levou rukou rasantně točil volantem zatímco pravou chytal kácející se basu Máňu, nicméně do Frýdlantu jsme dojeli včas a ve zdraví. 2

3 Pouliční učitelé češtiny a studenti angličtiny. Po skvělém obědě v Snacku na frýdlantském náměstí jsme se začali zajímat o to, kde složíme své jazzové kosti a nástroje. Je krásně paradoxní, že dekadentní západní kultuře jazzu poskytla přístřeší ta nejsocialističtější stavba, jakou jsem kdy viděl. Restaurace Beseda byla očividně stvořena pro tancovačky ke Dni horníků a na Mezinárodní den žen. Po celý týden nám však byla milým téměř domovem. Před Besedou už čekali dva lidé. Později jsme se dověděli, že to byli američtí lektoři vokalisté Lee Andrew Davison a Skip Wilkins. Kdysi můj malý synovec Jonáš potkal na ulici Afričana a obdivně řekl svému tátovi: Jé, černoušek. Nevím, co by řekl na Lee Andrewa, protože to je nejsympatičtější černoušek, jakého jsem kdy potkal. A to jsem ještě nevěděl, jak si užívá jazzového zpěvu! Lee i jeho neméně příjemný rodák byli posedlí studiem českého jazyka. Slovo dalo slovo a oba Američané přímo s masochistickou rozkoší artikulovali řeřicha a jako na horské dráze sjížděli skloňování českých sloves v čase minulém. My jsme na oplátku oběma lektorům bezostyšně nabízeli ke komunikaci naši neumělou angličtinu. Brzy dorazil velekněz jazzové dílny, organizátor Ing. Aleš Benda. Pokud máte pocit, že organizace složitého podniku, koordinace desítek lidí a odpovídání na stovky (někdy ne příliš inteligentních) dotazů musí být nutně spojeny s nevrlou odměřeností, u pana Bendy na to klidně zapomeňte. Celý ten neuvěřitelný moloch Letní jazzové dílny zvládal s noblesním humorem a nonšalantním přehledem. Dodnes jsem to zcela nepochopil. Začal zápis dorazivších frekventantů. Já a Zdeněk jsme se zajímali především o archy se seznamem kapel. Ze zkušenosti jsem věděl, že každý lektor zakládá pro období LJD svoji kapelu. Nefunguje to tak, že by například trumpetista pan Hnilička měl trumpetový orchestr, nebo že by se v Růžičkově třídě za dvěma křídly tísnilo osm klavíristů v bizarní masové hře. Je to jinak. Každý lektor hledá (až na jisté výjimky) totéž: Bubeníka, basistu, klavíristu, kytaristu a členy dechové sekce. Požadavky lektorů se často různí podle předem připraveného repertoáru kapely. Já a Zdenda jsme k archům přistoupili každý po svém. On s idealistickým snem zahrát si v kapele kterou bude osobně řídit jeho basový bůh Jozef Fečo, já se zchytralým kalkulem. Bylo mi zcela lhostejné, u koho budu hrát, jen hlavně aby sídlo lektora kapelníka bylo přímo v Besedě centru veškerého dění. Ostatní lektoři měli totiž svá jazzová hnízda v různých budovách po celém Frýdlantu a já jsem si chtěl ušetřit stěhování bicí soupravy. Budiž mi omluvou moje operovaná meziobratlová ploténka, i skutečnost, že auto bude potřebovat Zdeněk na stěhování kontrabasu. Z mojí vypočítavosti vzešel další nečekaný užitek. Kapelu, která měla zkoušet v Besedě vedl Pavel Razím, můj budoucí lektor. Čas ukázal, že jsem získal pohodového (ale i náročného) kapelníka. Klapky na uších, oči na stopkách. Málokdo nezasvěcený si umí představit jak výuka na LJD vlastně probíhá. Znám případ, kdy frekventant jiné jazzové dílny (na území bývalého Československa vím o třech) po dvou dnech odjel jsa zklamán že se mu nikdo osobně nevěnuje. Takto dílna nefunguje, moji milí. Výuka je kolektivní, je třeba se lektorů ptát a umět pozorovat. Bubeniště Jazzové dílny Karla Velebného nebylo na náměstí (jak možná někteří veteráni pamatují), ale ve vinárně zmíněné restaurace Beseda. Vinárna je samozřejmě po dobu LJD mimo provoz neboť jasných hlav bylo opravdu zapotřebí. Lektoři se střídali. Chvíli vyučoval Pavel Razím, potom nastoupil Gary Rissmiller. Lektor předvedl nějakou problematiku například skupinky osmin po čtyřech notách s akcentem a žáci s lektorem hromadně tento pattern hráli. Když byl problematika složitější a bylo třeba individuální kontroly, hrál každý žák dva nebo čtyři takty předávajíc pomyslný štafetový kolík hry bez přerušení dalšímu. Bicí soupravy byly ve vinárně, pardon učebně, rozestaveny do šišaté elipsy tak, aby všichni viděli na všechny. Já byl jako správný šplhoun a nejstarší žák hned po levici lektorově. To mělo výhodu, že jsem lektorům viděl hezky do kuchyně ale také nevýhodu při individuálním přehrávání příkladů. Hrálo se ve směru hodinových ručiček a já jsem byl vždy 3

