k výročí 50. let vzniku STŘEDNÍ ŠKOLY HOTELNICTVÍ A GASTRONOMIE SČMSD PRAHA

Transkript

1 Almanach k výročí 50. let vzniku STŘEDNÍ ŠKOLY HOTELNICTVÍ A GASTRONOMIE SČMSD PRAHA LISTOPAD 2012

2 Úvodní slovo Ing. Zdeňka Juračky, předsedy SČMSD a bývalého absolventa školy D ružstevní hnutí se stalo nezbytnou složkou hospodářského a občanského života v naší zemi již před 165 lety. Prospěšnost a význam družstevních myšlenek si uvědomil český lid v roce 1847, krátce poté, kdy v anglickém Rochdale bylo založeno první družstvo. V dějinách družstevního hnutí, které jsou provázeny hledáním vlastní tvářnosti a identity, najdeme několik zásadních mezníků, jež blíže osvětlují nejen dosažené úspěchy v dobách rozmachu, ale i existenční problémy, kterým musela družstva v jednotlivých peripetiích svého vývoje nedobrovolně čelit. Je potěšující, že již v první polovině 20. století patřila Česká republika mezi státy družstevně nejvyspělejší. Už v roce 1924 bylo v naší republice více než 14 tisíc družstev, zařazených do 28 družstevních svazů. Na vysoké úrovni bylo i družstevní školství a vzdělávání. Vzdělávání, výchova a informování členů je jedním ze sedmi principů, které z celosvětového pohledu formulují družstevní hodnoty a podmínky existence družstev. Je tedy přirozené, že se Svaz českých a moravských spotřebních družstev plně k těmto principům hlásí a věnuje problematice vzdělávání odpovídající pozornost. Svaz je zřizovatelem jedenácti středních škol, mezi které patří i Střední škola hotelnictví a gastronomie SČMSD v Praze 9 - Klánovicích. O jejím nedocenitelném významu z hlediska dlouhodobého rozvoje a postavení v rámci regionu a současných výchovně vzdělávacích programů v jednotlivých učebních a studijních oborech, ale i vysokého standardu vybavení učeben, hovoří krátké, avšak velmi výstižné z pohledu vysokého pojednání v rámci historického exkurzu, který je součástí tohoto almanachu. Škola se vyznačuje vysokou kvalitou v oblasti výchovně vzdělávací, úspěšná je i v oblasti ekonomické. Svědčí o tom nejen názory odborné veřejnosti, ale i výsledky projektu shody systému managementu kvality zakončeného získáním Certifikátu shody v roce 2008.

3 Představitelé Svazu českých a moravských spotřebních družstev a jeho orgány vysoce oceňují to, že toto školské zařízení si již dlouhodobě vede dobře jak z výchovně vzdělávacího hlediska, tak i z hlediska ekonomického. O vysoké kvalitě výuky a celkově dosažených výsledků svědčí i to, že škola získává maximální státní dotaci tedy 90% státního normativu stanoveného MŠMT ČR. Do roku oslav 50. výročí vstupuje Střední škola hotelnictví a gastronomie SČMSD v Praze 9 - Klánovicích jako stabilní a efektivní subjekt založený na moderním pojetí mezinárodně uznávaných demokratických principů. Jsem přesvědčen, že škola bude i nadále plnit svoji nezastupitelnou úlohu ve výchovně vzdělávacím procesu nejen v rámci regionu, ale i mimo něj. Závěrem bych chtěl všem pedagogům a ostatním zaměstnancům školy v čele s ředitelem, jednatelem Ludvíkem Vomáčkou a výkonným ředitelem Miroslavem Štenglem poděkovat za dosavadní výsledky a do dalších let jim popřát hodně osobních i pracovních úspěchů. Ing. Zdeněk Juračka předseda Svazu českých a moravských spotřebních družstev

4 HISTORIE

5 Historie školy v datech: První školní rok výuky budoucích odborníků v gastronomii a později v hotelnictví, turismu a cestovním ruchu začal netradičně až 1. listopadu Tehdejší Odborné učiliště a vývojový podnik Krajského svazu spotřebních družstev v Praze se sídlem v Klánovicích (dále jen OUVP KSSD) přivítalo 51 učňů druhého ročníku oboru kuchař číšník. Za vydatné pomoci pracovníků spotřebních družstev Středočeského kraje, zaměstnanců učiliště a učňů začala ve stejném roce výstavba pěti školních a ubytovacích pavilónů. Prvním ředitelem OUVP KSSD byl jmenován Jaroslav Podobský. Řádná výuka od prvního ročníku a už v prvních nových pavilonech byla zahájena o rok později, v září 1963, kdy se vedoucím odborného učiliště stává Josef Krumphanzl. Ve třetím roce první dekády byla dokončena výstavba pavilónů a začala postupná modernizace kuchyně a jídelny ve stávajícím objektu hotelu Wágner a převzatých závodů veřejného stravování. Do čela OUVP KSSD přichází v roce 1964 Oldřich Luža. Uskutečnila se první výměnná zahraniční praxe se školou v německém Finsterwalde. V roce 1966 byla zahájena výuka v souvislém pětiletém studiu, zakončeném maturitní zkouškou. Absolventi tohoto studia získali, vedle výučního listu pro obor kuchař-číšník i úplné středoškolské odborné vzdělání. Na jaře roku 1967 se Odborné učiliště v Klánovicích organizačně změnilo v odštěpný závod nově ustaveného ekonomického subjektu řízení - Správy odborných učilišť, podniku Ústředního svazu spotřebních družstev. V roce 1969 začala výstavba nového objektu pro potřeby kuchyně, jídelny, společenských a ubytovacích prostor, budují se také odborné učebny pro nově otevřený učební obor aranžér a klubovny. Uskutečnila se první výměnná stáž učňů a pedagogických pracovníků mezi Klánovicemi a Moskvou. Zahraniční zkušenosti sbírali budoucí gastronomové také na mezinárodní přehlídce odbornosti ve východním Německu Škola oslavila desáté výročí od založení. V listopadu 1973 byl v nově otevřeném objektu zahájen provoz školní kuchyně a jídelny pod vedením Ladislava Dvořáka a Libuše Kubelkové. V roce 1975 skončila éra pětiletého souvislého studia, maturuje poslední ročník. Rok 1977 byl ve znamení prvních maturantů střední školy pro pracující. Na konci sedmdesátých let se v Klánovicích uzavřela výuka v učebním oboru aranžér a přesunula se do Žďáru nad Sázavou. Začala příprava a prozatímní výuka v nově koncipovaném učebním oboru kuchař - číšník v délce 40 měsíců. Organizační změna v srpnu 1979 znamenala vznik sítě středních odborných učilišť na území ČSR a zřízení Správy středních odborných učilišť se sídlem v Klánovicích. Ředitelem Středního odborného učiliště společného stravování jako samostatného celku byl jmenován Karel Štěpánek, jeho zástupci František Podzemský a Vitalij Krajzingr. Rok 1981 byl náročný z hlediska hledání nových forem výuky, včetně organizace závěrečných zkoušek. Začala příprava výstavby nových učebních prostor Vybraní žáci SOU Klánovice se poprvé zúčastnili soutěže odborných dovedností v rámci mezinárodní přehlídky Gastroprag 1982, mistrová odborné výchovy Anna Kuklová zde získává zlatou medaili. Karla Štěpánka střídá ve vedení učiliště Hana Záhejská. V roce 1984 nastoupili učni do nových učeben, začala postupná modernizace celého areálu včetně například vybavování učiliště počítačovou technikou. V roce 1987 začala výuka ve čtyřletém studijním oboru číšník - kuchař. V roce 1991 uzavřeli studium první maturanti. Škola změnila název na Střední odborné učiliště společného stravování, družstevní podnik. Hledali se nové formy podnikání. Ve vstupním objektu například vznikla prodejna, kde se prodávaly výrobky připravené v učilištní cukrárně. Přibyla nová pracoviště praxe, mimo jiné v objektech ČNR nebo Úřadu předsednictva vlády. V roce 1991 začala v areálu učiliště fungovat střední škola managementu a služeb Na konci roku 1992 ukončila činnost nástupnická organizace původní Správy odborných učilišť Svazu spotřebních družstev, naposledy fungující pod názvem Institut výchovy a vzdělávání, která řídila celkem sedmnáct učilišť. Řízení středních odborných učilišť přechází přímo na Svaz českých a moravských spotřebních družstev v Praze. Počet učňovských zařízení se snížil na jedenáct. O nábor žáků se přestala starat spotřební družstva, nově se žáci nebo jejich sponzoři domlouvají přímo s učilištěm. V červnu 1993 došlo ke změně právní formy na Střední odborné učiliště společného stravování SČMSD Praha, společnost s ručením omezením. V roce 1998 přichází do čela školy Ludvík Vomáčka, který zároveň řídil v areálu školy sídlící Manažerský institut COOP. V srpnu 1999 se usnesením Krajského obchodního soudu v Praze mění název na Střední odborné učiliště a Střední odbornou školu SČMSD Praha, s. r. o. Na základě tohoto rozhodnutí MŠMTV ČR změnilo zařazení do sítě škol a rozšířilo studijní obory o hotelnictví a turismus. Čtvrtá dekáda přinesla také další zkvalitnění výchovně vzdělávacího procesu. Z bývalé učebny pro aranžéry se stala na svou dobu moderní 8 9

