Dobrá značka se prodává sama. Jaký má církev kredit v naší společnosti? Pomoc Ukrajině. S Ježíšem do buddhistických klášterů. Peníze novozákonní doby

Transkript

1 cena 34 Kč / ročník 39 Pomoc Ukrajině Rozhovor str. 6 S Ježíšem do buddhistických klášterů Cestopis str. 26 Peníze novozákonní doby Nový seriál str. 37 Foto FLICKR, design Ondřej Košťák Dobrá značka se prodává sama. Jaký má církev kredit v naší společnosti?

2 Milí čtenáři, těší nás, že Vás můžeme na počátku nového roku opět přivítat u časopisu Brána. Pro náš redakční tým začíná třetí rok, ve kterém se přípravě časopisu věnujeme, a máme radost ze všech Vašich ohlasů na naši práci. Jsou pro nás velkým povzbuzením. Děkujeme ústředí Církve bratrské za podporu pro další období. Děkujeme sborovým distributorům a kazatelům za pomoc při šíření časopisu. Děkujeme všem spolupracovníkům, autorům, přispěvatelům atd., zvláště pak těm, kteří se na konci uplynulého roku s naším redakčním týmem rozloučili. Rádi bychom Vás informovali o některých změnách rubrik, které od prosincového vydání časopisu Brána registrujete. Předně došlo ke změně přílohy. Opustili jsme pojetí generačních příloh a po dohodě s RCB jsme vytvořili INform, který má za cíl býti nositelem zpráv z CB. Myslíme však na ty, kterým budou generační přílohy chybět. Stále je možno využívat rubriku Ze sborů, kde s velikou radostí budeme uveřejňovat články a fotografie, které budou mapovat život všech generací. Opustili jsme rubriky Misie a Diakonie a nahradili je rubrikou Fokus, kde se budou objevovat informace o křesťanských aktivitách a subjektech, které jsou ve valné většině ekumenické. V minulém čísle jsme prezentovali službu ve věznicích, nyní představujeme redakci náboženského vysílání, příště Českou biblickou společnost atp. Nakonec jsme zařadili rubriku Post Scriptum místo extra rubriky Inzerce. Vaše inzeráty ale budeme rádi otiskovat, nikoli však na jednom vyhrazeném místě, ale v rámci celého časopisu. Věříme, že se Vám nově upravený časopis Brána líbí. Přáli bychom si, aby do Vašich domovů přinášel pohodu, poučení i povzbuzení, a těšíme se na Vaše ohlasy. Jménem redakce a celého realizačního týmu Vám přejeme požehnaný rok Jiří Sedláček, vydavatel z obsahu: SLOVO 3 Hledání Boha Svetozár Slavka ROZHOVOR 6 Pomoc Ukrajině Petr Kučera TÉMA 10 Zn. Církev David Novák PŘÍBĚH 22 Jděte do celého světa Jakub Truschka EXEGEZE 24 Koloským 1,1-8 Jiří Lukl CESTOPIS 26 S Ježíšem do buddh. klášterů Jarmila Gavliková K DISKUSI 32 Etika našich čelných politiků ZE SBORŮ 34 Výročí Petr Grulich SERIÁL 37 Peníze novozákonní doby Jan Luhan připravujeme: PŘÍLOHA Bulletin RCB Karel Fojtík TÉMA Křesťan ve sféře podnikání

3 Hledání Boha Jeremiáš 29,13-14 Takřka neustále provází člověka hledání, a není to pouze ve spojitosti se ztracenými či zapomenutými věcmi. Člověk skoro pořád něco hledá. Někdo je v hledání důsledný, někdo jen povrchní všechno rozhází a za chvíli hledání vzdává. Lidská snaha V Bibli se s pojmem hledání setkáváme poměrně často. Co je důležité obyčejně ve velice závažných spojitostech: hledat Boha. Hledejte Hospodina! především starozákonní proroci tak volali. Kdyby tak volali k okolním národům, tak by to bylo zcela pochopitelné. Ale oni tak volali k národu izraelskému, jak říkáme k Božímu lidu! Cožpak se Hospodin svému lidu nedal poznat? Proč jej tedy hledat? Možná by bylo lépe se ptát: Co to znamená hledat Hospodina, hledat Boha? Zajisté to neznamená hledat, abychom se na něj podívali, abychom si ověřili, že je existuje. Mohli bychom sice pak odpovědět posměvačům, kteří říkají: Jak můžete věřit v Boha, vždyť jej nikdo nikdy neviděl?! Nemyslím si, že by je přesvědčilo, kdybychom řekli: Já jsem ho viděl! Člověk hledá Boha, aby získal něco jiného: smysl života, pokoj, pochopení i porozumění, odpočinutí, a co především odpuštění hříchů. Hledat Boha v neposlední řadě znamená hledat, jak před ním obstát, i když to zní paradoxně. Stejně jako je v člověku touha po Bohu, tak je v něm také strach z Boha, pocit viny. Proto se setkáváme ve Starém zákoně s tím, že mnoha lidem se nechtělo Hospodina hledat. Mnohem pohodlnější bylo vytvořit si bohy podle svých představ. Nač se plahočit, nač se zkoumat, nač si odříkat? Vytvoříme si ho sami. Setkáváme se s tím velice brzy po vyjití národa izraelského z egyptského otroctví: zlaté tele. Je zajímavé, že pro takovéto božstvo byli Izraelité ochotni obětovat hodně: všechen lid obětoval zlaté náušnice. Tele bylo tedy pěkně drahé a pěkně se lesklo... Když se však nad tím zamyslíme živý Bůh chce po nás ještě víc chce nás celé.

4 Vzdálený Bůh Za výzvou starozákonních proroků můžeme vidět i další skutečnost. Hledat Hospodina znamenalo, že On je vzdálen, že není již tak bezprostředně přítomen. Proč byl vzdálen; kdo komu se vzdálil? Víme, že tomu bylo různě. Lid se vzdálil od Hospodina tím, že následoval bohy jiné. Ale bylo tomu i tak, že Bůh se od svého lidu vzdálil. Ne z nějakého nevypočitatelného rozmaru. Lidé sice chtěli, aby Hospodin byl s nimi, ale na druhé straně si chtěli dělat, co sami uznali za vhodné, nechtěli jednat tak, jak se to Bohu líbilo, tak, jak On vyžadoval. Proto se vzdálil skryl svou tvář. Nevzdálil se však tak, aby nemohl být nalezen. Jeho vzdálení neznamenalo odsouzení izraelského lidu. Sám je vyzývá: Hledejte mne! Žádná hra na schovávanou. Nešlo o to vypátrat, kde Hospodin je. Šlo o něco jiného: změnit své smýšlení a svoje chování očistit své srdce a tak Ho nalézt. V lidském srdci je touha po Bohu; ta člověka vede, aby Boha hledal; je tam však ještě jedna touha: aby ho to hledání moc nestálo, aby moc neztratil. Ta druhá touha jde proti té první. Navádí člověka, aby se spokojil s nějakou náhražkou. Aby si vytvořil své bohy, aby si vytvořil své náboženství. To nebylo jen kdysi! Vidíme to kolem sebe i dnes. A co víc my to můžeme pozorovat sami na sobě! Tragédie hodná odsouzení? Vůbec ne! Skutečnost, o které je dobré vědět, a té nedůslednosti v hledání se postavit. Nespokojit se s náhražkou, byť zlatou a všeobecně uznávanou! Nestavět dům na písku, ale kopat až na skálu a na ní položit základy. Hledat Hospodina znamená udělat něco se svým postojem k Bohu, k sobě, i k životu vůbec....dám se nalézt Skrze proroka Jeremiáše oslovuje Bůh svůj lid v babylonském zajetí:...když mne budete hledat celým svým srdcem, dám se zajisté vám nalézti... Nejde v první řadě jen o touhu, jde o čin! Bůh se chce dát svému lidu nalézt. Chce však, aby jeho lid udělal Ing. Svetozár Slavka (55) kazatel Sboru Církve bratrské v Českých Budějovicích, je ženatý, s manželkou Ivanou mají dvě dcery - Jitku (22) a Danielu (20). Vystudoval strojní fakultu a od roku 1988 působil jako kazatel Jednoty bratrské, od září 2006 kazatel CB. něco se svým srdcem. Bůh zaslibuje nádherné věci chce to však celé naše srdce. Hledat Hospodina celým srdcem znamená něco se sebou (nejen s některými zlozvyky) udělat, něco podstatného, něco se svým srdcem. Volání po hledání Hospodina zní dál a můžeme ho zaslechnout i z úst Jana Křtitele, u kterého má tuto podobu: Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské! Je to to samé? V podstatě je. Hledat Hospodina neznamená cestovat po celém světě, ale udělat něco se sebou, se svým srdcem. Tak, jak to popisuje J. A. Komenský v známé knize Labyrint světa a ráj srdce: Vrať se poutníče do domu svého srdce...! V Novém zákoně se také setkáváme s pojmem hledání. Ale také s pojmem velice příbuzným: nalézání. V této době nám může ještě jasně znít v uších slovo z vánočního evangelia. Slovo o pastýřích: Nalezli Marii, Josefa i to nemluvňátko ležící v jeslích. Pastýři nalezli! A co říká rybář Ondřej svému bratrovi Šimonovi? Nalezli jsme Mesiáše! A Filip Natanaelovi? O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme Ježíše. Ano, Ježíš to je, koho můžeme nalézt, Ježíš je ten předmět lidského hledání. Když nalezneme Jej, tak jsme schopni pochopit, že On hledal prve nás, a že my jsme předmětem Jeho lásky. Hledání jako styl života Mohlo by se tedy zdát, že nalezením a přijetím Pána Ježíše to naše lidské hledání je u konce. Ještě ne, i když nejdůležitější jsme již našli. Stále totiž platí, že jsme zde na zemi poutníky. Když jsme tedy našli, je potřebné, abychom také o to nepřišli. A tak hledání vlastně pokračuje. Již možná ne s tak osobní zaujatostí, i když bez hledání je ohroženo to, co jsme již získali. Apoštol Pavel nás nabádá, abychom hledali vrchních věcí a nepečovali o zemské věci. A také: Žádný nehledej svých věcí, ale jeden každý toho, což jest bližního. Naše pozornost má být obrácena ze sebe na druhé. Tak, jak to učinil Kristus Ježíš: pro nás přišel, pro nás se stal člověkem, pro nás se ponížil, pro nás se obětoval. Ve všem, co děláme, máme mít na paměti, abychom nečinili druhým překážku ke spasení, ale naopak. To je jistě náročný úkol, to se potřebujeme učit to je před námi i tento rok. Svetozár Slavka