4 tím, který začínal aniž by se mohl poučit z chyb předchůdců. Řeknu vám, někdy jsem se pěkně zpotil. Při hromadné hře se budova otřásala zvukem (přibližně) čtrnácti bicích souprav. Traktoristické klapky na uši (tzv. Otíky) opravdu nebyly k zahození. Velmi mne zajímala problematika držení paliček. To je otřelé téma, které mne na workshopech často přivádí k zuřivosti. Většinou se totiž někdo z posluchačů zeptá na to, jak má držet paličky. Lektor se toho vděčně chytí a seminář se zaplácá tím co všichni už dávno vědí. Na LJD bylo skvělé, že lektoři se zabývali hudbou. Nikoli technikou. Na techniku jste se mohli zeptat třeba o pauze a nikdy nikdo nebyl odmítnut či odbyt. Já jsem si studium držení paliček užíval, aniž by to kdokoli tušil. Když vedle mne seděl Pavel Razím, se zájmem jsem sledoval jeho francouzské držení vycházející ze školy slavného Pražského pedagoga Miloše Veselého. Třebaže jsem francouzským držením (s palci rukou nahoře) donedávna hrával, zajímalo mne zda Veselého žáci mají nějaké specifické pohybové postupy při úderu, ale zjistil jsem že se Pavlova hra od mé asi nikterak neliší. Oči na stopkách jsem měl, když za maličké lektorské bicí Sonor usedl Gary. Hrál držením na které jsem přibližně před rokem přešel, nemaje ke studiu nic než DVD školy a YouTube. Jeho tzv. free držení (nazývané v českých zemích také americké ) je na pohled lajdácké a neučesané. Ukazovák ochable visí přes paličku a neobjímá ji (jako jsme zvyklí z držení německého) a dotýká se jí nikoli posledním ale předcházejícím ohybem tohoto prstu. Palec paličku zboku přidržuje, a třetím bodem stabilizujícím polohu paličky v dlani je ohnutý prostředník. Palička není v ose loketní kosti jako u francouzského či německého držení, ale svírá s ní určitý tupý úhel. Dlaň je obrácena k bláně, jako u německého držení, ale ne tak důsledně. Gary také používal Moellerovu techniku založenou na vláčném vlnitém pohybu celé paže, která je také už delší dobu předmětem mého zájmu. Tyto věci se stěží popisují takto na papíře. Myslím že dobře víte, o čem píšu a pokud nevíte, navštivte YouTube a zadejte do vyhledávacího okénka text Jim Chapin on the moeller technique. Brzy pochopíte vše pod dohledem mistra. Rok pro pilné, doživotí pro lenochy. Nezalekněte se zlověstně vyhlížejícího nadpisu této kapitoly. Výuka se neodehrávala za nějaké nevlídné atmosféry či dokonce, že by za nesplnění úkolu hrozily drakonické jazzové tresty. Jen jsem si spočítal, že pokud budu do příští dílny opravdu cvičit a cvičit, bude mi trvat rok, než aspoň zhruba zpracuji to, co nám lektoři vysvětlili. A pokud makat nebudu, mám do smrti do dělat. Než popíšu některé praktické aspekty výuky, pozastavím se o velmi rozdílné úrovně frekventantů. To bývá když na LJD lákám někoho ze známých zdrojem největších obav. Odpovídají mi často: To víš, že jo. Budu se tam ztrapňovat před nějakými nabušenými jazzmany. To jsou opravdu zbytečné obavy, věřte mi prosím. Věk frekventantů bicího oddělení se pohyboval podle mých odhadů od patnácti, do mých téměř padesáti let. Byli zde lidé, kteří sotva chápali držení paliček a stěží zápolili se základy koordinace končetin, ale také hráči takřka virtuózních kvalit. Majitelé skvělých bicích souprav i méně šťastní držitelé nástrojů jejichž zvuk připomínal spíše plastové kbelíky. Přesto se nikdo nad nikoho nevyvyšoval a lektoři se chovali stejně laskavě a trpělivě ke všem zúčastněným. Zásadou bylo: Zkus si to, i když to zní hrozně. Přikyvováním se ještě nikdo nikdy nic nenaučil, ale díky pokusu třeba i neúspěšnému si hráč uvědomil, co mu nejde a co má cvičit. Potěšilo mne, že ani jeden z lektorů se exhibicionisticky nepředváděl. Už jsem zažil workshop, kde lektor pod záminkou předvedení jakékoli maličkosti (třeba přírazu) sóloval třeba deset minut, aniž by jeho mistrovský výkon jakkoli souvisel s probíranou látkou. Pavel a Gary uměli vše co po nás chtěli, perfektně předvést. Na lekcích to dělali a nic víc, nic míň. To, že jsou lektory více než právem nám s mistrovským přehledem předvedli na pódiu. Při večerních jam session a na lektorských koncertech. Na hodinách však léčili naši bubenickou nešikovnost, nikoli vlastní ješitnost. Inu, kdo umí, ten umí. Jako hráč i jako pedagog. V následujících odstavcích se pokusím vylíčit vám alespoň ve zkratce, co se při výuce dálo. Alespoň některé části výkladu doložím notovými příklady. Dělal jsem si totiž pilně poznámky do skicáku vedením LJD poskytnutého. 4

5 Zpátky k základům. Pokud někdy na LJD pojedete, opravdu vám doporučuji si psát poznámky. Lidská paměť je krátká a dojmů mnoho. Vše jsem poznačil podle sluchu, jakmile lektor látku vysvětlil a zahrál. Pokud toho nejste schopni, vůbec nemusíte být smutní. Pavel Razím psal zejména složit ější rytmy srozumitelně na tabuli. Protože Talent je časopis určený učitelům odborníkům a nikoli bulvárním listem obracejícím se k senzacechtivým laik ům, jistě mi odpustíte následující notové příklady. Kolegové bubeníci zjistí oč na hodinách běželo, kolegové z jiných oborů mohou tento oddíl prostě přeskočit. Pokud znáte školu Akcenty pro bicí soupravu Miloše Veselého, budete ihned v obraze. Neohrnujte ale prosím nos nad jednoduchostí první látky, kterou jsme na hodinách probírali. Jednak je třeba si uvědomit, že jsme byli ztuhlí, trochu nervózní a nejistí, za druhé předvedl-li látku Pavel Razím uvědomili jste si jednu věc: Pro efektní hraní mnohdy není nutné, aby na notovém stojanu byl tlustopis hemžící se kvintolami, rolly a 7/8 takty. Často v jednoduchosti je krása. Nejdříve jsme (po lektorově ukázce) hráli na malém bubnu cvičení, které vidíte v notovém příkladu č.1. Nejdříve všichni dohromady (rychle klapky na uši!) a pak dokola, každý zvlášť. Notový příklad ukazuje hned čtyři modely. My jsme je probírali pěkně postupně. Notový příklad č.1 Trioly s akcenty. Tuto látku zvládali prakticky všichni. Pavel Razím přidal ke každému z těchto patternů velký buben. Zahrání notového příkladu č.2 však už mělo neblahý vliv na stav propocení mého trika, byť jsem mezi frekventanty byl jediným profesionálním hrá čem. Rukokolad zůstával většinou střídavý, zkoušeli jsme však také hraní triol způsobem PPP LLL. Notový příklad č.2 Probrané akcentové modely s velkým bubnem. 5

6 Potom se totéž dálo v osminách. Opět jsme hráli jednoduchou skupinku not s akcentem a opět se později přidával velký buben. V notovém příkladu č.3 uvádím alespoň jednu z možností umístění akcentů. Jistě si sami snadno domyslíte další možnosti, nebo si opatříte (či z archivu exhumujete zmíněnou Veselého školu. Notový příklad č.3 Osminy s akcenty a jejich doplnění velkým bubnem. Možná si nyní mnozí z vás říkají: Fajn. Vytáhnu ze skříně Veselého školy, trochu je opráším a ušetřil jsem hromadu peněz a fůru času. Na jazzovou dílnu nemusím jet. Víte, to byste tam museli být, abyste pochopili můj pocit, že přínos LJD je nesporný. Lektoři vše přesvědčivě předvedou, mají plno příkladů a argumentů pro praktické využití probírané látky a hlavně donutí vás věc zkusit. Jak už jsem naznačoval, jedna věc je moudré kývání jo, to je jasné a věc druhá je pod laskavým ale přísným vedením praktické zahrání látky. Snad mi nyní odpustíte, přeskočím-li při popisu probírané látky nějaký ten den LJD. Pozítří jsme totiž nacvičovali mnohem obtížnější, i když příbuznou problematiku. Bude jednodušší, odbudu-li zde práci s důrazy jedním vrzem. Akcentové patterny hrané na malý buben zůstanou stejné. Změní se rytmus velkého bubnu. Namísto výše uvedeného patternu typického například pro bossa novu s námi Pavel probíral rytmus nazývaný někdy tumbao, používaný například v salse či některých druzích samby. V notovém příkladu č.4 vidíte alespoň jednu z osminových a jednu z triolových variant tohoto groove. Notový příklad č.4 Akcentové patterny s velkým bubnem tumbao. Střídání rukou bylo opět PLPL, jak vidíte v příkladech, zkoušeli jsme však i jiné možnosti, například již zmíněnou variantu PPP LLL u triol a PPPP LLLL u osmin a podobně. Spíše pro zajímavost a jako výzvu do budoucnosti předváděl lektor virtuózní variantu s dvojitými údery, kterou vidíte v příkladu č.5. Jen nemnozí jsme se tohoto úkolu dokázali jakžtakž zhostit, pěkné však bylo to, že ani méně zkušení frekventanti si nepřipadali jako outsideři. Ne vždy jsem na workshopech viděl u lektorů takovýto taktní a citlivý přístup. Notový příklad č.5 Akcentový pattern vyplněný dvojitými údery s velkým bubnem tumbao. 6

7 Zkušenější z vás už asi vědí, co se dá ještě s takovýmito grooves podniknout. Akcentované noty je možno hrát na tomtomy, přidá se šlapaná Hi-Hat a podobně Odpusťte prosím, že jsem se u této látky tolik pozdržel. Je mi natolik blízká, že jsem kdysi na toto téma spáchal skladbičku Concertino pro bicí soupravu s doprovodem symfonických tympánů a velkého bubnu. Noty si můžete prohlédnout či zdarma stáhnout na a pro inspiraci tam naleznete i informativní nahrávky a dokonce video. Concertino bývá pravidelně hráváno na ostravské a brněnské konzervatoři a záznam je z koncertu pro nějž skladbu nastudoval vynikající profesor Státní konzervatoře Brno Ctibor Bártek se svými talentovanými studenty. To jsem však poněkud odbočil. Vše co výše vidíte s důrazy, to s námi na LJD Pavel Razím probral znovu, ovšem s přírazy. Moudře razil heslo: Proč se probírat horami not, když vše co bylo zvládnuto za pomoci akcentů je možno znovu udělat s jednoduchým (i vícenásobným) přírazem. Zvukový efekt je nový avšak noty jsou tytéž. Vzpomeňte na notový příklad č.1 a takto si jej přetlumočte do akcentů. (Viz notový příklad č.6) Vlevo je to, co máte v notách (například Veselého Akcenty ), vpravo je nová aplikace cvičení. Velmi často platí pravidlo jsou-li flamy (přírazy) hrají se na hlavní notě i důrazy. Notový příklad č.6 Využití cvičení probírajícího akcenty jako cvičení na přírazy. U notového příkladu č.6 vás speciálně upozorňuji na jednu maličkost a tou je rukoklad. Pavel Razím nám doporučoval variantu uvedenou nahoře. Důsledné střídání rukou tak, jak je to ve známých etudách Tuzarových. V amerických publikacích (například Modern Contest solos for snare drum by John S. Pratt) se však setkáváme se způsobem uvedeným dole. Nechci zde nyní vysvětlovat proč tomu tak je, ani polemizovat který způsob je vhodnější. Důležité pro mé