Olivier restaurant & shop Těšíme se na Vaše celoroční návraty do Středomoří v restauraci se zahrádkou a prodejně Olivier

Transkript

1

2 Olivier restaurant & shop rozšířené zahradní posezení v příjemném prostředí venkovní gril denně čerstvá nabídka sladkovodních a mořských ryb a mořských plodů ryby a mořské plody bude možné si koupit domů, naši kuchaři zdarma rybu upraví příp. nafiletují široká nabídka vín včetně rozlévaných dětské hřiště s herní sestavou Noemova archa foto: Pavel Kacerovský 2012 Těšíme se na Vaše celoroční návraty do Středomoří v restauraci se zahrádkou a prodejně Olivier OLIVIER FOOD s.r.o. Husova tř. 684/21, České Budějovice olivier@olivierfood.cz Tel: Inzerat-CSADAUTOBUSY-logo-bus-190x130cm-CMYK-PRINT.pdf :46 C M Y CM MY CY CMY K

3 EDITORIAL strana 3 Co přejí Budějcké Drbně k jejím 2. narozeninám? Už jsou to dva roky, kdy jsi vykoukla na svět? Dva roky od té nezapomenutelné chvíle, kterou si, stejně jako vloni, v polovině dubna připomínáme? Čas letí jako voda a ty už jsi, naše milá Drbničko, skoro velká holka. Znám spoustu lidí, kteří bez tebe neumí žít. Mám se Ti přiznat? Já jsem jedním z nich! Všichni společně jsme už dokázali zaujmout tisíce návštěvníků Tvého webu, vyvolat stovky vášnivých diskuzí, plno čtenářů potěšit, jiné zase naštvat. No a teď se nám povedlo dát dohromady už čtvrté číslo časopisu. Číslo, které má o čtyři stránky víc než ty minulé. No nejsme my skvělí? Jsme, já vím. Tak buď takovou fajn holkou jako doposud a drbejme společně pořád dál! Pavel Kacerovský, šéfredaktor Milá oslavenkyně, nechtěj vědět, ty potvoro, kolik mých šedivých vlasů, vrásek, adrenalinových šoků a probdělých nocí máš na svědomí, nechtěj slyšet ty výrazy, kterými jsem Tě často nazývala, nechtěj vědět, Drbno udrbaná, kolikrát a kam jsem Tě posílala. Ale stejně jsem na Tebe pyšná a mám Tě ráda (někdy). Všechno nej k Tvým druhým narozeninám a díky všem, kteří v Tebe věřili a tím ti dávali smysl a nám sílu tě vychovávat. Díky i všem, kteří o Tobě pochybovali a tím nám dávali sílu - sílu dokázat, že to dokážeme. Ještě někdo pochybuje? Lucie Mourková, redaktorka K tem dvěma járům ti vinšuju, švíco, vše nej a val jen samé betálné cundy. Brněnská Drbna (pro neznalé brněnského hantecu nabízíme překlad do češtiny: Přeji ti, sestřičko, k těm dvěma rokům vše nejlepší a dodávej jen samé výborné zprávy. ) Milá Drbničko, přeji ti, abys byla pořááádná drbna a zásobovala nás vydatně svými drby každý den. Seš fakt čtivá! Marie Viktorová Co popřát? Kvalitní mazadlo a silný žaludek. Mazadlo, aby se ti nezadřely panty, a silný žaludek na ty drby, který se dozvíš! Petra Pouzarová I nadále tak kvalitní prostor pro kvalitní diskuze s těmi nejkvalitnějšími diskutéry. Michael Petržela Ať to i nadále dobře drbe a samozřejmě hooooooodně úspěchů! Pačes Marek Budějcká Drbna v sobotu narozeniny slaví, co jí tak poslat za originální přání? Zprávy, rozhovory, sport ať tě stále baví. Aktuální témata a kauzy nám hned předkládej bez reptání. Fanoušků na Facebooku ještě víc, ať už přeskočíš těch deset tisíc. Mirka Fanglbauerová Obsah SPOLEČNOST KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS 13 KULTURA SPORT Dívka z Budějc zvládla náročný boj s rakovinou / Lucie Mourková Vášní autora projektu Budějcká Drbna je fotbal / Lucie Mourková Počet trestných činů v krajském městě klesá / Pavel Kacerovský Co v Budějcích chystají soukromí investoři? / Lucie Mourková Pro Romana Anděla je rádio Kiss druhou rodinou / Pavel Kacerovský Soutěž Maturantka Roku 2013 pokročila do semifinále / Wolenby Pořadatelé rallye bezpečnostní opatření opět nepodcení / Pavel Kacerovský Budějcký hokejista Milan Gulaš přestoupil do Magnitogorsku / Pavel Kacerovský ŽIVOT A STYL Budějcká radnice novelizovala takzvanou psí vyhlášku / Lucie Mourková Módní návrhářka představuje letošní jarní a letní trendy / Monika Zahradníková REDAKCE: redakce@budejckadrbna.cz INZERCE: inzerce@budejckadrbna.cz ADRESA: Gen. Svobody 7, České Budějovice VYDÁVÁ: TRIMA CB s.r.o, IČO: VEDOUCÍ PROJEKTU: Libor Matoušek ml. PUBLISHER: Libor Matoušek st. ŠÉFREDAKTOR: Pavel Kacerovský EDITOR: Filip Matoušek SAZBA: FT Sun s.r.o. TISKNE: INPRESS a.s., Tiskárna České Budějovice Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoliv užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno. INTERNET: FACEBOOK:

4 SPOLEČNOST Dívka, která se v šestnácti letech dozvěděla, že má rakovinu strana 4 Setkání s andělem Eva Houšková porazila potvoru jménem rakovina Eva Houšková už má dnes důvod k úsměvu. Napsala Lucie Mourková Potkala jsem anděla. Ne, neměl křídla ani záplavu světlých kudrnatých vlasů. A nepřiletěl z nebe. Můj anděl má jemnou, zajímavou a hezkou tvář, tmavé krátké vlasy, mluví tichým, příjemným hlasem a slova, která říká, udivují skromností a nehraností vysloveného. Můj anděl se jmenuje Eva Houšková, je z Budějc a jak už to tak u setkání s andělem bývá, potkaly jsme se díky zvláštním cestám osudu. Ten určil, aby Eva potkala tým Nadačního fondu Pink Bubble, Pink Bubble potkal Maturantku Roku a od ní už byl jen krůček k Budějcké Drbně a tedy k jednomu březnovému odpoledni, v němž jsme si s Evou povídaly o jejím příběhu, ve kterém zazněla tolik obávaná věta: Máte rakovinu! Na moji nemoc se přišlo vlastně náhodou, byla jsem na operaci slepého střeva a v nemocnici na histologii zjistili, že mám ve střevě nález, maligní. Jenže nejdřív jsem šla z nemocnice normálně domů, chodila jsem do školy. Pak přišel den, kdy jsem byla v knihovně, a když jsem z ní vyšla, stála na chodbě mamka a říkala: Evo, oblíkni se, volala paní doktorka, musíme jet do nemocnice. Takže jsme jely sanitou do nemocnice, tam mne paní doktorka poslala na další vyšetření a po něm jsem se dozvěděla o své nemoci. Evo, to bylo v roce 2009, že? Bylo vám 16 let doba mladé bezstarostnosti - a do ní přijde taková zpráva. Jak jste ji přijala? Moje úplně první myšlenka bylo zděšení. Rakovina? To znamená chemoterapie? Přijdu o vlasy budu plešatá, jak budu vypadat? Měla jsem v té době dlouhé vlasy, chtěla jsem se líbit a najednou o ně přijdu? To bylo prvních pět minut. Pak mi došlo, že možná nejde ani tak tolik o vlasy. Pro mamku to bylo ještě horší, Foto: Lucie Mourková rozplakala se, ale zvládla to, snažila se mi dodat sílu. Pak následovalo léčení? Jak jste chemoterapie snášela? Byla jsem na dětském oddělení onkologie v Motole, bylo nás tam hodně. Musím říci, že jsem i v tom špatném měla štěstí, protože chemoterapie jsem snášela dobře. Jsou asi dva typy pacientů, každý I přes náročnou léčbu se na Eviných ústech objevil úsměv. Ale jen někdy... reaguje na chemoterapie jinak. Některým je po nich špatně, zvrací, mají vedlejší příznaky, nemohou jíst, hubnou. A pak naopak jsou ti, u kterých chemoterapie probouzí velikou chuť k jídlu, mají pořád hlad, sní, co vidí. To byl můj případ, já jsem se pořád něčím ládovala. Na oddělení byly i dvě romské děti a tedy i jejich rodiny. Maminka jednoho z nich, jmenoval se Fanda, mu nosila spoustu jídla, grilovaná kuřata, řízky. Jenže Fanda jíst nemohl, nechtěl, a tak jeho maminka si mě vždycky zavolala a říkala: Evičko, podívej, náš Fanda to nežere, tak si to vezmi ty. A jasně, že jsem si vzala. Nakonec to dopadalo tak, že když někdo něco měl a nechtěl to, říkali: Dejte to Evě! U chemoterapie hodně záleží na psychice, a nám na oddělení hodně pomáhal úžasný přístup paní doktorek i pánů doktorů, sestřiček, ale také třeba zdravotních klaunů, kteří dokázali rozveselit i hodně smutné pacienty, kteří se ztráceli v beznaději nebo smutku. Jak dlouho vaše léčení trvalo a kolik chemoterapií v něm bylo? Trvalo půl roku a těch chemoterapií bylo asi šest - jsou v nich různé cykly, nedá se to říci úplně přesně. A část tohoto období mám v neznámu, v mlze, vím o něm jen z vyprávění mamky a ostatních. Nevím, jak se to stalo, byla jsem celkem v pohodě. Jen jsem třeba při první chemoterapii přišla za sestřičkami, aby mi oholily vlasy. Ještě mi nepadaly, ale já je chtěla oholit. Paní doktorka pak říkala, že už to bylo divné, většina holek prý do poslední chvíle čeká, až jim začnou padat. To, jak jsem šla za sestrou, aby mne oholila, je poslední, co si pamatuji. Pak nastalo období, které prostě nevím. Nevnímala jsem, nevěděla o sobě. Dva dny a dvě noci jsem jen ležela, byla úplně mimo, měla jsem zatnuté čelisti, nešlo mi otevřít pusu, mamka mne chtěla krmit, nešlo to. Foto: archiv Evy Houškové

