Bulharsko Navštíveno: města Sofia a Plovdiv, pohoří Rodopi, Pirin, Rila a Vitoša Účastníci: Jindřich, Morek, Jakubáč, Vítek

Transkript

1 Bulharsko Navštíveno: města Sofia a Plovdiv, pohoří Rodopi, Pirin, Rila a Vitoša Účastníci: Jindřich, Morek, Jakubáč, Vítek Obsah: Den 1. Vlakem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko... 2 Den 2. Sofie a cesta dál do Bulharska... 2 Den 3. Rodopi konečně do hor!... 3 Den 4. První pohoštění a první zakufrování... 4 Den 5. Prespanský hřeben a nepřízeň počasí... 5 Den 6. Vzdálená Svoboda a Prespa... 6 Den 7. Stopem po Rodopech... 7 Den 8. Ze Smoljanu k jeskyním a rozdělení skupiny... 8 Den 9. Šťastné shledání Den 10. V zajetí Melnických pyramid Den 11. Nástup na Pirin Den 12. Přes hory doly Pirinu Den 13. Krupobití Den 14. Velký flám Den 15. Probuzení, pyramidy, monastýr a ţízeň Den 16. Západní Rila Den 17. Bivaky a déšť Den 18. K Musale blíţ a blíţ! Den 19. Nejvyšší hora Rily, Bulharska i celého Balkánu Den 20. Velká očista Den 21. Hoši, jde se do Vitoši! Den 22. Bez mapy přes Vitošu a noční bojovka v Sofii Den 23. Odjezd ze Sofie Den 24. Letmá prohlídka Budapešti a definitivně domů Ve psaní deníku se pravidelně střídal Vítek, Morek a Jindřich. Dodatky od Vítka a Jindřicha vepsané po příjezdu domů jsou odlišeny kurzívou. 1

2 , středa, den 1. Vlakem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko Po loňské uzbecko-tádţické výpravě (u někoho rumunské) jsme se letos v okleštěné sestavě rozhodli uspořádat čundr po Bulharsku. Morek uţ tu sice před 6 lety byl, ale vzal zavděk alespoň tomuto. Setňovci jeli do Indie, J-Jéčka také nemohli, tudíţ dál jeli jen Jindřich, Jakubáč a já. Kvůli časnému odjezdu nocujeme v Praze a krutě vstáváme ve 4:30. V EC Avala nakonec dobýváme i kupé sami pro sebe, protoţe týpek se v naší společnosti bál o svůj notebook, no a ani se mu nedivím. Ověnčeni lahváči, z nichţ jsem uţ dva stihl na hlaváku rozbít, zapadáme do sedaček a po tekuté snídani s vitamínem B pospáváme aţ do Brna, kde se přisyflovává dorůţova vyspaný Morek (ale bez peněz, jež měl vybrat, aby bylo na zpáteční jízdenku). Další události bych shrnul takto: květákové placky, pivo, opečené maso, pivo, řízek, pivo, sekaná, pivo. Po Bratislavě, Budapešti a maďarské placce dostáváme razítko do pasu a čeká nás placka srbská. Se Srbskem však přichází hlavně zpoţdění, deklarované jiţ tři dny před vyjetím vlaku při nákupu jízdenek. V Bělehradě na nás však rychlík do Sofie nečekaně 50 minut počkal. Snědí Bulhaři vyčumovali ze všech oken a zdálo se, ţe se do toho vlaku alá Indie nemůţeme vejít. Nakonec končíme alespoň na chodbičce, s čímţ se však nechceme spokojit, jelikoţ vlastníme povinně zakoupené místenky. V našem kupé sedí však sedm Bulharů/ek, jeţ naše ţádosti o uvolnění míst zcela a úspěšně ignorují. Podobně se chovají i průvodčí, jeţ nás odmítají se slovy moment. Trvá to opravdu dlouho, ale tak po 45 minutách nám tři průvodčí místa vyjednávají. Bulhaři v kupé byli samozřejmě nasraní, zřejmě nechápali rozdíl mezi jízdenkou a místenkou. V kupé s námi zůstává ţena s děckem (muslimského vyznání) a my s očekáváním kudly v hrudi usínáme. Vítek , čtvrtek, den 2. Sofie a cesta dál do Bulharska Nechci mluvit za ostatní, ale minimálně já jsem se v přecpaném kupé vůbec nevyspal. Malé Turče mě přes noc kopalo do boku a i bez toho nebylo v kupéčku k hnutí. Po pár hodinách. Co se všichni probrali, jsme vybalili zákusku sekanou a poslední pivo (Březňák 14 ). Sekaná uţ sice ztrácela původní vypečenou vůni, ale byla uţ potřeba sníst. Turkyně, která vypadala jako cikánka, se s námi dala překvapivě do přátelského hovoru. Mluvila o dítěti atd. Do Sofie jsme dorazili asi s dvouhodinovým zpoţděním. Nejprve jsme zjistili odjezdy do Plovdivu a pak vyrazili do víru velkoměsta. První úkol byla výměna peněz, coţ jsme totálně zkaňhali. Horší kurz v celém Bulharsku snad není. Nikdo si z toho nechtěl dělat vrásky na duši a tak jsme pokračovali v poznávání krás města. Postupně jsme zhlédli mešitu Banja Baši, nějaké lázně, sídlo bulharského prezidenta s románským kostelíkem na dvorku, sochu paní Sofie, chrám svaté Neděle a hlavně asi nejvelkolepější stavbu v Sofii chrám Alexandra Něvského. Nestihli jsme jen ţidagogu, protoţe jsme chvátali na vlak. Na nádraţí dokoupil Jindřich a Jakubáč oběd (pivo Ariana 2,2l, chléb, sýr syrene, papriky a meloun) a já a Vítek jsme opatřili jízdenku. Tuleváky se nám podařilo odpálkovat. (Více o tulevácích viz Ve vlaku do Plovdivu provedl Jakubáč úţasný intelektuální výkon a navrhl uloţit batohy do úschovny. Před tím jsme lehce pojedli sladké pečivo (velké, výborné a levné, zakoupené v podchodu u nádraží) a na další prohlídku kulturních skvostů se mohlo jít nalehko. Oproti 2

