Ve službě císaře a krále. C. a. k. úřednictvo na ministerstvu zahraničí 1

Transkript

1 Ve službě císaře a krále C. a. k. úřednictvo na ministerstvu zahraničí 1 Jan Županič Podobně jako všechny složky státní správy podunajské monarchie prošla i její zahraniční služba během 19. století pronikavými změnami. Velmocenská a zahraniční politika přestala definitivně být záležitostí úzkého kruhu korunovaných hlav a postupně se stávala široce diskutovanou záležitostí ovlivňovanou sílícím veřejným míněním. Přestože rakouská zahraniční služba byla ve srovnání s jinými evropskými státy mimořádně tradiční a zaměřovala se převážně na otázky tzv. velké politiky, i zde docházelo k určitým změnám, které byly důsledkem radikální přeměny společnosti říše během tohoto období. Změny se netýkaly ani tak charakteru a směřování zahraniční politiky monarchie, jako spíše struktury jejich skutečných vykonavatelů personálu ministerstva, diplomatů a konzulů. C. a k. ministerstvo císařského a královského domu a zahraničních věcí bývá někdy označováno jako aristokratická pevnost. 2 Toto označení je v některých ohledech skutečně pravdivé. Ministerstvo opravdu mělo ve srovnání s jinými státními úřady vysoký podíl zaměstnanců se šlechtickým titulem, ale přesto i zde počet aristokratů a příslušníků staré šlechty neustále klesal. Stále větší procento naopak představovali takoví šlechtici, kteří se titulu domohli sami, nebo potomci nedávno nobilitovaných rodin. Je třeba totiž zdůraznit, že pojmy šlechtic a aristokrat totiž nejsou zaměnitelné, a že každý z nich označuje jinou sociální vrstvu. Oproti tradiční představě totiž 1) Tato studie vyšla díky podpoře grantu grantové agentury Univerzity Karlovy č. 342/2006/A-HN/FF. 2) GODSEY, Jr., W. D., Aristocratic Redoubt. The Austro-Hungarian Foreign Office on the Eve the First World War, West Lafayette 1999, s

2 šlechta v této době netvořila jednotnou skupinu, ale naopak byla přísně vnitřně hierarchizovaná. Rozdíly nevyplývaly jen z odlišných titulů, kterými jednotlivé rodiny disponovaly, ale týkaly se především roviny společenské a sociální a nebylo možné na ně aplikovat žádné psané předpisy. Můžeme je, byť nepříliš přesně, označit jako rodověekonomické, protože přihlíží jednak ke stáří rodu a dokonalému původu, který byl nepsaným po generace zachovávaným zákonem zajišťujícím čistotu modré krve, jednak k ekonomickému postavení jedince a vymezení jeho místa ve společnosti. Na nejvyšších stupních tohoto žebříčku stála aristokracie. Do jejích řad se mohly počítat jen osoby se čtyřiašedesáti, dvaatřiceti či v horším případě jen šestnácti ve šlechtickém stavu narozenými předky. Právě těmto jedincům byly po staletí vyhrazeny nejvyšší hodnosti u císařského dvora i dědičné zemské úřady. Díky svému starobylému původu a příbuzenským vazbám na přední evropskou aristokracii se dříve různorodá šlechtická obec z mnoha zemí monarchie přeměnila v kosmopolitní, národnostními spory většinou nedotčenou vrstvu oddanou habsburskému domu, která nacházela dobré uplatnění v zahraniční službě. Aristokratické rodiny v převážné většině disponovaly knížecími a hraběcími tituly, svobodných pánů (baronů) bylo mezi nimi méně. V každém případě šlo vždy o příslušníky starých dynastií, jejichž šlechtictví sahalo nejméně do počátku 18. století, častěji však až do středověku. Aristokracie tvořila téměř naprosto uzavřenou kastu a proniknout do jejích řad bylo nesmírně obtížné. Pootevřít pomyslné dveře mohly pouze rodiny alespoň s baronským titulem, které se ve šlechtickém stavu nacházely již v několikáté generaci a prostřednictvím sňatků byly úzce spřízněny s vyšší šlechtou. Právě aristokracie tvořila tzv. první společnost, privilegovanou a nepřístupnou skupinu ostře izolovanou od ostatního obyvatelstva monarchie včetně níže postavené šlechty. 2