5 SPOLEČNOST Dívka, která se v šestnácti letech dozvěděla, že má rakovinu strana 5 Pak se to postupně zlepšovalo, ale stejně jsem jakoby nevnímala. Mamka mi vyprávěla, že jsem třeba seděla na posteli, ona mi z notebooku, který nám tam na oddělení půjčili, pouštěla moji oblíbenou písničku, kterou mě naučil poslouchat můj přítel. Písnička se jmenuje Beruška, měla jsem ji moc ráda. No a mamka mi ji pouštěla, já seděla na posteli a vlnila jsem se, tancovala, postel se skoro kymácela Nevím, nepamatuji si to. Byla jsem v jiném světě, jinde. Odborně se tomu říká disociační stupor. Proč jsem ho měla, nevím, nikdo neví. Ale je to za mnou Jaký to byl pocit, když vám řekli, že už jste v pořádku? Úžasný, samozřejmě. Měla jsem velikou radost. Mohla jsem se vrátit do školy, i když ne do té původní. Před nemocí jsem chodila na budějckou zdravotní školu, na zdravotní lyceum, musela jsem ho ale kvůli léčení ukončit, protože by to nešlo zvládnout ani s individuálním plánem. Takže jsem díky pochopení mnoha lidí, kterým děkuji, po propuštění z nemocnice přešla na střední školu, na obor kosmetička. Ten přechod byl na začátku trošku těžký, jiná škola, nová třída je nás tam 28 holek, o mojí nemoci věděly a některé si myslely, že právě kvůli nemoci budu mít u učitelů protekci, úlevy, výhody Ale brzy pochopily, že to tak není. Dnes jsme, myslím, v pohodě. Ano, k onkologickým onemocněním patří i to, že okolí neví, jak se má k nemocnému chovat, je to téma pořád tabuizované, citlivé Máte také takovou zkušenost? Ano, mám. Právě z doby, kdy jsem onemocněla měla jsem dvě nejlepší kamarádky, prožily jsme spolu plno věcí. A v době mé nemoci se mi začaly jakoby vyhýbat, nebyly jsme spolu. Trápilo mne to, mrzelo. Až mamka mi pak vysvětlila, že to vůbec není tak, že se mi chtějí vyhnout, ale že prostě jen neví, jak se ke mně mají chovat, jak moji nemoc přijmout, jak se s ní vyrovnat. To mi moc pomohlo. Evo, velmi často zmiňujete maminku - a já celou dobu myslím na to, že právě pro maminky je vážná nemoc jejich dětí možná ještě horší než pro ty děti samotné. Jak to bylo u vás? Víte, já říkám, že moje maminka je můj pozemský anděl. Bez ní bych to nezvládla, moc jí obdivuji, udělala toho pro mne tolik, že se to asi nedá vypovědět. Přitom je na to sama, rodiče jsou rozvedení, otec je pryč, mamka na všechno byla sama. Nevím, jak to dokázala, starala se i o mou sestru - dvojče Janičku, která měla mozkovou vývojovou vadu, epilepsii, další postižení Víte, my jsme se narodily předčasně, v šestém měsíci, byly jsme dlouho v inkubátoru, měly hodně problémů, mamka s námi každý den šestkrát cvičila Vojtovu metodu. Péče o Janičku byla náročná. A mamka se pořád usmívala a snažila se nám dát všechno, co mohla. Pak Janička odešla. Maminka to překonala a zase se dokázala usmívat. Měla přítele, jenže i on odešel umřel. A pak moje nemoc a maminka zase zvládla všechno ustát a držet mě, dávat mi sílu. Přitom v té době ještě řešila prodej našeho domu na Rudolfově, všechno zařídila, oběhala právníky, zajistila všechno a ještě se v té době k nám stěhovala babička, která byla po několika infarktech a po dědově smrti zůstala sama. Moje maminka pro mě nikdy neztratila svůj úsměv. I v době, kdy jsem o sobě nevěděla. Jelikož mamka pracuje tady v budějcké Arpidě, sama moc době ví, jak nedobře se někdy některé případy vyvíjí, a přestože netušila, jak to bude se mnou, tak pořád byla silná. Myslím, že jsem se z toho dostala i díky ní. Je prostě můj anděl, a když se mi něco povede nebo chci něčeho dosáhnout, tak je Dokázala porazit rakovinu. Eva Houšková na snímku po čtyřech letech od momentu, kdy se dozvěděla, že je nemocná. Foto: Lucie Mourková Se zdravotním klaunem v Motole. to kvůli ní a pro ni Evo, v psaném textu bohužel bude chybět ten láskyplný tón, kterým o mamince mluvíte, i vyrovnanost, se kterou svůj příběh vyprávíte. A také můj obdiv, s nímž se vás ptám: každá i mnohem méně vážná nemoc člověka asi změní. Jak změnila vás? Dnes vím, že hodně. Před nemocí jsem bývala často nejistá, málo sebevědomá, hodně jsem o sobě pochybovala, někdy jsem se sama sebe ptala, proč vlastně jsem na světě, proč žiju? Dnes si říkám, že když jsem tu potvoru porazila, tak proto, abych mohla žít co nejlépe, a jak už jsem řekla, abych mohla mamce dělat radost. Stále víc si uvědomuji, že jak se říká všechno zlé je pro něco dobré, tak to tak opravdu je! Protože ano, období nemoci bylo zlé, ale všechno, co se kolem mne děje teď, mi to vynahrazuje. Nebýt nemoci nepoznala bych to. Ať už je to všechno, co jsem zažila s Pink Bubble, setkání se zajímavými lidmi, noví přátelé, pobyty na táborech v Krkonoších, to, že díky Martině Šmukové budu moci jet na kurz vizážistek do Prahy. A také, že když jsme byli s Pink Bubble nedávno na zimním pobytu, tak správce chaty si Foto: archiv Evy Houškové se mnou povídal a přesvědčil mne, abych si podala přihlášku na vysokou školu Původně jsem nechtěla, nevěřila jsem si, že bych mohla mít na vysokou. Chtěla jsem po maturitě, která mě čeká za měsíc, jít pracovat, ale on mě přesvědčil, že za zkoušku nic nedám, když to nezkusím, nikdy nezjistím, jestli na to mám. A tak jsem si podala přihlášku sem na Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity a pak na zdravotně sociální fakultu do Zlína. Uvidíme, jestli to vyjde. Takových věcí, které bych, nebýt nemoci, nepoznala, je plno, třeba i setkání s Budějckou Drbnou, to, že budu hostem Maturantky Roku mně to pořád připadá neskutečné. Stejně jako to, že i díky vám mám možnost říct všem, kteří se s tou potvorou potkají: Nebojte se. Dá se to zvládnout. Dá se ta potvora porazit, fakt! Mamka a já jsme to dokázaly. Za to jsem a vždycky budu osudu vděčná. Když jsme se loučily, strašně jsem chtěla skromnou, statečnou Evu obejmout a sklonit se před ní. Jenže jsem se bála, že by se vylily zadržované slzy Evo? Děkuji Vám.

6 SPOLEČNOST První rozhovor z nového seriálu Budějcké Drbny strana 6 Bez kravaty, bez lodiček: Libor Matoušek Libor Matoušek. Napsala Lucie Mourková Jsou úspěšní, jsou sebevědomí, jsou rozhodní. Známe je z oficiálních článků o byznysu, společnosti, politice, vídáme je v dokonalých oblecích s kravatami nebo ve stylových kostýmcích a lodičkách. Úspěšní ředitelé a ředitelky, manažeři, manažerky, politici a političky. Lidé, kteří ve svém oboru jsou nejlepší z nejlepších, a proto jsou tam, kde jsou. Úspěšní Budějčáci, úspěšné Budějčandy. Jenže - jací jsou, když si sundají oficiální tvář, kravatu nebo lodičky? Čím žijí kromě své práce a co je baví? Na to se Budějcká Drbna bude ptát v novém seriálu Bez kravaty, bez lodiček. A kdo jiný by měl mít v seriálu premiéru, než jeden z otců Budějcké Drbny, spolumajitel a jednatel společnosti TRIMA CB s.r.o., Ing. Libor Matoušek ml. BBus. (Jasně, chápete to úplně správně, prostě si potřebuji udělat u šéfa oko, no ) Pane řediteli, pane řediteli, vám to ale dnes sluší a jaký máte bystrý pohled a Ne, teď vážně: Libore, i díky Budějcké Drbně tě známe nejen jako manažera a producenta soutěže Maturantka Roku, ale také jako fotbalistu, hráče a kapitána TJ Malše Roudné. Fotbal je určitě významnou částí tvého života - jak ses k němu vlastně dostal? Počkej, Drbno tak, jak jsi to uvedla na začátku, nevím, jestli právě já jsem ten správný člověk pro tvoje otázky. Zatím si podle tvé definice - úspěšný - nepřipadám, pořád se ještě učím a budu asi pořád Foto: Lucie Mourková Ale no tak, moc skromnosti škodí. A neodváděj pozornost a prozraď nám, jak ses k fotbalu dostal? Prostě jsem šel kolem hřiště Dynama, kde se zrovna trénovalo a líbilo se mi, jak tam běhají, kopou do míče Takže jsem šel a přihlásil se. Od první chvíle mne fotbal bavil, i když můj táta říká, že jsem občas taky běhal po hřišti, koukal po slunci a trhal kytičky. (směje se) Předpokládám, že jsi v Dynamu úspěšně pokračoval Jasně, navíc jsem chodil do Grünwaldovky, kde byly sportovní třídy, samozřejmě i fotbalové, takže se to ideálně propojilo. Prošel jsem v Dynamu všemi mládežnickými kategoriemi, dorostem, B týmem. Bylo to super období, jenže v určité chvíli jsem se musel rozhodovat mezi fotbalem a studiem, takže volba padla víc na stranu studia a následoval můj odchod do Spartaku Kaplice. Teď se ti podezřele rozsvítily oči. Máš na to období zvláště hezké vzpomínky? Jo, to mám. Tam jsem nabíral první zkušenosti z dospěláckého fotbalu. To mi bylo osmnáct a právě kapitán Milan Románek spolu s jeho věrným druhem Petrem Janurou nás mladý zaškolili i v mimofotbalových věcech. A fajn to bylo i z toho důvodu, že bylo naprosto jasné, kdo má v týmu jakou pozici. Byli starší hráči, hráči středního věku a mlaďasové. To fungovalo perfektně. Bohužel ne jako dnes, kdy mladíci mají občas problém připravit pití na trénink. Ale pak jsi potvrdil úsloví, že dobří holubi se vracejí a vrátil se do Dynama. Odtud ses vydal na zahraniční fotbalovou misi - to vyplývá z tvé soupisky fotbalové kariéry. Taky vyšpioníš všechno, Drbno, co? Ale máš pravdu, vydal jsem se do Holandska, kde jsem nejen studoval, ale také hrál za UNA Veldhoven, což je předměstí Eindhovenu. Je rozdíl mezi českým a holandským fotbalem? V přístupu, tréninku? Skoro se mi chce říci - tak určitě! (směje se) Rozdíl je už v podmínkách, které v Holandsku pro fotbal jsou. Mají neuvěřitelně kvalitně vybavené stadiony, perfektní zázemí. Říká se, že Holanďanů je 16 milionů a z toho 14 milionů hraje fotbal. Zní to jako nadsázka, ale daleko od reality nebude. Tady v Čechách mají kluby třeba jedno hřiště s umělým trávníkem, jedno s umělým povrchem a to je všechno. V Holandsku je v jediném komplexu třeba 22 hřišť, návštěvnost zápasů je obrovská, podmínky pro tréninky jsou naprosto profesionální, i celkový přístup všech kolem fotbalu, včetně managementu. Mluvíš o vysoké návštěvnosti - mají i v Holandsku problém s agresivními fanoušky? Ano, také tam jsou skupiny, kterým víc než o fotbal jde o agresi, ale také je tam vytvořen systém, který tyhle jevy když ne eliminuje, tak hodně omezuje. Když je nějaký významný zápas, jsou pro fans vypraveny zvláštní vlaky, které jsou pod dozorem policie. Vlaky zastaví přímo u stadionu, z vlaku vede speciální koridor, kterým fans procházejí, jsou zkontrolováni policisty, na stadionu mají svá vyhrazená místa a po skončení zápasu zase koridorem odejdou přímo do vlaku. Tenhle příklad trochu charakterizuje to, co je pro Holandsko typické - systém. Je to hodně jiný svět a pořád ho mám jako vzor toho, co je možné a co se tady u nás zdá nesplnitelné. Bohužel. Něco jako tvůj holandský sen, nejen fotbalový. Ten ale netrval věčně, že? To netrval. Zahraniční stáž skončila, já zamířil domů a zpátky do Dynama B. Dnes, s odstupem času a asi i zkušenostmi, vím, že jsem měl štěstí, nebo spíš všichni v týmu měli štěstí na trenéra Jana Poštulku, který předtím působil v Jižní Americe a asi i odtud si přinesl tréninkové metody a neuvěřitelný nadhled. Pohodář. Pořád ho vidím, jak v zimě nastupujeme na trénink, zima jak na Aljašce a Jirka tak v klidu, pohodově: Zima, kluci, to je zima, co? No jo, ale trénovat musíme. A totéž v létě - vedro na padnutí, my uvaření a Jirka zase: Horko, je horko, co? Ale trénovat je třeba! A na konec taktické přípravy, která v jeho podání trvala opravdu pár minut (směje se), přidával: No, hoši, je to kulatý! Tohle zakončení taktický přípravy si snad musí pamatovat každej, kdo s ním přišel do styku. (směje se) Paráda, fotbalové historky! Máš ještě nějakou? Nějakou? Mám jich desítky! Teď mě napadá jedna, asi hodně typická. S juniorkou (béčko Dynama - pozn. autora) se nám v jednom týdnu sešly tři zápasy. V pondělí jsme hráli v Karlových Varech, v polovině týdne doma na Složišti a pak jsme měli jet do Jablonce, ten hrál své zápasy v Dubí. Dobrý, brzy ráno jsme sedli do autobusu a jedem. Někde za Mladou Boleslaví stavíme na benzině na snídani. No a kromě snídaně jsem si odskočil vyřešit také WC, vždycky se snažím být na zápas co nejlehčí. (směje se) Jenže kluci si nevšimli, že jsem zmizel, sedli do busu a vyrazili. Já vyšel před benzinku a už jsem jen viděl, jak bus mizí v zatáčce. S mým mobilem i penězi. V autobusu si nikdo nevšiml, že tam nejsem, předtím jsme po cestě spali, já měl na sedačce deku, a jak tam byla přehozená, kluci mysleli, že pod ní zase spím. Takže bus míří k Dubí a já stojím na benzině. Co teď? Rozhlížím se, u jednoho auta vidím dva kluky, podle oblečení golfisty - takže sportovci, ti by mohli mít pochopení. Jdu k nim, říkám, co se stalo, půjčují mi mobil, volám tátovi, aby volal trenéra, jenže ten v busu nebere telefon No, nakonec mě ti kluci vzali do auta, jeli na golf do Dubí. Náhoda jak prase. (směje se) Mě dovezli až k hřišti a na trávník jsem vyběhl ještě skoro dřív než kluci, co byli v busu. Jen se mi pak dlouho smáli, že to mám z toho mého věčného s*aní. Jablonec jsme Kapitán Roudného Libor Matoušek hlavičkuje před gólmanem Ramsem při jihočeském derby s Čížovou. Foto: Milan Šíma,

