OSOBNOST. 30

Transkript

1 OSOBNOST 30

2 FOTO: MARTIN SYMON Radek Jaroš FOTO: ARCHIV RADKA JAROŠE Cílem není vrchol, ale návrat Zdolal třináct osmitisícovek v Himálajích, ale po poslední expedici na Annapurnu přišel kvůli omrzlinám o sedm článků na prstech u nohou. Budu se učit chodit a potom zase i běhat, říká horolezec Radek Jaroš, který si nepřipouští, že by se do velehor znovu nevrátil. Má před sebou ostatně ještě jednu výzvu. Touží zdolat K2, poslední osmitisícovku, jež mu chybí ve sbírce. LUBOŠ BRABEC Po květnovém návratu z Annapurny jste prodělal dvě operace. Jak se po nich cítíte? Není to žádná sláva. Ale teprve až začnu plnohodnotně trénovat, tak zjistím, jak se svalový aparát změnil. Naštěstí už zmizelo bříško, které jsem měl na fotkách z léta ještě předtím, než jsem začal znovu chodit do posilovny. Uvidíme. Chybí vám články na šesti prstech, což určitě ovlivní váš balanc. Budete při výstupech věřit tělu, jako jste mu až dosud věřil? To bude velká otázka, na kterou teď neznám odpověď. Záleží, jak se zachová tělo. Musím to zaklepat, ale zatím jsem v horách překonal spoustu nástrah. Rozhodně to bude problém při skalním lezení. Leze se tam v botách, kterým se říká íbíčka a jsou hodně úzké, do špičky. Já jsem měl normálně širokou nohu a neseděly mi každé boty, teď to bude chtít vyrobit speciální. Tam se budu muset smířit s výkonnostním posunem směrem dolů, ale u himálajského lezení jsou dva aspekty. Z hlediska chůze chybějící články v uvozovkách vadí nejmíň, protože podrážka bot je tak tvrdá, že nedochází ke klasickému odvalu chodidla jako při běhání. Pravděpodobně větší problém bude citlivost nových tkání při extrémních mrazech, do kterých se člověk může dostat a dostane. To bude velká neznámá. Znáte někoho s podobnými problémy, s nímž byste mohl svůj stav konzultovat? Ve světě je určitě víc lidí s takovými problémy. U nás vím o klukovi, který na pravé straně nemá žádný prst, a přesto běhá. Ale nevěnuje se Himálajím jako já, tam by konzultace moc smyslu neměla. Pojďme úplně na začátek vaší horolezecké dráhy. Kalendář pro rok 2012, který jste vydal, se jmenuje Z Vysočiny na Everest. Jak se vůbec stalo, že kluk z Nového Města na Moravě se vydal dobývat nejvyšší hory světa? Co bylo pro vás impulzem? To vím přesně. Byly dva takové body. První, když jsem v šesti letech vylezl s bráchou na skalku v holínkách. Tenkrát jsem řekl tátovi, že chci být horolezec. On byl vzpěrač, máma judistka a volejbalistka, takže jsem neměl v tomto směru zázemí, neměl jsem s kým začít. Ale s tátou jsem hodně jezdil do hor, už jako kluk. Ve třinácti jsem chodil na přechody Jeseníků a Orlických hor jako absolutně nejmladší účastník týdenního přechodu. Dávali jsme 31

3 OSOBNOST FOTO: ARCHIV RADKA JAROŠE 50 km denně s batohem na zádech, já jako jediný mezi dospělými. Takže láska k horám tam byla už od začátku. A při jednom výletu do hor jsem potkal bandu horolezců na Velké Fatře a s ní jsem se pak dal ještě víc dohromady tady u nás. Jednou mi říkali, že jdou lézt, tak já na to, že jdu s nima. Bylo to 7. března 1982, to si pamatuji přesně. Ráno jsem vstal a poprvé vyrazil na skály jako horolezec. Samozřejmě ještě jako horolezec v uvozovkách. Jaké jste si tehdy dával cíle? Žádné. Předtím jsem hrál volejbal, jeden čas myslím celkem slušně, s Havlíčkovým