5 Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, Praha 1 brana@cb.cz Vážená redakce, s odstupem dvou let, kdy časopis změnil svoji strukturu, stále více oceňuji, že čísla jsou tematická. Najednou jsem s překvapením zjistil, že stará čísla má smysl schovávat i pro pozdější použití. Kouknu na obálku a vidím, o čem to je. A to mi pomáhá, pokud potřebuji nějaký přístupný materiál na určité téma - např. pro setkání domácí skupinky. Je to poměrně jednoduché, elegantní a vděčné řešení. David Kašper Milý bratře! Ve Vašem církevním časopisu Brána se v čísle 10/2007 objevil na straně 19 článek (zpráva) pod názvem Nový fundamentalistický seminář Domníváme se, že takto závažné zprávy by měly být čerpány z ověřených zdrojů, než se v daném případě stalo Tak předně odmítáme označení fundamentalistický, který je v našich českých či evropských souřadnicích naprosto zavádějící. Jde o biblický seminář, snad by bylo možné označit jej jako konzervativní. Dále je třeba zdůraznit to, že nejvyšší orgán BJB Sjezd delegátů o BTS v Pelhřimově nikdy nejednal Informace o vazbě na SBC (Jižní baptistickou konvenci v USA) jsou nepravdivé. V učitelském sboru, který se doposud vystřídal na BTS v Pelhřimově, byl mezi 7 přednášejícími jediný z SBC. Částka, kterou se doposud podílela SBC na tomto projektu v Pelhřimově je nepatrná, 95 % finančních zdrojů jde odjinud Závěrem je třeba podotknout, že BTS v Pelhřimově spolupracuje s řadou podobných institucí doma i ve světě. Na jeho vzniku měl zájem nejen Výkonný výbor BJB a členové Komise pro vzdělávání v BJB, ale také velká část sborů BJB Milý bratře šéfredaktore! Děkujeme v této chvíli za pochopení toho, že v této věci nebylo možno mlčet. Za to, že sám najdeš cestu, jakou uvedeš věci na pravou míru. Ještě jednou děkujeme. Přejeme si, věřím, že vzájemně, aby naše dobré vztahy pokračovaly i v budoucnu a nebyly narušovány nezodpovědným přístupem k šíření informací. S bratrským pozdravem Bc. Jan Titěra, tajemník VV BJB Vážený bratře tajemníku, mohu Vás ujistit, že si vážíme vzájemných mezidenominačních vztahů, které již po léta existují mezí Bratrskou jednotou baptistů a Církví bratrskou. Věřím, že tomu tak bude i nadále. Jen pro Vaši informaci bych Vám rád sdělil, že časopis Brána není oficielním časopisem Církve bratrské, neb je vydáván soukromým vydavatelem. Brána jistě slouží především členům ve sborech Církve bratrské a některé rubriky jsou přímo autorizovány představiteli Rady CB, ale to je vždy přesně uvedeno. Článek, o kterém píšete, má zcela srozumitelně uvedené zdroje: Christ- Net a Protestant, respektive kazatel BJB Jáchym Gondáš. Pro nás jako redakci to byly dostačující a hodnověrné zdroje, abychom článek přetiskli. Navíc máme plnou důvěru ve zpravodaje, který nám zprávy do časopisu připravuje, bratra Jana Uhlíře ml. Nesdílíme tudíž názor, že se v časopise Brána dopouštíme nezodpovědného šíření informací. Jestliže i přesto byly v článku uvedeny nějaké nepřesnosti a nebo mylné informace, omlouváme se. Nicméně není v možnostech redakce šetřit názorové odlišnosti, které v té či oné denominaci na to či ono existují S bratrským pozdravem Bronislav Matulík, šéfredaktor Redakce a administrace: Soukenická 15, Praha 1 tel , fax brana@cb.cz Číslo 1/2008, ročník Bratrské rodiny 40, Českobratrské rodiny 67 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Ing. Peter Komrska, Anna Chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODEX o.p.s. IČ Ev. č. MKČR: E 5080 Tisk: UNIPRESS s.r.o. Turnov Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

6 Pomoc Ukrajině Rozhovor s Idou Kohoutkovou o smyslu humanitární pomoci Podkarpatské Rusi Co tě přivedlo na myšlenku udělat sociologický průzkum na Podkarpatské Rusi? Víš, když jsi přijíždíval předchozí roky z Ukrajiny zpět po rozdání vánočních dárků, vyprávěl nám o svých přátelstvích tam na východě a svém přemýšlení, jak těm lidem pomoci. Také jsem přemýšlela, jak třeba zorganizovat obchod s jejich pletenými ponožkami atp. Co by ti lidé opravdu potřebovali a jak jim je možné pomoci? Před rokem ve mně Pán Bůh vzbudil Ida Kohoutková (25) je studentkou posledního ročníku magisterského studia Sociální ekologie na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Letos o prázdninách strávila čtrnáct dní sociologickým průzkumem na Podkarpatské Rusi. Pohybovala se v oblasti, kam jsme adresovali humanitární pomoc Vánoční radost pro Ukrajinu v Rachovštině. V současnosti zpracovává materiál, který posbírala, do podoby diplomové práce. Je členkou českotřebovského sboru Církve bratrské. myšlenku tohoto výzkumu, který by mohl odpovědět na tyto otázky, namířil k tomu moje srdce a podivuhodně mi různě otvíral dveře. Dostala jsem na svou diplomku dokonce od UK grant. Ta práce je pro mě od té doby velkým požehnáním a radostí. Nebála ses sama jít na výzkumy? Jej, kdyby to tak bylo, bála bych se. A myslím, že bych nic nepořídila a hlavně nikam nejela. Já jsem ale nebyla sama, Pán Bůh mě obklopil úžasnými společníky: byla s námi Marie Ondřejová ze sboru CB z Frýdku Místku. Marie byla na Ukrajině už asi po sedmé a umí skvěle rusky, tlumočila mi při rozhovorech a potom je i trpělivě překládala do češtiny. Petr Kadlec z našeho sboru řídil auto, zpíval, modlil se za nás a vůbec dělal, co bylo zrovna potřeba. A pak jsi s námi byl první dny ty, domluvil jsi nám ubytování, nechal nám v plen svoje auto a seznámil nás se všemi lidmi, které jsme pro výzkum potřebovali. A hlavně jsem zažívala Boží doprovod a požehnání nebyla jsem sama, proto jsem se nebála. 6