3 V celém Rakousko-Uhersku náleželo k první společnosti přibližně 470 rodin, mezi nimi dvacet bývalých říšských panujících knížecích rodů a dvacet dva knížecích rodů s titulem říšským nebo z dědičných zemí. 3 O příslušnosti k aristokracii nerozhodoval titul, postavení ani majetek. Velká většina členů první společnosti samozřejmě pocházela z vysoké šlechty a měla značný majetek, mezi aristokraty ale byli počítáni i jedinci, kteří museli hledat živobytí v armádě, církvi nebo státní správě. Hlavním a prakticky nejdůležitějším kritériem, jež členství v této elitní kastě podmiňovalo, byl bezchybný původ. Sňatek s členem měšťanské nebo novošlechtické rodiny ve většině případů znamenal vyobcování provinilce a jeho potomků z první společnosti. Tyto nepsané zásady nutily příslušníky aristokracie dodržovat zásadu rovnorodého sňatku, přestože na rozdíl od Německa či Ruska zákony podunajské monarchie institut morganatického manželství neznaly. Tím se sami vyčleňovali z okolní, méně urozené společnosti a dostávali se do izolace, která byla od poloviny 19. stále patrnější. I sama aristokracie se vnitřně členila. Pomyslnou linii v tomto případě představovalo rozdělení na panující a služebnou. K první, naprosto exkluzivní skupině označované také jako vysoká šlechta (hoher Adel) patřilo v podunajské monarchii jen pár desítek rodin pocházejících z panujících nebo dříve panujících (mediatizovaných) knížecích rodů s knížecím či hraběcím titulem. Zbytek pak tvořili ostatní příslušníci aristokracie bez ohledu na to, zda pocházeli ze starobylé šlechty (Uradel) nebo z rodin, kterým byl titul v předchozích staletích udělen prostřednictvím listiny některým evropským panovníkem (Briefadel). 3) Podrobný soupis celkem 474 rakousko-uherských aristokratických rodin z období přináší GODSEY, Jr., W. D., Quarterings and Kinship: The Social Composition of the Habsburg Aristocracy in the Dualist Era. The Journal of Modern History 71 (March 1999), s Podle jeho výčtu, který vychází z materiálů úřadu nejvyššího komořího, náležely tři rody (0,7 %) k panujícím dynastiím, 75 (11 %) patřilo mezi mediatizované rody nebo mezi knížata, 328 (66 %) nosilo hraběcí a 111 (22 %) baronský titul. K aristokracii měl patřit i jeden (0,3%) původně měšťanský rod řeckoturecká bankéřská rodina Baltazziů, což je ale diskutabilní. 3

4 Původ aristokratických domů habsburské monarchie byl velmi rozličný a kromě německých, českých, uherských, rakouských a polských rodin bychom v jejich řadách našli i potomky irské, francouzské, italské, španělské, portugalské či skotské šlechty. 4 Mezi základní identifikační prvky příslušníka první společnosti (aristokracie) patřila držba čestných úřadů komořích (Kämmerer) a pážat (Edelknaben), které byly určeny výlučně pro příslušníky těchto starobylých šlechtických rodin. K nabytí úřadu komořího bylo zapotřebí prokázat bezchybný šlechtický původ ze šestnácti předků, po osmi z otcovy a matčiny strany. Tato podmínka byla později zmírněna a po přeslici dostačovalo doložení čtyř ve šlechtickém stavu narozených předků. Dále musel žadatel disponovat rakouským či uherským občanstvím, dosáhnout alespoň 24 let věku, být morálně i politicky bezúhonný a v neposlední řadě doložit dostatečný majetek umožňující stavovsky přiměřený život. Hodnost se navíc neudílela zadarmo. Pokud císař poplatek ze zvláštní milosti neodpustil, byl žadatel povinen zaplatit 1050 zlatých respektive 2100 korun, což na počátku 70. let 19. století představovalo roční plat úředníka XI. hodnostní třídy. V případě, že byl žadatel o úřad již dříve pážetem, platil pouze polovinu, protože udělení tohoto titulu bylo také zpoplatněno. 5 Komoří měli původně v dvorském hodnostním řádu pevné místo a účastnili se všech slavností, při kterých tvořili čestný průvod panovníka nebo přebírali jiné zvláštní funkce. V 19. století šlo již o pouhou čestnou funkci bez skutečných pravomocí ovšem značně prestižní. 4) ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, s. 16 an. Seznam vysoké šlechty usazené v Rakousku tamtéž, s ) MAYERHOFER, E., PACE, A. Graf, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder mit besonderer Berücksichtigung der diesen Ländern gemeinsamen Gesetze und Verordnungen, 5. Aufl., 5. Bd., Wien 1901, s. 140, PICKL VON WITKENBERG, W., TIPPMANN, F., Kämmerer-Almanach. Monographie über Kämmererswürde, Wien 1908, s

5 Určitým předstupněm úřadu komořích byla hodnost c. a k pážat. Šlo o mladé chlapce, jejichž úkolem původně bylo naučit se u dvora zacházet ze zbraněmi, společensky vystupovat a vůbec získat zkušenosti pro výkon úřadů ve dvorské a státní službě. V 19. a 20. století ale pážata plnila jen ceremoniální úkoly, které se omezovaly na účast v průvodech při církevních a dvorských slavnostech, nošení pochodní, vleček apod. Podmínky pro zisk hodnosti byly stejné, jako v případě komořích a jmenování pážetem v podstatě předcházelo udělení úřadu komořího, kterého bylo možné dosáhnout až ve 24 letech. Na rozdíl od komořích ale pážata neměla pevně stanovené místo v dvorském hodnostním řádu, protože se jednalo jen o čestný dvorský úřad bez skutečných kompetencí. 6 Ženám z řad aristokracie se možnost zisku podobného úřadu v monarchii nenabízela. Jistým ekvivalentem v jejich případě byla držba habsburského rodinného dámského řádu Hvězdového kříže (Sternkreuzorden). Řád, založený roku 1668, byl podle původních představ své zakladatelky císařovny Eleonory Gonzaga ( ) náboženským bratrstvem katolických šlechtičen, jež členství mělo zavazovat k církevním a charitativním povinnostem. Členkou se mohla stát každá šlechtična, která byla provdána nebo žila jen v dočasném celibátu (například dvorní dáma nebo dáma ústavu šlechtičen). Přijaty mohly být za jistých okolností ale i svobodné ženy. Předpokladem bylo dovršení věku 18 let a průkaz původu od osmi šlechtických předků z otcovy a čtyř z matčiny strany. Důležitou podmínkou byl i sňatek na úrovni, který vylučoval, aby se nositelka řádu vzdálila aristokratické společnosti. Její muž tak musel být komořím nebo alespoň osobou pro tento úřad svým původem 6) ŽOLGER, I. von, Der Hofstaat des Hauses Österreich, Wiener staatswissenschaftlichen Studien 14, Wien, Leipzig 1917, s

