Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Transkript

1

2 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

3 I. SVĚTOVÁ VÁLKA REHABILITACE C. K. VOJÁKŮ ZE ZEMÍ KORUNY ČESKÉ PADLÝCH NA JIHOZÁPADNÍ FRONTĚ I. WELTKRIEG AN DER ISONZO FRONT REHABILITATION VON GEFALLENEN K.-K. SOLDATEN AUS DEN LÄNDERN DER BÖHMISCHEN KRONE AN DER ISONZO FRONT Arthur Rehberger

4 Arthur Rehberger, 2012 Překlad Ing. Gabriela Kalinová, CSc. Vytiskla Příbramská tiskárna, s. r. o., Nádražní 190, Příbram IV Grafická úprava: Kateřina Stejskalová Vydal: Mgr. Ivan Fojt ISBN:

5 Obsah / Seznam kapitol Úvod Sarajevo 28. června Podíl zemí Koruny české na I. světové válce Zahájení na srbské frontě Účast německé armády na srbské frontě Třetí ofenziva na sočské frontě, boje u Tolminu Vítězná ofenziva německo-rakousko-uherská v prostoru Tolmin Kobarid Bovec Poslední rány do zad armády rakousko-uherské monarchie Kdo rozhodl o rozpadu rakousko-uherské monarchie 1917? Rozpad rakousko-uherské monarchie byl předznačený od samého počátku Život válečných navrátilců z front I. světové války Versailleská mírová smlouva Francouzský protektorát zvaný Československo Glorifikovat či neglorifikovat rakousko-uherskou monarchii Audience u císaře Karla I. Habsburského Příštích 100 let PŘÍLOHY Vzpomínky císařova věrného služebníka důstojníka Constantina Schneidera Poděkování p. pl. č Popis všech bojových aktivit na jihozápadní frontě Palebná postavení dělostřeleckých baterií na bojišti Sočské fronty Verluste der kämpfenden Staate im I. Weltkrieg und während der 11 Isonzoschlachten Úmrtní rejstřík vojáků III. praporu plzeňského c. k. 35. pěšího pluku, padlých u St. Maria, Tolmin, Slovinsko (srpen 1915 březen 1916) Sterberegister der Soldaten des III. Bataillons des k. u.k. 35. IR, die bei St. Maria, Tolmein, Slowenien, gefallen sind (August 1915 März 1916) Vojenský hřbitov v Modrejcích Robert Katz návrh na vyznamenání Robert Katz und Josef Rehberger Vorschlag für Auszeichnung Josef Rehberger Návrh na vyznamenání Další c. k. vojáci dobrovolníci, kteří byli navrženi na vyznamenání za statečnost Telegram o situaci na bojišti Úmrtní rejstřík německých padlých vojáků Belohnungsvorschläge für die Soldaten des 35. IR Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí Týdeník Květy č. 20/2010: Kdo opravdu vládne? Závěr Poděkování Použitá literatura

6

7 Deutschprachiges Resumé/Inhalt Einleitung Anteil der Länder Böhmischer Krone an dem I. Weltkrieg und insbesondere an den Isonzo-Offensiven Ein Idiot mit hohem IQ Eröffnung des Krieges an der Serbischen Front Kampfeinsatz der deutschen Armee an der serbischen Front 1915 und die Niederlage Serbiens Dritte Offensive an der Isonzofront Die siegreiche deutsch-österreichische Offensive auf dem Gebiet von Tolmin - Kobarid - Bovec Piave - der vorletzte Kampf der österreichisch-ungarischen Monarchie Wer und was hat den Zerfall der Monarchie verursacht? Der Friedensvertrag von Versailles 1919 und die Entstehung der Tschechoslowakischen Republik unter der französischen Schirmherrschaft Das Leben der Frontsoldaten nach ihrer Rückkehr vom I. Weltkrieg in der neuen Tschechoslowakischen Republik Sollte die österreichisch-ungarische Monarchie glorifiziert werden, oder nicht? Die Audienz beim Kaiser Karl Die nächsten 100 Jahre ANLAGEN Die Erinnerungen des Staboffiziers Constantin Schneider Angaben über die Teilnahmerzahlen und Verluste der kämpfenden Seiten im I. Weltkrieg Militärfriedhöfe an der Isonzofront in der Vergangenheit und in der Gegenwart (nach Mag. Damjana Fortunat-Černilogar, Direktorin des Museums Tolmein) Zum Abschluß Danksagung an meine Mitarbeiter Verwendete Quellen

8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

9 Úvod V roce 2008 si lidstvo připomnělo konec I. světové války první a zřejmě největší katastrofy 20. století, s jejímiž důsledky se potýkáme dosud. Tato válka ukončila období kulturního a hospodářského rozkvětu díky všeobecnému zbrojení, ke kterému došlo ve všech evropských zemích na konci 19. a počátkem 20. století. Přímé či nepřímé důsledky této války byly strašné, a se již jednalo o vojáky nahnané na válečná jatka a vystavené takovým dosud nepoznaným hrůzám, jako byly masové ofenzivy, plynové útoky, nové zbraně, celkem zahynulo 10 milionů vojáků na obou stranách front, nebo o oběti celosvětové chřipkové epidemie, která zabila ještě mnohem více občanů, či o oběti podvýživy umírající v zázemí. Válka také vytvořila vhodné podmínky pro vznik a rozvinutí takových morových ran, jako byl bolševismus a národní socialismus. V meziválečném období také vznikla světová hospodářská krize s následující nezaměstnaností. To byly zase podmínky, ve kterých se začala připravovat II. světová válka, po níž následovalo nové dělení Evropy a válka studená. Po pádu železné opony se krátkou dobu zdálo, že byly následky I. světové války konečně překonány, ale nedávné krizové jevy nás přesvědčují o opaku. Zatímco dějinám II. světové války byla věnována našimi i zahraničními historiky pozornost prakticky již od jejího skončení, byly dějiny I. světové války, které mají pro současnou evropskou historii nemenší význam, dlouho zanedbávány. Bylo to zejména proto, že se česká společnost ještě zdaleka nevyrovnala s otřesy, kterým byla vystavena ve 20. století. Zatímco v ostatních zemích se na I. světovou válku a její oběti vzpomíná každý rok a v Evropě či Asii (např. u Galipoli v Dardanelách) se pořádají každoroční vzpomínkové akce a občanská i historická sdružení pečují m.j. o vojenské hřbitovy z této doby, připomínaly u nás dlouho mrtvé vojáky z I. světové války jen pomníčky na venkovských návsích, více či méně udržované. A právě tyto pomníčky, na kterých čteme často několik jmen z jedné rodiny, nám ukazují, jak veliký musel být zásah I. světové války do běžného života české společnosti, a to zejména na venkově. Čeští občané se však o osudy svých příbuzných, kteří jako by se propadli do hlubin dějin, začali zajímat daleko později. Na vině byla samozřejmě hlavně politická vůle a dlouhotrvající snaha o zkreslování dějin, a již z jakýchkoliv důvodů. Za první republiky bylo v tehdejší ČSR dokonce zakázáno se třeba jen zmiňovat o účasti v I. světové válce. Vysloužilí vojáci se nesměli scházet, sdělovat si svoje poznatky z ní a nosit získaná vyznamenání za statečnost. Důvodem byla zřejmě dojemná starost, aby se prý neglorifikovala rakousko-uherská monarchie. Mladá republika se zřejmě necítila natolik silná, aby si to mohla dovolit. V rámci spravedlnosti je však třeba přiznat, že stejně odmítavě se ke všemu habsburskému chovala i mladá republika rakouská U nás byli tenkrát pokládáni za hrdiny a uctíváni pouze legionáři (váleční zajatci či zběhové z c. k. pluků), by jejich podíl na celkovém počtu padlých byl minimální (pro srovnání: z čistě českých okresů padlo v I. světové válce na rakouské straně (pouze do roku 1917) vojáků, v legiích na straně Dohody celkem 5405). K dalšímu kádrování 7

