Církevní památky. Palkovic a Myslíku

Transkript

1 Církevní památky Palkovic a Myslíku

2

3 Úvod Drobné sakrální památky, tj. boží muka, kříže a kapličky, jsou často označovány za neodmyslitelný prvek naší krajiny. Mají dlouhou tradici, která byla zásadně přetržena érou komunismu. V této době některé stavby zmizely, jiné zchátraly a s nimi se většinou ztratil i význam těchto objektů, jejich funkce a také vztah lidí k nim, což bylo patrné z jejich špatného stavu. Péče o drobné památky sakrálního charakteru přestává být negativně vnímána až po roce Avšak tradice udržování staveb již byla přervána, jejich poselství pozapomenuto, případně nedoceněno. Chata v osadě Rybí. (2012) A tak nemalou úlohu k záchraně sakrálních památek v Palkovicích a na Myslíku sehráli nejen majitelé pozemků, na nichž se dané památky nacházejí, ale také mnozí bezejmenní občané a někteří zastupitelé Obce Palkovice. Jejich společným dílem a přičiněním se některé kapličky podařilo opět uvést do původního stavu a starost o jejich pravidelnou údržbu. Snahou této publikace je připomenout a ukázat občanům obou obcí historický odkaz našich předků, který zde po dlouhá desetiletí a možná i staletí, přetrvává. Při mapování jednotlivých památek jsme se snažili dát dohromady data vzniku staveb, případně jejich zánik a pátrali jsme po pověstech a příbězích, které se k nim vážou. Přestože jsme vytčené cíle nedokázali splnit, myslíme si, že přehled jednotlivých objektů, které jsou v publikaci zaznamenány, jsou malým poděkováním našim předkům za jejich práci, kdy s láskou tyto sakrální památky vlastníma rukama postavili a zhotovili. Osada Rybí. (2012) 3

4 Historický vývoj drobných sakrálních staveb Předchůdce drobných sakrálních staveb je nutno hledat již v předkřesťanské době, kdy se v krajině nacházelo mnoho objektů označujících významné místo. Nejspíše šlo o kameny, doplněné jedním až čtyřmi dlouhověkými stromy na rozcestích, nebo dřevěné sloupy podél cest. V pozdějších dobách byly některé sloupy doplněny korpusem Krista a do kamenů byl vyryt kříž. Tím nejspíše vznikly první drobné sakrální objekty boží muka, kříže, kapličky, zvoničky, svaté obrázky a sochy svatých. Mezi větší a velké sakrální stavby patří mariánské sloupy, kaple, chrámy a kostely. Z drobné sakrální architektury jsou pravděpodobně nejstarší kříže a objevují se nejspíše okolo 9. století, kdy Karel Veliký vydává nařízení stavět tyto objekty u cest. Na Moravě se zřejmě objevily už v souvislosti s příchodem Konstantina a Metoděje. Původní kříže byly pravděpodobně dřevěné, až okolo 13. století se objevují kamenné objekty v reliéfní podobě nebo se stesanými zakulacenými rameny. Kamenné kříže štíhlejšího a většího charakteru se vyskytují až později. Podobu nejranějších křesťanských znamení si však můžeme jen domýšlet, neboť dřevěná se nemohla zachovat a určení stáří vrypu do kamene je Kříž na myslíkovském hřbitově. problematické. V novověku přicházejí železné kované kříže a od 18. století litinové, na podstavci s korpusem Krista a častým nápisem INRI (latinsky Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský). Litinový kříž většinou vyúsťuje v oválnou či obdélníkovou cedulku s oslavným nápisem. Litinové kříže pak byly vystřídány kamennými a mramorovými. Boží muka se objevují až v 11. století ve Francii jako tzv. svíce mrtvých stavěné u hřbitovů. Až později jsou boží muka vnímána jako ztělesnění sloupu, u kterého dal Pontský Pilát bičovat Krista. První dochovaný objekt božích muk na českém území je datován ze 13. století. Od 14. století se objevují kamenná gotická boží muka. K největšímu rozšíření božích muk dochází v období baroka a I. republiky. Boží muka stojí většinou při poutních cestách a jsou kamenná sloupková nebo zděná pilířová, většinou čtyřboká s omítkou a obílením. V horní části (lucerně neboli kaplici, hlavici) čtyřbokých muk jsou čtyři výklenky (niky) na obrázky Kristova utrpení nebo světců. Pokud se uvnitř výklenku nachází soška, bývá 4