7 SPOLEČNOST První rozhovor z nového seriálu Budějcké Drbny strana 7 inzerce FOTOGRAFIE Prémiová kvalita Víte, že sídlíme v nedaleké Kaplici? Naše auto můžete potkat každý den v ulicích Budějovic. Jsme tady denně na návštěvě. Zajděte i vy k nám! Oslavy po zisku titulu v nizozemské soutěži. Foto: archiv Libora Matouška Už od 1,45 Kč nejvýhodněji v ČR nakonec sfoukli 2:1. (směje se) Odlehčuješ si před zápasem i ve svém současném angažmá, roudenské Malši? Jasně. Jsem konzervativní, zvyky neměním. (s úsměvem) Naučil tě fotbal něčemu, co využíváš i v byznysu? Určitě týmové spolupráci. A asi i schopnosti rychle se rozhodnout, vyhodnotit situaci a udělat to nejlepší, co se udělat dá. Máš malého syna. Vedeš ho k fotbalu, nebo čekáš, že jednoho dne půjde kolem hřiště a budou se mu líbit běhající kluci? Nedá se říci, že bych Liborka k fotbalu nějak záměrně vedl, spíš to tak spontánně vyplývá z toho, že se mnou jezdí na tréninky, zápasy, takže samozřejmě se o fotbal zajímá, bývá třeba za brankou a tam si kope do míče. A když se tatínkovi nedaří střelba, tak pochytí i nějaký ten sprostší výraz. Ale chodí také na karate a celkově ho chceme vést k všestrannému rozvoji. Jaký sport si nakonec vybere, nebo třeba také nevybere a bude radši malovat, to necháváme budoucnosti. Budoucnost - to je správné slovo na závěr. V brzké budoucnosti by měl vzniknout další díl našeho seriálu a ty máš teď v ruce pomyslné předání štafety. Kdo je podle tebe dalším úspěšným Budějčákem, který by se nám měl představit bez kravaty? Jednoznačně ředitel Motoru Jikov a předseda Jihočeské hospodářské komory pan Miroslav Dvořák. Musím ale říct, že je to ode mne skoro drzost, v souvislosti s tím, co jsem říkal na začátku, že si nepřipadám z kategorie úspěšných a teď mám předávat štafetu člověku, jehož úspěchů, výsledků a kvalit nedosahuji ani omylem? No tak já to risknu. (s úsměvem) Risk je zisk. Bez něj to asi nejde ani v byznysu, ani ve fotbale. V obojím ti přeji hodně štěstí. Doba zpracování 1 pracovní den FOTOKNIHY A5 kroužkové už od 249 Kč Libor Matoušek (28 let) Pracovní kariéra: HS Auto České Budějovice (stáž) Raiffeisen Bank České Budějovice (stáž) TRIMA CB s.r.o. (stáž) OCÉ Venlo, divize Asset Recovery (Nizozemsko) TRIMA CB s.r.o. (jednatel) Autor a Spoluautor Fotbalová kariéra mezi muži: SK Dynamo České Budějovice B (ČFL) FK Spartak Kaplice (divize) SK Dynamo České Budějovice B (ČFL) VV Una Veldhoven (3. liga) FK Tatran Prachatice (divize) FK Spartak Kaplice (KP) TJ Malše Roudné (divize, KP) deluxe FOTOKNIHY 20x20 cm, měkké lepené už od 249 Kč Akční nabídka platí do 22. dubna 2013.

8 SPOLEČNOST Smutný příběh matky, která přišla kvůli autonehodě o svého syna strana 8 Dveře pokoje, které se už nikdy neotevřou Napsala Lucie Mourková Nejen lidé potkávají se v čase a na budějckých cestách, a tak se potkala i Budějcká Drbna s multimediálním představením určeným mladým a začínajícím řidičům. The Action velmi sugestivní formou varuje před rizikovým chováním za volantem, které může skončit fatální tragédií. Několik týdnů po prvním setkání Drbny s The Action následovalo setkání s lidskými osudy, které právě tragédie na silnici navždy ovlivnila Modré zdi, na jedné z nich plakát s formulí 1. Na psacím stole skripta, notebook, přes opěradlo židle přehozené šedivé triko. Na nočním stolku otevřená knížka, fotka světlovlasé dívky, balíček kapesníků. Válenda, skříň, mezi skříní a zdí florbalové hokejky, tenisová raketa a volejbalový míč. Pokoj, ze kterého někdo jen tak odešel na trénink nebo do školy a zase se vrátí. Každou chvíli bude zpátky, každou chvíli se určitě otevřou dveře a ne. Neotevřou se! Zůstalo tady všechno úplně stejně tak, jak to bylo, když odtud odešel v den, kdy se to stalo. Nejdřív jsem nemohla nic dělat, nic měnit, a pak už jsem nechtěla. Utírám tu prach, luxuju, zalévám kytky a vždycky večer si tady chvíli sednu a mám trochu pocit, že jsem s ním. Hlas, který to říká, se snaží nechvět, hlas se snaží o věcnost. Je to stejný hlas, který se krátce po zveřejnění článku Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích na webu Budějcké Drbny ozval v telefonu a po krátkém úvodu řekl, že vlastně volá kvůli jedné větě, která v článku je a kterou říká mladý muž po úrazu na vozíku: Jsem tady, aby se to, co se mi stalo, nestávalo druhým. Cítím to také tak když už se stalo to nejhorší, co se stát mohlo, tak třeba, náš příběh také pomůže, aby se takové věci nestávaly I když nám už nepomůže nic řekne hlas, ve kterém zní pláč. Hlas ženy, jejíž syn zemřel při autonehodě. Vlastně řeknu to samé, co říká paní v představení The Action, o kterém jste psali. Jmenuji se Jitka, jsem z Českých Budějovic, pracuji jako úřednice a mám měla jsem dva syny. Michala, studuje vysokou školu, je mu 22 let. A syna Petra. Je mu 23 let a nikdy mu nebude víc. Zabil se při autonehodě. Vloni v říjnu to byly tři roky. Tři roky a pořád ten strašný den mám v sobě, jako by to bylo včera, každý detail, všechno. Ten den pršelo, přišla jsem z práce, uklidila nákup, koupila jsem nám zákusky, hlavně větrníky, kluci je měli rádi, že si dáme po večeři. Žili jsme spolu jen my tři, manžel od nás odešel, když byli kluci malí a občas je vídal, ale ne moc často. Bála jsem se, jak kluci bez táty zvládnou pubertu, ale celkem to s nimi šlo, no, nějaké lumpárny byly, ale tak normálně. Hlavně Peťa pak usměrňoval Míšu, ten byl prudší. Peťa byl klidnější, ale měl takový bezvadný smysl pro humor, strašně jsme se nasmáli, občas jsme vyrazili na výlet nebo do kina, dělali si ze mě legraci, že jsou moji bodyguardi. Peťa hodně sportoval, florbal, volejbal ne, nehrál závodně, prostě si chodili s klukama zahrát, v létě jezdili na vodu. Uprosil mě a koupili jsme auto, něco jsem našetřila, něco nám přidali moji rodiče, Peťa měl z toho auta takovou radost a jezdil dobře, o auto se staral, o to prokleté auto, ve kterém ve kterém ve kterém nám umřel. Slzy. Ruka, která se nejistě natahuje po sklenici s džusem. A hlas, který se snaží najít pevnost a rovnováhu. Promiňte. Snažím se v tom neutápět, už tři roky se snažím. I když ten den v sobě nedokážu přijmout nikdy. Prostě jsem tehdy seděla v obýváku, pila jsem čaj, něco jsem si četla. Míša byl někde venku, Peťa taky, pak přišel domů, jen jsme se pozdravili, on, že si letí zahrát, že se vrátí asi později, že zajdou ještě na pivo. Vždycky to tak bylo, jezdil autem, šel do hospody, ale nepil, dal si colu. Ale stejně jsem mu pokaždé říkala, aby nepil a on se smál a říkal: Mamino, kdybys mi tohle neřekla, tak si budu myslet, že se s tebou něco děje. Ještě jsem mu řekla, že jsem koupila zákusky a on nejdřív, že si dá jeden hned, ale pak si rozmyslel, že by se mu špatně hrálo. No a pak už jen z předsíně zavolal Čau večer! a bouchly dveře od bytu. Všimla jsem si, že zapomněl na křesle mikinu, napadlo mě, že mu bude zima, vyběhla jsem za ním, ale na schodech už nebyl Víte, na tohle pořád myslím. Že jsem ho nestihla, že jsem prošvihla poslední šanci ho vidět Pak přišel Míša, chvíli jsme povídali, pak jsme večeřeli, a že s těmi zákusky počkáme na Peťu. Míša ještě říkal, že snad brácha přijde brzy, že má už hroznou chuť na sladké. A ještě jsme se smáli, že kvůli našemu sportovci se budem cpát sladkým na noc. Peťa vždycky chodil tak po desáté večer. Nějak jsem se zabrala do knížky a ani si nevšimla, že je už půl jedenácté, až když přišel Míša a nadával, kde se brácha courá. A v tu chvíli se ozval zvonek, říkám, to je trdlo, zapomněl klíče, jdu mu otevřít. Za dveřmi byli dva policisté, ptali se mne na jméno, a jestli mám syna Petra, 23 let a na značku auta To už jsem nějak vytušila, věděla, začala jsem křičet: Měl bouračku, že jo, kde, co se stalo, počkejte, vezmu si klíče, bundu, odvezete mě za ním, kam ho vezla záchranka, počkejte, už jdu. Začala jsem si oblékat bundu, rychle, klíče, kabelku, Míša přiběhl, co se děje a že jede také A ten policista, byl takový vysoký, to si pamatuji, se podíval na toho druhého a řekl nám, že ne, že se nemám oblékat. A pak řekl: Váš syn měl vážnou nehodu. Moc vážnou, vjel do protisměru. Byl to čelní náraz. Bohužel vám musím říct, že váš syn je mrtvý. Stála jsem tam, napůl oblečená v bundě, v ruce klíče, za sebou Míšu a jen jsem pořád opakovala: To ne, to není pravda, to je nějaký omyl, můj Péťa není mrtvý, nevěřím vám, nemůže být mrtvý, já mám pro něj zákusky a Šok. Policista ještě něco říkal, to si pamatuju matně, my se s Míšou objali a brečeli. Pak jsem šla do Peťova pokoje, sedla si tam a jen se dívala a nechápala, vůbec, ale taky jsem věděla, že je to pravda. Že můj syn umřel. A chtěla jsem také umřít. Jít za ním. Hned. Ale zároveň jsem se pořád dívala na dveře a čekala, že se otevřou, přijde Petr a s tím svým úsměvem řekne Tak mamino, kde mám ten větrník? Dveře se otevřely a přišel. Míša. Seděl naproti mně a já viděla, jak je bledý a má veliké, ale prázdné oči, ze kterých tekly slzy. Pak vstal a strašnou silou bouchl pěstí do skříně a zakřičel: Proč, do prdele, brácho, proč? Míša pak volal mojí sestře, přijela skoro hned, taky nevěřila, někam volala, ověřovala to. Je doktorka, dala mi nějaké prášky, nechtěla jsem je, pořád jsem chtěla za Peťou, pane bože, kde je, co s ním udělali, kam ho dali, leží někde, sám, rozbitý, v černém pytli a Hlas se ztratí v slzách. Článek, napsaný před několika týdny, má najednou až příliš naléhavou ozvěnu Je ticho. Ticho, ve kterém se hledá odvaha pokračovat ve vzpomínkách. Další dny mám v mlze. Jen z ní jakoby vyplouvají záblesky, konkrétní věci. Volala jsem bývalého muže, přijel, strhaný, provinilý, vyčítal si, že s kluky nebyl víc. Nakonec šel Peťu identifikovat on. Nemohla jsem. Prostě jsem tam jít nemohla. Předali nám jeho věci, klíče, mobil, tašku, všechno od krve. Řekli nám, že čelní náraz byl tak prudký, že umřel během vteřiny. Okamžitě. To si pamatuju, zvláštní úlevu, že ho to snad nebolelo, že to bylo rychle, že nic nevěděl. Museli jsme do pohřební služby, další chvíle k nepřežití. Zařizovat pohřeb vlastnímu dítěti, víte, vybírat hudbu, nechtěla jsem tu, kterou nám nabídli, chtěla jsem hudbu, kterou měl Peťulka rád, Míša nakonec vybral z jeho cédéček tři písničky. Připravovat svému dítěti oblečení, do rakve košili, kterou měl nejvíc rád vyndala jsem ji ze skříně, že ji musím ještě přežehlit, měla pomačkaný rukáv a Míša mi říká: Mami, vždyť je to už jedno Křičela jsem na něj, že nic není jedno, že přece Peťovi nemohou obléct pomačkanou košili a pak už jsme jen brečeli. Jeli jsme se podívat na místo, kde se to stalo, rovná silnice, kterou jel stokrát. V autě byli čtyři, umřel jen náš Peťa, ostatní byli těžce zranění. Pořád jsem se ptala, jak se to mohlo stát, rovná silnice, kterou znal, jel tudy tolikrát Pohřeb nevím, dali mi zase nějaké prášky, vnímala jsem jako za sklem, bylo tam plno lidí, Petrovi kamarádi, jeho přítelkyně, plakala moc. Já ne. Já už plakat nemohla, jen jsem stála a dívala se na tu rakev a stejně jsem nevěřila, že v ní je Peťa, to je hloupost, můj Peťa někde hraje florbal a až přijde domů, tak hodí dres do koše na prádlo a pohrne se do kuchyně, že má hlad Vždycky to tak bylo, tak jak to, že stojím tady v té síni a dívám se na rakev? To je nesmysl, to je jen zlý sen, probudím se a nebude to pravda. Chodili za mnou Petrovi kamarádi, všichni v černém, ubrečení a říkali, jak byl super a jak ho mají rádi a jak jim chybí a jak je jim líto, co se stalo. A já jen mlčela a nemohla říct nic. Jen jsem strašně silně držela Míšu za ruku. Jako bych tím chtěla nějak udržet i Petra nebo aby mi Míša taky někam nezmizel nevím. Pak jsme jeli domů, byli tam i moji rodiče, sestra s rodinou, seděli jsme a zase jen mlčeli. Šla jsem do Petrova pokoje a seděla tam a měla pocit, že je tam se mnou. Nikdy jsem na tyhle věci nevěřila a filmům, kde byli duchové, jsme se s klukama vždycky smáli Ale v tom pokoji jsem měla strašně silný