10 padlých pak došlo po II. světové válce zejména po roce 1948, kdy se smělo opět mluvit pouze o hrdinech, kteří bojovali či padli na té správné straně. Tentokrát na toto kádrování doplatili i legionáři pro změnu se nesmělo mluvit ani o nich, ani o první republice. Výjimku tvořili ti rudí, kteří se v revolučním Rusku dali do Rudé armády. Z celé II. světové války se směli zmiňovat pouze ti, kdo bojovali na východní frontě. Zajímavé je, že přitom byli dáni do klatby i interbrigadisté, kteří by byli správně měli kádrově vyhovovat. Po roce 1989 se poměrně rychle dostalo zasloužené spravedlnosti vojákům, kteří se zúčastnili odboje na západní frontě. Záhy byl rehabilitován i I. odboj, tj. legionáři (pomník československých legionářů, který stával na náměstí Pod Emauzy, zřízený v roce 1932 a zničený německými okupanty, byl znovu odhalen v roce 1998). Se vzpomínkou a pochvalnými slovy pro vojáky, kteří bojovali v souladu se svou přísahou na rakouské straně I. světové války, se však ještě čekalo. Z oficiálních míst zjednal nápravu teprve dnešní prezident, Václav Klaus Dá se tedy předpokládat, že tím jsou dány i zákonné podmínky pro vyrovnání se s národní minulostí a odstranění černých děr v historii národa. Můžeme pouze doufat, že i u nás nastane konec falšování dějin a že budou posíleny tradice, bez kterých nemůže žádný kulturní národ trvale existovat. Nutnost tohoto oživení tradic včetně vojenských ukázal průzkum veřejného mínění u mužů v branném věku v Praze, kdy na dotaz redaktorů Šel byste bránit svoji vlast?, odpovědělo kladně pouze 20 %. To nepotřebuje dalšího komentáře! Součástí kulturních a historických tradic našeho národa je také tradice vojenská, která má nepochybně velmi hluboké kořeny můžeme začít u husitského hejtmana Jana Žižky v 15. století, pokračovat přes Albrechta z Valdštejna v 17. stol. a končit u maršála Václava Radeckého. Zkreslování dějin však rozvinutí těchto tradic a přiznání zaslouženého místa našim velikánům ve vojenské oblasti často bránilo význam husitů byl za minulého režimu přeceňován (na rozdíl ode dneška, kdy v nich zase odmítáme vidět průkopníky evropské reformace, což nám často musejí připomínat historici z německých protestantských zemí), z Valdštejna byl rázem zlý feudál (bez ohledu na to, že např. jeho manufaktury již předznačovaly úplně jinou epochu) a v Radeckém jsme si zvykli vidět spíše utlačitele italského národního hnutí a směšnou figurku z parodie na Radeckého pochod. Je totiž jisté velké nebezpečí, že bez patřičné výchovy a osvětové činnost dojde k dalšímu kádrování poté, co nás údajně neosvobodili Američané, se zase objevují tendence, podle kterých zde v roce 1945 téměř nebyli Rusové Součástí návratu k historickým tradicím je také zasloužená úcta, která je či bude vzdávána všem padlým I. světové války, jejichž hroby jsou roztroušeny po celé Evropě. Jejich příbuzní, kteří se zejména v poslední době začali intenzivně zajímat o jejich osudy, by měli mít právo vědět, že jejich předkové nebyli žádní švejkové, ale že padli při plnění toho, co byla jejich povinnost, nebo co alespoň za svou povinnost pokládali. Na tomto místě bych chtěl krátce vysvětlit, jak jsem se vlastně k této problematice dostal. Moje profesní zaměření bylo totiž zcela jiné a historii I. světové války jsem se začal věnovat až v roce 2000 po odchodu do důchodu. Přimělo mne k tomu to, že jsem při pátrání 8

11 po osudech svých příbuzných narazil na mezeru zjistil jsem totiž, že o svém strýci Josefovi, o kterém se navíc doma nikdy nemluvilo, nevím prakticky vůbec nic. Matně jsem si pamatoval pouze to, že údajně padl v I. světové válce na jihozápadní frontě, tedy na Itálii, jak se tenkrát říkalo a zpívalo. Začal jsem tedy po jeho osudech pátrat. Neprodleně jsem navázal kontakt s Válečným archivem (Kriegsarchiv) ve Vídni. Tam jsem se po mnohých peripetiích dozvěděl, že můj strýc padl jako osmnáctitelý válečný dobrovolník c. k. pěšího pluku číslo 35, tedy slavných plzeňských Pětatřicátníků dne u kostelíka Sta Marija u Tolminu v dnešním Slovinsku. (Rozsah celé fronty vyplývá z přiložené mapky.) Celkový pohled na sočskou frontu 9