5 většinou novějšího data. V průběhu baroka byly ulomené hlavice nahrazovány jinými sochařskými dílky či kříži s Ježíšem Kristem. Obdélníkový sloupek o délce 1,5 2 metry, na jehož konci se lucerna nachází, se nazývá dřík a může na sobě nést reliéfy různých znaků, nápisy či data. Podložen bývá zpravidla menší patkou, připomínající sokl. Půdorysem je zpravidla čtverec, obdélník, zřídka kruh nebo ovál. Vrchní hrany patky mohou být zkoseny, podzemní část se pozná podle toho, že není opracována. Střecha božích muk je krytá šindelem, taškami nebo cihlami a většinou je zakončena křížkem. Pokud došlo v průběhu let k ulomení kamenného křížku, byl nahrazen kovovým. Vývojově nejmladší sakrální stavbou jsou kapličky a spadají do období protireformace na počátku 18. století. Nejvíce jich však bylo postaveno v 19. století a za přispění agrární strany také za I. republiky. Roli hrál nejen výběr místa, kde kaplička měla stát, ale také tvar kapličky. Kapličky byly obvykle umísťovány na návsích, kde plnily funkci kostelíka pro pobožnosti, nebo na významných místech, kterými byly např. Boží muka v Brušperku v lokalitě Marek. prameny a studánky. Na dominantních kopcích a návrších zase tvoří zakončení křížových cest. Existují dva druhy kapliček: starší výklenkové s dvířky do malého výklenku uvnitř a mladší prostorové, které mají uvnitř větší prostor. V prostorech (resp. výklencích) kapliček bývají umísťovány svaté obrázky nebo sošky. Výklenkové kapličky jsou někdy považovány za pomezí mezi božími mukami a kapličkou, a jsou označovány jako poklony, stavěné na místech, kde poutníci poprvé spatřili cíl své pouti, kde poklekli a políbili zem. Zvláštním typem kapličky jsou zvoničky, které byly především umísťovány v obcích, které neměly kaple ani kostel. Nejstarší zvoničky pocházejí z 16. století. K jejich obecnému rozšíření dochází až v druhé polovině 18. století, kdy Marie Terezie ohňovým patentem ze dne nařizuje ohlašovat požár zvoněním. Kaplička v Chlebovicích. 5

6 Zvon byl původně umísťován do přirozené rozsochy stromu (např. lípy, dubu, švestky aj.). Protože však listí oslabovalo slyšitelnost zvonku, byly tyto umísťovány na rozsochatý kůl (tzv. vidlák, dvoják nebo zouvák) uprostřed obce. Někdy býval tento vidlák zastřešen. Pokud byla jednoduchá zvonička tvořena dvěma kmeny, mezi nimiž byl zvon zavěšen, říkalo se jí šrák. Později se objevují kapličky se zvonem a plní tak roli kapličky i zvoničky. Zvonička v Měrkovicích. (2008) 6

7 Funkce drobných sakrálních staveb Drobná sakrální architektura dříve plnila různé funkce, mající význam jednak pro člověka, ale také pro krajinu. Tyto funkce se historicky proměňovaly, v jednotlivých obdobích některé vystupovaly do popředí, jiné na svém významu naopak ztrácely. Sakrální památky v krajině působí jako hmotné upomínky na příběhy, pověsti a smíření. Jedinec, který prochází domovskou krajinou, si díky těmto stavbám vybavuje vzpomínky, a tím utvrzuje svůj vztah k domovu. Stavby však působí i na ty, kdož jsou v dané krajině jen návštěvníky, neboť je upozorňují, že místo je zajímavé lidskou událostí. Tím krajinu ozvláštňují a polidšťují. Zejména objekty typu kapliček, studánek a líp v polích jsou místa, která objevujeme a jimiž velmi často začíná naše citová vazba ke krajině, která nakonec vyúsťuje ve vyváženější vztah k životnímu prostředí. V této kapitole vymezíme přehled funkcí drobných sakrálních staveb, opírat se budeme o typologii Jindřicha Nuska, který se tématem funkcí posvátných objektů zabývá podrobněji. V základní rovině se rozlišuje funkce primární a sekundární. Primární jsou ty, které se váží na záměr zřizovatele a jsou přímým odrazem důvodu, pro který stavba vznikla. Do této kategorie spadá funkce kultovně náboženská, memoriální, reprezentační, orientační a hraniční. Nezamýšlenými funkcemi jsou sekundární, mezi něž se řadí funkce estetická, informační a environmentální. Funkce kultovně náboženská a memoriální jsou hlavním výrazem pohnutek, na základě kterých stavby vznikaly. Kultovně náboženskou funkci chápeme nejen ve smyslu náboženských praktik a rituálů u stavby vykonávaných, ale pojímáme ji v širším smyslu jako upomínku na podstatu křesťanské víry. V tomto ohledu je kultovně náboženská funkce zcela prvotní a vyplývá z podstaty sakrálních staveb. Na kultovně náboženskou byla navázána funkce orientační. Stavby ve volné krajině již z dálky signalizovaly průběh cesty a hlavně rozcestí, u kterých se nacházely. Memoriální prvek se objevuje až později a pro křesťany se stal samostatným důvodem pro vznik drobného sakrálního objektu, který upomínal na významnou událost, nejčastěji úmrtí. U zrodu jiných staveb stál zbožný slib jako výraz díků a vděčnosti za pomoc Boží. Drobná sakrální architektura se stala nástrojem i v trestním právu jako znamení urovnání sporu v podobě smírčího kříže, ale také v majetkoprávní oblasti, kde označovala hranice pozemku uvedeného do držby. Hraniční funkce byla patrná i u objektů, které upozorňovaly na meze panství. Konečně reprezentační rovina drobné sakrální architektury se objevuje v 19. století, kdy je ke stavbě připojeno jméno donátora (dárce). 7