9 SPOLEČNOST Smutný příběh matky, která přišla kvůli autonehodě o svého syna pocit, že tam prostě je Petr se mnou. Všechno bylo tak, jako když v něm byl naposled, byla tam jeho vůně, prostě tam byl. A já se ho ptala, jak mám žít dál, bez něj Vím, že to zní hrozně pateticky, možná, ale tehdy to tak opravdu bylo. A byly i další dny. Nemohla jsem nic. Jídlo, pití, proč, k čemu? Nemohla jsem spát. Chodila jsem po bytě, od ničeho k ničemu. Napadlo mě, že musím udělat jídlo, vyprat Petrovi bundu a pak mi došlo, že nemusím. Že Petr není. Míša se stáhl do sebe, mlčel, na pokusy mluvit o Petrovi reagoval podrážděně, často plakal, ale zapíral to, nechtěl, abych ho viděla plakat. Chodila jsem ven, chodila jsem po cestách, kudy chodil Petr, stejně, jako ta paní v článku, ano chodila jsem cestou ke škole, kam chodil jako kluk a čekala, že odněkud vyběhne ta známá postava, chodila jsem k plovárně, kterou měl rád. Bloudila jsem městem, ale nejvíc jsem bloudila sama v sobě. Pořád jsem ho někde podvědomě vyhlížela. A pořád, pořád jsem se ptala: Proč? Proč můj Peťa, proč, proč??? Potkávala jsem lidi, známé, někteří mne litovali, jiní mi říkali, že musím být statečná a snažit se žít dál Mlčela jsem, ale chtělo se mi křičet, aby šli do háje, že vůbec neví, o čem mluví a ať si jdou domů ke svým dětem, ať jsou rádi, že je mají, já už Peťu nemám! Nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, pravdu ne, ale tehdy ano, záviděla jsem jim, že mají své děti doma, živé, že se s nimi třeba i pohádají nebo tak, ale že je mají a že jsou šťastní a ani si to neuvědomují tak, jako jsem si to neuvědomovala já, když ještě Peťa žil. Chodila jsem v mlze, v dešti a myslela na to, jak jsme byli šťastní, než se to stalo, krásně obyčejně šťastní a ani jsme to vlastně nevěděli, jak moc jsme šťastní už tím, že žijeme a jsme spolu. A to štěstí skončilo jedním večerem ve tmě na silnici. Policie to uzavřela, že Petr nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky, nevěnoval se řízení a vjel do protisměru, srazil se čelně s protijedoucím vozidlem. Byli v něm dva zranění, v jeho autě tři. Nechápala jsem to. Jezdil vždycky tak rozumně, alkohol v krvi mu nenašli, silnice je rovná. Moc mě to trápilo, co se stalo a že můj syn zavinil zranění lidí a svou smrt. Pak za hodně dlouho za mnou přišel jeho kamarád, ten, který s ním byl tenkrát v autě. Taky málem umřel, byl v nemocnici dlouho. Přišel, vyhublý, s jizvami, bylo mi ho líto a styděla jsem se, že to zavinil můj syn. A ten kluk vypadal rozpačitě a divně a začal mluvit, jak ho to mrzí a jak se stydí a jak lituje, co udělal, ale že pravdu nedokázal říct policistům. Nevěděla jsem, co to mluví, jakou pravdu? Nerozuměla jsem. A on řekl, že za tu havárii může on. Byli v hospodě, kluci pili piva, panáky a pak že je Petr odveze. Tak jeli, jak byli napití, tak v autě dělali binec, měli s sebou láhev, přetahovali se o ni a pitím polili i Petra, ten na ně křiknul, aby přestali blbnout a ten kluk, který tehdy seděl vepředu vedle něj, mu z legrace škubnul volantem Petr už stihl říct jen Ty vole, co dě Tak proto umřel můj Péťa? Kvůli tak nesmyslnému nápadu, kvůli takové hlouposti? Proto je místo mého živého, úžasného syna jen studený náhrobek na hřbitově? Proto? Nenáviděla jsem ho, toho kluka, který seděl přede mnou a dal mi odpověď na otázku Proč?. Bála jsem se, že se na něj vrhnu a budu ho mlátit, za všechno, za tu bolest, za to, že z našeho života udělal prázdno, plné trápení. Ještě něco říkal, že nejdřív si nic nepamatoval, pak se mu to vybavilo, neřekl to policii, bál se a i rodiče mu to rozmlouvali, že už to Petra stejně nevrátí a že je svými zraněními potrestaný dost Nemohla jsem říct vůbec nic, jen jsem ukázala na dveře a řekla, ať vypadne, hned. Seděla jsem, třásla se a nenáviděla jsem ho, zbabělce, ubožáka, kterého měl Petr rád a kterého považoval za kamaráda a on ho přitom nakonec zabil. A já jsem Peťulku podezřívala, že udělal chybu, a i mu vyčítala, že ji udělal a zavinil bolest druhých, ublížil kamarádům, nám a nejvíc sobě strana 9 Byly to tři roky. Snažím se nějak všechno ustát, ale moc to nejde. Míša je někdy uzavřený do sebe, jindy prohlíží fotky, videa, kde jsou spolu, někdy už dokážeme o Peťovi mluvit. Chodím do práce, navštěvuji psychiatra, teď už méně často, v něčem mi pomohl, i léky, které mi dával, to ano, ale to hlavní, to že Peťa není a jak moc to bolí, jak mi chybí na to není žádný lék. Sedávám tady v jeho pokoji, někdy vzpomínám na dobu, kdy tu byl s námi, někdy si představuji, jaký by byl dnes, bylo by mu 26 let, třeba by už byl ženatý, měl miminko, nevím. Nebo by byl na cestách, tolik toužil podívat se do Ameriky, byl by daleko, ale věděla bych, že se vrátí. To je to nejhorší. Vědomí, že nelze nic změnit, nic vrátit, že prostě už nikdy nepřijde. Že i kdybych tu seděla měsíce, roky, tak už se ty dveře nikdy neotevřou. A proto jsem vám chtěla říci náš příběh. Ne abych se vypovídala, to stejně nepomůže. Ale proto, aby ti, kteří si ho třeba přečtou, věděli, že když někde k někomu na cestě z hospody nebo mejdanu sedají do auta nebo naopak někdo sedá do auta k nim, tak spolu s vámi v autě jsou i všichni blízcí, mámy, tátové, sourozenci. Protože v černém pytli neskončí jen ten váš život, ale i životy lidí, kteří vás mají rádi. Sice na světě zůstanou, ale život už to není. Je to jen čekání v prázdném pokoji. Čekání na někoho, kdo už se nikdy nevrátí. inzerce Eliška Kamišová, 11 let, Anna Dokoupilová, 9 let, Anička Lukášová, 10 let, Matouš Mach, 6 let, Petra Krejčová, 11 let, Martin Kasper, 13 let, Lucie Krejsová, 12 let, František Žbánek, 10 let, Církevní základní škola Rudolfovská Děti kreslily teplo. ZŠ Pohůrecká Do soutěže se jich zapojilo 224 Úctyhodný počet 224 dětí z českobudějovických a okolních mateřských i základních škol a výtvarných kroužků se zapojil do výtvarné soutěže, jejímž námětem bylo teplo. Její výsledky, o nichž hlasováním rozhodovala veřejnost, naleznete na webu: ZŠ Dříteň MŠ T.G. Masaryka Kryštof Halama, 6 let, MŠ Nerudova st společno Akciová České Teplárna sila ice vyhlá Budějov ro děti soutěž p t. do 14 le ZŠ Máj II. 5A ZŠ Máj II., 8A Některé ze zaslaných prací zveřejňujeme. Šárka Tauchmanová, 12 let, ZŠ Máj II. Výtvarný kroužek Tvor ZŠ Borovany

