Láska jako odpověď na problém lidské existence O smyslu života

Transkript

1 Láska jako odpověď na problém lidské existence Láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence, uvažuje v knize Umění milovat Erich Fromm, významný americký psycholog a sociolog německého původu. Láska to je nejzazší a nejzákladnější, nejskutečnější lidská potřeba. Má-li člověk umět milovat, musí si sám sebe navýsost cenit. Bez úcty a respektu nemá láska hloubku a páteř. Láska je aktivita. Když miluji, žiji totiž ve stavu aktivního zájmu o milovaného člověka. Je třeba zůstávat ve stavu bdělosti, nebýt líný a lhostejný, nepropadat pohodlnosti. Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se cele v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku. Je přitom třeba věřit v druhého, v jeho možnosti. To znamená, že ctnost naděje se k lásce velmi úzce váže. Ve sféře lidských vztahů je vedle naděje nezbytnou vlastností pro každé významné přátelství či lásku dále víra. Praxe lásky totiž praxi víry vyžaduje. Schopnost milovat podle E. Fromma záleží i na tom, zda je člověk schopen zbavit se svého narcismu a v některých případech rovněž nezdravého připoutání k matce. Láska dále závisí na schopnosti růst, vyvinout tvůrčí orientaci vůči světu a vůči sobě samému. K lásce v neposlední řadě nezbytně patří soustředěnost. Soustředit se znamená žít plně v přítomnosti. Chce-li se někdo stát mistrem v umění milovat, musí začít tím, že bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech svého života, tvrdí Fromm. Schopnost být sám tedy sám se sebou je předpokladem schopnosti milovat. Zde si připomeňme Sókratovu péči o duši. Kdo o duši pečuje, může rozvíjet lásku, tvořivost, pravdivost. Milovat je tedy skutečným uměním, něčím nesmírně ryzím, a tak v této souvislosti oceníme další Frommovu přesnou a výstižnou formulaci: Osvojit si nějaké umění konečně předpokládá i nejvyšší naléhavost. Není-li umění tím, na čem nejvíc záleží, učedník se nikdy nevyučí. Pro lásku v pravém slova smyslu je důležité co nejaktivněji rozvinout celou svou osobnost a výše jmenovaný odborník upozorňuje na cosi velmi podstatného. Že totiž najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního. Dodejme na závěr, že to není možné bez dalších skutečných ctností, jako jsou pokora, odvaha, víra a kázeň. Dosažení a rozvíjení schopnosti milovat je vzácné. Stačí se zamyslet nad tím, kolik každý z nás potkal v životě lidí skutečně milujících. O smyslu života Psychiatr a lékař Viktor E. Frankl, který se ocitl za druhé světové války v koncentračním táboře, zdůrazňoval, že nejde ani tak o to, co my očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Spoluvězně, kteří s ním tehdy sdíleli těžký osud, nazývá kamarády. V jedné ze svých knih vzpomíná, jak se dozvěděl, že dva muži mají v plánu spáchat sebevraždu. Platilo, že je zakázáno povzbuzovat ty, kteří chtěli odvrhnout svůj život, rozběhnout se proti ostnatým drátům nabitým elektřinou. I přesto je doktor Frankl vyhledal. Po chvíli rozhovoru s prvním z nich se dozvěděl, že muž má doma šestiletou dceru. Vidíš, kamaráde, smyslem tvého života je vychovat dítě, dát mu otcovskou lásku. Kvůli tomu se musíš snažit přežít. A oslovený souhlasil. Druhý spoluvězeň byl vědec, který vydal řadu odborných statí. Kamaráde, ty přece musíš dokončit své vědecké dílo a dát ho lidem, to je tvoje poslání, povzbudil také jeho Frankl. I tento člověk se vzchopil, získal opět motivaci, sílu a toužil přežít. Jen ten, komu zmizí smysl jeho existence, ztrácí odolnost. Trefně se vyjádřil filosof Friedrich Nietzsche: Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese

2 téměř každé jak. Obtížná situace dává člověku příležitost vnitřně překonat sám sebe. V koncentračním táboře se podle Frankla některým právě proto, že byli schopni projít utrpením, podařilo i ve vnějším ztroskotání a umírání dosáhnout takové lidské velikosti, k níž by ve své dřívější všední existenci nebyli nikdy dospěli. Čelit onomu hrůznému jak přítomné situace bylo třeba. Doktor Frankl píše: Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny. Nejde jen o uskutečnění cíle vlastní tvořivou činností. Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, měl by si uvědomit, že tu se svým trýznivým osudem stojí v celém kosmu jako neopakovatelná jedinečná bytost. Kolik je toho nutno ještě odtrpět, vyjádřil se kongeniálně na toto téma básník R. M. Rilke. Analyzovanou problematiku vidí Frankl v extrémní existenciální situaci koncentráku takto: Nám šlo o smysl života jakožto oné komplexnosti, jež v sobě skrývá i smrt, a tak neposkytuje jen smysl života, nýbrž i smysl utrpení a smrti; o tento smysl jsme zápasili. Podobný způsob uvažování se nás týká také. Utrpení ani smrti se nemůžeme na své pouti vyhnout, patří k našemu životu, nicméně vyhlížíme spásu plni naděje. Důvěra jako podmínka pro život Upřímně řečeno, ve vztazích se svými bližními toužíme především po jistotě a spolehlivosti. Ceníme si těch jedinců, kteří drží dané slovo a pokud ho ze závažných důvodů nemohou někdy dodržet, dokážou se omluvit. Tím je pak umožněno smysluplné soužití a spolupůsobení lidí. Jde tedy o to nezklamat něčí důvěru vyvoláváním falešných očekávání, označujeme to jako osobní postoj čestnosti, jak uvádí Franz Furger ve své knize Etika seberealizace, osobních vztahů a politiky. Proto také lež, viděna z tohoto hlediska, ve svém nejhlubším jádru není prostě jen falešná, nesprávná odpověď, nýbrž člověka poškozující nepravost. Všichni toužíme po dialogu, založeném na vzájemné důvěře. Člověk je sociální bytost a má velmi silnou potřebu komunikovat, ovšem pravdivě, lidsky a s účastí. Touží sdělovat svoje myšlenky a názory a vědět, že je přijímán s respektem. Očekávání bližního nás nutí zastavit se a naslouchat mu. Bereme ho vážně, partnersky, je pro nás důležitý. Jsme ochotni mu pomoci a jsme přesvědčeni, že i on nám v případě potřeby podá pomocnou ruku. Důvěřujeme ve většině případů blízkému člověku v rodině, také jsme schopni důvěřovat bližnímu v náboženské obci nebo kolegovi v zaměstnání. Pokud ovšem na pracovišti nevládne dobrá atmosféra, ať je to z nejrůznějších příčin, lidé ztrácejí půdu pod nohama. V dnešním čase tak mnohdy narůstá nejistota, probouzejí se obavy, lidé jsou ve stresu. Důvěra a láska musí chodit pospolu, napsala Božena Němcová. Ani manželství proto nemůžeme budovat bez důvěry, v ní by měla být zakořeněna láska. Musíme věřit, že s manželským partnerem sdílíme společné hodnoty. Bývá tu shoda v jejich žebříčku či škále. Právem očekáváme, že se nám dostane naslouchání, pochopení a když něco pokazíme, tak i odpuštění a nové šance. Dnešní rodinné vztahy jsou však často labilní. Bývají vystaveny lidské slabosti, nespolehlivosti. Od řady lidí jsem okolo jejich padesátky slyšela, že když se ve čtyřiceti letech rozvedli, udělali velkou chybu. Se svými současnými zkušenostmi a názory by to již neudělali. Možná zapomněli naslouchat moudrosti těch starších. Jednali unáhleně. Manželství není holubník, říkávala lapidárně moje babička a měla pravdu. Jak vidíme, důvěra znamená věřit, mít víru a mít i naději. Obě tyto křesťanské ctnosti na sebe navazují. Nejvyšší forma důvěry je potom vztah ke Kristu,

