36 SVĚT PLNÝ CHUTÍ POLÉVKA S PLODY MOŘE A ČESNEKOVÝMI TOASTY: I v Čechách zvládneme chutné recepty středomořské kuchyně s přehledem.

Transkript

1 02 EDITORIAL MILÍ ČTENÁŘI: Žluté vlaky usilují o trasu Praha Brno. Co na to stát? 04 ÚHEL POHLEDU ANEB CESTOVÁNÍ S PETREM HORKÝM NEJVĚTŠÍ ZABIJÁCI AFRIKY: Komár versus krokodýl. Kdo je větší predátor? 36 SVĚT PLNÝ CHUTÍ POLÉVKA S PLODY MOŘE A ČESNEKOVÝMI TOASTY: I v Čechách zvládneme chutné recepty středomořské kuchyně s přehledem. 09 KŘÍŽEM KRÁŽEM ZA BUDDHOU A JELENY DO JAPONSKÉ NARY: Plnými doušky nasajte barevnost a exotiku buddhistického Japonska. 12 PO VLASTNÍ OSE TRABANTEM NAPŘÍČ AFRIKOU: Pozor, pozor! Neznámý virus nebezpečně dobré nálady zasáhl celou Afriku. Nakažlivost kriticky vysoká! 20 INTERVIEW VÍRA SE MŮŽE ROZBÍT O ZDI KOSTELA: Marek Orko Vácha se někdy cítí jako metafyzický kněz, ale věří mladé generaci. 26 HOMO CULTURALIS MALÍŘ CÍSAŘŮ A KURTI- ZÁN: Letmé seznámení s Tizianem, jedním z nejvýznamějších malířů všech dob. 30 TREND EXTRÉMNÍ PODMÍNKY EXTRÉMNÍ ČAS: Downhill v hledáčku. Jak se fotí adrenalin, popisuje Jirka Pařízek. 34 VIDĚNO Z OKNA KUNĚTICKÁ HORA: Z autobusových i vlakových okének žlutých linek se pokochejte pohledem na pardubickou dominantu. INFORMACE PRO KLIENTY STUDENT AGENCY A REGIOJET 46 Dům pánů z Lipé: Přijďte se podívat na dvě již tradiční výstavy předních i méně známých českých výtvarníků a amatérských fotografů do Domu pánů z Lipé v Brně. 49 Barevný podzim na palubách žlutých autobusů: Nabídka měsíce, speciální akce, aktuality. 52 Jízdní řády autobusů a vlaků: Rozšířené o dva nové vlakové spoje. 58 Občerstvení ve žlutých autobusech a vlacích RegioJet: Vyberte si z jídelního lístku, na co máte chuť. 60 Mapy: Plánek centra Prahy a okolí s vyznačením pobočky STUDENT AGENCY a tras metra. 64 Těšte se příště: Za měsíc... 01

2 Časopis Žlutý 11/11 Šéfredaktor Petra Špidlíková Externí přispěvatelé Petr Horký, Dan Přibáň, Johana Mikešová, Zuzana Priščáková, Jirka Pařízek, Lukáš Vaníček, Hana Sladká Design Hana Žáčková Grafické práce a sazba Hana Žáčková, Lenka Šturzová Fotografie Petr Horký, Pavel Šimek, Johana Mikešová, Martin Kacvinský, Jirka Pařízek, Jiří Schmidt Vydavatel STUDENT AGENCY, s. r. o. Dům pánů z Lipé, nám. Svobody Brno Inzerce Petra Chrapčiaková Měsíčník Žlutý je určen pouze cestujícím autobusových a vlakových linek STUDENT AGENCY express a InterCity RegioJet. Své připomínky a náměty můžete zasílat na zluty@studentagency.cz MILÍ ČTENÁŘI, MILÍ CESTUJÍCÍ, je to už více než měsíc, co jsme vyjeli s našimi žlutými vlaky RegioJet na lince Ostrava Praha. Děkuji Vám všem, kdo jste už využili našich služeb. Máte mou hlubokou poklonu především za to, že jste se rychle zorientovali v tom, jak levně rezervovat jízdenky přes internet či jak si zdarma pořídít bezplatnou kreditovou jízdenku. Naši "kreditku" nabízíme na rozdíl od konkurence zdarma; má doživotní platnost a je přenositelná, což mnohé z Vás potěšilo. První měsíc provozu se nesl ve znamení řešení porodních bolestí a sbírání zkušeností. Po dvou dnech provozu jsme změnili postup v nabízení našich služeb, aby každý cestující dostal italskou kávu, pivo či něco na zub do 10 minut od objednávky. I když naše soupravy prošly rekonstrukcí, vždy až provoz ukáže slabá místa. Sotva jsme vyřešili drobné problémy s klimatizací, přišla zima a už jsme řešili drobnosti s topením. Mnozí "železničáři" se nám smějí, že jezdíme se dvěma lokomotivami a nechápou, že chceme předcházet podobným přirozeným problémům, jako mělo při startu například Pendolino či jiný vlak. Spolehlivost provozu a důvera našich klientů je pro nás důležitější. Svůj vývoj prodělala také technika ve vlacích. Wi-fi a internet jsme stabilizovali, v průběhu listopadu navýšíme také jeho rychlost. Ale to jsou běžné každodenní provozní starosti, kterými se musí prokousat každý dobrý dopravce. Nabídka státu na převzetí všech ztrátových linek typu EC/IC/EX V polovině října jsme ministrovi dopravy panu Dobešovi nabídli, že převezmeme i všechny ostatní ztrátové linky typu EuroCity/InterCity/Express, tedy dálkové linky malozastávkového charakteru. Vlaky tohoto charakteru jsou v celé západní Evropě provozované BEZ DOTACÍ, na komerční riziko dopravce. Pouze v České republice je to jinak u nás jsou provozovány na riziko daňového poplatníka. Jde především o trasy Ostrava Praha, Břeclav Brno Praha, Praha Děčín a Břeclav Ostrava. České dráhy v roce 2008 odmítly tyto dálkové vlaky často mezinárodního významu provozovat, neboť na nich dlouhodobě generovaly ztrátu. Proto je ministerstvo za 350 mil. Kč ročně přidalo do objednávky a začalo je dotovat. To byl také důvod, proč jsme se rozhodli ministrestvu, a koneckonců i Českým drahám, pomoci: Předejte nám tyto trasy, my je budeme provozovat ve vyšší kvalitě, a hlavně bez dotací. Tam, kde České dráhy 20 let prodělávají, my budeme díky lepším službám a nižším režijním nákladům generovat zisk a z něj platit daně. V roce 2012 bychom převzali spoje Vídeň Břeclav Brno Praha, o rok později pak všechny ostatní. Po ministerstvu jsme jen žádali uvedení toho, jaké garance žádají; ty jsme také ochotni nabídnout. Ministr dopravy mlčí, chce i nadále platit dotace Českým drahám. My jsme se i tak rozhodli, že na danou linku vstoupíme, což nám umožňuje evropská legislativa a pana ministra se prostě ptát nebudeme... Věříme však, že dostane rozum a nebude chtít platit za něco, co může dostat zadarmo, a hlavně ve vyšší kvalitě. Přeji Vám šťastnou cestu na palubách našich autobusů a vlaků. Radim Jančura, říjen