10 SPOLEČNOST Budějcká Drbna v roli policistky. Je naše město bezpečné? strana 10 Kriminalita sice klesá, počet dopravních nehod jde ale rok od roku nahoru Loňská kriminalita v číslech Majetková Násilná Mravnostní Ostatní Zbývající Hospodářská Celková kriminalita ve městě České Budějovice za rok Zdroj: Policie ČR Napsal Pavel Kacerovský Trávit svůj život ve městě, kde se k sobě lidé chovají hezky, nikdo tomu druhému nic bez jeho vědomí nesebere a všichni jsou vůči ostatním vzájemně ohleduplní sen snad každého z nás. To byste ale nesměli bydlet v jihočeské krajské metropoli. Představitelé Divadla Járy Cimrmana sice mezi prostý lid rozšířili repliku, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, pokud se ale podíváte do statistik kriminality, možná dáte za pravdu Zdeňku Svěrákovi, který na to konto prohlásil: Co to je za blbost? Byl jste někdy v Budějovicích? Jak vyplývá ze zmíněných statistik, policejní Obvodní oddělení České Budějovice bylo v roce 2011 třetím nejvytíženějším obvodem v rámci celé České republiky! Vloni sice skončilo až na 11. místě, zato se mohlo mezi těmito jedenácti pochlubit nejlepší objasněností. Počet trestných činů přitom jak v jižních Čechách, tak i na Budějcku a přímo v krajském městě rok od roku klesá. Proč tomu tak je, to Budějcké Drbně prozradila mluvčí policistů zpod Černé věže Regina Tupá. Ke snížení kriminality na Českobudějovicku přispěla především skutečnost, že jsme přijali taková bezpečnostní opatření, která směřovala k eliminaci páchání trestné činnosti. Možným místům a lokalitám páchání trestných činů jsme věnovali zvlášť zvýšenou pozornost. Jednalo se o úzkou součinnost jednotlivých složek pořádkové policie, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Územního odboru České Budějovice a městské policie, konstatovala žena, která zastupuje svou tváří, hlasem i písmem budějcké policisty ve všech regionálních médiích. Pojďme se nyní věnovat konkrétním číslům. V loňském roce byla kriminalita na Budějcku nejnižší za uplynulých pět let. Od ledna do prosince se objevilo na stolech policistů 5047 nových případů, což bylo oproti roku 2011 přesně o 619 méně. Během uplynulých dvanácti měsíců objasnili muži a ženy zákona 2189 z nich (tj. 43,37 %), dalších 397 případů z let minulých se jim podařilo vyřešit dodatečně. Pokud jde konkrétně o město České Budějovice, pod které spadají tři obvodní oddělení - České Budějovice na třídě 28. října, Čtyři Dvory a Suché Vrbné - tak příslušníci Policie ČR se v roce 2012 zabývali celkem 3637 trestnými činy, z toho 1395 vyřešili a 311 objasnili dodatečně. Ve městě tedy došlo k převážné většině (72 %) prohřešků proti zákonu v porovnání s celým regionem. Policistům se daří objasňovat čím dál více případů, především pak loupežných přepadení. Dál se jedná mimo jiné o sériovou majetkovou trestnou činnost, ať už jsou to krádeže vloupáním do restaurací, rodinných domů, sklepů, motorových vozidel, ale také násilnou trestnou činnost. Děje se tak díky tomu, že některým lokalitám byla vloni věnována zvýšená pozornost, řekla tisková mluvčí Regina Tupá s tím, že policisté doporučují majitelům objektů, aby v žádném případě neváhali investovat do zabezpečovacích zařízení nebo kamerových systémů. Mezi trestnými činy převažuje naprosto jednoznačně majetková trestná činnost (61 %), další druhy Celkový počet dopravních nehod na Budějcku Dopravní nehody Počet obětí Těžce ranění Lehce ranění Alkohol protiprávního jednání nepřesahují jedenáct procent. Zajímavá je skutečnost, že v roce 2012 přímo v Budějcích rapidně stoupl počet úmyslných ublížení na zdraví. Co se týká přesných míst, kde dochází k největšímu počtu trestných činů, tak podle policistů není v Budějcích žádná extrémně krizová lokalita, podobná například newyorské čtvrti Bronx. Snad nejčastější výskyt kriminality je však v centru města. Nepříznivým faktem je nárůst počtu dopravních nehod. Na Českobudějovicku v roce 2012 došlo celkem k 1070 haváriím, při nichž zemřelo 19 lidí, 103 bylo zraněno těžce a 727 lehce. Hned ve 119 případech sehrál roli alkohol. Více než polovina z uvedeného počtu dopravních nehod, a to 595, se stala přímo na území města. V ulicích Budějc (ani tady však nelze konkretizovat nejrizikovější místo) vloni zemřelo osm lidí. Ve většině případů nehod je navině nepřiměřená rychlost, nedání přednosti a nesprávný způsob jízdy. Na pozemních komunikacích roste agresivita, a tak se této problematice snažíme věnovat při pravidelných kontrolách i dopravně bezpečnostních akcích. Zaměřujeme se i na chodce a především na řidiče pod vlivem drog, kteří jsou stejně nebezpeční jako ti opilí, komentovala čím dál tím častější nešvar motoristů Regina Tupá. A co nějaká zajímavost z policejní práce? Tak třeba: jakého nejopilejšího řidiče policisté v roce 2012 na budějckých silnicích potkali? Bylo to v Rudolfově, kde se suchovrbenští policisté snažili zastavit dvaatřicetiletého motocyklistu na stroji značky Yamaha, ten jim ale začal ujíždět. Nakonec mu naměřili přes čtyři promile alkoholu v dechu, a navíc měl dotyčný i zákaz řízení, přidala poměrně smutnou perličku na závěr mluvčí policistů.

11

12 PR text DfK Group Na Lipně můžete přenocovat přímo v centru dění strana 12 Speciální jarní balíčky na Lipně v Chatě Lanovka! Jaro už je konečně tady a sluníčko všechny táhne ven. Skiareál Lipno má svou letošní sezonu zdárně za sebou, ale jelikož se na Lipně každou chvíli vyloupne nějaká novinka, je to tu super i na jaře. A v každém případě stojí za to přenocovat, proto doporučujeme Chatu Lanovka! Ideální poloha chaty přímo v centru všeho dění - u nástupu na lanovou dráhu ke Stezce korunami stromů, od května pak i do Bikeparku a Frisbee Parku. Cyklisté i in-line bruslaři jsou tu téměř na stezce, do bazénu nebo na bobovou dráhu je to kousek, do lanového parku ještě blíž. Moderní apartmány jsou pohodlné, plně vybavené. Dva jsou plně bezbariérové, takže není problém, aby si (nejen) víkend na Lipně užili i hendikepovaní a senioři. Veškeré vybavení máme také pro miminka - postýlky, přebalovací pulty, mikrovlnka jsou vám k dispozici. A pokud si nebudete kola půjčovat přímo na Lipně, využijete i uzamykatelnou kolárnu. Svůj komfort tu najdou rodiny i větší skupiny. Starat se člověk nemusí ani o vaření - k ubytování si můžete přiobjednat snídani a oběd nebo večeři si v nabídce Restaurace Lanovka jistě také s chutí vyberete. Další výhodou pro ubytované je speciálně nabitá karta hosta LIPNO CARD. Oproti standardní kartě máte s tou z Chaty Lanovka ještě zajímavější slevy. Karta je pro ubytované samozřejmě zdarma a jejích výhod můžete využívat po celou letní sezonu. A to nejlepší nakonec! V dubnu a květnu můžete využít speciální jarní balíčky a získat jednu noc zdarma a k tomu vstup do Aquaworldu Lipno, nebo na Stezku korunami stromů. Veškeré potřebné informace najdete na a my vám přejeme, ať si to na Lipně užijete ve velkém! inzerce

13 KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS Jaké mají investoři v Budějcích plány? strana 13 Rejnok, Černý pelikán nebo Modrá hvězda? Budějcká budoucnost je zatím ve hvězdách Obchodní centrum Černý Pelikán. Napsala Lucie Mourková a vidím město veliké, jehož sláva, sportovní, kulturní a obchodní centra hvězd se budou dotýkati. Ne, Budějcká Drbna není kněžna Libuše, Budějcká Drbna neumí věštit. Jen ve svém seriálu Projekty, objekty, subjekty nahlíží do možné budoucnosti a cestuje nejen budějckými lokalitami a ulicemi, ale hlavně cestuje za poznáním zajímavých budoucích projektů, které více či méně významně určí příští tvář města. Naši pomyslnou procházku začínáme v severozápadní části Českých Budějovic. Na místě, kde ještě před nedávnou dobou stála kasárna a dnes tu můžeme vidět haldy cihel ze zbouraných objektů, džungli náletových stromků a křoví, ale také už nově vystavěné budovy. Ano, jsme v areálu bývalých kasáren ve Čtyřech Dvorech, kde by měl vyrůst už dlouho diskutovaný a plánovaný objekt Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka. Že vám tento název nic neříká? Pak ho určitě znáte pod jménem Rejnok. Ano, pozoruhodné dílo světoznámého architekta Jana Kaplického, jehož odkaz v podobě Rejnoka se v Budějcích snaží zrealizovat Jihočeská společnost přátel hudby a také blízká spolupracovnice a přítelkyně Kaplického, architektka Eva Jiřičná. Z technického pohledu Rejnok představuje multifunkční centrum, které by mělo Budějčákům a návštěvníkům města nabídnout na ploše 16 tisíc metrů čtverečních, ve dvou nadzemních a dvou podzemních podlažích, koncertní a kongresové sály pro 440 a 958 osob, prostory pro gastronomické služby a další komerční využití, foyer a také podzemní parkoviště pro 580 aut. Výstavba Rejnoka by měla stát dvě miliardy korun. Předpokládaným termínem zahájení stavby je prosinec 2013, ukončení je plánováno na červen Jestli na nás nakonec Rejnok zamrká svýma velkýma očima, to zatím pořád zůstává velkou neznámou. Kam pro nábytek? Můžete si vybrat Od čtyřdvorského areálu zamíříme na sever - do lokality u Českého Vrbného, kde jsou v plánu hned dva projekty, které potěší zejména vyznavače nakupování nových křesel, skříní, židlí V komerční zóně chtějí soukromí investoři postavit obchodní centra nábytku. Konkrétně jde o firmu ASKO, která hodlá vybudovat obchodní středisko Svět nábytku na ploše m². O několik set metrů dál směrem k Vrbenským rybníkům je plánován záměr výstavby obchodního domu KIKA. Dvoupodlažní hala na ploše m² nabídne vnitřní prodejní plochy i plochu pro venkovní prodej o rozloze 159 m². A nábytek do třetice, konkrétně v záměru realizace takzvané II. etapy výstavby v areálu SCONTO. Projekt představuje nejen stavbu další obchodní zóny v podobě jednopodlažní haly, ale také stavbu administrativní budovy se šesti podlažími. Zatímco objekt obchodní zóny bude mít podobu klasické nízké haly, zastavěná plocha bude činit m², administrativní budova je vyprojektována jako výšková s technickým i optickým řešením, kdy 1. nadzemní podlaží je navrženo jako půdorysně obdélníkové, 2. až 5. nadzemní podlaží ve tvaru obráceného písmene U a 6. nadzemní podlaží ve tvaru obráceného písmene L. V budově budou velkoprostorové kanceláře, které bude zčásti využívat investor, zčásti budou pronajímány ke komerčním účelům. Zastavěná plocha bude m². Příjezd k oběma budovám bude řešen stávající příjezdovou komunikací od křižovatky na Strakonické ulici. Plánují se obchodní centra i parkovací dům Nejen nábytek, ale i široké spektrum obchodních, komerčních i administrativních možností chtějí v budoucnu nabízet investoři i v širším centru Budějc. Obchodně IGY 2. společenské centrum Černý Pelikán je plánováno do lokality přímo v centru města a jeho půdorys je vymezen ulicemi Rudolfovská, Jeronýmova, Štítného a Lannova. Černý Pelikán by měl být zasazen do stávající zástavby a svými prostory propojit Lannovu a Rudolfovskou třídu. Objekt chce Budějčákům nabídnout obchodní, komerční, stravovací a společensko-zábavní plochy s doplňkovým provozem atrakcí pro volný čas a pobyt rodičů s dětmi. Svá křídla chce Pelikán rozpínat na celkové ploše m² a předpokládaná návštěvnost je až 10 tisíc návštěvníků denně. Projekt je laickou i odbornou veřejností vnímán jako kontroverzní a své výhrady k němu netají majitelé nemovitostí v blízkém okolí, jako problematická se v této lokalitě jeví i zvýšená frekvence dopravy. V současné době centrum Černý Pelikán zůstává ve fázi plánů. Podobná charakteristika platí také pro obchodně-administrativní centrum Modrá hvězda, které by mělo zaplnit prostor na rohu ulic Mánesova a Lidická. Objekt budou tvořit hlavně kancelářské prostory, ve kterých by mělo pracovat až 500 lidí, a provází ho také výhrady a nesouhlas veřejnosti. Obyvatelé okolních domů poukazují zejména na vysoké dopravní zatížení lokality a obávají se, že provoz spojený s Modrou hvězdou situaci ještě zhorší a bude ohrožena kvalita bydlení. Příjezdová komunikace k objektu je plánována odbočovacím pruhem z Lidické ulice. Jako problematický se jeví také fakt, že Modrá hvězda bude mít jen 125 parkovacích míst, který předpokládanému počtu uživatelů kanceláří neodpovídá. Další výhrady se týkají velikosti objektu, který by měl mít šest nadzemních podlaží v nejvyšší části objektu, pět podlaží v části nižší (původní návrh předpokládal sedm nadzemních podlaží) a svou celkovou hmotou je pro lokalitu příliš robustní. Situací kolem Modré hvězdy se několikrát zabývalo i budějcké