Brodem jsme postoupili do ligy dorostu. Byl jsem ovšem malej a tehdy ještě neexistovala pozice libera, která by mi v současné době vyhovovala. Pak jsem začal lézt a to mě ohromně bavilo, jenže nebyly soutěže jako dneska, kdy máte Světový pohár na obtížnost, na rychlost, bouldering a podobně. Byl jsem pohybově a fyzicky nabušenej, moje výkonnost šla hodně rychle nahoru a dostal jsem se přes nějaké krajské výběry až skoro do reprezentace, i když tam jsem nenakoukl. Z Vysočiny to bylo všude daleko. Lezecký partičky existovaly v Praze, Brně a Liberci, kde byla spousta lidí, tradice i trenéři. A asi jste také v 80. letech nemohli moc cestovat, že? To nemohli. Když skončila doba skalního lezení, byly jedinou variantou Tatry. Ale i tam jsme lezli úžasné věci a v drsných podmínkách, protože zimní Tatry, to je věc, která vyškolí hodně lidí. Teprve po revoluci jsme začali cestovat sami, časem došlo až na ty Himálaje. Kdy jste se podíval poprvé do Alp? Po revoluci jsem se věnoval spíš skalnímu lezení. I když i předtím jsem byl ve vysokých horách, třeba v Pamíru a Ťan-šanu, ale po návratu jsem si řekl, že na to kašlu, že to je příliš velké strádání, nejistý výsledek a strašně moc peněz, aby to člověka uspokojilo. Tak jsem lezl na skalkách. Mohli jsme jezdit do oblastí, jako jsou Španělsko, Francie, Itálie nebo Maroko. A to mě bavilo. A pak přišla i himálajská výzva. Bylo to v roce 1994, kdy jsem dostal nabídku jet na Everest. Na jednu stranu nešlo odolat, ale na druhé straně mi to přišlo jako sci-fi. Co já? Přece nemůžu jet na Everest. Dlouho jsem byl proti, rozhodl jsem se až dva měsíce před odletem. Celé jsem si to zaplatil, vrazil jsem do toho 400 tisíc korun, odjeli jsme na Everest 32

4 a nevylezli jsme. Nicméně jsem cítil, že mi to jde. Byl jsem tam s Pepou Nežerkou, Josefem Rakoncajem a Faustem de Stefanim, který měl za sebou jedenáct osmitisícovek, a já jsem s ním lezl ve dvojce. Pohybovali jsme se společně, násobně rychleji než Rakoncaj, který byl u nás perla. A to mě nakoplo. Našel jsem tam svoji parketu, což se asi potvrdilo další výkonností a tím, co mám za sebou. Kdy jste konečně Everest zdolal? Podruhé jsem na něj jel až za čtyři roky. Byli jsme dva Češi a jako dvanáctí a třináctí na světě jsme to dokázali bez kyslíku ze severní strany z Tibetu. Což něco znamenalo. Další rok jsem jel jenom na Huascarán v Jižní Americe. Rok na to poprvé na K2, nevylezli jsme. Pak na Kančendžengu, nevylezli jsme. A po té neúspěšné K2 jsem se rozhodl, že chci lézt už Mohl to být skvělý rok. Na jaře jsem byl na Annapurně a plánoval jsem i expedici na podzim, do sněhu. Chtěl jsem se víc věnovat i skalnímu lezení. Ale jak se říká: člověk míní a Manitou se směje. Co se dá dělat. Život horolezce je hodně založen také na shánění peněz. Dělám kalendáře, vydávám knihy, pořádám přednášky. Nejsme bohužel jako Martina Sáblíková, která má jeden rok mistrovství světa na krátkých tratích, na dlouhých tratích, potom mistrovství Evropy na stejných tratích, do toho světové poháry a případě ještě olympiádu. Půl roku má každý víkend nějaký závod, o kterém se píše......zatímco o vás moc ne a navíc vaše výkony nikdo v televizi nevidí. Přesně. My jedeme na jednu expedici ročně, a buď vylezeme, nebo ne. Když ano, tak se napíše článeček na pár řádek, že V šesti letech jsem