Informační časopis 17 ř íjen 2012

Transkript

1 Junák svaz skautů a skautek ČR, středisko Hlinsko v y d á v á Informační časopis 17 ř íjen 2012 Obsah Úvodní slovo 1 Sportovní odpoledne 1-2 Vzpomínky na Německo I. 2-5 Ú v o d n í slovo Velice se omlouváme za zpoždění, ale z důvodu nekonečného čekání články, kterých jsem se stejně stále nedočkala, časopis vypouštíme teprve teď. Pokud se zbylé články ke mně dostanou, vyjdou v příštím čísle. Teď tedy jen takhle. Příjemné počtení. Buzola Sportovní odpoledne ( ) Dne 7. září se konalo sportovní odpoledne pro veřejnost. Sešlo se nás tu tak kolem dvaceti z našeho střediska, ale objevilo se i několik nových tváří hlavně z řad menších dětí. Nejprve jsme si nahrávali s lakroskou a tenisákem (lakros je původně indiánská hra), potom nám Janinka vysvětlila pravidla a konečně jsme se dali do hry. Sice byl míček většinou na zemi, ale i tak si myslím, že nám to do začátku docela šlo. :) Menší děti hrály různé hry s Barčou a my jsme zatím mohli soutěžit. Soutěžilo se ve skákání do písku nebo běhání. My větší jsme běhali 60 nebo 100 metrů, a když jsme se vystřídali, tak menší děti běhaly 20 metrů a také si zaskákaly. Potom jsme ještě mohli hrát přehazovanou, volejbal, vybiku či znovu lakros. Asi kolem šesté bylo vyhlášení. Každý dostal bonbon a ti, co se umístili do 3. místa, dostali diplom a nějakou tu sladkost. ;) Menší děti se potom rozešly domů a kdo mohl zůstat, pomohl vedoucím sbalit poklidit a sbalit stan. Odpoledne jsem si užila, jen škoda že nepřišlo víc nových dětí a nezasportovaly si s námi. Nechápu, proč pořád sedí u televize nebo u počítače a nepřijdou se alespoň jedno odpoledne zahejbat jako my ostatní. :) Sportovní akci přiblížila Lea 1

2 Lakros: v pozadí menší sportovci s Barčou (foto: Janinka) Vzpomínky na Heidelberg, Rottenburg a německý tábor Heidelberg již několik let figuroval na seznamu německých měst, která bych rád navštívil. Koncem letošního července jsem si své přání splnil. Cestou z Anglie na tábor do Německa jsem se v Heidelbergu zdržel skoro celý den. Počasí mi v časných ranních hodinách příliš nepřálo. Silný déšť mě možná na hodinu uvěznil pod stříškou zastávky místní MHD. Sotva déšť trochu polevil, vydal jsem se s těžkou krosnou na zádech ospalými ulicemi města vstříc k bývalému sídlu falckých kurfiřtů (včetně českého zimního krále Fridricha Falckého), jež se majestátně vyjímá nad řekou Neckar. Zastavil jsem se v kostele svatého Ducha, v jehož útrobách se nalézá náhrobek Ruprechta Falckého a jeho manželky Alžběty. Ruprecht korunoval svoji politickou kariéru ziskem hodnosti krále Svaté říše římské, v níž roku 1400 vystřídal sesazeného českého krále Václava IV. Náhrobky ostatních kurfiřtů byly bohužel zničeny ve válečné vřavě na konci 17. století. Další salvy dešťových kapek mne opět zahnaly pod zastřešenou autobusovou zastávku. Po zhruba půlhodinovém čekání jsem vyrazil na procházku podél Neckaru a brzy poté se začal sápat do kopce směrem k honosnému zámku, jenž je považován za jednu z nejvýznamnějších renesančních staveb v Německu. Nejdříve se zdálo, že mě pokladní na prohlídku vůbec nepustí kvůli objemné krosně, ale nakonec jsem si ji mohl nechat položenou na chodbě před vstupem do sálu s modely heidelberského zámku. Investice do zvýšení mé kulturně-historické gramot- 2