3 k Bohu samotnému. Věříme, že své sliby, svá zaslíbení plní. Je pro nás tudíž plně důvěryhodný. Každý den může mít křídla 39 Ptejme se tedy každý den s pokorou: Mohou se na mne opravdu spolehnout moji nejbližší? Jednám čestně a držím slovo? Záleží mi na tom, aby nebyla narušována vzájemná důvěra mezi lidskými bytostmi a základní mezilidský soulad? Jsem zastáncem tradičních hodnot, na nichž stojí naše současná společnost? Jsem opravdu hoden důvěry svého bližního? Životní krize Když se ocitáme na křižovatce životní krize, je nám obvykle velmi těžko. Jsme sevřeni úzkostí a nejistotou. Prožíváme stres, ale chceme situaci zvládnout, postavit se jí čelem. Ukazuje se, že když úspěšné projdeme svízelnou životní krizí, může se to projevit v hlubším zrání osobnosti. Kdo dobře zvládne trauma, zátěžovou situaci, stává se moudřejším. Sestře Aleně z naší karlínské obce před lety vážně onemocněl manžel, bylo to začátkem 90. let. Zůstala s ním deset let doma. Obětavě se o muže starala, aby nemusel do léčebného ústavu, přestože to znamenalo, že ona pak bude mít minimální důchod. Krátce po poté onemocněl i Alenin devadesátiletý tatínek a z naprosté soběstačnosti se stal ze dne na den nechodícím pacientem. Když zvládnete jednoho, můžete se klidně postarat i o toho druhého! pomohla dobrou radou pracovnice na sociálce. Naštěstí s péčí pomáhala i dcera Květoslava. Po čase se podařilo dědečka umístit do léčebny dlouhodobě nemocných, kam za ním obě ženy docházely. Po obětavém a láskyplném zvládnutí náročné situace se u sestry Alenky i u její dcery Květoslavy projevila vyšší míra pokory. Získaly nadhled, otevřenost novým zkušenostem, zlepšila se celistvost jejich osobnosti. Dokážeme-li statečně zvládat životní břemena a nesobecky pomáhat druhému, tedy jsme altruističtí, vede to obvykle k výraznému skoku ve zrání naší osobnosti. Nové poznatky bývají přetaveny v nový způsob života, konstatují psychologové. Promeditujeme a uvažováním prověříme svou hierarchii hodnot, přebudujeme ji a prohloubíme. Začneme se více zamýšlet nad otázkami bytí a smyslu života. Pod vlivem náročných situací, obtížných břemen, obvykle zmoudříme, zklidníme se, ocitáme se blíže středu svého já. Dozraje náš osobní názor na život a silněji vnímáme, že potřebujeme Boha. Jen z vlastních sil se cesta totiž zvládnout nedá. Bůh je univerzální lidskou potřebou Člověk je všestranně podmíněnou bytostí, přesto si uvědomuje, že jeho hodnota tu existuje a on směřuje k plnosti bytí. Takový je hledající křesťan v očích bezpodmínečné Boží lásky. Ale co to všechno obnáší, co to vůbec znamená, na to naše slabé a nedokrevné lidské představy zdaleka nestačí. Potíž je v tom, že nevíme, jak se výsostné lásce Nejvyššího otevřít, i když v ni věříme. Jak očistit a oprostit svoji mysl, jak přijímat Boha, který k nám sestupuje. Kristus zaplatil za naše dluhy a zároveň sestoupil do naší bídy, našeho umírání a našich úzkostí. On spoluvytrpěl naše slabosti. Sužovaly ho a sužují. Čekám-li něco od Boha, znamená to, že v mém srdci začal pracovat Duch svatý. Vím, že nemohu spoléhat na sebe a na nic v sobě. Bůh má moc osvobodit mne z toho, v čem se zmítám, co mne svazuje a táhne ke dnu. V modlitbě se odevzdávám Bohu a on mě osvobozuje, dává mi sílu. Modlitba Otčenáš je zakotvena v tradici, je

4 oporou, v ní je vysloveno vše podstatné, lépe by to říci nikdo z nás nedokázal. Otčenáš je cenným duchovním pokladem, jak zdůrazňoval J. M. Lochman. Walter Lüthi poukázal ve svém výkladu Otčenáše na osvobozující kontrapunkt naší prosby v kontrastu k bezejmenným procesům a mocím: Bůh má jméno. Bída na této zemi je bezejmenná, zlo mezi lidmi je bezejmenné; temnota miluje bezejmennost. Bezejmenné anonymní dopisy, dopisy bez podpisu, bývají často dopisy sprosté. Bůh však není pisatel anonymního dopisu. Bůh stojí se svým jménem u všeho, co dělá, připouští a říká, Bůh se nepotřebuje lekat denního světla. Ďábel miluje anonymitu. Bůh však má jméno. Vždyť považme, Bůh je přece světlo, a to především. Modlitba znamená věřit v Hospodinovo neochvějné slitování, spolehnout se na něho v plném, neumenšeném významu. Důvěřujeme mu jako Dárci pravého života. Modlitbou vstupujeme do širokého a otevřeného pole Božího příběhu. Všechnu lidsky podmíněnou slabost žijeme a i s ní jdeme do modlitby a modlíme se v silovém poli modlitby Ježíšovy. Síla tu vane a uchvacuje nás, objímá a pozvedá. Modlitba jenom za sebe sama by byla sobectvím. Byla by to kardinální pýcha a dokonalá