6 kvalifikovanou. V případě, že těmto požadavkům nevyhovoval, byla dáma z řádu vyloučena. 7 Přísné podmínky příslušnosti k aristokracii vedly v 19. století ke stále větší izolaci této skupiny a zabraňovaly jejímu přirozenému doplňování, jež můžeme pozorovat v předcházejících staletích. Za této situace není překvapivé, že v době sílící byrokratizace společnosti nebyla schopna obsadit všechny důležité správní posty, které přecházely do rukou měšťanstva a z jejích řad se rekrutující nové šlechty. Zástupci nových elit samozřejmě pronikli i na Míčové náměstí a přes přetrvávající výsadní postavení staré šlechty a aristokracie v diplomacii zde jejich postavení stále sílilo. Konzulární služba a vídeňská centrála byly nejpozději od poloviny 19. století v jejich rukách a z řad těchto méně urozených osob pocházeli i tři z dvanácti rakousko-uherských ministrů zahraničí. Prvním mužem, který narušil dosavadní aristokratický monopol na křeslo ministra zahraničí byl Heinrich Karl svobodný pán von Haymerle ( ), jenž úřad vedl v letech Pocházel ze štýrské rodiny, jenž se v polovině 16. století usadila v Čechách. Do šlechtického stavu byl povýšen teprve roku 1737 Václav František, agent české dvorské kanceláře, který o jedenáct let později získal i rytířský titul. Baronát byl udělen až samotnému ministrovi jako c. a k. mimořádnému a zplnomocněnému vyslanci tři roky před nástupem do úřadu. 8 Velmi specifickou pozici měl v řadách šlechty monarchie Alois svobodný pán Lexa von Aehrenthal ( ), jehož rodina stála na pomyslné hranici první společnosti, ale k samotné aristokracii nepatřila. Baron Lexa, častěji ovšem zvaný podle svého predikátu Aehrenthal, byl jedním z nejvýraznějších předválečných rakousko-uherských politiků, 7) WIESFLECKER, P., Nobilitierungen Kaiser Karl I. von Österreich. Studien zum österreichischen Adel am Ende der Donaumonarchie, Diss., Wien 1992, s ) Šlechtický titul v dědičných zemích Haymerlové získali , rytířský titul a český inkolát Baronát byl udělen Heinrichu Karlovi nejvyšším rozhodnutím z a listinou z

7 který jako ministr působil v letech Pocházel z bohaté ale nikoli starobylé rodiny. Šlechtický titul získal teprve roku 1790 jeho praděd Jan Antonín ( ), původem z mydlářské rodiny od Příbrami, který zbohatl jako obchodník s obilím. Ten se sice oženil ještě s nešlechtičnou, ale velký majetek, který nashromáždil, otevřel jeho dědicům dveře do šlechtických salonů a k výhodným sňatkům. Ministr Aehrenthal tak byl (po mužské linii) vnukem hraběnky Wilczekové, synem hraběnky Thun-Hohensteinové a manželem hraběnky Széchenyiové. Díky tomu byl již dávno před udělením hraběcího titulu roku 1909, který získal za zásluhy prokázané při anexi Bosny a Hercegoviny, uznávaným členem první společnosti monarchie. 9 Přísné předpisy, které v monarchii panovaly, ale nedovolily jeho plné začlenění mezi aristokracii. Aehrenthal se tak nikdy nestal c. a k. komořím a jeho manželka Pauline rozená hraběnka Széchényiová de Sárvár ( ) musela po sňatku vrátit řád Hvězdového kříže. Posledním nearistokratem na Ballhausplatzu byl István (Stephan) Burián de Rájecz ( ). Pocházel z drobné uherské šlechty usazené nedaleko Bratislavy. Jeho rodina nebyla příliš zámožná a proto si původně jako své působiště zvolil konzulární službu, kterou až později zaměnil za diplomacii. Baronský titul získal jako vyslanec v Athénách teprve roku Jeho cesta k úřadu ministra zahraničí byla značně klikatá. Roku 1903 se totiž stal společným ministrem financí a tím i správcem Bosny a Hercegoviny. Právě v jeho éře Rakousko-Uhersko tuto bývalou tureckou provincii anektovalo. Berchtoldův nástup do úřadu ministra zahraničí roku 1912 byl příčinou Buriánova odvolání z ministerské funkce. Nebylo totiž možné, aby obě společná ministerstva vedená civilisty řídily osoby z jedné 9) Šlechtický titul dědičných zemí s predikátem Aerenthal získal Jan Antonín , říšský rytířský stav mu udělil falcko-bavorský kurfiřt Karel Teodor z pravomoci říšského vikáře a v Rakousku pak František I. Do stavu svobodných pánů byl povýšen jeho mladší syn Johann Baptist ( ), hraběcí stav pak získal Alois ( )

