Svět trochu jinak Sborník úvah a esejů k otázkám moderní doby

Transkript

1 Radim Lhoták Svět trochu jinak Sborník úvah a esejů k otázkám moderní doby Délský potápěč 2011

2 Předmluva autora Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem Svět trochu jinak mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine Zvědavec Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa. Osud, s jakým se potýkají následující texty, je vcelku příznačný pro současnou dobu. Naše civilizace prochází mnoha krizemi. Mluví se o krizi hodnot, krizi rozumu, krizi identity, krizi společenské, morální i duchovní. Jejím znakem je odcizení člověka všemu, co z něho dělá bytost kulturní a zakotvenou v řádu hodnot, které dávají jeho životu pozitivní obsah i smysl. Zdá se, že ptát se po smyslu života dnes nenachází vstřícnou odezvu. Moderní společnost takovou otázku vyřadila ze zorného úhlu svého zájmu. Totéž platí o otázce pravdy, spravedlnosti či tak zásadních hodnotách člověka, jakými jsou lidské ctnosti. Chybí obecný duchovní kontext, v němž by takové otázky vůbec mohly být položeny, natož aby na ně byla hledána jednotící odpověď. Čím více se z lidského života vytrácí pozitivní obsah pojmu lidství a jemu odpovídající tradiční mezilidské vztahy, o to častěji se skloňují pojmy, které jsou pouhou ideální vizí spravedlivé společnosti postavené na jedinci emancipovaném proti všem dřívějším hierarchiím ustáleným ve společenském organismu cestou zkušenosti a společenské praxe. Patří sem pojmy jako demokracie, rovnoprávnost, svoboda jedince, lidská práva, sociální spravedlnost, diskriminace a další. Uvykli jsme názoru, že novodobé sociální a politické systémy jsou výsledkem přirozeného vývoje od starých a přežitých společenských řádů k novějším organickým strukturám, jejichž obsah lépe odpovídá modernímu pokroku ve vědě, technice i v poznání a osvobození člověka od závislosti na jeho každodenním údělu existenčního obstarávání. Myslíme si, že moderní doba přinesla vyšší kvalitu do našeho života. Takový dojem ovšem může najít své zastánce pouze pod vlivem masové ztráty historické paměti a v mnoha směrech je podporován ideologiemi, které překrucují, ne-li zcela lživě vysvětlují lidskou zkušenost našich předků a význam tradice pro kulturní obsah života každého člověka. Lidské myšlení a životní pocit se odvíjí od významů, jaké člověk přikládá znakům a věcem, které ho obklopují. Významy a hodnoty mají odraz v jazyce. Velmi záleží na tom, jak s tímto nástrojem vzájemného dorozumění zacházíme, jakou váhu dáváme slovům, jak se dokážeme sjednotit na pojmech a dát jim smysluplný a spojující obsah. Právě manipulace s pojmy, vyprázdněný význam slov 2

3 a bezobsažný jazykový projev umožnily, že se ze všech sfér lidské činnosti a jejího myšlenkového obsahu vytratilo sdělení a smysl pro jím zjevenou pravdu, neboli podstatu dobra a zla. Duchovně a filosoficky rozředěný základ světového názoru nejasně uchopeného z pozice individua a odcizeného subjektivního vnímání má potom za následek, že příslušník západní moderní civilizace nemá žádný vědomostní vztah k silám, které ovládají a určují jeho život. Žije dokonce v pocitu, že nemají konkrétní lidské hybatele, že jsou výrazem jakéhosi matrixu globální organizace industriální a trans-humánní společnosti, v níž se odehrávají samovolné děje mimo individuální kontrolu. Tyto síly si však žijí vlastním životem a na masy ovládaných neberou prakticky žádný ohled. Jejich moc je zprostředkovaná politickým systémem, který jim snímá tvář a nečiní je odpovědné za stav věcí. Jen tak si mohou užívat neslýchaného bohatství a zacházet se světem jako gambleři s virtuální realitou v počítačové hře. Cílem textů v této sbírce není obsáhnout problematiku moderní doby v celé její šíři a podstatě. Nakonec vznikaly jednotlivě jako spontánní reakce na jevy a myšlenky, které ovládají společnost a panují ve většinovém názoru lidí. Jejich cílem není ani dát návod, jak se vymanit ze stávajícího lidského úpadku. Aby to bylo možné, je nejprve nutné si přiznat, že o skutečný úpadek jde, že cesta západní civilizace nesměřuje vzhůru k lepším zítřkům, ale právě naopak. Dále je nutné opustit dogmata a významy, které dosud lidé mají v představě jako dobré a žádoucí, a názory, že jejich realizace dosud pokulhává na nedostatečném stavu vývoje člověka a jeho přizpůsobení novým podmínkám. Mám na mysli liberální představy pokročilé společnosti rozumu, tolerance, rovnosti, sociálního inženýrství, univerzální spolupráce, lásky a vzájemnosti bez ohledu na původ, vyznání či společenské postavení. Není pravdou, že více demokracie či více rovnoprávnosti je řešením stavu totalitní zvůle a sociálního bezpráví. Je třeba redefinovat většinu pojmů a dát jim původní, pravdivý a nematoucí obsah. Je třeba znovu objasnit, co je to lidská svoboda a důstojnost. Je třeba odkrýt masku všem liberálním utopiím a začít přemýšlet, co se za nimi ve skutečnosti skrývá. A právě poukázat na hodnotu věcí v jejich skrytosti, navést mysl čtenáře do směru, jímž dokáže podobným dogmatům a manipulacím čelit, to je pravý smysl tohoto sborníku. Radim Lhoták 3

4 Věc názoru Stalo se již zvykem jistého životního stylu mít vlastní názor na věci okolo nás, nazírat svět a vidět život z vlastního pohledu, z vlastního zorného úhlu. Dokonce věc názoru a nezávislost jeho stanoviska, právo na to mít vlastní názor se stalo synonymem svobody a demokratického smýšlení moderní společnosti. Kde končí společné vědění, nastupuje subjektivní názor. Kde končí kultura, začíná odcizení a svévole. Kde začíná svévole ničím neurčeného lidského jednání, tam končí svoboda být někým a z člověka se stává bezejmenné nic. Názor evropského člověka je odvozen z nazírání a souvisí s jeho zrakovým smyslem, se schopností vidět. Jsme potomci divokých kmenů prohánějících se v lůně mnohotvárné a mnohozračné přírody. Pocházíme z národů, které osídlily bujné hvozdy středního zeměpisného pásma a jako takové byly nadány obrazností, jejich představy o světě se utvářely ve vidinách a viditelných symbolech, jejich řeč hledala spojující významy v posvátných místech, stromech, v letu ptáků, v srdnosti šelem či v moci nedostižných dravců. Věc názoru je spojena s místem a postavením, z jakého nazíráme svět kolem nás. Zorný úhel je tím subjektivním klamem, jímž vnímáme svět tak, jak se nám jeví odrazem v našem oku. Nazírat věci je něco jiného, než tyto věci myslet. Je zajímavé, že všechny pojmy jazyka, kterými my Evropané označujeme vlastní uchopení či ztrátu reálné skutečnosti, nějak souvisejí se zrakovými vjemy či neskutečnými vizemi: Názor, nahlédnutí, nadhled, přehled, vhled, vid, zřetel, nazření, prozření, jasnozřivost, prozíravost, prozřetelnost, zázrak, přízrak, vidění, vidina, zdání. K tomu, aby lidé byly schopni zahlédnout pravdu, a pravda byla vždy spojována s nazřením objektivní reality, jež dávalo každému společenství naději na společný názor a vidění společné cesty, nuže k tomu, aby člověk nebyl obětí klamu vlastního názoru, bylo nutné dát lidem světlo, mnoho světla, záři božské jasnozřivosti, aby prohlédli v jednotě společného názoru, aby uvěřili moudré řeči zkušených starců, jejichž nazírání nebloudí v temnotách žádosti a sebestřednosti. A hle, právě nedostatek světla, temnota plná falešných zjevení, plná mihotavých přízraků, byla příčinou zmatení názorů, pouze člověk bez jasného nadhledu žil v pocitu, že jeho vlastní názor je tím podstatným zřetelem pro jeho kroky životem. Pouze člověk ve stínu vlastní nevědomosti a slepoty mohl věřit tomu, že hodnotou jeho osobnosti je svérázné subjektivní vidění, že jeho převahou je originalita vlastního názoru. Takový člověk byl vždy v minulosti považován za blázna. Poněkud jiný způsob vnímání světa přísluší národům, jejichž životní prostředí nebylo obdařeno tolika rozmanitými věcmi k vidění. V pouštích orientu nebylo co nazírat a duchovní vyvolení nehledali v pustině nahlédnutí podstaty světa, nýbrž hledali osamělé místo, kde utichají lidské hlasy, kde nejsou slyšet hašteřivá a zmatená slova nevědomých sluhů lidského mínění, kde ztrácejí všechny viditelné věci na významu a je slyšet nebeskou hudbu vesmírné harmonie, kde proud kosmické energie je cítit zápalem nekonečného smíření. 4