3 ÚHEL POHLEDU ANEB NA CESTÁCH S PETREM HORKÝM Foto: Martin Kučmin Neboj, za chvilku je uvidíš živé, usmál se Erik, když jsem znovu zklamaně protáhl obličej nad krokodýlími stopami v písčitém břehu. Už hodinu jsme spolu brázdili Zambezi tam a zpět a hledali život. V jižní Zambii jsem byl už třetí týden a od Viktoriiných vodopádů až sem měla tato řeka tisíce tváří. Krokodýla můžeš lovit několika způsoby. Jeden si stoupne na kraj lodi s puškou a druhý čeká vedle něj. Když uvidíme hledané zvíře, připlujeme co nejblíž. Jakmile se vystřelí, musí druhý okamžitě skočit do vody, střeleného krokodýla chytit a pevně obejmout kolem tlamy. Chytá ho proto, aby se raněný plaz nepotopil ke dnu, kde bychom jej pak v zakalené vodě nenašli. No a za tlamu ho chytá pro případ, že by krokouš ještě měl sílu bojovat. Ve vodě proti němu nemáš šanci pokud má volné čelisti. Jak potom oba dostanete na palubu? To je jednoduché ten, kdo skáče, má kolem pasu anebo kolem nohy uvázané lano a za to taháme. To víš, když svíráš ze všech sil ty zubaté čelisti, moc se ti nechce jednu ruku pouštět a dělat tempa, zasmál se Erik pro sebe a z měkké krabičky vydoloval další cigaretu. Kousky celofánu a alobalu, které při tom trhal, zcela bez zájmu házel do vody. Ekologická osvěta do jižní Zambie ještě nedorazila. A nějaký jiný postup? Ten je jednodušší. Večer rozsvítíme tento reflektor, poklepal na plechovou rezavou parabolu, a ve vodě táhneme tento kanystr, v okolních mangrovech zarezonovaly jeho prsty na zcela pomačkané plechové kouli, kterou jsem doteď považoval za nevyhozený šrot. Krokodýl v noci loví, zakousne se do kanystru, rachot nás upozorní a my si toho lovce přitáhneme k lodi. Mnohdy se nám podaří odtáhnout ho na mělčinu. A tam mu jednoduše přiložím pušku k hlavě a zastřelím ho. Na jednu stranu jsem chápal, že se nikomu nechce při lovu krokodýlů riskovat život, ale tento postup mě vyloženě zklamal. Předcházející varianta alespoň trochu suplovala souboj muže a predátora, ale toto, to bylo bohapusté vraždění. Pánové si dokonce během lovu mohli na lodi popíjet a pojídat, jak se jim chtělo, ani ostražitost nebyla nutná. Krokodýl se sám přihlásil, jak mu zuby rachotivě drtily plechový chuchvalec. Kolik jsi už takhle získal trofejí? Jestli sem nedorazily informace o tom, že znečišťovat si životodárnou řeku je blbost, asi sem ani neproniklo prohlášení, že neřízený lov krokodýlů je zakázaný. V duchu jsem tipoval: Sto? Pět set postřílených plazů? Snad deset. Ale za trofeje to moc nepovažuji. Nekecáš? Jestli to je tak snadné, jak jsi mi před chvílí tvrdil, proč bys měl tak málo úspěchů? Diskusi uťalo pozorné gesto rukou a pohled přišpendlený ke kořenům jednoho ze stromů na břehu. Motor zmlkl a setrvačností jsme se blížili ke kmeni stromu. Vlnky jen tiše 04 05

4 ÚHEL POHLEDU ANEB NA CESTÁCH S PETREM HORKÝM šelestily o lodní boky, a čím jsme byli blíž, tím líp jsem rozeznával, že ten kmen má atypickou kresbu kůry a na bocích z něj čouhají nožičky. A vepředu z domnělého stromu lezly špičaté zuby. Dívali jsme se na dobře čtyřmetrového krokodýla. Dokonalá mašina ze zvířecí říše. Někdy v druhohorách se přírodě vývoj tohoto tvora podařilo dovést k dokonalosti a od té doby nebyl důvod cokoli měnit. Na jeho pra pra pra předky se možná stejně fascinovaně jako já teď dívali i pralidé, kteří kdysi obývali jižní Afriku. A dnešní krokodýlí vnouček se od svých dědečků v podstatě neliší. Zvíře na vrcholu potravního řetězce téměř nemá soupeře, a proto je těžké říct, jestli jeho sebejistota má blíž k nezájmu, lenosti anebo k nadřazenosti. Okolní svět je krokodýlům ukradený. Oni si dělají, co chtějí, a to už musí být, aby je něco vyrušilo: třeba člověk, který tak jako my připluje až na dva metry od něj. Dřímající chlapák se prudce otočil a nečekaně mrštně zmizel ve vodě. Tam se jeho pohyb zklidnil a několika mocnými máchnutími ocasu nám mizel proti proudu. Nelovím kvůli trofejím, navázal lovec plynule na moji otázku, nedělám to pro peníze. Jenom když mi vesničané řeknou. A můžu ti říct, že mě to vůbec nebaví. Tak teď jsem z toho měl v hlavě úplný zmatek. Ve vesnici mi řekli, že tady najdu nejlepšího lovce krokodýlů široko daleko. A tento chlapík nejen že není žádný dobrodruh Dundee z australského filmu, ale loví docela masňácky, chlastá u toho, na velký holý pupek mu padá popel z ledabyle kouřených cigaret a těch pár krokoušů, které má na svém kontě, ani nepovažuje za trofeje! Navíc loví, jen když mu řeknou vesničané. Proč? Vesničané si objednávají uloveného krokodýla!? K čemu jim to je? Chtějí mít alespoň co pohřbít. Poslyš, nevím, co ti o mně kdo řekl, ale moje práce je provoz hospody a lovem si jenom přivydělávám. Když krokodýl někoho z vesnice sežere, snažím se toho zabijáka co nejrychleji najít a střelit. Z břicha mu pak vypáráme ostatky toho nešťastníka a jeho přátelé a příbuzní pak alespoň mají co dát do hrobu. Můžu tě ujistit, že to nikdy není příjemná záležitost. Uff, to byla silná káva. Zkusil jsem se vžít do situace místních obyvatel a vůbec mě nebavila představa, že bych měl být neustále opatrný před drtivým útokem. A ani trošku se mi nezamlouvala ani ta varianta, že by byl sežrán někdo z mých blízkých a já se alespoň snažil sehnat jeho natrávené ostatky, abych se s nimi mohl navždy rozloučit. Brr, zlatá Vltava, Svratka nebo Ohře! Naše nejdravější štiky a sumci se o našince tak maximálně otřou ploutví. A kapr jak známo žužlá Naše projížďka pomalu končila. Erik zarejdoval proti proudu a vlny nás snesly přesně k dřevěnému molu. Doma ti ukážu jednu fotku, dodal kapitán, když uvazoval plavidlo. V chatrči jsem si otevřel plechovku s pivem a než můj hostitel přišel také, měl jsem o čem přemýšlet. Tady to je, přerušil mě krokodýlobijec a napřahoval ke mně vybledlou fotku. Viděl jsem na ní mrtvolu obrovského krokodýla a podél něj sedělo vedle sebe dvanáct dětí. Srovnání velikostí působilo impozantně. To je můj největší úlovek. Zabil tři lidi a pořád jsme ho nemohli najít. Když se nažere, je líný a málo pohyblivý, takže musíš vyrazit okamžitě. A vždycky, když se něco přihodilo, byl jsem pryč a neměl čas. Až napotřetí to vyšlo. Nikdy jsem si neuvědomil, že jsou krokodýli takoví zabijáci. Rozhodně ne. Spíš to je něco jako auta u vás v Evropě. Občas se stane nehoda a někdo umře. U vás někoho přejede auto, u nás ho sežere krokodýl. Opravdovým zabijákem tady je někdo jiný. Z těch dětí, které vidíš na fotce, jsou živé už jen tři. Víš, co je zabilo? Děsivá předtucha strašlivých smrtí v čelistech nějakého dalšího predátora mi zastavila představivost. Raději nevím. AIDS, HIV. Překvapeně jsme otevřel pusu. No jo, kamaráde, v Africe už dávno nevyvolávají zvířata největší strach. Vrahy číslo jedna jsou nemoci. Malárie, AIDS, HIV. A nejnebezpečnější živé organismy? To jsou mrňouskové jako moskyti a viry přenášejí průjmy a další nakažlivé choroby. Kosí hlavně děti po tisících. Víš, co se u nás říká? Komár je malý tvor, ale dokáže pozabíjet tisíce silných lidí. Nikdy nepodceňuj soupeře. Zasmál se a toto přísloví mi dal jako dárek na rozloučenou Text: Petr Horký Foto: Petr Horký 06 07

