Jan Rychlík a kolektiv

Transkript

1

2 Jan Rychlík a kolektiv MEZI VÍDNÍ A CAŘIHRADEM / Utváření balkánských 1národů

3 a kolektiv Utváření balkánských národů VYŠEHRAD PRAHA 2009 HISTORICA

4 PRÁCE VZNIKLA V RÁMCI SPOLEČNÉHO PROJEKTU MASARYKOVA ÚSTAVU A ARCHIVU AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY A ÚSTAVU PRO BALKANISTIKU BULHARSKÉ AKADEMIE VĚD FORMOVÁNÍ NÁRODNÍ IDENTITY VE STŘEDNÍ A JIHOVÝCHODNÍ EVROPĚ V 19. A 20. STOLETÍ A VZNIK NÁRODNÍCH STÁTŮ. Text recenzovali: PhDr. Valerián Bystrický, DrSc. PhDr. Miroslav Tejchman, DrSc. Jan Rychlík, Jan Pelikán, Krăstjo Mančev, Nadja Danova 2009 ISBN ISSN

5 OBSAH Úvod KAPITOLA 1 OSMANSKÁ A HABSBURSKÁ ŘÍŠE Bitva u Moháče a její důsledky Říše rakouských Habsburků Osmanská říše Balkán v předosmanském a raném osmanském období Osmanská expanze na Balkáně od konce 14. do počátku 16. století.. 23 Charakter habsburské a osmanské moci Boje mezi habsburskou a osmanskou říší v století KAPITOLA 2 ZEMĚ A LIDÉ NA BALKÁNĚ V STOLETÍ Problém identity obyvatelstva Balkánu do 18. století Chorvaté Albánské kmeny a jejich území (K. Mančev) Rumuni (K. Mančev) Řekové (N. Danova) Bulhaři Srbové Černá Hora a Černohorci KAPITOLA 3 TZV. NÁRODNÍ OBROZENÍ BALKÁNSKÝCH NÁRODŮ Obecné problémy národního obrození Chorvaté Albánci Rumuni (K. Mančev)

6 Řekové (N. Danova) Bulhaři Srbové KAPITOLA 4 VYTVÁŘENÍ NOVODOBÉ STÁTNOSTI BALKÁNSKÝCH NÁRODŮ Osmanská říše v první polovině 19. století Boj balkánských národů osmanské říše za získání nezávislosti Albánci (K. Mančev) Rumuni ve Valašsku a Moldavsku. Vznik Rumunska (K. Mančev) Vznik samostatného Řecka a jeho vývoj (N. Danova) Pokusy Bulharů o získání autonomie Vznik Srbského knížectví Černá Hora Srbové, Chorvati a Rumuni v habsburské monarchii: Pokusy o vytvoření vlastní státnosti Chorvaté v Chorvatsku a Dalmácii Srbové ve Vojvodině Rumuni v Sedmihradsku (K. Mančev) KAPITOLA 5 VELKÁ VÝCHODNÍ KRIZE A VZNIK NOVÝCH STÁTŮ NA BALKÁNĚ SPOLUPRÁCE VERSUS KONFLIKT Osmanská říše. Rozklad osmanismu a jeho transformace Habsburská říše po rakousko-uherském vyrovnání Situace na Balkáně na prahu velké východní krize Rumunsko od sjednocení k nezávislosti (K. Mančev) Společenský a hospodářský vývoj Řecka v letech (N. Danova) Boj Bulharů za národní církev Srbsko za druhé vlády Obrenovićů Velká východní krize KAPITOLA 6 BALKÁNSKÉ NÁRODY PO BERLÍNSKÉM KONGRESU Osmanská říše po Berlínském kongresu a teoretická východiska řešení národnostní otázky

7 Balkánské národy a jejich národní státy Albánské země (K. Mančev) Rumunsko koncem 19. a na počátku 20. století (K. Mančev) Řecko (N. Danova) Bulharsko Srbsko (J. Pelikán) Černá Hora Makedonie po roce Vznik makedonské otázky KAPITOLA 7 BALKÁNSKÉ NÁRODY RAKOUSKO-UHERSKA NA KONCI 19. STOLETÍ Habsburská monarchie po vyrovnání Sedmihradsko po roce 1867 (K. Mančev) Chorvatsko po vyrovnání Krajinští Srbové v Chorvatsku Národy Dalmácie Istrie Bosna a Hercegovina a její národnostní problémy Chorvatsko-srbská spolupráce a jihoslovanská koncepce Srbové ve Vojvodině KAPITOLA 8 KRIZE OSMANSKÉ A HABSBURSKÉ ŘÍŠE A KONFLIKTY BALKÁNSKÝCH NÁRODŮ Ilindenské a preobraženské povstání v Makedonii a Thrákii Mladoturecká revoluce Vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska a anexe Bosny-Hercegoviny Chorvatsko po anexi Bosny a Hercegoviny Mladoturecká revoluce a Albánci (K. Mančev) První balkánská válka Vznik nezávislé Albánie (K. Mančev) Druhá balkánská válka Albánie po druhé balkánské válce (K. Mančev) Rozdělení Makedonie