14 KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS Jaké mají investoři v Budějcích plány? strana 14 zastupitelstvo, mimo jiné i proto, že část pozemků v místě budoucí stavby patří městu České Budějovice. Nedaleko od této lokality - v ulici F. A. Gerstnera naproti vazební věznici a City Parku - ovšem vznikne další obchodně-administrativní centrum, které ale bude mít ještě specifické prostory, a proto je nazýváno parkovacím domem. Bude mít kapacitu 320 parkovacích míst, z toho 150 bude k dispozici veřejnosti, 20 míst mají garantována auta magistrátu a zbývající parkovací místa bude využívat investor a provozovatel objektu společnost CB Parkhaus. Vjezd do parkovacího domu bude z Goethovy ulice. Jeho stavba by měla začít v létě 2013, dokončení je naplánováno o rok později. Z jižní části města se na naší symbolické exkurzi od objektu k objektu vydáme na Pražskou třídu, konkrétně k IGY Centru. Jeho dvojče IGY 2 by mělo vyrůst na pozemku vedle ulic Pražská a Pekárenská - tam, kde dnes stojí bývalá telekomunikační budova. Výstavba polyfunkčního centra s obchodními, kancelářskými a doplňkovými prostory IGY 2 předpokládá demolici objektu TKB. Na jeho místě by měla vyrůst pětipodlažní budova, na jejíž střeše bude parkoviště. Budovu současného IGY centra a IGY 2 bude spojovat průchozí koridor v úrovni 2. nadzemního podlaží. Tady naši procházku ukončíme. Samozřejmě jsou v Budějcích i další plány a záměry, a to jak soukromých investorů, tak i města. Které z plánů se nakonec stanou realitou? Otázka, na kterou zatím není známa odpověď - tu nám dá až čas. Skvělý dům na špatném místě? Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka očima architekta Napsal Mirek Vodák Zhruba před čtyřmi lety se v Českých Budějovicích poprvé představil projekt Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka. Projekt Jana Kaplického ze studia Future Systems dostal díky svému neobvyklému tvaru přezdívku Rejnok a vzbudil poměrně velké diskuse o potenciálu i případném riziku. České Budějovice nemají důstojný koncertní a kongresový sál (s dostatečnou kapacitou, vyhovující akustikou a technickým zázemím), což je jedna z věcí, na kterých je možné postavit strategii turistického ruchu, zvláště v zimní sezoně. Podle zkušeností, například ze Zlína, lze i v českých podmínkách provozovat podobné zařízení tak, aby zisk pokryl alespoň provozní náklady, přestože samotná stavba se pravděpodobně nikdy nezaplatí. Vše je otázkou dobrého kulturního a ekonomického plánu, který by měl být u takové zakázky samozřejmostí a musí obstát v konkurenci například nové Linecké opery, což je mnohem ambicióznější a dražší projekt, za kterým ovšem stojí dlouhodobá linecká kulturní strategie. Projekt Rejnoka je teoreticky nejdražší veřejná stavba (přestože zaplacená soukromým investorem, leží na městském pozemku) v kraji za posledních sto let a je proto škoda, jak málo byl politicky i veřejně diskutován. Naopak je dobře, že se v Českých Budějovicích najdou lidé, kteří přijdou s podobnou vizí, a jejichž úsilí bude letos pravděpodobně završeno vydáním stavebního povolení. K realizaci je ještě daleko, ale pokud k ní dojde, můžeme směle navázat na tradici sebevědomého evropského města, podobně jako za časů Vojtěcha Lanny a Františka Křižíka. Výrazná a zapamatovatelná architektura by mohla městu přinést takzvaný Bilbao efekt, což je sekundární přínos promyšlené investice do architektonicko-kulturního projektu, který se může stát světoznámou ikonou, jako se tomu stalo u opery v Sydney nebo Guggenheimova muzea v Bilbau. Tyto stavby mohou mít pro město dalekosáhlé pozitivní důsledky, ale je potřeba uvědomit si i další souvislosti. Ne každý takový záměr je totiž úspěšný a v poslední době není výjimkou zastavení stavby nebo dokonce přerušení provozu u mnohem komplexnějších investic po celém světě. Samotná architektura totiž bez rozumného meřítka, sociálně geografických a ekonomických souvislostí nefunguje. Jako architekt vnímám dva potenciální problémy. Zaprvé je to úmrtí Jana Kaplického a otázka odpovědnosti a autorského dozoru nad dostavbou jeho díla. Ateliér AI Design Evy Jiřičné, který stavbu převzal, má určitě dostatek zkušeností co se týká designové a technické náročnosti projektu, ale problém může nastat například při případném krácení rozpočtu, kdy ve výsledku může Rejnok vypadat úplně jinak, než éterická high tech architektura na prezentovaných vizualizacích. Zadruhé je to politické rozhodnutí, které takovouto stavbu přesunulo na periferii Vrbenských rybníků, přestože v centru města na Mariánském náměstí máme už 50 let pozemek, určený ke stavbě divadla, které je ale v nedohlednu. Měli jsme tak ideální příležitost vyřešit hned několik dlouhodobých problémů s kulturním a ekonomickým oživením centra, parkováním a důstojnou dostavbou prostoru, se kterým si od 60. let minulého století nevíme rady. Představa 800 lidí ve slavnostním oblečení, kteří se v mrazivém únorovém večeru vyhrnou mezi nově vznikající bytovky nevalné kvality a budou hledat slušný hotel anebo restauraci, je poněkud úsměvná. Návštěva koncertu je přece společenská událost a toto místo, které není vidět ani z Černé věže a slušelo by možná fotbalovému stadionu, rozhodně nevyužívá potenciál, který tu byl k dispozici a je v rozporu se základním pravidlem Bilbao efektu: dobrý dům na dobrém místě. Architekt Mirek Vodák je jedním z členů projektu CBArchitektura, který se věnuje současné architektuře v kontextu veřejných staveb a veřejného prostoru. Více na webových stránkách

15

16 PR text BYDLENÍ A INVESTICE Podmínky pro koupi nemovitosti jsou ideální strana 16 Byt v Českých Budějovicích je Projekt DLOUHÁ LOUKA leží přímo na břehu Vltavy, ale přesto je mimo aktivní zónu záplavového území. Parkovací stání v přízemí jsou nad hranicí staleté vody. Případný vyšší průtok projde otevřeným suterénem, aniž by napáchal větší škody. Nízké úrokové sazby hypotečních úvěrů a stabilní ceny nemovitostí i v době krize motivují celou řadu lidí k investici do nemovitosti. Ať už chcete v nové nemovitosti bydlet, nebo chcete nemovitost pronajímat a uložit tak do ní své volné peníze, vyplatí se nový byt nebo dům dobře vybírat. Na to, jak nemovitost vybrat, jak ji financovat a na co si třeba dát pozor, jsme se zeptali Anety Hanzlíkové, majitelky úspěšné realitní kanceláře HANZLÍKOVÁ REALITY. První otázka je vcelku nasnadě: vyplatí se vůbec v době realitní krize kupovat byt? Loňský rok přinesl ideální podmínky pro investici do vlastního bydlení nebo do koupě nájemního bytu. Lidé, kteří chtějí koupit nemovitost pro své vlastní bydlení, mohou využít rekordně nízké úrokové sazby hypoték i různé akční nabídky developerů, kteří jsou často ochotni nabídnout velmi zajímavou cenu nebo nadstandardní vybavení. Také pro lidi, kteří chtějí koupit nemovitost a následně ji pronajímat, jsou podmínky příznivé: úrokové sazby na bankovních vkladech jsou minimální, akciové trhy jsou nestabilní a investice do nemovitosti na dobrém místě tak zůstává určitou jistotou. Jak dopadla krize na cenu nemovitostí v Českých Budějovicích? V novinových článcích můžete každý týden najít zprávu o tom, že ceny nemovitostí klesají a klesat budou. V reálném životě však ve většině měst žádný dramatický pokles cen nenastal. V Českých Budějovicích jsou ceny domů a bytů dlouhodobě stabilní. Pokud došlo k poklesu ceny, bylo to u méně kvalitních nemovitostí na špatném místě. Ceny bytů v novostavbách a v žádaných lokalitách v okolí centra města jsou stabilní a v některých případech i mírně rostou. Podle čeho bych měl tedy vlastně nemovitost vybírat? Především není dobré za každou cenu vybírat nejlevnější nemovitost - byty v dobré lokalitě svou cenu i v době krize drží a je možné je v případě potřeby daleko rychleji prodat nebo pronajmout. Pokud vyberete lokalitu, je dobré sledovat kvalitu bytu - celkový stav domu, typ vytápění a energetickou náročnost, náklady na správu nemovitosti, občanskou vybavenost v okolí. Obecně lépe udržují svou cenu novostavby, neboť majitel nemusí delší dobu investovat do oprav a udržování. Je v Českých Budějovicích dostatek volných bytů? České Budějovice nabízejí dostatek volných bytů pro bydlení i jako investici. Právě proto je velmi důležité vybírat opravdu kvalitní nemovitosti na dobrém místě. Platí zde dříve uvedené: zatímco cena bytů v centru města je stabilní, ceny bytů v panelových domech na sídlištích v posledních letech klesají. Novostavba se většinou vyplatí Metr čtvereční v novostavbě je často dražší, než v zachovalém starším domě. Vyplatí se opravdu novostavba? Starší a panelové byty jsou obecně o něco levnější než novostavby. Zájemce o takový byt by však měl vždy zvážit případné náklady, které bude muset investovat do opravy či rekonstrukce domu. Ty se promítají do vyšších plateb do fondu oprav a rozdíl této položky mezi novým a starším bytem může být často v řádech tísíců korun ročně. Také náklady na provoz bytu - zejména energie - jsou u starších bytů podstatně vyšší. Pokud budete dobře počítat, většinou je v dlouhodobém horizontu výhodnější investovat do nové nemovitosti na dobrém místě. Za kolik se dá koupit v Českých Budějovicích byt v novostavbě? Kvalitní byt v novostavbě na dobrém místě - například v novém projektu Na Dlouhé louce - lze pořídit v Českých Budějovicích za ceny Energetická náročnost nemovitosti může znatelně ovlivnit vaše rodinné finance. Nové a kvalitní byty s dálkovým vytápěním jsou jistotou, že své účty za teplo udržíte na uzdě.

17 PR text BYDLENÍ A INVESTICE Podmínky pro koupi nemovitosti jsou ideální strana 17 stále dobrou investicí Zájemcům o byt v projektu DLOUHÁ LOUKA stačí zaplatit pouze 10 % ceny bytu při jeho rezervaci, zbytek platí až po dokončení bytu, říká Aneta Hanzlíková, majitelka zavedené realitní kanceláře Hanzlíková Reality. od řádově 30 tisíc korun za metr čtvereční. V závislosti na vybavení bytu či existenci terasy a parkovacího stání může cena samozřejmě růst až ke 40 tisícům korun za metr čtvereční. U projektu DLOUHÁ LOUKA jste jedna ze dvou realitních kanceláří, které byty nabízí. Čím vás tento projekt oslovil? V rámci Českých Budějovic je tento projekt unikátní svým nadstandardním pojetím i lokalitou. Kde jinde v krajském městě koupíte nový byt s parkováním, přímo u cyklostezky a parku a navíc vzdálený tři minuty chůze od hlavního náměstí? Jak se daří byty Na Dlouhé louce prodávat? V rámci první etapy výstavby již má svého majitele polovina bytů. Hrubá stavba této etapy je dokončena a první majitelé se nastěhují do svých bytů na podzim letošního roku. Věřím, že se zájem ještě zvýší s dokončením a představením vzorového bytu na přelomu dubna a května. Nedávno jsme zahájili prodej bytů v druhé etapě, a také zde se daří byty rychle prodávat. V případě projektu DLOUHÁ LOUKA se tak potvrzuje pravidlo, že kvalitní nemovitost svého majitele najde relativně rychle. Na co hlavně slyší zájemci o byty Na Dlouhé louce? Kromě zmíněné kvality stavby, nadstandardního vybavení a unikátní lokality je to zejména nabídka financování. Zájemcům o byt na Dlouhé louce stačí zaplatit pouze 10 % ceny bytu při jeho rezervaci, zbytek platí až po dokončení bytu. Noví majitelé bytů získají díky akční nabídce zajímavou finanční výhodu: při financování z vlastních zdrojů mohou disponovat prostředky další rok a získat tak například výnosy z termínovaných vkladů či jiné investice. Při financování prostřednictvím hypotéky nemusí Na majitele bytů v projektu DLOUHÁ LOUKA čeká luxusní výhled naopak platit úroky z vyčerpaného úvěru dříve, než bude byt fakticky dokončen. S novým bytem výhodnější hypotéka Dají se vůbec nové byty financovat hypotékou? Samozřejmě ano, financování na hypoteční úvěr je v současnosti dokonce velmi výhodné. Úrokové sazby hypoték se pohybují kolem hranice tří procent ročně a atakují tak historická minima. Financování nových bytů v dobré lokalitě je opět obecně výhodnější, než u bytů v horším stavu a na méně atraktivním místě. Banky také poskytují obvykle výhodnější úrokové sazby hypoték pro developerské projekty, než pro jednotlivé byty. Nabízejí i v této oblasti developeři nějakou pomoc svým klientům, nebo si musím financování zajistit sám? S financováním pomohou rády realitní kanceláře, které jsou schopny projít s klientem kompletní proces žádosti o hypoteční úvěr, zařídit potřebné výpisy z katastru a poskytnout poradenství. I v této oblasti se vyplatí vybírat kvalitní nemovitost. Jako příklad uvedu opět projekt DLOUHÁ LOUKA: díky DLOUHÁ LOUKA: Přehled bytů nabízených v současnosti v akci Číslo bytu E.1.02 E.1.06 E.2.02 E.2.06 E.3.06 B.2.04 B.2.05 Kategorie 2+kk 1+kk 2+kk 1+kk 1+kk 1+kk 2+kk Plocha bytu m m m m m m m 2 Plocha terasy m m m m m m m 2 partnerství s Českou spořitelnou, která se stala financující bankou celého projektu, mohou získat zájemci o byty Na Dlouhé louce nadstandardní podmínky financování. Česká spořitelna nabízí majitelům bytů v rezidenčním komplexu DLOUHÁ LOUKA možnost financovat až 100 % pořizovací ceny bytu, při splnění podmínek slevu na úrokové sazbě až 0,95 % p.a., zvýhodněné podmínky vedení osobního účtu klienta u České spořitelny či zpracování hypotečního úvěru a odhad ceny kupovaného bytu zdarma. Není i přes výhodné úrokové sazby závazek ke splácení hypotéky v současné nejisté ekonomické situaci rizikem? Je samozřejmě důležité plánovat dopředu a dobře zvážit schopnost splácet hypotéku. Dobrá nemovitost však i do budoucna udrží svou cenu a sama o sobě je určitou jistotou a dlouhodobým aktivem ve vašem životě. U moderních hypoték můžete navíc upravovat podle vývoje své finanční situace splátky hypotéky, a to jak směrem dolů, tak i nahoru, pokud se vaše příjmy zvýší. Cena s DPH , , , , , , ,- Kompletní přehled volných bytů, dispozic i kontaktů na realitní kanceláře naleznete na

