Jan Trtílek: Květy intimních nálad

Transkript

1 Jan Trtílek: Květy intimních nálad Motto "Já cítím, Vánoce se přibližují." 1 Úvod Květy intimních nálad je lyrická básnická sbírka Antonína Sovy vydaná roku v této seminární práci se pokusím dokázat, že tento soubor básní je právem podle F. X. Šaldy řazen do impresionistického proudu (jak bylo řečeno v Šaldově díle "Antonín Sova, sensitiv a vizionář") 2. Následně blíže rozeberu některé básně této sbírky. Rozbor díla Antonín Sova byl při psaní básní této sbírky patrně nejvíce ovlivněn impresionismem, který byl koncem 19. stolení na svém vrcholu. Květy intimních nálad řadíme do tohoto směru proto, protože se snaží zachytit prchavé vágní okamžiky zanechávající pouhé vzpomínky a frustraci z nestability těchto okamžiků. Ve sbírce převažuje lyrika reflexivní a přírodní, kterážto patrně zachycuje okolí jihočeského města Pacova, poblíž Pelhřimova, kde Antonín Sova žil a vyrůstal. Přesná místa však nejsou nikdy jmenována, a tak se o jejich lokalizaci můžeme pouze dohadovat. Častým motivem je mlha či opar, symbolizující minulost, vzpomínky a vnitřní úzkost autora. Dalším častým motivem je jaro, které spolu s vodou a řekami symbolizuje rozkvět, rozpuk mládí, pohyb a rychlost. Zde je patrný náznak pomalu se formujícího futurismu, pro který jsou právě tyto atributy stěžejní. Krom přírody je ale také přítomno i téma města (např. báseň Praze) 3, kde autor srovnává život v něm a na vesnici. Město je pro Antonína Sovu místem jistoty, stability, pokroku a bezpečí, kde vše vře, hřmí a burácí a ve fascinaci jím jsou opět patrné futuristické tendence. Živé, hektické město je zde protipólem ke klidnější, niterné reflexi v přírodě. Rozbor básní U řek Již první verše nám nastaví jeviště. Slovy "u řek" a "večer" je jasně vymezeno místo a čas. Autorův postoj ke scenérii je kladný, řeky jej uklidňují, používá zdrobněliny, personifikace a kladná slova ("lodička líně pluje") 4. Jako v mnoha jiných básních této sbírky i zde se objevuje mlha či opar. Zde se jedná mlhu stoupající z vody vlivem večerního ochlazení. Jev nijak zvlášť vzácný či neobvyklý, avšak pro básníka je to něco konejšivého a zároveň fascinujícího. Obyčejný člověk by se nad krásou večerní mlhy u řek ani nepozastavil, ale Antonín Sova není obyčejný člověk, je to básník. a navíc, mlha je něco neuchopitelného, težko zachytilného a prchavého, čili zde můžeme vnímat impresionistické tendence. Autor je introvert a samotář, alespoň podle toho, co můžeme vyčíst z této básně. u řek vídá rybáře, avšak nikdy k nim nepřistoupí blíže, nikdy s nimi nepromluví slova,