5 KŘÍŽEM KRÁŽEM Na nádraží japonského města Nara jsme vystoupili z klimatizovaného vlaku do čtyřicetistupňové výhně. Ale na ty obrovské teplotní přechody jsme již byli s manželem po třech týdnech našeho pobytu v Japonsku celkem zvyklí. Byla srpnová neděle a v ulicích, rozpálených doběla sluncem, se ploužilo pár nezdolných turistů, kteří se rozhodli, že si město prohlédnou za všech okolností. Hned v nádražním vestibulu jsme narazili na plastovou sochu narského maskota Sento-kuna. Pro Evropana je panáček, který vypadá jako buddhistický mnich s jeleními parohy, celkem nepochopitelnou postavičkou, ale pro Naru je to maskot vskutku vypovídající. Město bylo v letech 710 až 784 hlavním městem Japonska a tehdy se také stalo buddhistickým skvostem a nejvýchodnější výspou Hedvábné stezky. Prvenství na poli buddhismu drží Nara dodnes. Pyšní se totiž patnáctimetrovou sochou Buddhy Vairóčany, uloženou v chrámu Tódaidži, což je největší bronzová socha Buddhy na světě. S prohlídkou chrámu Tódaidži jsme samozřejmě počítali, můj zájem byl ovšem tentokrát méně intelektuální. Do Nary mě přilákali jeleni sika, údajně poslové bohů, kterých zde v parku v centru města žije na tisíc, volně se procházejí mezi lidmi, a dokonce je můžete nakrmit speciálními rýžovými sušenkami šika senbei. Že jsou jeleni plachá zvířata? Ale kdeže! Ti narští jsou pěkná kvítka, o čemž svědčí tabule rozeseté různě po cestě, které varují před trkáním i kousáním. Dotěrní sudokopytníci jsou 08 09

6 KŘÍŽEM KRÁŽEM párech oči nechat! Někdy s sebou mají dokonce takto oblečené i děti... Větou: Futari onegaišimasu, což v překladu znamená Dvakrát prosím, jsme si koupili vstupenky do chrámu. V chodbách kolem hlavní síně činorodí obchodníci prodávali suvenýry a pamlsky, vše samozřejmě s narskou tematikou sušenky ve tvaru jelenů, plyšoví nebo nafukovací panáčci Sento- -kun. Nara ze svého kulturního a přírodního bohatství zkrátka těží; reliéf jelenů dokonce naleznete na krytech kanálů všude po městě! Nara: město má zhruba obyvatel a leží na ostrově Honšú v oblasti Kansai a prefektuře Nara. Bylo založeno r. 710 jako Heidžókjó, citadela míru, a po dobu 74 let bylo hlavním městem Japonska. navíc bezední a snědí vše, co jim pod čumák přijde. Jeden nenasyta nám dokonce před našima očima spořádal plánek města! To už jsme ale parkem, kde se na každém rohu tyčí chrám či pagoda, zamířili k Tódaidži. Ulici lemovaly desítky stánků s nejrůznějšími pochoutkami. Je libo jakisobu (smažené nudle), tamago senbei (volské oko na rýžovém krekru), takojaki (pečené knedlíčky s nakrájenou chobotnicí) či dango (sladké rýžové knedlíčky na špejli)? Protože jsme neměli chuť na nic teplého a vydatného, zvolili jsme raději oblíbené speciality určené k osvěžení chlazenou okurku na špejli a ledovou tříšť, která se ovšem připravuje jinak než u nás; do kalíšku dostanete kopec nastrouhaného ledu politého ovocnou šťávou a jíte jej lžičkou. Kromě možnosti ochutnat různé laskominy se nám naskytl také překrásný pohled na skupinky Japonců v tradičním oblečení. V Japonsku totiž vůbec není neobvyklé, že při svátečnějších událostech, kterými mohou být například návštěvy chrámů a svatyní či celkem časté oslavy a slavnosti všeho druhu, potkáte muže i ženy oblečené v barevných jukatách, což je méně sváteční obdoba kimona. Ženy nosí převážně výrazné květinové vzory a muži volí jukaty jednobarevné nebo decentních vzorů. Na evropský vkus je to ovšem pořád exotika, a když se k tomu přidá ještě tradiční obuv a výrazné doplňky u žen (kabelky, vějíře, pásky, mašle, květiny do vlasů, umělé řasy), můžete na takto vyšňořených Kolosální Buddha Vairóčana s rukama v posvátném gestu varabhája mudra gestu požehnání a ochrany žehnal návštěvníkům v chrámu, kteří v porovnání s ním vypadali jako mravenci. Upoutala nás fronta, která se tvořila za ním, před jedním z velkých dřevěných pilířů. Byl v něm vyvrtán menší otvor, kterým se lidé snažili protáhnout údajně ten, komu se to podaří, dosáhne nirvány. Slunce se pomalu chýlilo k západu a v parku i v ulicích panoval čilý ruch. Naše návštěva Nary se shodou okolností sešla také s Nara tókae, slavností světel. Po celém areálu plálo na dvacet tisíc svíček a luceren rozestavěných do různých obrazců, které dokreslovaly kouzelnou atmosféru zšeřelého parku a chrámů. Nara zářila do teplé letní noci plné hvězd a kdoví, třeba byla toho dne z vesmíru stejně viditelná jako ostatní hvězdy. V pohádkové záři svic se zdá možné cokoli... Text: Johana Mikešová Foto: Johana Mikešová Nara hrála hlavní roli v přejímání buddhistických idejí z Asie, především Číny. Kromě náboženství převzala z Číny také architektonické uspořádání města. Byla postavena na šachovnicovém půdorysu s ulicemi do pravého úhlu. Buddhistické chrámy v Naře: v narském parku o rozloze 526 hektarů je soustředěna většina zdejších chrámů: Kófukudži s pagodou a Síní pokladů, která ukrývá jednu z nejvýznamnějších sbírek japonského umění. Tódaidži s největší bronzovou sochou Buddhy na světě. Ústřední síň chrámu je také největší dřevěnou architektonickou památkou světa, a to i přesto, že dosahuje pouze dvou třetin původních rozměrů

7 PO VLASTNÍ OSE 12 13

8 PO VLASTNÍ OSE Ne všechno je na černém kontinentu tak černé, jak jak to vypadá, a ne každý jeho obyvatel si zaslouží jen náš soucit. NEBEZPEČNĚ DOBRÁ NÁLADA Do Afriky jsme se vydali dvěma trabanty pojmenovanými Egu a Babu. Vzít trabanta do Afriky byl skvělý nápad. Sice si vůbec neporadí s terénem, ale zato si skvěle poradí s lidmi. Mrňavé žluté kačenky do vany s legračním motorem dokázaly rozesmát i velmi důležitě se tvářící muže se samopaly na hranicích a check pointech. Fungovaly jako stroje na dobrou náladu. Zvědavost strážců pořádku zvítězila nad potřebou ukazovat, kdo je tady pánem. Afrika obecně je náturou obyvatel veselý kontinent a když mezi ně přijedete se dvěma prdlajícími trabanty, nemáte problém s nebezpečností domorodců jako spíše až s nebezpečně dobrou náladou. OBRÁZEK NA LEVO: Žlutí trabanti pod černými súdánskými pyramidami jestli chcete vidět starý Egypt z dobrodružných knížek, jeďte sem. OBRÁZEK VPRAVO NAHOŘE: Etiopské děti ze škol postavených Člověkem v tísni malují po kapotě. Je hezké vidět, že ta dvacka, kterou od vás vyberou skauti s kasičkou, opravdu někde pomohla. OBRÁZEK VPRAVO DOLE: Zastavit nadšené Afričánky nedokázal ani školník s rákoskou. Občas jich také máte plné zuby. Lezou vám po kapotě i na nervy, ale to je tak všechno, co s nimi můžete dělat