vyprávění je to, že i když pokročilejší frekventanti toto téma nakousli, Pavel přijal odlišný názor zcela otevřeně a omezil se na vysvětlení, proč volí při hře a výuce svůj postup. V tomto duchu se nesla celá LJD. Nikoli dril, ale dialog. Nemyslete si, že veškerá výuka byla takto školní. Pavel i Gary měli v zásobě i zcela praktickou látku. Pravda ne začátku jedné lekce jsme pilně cvičili rytmickou stupnici (čtvrtky, osminy, trioly, šestnáctiny, kvintoly ), ale konkrétní grooves pro jazzovou a funkovou hudbu na sebe nenechaly dlouho čekat. Nyní i já navyklý svižně zapisovat vše co z bicích nástrojů slyším jsem nevěděl zda dřív psát či bubnovat. Paličky v rukou a tužka za uchem. Zatímco Pavel Razím nás s mistrovským přehledem zasvěcoval do tajů rudimentů a základní koordinace, Gary byl často povolán k výuce konkrétních grooves konkrétních hudebních stylů. Snad nikdy jsem neviděl takového pohodáře. Pokud nevyučoval, mohli jste jej často vidět sedět někde v klidném koutku s jedním pivečkem a nezbytnou cigaretkou, odkud se stoickým klidem pozoroval hemžení jazzové dílny. Brzy jsme měli poznat jeho výbušný temperament, který se vždy projevoval pouze prostřednictvím virtuózně ovládaných paliček a pedálů bicí soupravy. Gary nemluvil mnoho. O češtinu se příliš nesnažil, jeho angličtina však byla srozumitelná asi všem zúčastněným. Gary hlavně hrál a my jej napodobovali. První z grooves, které nás učil by se dal nazvat swingový shuffle. V českých zemích se shuffle rytmus hrává většinou bluesrockově. Houpavý rytmus se hraje pravou rukou na Hi-hat či činel RIDE zatímco levá ruka udeří vždy na druhou a čtvrtou dobu. Gary vyžadoval groove z příkladu č. 7 s tím, že noty levé ruky které nejsou akcentované (s hlavičkami v závorce) se hrají takřka neslyšně jako tzv. ghost strokes. 7

8 Notový příklad č.7 Swing shuffle V následujících řádcích se nebudu snažit o to, abych upřesnil co nás učil Gary a co Pavel a omezím se na stručný výčet látky. Garymu však náleží autorství nápadu, který prosadil a obohatil jím tři odpoledne naší LJD. Nápad spočíval v tom, že se v sále Besedy sešli všichni bubeníci, basisté a klavíristé tedy rytmická sekce a hráli rytmické podklady různých hudebních stylů. Lektoři správné provedení nejdříve předvedli a poté se za nástroji střídali frekventanti. Pokud mne paměť neklame, hrál se již zmíněný shuffle ve skladbě bluesového typu, dále swing na 4/4, swing na 3/4, bossa nova a 4/4 funk. Gary jindy zdánlivě nezúčastněný dbal na to, aby se za bicí soupravou vystřídali všichni jeho svěřenci a aby doprovodný rytmus byl interpretován stylově správně. V žádném případě se nejednalo o jakýkoli dogmatismus, ale bylo nutno vést nás frekventanty k tomu, ať zde neprocvičujeme to co už dávno (a ještě většinou stylově nesprávně) doma hrajeme. Třebaže jsem ostřílený kozák, nemohu říci že se mi před tolika odborně fundovanými zraky netřásly ruce. Velmi zábavné bylo, jak se hráči snažili střídat za nástroji tak, aby sáhodlouhá hudební štafeta ani na okamžik neutichla. Klavíristé a bubeníci to zvládali bravurně. Basisté nám to trochu kazili. Inu, předat takový majestátní nástroj kamarádovi přece jen pár vteřin zabere. Myslím, že na dotaz ředitele LJD Karla Růžičky zda nás tato výuka bavila jsme odpověděli dostatečně důrazně. Ano, bylo to zábavné a poučné. Nyní, po krátkém vyběhnutí z prostor bicárny se vrátíme za naše bubny rozestavěné ve vinárně ve stále větším zmatku. Výjezdy hráčů na zkoušky jednotlivých kapel se začínaly projevovat. Co je však bubeníkovi milejší, než ten jeho malebný nepořádek bubnů a činelů Další problematikou, kterou jsme se z lektory zabývali byla technika nohou. Dvojitých úderů hraných tzv. skluzem lze využít mnoha způsoby. Budiž oběma lektorům ke cti, že i když probírali nové a nové věci, nebylo to nikdy páté přes deváté. Vše spolu souviselo a navazovalo na sebe. K látce probrané v notovém příkladu č. 1 přibyl efektní pattern shuffle hraný právě skluzem na pedálu velkého bubnu. Prohlédněte si notový příklad č.8. Notový příklad č.8 Trioly s akcenty (jedna z možných variant) hrané na malém bubnu a shuffle rytmus velkého bubnu hraný technikou slide (skluz). Procvičována byla i levá noha. Velmi mi utkvěla v paměti Pavlova ukázka osmin šlapaných na Hi-Hat technikou pivot. Bubeník hraje osminy na pedál tohoto nástroje tak, že při poskakování vrtí patou střídavě vpravo a vlevo. Na papíru se to stěží popisuje ale pro hru rychlých not je to technika velmi účinná, byť poněkud nesnadná. Do tohoto pulsujícího podkladu pak může hráč rukama bubnovat cokoli. Pavel moudře zvolil akcentový model, který vidíme v příkladu č.3. Odvoláváním se na již probranou a pochopenou látku tak zabraňoval zmatku v našich hlavách i pocitu beznaděje z nekonečnosti možností. V příkladu č. 9 vidíte vlevo nácvik souhry levé nohy s rukama a hned vedle obtížný groove vzniklý přidáním pravé nohy velkého bubnu. 8