5 Východní duchovnost nenazírá, nýbrž naslouchá, cítí a hledá cestu dovnitř, do imanentních tišin lidského srdce, nikoliv ven do rozlehlých končin viditelného světa. Názor člověka je pro buddhistického mistra bezcennou záležitostí. Důležitá je mysl a vědění, svět může být uchopen ve své pralátce a nejniternější podstatě pouze duchovní kontemplací, nikoliv viděn nebo nazírán z místa lidského postavení ve světské realitě. Dvě zemská pokolení lidí dospívají ke společnému chápání světa v jeho vyšším smyslu, jedno cestou světla a prozíravého vhledu za horizont subjektivního názoru, druhé nasloucháním nejniternějším ozvukům vesmírné jednoty oproštěné od rušivého křiku prostoduchých řečníků a světské marnivosti. Tak co, milí čtenáři, ještě je vám milé naslouchat rozmanitým názorům a nechat se inspirovat nepřehlednými houštinami lidského mínění? Ještě se pyšníte svým názorem, který je tak odlišný od názoru druhých, a jímž uzrála vaše jedinečnost? Potom vzpomeňte, že se navracíte do prehistorických dob civilizace a kultury prostého chaosu, z něhož člověk před tisíci lety povstal cestou duchovního sjednocení na principech dobra a společného směřování. Dobro mělo transcendentální nebo imanentní založení, společné směřování potom původ v lásce a vzájemné jednotě názoru, jinými slovy v kultuře a v osvojených tradicích smysluplného společenství. Je na čase tyto tradice obnovit. Je na čase chopit se neměnné podstaty lidství a najít pravý smysl života ve vzájemnosti, v moudrosti našich předků, v pochopení naší moderní krátkozrakosti, v citlivém návratu k přírodě. Morálka ovládaných Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit dnes se ví, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk. Slovy Friedricha Nietzsche uvádím na zřetel nás Evropany, naši prostoduchou víru, že to, co bylo nastoleno jako vrchol evropského duchovního vývoje, je oprávněno nazývat se demokratickou vymožeností, naši parlamentní demokracii, v níž sociální moralisté, křesťané a liberální nemehla svádějí boj o rouna strachem opelichaných ovcí a ze svých morálně zatuchlých kabinetů se předhánějí, kdo nalezne nejpřijatelnější způsob, jak z nás ostříhat poslední zbytky hřejivé vlny, již tak dost ochablé nedostatkem potravy k posilnění naší zmužilosti. Nedivme se, že je s námi zacházeno jako s lůzou. Poslední, čím se ještě projevuje naše lidskost a pronikavá vůle, je umění nadávat. Nadáváme na politiky, na elitu, na intelektuály, na kantory, nadáváme jeden na druhého, nadáváme do větru internetové změti pomluv a hloupostí, jako kdyby vše, čím se umenšuje naše naděje na důstojný život, se nás vůbec netýkalo. Jakže, máme být plotem obehnanou školkou zakrslých polodřevin těm, kdo nám vládnou? A kdo nám vládne? Státní mašinérie? Ten paskvil byrokratické organizace lidí, který má zajišťovat společenský pokrok, sociální jistoty, naši obranu, náš chomout rovných práv a povinností? Nebo naše slavná a všemi užvatlanými jazyky skloňovaná elita, ona špičková oligarchie, která zachází se světem jako s virtuálním modelem počítačové hry, zatímco přisypává žetony investovaných miliard na to či ono 5

6 konto technologické magie, hry na Pána stvořitele, dobyvatele vesmíru, na válečné pletky s tou kterou národní či náboženskou posedlostí po odumírajícím, profánním ideálu lidské převahy nad hmotou? Je tomu dost rozumět? Máme všichni na mysli tu stejnou elitu, která míchá karty vrtkavé Fortuny na poli světodějného kolbiště tržní ekonomiky jenom proto, aby neumřela nudou? Ach, vy slabí, pokoření, osamělí, cetkami ověnčení, vy zevlouni překrmení zbytky od večeře Páně, vy toulavé a vyšeptalými zvonci jedinečnosti opásané kusy stáda, snad máte naději, že nějaká vyšší síla či nějaká vesmírná konspirace vyvolených vám určí smysluplný úděl, vyústění vašich přízemních tužeb ve spravedlivý řád bez vašeho přičinění, bez vaší vlastní vůle k moci? Není pochyb, nic ze žírných statků, které plodí potravu, nic ze zdrojů země, jež přinášejí růst a prosperitu, vám dnes nepatří. Vše jste nechali propadnout hrabivosti kupců, z nichž se stali zlatem vyšňořené panské figurky globalizace, kumulace kapitálu, rokujících loutek za železným plotem, v oné komedii del l arte, kde z ligy mocných upachtění a poblouznění vědci v nedostatku vědění snad tropí si žerty. O jaké moci to mluvíte? O jakých piklech skrytých v hlubinách pavoučí sítě a zchytralého švindlu se vám zdá? Jak se mohlo stát, že jste se do té sítě lapili jako mouchy hledící na svět skrze labyrint složených očí a nesourodých vjemů? Není toto onen svět řízený vyšším principem všemohoucího Boha a věčné blbosti? Hle, ve jménu ducha, rozumu a dělby práce zrodil se člověk, aby z divokých hvozdů vytvořil zahradu, místo svého tvoření, rozjímání, lásky a odpočinku. Veškeré bohatství oligarchů vykvetlo z vašeho umu, na vašem úsilí a přičinlivosti stojí a padá dodnes. Kdo z vás učinil disponibilní zdroje? Kdo vás přirovnal k hromadě surového železa? Kdo vás nutí chovat se jako položky zásoby? Jako tažný dobytek ustájený v intenzivním chovu moderních států? Co vám brání spolčit se navzdory těmto státům, které jsou jediným nástrojem reálné moci těch, jimž starost o vaše štěstí a blahobyt dosud neleží na srdci? Co vám brání odkázat tyto státy do mezí vaší vlastní delegované pravomoci a postavit se čelem proti skutečným vykořisťovatelům vaší práce? Je vaší vlastní věcí neprodávat se lacino. Pouze lidé poddaní cizí vůli, ovládaní vlastní slabostí mluví o jediném dobru a zlu pro všechny. Morálka lidí svobodných nemoralizuje, nesoudí ani nereptá, ale hoří pro společnou věc. Dejte oligarchům na vědomí, že nemohou rozhodovat o vašem využití bez vás, že nemohou disponovat s vašimi lidskými možnostmi bez toho, aby sami pro vás zajistili důstojné životní podmínky a životní prostředí z prostředků, které vy pro ně vytváříte. Učiňte je odpovědnými za tento svět. Staňte se jejich hrdými partnery a ne sluhy naplněnými nenávistí. K tomu se však musíte spojit ve společném zájmu, množstvím v pospolitosti vytvořit protipól jejich nadřazenosti. Nebo jste tak líní, tak podezřívaví, tak závistiví, tak lhostejní, tak umenšení, že nejste schopni se ani chopit stejného konce provazu s vlastním bratrem? Život je přece to, o co nám jde, náš vlastní život, svoboda a sebevědomí, hrdost a vědomí síly. Je opravdu nutné děsit se každé snahy, každé ideje podložené silou ducha i vznešenosti, s níž bychom se měli stát skutečnou součástí celku, ztotožnit se ve společné vůli i víře, podrobit se společné věci a třeba i vůdčí roli těch, jimž není cizí myšlenka vzájemnosti, smyslu této vzájemnosti a cesty, která má ve svém směrníku řád, duchovní pospolitost, boj za osvobození člověka skrze jednotu a oběť ve prospěch celku? Být někým znamená nebýt sám v sobě, uzavřený v soukromé, zženštilé a individualistické přízemnosti. Být někým znamená vědět, kam patřím, pro jaký nadindividuální cíl hoří mé srdce, na jaký oltář kultury a vpravdě pohanské mužnosti zapaluji své oběti, o jaký kmen mi běží, aby sílil a v rozkošatělém větvoví vzpínajícím se ke klenbě universa vydával své plody. Je opravdu 6