6 učebna pro výuku technologie, později zařízená jako laboratorní kuchyně. Rekonstrukcí prošla odborná učebna stolničení, vznikly nové jazykové učebny. Rekonstrukcí prošel pavilon A, kde vznikla studentská ubytovna. O rok později byla do provozu uvedena také rekonstruovaná ubytovna Wágner. Na poli profesních kontaktů začala spolupráce s Asociací kuchařů a cukrářů ČR. Škola se více zapojila také do života obce, žáci a učitelé se podíleli na akcích organizovaných Místním úřadem Klánovice, spolupracovali s Dětským domovem. Nezbytnou součástí rozvíjení praktických dovedností a zkušeností byla účast na odborných soutěžích typu GASTRO JUNIOR, Brněnský soudek, Trophée Bohemia Sekt - Sommelier ČR a dalších. Žáci se zúčastnili zahraniční stáže v hotelové škole v dánském Viborgu. Na Slovensku se partnerem školy stala Hotelová akademia Námestovo Slanická Osada První ročník nového oboru hotelnictví a turismus byl otevřen na začátku školního roku 2001/2002. Škola nyní připravuje žáky ve dvou druzích středoškolského vzdělání. Prostupnost mezi gastronomickými obory SOU a SOŠ umožňuje v průběhu studia lépe vyhovět vývojovým schopnostem žáků. Pro jejich přípravu slouží učebnový blok pro teoretickou výuku, včetně počítačové a internetové učebny, pavilon technologie a stolničení, laboratorní (cvičná) kuchyň, nedávno kompletně rekonstruovaná školní kuchyň a školní jídelna provozovaná formou restauračního provozu, otevřená nejen pro stravování žáků, ale také zájemců z obce a okolí. Praktická výuka probíhá interně také v saloncích školy určených pro mimoškolní akce, ale především na pracovištích gastronomických provozů ve smluvních hotelech a restauracích a například i v sídle vlády a parlamentu. Vedle klíčového úkolu vzdělávání a výchovy žáků vedení školy podpořilo a nadále podporuje vzdělávání dospělých především pedagogických pracovníků, ale i dalších zaměstnanců školy. Vedle interních kurzů anglického jazyka a certifikovaných kurzů počítačové gramotnosti se učitelé a mistři odborné výchovy účastní podle své odbornosti a potřeb školy seminářů a školení pořádaných jinými vzdělávacími institucemi a profesními organizacemi. Významnou kapitolou života školy v tomto desetiletí je zahraniční spolupráce. Do dnešního dne se uskutečnila řada poznávacích výjezdů a vzájemných výměn žáků a pedagogů. Škola v tomto směru vedle vlastních zdrojů při organizování vzdělávacích výjezdů do zemí Evropské unie využila příležitosti a získala několik grantů z programu podpory celoživotního učení Leonardo da Vinci a programu Norských fondů a fondů EHP. Žáci a učitelé se v rámci schválených projektů zúčastnili odborných stáží opakovaně v Norsku, v Německu, ve Francii, v Itálii a nejnověji ve Španělsku. Do druhé poloviny současné dekády vstoupila škola v roce 2006 s dnešním názvem Střední škola hotelnictví a gastronomie SČMSD Praha, s.r.o. Ve stejném roce se škola stala hlavním garantem dlouhodobého E-learningového projektu ( zaměřeného na vzdělávání dospělých ve školách a školských zařízeních, který byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Do třetice začala škola v tomto roce přípravné práce na materiálech ČSN EN ISO 9001:2001. Certifikát Výchova a vzdělávání žáků na střední škole podle této normy pak obdržela v roce Nejlepší reklamou školy jsou úspěchy jejích žáků a absolventů. V posledním desetiletí naši žáci opakovaně získali přední místa především v soutěžích kuchařů, číšníků a sommeliérů. Svědomitou a kvalitní přípravu pod vedením svých učitelů prokázali také při poměřování schopností mladých průvodců a v jazykových soutěžích. Střední škola hotelnictví a gastronomie SČMSD Praha je jednou z jedenácti středních škol v ČR, zřizovaných Svazem českých a moravských spotřebních družstev. Její ředitel Ludvík Vomáčka je zároveň jednatelem škol skupiny COOP, jejíž správa sídlí v Klánovicích

7 Původní budova školy historie v obrazech P an Jindřich Lukáš, sběratel historických pohlednic, připravuje v současné době do tisku obrazovou publikaci o proměnách Klánovic v běhu času. Na základě laskavého upozornění starosty obce Ing. Petra Soukupa a díky vstřícnosti pana Lukáše Vám můžeme nabídnout obrazový exkurz do historie budovy, kterou tehdejší odborné učiliště získalo do vínku v roce Budovu bývalého hotelu Wágner na rohu ulic Slavětínské a Axmanovy postavil pan Kolařík. Dům později prodal panu Fukovi, od kterého jej koupil pan Wágner a dal mu své jméno. Ani on však v hotelu s dvanácti pokoji dlouho nehospodařil a objekt měl v dalších letech několik nájemců. Po roce 1948 připadl podniku ČKD a sloužil jako ubytovna. Naposledy, než budovu zakoupil Středočeský krajský svaz spotřebních družstev pro potřeby nově založeného učiliště, zde působila škola Ministerstva potravinářského průmyslu. (fragment z kroniky obce Klánovice Klánovické hospody.) 12 13