18 KULTURA Rozhovor s oblíbeným moderátorem nejen o jeho řemeslu strana 18 Moderátor a šéf programu rádia Kiss Jižní Čechy Roman Anděl: Díky skvělým posluchačům nás tahle práce neskutečně baví! se jednou stanu zvukařem, všichni to věděli až mi jednou kamarád, který měl známé ve Faktoru, říkal, že tam hledají zvukaře a jestli to nechci zkusit. Šel jsem tam ve svých devatenácti letech s dnes neuvěřitelnou naivitou. Měli tam skvěle vybavené studio, což bylo pro mne něco, co jsem znal jen z obrázků. Tehdy asi ocenili, že mám ambici tuhle profesi dělat, ale samozřejmě mě nemohli přijmout a slušně mi poděkovali. (směje se) Tehdejší výkonná ředitelka rádia Šárka Frenclová přesto za mnou přišla, ať zkusím dělat moderátora. Jenže já jsem byl hrozný introvert, nebyl jsem schopný promluvit ani ve škole před třídou. Když jsme četli nějaký úryvek z knížky a věděl jsem, že se na mě blíží řada, měl jsem knedlíky v puse, tekl po mně studený pot a bál jsem se, že budu koktat. Přesně tohle se ukázalo při hlasových zkouškách, nedokázal jsem ani udržet noviny, ze kterých jsem měl přečíst článek. Oni to ale přešli, pochopili mě a já začal na sobě makat. Četl jsem si každý den, vysílal, kdy to jen šlo, až to najednou šlo samo, všechno bylo na dobré cestě. Po nějaké době jsi ale zamířil do rádia Kiss Jižní Čechy, kde ses během pár let vypracoval dokonce až na programového ředitele Ve Faktoru jsem na začátku působil dokonce jako civilkář. Byla tu ta možnost, tak jsem jí rád využil. Byl jsem takový brouk pytlík. Zapoj tohle, odmoderuj tamto, pomoz tady. Uváděl jsem dětské, sportovní nebo charitativní dny pro rádio, pro město a podobně. Asi po dvou až třech letech jsem si ale uvědomil, že chci něco víc, ale nebylo mi to umožněno. V rádiu pracovalo plno zkušených kolegů a já jim v té době logicky nemohl konkurovat. Jednodušší tedy bylo zvednout kotvy a jít jinam. V Kissu jsem hned dostal ten nejlepší čas, vysílal jsem ráno. To je to samé, jako například pro televizního moderátora uvádět večerní zpravodajství. Po pěti letech ranního vysílání jsem dostal nabídku na post programového ředitele. Nyní ale stále vysílám, a to po obědě mezi dvanáctou a druhou hodinou. Tím pádem ale máš nyní mnohem větší odpovědnost. Přemýšlel jsi, jestli tuhle nabídku přijmout a vyzkoušet si úplně jinou práci? Asi jsem nad tím ani nepřemýšlel, byl jsem rád a s pokorou jsem tento post přijal. Je pravda, že role programového ředitele je můj největší osobní boj. Jsem přirozeně přátelský člověk a nyní musím být i tím, kdo rozhoduje, kdo jasně říká, jak rádio bude znít, jací moderátoři Roman Anděl. Napsal Pavel Kacerovský Když měl jako žák základní školy číst před spolužáky nahlas úryvek z knížky, třásl se mu hlas a potil se. Býval spíše introvertem, který musel kvůli častějšímu stěhování poznávat nové spolužáky, tedy i kamarády. Za pár let z něj ale vyrostl jeden z nejlepších moderátorů současnosti. Svědčí o tom nejen jeho extrémně nabitý program během plesové sezony. Ač se to zdá nemožné, následující rozhovor s programovým ředitelem rádia Kiss Jižní Čechy Romanem Andělem trval pouze půl hodiny. Sotva totiž dostal slovo, nebyl prakticky k zastavení. Každý z návštěvníků tvého webu si může přečíst, že jako dítě školou povinné ses dost často stěhoval. Kde strávil dětství ten malý Andílek? Bydlel jsem v různých zákoutích Budějc, na Pohůrce, Dobré Vodě, Máji i ve Zlivi. Prošel jsem proto několik základních škol, což s ohledem na další průběh mého života bylo asi dobře. Člověk si pořád musel zvykat na nové lidi, nové kamarády. V dětství to přitom nebývá zrovna nejjednodušší. Kde jsi nakonec přistál natrvalo? Bydlíš přímo v Budějcích? Považuju se za ohromného patriota a přímo se děsím toho, že by mě osudové cesty zavedly někam jinam a musel bych jižní Čechy, nedej bože, někdy opustit. Mám lidi, kteří tady žijí, hrozně moc rád. Nejsem ten typ, který by chtěl být každý týden někde jinde, bydlet v zahraničí, cestovat po celém světě. Abych ale zodpověděl otázku: je mi třicet a kromě pár strávených let ve Zlivi jsem pořád v Budějcích. Několik změn bydliště a hlavně poznávání nových lidí, to pro tvou profesní budoucnost nemuselo být úplně špatné, ne? Také si říkám. Jsou děti, které poznají nějaké kamarády a táhnout to s nimi Foto: archiv celé dětství. Já jsem ale měl nové a nové spolužáky a pravdou je, že pro introvertnějšího kluka to tedy bylo náročnější. I práce moderátora je taková, že děláš singl. Na akci jedeš sám, moderuješ sám, stovky a tisíce lidí bavíš slovem a hudbou sám, teď vlastně zažívám podobné pocity jako dřív. Měl jsi už v dětství ambice být moderátorem? Byl jsem kluk jako každý jiný, který chodil do kroužku hrát na trumpetu a klavír. Moji rodiče se živili hudbou. Původně jsem měl studovat konzervatoř, a tak jsem si vůbec nepředstavoval, že jednou skončím na střední elektrotechnické průmyslovce nebo dokonce jako moderátor v rádiu. I na samém konci dětství, na začátku dospělosti, bych neřekl, že bude můj život takový adrenalin. A přitom je tomu teď přesně naopak. Co se stalo, že ses objevil právě za mikrofonem? Vždy jsem rád snil a mluvil o tom, že

