Jules Verne Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina

Transkript

1 Jules Verne Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina NÁVRAT, BRNO 1996

2 I. KAPITOLA Opožděný odjezd Eh, kapitáne Bourcarte, dnes se tedy nevypluje?.. Ne, pane Brunele, a bojím se, ze nebudeme moci vyplout ani zítra..., ba ani za týden... To je mrzuté... A hlavně znepokojující, prohlásil pan Bourcart, a zavrtěl hlavou. Saint Enoch měl byt na moři už koncem minulého měsíce, aby se za dobře sezony dostal na loviště. Uvidíte, ze jej předstihnou Angličané a Američané... A ti dva lidé vám stále scházejí?... Ano, pane Brunele... jeden, bez něhož bych se popřípadě obešel, nebýt předpisů, které mi jej vnucují... A tímto druhým není bezpochyby bednář... otázal se pan Brunel. Ne... věřte mi to laskavě, ne!... Na mé lodi je bednář právě tak nezbytný jako stěžně, kormidlo anebo kompas, neboť mam v pod lodi dva tisíce soudku... A kolik lidí má Saint Enoch, kapitáne Bourcarte?... Bylo by nás čtyřiatřicet, pane Brunele, kdybychom byli všichni. Vidíte, je lepší mít bednáře, aby pečoval o soudky, než lékaře, aby pečoval o lidi!... Soudky vyžadují stále opravy, zatímco lidé..., ti se opravuji sami!... Ostatně copak se někdy onemocní na moři?... Ovšem nemělo by se to dít na tak zdravém vzduchu, kapitáne Bourcarte... a přece někdy... Pane Brunele, neměl jsem na Saint Enochu ještě ani jediného nemocného... Upřímně blahopřeji, kapitáne. Ale co chcete?.. Loď je loď a jako loď je podrobena námořním předpisům... Jakmile její mužstvo dosáhne jistého počtu důstojníků a lodníků, je nutné s sebou vzít lékaře... to je jasné... Nuže, nemáte ho... A právě z toho důvodu se dnes Saint Enoch nenachází naproti mysu St. Vincence, kde by měl být! Tento hovor se vedl mezi kapitánem Bourcartem a panem Brunelem na přístavní hrázi v Le Havru k jedenácté hodině ranní na té, poněkud zvýšené části, která vede od semaforu nahoru. Oba muži se znali dlouho. Jeden býval kapitánem pobřežní lodi a stal se přístavním důstojníkem, druhý byl velitelem trojstěžníku Saint Enoch. A s jakou netrpělivostí tento čekal, kdy mu bude umožněno doplnit seznam svého mužstva a vyplout na moře! Bourcart (Evarist-Simon), asi padesátník, byl v Le Havru ve svém přístavišti dobře známy. Byl svobodný, bez rodiny, bez blízkých příbuzných, na moři sloužil už od dětství. Byl plavčíkem, nováčkem, lodníkem a lodním mistrem ve státních službách. Po mnohých cestách jako poručík a první důstojník obchodního loďstva velel už deset let Saint Enochu, velrybářské lodi, která mu patřila napolovic s firmou Bratří Moriceovi. Byl výtečný námořník, zároveň rozvážný, statečný a rozhodný a dbal zcela opačně než tolik jiných jeho kolegů krajní zdvořilosti ve svých funkcích, neklel, udílel rozkazy s dokonalou způsobností. Zajisté nezašel tak daleko, aby řekl košovému hlídači: Račte uvolnit lano malé bramové plachty! anebo kormidelníkovi: Buďte tak laskav a otočte kormidlo úplně k levému boku! Ale platil za nejzdvořilejšího z kapitánů pro daleké plavby. Mimo to je nutno poznamenat, ze pan Bourcart měl vždy ve svých podnicích zdar, hmatatelné výsledky, plavby vždy stejně znamenité. Jeho důstojníci si nestěžovali, lodníci neměli výčitky. Jestli tedy mužstvo Saint Enocha tentokrát nebylo úplné a jestli se nedařilo

3 kapitánovi jeho doplnění, nemůžeme v tom vidět známku nedůvěry nebo odpor námořního mužstva. Pan Boureart a pan Brunel se zastavili právě u kovové podpory zvonu na polokruhovité terase, kterou končí hráz. Přístroj pro zaznamenávání přílivu a odlivu udával právě nejnižší odliv a na signálovém stožáru nevlála ani vlajka, ani korouhev. Žádná loď se nechystala k vepluti nebo vypluti a ani rybářské šalupy by v průlivu nenašly dost vody za tohoto novolunního odlivu. Proto se sem zvědavci nehrnuli, jako když moře stojí vysoko. Lodi z Honfleuru, Trouvillu, Caenu a Southamptonu zůstaly připoutány ke svým pontonům. Až do třetí hodiny odpoledni v předním přístavu nenastalo žádné hnutí. Několik lodí plulo zátokou. Jedny ukazovaly své plachtoví na východním obzoru, jiné brázdily prostor svými parami. Pan Bourcart jistě vrhal závistivé pohledy za svými šťastnějšími kolegy, kteří opustili přístav. Je samozřejmé, že i na tuto vzdálenost se vyjadřoval slušnými výrazy, a nebyl by si dovolil spílat jim jako nějaký mořský vlk. Ano, řekl panu Brunelovi, tito hodní lidé mají pěknou plavbu, vítr pod ráhnem, zatímco já jsem dosud v zálivu, a nemohu vytáhnout kotvy!... Vidíte, to právě nazývám smůlou a ta se lepí na Saint Enocha a poprvé... Odevzdejte se trpělivosti, pane Bourcarte, protože se nemůžete odevzdat moři!... odpověděl pan Brunel s úsměvem. Eh, copak to nedělám už dlouhé dva týdny?... zvolal kapitán, ne bez jisté trpkosti. Dobrá!... vaše loď nese plachtoví dobře a brzy nahradíte i ztracený čas... S jedenácti uzly za příznivého větru se pluje krásně!... Ale řekněte mi, pane Bourcarte, není tady doktoru Sinoquetovi lépe?... Ach, pro výtečného doktora to není nic vážného... Na lože jej upoutal revmatismus a to už před několika týdny!... Kdo by se toho kdy nadál u člověka, tak navyklého moři, a který za deset let se mnou proplul všechny končiny Tichého oceánu!... Eh, řekl přístavní důstojník, možná, že tolik cest přivodilo jeho chorobu... Oh, to nikoliv! tvrdil kapitán Bourcart. Revmatismus, nabytý na Saint Enochu!... Proč ne cholera nebo žlutá zimnice?... Jak vám mohlo napadnout něco takového, pane Brunele?... A panu Bourcartovi klesly ruce, ochromené překvapením, které u něho vyvolala taková nemožnost. Saint Enoch... loď tak krásně zařízená, tak pohodlná, tak neproniknutelná pro vlhkost!... Revmatismus... Spíš by jej člověk chytil v poradním sále radnice, v salónech podprefektury než v kajutách nebo salónu Saint Epocha!... Revmatismus!... Copak jej snad měl někdy on?... A přece neopustil svou loď, ani když se někde zastavila, ani když zakotvila v přístavu v Le Havru!... Byt ve městě, běžte mi, když máme příbytek na lodi!... A nebyl by ji vyměnil za nejpohodlnější pokoj Hotelu de Bordeaux nebo Terminu!... Revmatismus!... Ne, ani rýma!... A slyšeli jste někdy kýchnout na palubě Saint Enocha?... Pak se ctihodný muž rozčílil a ještě by dlouho pokračoval co nejúporněji, kdyby ho pan Brunel nepřerušil a řekl: Dobrá, pane Bourcarte, revmatismus doktora Sinoqueta pochází jen z jeho pobytů na zemi!... Ostatně má jej, to je pravda, a nemůže nasednout na loď... A nejhorší, prohlásil pan Bourcart, je, že přes všechno pátrání za něj nemohu najít náhradu... Jen trpělivost, opakuji vám, jen trpělivost, kapitáne!... Nakonec přece dostanete nějakého mladého lékaře, dychtivého podívat se do světa, lačného cestování... Cožpak je něco vábivějšího než začít nádhernou výpravou na velryby po mořích Tichého oceánu!... Zajisté, pane Brunele, měl bych mít na vybranou... A přece tu nikdo není a pořád nemám člověka, který dovede zacházet s lancetou a pinzetou anebo kleštěmi a hoblíkem! Abych nezapomněl, otázal se přístavní důstojník, vašeho bednáře vás snad nezbavil