7 Tys dělala výzkum kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Mohla bys vysvětlit rozdíl? Klasickým postupem kvantitativního výzkumu je dotazník, přinese mi mnoho dat o mnoha lidech, která zobecním. Většinou se dozvím odpovědi na otázky typu: kolik, jak moc, do jaké míry? Nepřináší tedy moc nových poznatků, spíš měří. Naproti tomu kvalitativní výzkum vychází z toho, Ale to může být i výhodou Především mi z rozhovorů vyvstává, že situace na Ukrajině není to stejné jako situace na Zakarpatí, jak se sami obyvatelé této naší bývalé součásti nazývají. Tady nejsou tolik problémem drogy, prostituce a třeba mafie jako např. v Kyjevě, ale spíše nezaměstnanost a nejistota, s jakou většina z nás nemá vůbec zkušenost. Když je práce, tak je prostě dobře, když ne, je to život z ruky do úst. A nezaměstnanost je podle statistik na Zakarpatí až 70%. To je číslo, za nímž se skrývá to, že mnoho lidí je prostě doma a živí se tím, co vypěstují na zahrádce, směňují smetanu za výpomoc a brambory za sdílení auta atp. Podpora v nezaměstnanosti je asi 90 hřiven (pro převod na Co lidé na Ukrajině opravdu potřebují a jak jim nejlépe pomoci? Jaká je situace na Podkarpatské Rusi? Potřebuje tato země humanitární pomoc? Na tyto a podobné otázky se velmi těžko hledá odpověď. Největším problémem je najít práci... že je nějaký problém a hledá se odpověď na to, proč? nebo jak to lidé prožívají? Jako nástroj se často používají např. biografické rozhovory, což jsem dělala i já. Nezískají se tvrdá data, ale spíše se pootevřou názory, postoje, důvody k jednání a tak. Foto archiv Ivy Kohoutkové S kterými skupinami lidí jsi vedla rozhovory? Mluvili jsme jednak s představiteli sborů kazateli, staršími a diakony, sociální pracovnicí a ředitelkou sociálního úřadu. To byly tématické rozhovory zaměřené hlavně na humanitární pomoc a problémy na Zakarpatí. Ti nám pak doporučili příjemce vánočních balíčků Diakonie k biografickým rozhovorům. Celkem je rozhovorů patnáct. Na české straně si pak povídám a píšu s některými představiteli organizací, které se věnují rozvojovým a humanitárním projektům na Zakarpatí. Zvláště milé je to s bratrem Heczkem v polštině. Při pročítání různých závěrečných zpráv a hodnocení projektů děkuji Hospodinu za tyto organizace a jejich práci a modlím se za Božího Ducha pro ně. Jaká je tedy z tvého pohledu situace na Ukrajině? Můj pohled je hodně úzký a nezkušený, taková bude, omlouvám se, i moje odpověď. koruny vynásobte asi pěti) po dobu 1 roku. Je to jiný život. Málokdo v ČR je tak chudý, že by nevěděl, co bude zítra, na Ukrajině ano. A samozřejmě: mnoho lidí bylo, zrovna je, anebo se přinejmenším chystá na práci do zahraničí, že často do Čech, jsme si určitě všimli. Hodně mě překvapovalo, jak mnoho lidí u nás pracovalo i několik let. Většinou ale nevyjíždějí s tím, že by chtěli v ČR zůstat, chtějí si hlavně vydělat a na chvíli se zbavit toho stavu z ruky do úst. A také chtějí stavět a krásně bydlet: byla jsem na návštěvě u rodiny, jejíž otec pracuje už 14 let v Čechách,

8 manželka a děti ho vidí vždy tak po čtyřech měsících na týden, na dva to odcizení! ale koupelnu mají jak v interhotelu. To je taky jiný život. Většina lidí, se kterými jsem se setkala, skončila své vzdělání jedenáctou třídou základní školy, pak se vdají, ožení a často bydlí v pokojíku v domě u rodičů. Když chce někdo studovat dál, často mu v tom brání nutnost vydělávat, k tomu ty obrovské vzdálenosti na univerzity. Vláda poskytuje stipendia, ale jsou prý jen pro vynikající žáky, těžko dosažitelná. A velký problém znamená onemocnět, na léčebné výlohy se často skládá široká rodina. Ukrajinské zdravotnictví je sice bezplatné, ale, jak řekla jedna dotazovaná, představuje to bezplatnou návštěvu lékaře, která obnáší vstup do ordinace a prohlídku. Každou injekci, vatičku, náplast, si hradí pacient, často si do nemocnice prý nosí i prostěradlo a jídlo. Je to tedy země hodná humanitární pomoci nebo ne? Myslím, že humanitární pomoc jsou spíš jednotlivé, nárazové akce, které mají pomoci rychle řešit nějakou krizi např. po povodni nebo vykouzlit dárkem úsměv. Humanitární pomoc má jistě své místo a pomáhá přejít k dalšímu kroku, kterým může být rozvojová spolupráce, kdy obě strany spolu dlouhodobě budují něco dobrého, přičemž jedna do toho vkládá ze svého rozhodnutí víc a tak pomáhá. Ukrajinské baptistické sbory, jak jsem mohla s jejich zástupci mluvit, mi připadají na takovouto spolupráci připravené: nesedí s očekáváním, co k nim ze Západu zavane, ale sami se starají o to, jak pomáhat svým členům a svému okolí a přemýšlí také o tom, jak mohou oni prospět nám. A opravdu, setkat se s těmito sestrami a bratry v Kristu bylo pro nás dárkem. Mluvila jsi i s mou oblíbenou ředitelkou oblastního sociálního úřadu, Marií Jurievnou. Jak na Ukrajině funguje systém sociálního zabezpečení? Není to tak zoufalé, jak by člověk čekal. Systém sociálních dávek je podobný našemu. Ukrajina je zemí s nejmenší porodností v Evropě, rodičkám se tu proto vyplácí porodné srovnatelné i vyšší než u nás. Je tu mateřská dovolená spojená s přídavky do tří let dítěte. Existuje i systém přídavků na děti, tady už to ale začínají být problematické a hlavně nizoučké částky (18 hřiven pokud rodina nemá příjmy vyšší než životní minimum, které je asi 230 hřiven na osobu). Rovněž je možné dostávat dávky pro invalidy, samoživitelky a nemocenské dávky, které dokonce činí 100% platu, pokud člověk odpracoval u zaměstnavatele 5 let (to jsou ale asi řídké případy), jinak 25%. Důchod je asi 300 hřiven, bývalí státní zaměstnanci i více. To všechno přinesly Juščenkovy sociální reformy, po kterých už je a jistě ještě bude lépe. Mluvila jsem se sociální pracovnicí z Jasini, objíždí své klienty na kole, jsou to především staří či nemocní lidé. Nabízí jim úklid, ustlání, ustrojení, nákup, vyřízení věcí ve městě. Nejvíce ji však těší, když může s lidmi sdílet evangelium; říkala, že staří lidé, které navštěvuje, netouží ani tak po fyzické pomoci, jako po Božím slovu. Používají místní lidé sociální systém? Ano, to je jiná otázka. Z rozhovorů mám dojem, že spíše ne. Málokterá z žen, se kterými jsem mluvila, i jen věděla, že má právo na nějaké dávky. Vícekrát jsem se setkala s vysvětlením, že vyřídit si sociální dávku, znamená pro člověka dopravit se do Rachova, zůstat tam i třeba několik dní, popř. se několikrát vrátit pro další požadované dokumenty, zaplatit za každé razítko a podtrženo, sečteno, zjistit, že toto celé stálo více, než získaná částka státní podpory přinese. U lidí, se kterými jsem mluvila, rozhodně nemůže být řeč o tom, že by zneužívali sociální dávky, jako je tomu mnohdy u nás, spíše je nevyužívají. Jinou věcí je výše dávek: ceny na Ukrajině jsou podobné našim, plateb za různé služby, byť i základní, je mnohem více. K tomu se přidávají dvě očekávatelná slova inflace a korupce. Jaký prospěch vidíš z balíčkových akcí naší diakonie? Je to vlastně velmi nevšední věc: připravíš dárek někomu, koho asi nikdy neuvidíš, a vlastně ani nevíš komu, přesto přemýšlíš, co by mu udělalo radost, pokud je to pro dítě, a co by to mělo být pro starého člověka. Myslím, že českou stranu učí tento projekt dávat, dát něco hezkého i užitečného a vést k tomu i děti. Pro ukrajinské příjemce jsou dárky radostí, přesně takovou, jak se projekt jmenuje: Vánoční radost pro Ukrajinu. Jsou pro ně vyjádřením někdo na nás myslel. Nicméně, jak už jsem říkala, jde o pomoc spíše humanitární než rozvojovou. A co je jejich největší těžkost? Balíčkových akcí? Možná plošnost, neadresnost jen náhodou se mohu strefit do potřeb člověka, kterého neznám. Je to pohlazení, radost o Vánocích, ale mohli bychom jim možná být pomocí i po zbytek roku.