3 Sofii vyniká Plovdiv především antickými památkami-římský amfiteátr atd. Aby nebylo kultury málo a Jakubáč nestrádal, přidali jsme si ještě pár pamětihodností, náměstí Centralen, nějakou mešitu (Džumaja Džamija) atd. Krom toho jsme poseděli pod malou lezeckou stěnou a potkali několik smeček koček. V závěru prohlídky dostali všichni hlad a hlavně ţízeň. Šlo se tedy nakupovat do Billy. Krom jídla na cca týden jsme koupili i malou sváču (Kamenitza 2l). Cestou zpátky jsme ještě povečeřeli jeden Döner kebab v bufáči před nádraţím a zapili výtečnou Coffe colou. Vlak (moderní Desiro) jsme stihli jen taktak. Jeli jsme s ním jen pár okamţiků, neboť městečko Avsenovgrad leţelo nedaleko. Byla uţ tma, a tudíţ jsme akorát popošli pár set metrů za město k takové skládko-řece a tam rozbalili spacáky. Bylo vedro a nedalo se moc spát. Dlouhou chvíli před tím, neţ nás zmohla únava, jsme si krátili vedením oplzlých řečí. Morek , pátek, den 3. Rodopi konečně do hor! Ač se v noci trochu honila oblaka, naše obavy byly liché a ráno nás ze spacáků vytáhlo slunko. Po chvíli lamentování a handrkování při rozdělování včera zakoupeného jídla, jsme si jej nakonec všichni svorně porovnali do batohů a mohlo se jít. Cestou potkáváme konopí a také hřbitov aut značky Lada Niva. Kdyţ uţ postupujeme hlavní ulicí, nevěříme vlastním očím: kaţdý druhý obchod totiţ prodává a půjčuje svatební šaty ţe by v Bulharsku byly tak populární manţelské svazky? Konečně naráţíme na normální krám pekárnu a kousek dál na magacín a futrujeme do sebe téměř kilo bílého jogurtu, chleba, papriky a pivo (Šumensko 2l). Výčet potravin se můţe jevit jako docela divný, ale nakonec našim útrobám nijak neuškodil. Po této vydatné krmi jsme se jali rozebírat nad mapou další postup. Moţností bylo povícero, jakoţ i zajímavých cílů, ale cest a času nemnoho. Přiblíţení k Bačkovskému monastýru nám spadlo do klína samo. Vousatý chlapík s dodávkou se nám sám nabídl. Silnice se kroutila dolinou nad řekou. Pár psychopatických řidičů se našlo, předjíţděli dokonce i v tunelu. Jinak cesta proběhla v klidu a stačili jsme si při ní prohlednout fotky našeho řidiče ze zimního výstupu na Musalu a Vichren, kam jsme se také chystali. Na parkáči jsme zkoukli stánky, vodopád a duháky s jesetery v jezírku. U jednoho stánku měli dvě vycpané lišky se zástěrou držící v rukou vzduchovku, opravdu zajímavý kýč. Samotný monastýr byl pěkný i díky vousatým mnichům, jak z turistického prospektu. Vítek měl dvakrát konflikt s hlídači kvůli focení, jeţ bylo uvnitř zakázáno. Po chvíli dohadování, jak dále, se k nám přifařil tulevák, jenţ poradil cestu, ale nic nedostal. Brzy nacházíme odbočku k vodopádu, kam i scházíme. Jelikoţ travnatý plácek přímo vybízel ke konzumaci oběda a voda zase k očistě, tak jsme tyto věci provedli. Voda byla řádně studená. Po opětovném započetí pochodu naráţíme na mnohem větší vodopád a nám se zdálo divné, ţe ty ostatní lidé chodí ještě někam dál tak nic no. Cesta i nadále stoupala pozvolna, lemována prudkými svahy a bohuţel také odpadky. Sluneční výheň pekla o sto šest. Dále ve stínu mohutných stromů stál malý pravoslavný kostelík, nebo spíše kaplička. Zde jsme opět chvíli pokračovali v naší náboţensko-filozofické debatě. Pěšina brzy stoupala strměji, sevřena více a více skalními stěnami. Nakonec jsme postupovali vyschlým korytem potoka. Dolina nám připomínala Slovenský Ráj, včetně ţebříků, jichţ se tam několikero také vyskytlo. Za roklí stoupání stále pokračovalo a pěšina se nekonečně šněrovala stále vzhůru, bukovými a posléze borovými lesy, konce nemajíc. Pot 3

4 z nás jen lil. Ten lákal i jakési hmyzáky podobné našim ovádům, ale byli o dost větší a také velmi výdrţní, hlavně však otravní a jejich štípnutí opravdu bolelo. Při jedné zastávce jsme začali vymýšlet stupnici démonovitosti, kterou jsme však nakonec nedokončili a vydali se raději dále (Jindřich totiž odmítl uvést do kroniky konkrétní případy démonů-žen, které zastupovaly konkrétní úrovně démonství). Konečně jsme dosáhli sedla. Vysokou trávou vedla překvapivě docela solidní cesta. Dorazili jsme konečně k chatě, jeţ se však ukázala nebýt tou, kam bylo původně v plánu dojít. Po delším duţení a dohadování nad mapou, jenţ, jak zjišťujeme, je doopravdy nic moc, pokračujeme. Dále vedla dokonce panelka a značka jí kopírovala. Brzy nám však do oka padl přístřešek s ohništěm a travnatým pláckem. Shazujeme batohy a ukončujeme dnešní pochod. Znárodňujeme všechny osobáčky a tudíţ můţeme Morkovi zkonzumovat jeho chalvu. Pak sbíráme dřevo na oheň a pácháme nadvakrát večeři-vítkovy rok prošlé bramborové nočky a trochu těstovin. Moje cesta s Morkem pro vodu vyzněla naprázdno. Morek si alespoň pohladil koně a při návratu jsme se ještě stačili zkekelit kopřivami a roštím, kdyţ jsme zkoušeli zkratku lesem. Nikdo netušil, ţe kekeláci, projíţdějící mezitím auty po panelce, mají v našich ţivotech ještě sehrát úlohu, ale to aţ druhý den. Pálíme na ohni i suché jalovce, coţ vzduch naplňujeme efektivními jiskrami, z jejichţ poletujícího popílku máme však špinavé batohy. Noční obloha nám nabízí krásnou podívanou, včetně zcela nad obzorem viditelného souhvězdí Štíra, jenţ v ČR nelze nikdy spatřit celé. Jinak je opravdu slušná kláda, takţe se raději uţ kufrujeme do spacáků. Jindřich , sobota, den 4. První pohoštění a první zakufrování V noci mě budí kroky a praskot ohně Jakubáčovi protekl fluspytel silnou snůškou rosy. Ráno však slunce vše vysušuje, a tak po posnídání bulharského müsli a návštěvě bulharského dědka turbohovaďáka vyráţíme. Po cca 1 km doráţíme na chyţi Martsiganica, kde mají dva Bulhaři u auta diskotéku. Jsou to Ti, jeţ kolem nás včera projeli auty. Netrvá dlouho a zvou nás ke stolu a nalévají decáka vodky. Kromě vylitého Borka a Nikolaje je tu ještě oldchool Toni, jeţ umí celkem dobře česky. Nikolaj je z hooligans Lokomotivu Plovdiv, nesnáší Slavii a miluje Baník, ale hlavně je to nácek. Číslo 88 na dresu, na zádech vytetovaná německá orlice a nápis Gott mit uns. Děs. Jindřich se ho zeptal, jestli má rád Turky, čímţ si u něj totálně zavařil a od té doby byli friends všichni krom něj. Dostáváme sýry kaškaval (ţlutá měkká cihla) i syrene (slaný balkánský), který je v kombinaci s melounem výborný. Pijeme rakiji (nejvíc Jindřich), Bulharům náš rum příliš nechutná. Uţ uţ to vypadá, ţe nás zvou i na grilovaná kuřata, ale Bořek nás nakonec s citem vykýblovává pryč, začeţ jsme rádi, protoţe Nikolaj začínal mít po několika deckách stále víc přihnuto. Na cestu dostáváme ještě cca 1kg sýrů a Jakubáč od nácka bratrský polibek a telefonní číslo. Kráčíme po travnaté louce, připadáme si jak na rozpálené savaně a uţíváme si prvních výhledů. Kdyţ uţ se konečně blíţíme k silnici, kterou hledáme, pošle nás strejka opačným směrem. Zřejmě se bál, ţe mu vlezeme na pozemek, protoţe se později ukázalo, ţe jsme šli dobře. Naše cesta totiţ skončila uprostřed svahu v lomu na mramor a dál nepokračovala. Pod námi zela obrovská dolina řeky Sušica a na druhé straně údolí leţela horská ves Mostovo, kamţ jsme měli namířeno. Kdyţ se Jinulka dostatečně opálil, vydali jsme se na sračko-sestup sutí a habrovým pralesem. Stálo nás to pár škrábanců, ale cesta do Mostova se notně zkrátila. Sestupujeme do údolí a šplháme do vsi, skalním mostem v mapě byl zřejmě myšlen jen přírodní můstek přes potok. Ve vsi chcíp pes a tak se s Morkem nalehko vydáváme do výše poloţených partií obce, abychom sehnali chleba a pivo. Na prašné návsi je zavřený krám a 4

