Lenka Ptáčková se vrhá do volební kampaně s heslem Notebooky do škol.

Transkript

1 Lenka Ptáčková se vrhá do volební kampaně s heslem Notebooky do škol. Jste křehká žena, ale utkala jste se statečně v ostrém souboji o místo na kandidátce lidovců. Jak to nakonec dopadlo? Nakonec jsme se dohodli tak, že já zůstanu lídrem ve Středních Čechách a Jana Hybášková se stala lídrem v Hradeckém kraji. Ona si ten kraj původně sama vybrala, i proto, že se tam sčítají výsledky voleb v zahraničí. To pro ni, jako mezinárodně známou osobu, může být dobré, a nakonec může být dobré i pro KDU-ČSL. Pokoušíte se skloubit kariéru a roli matky a veřejnou činnost. Jak to funguje? Je to strašně náročné a musím říct, že to občas bolí. Nastupovala jsem poměrně brzo, poté, co jsem byla se synem doma, a pamatuju si slzičky, které měl v očích, když jsem odcházela. A to nikdy nechodil do žádné mateřské školy, věnovala se mu moje maminka a měl tu nejlepší péči. I dnes mi vyčítá - a už to umí i spočítat - kolik hodin průměrně s ním jsem. O to intenzívněji se snažím dohánět, když spolu můžeme být. Nemám také žádnou pomocnici v domácnosti, proto se i můj manžel vzepřel. Zvláště v době předsednictví jsem byla hodně mimo domov, a pak bylo hrozně těžké všechny ty košile připravit, všechen prach stihnout utřít. Ale když si člověk udělá 1 / 9

2 správně priority, které jsou v tu chvíli důležité, - jestli je polička na košile tak prázdná, zvládne to jedno noční žehlení, - je dítě to úplně nejlepší a nejmilejší, co v životě máte, tomu se všechno podřídí. Teď se mnou prožívá kampaň. Možná jsme z něj vychovali politického člověka dřív než je zdrávo. Vozíte ho sebou? Když chce. On je sportovec, takže ne úplně vždycky chce. Zato má rád takové ty sportovní dny a sportovní utkání, kde předávám poháry a rozdávám medaile. Ale prožívá to. Zná třeba všechny ministry vlády, jiné děti ve třetí třídě se obyčejně tak dobře neorientují. Máte také výtvarné zázemí, studovala jste to. Pomáhá? Strašně. Umění umí odplavit stresy, napětí. Kdo si to vyzkoušel na vlastní kůži, ten mi dá za pravdu. Já si třeba odpočinu u hrnčířského kruhu, hlína je úžasný materiál. Pocházím z řezbářské rodiny, ale takových je na Příbramsku hodně. Doma máme obrovský Betlém, který vyřezával tatínek. A před ním dědeček. Toho nezastavilo ani to, že po nezdařené operaci ochrnul na půl těla a mohl vyřezávat jen levou rukou všechny ty pohyblivé figurky patnáct až dvacet centimetrů vysoké, i s hornickou kapelou. Máte na ministerstvu na starosti Evropu. Provází vás nějak na cestách váš rodák Lev z Rožmitálu? 2 / 9

3 Doufám, že ano. Byl to velký cestovatel a velká osobnost pro celé české dějiny, nejen pro lidi, kteří v Rožmitále působí. Ale na druhou stranu, Rožmitál je místo, které je pro můj život strašně důležité. Pokud se někde cítíte doma, pomáhá to i na těch dalekých cestách. Do volební kampaně jste vstoupila s myšlenkou Notebooky do škol. Cítím tam správně ozvěnu vašich předchozích působišť, Ministerstva informatiky a školy? A ještě toho syna, který je aktivním účastníkem procesu ve školství, a mé rodiny, protože jsme učitelé řadu generací. To všechno mne přimělo k diskusím, aby se začalo uvažovat o notebooku pro všechny žáky, po etapách. Je to projekt, který má budoucnost, jak o tom svědčí pokusy jiných na mezinárodní nebo i malé regionální úrovni. Přínosy budou pro všechny, nejen pro ty děti. Viděl bych přínosy hlavně pro učitele, protože děti s notebookem zacházet umějí a učitelé je budou s oroseným čelem někde na školeních dohánět. Jistě, notebooky a školení by měli dostat také všichni učitelé. Samozřejmě, že se musí začít u nich, musí být první, kdo tuto pomůcku dostanou. Ostatně, v tuto chvíli je na ně kladeno také obrovské množství adminstrativních povinností, které jim technika pomůže zvládat. Bohužel, školství je i v této oblasti popelkou. Vlády sice zpracovávají a předkládají různé návrhy o informatice pro vzdělávání, žádné mílové kroky však nikde nevidět. Nicméně, co chcete děti v informatice učit? Sedí u počítačů od rána do večera. 3 / 9