vylezl s bráchou na skalku v holínkách a řekl jsem tátovi, že chci být horolezec. jen v malých týmech. Do té doby nás bylo osm až deset, tak jsem začal dělat vlastní expedice. Jenom s klukama, se kterýma jsem chtěl jet. Nemůže horolezec trochu ztratit motivaci, když první himálajskou horou, kterou zdolá, je zrovna Mount Everest? Ne, je to podobné jako třeba s maratonem. Kdo si zaběhne Boston, chce pak zkusit Londýn, Berlín nebo Prahu, chce ty závody objet všechny. I když tenkrát jsem ještě nechtěl zdolat všech čtrnáct osmitisícovek, to mě nenapadlo. Pořád jsem kombinoval skalní a himálajské lezení, jezdil na horském kole, na kajaku a dělal další sporty. Jsem takový multifunkční. Spíš byla náhoda, jak se to nakonec vyvinulo. Bavilo mě hodně věcí, ale časem jsem pochopil, že v žádné bych se neprosadil tak, jako tady. Každý si musíme najít svou parketu. Usain Bolt bude taky dobrý jen ve sprintech, ne v jiných disciplínách. jsme vylezli. Kdybych se tomu nevěnoval i přednáškami, knihami a sháněním sponzorů, tak je to o ničem. Nejsem rentiér ani milionář, abych si expedice platil sám, jako jsem to udělal u těch prvních dvou, což mě finančně úplně vysálo. Občas se stane, že se na expedici připravujete řadu měsíců, složitě sháníte sponzory, ale pak vás zastaví počasí a musíte se bez úspěchu vrátit. Nebere vám tohle motivaci? Ne. Prostě vím, jaké himálajské lezení je. Borci, kteří lezou na boulderech, vyjedou, když jsou optimální podmínky. Znají předpověď, mají to za barákem nebo v Alpách, což je kousek odsud, vyčkají a jedou tam, až když je hezky. To v Himálajích pochopitelně nejde. Tam člověk musí jet, když je lezecké období, což je duben-květen a říjen-listopad, v případě Karakoramu léto. Bohužel počasí je teď strašně nestabilní a hůře vyzpytatelné. Máme sice lepší předpověď, ale je méně oken dobrého počasí. Dřív končil monzun 15. září ve 12 hodin, pravidelně. Dneska je to rozsekaný, monzun přichází, odchází... Po téhle stránce je to průšvih. Při hezkém počasí je lezení v uvozovkách procházka. Ale když člověk bojuje s počasím, je to zároveň boj o život. Jak vypadá vaše kondiční příprava před expedicí? Hodně těžím z minulosti. Jak už jsem se zmiňoval, vyrostl jsem jako sportovec. Říká se, že za všechno, co je v nás dobrého, vděčíme knize. Já tvrdím, že za to vděčím volejbalovému trenérovi. Dal mi strašně moc, protože jsme už tenkrát trénovali šestkrát týdně a to jsme hráli krajský přebor. Základy jsem tedy měl dobrý. Samozřejmě je tu vliv z rodiny. Všichni sportovali, vedli nás k tomu. Navíc jsme měli hospodářství a museli jsme na něm makat. Všechno, co je tady postaveného, (ukazuje rukou z okna) je postavené náma nebo rodičema. Teprve když jsme si to tady odmakali, mohli jsme jít za odměnu FOTO: MARTIN SYMON Jak vlastně vypadá život horolezce? To záleží na konkrétním horolezci, na tom, jak moc se tomu věnuje. Od té doby, co jsem profesionálem, říkám, že na lezení nemám čas. (Úsměv) Bylo takové období. Bohužel, když jsem letos ten čas konečně mohl mít, přišly tyhle patálie s nohama. 33