8 KAPITOLA 9 ZÁNIK HABSBURSKÉ A OSMANSKÉ ŘÍŠE Habsburské balkánské země na prahu světové války Chorvatsko v posledních předválečných letech Dalmácie a Istrie před první světovou válkou Bosna a Hercegovina První světová válka Porážka a zánik Rakousko-Uherska a změny na Balkáně Vznik Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS) Kapitulace Bulharska Vznik Velkého Rumunska (K. Mančev) Obnovení Albánie (K. Mančev) Zánik osmanské říše ZÁVĚR Přehled panovníků Bibliografie Rejstřík jmenný Rejstřík místní

9 KAPITOLA 9 ZÁNIK HABSBURSKÉ A OSMANSKÉ ŘÍŠE Habsburské balkánské země na prahu světové války Chorvatsko v posledních předválečných letech Poslední léta před první světovou válkou byla v Chorvatsku ve znamení nových národnostních a politických bojů. Pokusy zlikvidovat chorvatsko-srbskou koalici bu politicky, anebo zákulisními manipulacemi a kabinetní justicí zcela evidentně selhaly a způsobily pád samotného bána Pavla Raucha, jehož metody se staly pro Vídeň i Budapeš politicky neúnosné. V roce 1910 se novým bánem stal Nikola Tomašić, který vytvořil vlastní vládní uskupení a rozhodl se pro jeho podporu získat chorvatsko-srbskou koalici. Ústupkem koaličnímu programu se stala volební reforma, spočívající ve snížení volebního cenzu. Na základě provedené reformy počet voličů stoupl ze zhruba na asi , tj. celkem čtyřikrát. Reforma se Tomašićovi vyplatila, nebo přispěla k vzrůstu vlivu Chorvatské selské lidové strany (HPSS). Na podzim 1910 se konaly řádné volby do saboru. Chorvatská selská lidová strana získala hlasů a v saboru devět poslanců, mezi nimiž byli i oba Radićové. Stjepan Radić kandidoval opakovaně ve volbách do saboru již v letech 1905 a 1906, avšak nebyl zvolen. Poslancem se stal teprve při doplňovacích volbách na počátku roku 1910 spolu se svým bratrem Antunem a Vinko Lovrekovićem. Chorvatsko-srbská koalice, ačkoliv neprosadila kromě volební reformy nic ze svého programu, přitom ve snaze zabránit vzrůstu vlivu HPSS začala hledat cestu k vyjednávání s Budapeští a vydala se tak stejnou cestou, jako v sedmdesátých letech národní strana. Tento postup nakonec tak znechutil Frana Supila, duchovního otce rijecké rezoluce, že z koalice vystoupil. 335 Zánik habsburské a osmanské říše

10 Ve volbách roku 1910 sice koalice ztratila asi jednu třetinu mandátů, ale udržela si pozici nejsilnějšího uskupení. Tomašić začal vyjednávat se selskou stranou o podpoře banské vládě a nabídl agrárníkům účast v právě sestavené komisi, která měla připravit jednání o revizi nagodby. Strana však podmiňovala účast ve vládní většině realizací svého programu a tak z dohody nakonec sešlo. V listopadu 1911 byl sabor rozpuštěn a v prosinci téhož roku se konaly nové volby. Ačkoliv HPSS získala dokonce více hlasů než předešlý rok, díky volebním machinacím, za kterými stála právě Chorvatsko-srbská koalice, měla v novém saboru pouze osm poslanců. V roce 1912 byl sabor znovu rozpuštěn a místo Tomašiće a banské vlády převzal veškerou moc v Chorvatsku Slavko Cuvaj s titulem královského komisaře s mimořádnými pravomocemi. Cuvaj zavedl v zemi absolutistický režim, který vyvolal vlnu protestů nejen v banském Chorvatsku, ale i v Dalmácii. Zklamání z politiky chorvatsko-srbské koalice, která se vydala na cestu nebezpečných kompromisů s Budapeští, a to zrovna v době, kdy v čele uherské vlády stanul znovu Khuen-Hederváry, vyvolalo v nejmladší generaci posun od parlamentarismu k revolučním metodám. Na politickou scénu vystoupila tzv. Nacionalistická omladina. V národnostním ohledu propagovala integrální jugoslavismus, tj. tvrdila, že Slovinci, Srbové a Chorvati jsou bez ohledu na náboženství jediným národem, který má právo na svůj národní stát. Někteří omladináři měli blízko k anarchismu, jiní k radikálnímu socialismu. Nacionální omladináři odmítali parlamentarismus jako neúčinný a za hlavní považovali násilné a ozbrojené metody, mimo jiné i individuální teror, který měl destabilizovat systém a vyvolat nakonec povstání. Omladináři netvořili jednotnou organizaci, šlo spíše o jednotlivé buňky. 8. června 1912 postřelil na záhřebské ulici student Luka Lukić Slavka Cuvaje, který ale atentát přežil. Lukić byl odsouzen k trestu smrti, avšak rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Další neúspěšný pokus o atentát na Cuvaje spáchal student Ivan Planinščak. Koncem roku 1912 byl Cuvaj odvolán a nahrazen ve funkci Ivanem Skerletzem, který znovu zahájil jednání s chorvatsko-srbskou koalicí. Ta se právě v této době začala pohybovat po nebezpečných cestách, podobně jako kdysi národní strana. Vyjednávání skončila prakticky její kapitulací, nebo se zřekla požadavku na revizi nagodby a přijala i nové finanční vyrovnání, pro Chorvatsko nijak výhodné. Skerletz za to obnovil ústavní režim, Slavkem suspendovaný, a vypsal nové, jak se později ukázalo, vůbec poslední volby do saboru. Chorvatsko-srbská koalice se nyní těšila pod- Zánik habsburské a osmanské říše 336

