ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 58 A 11/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Gottwaldem v právní věci žalobce J. Ř., v řízení zastoupeného S. Š., bytem P. 5, P. 674/8, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 21, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne č. j. KUSP /2012/DOP/Ti, ve věci přestupku, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí ze dne , č. j. R/D/217/04358/2012/KR-25, a to tak, že žalovaný změnil ve výroku o vině druhý bod a výrok o trestu změnil tak, že snížil uloženou pokutu na částku 2000 Kč, v ostatních částech bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Popsaná změna se týkala právní kvalifikace, když žalovaný kvalifikoval jednání, kterého se dle Městského úřadu Valašské Meziříčí dopustil žalobce, oproti tomuto správnímu orgánu odlišně, a to jako porušení

2 pokračování A 11/2013 ust. 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu ) ve spojení s ust. 37 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o podmínkách provozu vozidel ). Rozhodnutím Městského úřadu Valašské Meziříčí ze dne , č. j. R/D/217/04358/2012/KR-25 (dále jen Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ) byl původně žalobce uznán vinným, že 1) dne okolo 10:30 hodin na silnici II/150 v obci Branky ve směru od Bystřice pod Hostýnem k Valašskému Meziříčí (poblíž železničního přejezdu) řídil vozidlo Mitsubishi Pajero, RZ X, a při jízdě držel v levé ruce u levé strany hlavy hovorové zařízení - mobilní telefon, tím porušil ust. 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a čímž spáchal přestupku podle ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť jako fyzická osoba v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla držel v ruce telefonní přístroj; 2) že dne okolo 10:30 hodin na silnici II/150 v obci Branky ve směru od Bystřice pod Hostýnem k Valašskému Meziříčí (poblíž železničního přejezdu) řídil vozidlo Mitsubishi Pajero, RZ X, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem - nemělo platné osvědčení o technické způsobilosti vydané stanicí měření emisí a stanicí technické kontroly, kdy jeho platnost skončila Tímto jednáním porušil ustanovení 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, 37 písm. c), 38 odst. 1 písm. e) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o podmínkách provozu vozidel ), a tím se dopustil přestupku podle ustanovení 125c odst. 1 písm. k)zákona o silničním provozu, neboť jako fyzická osoba v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), porušil povinnost stanovenou v hlavě II uvedeného zákona. Za to byla žalobci uložena původně pokuta 2300 Kč. Žalobce namítá, že: 1) správní orgán I. stupně konal ústní jednání den bez přítomnosti žalobce, a to přes omluvu, kterou žalobce zaslal před nařízeným ústním jednáním; 2) rozhodnutí správního orgánu I. stupně je založeno výhradně na nevěrohodných svědeckých výpovědích policistů; 3) žalovaný ve svém rozhodnutí chybně uvádí, že žalobce namítal, že nedržel mobilní telefon, ale ovladač, teprve při ústním jednání, přičemž se žalobce jednání neúčastnil a již dříve namítal, že mu nebylo policisty na místě umožněno se k věci vyjádřit; 4) vyslýchaným policistům nebyly položeny důležité otázky; 5) rozhodnutí správního orgánu nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, neboť neprověřil veškeré rozhodné okolnosti a nezajistil podklady; 6) správní orgán I. stupně při určení druhu sankce a její výměry vycházel z odlišné formy zavinění; 7) správní orgány neprokázaly naplnění materiální stránky přestupku. Žalovaný se k jednotlivým bodům žaloby nevyjádřil a vyslovil souhlas, aby bylo o žalobě rozhodnuto bez nařízení jednání. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. )] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