12 V tuto dobu jsem dostal náhodou do ruky i článek redaktora Teodora Marjanoviče o českých vojácích v I. světové válce nadepsaný lakonicky Žádní Švejkové! 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví UID: KOS177482

13 Tento článek mne ovlivnil natolik, že jsem začal studovat válečné deníky účastníků bojů a úmrtní registry pluku číslo 35. O dosažených poznatcích jsem pak začal psát články do novin, abych se o své pracně získané poznatky podělil se svými spoluobčany, hlavně s občany západočeského regionu. Chtěl jsem v nich vzbudit zájem nejen o jejich zapomenuté příbuzné, ale také o I. světovou válku, nepochybně největší katastrofu lidstva v novém věku. Zjistil jsem totiž, že znalosti a vědomosti občanů o tomto období byly minimální. Záhy po válce totiž tehdejší politické vedení v českých zemích přímo zakazovalo navrátilcům mluvit o tom, co tam prožili, viděli a vytrpěli. Měli (což platí samozřejmě pro bývalé vojáky bojující na rakouské straně) zakázáno se shromaž ovat, diskutovat o válce a nosit získaná vyznamenání, jako upomínku na prožité hrůzy. Šlo prakticky o jeden z pokusů vymazat celé jedno období dějin z povědomí národa naše dějiny jsou bohužel na takovéto pokusy velice bohaté. Rád bych se také zmínil o tom, proč byl v popředí mého zájmu převážně Západočeský region: nebylo to jenom tím, že jsem se v Plzni přímo narodil a ve Škodovce, před 1. světovou válkou největší zbrojovkou rakousko-uherské monarchie, jsem byl totálně nasazen. Právě Plzeňský kraj a město Plzeň samo má velmi zajímavou vojenskou historii obyvatelé Plzně se dokázali ubránit samotným husitům (na což podnes upomíná velbloud v městském znaku), velký Valdštejn si ho vybral za svou základnu a nechal zde své důstojníky podepsat slavný revers a v Plzni byli doma tzv. Pětatřicátníci, které zná každý, kdo má rád Karla Hašlera. Málokdo však ví, že kořeny tohoto slavného pluku sahaly až do doby tureckých válek byl založen 8. ledna Již v tomto roce zasáhl do obrany Vídně a nechyběl ani v bojích u Lovosic (1756) a Prahy (1757). Pod velením maršála Ernsta Gideona Laudona se zúčastnil obléhání Bělehradu a stranou nezůstal ani v napoleonských válkách: v roce 1809 absolvoval bitvu u Aspern-Esslingu (dnes část Vídně), kde se po celé řadě neúspěchů podařilo armádě arcivévody Karla ve dvoudenním střetnutí porazit a téměř zničit samotného Napoleona. Byl pak přítomen v bitvě národů u Lipska, jejíž operační plán vypracoval pozdější polní maršál hrabě Radecký. Aktivně se zúčastnil bitvy u Solferina roku 1859 a prusko-rakouské války (v bitvě u Sadové se vyznamenal v samém závěru, kdy statečně a efektivně kryl ustupující rakouskou armádu). Heslo pluku Vytrváme, dokud nezvítězíme se často objevovalo i za I. světové války, kdy se Pětatřicátníci v roce 1915 vyznamenali při přechodu řeky Dněstr. Zdecimovaný pluk byl doplněn a nasazen na italské frontě, kde hrdinsky bránil strategicky důležitou železniční tra do Terstu v prostoru Tolminu. Koncem války byly zbytky 35. p. pl. staženy nazpět do Plzně. Po zproštění povinnosti přísahy císařem Karlem I. se pak zbytky pluků účastnily zajiš ování nové české státnosti. Poslední bojové nasazení tohoto 35. p. pl., spojeného administrativně 1920 s 35. p. pl. Foligno, proběhlo v září 1938 v rámci 2. plzeňské pěší divize. Po jeho oficiálním rozpuštění odešli mnozí z jeho příslušníků do zahraničí bojovat proti okupantům. Po osvobození byl 35. p. pl. obnoven v Klatovech a až do svého zrušení v roce 1992 byl přemístěn do Domažlic. Zajímavé je, že čestný přídomek Pětatřicátníci dostal v roce mech. prapor, který se opět začal zúčastňovat bojových 11