8 14 VZPOMÍNKY

9 Včera učeň, zítra učitel D o učiliště v Klánovicích jsme přišli ze dvou učilišť. Asi osmnáct z Hronova, osmatřicet nás přišlo z Kyjovic u Opavy. V Kyjovicích, vzdálených 362 km od mého domova, jsem absolvoval první rok učení. Byl jsem učeň Jednoty Praha východ se sídlem Říčany u Prahy, praxi jsem měl na provozovně Struhařov Habr až do konce října. 1. listopadu 1962 jsem nastoupil do druhého ročníku do rozestavěného učiliště v Klánovicích. Kluci bydleli v hotelu Smolík. Na snídaně, obědy a večeře jsme docházeli do bývalého hotelu Wágner. Ráno a dopoledne jsme pomáhali na stavbě škrabat beton na podlahy. Do školy jsme chodili do místní devítiletky odpoledne od jedné do pěti, pět dní v týdnu. V sobotu a v neděli jsme pracovali v provozovnách Beseda, Olymp, U Dašů, v hotelu Smolík a někdy ještě v Újezdě nad Lesy v restauraci Na křižovatce. V únoru 1963 nastoupili naši bažanti, podle mého mínění nejsilnější ročník. V květnu pak přišel 3. ročník, který v Klánovicích dělal závěrečné zkoušky a výuční list. Náš ročník skončil druhý rok učení na konci června. Do třetího ročníku jsme nastoupili v květnu 1964 na dva měsíce na závěrečné zkoušky a dostali jsme výuční listy. Byl jsem požádán, jestli tam chci zůstat a dělat měsíc šéfkuchaře. Nikoho neměli, všichni odešli na dovolenou. Tak jsem tam zůstal s panem Klímou, mistrem odborného výcviku číšník a skladnicí paní Klímovou. Kde jsem se sám nedávno vyučil, jsem teď učil oboru ty mladší. Jan Kurka, absolventský ročník 1964 Z hotelové školy do Klánovic Titulek vystihuje můj nástup do tehdejšího Odborného učiliště a vývojového podniku Krajského svazu spotřebních družstev v Praze. Co mě inspirovalo vydat se právě touto cestou? Zde se musím vrátit do školního roku 1963/64, kdy jsem se jako student posledního ročníku Hotelové školy v Mariánských Lázních rozhodoval o svém dalším odborném růstu. Tehdejší systém umisťování absolventů byl značně odlišný od současného. Žáci si vybírali na základě takzvaných umístěnek. Mě tehdy zaujala lákavá nabídka nástupu do léčebného zařízení Československých státních lázní v Karlových Varech v hotelu Richmond. Moje rozhodnutí ale zásadně změnil můj bývalý ředitel Učňovské školy obchodní v Poděbradech a zároveň spolužák z dálkového studia hotelové školy Josef Krumphanzl. Nabídl mi, abych nastoupil do nově tvořícího se výchovného zařízení Středočeského krajského svazu spotřebních družstev v Klánovicích, kde působil jako vedoucí učiliště. Po ukončení školy jsem nejprve jako čerstvý maturant absolvoval prázdninovou praxi v Jugoslávii, a to ve městě Dubrovník. Po návratu jsem pak dne 7. srpna 1964 nastoupil do výše uvedeného učiliště jako mistr odborné výchovy. Byl jsem tehdy pouze o tři, čtyři roky starší nežli žáci. Byla to ode mne veliká odvaha a mnohokrát se musím svým bývalým žákům omlouvat za své tehdejší pedagogické začátky. Letos je to již padesát let, co škola připravuje budoucí pracovníky v gastronomii. Já jsem ve škole osmačtyřicet let. Školou za tu dobu prošlo tisíce žáků, z nichž někteří dosáhli v oblasti gastronomie význačných úspěchů. Ohlédnu-li se za svými začátky, nelze srovnávat. Dnešní technické zařízení, vybavení školy, možnosti odborné praxe včetně zahraniční nezbývá mi, než poděkovat všem těm, kteří mi pomáhali při mém nástupu do školy i současnému vedení školy, zřizovateli SČMSD, pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům. Přeji škole, a především svým spolupracovníkům, aby jednou mohli prožít to, co se dnes stává mně, když mě oslovují žáci s pozdravem od svého dědečka nebo babičky, které jsem učil v počátcích své pedagogické činnosti. Je to již třetí generace, kterou jsem měl možnost poznat a podílet se na její budoucnosti. Chtěl bych škole popřát do dalších padesáti let mnoho úspěchů, výborných pedagogů a úspěšných absolventů. Rád bych zakončil slovy: Ctěme tradici a pokrok. Václav Šmíd, dlouholetý mistr odborné výuky, správce školního Muzea gastronomie 16 17

10 Léta učňovská B yly to nesmělé krůčky, když jsme v únoru 1963 vstoupili do bran Odborného učiliště Krajského svazu spotřebních družstev, bývalého hotelu Wágner, abychom se zde vyučili tříletému oboru kuchař-číšník. Předtím jsme od září 1962 byli na praxi v restauraci Na Křižovatce v Újezdě nad Lesy pod vedením vedoucího provozovny kuchaře a číšníka v jedné osobě Oldřicha Jelena, který tam byl se svojí manželkou. Tam jsem poznával první učednický křest. V Klánovicích pak den co den probíhal velký boj s učením, s novými pojmy, snažili jsme se pochopit a naučit co nejvíce. Plynuly dny, měsíce, uběhly i tři roky strávené v internátě, kdy jsme školu střídaly s praktickým vyučováním. Poznali jsme mnoho lidí, kterých si nesmírně vážíme a kteří pro nás mnoho udělali. Jsme jim vděčni za jejich námahu, dobrý přístup k mladým, začínajícím kolegům, za jejich houževnatost, iniciativu a hlavně pochopení a porozumění, které je pro mladého člověka tak důležité. Vrchní mistr odborného výcviku byl Jan Macek, střídali jsme se na praxi v restauracích v Klánovicích, Újezdě nad Lesy, Družstevním domě v Kolíně a v Závodní jídelně Ústředního svazu spotřebních družstev v Praze na Těšnově. Tým kuchařů vedl mistr kuchař Jaroslav Hájek. V našich začátcích zde bylo topení v kamnech na uhlí, stejně tak ve většině ostatních restaurací. Ráno začínalo tak, že se muselo napřed naštípat dříví na podpal a nanosit uhlí ze sklepa, ve kterém bylo kolikrát vody až po kolena a také nanosit ze studny vodu. A běda, když kamna během provozu vyhasla. To byl potom hukot. Nebyl žádný plyn, vodovod ani teplá voda. To vše bylo až o mnoho let později. Když to dnes vyprávím nynějším učňům, se kterými jsem denně v pracovním styku, tak si myslí, že mluvím z jiného světa. Nevěří ani tomu, že když jsme měli jít třeba domů po práci, přijelo auto s uhlím a už bylo po volnu. Sklízeli jsme uhlí do pozdních večerních hodin a za to jsme dostali někdy i 20 korun a někdy nám šéf jenom poděkoval. Tenkrát ještě mohli šéfové kdejakému neposlušnému učni ručně domluvit a ten byl rád, že to takhle dopadlo a nedoneslo se to domů rodičům anebo nebyl vyloučen z učiliště za větší prohřešek. V té době učitelé a mistři odborného výcviku požívali velké autority a byly to osobnosti, ke kterým každý učeň vzhlížel s respektem. Bylo nás tam 204 dívek a 38 chlapců prvního a druhého ročníku. Žili jsme v moderních internátech, učili jsme se odborné předměty, chemii, technologii masa, byly zde i atrapy hub, ovoce, langusty, suroviny čínské kuchyně a černá vejce. Součástí výuky byly i nepovinné předměty němčina a technika administrativy. Ne samozřejmě na počítači a internetu, ten ještě tenkrát nebyl. V Okresním kole, konaném v roce 1964, obsadilo družstvo, jehož jsem byl členem, 1. místo. Soutěž se konala v restauraci v Davli. V Krajském kole STTM (Soutěž technické tvořivosti mládeže) v oboru kuchař-číšník, do kterého jsme postoupili, jsme obsadili 2. místo. Soutěžní kolo se konalo v hotelu Vltavan v Sedlčanech. Soutěžní lístek měl níže uvedené složení. Z něho jsme si vylosovali některá jídla, která jsme potom připravovali a dali k posouzení odborné porotě. Mám ho uchovaný na památku. Studené předkrmy: Šunková pěna v aspiku Polévky: Hnědá - Hovězí se šunkovým svítkem Bílá - Ragú Hotová jídla: Hovězí maso s koprovou omáčkou Pražské telecí hrudí, brambor, hlávkový salát Štěpánská hovězí pečeně, knedlík Kyjevská roštěná, rýže Vepřová játra dušená na cibulce, rýže Zahradnický řízek, brambor, hlávkový salát Bezmasá jídla: Smažený květák, brambor, tatarská omáčka Teplý moučník: Krém karamel Jídla na objednávku: Roštěná po orientálsku, brambor Masová směs s vejci, hlávkový salát Dosud mám uchovaný také jídelní lístek na rozloučenou s učilištěm. Aperitiv: Kokteil Klánovice Studené předkrmy: Vajíčkový salát, Speciální vlašský salát Tatarská omáčka, Žabák v košíčku Vejce plněná masovou fáší, Vejce se šunkou na francouzském salátě 18 19