8 Environmentální funkce vyznívá zejména v kontextu plošného rozorávání polí, typického pro zacházení s krajinou v minulém století. Kapličky, které nebyly zničeny, se tak ocitly uprostřed polí, doprovázené zpravidla jedním nebo více stromy. V rozorané krajině měly stromy funkci větrolamů, ve svých korunách zachycovaly prachové částice a byly úkrytem ptáků a jiné drobné zvěře. Stavby se staly, a pravděpodobně i dnes mohou být, prostředníky vztahu ke krajině. Je však i dnes sakrální funkce základním atributem drobné architektury? Pokud jsou stavby obnovovány či stavěny nepraktikujícími křesťany nebo nás jen oslovují jiným důvodem než sakrálním, nedochází k vyprazdňování podstaty objektu? Nejsou stavby bez svého sakrálního obsahu jen postmoderním doplňkem současné krajiny? Mnozí autoři se shodují, že k proměně, případně až ke ztrátě vztahu k drobným sakrálním stavbám skutečně došlo, a to zejména v druhé polovině 20. století. Do 1. poloviny 20. století pracovala většina venkovského obyvatelstva v zemědělství nebo v lese. Lidé tak byli zejména s tou částí krajiny, kterou obdělávali, v každodenním styku. Krajina představovala vysoce strukturovaný, funkční a nezamyšleně estetický celek. Nemůžeme ale hovořit o láskyplném vztahu sedláků ke krajině, ale spíše o potřebě krajiny. Vztah ke krajině byl zcela jistě žitý. Lidé se v krajině pohybovali, znali každé její zákoutí, pracovali v ní a měli zde svůj domov. Na toto byly navázány i sociální vazby a struktura. Od konce čtyřicátých let 20. stoleté došlo ale k významným změnám, jejichž výsledkem byla závažná proměna krajiny i lidského vztahu k ní. Tyto změny se projevily v různé intenzitě na celém území státu. Klíčovou roli sehrály zejména procesy kolektivizace a znárodňování, které měly nedozírné a často tragické důsledky jak pro krajinu, tak i pro její obyvatele. Scelování pozemků, spojené s rozoráváním remízků a kácením rozptýlené zeleně, šlo ruku v ruce se ztrátou vztahu ke krajině. Vazba k vlastní půdě představovala na venkově základní existenciální rozměr a mnoho sedláků, kteří odmítli vydat dobytek a pozemky, bylo perzekuováno. Majetní a obzvláště vzpurní sedláci byli označeni za kulaky, veškerý majetek jim byl zabaven a byli vystěhováni do nehostinných, málo úrodných oblastí. Z hospodářů se přes noc stali dělníci zemědělského družstva. Vztah ke krajině i k zemědělství se po čase úplně a v podobě před rokem 1948 pravděpodobně nevratně přetrhl. Přesto, že i za komunismu mnoho lidí pracovalo v zemědělství, vytrácel se zodpovědný přístup k vlastní práci a k jejím výsledkům. V krajině společně s remízky zanikla i četná cestní síť, na kterou byla navázána drobná sakrální architektura. Objekty, které v krajině přežily, se často staly malým ostrůvkem, občas doplněným ponechanou zelení. Osamocenou sakrální architekturu nebylo v rozorané krajině těžké z traktoru přehlédnout a mnohé stavby tak byly pravděpodobně nezamyšleně nebo z nedbalosti zničeny zemědělskou technikou. Vedle procesů, které ochromily krajinu, a s tím i drobné sakrální stavby, je nutné připomenout protináboženský duch režimu. Mnohé stavby tak byly cílem i záměrného ničení. Druhou polovinu 20. století mnohá drobná sakrální architektura nepřežila nebo zcela zchátrala. 8

9 Kaplička u Chlebovic. (2013) Počátkem 90. let 20. století objevují v špatném stavu drobnou sakrální architekturu různá občanská sdružení, nadace, památkáři, obce i jednotlivci. Zájem projevují i novináři a knižní vydavatelství. Stavby jsou mapovány a obnovovány, zřídka se staví i zcela nové objekty. Hledá se paměť objektů v podobě příběhů, které se ke stavbám vážou. Vyvstává otázka, proč zájem přichází zrovna v tuto dobu a proč vůbec přichází. Jako první se nabízí vysvětlení související se změnou režimu. Péče o sakrální stavby a projevy křesťanství obecně přestávají být negativně sankcionované. Role staveb v krajině, spojená s úctou k odkazu předků a jejich vliv na utváření pocitu domova, jsou patrné i z dalších vyjádření, kde je drobná sakrální architektura označena za klíč k odkrytí historie domova 9