14 misí (např. v rámci mezinárodních sil v Bosně a v Kosovu, tedy v místech, kde Pětatřicátníci nejednou ve své historii bojovali a umírali). Historie se někdy opakuje. Snad právě s ohledem na slavné vojenské tradice města jsem v Plzni u představitelů magistrátu, různých kulturních institucí i církevních kruhů vždy nalézal velké porozumění. Brzy jsem zjistil, že získání informací o padlých vojácích ze sočské fronty v našich (pražských a plzeňském) i zahraničních (Vídeň, Tolmin) muzeích nebude jednoduché nakonec se zvrhlo v pátrání téměř detektivní. Údaje z vídeňského archivu, který jsem za tím účelem navštívil, už totiž zdaleka neodpovídají skutečnosti - záznamy v úmrtních rejstřících totiž zachycovaly stav bezprostředně po prvním pohřbení padlých vojáků. Ve dvacátých letech Italové v jimi obsazených územích exhumovali všechny rakousko-uherské vojáky z malých vojenských hřbitůvků, ležících často ve velkých nadmořských výškách bezprostředně na bojových liniích, a jejich ostatky přenesli na velké vojenské hřbitovy (Modrejce, Loče). Při svém pátrání které už se dávno přestalo týkat pouze mého strýce Josefa, ale i ostatních vojáků, jeho spolubojovníků ze západočeského kraje) jsem se proto musel pustit dál a hledat další dokumentaci, týkající se tentokrát exhumací již pohřbených vojáků a míst jejich nového uložení (hřbitovů, kostelů, památníků). Teprve po čtyřech letech nepřetržitého pátrání jsem získal dostatek informací a s pomocí spřátelených plzeňských redaktorů napsal přehlednou zprávu, která vyšla jako zvláštní vydání Plzeňského deníku v roce 2004 v nákladu ks. O Dušičkách 2004 se mi na Mapa jihozápadní fronty na Soči u Tolminu 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

15 Centrálním hřbitově v Plzni podařilo s pomocí spřátelených duší zorganizovat tryznu za padlé vojáky ze zemí Koruny české. Mši sloužil arciděkan z dómu u sv. Bartoloměje a celá akce byla doprovázena reprodukovanou vojenskou smuteční hudbou. Akce se symbolicky zúčastnili c. k. vojáci a italští legionáři v uniformách. V roce 2005 pak následovala putovní výstava na téma S vojáky ze zemí Koruny české v I. světové válce na sočské frontě s premiérou v plzeňské radnici, odkud se vydala na cestu do Horšovského Týna a Holýšova. Výstava byla doprovázena besedami a rozhovory s místní mládeží, která o určitých faktech slyšela často poprvé. Významným úspěchem bylo uspořádání pouti plzeňských věřících do Slovinska na hroby padlých vojáků plzeňského pluku číslo 35. Součástí této pouti bylo uspořádání smíšené slovinsko-české mše v tolminském kostele a mluvené mše na vojenských hřbitovech v Modrejcích a v Ločích. V roce 2007 byla k výročí nejvýznamnější bitvy sočské fronty, bitvy u Kobaridu, za přispění evropských fondů uspořádána velká mezinárodní výstava v Tolminském muzeu, kterou si návštěvníci Výstava v Horšovském Týně mohli prohlížet po celou dobu turistické sezony. V prosinci téhož roku pak byla tato výstava prezentována v budově Evropského parlamentu v Bruselu. V následujícím roce 2008 pak v budově Univerzity Karlovy v Praze Jinonicích, v Brně a v Plzni. Tyto aktivity vyvrcholily v říjnu 2008, kdy se v budově Měš anské besedy v Plzni konalo u příležitosti otevření výstavy sympozium s mezinárodní účastí. Měl Návštěvníci výstavy v Bruselu jsem tu čest být kurátorem této výstavy, která se konala pod záštitou poslankyně Evropského parlamentu PhDr. Jany Hybáškové, hejtmana Plzeňského kraje MUDr. Petra Zimmermanna a primátora města Plzně Ing. Pavla Rödla. Hudební doprovod zajistila plzeňská studentská kapela Kriskroskvintet. Po slavnostním zahájení se uskutečnila prohlídka 13