4 A někdy je to docela nebezpečné. Narůstá potřeba obrany před kriminalitou na síti, což je věc, které jsem se v posledních letech mezinárodně věnovala. Zločin na internetu a prostřednictvím internetu prožívá rychlý rozvoj a ti, kdo tu kriminalitu páchají, jsou o několik stop před námi. Je jasné, že děti musí být poučeny hodně brzy. Jsem matka informačně zdatná a s mým devítiletým synkem o tom hodně a hodně hovoříme. Stejně, pokud jsem se ho zeptala, zda by byl ochoten jít na schůzku s někým, s kým se seznámil jen na internetu, odpověděl naprosto jasně, že ano. Pokud by to bylo na tom našem náměstí, tak ano. Je to tedy věc, kdy se musí velmi trpělivě a opakovaně říkat, co ano a co ne, kde ta všechna nebezpečí jsou. Stejně jako nechodíme do temných uliček v temných lokalitách, musíme se takovým místům vyhnout i na internetu. A pak je tu to, co jste zmínil, že děti sedí u počítače od rána do večera, ale nad mechanickou střílečkou. Počítač je pak nástrojem zabíjení času, jakousi alternativní drogou. Sama mám ráda hry, především ty strategické, vím jaké to je lákadlo a jak je důležité neztratit kontrolu nad svým časem. Měli bychom tedy dětem včas vštípit, co nedělat. A pak samozřejmě, co dělat, vybavit děti nástrojem, který udělá školu zajímavější, efektivnější, užitečnější a který pomáhá v náročných životních situacích. Koupíme výukový software v krabici? Takový samozřejmě existuje a je ho hodně. Existují také školy nebo skupiny škol, kde se do něčeho pustili sami. Na Ministerstvu školství působí zvláštní pracovní skupina pro informatizaci. Přibývá mezinárodních konferencí a akcí, kde se dá hodně pochytit a kam se lze vypravit nebo aspoň napojit a vidět vzorky výuky s podporou počítačů. Z toho všeho je zřejmé, že není třeba vynalézata trakař, obor pokročil a je z čeho vybírat. A že počítače jsou jen prostředkem, nejsou cílem té cesty. Umožní využívat to, co se využít dá, co leží někde na stole a my to z toho stolu neujídáme. 4 / 9

5 Notebook je tedy jen srozumitelné heslo, ale podstatou je podpora vyučovacího procesu moderními nástroji? Dávno už nepereme na valše v rybníku, nevaříme na ohništi, a tak i ve škole bychom měli používat techniku, která odpovídá našemu civilizačnímu vývoji. Je to také otázka priorit, které by si měla uvědomovat i společnost sama. Když není podpora politická, měla by být alespoň společenská. A já tu zatím žádný velký společenský tlak necítím. Mladí lidé si to velice dobře uvědomují a formulují to na blogu nebo v diskusi. Čtu to často a ráda, ale stále tu ještě není kvas, který by vedl k nějakému rozhodnějšímu chování, třeba k tomu, aby se plně využilo aspoň věcí, na které už vláda jednou kývla. Do slovníku už pronikl e-government, formulka, která se skloňuje ve zprávách několikrát denně. Proč tedy nemůže být samozřejmostí i ve školství? Je to možná proto, že společnost to zatím nevidí jako přínosné. Že by to víc stálo, než vynášelo? Jsem přesvědčená, že je to přesně obráceně. Máte nějaký příklad ze zahraničí, který by nás měl inspirovat? Vzhledem k tomu, že je to věc, o které se v Evropě hodně diskutuje, vyberu si Portugalsko. Postupuje po etapách a vybavuje školy lehkými přenosnými počítači ve spolupráci se společností Intel, jedním z průkopníků v této oblasti. V první etapě byli vybaveni učitelé, ve druhé etapě studenti středních škol a ve třetí etapě žáci základních škol. Stejná společnost rozvíjí pilotní projekt také v polských Katowicích, kde byly dokonce poskytnuty počítače na vyzkoušení zdarma. Také softwarové společnosti jsou připraveny do toho vstoupit, a to i u nás, jak jsem s nimi o tom mluvila, a hodlají poskytnout software pro školy a žáky za ceny, které nejsou tržní. Zajímavé jsou také různé modely financování. Nebylo by úplně správné, kdybychom - zejména v době hospodářské krize - k tomu přistupovali jako kdysi indoš Internet do škol, strašně předražený... 5 / 9