4 revmatismus? To ne. Abych mluvil pravdu, ten bodrý tatík Brulard už nemůže používat levé rameno, které je ochromeno, a pociťuje prudké bolesti v nártech i v nohou... Má tedy postiženy klouby?... zeptal se pan Brunel. Ano, zdá se, a Brulard není skutečně schopen plavby!... Nuže, víte, pane Brunele, že loď, vydávající se na lov velryb, se nemůže bez bednáře obejít právě tak jako bez harpunáře, a proto jej musím opatřit stůj co stůj! Pan Brunel sice připouštěl, že tatík Brulard není stižen revmatismem, neboť Saint Enoch se vyrovná sanatoriu a jeho mužstvo na něm pluje za nejlepších zdravotních podmínek, ovšem když budeme věřit kapitánovi. Avšak přesto bylo nicméně jisté, že doktor Sinoquet a bednář nejsou s to, aby se zúčastnili této kampaně. Vtom se pan Bourcart obrátil, protože zaslechl své jméno. Vy, Heurtauxi?... řekl a stiskl přátelsky ruku svého prvního důstojníka. Jsem šťasten, že vás vidím, a tentokrát vás asi přivádí dobrý vítr?... Možná, kapitáne, odpověděl pan Heurtaux, možná... Přicházím vám oznámit, že na loď někdo přišel... asi před hodinou. Bednář?... Lékař?... zeptal se živě kapitán Bourcart. Nevím, kapitáne... V každém případě byl ten člověk mrzutý, že nejste přítomen... Je starší?... Nikoliv, je mladý a brzy se vrátí... Vydal jsem se tedy za vámi... a protože jsem si myslel, že vás najdu na hrázi... Tam mě můžete najít vždy, Heurtauxi, kdykoliv nejsem na lodi... Vím to... Zamířil jsem tedy k signálovému stožáru... Dobře jste udělal, Heurtauxi, pokračoval pan Bourcart, a jistě nebudu na schůzce scházet. - Pane Brunele, prosím o dovolení, abych se mohl vzdálit... Jen jděte, drahý kapitáne, odpověděl přístavní důstojník, a mám předtuchu, že brzy vyváznete z rozpaků... Potom si přístavní důstojník a kapitán Bourcart stiskli srdečně ruku. Pak tento, doprovázen svým prvním důstojníkem, vystoupil na nábřeží, přešel most, došel k Obchodnímu zálivu a stanul u můstku, vedoucího na Saint Enocha. Jakmile vkročil na palubu, odebral se pan Bourcart do své kajuty, jejíž dveře vedly na chodbu a okno na přední část vrchní paluby. Rozkázal, aby ho uvědomili, až přijde návštěvník a čekal ne bez jisté netrpělivosti a hroužil nos do místního listu. Čekání netrvalo dlouho. Asi za deset minut poté přišel na loď ohlášený mladý muž a byl uveden do salonku, kam za ním přišel kapitán Bourcart. Podle všeho, nebyl-li návštěvník bednář, bylo možné, že je to lékař - mladý lékař ve věku šestadvacet až osmadvacet let. Po výměně prvních zdvořilostí - a buďte si jisti, že pan Bourcart v nich nezůstal pozadu za osobností, která ho poctila návštěvou - začal mladý muž takto: Z řeči na burze jsem zjistil, že odjezd Saint Enocha se opozdil pro špatný zdravotní stav jeho dosavadního lékaře... To je pravda, pane... Pane Filhiole... Jsem doktor Noel Filhiol, kapitáne, a přicházím se nabídnout jako náhrada za doktora Sinoqueta na vaší lodi... Potom se kapitán Bourcart dozvěděl, že tento mladý návštěvník, narozený v Rouenu, pochází z tamější průmyslnické rodiny. Touží vykonávat své povolání v obchodním loďstvu. Nicméně, než vstoupí do služeb Transatlantické společnosti, bude šťasten, když se zúčastní lovu na velryby a zúčastní se drsné plavby po mořích Tichého oceánu. Může se prokázat nejlepšími doporučeními. Kapitán Bourcart se na něho může informovat u toho a toho obchodníka nebo loďaře v Le Havru.

5 Pan Bourcart pozoroval velmi pozorně doktora Filhiola, jeho upřímnou a sympatickou tvář. Nebylo pochyby, že je silného tělesného složení, rozhodné povahy. Kapitán se v tom vyznal. Tento muž zdravého vzezření a dobrého zdraví na jeho loď jistě nezavleče revmatismus. Proto odpověděl: Pane, přicházíte velmi vhod, s tím se vám netajím a jestli bude moje pátrání pro vás příznivé, čímž jsem si předem jist, je věc hotová. Budete se moci hned zítra ubytovat na Saint Enochu a nebudete toho litovat... O tom jsem přesvědčen, kapitáne, odpověděl doktor Filhiol. Než se na mne budete informovat, tak se vám přiznám, že i já jsem se na vás ptal... A to bylo rozumné, prohlásil pan Bourcart. Jestli se na loď nikdy nesmí nastoupit bez sucharů, nesmíme dát zapsat své jméno do lodního seznamu, dokud se nepřesvědčíme, s kým máme co do činění. Přesně tak jsem uvažoval, kapitáne. Dobře jste udělal, pane Filhiole, a jestli dobře rozumím, zprávy, které jste o mně dostal, mluvily v můj prospěch... Úplně a myslím, že ty, které dostanete vy, budou mluvit v můj prospěch... Kapitán Bourcart a mladý lékař si rozhodně byli rovni v upřímnosti i ve zdvořilosti. Ještě jednu otázku, pokračoval pan Bourcart - Už jste někdy cestoval po moři, doktore?... Několikrát jsem podnikl krátkou plavbu průlivem La Manche... A... nebyl jste nemocen?... Nebyl... dokonce si myslím, že ani nikdy nebudu... Uznáte, že u lékaře je to na pováženou... Skutečně, pane Bourcarte... To vám nemohu zatajit, že naše lovecké výpravy jsou krušné a nebezpečné!... Útrapy, často nedostatek nás někdy neušetří a je to tvrdá škola námořnického života... Vím to, kapitáne, a nebojím se této školy... A naše výpravy jsou nejen nebezpečné, pane Filhiole, ale někdy také trvají dlouho... To závisí více nebo méně na příznivých okolnostech... Kdo ví, jestli se Saint Enoch nevrátí třeba až za dvě nebo tři léta?... Ať se vrátí, kdy se vrátí, kapitáne, hlavní je, aby se všichni, které odveze, s ním vrátili do přístavu! Pan Bourcart mohl být tímto jen uklidněn city, které se projevily tímto způsobem. Zajisté se shodne s doktorem Filhiolem ve všech bodech, jestli dovolí zprávy, které dostane, podepsat s ním smlouvu. Pane, řekl mu, myslím, že si budu moci jen blahopřát ke styku s vámi, a jakmile dostanu své zprávy, myslím, že hned zítra bude vaše jméno zapsáno do lodní knihy. Tedy na shledanou, kapitáne, odpověděl doktor a pokud se týká odjezdu... Odjezd se může uskutečnit hned zítra za večerního odlivu, jestli se mi podaří nahradit svého bednáře, jako jsem nahradil svého lékaře... Ah, mužstvo ještě tedy není kompletní?... Bohužel ne, pane Filhiole, a s ubohým Bru1ardem nemůžeme počítat... Je nemocný?... Ano... jestli revmatismus, který vám ochromil ruce i nohy se dá nazvat nemocí... A přece, věřte, že si jej neuhnal plavbou na Saint Enochu... Kapitáne, myslím si, že bych vám mohl doporučit bednáře... Vy?... A kapitán Bourcart se užuž chtěl jako obyčejně rozplývat v předčasném děkování tomuto Prozřetelností seslanému mladému doktorovi. Bylo mu, jako by už slyšel rány tloukem na obruče sudů v podpalubí. Ach, jeho radost trvala krátce a žalostně zavrtěl hlavou, když pan

6 Filhiol dodal: Na pana mistra Cabidoulina jste si nevzpomněl?... Jean-Marie Cabidoulin... v ulici des Toumettes?... zvolal pan Bourcart. Ano, ten!... Copak je snad v Le Havru nebo jinde nějaký jiný Cabidoulin! Jean-Marie Cabidoulin! opakoval kapitán Bourcart. Osobně... A jak vy znáte Cabidoulina?... Léčil jsem ho... I on byl tedy nemocen?... Copak na bednáře přišla epidemie?... Ne, uklidněte se, kapitáne... poranění na palci, nyní zahojené a nevadící mu v zacházení s hoblíkem... Je to muž pevného zdraví, pevného složení, na svůj věk ještě statný, sotva padesátník, a svou úlohu jistě dobře splní... Jistě, jistě, odpověděl pan Bourcart. Bohužel, jestli dobře znáte Jeana-Marie Cabidoulina, znám jej také a nemyslím, že by jej některý kapitán přijal na svou loď... Proč?... Oh, rozumí dobře svému řemeslu a byl už na cestách... Na poslední už před pěti nebo šesti lety... Řekněte mi, pane Bourcarte, z jakého důvodu ho nikdo nechce... Protože je prorokem neštěstí, pane Filhiole, protože ustavičně předvídá pohromy a katastrofy... protože, jestli ho slyšíte před začátkem plavby, má to být plavba poslední a nevrátíte se z ní!... A pak ty historie o mořských obludách, se kterými, jak tvrdí, se setkal, a se kterými se opět setká!... Vidíte, pane Filhiole, tento člověk je schopen zdemoralizovat celé mužstvo... Myslíte to vážně, kapitáne?... Docela vážně! Podívejte se... když není jiný a protože bednáře potřebujete... Ano... vím dobře... když není jiný!... A přece bych na tohoto nikdy nepomyslel!... Konečně, když se nemůžeme dát na sever, dáme se na jih... A kdyby mistr Cabidoulin chtěl... ale nebude chtít... Můžeme se o to aspoň pokusit!... Ne... to je zbytečné... A pak, Cabidoulin... Cabidoulin!... opakoval pan Bourcart. Nezajdeme k němu?... navrhl pan Filhiol. Kapitán Bourcart váhal, byl na rozpacích, zkřížil a rozkřížil paže, uvažoval v duchu, posuzoval důvody pro a proti, vrtěl hlavou, jako by měl domluvit špatný obchod. Konečně nad vším uvažováním zvítězila touha co nejdříve vyplout na moře. Pojďme! řekl. Za okamžik potom opustili oba Obchodní záliv a zamířili k bednářovu bytu. Jean-Marie Cabidoulin byl doma, ve svém pokoji v přízemí vzadu ve dvoře. Byl to statný muž ve věku padesát dva roků, oblečený do přiléhavých sametových kalhot a vesty, na hlavě čepici z vydří kožešiny a opásaný velkou hnědavou zástěrou. Řemeslo mu moc dobře nešlo. Kdyby neměl nějaké úspory, nemohl by si každý večer zahrát partii manilly v malé kavárničce se starým námořním penzi stou, bývalým strážcem hévského majáku. Jean-Marie Cabidoulin ostatně vědělo všem, co se dělo v Le Havru, o příjezdu a odjezdu lodí plachetních i parních, o příjezdu i odjezdu lodí trans atlantických, o návratu lodivodů, o novinkách z moře, vůbec o všem, co se vyklubalo z řečí na přístavní hrázi za denního přílivu a odlivu. Mistr Cabidoulin znal rovněž a to už dlouho kapitána Bourcarta.