19 KULTURA Rozhovor s oblíbeným moderátorem nejen o jeho řemeslu strana 19 v něm budou pracovat, jaké pořady budeme vyrábět a tak dále. Člověk tedy musí být někdy velmi tvrdý. Častokrát proto přemýšlím nad tím, zdali to, co říkám kolegům, je správné a spravedlivé - to proto, abych jim nekřivdil nebo nebyl naopak příliš hodný. Přes zimu kromě toho všeho strávíš spoustu času uváděním maturitních plesů. Za sezonu jich zvládáš desítky a desítky. Jak se dá noční život skloubit s každodenní prací v rádiu? Dá se takové tempo vydržet? Na tohle existuje jediný recept - člověka to musí bavit a práce pro něj musí být koníčkem. Kdybych to dělal jenom vypočítavě s vizí, že z toho budou peníze a nějaké rádoby postavení, tak by mě to už po půlroce semlelo. U téhle práce je skvělé, že když se akce dobře odmoderuje, maturák se povede a třída je nadšená, nebo když hraješ na nějaké párty, kde je plný parket lidí, kteří se skvěle baví, tak ti tohle všechno dodává ohromnou energii. Nejde o pocit, že já jsem někdo, umím to skvěle a všem to chci ukazovat, ale o pocit, že jste svým umem mohli někomu pomoci zlepšit náladu, postarat se o jeden z dalších hezkých večerů a podobně. Ano, únava se samozřejmě projevuje, to je jasné. Přijdou kruhy pod očima, bílá pleť a únava. Na konci týdne, tedy v neděli, už bývám přímo nepoužitelný. Ale stačí jeden delší spánek a jede se dál. Je možné si při téhle práci dávat ještě nějaké vyšší cíle? A děláš to? S postupem času si uvědomuji, že pracuji příliš. Teď, když vzniká tento rozhovor, mám týdenní dovolenou a stejně dvakrát denně nabíjím notebook, abych stihl vyřídit všechny maily a ostatní práci. Musím poděkovat manželce, že mi všechno toleruje. Kdyby to takhle dělala ona, tak jí řeknu, že není normální. (směje se) Vyšší pracovní cíle mne opustily. Nechci od života luxusní auta, bazény před barákem a jiné pomíjivé věci. Poslední dobou toužím po tom, abych se ve všem naučil lépe chodit, být co nejlepší ve své práci, ale zároveň měl čas na sebe, rodinu, kamarády, mé posluchače. Prostě umět životem lépe proplouvat. Jak tak poslouchám, čím vším se zabýváš stíháš kromě své práce i nějaké vlastní aktivity? Baví mě nové technologie, počítače, audio technika, nové programy a tak podobně. Ano, to je má slabost. Když už pracuji s technikou každý den a spousty let, toužím vždy po té nejlepší, i když to občas nebývá nejlevnější. Konečně jsem také našel vášeň ve sportu (směje se), takže už vyhlížím jaro a připravuji svou cyklistickou výbavu na další cesty po jihu Čech. Mimo jiné o tobě vím, že seš vášnivým jachtařem. Je to tak? Máš pravdu, to je moje ohromná a čerstvá vášeň. Možná si teď někdo pomyslí, že to musí být drahý koníček. Naopak, plavbu na jachtě by si měl vyzkoušet každý. Když pojedete do Chorvatska nebo Itálie na dovolenou, tak za ni včetně jídla a cesty zaplatíte někdy více, než za týden na jachtě. Ano, důležité je najít partu, ať se o náklady podělíte. Ale když se to povede, potom to začne. Budete si plout po místech, kde skoro nikdo není, kdykoliv si zastavíte, vykoupete se, každé ráno se probudíte v jiné krásné zátoce s výhledem na východ slunce Vždy, když bereme někoho nového s sebou, tak vždycky řekne, že končí s dovolenými na břehu. Je to prostě nádhera! Ale jenom v případě, že nebude foukat bóra nebo nějaké jiné větry. Ty vám můžou z dovolené udělat peklo a už na takovou nikdy nepojedete. (směje se) Hmmm, dovolená, to je krásná představa Vraťme se ale zpátky do reality a zase k práci. Když rádiu obětuješ tolik, co pro tebe pojem Kiss Jižní Čechy znamená? Je to závislost, je to sen! Neumím si dnes představit, že bych dělal něco jiného. Každému bych přál pracovat v takovém týmu a vůbec v rádiu. Dá to každému neskutečně moc i do budoucího pracovního života, tím jsem si jist. Navíc, když si představím ten skvělý pocit, kdy se daří kolegům a vůbec celému týmu, člověk je potom pyšný, že může být součástí. Je to i adrenalin, mít možnost tohle ohromné médium ovládat. Můžu tedy říct, že Kiss je moje druhá rodina. To je, myslím, vidět i na partě lidí, která u vás pracuje. V mých očích jsou všichni velkými kamarádi a jeden zapadá do druhého Při výběru lidí do našeho týmu funguje jednoduché pravidlo. Nejde nám o to, jestli ten dotyčný je skvělý češtinář, umí precizně anglicky, má bezchybný životopis a přehled v hudbě 90. let i současnosti. Důležité je, aby to byl normální, obyčejný a pohodový člověk, kámoš - kámoška už při pohovoru. Když to bude někdo, kdo si hodlá hned od začátku na něco hrát, tak to je základ neúspěchu. V tom vidím hlavní gró, proč je rádio Kiss Jižní Čechy tak úspěšné. Lidský přístup k posluchačům a fanouškům je nejdůležitější. To byl i jeden z důvodů, proč se u nás v závěru minulého roku odehrály změny, kdy se několik moderátorů přesouvalo do jiných vysílacích časů. Někteří totiž na daném čase vysílali již déle a postupně zabředávali do toho, že už svoji práci brali jako samozřejmost. Postupně mizelo takové to Wau, jdu si zavysílat, bude to skvělé!. Snažím se o to, aby naše rádio lidi bavilo. A když samotné vysílání nebude bavit moderátora, jak to potom může bavit naše posluchače? Není pochyb o tom, že moderátoři Kissu už nejsou jen těmi obyčejnými Jihočechy, i když se tak chovají. Pociťujete nějak vaši popularitu? Je to hrozně hezký pocit. Hlavně od lidí, kteří jsou otevření. Třeba já sám takový nejsem. Zrovna nedávno jsem v jedné pražské kavárně potkal známou osobnost. Chtěl jsem za tím člověkem jít, říct mu, že je skvělej a ať se mu daří přišlo mi to ale hloupé. On má svůj život, pije tam kafe, proč bych tam za ním chodil? Proto mě mrzí, že takových, jako jsme já, je spousta. Osobně bych byl hrozně rád, kdyby za mnou někdo přišel a na rovinu mi řekl, že jsme skvělí, nebo na druhou stranu, co jsme udělali špatně. Takové věci nám ohromně pomáhají. Díky našemu rádiu máme plno lidských a přátelských fanoušků. Kissáci nám nosí do studia jídla, fotky z dovolených, snímky svých dětí, které se jim narodily. Společně s námi ti posluchači stárnou. Právě díky takovým momentům nás všechny ta práce tolik baví! To se třeba nějaké, byť sympatické, paní na úřadě tolikrát nestává, že na ni někdo zaklepe a řekne jí: Jste hrozně fajn, tady máte dort, pochutnejte si na něm! (směje se) Jednou z možností, kde se s vámi můžou posluchači setkat osobně, je Kiss Párty Live. Jak vůbec tyhle akce fungují? Pořádá je vaše rádio? Kiss Párty Live je náš klenot a naše pýcha. Jsme snad jediné regionální rádio, které každý měsíc vyjíždí za svými posluchači a může se hlavně pochlubit tak vysokou návštěvností těchto akcí. I tento rok už Kiss Párty běží a informace o nich lze najít na webu Samotné rádio tuto akci nepořádá. Jsme jako interpret. Majitel klubu nebo nějaké agentury si nás objednají, stejně jako vystoupení nějakého zpěváka, a my mu zaručíme, že dáme lidem o akci vědět, že naši fanoušci přijdou a že v den D parket pořádně rozhýbeme. Všechno ostatní, tedy technické zázemí, obsluha, bary a tak dále, je v roli organizátora. Jedná se tedy o obchodní a promo prvek. Jenže ne vždycky to bohužel dopadne na jedničku. Teď narážím na akci, která se konala v závěru minulého roku na budějckém Výstavišti. Organizátorů je tolik, že člověk nemůže nikdy přesně vědět, jestli se konkrétní párty povede na jedničku. Ano, i to je sázka do loterie. V naprosté většině případů máme štěstí, ale přišla také akce, kde se setkaly snad všechny špatné náhody naráz. Zvuk nebyl dokonalý, v ohromné hale vše znělo jako v tunelu, v šatnách se nestíhalo a dokonce se prý nějaké bundy přímo v šatnách poztrácely, na toaletách byl nepořádek, což se ale vzhledem k počtu lidí dalo očekávat. Všechny nás to potom neskutečně mrzelo, přišla vlna oprávněné kritiky, která se ale bohužel opírala spíše do moderátorů a rádia. Málokdo tušil, že jsme se na těchto problémech nechtěně svezli. Přitom je ale obdivuhodné, že za vámi vždycky dorazí tolik lidí To je přesně ono. Je neuvěřitelné, že když se na jednom pódiu sejde pár kluků a holek z jižních Čech, tedy našich moderátorů, tak za nimi dorazí i tři a půl tisíce lidí. Jinde dávají organizátoři statisíce za interprety, aby přilákali tolik lidí. Pak ale samozřejmě lístek nestojí stovku I tady je vidět, jak ohromnou máme fanouškovskou základnu. a to nejenom z jižních Čech. Jak je vůbec možné, že jste slyšet v mnoha jiných koutech republiky? Za to můžeme být vděčni jednomu z nejsilnějších vysílačů v Čechách, který je kousek od Votic a míří spíš na sever, než k nám dolů na jih. Na frekvenci 97,7 FM nás tedy můžou ladit posluchači třeba z Krkonoš, odkud nám pak volají, že jsou na sjezdovce a poslouchají rádio Kiss Jižní Čechy. Na druhou stranu nemáme nejlepší pokrytí v okolí Borovan, Trhových Svinů, na Kaplicku nebo Lipensku. Momentálně už ale pracujeme na dokrytí signálem právě v těchto lokalitách. Teď otázka z úplně jiného soudku. Když nějaký interpret vydá úplně nový song, uplyne jen pár dní a vy ho už hrajete. Jak to dokážete takhle rychle zařídit? Jelikož nám volá ohromná škála posluchačů a většina z nich má neuvěřitelný přehled o tom, které hity frčí, tak třeba i dva dny starou pecku dokážeme díky jejich tipům během hodiny sehnat. Opravdu je to velká pomoc od nich, my sami nemůžeme o všem vědět. Stačí potom kontaktovat vydavatelství a dát ji do vysílání. Díky hudebním pořadům a tomu, že moderátoři i posluchači muzikou žijí, se novinky přináší prakticky samy. V playlistu teď máme kolem deseti tisíc songů, které jsou okamžitě k mání. Chystáte v nejbližší době něco nového? Teď možná pár lidí zklamu, ale protože se rádiu daří a výsledky poslechovosti jsou skvělé, nad velkými změnami nepřemýšlíme. To je stejné, jako kdyby ve vyhlášené restauraci najednou měnili jídelníček, i když jejich zákazníkům chutná. Každopádně díky tomu, že se s našimi posluchači neustále setkáváme, tak od nich máme určité indicie, které nám otevírají oči. Na základě jejich připomínek proto postupně upravujeme program tak, aby se jim to líbilo. Jinak se ale můžou fanoušci Kissu těšit na plno soutěží, budeme rozdávat zájezdy a v létě chystáme vypravit, stejně jako vloni, autobus do Chorvatska na Makarskou riviéru. Tam pojedou společně s posluchači i někteří naši moderátoři. A co nějaká akce v Budějcích? Pro Budějčáky je nejblíže v přípravách asi Holkov, kam bychom chtěli tradičně na začátku září soustředit to nejlepší. Domlouváme se s několika celebritami, které jsou slyšet dnes a denně v našem éteru, aby na tuhle akci přijely. Bude to taková pravá rádiová oslava pro naše posluchače a rádiový tým. Takže přijede třeba i nějaká hvězda ze zahraničí? O interprety z ciziny nyní neusilujeme. Vyjdou totiž na tolik peněz, že bychom museli zdražit vstupné, a to nechceme. Myslím, že návštěvníci našich akcí budou radši, když kolem nich bude spousta lidí, párty si užijí a potkají tam nové kamarády nebo třeba nějakou lásku. (usmívá se)

20 KULTURA Čtvrtý ročník soutěže Maturantka Roku pokročil do semifinále strana 20 Finalistky soutěže Maturantka Roku 2013 se mohou prosadit v modelingu Finalistky loňského ročníku soutěže Maturantka Roku na budějckém náměstí Přemysla Otakara II. Napsal Wolenby Organizátorům soutěže Maturantka Roku se podařilo navázat spolupráci s modelingovou agenturou JARO MANAGEMENT. Soutěžícím dívkám se tak přiblížila možnost vkročit do světa modelingu se silnou agenturou v zádech. Těm, které se probojují do finále, bude totiž nabídnuta možnost spolupráce s touto prestižní společností. JARO MANAGEMENT je jednou z komerčně nejúspěšnějších modelingových agentur v Čechách. Mezi ženami zastupuje například dříve zlobivou missku Dianu Kobzanovou či Kateřinu Průšovou. V mužské kategorii pak nejlepšího českého modela Tomáše Školoudíka nebo fotbalového bouřliváka Tomáše Řepku. Pro nás je to další krok ve vývoji naší soutěže. Díky spojení s JARO MANAGEMENTem nabídneme dívkám možnost, kterou jsme jim předtím nabídnout nemohli. Bude jen na nich, jak ji využijí, uvedla ředitelka soutěže Maturantka Roku Martina Matoušková. Služeb agentury v poslední době využila například italská oděvní společnost Armani pro značku Armani Jeans, vybrané modelky ze stáje Rostislava Janků mohla veřejnost vidět v televizních spotech pro značku AXE. Se zástupci Maturantky Roku jsme si porozuměli v základních principech našeho společného fungování. Jsme na stejné vlně. Maturantka Roku tak bude tvořit třetí pilíř ze soutěží, se kterými spolupracujeme. Kromě Maturantky je to Miss Hasička a Muž roku, řekl Aneta Drobná z Velvar postoupila do semifinále z prvního místa. Foto: archiv Foto: Pavel Kacerovský Rostislav Janků, šéf agentury. Vzájemné porozumění si dokládá svými slovy i ředitelka soutěže Maturantka Roku Martina Matoušková: Máme velmi podobné názory na úlohu agentury v modelingu. Nechceme dívky připravovat na Fashion Week. A holky nemusí mít striktně S ohledem na výše uvedenou spolupráci se organizátoři rozhodli lehce pozměnit pravidla. Do finále soutěže se probojuje deset dívek, které úspěšně projdou castingem. Do castingu se dostalo celkem 50 soutěžících. Třicet z nich do něj nominovali fanoušci Maturantky Roku na základě hlasování prostřednictvím facebookové aplikace na adrese com/maturantkaroku, zbylých dvacet obdrželo od organizátorů divokou kartu. Absolutně nejvíc hlasů od fanoušků dostala Aneta Drobná z Velvar. Tahle kudrnatá blondýnečka z Kladenska se prosadila mezi velkou konkurencí. Do letošního ročníku se totiž přihlásilo více než 600 dívek z celé České republiky. Na všechny finalistky se mohou v pátek 21. června těšit obyvatelé Českých Budějovic. Finále této soutěže se totiž stejně jako v loňském roce bude konat v jihočeské metropoli.v Tuto tradici chceme dodržet. Soutěž vznikla v Českých Budějovicích a bude zde mít i své vyvrcholení. Doufám, že na letošní finále přijde hodně Budějčáků. Opět pro ně připravíme nabitý program včetně stezky pro děti, upozorňuje Martina Matoušková. Maturantka Roku podpoří Nadační fond Pink Bubble Maturantka Roku není pouze přehlídkou krásy a zábavy. Organizátoři soutěže každoročně podporují předem vybranou charitativní organizaci. V letošním roce výtěžek poputuje směrem k Nadačnímu fondu Pink Bubble. Jeho posláním je podpora onkologicky nemocných náctiletých a mladých dospělých v České republice. Pink Bubble se o své ovečky stará v průběhu léčby, v době rekonvalescence a při následném návratu do života. Pink Bubble jsme vybrali z toho důvodu, že pracuje především s náctiletými. Ti jsou věkem velice blízko našim soutěžícím Maturantkám. Dalším důvodem jsou silné lidské příběhy jejich klientů. Finance, které získáme, totiž naprosto jasně půjdou za konkrétním člověkem, na konkrétní bublinu, respektive splnění snu, upřesňuje Martina Matoušková, ředitelka soutěže Maturantka Roku. Jednou z bublin, kterou budou organizátoři s pomocí fanoušků soutěže plnit, je bublina Evy Houškové z Českých Budějovic. To je dívka, která má za sebou velice těžký osud (rozhovor s Evou vám Budějcká Drbna přináší na dalších stránkách tohoto čísla). Nadále však zůstává velmi pozitivní člověkem a ráda by po skončení studia absolvovala vizážistický kurz. Abychom Evu podpořili, tak na účet Pink Bubble odvedeme výnos z SMS zpráv, které rozhodnou o Maturantce Sympatie. Dále připíšeme i peníze vybrané při charitativní stezce, dodává ředitelka soutěže. Charitativní stezku organizátoři interně nazývají Malí pomáhají velkým a její pojetí bude velice podobné loňskému ročníku. Hodně věcí děláme proti proudu. U většiny charit je to tak, že dospělí podpoří malé děti. U nás malé děti účastí na stezce podpoří své starší kamarády, říká s úsměvem spoluautor soutěže Jan Novotný. Spojení s Maturantkou Roku ředitelka Nadačního fondu Pink Bubble Martina Šmuková kvituje: Spolupráce s Maturantkou Roku si velice vážíme. S organizátory soutěže se znám již z ročníku 2011 a všichni se už teď moc těšíme na ten letošní.