9 PO VLASTNÍ OSE PROTOŽE V AFRICE JE NĚKDY SRANDA... Jsou věci, které na začátku vypadají jako dobrý nápad, ale pak se ukáže pravý opak. A jsou věci, které na začátku vypadají jako pěkná pitomost, a dopadnou skvěle. Třeba když se rozhodnete přejet Afriku trabantem. To nejde! nejspíš uslyšíte, pokud se rozhodnete udělat něco, co není úplně běžné. Slyšel to Kolumbus, když sháněl peníze na svoje lodě i bratři Wrigtové, když skládali svůj aeroplán. Když se Hanzelka a Zikmund chtěli vydat autem do Afriky, řekli jim: Jak chcete jet do Afriky, když jste tam ještě nebyli? To prostě nejde. Ale jet do Afriky právě proto, že to vypadá, že to nejde? Zkusit létat právě proto, že to nejde? Hledat západní cestu do Indie, právě proto, že to nejde? KDYŽ SE CHCE... Právě proto jsme se rozhodli přejet trabantem Afriku. Protože to nejde. V Africe nejsou silnice, hned vás okradou a pro jistotu i zabijí. Afrika je zlá. Máte na to jiný názor? Vždyť jste tam nikdy nebyli... Nakonec se ukázalo, že jediný způsob, jak zjistit, jaké to opravdu je, projet Afriku od severu k jihu, je projet ji od severu k jihu. A trabantem k tomu..přitom to není zdaleka nejprimitivnější auto, jaké se vydalo z Prahy do Kapského Města. Na začátku minulého století to za volanty aut, která byla ráda, že měla na všech kolech brzdy, dokázalo hned několik Čechů. Řídili tatry, škodovky i aerovky. Afrika nebyla tehdy černobílá, jak vypadá na fotkách. Byla barevná a divoká. Jako dnes. Ještě víc. A šlo to. Bez satelitní navigace, bez satelitního telefonu, bez náhonu na všechna kola, prostě jen tak s mapou, kýblem odvahy, kapkou nezodpovědnosti a cisternou štěstí. FAKT JSTE SE NEBÁLI? Ujeli jsme kilometrů napříč jedenácti zeměmi Afriky. Od nejsevernějšího bodu po ten nejjižnější Střelkový mys. Už jen kvůli tomu jménu mělo smysl se tam vypravit. Afrika nás pohltila, sežvýkala a vyplivla. Ohromené, odrovnané, odhodlané se vrátit. Projeli jsme pouštěmi i pralesy, šílenými městy i vesničkami s několika domorodci. Viděli jsme hodně, ale ne tu Afriku, jakou vídáme v televizi. Plnou násilí, žebrající o pomoc. Ne všechno je na černém kontinentu tak černé, jak to vypadá, a ne každý jeho obyvatel si zaslouží jen náš soucit. Když někomu třeba řeknete, že jste byli v Súdánu, vyděsí se. To vás tam nezabili? padne první otázka. Vypadáme snad zabitě? A to jste se tam nebáli? následuje. Ne, nebáli. Cítili jsme se tam lépe než v sousedním oslavovaném Egyptě. Nikdo se nám nenažil prodat za každou cenu ohavné suvenýry ani vybrat poplatek za cokoli. Tady nás neměli za chodící peněženky, tady jsme stále byli hosty. Ano, i v Africe jsou hodně nebezpečné země, kam není radno jen tak jezdit. Tenhle kontinent je ale obrovský a prohlásit o něm šmahem, že je o život, je jako říct, že Čechy jsou ohavná a nehostinná zem, protože na Mostecku máme měsíční krajinu povrchových dolů na hnědé uhlí

10 PO VLASTNÍ OSE OBRÁZEK NAHOŘE: Namibie, země zaslíbená všem, kteří chtějí na čtyřech kolech poznávat Afriku. Nekonečné kilometry prašných cest, kolem kterých se pasou stáda antilop. OBRÁZEK UPROSTŘED: Severní Keňa, asi nejtěžší úsek cesty. Ano, cesta je obtížně jízdná, ale nechat se od místních přesvědčit, že dál musíme jet na náklaďáku, bylo mnohem horší. OBRÁZEK DOLE: Oryx přímorožec africký naše nejoblíbenější africká srnka. Málem jsme se s jedním srazili. Na rozdíl od slona, před námi utekl. Naštěstí. Když se vám zadře uprostřed pouště motor, je to zlé i na Afriku. V tu chvíli se přesvědčujete, že právě proto jste tady, protože to není jednoduché, jenže právě teď byste si přáli, aby to jednoduché bylo. ODSHORA DOLŮ Uplynulo čtvrt roku od chvíle, kdy se dvě naleštěné žluté hračky vylodily na nejsevernějším místě Afriky v Tunisku, do dne, kdy zbědované dorazily na nejjižnější bod Afriky v JAR. Trabanti projeli kontroverzní Libyí, zadřeli motor a zdrželi se jeho resuscitací v kuchyni egyptské ambasády. Poznali zapomenuté pyramidy Súdánu. Cítili pražení pravé etiopské kávy i kouř hořících brzd při horských sjezdech. Navštívili školy v Africe postavené Člověkem v tísni. V Keni překonali na korbě náklaďáku šílených a zbytečných 300 kilometrů. Tanzanie přinesla to pravé trabi safari a na okénka přibyly zářezy za slona, žirafu, lva Nedaleko Viktoriiných vodopádů bez vody navštívili prvního trabanta v Africe, projeli kolem delty Okawanga v Botswaně a pouští Kalahari do Namibie. Koloniální western země s nejvíce rozevřenými nůžkami mezi chudou a bohatou částí obyvatelstva. Obrovské duny, opuštěné město diamantových dobyvatelů pomalu se utápějící v prachu a písku i lidé bojující s HIV, kterým je tu nakažen každý pátý člověk... Afrika se nevejde do jednoho článku, jen pocit z ní. NÁDHERNÁ ČERNÁ POTVORA Afrika je nádherná, ale nedá vám nic zadarmo. Věci, které jsou u nás běžné, jako silnice s asfaltem, dopravní značky, benzinové pumpy, ty tady nepotkáte stovky kilometrů. Probíjíte se nekonečnými prašnými cestami, kde přetížená autíčka s maličkým výkonem, který dnes hravě přebije i větší skútr, trpí. A vy s nimi. Na palubní desce máte jen tachometr, a protože maximální rychlost na asfaltu je jen malinko nad osmdesátkou, ani ho nepotřebujete. Žádné kontrolky, nic, ani ta, která vám ukazuje, že dochází benzin. Když vás zajímá, kolik ho je v nádrži, musíte ji otevřít a strčit do ní klacek. Původně tam byla plastová tyčka, ale tu jsme záhy ztratili. Afriku jsme přejeli v šesti. Čtyři lidé a dvě autíčka. Plnohodnotní členové posádky. Živí a opatrovaní jako koně kočovníků. Tohle klepání je nové! Ulomilo se nám něco důležitého, nebo zbytečného? Je výfuk důležitá, nebo zbytečná věc? Čím víc se blížíte k cíli, čím víc toho máte za sebou, tím více může být věc rozbitá, aby vám přišla v pořádku. Nad problémem, se kterým byste v Evropě vyrazili do servisu, mávnete rukou. TOHLE JE AFRIKA TIA This Is Africa Tohle je Afrika říkají tady. Byť překládat by se to spíš mělo jako: Nediv se, tohle je Afrika. Na zbytečnosti tu není čas ani nálada. Tady platí jiná měřítka na to, co je problém. Ovšem když se vám pouhých tisíc kilometrů od cíle zadře uprostřed pouště motor, je to zlé i na Afriku. V tu chvíli se přesvědčujete, že právě pro to jste tady, protože to není jednoduché, jenže právě teď byste si přáli, aby to jednoduché bylo. Když stojíte uprostřed pustiny s mrtvým autem, říkáte si, že už nikdy nikam nepojedete. Když se na vás škodolibě směje otevřený motor a vy víte, že tohle prostě opravíte, říkáte si, že možná někam, ale určitě ne trabantem, a když se zase ženete v oblaku prachu dál, poslední stovky kilometrů k cíli, přemýšlíte, kam příště. Třeba taková Jižní Amerika? To by také nemuselo jít. Text:Dan Přibáň Foto: Pavel Šimek EXPEDICE V ČÍSLECH km 11 zemí 3 měsíce 60 litrů dvoutaktního oleje 2389 litrů benzinu 4 Kč/l nejlevnější benzin (v Libyi) 6,5 l/100 km průměrná spotřeba 385 km/den průměrná rychlost 55 ºC max. teplota 2 zadřený motor 18 19