7 Proto zvolal, jakmile jej spatřil na prahu svého doupěte: Eh, eh, Saint Enoch je stále připoután k nábřeží v Obchodním zálivu... jako by ho držely ledy?... Stále, mistře Cabidouline, odpověděl trochu suše kapitán Bourcart. Lékaře ještě nemáte?... Lékař... je tady... Vida... to jste vy, pane Filhiole?... Ano, já a doprovodil jsem pana Bourcarta z toho důvodu, abych vás požádal, jestli byste odplul s námi... Odplout... odplout?... opakoval bednář a mával kladívkem. Ano, Jeane-Marie Cabidouline... řekl kapitán Bourcart. Copak to není lákavé... poslední cesta... na dobré lodi... ve společnosti řádných lidí?... Ať mě čert sebere, pane Bourcarte, jestli bych čekal takovou nabídku!... Víte dobře, že žiji na odpočinku... Pluji už jen ulicemi Le Havru, kde není obav ani ze srážek ani z moře... A vy chcete... Hleďte, mistře Cabidouline - uvažujte... Nejste již v těch letech, abyste zplesnivěl na své bóji, abyste zůstal trčet jako starý ponton v přístavu... Zvedněte kotvu, Jeane-Marie, zvedněte kotvu! připojil s úsměvem pan Filhiol a přicházel na pomoc panu Bourcartovi. Mistr Cabidoulin nasadil velice hluboce vážnou tvář - patrně svou tvář proroka neštěstí - a odpověděl temným hlasem: Poslouchejte mě, kapitáne, i vy, doktore Filhiole... Měl jsem vždy myšlenku... která mi nikdy nevyjde z hlavy... A kterou?... zeptal se pan Bourcart. Že při přílišných plavbách nakonec nezbytně ztroskotám, dříve nebo později!... Zajisté má Saint Enoch dobrého velitele... má dobré mužstvo... vidím, že bude mít dobrého lékaře... avšak jsem přesvědčen, že, kdybych na něho vstoupil, staly by se mi věci, které se mi ještě nestaly... U všech hromů!... zvolal pan Bourcart. Jsou to, jak vám pravím, tvrdil mistr Cabidoulin, děsné historie!... Proto jsem se zařekl, že skončím klidně svůj život na pevnině... To je pouhá fantazie, prohlásil doktor Filhiol. Všechny lodi nejsou určeny zahynout se vším všudy!... Zajisté ne, namítal bednář, ale co chcete, - je to jako předtucha... když se vydám na moře, už se nevrátím. Běžte mi, Jeane-Marie Cabidouline, namítl kapitán Bourcart, to nemyslíte vážně... Velmi vážně a pak, mezi námi, už nemusím ukájet zvědavost. Copak jsem za tu dobu nespatřil všechno, co jsem se plavil... země horké, země studené, ostrovy Tichého a Atlantického oceánu, icebergy a ledoviště, tuleně, mrože a velryby...? Blahopřeji vám, nemáte si co stěžovat, řekl pan Filhiol. A víte, co bych spatřil nakonec?... Copak, mistře Cabidouline?... To, co jsem ještě nikdy neviděl... nějakou strašlivou obludu... velikého mořského hada... Kterého neuvidíte nikdy... pravil pan Filhiol. Pročpak?... Protože neexistuje!... Četl jsem vše co se o domnělých mořských netvorech napsalo a opakuji, že váš mořský had neexistuje... Existuje! zvolal bednář tónem tak přesvědčivým, že by bylo marné se s ním o to přít.

8 Zkrátka, následkem houževnatého naléhání a když byl získán také vysokým platem, který mu nabídl kapitán Bourcart, odhodlal se Jean-Marie Cabidoulin, že se zúčastní poslední lovecké výpravy, a ještě ten večer zanesl svůj tlumok na Saint Enoch. II. KAPITOLA Saint Enoch Následující den 7. listopadu 1863, opouštěl Saint Enoch Le Havre, vlečen Herkulem, který ho vytáhl za vysokých vln. Bylo dost špatné počasí. Nízké a roztrhané mraky se vláčely prostorem a byly hnány silným jihozápadním větrem. Loď kapitána Bourcarta, vážící asi pět set padesát tun, byla opatřena všemi přístroji, kterých se obecně užívá při tomto obtížném lovu na velryby ve vzdálených končinách Tichého oceánu. Jakkoliv byla zbudována už asi před deseti lety, držela se na moři za různých okolností dobře. Mužstvo se vždy staralo, aby byla v náležitém stavu, plachtoví i trup, a její kýl právě opravilo, že byl jako nový. Saint Enoch, statný trojstěžník, měl přední plachtu a brigantinu, velkou a malou plachtu košovou, velkou a malou plachtu bramovou, velkou a malou plachtu menší, plachtu třírohou, velkou přídovou, malou přídovou, plachty stěhové. Při čekání na odjezd, dal pan Bourcart připravit přístroje k otáčení velryb. Čtyři pirogy byly na svých místech. Na levém boku pirogy prvního důstojníka, prvního a druhého poručíka. Na pravém boku kapitánova piroga. Čtyři zásobní pirogy byly umístěny pod palubou. Mezi předním a hlavním stěžněm před hlavním poklopem byl umístěn kotel, sloužící k rozpouštění tuku. Skládal se ze dvou spolu spojených železných hrnců, obložených pásmem cihel. V zadní části hrnců dvě díry, udělané k tomu cíli, sloužily k ucházení dýmu a vpředu trochu níže než otvor hrnců, dvě ohniště umožňovala udržovat pod nimi oheň. Podívejme, jaký byl stav důstojnictva a mužstva, které se na Saint Enochu nacházelo: Kapitán Bourcart (Evarist-Simon), padesát let. První důstojník Heurtaux (Jean-Francois), čtyřicet let. První poručík Coquebert (Yves), třicet dvě léta. Druhý poručík Allotte (Roman), dvacet sedm let. Lodní mistr Ollive (Mathurina), čtyřicet pět let. Harpunář Thiébaut (Louis), třicet sedm let. Harpunář Kardek (Pierre), třicet dva roky. Harpunář Durut (Jean), třicet dva roky. Harpunář Ducrest (Alain), třicet jedna roků. Doktor Filhiol (Noel), dvacet sedm let. Bednář Cabidoulin (Jean-Marie), padesát dvě léta. Kovář Thomas (Gille), čtyřicet pět let. Tesař Férut (Marcel), třicet šest let. Osm lodníků. Jedenáct nováčků. Ubytovatel. Kuchař. Celkem třicet čtyři lidí, obvyklý počet na velrybářské lodi takových rozměrů jako Saint Enoch.