5 OSOBNOST na trénink. Chuť, vůle a síla tedy byly u mě vždycky. A potom samozřejmě, jak jsem se už chlubil, mě baví všechny sporty. Přípravu mám tedy všestrannou a tělo je připravené na spoustu druhů námahy. Jak velkou část přípravy vám zabere běhání? Zamlada jsem běhal hodně, na škole hlavně orienťák. Ale teď jsem to musel omezit, protože na přelomu tisíciletí jsem měl čtyři operace kolen, dvě a dvě na každém. Do té doby jsem i hodně hrál sálové sporty a všechna moje zranění, které jsem měl, pocházejí z fotbalu. Potom jsem, ač nerad, musel tělocvičnu omezit. I běhání jsem minimalizoval. V rámci přípravy se mu věnuji až poslední jeden nebo jeden a půl měsíce před expedicí, abych si šetřil kolena. O to víc makám v posilovně. Chodil jsem tam na pádla, na rotoped a na stepper, což mi nahrazovalo hluboké dřepy. Nebo jsem stál na jeho konci a kmital na prstech, tím se posilovala lýtka. A jelikož jsem z Nového Města na Moravě, tak mi běhání jednoznačně nahrazují přes zimu i běžky, to také šetří kolena. Dnes je oblíbeným a populárním slovem outdoor. Do přírody chodí stále více lidí, ale řada z nich si občas troufá na věci, na které nemá. Jak vy vidíte tenhle trend? Já s tím nemám problém. Ať si každý dělá, co chce. Třeba i v těch Himálajích. Samozřejmě můžu něco poradit, ale stejně každý musí poznat svoje hranice a vědět, jaký sport může dělat. Outdoor je dobrá věc, člověk se vrací k přírodě. Teď jde jen o to, jak to každý pojme. Pokud si někdo nakoupí nejlepší výbavu za desítky tisíc a pak jde dvakrát za rok ven, to outdoor úplně není. Jinak si myslím, že je to skvělá záležitost. Bohužel se ale občas objeví případy, kdy podobní lidé vyrazí do hor a skončí tam tragicky. A potom se napíše, že si horolezectví vybralo další daň. Těch případů naštěstí nepřibývá. Ale píše se o nich, protože horolezci jsou pro média zajímaví až v okamžiku, kdy jsou mrtví. Když tihle lidé lezou třeba na Mt. Blanc, nikoho to nezajímá a nikdo se o to nestará, dokud nezahynou. Drtivá většina z nich však nejsou horolezci. Zažil jste někdy takové případy? Ano, třeba právě na Mt. Blancu. Když je všechno v pohodě a je ideální počasí, tak to není těžká hora, byť je tam pár nebezpečných míst. My jsme se nedávno před expedicí na Everest šli na Mt. Blanc aklimatizovat a když jsme vyrazili nahoru, proti nám proudily desítky a stovky lidí, kteří se vraceli z vrcholu. Pak se zkazilo počasí a já s Pepou Nežerkou jsme byli z naší desetičlenný skupiny jediní, kteří se na vrchol dostali. Přespali jsme tam a potom jsme strašným způsobem bojovali při sestupu. Když jsme se nakonec dostali po dvou dnech do Chamonix, tak mě Pepa, který má za sebou třicet let Když na cestě na Mt. Blanc zahyne vůdce skupiny se svým desetiletým synem, tak to není horolezec, to je šílenec. horolezectví včetně mnoha náročných himálajských dobrodružství, objal a říká: Ty vole, takovejhle boj o život jsem dlouho nezažil. Předtím tam byly stovky lidí, kteří neuměli. Kdyby se počasí pokazilo, je spousty mrtvých a průser. My jsme přežili díky tomu, že jsme byli vybavení. A to odděluje horolezce od ostatních lidí. Když na cestě na Mt. Blanc zahyne vůdce skupiny se svým desetiletým synem, tak to není horolezec, to je šílenec. Neříkám, že tam s ním neměl jít, to ani náhodou. Ale podle toho, co jsem o tom člověku slyšel, tak to byla fakt tragédie... Podobný nával dnes zažívá také Mt. Everest, je to tak? Bohužel ano. Na Everest už téměř horolezci nelezou, protože tam lezou většinou různé skupiny a individua. Zbohatlíci, egoisti, sportovci, kteří dosáhli něčeho někde