11 Šunková pěna v aspiku Chuťovky: Plněné tomaty vlašským salátem Hotová jídla: Anglický rosbíf, Svíčková v máslovém těstě Frankfurtská telecí kýta, Karlovarská telecí kýta Moravský telecí řízek Moučníky: Rakvičky se šlehačkou, Máslová roláda Bezé se šlehačkou, Jablko v županu Omeleta štěpánská, Omeleta Monako Krém karamel se šlehačkou, Ovocný pohár se šlehačkou a piškoty Káva: Turecká, Nápoje: Limonáda Takovýmto pěkným jídelním lístkem jsme se rozloučili s naším učilištěm, všechna jídla jsme si už připravili sami, a tím jsme z toho měli ještě větší radost. Mistři odborného výcviku nás naučili příkladnému přístupu k práci, vštěpovali nám hlavní zásady hospodaření, chování, prostě všeho, co s prodejem a službami souvisí. Jako dárek do našich rukou vložili umění pracovat. Při exkurzi do největších hotelů té doby Alcronu, Jalty, Internacionalu a Bruselského pavilonu jsme si udělali představu o tom, v jakém prostředí bychom nejraději pracovali, až se vyučíme. Příkladem nám byli mistři kuchaři Božena Bedrníčková z Interhotelu Alcron, mistři kuchaři Vilém Vrabec, Ladislav Koreček, Antonín Nestával, František Syrový, Josef Bittermann, autor ojedinělého díla Kuchařský lexikon, Antonín Srkala, Karel Půlpán, Jiří Petrák, Helena Kramperová, Józa Břízová, Juliana A. Fialová, Marie Úlehlová-Tilschová, Maryna Klimková a Florián Zimmermann, mistr kuchař, šéfkuchař hotelu Alcron, podle jednoho zahraničního časopisu nekorunovaný král české kuchyně, který nás reprezentoval na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Jaroslav Vašák, absolventský ročník 1965 (Se souhlasem autora převzato z jeho knihy Vařil jsem pro milión hostů a tisíce svatebčanů ) Střípky ze školních lavic Jak dávno je tomu, kdy jsme poprvé zasedli do školních lavic v klánovickém učilišti. Kdy jsme plni očekávání vyrazili do Nároďáku na pražských Vinohradech, kde jsme absolvovali praktický výcvik. Psal se rok 1966 a v učilišti byla zahájena výuka v souvislém pětiletém studiu. Do Klánovic nás vlastně vyslala příslušná lidová spotřební družstva Jednota, u kterých jsme původně nastoupili do učebního oboru kuchař-číšník. Uchazečů o studium z celých Čech a Moravy bylo hodně, nakonec byly ustaveny dvě třídy po čtyřiadvaceti žácích. Byl to tedy výběrový ročník a nutno dodat, že všichni učitelé, mistři odborného výcviku a ostatní zaměstnanci učiliště v čele s ředitelem Josefem Krumphanzlem si byli vědomi toho, že učiliště musí v této náročnější formě výuky obstát. Že musí obstát jak pedagogičtí pracovníci, tak i žáci. Byla to oprávněná snaha těch vysoce zapálených lidí (zvláště ředitele Josefa Krumphanzla, vrchního mistra Václava Šmída, mistra Františka Podzemského, třídního učitele Karla Matějky, učitele ekonomických předmětů Ing. Jana Kadlece, ředitele Správy učilišť Oldřicha Luži a řady dalších) vytvořit z učiliště hotelovou školu, a to se vším všudy. A k tomu, aby se z učiliště stala hotelovka, byly od samého začátku vytvářeny potřebné předpoklady. To znamená učební osnovy, vybavení učeben a provozoven, vybavení učňů předepsaným pracovním oblečením apod. Vzpomínám si, že mne moje mateřská Jednota v Nové Pace skutečně vybavila na míru šitým oblečením (pepitovými kalhotami a bruselkami počínaje a smokingem konče). O formování nové tváře učiliště svědčí i to, že jsme byli vysíláni na praxi do těch nejlepších provozů a provozoven v Praze i mimo ni. Jmenujme již vedle zmíněného Národního domu na Vinohradech (což už byl v branži nějaký pojem) i interhotely Esplanade, Slovan, International, Olympik a další. Výjimečnou pro nás byla nepochybně i praxe v River Clubu zřízeného v rámci družstevního hotelového komplexu na Nové Rabyni. Byli jsme též poctěni možností obsluhovat na Pražském Hradě, kam nás doprovázel vrchní mistr Václav Šmíd. Setkali jsme se tu s takovými osobnostmi, kterými byl Alexandr Dubček, armádní generál Ludvík Svoboda, Josef Smrkovský a další. Vzpomínám si, kdy jsme při jednom shromáždění požádali Josefa Smrkovského, aby se nám podepsal do kroniky učiliště (psal se rok 1969). Ten nám tehdy do kroniky napsal: Mladí přátelé, nenechte si vzít své ideály. Jsem přesvědčen o tom, že kořeny dobrého věhlasu klánovické školy sahají právě do doby, kdy bylo zahájeno souvislé pětileté studium a posléze obory zakončené maturitní zkouškou. V Klánovicích jsem prožil celých pět let. Za tu dobu jsme spolu s dalšími spolužáky prožili chvíle pěkné, ale i ty méně radostné. Určitě rádi vzpomí