sebestřednost. Ruku na srdce náš život dostává smysl přece teprve ve vztahu k bližnímu. Ve vztahu bezelstném, dětsky čistém, tvárném, holubičím, a nikoliv kluzce hadím, světsky proradném a polovičatém. Skrze vztah k bližnímu vede cesta ke spáse. Přímluva znamená účast na údělu bližního. Stavíme se vedle svých spolubližních stavíme se před Boha. Projevuje se osvobodivý charakter, toukaždý den může mít křídla 73 žebná přání a očekávání se zintenzivňují. Modlitba sama je totiž prubířským kamenem naší věrnosti konkrétním bližním. V modlitbě sebou bereme Ty bližního před Ty Otcovo. V přímluvě zaznívá pokora, vědomí vlastní nedostačivosti. Jsme svobodni pro Boží cestu, Boží Ty nám stojí blízko. Skrze partnerství, autentické bratrství a sesterství ve vztahu k Ty bližního nacházíme smysl svého života, který se realizuje pouze a jedině ve vztahu ke Stvořiteli a k bližnímu. Je duše na obtíž? Francouzský spisovatel Georges Bernanos napsal, že moderní společnost organizuje pravé spiknutí proti vnitřnímu řádu člověka. Lidská bytost je podle něho vlečena, ohlušována, odcizuje se čím dál víc sobě, své duši. Někdy se nám zdá, jako by duše byla člověku opravdu čím dál víc na obtíž. Raději by o ní neslyšel, raději by ji snad vůbec neměl. Utíká před ní, jednoduše se bojí s ní chvilku zůstat tváří v tvář. Dnešní společnost se snaží nemluvit o bolesti, vůbec nehovořit o smrti, vyhnout se za každou cenu utrpení. Je to ovšem druh zbabělosti, alibismu, falše, populismu. Utrpení přece patří k životu, nedá se nic dělat, je jeho součástí. Nadto je nesporné, že utrpení je očistné. Když totiž sami trpíme, přestáváme být pouhými neslanými a nemastnými účastníky, stáváme se svědky. Svědectví dáváme před světem, ale jediné svědectví, které se musí vydat nezbytně, je svědectví Bohu samotnému v plnosti jeho majestátu. Člověk je pokoušen a zkoušen, zřejmě mnohé je v našem životě dopuštěno, abychom svědectví vydali. Život bez utrpení není žádným přirozeným a samozřejmým lidským právem. Bolest nás obrušuje a formuje, činí nás pokornějšími. Strádající člověk se víc zamýšlí nad životem, když sám trpí, dokáže niterněji cítit s druhými. Nemůže jej pak ovládnout konzumní způsob života a s tím související povrchnost, touha po požitku, sebezhlížení, pýcha, která je kořenem všeho zla. Ve

5 vztahu ke druhým, v soucítění teprve žijeme autenticky. Lidská bytost je sama sobě otázkou, je to podle V. E. Frankla tělesně duševně duchovní totalita, tvor povolaný k sebeutváření. Člověk se při svém tázání stává sám sobě otázkou a musí se ptát po své podstatě. O sobě ví, sobě samému rozumí, ale nedokáže sám sebe plně chápat. Filosof Emerich Coreth upřesňuje: Sám sobě zůstává záhadný a tajemný, jeho vědění o sobě samém je zároveň nevěděním, jeho pochopení zároveň nepochopením, jen proto se může a musí tázat po své vlastní podstatě. Tak je člověk postaven do zvláštního polosvětla. Ví o sobě jako o bytosti, která sama sebe duchovně vlastní, sama sebe chápe. Ale je vsazen do temnoty hmotného bytí a dění, které mu překáží v plném sebepochopení. Tato podvojnost určuje podstatu člověka. Z ní vyvěrá možnost a nutnost jeho tázání. Jak vidíme ze slov uznávaného klasika, nikdo nejsme z tázání po smyslu života vyvázáni. Nemůžeme si vybírat rozinky, jen to příjemné, je třeba přijmout bolest a utrpení jako autentickou součást našeho bytí. Víme dobře, že opičí láska příliš ochranitelských rodičů nevyzbrojí vhodným 76 Každý den může mít křídla způsobem potomka, aby dokázal snášet problémy a nástrahy života. Uhýbá jim, ale ony přijdou z jiné strany, najdou si nás, dostaví se tak jako tak. Někteří sobečtí a příliš sebejistí a soběstřední lidé najednou prožijí změnu. Bohužel k jejich proměně dochází až většinou ve chvíli, kdy se například zraní při autohavárii, těžce onemocní, ztratí blízkého člověka prostě v okamžiku, kdy trpí, a proto začnou nahlížet pojednou