9 Jak bychom jim nejlépe mohli pomoci? Na jednoduché otázky, bývá velmi těžké najít odpověď. Snad prostě přátelstvím. Největším problémem je na Zakarpatí asi práce a výdělek. Kdyby mohli lidé, kteří chtějí jet pracovat do Čech, najít zaměstnání u věřících lidí tady, nemuset otročit načerno u mafiánského klienta a bát se, že je nakonec podvede, to by byla věc. Ukrajinci jezdí vydělávat k nám a my máme dostatek prostředků, abychom si vzali volno a za své peníze o dovolené jeli pracovat tam jako brigáda na senách, v dětském domově nebo na stavbě modlitebny. Přivézt s sebou např. moderní učební materiály a pomůcky, které si tam lidé nemohou dovolit, nebo nakoupit věci na stavbu, zapojit třeba místní mladé lidi a pracovat společně. Některé české sbory se teď poohlížejí po partnerských sborech na Zakarpatí, určitě spolu něco dobrého vymyslí. Navštívila jsi především věřící bratry, v církvi podobné naší. Jakou roli v jejich situaci hraje víra? U prvního rozhovoru jsem si udělala poznámku: často dává příklady z Bible, když chce něco ilustrovat ze svého života, ukáže to na biblickém příběhu. Tuto poznámku jsem ale později vypouštěla jako velmi úsměvnou, protože bych si ji mohla udělat úplně u všech rozhovorů. Oni vírou žijí. S Pánem Bohem ve svých životech počítají. Vstoupili jsme do domu a modlili jsme se (vstoje, jak je zvykem), odcházeli jsme a modlili jsme se, během rozhovoru jsme mluvili o Bohu. Berou Krista velmi vážně a vřele. Ten, kdo se pro něj rozhodne, velmi změní svůj život, nepije, nepracuje načerno. Mohli bychom říct, že je to tak proto, že těm lidem nic jiného nezbývá, ale copak nám něco jiného zbývá? Často jsem slýchala: Ale Bůh se stará. No, to nic není, Bůh nám ve všem pomáhá. Jakých rozdílů sis všimla v pojetí jejich a naší víry? Už jsem zmínila modlitby, jsou velmi vřelé, začínají slovy dobrořečím Tobě, Pane, lidé ve shromáždění se modlí jeden za druhým. Vdané ženy si k modlitbě váží šátek a na bohoslužbu chodí z úcty vždy v sukni. Shromáždění bývá delší než u nás, je několik kázání, ženy a děti přednášejí básně. Zpívá se z neuvěřitelně tlustého kancionálu, krásně. Lidé dobře znají Písmo, často citují nazpaměť verše a řeknete-li citaci, vědí, který verš máte na mysli. Na ulici se křesťané zdraví slovy Sláva Ježíši Kristu!, odpovídá se Na věky Bohu sláva! Často, tak často až mě to zlobilo, jsme se bavili o pravoslaví a jeho s čarodějnictvím si nezadajících praktikách a darech Ducha svatého. Dary Ducha jsou u baptistů na Zakarpatí asi velké téma, netroufám si k tomu dělat nějaký výklad. V čem se východní lidé liší od nás západních? Ptáš se mě jako velkého východologa? Prožívali jsme krásnou gostiprijatnost host do domu, Bůh do domu, co je v domě je všechno pro vás a z toho je polovina už na stole. Když mají Ukrajinci hosty, snesou celý dům. A taky srdečnost: různými otázkami na věci, o kterých jsme se jen zmínili, nám např. mnoho lidí dávalo najevo, že na nás v tom myslí. Nebo když jsme byli na výletě v horách a dole v Jasině pršelo, volala nám jedna sestra ze starosti o nás Připadá mi, že lidé tam mají takové odkrytější srdce, jakoby míň pod povrchem. Mě poprvé Ukrajina okouzlila místní krajinou. Čím okouzlila tebe? Krajina je tam opravdu kouzelná, takže jistě okouzlí každého. Ještě víc jsem se ale těšila z vřelosti lidí. Nemůžu říct, že je za těch 14 dní znám, troufám si ale říct, že jsme přátelé. To není tak samozřejmé. Vím, že se jedni za druhé modlíme, že máme jedni pro druhé místo v srdci. Takové společenství je Boží dar. Děkuji za rozhovor. Petr Kučera 9

10 Dobrá značka se prodává sama. Jak je to s církví u nás? Zeptali jsme se lidí z ulice, ale také politiků, herců, vysokoškolských profesorů, sportovců, lékařů, vojáků a novinářů. Někteří odpověděli David Novák Ilustrace Ondřej Košťák 10