7 nutné tlachat o nezávislosti, o svobodě jednotlivců bez moci zapřažených do sítí tržních mechanismů postrádajících ducha, lidskost i vědomí, o právu člověka na sebeurčení bez společného smyslu, pravdy a vědění, bez kultů vyššího řádu, jimiž jsme určeni ke společnému údělu, a přitom osočovat, snižovat každý obrodný hlas mluvící o jednotě, harmonii či přirozené hierarchii jako útok fašismu či totalitarismu? Je opravdu nutné umírat? Liberální poklesky Úskalí liberalismu Když se řekne liberální, vybaví se svobodný. Řekne-li se liberálně demokratický, pro mnohé to znamená ještě něco víc než svoboda, je to vláda lidu ve jménu svobody jedince, je to volnost a rovnost udělená lidem z lidu. Jakže, lid sám sobě má být dárcem svobody bez boje? Lid si hájí svoji svobodu v demokratických volbách proti sobě samému? Je navýsost podezřelé, když mocní tohoto světa křičí: Jsme svobodní, já, ty, on, my všichni na západě, a svobodní zůstaneme, pokud budeme dále bránit náš ideál svobody, naše vyspělé liberální hodnoty proti všem temným silám minulosti a východního fanatismu. Je krajně potměšilé, když diktátoři kážou svobodu ovládaným. Je neslýchaně lstivé, když bohatí bohatnou z koster námezdních robotníků a svůj majetek i moc nazývají výdobytkem či dokonce právem svobody. Něco nepravého, něco lživého se nese ze zatuchlých koutů naší globální vesničky ověnčené hesly liberalismu. Liberální mření Nikdy v historii neměl pojem svoboda tak špatný zvuk, jako má dnes. Nikdy nebyl nesen ústy tak bezpáteřních chamtivců a patolízalů moci, jako dnes. Nikdy nebylo slyšet tolik zženštilých vyvolávačů neřesti a obmyslné pop-kultury, jako dnes. Nikdy nebyl normou civilizovaného člověka plebejsky podřadný odpor ke všemu duchovnímu, vzdělanému a zbožnému tak, jako dnes. Nikdy nebyla úcta k pravdě a lidským ctnostem věcí posměchu, jako tomu je v dnešním západním světě zrajícím na univerzálních hodnotách svobody a demokracie. Jsme svědky morálního výprodeje člověka, zchytralosti zevlounů a lovců konzumních požitků. Z obrazovek televizorů na nás zprava i zleva civí cynický škleb politických tlustokožců, kteří ztratili poslední špetku svědomí i dobré míry ve splétání pavoučí sítě zákonů, jimiž se nás snaží znehybnit v ohradě politické korektnosti a individualisticky bezzubé lhostejnosti ke všemu, co nese označení věc veřejná. To vše ve jménu liberální demokracie a trhu otrocké práce, jako výdobytek moderní doby a jejího pokroku. Liberální stát volného trhu a směny lidské důstojnosti za příděly hmotných požitků představuje nejděsivější a nejrozkladnější podvod na touze člověka po svobodě v celých dějinách lidstva. Jeho dopad je tak zničující, že moderní člověk dokonce ztratil představu o tom, co to znamená být svobodný, žít nezávisle na cizí moci a dobývat si svůj chléb ze země, která je jeho domovem i vlastnictvím. Vědomí lidí o vlastním právu na svobodnou existenci bylo potlačeno tak zrůdným způsobem, že dnešní vazal moderního státu si svoji vlastní bídu a sklíčenost vykládá jako osobní selhání hodné sebeupálení. Namísto doutnajícího odporu nastoupilo sebemrskačství, namísto duchovní útěchy kněze se rozléhá vřískot kariérou posedlých nevěstek rovnoprávnosti bičujících své 7

8 mátožné muže výčitkami a pohrdáním za to, že dost neuspokojili žádosti jejich i jejich dětí. Syn ponižuje svého otce a žádá mzdu za svůj marnotratný život, matka za podpory soudů vydírá jeho otce přikázanými alimenty. Buďme poctiví alespoň ve chvíli smrti a netvařme se, že umíráme v blahobytu a sociálním smíru. Žádnou potupu nevyváží vybrané sousto cukrářského umění, žádný žalář neusmíří porobenou duši nápojem podávaným ve zlaté číši. Svobodu jsme nadobro ztratili. A nejen svobodu, ztratili jsme i sami sebe. Co přinesl světu liberalismus? Abychom si dokázali odpovědět, je třeba se ohlédnout zpět, osvěžit paměť a dopřát sluchu dobám, kdy člověku svoboda byla vším, kdy muž raději volil smrt, než život v otroctví. Byly to doby vlády aristokracie a moci bohů, země řízené hlavami panovníků, patricijských rodů, kteří za své dobro i zlo přinášené státu ručili toutéž hlavou, s níž kráčeli do boje za svým předsevzetím. Liberalismus z nich učinil kupce, nectné mamonáře skrývající se za zády lidsky podřadných loutek, těch politiků a stranických zastupitelů, kteří nám dnes určují existenční meze a sociální příděly. Tažení proti řádu a tradici Liberálně společenský ne-řád volného trhu ve svém vítězném tažení proti řádům a tradicím starého světa jednou pro vždy určil za majitele nového světa kořistnickou třídu zbohatlíků, jimž nic lidského není svaté. Liberální hospodářství otevřelo cestu bezohledným spekulantům, aby vyvlastnili půdu svobodných rolníků, aby zlikvidovali umění a živnosti nezávislých řemeslníků. Tak vznikl proletariát, ona armáda ubohých námezdních dělníků, jejichž neslýchaný otrocký úděl bylo třeba učinit snesitelný. Liberalismem nadřazení oligarchové proto uzavřeli dohodu s duchovní elitou, aby nevolníkům pod mocí jejich neomezeného soukromého kapitálu, bezzemkům a nemajetné chudině namluvili, že jsou pracující třídou, z jejíž přičinlivosti rozkvete lepší pokrokový svět bez fyzické dřiny a starosti o hmotné prostředky jejich potomků. Stačí jen, aby byli solidární k sobě navzájem a nesnažili se ničit soukromý majetek svých bohatých chlebodárců. Tak vznikl moderní sociální stát. Stát, jehož vrcholná forma globálního korporativismu a nadnárodního kapitálu učinila oligarchy vlastníky nejen výrobních zdrojů, ale i celých zemí, jejich přírodního bohatství a duší lidí, kteří v nich přebývají. Pokrytectví a lstivost mocných tohoto světa jde tak daleko, že v době, kdy žijící generace západního světa již ztratila paměť o svobodném duchu svých předků, neváhají manipulovat vědomí lidí tezemi, že liberální demokracie je to nejlepší, co dosud lidstvo vymyslelo, že svoboda člověka je garantována listinou základních práv jednotlivce a jeho svobodou slova, jako kdyby v minulosti opravdu svobodný člověk měřil vlastní svobodu psaným výnosem o tom, co je jeho právo a co ne, jako kdyby v minulosti svobodný muž vážil slova podle toho, co je mu dovoleno říci a co ne. Ach, jaká je ta naše svoboda! Nemáme vůbec nic z toho, co člověka činí svobodným. Nemáme vlastní půdu ani zem, která by byla našim výlučným domovem a vlastnictvím. Nemáme rodiny ani klany, pro něž by byl náš život stejně drahý, jako statečnost a čest jejich otců. Většina z nás nemá vlastní keř ani strom, z něhož bychom si mohli volně utrhnout plod, nemáme čistý pramen vody, z něhož bychom mohli napojit žíznivé tělo bez mrzkého poplatku. Zdarma a svobodně nevykonáme ani vlastní tělesnou potřebu. Jako občané liberálního státu jsme povinni tomuto státu odvádět daně a sociální pojistné za to, že vůbec dýcháme. Za všechno musíme platit penězi, a na to, abychom peníze dostali, musíme otročit v námezdních zaměstnaneckých poměrech, v nichž máme cizí mocí předepsáno, kdy musíme 8