3 pokračování A 11/2013 Ve vztahu k žalobnímu bodu 1) soud konstatuje, že podle obsahu správních spisů bylo žalobci doručeno dne předvolání k ústnímu jednání ze dne , a to do datové schránky žalobce; dne byla správnímu orgánu I. stupně doručena prostřednictvím České pošty omluva z nařízeného ústního jednání, důvodem omluvy bylo to, že žalobce má dne (tj. v den konání ústního jednání) zaplacené školení bezpečné jízdy s tím, že doklady o absolvování tohoto kurzu správnímu orgánu zašle bezprostředně po jeho skončení (dále jen Omluva ). Omluva neobsahovala podpis žalobce, resp. byla podepsána strojově. Výzvou ze dne byl žalobce následně vyzván správním orgánem I. stupně k odstranění vad Omluvy, neboť Omluva neobsahuje náležitosti ust. 37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), když neosahovala podpis osoby, která je činí. Uvedená výzva byla žalobci doručena do jeho datové schránky dne (avšak dodána do DS byla již dne ). Žalobce na tuto výzvu reagoval až den po ústním jednání, když stejnou omluvu zaslal prostřednictvím datové schránky. Podle 59 poslední věty správního řádu je předvolaný povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Podle 37 odst. 2 poslední věta správního řádu musí podání obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že omluva z nařízeného ústního jednání musí být založena na závažných důvodech a podání, jež tuto omluvu v sobě nese, musí obsahovat, mimo jiných obligatorních náležitostí, též podpis osoby omlouvající se. Oba správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že Omluva žalobce nebyla důvodná, neboť v ní uvedený důvod, nelze považovat za závažný, když dle názoru správních orgánů je školení bezpečné jízdy soukromou aktivitou žalobce, které nemůže být zákonem předpokládaným důvodem omluvy. Soud s tímto závěrem správních orgánů nesouhlasí, neboť dle ustálené rozhodovací praxe nejen správních soudů je za závažný důvod omluvy nutno považovat např. předem objednanou dovolenou, pracovní neschopnost, účast na svatbě, atd. Soud je toho názoru, že k obdobným důvodům též náleží školení bezpečné jízdy, neboť je ze strany účastníka takového školení potřeba vynaložit nemalé finanční částky a např. čerpat dovolenou v zaměstnání. Námitka žalobce je tedy v této části důvodná, avšak s ohledem na další okolnosti, které Omluvu provázely ji přesto nelze považovat za řádnou. V prvé řadě Omluva neobsahovala podstatné náležitosti ust. 37 odst. 2, tj. podpis žalobce přičemž tato vada podání nebyla žalobcem ani přes výzvu správního orgánu I. stupně včas odstraněna, žalobce dále nedoložil to, zda měl uvedené školení objednáno ještě před doručením předvolání, což je skutečnost důležitá pro posouzení řádnosti omluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 22 Cdo 2591/99, Správní orgán tedy postupoval správně, když jednal dne bez přítomnosti žalobce. Ve vztahu k žalobnímu bodu 2) je třeba konstatovat, že žalobce při této námitce vychází především z rozporných tvrzení policistů prap. P. J. a prap. R. P.,

4 pokračování A 11/2013 přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 7 As 83/ , Žalobcem citované rozhodnutí se zabývá skutkově obdobnou věcí, když dochází k závěru: Projeví-li policista v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (zde: držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla) při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobí řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (zde: kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti, naznačuje takové jednání policisty možnou pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka. Soud pro srovnání rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k otázce věrohodnosti tvrzení policistů poukazuje na rozsudek ze dne , č. j. 4 As 19/ , K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Soud tedy shrnuje, že při zkoumání věrohodnosti tvrzení policistů je potřeba vycházet z těch skutečností, které by mohly vzbudit důvodné pochyby o nestrannosti zasahujících policistů např. přehnanou horlivostí při provádění kontroly nebo též vztahem k osobě, jež se měla přestupku dopustit. Soud neshledal, že by policisté přestupek řešili s přehnanou horlivostí, když nad zjištění ohledně přestupku podle 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu (držení telefonního přístroje) provedli též kontrolu platnosti technické způsobilosti vozidla. Soud se dále zabýval namítanou rozpornosti tvrzení obou policistů; soud však neshledává tvrzení obou policistu ve vzájemném rozporu, který by překračoval obecný rámec vnímání téže skutečnosti dvěma odlišnými osobami oba policisté popsali předmětnou situaci bez větších rozdílů, jediný rozdíl, na který ostatně upozorňuje žalobce, spočívá v tom, že prap. P. neuvedl, že žalobce nejprve souhlasil s udělením blokové pokuty, avšak následně názor změnil a s přestupkem nesouhlasil. Nejedná se tedy o rozpor ve výpovědi, nýbrž o chybějící část průběhu řešení přestupku, kterou zjevně uvedený policista nepovažoval za podstatnou, tato skutečnost však nezakládá důvod k pochybám o hodnověrnosti obou výpovědí. Žalobce dále polemizuje s tvrzením obou policistů o vzdálenosti, že kterých držení telefonu viděli, když se žalobce domnívá, že vzdálenost, ze které ho policisté viděli, mohla být i trojnásobná - soud tuto námitku považuje za zcela nepřípadnou, neboť se jedná pouze o subjektivní posouzení vzdálenosti, a to jak ze strany žalovaného, tak i ze strany svědků. K žalobnímu bodu 3) soud uvádí, že z obsahu správního spisu plyne, že informace, kdy žalobce uvedl, že nedržel telefonní zařízení, ale ovladač audio systému, se poprvé objevuje až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když z protokolu z ústního jednání toto tvrzení skutečně neplyne. Žalovaný tedy uvedl nesprávný údaj, kdy žalobce tuto skutečnost tvrdil ve vztahu k správním orgánům poprvé, což však nic nemění na navazující argumentaci žalovaného.