9 Notový příklad č.9 Ostinátní osminy nohou na Hi-Hat s akcentovým vzorcem hraným na malý buben, eventuálně s doplněným velkým bubnem. Ty z vás, kteří znáte školy M.Veselého jistě už jímá hrůza z počtu dalších tušených variant. Jen pro pobavení uvedu některé z nich: Rukoklad může být paradiddlový, ne jen střídavý jako zde vidíte. Akcentových vzorců je obrovské množství, stejně tak patternů velkého bubnu, které zde můžete vkládat. Akcenty je možno hrát na tomtomy. Neakcentované noty na malém bubnu je možno zdvojit dvojitými údery. Představíte-li si Pavla Razíma, jak s lehkostí sobě vlastní vrtí pivotem levou nohou nad pedálem Hi-Hat a předvádí tyto varianty, začnete uvažovat, zda máte právo nazývat se učitelem a zda má smysl vůbec na bicí sahat. Naštěstí celou LJD vládne optimistický duch vyjádřený větou: Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát si. Před chvílí jsem zmínil výraz paradiddly. Mnoho bubeníků jej skloňuje ve všech pádech, mnozí jej dokonce pilně cvičí ale mezi praktickou realizací tohoto rudimentu v kapele a rétorikou kolem této problematiky je značná disproporce. S Pavlem jsme probrali tolik praktických možností kolem pouhého jediného paradiddlu (jednalo se o obvyklý PLPP LPLL), že vyčerpání všech variant by stačilo na celou jednu jazzovou dílnu a dok cvičení do příští. V příkladu č. 10 uvedu aspoň některé z nich. Notový příklad č.10 praktická aplikace paradiddlu. a) Varianty akcentování rukou (výběr) b) Varianty patternů velkého bubnu (výběr) Nevím, kolik z mých spolužáků si uvědomovalo co nám Pavel s nonšalancí salónního kouzelníka předváděl. Mne však jímala hrůza z počtu možností. Ale ne nějakých teoretických možností! Ze skutečných, praktických, velmi efektně znějících možností. Pojďte se nechat jímat hrůzou se 9

10 mnou: Počet použitelných paradiddlů. Nuže buďme při zemi, ty nejzákladnější jsou čtyři. Kombinované paradiddly si necháme na příští život. Tyto čtyři paradiddly krát počet možností umístění akcentů. Já zde uvádím jen malou ukázku možností. Výsledek násobte počtem možností efektně znějících patternů velkého bubnu. Budeme-li rukama rozeznívat malý buben a činel RIDE či cowbell, můžeme šlapat Hi-Hat. Nechcete ještě jednou násobit počtem variant šlapané Hi-Hat? Počkejte, neprchejte. Už s paradiddly vážně končím. Naučte se do příští LJD jen to, co je zde vytištěno a Pavel nás určitě pochválí. Gary možná zabručí to své good. Jak cvičí chobotnice? Nezávislost končetin je snem každého bubeníka. Takhle umět hrát každou končetinou podle čtyř na sobě nezávisle puštěných metronomů, to by bylo. Jak vlastně chobotnice dokáže dělat každým ze svých ramen něco jiného? To by byl bubeník! Gary s Pavlem mne trochu rozčilovali, jak si do všeho co rukama předváděli šlapali druhou a čtvrtou, jak se na jazzmany sluší. Já většinou šlapal všechny čtyři a byl jsem rád zvlášť v případě složitější problematiky že vůbec žiji. Když Gary oznámil, že se bude dělat něco jako rytmická stupnice v duchu jsem se smál. Tu přece mistrovsky ovládám. Ano, sled osmin, triol, šestnáctin, kvintol a podobně jsme později také hráli. Ale ještě předtím mne Gary nevědomky přivedl k propocení trika. Šlapal si svoji druhou a čtvrtou a do toho bubnoval řady not po dvou, po třech, po čtyřech a po pěti atd., ovšem zcela jinak než jsem znal já. Zkuste si to podle příkladu č. 11 Notový příklad č.11 Rytmická stupnice jinak. Já vím, já vím, řeknete to je toho, ale mne to prostě trochu zaskočilo. Takovýchto drobných i rasantnějších útoků na tu nešťastnou lidskou provázanost končetin činili Gary s Pavlem povícero. Uznávám, že v notovém příkladu č. 12 stěží budete hledat přímou provázanost mezi praktickými grooves či breaky a znázorněnou problematikou. Ale jsme přece učitelé a vidíme trochu dále než k nejbližší písničce skupiny Kabát, ne? Vzpomínáte si na varianty akcentů z příkladu č.1? Existují základní tři možnosti, počítám-li i variantu bez akcentů. Všimněte si, že v prvním taktu příkladu č.12 jsou nad řádkem malého bubnu varianty rukokladu a pod řádkem nohou (velkého bubnu a Hi-Hat) jsou varianty střídání šlapané Hi-Hat a velkého bubnu. Dobrá, dobrá, už mlčím. Vím, že vás zase začíná jímat hrůza z počtu možných kombinací. 10