11 poře vlády a tak si udržela dominantní postavení. HPSS v nich naopak ztratila: získala jen hlasů a tři poslance. Od roku 1913 se chorvatsko- -srbská koalice stala oporou bána a tím do značné míry i Budapešti. Dalmácie a Istrie před první světovou válkou V Předlitavsku bylo v roce 1905 zavedeno všeobecné a rovné hlasovací právo. Součástí volební reformy bylo i přerozdělení počtu mandátů pro jednotlivé země v říšské radě: s ohledem na zrušení kuriálního systému bylo totiž nutné najít nějaký nový mechanismus, který by znemožňoval přehlasování méně početných národů početnějšími. Systém zavedený v říšské radě pečlivě vyvažoval počet poslanců nikoliv pouze za jednotlivé země, ale i za národnostní skupiny tak, aby sama o sobě nemohla ani jedna z nich získat majoritu. Podle všeobecného volebního práva se v Dalmácii a Istrii poprvé volilo v roce 1907, podruhé v roce Italové v Dalmácii a Istrii byli nespokojeni s chorvatskou hegemonií a obávali se ztráty veškerého vlivu nejen v Dalmácii, ale i v Istrii. V roce 1906 došlo v Rijece k protichorvatským demonstracím Italů a Italové z dalmatské odnože z chorvatsko-srbské koalice vystoupili. V Istrii zvítězila ve volbách v roce 1907 přesvědčivě chorvatsko-slovinská koalice. V otázce volebního řádu do istrijského sněmu ovšem tato koalice musela hledat kompromis s italskými liberály, protože ti měli podporu Říma, který za ně intervenoval ve Vídni. Snaha udržet Itálii v rámci Trojspolku nutila vídeňskou vládu k nátlaku na chorvatsko-slovinskou koalici. Národnostní spory v Istrii se v této době vyostřily, a to na obou stranách. Italové, cítící se být v podřízeném postavení, vyvolali demonstrace. V istrijském zemském sněmu v Poreči znemožnili v říjnu 1910 italští poslanci svým chorvatským kolegům vystupovat s projevy v chorvatštině. Pro nepokoje byl nakonec sněm rozpuštěn. Do voleb v roce 1911 šla chorvatsko-slovinská koalice sjednocena a udržela si své tři poslance zvolené v předcházejících volbách (Vjekoslav Spinčić, Matko Laginja, Matko Mandić). Pomohlo jí, že italská politická scéna v Istrii byla stratifikována, takže do voleb šly nakonec čtyři italské strany. V Dalmácii se začala prosazovat klerikální Křes ansko-sociální strana. Duchovenstvo vstupovalo hromadně do Strany práva, která se tak stala postupně stranou vyhraněně klerikální. Dalmatští pravaši začali prosazovat 337 Zánik habsburské a osmanské říše