11 Je tomu osmnáct let, co jsem zběsile utíkal před policií při studentské demonstraci konané 17. listopadu Pár měsíců poté proběhl nedaleko Národní třídy v Soukenické ulici Sjezd mládeže Církve bratrské. Vzpomínám si, jak jsme před večerním kázáním šli do ulic a zvali neznámé lidi k účasti. Někteří skutečně přišli. Snad nás tehdy napadalo, že pokud to tak půjde dál, za chvíli budou církve praskat ve švech V roce 1991 probíhalo porevoluční sčítání lidu, kde byla po čtyřiceti jedna letech i otázka, zda se respondenti hlásí k nějaké církvi. Po deseti letech probíhalo zatím poslední sčítání lidu. Když porovnáme statistické výsledky ohledně příslušnosti k nějaké církvi z let 1991 a 2001, potom vnímáme velmi silný odklon českého obyvatelstva od institucionalizované církve. Církve tedy ve švech nepraskají. Komentář Českého statistického úřadu Statistické údaje sčítání lidu potvrdily pokračující sekularizaci obyvatelstva České republiky. Do tohoto trendu se promítají nejen důsledky čtyřicetiletého, státem organizovaného protináboženského působení, ale patrně také konkrétní vystupování církví a náboženských společností v průběhu posledních deseti let. Obecný trend tohoto vývoje dokládá fakt, že k úbytku věřících a naopak k nárůstu osob bez vyznání dochází u většiny církví, a zcela jednoznačně u největších. Výjimkou jsou pouze na našem území po roce 1990 nově vystupující církve a náboženské společnosti, které při svém působení na veřejnost a získávání nových příslušníků využívají mnohdy moderních marketingových metod či metod public relations. Vzrůst počtu osob hlásících se k těmto církvím však není nikterak výrazný, neboť jejich význam je i přes tento trend stále prakticky zanedbatelný. Trojí posouzení církve společností Většinová společnost posuzuje jakoukoli organizaci, včetně církve, na základě několika oblastí: Bude to na základě masmédií, dále na základě chování představitelů té či oné organizace a nakonec na základě autentických zkušeností s lidmi, kteří se k dané organizaci hlásí. Podívejme se pod tímto úhlem pohledu na církev. Masmédia církvi příliš nepřejí. Není tomu dávno, co například MF Dnes komentovala sjezd mladých katolíků v Klokotech u Tábora s tím, že mladí katolíci vykoupili v Táboře kondomy. Za prvé se jednalo o nesmysl a za druhé tento sjezd mládeže byl po mnoha stránkách vynikající což ale MF Dnes až tak nezajímalo, stejně tak jako např. skutečnost, že mladí účastníci sjezdu mezi sebou vybrali desítky tisíc na pomoc Africe atd. Na druhou stranu je potřeba dodat, že média přejí jen málokomu, protože, jak připomíná Ivan Hoffman, zde platí známé jenom špatná zpráva je zpráva. Masmédia ale nejsou jen noviny. Jednou za týden se v televizi a rozhlase přenášejí bohoslužby. Nechci se nikoho dotknout, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že jak liturgie, tak často i promluvy či kázání působí jak z jiného světa. To už ale není chyba masmédií. Co se představitelů církví vystupujících před veřejností týká, potom jen velmi málo z nich patří mezi veřejně známé osobnosti. Pokud už známí jsou, potom jsou příliš těsně spjati s církví, což jim jaksi dopředu dává u veřejnosti určité stigma. Navíc někteří církevní představitelé skutečně moc cti církvi nepřidávají. Symbióz typu J. Sokola, T. Halíka, podnikatele R. Passera či na Slovensku D. Pastirčáka tedy transparentních křesťanů a známých osobností zároveň v naší zemi moc není. Máme sice kněze (kazatele, duchovní), kteří ale jsou mimo církev víceméně neznámí, protože se v sekulárním prostředí v podstatě nepohybují, nebo více či méně úspěšné lidi, kteří ale až tak nejsou obecně známí jako věřící. Pochopitelně výjimky jsou, ale není jich mnoho. Nakonec si lidé kolem nás mohou udělat obrázek o církvi díky věřícím. Několikrát jsem slyšel svědectví typu moc o církvi nevím, ale vedle mne bydlí lidé, nebo pracuji s lidmi, kteří jsou věřící a jsou to skvělí lidé, na které je spolehnutí. Slyšel jsem ale pochopitelně i svědectví opačné. Důležité je, že církev není jen v chrámech, ale tam, kde jsou její členové. Tedy na pracovišti, ve škole, v kasárnách, ve sportovních oddílech atd. Mám za to, že tato třetí zkušenost s církví je největší šance, jak změnit image církve na veřejnosti. Podívejme se nyní na pestrou škálu pohledů na církev, které jsou jak vystřelené od boku z ulice, tak promyšlené, od lidí dobře známých. 11

12 Ing. Edvard Outrata bývalý předseda ČSÚ a senátor Slovo církev reprezentuje pojem, který je více méně přesně definován, a v politice jako v kterémkoli jiném oboru činnosti je sám o sobě citově neutrální. Záleží proto na kontextu, tedy co o té které církvi kdo kdy vypovídá, popřípadě za jakým účelem. Uvědomuji si, že v některých kruzích, jimž o to jde, vzniká pocit, že samo slovo je rozbuškou. Mám však tento pocit za nereálný, ba mírně paranoidní. Podle mého soudu je toto vše takový problém kvůli nepromyšleným důsledkům josefovského zestátnění církevních majetků, které převedlo katolickou církev do správy státu. Později se do situace obdobné dostaly ostatní církve také, byť je to u nich z technických důvodů menší problém. Od té doby se nedaří odluka církve od státu, a tato skutečnost je v rozporu se sekulární povahou našeho státu. Důsledky, primární, ale často i sekundární nebo další, této nepřirozené konfiskace pak vyvolávají často silné pocity, o nichž lze diskutovat kolem dokola. Nedaří se nám nacházet z této zapeklité situace východisko. V ideální společnosti (která není nikde, i v USA jsou příspěvky církvím odčitatelné od daní) by si asi náklady církve hradili věřící a náklady státu hradili občané nezávisle na tom, zda jsou v nějaké církvi, popřípadě ve které. Takový stav by zaručil, že náklady církve budou skutečně takové, jaké vyžadují nebo si přejí věřící, a že by nikomu mimo církev nebylo nic ani do toho, jak hospodaří (natož do toho, co dělají). Skutečnou víru by takový režim měl spíše podpořit než ohrozit. Nemusím vám ovšem líčit všechny problémy, které by přechod na tento systém u nás znamenal, takže jej ani nehlásám. Má církev v české politice pozitivní či negativní předznamenání a jak ovlivňuje současnou politiku? 1. Ve zvláštní kategorii jsou požadavky, aby církevní instituce byly podřízeny jiným pravidlům než ostatní podobné organizace (problém charit a pod.). Charitu provozuje kdekdo a je nutno to kontrolovat. Nevidím důvodu, proč církevní přináležitost má vytvářet v nějakém směru výjimku. Jiný případ je katedrála. Další je skutečnost, že církev je církví jen, když tak řekne stát. To je sice nehorázné, ale co s tím dělat, když to nese tolik privilegií? Nevím, co teď dělat. Ostatně je obtížné být objektivní. (Mně jako neznabohu může každý vrazit, že pokud si církve budou platit jen věřící a ne my všichni, já proti současnému stavu vydělám, takže jsem zaujatý. Totéž ovšem lze obrátit v případě věřícího.) Asi nepůjde dělat nic, ale to ovšem bude dále způsobovat, že se všichni budeme nad současným stavem trpčit a soudit, že za něj mohou ti druzí. Sveďme to proto na Josefa II., který si to aspoň nesporně zaslouží, a problém zanechme svým dětem, jakož jej naši otcové (i ti komunističtí) zanechali nám. Další generace jej třeba uvidí jinak, protože svět už zase bude dál. Naštěstí už snad v naší civilizaci nehrozí kolem toho náboženské války, a budeme-li se chtít mezi sebou prát, myslím, že si zvolíme jiné záminky. 12

13 Luděk Sobota divadelní a filmový herec V jednom z mých představení mám narážky na Jehovisty, ale to zřejmě není oficiálně uznaná církev, že? Jinak uznávám, že někteří lidé mají svoji víru a vyznávají ji podle pravidel nějaké církve. Ale ve svém morálním imperativu jsou si všechna hlavní náboženství podobná. Myslím, že bohoslužba je také trochu divadlo, ovšem na jedno téma. Jinak správné představení by mělo mít, stejně jako bohoslužba, morální poslání. Je církev pro vás herce více předmětem žertů, despektu nebo úcty? V čem se podle vás ve svém provedení liší bohoslužby a divadlo? 2. Církev byla po mnoho staletí nositelkou vzdělanosti, kultury a morálky. Čeho je nositelkou v současnosti? Má i dnes své užitečné místo a opodstatnění na světě? 3. Prof. Ing. Václav Bouda, Csc. Elektrotechnická fakulta ČVUT v Praze Věřím, že dodržování Desatera Božích přikázání by vyřešilo mnoho dnes zdánlivě neřešitelných problémů. Např. všeobecně rostoucí a oprávněný pocit, že žijeme v bezprávním státu, vyvolaný obrovským a nezvládnutelným množstvím zákonů s ještě větším množstvím různých dodatků, které nelze dodržovat ani jednoznačně uplatňovat. S tím rostoucí kriminalita, nedodržování jakýchkoliv pravidel, pocity bezmoci, osamění, vzájemného podezírání mezi lidmi a národy atd. Ztráta smyslu života v přetechnizovaném a tržně orientovaném světě, problém, co se starými lidmi. Jak jednoduché řešení všech těchto a prakticky všech dalších problémů přináší respektování Desatera. Církev má před sebou klíčový úkol, jehož řešení je snad rozhodující pro přežití lidského rodu: dosáhnout toho, aby se lidé z vlastního přesvědčení Desaterem (správně interpretovaným) řídili. Hledat užitečné místo na světě je pro církev v současném světě příliš málo. Její role je vyvést všechny lidi ze slepé uličky, a proto se musí stát a brzy stane kruciální. Musí přejít do aktivity, včetně politické, aby se strana s náboženským programem (nějaká čistá a skandály nezatížená nová KDU-ČSL) stala přitažlivou pro většinu národa a byla schopna ho vést. 13