8 části monarchie. Nešlo však o konec Buriánovy kariéry. Roku 1913 jej František Josef jmenoval do důležitého úřadu uherského ministra u královského dvora (Minister à latere), který zajišťoval úzké spojení mezi panovnickým dvorem ve Vídni a uherskými ministerstvy v Budapešti. Po rezignaci ministra zahraničí hraběte Berchtolda roku 1915 byl pověřen vedením tohoto úřadu a řídil jej až do nástupu Karla I. Ten do této funkce dosadil Ottokara hraběte Czernina, někdejšího protegé Františka Ferdinanda d Este. Podruhé se do úřadu vrátil v dubnu 1918, když jeho předchůdce musel v důsledku tzv. Sixtovy aféry ministerské křeslo opustit. Krátce nato jej císař Karel povýšil do hraběcího stavu. 10 V nelehké době se sice osvědčil, ale úctu svých aristokratických kolegů, kteří mu nemohli odpustit nízký původ, nikdy nezískal. 11 Rakouská zahraniční služba stejně jako celá společnost prošla během tzv. dlouhého 19. století výraznými změnami. Základní informace o vývoji v této éře podává studie Nikolause von Preradoviche 12, podle níž byl roku 1804 personál tohoto úřadu osobami měšťanského původu tvořen jen z 32 %. Během napoleonských válek se ale tento podíl výrazně navýšil, na plných 60 % roku O třináct let později, roku 1829, se podíl nešlechticů snížil na 31 %, z čehož 33 % působilo v centrále na Míčovém náměstí. Tento poměr zůstal po celé 19. století víceméně konstantní, zvyšoval se jen podíl měšťanů a novošlechticů na vídeňské ústředně. Celkový vývoj během let ukazuje následující tabulka: 13 10) získal uherský baronát a uherský hraběcí titul. GUDENUS, J. J., A magyarországy főnemesség XX. századi genealógiája, I. kötet, Budapest 1990, s ) K rakousko-uherské zahraniční politice v Czerninově a Buriánově éře viz např. HORČIČKA, Václav, Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech , Praha ) PRERADOVICH, N. von, Die Führungsschichten in Österreich und Preussen ( ) mit einem Ausblick bis zum Jahre 1945, Wiesbaden 1955, s ) Tamtéž, s

9 Rok Podíl měšťanů a novošlechticů celkově Podíl měšťanů a novošlechticů na vídeňské centrále % 32 % % 60 % % 33 % % 50 % % 50 % % 50 % % 50 % % 62 % % 66 % Preradovichova práce ale má několik úskalí. Její autor zvolil jako výchozí body důležité historické mezníky, 14 proti čemuž není možné nic namítat. Základem jeho studie však nebyl archivní výzkum, ale zejména genealogické almanachy a Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes. Většina novošlechtických rodin však v žádném z almanachů uvedena není a navíc si autor vymezil poměrně široké kritérium pro příslušnost mezi novou šlechtu (Neuadel). Podle jeho vymezení do jejích řad patřily všechny osoby, které se již ve šlechtickém stavu narodily, ale nesplňovaly podmínku příslušnosti ke staré šlechtě (Altadel), tedy nebyly alespoň 150 let ve šlechtickém stavu. 15 V monarchii bylo totiž stáří rodu pouze jedním z faktorů posunu rodiny do první společnosti. Další představovaly příbuzenské vazby, držba dvorských úřadů a habsburských rodinných řádů (Zlaté rouno, Hvězdový kříž). Některé osoby pak stály na neostré hranici mezi šlechtou a aristokracií, kterou nelze přesně definovat. V případě takových rodů je vhodnější užít pojmu stavovská šlechta. Šlo o rodiny, které byly nobilitovány již před rokem 1848 a získaly titul vyšší než prosté šlechtictví. Ten je opravňoval k nabytí inkolátu, čímž získávaly plná 14) Vznik Rakouského císařství 1804, ukončení napoleonských válek a Vídeňského kongresu 1815, období před Červencovou revolucí ve Francii, poslední rok Metternichovy éry (1847), období po Bachově pádu a před obnovením ústavnosti, doba Berlínského kongresu (1878), 1897 pád vlády Kasimira hraběte Badeniho, volební reforma Maxe Wladimira sv. pána Becka a Bosenská krize (1908), poslední rok existence Rakousko-Uherska (1918). Tamtéž, s ) Tamtéž, s. 5. 9

10 politická práva a mohly se počítat mezi zemské stavy. Pokud tyto rody disponovaly i větším pozemkovým majetkem, docházelo k jejich sbližování se starou šlechtou a aristokracií mnohem rychleji než v pozdější době, kdy se již inkolát neudílel a kdy také výrazně vzrostl počet udělených šlechtických titulů. Protože diplomacie byla z mnoha důvodů výsadou aristokracie a v konzulární službě naopak dominovali měšťané a novošlechtici, je pro výzkum proměn rakousko-uherské zahraniční služby přínosnější sledovat nárůst podílu nearistokratů přímo v centrále na Míčovém náměstí. Samozřejmě nikoli na nižších úředních příčkách, ale na osobách ministrů a jejich nejbližších spolupracovníků, tedy osob, které spoluvytvářely podobu zahraniční služby. Ve druhé polovině 19. století byl stav (k výše uvedeným mezníkům rakouských dějin) následující: Ministr: Karel hrabě Buol (aristokracie) Státní podsekretář: Josef svobodný pán Werner (stavovská šlechta) 1878 Ministr: Julius hrabě Andrássy (aristokracie) Sekční šéfové: Bela baron Orczy (aristokracie) Heinrich sv. pán Calice (nešlechtic, nobilitován: stav sv. pánů 1873, 1906 hrabě) Josef sv. pán Schwegel (nešlechtic, nobilitován: rytířský stav 1870, stav sv. pánů 1875) 1897 Ministr: Agenor hrabě Goluchowski (aristokracie) Sekční šéfové: Rudolf hrabě Welserheimb (aristokracie) 18) Při stanovení příslušnosti k aristokracii je vycházím ze studie Aristocratic Redoubt W. D. Godseye, který čerpá z materiálů kanceláře nejvyššího komoří (Oberstkämmeramt) uložené dnes v Haus-, Hof- und Staatsarchiv ve Vídni a ze seznamů c. (a) k. komořích a dam řádu Hvězdového kříže, jež byly pravidelně zveřejňovány v tzv. Hof- und Staatshandbuch. GODSEY, Jr., W. D., Aristocratic Redoubt, zde s Hof- und Staatshandbuch des Kaisertums Österreich für das Jahr, Wien , Hof- und Staatshandbuch der Österreich-Ungarischen Monarchie für das Jahr, Wien