9 Mužstvo se skládalo téměř z polovice z normandských a bretaňských námořníků. Jenom tesař Férut byl rodilý Pařížan z předměstí Belleville a býval strojmistrem v různých divadlech hlavního města. Důstojníci se už plavby na Saint Enochu zúčastnili a zasluhovali si jenom chválu. Měli všechny vlastnosti, které jejich povolání vyžaduje. Na předešlé výpravě propluli severní a jižní končiny Tichého oceánu. Byla to šťastná plavba, neboť i když trvala čtyři měsíce, nestala se žádná vážná příhoda. Byla to také plavba výnosná, neboť loď přivezla dva tisíce soudků tuku, který byl prodán za výhodnou cenu. První důstojník Heurtaux jevil velkou zkušenost ve všem, co se týkalo podrobností na lodi. Sloužil jako výpomocný praporečník ve státním námořnictvu a potom přešel k obchodnímu loďstvu, plul, a čekal na kapitánství. Platil právem za dobrého námořníka, velmi přísného v tom, co se týkalo kázně. Rovněž o prvním poručíkovi Coquebertovi a o druhém poručíkovi Allottovi nelze říci nic než snad, že projevovali neobyčejnou, dokonce až neopatrnou horlivost při lovu na velryby. Závodili co do rychlosti a odvahy, snažili se předstihnout jeden druhého a vydávali své čluny odvážně do nebezpečí přes výstrahy a výslovné zákazy kapitána Bourcarta. Ale horlivost rybáře při rybolovu - se rovná zápalu lovce na lovu - neodolatelné uchvácení, nezměrná vášeň. Oba poručíci jí dávali svým lidem až příliš - zvláště Roman Allotte. Několik slovo lodním mistru Mathurinu Ollivovi. Byl to suchý a nervózní mužíček, velmi vytrvalý při útrapách, velmi zručný ve svém povolání, dobrých uší a dobrých očí, měl zvláštní vlastnosti, které vyznačují lodního mistra válečného námořnictva. Ze všech lidí na lodi to byl on, kdo se nejméně zajímalo lov velryb. Jestliže byla nějaká loď pro tento druh rybolovu speciálně vystrojena nebo pro dopravu nějakého nákladu z přístavu do přístavu, byla to především tato loď a mistr Ollive měl zálibu jen pro věci, týkající se plavby. Kapitán Bourcart měl k němu velkou důvěru, která byla oprávněna. Pokud se týká osmi lodníků, ti se většinou už zúčastnili poslední plavby Saint Enocha a tvořili velmi spolehlivé a vycvičené mužstvo. Mezi jedenácti nováčky byli jen dva, kteří se měli naučit krušnému lovu na velryby. Těchto čtrnáctiletých až osmnáctiletých mladíků, kteří už byli zacvičeni v obchodním námořnictvu, bude používáno s lodníky jako posádky pro čluny. Zbývali kovář Thomas, bednář Cabidoulin, tesař Férut, kuchař, ubytovatel. Mimo bednáře všichni tvořili část mužstva už po tři léta a byli zběhlí ve službě. Sluší se připojit, že mistr Ollive a mistr Cabidoulin se už dlouho znali z dřívějších plaveb. Proto tento uvítal druhého, protože věděl, jaké jsou jeho způsoby: Eh, starý... to jsi ty?... Ano, to jsem já, řekl ten. Zase to tedy zkusíš... Jak vidíš. A pořád se svou prokletou myšlenkou, že to špatně skončí?... Velmi špatně, odpověděl bednář vážně. Dobrá, pokračoval Mathurina Ollive, doufám, že nás ušetříš svých historek... Můžeš si být jistý, že nikoliv! Jak tedy myslíš, ale jestli nás potká neštěstí... Pak jsem se nemýlil! namítl Jean-Marie Cabidoulin. A kdo ví, jestli už bednář nepociťoval jistou lítost, že přijal nabídku kapitána Bourcarta! Sotva Saint Enoch obeplul hráze, jevil vítr náchylnost vzrůst a byl dán rozkaz k uvolnění košové plachty, kterou dal lodní mistr zapnout na dvě lana. Pak, jakmile Herkules uvolnil své vlečné lano, rozvinuli košové plachty, stejně tak přídovou a zadní. Zároveň dal kapitán

10 Bourcart napnout přední plachtu. Za těch okolností mohl trojstěžník lavírovat na severovýchod tak, aby obeplul nejzazší výběžek Barfleuru. Vítr přinutil Saint Enocha držet se ho co nejblíže. Ostatně se držel na moři dobře a i na pět čtvrtí od větru plul rychlostí deseti uzlů. Tři dny pluli podél břehu, než vysadili lodivoda v La Hongue. Od té chvíle byla plavba průlivem La Manche pravidelná a měli stále dobrý vítr. Kapitán Bourcart dal rozvinout bramové, chocholíkové, zadní plachty a mohl konstatovat, že Saint Enoch nepozbyl nic ze svých plaveckých vlastností. Ostatně téměř všechno jeho lanoví bylo nahrazeno novým, vzhledem k těmto dlouhým výpravám, při kterých musí loď snášet neobyčejné obtíže. Krásná pohoda, moře ovladatelné, vítr příznivý, řekl pan Bourcart doktoru Filhiolovi, který se s ním procházel po vrchní palubě. Tato plavba má šťastný začátek a to bývá dost vzácné, když se v tuto dobu musí vyplout z průlivu La Manche. Blahopřeji vám, kapitáne, odpověděl doktor, ale jsme teprve na počátku cesty. Oh, vím, pane Filhiole, že nestačí dobře začít, ale že je nutné dobře skončit!... Nebojte se, máme pod nohama dobrou loď a i když není včera nová, nicméně je pevná v trupu a výstroji Dokonce mám za to, že poskytuje větší záruky než nová loď, a věřte, že jsem si vědom, jakou má cenu. Připojím, kapitáne, že nejde jen o to, aby plavba byla znamenitá. Je nutné, aby měla vážný úspěch, a to nezávisí ani na lodi, ani na jejích důstojnících, ani na jejím mužstvu... Dobře mluvíte, odpověděl kapitán Bourcart. Velryba přijde nebo nepřijde... Je to náhoda jako při všem a náhodě nelze poroučet... Vrátíme se se soudky plnými nebo prázdnými, to se rozumí!... Ale Saint Enoch už koná svou pátou výpravu od té doby, co vyšel z loděnic v Honfleuru, a předchozí výpravy dopadly vždy v jeho prospěch... To je příznivá věštba, kapitáne. A hodláte s lovem počkat až na Tichý oceán?... Ano, hodlám, pane Filhiole, se chopit každé příležitosti a když potkáme velryby v Atlantickém oceánu dříve než obeplujeme Mys, pospíší si naše čluny na lov... Hlavní je, abychom je spatřili na krátkou vzdálenost a aby se nám podařilo se jich zmocnit, aniž bychom se zdrželi v cestě. Několik dní po vyplutí z Le Havru zařídil pan Bourcart strážní služby. Dva muži neustále pozorovali ve stěžňoví, jeden na předním stěžni, druhý na hlavním stěžni. Tento úkol připadl na lodníky a harpunáře, zatímco nováčkové byli u kormidla. Mimo to, aby byl v pořádku, obdržel každý člun džber a výzbroj, potřebnou k lovu. Budeli tedy poblíž lodi ohlášena velryba, postačí jen spustit čluny, což se provede za několik okamžiků. Nicméně tato možnost se nenaskytne dříve, než Saint Enoch bude na širém Atlantickém oceánu. Jakmile zmizel v průlivu La Manche poslední kousek země, zamířil kapitán Bourcart na západ, tak, aby obeplul Ouessant. Když mizela francouzská pevnina, ukázal ji doktoru Filhiolovi. Na shledanou! řekli. Posílali své vlasti tento poslední pozdrav a bezpochyby se oba v duchu ptali, kolik měsíců nebo let uplyne, než ji zase spatří... Protože se vítr ustálil na severovýchodě, nemusel Saint Enoch uvolnit lana na spodních cípech plachet, aby zamířil k mysu Ortegal na severozápadním konci Španělska. Nebude nutno se dát Gaskoňským zálivem, kde se pro plachetní loď stává situace kritická, když duje vítr ze širého moře a žene ji k pobřeží. Kolikrát byly lodi, které nezvládly zápolení s větrem, nuceny hledat útočiště ve francouzských nebo španělských přístavech!

11 Když se kapitán a důstojníci sešli u stolu, hovořili jako obyčejně o vyhlídkách této nové výpravy. Začínala za příznivých okolností. Loď se octne v lovištích v proudu sezóny a pan Bourcart si tak věřil, že by byl získal i nejzdrženlivější. Kdyby se náš odjezd, prohlásil jednoho dne, neopozdilo dva týdny, už bychom se teď nacházeli naproti ostrovu Ascension nebo Svaté Heleny a bylo by velmi nespravedlivé si naříkat... Jestli vydrží vítr, odpověděl poručík Coquebert, v potřebném směru aspoň měsíc, nahradíme snadno ztracený čas... Nicméně, připojil pan Heurtaux, je škoda, že náš mladý doktor na tuto výtečnou myšlenku - totiž vstoupit na Saint Enocha - nepřišel dříve... I já toho lituji, odpověděl vesele pan Filhiol, neboť by se mi nikde nedostalo lepšího přijetí a lepší společnosti... Výčitky jsou zbytečné, přátelé, prohlásil pan Bourcart. Dobré myšlenky nepřicházejí, kdy by člověk chtěl. Právě jako velryby, zvolal Roman Allotte. Proto, jakmile se ohlásí, je nutné být připraveni a ulovit je... Ostatně, poznamenal doktor, na Saint Enochu scházel nejenom lékař, ale také bednář... Ovšem, odpověděl kapitán Bourcart, a nezapomínejme, že vy drahý Filhiole, jste se mi zmínilo Jeanu-Marie Cabidoulinovi... Bez vašeho zakročení by mne zcela jistě nikdy nenapadlo obrátit se k němu... Konečně je na lodi, řekl pan Heurtaux, a to je hlavní. Ale, jak ho znám, nikdy bych se nenadál, že svolí opustit svou dílnu a své sudy... Několikrát přes výhodné nabídky, které mu byly činěny, se zdráhal vydat na moře, a byl jste asi velmi přesvědčivý... Eh, řekl kapitán Bourcart, nenarazil jsem na přílišný odpor... Podle toho, co řekl, měl plavby po krk.. Až dosud měl vždy štěstí, že vyvázl... Proč pokoušet osud?... Nakonec to zase odnese člověk... Je nutné umět přestat v pravý čas... Zkrátka, znáte litanie tohoto bodrého muže!... A tak tvrzení, že viděl už všechno, co je možné na lovecké výpravě vidět... Člověk nikdy neviděl všechno, prohlásil poručík Allotte, a pokud se týká mne, očekávám stále něco nového... neobyčejného... Neobyčejné, ba přímo naprosto nepravděpodobné by bylo, přátelé, řekl pan Bourcart, kdyby Saint Enocha opustilo štěstí!... Takovým by bylo, kdyby se tato výprava nevyrovnala předchozím, které nám vynesly velký zisk... Takovým by bylo, kdyby si naše loď nedovezla plný náklad kostic a tuku!... Nuže, v tomto směru jsem zcela klidný... Minulost ručí za budoucnost a až se Saint Enoch vrátí do Obchodního zálivu, tak bude jeho dva tisíce soudků plných až po okraj. A opravdu, kdyby jej byl slyšel mluvit s touto neobyčejnou důvěrou Jean-Marie Cabidoulin, snad by si sám v duchu řekl, že aspoň při této výpravě se nevydává do žádného nebezpečí, - tak šťastná byla loď kapitána Bourcarta! Když se na jihovýchodě objevily vrcholky mysu Ortegal, zamířil Saint Enoch, podporovaný příznivým počasím, k Madeiře tak, aby proplul mezi Kanárskými ostrovy a Azory. V této šířce našlo mužstvo výtečné podnebí, prostřední teplotu, hned jak překročili před ostrovy Zeleného mysu obratník Kozoroha. Kapitán Bourcart, jeho důstojníci a lodníci se trochu divili, že až dosud nenarazili na žádnou velrybu. Jestli spatřili jednu nebo dvě, frkaly v takové vzdálenosti, že neuznali za vhodné spustit čluny. Bylo by to znamenalo plýtvat časem a námahou zcela zbytečně a celkem bylo lepší dorazit do lovišť co možná nejrychleji a to buď do Novozélandských moří nebo do