10 a lokálních osudů, a díky jejich dokumentaci neupadne v zapomnění duchovní dědictví předků. Objevuje se myšlenka pokud něco dobře známe, více si toho vážíme. V uspěchané době však mnozí lidé nejsou schopni vnímat existenci sakrálních památek, krajinou projíždějí, než aby v ní žili. Stavby jsou ale přesto hodné naši pozornosti. Je tomu tak proto, že jsou místem zastavení, modlitby, vzpomínání a odpočinku. Jsou opředena zvláštní atmosférou a poezií místa. Chraňme odkazy minulosti, aby si potomci vážili naší práce a našich výtvorů. V souvislosti s obnovou a výstavbou drobné sakrální architektury je často pokládána otázka, pro koho se mají stavby zachovávat. A odpověď zní: pro národ a jeho identitu, pro předky, resp. úctu k jejich dědictví, pro následující generace, kterým je nutné dědictví předat v odpovídajícím stavu, pro hodnotu objektů jako ztělesnění víry, genia loci (tj. duch vládnoucí na určitém místě), nositele paměti, umístění v krajině nebo pro turisty. Poměrně novou skupinou, pro kterou je stavby také možné obnovovat, jsou turisté. Východiskem takto motivovaných aktivit je přesvědčení, že stavby mohou být pro turisty zajímavé. Proč a čím drobná sakrální architektura turisty oslovuje? Tyto objekty nejspíše začaly být vnímány jako symboly, případně atributy krajiny. Možná proto se zobrazení drobné sakrální architektury objevují v propagačních materiálech obcí, regionů a cestovních kanceláří. Tento trend obdivu krajiny a venkova je patrný i na zájmu o místní tradice a způsob života našich předků. V čem je ale zážitek pro turisty zajímavý? Pečlivě udržovaná boží muka navozují pocit malebnosti a útulnosti, stejně jako oprýskané kapličky. V tomto kontextu se tedy drobné sakrální stavby mohou ocitnout v roli nástroje cestovního ruchu a ekonomickozaměstnanostní politiky obcí a regionů. Na základě uvedeného můžeme identifikovat dosud nezmiňovanou ekonomickou funkci drobné sakrální architektury. I dříve byly drobné sakrální objekty indikátory ekonomické vyspělosti obce, ale nyní mluvíme o roli nástroje zisku financí. Tato role by však měla zůstat pouze doplňkovou. Jinak zákonitě dochází k degradaci. Jednoznačná ekonomická závislost na cestovním ruchu se jeví jako nezdravá, neboť se památka stává závislou na požadavcích a přechodných módních trendech poptávky V souvislosti s otázkou pro koho drobné sakrální objekty opravovat, lze na stavby nahlížet i jako na prvek, který napomáhá utvářet místní identitu. Jde o projev regionalizace. Různé regiony a mikroregiony si začínají uvědomovat svou identitu a hledají své symboly. Mnohé z nich však nemohou sáhnout po větší dominantě a začínají proto objevovat drobné památky. Odpověď na otázku, pro koho se dnes obnovují drobné sakrální objekty, tedy nemusí znít buď jen pro místní, nebo jen pro turisty. Opravené stavby mohou mít význam jak pro obyvatele, tak pro návštěvníky dané oblasti. S rostoucím uvědoměním lokální příslušnosti může vyvstat potřeba vytváření nových pracovních míst v regionu a v této souvislosti se jeví cestovní ruch jako významná příležitost. Úskalím zapojení staveb jako nástroje cestovního ruchu je však možné naprosté převážení ekonomické funkce nad ostatními funkcemi sakrální architektury. 10

11 Sakrální památky v Palkovicích Během 19. století bylo v různých částech obce postaveno několik kapliček a božích muk. Jedná se o lidové památky, které naši předkové stavěli ke cti a chvále Boží. O jejich historii však toho moc nevíme, neboť žádný pramen (např. kroniky, archivní písemnosti nebo ústní vyprávění) nezaznamenal, proč kapličky právě v daných místech vznikaly. A přesto je na nich něco zajímavého a dávají zdejší krajině svéráznou tvář. Kapličky v obci byly postaveny především kolem hlavní silnice, po které naši předci denně jezdívali nebo chodívali za prací do frýdeckomísteckých textilek a hutí, dopravovali povozy různé obchodní zboží, vozili dřevo na pily, dováželi uhlí apod. Tyto kapličky sloužily předkům při jejich cestách k zastavení a načerpání tělesné i duchovní posily. Výjimkou mezi kapličkami se zdá umístění kaple na Staré cestě, jenže i tato památka byla postavena u hlavní silnice Silnice, vedoucí Palkovicemi k Místku, byla založena teprve asi okolo roku 1846 a prý velmi pracně, poněvadž ji bylo třeba mnoho navážet. Nesnáze také působilo, že nová silnice musela být v některých místech vedena po soukromých pozemcích a tehdejší kněz v Palkovicích, P. Kliment Tvrdý, nedovolil, aby se silnice táhla přes arcibiskupské pozemky. Cesta byla dohotovena jen po hranici Místeckou, odkud ji měla dále vybudovat obec Místek. Avšak občané Místku se vzpírali, a proto teprve roku 1872 byla polní cesta do Místku upravena na zemský náklad. Dokončení silnice provedli občané Palkovic za starosty Františka Mičulky (čp. 110) a jeho souseda Františka Menšíka (čp. 111). Původní stará silnice z Místku vedla kolem domků čp. 3, 4, 5, 6, 11, 12, 13, po nynější Staré cestě. Trojúhelník mezi těmito domovními čísly (tzv. na okluku), jdoucí příkře do kopce, byl přeložen až v roce Ve stejné době byla dále od Místeckého lesa posunuta silnice v Rakovci. Ze Staré cesty se silnice stáčela na levé straně, k dnešní čerpací stanici, a dále vedla po nynější trase (např. mezi domy čp. 24 a čp. 25 na pravé straně a čp. 23 a čp. 22 na levé straně), k Lidovému domu až ke kostelu. Most přes řeku Olešnou byl u kostela postaven v roce Dále cesta pokračovala kolem požární zbrojnice, okolo čp. 488 přes bývalé školní hřiště u čp. 50 a dále po pravém břehu Olešné. Poblíž domku čp. 53 byl brod. Od brodu cesta vedla po pravém břehu potoka Pstruží okolo JZD a stále po pravé straně k hospodě na Horním konci. Odtud pokračovala korytem potoka kolem čp. 484, 77, 78 a na suchou zem se dostala u čp. 85. Původní cesta dále vedla jižním směrem po pravém břehu Pstruží okolo čp. 90, 92, pak se opět přejížděl potok brodem a cesta vyústila na nynější silnici u čp Pěší cesta z Místku vedla od Barákovy boudy směrem na Palkovice přes pole, kolem kapličky u Seiberta, pak směrem k Olešné, kolem domu čp. 2 a chodník vyústil na nynější silnici u čp