11 Nikolaus hrabě Szécsen (aristokracie) Julius sv. pán Zwiedinek von Südenhorst (nová šlechta šlechtický stav 1854, nobilitován: rytířský stav 1875, stav sv. pánů 1880) Gabriel von Vavrik (?) Ludwig Docsi von Nemet-Keresstur (nešlechtic, nobilitován 1878, baronát 1900) 1908 Ministr: Alois sv. pán Lexa von Aerenthal (stavovská šlechta/aristokracie) Sekční šéfové: Guido sv. pán Call von Kulmbach (nová šlechta stav sv. pánů 1816) Ladislaus Müller von Szentgyörgy (nešlechtic, nobilitován 1896, baronát 1910); 1918 Ministr: Ottokar hrabě Czernin (aristokracie) Sekční šéfové: Ladislaus baron Müller von Szentgyörgy (nešlechtic, nobilitován 1896, baronát 1910) Ludwig sv. pán von Flotow (stará šlechta) Otto von Weil (nová šlechta rytířský stav 1864) Theodor Ippen (nešlechtic) V 19. století totiž již držba šlechtického titulu nevypovídala o postavení jedince ve společnosti, jak tomu bylo v dřívější době. Početní nárůst šlechty, patrný zejména od nástupu Františka Josefa I., totiž nebyl spojen se zvýšením počtu aristokratických rodů, které své řady novým povýšencům otevíraly jen pomalu a velmi neochotně. Zatímco ještě na počátku 19. století nebylo začlenění opravdu bohatých nobilitantů do šlechtické nebo dokonce aristokratické společnosti větším problémem (a to dokonce ani v případech, že pocházeli z řad židovských konvertitů), po roce 1848 se situace radikálně změnila. Díky častému udílení tzv. privilegovaných řádů přinášejících nárok na šlechtictví se objevilo velké množství nových rytířů a baronů, jejichž sociální postavení dřívější prestiži 11

12 těchto titulů ani zdaleka neodpovídalo. 17 Od druhé poloviny 19. století dokonce nebylo neobvyklé, že panovník své nejbližší spolupracovníky měšťanského původu povyšoval i do hraběcího stavu, což se v dřívější době stávalo jen velmi vzácně. 18 Není bez zajímavosti, že tři z šesti takto vyznamenaných osob (Anton Prokesch von Osten, Josef von Hübner a Heinrich von Calice) působily právě na ministerstvu zahraničí. Šlo nepochybně o důsledek skutečnosti, že císař již nepovažoval odměnu prostřednictvím baronátu devalvovaného častým udílením za dostatečnou. Mnohem závažnějším faktem, než prostý početní nárůst osob s tituly a erby, byla skutečnost, že s konečnou platností přestala fungovat rovnováha mezi postavením jedince ve šlechtické hierarchii a jeho majetkem. V mnoha ohledech šlo o důsledek existence řádového šlechtictví, které již od svého zavedení ve druhé polovině 18. století tuto stabilitu narušovalo, protože nebralo ohled na ekonomickou pozici jedince. Mezi barony se tak často dostávali nezámožní důstojníci a státní úředníci, zatímco mnozí velkopodnikatelé a finančníci, jejichž společenský vzestup se zastavil po zisku prostého šlechtictví, byli mnohem bohatší než staré baronské a hraběcí rody. Majetek totiž představoval pouze jednu, nikoli jedinou podmínku společenského vzestupu. Neméně důležité byly společenské styky a zejména příbuzenské vazby, které nebylo možné získat vlastním úsilím. Šlo o postupný proces, který trval řadu generací. Odkrytí podobných svazků je navíc poměrně obtížné, protože vazby mezi aristokratickými rody a jejich širším příbuzenstvem byly značně spletité. Není například vyloučeno, že podobné styky mohly hrát roli při vzestupu prvního sekčního šéfa ministerstva zahraničí Karla svobodného pána von Macchio. 17) K této otázce ŽUPANIČ, Nová šlechta, s. 119 an. 18) Byly to následující osoby: Anton Prokesch von Osten (1871/72), Josef Hübner (1888), Friedrich Beck-Rzikowski von Dobrschitz (1906), Heinrich Calice (1908), Richard Bienerth-Schmerling (1915/16), Viktor Dankl von Kraśnik (1918). 12

13 Poměrně nezámožný státní úředník se prostřednictvím rodiny své manželky dostal do užšího okruhu nejvyšší aristokracie, protože jeho žena byla vzdálenou příbuznou pozdějšího ministra zahraničí Leopolda hraběte Berchtolda. Přestože nebyl díky svému původu první společností přijímán jako rovnocenný partner jeho rodina byla nobilitována teprve roku 1809 a baronát získal až roku 1861 jeho otec polní podmaršálek Florian von Macchio patřil do okruhu osob, které se v tomto prostředí často pohybovaly. Příbuzenské svazky lze dešifrovat jen velmi těžko v případě nové šlechty, která byla ve šlechtických genealogických almanaších evidována jen sporadicky. Ještě komplikovanější je v tomto ohledu situace u nově nobilitovaných rodin a u měšťanů. Přestože i zde známe některé širší rodinné klany a jiné podobné aliance lze předpokládat, 19 nedostatek materiálů zde ohledu mnohem tíživější, než v předchozím případě. Pokud úředníci společných rakousko-uherských ministerstev představovali do jisté míry elitu byrokratického aparátu dualistické říše, pak to dvojnásob platí o zaměstnancích ministerstva zahraničí. Počet jeho úředníků byl totiž omezen a zájemci o přijetí do jakékoli služební složky (diplomatické, konzulární i konceptní) museli složit poměrně přísnou přijímací zkoušku. Protože v případě diplomatů bylo přijetí vázáno i na nemalý vlastní příjem, není překvapující, že úředníci z méně zámožných novošlechtických a měšťanských rodin hledali uplatnění spíše v konzulární službě či přímo na ministerstvu. Sociální původ těchto osob byl velmi různorodý, obvykle ale platilo, že pocházeli alespoň ze středostavovských poměrů. Předpokladem alespoň základní kariéry ve státní službě byla maturita, naprostá většina vyšších úředníků ale měla vysokoškolské vzdělání, obvykle právního směru. Takové studium ale bylo značně 19) Baronská rodina Giskrů byla například spřízněna s rodinou finančníků Arnsteinů a jejím prostřednictvím dále s podnikatelskými rody Gomperzů a Herzů či s baronským rodem Pereira- Arnstein, jehož členové ve druhé polovině 19. století zastávali vlivná místa v diplomatické i konzulární službě. 13

14 finančně nákladné a vyžadovalo alespoň základní zajištění ze strany rodiny. Samozřejmě i zde najdeme selfmademany z velmi skromných poměrů, kterým se podařilo dosáhnout zářné kariéry, ve srovnání s jinými oblastmi státní služby jich ale bylo poměrně málo. Velmi komplikovanou otázkou je určení národnosti zaměstnanců ministerstva. Mnoho z nich totiž pocházelo z důstojnických či úřednických rodin a jejich otcové byli často překládáni. V takových rodinách nebylo výjimkou, když se každé z dětí narodilo nejen v jiné obci, ale dokonce v jiné korunní zemi monarchie. Situaci nezjednodušuje ani fakt, že v personálních spisech této doby byla národnost uváděna jen velmi zřídka. Ani příjmení (například Giskra, Kral) moc nenapoví. Řada osob totiž pocházela z jazykově smíšených oblastí, kde často Češi nosili německá příjmení a osoby s českými jmény se pokládali za Němce. Navíc i pojem národnost se navíc tehdy chápal odlišně. Poprvé byla zjišťována při rakousko-uherském sčítání lidu roku 1880 a určovala se podle obcovací řeči, tedy na základě toho, jakým jazykem člověk mluvil v rodině a svém okolí. 20 Výsledkem tohoto postupu bylo ale značné nadhodnocení počtu příslušníků většinových národností a zejména v případě etnicky nesmírně promíšených oblastí střední Evropy (mezi které patřila i Vídeň) mohly být skutečné národnostní poměry stanoveny jen velmi přibližně. Ke zkreslení skutečného stavu přispělo mimo jiné i tvrzení, že menší národnosti (mezi nimi i Češi) žijící v převážně německém jazykovém prostředí nemohou používat jiné obcovací řeči, než německé. Nebylo proto neobvyklé, že se mnoho státních úředníků, kteří před rokem 1918 působili ve Vídni a jež sčítání označovalo za Němce (byť doma hovořili česky), po rozpadu monarchie a přesídlení do ČSR přihlásilo k československé národností. Podobně obtížné je jednoznačně stanovit důvody, které jedince vedly k rozhodnutí pro kariéru na ministerstvu zahraničí. Někteří, 20) Stejně tak i při dalších sčítáních v letech 1890, 1900 a

15 například důstojníci, sem byli přeloženi, většina se ale do úřadu dostala z vlastní iniciativy. Příprava pro práci v této oblasti státní služby byla navíc dlouhodobá a například u konzulů předpokládala studium na Orientální (později Konzulární) akademii. Svou roli nepochybně hrála prestiž zaměstnanců nejvýše postaveného c. a k. ministerstva a snad i touha cestovat a poznávat cizí kraje. V době, kdy většina populace po většinu života neopustila svůj širší region, byli tito lidé překládáni z místa na místo a mohli se seznámit s více zeměmi, než si průměrný člověk uměl představit. Nesmíme opominout také rodinou tradici, která již v předcházejících staletích vedla ke vzniku úřednických či vojenských dynastií. Podobný proces však lze na počátku 20. století vysledovat spíše u aristokratů v diplomatických službách, než u měšťanů a novošlechticů. I zde je ale možné několik případů nalézt. Ve druhé polovině 19. století hrála mezi konceptními úředníky ministerstva důležitou roli rodina rytířů a svobodných pánů Nadhernych. Na počátku její slávy stál Franz rytíř von Nadherny ( ), dvorní rada, referent pro Moravu a Slezsko a ředitel kanceláře při Spojené dvorské kanceláři ve Vídni. Jeho mladší syn Julius svobodný pán von Nadherny ( ) byl dvorním a ministerským radou na ministerstvu zahraničí a posledním z rodiny působícím v tomto úřadě byl Juliův syn Franz ( ), dvorní rada a archivář v Domácím, dvorním a státním archivu. Jinou dynastií, působící opět v konceptní službě ministerstva, byli rytíři Güntherové von Ollenburg. Otec, Alexander starší (*1859), dvorní a ministerský rada, dosáhl funkce konzulárního inspektora. V této dráze jej následoval starší syn Alexander mladší (*1882), účetní oficiál a po první světové válce generální konzul správní sekce rakouského ministerstva zahraničí. Mladší syn Otto (*1884) byl před první světovou válkou vicekonzulem. O tradici můžeme mluvit snad i u baronské rodiny Sonnleithnerů. Ve druhé polovině 19. století dosáhl v zahraniční službě 15