jinde a chtějí zkusit tohle. Takových lidí tam jsou mraky. Everest je zkrátka třetí pól světa a přibývá lidí, co ho chtějí dosáhnout. Chtějí si něco dokázat, chtějí se chlubit. Někdo má miliony a chce mít ještě Everest. To, co se tam odehrává, nemá s horolezectvím nic společného. Když šerpové natáhnou fixy od základního tábora až na vrchol, místy ve dvou řadách, aby se jedněma lezlo nahoru a druhýma dolů... Nebo jsou tam společně stovky lidí, kteří se učí nazouvat mačky až v základním táboře Mt. Everestu. To samozřejmě není horolezectví. Trochu to připomíná maraton za osm hodin. Vždycky záleží, co tam toho konkrétního člověka přivede. Někdo už má všechno a řekne si: Koupím si vás, čtyři šerpy, vy mi to tady zařídíte, dotlačíte mě a já tam nějak vylezu. To není dobrý. Ale když nějaký pošťák dá poslední peníze za svůj sen dostat se na Everest, je to jiná motivace a já ho chápu. Jací jsou vlastně horolezci lidé? Které vlastnosti by jim neměly chybět? Dřív museli mít všichni vztah k přírodě. Všechno to vzešlo z hor, z přírody, ze skal. V dnešní době umělých stěn jsou lidi, kteří se mohou považovat za horolezce, ale někdy se vůbec nemusí dotknout skály. Na druhé straně pojem horolezec byl vždycky zidealizovaný a zromantizovaný, přátelství na laně, a tak. Když lezu na skalách nebo vyrazím do Alp, tak samozřejmě jedu s nejlepším kámošem. Ale ve vysokohorském lezení se tlupa dává dohromady hůř. Věnuje se tomu málo lidí, je to drahý, tak tam kolikrát odjedete s někým, koho poznáte až na místě. A něco jiného je vydržet s člověkem víkend, a něco jiného s ním být dva měsíce v extrémních podmínkách. Samozřejmě horolezectví je individuální sport a jako v každém individuálním sportu musí být osobnosti. Horolezec si musí umět poradit v každé situaci, jeho největší síla je v improvizaci. Jak při expedici posuzujete míru rizika a podle čeho se rozhodujete, jestli půjde až k vrcholu, nebo se vrátíte? Když jsme jezdili na tříčlenné expedice, vždycky jsme hlasovali. Bylo dobré, že jsme byli tři. Tam vždycky byla nějaká většina. (Úsměv) Stalo se nám na K2, že jsem byl rozhodnutý jít dolů, ale byl jsem přehlasovaný, takže jsme dva dny čekali ve výšce metrů, než se počasí umoudří. Jenže se zhoršilo natolik, že mi ostatní dali za pravdu a úmysl jít nahoru se změnil na sestup. Samozřejmě jsem se mohl sbalit a jít dolů sám dřív, ale to by v rámci kolektivu nebylo dobré. A tím, že jsem vyrostl na volejbalu, jsem partu vždycky ctil. I v takové situaci. Jak je těžké zachovat si soudnost a chladnou hlavu, když už je vrchol tak blízko? Je to velice těžké, protože hlava žene člověka kolikrát nahoru a hlava ještě nemusí být rozum. Ta touha je tam prostě strašně 34

6 35 FOTO: ARCHIV RADKA JAROŠE

7 OSOBNOST FOTO: MARTIN SYMON Messner má přednášku v Karlových Varech, vstupné je korun a on tam vykládá o komerci dnešního horolezectví. Tohle mu vyčítám. silná. A navíc je člověk vyčerpaný a omámený třetinou kyslíku oproti tomu, co je tady, takže chce nahoru. Právě v takové situaci je strašně důležité, aby to měl srovnané v palici. Zvlášť u vysokohorského lezení platí, že cílem nesmí být vrchol, ale návrat dolů. Bohužel poslední neštěstí na Lhotse, kdy tam zůstal jeden Čech padesát metrů od vrcholu, je případ touhy a špatného vyhodnocení situace, svých sil, času a