12 Tichého oceánu, v té době velmi vyhledávaných. Nechtěli se tedy po cestě zdržovat. Jestli se mají dostat z evropských přístavů do Tichého oceánu, mohou lodi plout - je to téměř stejná cesta - buď tak, že obeplují mys Dobré naděje na konci Afriky, nebo Hoornův mys na konci Jižní Ameriky. Tak to bude, dokud nebude otevřen Panamský průplav. Ale pokud se týká cesty kolem Hoornova mysu, je nutné sestoupit až k pětapadesáté rovnoběžce jižní polokoule, kde panuje špatné počasí. Pro parník je jistě výhodnější dát se klikatinami Magellanovy úžiny a vyhnout se tak strašlivým vichřicím u mysu. Pokud se však týká lodí plachetních, ty se nemohou odvážit, aniž by se neopožďovaly do nekonečna, zvláště když jde o plavbu touto úžinou od východu na západ. Je tedy celkem výhodnější vyhledat konec Afriky a dát se cestami v Indickém oceánu a jižními moři, kde četné přístavy na australském pobřeží poskytují bezpečné stanice až po Nový Zéland. Tak si vedl kapitán Bourcart vždy za předchozích plaveb a to učinil také tentokrát. Nemusel se dokonce ani uchýlit příliš na západ, protože je podporoval stálý vítr, a minul ostrovy Zeleného mysu; brzy spatřil Ascension a pak, za několik dní potom Sv. Helenu. V této roční době jsou končiny Atlantického oceánu za rovníkem velmi oživeny. Neminulo osmačtyřicet hodin, aniž by Saint Enoch nepotkal buď nějaký parník, uhánějící plnou parou, nebo rychlý a štíhlý clipper, který co do rychlosti může závodit s parníkem. Avšak kapitán Bourcart neměl žádný důvod zvídat na tom nebo onom. Nejčastěji se objevily jen, aby vztyčily vlajku, udávající jejich národnost, novinky z moře neměly ani v zásobě ani zapotřebí. Když míjel Saint Enoch ostrov Ascension mohli vidět sopečné vrchy, které jej ovládají. Na dohled ke Sv. Heleně, nechal ji napravo ve vzdálenosti tři nebo čtyři míle. Z celého mužstva ji dosud neviděl jen doktor Filhiol a po celou hodinu nemohl odtrhnout zrak od Dianina štítu nad roklí, ve které pobýval Longwoodský vězeň. (Longwood - dvorec na Sv. Heleně, kde byl vězněn císař Napoleon I. Bonaparte) Pohoda, dost proměnlivá, i když byl směr větru stálý, podporovala plavbu lodi, která, aniž měnila lana, mohla jen plout nebo uvolňovat plachty. Hlídky, umístěné na ráhnech, konaly službu dobře. A přece se velryby neobjevovaly. Zřejmě se držely jižněji, několik set mil od Mysu. U všech ďáblů, kapitáne, říkal někdy Cabidoulin, opravdu to nestálo za to, abych vstoupil na loď, když na ní nemám nic na práci. To přijde... to přijde... opakoval pan Bourcart. Anebo nepřijde, říkal bednář, a vrtěl hlavou, a než připlujeme na Nový Zéland nenaplníme ani jediný soudek. Možná, mistře Cabidouline, ale naplníme je potom... Práce budete mít dost, buďte si jistý! Pamatuji časy, kapitáne, že v této části Atlantického oceánu se to jen velrybami hemžilo... Ano... připouštím a je jisté, že je jich čím dál tím méně, čehož musíme jen litovat! Byla to pravda a hlídky mohly ohlásit sotva dvě nebo tři velryby, - jednu značné velikosti. Bohužel byly spatřeny příliš blízko od lodi a hned se potopily a nebylo možné je zase vypátrat. Při neobyčejné rychlosti, jakou mohou kytovci vyvinout, urazí velkou vzdálenost, než se vrátí na hladinu. Spustit čluny a pronásledovat je, by znamenalo vydat se vstříc neobyčejné únavě bez nějakých vyhlídek na úspěch. Mysu Dobré naděje dosáhli v polovině měsíce prosince. V té době bylo okolí afrického pobřeží často navštěvováno loďmi, směřujícími do důležité anglické osady. Bylo vzácností, když nebyl obzor zbrázděn dýmem parníku. Na svých dřívějších cestách se pan Bourcart už několikrát zastavil v přístavu Kapské Město, když se Saint Enoch vracel a měl tam složit část nákladu.

13 Nebylo pak třeba vejít ve styk s pevninou. Proto obeplul trojstěžník konec Afriky, jejíž poslední výšiny nechal asi pět mil vlevo. Ne bezdůvodně se mys Dobré naděje dříve nazýval Mysem bouří. Tentokrát si zasloužil své bývalé jméno, ačkoliv na jižní polokouli bylo letní období v plném proudu. Saint Enoch musel snést strašlivé poryvy větru, které jej přiměly se v něm držet. Nicméně vyvázl s malým zpožděním a bezvýznamným poškozením, které správně předvídal Jean-Marie Cabidoulin. Pak použil antarktického proudu, než zahnul kolem Kerguelenských ostrovů a pokračoval v plavbě za příznivých podmínek. 30. ledna, krátce po východu slunce zvolala jedna z hlídek, Pierre Karder, z ráhna na předním stěžni: Země pod větrem! Kapitán Bourcart zjistil, že se nachází na šestašedesátém stupni východní délky od Pařížského poledníku a na sedmatřicátém stupni jižní šířky, tedy poblíž ostrova Amsterodam a St. Paula. Dvě mne od tohoto se Saint Enoch zastavil. Čluny prvního důstojníka Heurtauxe a poručíka Allotta byly poslány na zem s udicemi a sítěmi. Na pobřeží tohoto ostrova je rybolov opravdu výnosný. Odpoledne se skutečně vrátili s nákladem ryb dobré jakosti a ne méně výtečných langust, což poskytlo potravu na několik dnů. Když Saint Enoch odplul od St. Paula, zamířil šikmo ke čtyřicáté rovnoběžce a podporován větrem, který mu zajišťoval sedmdesát až osmdesát mil za dvacet čtyři hodiny, spatřil ráno 15. února na jižním konci Nového Zélandu Suares. III. KAPITOLA Na východním pobřeží Nového Zélandu U asi třicet let vykořisťují velrybáři tyto končiny Nového Zélandu, kde je lov obzvláště příznivý. V té době se objevovaly grónské velryby snad v největším počtu v této části Tichého oceánu. Jsou tam však rozptýleny a bývá řídkým případem, že se s nimi loď setká na krátkou vzdálenost. Nicméně užitek z tohoto druhu kytovců je tak značný, že kapitáni nedbají ani na nebezpečí ani na obtíže, které tento nesnadný lov vyžaduje. O tom vypravoval pan Bourcart doktoru Filhiolovi, když Saint Enoch zahlédl Tawai- Punamu, velký jižní ostrov novozélandské skupiny. Zajisté, připojil, by loď jako naše mohla s trochou štěstí zde získat za několik týdnů celý náklad... Bylo by však nutné, aby počasí bylo stále krásné, a na tomto pobřeží jsou lodi denně vydány všanc poryvům větru neobyčejné prudkosti. Copak tu nejsou přístavy, kam by bylo možné se uchýlit?... ptal se pan Filhiol. Zajisté jsou, drahý doktore, a jenom na východním pobřeží se nachází Dunedin, Oamaru, Akaroa, Christ Church, Blenheim, když uvedu jenom hlavní. Ovšem velryby nepřichází laškovat do přístavů a je nutno je hledat několik mil na širém moři... Nevadí, kapitáne. Nehodláte se v některém z nich zastavit, než své mužstvo vypravíte do práce...? Mám to v úmyslu... na tři nebo na čtyři dny, abych obnovil část našich zásob, zvláště čerstvého masa, což pozmění náš obvyklý jídelní lístek. A na kterém místě pobřeží Saint Enoch zakotví?...