5 pod stříškou několik oţralých strejců. Jeden z nich nám přinesl chleba zadarmo a my se mohli vydat s nejmladším z vejpitků k němu dom, kamţ nás zval na jídlo. O dalších padruzích zřejmě nechtěl vůbec slyšet, snad abychom ho zas aţ tak moc nevyţrali. Ve skrovném domečku, který byl jeho chatou, nám pod novinami rozbalil tři mísy s osmahlým masem a různou zeleninou a k tomu zvláštní bramborový salát. Navíc nám do zablešeného kelímku nalil pivo Ariana, a tak jsme se slušně nadlábli. Po tomto občerstvení jsme si prohlédli domek, jeţ sestával z několika pokojů a vypadal jako turistická ubytovna. Na závěr nám bodrý Bulhar předvedl svou zahrádku a turečák, obdaroval nás dvoulitrovkou piva Šumensko a my se mohli spokojeně vrátit ke zbytku, jenž zatím lemřil u studánky, popíjel gumu, větral dolní končetiny a pozorovali eskadry much jež okupovaly jejich ponožky. Krám nahoře ve vsi mezitím otevřeli, a tak jsme se vrátili dokoupit tři chleby, u nichţ se později prokázalo, ţe bychom s nimi mohli i zatloukat kolíky. K tomu jednu tlačenku- krávu, 2l piva a sedmičku jakési pálenky, jeţ vypadala jako víno (ochucená rakije vonící jako mošt). Odvoz se domluvit nepodařilo, ale prý má jet autobus. Nechtěli jsme věřit, ale opravdu se do této zapomenuté vsi asi za 20 minut přikodrcal rozhrkaný mikrobus značky GAZ. Řidič nás odváţí zpět nad Mostovo, ve vsi Vrata nám kupuje sušenky a víceméně jako maršutka nás vyhazuje někde nad vsí Belentaš. Domluva s ním nebyla jednoduchá, a tak příliš netušíme, kde jsme, ale za 10 leva bylo vyvezené výše do hor dobré. Někde tu měla být jakási archeologická zajímavost, ale peče na to nejen Jakubáč, takţe jdem kempit. Po Morkově pohádce o Kuzmu Kuzmoviči a vydatném rizotu uléháme poprvé do stanu, protoţe to vypadá na nějakou tu noční přeháňku. Vítek , neděle, den 5. Prespanský hřeben a nepřízeň počasí Aniţ by to nikdo z nás tušil, čekal nás velmi krušný den. Ráno vše ještě vypadalo růţově, sluníčko svítilo a všem bylo hej. K snídani nám zbylo celkem dost nazi-sýra a k němu chléb, který jsme dostali v Mostově zadarmo. Ten se nicméně ukázal být měkčí, než ty zakoupené. Zabalili jsme stan a batohy a vyrazili na cestu. Bukovým lesem jsme seběhli po svahu dolů na prašnou cestu. Zde si to směrem vzhůru štrádoval komplet, který uměl mluvit anglicky a my se vydali na Sinyau skalu. U ní Jakubáč a Jindřich vepřil a zbytek sviţně vyběhl na vrchol kamenité skalky. Další naše kroky vedly dál po prašné cestě a červené značce. U pičky v zatáčce jsme našli mloka, který se chvíli schovával, ale po minutce se osmělil a nechal se vyfotit. Ač to nebylo vůči němu zcela ohleduplné, tak jsme ţlab pod picí rourou vyuţili k umytí nohou. Po několika kilometrech odbočila značka z hlavní silnice na vedlejší. Nyní se dostáváme do kritického úseku, o němţ byla řeč v úvodu. Zpočátku to vypadalo na malou přeháňku. Před ní jsme se ukryli pod skalní převis a poobědvali zde úplně poslední zbytek nazi-sýra. Po menším šlofíku to začalo vypadat, ţe se počasí zlepšuje. Vyšli jsme tudíţ opět na cestu. Netušili jsme, ţe šlo pouze a první vlnu. Před dalším deštěm nás ukryl přepychový posed s výhledem na hromady (jde o plochy na lákání vepřů). Déšť se opět lehce utišil a my se tak mohli kochat rozmanitostí horského počasí. Na hromady před námi svítilo sluníčko a vedlejší údolí bylo plné mlhy a navíc překryté bouřkovými mraky. I tentokrát déšť ustal a my netušíce nadcházejících peripetií pokračovali 5

6 Nikoho asi nepřekvapí, ţe se znovu rozpršelo. Stan nebylo kde postavit a tak nezbylo neţ sádlit dál a dál. Všichni byli jiţ naţmach mokří a jen Morek stále věřil v existenci bezejmenné chaty zaznamenané v mapě. Aţ k večeru jsme došli na loučku, na níţ dopadaly poslední sluneční paprsky tohoto dne. Uţ to vypadalo, ţe budeme spát zde, ale Morek se vydal na menší průzkum a po několika minutách narazil na posekanou louku a seník, který mylně pokládal za onu chatu. Vrátil se tedy pro ostatní, kteří byli jiţ notně zkleslí na duchu. Na louce nebyl nakonec jen seník, ale velká chata. Navíc nebyla zamčená a tak jsme jí mohli trochu prošmejdit. Oheň jsme nakonec rozdělali venku a usušili u něj zvlhlé svršky i spodky. Spát jsme šli aţ pozdě večer. Postele nám bylo stydno pouţít a tak jsme se rozloţili v chodbičce. Vítek se údajně šel mýt, ale nebylo to na něm poznat (pouze se odzapkoval). Zajímavé byly i Morkovy boty alá Přemysl Oráč, jenž si zhotovil z pytlů, které nalezl v chatě. Morek , pondělí, den 6. Vzdálená Svoboda a Prespa Noc v chodbě opuštěné chaty byla klidná. Brzké ranní vstávání za kuropění se nám jaksi nezdařilo. I poté, co jsme se vykopali z náručí spacáků, to nebylo lepší, jelikoţ bylo třeba ještě dosušiti včera promoklé svršky. K snídani se jedla nutela a tvrdý chleba z Mostova. Konečně vycházíme vstříc novým dobrodruţstvím. Cestou je několik pěkných výhledů. Nejdříve postupujeme celkem rychle, neb spíše klesáme, neţ stoupáme. Vše se po chvíli obrací. Slunce do nás pere o sto šest, takţe naše potní ţlázy konají své dílo. Konečně dosahujeme prašné silnice, kde dáváme na kamenech veget. Po ní pokračujeme dále do kopce. U nově opravené studánky, která měla okolo dokonce i květinové záhony, pácháme částečnou očistu našich tělesných schránek. Jak je zde téměř pravidlem, kaţdá studánka je věnována či postavena nějakému mrtvému-snad pro spásu jeho duše či podobně. Mladík, jemuţ byla věnována tato, podle fotky vypadal, trochu paradoxně, jako velekněz nějaké satanské sekty, coţ nám moc nevadilo, hlavně ţe tam byla voda. Pavla zde stačila ještě znečistit jakási potvora, snad mnohonoţka. Zajímavé bylo, ţe flek vystříklé látky na Jakubáčově dlani postupně měnil barvy hnědá, fialová a tak. Značka se odpojila v těchto místech od silnice a vedla převáţně lesem, bez velkých převýšení. Cestou překračujeme ještě několik pramenů, neţ přicházíme do bezlesých partií. Otvírají se zde opravdu pěkné výhledy po okolních kopcích. U další studánky dáváme gumu a veget. Podle mapy tu má být nedaleko křiţovatka tří červených značek. Jak jsme si tu jiţ zvykli, mapa a realita jsou věci dosti odlišné. Chvíli se dohadujeme a pak se dáváme překvapivě po zelené, jenţ v mapě vůbec není. Ta nás provází dalšími místy s pěknými výhledy. Vysoký kopec s vysílačem námi zůstává nakonec nepřekonán. Další přestávka proběhla naproti salaši, jeţ se zdála aţ na pár ovcí a osla opuštěná. Byl to však mylný dojem. Za chvíli se totiţ probouzí tři psi a běţí nám zuřivě štěkajíc v ústrety. Připravujeme šutráky a vyčkáváme. Z hromady prken, igelitů a plechů, jeţ jsou pravděpodobně příbytkem, se nakonec vynořuje i bača. Toho moc nezajímáme, a místo aby psa krotil, posílá je za námi. Ti na nás ale nakonec stejně pečou. My pokračujeme dále, doufajíc v chyţi (chatu) Svoboda, kde bychom rádi spáchali oběd. Jelikoţ milá chyţa byla stále v nedohlednu a my jsme byli jiţ utahaní a hladoví jako vlci, dáváme oběd u opuštěné chaty, která pro jistotu v mapě vůbec není. Oběd moc vydatný není, trocha taveného sýra k betonovému chlebu z Mostova zapíjíme nezbytnou gumou. Takto občerstveni pokračujeme dále. Brzy potkáváme strejku na koni, jenţ nám radí 6