12 V Palkovicích můžeme u hlavní silnice napočítat několik kapliček na Staré cestě u čp. 650, na Dolním konci u čp. 22, zlikvidována byla kaple sv. Jana Nepomuckého u čp. 134, další kaple jsou u čp. 118 a na Horním konci v zahradě u čp Kromě těchto sakrálních objektů máme v Palkovicích i další v Dolině u čp. 167, na Podhůří u čp. 208, na Hůrkách u ev. č. 09 a ev. č. 044, na III. Hůrkách u ev. č. 019 a v Rozsůškách u čp V 21. století vznikly nově kapličky v Pohorali, patřící čp. 119 a ve středu obce u čp. 49. Mezi další významné sakrální objekty patří litinový kříž u čp. 47, dřevěný kříž u čp. 38, pískovcový kříž u čp. 40, dřevěný misijní kříž u kostela a kamenný kříž uprostřed palkovického hřbitova. V průběhu let zmizely veškeré původní výzdoby jednotlivých kapliček, ať už zničením nebo krádežemi, a tak nové obrázky a sochy jsou již ze současné doby. Ale i tak mají svou hodnotu, protože do kapliček byly dodány s láskou. 12

13 1. Kostel sv. Jana Křtitele v Palkovicích GPS souřadnice: N, E Pohled na kostel z roku cca Přibývajícímu obyvatelstvu Palkovic dřevěný kostelík sv. Mauritia (Mořice) s věží a dvěma zvony již nestačil, a proto byl na parcele č. 56/1 roku 1631 nákladem obce postaven nynější zděný kamenný kostel sv. Jana Křtitele (od kulturní památka č /8691). Byl posunut více do středu obce, kde vznikaly malé obchůdky, mlýn, škola a další instituce. Kolem kostela byl rovněž zřízen malý hřbitov. Patronem kostela se stal sv. Jan Křtitel a každoročně v den slavnosti jeho narození, 24. června, obec slaví pouť. V den posvěcení kostela, na svátek sv. Martina 11. listopadu, se v obci slaví krmáš. Dle prof. Linharta byl postaven v románském slohu, přičemž tomuto názoru nasvědčují kamenné a stavební prvky kostela, zatímco sakristie je postavena ve slohu gotickém. Ale ve většině publikací se u stavby palkovického kostela uvádí, že se jedná o architekturu z období třicetileté války a kostel je postaven v barokním slohu. Kostel byl vybaven čtyřmi malými zvony a nad hlavním vchodem byl vytesán třířádkový nápis o výšce písma asi 3 4 cm: TENTO HRAMGEST ZBVDOWAN KECCZIAKCHWALE PAN BOHV Z NAKLADEM DZEDZINI PALKOWICZ ZAVRZA DVGIRV FOGTA ONDRA WASICE BARTOSAKVLHANA