11 INTERVIEW MŮŽEŠ VYSVĚTLIT, JAK SE SLUČUJE STUDIUM BIOLO- GIE A KNĚŽSKÁ DRÁHA? PRO VĚTŠINU LIDÍ JSOU TO ROZPORNÉ VĚCI. Pole víry a vědy je dnes tak dobře prozkoumané, že ten problém považuji za vyřešený. Původně si lidé mysleli, že svět, který je za oknem, je barevný, plný lidských emocí, lidských vztahů a lásky a krásy a tak dále. Zkusme se podívat na stejný svět skrze brýle, kterými uvidíme jenom to, co jde změřit. Tak vznikla v 17. století věda, která si jako svoji metodologii zvolila metodologický naturalismus. Podařilo se nám separovat měřitelný svět od všeho ostatního. Třeba Asii se to příliš nepodařilo a jejich vědecký přístup je stále spojený se světem mýtů a magična. Málo platné, když přijde na lámání chleba, vítězí tvrdá materialistická západní věda. Malomocenství vyléčí jen naše antibiotika a nikoli akupunktura. Udělali jsme obrovský kus práce, ale je potřeba si taky uvědomit, že zájem o pouhé měřitelno vykolíkuje limity vědy, nikoliv její univerzalitu. Vědecký přístup ke světu nemůže existenci Boha ani prokázat ani vyvrátit. My věřící bychom byli rádi, kdyby nám věda poskytla alespoň jeden důkaz existence Boha. Ale jestli je Bůh mimo hmotu, prostor a čas, tak ho nemůžu dohlédnout 20 21

12 INTERVIEW ani elektronickým mikroskopem ani Hubbleovým teleskopem a je vědecky nedokazatelný. A platí to i naopak. Vědou nemohu dokázat, že Bůh neexistuje. Nejsem si jistý, jestli je náboženství inspirací pro vědce, ale naopak to funguje dobře. Věda může být báječnou inspirací pro víru. TY JSI STUDOVAL BIOLO- GII A AŽ NA UNIVERZITĚ SES ROZHODL VSTOUPIT DO SEMINÁŘE. JAKÝ BYL PODNĚT? To jsou věci, které jsou těžko uchopitelné. Těžko se o tom mluví. Že bych se měl stát knězem, jsem se rozhodl v jedné krátké chvíli. A tečka. Pak jsem přišel do semináře a zjistil jsem, že každý člověk má ten svůj příběh úplně jiný. LITOVAL JSI NĚKDY SVÉHO ROZHODNUTÍ? Je velmi dobře, že člověk nevidí běsy, které ho čekají za první zatáčkou. Jde sebevědomě a se vztyčeným hledím. Nevím, jestli bych našel odvahu ke stejnému rozhodnutí, kdybych věděl, co mě čeká. Je dobře, že to nevíš. CO PODLE TEBE ZAPŘÍ- ČINILO, ŽE JE ČESKÁ REPUBLIKA OPROTI SOUSEDŮM TAK VÝRAZNĚ ATEISTICKÁ? Je to určitě dějinami. Za archetypálně typickou knihu českého národa považuji Švejka. Tu knihu napsal opilec, který pohrdal sám sebou. Je geniální v tom, že vystihuje naši duši. Umíme se něčemu vysmát, umíme věci báječně parodovat. Není náhodou, že poslední bitva byla na Bílé hoře. Za tu dobu jsme nijak nebojovali. To stejné se týká i víry. Víra v našem prostředí tu byla díky Habsburkům. Dnes se nacházíme spíš než v ateismu ve vakuu. Když se začnu ptát, v co ateista nevěří nebo co popírá, zjišťuji, že vůbec netuší, o co v křesťanství jde. Tomáš Halík velmi správně říká, že tady není ateismus, ale náboženská negramotnost, náboženský analfabetismus. Je to krásně vidět i v médiích. Všechny západní deníky mají své lidi na ekonomiku, sport, kulturu, ale i na náboženství. Ale je to chyba nás křesťanů, že nejsme schopni říct okolnímu světu, čemu věříme a proč. Hlavní myšlenkou knihy Modernita a holocaust od Zygmunta Baumana je, že holocaust nebyl nádorem na jinak zdravém těle civilizace, ale že byl přímým důsledkem jejího fungování. Že stejně jako tato civilizace vymyslela ipady, vymyslela i holocaust. Ale aby se holocaust vůbec mohl provést, muselo se věřit, že Židé jsou podlidi. To se těžko říká, pokud vím, že můj laskavý rodinný lékař je Žid. Proto se Židé nejprve umístili do ghet, abychom je neviděli, a následně se vytvořil obraz Žida s vousy, pytlem peněz přes rameno a skobovitým nosem. Tohoto neexistujícího Žida z vtipů a karikatur už jsme mohli začít nenávidět. Bauman mu říká metafyzický Žid. Mám dojem, že podobně se tu mluví o křesťanství. Zajímalo by mě, kolik lidí zná jména živých kněží. Pro ateistickou většinu jsme lidé bez tváře, které společnost vůbec nezná. Co se dá, to v této republice zachraňuje Tomáš Halík. A protože my neumíme říct, čemu věříme a proč, vzniká živná půda pro interpretaci nejvýstřednějších názorů na to, čemu katolíci věří nebo co říkají. V užším kontaktu by člověk zjistil, že tak to opravdu není. Druhá věc je ta, že nemáme problém s Bohem. Víra je něco velmi intuitivního. Jung říká, že člověk je nevyléčitelně náboženský. To je pravda. S čím naopak problém máme, je církev. Najednou máme pocit, že víra v Boha je spojena s vírou v restituce a podobě. Najednou se moje velmi křehká a intimní víra v Boha, kterou jsem získal třeba nějakým zážitkem v přírodě, rozbije o zdi kostela. Nebo o církevní průmysl. Je tedy potřeba zdůraznit, že jedna věc je víra a úplně jiná věc začlenění se do církevní struktury. CO TEDY DĚLÁTE PRO TO, ABY SE PŘEDSTAVITELÉ CÍRKVE STALI VE SPOLEČ- NOSTI SVEDLE JINÝCH STAVŮ JEDNOU Z PŘIRO- ZENÝCH ELIT TAK, JAK JE TOMU VŠUDE NA ZÁPADĚ? Důležité je dát najevo, že nejsem majitel konečné pravdy. Současný papež Ratzinger řekl větu, kterou mám velmi rád. V duši každého ateisty má kmitat malý plamének víry a v duši každého věřícího má kmitat malý plamének ateismu. Myslím nebo doufám, že křesťané nevystupují v pozici lidí, kteří ví, jak to je. Všichni tápeme, všichni hledáme a všichni si neseme ve své víře ať už věříme v cokoli velký kus nejistoty. MYSLÍM ALE, ŽE LIDÉ ZE SKUPINY TZV. ATEISTŮ SE SETKALI S VĚŘÍCÍMI, KTEŘÍ SI TEN PATENT NA PRAVDU DĚLAJÍ A JSOU K OSTATNÍM PARADOXNĚ VELMI NETOLERANTNÍ. TO JE MOŽNÁ DŮVOD NEGATIVNÍHO PŘÍSTUPU K CÍRKVI. Nedá se nic dělat, křesťanů je po světě miliarda a všichni si neseme svůj baťoh různých názorů a třeba i chyb a selhání. A to že mnozí křesťané mají tyto chyby, to je naprosto normální. Ateisté na tom nejsou o moc líp. To je normální lidská věc. NESTÁLO BY ZA ZVÁŽENÍ, ŽE BY SI CÍRKEV DĚLALA KVALITNÍ PR? Podobné snahy tu byly na počátku 20. století. Ale já myslím, že církev prostě není politická strana. ALE PR NENÍ ZÁLEŽITOST POLITICKÝCH STRAN. VŠICHNI, KDO CHTĚJÍ BÝT SLYŠET VE VEŘEJNÉM PROSTORU, SI BUDUJÍ SVOU IMAGE. TŘEBA I NEZIS- KOVÝ SEKTOR Já vím, možná by něco podobného nakonec nebylo od věci. Dominik Duka se hodně snaží komunikovat s médii. Možná ano Já nevím (smích). NEPOVAŽUJEŠ PŘÍKAZ CE- LIBÁTU ZA PŘEKONANÝ? Nevím, do jaké míry koresponduje můj názor s oficiálními názory teologů, ale to nakonec není důležité. Vždycky se říkalo, že celibát je výhodný v době pronásledování. Kdybych měl manželku a děti, byl bych snáze manipulovatelný. V otázce celibátu nemluvíme o zrušení ale zdobrovolnění. Máloco je v církvi tak silně potvrzeno Kristem 22 23