12 náme na veselé zážitky, které se nám vryly hluboko do paměti. Horší už to bylo ve chvílích, kdy náš kolektiv někteří žáci během studia z nejrůznějších důvodů opustili. Vždyť ze dvou tříd nakonec zůstala jen jedna. A co určitě nikdo z nás nezapomněl? Byly to historky a výroky našich pedagogů, jejichž studnici mj. nejvíce obohatil tehdejší ředitel Josef Krumphanzl (učil nás technologii). Říkali jsme mu Pepa anebo Velký Pepa. A nutno dodat, že jsme ho měli rádi. A myslím si, že i on nás. Zkrátka myslel to s námi dobře. První hlášky ve třídě, tedy potom, kdy se mu podařilo nás před výukou usadit do lavic, začínaly asi takhle: Páni maturanti, musíte se učit, jinak půjdete k mámě. Jestli se nebudete učit, pošlu vás k mateřské Jednotě. Chlapci, já vás mám rád, ale do školy budete chodit upravení, jste ve třídě, kde bude studium zakončeno maturitní zkouškou. Pak pochopitelně následovalo poslání některých kluků na internát, aby se převlékli. Nebylo zvláštností, že jsme chodili do učeben v saku a kravatě. Učím vás technologii a garantuju vám, že tyhle Materiálové spotřební normy (Receptury teplé kuchyně) a to byla pořádná bichle - budete znát během tří let nazpaměť. Spolužákyně Blanka Vilhelmová mi zase vyprávěla, jak její kamarádku Pepa na chodbě před třídou jednou potkal a řekl jí: Prosím tě, Kačenko, takhle mi do školy nechoď. Takhle můžeš jít na sena, ale do školy musíš chodit upravená, víš!? Poměrně častou byla i záměna jména při vyvolání žáka vyučujícím. A to pak hláška vypadala asi takto: Prosím Tě, Auste, jak se jmenuješ křestním jménem? Jan (Honza). Tak Jardo, pojď k tabuli. Červinka, my probíráme domácí zabíječku a ty nám tady chrápeš. Jak si to, prosím Tebe představuješ? Řekni nám tedy, čím při zabíjačce začneme. Odpověď zněla: nejdříve zabijeme prase. No, je vidět, že domácí zabíječku znáš, tak spi klidně dál! Prosím Tě, Ino (Kristýna Šepíková, která seděla hned v první lavici), dojdi do sborovny, přines jehlu a nit a přišiješ mi knoflík, který se mi u saka utrhl. Prosím vás, jestli se mně smějete, že jsem tlustej, tak si napíšeme kompozici. Ino, dojdi pro papír. A pak už to nebyla žádná legrace, protože písemné práce byly dosti náročné. K oblíbeným otázkám v písemce patřily: Vyjmenujte jednotlivé části hovězího masa dle jakostních tříd, nebo Charakterizujte základní technologické postupy, Napište technologický postup při přípravě gulášové polévky, Jak rozdělujeme zvěřinu apod. Jinak výsledky našich snah, ať už při zkoušení před lavicí anebo v rámci písemného projevu, byly hodnoceny velmi přísně. A to pan ředitel rád odůvodňoval známým rčením, že na jedničku umí jen Pánbůh, na dvojku já a na trojku velmi dobrý žák no a vy, páni maturanti, si ode mne nezasloužíte nic jiného než čtyřky a pětky. Samozřejmě, že v tom byl kus velké nadsázky a při závěrečném hodnocení nakonec dopadlo vše úplně jinak, chci říci dobře. Ukázky z praktického výcviku byly předváděny také v klánovických provozovnách (v restauraci Olymp, v hotelu Smolík) anebo v laboratorní kuchyni na učilišti. Při jedné z nich (bylo to flambování omelety s překvapením - Surprise ) došlo málem k požáru při zapálení pálenky na povrchu skutečně mistrně nazdobené omelety, chytnul totiž i ubrus. A to Pepa prohlásil, resp. přímo vykřikl Jirko, pojď to rychle hasit. A někdo z nás přihlížejících se zeptal: Pane řediteli, to bylo to překvapení, že chytnul ubrus? Ne, ale ty máš čtyři mínus za tak hloupou otázku. A kdy se nám podařilo učení trochu zbrzdit a odlehčit? Většinou to byly dotazy charakteru Pane řediteli, vyprávějte nám něco ze života. Věděli jsme, že to bude z Mariánskolázeňské hotelovky, kterou pan ředitel absolvoval. A to už byla celá řada příběhů s vědomím, že čas do konce hodiny je pro tentokrát zažehnaný a že bude věnován úplně něčemu jinému než učení. Byly to story z celkového popsání chodu hotelovky, z průběhu praxe v karlovarském Puppu (zejména zážitky z obsluhování význačných osobností, kterou byla například herečka Sophia Loren) apod. Nicméně velkým odborníkem na vyprávění zážitků byl náš němčinář profesor Hauser. Ten nám téměř při každé hodině neopomněl říci: Mládenci musíte se tu němčinu učit, takhle tu maturitu neuděláte. Anebo Prosím vás, co to povídáte, vám by žádný Němec nerozuměl, naučte se ty slovíčka vyslovovat pořádně. A když už se schylovalo ke zkoušení nebo písemce, pak se ti odvážnější zeptali: Pane profesore, kde jste byl letos na dovolené?, Pane profesore, jaké jsou v Chorvatsku ženský? A pak už jen zvonek oznamující konec hodiny přerušil to poutavé vyprávění pana profesora a naše pozorné naslouchání. Pan profesor pak už mohl jen konstatovat No a zase jsme nic neprobrali. Samozřejmě, že napomínání oblíbenou větou Chlapci, nedá se nic dělat, musíte se tu němčinu učit nabíralo s blížícím se termínem maturity na intenzitě a nervozita stoupala na obou stranách, a možná, že nejvíce na straně pana profesora. Vzpomínám si často také na našeho oblíbeného třídního učitele pana Karla Matějku. I když byl velmi přísný, dokázal nás mnohdy i polaskat a pohladit na duši. Když přišel do třídy, vždy řekl něco, co nás nadchlo, co dokázalo povzbudit. Nejednou prohlásil Takové mládí. Děvčata a chlapci, 22 23

13 všichni jste hezcí. A víte proč? Protože jste mladí. Máte život před sebou, važte si toho. Co bylo tak trochu na pováženou a co tehdy přidělalo vedení školy nemalé starosti, bylo to, že naše třída v rámci lednových událostí v roce 1969 chtěla projevit a také projevila kus své odvahy a vyhlásila hladovku. A delegace z naší třídy se zúčastnila pohřbu Jana Palacha s věncem překrásných květů. Už nevím, jak tyto skutky byly na vyšších místech zažehnány, ale faktem je, že z toho přes počáteční veliké obavy, nakonec žádný velký průšvih nebyl. A co zmínit na závěr mých vzpomínek? Co bych nechtěl opomenout? Zcela jistě velký dík za to, co nám škola do dalšího života dala a jak nás na další dráhu osudu každého z nás připravila. Nebyly to jen pevné základy odborných znalostí a dovedností pro výkon našeho povolání, ale i celá šíře teoretických znalostí pro další studium, a to i na vysokých školách. Vzpomínám si, s jakou lehkostí se mi proplouvalo v ekonomických předmětech na VŠE, neboť například účto v Klánovicích jsme probírali do takové hloubky, že následná zkouška z něj na vysoké škole pro mne byla procházkou růžovým sadem. Anebo pětiletá průprava v matematice a nakonec i v cizích jazycích. S pokorou a úctou dnes děkuji všem učitelům, mistrům odborné výuky a ostatním pedagogům a výchovným zaměstnancům školy za veškerou péči a snahu připravit nás na naše pěkné povolání, za to, že svým laskavým přístupem nám dali pevný základ do života. Stávajícímu vedení školy přeji hodně osobních i pracovních úspěchů v jejich práci i v osobním životě. Ing. Petr Svoboda, CSc., absolventský ročník 1969 Žák je vizitkou učitele Když jsem koncem srpna roku 1973 poprvé vystoupil z vlaku ve stanici Klánovice, abych nastoupil jako češtinář do učiliště ČSSD, netušil jsem, že se na tomto pracovišti zdržím 17 let a že zde prožiji důležitou etapu svého osobního i profesního života. Vzpomínám na tuto školu rád. Především pro dobrý kolektiv spolupracovníků učitelů, mistrů i vychovatelů domova mládeže. Mnozí z nich se stali mými blízkými přáteli. Není náhoda, že se občas scházíme dodnes. Obětavě se o to stará Zdena Miškovská (tehdy Levorová), která už před lety pečovala o náš kulturní rozvoj, např. organizováním návštěv divadelních představení. Nemůžeme se už bohužel setkat všichni. Navždy nás opustil Víťa Krajzingr, jehož nekonfliktního a citlivého způsobu řízení učitelů teoretických předmětů jsem si velmi vážil. Není možné nevzpomenout na podporu, kterou nám poskytovaly administrativní pracovnice paní Štichová, Plocková, Rousková. S potěšením jsem se setkával se skutečnými mistry oboru společného stravování a dovídal se řadu zajímavostí ze zákulisí a historie této profese od Václava Šmída. Vždy mi velmi záleželo na tom, aby si žák odnášel ze školy nejen vysvědčení, ale i přiměřené znalosti, aby se pokusil vnímat mezilidské vztahy z hlediska vyššího principu mravního a neformálně přistupovat k literatuře, českému jazyku, ke kultuře vůbec, k historickým tradicím. Specifičnost práce v učňovském zařízení pak učitele nutně vedla k hlubokému zamyšlení nad metodickými problémy. Uvědomoval jsem si to velmi naléhavě také proto, že jsem se tehdy podílel jako fakultní učitel na přípravě budoucích češtinářů studentů kateder českého jazyka a literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kteří v Klánovicích vykonávali svou pedagogickou praxi. Mám školu rád, a proto jsem usiloval i o to, aby vyučování nebylo pro studenty zdrojem stresu, aby jim přinášelo kromě poznatků i radost a snad i trochu humoru. Vždyť je to potřebné pro obě strany pedagogického procesu. Zda se mi práce dařila, to nechť posoudí jiní. Je určitě více důvodů, proč vzpomínám na Střední odborné učiliště společného stravování v Praze - Klánovicích s příjemnými pocity. Patří mezi ně i krásné přírodní prostředí a úsilí zřizovatele školy o zlepšování podmínek k práci. Uvítal jsem např. otevření nového učebnového bloku, vybaveného tehdy dostupnými například moderními pomůckami. Při návštěvě školy v lednu 2012, kdy mě kolegyně Míla Tuláčková provedla celým areálem, jsem se přesvědčil, že tato tendence úspěšně pokračuje. Přeji škole do dalších let hodně úspěchů, vnímavé žáky a držím jí palce. České školství si v současné době zaslouží více pozornosti a hlavně kvalifikované řízení. A učňovské školství především. PhDr. Čeněk Reinštein, učitel 24 25