podobně. Kdysi jsem byl na expedici s lyžařem Martinem Koukalem, což je můj velký kámoš. A říkal jsem mu, že si v horách nemůžu dovolit to, co si on dovolí na závodech. Že proběhne cílem, padne a oni se o něj postarají. Odnesou ho, dají mu deku nebo ho hodí na kapačky, když mu je vyloženě zle. On je v hlavě motivovaný na cíl, na 50 nebo 70 km dlouhou trasu. A už má zkušenosti a ví, že se může v závodě vyždímat do sucha. Ale tohle si při vysokohorském lezení dovolit nemůžete. Z vrcholu se ještě musíte dostat dolů. Jak se podle vás změnilo horolezectví za posledních, řekněme dvacet let? Nebo je pořád stejné? Hory jsou stejné, počasí už méně. Nemůžu to ale úplně zasvěceně srovnat, protože jsem tehdy nelezl. Určitě se ovšem změnil systém expedic. Taková 70. a 80. léta by se dala považovat za zlatou éru himálajského lezení. Spousta osmitisícovek byla vylezených už dřív, ale ještě to skýtalo spoustu logických, bezpečných směrů, které se daly poprvé zdolat. Na Everest vede v současné době třináct cest, ale některé z nich nebudou nikdy opakované, protože to vzniklo v jiné době. Byly to obrovské expedice, stály miliony dolarů, například ty americké. I tehdejší české a slovenské expedice byly úžasné, posunuly spoustu hranic. Ale byl to federální výběr o síle šestnácti lidí. Rotovali. Dva dny makali vpředu jedni, pak je vystřídali jiní. V tomhle týmu a s takovou taktikou se dá lézt jiná stěna, než když tam odjíždíme ve třech, nebo dokonce jeden. Že se dneska lezou jiné cesty neznamená, že se lezou nehodnotné cesty. Je to prostě jiný soupeř. Podobně jako při boxu borec, který dělá welterovou váhu, nebude boxovat s Kličkem, protože to nemá smysl. V oněch 80. letech asi každý sportovní fanoušek znal Reinholda Messnera, ale kdybych se teď zeptal lidí, aby mi řekli jméno některého dnešního světového horolezce, asi by váhali. Byl tak výjimečný? On byl především výjimečný v tom, že byl první, kdo zdolal všechny himálajské osmitisícové vrcholy. Stejně dobří, ne-li lepší, byli polští horolezci Kurtyka a Kukuczka, ale skoro nikdo je nezná. Přitom myslím, že dokázali větší věci než on. Ale Messner byl zkrátka první, jako byli první Blériot nebo Gagarin. A také se uměl dobře prezentovat na veřejnosti, ne? Umí to i teď, kdy už neleze. Vytěžil z toho hodně. Vytýkal bych mu ovšem to, co dneska říká. Slyšel jsem, že vykládá, jak je horolezectví komerční a že už není, co bývalo. Dokázal úžasný věci, ale v tomhle se musí chytit za nos, protože on na tom postavil kariéru a byznys, který bude nadosmrti živit jeho a zřejmě i jeho potomky. Když je padesáté výročí vylezení nějaké hory, napíše o tom knížku. A když je jiné výročí, taky o tom napíše knížku. Tedy on ne. Udělá to někdo jiný, on se jenom pod to podepíše. Jsou v tom strašný prachy, a když má Messner přednášku v Karlových Varech, kam je vstupné korun, a vykládá tam o komerci dnešního horolezectví, tak nevím, co za charitu a osvětu dělá on. Tohle mu vyčítám. Ale jinak před jeho výkony samozřejmě klobouk dolů. V mnoha sportech se v 80. letech odrážel politický souboj Západu s Východem. Fungovalo to tak i v horolezectví? Ano, byla taková doba. Když se Češi, Poláci nebo Jugoslávci dostali ven, říkali 36