14 Kostel je postaven z kamene, podepřený 9 silnými pilíři. Klenby jsou pouze v presbytáři, jehož délka je 8,4 m, šířka 7,6 m a výška 7,5 m. Loď kostela má rovný strop. Délka lodě je 10,6 m, šířka 10,2 m a výška 7,5 m. Věž o rozměrech 7 7 m je celkem 38,66 metrů vysoká a na její špici je báň o průměru 0,6 m, kde je ukotven litinový kříž, jehož výška je 2 m. Základy věže jsou široké 2 metry, jejich hloubka není známa. Do výše 17 m jsou zdi věže široké 1,7 m, v úrovni věžních žaluzií 1,3 m. Ve věži jsou čtyři podlaží, která slouží k umístění zařízení věže. První podlaží slouží jako vstupní plošina k nástupu na schodiště, která je ve výšce 8,4 m. Druhé podlaží ve výšce 12,7 m slouží pro věžní hodinový stroj a malé muzeum. Na třetím podlaží ve výšce 16,4 m jsou zavěšeny zvony, tympány pro odbíjení času věžních hodin a vysílačka zabezpečovacího zařízení kostela. Žaluzie věžních okenic se nacházejí ve výšce 17,7 m. Čtvrté podlaží ve výšce 22,2 m zajišťuje rozvod impulsů k jednotlivým ciferníkům věžních hodin a k výstupu na střechu věže. Do nejvyššího podlaží je třeba překonat 93 dřevěných schodů. Ciferník věžních hodin je měděný, má průměr 1,6 m, výška číslic je 20 cm, délka velké ručičky je 60 cm a malé 40 cm. Strop v sakristii je zděný, klenutý, nad presbytářem zděný v gotickém slohu a nad lodí chrámovou rákosový. Hlavní oltář v kostele byl pořízen roku 1632 a vyzdoben obrazem svatého Jana Křtitele od místeckého malíře A. Englera. V roce 1688 došlo k pořízení zvonu z obyčejné zvonoviny o váze 120 kg. Je pravděpodobné, že kostel měl již v té době 2 zvony, které byly přemístěny z kaple sv. Mauritia. Dne 20. října 1777 byly dr. Františkem Michalovičem, knězem z řádu sv. Františka Serafínského, posvěceny obrazy původní křížové cesty a v roce 1799 byly pořízeny dva boční oltáře svatého Kříže a svatého Františka z Assisi. V roce 1819 byly pořízeny nové varhany, neboť původní varhany bez pedálů (tzv. positiv) byly již nedostačující. V roce 1829 byl přelit zvon z roku 1688 na nový zvon o průměru 75 cm a váze 100 kg. Nesl nápis Ke cti sv. Jana Křtitele. Bil celé hodiny a dále vyzváněl při církevních obřadech. V roce 1835 došlo k přelití malého zvonu o průměru 59 cm a váze 50 kg. Jednalo se pravděpodobně o starší zvon, o němž se však bližší historické materiály nedochovaly. Nový zvon měl nápis S. Maria una pro nobis. Bil každou čtvrthodinu a dále při různých církevních obřadech. Kromě toho byl v kostele tzv. sanktusový zvonek z obyčejné zvonoviny a železný umíráček o váze 30 kg, výšce 35 cm a spodního průměru 38 cm. Jejich stáří však nejsou v archivech zaznamenána. První lokalista Jan Albert Kalabis bydlel v soukromém domě čp. 30, a když v roce 1786 se domek od dřevěného komína vzňal a shořel, byla v roce 1786 při kostele postavena farní budova se třemi místnostmi a pokryta šindelem. Přilehlá hospodářská budova byla rovněž provedena z tvrdého materiálu a pokryta šindelem. V roce 1883 byly na faře přistaveny dvě světnice, po obou stranách vystaveny štíty, a zvětšen byl rovněž byt pro kooperátora. Zároveň došlo k opravě střechy farní budovy, kterou provedl stavitelský mistr Habermann. Ve výkazu majetku fary z roku 1883 je uvedeno, že fara má 5 světnic, kuchyň, komoru, 14

15 Jeden z nejstarších záběrů na faru kolem roku Záběr na faru z roku sklepy, 2 záchody, chlév, kůlnu na dříví a vůz se dvěma koníčky. U vchodu do budovy byla veranda se třemi stupni z kamene, dveře hlavního vchodu byly z měkkého dřeva, natírané olejovou barvou a nad dveřmi bylo okénko. Rovněž závora byla z měkkého dřeva. Chodba byla vydlážděná a střecha šindelová. Chlév byl pro 3 krávy a jeho střecha byla pokryta šifrem (tj. břidlicí). Kůlnu na vůz tvořily 4 pilíře a desky, a střecha byla pokryta šindelem. Kurník byl zděný a na dvoře stála železná pumpa. V průběhu jednotlivých let zaznamenala farní budova a s ní související další stavby několik významnějších i drobnějších oprav: 1891 V jednom pokoji fary oprava dřevěné podlahy, proveden nátěr dveří a oken olejovou barvou, vstupní dřevěné dveře byly nahrazeny železnými. Již nevyhovující pumpa byla nahrazena čerpadlem oprava zděného kurníku a střechy farní stodoly 1894 oprava podlahy v dalším farním pokoji, rozšířen byt kooperátora 1895 opraven tyčkový (tzv. štachetový) plot kolem fary a před zahradou 1896 do bytu kooperátora dodána nákladem 5 zl. 92 kr. nová kachlová kamna (kamnař Grossman z Místku) 1897 zhotovení 4 vnitřních a 4 vnějších oken do bytu faráře a farní jídelny, oprava střechy fary, farní budova rozšířena o další dva pokoje 1899 oprava chléva pro dvě prasata 15