14 Prof. Jan Sokol, Ph.D., Csc. Fakulta humanitních studií UK Církev (a později církve) skutečně byly nositelkami mnoha důležitých věcí a většinou jim to dodnes slouží ke cti. Možná ale kvůli tomu trochu pozapomněly na to, k čemu tu vlastně jsou: sdružovat lidi ke chvále Boží a šířit evangelium. O školství, o nemocné a o sirotky se dnes starají i jiní, a tak by se církve měly víc vracet ke svému vlastnímu poslání, které za ně nikdo plnit nemůže. Každé náboženství vzniká z poznání, že všechno, na čem nám nejvíc záleží, dostáváme zadarmo a téměř bez vlastního přičinění a kdykoli to můžeme také ztratit: život, štěstí, zdraví, lásku, děti, přátele. Je to tedy lidský pokus odpovědět na tuto situaci obdarování a dluhu, a to s vděčností i obavou, abych o tyto dary nepřišel. Židovství k tomu přidalo dvě podstatné novinky: Boží zjevení, v němž Hospodin sám člověku říká, jak má tuto vděčnost vyjadřovat, a za druhé mu dává svá zaslíbení. Ta už člověk na vlastní oči nevidí a vyžadují tedy z jeho strany víru, spolehnutí na Boží slovo. Ježíš Kristus svým církvím uložil, aby hlásaly víru ve vykoupení a evangelium o Božím království. V evangeliu ukázal, proč si člověk ze své bídy a hříchu nemůže pomoci sám a proč potřebuje Boží milost. Svým životem a smrtí dosvědčil, že se na tuto milost můžeme spolehnout, a že se tedy nemáme čeho bát, dokonce ani smrti. Musíme ovšem přijmout fakt, že jsme před Bohem všichni zadluženi a podle toho musíme také žít a jednat vůči druhým. Pro současnost z toho plyne, že církve mají nést toto poselství a předvádět je specificky křesťanským jednáním, zejména tam, kde na ně současné společnosti zapomínají. Proti soudobému individualismu a sobectví ukazovat, jak na Bohu i na sobě navzájem všichni závisíme, že jsme si mnoho dlužni. Proti lidské tvrdosti a samospravedlivosti ukazovat, že se bez odpuštění neobejdeme a že tedy nemáme odsuzovat a musíme odpouštět. Proti rasismům všeho druhu trvat na tom, že jsme všichni děti jednoho Boha a že máme tudíž i vůči sobě značné závazky. Proti moderním pocitům prázdnoty a beznaděje trvat na tom, že každý člověk jako tvor Boží má své poslání, že Bohu na něm záleží a že jeho život má smysl i naději i když si ji možná neumíme konkrétně představit. Jak registrujete existenci církve? Co soudíte o náboženských projevech některých sportovců na stadionech či atletických oválech? 4. Dana Zátopková olympijská vítězka v hodu oštěpem Náboženství nemá mocenské postavení jako dřív, i když se o to stále snaží. Má však silné postavení společenské. Je mnoho lidí, kteří věří staré formě náboženské ideologie i přes vědecké doklady, že tomu bylo jinak. Lidé věří, protože je to jednodušší. Víra jim poskytuje útěchu a smysl života tady i na onom světě. Mnoho lidí dnes hledá útočiště v náboženství před všudypřítomným materialismem. Žijí v poklusu a únik do náboženské 14

15 filosofie jim trochu ozdraví dušičku. Záleží ovšem na úrovni ideologie v té které církvi. V dnešní době máme mnoho důvodů, jak je ji možno zneužít a mocensky využít o tom svědčí trvalé skvrny na historii církve. Není to nic nového. Už dávno řekl někdo moudrý, že i sebekrásnější idea může zaniknout pošetilostí jejího uskutečňování. V dnešní době všechna náboženství a církve potřebují renovaci, zbavit se přežité mystiky, aby mohly vyniknout dobré morální zásady náboženské filosofie. Zde mohou církve sehrát důležitou roli, protože je načase zabývat se ve společnosti správnými morálními zásadami. Je třeba učit lidi skromnosti. Lidská pýcha a suverenita vede k přesvědčení, že si lidé mohou všechno dovolit. V této oblasti by byla služba církve dobrá. Vztah sportovců k náboženství a církvi je takový, že menšina je věřících. Ve sportu jde o úspěch. Ten je výsledkem tvrdého tréninkového úsilí a je podložen realistickými zkušenostmi. Na zázraky se nedá spoléhat. Všichni sportovci mají sice své talismany, medvídky, pejsky apod., ale pro štěstí. Je to fetišismus a ne skutečná víra. Já osobně jsem bez vyznání, ale ráda si zajdu sednout do kostela, abych se mohla věnovat své dušičce. Co se Vám vybaví, když se řekne církev? Je na církvi něco negativního nebo pozitivního? A jakou má církev barvu? Před konferencí Přihořívá kazatelé Petr Grulich a Daniel Fajfr číhali v pražských ulicích a ptali se náhodných kolemjdoucích Bývalý sportovec (50 let): Ano, něco mezi nebem a zemí opravdu existuje. Je to něco pozitivního. Vybaví se mi světle modrá. Důchodkyně: Většinou samý takový ty zlatý. Výrostci za školou: Církev? To jsou ňácí bohové, nebo kostel třeba. Jo církev, to je něco jako muslimové a tak. Ty lidi jsou k něčemu zavázaný. Mně přijde pozitivní víra v toho Boha a negativní, že je to někdy dost fanatický. Já si to představuju, jak ty ženský choděj takový zakuklený. Černá a bílá. Studentka: I like blue. Maminka (35 let): Zkostnatělá instituce, která si privileguje práva rozhodovat o něčem, o čem rozhodovat nemůže. Kladnýho na církvi nevidím nic. Je černá. Manažer (50 let): Vybaví se mi organizace, která by se měla starat o duchovní vzepětí národa. Jako organizace není úplně důvěryhodná, mělo to ale určitě pozitivní vliv na život národa. Církev je černá. Paní (40 let): Církev, to jsou kněží a kostely. Fialová a červená. Asi modelka (30 let): Vybaví se mi zlatá a bílá. Církev je ale moc dogmatistická. Počínající důchodce (65 let): Církev? No přece společenství. Klady jsou také jasný, smysl života a pomoc. Církvi chybí dravost. Je to ale obtížný, když jdeme za Kristem, tak to dělat dravě, ale myslel bych to asi tak: Vyšoupnout ty, co v tý televizi dávaj ty pořady, co tam dávaj, a dát tam ty naše... Papež, když přijede, tak to je zlatá, mně se ale vybaví zelená, nevím proč. Paní (65 let): Lidi dnes jen povrchně věří a ne do hloubky duše. Církev by měla být bílá. Polský dělník: Zlatá. Zaměstnanec (40 let): Církev, to jsou křesťani, nejsou ale moc tolerantní. Má žádnou nebo černou barvu. Kladný mi připadá asi jen Ježíš. 15