8 FOTO: ARCHIV RADKA JAROŠE Messner má přednášku v Karlových Varech, vstupné je korun a on tam vykládá o komerci dnešního horolezectví. Tohle mu vyčítám. si: Jsme tady, už tady nikdy v životě nebudeme, tak to prostě musíme vylézt. Dělali takové kusy, takové výstupy, které by dneska soudný člověk, který si platí sociální zabezpečení, nemohl dělat. I to se na tom odrazilo. Tenkrát jsme měli všichni prd, nikdo nic neřešil a jestli bude mít neschopenku na půl roku nebo měsíc, to bylo jedno. Dneska člověk myslí v horách jinak. Uvažuje, že se musí vrátit do práce. Do jakého věku myslíte, že budete schopen lézt na současné úrovni? Přesně to budu vědět, až skončím. (Úsměv) Mám výhodu, že dělám vytrvalostní záležitost. To je podobné jako v běhu. Skalní lezení je jako stovka, a já se posunul k himalájským expedicím, tedy k maratonu. Tam hraje v můj prospěch vytrvalostní složka. Pak jsou zkušenosti, které mám, což je obrovské plus. Před deseti nebo patnácti lety mě nenapadlo, že bych mohl dlouho lézt na takové úrovni. Zatím mě v himálajských horách nikdo neutavil, a to jsem měl porovnání v expedici na Čo-Oju, kde jsem byl s Martinem Koukalem, tehdy čerstvým mistrem světa v běhu na lyžích na 50 km. Byl tam i Petr Vavrys, reprezentant v orientačním běhu a borec, který běhal ve Švédsku tu jejich ligu. A když jsem jel na Gašerbrumy s klukama, kteří jsou specialisti na survivalové záležitosti, čekal jsem, jak mě budou honit. Ale honil jsem já je. I ve světovém porovnání by mě moc lidí neuteklo.tělo bylo ideálně připravené, všechny svalíčky protrénované. Jenže teď tři čtvrtě roku sedím s nohama nahoře, a to přinese negativní daň. Jsem zvědavej, jak bude můj návrat vypadat. Bude teď vaší absolutně nejvyšší prioritou zdolání K2, která vám jako poslední osmitisícovka chybí k dosažení tzv. Himálajské koruny? Ano. Jednou jsem se bavil s Jindrou Hudečkem, majitelem HUDY sportu, to byl vynikající lezec a ještě teď je to démon. Pohybuje se na skalkách na úrovni, že mu tady nikdo nestíhá. A on mi říkal, že jsem jako motocyklista na MotoGP, že musím tu soutěž dojet a sbírat body. Nemám se cpát do extrémů a nových cest, ale soustředit se na K2. A má pravdu. Byla by hloupost vymýšlet v Himálajích něco jiného, budu ji chtít vylézt. Musím samozřejmě dobře a střízlivě zhodnotit, jestli se dokážu vrátit tam, kde jsem byl. A jestli neutrpí citlivost postižených tkání na chlad. Na K2 jste byl už čtyřikrát, ale neuspěl jste. Hodíte při příštím pokusu tuhle bilanci za hlavu, nebo vás při lezení bude někde vzadu strašit? Jednou jsem K2 nevylezl kvůli zranění, třikrát nás zradilo počasí. Když to vezmu zpětně, tak hned při první expedici jsem mohl být na vrcholu, kdybych nedržel basu s týmem. To bylo v roce K2 určitě není strašák a soupeř. Hory jsou jiný, než když nastupuje Berdych proti Djokovičovi a říká si: Sakra, zase hraju s ním. Jemu tohle v hlavě strašit může, mně ne. RADEK JAROŠ Narozen: 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě Povolání: horolezec Zdolané osmitisícovky: 1998 Mount Everest (8 848 m) 2002 Kančendženga (8 586 m) 2003 Broad Peak (8 047 m) 2004 Čo-Oju (8 201 m) 2004 Šiša Pangma (8 046 m) 2005 Nanga Parbat (8 125 m) 2008 Dhaulágirí (8 167 m) 2008 Makalu (8 463 m) 2009 Manáslu (8 162 m) 2010 Gašerbrum II (8 035 m) 2010 Gašerbrum I (8 068 m) 2011 Lhotse (8 516 m) 2012 Annapurna (8 091 m) Další informace včetně programu přednášek Radka Jaroše najdete na