14 Padesát Gratulantů bude zcela jistě mnoho. Jsem moc rád, že mohu být hrdý na to, že jsem mezi nimi. Každé výročí přináší možnost si sednout a zavzpomínat. Nejsem výjimkou. Rád bych se podělil o tři okamžiky, které pak následně ovlivnily celý můj profesní život. První Víte, jak je to v patnácti. Rozhodl jsem se pro obor kuchař/číšník. Klánovice byly prestižním místem, a tak jsem byl šťastný, že jsem byl přijat. Ale lásku k profesionalitě, lásku k tvrdé práci našeho oboru, to Vám musí někdo ukázat a být pro Vás vzorem. Já ty vzory našel, měl a mám. Pan Podzemský a pan Šmíd, v té době mistři odborného výcviku. S Václavem Šmídem se potkávám skoro čtyřicet let a jsem hrdý, že jsem mu koncem minulého roku mohl za nás všechny, které vedl do profesního života a za Asociaci hotelů a restaurací ČR, předat Cenu Vladimíra Štětiny za celoživotní práci pro náš obor. Druhý Až mnohem později, již jako ředitel hotelu s mnoha restauracemi jsem dokázal ocenit systém odborné praxe v tehdejší době. Měsíc škola, měsíc praxe. Před závěrečnými učňovskými zkouškami dokonce tři měsíce praxe. To se to pak zkouškovalo. Je mi líto dnešních učňů/studentů a především nás v praxi. Sám jsem nechápal smysl praxe čtyři hodiny týdně, kterou měla dcera na soukromé hotelové škole. Pro uplatnění v oboru je praktická zdatnost to podstatné, co by škola měla pro studenty zabezpečit, ale to by bylo na další dlouhé povídání. Třetí Někdy v roce 1975 jsme byli vysláni na praxi na Pražský hrad a celý týden jsme pracovali v soukromých prostorách tehdejšího prezidenta. Protože jsme měli různé směny a pracovali večer, byli jsme ubytováni v tehdejším Hotelu Praha (dnes Grandhotel Bohemia) za Prašnou branou. Hned první odpoledne jsme byli přivezeni do hotelu, bydleli jsme v pokojích pro hosty. Rychle jsme se převlékli, všechno naházeli na židle a postele a hurá do centra Prahy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se večer vrátili. Všechno bylo složené, číšnické kalhoty vyžehlené na ramínku, boty naleštěné do vysokého lesku. A tento okamžik překvapení byl pro mne impulzem k tomu, že jsem věděl, že můj cíl je jednou řídit hotel a hlavně hotel s takovým servisem. A tento cíl se mi splnil. Přeji ŠKOLE další úspěšné roky při přípravě našich nových spolupracovníků Ze srdce a upřímně, Roman Vacho, absolventský ročník 1976 Klánovické hlášky Učitelé a kantoři nejsou dobří a špatní podle toho, jak a co své žáky naučí, ale hlavně podle toho, co v nich probudí. V tomto ohledu jsme měli v Klánovicích opravdu štěstí na dobré kantory a učitele. Tyto zápisky vznikly v letech , v období našeho studia dvouleté SŠP. Byly sbírány trpělivě, den po dni, hodinu po hodině. A když je dnes, po třiceti letech pročítám, cítím se jako bych tam znovu byl Školní rok 1979/80, 1. SŠP Předseda maturitní komise je všichni si myslí, že je hluchej. Ing. Kadečková, ekonomika, Ročák, Hejsek a Sokol se nebudou prát pod lavicí. Ostatní nebudou breptat! Ing. Kadečková, ekonomika, Je lepší, aby odešel nějaký Dvořák nebo Putík nedodělal SŠP, než abych já šel do blázince. V. Krajzingr, ruština, Reakce na ruské sloveso oščuščať : třídou se neslo jedno velké šč. Ticho, ticho, neščuščejte mi tady! V. Krajzingr, ruština suplovaná za evidenci, Vašek Peroutka se neomluvil za pozdní příjezd vlaku: Vy to stejně neuznáváte, mávl rukou. No jo, neuznávám, ale za pokus to stojí, ne? Z. Levorová, němčina, Thürr se nebude bavit se sousedem a Křehnáč nebude spát! Ing. Kadečková, evidence a statistika, Dříve jsem karty zabavovala, ale od té doby, co jsem se dozvěděla, že je syn hraje ve škole, je neberu. Z. Matějková, chemie, Vem iks, vraž ho do tohodle výrazu a něco ti vyjde I. Krajzingrová, matematika,

15 Já jsem vás na to upozorňovala, celkem jste mi to vodkejvali, jenže von se dycky dá někdo nachytat. I. Krajzingrová, matematika, Diskuze o vývoji vzhledu bankovek: zda pětistovka má okraj: Já nevím, já ji tak často nevidím Dr. Reinštein, dějepis, Mě vytýkají, že vám nedávám domácí úkoly, já radši, když se mi děti učí, ale víte, co vy byste mi mohli? (vypočítat chemický příklad) Z. Matějková, chemie, Vy ste tak rozmazlený; kdybyste viděli ty úlohy, co mi céry nosej z gymplu, Táňa se dycky směje, když vidí, co si na vás chystám. I. Krajzingrová, matematika, Opět vlak: Václave, zpožděnku nemáte? A opět Vašek Peroutka: Ne, my jsme jednou od soudruha Krajzingra dostali vynadáno, že se flákáme ještě po zpožděnkách Z. Matějková, chemie, Kantnere, kdybys zkusil nepoužívat těch vzorců, převedl to zpaměti a zároveň se přitom zbavil těch zlomků Hrubá chyba tam nebyla, co jsem chtěla, ale jedničku se mi taky nechce ti dát, takže aspoň to mínus. A pokračuje výklad: Ten kvadratickej člen se vždycky najde, když se tam motá ňákej vobsah nějakýho vobrazce, rovinnýho A dál: Todleto už by mohl jít taky někdo dopočítat, viď, Černíková Irena Černíková: Já nevím, kolik je 49 na druhou Já taky ne, takže jsou dvě možnosti že tady někdo skrejvá tabulky a je línej se do nich podívat, že jsou to tvoje, viď, Frühaufová, - anebo to prostě vypočítat. I. Krajzingrová, matematika, Tento doklad nazýváme, Zuda! Libor Dvořák vykřikl: Žádanka! Já jsem volala Žudu! Ing. Kadečková, ekonomika, Já když k vám do třídy přijdu, tak si připadám úplně zdravá. Z. Levorová, němčina, Takže ty čtyři minuty využijeme ještě k jednomu příkladu I. Krajzingrová, matematika, Já, jakožto tvor, který neprošel kolejemi a internáty a stanul jsem v objektech natřených khaki První rok svého učitelského působení a hned zralej k likvidaci. (Měl tehdy úvazek 35 hodin týdně) Dr. Reinštein, čeština, Začínám mít pocit, že vyučování není v našem školství to podstatné. Dr. Reinštein, čeština, Jestli se někde válí kus křídy, tak bych přivítala. Petr Thürr vzal kousek křídy ze zásuvky katedry a s pohřebním výrazem ho učitelce podával: Poslední Vypadá to, že mi ji dáváš nerad! I. Krajzingrová, matematika, Přišel do hodiny později, Libor Dvořák ještě později a omlouval se, že vlak od Kolína měl zpoždění. Reinštein mávl rukou: Sedněte si, já tady nejsem o nic déle Dr. Reinštein, čeština, Vybírání učebnic na konci školního roku. Kolik jsme jich vlastně dostali? Nevím kolik ňákejch takovejch pět Prostě doneste co máte a kdo toho bude mít nejvíc, tak to bude ono!! I. Krajzingrová, matematika, Školní rok 1980/81, 2. SŠP Já se dovolím soudruha Krajzingra, jestli se alespoň můžu najíst Z. Levorová, němčina, Už byste si mohli zvyknout, že něco jinýho píšu, něco jinýho říkám a něco jinýho myslím. Dyť už se, proboha, známe pět let! A za chvíli: Převedeme to, protože co se čtvrtou odmocninou, a von ani ten čitatel za moc nestojí I. Krajzingrová, matematika,