6 ... a oprávněně kritizovaný. Ten odradil všechny ředitele, a možná i tu veřejnost. Model financování, který by teď přicházel v úvahu, by měl být otevřený. Já si třeba mohu dovolit koupit počítač svému dítěti sama. Ráda to udělám, pokud se stane součástí projektu a bude vybaven příslušným softwarem a produkty pro školní využití. Koupit notebook jen jako psací stroj, to by bylo málo. Na druhé straně, tento projekt by měl pomáhat setřít sociální rozdíly mezi žáky. Spousta rodin si nemůže dovolit počítač, nemůže si dovolit připojení k internetu, a to je veliký handicap, který dětem brání ve vzdělávání. Znám rodiny, které neposílají děti na střední školy, - ačkoliv jejich výsledky by tomu odpovídaly, - protože na to nemají. To bych ráda v tom projektu zohlednila. Jsou tady rodiny, které to opravdu nepotřebují a jsou tady rodiny, kterým by to velmi pomohlo. Modely financování pronájmu, jak harwaru, tak softwaru, s pozdějším odkoupením obého, za nějakou symbolickou hodnotu, mohou být průchozí a přijatelné pro všechny strany - jak pro stát, tak pro rodiny a zřizovatele škol, ať už jsou to kraje nebo obce. Není to tedy postup, jaký byl zvolen u toho nešťastného indoše, kdy se nakoupily počítače v centru, a pak je nějakým způsobem rozdělovaly. Mohou být zvoleny různé modely podle konkrétní potřeby. Co dnes stojí takový počítač? Odhadovaná cena je zhruba pět až šest tisíc. Daly by se na to využít evropské strukturální fondy, jak fond pro inevstice, ze kterého lze hradit počítače pro učitele, tak fondy, které jsou určeny na školení a různé aplikace. Myslím, že je to jedinečná příležitost, jak tyto peníze využít, už vzhledem k malému čerpání v tomto programovacím období. Je to věc, které využívá řada evropských zemí, a měli bychom jí využít i my. Je mi líto, že zatím se to tak neděje. Kolik by to tedy stálo? Když začneme notebooky pro učitele, je jich asi sto tisíc, mluvíme řádově o půl miliardě korun. Celý projekt může stát nějakých tři a půl miliardy. A řekla bych, že je zvláště důležitý právě v krizi. Statistiky OECD ukazují, že v minulých letech řada zemí prudce zvýšila výdaje na školství, dokonce i v situaci, kdy jejich ekonomický výkon stagnoval - nebo právě proto. V Česku to bylo opačně, HDP prudce rostl, ale stagnoval podíl výdajů na školství. Vidíme to na 6 / 9

7 zajímavém grafu, který ukazuje situaci v oblasti terciárního vzdělávání a zhruba vypovídá i o vývoji v celém školství. Krize je tedy příležitostí k mobilizaci tvořivého potenciálu země. Naznačila jste, že do elektronického vzdělávání chcete vtáhnout také rodiče. Jak to chcete udělat? Především by bylo prostřednictvím notebooků do škol víc vidět. O výsledcích svých dětí, stejně jako o práci učitelů a školy jako takové, by se rodiče nemuseli dozvídat jen jednou měsíčně, nárazově, při rodičovských schůzkách nebo při výstavách školních prací. Měli by každodenní přehled o tom, co se tam děje, čemu se děti věnovaly, co to jejich dokázalo, nebo naopak nedokázalo. V podstatě by mohli být přítomni online. To ovšem souvisí s konektivitou, která je pro celý projekt nesmírně důležitá. Děti by tedy měly dostat notebook a připojení za podmínek, kdo může, ať přispěje. Většina škol, možná 95 procent, už připojených je. Pravda, někdy třeba jen dvěma počítači v budově, ale v okamžiku, kdy se tam internet nějakým způsobem dostane, pak už to rozšíření je jednodušší, než když tam není. Snažíte se dostat do škol notebooky v době, kdy v mnoha školách jsou zakazovány i mobilní telefony, protože děti je používaly k natáčení a zesměšňování učitelů na internetu. 7 / 9

8 To není problém techniky, ale vztahu učitele a žáka. Stejně dobře může žák ohrožovat učitele i bez mobilního telefonu. Foukali jsme rýži versatilkou. Nebo lepili něco na záda. Každý z nás tohle někdy vyzkoušel. Bohužel tozesílilo a zevšednělo, v celé společnosti je problém nedostatečné autority. Nemluví se o tom ani v rodinách, jestli je to dobře nebo špatně. Pokud nemám nikoho, ani rodiče, ani učitele nebo někoho jiného jako autoritu, se kterou žiju, tak je ve společnosti něco polámaného a vede to k produkci třeba nacionalistických proudů nebo jiných neblahých jevů. To je velký problém školy. Od doby, kdy jsem tam nastoupila jako učitelka nastal obrovský posun. Škola ale musí být místem, kde je dobře všem, jak učitelům, tak dětem, ale i rodičům a veřejnosti. Je to - jak říkal Komenský - dílna lidskosti. Lenka Ptáčková (1969) je náměstkyně ministra vnitra. Předtím byla poradkyní ministra informatiky ( ). Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (1991) a management výtvarné kultury na Západočeské univerzitě v Plzni, učila v Bohutíně a v Rožmitálu pod Třemšínem. Je vdaná, má syna Vojtěcha. Kandiduje za KDU-ČSL ve Středočeském kraji. Výdaje na školstvích v zemích OECD 8 / 9

9 Šipky ukazují podíl výdajů na terciární školství na obyvatele v přepočtu na HDP (ve stálých cenách a v paritě kupní síly) v roce 2000 (začátek šipky) a v roce 2005 (hrot). Graf zhruba přibližuje vývoj financování celého školství dané zemi. 9 / 9