13 INTERVIEW a generacemi řeholníků jako celibát. Debata, která se v katolické církvi vede, se týká kněží. Celibát i kněžství se chápe jako velký dar a charisma. Otázkou je, zda tyto dva dary musí nutně spojovat jeden člověk. Ergo když se cítím povolaný ke kněžství, jestli se musím cítit povolaný i k celibátu. Argumentuji tím, že všechny důvody jako pronásledování, časová vytíženost atd. jsou pochopitelné, ale manželství je tak krásná, silná, správná a důležitá věc, že to všechno lehce převáží. Jediný důvod, proč by kněží měli žít v celibátu, je důvod mystický. Pokud člověk bere celibát jako poslání, je schopen nést si v sobě, řekl bych, šílenou bolest celibátu a vnímat to jako svou cestu. Vždyť máme tu texty z Písma svatého. Člověk je stvořený jako muž a žena. Když Bůh zjistil, že je člověku těžko samotnému, nestvořil mu druhého Adama. Stvořil ženu se vším, co s tím souvisí. Sexuální napětí, napětí odlišné psychiky apod. Člověk je tedy muž a žena. Všichni celibátníci jsou nějakým způsobem invalidové. Celibát s kněžstvím bych nespojoval. Troufám si předpovědět, že se to v budoucnu rozvolní, ale jedním dechem dodávám, že sto roků je pro církev vteřinka. P. Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D, *14. září 1966, Brno, katolický kněz Přírodovědecká fakulta MU, obor molekulární biologie a genetika Studium teologie v Olomouci a Bruselu Administrátor farnosti v Lechovicích Přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK V roce 2002 strávil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii V letech 1997 a 2000 výpravy na Antarktidu PRACUJEŠ S DOSPÍVAJÍ- CÍMI LIDMI. MÁŠ POCIT, ŽE SE GENERACE MĚNÍ? Mění se, ale ne k horšímu. Každý rok pořádáme tábory pro středoškoláky. Dvě třetiny účastníků prohlašují, že je to poprvé, co spali v přírodě bez stanu (!). Mnozí z nich říkají, že je to poprvé, co před spaním viděli hvězdy (!!). Taky fyzička jde dolů. Na druhé straně jsou to velmi cenné bytosti. U středoškoláků je jasně znát cit pro pravdu a nepravdu. Situace už není taková, že by jim byla od dětství vnucována komunistická nebo křesťanská výchova, proti které se mladý člověk vymezoval. Ty děti jsou ponechány samy sobě a svým vlastním úvahám. A protože jsou mladí, kladou si otázky o sobě, o Bohu, o svém místě na zemi, o přátelství. V tomto smyslu je to generace, která je mi velmi sympatická. ROSTE GENERACE, KTERÁ KRITICKY UVAŽUJE? Ano. Dnešní středoškoláci třeba nemají problém s vědou a vírou. Tolik zatracovaná pluralita, ve které žijeme, je výborná v tom, že nabízí svobodu. MAJÍ PODLE TEBE KAMENY DUŠI? Jednou jsem poskytl rozhovor MFDnes. Z důvodů, které jsou mimo moji fantazii, mi novinářka v titulku vložila do úst tuto větu. To jsem nikdy neřekl, ale od té doby se to se mnou táhne. Před 14 dny jsem měl v Žilině autogramiádu a po jednom z rozhovorů za mnou přišla nějaká paní ezoterička z Bratislavy, která léčí kameny a zaříkáváním. Hlásila se ke mně a říkala, že jsem jí velice sympatický a že si to s těmi kameny myslí taky. Takže tak (smích). Text: Petra Špidlíková Foto: Martin Kacvinský 24 25

14 HOMO CULTURALIS Datum narození Tiziana Vecellia není dodnes přesně známo. Historické prameny se různí a rok jeho narození zasazují do posledního kvartálu 15. století mezi léta Z Tizianovy korespondence vyplývá, že se celý život vydával za staršího. V mládí proto, aby působil v učení váženějším dojmem a jako stařec se zase snažil budit soucit při vymahání pohledávek u dlužníků, kterým hojně půjčoval. UČENÍ Dětství prožil Tizian v horské vesničce Pieve di Cadore, která ležela v Benátské republice. Okolo desátého roku věku byl poslán do učení k mozaikáři v Benátkách. V mozaikářské dílně prý bylo zakázáno malovat a kvůli porušení tohoto nařízení putoval mladý Tizian na zkušenou ke slavným bratrům Belliniovým. Tam si zamiloval olejové barvy. Po čase začal spolupracovat se svým přítelem, významným malířem Giorgionem, jehož práci bezmezně obdivoval. Zpočátku byl Tizianův styl od Gorgionova k nerozeznání. Tizianova díla Ecce Homo (Ejhle, člověk) nebo Kristus nesoucí kříž byla dlouho připisována Gorgionovi. OSTRÉ LOKTY A SPOLE- ČENSKÝ VZESTUP Svůj život zasvětil Tizian Benátské republice, byť dostal nejednu lukrativní nabídku, aby působil v Římě. Pozvání odmítal, ale upevnil tak své postavení ve vlasti. Od Rady deseti (volený orgán zabývající se otázkami bezpečnostmi a veřejného pořádku pozn.autora) mazaně vymámil úřad prvního senzála. Ten zajišťoval úředníkovi stálý plat, ateliér, pomocníky a malířské potřeby. Senzálovou povinností bylo také portrétovat vládnoucí dóžata. Tizian o post senzála připravil svého starého mistra Belliniho. Umělec nebyl jen dobrým malířem, ale také zdatným obchodníkem. Investoval do nemovitostí, zlata, obchodoval se dřevem a obilím. Někteří jeho zákazníci s nadsázkou tvrdili, že jim jedním dechem nabízel portrét i stavební dříví. RENESANČNÍ OSOBNOST Přestože se Tizianovi nedostalo vyššího vzdělání, osvojil si stykem s představiteli z nejvýznamnějších společenských a mocenských kruhů a s učenci 16. století kultivované vystupování. Na vrcholu své kariéry mu vedle kurtizán seděl modelem papež Pavel III. nebo německý císař Karel V., jemuž se stal Tizian osobním malířem. Císaře nesměl malovat nikdo jiný. Zakázky na podobizny z vysoké společnosti se jen hrnuly. Málokdo si nechal ujít setkání s Tizianem. Ostatním benátským malířům, kteří se bouřili pro nedostatek práce, byl naopak trnem v oku. BENÁTSKÝ GENIUS LOCI Romantické i dekadentní město kanálů dýchá živoucím Tizianovým odkazem dodnes. Obraz Nanebevzetí Panny Marie v kostele Santa Maria de Frari dokazuje malířovo mistrovství v míchání barev a nenapodobitelném zobrazení pohybu. Další Tizianovu stopu nalezneme v kostele San Salvador, kde je umístěn obraz Annunciation (Zvěstování Panně Marii). Baziliku Santa Maria de Salute zdobí malířovo rané dílo Trůnící svatý Marek a stropní malby David a Goliáš, Abraham a Izák a Kain a Abel. V galerii Accademia mohou milovníci umění obdivovat Svatého Jana Křtitele a Tizianovo poslední dílo Pieta, které maloval těsně před smrtí. Tizian v té době prý už neudržel štětec, a proto je obraz zčásti namalován prsty. Otázkou zůstává, do jaké míry byla malba prsty nutností a do jaké záměrem. TVORBA Ve svém díle Tizian usiloval především o zobrazení ideálu krásy postav i krajiny. Z obrazů vyzařuje duchovní hloubka, která tvoří jeden harmonický celek s pozemskou smyslností. Do výčtu nejznámějších malířů všech dob se zařadil díky práci se světlem a barvou, jejíž intenzita je charakteristická pro Tizianova díla. Vrstvením barvy, stínováním a neobvyklým uspořádáním postav dokázal uvést svůj obraz do pohybu. Postavy na plátně ožívají díky výrazným gestům a jsou spojeny vzájemnými pohledy v jednotnou úchvatnou kompozici. V pozdějším období Tizian hojně využíval různé techniky malby velkými štětci podobnými košťatům, špachtlemi i prsty, díky čemuž vtělil do svých obrazů tajemno a filozofickou hloubku. Otázkou zůstává, zda byla malba prsty nutností, nebo šlo jen o vývojový posun v technice tvorby. Není vyloučeno, že se historka o špatném zdravotním stavu vetchého starce a jeho neschopnosti udržet štětec traduje jako dojemná pověra. Kdo ví, jestli se na jejím přiživení nepodílel sám Tizian