14 V přístavu Akaroa. Kdy tam dorazí? Zítra dopoledne... Už jste tam někdy kotvil?... Několikrát.. Znám jeho soutěsky a pro případ nepohody jsem si jistý, že tam najdu výtečný útulek. Nicméně, i když se vyznal jakkoliv dobře v okolí Akaroy, mohl se pan Bourcart dostat do přístavu jen s velkými obtížemi. Když spatřili zemi, musel Saint Enoch lavírovat za silného větru. Pak, když měl už vypálit jen dvě rány a vplout do průlivu, přetrhalo se lanoví velké přídové plachty a bylo nutné se vrátit na širé moře. Ostatně vítr vzrůstal, moře se neobyčejně zvlnilo a odpoledne bylo nemožné se dostat do Akaroy. Protože se v noci nechtěl nacházet blízko země, plul kapitán Bourcart s větrem v týle až do šesti hodin, pak se vracel a lavíroval, omezil plachty a vyčkával na den. Následujícího dne, 17. února se mohl Saint Enoch konečně dát řadou klikatých průlivů, sevřených dosti vysokými pahorky a vedoucích do Akaroy. Na břehu se objevilo několik farem a na úbočí pahorků se popásali voli a krávy. Saint Enoch se takto plavil devět a půl mile, stále lavíroval a před polednem zakotvil. Akaroa patří k poloostrovu Banks, který postupně vybíhá z pobřeží Tawai-Ounamu nad čtyřicátou čtvrtou rovnoběžkou. Je částí provincie Canterbury, jedné z obou velkých divizí ostrova. Město bylo ještě skromnou vesnicí, vystavěnou vpravo od úžiny, naproti horám, nakupeným na protějším břehu, kam až sahal zrak. Na tomto pobřeží bydleli domorodci, Maorové, v nádherných jedlových lesích, dodávajících loďařství výtečné stěžně. Vesnice obsahovala tehdy tři malé osady Angličanů, Němců a Francouzů, kteří tam byli roku 1840 dopraveni lodí Robert de Paris. Vláda postoupila osadníkům jisté množství půdy a zcela jim přenechala zisk z ní. Vznikla tedy na pobřežní půdě, která rodí různé druhy zeleniny a ovoce - hlavně hojné a chutné broskve - obilná pole a zahrady kolem četných dřevěných domků. Tam, kde zakotvil Saint Enoch, se nacházelo jakési jezírko, z něhož se nořil pustý ostrůvek. Stálo tam několik lodí, mezi jinými americká Zireh Swif, která ulovila už několik velryb. Pan Bourcart koupil bednu tabáku, protože jeho zásoba se už začínala tenčit. Celkem byla doba zastávky věnována na obnovení zásob vody a dříví, pak na zajištění vodního trupu. Dříví porazili na břehu úžiny, kterou navštěvovali Maorové. Avšak nakonec se domorodci proti tomu vzepřeli, doufajíce, že dostanou nějaké odškodné. Bylo tedy výhodnější pustit se na protější břeh, kde dřevo nestálo nic kromě práce - porazit je a odnést. Pokud se týká čerstvého masa, to si kuchař opatřil snadno a několik volů, živých nebo rozčtvrcených bylo naloženo, než se vyplulo. Dva dny po příchodu Saint Enocha vplula do přístavu francouzská velrybářská loď Caulaincourt s vlajkou na kormě. Zdvořilost vyžaduje zdvořilost. Když chtěl kapitán Bourcart dát vztyčit svou vlajku, zjistili, že je celá černá od prachu z dřevěného uhlí, kterým byly posypány bedny proti krysám, které se strašlivě rozmnožily od odplutí z Le Havru a obtěžovaly loď. Marcel Férut ovšem tvrdil, že je nutné tyto zvířata nehubit. A proč?... otázal se ho kdysi jeden z nováčků. Protože, kdyby Saint Enoch upadl do nebezpečí, že zahyne, upozornily by nás... Tyto krysy?... Ano... tyto krysy... tím, že by utekly... A jak? Uplavaly by, u všech hromů, uplavaly!... odsekl šprýmovný tesař. Odpoledne poslal pan Bourcart, stále nejzdvořilejší muž, pana Heurtauxe na palubu Cou la

15 in co urta, aby ho omluvil, že nemůže jeho pozdrav vlajkou oplatit, protože se z tříbarevné stala jednobarevná. A jaká to byla barva, černá! Zastávka Saint Enocha trvala čtyři dny. V hodinách volna uznal kapitán Bourcart za vhodné pustit mužstvo na pevninu, i když bylo nebezpečí dezerce. To vzniká proto, že se v té zemi provozuje velmi výnosné řemeslo, řemeslo pilařské. Lesy jsou tam nesmírné, což podněcuje lodníky k opuštění lodi. Nicméně tentokrát bylo mužstvo v určenou hodinu kompletní a nikdo při vyvolávání v den odplutí nescházel. I když lidé neměli v kapse mnoho peněz, odškodnili se aspoň hojně broskvemi, které jim francouzští osadníci dovolili natrhat a příjemným vínem z tohoto ovoce. 22. února dal pan Bourcart učinit přípravy k odpluti. Nehodlal se na toto kotviště ještě vrátit, ledaže by k tomu byl donucen nepohodou a pro případ, že by jeho loď nemohla setrvat na moři. Ostatně, tohoto rána po rozmluvě s prvním důstojníkem, oběma poručíky, doktorem Filhiolem a lodním mistrem, řekl: Nepřekazí-li to okolnosti, bude naše výprava obsahovat dvě části. Především budeme po pět nebo šest týdnů lovit poblíž Nového Zélandu. Pak odpluje Saint Enoch k pobřeží dolní Kalifornie, kde bude v té době, jak doufám, možné doplnit náklad. Eh, poznamenal pan Heurtaux, nemůže se stát, že celý náklad získáme na novozélandských mořích?... Nemyslím, odpověděl pan Bourcart. Hovořil jsem s kapitánem americké lodi... Podle jeho slov směřují už velryby více na sever... A dovedeme je chytat tam, kam půjdou!... prohlásil poručík Coquebert. Beru si na starost popustit jim tolik lana, kolik jen bude potřeba... A můžete se spolehnout, kapitáne, připojil Roman Allotte, že nezůstanu za svým přítelem... Přátelé, zvláště spoléhám, pokračoval pan Bourcart, že vás ctižádost nesvede k neopatrným kouskům!... Platí tedy: po končinách Nového Zélandu končiny dolní Kalifornie, kde jsem už nejednou měl dobrý lov... Pak uvidíme podle okolností. - Nač myslíš, Ollive?... Myslím, kapitáne, odpověděl tázaný, že Saint Enoch se odebere tam, kam vám bude libo, i třeba do Beringova moře. Pokud se týká velryb, přeji vám jich tucty. Ale to je věc velitelů člunů a harpunám, nikoliv lodního mistra. Dobrá, starý příteli, řekl s úsměvem pan Bourcart, a protože je to tvůj úmysl, zůstaň si při svém, jako Jean-Marie Cabidoulin zůstává při svém!... Proto nebude hůře... Tak soudím i já, prohlásil Ollive. Abych nezapomněl, pořád se ještě hádáš s bednářem?... Pořád, kapitáne. Při své mánii pro rokovat neštěstí, otráví vám Cabidoulin nakonec duši!... Znám ho dlouho a měl bych na to být zvyklý!... Je to od něho tím hloupější, protože na svých plavbách vždycky vyvázl zdráv!... Opravdu by udělal lépe, kdyby zůstal ve své dílně, mezi svými sudy... Jen ho nech mlet jazykem, Ollive, odpověděl kapitán Bourcart. To jsou jen slova!... Nicméně je Jean-Marie Cabidoulin řádný muž! Odpoledne lavíroval Saint Enoch za příhodného větru asi čtyři míle od Akaroy, když byla harpunářem Louisem Thiébaultem ohlášena první velryba. Byly dvě hodiny a nedaleko frkal velký kytovec. Pan Bourcart dal hned zastavit. Pak spustili dva ze čtyř člunů, člun prvního poručíka Coqueberta a druhého poručíka Allotta. Důstojníci do nich vstoupili a usadili se na zádi.