16 1900 zakoupena kamna pro byt faráře 1901 výměna kostelního čerpadla, oprava farní střechy taškami 1904 Karel Habrnal z Palkovic zhotovil nová dřevěná vrata na farní dvůr 1905 nová dřevěná podlaha ve světnici faráře 1906 oprava střechy farní stodoly i budovy 1908 zhotovení nových cementových podlah farní budovy 1909 rekonstrukce farních hospodářských budov, na farním dvoře byl zbudován nový záchod pro služebníky a dělníky, dřevěná koryta pro zvířata byla nahrazena cementovými 1914 oprava farní stodoly, u farní budovy bylo 7 cihlových vstupních schodů nahrazeno cementovými, na ochranu cihlových pilířů bylo použito šest cementových desek, pod kamenným křížem u fary byl zřízen nový podstavec 1919 do farního dvora byla pořízena nová vrata v částce 356 K 20 hal na chodbě farní budovy položen nový rákosový strop 1937 ve farní budově zhotoven vodovod a kancelář, znovu vybudována byla hospodářská farní budova 1942 vymalování světnice a kuchyně prováděl malíř Raimund Šebesta z Palkovic 1943 Úprava farní budovy, a to místnosti pomocného kněze, farní kanceláře, schodiště na půdu a do sklepa, zhotovení elektrického vedení a přepážky v chodbě. Na akci se materiálně podíleli klempíř Antonín Skotnica a kovář Cyril Bílek z Palkovic Městským stavebním podnikem ve FrýdkuMístku byla provedena oprava vnitřního zařízení farní budovy. Byla vyměněna okna, dveře, některé podlahy, upravena koupelna, vestavěna koupací vana, opravené vnitřní omítky a veranda u vchodu. Rovněž byl postaven nový plot. Opravu elektrického vedení a zazdění telefonních drátů provedl zdarma Jaroslav Kubala z Palkovic. Všechny opravy byly hrazeny z dobrovolných darů věřících, které se získávaly od září 1967 pravidelnými měsíčními sbírkami. Od farního úřadu byla rovněž poskytnuta smluvní půjčka ve výši , Kčs zavedeno plynové vytápění fary 2004 farní budova byla nákladem , Kč napojena na obecní kanalizaci 2005 Provedena oprava fasády na farní budově a nátěry štítů na faře i správní budově. Byly položeny obrubníky kolem cesty u farní budovy až k hlavní bráně a následně byla celá cesta vyasfaltována Provedena kompletní elektroinstalace v půdním prostoru fary, jelikož stávající již nesplňovala normy. Byla skácena borovice, kterou v roce 1939 zasadil P. František Mastil, na levé straně vstupu do farní budovy. Borovice měla výšku cca 18 metrů Rozsáhlá rekonstrukce farní budovy prováděny dispoziční změny jednotlivých místností, opravy podlah, výměny elektroinstalace a dřevěných oken a dveří za plastové, oklepávání starých omítek a zhotovení nových, výstavba krbu a nové kuchyně, malování farní budovy atd. 16

17 Kostelní věž palkovického kostela měla v dřívějších dobách původně cibulovitý tvar. Svědčí o tom plánek ze dne , který nakreslil Antonín Schönhöffer z Nového Jičína, jenž měl provádět opravu kostelní věže. Věž na nákresu má rozměry 3,58 3,74 m. Za působení faráře Karla Kaštyla byl v letech opraven kostel, oltáře a varhany. Věž kostela byla pokryta novým šindelem v nákladu zlatých. Tento farář chtěl také založit katolický čtenářský spolek, ale protože v obci již existoval čtenářský spolek Lidumil, tak k založení katolického spolku nakonec nedošlo. Farní budova v roce Vpravo kříž z roku V roce 1875 byla tehdejším farářem Ferdinandem Baarem obec Palkovice žádána o postavení nového kostela, neboť do oprav kostela byly dávány nemalé finanční prostředky a v důsledku narůstajícího počtu obyvatel přestával kostel dostačovat duchovním potřebám obyvatel. Z nedostatku finančních prostředků se akce neuskutečnila a kostelní správou bylo za částku zlatých nakonec zakoupeno alespoň 45 měřic pozemků. Plán střechy z roku Detail báně ě z roku

18 V průběhu dalších desetiletí byly prováděny různé rozsáhlejší, i méně rozsáhlé, opravy palkovického kostela, bylo nakupováno nové vybavení. Připomeňme si proto jen ty nejvýznamnější události: 1878 v dubnu posvěcena soška Panny Marie májové pobožnosti, vysoká 90 cm, kterou dodala firma Majerová z Mnichova. V srpnu téhož roku provedeno vysvěcení rozšířeného hřbitova v březnu vysvěcené sochy Mater dolorosa (tj. Matka Bolestná), sv. Marie Magdalény a obraz Panny Marie vždy trvající pomoci. Důstojný pán Hejkal z Prahy daroval palkovickému kostelu obraz Panny Marie dobré rady, jenž byl 50 cm vysoký a 40 cm široký a namalován na plátně. Obraz měl být umístěn pod druhé okno od hlavního oltáře a podkladem mělo být tapetové pozadí občany Palkovic byly darovány obrazy svatého Aloise a svatého Alfonse Ligny, které byly včetně obrazu Panny Marie dobré rady v únoru posvěceny František a Victorina Grossmanovi z Místku darovali kostelu harmonické zvonky, které jsou používané až do dnešního dne pod vedením stavitele Beneše z Místku se začal opravovat a malovat kostel. Nad sakristií byla vybudována oratoř (tj. modlitebna). Chrámové zdi se zvýšily o 65 cm, které byly zakončeny římsou, a na ně se pokládal nový rákosový strop. Nová dřevěná vazba střechy byla zhotovena z původního materiálu. Střecha kostela byla pokryta novými pálenými taškami, sanktusová věž byla pokryta mědí. Kostel měl v té době tři vchody hlavní na straně západní, boční na straně půlnoční a poslední vchod byl ze sakristie provedeno vydláždění podlahy cementovými plotničkami v presbytáři až po první stupeň. Zbývající části kostela pokrývala i nadále pískovcová dlažba, která však byla na mnoha místech vyhlodaná a nerovná nový strop kostela zvýšen o 60 cm, zbudovaná nová vazba a kostel pokryt křidlicí. Byly pořízeny sochy Bolestné Matky Boží, Božského Srdce Páně (výška 140 cm) a Blahoslavené Marie Panny (výška 140 cm), které zhotovila firma Majerová z Mnichova. Částkou zlatých na sochy přispěli palkovičtí občané Josef Žurovec, Šebestián Krč, František a Anna Jiříkovi farář Ferdinand Baar píše na arcibiskupskou konsistoř dopis, v němž popisuje důvody nutné opravy kostela: Střecha na věži při farním chrámu má cibulovitý tvar a byla roku 1868 šindelem pokryta. Šindel jest sešlý, ale vazba uvnitř nahnilá není. Vyloučeno, že by silný vítr střechu nepoškodil. Prostudování věže provedl stavitel Ferdinand Hendrich z Místku a dal i plán nové střechy a náklad zl. 33 kr. Kromě 18