11 Notový příklad č.12 Koordinační cvičení. Poněkud méně teoreticky akademickými ale neméně koordinačně náročnými byly Pavlovy aplikace nezávislosti končetin do praxe. Pojďme se podívat na poslední notový příklad naší exkurze po vinárně restaurace Beseda, kde mladé i obstarší frekventanty zasvěcovali dva vynikající lektoři do tajů bubenického umění. V notovém příkladu č.13 vidíte dvě varianty nádherného ale obtížného groove, který možná znáte od (bohužel již nežijícího) bubeníka kapely Toto. Song se jmenuje Rosanne. První groove je normální, druhý v half time. Pokud jste tedy na LJD přijeli přes svoji učitelskou serióznost lačni efektních bubenických fórků, věřte že nepřijdete zkrátka. Notový příklad č.13 Shuffle groove Po práci legraci. Věřím, že jste po odborném martyriu v předcházejících odstavcích zcela vyčerpáni. Zkusím Vás trochu uchlácholit. Frýdlant na Liberecku leží v krásné krajině která přímo vybízí například k cykloturistice. S velikou lítostí jsem pohlížel na mé krátké opěšalé nohy toužící opřít se do pedálu a hnát se na nízké pahorky v okolí. Také šumící splav v podzámčí vybízel k ochlazení a překrásný zámek zval k prohlídce. Bohužel nebo bohudík mi zájmy (a vlastně i jakési povinnosti) na LJD nedovolily podvolit se těmto tužbám. Úplně jsme však bez světských radostí nezůstávali. Příjemná restaurace Šnek na náměstí nám umožňovala zahnat hlad a žízeň na čerstvém vzduchu venkovního posezení, pizzerie za náměstím nabízela fantastickou pizzu a vynikající pivo Svijany, jídelna v přilehlé uličce umožňovala mezi zaměstnáními LJD rychle, dobře a levně poobědvat. Posezení s hudebními přáteli byla nádherná. Dílna má neopakovatelnou atmosféru, každý se baví s každým a je zcela lhostejné, sděluje-li si jazzové dojmy a poznatky lektor s frekventantem, žáci mezi sebou, Češi s Američany či Němci, saxofonista s basistou. Všichni nalezli společnou jazzovou řeč. Večer se většina jazzmanů scházela v Besedě na jam session. Po zkušenostech z minulých LJD kdy nemístný ostych žáků oddaloval začátek jam session na neúnosnou míru byl zaveden zvyk, 11

12 že lektoři improvizované vystoupení odstartovali. Nevím, nevím, zda to byl dobrý nápad Kdo by sebral odvahu usednout za bicí soupravu po Gary Rissmillerovi či uchopit kontrabas z rukou Jozefa Feča. Nakonec se ale vždy odvážlivci našli a jam session se rozproudila a trvala dlouho do noci. Často mne únava zahnala na lůžko, aniž bych vytrval do konce ale občas jsem se nechal zlákat paličkami lákavě tlačícími na zádech za opaskem kalhot. Sednout za bicí soupravu na jam session bylo někdy činem mírně riskantním. Nemuseli jste se sice obávat, že by se vám někdo poškleboval či vás dokonce z pódia vyhnal. Dílny je prostě dílna a na ní se pracuje a tvoří. Není to výstavka, kam donesete hotové výrobky doma vytvořené. Nicméně se člověk někdy pořádně zpotil. Mne mladší přátelé prohnali hned několikrát. Například když jsem usedl za bicí soupravu v domnění že plánovaný jazzový standard znám a teprve po několika taktech jsem od kytaristy zvěděl, že hrajeme úpravu ve zhruba dvojnásobném tempu a ne v původní swingové ale v téměř brutální funkové verzi. Sice jsem se po chvíli vzpamatoval a nasadil šlapající groove, který sklidil dobré ohlasy. Nicméně těch zvoraných pár prvních taktů jsem v hlavě slyšel po celý zbytek večera. Jindy zase jazzem rozjaření spoluhráči nasadili ve standardu Mr. PC tak vražedné tempo, že jsem myslel že mi upadne pravá ruka. Ale bylo to moc příjemné, zahrát si. Lektoři samozřejmě naše nedostatky vnímali, ale tito bez výjimky chápající a laskaví jazzmani do jam session nikdy frekventantům nemluvili. To byla naše líheň, naše továrnička na jazz. Většina lektorů však byli veselé kopy. Jednou jsem usedl vedle jednoho z nich a byl jsem počastován skvělým vínem z jeho vlastních zásob. Navázali jsme rozhovor a on mali čko žertoval na účet bubeníka trápícího se na pódiu. No vida, to to nešlape, prohodil, ovšem tak, abych to slyšel jen já. Po chvíli dodal: To už musí být jó bubeník, aby bylo lepší když tam je, než když tam není. Já z dřívějška věděl, že to je laskavý člověk a že to nemyslí zle a s chutí jsme se zasmáli tomu, jaký je jazz těžké řemeslo i náročné hobby. Ctihodný veleknězi, můžeme už začít?! Vyvrcholením každé LJD jsou koncerty. Pokud se nepletu, bývají to jeden nebo dva lektorské koncerty a dva koncerty žákovské. Jak už jsem napsal, lektoři vytvářejí kapely z frekventantů s různorodým nástrojovým obsazením s kterými nacvičují jazzové či funkové skladby. Pikantní na všem je, že musejí vyjít s lidským materiálem, který mají k dispozici. Nap říklad lektor, ke kterému se napíší dva bubeníci úplní jazzoví začátečníci nebo naprostá dřeva má jen velmi málo možností jak budoucí koncertní vystoupení zachránit. Buď se s tím prostě porve, do milých bubeníčků napumpuje (v té krátké době kterou má k dispozici) co se dá a spokojí se s tím co má, nebo obchoduje s jinými lektory a použitelného bubeníka si půjčí. Viděl jsem obojí. Bubeník na koncertě statečně alespoň držel základní groove skladby a lektor temperamentně tančící na pódiu s paličkou v ruce vytvářel na činelech všechny ty akcenty a drobné breaky, které byly zapotřebí. Já jsem se stal obětí té druhé varianty. Z filharmonie jsem zvyklý (v případně přesmíru temperamentních dirigentů) o pauzách mizet z dosahu dirigenta když jako řvoucí lev chodí okolo hledaje, koho by pohltil. Dirigenti tedy obvykle muzikanty nejedí. Zato jim udílejí ěkdy n nepříjemné pokyny a rady, ve volném čase přestávky je často nutí