16 Je podle vás církev zdravá? Může být církev co platná v péči o nemocné? Jestliže ano, jakým způsobem může tuto roli naplňovat? Co soudíte o nemocničních kaplanech? 5. Doc. MUDr. Radim Kočvara, CSc. primář dětského oddělení urologické kliniky VFN na 1. LF UK v Praze Zda je církev zdravá, nedokážu zodpovědět. Náš ateistický národ zažil mnoho bojů mezi církvemi, a když se někdo snažil svou církev trochu poopravit, byl exkomunikován. Stále je nám předkládáno, že naši lidé se obrací k víře a potažmo k církvi, když mají velký problém, když jsou nemocní, když někdo v rodině zemře. A co Vánoce, Velikonoce, období, kdy lidé prožívají nejvyšší radost z rodinného štěstí, přejí ho všem ostatním, jdou do kostela, kde beze slov poděkují. O Dušičkách září křesťanské hroby s laskavou vzpomínkou i s trochou víry v nesmrtelnost. Ne, my nejsme nevěřící národ, snad jen necírkevní, a je jen potřeba, aby nám to někdo jemně připomínal a možná aby na nás trochu zapracoval. V nemocnicích se s obavami a s fyzickým utrpením setkáváme často. Jak krásné je sdělit nemocnému, že jeho nemoc je léčitelná, jen to bude trochu trvat, trošku bolet, a pak zase budete možná dokonce jako dřív. Jindy to tak jednoduché není, jindy se ukáže, že to všechno dosavadní lidské snažení skončí, definitivně a nenávratně. A tak se nám nevěřícím nemocným začnou ty Vánoce, Velikonoce a Dušičky najednou míchat do sebe s celým naším životem. Láska k člověku je motto snad každé církve. Vždy jsem obdivoval aktivní křesťany, jak dokážou vyslechnout a pochopit problémy druhého a dát mu energii a víru pro další život. Měli bychom to vlastně umět všichni, u zdravotních sester, lékařů, stejně jako u učitelů a vychovatelů, se to jaksi předpokládá. Neumíme to, i když se hodně snažíme. Např. v Anglii se to lékaři učí a říkají tomu good medical pratice. Proč by nám v tomto ohledu nemohla trochu pomoci právě církev, církev, která hlásá bezpodmínečnou lásku k člověku, církev, která ukazuje, že nejde jen o nějaké prohlášení, ale o realitu, kterou si musíme uvědomit, která je všude kolem nás, kterou všichni potřebujeme, a tím spíše ve vztahu k nemocným. Jistě by se našla forma (semináře, osobní vyznání), která by lékaře a sestry, a nejen ty mladé, dokázala oslovit. A nemocniční kaplan? Proč ne. Nejvíce života určitě dokáže nalít svým věřícím ovečkám, ale jistě pomůže i tam, kde nám, odbornému personálu, již chybí slova útěchy, perspektivy a naděje. A když i nám dá trochu té své energie, té své lásky a úcty k člověku, bude to krásné pro pacienty i pro nás, a tu medicínu budeme dělat ještě raději. 16

17 Plukovník MUDr. Petr Chmátal, Ph.D. náměstek ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha I když lékaři a zdravotnický personál s citlivostí přistupují k nemocným, zvláště těžce či nevyléčitelně nemocným, někomu to nenahradí přítomnost duchovního. Věřící potřebují péči kněze i při pobytu v nemocnici. Dodá jim potřebnou sílu i naději při léčení, v případě nevyléčitelných onemocnění přichází pomoc v podobě smíření s koncem života. Práce nemocničních kaplanů je svým způsobem náhrada péče psychoterapeuta. Stará se nejen o duchovní potřeby pacientů, ale může pomoci i nevěřícím v jejich obavách při pobytu v nemocnici. Pomáhá rovněž rodinám nemocných, ať již v rovině pacient rodina, či nemocnice rodina. Z mého hlediska je místo nemocničního kaplana zcela funkční a potřebné. Je ku prospěchu pacientů i personálu nemocnice. Prof. MUDr. Pavel Pafko, Dr.Sc. přednosta III. chirurgické klniky 1. LF UK a FN Motol Pojem církev a dotaz, zda je zdravá, je tak široký (jen v ČR je jich registrovaných 22), že odpověď není možná. Církev může být platná v péči o nemocné, a to jak v materiální (personální) rovině, tak v duchovní. Institut nemocničního kaplana jednoznačně podporuji. Jakou roli podle vás hraje církev v dnešní společnosti? Stabilizující, destabilizující, neutrální? A proč? Co soudíte o službě vojenských kaplanů? Generálporučík Ing. František Hrabal zástupce náčelníka generálního štábu Svoje místo a roli ve společnosti má. Jde spíše o to, jak je lidmi vnímána, a od toho se odvozuje její postavení a vymezení vůči společnosti. V současnosti hraje roli neutrální bohužel, a svými současnými majetkovými spory své postavení vymezuje spíše nešťastně. V dnešní době globalizace a migrace by církev měla reagovat na nové výzvy a daleko více apelovat na morální aspekty lidského bytí a tím posilovat svoji stabilizující roli. Podle mého názoru tradičně české církve vyklízejí bez boje pozice stále agresivnějším novým hnutím pseudocírkvím a samozřejmě islámu. Kde je příčina, nevím. 6. V počátcích jsem byl skeptický. Nyní vojenské kaplany vnímám pozitivně. A to pro přístup a citlivé budování pozic kaplanů, kteří svou prací prokázali svou užitečnost. 17

18 Ivan Hoffman novinář a publicista 7. Když se řekne církev je to vděčné téma pro média a proč? Co může novináře na církvi kromě skandálů zaujmout? Jak by se církev mohla dobře mediálně prodat? Být či nebýt (v médiích)? Před časem zavítal na pozvání Centra nezávislé žurnalistiky do Česka renomovaný americký novinář. V rozhovoru o tom, jak pro novináře jenom špatná zpráva je zpráva, vzpomněl příhody z doby, kdy řídil jistý regionální deník. Průzkum ukázal, že čtenářům v novinách chybějí místní zprávy, události z jejich bezprostředního okolí. Šéfredaktor tedy dal jednomu z novinářů typ na reportáž o jednom aktivním místním církevním sboru. Reportér po několika dnech hlásil, proč se vrací bez článku: Nic pro nás vše je tam v naprostém pořádku, žádný problém, jde o velice příjemné lidi. Jsou dvě možnosti, jak ten příběh pochopit. První možnost je zamýšlet se, jak dostat do médií dobré zprávy. Druhá možnost je nahlédnout, že to je marné. Co když existuje dobrý důvod, proč zmíněného reportéra nenapadlo referovat o pozitivních událostech? Takovým důvodem může být, že být pozitivní, užitečný, slušný, přátelský je normální a nad tím, co je normální, se zpravidla nepozastavujeme. (V tomto smyslu by vlastně bylo varovné, pokud by média plnily dobré zprávy. Znamenalo by to, že jsou výjimečné a normálním že se ve společnosti stalo to špatné.) Povšimněme si, pro koho platí pravidlo, že není-li v médiích, jako by nebyl. Platí pro politiky, obchodníky či celebrity. Vesměs tedy pro ty, kteří jsou z duchovního hlediska postradatelní. Jinak platí, že kdo není v médiích, s velkou pravděpodobností nic špatného ani trapného neprovedl či neřekl. Pak ovšem otázka nezní jak být, nýbrž jak nebýt v médiích. Portrétní foto archiv Z uvedených odpovědí mj. plyne, že pokud respondenti něco od církve očekávají, potom duchovní útěchu pro lidi, kteří o ni stojí, dále praktickou pomoc a nakonec aby byla nositelkou určitých morálních hodnot. Zároveň někteří poukazují na určité negativní zkušenosti s církví v historii, které formovaly současný pohled. Odpovědi střílené od boku v pouličním interwiev Petra Grulicha a Daniele Fajfra na rozdíl od oslovených elit už tolik pochopení pro církev nemají. Mám za to, že většina odpovědí více či méně explicitně postihuje jednu věc pokud má mít církev v našem národě nárok na existenci, potom se tak nestane skrze dobře zformulovanou dogmatiku a už vůbec ne skrze krásné kostely či pěkné kulturně nábožensko křesťanské akce. Lidé mimo církev budou alergičtí na moralizování z řad církve, bude je iritovat, pokud se církev bude snažit o výhodnější postavení, než mají jiné standardní společenské instituce. Veřejnost od církve očekává skutky lásky Co se tedy od církve očekává? Kdy lidé řeknou, ano jsem rád, že v Česku máme církev? Stručně řečeno pokud svoje apely na lásku k bližnímu církve, nebo přesněji řečeno zcela konkrétní lidé, z kterých se církve skládají, přetaví v realitu. Slovy Bible pokud se slovo (třeba slovo láska) stane tělem (tedy žitou realitou). Mám za to, že až potom budou mnozí lidé v našem národě ochotni naslouchat dobré zprávě 18