15 HOMO CULTURALIS Apollo lo a Mar sya s (kol em r. 1570) Ven uše Urbin ská (1 538 ) INTERPRETACE OBRAZU APOLLO A MARSYAS Abychom mohli obdivovat Tizianovy malby, nemusíme jezdit do Itálie. Originál obrazu Apollo a Marsyas je vystaven v Arcibiskupské obrazárně v Kroměříži. Obraz je vrcholným Tizianovým kusem, který vytvořil na podzim svého života (v období ). Složitá alegorická kompozice vycházející z mytologické báje vyjádřuje autorův filozofický názor na svět a na úlohu, kterou má v tomto světě sehrávat umění. Hudební klání mezi satyrem Marsyasem (Panem) a bohem Apollonem bylo v renesanci částým námětem k zobrazení. Satyr Marsyas nalezl píšťalu, kterou zahodila bohyně Athéna. Naučil se na ni hrát a ve své pýše vyzval k souboji boha Apollóna. Ten v soutěži svou lyrou satyra porazil a za troufalost ho nechal stáhnout z kůže. Božské tóny lyry převýšily pozemskou animální píšťalu. Někteří interpreti malířova odkazu spatřují v zamyšlené postavě krále Midy Tiziana samotného. Křesťanské interpretace obrazu zase hovoří o pojetí Apollona jako nového Krista, který odstraněním kůže (symbol tělesnosti) otevírá duši cestu k věčné blaženosti. Nejstřízlivější hypotézy zbavují obraz přílišné mytizace a tvrdí, že dílo bylo vytvořeno na zakázku pro Marii Uherskou (sestru císaře Karla V. a vdovu po českém králi Ludvíkovi Jagellonském). Jednoznačná shoda však panuje v otázce kvality díla. Na poměrně malé ploše Tizian vystavěl vysoce dramatickou událost. Zemité barvy s rozostřenými konturami v kombinaci s precizní studií oduševnělých tváří předjímají nástup nové etapy umění baroka. Text: Zuzana Priščáková, Petra Špidlíková Pap ež Pav el III. s vnuky Aless san andrem a Otta t viem z rodu Far rnes e ( ) 28 29

16 TREND 30 31

17 TREND DOWNHILL NEBOLI SJEZD NA SPECIÁLNÍM CELO- ODPRUŽENÉM HORSKÉM KOLE SE DNES ŘADÍ KE KRÁLOVSKÉ DISCIPLÍNĚ MTB. NA TRATI O DÉLCE AŽ 3 KM S 15% KLESÁNÍM A NULOVÝM PODÍLEM ROVINEK NEBO STOUPÁNÍ S VELMI VYSOKOU TECH- NICKOU NÁROČNOSTÍ JE JEDINÝM KRITÉRIEM UR- ČUJÍCÍM POŘADÍ JEZDCE DOSAŽENÝ ČAS. Mám rád rychlost a mám rád extremní věci, pohybovat se na hraně mě baví, ale k downhillu jsem nikdy v minulosti netíhl. Začalo to od chvíle, kdy jsem viděl závody na trati, kde se jezdí světový pohár v Mariboru. Nevěřil jsem, jak rychle se dá projet kamenitá pasáž, která se zdála spíš neschůdná než sjízdná. Jezdci projíždí náročným terénem rychlostí až 40 km v hodině a skáčí do dálky deseti metrů. Atmosféra je nesrovnatelná s jinými disciplínami MTB závodů. Fanoušci opravdu hodně podporují a jsou v podstatě všude podél trati, kterou od závodníků dělí pouze vytyčená páska trati, tzv. mlíko. Kontakt s jezdcem je hodně blízký. Downhillem jsem byl v tu chvíli naprosto nadšený. Na závody do Mariboru mě vzal kamarád Tomáš Forejtek, který jezdí Český pohár a jen tak mezi řečí mi řekl, ať si vezmu foťák, že když už tam budeme, mohl bych něco vyfotit. Foťak jsem si vzal a zjistil, jak náročné focení to je. Kolem trati se pohybuje spousta fanoušků a je složité si najít dobré místo, aby záběr vypadal akčně a dynamicky. Najít místo, odkud bude fotka vypadat jinak než od ostatních, je to nejtěžší. Většina tratí je v horách, takže další z elementů, které mohou ovlivnit výsledek jezdců, ale samozřejmě i fotek, je i počasí. Zažil jsem chvíle, kdy pršelo tak, že jsem v holínkách šlapal po kotníky v blátě, a někdy zase slunce tak ostré, že bylo nejlepší fotit technické pasáže v lese. Focení downhillu vyžaduje dobré oko a technickou připravenost. 20 kg techniky na zádech, neustálé měnění objektivů, neustále sledování výsledkové listiny kvalifikačních míst, abych měl přehled, kdy pojede který závodník finálovou jízdu. Pohyb po trati je obtížný a krkolomný. Downhill tratě se staví povětšinou v lyžařských centrech a sjezdovka, jako je například ve Schladmingu, nepatří k nejmírnějším. V technických pasážích jako jsou rock section v Mariboru, která je plná kamenů, kořenů a technicky náročných míst, se pohybuje nejvíc fanoušků i fotografů. V těchto pasážích bývá hodně zranění a častokrát musí přiletět vrtulník, aby odvezl jezdce s vážnými poraněními do nemocnice. Finálovou jízdu startuje 100 nejlepších jezdců a rock n roll začíná! Už jen vyhlídnout si nejlepší místo a systematicky postupovat po trati dolů tak, abych jezdce zachytil v technických pasážích i cíli! Z prvních závodů jsem umístil fotografie na server PinkBike.com a vyhrál POD (photo of the day). Následovaly fotografie v časopisech Distilled ve státě New York a dalších magazínech nebo serverech o tomto sportu. Ve focení downhillu pokračuju dál. Zatím jsem na začátku, ale jsem rád, že se mám co učit a zdokonalovat se v tom. Text: Jirka Pařízek Foto: Jirka Pařízek Jirka Pařízek 1980 fotograf grafi cký designér člen fotospolku Fstop spolumajitel grafi ckého studia a fi lmové produkční společnosti