5 pokračování A 11/2013 Poukazuje-li žalobce na to, že mu nebylo umožněno policisty vyjádřit se k věci při řešení přestupku, pak soud tuto námitku hodnotí jako nedůvodnou, neboť obsahem spisu je formulář oznámení (odevzdání) přestupku (věci) ze dne , které ručně vyplňoval prap. P. J., na němž je uvedeným policistou u kolonky pro možné vyjádření osoby podezřelé z přestupku, poznamenáno odmítá podepsat [k věrohodnosti tvrzení policistů viz výše pod bodem 2)], žalobce s tímto tvrzením přichází poprvé rovněž až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž by takto závažné tvrzení bylo záhodno uvést již v odporu proti příkazu, místo irelevantní polemiky o povědomí úřední osoby o postupu policejního orgánu ( dětí v uniformách policie jak policisty žalobce označil). Pochybení žalovaného, či spíše nepřesnost namítané žalobním bodem 3) tedy nemůže mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. K žalobnímu bodu 4) dlužno konstatovat, že otázky, které svědkům položil správní orgán I. stupně, byly účelné a přes jejich strohost dostačující pro to, aby svědecká výpověď mohla být využita jako podklad pro rozhodnutí ve věci, pročež se soud nezabýval otázkami, které žalobce v žalobě uvedl, a jež měly být svědkům položeny. Lze jen doplnit, že pokud by se žalobce nezbavil sám možnosti být výslechu policistů přítomen, mohl by jim uvedené otázky jistě položit. Soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu 5) a ztotožňuje se s názorem žalovaného, neboť správní orgán I. stupně měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o obou přestupcích. Rozhodnutí v případě přestupku podle ust. 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve spojení s ust. 37 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel vycházel správní orgán I. stupně z fotografické dokumentace a následně též z fotokopie technického průkazu vozidla. V případě rozhodnutí o přestupku podle ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, správní orgány vycházely především ze svědeckých výpovědi zasahujících policistů [k věrohodnosti svědectví policisty viz výše pod bodem 2)]. K žalobnímu bodu 6) pak soud konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že výrok správního orgánu I. stupně byl moderován žalovaným a žalovaný se v odůvodnění sance vyjádřil k otázce zavinění tak, že k pohnutkám žalobce nepřihlížel, neboť v daném případě nebyly známy. Je tedy zjevné, že žalovaný při ukládání sankce vycházel z nejnižšího stupně zavinění, tj. nedbalosti nevědomé, čímž byl případný namítaný rozpor odstraněn. Konečně ani žalobnímu bodu 7) nelze přisvědčit. K otázce materiální stránky přestupku podle ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu se velmi podrobně vyjadřuje především žalovaný, který odkazuje na informace Ministerstva dopravy, resp. jeho oddělení bezpečnosti silničního provozu BEPIS, které jsou veřejně přístupně na Žalovaný tedy poukazuje na nebezpečnost užívání telefonu při řízení (byť formální stránka je naplněna pouze v případě jeho držení v ruce) a přirovnává jej k řízení při 0,8 alkoholu v krvi. Žalobce uvedl, že se jedná o hypotetickou situaci, která však na daný případ nedoléhá. Zákon o přestupcích stanoví v 2 odst. 1, že přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně

6 pokračování A 11/2013 označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-i o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupkem tedy je takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti alespoň v míře nepatrné (srov. např. výše uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 2 As 34/ , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 7 Tdo 1529/2008, Soud při úvaze o povaze materiální stránky tohoto přestupku, tedy zda jednání žalobce porušovalo nebo ohrožovalo zájem společnosti, zvažoval, zda v případě skutkové podstaty tohoto přestupku není již jeho samotná formální definice minimem ohrožení zájmu společnosti a dospěl k závěru, že v běžně se vyskytujících případech bude stupeň porušení nebo ohrožení zájmu společnosti zpravidla tak intenzivní, že bude materiální znak tohoto přestupku naplněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 1 Tzn 2/96, V nyní posuzovaném případě, kdy žalobce držel telefon v levé ruce u levé části hlavy je nepochybné, že telefon v daném okamžiku také i užíval, čímž nepochybně došlo k poklesu koncentrace řidiče, v důsledku čehož mohl ohrozit sebe nebo ostatní účastníky silniční dopravy, a tedy k naplnění materiální stránky předmětného přestupku došlo. Krajský soud rekapituluje, že žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl shledán důvodným (mimo části bodu 1, avšak bez dopadu do zákonnosti napadeného rozhodnutí). Proto byla žaloba podle 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta, přičemž bylo rozhodnuto bez nařízení jednání podle ust. 51 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle 60 odst. 1 s. ř. s., když plně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 31. srpna 2015 Mgr. Jiří Gottwald samosoudce