19 nalezené kresby palkovické věže z roku 1866 je tento dopis dalším důkazem, že původní věž kostela měla cibulovitý tvar, stejně jako např. věž kostela v Metylovicích v měsíci srpnu byla provedena rekonstrukce věže kostela. Zdi kostelní věže byly zvýšeny o 60 cm a o stejnou výšku byla snížena věž kostela, takže ke změně celkové výšky stavby nedošlo. V té době také došlo k její dnešní podobě, protože zápis ve farní kronice uvádí, že věž má již jehlancovitý tvar, je pokryta pozinkovaným plechem a má také hromosvod. Veškerý náklad, včetně nových omítek, které byly provedeny až o rok později, nakonec činil zl provedena kolaudace rekonstrukce věže kostela ze znaleckého ústavu v Mnichově byl zakoupen kříž na boční oltář svatého Kříže, následně byl v květnu oltář vysvěcen. Firmou Demelzelová ze Srödena byla dodána socha Máří Magdalény, kterou ze sbírek pořídil P. Jan Kohn. Téhož roku byly kropenky z mramoru (též žehnačky) zasazeny do zdi kostela a křtitelnice z mramoru měla dřevěné víko. Dle zápisu inventáře toho roku byly v kostele zvony o váze 71 kg, 68 kg, 56 kg a 15,12 kg; u oltáře svatého Františka z Assisi a sousoší Bolestné Matky Boží, je uvedeno, že tyto dodala firma Majerová z Mnichova, zatímco obraz Marie Panny matky dobré rady byl malován v Římě byla provedena oprava věžních hodin na kostele, pokrytí střechy kostela za 955 kr. 32 hal. a venkovní malby kostela. Staré věžní hodiny. (2011) Starý strojek věžních hodin. (2011) 19

20 Původní hodinový stroj dle odhadu je datován do poloviny 19. století. Byl třízávažový s ručním natahováním, které se provádělo co druhý den. Ciferníky byly dřevěné o průměru 1,6 m, malá ručička o délce 0,75 m a velká 1,1 m. Číslice o velikosti 20 cm byly natřeny bílou barvou. Hodinový stroj byl nepřesný, regulace zrychlení nebo zpomalení byla obtížná, přesto byl stroj na tehdejší dobu celkem moderní. Hodinový stroj pracoval s jistými přestávkami pro údržbu až do roku Další provoz již nebyl možný, a tak farní úřad přes všechny problémy s kulturním odborem ONV objednal nový stroj u Okresního průmyslového podniku ve Vyškově. Původní stroj včetně rozvodů a ciferníků měl být z rozhodnutí kulturního odboru ONV převezen do muzea ve FrýdkuMístku, ale farní úřad byl proti a umístil ho do muzea ve věži kostela Občanská záložna darovala kostelu obraz Křtu Páně v pozlaceném rámu, který namaloval akademický malíř Šichel z Brna. Cena obrazu činila 440 K. Téhož roku provedeno vymalování kostela kostel dostal od neznámého dobrodince darem sošku Jezulátka o výšce 60 cm, která pochází z umělecké dílny Majerová z Mnichova. Téhož roku byla soška posvěcena po učiteli Adolfu Winklerovi byl ustanoven nový varhaník Mojmír Pavlíček, syn hostinského Jana Pavlíčka. Na varhaníka se učil u majitele hudební školy a hudebního skladatele Františka Kolaříka z FrýdkuMístku, od svého otce, který byl kapelníkem, známým po celém východním kraji, byl vyučen tak, aby ovládal veškeré hudební nástroje. Po Mojmíru Pavlíčkovi byli dalšími varhaníky Volný, Vavřín Lepík a další ulit zvon o váze 250 kg a průměru 92 cm, který byl zasvěcen sv. Františku Serafinskému. Na jedné straně byl jeho reliéf a nápis Sv. Františku, oroduj za nás, na druhé straně byl reliéf Panny Marie Lurdské a nápis Pod ochranou Tvou se utíkáme. Zvon byl dále opatřen nápisem Věnován od bratří a sester III. řádu sv. Františka provedena drenáž kostelních pozemků, odvodňování bylo dokončeno v roce v částce 500 kr. byl nově pořízen pro hlavní oltář obraz sv. Jana Křtitele, který namaloval akademický malíř Šidresa z Brna. Za částku kr. bylo provedeno pozlacení hlavního i dvou bočních oltářů farnost musela odevzdat k válečným účelům své dva zvony. Služné kostelníka toho roku činilo 52 K, měchošlapu 15 K a varhaníka 60 K za částku 559 K byly pořízené varhany s cínovými píšťalami, třemi měchy, 8 rejstříky pro manuál a 3 rejstříky pro pedály. Avšak pro válečné účely byl odebrán principál, tj. hlavní rejstřík. 20