experimentovat s tvrdostí paliček rozeznívající tympán či s velikostí použité tamburíny. Já jsem na LJD toto ulejvácké pravidlo nepoužíval a také jsem brzy upadl v ruce nestora lektorů, trumpetisty Jaromíra Hniličky. Ten hledal bubeníka pro svůj swingový projekt a tympánistu pro své famfáry na úvod koncertu lektorů na frýdlantském zámku. Ten byl nazítří a já se u legendárního kapelníka vehementně ucházel o zkoušku. Hnilda však byl letos natolik vytížen, že na zkoušku prostě nezbyl čas a jen na ústech přísálí zpíval tóny famfáry a dirigoval. Když nastal slavný den koncertu lektorů a já viděl tu nádheru frýdlantského zámku s perfektně připraveným pódiem, byla ve mně malá dušička, když jsem v hloučku žesťové sekce vláčel mé tomtomy napodobeninu tympánů. Uhnízdili jsme se na hradbách a čekali až se návštěvníci usadí přičemž frekventanti ukazovali pořadatelům vtipnou volnou vstupenku malé keramické ucho. Když už se to vše zdálo našemu kapelníkovi dlouhé, zazněl nádvořím hromový hlas. Ctihodný veleknězi, 12

13 můžeme už začít?! Takto oslovený pan Aleš Benda duše celé akce duchapřítomně z dálky odvětil: Ano, můžete! Hniličkovy famfáry zněly nádvořím fantasticky a já zapomněl že nemám před sebou symfonické tympány a euforicky jsem tloukl půjčenými paličkami do tomtomů ze všech sil. Atmosféru koncertu lektoru na zámku nelze popsat. Nádherný letní večer, překrásná jazzová hudba ve skvělé akustice, na pódiu virtuózní Gary za bicí soupravou, úžasný Jozef Fečo se svým kontrabasem a ostatní lektoři doslova čarovali. Velmi mne mrzelo, že únava předchozích dnů mne donutila jít si odpočinout ještě před koncem koncertu. V brzké době mne však čekalo vystoupení mé kapely pod vedením neúnavného Pavla Razíma. Já jsem tady a takhle to má být. Pavel měl k dispozici kapelu sestávající z vynikajícího kytaristy, šikovného mladého basisty, dvou hráčů na klávesové nástroje, pětičlennou dechovou sekci a moji maličkost za bicí soupravou. Na první zkoušce jsme si mohli vybrat skladby a Pavel dal na přání mých mladších spoluhráčů, aby se nehrály swingovky. Mně to zprvu bylo trochu líto, být na LJD a nehrát standardy, ale jak jsem už naznačil v předchozím odstavci, o tyto mé touhy se bezděky postaral Hnilda. A tak jsme s Pavlem vybrali tři grůvovky, řečeno jazzovým slangem. Vedle dvou funkových skladeb vynikala jedna svojí originalitou. Bohužel si nemohu vzpomenout na její název ale jsem rozhodnut uprosit vynikajícího jazzového skladatele Jana Hálu, aby mi poskytl noty pro potřeby naší ZUŠ. Vždyť já jsem našemu hodnému panu řediteli nepřivezl žádný suvenýr! Skladba byla atypická svým rytmem. Zde vám dávám k posouzení základní groove hraným mnou do hlavního tématu. Ruce hrály pouze na malý buben, a to tak, že pravá palička ťukala na kov ráfku, levá normálně na blánu. Na konci taktu levice hraje vířivý tlačený úder a vše podbarvuje velký buben na začátku na konci taktu. Pokud snad ještě pořád patříte ke skeptikům, kteří na LJD nechtějí jet protože tam je pořád ten swing s těma trumpetama a tak doufám že je to pro vás poslední rána. Notový příklad č.14 Originální groove podle New Orleans` drum master Johnny Vidakovich Když mi Pavel groove mistrovsky předvedl a já jej měl hrát do hry šetsnáctinově pulzujícího mladého kytaristy po mé levici, byl jsem značně nervózní. Paradiddle který rytmus tvoří není příliš typický. Ale znáte-li moji skladbičku Podrazy z mého cyklu Přírazy, výrazy, důrazy a podrazy pro 3 (4) hráče na 3 (4) bicí nástroje (viz pochopíte, že jsme se s milým groove brzy skamarádili. Zkoušení s Pavlem bylo pro mne velmi zvláštní. Třebaže je to de facto můj kolega z Pražské konzervatoře, hráčsky a jazzovými zkušenostmi se s tím nemohu rovnat a nikdy mi nedělalo potíže přijmout za autoritu člověka mladšího nebo stejně starého, pokud si respekt zaslouží. Zkoušky byly pohodové ale plné náročnosti v tom nejlepším smyslu slova. Musel jsem zapomenout na zlozvyky z divadla a rockové kapely. Na zahrání něčeho tak zhruba a to je dobrý. Zaváhání na desetině vteřiny ihned upoutalo pozornost lektora či onoho skvělého kytaristy. Bylo nutno pustit z hlavy, že nějaký dirigent řídí tempo, já jej sice pozorně sleduji ale co se tempa týče, jsem prakticky z obliga. Mimo zmíněného songu J.Hály byly skladby poměrně pomalé a zvláště ta nejpomalejší v cítění hip-hop jazz funk byla pro mne hotovým utrpením. Pořád jsme všichni zrychlovali a já byl za to zodpovědný. Byl jsem tam nejstarší, nejzkušenější, jediný profesionál, navíc učitel, a hlavně byl jsem bubeník. Pavel svým taktním a vtipným způsobem se snažil vyhnat ze mne ty ošklivé divadelní manýry. To hraní podle někoho a oportunistické hraní při zdi když si nejste jistí. To v jazzu nejde. Nejlépe si pamatuji jeho rad týkajících se toho, aby rytmika byla sebevědomou a spolehlivou oporou 13