12 orientaci na Vídeň a odmítali spolupráci se Srby. Supilo se s pravaši zcela rozešel a roku 1911 se jeho přičiněním ve Splitu konstituovala Chorvatsko- -srbská pokroková omladina, orientující se na širší spolupráci jižních Slovanů a odmítající klerikalismus. V letech na rozdíl od pravašů a klerikálů chorvatsko-srbská omladina nadšeně přivítala první balkánskou válku. V lednu 1913 se ve Splitu uskutečnila schůzka politiků, kteří se v případě válečného konfliktu tajně dohodli na tom, že budou pracovat pro spojení jihoslovanských zemí Rakousko-Uherska se Srbskem a Černou Horou. Po druhé balkánské válce se Srbsko, ovládající Kosovo a Vardarskou Makedonii, stalo regionální velmocí, se kterou museli rakouští Jihoslované počítat. Není proto náhodné, že právě dalmatští politici Ante Trumbić a Frano Supilo se stali hlavními protagonisty boje proti Rakousko-Uhersku. Bosna a Hercegovina Anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se tamní národnostní poměry nijak neurovnaly. Zemská ústava pro Bosnu, vydaná císařem 17. února 1910, tento stav právně potvrzovala. Bosenský sněm (sabor) v Sarajevu, v jehož kompetenci byly kulturní, školské, církevní a hospodářské otázky, byl totiž volen v náboženských kuriích, které se v místních podmínkách fakticky kryly s národnostní příslušností. V saboru zasedalo 31 poslanců zastupujících pravoslavnou komunitu, tj. fakticky Srby, 24 muslimů, 16 katolíků (fakticky Chorvatů), 1 zástupce bosenské židovské komunity a 20 virilistů jmenovaných zemskou vládou. Takto roztříštěný sněm se samozřejmě především v národnostních otázkách nedokázal shodnout a zasedání provázely velké hádky a obstrukce. Jediným skutečně pozitivním výsledkem jednání saboru se stal zákon o výkupu půdy schválený v roce 1911, kterým kmeti (tj. místní rolníci pronajímající si půdu agů) dostali právo dědičně obhospodařovanou půdu odkoupit. Šlo vlastně o obdobu zákona, který byl ve zbytku monarchie uskutečněn už po revoluci Výkup půdy byl ale dobrovolný a do roku 1914 se uskutečnil jen asi u 20 % rolníků. Bosna se jako první stala místem teroristických útoků nacionálních omladinářů vyznávajících integrální jugoslavismus. Své teroristické akce zahájili omladináři v Sarajevu, kde student Bogdan Žerjavić 15. června 1910 podnikl atentát na zemského náčelníka generála Marjana Verešanina. Žerjavić se pokusil Verešanina zastřelit při otevření bosenského saboru, Zánik habsburské a osmanské říše 338

13 a když ho nezasáhl, obrátil zbraň proti sobě a spáchal na místě sebevraždu. Žerjavić se stal pro ostatní nacionální omladináře vzorem. Protože mnozí příslušníci nacionální omladiny vzhlíželi k Srbsku jako k osvoboditeli jižních Slovanů, byly některé omladinářské podzemní organizace napojeny na srbskou tajnou službu, resp. na tamní nacionalistické organizace. Takovouto organizací byl především tajný spolek Mladá Bosna, založený zřejmě v roce Jeho členy byli především bosenští Srbové, nechyběli však ani někteří Chorvati a muslimové. Mladá Bosna navázala kontakty se srbskou tajnou organizací Sjednocení nebo smrt, známou jako Černá ruka, mající v Srbsku napojení na armádní kruhy a srbskou tajnou službu. Příslušníci Mladé Bosny se rovněž inspirovali činem Bogdana Žerjaviće. První světová válka První balkánská válka sice dokonale zničila osmanskou moc na evropském kontinentě, avšak národnostní spory mezi balkánskými národy nevyřešila. Tím, že zmizel jejich společný nepřítel a utlačovatel, byl odstraněn svorník společných zájmů a jednotlivé národy se mohly věnovat prosazení svých národních zájmů, tj. pustit se do sebe navzájem, jak to ukázala druhá balkánská válka. Ukázalo se také, že modernizace a demokratizace osmanské říše nevede k odstranění národnostních konfliktů. Právě naopak: v důsledku mladoturecké revoluce a následného oslabení osmanské říše došlo v roce 1908 k vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska a anexi Bosny Hercegoviny. A právě za liberální vlády Svobody a dohody v roce 1912 Balkánský svaz vyvolal první světovou válku, kterou osmanská říše prohrála. Avšak ani Rakousko-Uhersko nedokázalo vyřešit své národnostní otázky. Zavedení všeobecného volebního práva v Předlitavsku v roce 1905 vedlo naopak k zostření národnostních rozporů, stejně jako anexe Bosny a Hercegoviny v roce Z balkánského pohledu byla první a druhá balkánská válka jen předehrou k mnohem většímu konfliktu, kterým se stala první světová válka. V balkánském regionu se během této války střetly tytéž státy, které bojovaly už ve druhé balkánské válce. Rozdíl byl jen v tom, že tentokráte byly balkánské státy pevně svázány s dvěma mocenskými bloky v Evropě, totiž bu s Dohodou (spojenecké uskupení Ruska, Francie a Velké Británie), 339 Zánik habsburské a osmanské říše

14 anebo naopak s Trojspolkem, zvaným též pro polohu jeho států Centrální (ústřední) mocnosti. (Německo, Rakousko-Uhersko a do roku 1915 teoreticky též Itálie). Dne 28. června 1914 spáchali v Sarajevu příslušníci Mladé Bosny atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este, který přijel na velké cvičení rakousko-uherské armády. Na uvedený den připadal podle pravoslavného kalendáře svátek svatého Víta (Vidov dan) a také výročí bitvy na Kosově poli roku Konání manévrů rakousko-uherské armády v tento den chápala Mladá Bosna jako protisrbskou provokaci. Za celou akcí stála srbská tajná organizace Černá ruka, která příslušníkům Mladé Bosny poskytla zbraně a naučila je s nimi zacházet. Ačkoliv srbská vláda a armáda neměly s atentátem nic společného, vzalo si Rakousko-Uhersko tento atentát za záminku k útoku na Srbsko. Dne 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko formálně Srbsku válku. K obraně Srbska se připojila ihned Černá Hora a na obranu svého spojence vystoupilo Rusko. Tím byl uveden do pohybu celý systém spojeneckých smluv. Během srpna získala válka celoevropský charakter. Na jedné straně válčily Německo a Rakousko-Uhersko, ke kterým se koncem října 1914 připojila osmanská říše. Počátek první světové války znamenal mimo jiné i konec vlády knížete Wilhelma v Albánii. Krátce před válkou, v květnu 1914, vypuklo ve střední Albánii povstání muslimů vedené místním stoupencem mladotureckého hnutí Qamilem Haxhi Fezou. Povstání, vedené pod heslem boje proti cizincům, uvrhlo zemi do chaosu. V létě povstalci oblehli Drač. Právě v té době vypukla první světová válka, která měla za následek rozpad MKK, nebo její členové patřili nyní ke vzájemně znepřáteleným státům. Knížeti v obklíčeném městě došly finanční prostředky a mohl se spolehnout jen na malý oddíl složený z Mirditů a kosovských Albánců. Nakonec 3. září 1914 nastoupil na italskou lo a odplul definitivně ze země. V následujících několika měsících se země zmítala v občanské válce mezi Quamilem a stoupenci Esata paši Toptaniho ( ), původně ministra vnitra v knížecí vládě, který se nakonec s knížetem rozešel a odešel na jaře 1914 do exilu. Dne 29. října obsadili Italové Vloru a v prosinci 1914 se řecká armáda znovu zmocnila Gjirokastra. Ačkoliv se hlavní boje odehrávaly na východní frontě, kde válčila německá a rakousko-uherská armáda proti Rusku, a na západní, německo- -francouzské frontě, nebylo v první fázi války bez významu ani srbské bo- Zánik habsburské a osmanské říše 340

15 jiště. Rakousko-uherská armáda zaútočila proti srbským pozicím nikoliv z severu (ze Srijemu), ale ze západu, tj. z Bosny. Přes početní nevýhodu se srbské armádě podařilo rakousko-uherský útok zastavit a přechodně dokonce přejít do protiútoku a obsadit část východní Bosny. Počátkem listopadu rakousko-uherská armáda zahájila mohutný útok. Srbská vláda utekla do Niše a 3. prosince 1914 Rakušané obsadili Bělehrad. Mezitím však Dohoda dodala Srbům novou výzbroj a střelivo. Po třinácti dnech přešla srbská armáda do protiútoku a 15. prosince osvobodila srbské hlavní město. Následující rok Srbové upevnili své postavení. Pašić navázal spojení s Esatem pašou Toptanim, který v Albánii stále ještě válčil s Qamilem Haxhim. V květnu 1915 vstoupila do Albánie srbská vojska, která během několika dnů Qamilovy oddíly rozprášila. V červnu 1915 byl za zprostředkování dohodových mocností podepsán v Tiraně protokol, kterým Toptani vyjádřil souhlas s vytvořením srbsko-albánské unie po skončení války. Velký boj mezi Dohodou a Trojspolkem (Centrálními mocnostmi) nastal o získání Bulharska. Dohodové mocnosti nabízely Bulharsku drinopolskou Thrákii na účet osmanské říše, pokud vstoupí do války, a slíbily mu, že přimějí Srbsko, aby Bulharsku vrátilo část Makedonie (tzv. nespornou zónu). Výměnou Dohoda nabízela Srbsku Bosnu na úkor Rakousko- -Uherska. Srbsko ale o něčem podobném nechtělo ani slyšet. R. W. Setonovi-Watsonovi, který se vydal koncem roku 1914 ve službách britské vlády do Srbska a Bulharska jako zprostředkovatel, řekl srbský princ-regent Alexandr, vládnoucí za svého nemocného otce Petra Karadjordjeviće, že Srbsko bude raději rezignovat na Bosnu, než aby se vzdalo části Makedonie. Nakonec Bulharsko dalo přednost účasti ve válce na straně Centrálních mocností. Dne 6. září 1915 byla v Sofii podepsána tajná německo-bulharská spojenecká smlouva a 14. října 1915 zahájilo Bulharsko válečné operace proti Srbsku. S pomocí bulharské armády se Německu a Rakousko-Uhersku podařilo na podzim téhož roku Srbsko porazit. Za nevýslovných útrap se zbytky srbské armády probily přes Kosovo a albánské hory k Jaderskému moři. Zde byli srbští vojáci naloženi na francouzské lodě a dopraveni na ostrov Korfu (řecky Kerkyra), který Francouzi zabrali Řecku. Na Korfu se usídlila i srbská vláda. 16. ledna 1916 obsadila rakousko- -uherská armáda Cetinji a Černá Hora kapitulovala. Do konce ledna 1916 obsadila rakousko-uherská vojska také dvě třetiny Albánie a zřídila zde okupační správu s centrem ve Skadaru (Shkodra). V souvislosti s rakouskou okupací poprvé vstoupil na albánskou politickou 341 Zánik habsburské a osmanské říše

