Počátky moderního salafitského myšlení

Transkript

1 Počátky moderního salafitského myšlení Pokud jde o díla obou šejchů [Ibn Tajmíji a Ibn al-qajjima] i dalších salafitů, hanbalité patří v péči, jež jejich dílu náleží, k těm nejneschopnějším, jak jste sám podotkl. Navzdory tomu, že si s lidmi z Nadždu neustále dopisuji, získal jsem od nich namnoze jen pouhé sliby. Přesto se mi podařilo obstarat nějaká pojednání ze zahraničí prostřednictvím některých přátel z řad orientalistů, 135 kteří od dané knihy pořídili fotokopii, byť ji nemohli postrádat. Měl jsem velké těžkosti s knihami, jejichž publikování v Egyptě a Indii potěší Alláha. Z dopisu reformátora Mahmúda Šukrího al-alúsího z roku 1908, který se výrazně zasloužil o publikování mnoha rukopisů Ibn Tajmíji 136 Pojem salafitský islám zde užívám v nejširším slova smyslu pro označení reformních směrů v sunnitském islámu, které se určitým způsobem hlásily k domnělému ideálu prvotní muslimské obce, tzv. salaf. 137 Jejich společným jmenovatelem je ohlas myšlenek kontroverzního teologa a právníka Ibn Tajmíji (z. 1328), jemuž byla věnována předchozí kapitola. Myšlenky, 135 Dosti si dopisoval například s libanonským křesťanským orientalistou, otcem Anastázem al-karmalím (tj. Karmelitánem, z. 1947), s nímž ho pojil zájem o arabskou filologii i moderní knihovnictví. Anastáz stál totiž u zrodu Irácké národní knihovny. Mahmúd Šukrí měl věhlas i u západních orientalistů. V roce 1887 jej vyznamenal 8. orientalistický kongres ve Švédsku. Je známo, že Louis Massignon studoval během svého pobytu v Bagdádu u Mahmúda Šukrího 136 Al-Adžamí (ed.), ar-rasá il al-mutabádala, Tato kapitola vychází ze studie Ťupek, Salafismus a různé výklady Ibn Tajmíji. 66

2 P O Č ÁTKY MODERNÍHO SALAFITSKÉHO MYŠLENÍ které měly vliv na reformu islámu, byly následující: Ibn Tajmíja razil pojem salafitská metoda v teologii a rozuměl jí zvláštní interpretaci Božích přívlastků a jmen, závaznou pro každého muslima. Vedle toho hlásal myšlenku absolutní právní nezávislosti na stávajících právních školách, místo nichž zdůrazňoval roli vlastního rozumu v práci s Koránem a hadíthem. Do třetice to byl boj proti heretickým praktikám lidového islámu, jako je hledání přímluvy nejen u Boha (istighátha, tawassul), ale i u mrtvých či světců, návštěva hrobů či různé obřady a rituály spjaté s některými súfitskými řády. V rámci súfitské metafyziky pak byl kritikem Ibn Arabího koncepce jednoty bytí (wahdat al-wudžúd), již považoval za nepřípustně panteistickou. V současném diskurzu, vědeckém i publicistickém, je salafismus spojován převážně s interpretací islámu v oblasti Perského zálivu, která je známá též pod pojmem wahhábismus, čímž se zdůrazňuje politická agenda této ideologie. Tato interpretace je dnes sice převažující, ne vždy ale tomu tak bylo. Po intelektuální stránce byl wahhábismus nepříliš významnou ideologií ve srovnání s mnohem vyspělejšími centry salafitského myšlení. V této kapitole chceme ukázat na různé přístupy k odkazu Ibn Tajmíji v počátcích islámského reformismu. Salafitské proudy, o nichž je v textu řeč, jsou vztaženy k wahhábismu, abychom ukázali, jak byl v kontextu salafismu vnímán wahhábismus, který byl politicky stigmatizován pro náboženský extremismus a boj proti nevěřícím. Počátky reformismu se nejčastěji interpretují v kontextu. Po vykonání povinnosti náboženské pouti do Mekky se studenti i učenci ze všech koutů islámského světa obvykle zdrželi nějaký čas v Medíně. Jejich pozornost se tu upírala k hadíthu, jehož znalost vedle Koránu považovali za dostačující k interpretaci šarí y. 138 Reformní byl tento přístup proto, že byl do určité míry protichůdný k zavedenému systému jednotlivých právních škol (tamadhhub). Rozhodně to nebyl přístup nikterak 138 Nafi, A Teacher of Ibn Abd al-wahhab,