16 Harpunáři Durut a Ducrest se postavili na přídi. Jeden z lodníků se ujal kormidla a čtyři lidé byli u vesel. Při vášni, která je vzrušovala, dorazili oba poručíci téměř současně na dohozenou k velrybě, to znamená tak blízko, aby mohli vrhnout harpunu. K této harpuně je připevněno lano dlouhé asi tři sta loket, pečlivě smáčené ve džberu, umístěném téměř ve středu člunu, aby se odvíjelo bez překážky. Oba harpunáři vrhli své harpuny. Velryba byla zasažena na levém boku a prchala s neobyčejnou rychlostí. Lano poručíka Coqueberta se zároveň přes všechnu opatrnost zamotalo a museli je přetnout. Roman Allotte zůstal sám proti zvířeti, jehož pronásledování se musel jeho přítel zříci nikoliv bez lítosti. Vlečený člun letěl po vlnách, zatímco kormidlo jej chránilo před převrácením. Když se velryba poprvé ponořila, rozvinuli jí lano, než se zase objeví na povrchu. Pozor!... Pozor! vykřikl poručík Allotte. Jakmile se opět vynoří, vrhneme, Ducreste, vy a já oštěpy... Jsem připraven, poručíku, odpověděl harpunář na přídi. Ve člunech bývají vždy na pravém boku se dvěma zásobními harpunami tři oštěpy, ostré jako břitva. Na levém boku jsou umístěny hák a rýč, kterým se velrybě přetnou tepny, uhání-li tak rychle, že by bylo nemožné zůstat ve vleku, aniž by bezpečnost člunu nebyla ohrožena. Tu se pracuje oštěpem, jak říkají lidé tohoto řemesla. Jakmile se velryba vynořila v neveliké vzdálenosti, vrhl se člun k ní. Poručík a harpunář mrštili oštěpy. Protože rány nezasáhly důležité orgány, chrlila velryba místo krve jak obyčejně páru a uháněla na severovýchod. Bylo tedy jisté, že nebyla smrtelně raněna. Ze Saint Enocha sledovali kapitán a mužstvo s nejživějším zájmem průběh tohoto lovu, který se mohl protáhnout. Nebylo opravdu nemožné, že se zvíře bude bránit ještě několik hodin. Proto zamířil pan Bourcart se svou lodí co nejvíce po větru, aby dohonil člun, od něhož jej dělily už dobré dvě míle. Člun uháněl se závratnou rychlostí. Jak byl druhý poručík znám, vědělo se dobře, že se nevzdá kořisti přes opatrné rady, které mu byly dány. Pokud se týká Yvese Coqueberta, ten, když rozmotal své lano, chystal se za přítelem. Po půlhodině bylo možné poznat, že velryba začíná pozbývat sil. Ponořovala se už jen na několik minut, což dokazovalo, že se jí nedostává dechu. Roman Allotte využil toho, že se její rychlost zmírnila a dal táhnout za lano, a když ho dohonil člun poručíka Coqueberta, podařilo se harpunářovi Ducrestovi utnout rýčem velrybě jednu ploutev a další rány jí byly zasazeny do boku. Naposled se ponořila, objevila se, bičujíc vodu tak prudce, že jeden z člunů by se málem převrátil. Konečně se její hlava vztyčila nad vodu a zvíře chrlilo krev, což věstilo brzy jeho konec. Nicméně bylo nutné dát si pozor před posledními konvulzemi mohutného zvířete. V tuto chvíli se čluny nacházejí v největším nebezpečí, a rána ocasem postačí, aby se rozlétly na kusy. Tentokrát byli oba poručíci dost obratní, aby se mu vyhnuli, a kytovec se obrátil na bok a zůstal ležet bez hnutí na hladině. Oba čluny se nacházely právě přes půldruhé mne od Saint Enocha, který manévroval tak, aby jim ušetřil cestu. Moře se zvlnilo ještě více pod severozápadním větrem. Ostatně ulovená velryba - velryba grónská - byla tak veliká, že by ji stěží odvlekli. Někdy se stane, že jsou čluny zavlečeny několik mil od lodi. V tom případě, je-li proud v protisměru, musí zakotvit u zvířete tak, že do něho zarazí malou kotvu, a odvlečou je teprve, když se proud obrátí.

17 Tentokrát nebylo třeba čekat. Ke čtvrté hodině se Saint Enochovi podařilo přiblížit na několik uzlů. Oba čluny se k němu vrátily a k páté hodině byla velryba připoutána podél lodi. Poručíku Allottovi a jeho lidem se dostalo blahopřání celého mužstva. Zvíře bylo opravdu značné velikosti. Měřilo téměř dvaadvacet metrů na délku a za prsními ploutvemi v objemu dvanáct metrů, což svědčilo o váze aspoň sedmdesáti tisíc kilogramů. Blahopřeji, Allotte, blahopřeji!... opakoval pan Bourcart. To je šťastný začátek a nebude potřeba velkého počtu velryb tohoto vzrůstu, abychom si naplnili podpalubí. - Co o tom soudíte, mistře Cabidouline?... Mám zato, odpověděl bednář, že toto zvíře nám vynese nejméně sto soudků tuku, a jestli jsem se zmýlilo deset, pak už nemám dobré oko. A Jean-Marie Cabidoulin se v tom zajisté vyznal dost, než aby se při odhadu dopustil omylu. Dnes, řekl pak kapitán Bourcart, je už příliš pozdě. Moře klesá a vítr rovněž, zůstaneme tedy s ubranými plachtami. Přivažte velrybu pevně... Zítra se dáme do práce. Noc byla tichá a Saint Enoch nemusel lavírovat. Jakmile se slunce objevilo na obzoru, rozdělilo si mužstvo práci a především postavili příslušné přístroje, aby byla velryba zdvižena. Řetěz byl ovinut kolem jedné ploutve zvířete a utažen tak, aby se nesmekl. Jakmile harpunáři odstranili druhou ploutev, chopili se pak lodníci zvedáku, aby zvíře vytáhli. Za těch okolností bylo nutné je jen otočit dokola a práce byla bez obtíží provedena. Potom rozdělili hlavu na čtyři části: spodní ret uřízli a zachytili obrovským hákem. Hrtan a jazyk, které spadly současně na palubu přes okřídlí, pak kostice, kterých nebývá nikdy méně než pět set. Tato práce si vyžádala nejvíce času, neboť aby dostali tuto poslední část hlavy, museli přeřezat velmi tlustou a tvrdou kost, která ji poutá k tělu. Mimo to dohlížel mistr Cabidoulin ke vší této práci a mužstvo v ní nebylo nováčkem. Jakmile byly čtyři kusy hlavy složeny na palubě, přikročili k odstranění velrybího tuku, který rozřezali na kusy široké loket a dlouhé osm až devět stop. Když ho byla většina na lodi, mohli lodníci uříznout ocas a zbavit se toho, co zbylo z trupu na straně k moři. Tak nabyli postupně různých pahýlů, které snadno zbavili tuku, když ležely na palubě, a to pohodlněji, než kdyby trup byl připoután k boku lodi. Celé dopoledne, za něhož nezmařili ani okamžik, se věnovali této krušné práci a pan Bourcart v ní dal pokračovat opět k jedné hodině, když odbyli oběd. Pak se lodníci dali do netvorné hlavy. Sekerou uráželi kostice, které jsou podle své tloušťky víceméně dlouhé. Z těchto vláknitých a rohovitých kostic jsou některé krátké a úzké, šíří se, blížíce se ke středu čelisti, a zmenšují se pak do pozadí dutiny ústní. Protože jsou seřazeny s dokonalou pravidelností a do sebe navzájem zaklíněny, tvoří jakousi síť nebo košatinu, která zadržuje zvířátka, myriady malých členovců, kterými se velryby živí. Když byly kostice odstraněny, dal je Jean-Marie Cabidoulin snést k vrchní palubě. Bylo potřeba je jen oškrábat, aby byly zbaveny běli, která pochází z dásní a je výtečné jakosti. Pokud se týká tuku, obsaženého v mozku, ten byl vybrán a uložen zvlášť. Konečně, když byla hlava úplně zbavena částí, kterých lze použít, byly kusy hozeny do moře. Zbytek toho dne a den následující vyplnilo mužstvo rozpouštěním tuku. Protože hlídky neoznámily žádnou jinou velrybu, nebylo třeba spustit čluny a kdekdo se účastnil práce. Mistr Cabidoulin dal nastavět jisté množství kádí na palubě mezi hlavním stěžněm a předním kastelem. Tuk byl v kusech nakladen do kádí, a pod tlakem utvořil dost drobné kousky, aby se vešly do hrnců kotle, kde se měly rozpustit vlivem tepla. Co zůstalo, usedlina, výškrabek, jak se říká, bude sloužit k udržování ohně, pokud bude tavírna v činnosti, to znamená pokud všechen tuk nebude rozpuštěn. Až to bude hotovo, zbude

18 jen naplnit tímto tukem sudy v podpalubí. Tato práce neobsahuje žádné obtíže. Skládá se z toho, že se tekutina pouští do kádě, umístěné uvnitř, malým poklopem pomocí plátěného střeva s kohoutkem na konci. Práce je hotova a bude s ní započato za stejných okolností, jakmile čluny uloví jiné velryby. Když nadešel večer a tuk byl uložen, otázal se pan Bourcart mistra Cabidoulina, jestli se nezmýlil ve výtěžku ze zvířete. Nikoliv, kapitáne, prohlásil bednář. Ta potvora nám dala sto patnáct sudů... Tolik!... vzkřikl doktor Filhiol. Opravdu, aby se tomu uvěřilo, bylo by nutné toto zvíře vidět!... Souhlasím, odpověděl pan Heurtaux, a jestli se nemýlím, je tato velryba jedna z největších, kterou jsme kdy ulovili... Šťastný čin poručíka Allotta! připojil kapitán Bourcart. Jestli jej provede ještě desetkrát, nebudeme mít daleko k doplnění svého nákladu! Jak je vidět, zdálo se, že příznivé předpovědi pana Bourcarta vítězí nad špatnými věštbami Jeana-Marie Cabidoulina. Tyto končiny Nového Zélandu jsou právem velmi vyhledávány. Předtím, než tam připlul Saint Enoch, mělo tam už několik anglických a amerických lodí výtečnou kampaň. Velrybu grónskou lze snáze ulovit než jinou. Protože mají méně jemný sluch, je možné se k nim přiblížit, aniž by to vzbudilo jejich pozornost. Bohužel jsou bouře na těchto mořích tak časté a tak strašné, že každou noc je nutné mít na širém moři stažené plachty, aby loď nebyla vržena na pobřeží. Za čtyři týdny, co pan Bourcart pobyl nablízku Nového Zélandu, ulovilo mužstvo jedenáct velryb. - Dvou se zmocnil první důstojník Heurtaux, tří poručík Coquebert, čtyř poručík Allotte, dvou kapitán. Ale co do velikosti se nevyrovnaly velrybě první a výtěžek nebyl tak pěkný. Ostatně se velryby začaly táhnout do vyšších šířek. Proto si musel Saint Enoch, který měl jen devět set sudů tuku, hledat nová loviště. Tu napadlo kapitánovi Bourcartovi, aby se odebral do zátoky ostrovů, anglické osady na východním pobřeží Ika-Na-Maui, severního ostrova skupiny. Snad se mu podaří zdvojnásobit svůj náklad, než dorazí k západnímu americkému pobřeží... V této zátoce se zásobí Saint Enoch bramborami a to snáze než v okolí Akaroy, kde tato plodina není předmětem příliš hojného pěstování. Loď vyplula večer 29. března a za dva dny potom spatřili zátoku ostrovů. Zakotvili v hloubce deseti loktů v malé vzdálenosti od země. V přístavu stálo několik velrybářských lodí, které se chystaly opustit Nový Zéland. Jak byly svinuty plachty, ptal se kapitán Bourcart po místě, kde by mohl nakoupit brambory. Byla mu doporučena farma, vzdálená asi dvanáct mil ve vnitrozemí. Oba poručíci se za vedení Angličana, kterého si vzali za průvodce hned vypravili. Čluny pluly po klikaté řece mezi vysokými pahorky. Na březích se zvedala maorská obydlí ze dřeva, obklopená zahradami, bohatými na plodiny, které domorodci rádi vyměňují za šatstvo evropské výroby. Na konci říčky stála farma, kde bylo dost brambor a naplnili jimi několik pytlů. Ještě toho večera se vrátili na loď a kromě toho přivezli zásobu ústřic výtečné jakosti, nasbíraných po pobřežních skalách. Byla to pochoutka jak pro salon, tak pro místnost pro mužstvo. Následujícího dne se podařilo ubytovateli ze Saint Enochu opatřit množství cibule z maorských zahrad. Podle zvyku bylo za cibuli zaplaceno stejnou mincí jako za brambory - kalhotami, košilemi, látkami, kterých měla loď spoustu. Kromě toho projevovali všichni domorodci velkou ochotu, aspoň na území zátoky Ostrovů. V té době byly ovšem na jiných místech souostroví časté přepady. Osadníci museli