16 scénu Ahmet Zoggoli ( ), který se později v meziválečném období stal pod jménem A. Zogu nejprve albánským prezidentem a pak v letech dokonce albánským králem Zogem I. Zoggoli se svými přívrženci vytvořil Národní radu. Ta se rozhodla svolat do Elbasanu národní kongres, který by povolal knížete Wilhelma Wieda zpět do země a vytvořil novou vládu pod ochranou rakousko-uherské armády. Albánie, zvětšená o Kosovo a západní Makedonii, se měla stát jakýmsi protektorátem Rakousko-Uherska. Tento plán ale Vídeň odmítla, protože musela brát ohled na svého bulharského spojence, pro kterého bylo samozřejmě postoupení části Makedonie Albáncům nepřijatelné. Národní kongres se nakonec neuskutečnil kvůli vypuknutí epidemie cholery. Vstup Bulharska do války a porážka Srbska vyvolaly dominový efekt. Velká Británie a Francie se rozhodly bez ohledu na neutralitu Řecka vyslat své expediční armády do Soluně a německo-rakousko-bulharský postup zastavit. Expediční jednotky otevřely zhruba na dnešní makedonsko-řecké hranici novou frontu, zvanou podle sídla svého velitelství a hlavního štábu soluňská. Ta zasahovala až do jižní Albánie, kde vznikla francouzská okupační zóna s centrem v Korči, přeměněná v prosinci 1916 ve zvláštní autonomní oblast s albánskou civilní správou (Provinca Autonome Shquiptare e Korçës). Na soluňskou frontu byly převezeny a znovu nasazeny i zbytky srbské armády. Bulharsko si tak naplnilo svůj dávný sen připojení Makedonie, avšak bylo to vítězství Pyrrhovo. Jihem země šla fronta, některá města, jako např. Bitola, přecházela z jedné strany fronty na druhou, a byla téměř totálně zničena. Kromě toho bylo zřejmé, že pokud Centrální mocnosti válku prohrají, Bulharsko opět Makedonii ztratí. Řecký ministerský předseda liberál Elefterios Venizelos viděl budoucnost Řecka jednoznačně na straně Dohody, nebo jen s její pomocí bylo možné realizovat velkou ideu. Avšak švagrem řeckého krále Konstantina I. byl německý císař Vilém II., a proto se řecký král nechtěl otevřeně angažovat na straně Dohody. Vylodění anglo-francouzských vojsk, které Venizelos podporoval, sice nemohl zabránit, avšak aby tento akt kompenzoval, povolil v květnu 1916 bulharským a německým jednotkám překročit řecké hranice a obsadit pevnost Rupel v údolí dolní Strumy (řecky Strimon) a později také přístavy Seres, Dramu a Kavalu. Toho využila Itálie. Pod záminkou, že řecká vláda porušila neutralitu a straní Centrálním mocnostem, zahájilo v létě 1916 italské vojsko tažení do jižní Albánie a přinutilo řeckou armádu stáhnout se z Gjirokastra. Konstantinova politika vedla Zánik habsburské a osmanské říše 342

17 KORFU EPIRUS JANINA Kavala Soluň M A K E D O N I E Larisa THESÁLIE Xanthi IMBROS TENEDOS Edirne T H R Á K I E Cařihrad JÓNSKÉ MYTILINI KEFALLÉNIA OSTROVY Patras PELOPONÉS Athény CHIOS SAMOS Smyrna (Izmir) K Y K L A D Y Řecko 1881 Územní zisky 1881 Územní zisky 1913 na úkor Turecka Územní zisky na úkor Bulharska 1919 Územní zisky na úkor Jugoslávie 1919 Územní zisky na úkor Albánie 1919 Obsazeno v letech Obsazeno Hranice K R É T A Řecko před a po první světové válce k dočasnému rozdělení Řecka a dvojvládí. V Soluni vznikla 9. října 1916 prodohodová vláda generála Panajotise Danglise ( ), která 24. listopadu 1916 formálně vypověděla válku Německu a jeho spojencům. V Athénách dále sídlil král Konstantin, kterého se Dohoda nemohla zbavit, protože nad ním držel ochrannou ruku ruský car Mikuláš II. Jakmile ale Mikuláš II. v březnu 1917 v důsledku revoluce v Rusku padl, uvolnila si Dohoda ruce. Dne 10. června 1917 vyzvaly dohodové státy Konstantina ultimativní formou k abdikaci a odchodu ze země, přičemž odmítly akceptovat jako nástupce jeho nejstaršího syna Jiřího, známého svými germanofilskými postoji. Králem se formálně stal mladší syn Alexandr. V Řecku byla nastolena vláda Venizelose a jeho Liberální strany, což znamenalo plnou účast Řecka ve válce na straně Dohody. 343 Zánik habsburské a osmanské říše