3 S ALAFITSKÝ ISLÁM inovativní, jelikož reforma hlásala vlastně návrat k samotným zdrojům práva. V souvislosti s touto tendencí se objevilo i kritické přehodnocení aš aritské teologie, neboť, jak víme, byla považována za jakousi ortodoxní teologickou nadstavbu k zavedenému madhhabovému právnímu systému. V zásadě reformátoři navazovali jak na Ibn Tajmíjův postoj v právu, tak i na jeho teologickou tezi, že salafitský přístup v interpretaci Božích jmen je ortodoxní, mimo jiné i proto, že sám velký teolog al-aš arí (z. 936) tuto metodu zastával ve svém vrcholném díle Objasnění základů náboženství, zatímco sami tzv. aš arité se sice dovolávají názorů al-aš arího, ale těch, které zastával ve svém předchozím, spekulativním období (kalám). Medínská škola představovala rehabilitaci Ibn Tajmíji i v dalším ohledu, a sice ve snaze uvést do souladu normativní islám a súfismus, kde se hlavním kamenem úrazu staly jak lidové kulty, tak i sofistikované učení Ibn Arabího o jednotě bytí. Není bez zajímavosti, že většina ulamá medínského kroužku byla členy naqšbanditské taríqy, zejména v její reformní interpretaci indického předchůdce reformismu Ahmada Sirhindího (z. 1624). 139 Jedním z průkopníků těchto reformních snah v Medíně byl Ibráhím ibn Hasan al-kúrání (z. 1690). Ten stejně jako Sirhindí nicméně zastával smířlivější postoj k Ibn Arabího učení. Al-Kúrání byl silně ovlivněn jiným obdivovatelem Ibn Tajmíji, Šáhem Walíjulláhem, všestranným průkopníkem islámského reformismu v Indii a rovněž členem naqšbandíje Tzv. naqšbandíja mudžaddidíja. Sirhindí vypracoval koncepci wahdat aš-šuhúd, podle které byla jednota existence jen zdánlivá a jako taková prosta nařčení z panteismu. 140 Viz Nafi, A Teacher of Ibn Abd al-wahhab. Setkal se s ním během jeho pobytu v Medíně ( ). Šáh Walíjulláh byl kritický, pokud jde o některé Ibn Tajmíjovy kontroverzní názory. Přesto se o něm vyjádřil, že na celém světě je obtížné nalézt muže, který dosahuje kvalit Ibn Tajmíji. Viz 136. Nizam, The Impact of Ibn Taimiyya on 68

4 P O Č ÁTKY MODERNÍHO SALAFITSKÉHO MYŠLENÍ Byly to právě ortodoxní taríqy, které se zasloužily o šíření reformních myšlenek v rámci spletitých informačních sítí. Vždyť naqšbandíja byla typická tím, že se snažila reformovat společnost důrazem na dodržování šarí y. Po celé 18. a 19. století až do vzniku salafismu v arabských metropolích to byly právě ortodoxní súfitské řády, které byly hlavními šiřiteli těchto reformních myšlenek. Výjimkou v šíření reformismu byl wahhábismus, který vzešel z beduínského prostředí s velmi slabou urbánní tradicí, v němž nepatrná ortodoxie musela vždy čelit tlaku džáhilíje okolních beduínů. 141 Na rozdíl od ostatních salafitských směrů tedy wahhábismus neměl žádný vztah k súfismu. Krajnosti wahhábismu spatřovali tehdejší pozorovatelé v právních důsledcích. Ibn Abdulwahháb (z. 1792) argumentoval, že muslimové jsou muslimy pouze podle jména, ba dokonce se nacházejí v horším stavu bezvěrectví a ignorance než nevěřící v době džáhilíje, a proto je legitimní exkomunikovat je a zbavit je majetku i života, pokud se nepodřídí. Teologie byla tehdy ve wahhábismu spíše okrajovou záležitostí, hlavní byl důraz na dodržování náboženských povinností a puritánský boj proti uctívání svatých, hrobů, stromů či mrtvých. Kult samojediného Boha (tawhíd), k němuž nesmí být v kultu cokoliv přidružováno (šarík), pak patří ke klíčovým pojmům wahhábismu. 142 Právě odlišnost wahhábismu od salafitských proudů vyjma podobnosti s raným obdobím jemenského reformisty Ibn South Asia, 136. Kritickým obdivovatelem Ibn Tajmíji byl i syn Šáha Walíjulláha, Abdulazíz. 141 Viz Hourani, Rashid Rida. 142 Mezi texty, kde Ibn Abdulwahháb blíže vykládá svou koncepci džihádu, hidžry a exkomunikace, patří například Kašf al-šubuhát (Odhalení omylů) či Thaláthat al-usúl (Tři principy). Tendenční interpretaci této doktríny představuje kniha Wahhabi Islam americké akademičky Natany Delong Bas. O exkomunikaci v knize Kašf al-šubuhát píše, že je to příručka, jak jednat s lidmi, kteří trvají na prostřednictví mezi člověkem a Bohem. Skrze ni vyzýval k debatě a dialogu spíše než k násilí a válkám jako přiměřené metodě, jak jednat s takovými lidmi,

5 S ALAFITSKÝ ISLÁM al-amíra as-san áního (z. 1768) nás staví před často diskutovanou otázku Ibn Abdulwahábova původu. Jisté je, že pocházel z rodiny hanbalitských právníků, zároveň jeho učení zřejmě nebylo zcela v souladu s touto tradicí, neboť míra citování hanbalitských autorit (vyjma Ibn Tajmíji a možná ještě více jeho žáka Ibn al-qajjima) je zanedbatelná. Bývá například zdůrazňováno, že Ibn Abdulwahháb začal veřejně hlásat své radikální názory až po smrti svého otce, a dále pak skutečnost, že někteří hanbalitští učenci měli vůči jeho doktríně závažné výhrady. Michael Cook, který se věnoval zkoumání původu této doktríny asi nejpodrobněji, lakonicky konstatoval, že víme pouze, že se Ibn Abdulwahháb opíral hlavně o názory Ibn Tajmíji a jeho žáka Ibn Qajjima al-džawzíji. V tom jsou zajedno wahhábitské prameny i texty s nimi polemizující, které Ibn Abdulwahhábovi předhazují desinterpretace díla obou výše zmíněných učenců. Velmi problematické však je doložit, jakým způsobem se Ibn Abdulwahháb seznámil s Ibn Tajmíjovým dílem. Prameny se shodují pouze na tom, že Ibn Abdulwahháb studoval určitě v Basře. Podle Ibn Abdulwahhábova vnuka byla právě Basra místem, kde sepsal své nejznámější dílo nazvané Kniha o monoteismu (Kitáb at-tawhíd). 143 Současná oficiální saúdskoarabská historiografie zdůrazňuje studium v Medíně, kde poprvé pobýval ještě ve svých jinošských letech pouhé dva měsíce, po skončení své pouti do Mekky. Po návratu do rodné Ujajny pak studoval hadíth a tawhíd. Toto samostudium bez vedení učitele bylo později jeho protivníky uváděno jako jeden z důkazů jeho úchylkářství. 144 Vedle skeptických orientalistických názorů se objevily i teorie bližší wahhábitské historiografii, které se zabývaly vlivem Ibn S myšlenkou džáhilíje se pak setkáváme v myšlení Mawdúdího, který měl s wahhábismem jen málo společného, a Sajjida Qutba, který byl podle mého názoru částečně ovlivněn dílem Ibn Abdulwahhába. 143 Tomu by nasvědčovalo i to, že zde byla napsána jedna z nejranějších polemik, viz Traboulsi, An Early Refutation. 144 al- Uthaymin, Muhammad ibn Abd al-wahhab,

6 P O Č ÁTKY MODERNÍHO SALAFITSKÉHO MYŠLENÍ Tajmíji na Muhammada ibn Abdulwahhába prostřednictvím reformního učení Muhammada Hajáta as-sindího (z. 1750). 145 As-Sindí prý byl intelektuální spojnicí mezi Ibn Abdulwahhábem a Muhammadem ibn Ibráhímem al-kúráním. Byl rovněž důležitou spojnicí k jemenskému reformismu, neboť k jeho žákům patřil i významný jemenský reformátor a mudžtahid Ibn al-amír as-san ání. Ibn al-amír na Ibn Abdulwahhába dokonce složil roku 1755 oslavnou báseň, jejíž část 146 uvádím v neumném přebásnění do češtiny pro ilustraci toho, že obě reformy měly některé vztyčné body: Tak už k nám o něm dorazily zvěsti, že ctihodný Zákon nám navrací, a šíří i otevřeně káže to z něj, co každý hlupák a novotář za hlavu háže. I v tom není se mnou pře, vždyť Zákona tyčí pilíře a pomníky bortí, u nichž lidé rozumu pozbyli, takže na významu opět nabyly modly Subá a jí podobné Jághút a Wadd. 147 Ó, jak ohavná je Wadd! Vzývají jejich jména, chtějíce nesnáze zažehnat, jako když Samojediného potřeba je nuzníkům. Těch velbloudic, co při tom poutním shonu k pomníkům, obětováno je jinému než Bohu. Kolik je těch, co obcházejí, líbají a rukama třou kraje hrobů. 148 O rok později však Ibn al-amír vzal svůj chvalozpěv nazpět, neboť se dozvěděl o rozsáhlé exkomunikaci muslimů a brutalitě 145 Zejména Voll, Muhammad Hayya al-sindi. 146 Slavná báseň začíná verši Pozdrav Nadždu i tomu, kdo v Nadždu dlí (salám alá Nadžd wa man halla fí Nadžd). 147 Narážka na modly a pohanská božstva zmíněná v Koránu. 148 Abdurrahmán b. Hasan Ál aš-šajch, Fath al-madžíd, 4 5. Oslavné verše jsou uváděny v současných wahhábitských textech, leč mnohdy bez jakékoliv zmínky o tom, že by se jich jejich pisatelé zřekli. 71

7 S ALAFITSKÝ ISLÁM wahhábitů, jíž se dopouštěli při svých dobyvačných nájezdech. 149 Vyslovil zároveň názor, že Ibn Abdulwahháb nemá dostatečné vzdělání a že pouze nedokonale převzal názory Ibn Tajmíji a Ibn al-qajjima. 150 Wahhábity zpočátku opěval i velký jemenský tradicionalista Muhammad aš-šawkání (z. 1834), jehož učení rovněž vycházelo z Ibn Tajmíji, zdůrazňovalo nezávislost idžtihádu a bylo namířené proti nežádoucím novotám v náboženství (bid a). Když však wahhábité vstoupili do Jemenu a aš-šawkání měl možnost blíže se obeznámit s dopadem jejich učení, změnil svůj postoj a neváhal přirovnat je k extremistickým cháridžitům. 151 Přehnanou exkomunikaci muslimů i desinterpretaci Ibn Tajmíji i Ibn al-qajjima předhazoval svému mladšímu bratru i hanbalitský soudce Sulajmán ibn Abdulwahháb. V úvodu své filipiky, jež později vešla ve známost pod výmluvným názvem Boží blesky v odpovědi na wahhábismus (as-sawá iq al-iláhíja fí ar-radd alá al-wahhábíja), zpochybňuje jeho interpretační schopnosti: Dnes je pohromou pro lid ten, kdo se hlásí ke Koránu a sunně, aby odtud čerpal znalosti, aniž by bral v potaz názor druhých. Bez odezvy jej můžeš žádat, aby přednesl svá slova učencům. Nutí lidi přijímat pouze své vlastní názory. Kdo s ním nesouhlasí, je pro něj nevěřící káfir. Navzdory tomu 149 Haykel, Revival and Reform, 129. Podle verze, kterou uvádí přímo Ibn al-amír, jej o skutečných poměrech zejména takfíru a Ibn Abdulwahhábově ignoranci informoval jistý muž jménem Marbad ibn Ahmad at-tamímí. To Ibn al-amíra vedlo k napsání nové, tentokrát kriticky laděné básně. Podle Sulajmána ibn Sahmána však text připisovaný Ibn al-amírovi není autentický, jako hlavní důvod uvádí skutečnost, že Abú al-abbás (Ibn Tajmíja) je uveden jako Ibn Abdulwahhábův bratranec. Viz Tabri at aš-šajchajn, Podle mého názoru je však výraz bratranec možné interpretovat tak, že Ibn Abdulwahháb i Ibn Tajmíja jsou soukmenovci, neboť, jak známo, pocházeli ze stejného kmene Banú Tamím. 150 Cook, On The Origins, Haykel, Revival and Reform,

8 P O Č ÁTKY MODERNÍHO SALAFITSKÉHO MYŠLENÍ nemá ani jedinou vlastnost mudžtahidů, ba dokonce ani zlomek jediné, přesto se to, co říká, šíří mezi ignoranty. 152 Aš-Šawkání patřil zřejmě mezi nejvlivnější interprety Ibn Tajmíji své doby. Jeho názory byly dobře známé i daleko za hranicemi Jemenu. V Indii 153 silně ovlivnil hnutí Siddíqa Hasana Chána v Bhopálu (z. 1890). Siddíqův učitel Abdulhaqq byl Šaw - káního žákem. 154 Pro samotného Siddíqa Hasana Chána hrála důležitou roli jeho náboženská pouť do Mekky v 60. letech 19. století. Z ní si vedle aš-šawkáního děl přivezl i některé knihy Ibn Tajmíji. Silně jej například ovlivnila Ibn Tajmíjova kniha Politika podle Božího zákona (as-sijása aš-šar íja). 155 Hnutí ahl al-hadíth (urdsky ahl-e hadíth), které v Indii de facto založil, pak mimo jiné iniciovalo překlad Ibn Tajmíji do urdštiny. Po návratu z Mekky kritizoval praktiky lidového islámu (např. slavení svátku Prorokových narozenin), dále taqlíd a madhhabový systém, což mělo mnohem větší společenský dopad než jeho teologické texty. K těm nejvýznamnějším, v nichž se snažil o interpretaci Ibn Tajmíjových myšlenek v kontextu jeho doby, patří například Abeceda věd (Abdžad al-ulúm) či Korunovaná koruna (at-tádž al-mukallal). Konflikt s etablovanými hanafity a súfity na jedné straně a hnutím ahl al-hadíth na straně druhé se vyostřoval a objevily se i důkazy britské zpravodajské služby, že Siddíq Chán hlásá protibritský džihád. Ve spise Tlumočník wahhábismu (Tardžumán-e wahhábíja) se však Siddíq Chán bránil nařčení z wahhábismu a vyvracel podobná obvinění ohledně výzvy k džihádu, 152 Sulajmán ibn Abdulwahháb, as-sawá iq, K přímým i nepřímým ohlasům Ibn Tajmíjova učení v Indii viz Nizami The Impact of Ibn Taimiyya on South Asia. Myšlenky Ibn Tajmíji prý měly ohlas u sultána z Dillí, Muhammada ibn Tughluqa (vládl ), vlivem jistého Ibn Tajmíjova žáka Abdulazíze Ardbajlího. Sultán byl prý tak nadšen z učení Abdulazíze, že jej před celým dvorem na znamení úcty políbil na nohy, viz tamtéž, Nizami, The Impact of Ibn Taimiyya on South Asia, Preckel, Screening Siddiq Hasan Khan s Library,

9 S ALAFITSKÝ ISLÁM neboť Indii považoval z právního hlediska za islámské území (dár al-islám). 156 Nedávná studie navíc přišla se zajímavým zjištěním ze 605 knih převážně tradicionalistického ražení, které Siddíq Hasan Chán nashromáždil ve své soukromé knihovně, nepocházela ani jedna od Muhammada ibn Abdulwah - hába ani jiného wahhábitského učence. 157 Vedle hnutí ahl al-hadíth je třeba zmínit hnutí Taríqa-je Muhammadíja (Muhammadova cesta). 158 K hnutí například patřil i Siddíqův otec. Propagoval ho Sajjid Ahmad Barelwí (z. 1831), který se s wahhábismem setkal během náboženské pouti do Hidžázu. Někdy se přímo označuje za obdobu wahhábitského hnutí v Indii kvůli silnému militarismu. Barelwí hlásal džihád proti Britům a Sikhům, a byl proto britské správě dlouho trnem v oku. Britské obavy z wahhábitského nebezpečí v Indii opadly až na počátku 20. století, protože domnělá náklonnost k wahhábismu již neměla takové závažné důsledky jako předtím. 159 Barelwí, stejně jako hnutí Deobandu, vycházeli z hanafitské právní školy a ke skutečnému wahhábismu měli dosti daleko. Stejně tak zastávali zcela jiné teologické pozice, pokud jde o zbožný vztah k Proroku Muhammadovi. Ahl-e hadíth považovali Muhammada za prostého člověka (bašar), kdežto Taríqa-je Muhammadíja mu připisovala světlo (núr muhammadí), které k němu prostoupilo skrze předchozí proroky. 156 Preckel, Anglo-Muslim Cooperation, 76. Pro společné a odlišné rysy v učení Ibn Abdulwahhába a aš-šawkáního viz Haykel, Revival and Reform. V zásadě lze konstatovat, že aš-šawkání byl bližší Ibn Tajmíjově rozvážlivému právnímu přístupu, kdežto Ibn Abdulwahháb zacházel do extrémů. 157 Preckel, Screening Siddiq Hasan Khan s Library, Vliv středověkého hanbalitského reformismu na hnutí Taríqa-je Muhammadíja nebyl dosud podrobně zkoumán, viz Preckel, Screening Siddiq Hasan Khan s Library, Zaman, The Definition of Muslim Identity, 63 To souvisí s britskými zájmy na Arabském poloostrově. Britové totiž v té době začali materiálně i vojensky podporovat Ibn Saúda. 74