7 cestu i ukazuje, kde jsou okolní státy a hlavně Sovětský Sajuz, coţ uţ je trochu mimo, i kdyţ pro nás pochopitelné (pro mě popravdě moc ne). Kdyţ doráţíme k silnici, opět dumáme, kudy dál. Brzy však jiţ neohroţeně pokračujeme novou asfaltkou z fondů EU k našemu cíli. Cesta je dlouhá a nezáţivná, ale konečně dosahujeme chaty Svoboda, kde nás však čeká zklamání. Byl to poměrně velký areál, ale nikde nikdo a po hodné chvilce vylezl rozespalý strejka, jenţ nám řekl, ţe jídlo a pivo nemá. Dýňová semínka a jedny malé sušenky Borovec (ovšem velmi dobré) z vlastních zásob, hlad (jenţ jsme mezitím stačili opět dostat) rozhodně nezahnaly, ba právě naopak Rodinka, která přijela autem, má plný kufr jídla. My jen tiše slintáme a čekáme, zda nám z toho něco náhodou nekápne. Jelikoţ nekáplo, nezbylo neţ táhnout zase o dům dál. Sice jsme ještě přemlouvali k výstupu na blízký kopec, kde jsme tušili snad nějakou kapličku a výhled, ale motivací nikdo nehýřil, a tak z toho sešlo. Nejdříve tu byla cesta rozjeţděná lesáky, pak chvíle tápání v sedle a další nekonečná a nezáţivná cesta lesem bez výhledů, kterou jsme si metli velmi slušným tempem. Vyprávíme si i o jednom vlašimském zmrzlináři, jenţ by z nás radost jistě neměl. Konečně doráţíme k chatě Prespa, kde vidíme první turisty s bágly v Rodopech. Po dohodě s chatařem stavíme na loučce nedaleko chyţe palátku (stan) a nakupujeme zaslouţené pivo (4x0.5l Astika). Bulharští kolegové spáchali oheň, tak se jim tam po dohodě sockujeme s kotlíkem a vaříme větve. Beton chleba si před přikusováním namáčíme, čímţ se stává mnohem lépe konzumovatelnějším. Sousedé dělají luxusní špízy, ale ani tentokráte se nad námi neustrnou, tudíţ alespoň s Morkem vaříme nakuřované kafe a čaj se zbytkem rumu, zatímco zbytek výpravy vztyčuje stan. Pak uţ jen debatujeme u ohně a pozorujeme hvězdy, neţ nás zima zaţene do spacáků. Jindřich , úterý, den 7. Stopem po Rodopech Dnes to s naším ranním vypravováním nebylo o moc lepší neţ včera - sice jsme si lehce přivstali, ale vyrazili jsme aţ někdy k půl desáté. Kráčíme lesem a objevujeme komerčnější rodopská místa plná chat. Velkému pomníku (napaměť bojů protitureckým okupantům) na kopci se nechtěně vyhýbáme, a tak se k němu zacházkou vracíme. Ona stavba, Jakubáčem nazývaná betonový penis, za moc ale nestojí a tak raděj pokračujem. Zrovna kdyţ jsme u odpočívadla, začíná pěkně pršet. Prudký slejvák a pěkná zima se nepochopitelně střídá se závany slunečního svitu. Hrajeme kartičky, pojídáme poprvé už mírně jetý kekel chleba a začínáme stopovat přímo z přístřešku. Skupina dělníků nás nejprve nebere, po pár minutách se však vrací s nabídkou a náleţitou předraţenou cenou odmítáme. Po poradě nad mapou se, vzhledem k nevyzpytatelnému počasí a velké zajíţďce, nakonec rozhodujeme vynechat obrovské skalní mosty Čudnite Mostove a pojedeme rovnou na Smoljan. Déšť na chvíli ustává a my vyráţíme z přístřešku za lepším místem na stop. Zrovna kdyţ zase leje, chytá Vítek s Jakubáčem auto alespoň na hlavní křiţovatku. Dál se ale nedaří, a tak je Morek s Jindřichem brzy pěšky dohánějí. Okolo vládne hustá mlha znesnadňující stopování, stejně jako další silné přeháňky. Schováváme se ke strejkovi do přístřešku pro ovce, abychom smrděli ještě víc neţ doteď. Chvíli dokonce posedáváme v malé komůrce s postelemi, jeţ je hned vedle přístřešku. Po spekulacích nad mapou vyráţíme pěšky směr Roţeň a dál stopujem. U studánky objevujeme igelitku s brýlemi, noţem a svačinou, naštěstí 7

8 se ale domlouváme na nemorálnosti pozření jakékoli části tohoto zavazadla a necháváme ho být. Vítek s Jakubáčem brzy chytají stop. Stačí sjet pár metrů níţe a šílené počasí je fuč. Dobrou náladu způsobenou sluníčkem přerušil horkou chvilkou náš řidič, jeţ zvedl za jízdy telefon a jaksi zapomněl na zatáčku. I na mokrém písku to ale naštěstí vybral, a tak jsme zdárně dorazili do Roţenu. Čekáme na J+M a po poradě nad mapou stopujeme dál směr Studenec. Teď má zas štěstí J+M a zbytek dlouho zevlí. Vezeme se Jakubáčem nadvakrát, ale nakonec chytáme výborného stopa aţ do Studence. Týpek výborně speakuje, dává nám všemoţné tipy a nakonec nás vyváţí aţ pod sjezdovku na Sněţance. Zapadáme do komerčního, převáţně zimního komplexu Castle na Kamenitzu (pivo 0,5l) a ochutnáváme bulharskou musaku výborná. Na dorazivší Jindřicha a Morka zbyla jiţ jen čorba, ale téţ jí vzali zavděk. S místem na spaní je to nic moc, a tak se ještě dnes drápeme k vrcholu Sněţanky (1926 m) po sjezdovce, jak nám bylo porazeno. Na vrcholu chvíli zevlíme dohadujíc se, kolik měří vysílač zde stojící, a pak uţ hledáme místo na stan. Nakonec scházíme o něco níţe a před ulehnutím vaříme místo večeře jiţ jen čaj na vařiči, čímţ konečně upouštíme jednu z přeplněných bomb. Útrapy Jindřicha a Morka: Vítek Náš stop od ovčince úspěšný není a já s Morkem pochodujeme aţ na odbočku na hvězdárnu, neţ se nám na poslední dva kiláky daří stopnout dţíp. Při dalším stopu z Roţenu jezdí aut více, ale také to chvíli trvá, neţ se pakujeme do dodávky. Bohuţel jedeme jen na další křiţovatku. Tam uţ je situace lepší a další dodávka nás hází do Pamporova. Zde se vydáváme zakoupit večeři a pivo. S překvapením zjišťujeme, ţe menší krámek je levnější, neţ jakýsi malý supermarket. Jinak jakýsi týpek vlastnící hospodu, krám a ubytovnu neustále tvrdí, ţe oni náš friends. My se vracíme dolů na křiţovatku a zkoušíme stop. Aut jezdí docela dost, ale nakonec to musíme do Studence vysupět do kopce pěšky. Tam v šíleném kekel-hotelu Castle nacházíme druhou část výpravy, jeţ tu baští a popíjí. Jindřich , středa, den 8. Ze Smoljanu k jeskyním a rozdělení skupiny Ač jsme velcí vepři, vstávali jsme časně. Pokusili jsme se vstávat snad v šest, ale jaksi to nevyšlo a vykopali jsme se aţ dýl. K zakusce (snídani) jsme si dali marmeládu a chleba. Ze Sneţanky vedla cesta přímo dolů, pravděpodobně po sjezdovce. Cestou jsme minuli stádečko koní, kteří naštěstí nekradli. Dole u vleku jsme zhotovili několik fotografií s vyuţitím zdejší techniky a pak pokračovali ke Třem Smoljanským jezerům. Ta nás moc nezaujala, či nás dokonce vyloţeně zklamala. Byly to spíš zarostlé louţe a kolem nich pár rybářů a hromada odpadků. Cesta do Smoljanu vedla dál serpentinami po silnici, kolem které jsme očekávali další ještě krásnější jezírka, neţ byla ta první. Bylo to ale opět jen několik zarostlých louţí. Kolem panovalo hnusné vedro. Do Smoljanu jsme se doplouţili někdy krátce před polednem. Koupili jsme si něco k jídlu a hlavně k pití, nechyběl ani meloun, který jsme koupili přímo z auta (vraku). Pak jsme se rozhodli jet autobusem dál. Dle Vítkových informací, které získal od jednoho řidiče autobusu, to mělo jet ve dvanáct. Samozřejmě to nejelo (myslím že jel, ale nezastavil nám). Další měl jet 8