9 pracovat, kdy máme vyměřen čas na odpočinek a jaký je náš nárok na přiměřené požitky z odvedené práce. Komunismus jako zrcadlo liberalismu Mírou veškeré hodnoty se stalo mínění lidu, zdání otrockých duší zmanipulovaných sdělovacími prostředky, reklamou a tržní nabídkou. Tento lid již přestal vychovávat své potomky k morálce a lidské hodnotě, přestal je učit tradicím, kultivovanosti, cti a vědění o tom, jaký život člověka je svobodný a jaký ne. Pouze zženštilá mysl propadlá subjektivní zaujatosti, marnivosti, individualistické ctižádosti a honbě za požitky chválí liberální stát za výživu sebe i svých dětí, za jeho příděly sociální péče a opičí starostlivost o potomky, za vymezení rovných a zákonem daných práv žen proti mužům, jako kdyby dříve rodina byla kolbištěm, v němž se řeší postavení otce, matky, rodičů a dětí rozhodčí mocí veřejného práva jako na rynku. Bůh suď, jak hluboko jsme to klesli, když dítě, žena i sexuální deviant volají po rovnoprávnosti. Jediné, v čem jsme si rovni, je právě a jen ten náš otrocký úděl. Když už mluvíme o rovnosti, s níž liberalismus získal podporu nejnižších vrstev, tak jako komunismus, který je jen vypjatým extrémem liberální nabubřelosti: Rovnost mezi lidmi, aby mělo vůbec smysl o ní mluvit, musí být nadiktována a udržována represivní mocí. Bez násilí a diktátu vyšší moci nemůže být dosaženo rovného postavení mezi lidmi, nikde, nikdy a v ničem. Rovnoprávnost všech se všemi vyžaduje kladivo na srážení vyčnívajících hlav. Skutečná rovnost v právech a v nárocích cti bývala výsadou vznešeného stavu. Leč není pochyb, liberální stát baží po rovném údělu svých otroků a je pro ni ochoten učinit vše, aby společenské líhně lidských zdrojů ve službě oligarchů oplývaly poddajností a smírem, aby matky rodily požehnané disponibilní zásoby pro budoucnost, nejlépe bez odbojného vlivu otců. Základní metodou nastolení takových rovnostářských poměrů je atomizace společnosti, zničení rodinných svazků, potření otcovské moci a podpora lidského odcizení ústící v beznadějnou osamělost individualizovaných jedinců. Jak je ten náš liberálně tržní svět technologicky vypiplaný, a přitom úplně k ničemu. Nemá smysl, abych tady mluvil o duchovním rozměru lidského bytí, o kultuře a lidské zkušenosti nesené věděním otců a jejich pamětlivým vedením. Nemá smysl, abych tady mluvil o lásce a lidskosti. Nikdo by mě stejně neposlouchal. Otrok není hoden takové ušlechtilosti, otrok nemá nárok na lásku, protože milovat dokáže jen člověk hrdý a svobodný. Je neskonale smutné, že lidská paměť je tak krátká a dokáže tam, kde je potlačeno dějinné chápání, vidět přítomný stav jako nutný, pokud může uspokojit přízemní potřeby a sklony člověka. Stačily pouhé tři generace vystavené lžím a potlačování kulturní tradice, aby liberální ideologie všeho druhu učinily z národa nekulturní stádo zvířat, z rodiny zápasnický rynk mužů a žen, ze svobody otrocký úděl, bez chápání souvislostí a myšlenky na změnu. Nevím, zda se ještě dočkám nového vzedmutí mysli, čerstvého proudu rozhánějícího stojaté vrstvy zkaženého vzduchu v této naší duchaprázdné kotlině. Pokud se ale přece jenom takový pohyb najde, bude muset být ryze konzervativní, duchovně více než sublimní, aby dokázal vstřebat nejhlouběji ponořené a lidskou nabubřelostí zakopané prameny moudrosti, posvátné texty mudrců ukrytých na věčnosti, ztracená mystéria vyššího vědění těkajícího z trosek dávných a zapomenutých dómů smíření, z utichlé řeči druidů, z útržků legend zavátých za Héraklovy sloupy, z kázání pohanských kněží, z věštných znamení starověkých bohů, z posvátných lesních zákoutí a prostranství, kde se již 9

10 dlouho schází pouze divoká zvěř, aby naplnila nitro živoucí energií přírody a věčným poznáním, jaké člověku moderní doby beznadějně uniká. Svoboda a moc Dějiny posledních staletí se vyznačují liberálním bojem za svobodu člověka. V tomto boji jde především o svobodu jedince, o jeho emancipaci proti všem silám, které se ho snaží omezit svoji mocí. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že prvotním nepřítelem pro liberalismus se stala moc sama o sobě. Celé plejády liberálních myslitelů řeší otázku antagonismu mezi svobodou a mocí. Cílem liberálního hnutí je demontáž jakékoliv moci. Výsledkem je současná destrukce moci a vznik civilizace, v níž bezmocný jedinec, jako základní element, jemuž je jakákoliv moc upírána, podléhá obludné moci moderního státu, kde moc konkrétních odpovědných jedinců je rozmělněna do anonymní moci institucí podléhajících stejně nelidskému právnímu řádu. Žádná lidská společnost se však neobejde bez organizující struktury moci, proto v pozadí liberální destrukce moci se otevřel zcela neomezený prostor pro plíživou moc oligarchie, její reálné despocie postavené na vlastnictví zdrojů a peněz, despocie, která nemá svého vládnoucího představitele, která nemá žádnou odpovědnost ani ohled k ovládanému jedinci, despocie bez jakékoliv kontroly a možnosti odporu, despocie skrytá za zády politických loutek zmanipulovaných penězi a zacházejících s populací bezmocných jedinců jako s bezduchým materiálem. Abychom pochopili význam i důsledek liberálních idejí svobody, je nutné se podívat, jakým způsobem se liberalismus postupně vypořádal s mocí ve jménu svobody jedince. Předliberální společnost se vyznačovala mnohovrstevným a více úrovňovým rozdělením moci orientované ke konkrétním jedincům či společenstvím. Přirozená mocenská struktura společenských vrstev, stavů a zájmových uskupení vytváří stejně přirozený řád hájený rozmanitou hierarchií autorit. Ve zdravé organické společnosti představují tyto autority záruku spravedlnosti a úcty k pravé hodnotě člověka. Postup liberální destrukce moci a kulturní hierarchie hodnot Liberalismus ve své nenávisti k libovolné moci si jako první vzal na mušku moc nejvyšších vládců. V prvé řadě šlo o svržení moci feudální, zrušení monarchie jako výrazu absolutní nesvobody. Snad nelze upírat této první snaze lidsky ospravedlnitelný účel, pokud si uvědomíme, že feudální systém moci, coby hegemonie trůnu a oltáře, představoval ve své době první patologický stav rozdělení moci v historii lidstva. První dualismus absolutní či universální moci šlechty a katolické církve proti křesťansky pokořenému zbytku populace není nic přirozeného. Vznik první sociální nesouměřitelnosti mezi feudály a poddanými je toho přesvědčivým důkazem. Nutno však poznamenat, že tento dualismus se stal předobrazem současného dualismu universalistické moci moderního státu a jeho stejně pokořených občanů. Rovněž sociální nesouměřitelnost mezi dnešními elitami a zbytkem populace je astronomická a nelze ji ničím ospravedlnit. 10

11 Ocitáme se v podobných feudálních poměrech jako za středověku, rozdíl je jen v tom, že bezmocní křesťané žili v pokoře duchovní před Bohem a existující mocí, která představovala výraz boží vůle. Podobnou pokorou však byli zavázáni i samotní vládci, jimž byla přiřknuta moc posvěcením, nikoliv jen z vůle jich samotných. Středověk nezlikvidoval docela stavovskou strukturu moci. Vedle nejvyšší a vládnoucí šlechty existovala i šlechta nižší, dále pak statkáři, cechovní mistři, měšťanské vrstvy a vposled i finančníci a obchodníci jako svobodné stavy. V moderním státě jde však o paušální pokoření jedince jako člověka, degradace jeho osobnosti z její lidské podstaty na materializovanou položku disponibilní zásoby k použití ve prospěch oligarchie. Tato nová šlechta se oproti minulým feudálům skrývá před zraky lidí za volným trhem a státními institucemi, v jejichž čele stojí politici, jako pomocné elity těchto oligarchů. Další obětí liberalismu se staly ony svobodné stavy disponující mocí hned po vládnoucích šlechtických rodech. Jejich likvidace byla dílem nastolení tzv. svobodného trhu a nástupu kapitalismu, který nepřiznal nikomu jinou cestu k moci, než kapitalistickou soutěž opřenou o individuální prospěch těch, kdo z této soutěže vyšli jako vítězové. Moc a bohatství patří schopnějším, vítězství silnějším. Pokrytectví liberalismu spočívá především v tom, že proti všem dosavadním snahám filosofů a humanitních myslitelů, jimž šlo především o člověka a jeho povznesení cestou péče o duši, se postavil primitivní zákon silnějšího odpovídající prvobytně pospolné společnosti. Z trhu se stala džungle a z člověka bezkulturní a všem civilizovaným výdobytkům odcizený tvor bez zastání, odkázaný na boj každého s každým, v němž vládne jen právo silnějšího. Jediným záchytným bodem se mu stal sociální stát a jeho almužny těm, kdo v tomto boji zůstali vzadu. Po výtce nutno poznamenat, že cílem liberalismu jako takového samozřejmě nebylo zotročení populace oligarchií, pouze zrušení moci jedinců zděděné jejich původem či příslušností k té či oné společenské vrstvě. Anonymní diktát oligarchie a otroctví námezdních sil je pouhým nutným důsledkem stavu, který jeho přičiněním vznikl. Jako poslední úroveň společenské moci přišla na řadu moc otcovská. Jejím zrušením se z rodiny stal trh sobeckých zájmů a boj každého s každým stejně jako v celé společnosti. Rozklad rodiny a jejích lidských a duchovních hodnot byl opět nutným důsledkem liberálního tažení proti moci jako společenskému zlu. Feminismus a zrůdné generové ideologie pouze dokonaly započaté dílo. Globální důsledky liberalismu v celé západní společnosti jsou zničující. V destrukci přirozené hierarchie moci se otevřela cesta finančním a podnikatelským elitám ke světovládě nad masami individualizovaných a bezmocných jedinců, cesta k nelidské tyranii peněz a kapitálu, pro niž nelze najít výstižnější jméno, než plutokracie. Pravda na pranýři Aby toho nebylo dost, liberalismus ve svém běsnění za svobodu jedince postavil na pranýř i samotnou pravdu, jako posledního tyrana, který brání vzniku svobodné společnosti bez autorit a moci všeho druhu, tedy i autorit duchovních či myšlenkových. Pravda a poznání se staly zosobněním moci jako takové. Ten, kdo zná pravdu a nazve ji jediným pravým poznáním a dobrem pro všechny, stává se automaticky tyranem. Proto liberální svět ve své postmoderní fázi rozhodl negativně a nekompromisně o pravdě obecně platné, totiž že neexistuje jediná pravda pro všechny, neexistuje 11