3 Renesanční perla Heidelbergu nad řekou Neckar. nosti ve výši devět eur, které jsem zaplatil za prohlídku s průvodcem, se rozhodně vyplatila. Dolů do města jsem se mohl svézt lanovkou. Před další přeháňkou jsem se uchýlil do kostela svatého Ducha, v němž se zrovna odehrávala zkouška chrámového sboru. Po této nečekané kulturní vložce jsem se přesunul zpět k nádraží, odkud jsem se vydal vlakem na jih do Rottenburgu. Ve Stuttgartu jsem se shledal s Adamem, Radkem, Michalem a Dominikem, čímž jsem zkompletoval delegaci našeho střediska mířící na mezinárodní tábor organizace VCP Württemberg. Dominika jsem se zeptal, zda před odjezdem kontaktoval rodinu, u které bude před táborem bydlet, a zda se na něj těší. Kdo by se netěšil? odpověděl sebevědomě. V Rottenburgu nás očekávali zástupci našeho německého partnerského střediska, kteří si nás po vřelém přivítání rozebrali do rodin. Snažil jsem se mluvit se svými hostiteli německy, ale moc mi to nešlo. Po dlouhém pobytu v Anglii mi naskakovala anglická slovní zásoba rychleji než německá. Zejména během prvních dnů jsem poměrně často prokládal německé věty anglickými výrazy. Den po našem příjezdu byl vyhrazen na výlety s hostitelskými rodinami. Radek, Michal a Bonifác vyrazili společně s Mirou, Corneliem a Lenou do Tübingenu, kde se projeli po Neckaru na lodičkách. Já a Adam jsme se podívali na romantický hrad Lichtenstein, který byl vybudován v 19. století na vrcholku vysoké skály. Každý z nás ovšem cestoval po vlastní ose se svojí rodinou. Večer jsme se pak všichni sešli pod rozhlednou, jež se tyčí na kopci nad Rottenburgem. Kladl jsem Adamovi na srdce, aby nezapomněl vzít ukulele, jelikož podobná sešlost, která se uskutečnila při naší první návštěvě Rottenburgu před čtyřmi lety, byla okořeněna rytmy českých a německých písniček. Tentokrát na zpívání bohužel nedošlo. 3