9 aţ ve tři. Jeden pán nám nabídl odvoz svojí Ladou za 50 leva. Zdálo se nám to moc a tak jsme šli stopovat. Ještě předtím vyfotil Jakubáč Katce lékárnu. Samotný stop byl dost naprd. Ve Smoljanu jsme s Jindřichem tvrdli více neţ hodinu. První auto chytil Jakubáč a Vítek. Mě a Jindřicha vzali nějací mladíci do vsi Široka Laka, která rozhodně stála pro svou lidovou architekturu za vidění. Odtud jsme jeli do Tešelu. Pak ale nastal problém. Špatně jsem si zapsal trasu na stop a místo k Jagodinské jeskyni jsme jeli k Ďábelskému hrdlu. Mě se to nezdálo, ale když to měl More takhle zapsané, tak jsem neprotestoval... Bylo nám divné, ţe tam kluci nejsou a ţe by tam měli být, ale řekli jsme si, ţe jsou asi na prohlídce. A tak jsme na ně čekali, pozorujíc ruch kol jeskyně. Poslechli jsme si hru na místní lidový nástroj, jenž připomínal dudy. Když jsme se kluků nemohli dočkat a nadešel čas poslední prohlídky, narychlo jsme zakoupili vstupenky a i s bágly se vydali do nitra skal dlouhým tunelem. Jeskyně byla pěkná, s několika vytesanými postavami, nejlepší byl pořádnej satanáš. Na konci nás čekala cesta kole vodopádu, jímž se z povrchu řítila voda do jeskyně. Při pohledu z povrchu se voda opravdu ztrácela v ďáblově hrdle, odkud stoupaly závoje mlhy a vodní tříště, jež v člověku asociovaly pekelný dým valící se z bran inferna. Jináč s bágly se dvakrát pohodlně v jeskyni nepohybovalo a místy člověk zůstal viset v úzké chodbě. Výklad průvodce byl bohužel jen v bulharštině. Venku na nás čekali prodavači medu a cetek, ale bohužel stále ne druhá část naší výpravy.(doplnil Jindřich) Kdyţ nám došlo, ţe jsme trochu jinde, pokusili jsme se zkontaktovat druhou grupu. Neţ nám Jakubáč napsal, ţe se sejdeme v Trigradu, tak jsme stihli dostopovat zpět do Tešelu. Tak jsme se teda otočili zase zpátky přes Hrdlo do Trigradu. Čekali jsme tam několik hodin, vypili nějakou tu Zagorku (pivo), dali si něco k jídlu, prohlídli si obec atd. Večer nám Vítek napsal, ţe se sejdeme aţ druhý den u Ďábelského hrdla. Koupili jsme něco málo k večeři a sešli kousek pod Trigrad. U silnice jsme na pěšince rozbili tábor, povečeřeli chléb, kekel salám a feferonky. Pozdě večer jsme zalehli a usnuli. Osudy Vítka a Jakubáče: 9 Morek Ve Smoljanu byl stop celkem rychlý a řidič nás dovezl aţ na křiţovatku před Devinem. Jinak jsme se od něj nedozvěděli nic moc zajímavého, pouze jsme za jízdy pozorovali Široku Laku a při výstupu jsme obdrţeli gratis půllitrovku minerálky. Byl opravdu hicák a my si šli prohlédnout skalní útvar Slona, stojící poblíţ silnice. Tento skalní můstek je však dost zarostlý, a vůbec jsme od něj čekali více. Pokračujeme ve stopu směr Jagodina. Mladý bulharský pár nám velmi brzy zastavuje a dobře mluví anglicky, takţe cesta krásně uběhne. Vystupujeme v Tešelu, netrvá dlouho a jeden místní nás cpe do své dodávky. Projíţdíme úţasnou soutěskou Buynovsko Zhrdlo, která by určitě stála i za projití pěšky. Vysoké skalní stěny, neustále mosty, tunely a navrch vyhýbání s náklaďákem v místech, kde projede standardně jedno auto. Vystupujeme na odbočce k jeskyni, je od ní ani ne jeden kilometr. Blíţí se poslední prohlídka a tak jdeme obhlídnout situaci. Lístky nám zatím nechtějí prodat a bágly si zatím máme strčit nad jakýsi balkónek nad kasou, kam můţe lézt kaţdý. Hlídání kamerami příliš nevěříme a tak jdeme schovat bágly do roští. Vzhledem k tomu, jaká kosa panuje u zamříţovaného vchodu do jeskyně, na sebe navlíkáme téměř vše, co máme. U vchodu si vyslýcháme záţivný výklad v bulharštině a s řadou pouzder oblečených jak na opalovačku zapadáme do jeskyně. V prvním dómu stojí vánoční stromeček, lehce zvláštní na pokraji srpna. Dále posloucháme výklad a při průvodcových hláškách se

10 snaţíme smát s davem. Můj první pokus o fotku končí průvodcovým připomenutím no picture, a tak odteď fotí jen Jakubáč. Jeskyně je opravdu pěkná, 45ti minutová prohlídka mi kvůli zimě bohatě stačila. Z pěkné krápníkové výzdoby bych vyzdvihl obrovský stalagmit přímo nad jednou z chodeb, dva stalagmity symbolizující Cyrila a Metoděje a jakési perly, bezpečně uzavřené před návštěvníky ve skleněné skřínce. Po výlezu z jeskyně zjišťujeme, ţe Morek trošku nepobral cíl cesty, a tak dáváme v restauraci zmrzku, na starodávném mostě svačino-večeři a jdeme zpátky na křiţovatku. Do Jagodiny jdeme sami s tím, ţe se s J+M setkáme zítra v Tešelu. Tam totiž oni dojeli zpět z Ďábelského Hrdla ještě dříve, než jsme se s nimi dohodli na dalším postupu. První auto jedoucí nahoru do Jagodiny nám zastavuje. Postarší pár nemůţe pochopit, ţe půjdeme ke Grlu pěšky a ţe budeme spát venku. Ve vsi je jednoduchá mešita a pár socialistických budov. V restauraci/krámu mají na podlaze vydláţděný srp a kladivo. Kupujeme Zagorku (1,5 l), točíme vodu a rozhodujeme se ještě pro výšlap na vyhlídku nad soutěskou. Děda v autě nám říká, ţe k Orlímu Oku, všude zde propagovanému, dnes jiţ těţko dojdeme, ale vyhlídka Sveti Ilja je celkem blízko. Šílený krpál zvládáme za cca hodinu. Nová vyhlídka se zábradlím zde trčí přímo nad propastí, celkem hnus, ale výhled je nádherný. Po pár fotkách scházíme zpět a kousek nad vsí rozbíjíme tábor, poprvé v Bulharsku v oddělené dvoučlenné sestavě. Morek s Jindřichem nakonec nocují někde u Ďábelského Hrdla, protože zase zazmatkovali a jeli opět zpátky. Vítek , čtvrtek, den 9. Šťastné shledání Díky včerejším zmatkům a nedorozuměním na stopu jsme noc trávili s Morkem mezi Trigradem a Ďábelským hrdlem sami. K ránu teplo opravdu nebylo, ale krásně zářily hvězdy. Přímo nad hlavou nám oblohou běţel bájný okřídlený kůň Pegas a vedle něj seděla spoutána na svém trůně domýšlivá a pyšná královna Kasiopea. Pod Beranem mocně zářila planeta Jupiter. Po celkem brzkém probuzení snídáme Kyslé mlijako (bílý jogurt) a balíme krám. Zjišťujeme, ţe jsme spali přímo na červené značce, po níţ se měla dovalit druhá půlka. K jeskyni to byl uţ jen kousek. Tam obsazujeme altánek u lanovky a dosušujeme věci smáčené ranní rosou. Jinak i zde byla pěkná zima. Brzy dorazila i druhá skupina, jenţ nocovala za Jagodinou. Přivstali si, tudíţ přesun zvládli rychle. U jeskyně se nic moc neděje, ač je devět a mají začít prohlídky. Jen tak mimochodem, za 4 Leva na hlavu, podle jiných cestopisů to není tak dlouho co býval vstup zadarmo holt pokrok nezastavíš Pavel s Vítkem se přeci jen nakonec dočkali. Po jejich návratu z lůna skal vepříme dále a nikam se nám moc nechce. Podlepujeme mapy a plánujeme přesun do Pirinu. Nakonec se i zvedáme a pochodujeme po silnici, abychom jsme si prohlédli další část soutěsky. Kousek za tunelem začínáme zkoušet stop. Tentokráte vytahujeme stopařského ţolíka já s Morkem. Brzy nám staví zelená dodávka a hází nás do Tešelu. Strejka prodávající na křiţovatce z nás asi nechápe-zjevujeme se tam jiţ po čtvrté. Následuje průzkum hráze nedaleké přehrady. Sice se tam asi nesmí, ale kaţdému je to evidentně ukradené, stejně jako zákaz rybolovu. Místní pytláci tahají na vlasci pořádné trojháky a zkouší podsekávat, ale úspěch jim to jaksi nepřináší Vyhlíţíme neustále druhou skupinu. Morek při bedlivém pozorování silnice, sedíc při tom na zábradlí, stačil upadnout do říše snů. Překulení dopředu stačil ještě 10