16 významného postavení Hippolit ( ), mimořádný a zplnomocněný vyslanec. V jeho stopách šel syn Maximilian (*1884), který byl před první světovou válkou legačním tajemníkem II. kategorie. Jednou z hlavních otázek rozhodujících o zařazení zájemce o službu v tomto úřadu do konzulární či konceptní služby na jedné a diplomacie na druhé straně bylo finanční zajištění. Požadavek nezávislého příjmu ve výši alespoň korun (6000 zlatých) ročně byl mimořádně omezující, protože takovým majetkem disponoval jen zlomek rakousko-uherské populace. Roku 1899 jen 7,29 % všeho obyvatelstva Předlitavska mělo tak vysoké příjmy, aby se na ně vztahovala daňová povinnost. V Zalitavsku byl tento podíl vzhledem k nižší životní úrovni ještě menší. To znamenalo, že více než 92 % všeho předlitavského obyvatelstva mělo na přelomu 19. a 20. století nižší roční příjem než 600 zlatých, resp korun, které představovaly dolní hranici daňové povinnosti. Poplatníci byli podle zákona z roku rozděleni do 65 stupňů podle výše příjmu. Daň byla progresivní. V nejnižší 1. skupině, do které náleželi všichni s ročním platem v rozmezí zlatých, činila 3,60 zlatých, v nejvyšší 65. skupině, kde se plat pohyboval mezi zlatými, se platilo 1860 zlatých. 22 Daněny byly i funkční příplatky úředníků. V tomto případě byly ale tímto způsobem postiženy jen vyšší hodnostní třídy, protože nejnižší zdanitelná hranice pro funkční příplatky byla stanovena na 3200 zlatých ročně. Danilo se opět progresivně. V nejnižší třídě (příplatek zlatých) byla vyměřena na 0,4 %, v nejvyšší (více než zlatých) na 6 %. Od výše platu se pochopitelně odvíjel sociální status státního zaměstnance. Velmi zajímavý obraz rozdělení společnosti podle příjmů 21) Gesetz Nr. 220 ex , Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 22) Pokud měl někdo příjem mezi a zl., byla daň po každých 2000 zl. ročního příjmu navyšována o 100 zl. Při příjmech zl. daň činila 4650 zl. a při příjmech nad zl. ročně byla opět navyšována o 250 zl. za každých 5000 zl. ročního příjmu navíc. 16

17 přinesl před první světovou válkou list subalterních úředníků Der Staatsbeamte: 23 Životní úroveň Skromný příjem Nižší střední třída Vyšší střední třída Hranice blahobytu Blahobyt Vyšší blahobyt Výše ročních příjmů zl. / K zl. / K zl. / K zl. / K zl. / K od 6000 zl. / K Je třeba samozřejmě brát v úvahu, že tento přehled byl vytvořena pohledem zdola, tedy optikou níže postaveného státního úředníka. Uvedené sumy proto nemůžeme chápat jako dělící linii, ale spíše spodní hranici příjmu, který umožňoval státním zaměstnancům dodržovat životní úroveň spojenou s uvedenou společenskou vrstvou. Je ovšem nesporné, že hranice vyššího blahobytu, korun ročního příjmu, představovala částku, kterou se v rakouské státní správě mohl pochlubit jen málokdo. Naprostá většina úředníků příslušné hodnostní třídy jí samozřejmě nikdy nedosáhla. Závaznou posloupnost v úřadech státní správy, podle které byli státní zaměstnanci také placeni, zavedl v letech císař František I. Úředníci i vojáci byli rozděleni do tříd, kterých bylo zpočátku dvanáct, později jedenáct. Čím vyšší bylo číslo třídy, tím nižší bylo postavení jejího nositele. V jedenácté až deváté třídě se nacházeli subalterní úředníci, v armádě pak subalterní důstojníci do hodnosti hejtmana. Úředníci osmé až páté třídy (a vojáci do hodnosti generálmajora) představovali v rámci 23) Přetištěna v: MEGNER, K., Beamte. Wirtschafts- und sozialgeschichtliche Aspekte des k. k. Beamtentums, Wien 1985, s