19 zápasit s Novozélanďany a toho dne právě opustila přístav anglická návěštní loď, aby pokořila některé nepřátelské kmeny. Pokud se týká důstojníků a lodníků ze Saint Enocha, neměli po dobu zastávky důvod ke stížnostem. Byli všude pohostinně přijímáni, vcházeli do chýší a bylo jim nabízeno občerstvení, ne však limonáda nebo pivo - ty domorodci nepoužívají - ale výtečné melouny, kterých byly zahrady plné, a neméně dobré fíky, kterých viselo na stromech tolik, div se větve nelámaly. Pan Bourcart pobyl v zátoce Ostrovů jen tři dny. Věděl, že velryby se těmto končinám vyhýbají a proto učinil opatření pro dost dlouhou plavbu, která obsáhne ne méně nežli čtyři tisíce mil. Vskutku, v zátoce St. Margarety na pobřeží dolní Kalifornie skončí Saint Enoch tuto kampaň, která byla na začátku tak šťastná. A když se to bednáři hodilo, mručíval si Jean-Marie Cabidoulin mezi zuby: Začátek je začátek... Vyčkejme konce... Vyčkejme konce! odpovídal mistr Ollive a krčil rameny. IV. KAPITOLA Tichým oceánem 3. dubna brzy ráno opustil Saint Enoch kotviště v zátoce Ostrovů. V jeho zásobách chyběly jen kokosové ořechy; drůbež a vepři. Protože si je za posledních dvou zastávek na Novém Zélandě nemohl kapitán zaopatřit, zamýšlel přistát u jednoho z ostrovů Plaveckého souostroví, kde je těchto věcí dostatek. Vítr vál příznivým směrem a devět set mil, které dělí Ika-Na-Maui od obratníku Kozoroha, urazili v osmi dnech. Tento den, 12. dubna, řekl pan Bourcart, odpovídaje na otázku, kterou na něho vznesl doktor Filhiol: Ano, možná, že v těchto místech, na třiadvacáté rovnoběžce a sto sedmdesátém pátém poledníku, má Tichý oceán největší hloubky. Za měření, které bylo prováděno z Penguinu, bylo rozvinuto čtyři tisíce devět set loket lana, aniž dosáhli dna... Měl jsem za to, poznamenal pan Filhiol, že největší hloubky se nacházejí v japonských mořich... To je omyl! prohlásil kapitán Bourcart. Tyto je předčí o dvě stě čtyřicet pět loket, což dává celkem devět tisíc metrů... Eh, odvětil Filhiol, to je výška Himálajských hor: osm tisíc šest set metrů měří Dhaulágiri v Nepálu, devět tisíc Šamalari v Bhútánu... Nuže, drahý doktore, to je číselné přirovnávání, které poučuje... Dokazuje, kapitáne, že nejvyšší výšiny Země se nevyrovnají jejím podmořským propastem. V době formování, když naše zeměkoule nabývala definitivní tvářnosti, nabyly sníženiny převahy nad vyvýšeninami a snad nikdy nebudou změřeny s dokonalou přesností. Za tři dny potom, 15. dubna, když byly na obzoru ostrovy Samoa čili Plavecké, zakotvil Saint Enoch několik uzlů od ostrova Savai, jednoho z nejvýznačnějších celého souostroví. Asi tucet domorodců, doprovázejících krále, se odebralo na loď s Angličanem, který byl tlumočníkem. Tito divoši nebyli vůbec civilizovaní, byli skoro nazí. Ani Jeho Veličenstvo nebylo oblečeno jinak než jeho poddaní. Ale kartounová košile, kterou mu daroval kapitán

20 Bourcart a do jejichž rukávů se snažil panovník houževnatě vniknout nohama, zahalila brzy královskou nahotu. Čluny, vyslané na radu Angličana na pevninu, přivezly náklady čerstvých ořechů. Večer, když se stmívalo, otočil se Saint Enoch, protože nechtěl zůstat blízko země, a lavíroval po celou noc. Hned na úsvitě vyhledal kapitán Bourcart včerejší kotviště. Domorodci dodali lodnímu správci asi dvacet želv pěkného druhu, rovněž tolik vepřů malého vzrůstu a hojnost drůbeže. - Tyto zásoby byly zaplaceny brakovým zbožím, po kterém Samoané velmi dychtí, hlavně špatnými noži, kus za pět sou. Tři dny po odjezdu oznámily hlídky hejno kašelotů, kteří laškovali čtyři nebo pět mil po levém boku vpředu. Vítr dul slabě a Saint Enoch plul pomalu. Bylo už pozdě, téměř pět hodin. Nicméně nechtěl kapitán Bourcart zmařit tuto příležitost k ulovení jednoho nebo dvou z těchto zvířat. Dva čluny byly spuštěny ihned, člun prvního důstojníka Heurtauxe a poručíka Coqueberta. Tito důstojníci, jejich harpunáři a lodníci do nich vstoupili. Byly hnány vesly, zatímco moře se nepatrně vlnilo, zamířily čluny k hejnu. Z horní paluby je sledovali zrakem kapitán Bourcart a doktor Filhiol, nikoliv bez zájmu. Tento lov je obtížnější než lov na velryby, poznamenal pan Bourcart, a také méně výnosný. Jakmile zasáhne harpuna jednoho z těchto kašelotů, je nutné často přetnout lano, neboť zvíře se ponoří do velkých hloubek s nesmírnou rychlostí. Zato však, dovede-li se člun udržet na laně za prvního ponoru, je téměř jisté, že bude zvíře uloveno. Když opět vystoupí na povrch, brzy je dorazí hák a oštěp. To se stalo i tentokrát. Oba čluny mohly ulovit pouze jediného kašelota prostřední velikosti a jsou kašeloti, jejichž délka převyšuje délku velryby grónské. Noc nadcházela. Protože na východě se objevily mraky, bylo by neopatrné se zdržovat. Proto ještě večer se mužstvo zabývalo zpracováním zvířete. Následujícího dne nemohli opět lovit. Kašeloti zmizeli a Saint Enoch, podporovaný svěžím větrem, pokračoval v cestě na severovýchod. Toho dne se objevila loď, plující stejným směrem tři až čtyři míle pod větrem. Byla to trojstěžní bárka, jejíž národnost nebylo možné na tuto vzdálenost rozeznat. Nicméně tvar jejího trupu a jisté podrobnosti v plachtoví jim naznačovaly, že je to anglická loď. K poledni se stala jedna z těch náhlých změn větru ze západního na východní, které jsou velmi nebezpečné pro svou prudkost, když ne pro své trvání, a lodi hrozí záhubou, jestli na ně není připravena. Moře se rázem vzbouřilo, mohutné vlny zaplavily palubu. Kapitán Bourcart musel loď obrátit, aby čelila vichřici s velikou košovou plachtou, přední, bramovou a malou přídovou. Při této práci lodník Gastinet, který se vyšvihl až nad velkou přídovou plachtu, aby uvolnil jedno z cípových lan, sklouzl. Muž v moři! vykřikl jeden z jeho druhů, který ho z předního kastelu právě viděl, jak se ponořil do vln. Kdekdo byl na palubě a pan Bourcart rychle vyběhl na vrchní palubu, aby řídil zachraňování. Kdyby Gastinet nebyl dobrý plavec, byl by ztracen. Moře běsnilo příliš zuřivě, než aby se mohl spustit člun. Nezbývalo tedy, než jako záchranný prostředek hodit bóji, což také učinili. Bohužel padl Gastinet na stranu k větru a protože loď plynula, nemohly se mu bóje dostat na dosah. Proto se snažil k nim dostat plaváním. Sviňte přední a bramovou! velel kapitán Bourcart. Saint Enoch se otočil a přiblížil se k člověku, zmítajícímu se ve vlnách. Ostatně právě se zachytil jedné z bójí a jestli se udrží, bylo jisté, že bude vzat na palubu, jakmile se loď otočí.