11 instinktivně zabránit, ale následnému pádu vzad jiţ ne. Skončilo to krkolomným skoro výmykem a morkovým řádně sedřeným ramenem. Druhá skupina si na rozdíl od nás vytáhla Černého Petra a zastavila káru aţ za hodnou chvíli a poslední tři kiláky si jako bonus dali pěškobusem. Hned vyráţíme na Morkem předem objevenou skoropláţičku. Voda má celkem ucházející teplotu, tedy alespoň podle Jindřichovy stupnice, jenţ se liší od stupnic ostatních. S radostí pácháme tak touţebně očekávanou očistu našich těl i svršků. Sušíme a nikam se nám jako obvykle nechce, coţ stejně nakonec nevychází a my musíme zvednout kotvy. Na křiţovatce dohadujeme plán a zvedáme palce. Já s Morkem máme opět štěstí na své straně a brzy dřepíme v káře směr Dospat. Tam po menších nedorozuměních pochopíme, ţe dále se dá jet po dvou různých silnicích, ale my se nacházíme zrovna na té méně frekventované. Po kilometrovém pochodu přes střed města, kolem mešity a školy doráţíme na tu správnou. Opět netrvá dlouho a jiţ se pohodlně vezeme aţ do Goce Dolčev přímo k autobusáku, kde jest sraz. Kupujeme si večeři, neb máme jiţ řádný hlad, a zapíjíme jí mokem Pirinsko (2,5 l). Prohlíţíme okolí, zdejší omšelou synagogu a pozorujeme pouliční ruch či chodíme pro špendlíky. Daří se nám i vyignorovat stále stejného taxikáře, jenţ občas dotírá. Pak uţ jen poleháváme ve velmi skromném parčíku na lavičkách, neboť po druhé skupině není ani vidu ani slechu. Uţ skoro spíme a na město jiţ padla deka noci pošitá hvězdami. Konečně doráţí i Pavel s Vítkem. Jejich osudy byli poněkud barvitější neţ ty naše, takţe nakonec ještě volají poslednímu řidiči, aby mu vrátili pytel zásuvek a podobného příslušenství, jenţ jim omylem nacpal při výstupu z auta. Po úspěšném vrácení jiţ společně vyráţíme skrze střed města, kde to docela ještě ţije, hledat nocleh. Vybíráme ještě v bankomatu peníze na zítřejší nákup zásob pro přechod Pirinu. Na okraji města u jakési zahrádkářské kolonie, či co to vlastně bylo, uléháme pod širákem. 11 Jindřich Dodatek: Morka při čekání v parčíku stačil dvakrát během minuty pokálet pták, z čehoţ radost opravdu neměl. Jináč se podle Morka ve městě nacházelo mnoho pohledných slečen. Bohuţel se zde vyskytovali i nějací bratři Nikolaje z Plovdivu, neb na zdech se tu objevovali nacistické symboly, nápisy v azbuce jako Adolf Hitler a podobně. Osudy Vítka a Jakubče z Tešelu do Goce Delčev: Brzy po odjezdu J+M stopujeme Kamaz vezoucí hafl dřeva. Celkem záţitek se s tím svézt, ale tak prvních 15 minut, pak uţ je to dost nuda, jelikoţ nás předjíţděla všechna auta a do kopce jsme jeli jako šnek. Mladý Bulhar nás vyhazuje kousek za Dospatem, kdesi u motorestu. Jdeme na pivo (Pirinsko 0,5l) a kdyţ vidíme řidiče dávajícího si salát, dostáváme i hlad. Dáváme si jeden klasický šopák a jeden vylepšený gothajem a kaškavalem. Po nákupu nastala veselá scénka, to kdyţ hospodský vylezl z restaurantu na zahrádku a tvrdil o mně, ţe umím bulharsky, protoţe jsem uměl říct da a dva piva. Probíráme s Bulhary naší cestu, šéf restaurantu se ještě nechává vyfotit u svého krámku a my jdeme znovu na stop. Skoro nic ale nejezdí. Nakonec nám staví dva týpci v dodávce, jimţ skoro nerozumíme a vyhazují nás na okraji vsi Salovska. S dalším stopem to ale vypadá bledě, nikdo nestaví a noc na krku. Nakonec se rozhodujeme přejít vesnici a za ní přespat. Cestou však máme štěstí a jiţ téměř za tmy nám zastavuje týpek, jenţ se přestavuje jako Vitalij. Bere nás zpátky na začátek vesnice a zve nás do kavárny na