12 ani žádné objektivní poznání. Existují pouze pravdy subjektivní, mnohomluvné a poznání se omezuje na partikulární výpovědi, které si nemohou činit nárok na určení dobra v širším měřítku, než odpovídá omezené zájmové skupině či jednotlivci. Ideálem světa libertariánů se stala různorodost názoru i zaměření, tolerance ke všem myšlenkovým směrům, popření svrchovanosti každé ideje, otevřenost všem kulturám a vnitřnímu přesvědčení, zkrátka otevřená společnost bez kultury, bez morální jednoty a bez všeho, co z ní dělá člověku blízký a obranyschopný celek. V takové společnosti není opravdu těžké zmocnit se všech prostředků moci pár dobře organizovanými skupinami a mafiemi, jimž rozhodně není cizí vnitřní hierarchie moci, vše spojující morální síla a vůle k moci v celku, jemuž nelze většinou upřít rodově patriarchální charakter. Zcela logickým důsledkem liberální destrukce moci je uchopení pojmu demokracie, jako naprosto prázdné a paralyzující společenské organizace postavené na lži, klamu, pokrytectví a ideově i lidsky vyprázdněném dualismu globální moci ve formě byrokratizovaného právního státu a občanské bezmoci. Od neofeudalismu k organickým společenstvím Západní společnost má tendenci sama sebe vidět a tvářit se jako společnost demokratická a svobodná. Nic z toho ovšem není pravda ani v nejmenším. Demokracie se projevuje ne jako vláda lidu, ale svými nejčernějšími a nejošklivějšími stránkami, jakými jsou rovnostářství, podprůměrnost a intelektuální entropie. Svoboda jedince má výraz pouze v profánních sklonech člověka, v hédonismu, v konzumerismu a v potřebě uspokojováni nahodilých choutek té nejnižší kategorie. Skutečnou svobodu, existenční svobodu, jsme již dávno ztratili. Drtivá většina lidí žije v otrocké závislosti na sociálním státě a trhu práce. Do politiky a správy věcí obecně lidských nemá jedinec vůbec šanci zasáhnout, pokud se ještě vůbec najde někdo tak uvědomělý. Jsme svědky triumfu liberálně rovnostářské mentality nad jakoukoliv kulturní hierarchií hodnot i moci. Výsledkem je nihilismus, bezmoc a krize hodnot. Myšlení intelektuálů postmoderní doby ovládají naprosto prázdné a nic neřešící universalistické ideje humanismu. Představa, že do všech lidí světa vstoupí mírový a tolerantní stav mysli tím, že nějaké humanistické organizace je zaktivizují, aby se chytli za ruce a provolávali hesla o nenásilí, míru a univerzálních principech žití bez ohledu na původ, rasu, náboženství či přesvědčení, tak takové iniciativy jsou něčím horším a nebezpečnějším, než pouhou naivitou. Liberální koncept svobody vytrhl jedince ze zakotvení v celku, naordinoval mu individualismus, zbavil ho identity a odcizil vlastnímu původu. Žádné individuum nemůže být svobodné, pokud nespojí fundament vlastní svobody s mocí vyššího celku, který je schopen za svobodu jedinců nést záruky. Rozumí se pochopitelně celek, jehož je jedinec organickou součástí, nikoliv moderní stát, neřku-li nadnárodní instituce. Zatímco démos západní civilizace se rozpadá do atomizované masy mocensky i kulturně bezprizorních jedinců, jediná vrstva společnosti, která si zachovala stavovské sebevědomí a tvoří 12

13 organické a hierarchicky (patriarchálně) organizované společenství, získává postupně všechny materiální zdroje a mocenské páky k tomu, aby ovládla svět a ze zbytku populace učinila otroky. Zdá se, že z toho není východiska. Možnou cestou, a chtělo by se říci jedinou cestou, by byl návrat k přirozeným organickým společenstvím, v nichž se obnoví hierarchie moci v jejím stavovském uspořádání při existenci více mocenských vrstev a přirozených autorit. Zkrátka návrat k aristokratické úloze moci na všech úrovních lidského života. Tak chápali dobro a spravedlnost pro všechny myslitelé, filosofové a mudrci všech věků, dokud se nechopil zničujícího vlivu osvícenský liberalismus. Tuto ideologii plnou nepochopení, závisti a odporu k moci máme všichni tak zažranou v krvi, že bude opravdu těžké najít nějaký většinově přijatelný konsenzus pro společenskou obnovu. A muselo by se začít tam, kde přirozený řád moci padl jako poslední, v rodině, a to obnovením otcovské moci a povoláním muže zpět jako přirozené hlavy rodiny. Je zbytečné mlátit prázdnou slámu voláním po všeobecné bratrské spolupráci mezi lidmi sobě rovnými. Tak uvidíme, co nastane dřív, zda se pod vlivem stále živé touhy po rovnoprávné společnosti, po hledání systémů přímé demokracie či libertární utopie nakonec dočkáme nového světového řádu pod otrokářskou vládou neofeudálních elit, nebo se homo sapiens změní v homo liberalis. Aristokracie a dělba moci Svět je dílem Stvoření. Vše, co jest, je součástí tohoto stvoření, tedy i člověk. Řád stvoření je dán všemu, tedy i člověku. Jediným smysluplným poznáním pravdy a spravedlnosti je poznání řádu stvoření. Jediným kritériem spravedlnosti je stvoření samo. Nemá smysl zkoumat příčiny ani účel stvoření. Tyto otázky člověku nepřísluší. Tyto otázky přísluší pouze a jen hybateli stvoření světa, o němž víme pramálo a nikdy nebudeme vědět víc, než je dáno úlohou, která nám byla jeho záměrem přiřčena. Jediným pravým zákonem života je Zákon, jaký byl stanoven řádem stvoření, jinými slovy Přírodou či Bohem. Veškeré dění v přírodě je dáno dvěma základními pravidly. Příroda je aristokratická a principem stvoření je vývoj k síle a ušlechtilosti. Příroda miluje vše, co se utvořilo ke kráse a dokonalosti, miluje zdravé, silné a straní silným. Silným proto dopřává výhodu moci. Moc je odrazen ušlechtilosti a vznešenosti. Prvním přirozeným právem je proto právo silnějšího. Druhým pravidlem přírody je harmonie a rovnováha. Harmonie v přírodě může existovat pouze za podmínky rovnováhy moci. Proto stvoření samo v sobě přirozeně zahrnuje jednotu v mnohosti, podle moderní terminologie diverzibilitu. Diverzibilitu lze v jistém smyslu chápat jako dělbu moci. Nic v přírodě nesmí získat dominantní převahu, jinak by došlo ke zničení rozmanitých věcí, druhů a hodnot působením této dominantní moci. Zákon jednoty v mnohosti, či harmonie v rozmanitosti, přináší rozvoj Krásna, a krása je nejvyšší, ne-li jediný smysl stvoření. Život je krásný tím, že všechny síly se v něm vyrovnávají v rozmanité dělbě moci tak, aby nic z toho, co krásného život vytvořil, nemohlo být marnotratně zničeno. Společnost jako stvoření Lidská společnost je jistou formou stvoření, platí pro ni proto tytéž zákony, jako pro stvoření světa. Dvě základní pravidla pro ni proto mají výraz ve slovech: Aristokracie a dělba moci. Obě tyto kvality lidského života mají mnoho rozměrů vztaženým k mnoha složkám lidského prožívání v rovině 13

14 duchovní, materiální, emocionální, etické, estetické a další. Současná společnost ve svém materialistickém zaměření však řeší především otázku materiální existence, jejímž nositelem je výroba a směna, jinými slovy trh. Podívejme se proto na problematiku trhu očima stvoření. Zastánci volného trhu, nazveme je pravičáci, vidí jako hlavní zdroj hodnot neomezený rozvoj moci. Podle pravičáků není žádného důvodu k tomu, aby silní, schopní a snaživí byli jakkoliv omezováni vyšší mocí na své cestě k získání převahy tím, že svoji sílu použijí k ovládnutí trhu a k zisku, jenž jim zajišťuje bohatství a soukromé vlastnictví zdrojů. Naproti tomu zastánci sociální spravedlnosti, nazveme je levičáci, horují za to, aby vyšší moc nastolila rovnováhu tím, že mocným sebere jejich bohatství a přerozdělí je spravedlivě mezi ostatní lidi. Ona vyšší moc se nazývá stát. Výsledkem souboje pravičáků a levičáků je šedivý střed a existenciální úzkost nejistého sociálního smíru. Liberalismus ignoruje dělbu moci O co jde ve skutečnosti? Na jedné straně zde máme stále užší okruh mocných, kteří ovládají trh a nezřízeně bohatnou, na druhé straně stát, který ukrajuje hmotné výdobytky těm, kdo disponují nějakou silou, a přerozděluje je ostatním. Ptám se, je tím zajištěn zákon stvoření? Je učiněno zadost aristokracii a dělbě moci, neboli mocenské diverzitě? Odpověď zní: Nikoliv! Současný liberální trh zná pouze první pravidlo stvoření, a tím je právo silnějšího, svoboda moci a respekt k síle materiální převahy. Zcela pomíjí diverzitu moci. Zákon, který říká, že moc v organismu stvoření musí být rozdělena a vyvážena v rozmanitosti tak, aby výsledkem byla harmonie života a krásy, nuže tento zákon liberalismus zcela ignoruje. V lepším případě hlásá kulturní rozmanitost zájmů a cílů jednotlivců či skupin bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti vyvíjí rozložení mocenských sil ve společnosti. Odmítnutí jakékoliv moci libertariány je potom totéž, jako odmítnutí přirozené existence života vůbec. Takový postoj nemůže přinést nic dobrého. Odrazem přirozené organizace lidí je naopak konzervativní pohled na svět, který nevymýšlí racionální teze o lidské svobodě, ale snaží se nahlížet lidskou společnost z hlediska universálních principů stvoření a jeho božských zákonů, přičemž poznání těchto principů nachází ve zkušenosti a moudrosti celých generací předků. Falešný spor levice a pravice Abychom pochopili rozhodné Ne v odpovědi na výše položenou otázku, musíme si jasně uvědomit, co znamená postoj a snažení levičáků. Levice v moderním myšlení nezavádí mezi lidmi dělbu moci a mocenskou diverzitu jako protipól pravičáckého dopuštění selektivní moci oligarchie, ale pouze přerozděluje výdobytky této moci mezi bezmocné. A to není totéž! Ve svém důsledku tímto působením jen upevňuje mocenské elitářství pravičáků a jejich směřování k bipolární společnosti složené z hrstky mocných a masy otroků. Pokusme se tuto tezi vysvětlit: Organismus stvoření samozřejmě má své uplatnění i na volném trhu. Zdravý trh by se přirozeně mohl rozvíjet podle spravedlivých přírodních zákonů, pokud by se jednalo skutečně o svobodnou a ničím neomezenou soutěž. Svobodný trh, v němž by silní využívali sobecky své moci na úkor ostatních a nedbali by diverzity moci, by se sice vyvíjel k dominanci elitních oligarchů, pnutí mezi nimi a zbytkem ožebračené společnosti by však nutně vedlo ke vzpouře otroků, jejímž následkem by bylo násilné přerozdělení moci i bohatství. Pokud by po takové revoluci následoval stejný proces liberálně nezřízené bezohlednosti silných, následovala by revoluce další a další. Tak by se ve věčném koloběhu 14

15 násilí odvíjel lidský život. Proto naši dávnější předkové dospěli k rozumné regulaci trhu tím, že dbali o rovnovážný podíl na trhu stran svobodných stavů a o aristokratickou dělbu moci mezi nimi i uvnitř nich samých. Takové rozdělení nazýváme konzervativní, protože je postavené na zkušenosti a respektu ke stvoření, které není lidským dílem, ale dílem božským. Naproti tomu levičáci v liberálně tržním systému nepomáhají bezmocným, aby se sami mohli dobrat přiměřené moci, aby tak vznikla dělba moci na trhu a rovnováha, nýbrž tito levičáci pouze přerozdělují statky vzniklé z moci buržoazních elit mezi zotročené pracující, aby se nebouřili, aby měli přiměřený dostatek a přestali se starat o to, na čí straně je skutečná moc a nakolik je tato moc nespravedlivá z hlediska přirozených poměrů v organismu stvoření. Ve svém důsledku tak napomáhají nerovnováze moci a mocným k jejich neslýchanému bohatství. Ve skutečnosti přispívají k destrukci přirozeného organismu stvoření, k destrukci, která je vedena pomatenými ideologiemi sociální spravedlnosti jako protipól stejně pomatených ideologií liberální svobody jedince, volného trhu a práva silných dobývat si statků, bohatství a moci bez jakéhokoliv omezení. Není divu, že toto levičácké zmatení hodnot a pojmů se tak rozmáhá v západní společnosti a v celé Evropské unii. Současné mocenské elity dobře vědí, že jim právě levicové politické nazírání napomáhá udržet a rozmnožovat vlastní bohatství a moc na úkor ostatních. Nepochybujme o tom, že by světové elity vymýtily levičáctví ze světa, kdyby nevěděly, jak jim je ku prospěchu. Vedle chytře namíchaného guláše uvařeného z naivního přesvědčení pravičáků i levičáků v politice tak dosud nerušeně směřují ke světovládě bez nutného dílu odpovědnosti, jakou je třeba za takovou vládu nést. Naděje je v konzervatismu Je otázkou, jak dlouho je tato jednostrannost liberálního pojetí života udržitelná. Osobně soudím, že musí vést v budoucnosti ke krachu, protože zničí krásu lidského společenství v jeho hodnotách lidství, vzájemnosti a úcty ke všemu, co člověka zušlechťuje a nikoliv degraduje na bezduchou položku zásoby pro tržní směnu. Ten krach bude patrně velmi bolestný a zhoubný, protože liberálně nevyvážený trh ničí nejen člověka, ale také samotnou přírodu a stvoření v jeho podstatě. Vyšší princip stvoření to samozřejmě nemůže dopustit, proto ve výsledku raději zničí člověka jako lidský druh, než by se měl smířit s takovou mírou neúcty k Bohu a jeho zalíbení v kráse a harmonii. Ten, kdo dostatečně pochopil, co se s námi v tomto bláznivém světě děje, musí dospět k závěru, že onen pokrytecký a lidské vědomí manipulující liberální guláš nemá žádné ambice ani šanci dospět ke spravedlivým zákonům ve státě, a tudíž ani k pojetí lidských práv, která by znamenala lidskou důstojnost a svobodu, s výjimkou vyvolených. Současný právní stát je největší ranou na smyslu a hodnotě lidské existence v dějinách. Jedná se o čirou spekulaci postavenou na falešném pojetí svobody a rovnoprávnosti. Současný kapitalistický volný trh je největší fikcí a jeho obhajoba největším omylem, ne-li přímo lží, v nazírání přirozené dělby práce v celé historii lidstva. Podle mého názoru jedinou cestou nápravy je návrat k ryze konzervativnímu chápání lidského údělu a organizace společnosti. Toto chápání musí být o to konzervativnější, přidržet se o to více zkušenosti předků a o to více ctít Boha, o co se liberální racionalismus odchýlil od ověřené tradice, o co překotněji a bezhlavěji směřuje za pokrokem a o co svévolněji chce budovat novou sekulární společnost bez přirozených autorit a bez bohabojného respektu ke Stvoření. Pojem či vnitřně rozporuplné slovní spojení liberálně konzervativní postoj dnešních politických stran potom už 15

16 nevyjadřuje ani nechutný guláš levého a pravého pohledu na trhový systém kapitalismu, nýbrž vyjadřuje dokonalý podfuk, jímž se má rozmělnit schopnost lidí pochopit pravou podstatu věcí. Triumf kupců a jeho genealogie Ekonomie Historie matka moudrosti, praví staré přísloví. Přesto byla historie v posledních staletích vykládána těmi nejroztodivnějšími interpretacemi, jaké se mohou zrodit jen v hlavách pokryteckých ideologů. Podle nich bylo kolo dějin roztáčeno pomyslným vývojem od přežitých forem lidské organizace k pokročilejším a dokonalejším. Jen tak mohl vzniknout dojem, že současný socialisticko-kapitalistický svět s jeho demokratickými státy je přirozeným vrcholem lidského pokroku. Kritický pohled na význam kupců v historii však ukazuje, nakolik je tento vývoj výsledkem nízkých a vpravdě neušlechtilých zájmů vrstev, pro něž nic z lidské kulturnosti a důstojnosti není svaté. Pokusím se o takový kritický rozbor, i když dopředu vím, že zde nemohu předložit vyčerpávající studii plnou faktů a odkazů k historickým pramenům. Věřím, že každý čtenář má dostatek dostupných zdrojů k tomu, aby si mé teze mohl ověřit samostatným studiem. Význam kupců začíná teprve ve druhém tisíciletí našeho letopočtu. Od 12. století se vzmáhají města středověku. Páteří jejich rozvoje jsou řemeslné cechy a především obchod, jehož zástupci se dostávají do klíčových pozic radních, či konšelů. Vzniká nám v té době nejvíce bohatnoucí vrstva obyvatel kupci. Fakt, že právě bohatí kupci, čili oligarchové, se stávají vládnoucí silou městských aglomerací a později i městských států, je první předzvěst onoho pokroku, který vyvrcholil současnou civilizací. Městské státy starého Řecka ještě pod vavříny kupců nevzkvétaly, nýbrž měly v čele své úctyhodné patricijské rody, které se zasloužili o stát nikoliv kupectvím a špinavými penězi, ale vítězným vedením společnosti v dobách nejtěžších, v bojích o nezávislost, prosperitu a územní samostatnost. Na počátku druhého tisíciletí to však kupci ještě neměli tak snadné. Dopravní cesty byly nejisté a riziko veliké. Největší rozmach kupcům v Evropě přinesly křižácké války. Na zásobování a zázemí mnoha křižáckých výprav tehdejší aristokracie do svaté země nevídaně zbohatly například města v Itálii. Patří mezi ně Janov a především Benátky. Na kostrách křižáků italští, ale i jiní evropští kupci, vytvořili zlatonosné obchodní cesty mezi západem a východem, jejichž prostřednictvím a s obrovskými zisky zásobovali Evropu hedvábím, kořením, novými surovinami a výrobky z drahých kovů. V Německu vznikaly první obchodní společnosti, které vyústily v celý kartel hanzovních měst ovládající většinu obchodní směny odehrávající se po moři. Podobné kupecké společnosti již ve 14. století ovládaly velkoobchod po celé Evropě a kupci v nich zapojení se stávali bohatší, než samotná feudální šlechta. Aristokratická omezení Středověký kupec ovšem nebyl suverénním pánem ani dobyvatelem nějakého konkrétního území. Činnost kupců měly pod kontrolou dvě velké síly: Světská a církevní moc. Církev ještě na začátku druhé poloviny našeho věku hřímala od oltářů, že kupčení a kupecká morálka se nelíbí Bohu. Kupci museli projevit vysokou míru štědrosti a obětavosti vůči církevní moci, aby mohli před ní obstát. Na druhé straně byli feudální pánové a knížata, kteří kupcům kladli mnoho překážek v jejich rozletu. Celní a daňové zatížení kupců bylo tak veliké, že velkoobchodníci postupně přecházeli z kratších a výhodnějších pozemních cest na mnohem rizikovější, avšak poplatky nezatíženou, námořní dopravu. 16

17 V souvislosti s námořními cestami byli nuceni vyvinout i účinný bankovní a pojistný systém, jímž se tato rizika snižovala. Přesto feudální moc byla zdrojem jejich nejvyšších příjmů. Zisky obchodníkům přinášely především války. Z této okolnosti se kupci poučili a s velkým úspěchem jí využili v moderní době, kdy jim už nestálo v cestě vůbec nic. To ale předbíháme. V každém případě feudální pán ve středověku znamenal pro kupce existenci velmi vrtkavou. Samozřejmě v období válek potřeboval feudál kupce pro zabezpečení vojsk a celého týlu, tudíž byl ochoten zaplatit za zboží vysokou cenu. Na druhou stranu potřeboval peníze, které si půjčoval zase od kupců, z nichž se postupně vyvíjeli bankéři. Návratnost takových úvěrů byla ovšem krajně nejistá, pokud se panovník zadlužil tak, že nebyl schopen úvěry splácet. K tomu dvorní etiketa kupcům přisuzovala podřízenou roli jak ve společnosti, tak před Bohem. Co si takový kupec mohl vzít na mocném panovníkovi? Příkladem budiž bankovní kartel rodu Medicejských z Florencie. Za posledního z představitelů tohoto finančního a obchodního obra je považován Lorenzo Medici. Jeho štědrost věnovaná na oltář florentské krásy a přízně duchovních, především však nedobytné pohledávky od evropských panovníků, nakonec přivedly bankovní síť Medicejů ke krachu. Podobně neslavný osud stihl i bankovní ústav německého kupce Jacoba Fuggera, kterému Habsburkové dlužili 4,5 mil. zlatých, přičemž celkové jmění Fuggerovy banky činilo 5,5 mil. zlatých. Banka zkrachovala v 17. století vlivem nedobytných pohledávek u šlechtických rodů. V té době již bankéři půjčují i aristokratům na úroky až 20%, přestože ještě před pár stoletími taková lichva byla zakázána a tolerována pouze židům na okraji společnosti. Označení nepřítele Sečteno a podtrženo, feudální moc a křesťanská církev se staly trnem v oku kupcům celé předkapitalistické éry. Kupci se nacházeli v dvojích kleštích, jež jim bránily v neomezeném mamonu. Velice záhy proto pochopili, že aristokracie a křesťanská duchovnost jsou jejich úhlavními nepřáteli. Bylo nutné se jich zbavit stůj co stůj. Od vrcholu feudální éry proto nemyslí na nic jiného. Pád Benátské republiky, coby největšího státně organizovaného kupeckého impéria té doby a postupně zničeného nadřazeností evropské aristokracie, jim byl jen utvrzujícím argumentem. To ani nemluvím o osvícené moci jistého skvostného sultána z Osmanské říše, který evropským kupcům jednoduše vysušil zdroje kupících se zlaťáků tím, že jim odmítl tolerovat kontrolu nad východními obchodními cestami. K tomu všemu byly tehdejší dobývání Nového světa a bezohlednost španělských conquistadorů pro naše kupce velkou inspirací. Nikde jinde si nemohli ověřit, jak snadné je vykořisťovat mocensky neorganizovanou lidskou masu, než při neurvalém způsobu zotročení indiánů v Jižní Americe. Stačí jen potřebná dávka bezohlednosti a pohrdání tím, co se nazve nižší rasa či žebrácká lůza. Stejně tak Amerika jako taková, její ústava a hodnoty, proto dnes představuje důsledek velkého tažení kupců z pozdně feudální doby, kdy se na celém americkém kontinentu utvářely mocenské struktury emigrantů z řad nejméně vzdělaných a nejméně ušlechtilých představitelů evropské populace, jichž se Evropa potřebovala zbavit. Byli to většinou dobrodruzi, násilníci, zločinci unikající před spravedlností, bezohlední pacholci a spekulanti toho nejhrubšího zrna. Na takovém vzorku společnosti si kupci ověřili metody, jak se oprostit od svých přirozených nepřátel a připravit si svůj 17

18 světodějný triumf v podobě moderních států a kapitalistické společnosti. Zde se poučili, jakými ideologickými i nerudnými praktikami mohou ovládnout společnost, zajistit si neomezený přístup k přírodním zdrojům a nastolit vládu peněz pod vlastní kontrolou s využitím lichvy, přivlastnění si výdobytků technického pokroku a kupeckého mamonu. Podvratná strategie Vrcholný středověk a silná feudální moc připravily kupce v Evropě o možnost mít konkurující vlastní armádu. Takovou například disponovala Benátská republika, Janov či Florencie v době rozdrobené moci raně feudálních knížectví. Omezování těchto městských a kupeckých států nastupujícími Francouzskými a Španělskými vládci ukázalo, že jediná dostupná cesta ke svržení aristokratů je vnitřní rozklad opřený o vhodně podpořená povstání nespokojených třetích stavů, jinými slovy socialistická revoluce. Proti aristokratické nadřazenosti nepomáhaly ani intriky. Všechny pokusy diplomaticky či jinak zasáhnout do aristokratických vrstev vlastními lidmi se minuly úspěchem. (Příkladem může být francouzské spiknutí vedené starším cechu kupeckého Etiennem Marcelem, který chtěl dát kolem roku 1356 zavraždit následníka trůnu Karla V.) Kupec prostě za všech okolností zůstane kupcem, i kdyby byl sebebohatší. Vznešenost a aristokratický duch mu vždy budou cizí. Kupci proto v pozdním feudalismu neváhají podpořit ideály francouzského osvícenství, aby se pokusili o mocenský převrat. Od 17. století již ovládali ekonomický rozvoj Evropy velké obchodní společnosti a buržoazie byla na vzestupu. Sebevědomí a ambice kupců se proto dotýkaly nebes. Například holandská společnost V.O.C se sídlem na Amsterodamské burze a vlastnící monopol na dovoz zboží z Indie si dokonce vymohla právo na budování vojenských pevností a udržování vojenského kontingentu pro ochranu svých obchodních cest a zájmů. Nic z toho však kupcům nestačilo. Ideologická fronta Osvícenská filosofie emancipovala lidského jedince a jeho schopnost chopit se svých vlastních možností poznání, rozumu a ovládnutí hmoty ve prospěch individuálního štěstí. Směřovala tak proti hierarchii tehdejších rozvinutých monarchií a hrála kupcům do noty. Voltaire napsal: Obchod pozvedl životní úroveň Angličanů a přispěl k jejich větší svobodě, a tato svoboda zase podpořila obchod. Uctil tak princip budoucího moderního státu, jehož hybnou silou jsou právě kupci. Viděno ovšem z místa jeho dobře zavedeného statku a opojení oblibou vysokých vrstev. Těžko z takového pohledu mohl prozkoumat, že zdrojem bohatství Anglie nebyla poctivá obchodní směna. Pouhým kupčením žádné hodnoty nevznikají. Kapitál tekl do Anglie díky krutému vykořisťování kolonií. Kupci kšeftovali s otroky a směňovali levně získané suroviny ze zemí třetího světa za technicky pokročilé výrobky svých manufaktur, kde zaměstnávali za bídnou mzdu anglické bezzemky a bezdomovce okradené a zbídačelé zženštilými panovníky. (Jindřich VIII. je nenapravitelný milovník žen a pro své sexuální vášně zpronevěřil majetek církve v celé Anglii. Generálem královských vojsk jeho dcery Alžběty I. je okouzlující pirát Francis Drake, s nímž se Alžběta dělí o lup. Královna holduje přepychu, má obdiv k bohatství a je tudíž s kupci jedna ruka. Svoji žensky rozháranou moc udržuje policejním terorem. Pro alžbětinskou Anglii 16. století byl nuzák méně než otrok a stát mu přikazoval pracovat v manufakturách za mzdu nehodnou k uživení zvířete.) Již letmým pohledem do historie zrodu kapitalismu lze vysledovat, že vlajkovou lodí této veskrze nelidské a nedůstojné verze organizace moci v lidské společnosti byla právě anglofonní evropská 18

19 populace kupců, která postrádala helénské kulturní cítění i hlubokou křesťanskou duchovní tradici. Jako jediný ostrovní stát Evropy, navíc pod vlivem Vikingů (podobně jako Dánské království), si Anglie vyvinula i mnohoznačný jazyk, jímž lze chápat svět pouze subjektivně, materialisticky a bez hlubšího pochopení skrytých významů a pojmů, jež ozřejmují duchovní řád světa i lidství. (Mimochodem anglický jazyk převládající jako ústřední jazyk amerického impéria významně podporuje současné materialistické myšlení západní civilizace.) Feudálové 18. století ovšem uchopili myšlenky osvícenství po svém. Stali se sami osvícenými vládci a posilovali absolutismus své moci na úkor církve i kupců. Ideály rozumu a pokroku byly pro šlechtu záminkou k potlačení významu náboženství a ideologickým nástrojem k získání kontroly nad katolickou církví. Bohužel, tato jejich mocenská řevnivost a nedocenění rovnováhy moci světské a duchovní nakonec vedly je samotné k tragickému pádu. Kupci po té, co si nové Evropské monarchie vybudovaly silné armády z jejich zlata, obrátili pozornost k lidu. Osvícenství skýtalo velkou příležitost k tomu, aby získali trumf ve strategii zneužití lidových mas. Tak vzplála Velká Francouzská revoluce, která sice ještě neznamenala úplný konec starých pořádků, ale kupci se při ní mnoho naučili a mnoho moci získali na svoji stranu. Manipulace mas Pro pochopení sil, jež motivovaly revoluční situaci v Paříži, stojí za to uvést, že ještě dlouho před revolučním útokem na Bastillu vstoupil do velké politiky bankéř Jacques Necker, jako ministr financí Francouzského království. Roku 1781 zveřejnil královský rozpočet, značně zveličený, jen pro to, aby pobouřil veřejné mínění. Svým dovedným a mlhavým působením ve funkci si získal takovou náklonnost Pařížanů, že zpráva o jeho odvolání z funkce dne 12. července 1789 se stala příslovečnou revoluční rozbuškou. O dva dny později vzal lid útokem Bastillu. 14. září 1791 byla vyhlášena revoluční ústava a Deklarace lidských a občanských práv. Jaké jsou její ideové pilíře? Říká se v ní, že přirozeným a nedotknutelným lidským právem je svoboda (bez přívlastku prázdný pojem), rovnost před zákonem (proti aristokratickým privilegiím), svoboda vyznání (proti katolické církvi), právo na bezpečnost a právo na soukromé vlastnictví. Z uvedeného výčtu lze dovodit, o co kupcům v tomto převratu skutečně šlo. Muselo být pro ně velmi pokořující, když je král Ludvík XVI. nevpustil na svolané zasedání generálních stavů, coby zástupce třetího stavu, po té, co se prohlásili za Národní shromáždění a Státní majestát. (Za pozornost stojí, že silovou podporu Národnímu shromáždění plnila Národní garda sestavená ve jménu chudých Pařížanů, která původně nesla název Buržoazní garda a teprve následně byla prozíravě přejmenována na Národní.) Ukradená revoluce Pro kupce zařazené vedle chudých vrstev do třetího stavu byl hlavní problém nerovnost původu a společenského postavení, nestejná práva a daně s privilegovanými stavy a duchovní panství církve, které nepřálo lichvě a obchodním spekulacím. Co jim však leželo nejvíce na srdci, bylo odhodlání udělat vše pro to, aby nadále nepřicházeli o nic ze svých zisků a majetku z vůle privilegované moci. (Velkou inspirací a morální oporou jim byl vítězný boj jejich transatlantických soudruhů za nezávislost v amerických koloniích a triumf svobody podnikání v USA, jež významně svými prostředky podporovali.) 19

20 Přední klausule nového zákona vzešlého z Deklarace lidských práv proto zajišťovaly: Právo potomků na stejnou část dědictví, volnou tvorbu cen a ochranu podmínek podnikavého ducha jednotlivců. Prvním revolučním a osvíceným počinem Národního shromáždění byla konfiskace majetku církve zákonem vyhlášeným 2. listopadu 1789, krátce po pádu Bastilly. Jejím účelem bylo rychlé vyrovnání obrovského státního dluhu. Kdo byl věřitelem, o tom není třeba spekulovat. Zajímavé pouze je, že kupci ve prospěch svých nedobytných pohledávek nepostihli šlechtu, nýbrž církev. Pokud tím chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou, projevili znovu nezřízenou chamtivost, která se jim následně vymstila. Není ovšem vyloučeno, že cítili solidární ohled ke svým bratrům baronům, jimž se podařilo přidružit se ke šlechtickému stavu, byť s nejnižším privilegovaným postavením. Vydané asignáty (poukázky na církevní majetek) rychle ztrácely cenu i důvěryhodnost, málokdo byl ochoten investovat do církevních držav a nemovitostí, navíc si revoluční Konvent popudil venkovské obyvatelstvo svým nepřátelským postojem vůči církvi. Vesničané viděli nepřítele ve feudálních pánech, jimž byli poddáni, a proti nimž v počátcích revoluce také hrubě povstali, nikoli v církvi. Duchovní církve jim byli často útočištěm plným zastání. Tak si revoluce bezděky přivodila vnitřní odboj (např. povstání ve Vendeé) a občanskou válku, která se následně utopila v teroru a krvi. Proti takovým následkům již kupci nic nepodnikli, zvláště po té, co se moci chopil Robespierré a Jakobíni, jejichž záměrem bylo vytvoření demokratické společnosti drobných vlastníků a obecného blaha. Rozdělit se o svůj majetek s ostatními, o to kupci rozhodně nestáli. Normalizace Po šesti letech násilí a chaosu se revoluční vláda Konventu mění na republikánské Direktorium, které přenechává veřejnou správu v rukách finanční aristokracie a postupně ustupuje od všeobecných práv ve prospěch svobody kupců a moci buržoazie. Hospodářství přestává být řízeno státem, kupci mají volnou ruku a volný pohyb cen (směrem nahoru) postupně zbídačuje chudé obyvatelstvo. Z původních poddaných, o něž se jejich aristokratický pán více či méně staral, se stávají otroci práce, podobně jako z černochů či indiánů v koloniích. Rozmáhají se burzovní spekulace, hazard, hýřivý a nemravný způsob života. Chudina se bouří a objevují se první komunističtí intelektuálové. Je proto nyní na kupcích, aby udělali nový pořádek. Direktorium povolává Napoleona Bonaparte na ochranu republiky před vnitřním i vnějším nepřítelem. Ten po vykradení Itálie a po návratu z egyptského tažení rozhání Radu pětiset, coby demokratický vládní orgán, a činí konec rovnostářské frašky. Vytváří mocenskou strukturu podle vzoru starověké Římské republiky: Dva konsulové volení senátem, jenž představuje zákonodárný orgán složený z nové buržoazní aristokracie a pečlivě vybraných tribunů lidu. Sám se nechá prohlásit za diktátora (nejvyšší konsul). Nuže, tento uměle sestavený aristokratický režim, stejně jako onen římský, nutně skončí císařstvím, jehož následný pád znovu kupce odsouvá na druhou kolej. Poučení z revolučního vývoje Čemu se kupci v této revoluční epizodě dějin naučili? Vedle chyb, jakých se bezesporu dopustili, si velice živě ověřili, jak snadno se demokracie a vláda lidu zvrhává v nesmiřitelný teror, nakolik je ideál rovnosti mezi lidmi prázdný pojem. V lidech převládají špatné instinkty na úkor těch dobrých. Každý člověk chce získat moc, každý by se chtěl stát diktátorem, kdyby mohl, a skutečně velmi vzácní jsou lidé, kteří by nebyli ochotni obětovat blaho všech z důvodu zabezpečení jejich vlastního blahobytu. Tudíž nejlepších výsledků při vládnutí je dosaženo pomocí násilí a zastrašování, a ne akademickými diskusemi. Socialistická revoluce je nástroj, který dokáže úspěšně bořit dosud přirozené poměry mezi 20