18 VIDĚNO Z OKNA Hradec Králové Kolín Přelouč Pardubice Kunětická hora Chrudim Na cestě z Prahy do Hradce Králové může cestující žlutého autobusu spatřit dominantu Pardubic. Ze žlutého vlaku ji můžeme letmo zahlédnout těsně po výjezdu z nádraží, když vlak překoná řeku Chrudimku a také když vyjede z mělkého úvozu u Černé za Bory. Kunětická hora se tyčí vysoko k nebi a je vidět opravdu z velké dálky. I když vysoké kopce byly ve středověku takticky velice výhodné, Kunětická hora čekala na své osídlení poměrně dlouho. Původně totiž kopec patřil benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem, takže stavba vojenského opevnění nebyla možná. Teprve až na počátku patnáctého století se na vrcholu začaly vztyčovat hradby. Nejvíce se o to zasloužil Diviš Bořek z Miletínka, který jen za dva roky ( ) dokázal na vrcholu hory vybudovat pevnost. Osud hradu defi nitivně zpečetili Švédové o dvě století později, když jej roku 1645 dobyli, vyplenili a vypálili. Později se pod horou začal usilovně těžit kámen na výstavbu starých Pardubic. Pro hrad však znamenala těžba větší pohromu než všechna švédská vojska dohromady. Horníci narušili statiku několika zdí a hradeb, a ty se následně zřítily. Od roku 1920, kdy byl lom defi ntivně uzavřen, se začalo s rekonstrukcí hradu do podoby, jakou známe dnes. Hrad je typický svou dominantní válcovou věží. Za celkový vzhled hradu může známý architekt Dušan Jurkovič, který v letech celý hrad částečně přestavěl do současné podoby. Místní mají ke kopci vřelý vztah, už několik generací ho označují familiárním jménem Kuňka. V 19. a na počátku 20. století se kopec stal symbolem kraje. Právě tady prý pořádali národní obrozenci své poutě a protestní manifestace v období, kdy v podhradí kvetly třešně. Vylézt na Kuňku dá opravdu zabrat. Hrad byl prakticky nedobytný; i v dnešní době se po upravené asfaltové cestě dá jen s těžkým funěním dostat nahoru a kochat se krásou starých zdí. Ze samotné stavby toho ale moc nezbylo. Zůstala jenom pozdně gotická kaple Kateřiny Sienské se sklípkovou klenbou. Částečně se také zachoval palác a zejména věž, která nyní dosahuje úctyhodné výše 34,5 metrů. Po posledním výstupu na vrchol věže je každému výletníkovi odměnou překrásný rozhled přes zelené lány do nejširšího okolí. Text: Lukáš Vaníček Foto: Jiří Schmidt 34 35

19 SVĚT PLNÝ CHUTÍ DOBA PŘÍPRAVY 25 minut DOBA VAŘENÍ 30 minut POČET OSOB 6 INGREDIENCE Polévka: 3 šálky rybího nebo zeleninového vývaru sůl a pepř 1 lžíce olivového oleje 1 pórek 1 červená paprika 2 stroužky česneku 400 g oloupaných a nakrájených rajčat na kostičky 18 malých krevet 18 mušlí 600 g rybího masa špetka šafránu (podle chuti) 2 proužky citronové kůry (asi 3 cm široké a 6 cm dlouhé) s odstraněnou bílou dužinou 2 lžíce nasekané petrželky Česnekové toasty: extra panenský olivový olej 1 stroužek česneku 6 baget nebo toastů 2 SNADNÉ KROKY KE SPRÁVNÉ PŘÍPRAVĚ MUŠLÍ: (1) Mušle pečlivě omyjeme pod tekoucí studenou vodou, na každou vždy poklepeme. Všechny, které nejsou zcela zavřené, vyhodíme, stejně jako ty, které se během vaření neotevřou! (2) Podržíme každou mušli v jedné ruce a druhou rukou vytáhneme žábra v místě, kde se mušle běžně rozevírají. Opět velice pečlivě opláchneme od všech nečistot ve studené vodě. ZPŮSOB PŘÍPRAVY 1. Omyjeme krevety a zbavíme je slupek a hlaviček. Pečlivě omyjeme a očistíme mušle (viz obrázky 1 a 2). 2. Rozpálíme olej ve velkém hrnci na mírném ohni. Vložíme pórek nakrájený na malé kousky, papriku a za občasného míchání vaříme asi 10 minut, dokud vše nezměkne. Přidáme za stálého míchání česnek a vaříme 1 minutu. 3. Přidáme rajčata, citronovou kůru a pokud chceme, můžeme použít i šafrán. Přivedeme k varu, snížíme teplotu a zlehka dusíme 15 minut. Nakonec dáme vařit předem připravené ryby, krevety a mušle. Povaříme, dokud se mušle neotevřou a ryby společně s krevetami nezmění barvu, ještě dle chuťi dosolíme a dopepříme. 4. Je čas dokřupava orestovat toastový chléb nebo bagetku z obou stran, potřít česnekem dle chuti a pokapat olivovým olejem. 5. Nabereme polévku, posypeme najemno nasekanou petrželkou a zlehka opepříme. Podáváme ihned s česnekovými toasty nebo bagetkou. Dobrou chuť. Milí čtenáři, tento recept hodnotím na škále od jedné do pěti čtyřmi body. Body dávám za jednotlivé suroviny a také za jejich rozmanitost. PRO Jedná se o recept pocházející ze středomořské stravy, která se vyznačuje zejména čerstvostí surovin, jednoduchou přípravou, použitím vhodných tuků a také využívá místní suroviny, v tomto případě rybí maso a mořské plody. Stále více lidí i u nás přichází na chuť pokrmům z mořských plodů. Teplá polévka v těchto již chladných dnech přijde vhod. Je zde opět použito bílé pečivo. Je to příloha, která je ve středomořské kuchyni velmi oblíbená, právě ve spojení s česnekem a olivovým olejem a k tomuto pokrmu se hodí. Mořské plody jsou příjemným obohacením jídelníčku. Česnek vybírejte raději českého původu, neboť jeho chuť a aroma jsou mnohem bohatší než u česneku z dovozu. Pórek, paprika, rajčata a zelená petrželka jsou v tomto období dostupné suroviny jak v obchodech, tak na zahrádkách. Zajímavou ingrediencí je v tomto receptu šafrán. Jedná se o velmi známou rostlinu Šafrán setý neboli Crocus sativus. Jde o hlíznatou rostlinu z čeledi kosatcovitých, která se pěstuje kvůli bliznám svých květů; ty jsou vysoce ceněným kořením. Blizny se sklízí ručně a výnos není velký to je také důvod, proč je šafrán tak vysoce ceněný. Pěstuje se v Latinské Americe, ve Španělsku, Francii a v severní Africe. Šafrán podporuje zažívání, vyšší dávky mohou vyvolat překrvení vnitřních orgánů a bolesti hlavy. Ochucuje a barví pokrmy. Chuť šafránu je velmi unikátní. Je jemná, trochu hořká, s podtóny trávy. Šafrán se nejlépe snoubí s rybími pokrmy a rýží. Stačí ho velmi malé množství. PROTI Jako výživová poradkyně musím strhnout body za bílé pečivo, i když uznávám, že do středomořské kuchyně patří. MŮJ TIP Zkuste někdy přidat špetku šafránu do rizota. Z rybího masa vyzkoušejte méně známou pražmu. Pražma neboli doráda je menší mořská ryba. Má bílé pevné maso s malými kostičkami. Maso je jemné, dietní a šťavnaté. PŘÍLOHA Příznivci zdravého stravování mohou místo bílého pečiva vyzkoušet jako přílohu celozrnné těstoviny. Doporučuji nákup těchto těstovin v DM drogerii. Jsou vyrobeny z velmi jemně umleté celozrnné mouky, jejich struktura je téměř hladká, po uvaření si těstoviny drží svůj tvar, nerozpadávají se a jejich chuť je velmi lahodná. Přeji dobrou chuť

20 , 510, fax: 210 a 178, Praha 1, tel.: Vydává: R.E.M.BRAN D s.r.o., Křemencov Foto: Vladimír Lomský z Magazín cestováníaa cestovatelích cestovatelích Magazín oo cestování Báječní lidé jsou na celém světě Cestopisy 74,5x111_MarcoPolo.indd :36 39