18 Obdobný boj byl sveden i o Rumunsko. Centrální mocnosti nabízely Rumunsku za účast ve válce na své straně Besarábii na úkor Ruska, zatímco Dohoda naopak slibovala Bukurešti v případě účasti na její straně Sedmihradsko na účet Rakousko-Uherska a jižní Dobrudžu na úkor Bulharska. Ačkoliv v Rumunsku vládli Hohenzollernové, tedy příbuzní německých císařů, rozhodl se král Ferdinand I., který v roce 1914 vystřídal Karla I., pro válku na straně Dohody. Politické dohody mezi Dohodou a Rumunskem byly podepsány v Bukurešti 17. srpna Dohodové státy uznaly nároky Rumunska na Sedmihradsko, Banát a Bukovinu. Dne 27. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko válku Rakousko-Uhersku a následující den vtrhla rumunská armáda do Sedmihradska. Do války se okamžitě zapojilo i Německo a Bulharsko. 1. září 1916 překročila stotisícová bulharská armáda pod velením generála Stefana Toševa ( ) hranici, zaútočila na rumunskou armádu v Dobrudži a porazila ji. Netrvalo dlouho a rumunská armáda byla poražena i v Sedmihradsku. Německo-rakouská armáda zde brzy přešla do ofenzívy, která znamenala pro Rumunsko zkázu. Dne 6. prosince 1916 obsadila německá armáda bez boje Bukureš, odkud král Ferdinand a vláda v čele s premiérem Ionem Brătianem utekli do moldavských Jasů. Zde se s pomocí ruské armády dařilo i nadále udržet frontu. Avšak bolševická revoluce v Rusku na podzim 1917 a vystoupení Ruska z války znamenaly rozpad moldavské fronty. V důsledku bolševické revoluce v listopadu 1917 došlo na počátku roku 1918 ještě k jiné významné události: v ruském Moldavsku (tj. na území dnešní Republiky Moldova) vznikla v prosinci 1917 Zemská rada (Staful Ţării), která vyhlásila Moldavskou republiku jako součást Ruské federace. Z obavy před bolševiky, kteří 18. prosince 1918 ovládli Kišiněv, požádala moldavská vláda rumunskou vládu v Jasech o vojenský zákrok. Se souhlasem Dohody byla 26. ledna 1918 Besarábie okupována rumunskými vojsky. 6. února 1918 vyhlásila Moldavská republika úplnou nezávislost, ale současně začala jednat s Rumunskem o sjednocení. Otázka moldavské identity byla v té době obdobná, jako otázka identity Makedonců. Převážná část romanizovaného obyvatelstva Moldavska se nepovažovala za Moldavany, ale za Rumuny. Proto není nijak překvapující, že 9. dubna 1918 Zemská rada vyhlásila spojení Moldavska s Rumunskem. Mezitím 8. února 1918 padla Brătianova vláda a nový kabinet generála Alexandra Averesca ( ) byl nucen žádat Centrální mocnosti o příměří. Averescu byl krátce nato vystřídán germanofilskou vládou Zánik habsburské a osmanské říše 344