16 My tu matiku máme každej den, snad kromě čtvrtka, že jo? Někdo: Ne. Každej den. Kromě sobot a nedělí celej tejden! Tý soboty a neděle je škoda (plus úsměv) I. Krajzingrová, matematika, Přišel pro něco do hodiny své kolegyně Z. Matějkové a ta si mu postěžovala: Oni mi říkají, proč prý my, nemusíme chodit na obědy Dr. Reinšteinovi vylétly ruce nad hlavu: Ještě to tak! Dr. Reinštein, Tolik jen stručný výběr z hlášek, jichž je v kroužkovém zápisníku v bílých plastových deskách (dnes již poněkud ohmataných) mnohem, mnohem víc. Chtěl jsem jím připomenout nezapomenutelnou generaci klánovických pedagogů a také naši třídu, která, jak vidno, byla svým vztahem k vyučujícím (a jejich k nám) přece jen svým způsobem tak trochu výjimečná. To ostatně potvrzuje hláška, kterou máme přímo na vysvědčení: Hodnocení za III. ročník dvouletého studia! No řekněte nebyly to zlaté časy? Jan Koten, studenti SŠP 1979/80 80/81 a klánovičtí kantoři Jak jsem z Klánovic do Senátu přišel Letos v prosinci oslavím 30 let své pracovní praxe, a tím i vstup mezi politiky. Až děsivá představa nad tak vysokým číslem, ale léta zkrátka letí. Spolu s půlstoletím, které slaví škola, mě to přivedlo k zamyšlení a ke vzpomínkám, proč jsem se rozhodl pro obor gastronomie. Má kariéra v oboru gastronomie měla své kořeny již v mých 10 letech (roku 1974), kdy jsem se po smrti maminky musel, chtě- nechtě, jako druhá hlava rodiny postarat nejen o mladšího bratra, ale také o chod domácnosti, také jsem musel pracovat na povolání, které by pomohlo rodinu zajistit. Samotný osud mě vlastně přivedl k lásce k vaření, kdy se z povinnosti stala oblíbená činnost. V září roku 1979 jsem poprvé vstoupil do cesty Středního odborného učiliště Českého svazu spotřebních služeb, tehdy rovnou do nově koncipovaných oborů na 40 měsíců, místo obvyklých 36 měsíců. Čekali mě nejen noví spolužáci, spousta zážitků, ale také nezapomenutelná bezstarostná školní léta proložená potřebnou praxí v oboru. Začínali jsme pozvolna v prvním ročníku pouze den praxe, ve druhém střídal týden školy týden praxe, ve třetím ročníku jsme měli 14 dní praxe. Své první znalosti a dovednosti jsme ověřovali vedle školní jídelny učiliště také v restauraci Rostov na Václavském náměstí, v hotelu Praha, v Obecním domě nebo v budově Federálního shromáždění ČSFR. Posledně jmenované se stalo po tehdy novém vládním Hotelu Praha mým druhým pracovištěm. Vedle odborné praxe jsme neunikli ani svazáckým brigádám. Pomáhali jsme při úpravě bazénu v Klánovicích, dobrovolně jsme se zúčastnili zdatného kutání brambor a pracné chmelové brigády, kde jsme zastávali nezanedbatelnou a nepostradatelnou funkci v krmení vyčerpaných brigádníků. Nechyběly ale ani příjemné chvíle. V rámci zájmových aktivit jsem se od tanečních kroků a kreací dostal i za mixážní pult. Rád vzpomínám na zahraniční výlety. Podívali jsme se do Drážďan, do Maďarska, kde jsem zahořel mladistvou láskou k naší vychovatelce a v rámci poznávání dalších postupů a zaběhnutých rituálů v gastronomické sféře jsme navštívili hotelovou školu v bratrském městě Piešťanech. Na studiích jsem měl tu čest poznat i Václava Šmída, hlavního mistra, ikonu, vzor všech číšníků, jehož praxe a odborné uznání se odrazilo například i v tom, že byl povolán jako odborný poradce filmu Obsluhoval jsem anglického krále režiséra Jiřího Menzela. V prosinci 1982, řečeno s básníkem - skončil čas her a malin nezralých - a s výučním listem hurá do světa, přesněji řečeno na místo mých prvních praktických zkušeností, do hotelu Praha

17 Své dnešní zaměstnání v Kanceláři Senátu ČR horní komory Parlamentu ČR, bych mohl charakterizovat parafrází názvu výše zmíněného filmu - Obsluhoval jsem španělského krále. Těch velkých osobností, jež jsem za svou praxi potkal, je ale mnohem víc. Za nejvýznamnější však považuji obsluhu manželky amerického prezidenta George Bushe staršího paní Barbary Bush současně s manželkou prezidenta Václava Havla paní Olgou Havlovou v době mého působení v gastronomických službách Federálního shromáždění. V současné době pokračuje v mých šlépějích syn Lukáš, který je momentálně ve čtvrtém ročníku oboru Gastronomie, pochopitelně s diametrálně odlišnými podmínkami pro studium. Myslím, že na základě svých zkušeností ze školy i praxe v oboru mohu srovnávat technické možnosti jak ve studiu, tak v jednotlivých zařízeních, a to i několik generací zpět. Mezi jednotlivými generacemi je velmi silná čára, jak v přípravě ve škole, tak ve vybavení jednotlivých provozoven. Je to dáno nejen změnou politického režimu, ale i změnou technologií, jako jsou počítače, speciální varné vany, konvektomaty a jiná technická zařízení. Přeju svému synovi, aby, až přijde jeho čas bilancování, vzpomínal na svou školu stejně rád jako já. Václav Nerad, absolventský ročník 1982 (vyučen), 2008 (maturita) Byli jsme dobrá třída Jsem ze školy už devatenáct let a jediné, co mi zůstalo, je žákovská knížka, společné fotky třídy, pár fotek, co jsem fotila na intru a ve škole a učebnice němčiny. A taky nádherné vzpomínky. Kdybych je měla všechny sepsat, asi se upíšu. Hned jedna z prvních je trochu tragikomická. V prvním ročníku, to bylo v roce 1990, někdo zavolal, že je ve škole bomba. Museli jsme jít ven a čekali jsme v tělocvičně, která už není, vyhořela. Tenkrát, jako prváci, jsme nesměli jezdit do Prahy. Samozřejmě, že jsme jezdili. Mně osobně se při jedné černé jízdě stal ve vlaku úraz hlavy. Abych neměla průšvih, vymyslela jsem si historku, jak se mi to stalo, kterou se dodnes bavíme na pravidelných srazech naší třídy. Byli jsme vůbec dobrá třída. Ve třeťáku jsme měli paní učitelku Karešovou. Jednou jsem jí dala pod stůl kýbl s vodou a paní učitelka ho vylila. Pochopitelně se nikdo nepřiznal ani nežaloval, i když všichni věděli, kdo to udělal. Ještě jedna perlička na závěr. Když jsem byla ve třeťáku, nastoupila do školy prvanda, která byla stejná jako já, prostě dvojče. Vím, že se jmenovala Radka. Učitelé si mě s ní hodně pletli a ona chudák občas dostávala vynadáno místo mě. Ale bylo to i obráceně, kdy jsem to já schytala za ni. Všichni na školu vzpomínáme s láskou. Třeba na moc hodné paní učitelky Lenerovou a Lounkovou, ale i na ostatní. Ráda vzpomenu i na místa praxe. Na to, jak mě ve Federálním shromáždění pan Hrušínský poplácával na place po zadku. Nebo na to, jak při práci v kuchyni dostala spolužačka za úkol umýt kachny. Pustila na ně vodu a koukala. Přišel mistr a ptal se, ty tam ty kachny učíš plavat? Vybavuje se mi i praxe ve třeťáku na Pražském hradě nebo ve školní jídelně a kuchyni s mistrovou paní Kuklovou, jejíž syn byl naším spolužákem. Ale, jak už jsem řekla na začátku, asi bych se upsala. Renata Mejzlíková (Dolejší) absolventský ročník