4 Následující ráno jsme se těšili na výlet k Bodamskému jezeru. Cesta sice trvala několik hodin, radost nám však nezkazila. S Radkem a Adamem jsme si krátili čas kvaziintelektuálními hříčkami. V jednom z přípojných vlaků se nás snažil humornými historkami rozveselit postarší muž, jehož silnému švábskému dialektu jsme však rozuměli pramálo. Adamovi, jenž seděl naproti vtipálkovi, nezbývalo než přikyvovat a smát se, kdykoliv vytušil nějakou pointu. V cílové stanici Uhldingen- Mühlhofen jsme vyhledali muzeum postavené zčásti na kůlech. Jedná se o rekonstrukci osídlení z doby kamenné a doby bronzové. Virtuálně jsme se tak vrátili na časové přímce o několik tisíc let zpátky do světa dávných rolníků, rybářů a odlévačů bronzu. Prohlídka archeoparku na břehu Bodamského jezera byla neobyčejně zajímavá, proto jsem docela litoval, že jsme na ni neměli více času. Před návratem do Rottenburgu jsme si ještě zaplavali v Bodamském jezeře a s vypůjčeným míčem si zahráli plážový volejbal. Při zpáteční cestě Dominik usnul ve vlaku a málem zapomněl vystoupit. Poslední den před odjezdem na tábor se konala prohlídka Rottenburgu se zasvěceným výkladem hlavní vedoucí místního střediska, kterou skauti oslovují Aki. Zavedla nás ke dvěma ze tří soch svatého Jana Nepomuckého a poukázala na společné dějiny Rottenburgu a českých zemí (rottenburské panství určitou dobu náleželo k teritoriím rakouských Habsburků). U pozůstatků římského osídlení nám Aki vylíčila historii města od doby římské až po středověk. Před biskupským sídlem se její vyprávění točilo kolem vzdoru rottenburského biskupa v období po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Poučná procházka byla zakončena u kašny na hlavním náměstí focením pro místní noviny. Odtud jsme se přesunuli do nedaleké radnice, kde k nám v zasedací místnosti promluvil místostarosta města. Když uzavřel svůj oficiální proslov, který jsem se pokoušel tlumočit do češtiny, předali jsme mu s Adamem knihu o Hlinsku a prohodili s ním několik slov. Poté si nás odchytla místní mladá novinářka a položila nám několik otázek. Setkání se zástupcem starosty jsme zakončili pořízením společné fotografie. Když jsme opustili budovu radnice, zamířili jsme na oběd do restaurace, kde jsme si pochutnali na švábských specialitách. S Adamem, Manuelem, Felixem a Haikem jsme se po obědě vydali na výlet do Tübingenu. V tomto překrásném univerzitním městě naše skupina nejprve vystoupala na vyhlídkovou věž pozdně středověkého kostela u svatého Jiří. V prostoru za oltářem jsme si potom prohlédli náhrobky württemberských pánů. Následoval přesun k nádherně zdobené radnici a prohlídka poutního kostela svatého Jakuba, který se nachází na trase známé cesty směřující do Santiaga de Compostela. Poslední zastávkou našeho výletu bylo nádvoří zámku Hohentübingen. Večer se uskutečnilo slavnostní zakončení pobytu v rodinách. Na plánovanou 4

5 evangelickou bohoslužbu jsme se snažili pozvat českou rodačku paní Ducháčkovou, s níž jsme se seznámili před čtyřmi lety. V telefonním seznamu jsme sice našli jméno Ducháček, ale telefon nám bohužel nikdo nezvedal. Po bohoslužbě bylo na programu promítání fotek, seznamovací hry a večeře. Ty jo, tady sou hrozně hodný lidi, řekl mi v průběhu večera Radek, který se předchozích hlinecko-rottenburských partnerských projektů neúčastnil a náš pobyt v hostitelských rodinách na něj udělal mimořádně pozitivní dojem. Když jsme dojedli, Aki nám slavnostně předala nějaké svoje publikace o Rottenburgu a věnovala každému z nás střediskovou mikinu rottenburských skautů. Nato jsem pronesl děkovnou řeč, v níž jsem vyjevil přání, aby naše spolupráce pokračovala i v dalších letech. Zmínil jsem rovněž Radkovo neskrývané nadšení z dosavadního průběhu našeho letošního setkání. Ve středu 1. srpna ráno jsme na rottenburském nádraží vytvořili nevzhlednou hromadu z našich zavazadel. Před odjezdem vlaku jsem ještě stihl babičce poslat pohled z Heidelbergu. Cesta byla opět docela dlouhá a neobešla se bez přestupů. Leckdo ve vlaku pospával. Z Memmingenu na konečnou zastávku Legau jsme dojeli autobusem. Odtud jsme šli zhruba jeden kilometr pěšky do našeho tábořiště. Tam každý vyfasoval zelený či červený nesnímatelný náramek. Za velkého horka jsme se pak pustili do stavby velkých černých německých stanů, což nám zabralo skoro celý den. Na jeden ze stožárů jsme vztyčili českou vlajku úctyhodných rozměrů. Máte pěknou malou vlajku, posmívali se nám Izraelci. My jsme větší nenašli, odvětil jsem duchapřítomně. Vlajku srovnatelné velikosti s tou naší později vybalili i Švédi. Večer jsme na pódiu za táborem shlédli zahajovací ceremoniál. Sešli se tam všichni účastníci mezinárodního tábora, tedy asi 900 lidí. Zaznamenal Vlk Barevné domy tübingenské. pokračování příště 5