12 kafe. Ptá se, jestli jsem jedli, a přestoţe nic nechceme, přináší Jakubáčovi čorbu-drštkovou polévku. Kdyţ vidí, ţe mu chutná, nechá přinést i mně. K tomu chleba a jogurtovou voducelkem jsem se zaplácl. Pak pokračujeme dále, řidič 2x staví a zdá se, ţe do Goce Delčev ani nedojedeme. Jinak týpek jezdí pracovat do Španělska, coţ je z Bulharska přes celou Evropu km-celkem štreka. Nakonec zdárně doráţíme na autobusák do Goce Delčev. Ještě jsme obdarováni pytlíkem, jeţ Jakubáč drţel celou cestu na klíně. Nevěřili jsme vlastním očím, kdyţ jsme z pytle vyndali zásuvky a vypínače. Jelikoţ jsme dostali na Vitalije číslo, jdeme na vrátnici zjistit, jak mu vysvětlíme zásuvku a vypínač. Vrátný nechápe a ukazuje nám, k čemu slouţí vypínač a zásuvka-zřejmě vypadáme hodně neandrtálsky. Kontakt a tuč nakonec zdárně doručujeme zpět, i kdyţ Vitalij přes telefon opravdu nechápal Vítek , pátek, den 10. V zajetí Melnických pyramid Z garáţe, vedle které jsme si večer lehli, se vyklubal seník. Vstávání opět nič moč, nicméně po návštěvě dvou venčitelů jdeme zpět do města. V sámošce kupujeme pivo (Ariana, 2,2l) a jdem do většího supermarketu na týdenní nákup. Jakubáč se dobrovolně neúčastní, protoţe se distancoval od Morkových nákupních návyků. Stejně jako minule nakupujem cca za 80 leva, nicméně nám toho plno chybí. Müsli, vločky, arabské gumy, černý čaj a další se rozhodujeme dokoupit aţ v Melniku, protoţe zdejší Billa je fakt daleko. Po poradě s jedním ze strejků se vydáváme ulicí ven z města, směr Dobrotino a dále Melnik. Cestou objevujem další supermarket, kupujem hegeš párky k obědu, ale hlavně lahvičku hnědavého cosi. Domnívajíc se, ţe jde o kakaový nápoj, všichni ochutnáváme. Chuť bych přirovnal k louhu z hnoje, zkrátka jako blíţe nepopsatelnou. Jak později zjišťujeme, jedná se o tradiční bulharský nápoj boza nevrokop, jež se vyrábí fermentací zapečené mouky, jí se často s pečivem a obsahuje kolem 1 % alkohol). Jindřich prohrává hru o nejrychlejší nasazení batohu, a tak musí tento kekel osobně znehodnotit. Nacházíme hlavní silnici a stop vychází na jedničku. Do pěti minut stopujeme s Jakubáčem týpka s plyňákem, Jindřich s Morkem se vezou nákladním keplem. Náš řidič jede jak magor, v zatáčkách jede v protisměru a předjíţdění na jakémkoli místě mu nedělá problém. Jsme tedy rádi, kdyţ nás vyhazuje kus za Dobrotinem u partyzánského pomníku. Další stop na sebe nenechá dlouho čekat. Vezeme se prostornou dodávkou, jejíţ řidič rozváţí námi tolik oblíbené arabské gumy. Cesta pirinskými lesy trvá opravdu dlouho, silnice je občas dost kekel, ale na hodně místech dělají nový povrch. Po menším nedorozumění a předčasném výstupu v Gorno Spančevo se nakonec vezeme aţ do Hӑrsovo. Na Melnik však nic nejezdí, ukazatel je podivně přeškrábaný a navíc se ţene déšť. Kdyţ okolo projedou J+M a vydávají se druhým směrem, uţ fakt nevíme, kudy stopovat. Nakonec nám zastavuje úplně stejně zmatená bulharská rodinka, i kdyţ původně se jim nechtělo nás do jejich auta násilně namačkávat. Jedeme horší, ale kratší cestou, a tak jsme v Melniku první. Cestou jsme si celkem dobře zaspeakovali a hlavně se vyhli poměrně vydatné přeháňce. V Melniku panuje šílený hic a dusno. Po rychlém setkání se zbytkem se rozvalujem pod stromem na lavičkách. Přeţíráme se melounem (10 kg), dáváme nabít baterky do foťáku k týpkovi do Art centra a zjišťujem, ţe v monastýru Roţeň je otevřeno aţ do večera. Nakupujeme v magazinu alespoň něco málo z chybějícího, Morek v suvenýrech magnetku a všichni pohledy. Většina výpravy ráda sepisuje pozdravy svým blízkým, pouze Jakubáč neztrácí svou tvář a vše chce opisovat. Po koupi zmrzliny uţ nemůţeme vymyslet, čím 12

13 zaplácnout čas, abychom nemuseli uţ nikam jít, a tak vyráţíme směr Roţenský monastýr. Nikoliv však celá výprava, protoţe moje maličkost je po několika úvodních zdrţeních trošku pozadu a jaksi neodbočuje. Naráţím na slibované Melnické pyramidy, ale cestu dál jaksi najít nemohu vţdy končí někde v roští nebo se stává vyschlým korytem. Motám se v tomto bludišti asi hodinu v přesvědčení, ţe ţádnou hlavní odbočku jsem přeci neminul. Nakonec mi nezbývá, neţ připustit svou chybu a vrátit se zpět do Melniku, kde se po optání vydávám konečně správnou, a dokonce značenou cestou. Objevují se výraznější a hezčí pískovcové skalní pyramidy. Cesty jsou značně poničené erozí a rozdíl od periodických vodních koryt je často neznatelný, nicméně značka mě jiţ ujišťuje ve správnosti cesty. Přichází sms, ţe kluci počkají nahoře v monastýru, a tak funím do kopce, pozorujíc snášející se soumrak. První skupina mezitím potkala i dvojici želv, z čehož jedna byla zbabělá a nechtěla vylézt z ochrany svého krunýře. Brzy se otvírají nádherné výhledy na vrcholky pískovcových pyramid. Do Roţenského monastýru je to jiţ nedaleko, a tak se zde za slušného šera konečně scházíme. Monastýr má nenapodobitelnou atmosféru, vše tu nádherně voní a člověk má pocit jakéhosi klidu na duši. Obdélníkový dvorek je obehnán čtyřmi křídly, v nichţ lze nakouknout do dvou místností, v jedné z nich i do velké pece. Pěstují zde víno. Po prohlídce areálu a pozorování kočky honící netopýra nám jeden z mnichů nakonec i otevírá nádherně vyzdobený klášterní kostel plný fresek. Zajímavý je jeden svatý s koňskou hlavou a další s Jindřichovou anorektickou postavou. Protoţe jsme přišli opravdu pozdě, je monastýr téměř prázdný, a tak si atmošku opravdu náleţitě uţíváme. Nebyli jsme ani sprdnuti za náleţité oblečení, respektive neoblečení. Nakonec nabíráme vodu nad korýtkem plným všemoţných mincí a vyráţíme hledat místo na spaní, mnich za námi vrata zaklapnuvše. Začíná krápat. Scházíme pod lehce zchátralý kostel a na louce nad vsí Roţen stavíme za sílícího deště stan. Déšť nakonec ustává a od Roţenu přichází český komplet (pouzdro s ucpávkou), jeţ po menším poklábosení s námi staví stan hned vedle. Po minulých zkušenostech se vstáváním Jakubáč ustanovuje funkci vstávače, který bude mít za úkol ráno všechny vytáhnout ze spacáků. Máme skluz v deníku, a tak dlouho do večera dopisuji, no a pak uţ konečně hajdy na kutě. Osudy Jindřicha a Morka při cestě do Melniku: 13 Vítek Sledujeme, jak Vítek s Pavlem dřepíc v káře ještě zajíţdí k benzině naproti, a dál stopujeme. Odtamtud se zrovna pomaličku vykodrcává velký náklaďák, snad značky GAZ, či podobné. Chlápek se na nás zazubí zlatými zuby a zastaví. Batohy končí mezi nábytkem na korbě a my v kabině. Má ale sedadlo jen pro jednoho, takţe moc pohodlné to není. Náklaďák funí do kopců plných serpentin maximálně čtyřicítkou, a tak se můţeme dívat kolem. Strach, aby nám batohy nevypadly, je neopodstatněný. Ty se tam totiţ zaklínily a nešly z korby vůbec vyndat, kdyţ nás týpek vyhodil na křiţovatce kus za první vesnicí po cestě. Místo nevypadá nijak nadějně, ale brzy frčíme v stříbrném Opelu, za jehoţ volantem sedí postarší Bulharka. Jede sice místy aţ moc opatrně, ale hází nás aţ do Vranji. U plechové boudy prodávají strejkové cibuli a česnek. Je děsné vedro, ţádný stín a všichni jedou po hlavní, ale nakonec také nečekáme tak dlouho. Chlápek nám radí delší cestu, ale po hlavnější silnici, kudy jezdí na Melnik více aut. Druhá skupinka, kterou míjíme, kouká fakt divně, kamţeto zase jedeme. Brzy začíná silná přeháňka, a tak nás typ vyhazuje před mostem, kde se dá stopovat v suchu. Brzy se páskujeme do Audiny, kde předtím museli kvůli nám přendat bedny s rajčaty do kufru a my se uvnitř zmáčkli s dalšími třemi pasaţéry. Chlapec uměl anglicky a tak jsme trochu pohovořili.