18 svého stavu i celé společnosti střední vrstvu. Velmi úzká úřednická a armádní elita byla tvořena státními zaměstnanci zařazenými do čtvrté až první třídy a generalitou od polních podmaršálků výše. Základní změnu organizace rakouské byrokracie přinesla tzv. úřednická magna charta z 15. dubna Tehdy byla zrušena dvanáctá platová třída, obsazovaná ostatně jen zřídka, a její nositelé převedeni o třídu výše. Především však došlo k zásadní reorganizaci celého systému. Platové třídy se změnily na kvalifikační a další postup státního zaměstnance se odvíjel především od jeho vzdělání a dalších schopností. Další zdokonalení tohoto systému představovala služební pragmatika zavedená krátce před první světovou válkou roku Přestože se zmíněné zákony týkaly západní (rakouské) části monarchie, podle stejného klíče se postupovalo také u diplomatů, konzulů a konceptních úředníků ministerstva zahraničí. Jednotlivé kvalifikační třídy odstupňovaly i finanční ohodnocení státních úředníků. I. třída náležela pouze předlitavskému ministerskému předsedovi a c. a k. ministru zahraničí. V armádě pak tohoto stupně mohl dosáhnout polní maršál. Také druhá třída byla obsazována výjimečně a patřili do ní ministři a prezidenti nejvyššího soudního a nejvyššího účetního dvora. Ve vojsku zůstala až do roku 1915, kdy c. a k. armáda podle německého vzoru zavedla hodnost generálplukovníka, neobsazena. Ve vzácných případech mohla být druhá třída přiznána i zasloužilým a důležitým státním úředníkům. Na ministerstvu zahraničí šlo o prvního sekčního šéfa. Třetí třída náležela místodržícím, prezidentům vrchních zemských soudů a generálům zbraní. 26 Čtvrtá třída pak byla určena pro zemské prezidenty, sekční šéfy předlitavských ministerstev, senátní 24) Gesetz Nr. 15 ex , Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 25) Gesetz Nr. 15 ex , Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 26) Šlo o polní zbrojmistry, generály jízdy a generály pěchoty. 18

19 ročně. 29 Toto řešení bylo samozřejmě jen dočasné. Nárůst cen totiž prezidenty nejvyššího soudního dvora, policejního ředitele ve Vídni atd. Těchto osob bylo samozřejmě jen několik desítek, největší část úředníků se nacházela v jedenácté a desáté třídě. Šlo jednak o elévy, jednak o zaměstnance s nižším vzděláním, kteří podle předpisů již výše postoupit nemohli. 27 Platy stanovené magnou chartou z roku 1873 zůstaly ve stejné výši až do konce století. V důsledku hospodářské krize totiž kupní síla nominální mzdy postupně stoupala a to i navzdory téměř nulové valorizaci mezd. 28 Teprve postupný ekonomický vzestup monarchie po roce 1890 vedl ke zvýšení průměrné mzdy a také tehdy se začalo ozývat volání po zvýšení platů státních úředníků. Základní překážku v tomto ohledu ale představoval nedostatek financí ve státním rozpočtu. Problém byl proto provizorně řešen příplatky, které úředníkům po odsloužených letech mírně navyšovaly příjem. Zákonem z 28. června 1895 získaly navíc tři nejnižší hodnostní třídy, které byly nárůstem životních nákladů postiženy nejvíce, tzv. subsistenční příplatek ve výši 60 (XI.), 80 (X.) a 100 zl. (IX. třída) vyžadoval komplexní zvýšení platů všech úředníků až do páté třídy včetně. U nejvyšších tříd se prozatím zvýšení mezd nepředpokládalo, uvažovalo se jen o navýšení funkčních příplatků, které by jim umožnily dostatečně reprezentovat svůj úřad. Otázkou bylo, z čeho valorizaci platů pokrýt. Vláda navrhovala zvýšit daň z cukru, piva, lihovin a případně také z přepravy, poslanci ale protestovali a požadovali snížení výdajů na armádu. Na to ale vláda nemohla přistoupit z několika důvodů. Jednak bylo obecně známo, že rakousko-uherská armáda trpí nedostatkem 27) VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, Jak se žilo za časů Františka Josefa I., Praha 1996, s. 195 an. 28) ROSENBERG, H., Grosse Depression und Bismarckzeit. Wirtschaftsablauf und Politik in Mitteleuropa, Frankfurt/Main, Berlin, Wien 1967, s ) MEGNER, Beamte, s

20 finančních prostředků a další omezení jejího rozpočtu by mohlo mít vážné následky, jednak bylo velkou otázkou, zda by císař František Josef I. takový zákon vůbec podepsal. Po dlouhých jednáních byla nakonec dojednána kompromisní varianta. K navýšení platů sice mělo dojít, zároveň ale nebylo v zákoně přímo uvedeno, jaké zdroje k tomu budou použity. Konečné schválení zákona se ale značně protáhlo. Důvodem byla krize monarchie vyvolaná spory o prodloužení rakousko-uherského vyrovnání a také obstrukce v předlitavském parlamentu. Odklady samozřejmě vyvolaly v řadách státních úředníků značnou nespokojenost. Teprve 19. září 1898, po více než dvou letech, byl návrh schválen. Došlo k tomu devět dní po zavraždění císařovny Alžběty a byl to první zákon, který František Josef I. po této rodinné tragédii podepsal. Zatímco platy úředníků prvních čtyř hodnostních tříd zůstaly ve stejné výši jako roku 1873, 30 u dalších tříd zákon předpokládal postupné navyšování mezd. Když tedy úředník povýšil do vyšší třídy, získal automaticky nejnižší plat, který byl pro tuto třídu vymezen. Po odsloužených letech, jejichž počet byl přesně stanoven, mohl postoupit na vyšší úroveň. U V. třídy byly tyto úrovně dvě, u ostatních pak tři: 31 Hodnostní třída Roční příjem ve zl./k podle zákona z roku 1898 I zl./ K II zl./ K III zl./ K IV zl./ K V zl./ K zl./ K VI zl./8 000 K zl./7 200 K zl./6 400 K 30) K jejich zvýšení došlo až zákony z let 1907 a ) Gesetz Nr. 172 ex , Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 20