19 Alexandra Marghilomana ( ), která byla ochotna uzavřít s Německem mír v podstatě za jakýchkoliv podmínek. Mír podepsaný 7. května 1918 v Bukurešti znamenal pro Rumunsko ztrátu celé Dobrudže, přičemž jižní část byla odevzdána Bulharsku a severní byla dána pod zatímní společnou správu Centrálních mocností. Kromě toho muselo Rumunsko souhlasit s drobnými úpravami hranice v Karpatech. První světová válka znovu otevřela národnostní otázku i uvnitř Rakousko-Uherska. Již po sarajevském atentátu vypukly v Bosně protisrbské bouře. Na mnoha místech došly věci tak daleko, že vojsko a četnictvo musely chránit Srby před pogromy, organizovanými především muslimy a v menší míře i Chorvaty. V Chorvatsku, kde i nadále vládla chorvatsko-srbská koalice, byly poměry klidnější, by rozhodně ne pro Srby příliš příznivé. Po vypuknutí války se všichni Srbové stali potenciálně podezřelí z neloajality vůči říši a často také ze špionáže pro Srbsko. Chorvatský sabor nebyl po vypuknutí války se Srbskem svolán a sešel se teprve po více než deseti měsících, 14. června Stalo se tak v souvislosti se vstupem Itálie do války na straně Dohody. Dne 26. dubna 1915 byly v Londýně podepsány tajné dohody, kterými dohodové mocnosti slíbily Itálii za účast ve válce na své straně jižní Tyrolsko, Istrii a rozsáhlá území v Dalmácii, o kterých hovoříme ještě na jiném místě v souvislosti s jihoslovanskou zahraniční akcí. I když byla dohoda tajná (plně ji zveřejnili teprve ruští bolševici po roce 1917), její základní body brzy pronikly na veřejnost. Chorvatský sabor se proto zabýval především válečnými cíli Chorvatska v souvislosti s probíhající válkou. Všechny politické strany se vyslovily za sjednocení a nedělitelnost chorvatských zemí, což v stávající situaci bylo namířeno především proti italským iredentistickým snahám. Dne 16. června 1915 vystoupil v saboru Stjepan Radić, který zdůraznil chorvatský charakter Dalmácie i Jaderského moře. Byla přijata deklarace odmítající italské požadavky. Význam deklarace byl ještě zvýšen tím, že zasedání byli přítomni také poslanci istrijského a dalmatského saboru. Nutno říci, že Chorvati a Slovinci na italské frontě bojovali v řadách rakousko-uherské armády s velkým nadšením, nebo válku chápali jako obranu svého vlastního území před italskými nároky. Zasedání chorvatského saboru v červnu 1915 bylo i výrazem orientace chorvatské politiky na Vídeň, tj. na udržení habsburské monarchie. Současně se ovšem již od počátku války začal formovat i druhý, jihoslovanský proud chorvatské politiky, který viděl budoucnost Chorvatů ve sjednocení 345 Zánik habsburské a osmanské říše

20 Srbů, Chorvatů a Slovinců se Srbskem. Nikoliv habsburská monarchie, ale silný jihoslovanský stát se měl stát hrází proti italským územním nárokům. Stoupenci této orientace byli především Supilo a Trumbić, ke kterým se připojil i známý chorvatský sochař Ivan Meštrović ( ). Celá akce měla svůj počátek paradoxně v Itálii, která byla v té době ještě neutrální. Meštrović se v létě 1914 nacházel v Římě a tam pozval i další emigranty, kteří se na počátku války shromáždili v Benátkách. V Římě získali Meštrović, Supilo a Trumbić důvěru srbského vyslance Ljuba Mihajloviće, který považoval italské nároky na dalmatské pobřeží za neslučitelné se srbskými zájmy, a proto zkontaktoval chorvatské emigranty s představiteli dohodových mocností. Supilo odjel 1. října 1914 do Bordeaux, kam dočasně přesídlila francouzská vláda. Zde Supilo prostřednictví srbského vyslance Milenka Vesniće odevzdal několik memorand ruskému velvyslanci Alexandru Petrovičovi Izvolskému ( ), ve kterých se hovořilo o potřebě vytvoření společného státu jižních Slovanů. Z Bordeaux se Supilo odebral do Londýna, kde jej R. W. Seton-Watson a Wickham Steed (1871 až 1956), někdejší dopisovatel Timesů ve Vídni, uvedli k některým britským činitelům. V prosinci Supilo odcestoval do Niše, kam dočasně přesídlila srbská vláda. Zde jednal se srbským ministerským předsedou Nikolou Pašićem o jihoslovanské otázce. Pašić, vůdce srbské radikální strany, již v srpnu 1914 oficiálně označil za válečný cíl Srbska vytvoření silného jihozápadního slovanského státu, který měl krom Srbů částečně zahrnovat také Chorvaty a Slovince. Začátkem prosince 1914 byla v Srbsku ustavena koaliční vláda všenárodní jednoty. Vstoupila do ní liberální Nezávislá radikální strana Ljubomira Davidoviće ( ), který byl stoupencem sjednocení Srbů, Chorvatů a Slovinců. V tomto smyslu jeho strana žádala od vlády jasné stanovisko. Předseda vlády Pašić se v prohlášení o válečných cílech Srbska, které přednesl před skupštinou v Niši 7. prosince, skutečně vyslovil pro osvobození a sjednocení našich nesvobodných bratrů Srbů, Chorvatů a Slovinců. Srbská vláda se tak přihlásila k jihoslovanskému programu. Pašićovy představy se ovšem zásadním způsobem rozcházely s názory Supilovými. Pro Pašiće znamenalo osvobození Srbů, Chorvatů a Slovinců prostě realizace myšlenky Velkého Srbska, jak ji již roku 1844 formuloval ve svém Nárysu (Načrtanje) Ilija Garašanin. Srbský premiér přitom počítal se dvěma variantami. Užší předpokládala připojení Bosny a Hercegoviny, Vojvodiny a Báčky-Baranje k Srbsku a získání přístupu k Jaderskému moři v jižní Dalmácii. Zánik habsburské a osmanské říše 346