na hodnoty zcela jinou optikou. Rázem dělají to, co je nikdy předtím nezajímalo. Začnou se víc rozhlížet kolem sebe a vnímat, zda je tu bližní, který potřebuje pomoc, zda tu někdo čeká na naslouchání, účast, pomocnou ruku. Dochází k posunu škály hodnot. Obětovat se pro druhé najednou pociťují jako přirozenou součást života. Tím, že tento fakt přijímají, stávají se sami sebou. Zazní harmonický akord. Přijímejme nezbytné s nadhledem, přistupujme k utrpení lidsky zrale a moudře. Moudrost je přece kardinální ctností. Duše promlouvá, už nepatříme mezi lidi, kterým je duše na obtíž. Advent plný příslibů Advent je časem očekávání. Schopnost čekat, vděčně a trpělivě, je důležitá. S pokorou vyhlížíme zázrak lásky, jedinečný zázrak příchodu Spasitele. Na adventním věnci postupně rozsvěcujeme čtyři svíce. Světlo přichází. Zklidníme se, očišťujeme svou duši v modlitbách. Snažíme se vytvářet nový vztah k Bohu a k bližnímu. Jde o duchovní obrození, ke kterému nás zvou nejkrásnější a celý život nás zcela zvláštním způsobem provázející svátky v roce. Anselm Grün výstižně uvádí, že jde o přenechání sebe samého Bohu, aby nás proměnil; jde o úkol plný nebezpečí, ale též plný příslibů. Toto obrození od nás nevyžaduje ani tak psychologické znalosti, jako spíše to, co označujeme jako zbožnost; připravenost obrátit se do nitra, abychom naslouchali Bohu, který je v nás. V čase adventu toužíme po požehnání a vnitřní bdělosti. V duši se smiřujeme s tím, co se nám nepovedlo, co se nezdařilo lidem okolo nás. Chyběla jim například vůle a opravdové úsilí, jindy žili v zajetí falešných představ či byli sobečtí. Mnohdy zapomínali na svou víru. Odpouštíme blízkým a nejbližším, že k nám byli někdy až nešetrní. Spěchali a nenašli si chvíli pro vzájemné naslouchání museli přece ještě splnit tolik pracovních povinností. V souvislosti s prosincovým časem se mi vynořuje jedna vzpomínka. Babička z otcovy strany, Marie, již žila v domově důchodců v Černošicích. Se svou druhou babičkou jsem se za ní občas z třígeneračního rodinného domu v Radotíně vypravila. Byly to takové tajné výpravy. Všichni to asi znáte, po rozvodu u nás zapůsobil syndrom zavrženého rodiče a bohužel i zavržení otcových rodičů. Během jednoho pozdního prosincového dne jsem se, společně

6 s mladším bratrem Mirkem, nepozorovaně vyplížila z domu. Vydali jsme se stopem do Černošic. Nesli jsme s sebou ozdobenou jedlovou větev, čokoládu a pomeranče. Ve vrátnici domova důchodců nám však stroze oznámili, že je vstup zakázán kvůli epidemii chřipky. Museli jsme odejít, ale za chvíli jsme se nenápadně zahradou vrátili a nahlédli do vrátnice. Naštěstí tam právě nikdo nebyl a my jsme stihli rychle proklouznout dovnitř. Opatrně jsme stoupali po schodech a zamířili do pokoje za babičkou. Ležela na své posteli a spala, stejně jako ostatní ženy okolo ní. Přinesené dárky jsme rozložili na babiččin noční stolek a chvíli jsme se na ni dívali. Byla hubená, bledá a ve tváři měla klidný a odevzdaný výraz. Cítili jsme dojetí a tiše se v duchu pomodlili. Potom jsme odešli stejně tiše, jako jsme dovnitř pronikli. Vydali jsme se pak ještě pěšky do míst, kam nás vedly vzpomínky na dětství. V Mokropsích jsme se zastavili u místního kostelíka, do kterého jsme Každý den může mít křídla 93 s babičkou jako malí chodívali. Pak jsme vstoupili na ledem pokrytou Berounku a pozorovali majestátní zasněžený les a vysoké skály pod zimní oblohou. Cítili jsme na prchavý okamžik zvláštní a silnou sounáležitost a zároveň nás obestřel jasnozřivý pocit, že jsme svou babičku viděli naposledy. Uvědomovali jsme si v té chvíli, že nás nic nemůže připravit o naději a o víru, měli jsme dojem, že ve velebném tichu se dotýkáme kosmu. Tušili jsme, že spoustu tvrdých životních zkoušek ještě budeme muset unést, jako ostatně každý. Po očistném adventu života však přichází spása a je tu s námi věrně bezpodmínečná láska.