18 Ve stopách rodičů Vletech jsem studoval hotelovou školu v Klánovicích stejně jako dříve moji oba rodiče. Musím říct, že studium mi dalo do budoucna hodně. Především jsem se jako jeden z mála vydal skutečně cestou hospodskou. Na celé studium vzpomínám dodnes s velkou úctou k některým profesorům. Moje budoucí hospodské já se formovalo pod vedením paní Deverové a pana Šmída a nesmím zapomenout ani na naši paní třídní, paní profesorku Tuláčkovou. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl vykonávat praxi v té době v jednom z nejlepších pražských hotelů v hotelu Diplomat. Praxe to byla velmi vyživující a zároveň velice přínosná. Na ty čtyři roky v klánovické škole vzpomínám jako na ty lepší. Pokud bych mohl některý zvlášť vyzdvihnout, tak určitě první rok, kdy jsme jako děti, které před dvěma měsíci opustily základní školu, začali poznávat svět restaurací, hospod a podobných zařízení. Vedle toho, že jsme se, vedeni pocitem dospělosti, naučili bez většího úsilí kouřit a pít, jsme poznali, co všechno obnáší tato velice důležitá práce v oblasti služeb. Přes všechnu školní praxi a moudra, která jsem si odnesl ze školy, nebyla následující hospodská cesta jenom dlážděná. Moje současné působiště U Dašů je od školy co by kamenem dohodil. A věřte, že když někdy všechno nejde úplně podle mých představ, vzpomenu si na ten první rok. Pavel Cón, absolventský ročník 1996 Splněný sen Obě moje dcery, Klára a Kristýna Novákovi, maturovaly na Vaší škole. Starší Klára nastoupila po maturitě do prvního zaměstnání v klánovické restauraci U Dašů, odkud ale brzy přešla do hotelové restaurace v Rytířské ulici v Praze. Již na škole měla touhu pracovat v USA, což v roce 2000 začala pomalu uskutečňovat a odletěla za Velkou louži. Pár let ovšem trvalo, než si splnila sen o restauraci, která bude reprezentovat hlavně českou kuchyni. Vedle získání kontaktů, jak místních tak z řad (nejen) českých přistěhovalců měla i trochu štěstí. Dnes už svou restauraci má. Uvědomuje si, že dobrou restauraci dělá hlavně perfektní kuchař (chef), ten jejich je z Moravy. Také další personál je převážně z Čech, ale také ze Švédska a z Ameriky. Klára je spolumajitelkou a dává restauraci veškeré know-how, počínaje úpravou interiéru a exteriéru restaurace, spoluúčastní se na úpravách jídel při servírování, objednává zboží, ale i jako šéfová pracuje na place. Ještě musím zmínit, že stát, ve kterém žije a pracuje, je Severní Karolina, hlavní město Raleigh. Restaurace má samozřejmě své webové stránky, najdete je na I když je ve městě vedle přistěhovalců z Čech a Slovenska také dost Poláků a imigrantů jiných zemí světa, tak se v restauraci vaří pouze a jen po česku. Na kachýnku a Staropramen si sem zaskočí i naši hokejisti, kteří hrají za Carolinu Huricanes. Momentálně otevřeli druhou restauraci ve středu města. Samozřejmě mě jako otce dceřino podnikání těší. Dohodli jsme se, že o jejích výsledcích a o tom, jak reprezentuje svou zemi a propaguje českou kuchyni, dám vědět škole, kde získala základy. Mladší dcera Kristýna Nováková odjela krátce po maturitě za sestrou do USA a získávala zkušenosti v její restauraci. Po roce se vrátila a nastoupila do recepce hotelu Novotel v Praze, odkud se znovu na skok vrátila do restaurace své sestry Kláry. Po návratu do Čech pracovala u cateringových společností. Dnes se původnímu oboru vzdálila, asi tři roky pracuje ve firmě ASUS jako recepční firmy. I když se do světa ráda podívá, se sestrou procestovaly východ USA od severu na jih, do Ameriky ji to netáhne tolik jako Kláru, která tam již má svůj dům - domov. Jelikož jsou obě dcery opravdu šikovné a to netvrdím jen jako otec, potvrzují to jejich výsledky a názory okolí, je možné, že i Kristýna se časem vrátí k oboru, který v Klánovicích vystudovala, k tomu pravému restauraterství, ale to už je pouze na ní. Stejně jako její starší sestra získala pro svou profesi díky Vaší škole dobré základy. Miroslav Novák otec Kláry Novákové (1998) a Kristýny Novákové (2007) 34 35

19 V Klánovicích pomáhají umět žít P ražský Institut certifikovaného vzdělávání realizuje již více než šest let ojedinělý projekt Věřím si, jehož cílem je co nejvíce usnadnit mladým lidem z dětských domovů po odchodu z těchto zařízení zapojení do běžného života. Od začátku jím prošlo zhruba tři sta sedmdesát dětí z bezmála třiceti dětských domovů z Čech a Moravy. Během speciálně sestavených modulů si účastníci mohou ověřit, jak dokáží zvládnout nenadálé situace, s nimiž se dosud nesetkali, jako jsou například hledání zaměstnání, samostatné hospodaření s finančními prostředky či úskalí společenské etikety. Mezi odborníky z nejrůznějších oborů, s nimiž ICV spolupracuje, patří od počátku projektu Střední škola hotelnictví a gastronomie SČMSD Praha. Mladí lidé se zde učí, jak správně stolovat, jak se chovat v restauraci, či jak předcházet případným společenským faux pas. Pořádání odborných ukázek pro handicapované děti považuji za mimořádně lidsky chápanou výuku, říká Irena Antonínová, která je společně se svými studenty průvodkyní kurzem. Cílem je nejen pomoci mladým lidem z dětských domovů při vstupu do života, ale také vychovávat naše žáky k respektu a chápání druhého člověka. A tato oblast je mi velmi blízká. Oblíbenou částí kurzu je doprovodný program zahrnující návštěvu školního Muzea gastronomie s výkladem jeho zakladatele a správce pana doktora Šmída. Pozornosti se těší také praktické ukázky flambování, sommeliérství, vyřezávání ovoce a na závěr i neformální beseda se studenty školy. V hotelové škole v Klánovicích probíhá také podstatná část modulu o společenském chování, který patří v rámci projektu Věřím si k nejoblíbenějším. Otto Lokaj, ICV Praha 36 OBRAZOVÁ ČÁST

20 Zápis z kroniky obce Klánovice 38 39