14 kapely. Říkal toho mi a baskytaristovi na toto téma toho spoustu, ale nejvíc mi utkvěla slova: Vy musíte hrát tak, aby to znělo,já jsem tady a takhle to má být!. Velmi těžko se popisuje to, co se na zkouškách dělo, ale bylo to příjemné, adrenalinové i poučné zároveň. Blahopřál jsem si ke štěstí, že jsem v Pavlově kapele. Žákovské koncerty na LJD byly jak už jsem napsal dva. Ve čtvrtek a v předvečer odjezdu domů v pátek. Náš lektor měl za to, že čtvrteční termín je lepší a také jej pro náš band prosadil. Třebaže naše vystoupení na pódiu Besedy sklidilo zasloužený úspěch a hudba navzdory počátečním potížím pěkně šlapala, nemohu se ubránit obdivu, co ze svých svěřenců dostali i jiní lektoři. Mne speciálně oslovil Garyho band a také Josef Fečo nezklamal. Vůbec mi nešlo do hlavy, kdy frekventanti pod vedením Mojmíra Bártka nacvičil jazzovou téměř symfonii a tak bych mohl pokračovat dále. Dosud jsem v této reportáži nezmínil největší těleso žákovský big band a dodnes se tluču do hloupé hlavy, že jsem nepřijal nabídku bubeníka big bandu Jakuba abych si zahrál jednu nebo dvě skladby. Jednak jsem se trochu obával, že bych jej nemohl nahradit v dostatečné kvalitě. Tento mladíček s kamenným výrazem ve tváři hrál tak fantasticky, že jsem mu nemohl v tomto oboru konkurovat. I nu díky učitelské ješitnosti jsem zapomněl, kde se nacházím. Na jazzové dílně, jejíž motto jsem již citoval: je důležité si vyhrát. Snad mne příště Kuba opět velkoryse pozve na svůj prestižní post a já budu psychicky lépe připraven usednout jako motor tohoto ohromného big bandového stroje. Mé vytoužené zaswingování si se toho večera také realizovalo i když dvě skladby pod vedením pana Hniličky dávaly spíš prostor sólistům dechařům než rytmice. Anebo je to jako v divadle, že není malých rolí, jsou jen malí herci? Chci se nad tím zamyslet a již nyní shromažďuji nahrávky jazzových standardů a fakebooky s jejich notovým záznamem. Jazzový absťák. Co dodat? Únavný ale úžasný týden utekl jako voda a cesta zpět proběhla bez potíží. Nyní jsem v obvyklém kolotoči profesionálního hudebníka. Na bicyklu se míhám Ostravou abych k neslavnému platu učitele ZUŠ přidal nějakou korunu díky divadlu, filharmonii či konzervatoři, píšu noty pro žáky a kradu minuty na cvičení těch mých nešťastných, pomalých bubenických rukou. Jazz a dílna pod kůží zůstaly mnohem více, než se jim to podařilo během mých dvou LJD za totáče. I když v mé kapele Acoustic Vendetta máme skvělého basáka s bezpražcovou baskytarou, chybí mi Zdendův walking bass i ten jeho perfekcionistický neklid. Chybí mi muzikanti, pro které není nikdy moc pozdě a nejsou nikdy dost unavení aby si nezadžemovali či aspoň nepoklábosili u pivka o muzice. LJD měla poněkud humorný následek v podobě přepravy bicí soupravy. Nemaje auta jsem bubny po jednom vozil do hudebky na nosiči kola celý týden. S krvácejícím srdcem jsem musel odmítnout Zdeňkovu nabídku na občasné společné hraní. Prostě už bych to časově nikam nenacpal. Ale hlodá to ve mně pořád. Souhlaste se mnou nebo ne, ale baskytara kontrabas nikdy nenahradí a rocková muzika podle mne neskýtá takovou svobodu hráčům jako jazz. Mám však štěstí. Vím, že moje Marcelka mne na příští dílnu jistě pustí. Že náš pan ředitel mne asi také podpoří, pokud ne finančně, tak aspoň zapůjčením té skvělé maličké soupravy. Vím, že mne to nikdy nepřejde. Za prvé se už trochu znám a za druhé mám tátu, který se snaží hrát jazz na bubny ještě ve svých 85 letech. Asi si říkáte, že pořád všechno na LJD chválím. Dalo by se něco zlepšit? Možná ano, ale do všeho nemohu vidět. Někdy, když jsem se porozhlédl ráno po bubeništi zastesklo se mi po nějaké pořádně nevrlé uklízečce. Muzikanti jsou občas malá prasátka a kofola rozlitá na podlaze se jistě snadno rozliší od nepostradatelných not či činelu. Myslím také, že v případě LJD propásly svoji příležitost také firmy distribuující nástroje, například bicí soupravy. Jedna erární bicí souprava (sloužící pro jam session a koncerty) opatřená výrazným logem firmy na přední bláně by jistě nebyla přehlédnutelnou reklamou. Takto hráči pořád tahali své nástroje jak kočka koťata nebo hřešili na dobráka Kubu, který obětavě půjčoval svoji druhou bicí soupravu. Samozřejmě že vím, že uklízečka je o penězích a nástroje o sponzorech, o starání a telefonování. Ale firmy dnes jako firemní hráče nominují samy od sebe téměř kdekoho, není LJD firemním 14

15 hráčem jako hrom? Nuže, chtěli jste mermomocí nějaká negativa, tak zde něco malinko máte a už mi s tím dejte pokoj. Chci chválit a budu chválit. Organizátory, lektory, město Frýdlant a další dobré duše, které pomáhaly v pozadí aniž bychom o tom měli tušení. Pamětní list, který jsem si nechal podepsat Karlem Růžičkou ředitelem LJD, veleknězem Ing. Bendou a oběma lektory bicích si pověsím u mne na učebně bicích nástrojů. Já se nestyděl být na krátký čas žákem někoho lepšího. Nechcete se tam za rok potkat, milí kolegové? Váš Tomáš Chmura. 15