14 , sobota, den 11. Nástup na Pirin Jelikoţ jsme se na pochodu chtěli vyhnout vedru, šli jsme do sebe a vstali v šest ráno. Podařilo se nám vypravit se zhruba za hodinu a půl. Rozloučili jsme se s českým kompletem a vyrazili dolů do Roţenu. Tato vesnička se od mé poslední návštěvy hodně změnila. Patrně především díky EU tu vyrostly veřejně záchodky a řada domů získala novou fasádu. V novém kohoutku jsme dobrali vodu a vydali se vzhůru do Pirinu. Cestou jsme minuli broskvový sad. Ač jsme zde byli jen o čtyři dny dříve neţ onehdá před 6 lety, nebyli broskve ani zdaleka zralé. Kousek za Roţenem jsme nezapomněli navštívit ani hrob německých letců, kteří to zde asi naprali do úbočí hory. K polednímu se začalo oteplovat a cesta se stávala více a více strmou. To vedla k častým zastávkám a hlavně k nezbytnému pití gumy a sušení zadků. První turista, kterého jsme při výstupu potkali, byl nějaký Slovák, který šel Pirin sólo, navíc jako dovolenkář bez stanu a spacáku. Řekl nám, co a jak šel a taky tvrdil, ţe celou cestu není ţádná voda. To se ukázalo jako zavádějící. Pramínek, který zobrazovala mapa, jsme našli. Přehlédnout snad ani nešel, po cestě vytvářel desítky metrů dlouhý potůček. Hned nad ním jsem poobědvali chléb, cibuli a roztavený sýr Kaškaval. K chatě Pirin jsme se dostali aţ pozdě odpoledne. Ještě před ní jsme skákli na pár piv, k nimţ jsme si dali na přilepšenou oříšky. Nikomu se dál nechtělo, ale démon zahálky nás nepřemohl. Došli jsme nakonec ještě cca 1 km za chatu Pirin a utábořili se u ohniště. K večeru jsme uvařili rizoto alá Podravka a Jakubáč uvařil nic moc (spíše nic) chutný čaj z třezalky perforované. Stan jsme nechtěli stavět a tak jsme se rozvalili jen tak u ohně. Jakubáč se snaţil přes noc udrţovat oheň, aby mu nebyla zima. Morek , neděle, den 12. Přes hory doly Pirinu Včerejší brzké ranní vstávání se celkem osvědčilo, takţe ho praktikujeme znova. Tentokráte je budičem Morek. Vylézat ze spacáků se opravdu nikomu nechce, neb venku panuje vlezlá zima. Pavel rozdmýchává oheň, jenţ za noci čtyřikrát křísil, tudíţ se po chvíli lemření také vykopáváme. Vaříme čaj, Morek jde k říčce pro vodu na uhašení ohně, pak uţ zvedáme krovky a hurá vstříc horám! Pochodujeme dolinou stále vzhůru a před námi rostou první štíty Pirinu. Malá zastávka u hezké tůňky s vodopádem a jde se dále. Sledujeme červenou a zelenou značku, jeţ spolu vedou zároveň. U roztroušených kostí z krávy činíme další přestávku. Morek se nadšeně nechává vyfotit s rohatou kraví lebkou. Při dalším pochodu potkáváme dvakrát po sobě stáda krav s telaty, jeţ hlídali bačové a jejich věrní psí pomocníci. Okolní scenérie byla moc hezká, rozervané skalní štíty, mrazové sruby, moře balvanů, mezi tím občas tráva či kleč. Připomíná nám to slovenské Vysoké Tatry či rumunský Retezat. Další zastávka proběhla u moře balvanů zatímco nám kravky cinkaly zvonci na rozloučenou, my popili naší oblíbenou arabskou gumu při dlouhé poradě nad mapou. Měníme plán a místo červené volíme postup po zelené značce, jenţ odbočuje a stoupá nad jezero, odkud se nám 14

15 otevřely krásné výhledy na další vrcholy, jeţ obkličovaly dolinu s jezery. Scházíme tam nejdříve kamenným polem a pak pěšinkou. Vyskytovalo se tam docela dost turistů a jednodeňáků, kteří na sebe často halekali z kopce na kopec či k jezeru, coţ nám nešlo moc pod nos. V jezeře myjeme nohy, a kdyţ není zrovna zataţeno a nefouká vítr, sluníme se, konzumujíce k tomu oběd. Zákuskem se stávají gumové zuby, jeţ trochu chutnají jako maršmelouny a klasické gumáky dohromady. Poté ostatní spí a já píši deník. Kdyţ si chci zdřímnout konečně i já, všichni se zvedají k odchodu. No nic, patláme se opalovacím krémem, přičemţ se Jakubáč odmítá namazat Vítkovým, neb prý smrdí. Doţíráme zubogumáky a vyráţíme směr největší a nejhlubší jezero Pirinu, Popovo. Naše cesta vede po kamenech a skalách dál kolem jezera, kde jsou další, ale menší jezera. Za pěkným vodopádem stezka ještě chvíli pokračuje a pak končí v potoce nad dalším vodopádem. Nechce se nám jako obvykle vracet a tudíţ se jak blbci drápeme klečí a pak po šutrech jezerem. Naráţíme na další stezku, ale i ta se nám po několika desítkách metrů nezdá. Morek, Vítek a později i já se drápeme do svahu. Jakubáč to obchází pohodlnější cestou. Nakonec nacházíme dokonce i dvě značky, zelenou a ţlutou, po nichţ stoupáme na hřeben zarostlý klečí. Po hodné době nás napadne podívat se do mapy. Chvíli do toho čumíme jak vejři, neţ nám dochází, ţe jsme špatně určili polohu a pěkně si zašli. Jezero, jenţ bylo námi povaţováno za Ţelezná Vrata, bylo ve skutečnosti jiţ ono zmíněné největší a nejhlubší Popovo. Tak to nevyšlo, vracíme se asi tři kiláky a lezeme po ţluté, tentokráte na správný hřeben. Je to šichta a jsme lehce demoralizovaní. Ve třech čtvrtinách stoupání dáváme pauzu a sušenky. Závěrečný výstup do sedla Samodivska Porta není uţ tak hrozný. Otvírají se z něj pěkné vyhlídky na Goljamo Valjaviški jezero a další menší Valjavišská. Údolí je sevřeno horami Malak Poleţan (2 822 m), špicí Samodivského Vrchu (2 730 m), Momin Dvorem (2 875 m) a Valjaviški Čukarem (2 664 m). Scházíme k jezerům, kde se popásají kravky, docela dlouho cestou. Do výstupu na modrou značku, coţ je opět do kopce, se překvapivě po dnešku nikomu jaksi nechce, takţe zakládáme tábor ve výšce zhruba metrů. Stavíme stan, Jakubáč rozdělává oheň z kleče. Morek tentokrát řekl, ţe na to peče. Zkusil akorát nahřát a ohnout polovinu trekové hůlky, jež jsme našli po cestě, místo toho jí ale zlomil. Špice okolních hor olizují poslední paprsky slunce. Jak se dalo čekat, slušně se ochlazuje. Vaříme na dvakrát šlichtu z těstovin, pokaţdé trošku jinak kořeněnou, přičemţ druhá várka je o trochu lepší. Po té následuje vařba čaje, který tentokrát sladíme medem, čímţ nám více chutná neţ včera. Kdyţ uţ se vůkol rozhostila tma a na obloze mezi oblaky problikávalo pár hvězd, dole pod námi se v dálce zjevilo světlo, jeţ se pomalu začalo přibliţovat. Po chvíli dohadování, kdoţe to můţe být v tuto noční hodinu a po zkušenostech z Roháčů, raději zhášíme náš skromný oheň. Jen tak mimochodem ten jsme krmili klečí, které tu bylo poskrovnu, a tudíţ jsme si vypomáhali suchými kravinci, jimiţ byla louka přímo poseta a nebylo málem kam postavit stan. Světlo se stále blíţilo a ukázalo se, ţe je jich více. Zalézáme do stanu a světla jiţ tápou nedaleko, ale nakonec odchází dolů. Pravděpodobně to byli nějací turisté, co je však vedlo jíti v tak pokročilou noční hodinu takto vysoko do hor, nám zůstalo utajeno. Jindřich 15