2 pouze je z povzdálí pozoruje. Stejně tak město je zachyceno pouze jako šerá silueta. Možná je to proto, protože si s lidmi nemá co říct, možná je jimi znechucen, možná se jich bojí. Verš je jambický, rým pravidelný, střídavý. Tiché štěstí Stejně tak jako v básni u řek i v básni této uvozují první verše scénu. Ocitáme se v polích, vprostřed dne ("já v slunná pole vyšel") 5. Zde zůstaneme po celou báseň, krom čtvrté sloky, kde se na okamžik odebereme do lesa. Ve slokách následujících již místo není znovu specifikováno, avšak můžeme předpokládat, že se se opět nacházíme v polích ("a co sen, to vše je květem.") 5. Nádech básně je pozitivní a uklidňující. Vzhledem k tomu, že na polích se nenacházíme ihned, ale vzcházíme na ně, dá se předpokládat, že i básník takto vyšel vstříc dlouho očekávanému pocitu, dlouho očekávanému slunci po nekonečném pošmournu a oblačnu (např. po depresi) 5. Nyní je to pocit uvolnění a odevzdání ("Zřel jsem, jak vše musí kvésti, lehce jak a volno je mi.") 5. Duše básníka se očišťuje od minulosti a konečně si užívá klidu a míru ("Jsem jak čistý pramen z lesa, kam jen laně chodí píti, kde jen datel v kůru tesá") 5. Pocit finální úlevy je také citelný i v poslední sloce, kde si přeje "nakazit" radostí svou ženu či dívku a porozumět si s ní v pouhých pohledech. Zde opět můžeme cítit ono odevzdání a hřejivé pocity blízké nirváně. A. Sova zde, po vzoru impresionistů, zachycuje vágní a prchavý moment jemný, hřejivý dotek slunečních paprsků na duši. Vše kvete a proudí, vše je v rozpuku a v pohybu (opět náznak futurismu). Je použit epizeuxis ("Tiché štěstí, tiché štěstí!") 5, personifikace ("co v mém srdci láskou zpívá") 5, metafory ("přijď teď v tmavém šatě "(v smutku)) 5 i anafory ("kam jen laně... kde jen datel") 5. Rým je pravidelný, střídavý. Květ narcisu Oproti textu předchozímu je tato báseň zasazena do doby noční. Je jakýmsi nočním povzdechem nad nepřítomností milované osoby. Ve stesku básník v noci vzpomíná na dívku jeho srdci blízkou, při pohledu na narcis ve váze na jeho stole. Dívka spí ("Oh nocí, nocí když ty sníš") 6 a ani netuší, že na ni lyrický subjekt vzpomíná, natož že pro ni píše báseň. k vlastnostem dívky přirovnává aspekty květu: v okvětí bělost její tváře, ve vůni pak dech její. "Nad všecky květy mám jej rád" 6, tedy i již zmiňovanou dívku (Nad všecky dívky mám tě rád), která je metaforicky znázorněna ve květu narcisu. Lidský mozek v noci uvolňuje hormony podněcující potřebu socializace. Pokud není tato potřeba či touha uspokojena, nastává přetížení mozkových drah, čímž je podnícena emoce známá jako stesk. a přesně tento niterný pocit zachycuje tato báseň. Sova zde používá epizeuxis ("Oh nocí, nocí když ty sníš") 6, personifikaci ("tvůj dech by vál sem hebkých na křídlech") 6 a metonymii ("v jeho sníh byl vtělen úběl