19 evangelia. Ona žitá realita je ale mnohem náročnější než vydávání protestních nót či vyjadřování se k politické situaci. To sice církev dělat může stejně jako jakákoli jiná organizace, ale nijak to veřejnost neosloví. Veřejnost osloví především skutky lásky. Až v jejich kontextu bude jedno z hlavních poslání církve, které zdůrazňuje prof. Sokol šířit evangelium znít hodnověrně. Všimněme si, že nikdo z respondentů neodpovídá nijak nepřátelsky, konfrontačně či negativně. Spíše nás křesťany někteří respondenti mimoděk vybízejí jděte do světa a realizujte v zásadě dobré myšlenky, o kterých mluvíte. Tato výzva je nadějí, ale zároveň závazkem. Nadějí v tom smyslu, že mnozí lidé církev až tak černě nevidí. Závazkem v tom smyslu, že od církve přece jenom něco očekávají. Pokud se ničeho nedočkají, potom, i když by se většina z nich mezi praktikující křesťany zřejmě nezařadila, se shodnou s Ježíšovým pokud sůl pozbude slanosti, k ničemu se nehodí a je třeba ji vyhodit. Snad toto konstatování nebude platit o církvi v Čechách inzerce Rekreační křesťanský dům Grüne Au Náš samoobslužný dům zve k rekreaci těla i duše do nádherné alpské krajiny zvané Solná komra. St. Wolfgang leží východně od města Salzburg, z Prahy asi 4 hodiny autem. Pro nádheru této perly přírody, i pro Slovo Boží, jehož je náš dům plný, je to místo, kde v pravdě i duše může dýchat - velebnost Stvořitele skrze stvoření projevenou obdivovat - rovněž lásku Kristovu nově vnímat. Útulná pestrost i rozmanitost krajiny a přírody, majestátnost mnohých okolních horských masivů, množství křišťálově čistých jezer, starobylost krásných čistých městeček i další turistické atrakce... to vše uchvacuje. Dům má 50 míst pro skupiny i jednotlivce, křesťanská obecenství i sportovce. Lyžaři malí i velcí najdou nablízku svůj sněhový ráj Postalm ( m), skibus je tam doveze zdarma (podobně i na vzdálenější Dachstein 1587m, 40 vleků, 130 km sjezdovek). Sníh bývá až do Velikonoc. Procházky i horské túry začínají přímo u našich domovních dveří. Cena: skupiny osob 14.50, nad 30 osob 13.50, jednotlivci / den; děti mají slevu. Pro náročnější stojí hned vedle k dispozici Bungalow pro 4 dospělé a 4 děti za 100 / den - velmi pěkná poloha i vybavení. Kontakty: Frau Frater, tel/fax 0043/6138/2513 gruene-au@aon.at Přihlášky: Jiří Potoček tel/fax ZUŠ Praha 7 přijímá žáky na obor HRA NA VARHANY. Kontakt pro bližší informace: , , zus.simackova@seznam.cz Pronajmu chalupu v Orlických horách - vhodné pro rodinu 4-5 osob. Info: Suchánkovi, tel Nabízíme podnájem v rodinném domku se zahradou v Kostelci nad Labem (15km od Prahy, spojení autobusem PID) Samostatný byt podkroví, balkón, společná zahrada. Měsíční nájem: 7.000Kč + inkaso cca 2.500Kč. Bližší informace: manželé Grohmanovi (CB Neratovice) tel: , grohman@ velkoobchodgrohman.cz Hledáme správcovy sborové budovy v Benátkách nad Jizerou. Nabízíme byt 3kk a k užívání sborovou zahradu s dětským hřištěm. Požadujeme spolehlivost, manuální zručnost, komunikační schopnosti a ochotu sloužit. Více informací u kazatele sboru: Petr Dvořáček, tel , petr.dvoracek@cb.cz Vokální akapelová skupina GESHEM hledá zpěvačky soprán a alt. Dotazy a přihlášky posílejte prosím na adresu: marek.slechta@seznam.cz 19

20 Služba žen v sesterské církvi FeG V naší německé sesterské církvi FeG probíhá živá diskuse o kazatelské službě žen. Již v roce 2000 přijalo vedení církve dokument Ženy ve vedení sborů a v letošním roce pak další podkladový materiál Služba kazatelek v FeG. Tématu se obšírně věnovalo i listopadové číslo časopisu FeG Christsein Heute, včetně zásadního článku předsedy Petera Straucha. Konečné rozhodnutí o této otázce má padnout na celocírkevní konferenci v roce USA: Tragická smrt čtyř mladých křesťanů V neděli 9. prosince byli v americkém státu Colorado zavražděni 4 mladí křesťané. Pachatelem je údajně čtyřiadvacetiletý Matthew Murray, který podle nejmenovaného policejního zdroje nenáviděl křesťany. Útoky ve městech Arvada a Colorado Springs následovaly po sobě s dvanáctihodinovým odstupem a vyžádaly si pět mrtvých včetně pachatele a pět zraněných. Podle policie může být jedním z Murrayových motivů to, že byl kdysi ze stáže ve středisku v Arvadě vyloučen. Ředitel střediska Youth With a Mission Centre uvedl, že Murray byl v roce 2002 propuštěn ze zdravotních důvodů. Jiný zdroj však zpravodajské stanici CNN řekl, že byl Murray propuštěn kvůli svému divnému chování. Izrael je stále méně sekulární Demografický průzkum Izraelského demokratického institutu (Israel Democratic Institute, IDI) ukazuje, že v Izraeli vzrůstá zbožnost a klesá sekularita židovských obyvatel. Velmi důležité je, že podíl zbožných obyvatel je nejvyšší mezi mládeží. Podíl Židů, označujících se za sekulární, během posledních 30 let výrazně poklesl, zatímco počet těch, kdo sami sebe vnímají jako zbožné a tradiční, odpovídajícím způsobem vzrostl. Výroční průzkum ukazuje, že dnes je jen 20 % židovských obyvatel Izraele sekulárních ve srovnání s více než dvojnásobkem, 41 %, v roce Téměř polovina obyvatel, 47 %, sama Učitel Michal Holováč z Košic zatím neúspěšně usiluje o exkomunikaci z pravoslavné církve. Jednání před Okresním soudem v Košicích 27. listopadu skončilo odročením na 29. ledna, kdy bude jako svědek vyslechnut pravoslavný kněz z farnosti, kde byl Holováč pokřtěn. Očekávám, že ve věci vystoupení z církve na základě soudního rozhodnutí budu první na Slovensku a druhý v Evropě, uvedl Holováč pro TASR. Za jeden z důvodů svého záměru považuje Holováč skutečnost, že bez možnosti vlastního rozhodnutí byl aktem křtu přijat do seznamu příslušníků pravoslavné církve. Holováč se obrátil v roce 2003 na Řeckokatolické a Pravoslavné biskupství a Košický řeckokatolický exarchát se žádostí o exkomunikaci, respektive o anulování platnosti křtu a církevních svátostí, ale bezúspěšně, a proto požádal soud o pomoc. sebe označuje za tradiční, zatímco charedi-zbožných a náboženských sionistů je dohromady 33 % ze všech obyvatel. Údaje vyplývají z průzkumu reprezentativního vzorku izraelských Židů. Katolíci objevili Alfa kurzy Stále více katolických společenství na celém světě pracuje s Alfa kurzy. Informoval o tom jejich zakladatel, anglikánský teolog Nicky Gumbel při setkání s předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinálem Walterem Kasperem, které proběhlo 6. listopadu ve Vatikánu. Setkání se zúčastnila i Kitty Kay- Shuttleworth, koordinátorka hnutí Alpha for Catholics International. Na celém světě absolvovalo Alfa kurzy již více než 7 milionů lidí ze 152 zemí. Gumbel pozval kardinála Kaspera, aby zahájil příští konferenci kurzů Alfa, která se bude konat od 19. do 24. května v Londýně. Kardinál se vyslovil pochvalně o zaměření kurzu, který zve ke křesťanské víře a obsahuje společné prvky víry všech konfesí. Rusko: Evangelikálové se spojují Vzájemná spolupráce ruských evangelikálních křesťanů se začíná dařit. Tamní Evangelická aliance rozšíří svoji práci do regionů. Shodlo se na tom 50 církevních představitelů, kteří se sešli v listopadu v Novosibirsku. Byli mezi nimi zástupci adventistů, baptistů, charismatiků, letničních, reformovaných a židokřesťanů. Intenzivnější spolupráce umožní silnější pozici při jednání s úřady, prohlásil baptistický superintendent Eduard Gemrich. Podle zkušeností z regionů berou úřady evangelikální křesťany vážně až tehdy, když se k vyjednávání spojí. 20