3 skrání tvých.") 6. Refrénovitě je použita první sloka, která báseň otevírá, ale také uzavírá. Slouží tedy jako jakýsi rám. Rým je pravidelný, sdružený. Než rozžhnu Na rozdíl ode všech předchozích básní analyzovaných v této práci je báseň Než rozžhnu zasazena do období zimního. Básník vykresluje představu jako malíř obraz: byt, skrze záclony jeho oken dovnitř vniká světlo měsíce tlumené venku zuřící vánicí, v krbu praská oheň, na stěně visí staré housle odrážející plameny krbu. Básník však též zachycuje vjemy, které by ani sebelepší malíř zachytit nedokázal oheň praská, vzduch je teplý, byt voní jablky. Oproti např. básně Tiché štěstí se nyní vše uklidňuje, nálada je melancholická a nostalgická ("květy v oknech vadnou, podřimují", "zatoužím po knize obrázkové") 7. Možná se dostáváme do nálady, kterou básník posléze přemohl právě v básni Tiché štěstí. Zobrazeny jsou dva prostory vnitřní a venkovní. Uvnitř bytu je teplo, bezpečno, jedním slovem domov. Naopak venku panuje nepřízeň počasí vánice a silné studené větry. Avšak s touto nepřízní přicházejí i Vánoce. Nejprve musí nastat tma, aby mohlo přijít světlo. Což se dá parafrázovat - "aby mohla přijít radost, musí nejprve přijít smutek". Báseň není členěna do slok a připomíná madrigal, avšak psána je rýmem pravidelným, sdruženým, což odporuje definici madrigalu (ten je totiž povětšinou psán rýmem volným). Báseň je zakončena do prázdna doznívajícím tónem "Já cítím, Vánoce se přibližují" 7, který jen podporuje neklid, nechává nás v očekávání a otevírá prostor pro další úvahy. Užita je personifikace ("květy (...) podřimují" "můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá") 7, metonymie ("housle na stěně jak živy vrou paprsky") 7 i metafora ("s vánočním rohem, jehož slyším něhu") 7. Stará viola Sova často užívá první verše básní k určení času a místa, tedy k jakémusi vykreslení scény. Tato báseň je však jednou z výjimek a počáteční místo, místo ze kterého vycházíme a od kterého se dále odvíjejí asociace a myšlenky, zůstává nespecifikováno. Ve sloce první se dozvídáme, že lyrický subjekt (autor) vlastní památnou starou violu, k níž jej vážou vzpomínky, které se vždy vynoří při jejím zvuku. v jejím zvuku se též mísí snad všechny emoce ("tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla, i žal tvé hloubky plný snů i děsů.") 8. Autor při tónech medituje a v druhé a třetí sloce se v myšlenkách dostává do lesů, odkud pochází dřevo jeho violy. Jsou prosty lidské duše, a přesto žijí více než města. Hemží se hmyzem, zvířenou i pohádkovými bytostmi, vzduch víří vůní trav a květů. Druhá sloka zachycuje les v noci, kde je opět přítomen onen tajemný opar, který stoupá nad korunami stromů, a sloka třetí zachycuje les na hranici dne a noci, což můžeme vyčíst z na obzoru vycházející zory.

4 V poslední sloce, tedy sloce čtvrté, se opět vracíme na blíže neurčené místo z první sloky a sdělení je de facto stejné autor při zvuku violy křísí vzpomínky na časy minulé. Báseň se skládá ze čtyř slok, přičemž první dvě jsou každá tvořeny čtyřverším a druhé dvě trojverším, tudíž každému prostředí (místu s violou a lesu) náleží jedno čtyřverší a jedno trojverší. Prostředí s violou tvoří rám básně uvádí ji a také uzavírá. Sova zde užívá metonymie ("s červánky a zlatem" 8 = sluncem), metafory ("vracíš vše, co vdychovalas kdysi...") 8 a anafory ("a s vůní (...) a s tancem", "kde kůra (...) kde z korun") 8 Rým je obkročný. Závěr Souhlasím s literárním historikem Jiřím Brabcem, když v souvislosti s A. Sovou říká "Nejde mu o vyčerpávající popis, ideové vysvětlení, touží uchovat ve verších bezprostřednost dojmu, zachytit jen ty rysy reality, které se podílejí na intensitě jeho zážitku." 9 z toho můžeme implikovat Sovovy impresionistické tendence. Toto se vzájemně potvrzuje i slovy F. X. Šaldy, když o knize Květy intimních nálad mluví jako o knize, ve které se Sova přiklání k impresionismu 10. Cíle této seminární práce tak snad bylo dosaženo, stejně tak jako byl přiblížen charakter sbírky. Citace 1 FIKAR, L.: "Antonín Sova, básně" Praha: Československý spisovatel 1958, s ŠALDA, F. X.: Antonín Sova, sensitiv a vizionář. České medailóny. Praha: SNKLHU, 1959, s FIKAR, L.: "Antonín Sova, básně" Praha: Československý spisovatel 1958, s Tamtéž s Tamtéž s Tamtéž s Tamtéž s Tamtéž s FIKAR, L., BRABEC J.: "Antonín Sova, básně" Praha: Československý spisovatel 1958, s ŠALDA, F. X.: Některé problémy sovovské. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s Literatura FIKAR, L.: "Antonín Sova, básně" Praha: Československý spisovatel 1958

5 Antoní Sova. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, [cit ]. Dostupné z: JIRÁSKOVÁ, Monika. Antonín Sova rozbor díla Květy intimních nálad. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: VESELOVSKÁ, Kateřina. F. X. Šalda - žízeň věčnosti. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: