ZVÍŘATA JSOU NAŠI BLIŽNÍ

Transkript

1 ZVÍŘATA JSOU NAŠI BLIŽNÍ Výbor z děl světových humanistů a křesťanských myslitelů sestavil Jan Čejka Ať lidé jakkoliv vyzdvihují svoji víru, nevede-li je k soucitu a laskavosti vůči zvířatům, jde jenom o pokrytectví. Anna Sewell

2 Památce mých rodičů

3 Obsah Předmluva Úvodem Část první Panování člověka a osud zvířat Matthew Scully: Výzva k soucitu s našimi bližními Humphry Primatt: Povinnost milosrdenství Andrew Linzey: Kristovská nevinnost zvířat Luise Rinser: Naděje pro trpící stvoření Přemysl Pitter: Náš poměr k přírodě Ježíš a vegetarismus Ctibor Bezděk: Vegetarism náš úkol Charles Birch: Úcta ke zvířatům Mark Rowlands: Cítí zvířata bolest? Hermann Daggett: Nezadatelná práva zvířat Jan Čejka: Práva zvířat a povinnost člověka Norm Phelps: Věčná Treblinka Část druhá Cesta zpět do ráje Matthew Scully: Pohled do zrcadla Lev Nikolajevič Tolstoj: První krok Přemysl Pitter: Výzva (nejen) křesťanům James Rachels: Základní argument pro vegetariánství Andrew Linzey: Vegetariánství jako ideál nenásilí Peter Singer: Vegetariánství jako forma protestu Charles Birch: Co dělat? Tom Regan: Vrozená hodnota všech stvoření Závěrem Dovětek O masojedství O povinnosti civilizovaného národa O lovení Můžeme žít bez kožešin? Šťastná Emilie Bambi potkává lovce

4 Předmluva Věřím, že slitování je naší povinností, stejně jako spravedlnost a poctivost. To, co je slabé, má právo na dobrotu a slitování těch, kteří jsou silnější. Viktor Hugo Dovolte mi, abych to řekla otevřeně: jsme obklopeni systémem degradace, krutosti a zabíjení, srovnatelným se vším, čeho byla schopna Třetí Říše; ba dokonce daleko horším neboť to naše zřízení je zřízením bez konce, samo sebe obnovujícím, bez ustání přivádějícím na svět králíky, krysy, drůbež a dobytek jen za tím účelem, abychom je zabíjeli. J. M. Coetzee Někteří čtenáři budou možná pohoršeni shora uvedeným citátem z knihy Elizabeth Costello, kterou napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu John M.Coetzee, podiví se smělosti srovnávat utrpení lidí s utrpením zvířat a třeba i takové srovnání odsoudí jako přinejmenším nepřístojné. Zdaleka tu však nejde o zlehčování utrpení lidí; jde o nepopíratelnou podobnost našeho soudobého zacházení se zvířaty, a to především zvířaty hospodářskými, se zločiny, kterých se nacisté dopustili na lidech, které ponížili na úroveň bezbranných zvířat, často shromažďovali na dvorech bývalých jatek a odtud odváželi na místa konečného řešení. Pouze identita obětí se změnila: tenkrát to byli podlidé, dnes jsou to pouze zvířata. Věřím, že zvláště čtenáři, kteří jsou obeznámeni s podmínkami soudobého chovu hospodářských a kožešinových zvířat, lovení a bezohledného vybíjení divoké zvěře, užívání zvířat v pokusných laboratořích a mnohých jiných oblastech lidského konání, budou se mnou zajedno, že je zde velká podobnost zločinů spáchaných na lidech a krutostí, kterých se dnes dopouštíme na zvířatech. Ačkoliv na mnoha místech této knížky se mluví o vegetariánství, byl bych zklamán, kdyby byla vnímána jako další v řadě knih, týkajících se zdravé výživy či jako doplněk k různým příručkám o alternativním životním stylu. Mým přáním bylo na základě svědectví významných humanistů, křesťanských myslitelů i mimocírkevních osobností ukázat, že odklon od požívání masa a ostatních produktů odvozených ze zvířat je ten nejúčinnější a zároveň nejsnadnější způsob, jakým každý z nás může významně přispět ke snížení dnes na světě nejrozsáhlejšího a nejhlubšího utrpení mimolidských tvorů utrpení, ke kterému dochází při chovu a zpracování hospodářských zvířat, která jsou denně obětována pro potravu lidí. Od konce druhé světové války vzrostla výroba masa a ostatních živočišných produktů více než desetkrát dnes je skoro 60 miliard zvířat, vyjma ryb, každý rok obětováno pro potravu lidí na celém světě. Jen v České republice se jedná zhruba o 150 milionů, skoro tři sta životů zmařených každou minutu, ve dne i v noci. O tomto nekonečném ničení životů, které židovský spisovatel Isaac B. Singer kdysi tak výstižně nazval věčnou Treblinkou, známý britský

5 časopis The Guardian nedávno napsal: Vzrůstající pohrdání nižšími formami života nás zvláště v této bezbožné době vede k pohrdání samotným člověkem. Jak velký je krok od velkochovů k Osvětimi? Kde je tomu ustavičnému zabíjení vůbec konec, jakým utrpením budou muset zvířata ještě projít, kolik dalších důkazů o jejich schopnosti prožívat strach a vnímat bolest, o jejich inteligenci, emocích a bohatém vnitřním životě bude třeba přinést, než v těchto tvorech poznáme cítící bytosti a naše bližní, které trýznit znamená dopouštět se zločinu? A nejen to; protože dnes máme jiné zdroje potravy, která je dokonce zdravější a jejíž získávání není spojeno s nezměrným pustošením přírody, vybíjením divoké zvěře a hladem na celém světě, utrpení způsobované hospodářským zvířatům se stává neospravedlnitelným a systém živočišné výroby nemorálním. Spolu se vzrůstajícím počtem zvířat, která jsou ročně obětována pro potravu lidí, nesmírně vzrostla i míra jejich utrpení. Pamatuji dobu, kdy na hospodářstvích bylo o zvířata pečováno s láskou a ohledem k jejich přirozeným potřebám, kdy zvířata měla možnost volného pohybu a odpočinku na podestýlce a byla jim věnována všestranná péče. Tenkrát jednotlivá zvířata měla dokonce svá jména! Tento skoro idylický obraz, který se průmysl masa, mléka a vajec všemožně snaží v myslích spotřebitelů udržet, se díky stále větší poptávce po produktech živočišné výroby a honbě za co největším ziskem změnil k nepoznání. Malá i střední hospodářství postupně zanikla a byla nahrazena mamutími továrními farmami, v nichž zvířata často prožijí celý svůj život, aniž by z nich kdy vyšla, stěsnána v klecích nebo stáních do té míry, že se prakticky nemohou pohnout, a kde měsíce i několik let trvající nehybnost a natěsnání mnoha jedinců v klecích či kotcích je příčinou vzájemného napadání, kanibalismu a u mnohých z nich úplného mentálního zhroucení. Život těchto tvorů je navíc ztrpčován nebývalou brutalitou a často záměrným trýzněním samotnými dělníky, pro něž se zvířata stala pouhými výrobními prostředky. Díky jedincům, kterým se podaří pomocí skrytých kamer pořídit videozáznamy v těchto novodobých koncentračních táborech, se veřejnost občas dozví o doslova neuvěřitelných krutostech páchaných na těchto bezbranných tvorech; vždyť ročně miliony zvířat jen v České republice nepřežijí kruté podmínky chovu. Přeprava zvířat na jatka je též zdrojem velkého utrpení; např. dle nedávné zprávy EU skoro jedna třetina, jinými slovy miliony slepic jen v naší zemi utrpí zlomeniny křídel a končetin při nakládání. Nespočetné tisíce zvířat zahynou během přepravy v důsledku tělesné slabosti či zranění, vinou stresu, extrémních podmínek počasí a občasných havárií přepravních vozidel. Spotřebitel se též stěží dozví o zvířatech, která jsou zaživa upálena při požárech hospodářských budov, ze kterých pro ně není úniku. Je takřka nemožné slovy vyjádřit nezměrné utrpení zvířat na jatkách, kde vinou vysoké rychlosti zabíjení běžně dochází k porušování zákona o humánní porážce a tudíž k velkému utrpení. Ač zákon přikazuje, aby zvíře bylo zbaveno schopnosti pociťovat při porážce bolest, není nijak neobvyklé, že zvířata jsou zaživa stahována z kůže, rozřezávána nebo vhazována do vroucí vody. Tak hrůzný osud postihne tisíce zvířat každý den jen v České republice, kde je ročně poraženo zhruba 1 milion skotu, 4 miliony vepřů a 140 milionů drůbeže. Dle nedávné zprávy z Velké Británie, země s nejdelší historií ochrany zvířat, jsou dvě z pěti slepic stále ještě při plném vědomí, když procházejí vysokotlakou parní lázní za účelem odstranění peří při roční spotřebě skoro 500 milionů slepic v té zemi se jedná o nepředstavitelné utrpení. Opařování zvířat nedostatečně zbavených schopnosti pociťovat bolest, stejně tak jako bez umrtvení prováděné kastrace, značkování a mnoho jiných bolestivých úkonů, je v průmyslu živočišné výroby zcela běžné. Videozáznamy nedávno pořízené na evropských jatkách ukazují

6 nesmírně brutální zacházení s vepři a krutosti páchané na těchto inteligentních a citlivých tvorech; nemám odvahu je čtenáři podrobněji popisovat. Neznám jediný videozáznam, pořízený často za podmínek značného osobního nebezpečí, který by nedokazoval nevýslovné krutosti a utrpení, jakým jsou podrobena všechna hospodářská zvířata, včetně právě narozených telat. Podrobnější popis tohoto zcela odlidštěného a bezcitného systému by vydal na obsáhlou knihu; to, co jsem zde krátce popsal, je jen nepatrná jeho část. Protože v následujících kapitolách nejsou metody živočišné výroby a zacházení s hospodářskými zvířaty popisovány, považoval jsem za svou povinnost se alespoň krátce o nich zmínit, aby čtenář získal přibližnou představu o rozsahu a hloubce utrpení zvířat, která lidem slouží za potravu. Často se v literatuře uvádí, že 95 procent všeho utrpení, které člověk zvířatům způsobuje v různých oblastech lidského konání kromě chovu hospodářských zvířat to jsou pokusy na zvířatech, lov a chytání zvířat do pastí pro průmysl kožešin, střílení a trávení škodné zvěře, sportovní lov, různé formy zábavy a mnohé jiné leží právě na bedrech zvířat hospodářských. Zástupci průmyslu masa, mléka a vajec se samozřejmě všemožně snaží tyto zločiny před veřejností skrýt; spotřebitel pak koupí pečlivě a vkusně zabalený kus masa či jiný produkt aniž by mu utrpení, kterým muselo zvíře projít, vůbec přišlo na mysl. Nic však nezastře brutalitu a naprostou lhostejnost k utrpení, která jsou pro tento systém tak charakteristická; sám pan Wayne Swanson, zástupce masného průmyslu ve Spojených státech, se k tomu vyjádřil takto: Ať jakoukoliv novou technologii vymyslíme a ať jakkoliv půvabně naše výrobky zabalíme, nic se na dané skutečnosti masného průmyslu nezmění. Je to proces, který nelze popsat jinak než brutální a nelítostný. A opravdu: zákony proti krutosti ke zvířatům se nevztahují na hospodářská zvířata; s těmito tvory lze tedy beztrestně zacházet jakkoliv krutě, ačkoliv strach, který prožívají, jejich vnímání bolesti a schopnost trpět jsou naprosto stejné jako u ostatních zvířat, včetně těch, se kterými sdílíme naše domovy a pro které tyto zákony platí. Je nepochopitelné, řekl bych doslova zločin, že v civilizovaných zemích hospodářská zvířata ztratila status vědomých, cítících bytostí a stala se pouhými předměty a výrobními prostředky; ze seznamu živých bytostí tito tvorové prostě vymizeli. Tuto tragickou skutečnost jsem si též potvrdil při nedávné návštěvě jednoho z největších knihkupectví, kde jsem hledal knihu o hospodářských zvířatech. Mezi více než šesti sty knihami o zvířatech jsem nenašel ani jednu; bylo tam však sedm knih, některé z nich krásně ilustrované, o dracích. Je v tom něco tak děsivého, tak ďábelského, trápit ty, kteří nám nikdy neublížili, kteří se sami nemohou bránit a kteří jsou zcela v naší moci, že jenom člověk s navýsost tvrdým srdcem může tak jednat, řekl před více než sto padesáti lety ve svém kázání pastor Anglikánské církve John Henry Newman, o němž Andrew Linzey píše v jedné kapitole této knížky. Od té doby se mnoho změnilo nikoliv však k lepšímu, jak by člověk po tak velkém úsilí mnohých významných i bezejmenných lidí zlepšit osud zvířat očekával. Naopak, zvířata trpí dál a mnohem víc než kdykoliv v minulosti; a s nimi i sám člověk a celá příroda, nesmírně devastovaná stále vzrůstajícími nároky živočišné výroby. Někdy se mi zdá, že si z Bible pamatujeme jenom ono povědění, které bylo člověku dáno po jeho Pádu: Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo. Opravdu, děs z nás padá na všechna zvířata bez rozdílu zvířata divoká, kožešinová, pokusná a lovná jsou zabíjena po milionech, zvířata hospodářská po miliardách. A zároveň s tím bázeň a děs padají i na člověka samotného.

7 Zvířata nezachrání a naše svědomí nezklidní žádné humánní maso a ostatní produkty eko-, bio- či organických farem. Ano, zvířata na těchto farmách zřejmě mají lepší život a každé umenšení jejich utrpení je nesmírně důležité; ovšem četné bolestivé zákroky prováděné bez umrtvení jsou i v těchto chovech zcela běžné. Když pak člověku doslouží a neposkytují mu žádoucí zisk, další osud těchto zvířat je stejně hrůzný jako osud všech ostatních hospodářských zvířat. A nejen to: při dnešní vysoké spotřebě a stále stoupající poptávce po mase a ostatních živočišných produktech je návrat k oněm idylickým časům menších hospodářství a k hospodaření založeném na pastevectví prakticky nemožný; navíc by znamenal ještě větší devastaci životního prostředí, bezohlednější vybíjení divoce žijících zvířat a rozsáhlejší ničení lesů a pralesů než jakou způsobuje soudobý způsob intenzivního hospodaření. Jediný způsob, jak umenšit utrpení zvířat a zároveň významně přispět k ozdravění přírody i lidí samých, je vzdát se nejlépe samozřejmě zcela, nebo alespoň postupně požívání masa a ostatních produktů odvozených ze zvířat, a nahradit je dnes snadno dostupnými a navíc zdravějšími výrobky rostlinnými; udělat ten první krok, o kterém píše Tolstoj v jedné z kapitol této knížky. Však i z křesťanského hlediska je takové rozhodnutí nejen správné, ale nanejvýš žádoucí; významný teolog Karl Barth tomu dodává velkou váhu ve svém díle Církevní dogmatika, kde píše, že zabíjení zvířat je velmi blízké vraždě člověka, že nikdy nesmí být ospravedlňováno jako samozřejmé a že nikdy se nesmí stát normálním prvkem našeho myšlení. Dle něho vegetariánství předjímá Království pokoje, existenci v novém věku, v nějž doufáme. Bylo to v předvánoční době loňského roku, kdy jsem v Praze na jednom náměstí poslouchal vánoční koledy a vnímal všechno to veselí kolem; přitom mi zrak padl na kapry, zmítající se a lapající po dechu v ohromných kádích hned vedle prozpěvujících koledníků. Jaký to děsivý rozdíl všechno to bezstarostné veselí kolem a hned vedle tolik utrpení, které nikdo ani nevnímal. Proč je vůbec zabíjíme, tyto tiché tvory, abychom oslavili příchod Spasitele? Vždyť dokonce i ryby, jak je dnes vědecky prokázáno, prožívají bolest velmi podobně jako člověk! Proč zabíjíme beránky, abychom si o Velikonocích připomněli ukřižování Beránka božího? Proč denně desetitisíce vepřů, tvorů tak citlivých, vůči člověku přátelských a inteligentnějších než většina ostatních zvířat; proč telata násilím odloučená hned po narození od jejich matek, jen aby mléko, které jim patřilo, dostal člověk? A což miliony slepic, často znetvořených k nepoznání; vždyť i u ptáků je dnes prokázána neobyčejná inteligence, nehledě na jejich schopnost trpět a vnímat bolest. Kdybych měl své vlastní domácí zvíře, píše Matthew Scully v jedné z kapitol této knížky, nechal bych je volně běhat po dvorku a zahrnoval bych je všemožnou péčí a láskou, zatím co v továrních farmách zvířata se stejnými city a inteligencí neznají laskavý dotek lidských rukou, nemají žádnou útěchu, žádná jména; naprosto nic, jen moji lhostejnost a mlčení. Často mi přijde na mysl: jestlipak bychom tyto tvory zabíjeli, kdyby mohli promluvit lidskou řečí a poprosili nás o slitování? (O co snadnější se zdá zabít rybu, která nevydá hlásku!) Je to možné, že tak nepatrný rozdíl v uspořádání hlasivek člověka a všech ostatních zvířat je dostatečným důvodem k tomu, abychom zvířata trýznili a zabíjeli? Což kdybychom museli zvířata sami zabíjet a nepřenechávali tuto práci ostatním, též bychom je v tak velké míře a bezstarostně pojídali? Je uspokojení našich chuťových orgánů natolik důležité, aby vyvážilo všechno to utrpení, kterému jsou zvířata během jejich života a na jatkách vystavena? Otázek je

8 mnoho a je na každém z nás, jak na ně odpovíme. Na konec knížky jsem přidal krátký seznam dostupné literatury a internetových stránek několika českých a zahraničních organizací pro ty čtenáře, kteří by se rádi o životě zvířat, a to zvláště zvířat hospodářských, dozvěděli víc. Při mém rozdávání brožurek na ulicích a školách přijde často řeč i na práva zvířat; v knížce jsem proto zařadil kapitolu, která jen v krátkosti podává přehled myšlenek významných lidí, kteří se otázkou práv zvířat a naší odpovědnosti za jejich ochranu zabývali. (Zcela neúmyslně jsem se tímto článkem zařadil mezi významné myslitele a humanisty ). Jako důležitý doplněk jsem ke svému článku připojil krátký výňatek z knihy Dominion, kterou napsal Matthew Scully. Stejně působivé jako tato část jsou i jeho dvě kapitoly, které jsem zařadil na začátek první a druhé části této knížky; obě si zaslouží zvláštní pozornosti pro svoji hloubku a procítěnost. Příkaz soucitu s utrpením ostatních tvorů se vztahuje na všechny lidi bez rozdílu, lidi věřící i lidi bez církevní příslušnosti; všichni máme stejnou morální povinnost ochrany všech živých tvorů, ať je vnímáme jako Boží stvoření či jako bytosti s jejich vlastní vrozenou hodnotou, která jim udílí právo na ochranu před lidskou zvůlí a krutostí. Ač soucit se zvířaty, zcela závislými na naší laskavosti a milosrdenství, je samozřejmou povinností všech lidí, mám zato, že to jsou především křesťané, kteří by měli stát v popředí všeobecného úsilí o dobro a ochranu těchto našich bližních. Je-li jedním z příkazů Bible soucit s bezbrannými a trpícími tvory, pak soudobý systém chovu hospodářských zvířat je jeho naprostým popřením a užívání produktů tohoto bezcitného systému, zvláště z hlediska křesťanského, vážným proviněním. Kde však je hlas křesťanů a církví, který by se zastal těchto tvorů a ozval se proti do nebe volajícím zločinům, kterých se na zvířatech denně dopouštíme? Je mnoho příležitostí, jak toto velké selhání napravit; některé z nich uvádí ve svých kapitolách Andrew Linzey, dnes zřejmě nejvýznamnější teolog, který se zabývá právy zvířat na základě křesťanské zvěsti. Velkým zdrojem poučení jsou též články dvou významných osobností našeho národa, MUDr. Ctibora Bezděka a Přemysla Pittera, jejichž celoživotní práce, dnes téměř zapomenutá, je tak jedinečným příkladem projevu křesťanské lásky k nevinným a bezbranným tvorům dětem a zvířatům. Je celá řada možností, jak by se církev mohla (a měla) zapojit do práce v ochraně zvířat, a to při zavádění zákonů, zakládání útulků pro opuštěná a týraná zvířata a ve výuce. Jsou i jiné příležitosti církevní shromáždění a konference, sejití mládeže, biblické hodiny, přednášky, kurzy či soustředění v letních táborech jejichž důležitou součástí by měla být humánní výchova, jejíž posláním je učit zejména mladé lidi respektu k přírodě i zvířatům a vést je k životu založenému na nenásilí, jehož důležitou součástí je morálně odpovědný výběr jejich stravy. Mým přáním je, aby tato knížka byla povzbuzením k této důležité práci, výzvou k nápravě našeho porušeného vztahu k mimolidským tvorům, a aby přispěla ke zmenšení jejich utrpení. Kéž by, jak to Humphry Primatt napsal v jedné z následujících kapitol, to co jsem zde až doposud předložil, bylo požehnáním a obměkčilo alespoň jedno lidské srdce. Jan Čejka Michigan, podzim 2010

9 Úvodem Věřící lidé často mluví o jedinečnosti člověka, o tom, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a je obdařen Duchem; často však opomenou podotknout, že lidé jsou též tím nejhorším druhem na světě druhem, který je schopen se zvrhnout pod úroveň kteréhokoliv jiného stvoření. Jedineční možná jsme, ovšem jedineční jsme též v krutostech, v naší zkaženosti a schopnosti konat zlo. Jediní mezi vším stvořením na celém světě jsme schopni toho nejlepšího a zároveň toho nejhoršího. Musíme hledat a najít cestu k pokoře. Tak často si myslíme, že naše nadvláda nad ostatními tvory nám dává právo s nimi zacházet jakkoliv se nám zlíbí. Je tu však ještě jiná Moc, která je nad námi a podle které budeme jednou souzeni. Příhodnější a určitě biblicky správný výklad je, že nejsme tím vládnoucím druhem, ale naopak druhem služebným, druhem pověřeným pečovat o tuto zemi a všechna její stvoření. Je nám třeba schopnosti cítit s ostatními, naučit se rozumět jejich utrpení, a to i tehdy, kdy je to proti našim vlastním zájmům. A to je právě ono, proč náboženství tedy víra, která nás samotné přesahuje je tím základním, co by mělo řídit náš vztah a naše chování k ostatním tvorům. Není možné nevidět, jak jsme morálně poklesli a doslova zakrněli ve vztahu k ostatním tvorům. Bláhově se domníváme, že Bůh má zájem pouze o nás, o náš vlastní druh. Trpíme duchovní chudobou a domníváme se, že zvířata jsou zde jenom pro nás a pro naše sobecké zájmy, že naše jediné poslání je starat se jen o lidi a sloužit toliko jim. Víra nám může pomoci k osvobození, pomůže nám vidět dál, za nás samotné a naše vlastní potřeby. Pomůže nám spojit se znovu se světem ostatních tvorů, k oslavě jejich života a úctě ke každému živému stvoření; pomůže nám cítit jejich bolest a stát se jejich služebníky. Přinejmenším toto je příslibem náboženství. Místo aby nám pomáhali ostatní tvory oslavovat, náboženští představitelé často mluví tak, jako by zvířata vůbec neexistovala jako by člověk byl tím jediným druhem, na kterém záleží a všechna ostatní stvoření byla jen jakousi divadelní kulisou skutečného světa nás lidí. Místo aby pomáhali lidem ve zvířatech poznávat svoje bližní, radovat se z jejich přítomnosti a obdivovat krásu i složitost jejich světa, tak často tito představitelé jsou právě těmi, kteří nevidí, nedoceňují, neoslavují a nemají co by řekli. Myslí, chovají se a uctívají, jako by svět zvířat byl prostě neviditelný. Tento úvod je částí kapitoly Náboženství a soucit s utrpením zvířat, kterou Rev. Andrew Linzey napsal ke své knize Creatures of the Same God (Stvoření jediného Boha), Lantern Books, 2009.

10 A nejenom to; místo aby v lidech prohlubovali úctu a obdiv ke všem živým tvorům, náboženští představitelé tak často používají všelijakých intelektuálních prostředků, které naopak takové projevy úcty a obdivu potlačují a označují je jako dětinské či nesmyslné, cosi jako trapný zlozvyk, kterého bychom se měli zbavit. Namísto oslavování příbuzenství člověka s ostatními tvory, teologové vynalézají stále duchaplnější prostředky, jak lidi od zvířat odlišit, jako by vývojová biologie vůbec neexistovala. A i když se někdo z nich za zvířata postaví, sotva kdy je to něco víc než ono lidé především, což většinou neznamená nic jiného než pouze na lidech záleží. Ironií je, že zájem o zvířata je pro mnohé nábožensky založené lidi zcela okrajovou záležitostí, a přitom je co se samotného utrpení týče jedním z největších morálních problémů dneška. Výsledky významných vědeckých prací přinášejí nezvratné důkazy o tom, že savci pociťují nejen fyzickou bolest, ale mají schopnost trpět i duševně a že prožívají hrůzu, tíseň, strach a úzkost, že jsou schopni předvídat a tušit pro ně nepříznivé okolnosti, a to v menší či větší míře než sám člověk. Když toto pochopíme, bude nám zřejmé, že žijeme v daleko vnímavějším a zranitelnějším světě, než jak jsme mu doposud rozuměli, a že naše povinnost péče o ostatní tvory musí být vzhledem k tomu daleko větší. Když však jde o soucit se zvířaty, kde je hlas církve? V evropské Amsterodamské smlouvě (Treaty of Amsterdam), která vešla v platnost v roce 1999, se členské státy dohodly na uznání zvířat coby cítících bytostí, tedy nikoliv pouhého zemědělského spotřebního zboží. Smlouva přikázala členským státům, aby plně respektovaly potřeby zvířat. V dalším však Smlouva uvádí výjimky a připomíná, aby státy tak učinily s ohledem na legislativní a administrativní požadavky a zvyky jednotlivých států, které se týkají náboženských obřadů. Jinými slovy, náboženství se v evropském právu stalo důvodem nerespektovat zájmy a blaho zvířat. Co to říká o nás, o našich tradicích a o našem náboženství? Kromě toho sotva jeden týden uplyne, aniž by zvířata nebyla nějakým způsobem zesměšňována a ponižována v tisku, a to především v tisku církevním. Nedávným příkladem toho je článek mezinárodní katolické tiskové kanceláře Zenit, která zesměšnila církevní obřady pořádané za domácí zvířata a označila je za nepřístojné. Známe samozřejmě případy, kdy zvířata s lidmi žijící jsou přehnaně zbožňována; je však nesprávné se posmívat náboženskému oslavování vztahu mezi člověkem a zvířetem. Mnozí, kteří ve svých domovech žijí se zvířaty, často vytvoří se zvířetem velmi silné duševní pouto a obřad díkůvzdání za život daného zvířete či jeho poručení do rukou Božích je, přinejmenším z křesťanského pohledu, zcela oprávněný. Jak jsem napsal ve své knize Animal Rites (Obřady pro zvířata): Pro ty, kteří prožívají opuštěnost a zármutek nad odchodem svých zvířat, je nepředstavitelné, že by tělo jejich zvířecího druha mělo být bez modlitby vyhozeno jako nějaký odpad, stejně jako by tomu nemohlo být v případě úmrtí některého z jejich lidských přátel. Za zmínku stojí též pokus zastánců lovu zastavit ve jménu náboženství legislativní opatření britské vlády, které by zakázalo lovení s pomocí loveckých psů. Dokonce se očekává vytvoření Svobodné církve pro honitbu. Jeden z přívrženců této církve prohlásil: Existuje celá řada podobností mezi sportovním lovem a tradičními náboženstvími: máme podobné odznaky, společnou řeč i výtvarné umění. Lov je formou rituálního zabíjení v našem případě je výhoda dokonce na straně zvířete, neboť zvíře má možnost uniknout. A pokračuje: Křtíme svoje děti krví zvířat, která zabijeme. Je to snad podivnější způsob než je obléknout do bílého šatu a

11 ponořit je do vody? Neznám žádné náboženství ani církevní spis, který by ospravedlňoval utrpení divokých zvířat ve jménu sportu. Křesťanské spolky musí zpytovat své svědomí a ptát se, proč proti tomuto násilí nevystoupily. Moje vlastní církev, Church of England a říkám to s pocitem hlubokého zahanbení zůstala zcela stranou. Před konečnou debatou v Horní sněmovně jsem v otevřeném dopise anglikánským biskupům podal teologické a morální důvody proti lovení, které byly v předešlých jednáních na toto téma přehlédnuty.* Vyslyšen jsem bohužel nebyl. Nejméně deset biskupů a bývalý arcibiskup z Canterbury v Horní sněmovně promluvili a hlasovali pro pokračování lovení. Martin Buber kdysi napsal: Nic tak neskrývá Boží tvář jako náboženství. Musíme přijmout skutečnost, že naše náboženské tradice ty samé tradice, v kterých je tolik naděje pro lidstvo se tak často stávají prostředky, které lidem pomáhají se přidržovat jen svých vlastních sobeckých zájmů. Jsem přesvědčen, že náboženství, které lidi vede k necitelnosti vůči utrpení, nemůže být opravdovým náboženstvím. Vůbec nezáleží na tom, jaké jsou naše bohoslužby, jaké tituly máme, jaká roucha oblékáme a jak Boha oslavujeme. Na čem záleží je to, abychom nebyli bídnými, sobeckými a bezcitnými lidmi, kteří nedokáží vidět utrpení druhých zvířat i lidí a kteří neslyší jejich nářek; a abychom nebyli těmi, kteří nemají ponětí o tom, jak těžké to je žít v bídě a utrpení. Je jediná morální zkouška pro všechna náboženství, a to je tato: zda nás vede k životu, ve kterém je víc lásky, milosrdenství a slitování. Je nesmírně těžké vidět všechno to nezměrné utrpení, které zvířatům způsobujeme ve výzkumu, při různých druzích zábavy a při chovu zemědělských zvířat abych uvedl alespoň tři příklady a přitom neztrácet naději v lidi, jejich morální citlivost a jejich náboženství. Nicméně je to právě v situacích, které se zdají být tak beznadějné, kdy nejvíc potřebujeme duchovní posílení, které jenom náboženství může poskytnout. Nutně potřebujeme mnohem lepší dialog a porozumění mezi věřícími a těmi, kteří pracují pro ochranu zvířat. Jsou tisíce lidí, kteří pro blaho a ochranu zvířat pracují a kteří potřebují, a tak často nemají, podporu církve, přestože jejich snahy jsou zcela v souladu s náboženským učením. Je načase, aby se církve zapojily do práce celosvětového hnutí za etické chování ke zvířatům a za jejich ochranu. Ochránci zvířat by mohli mnohé získat z různých náboženských tradic a věřící s překvapením zjistit, jak mnohé v jejich vlastních tradicích podporuje vizi království pokoje a milosrdenství, která zahrnuje též zvířata. Reverend Andrew Linzey Oxford Centre for Animal Ethics Oxford *Otevřený dopis biskupům je uveden na konci této knížky v části Dovětek.

12 Část první Panování člověka a osud zvířat

13 Matthew Scully: Výzva k soucitu s našimi bližními Běž a najdi jednu z těch velkofarem, vyhledej ten nejtmavší kout a v něm jednoho z těch opuštěných, zapomenutých a bědných tvorů, malé jehně, prase nebo telátko, čekající na smrt. A to je jeden z Božích tvorů, na kterého pohledíš. Z čeho náš soucit se zvířaty pramení? Jediný důvod, proč mi osud zvířat není lhostejný, je ten, že jsou to moji bližní. Vím, že nemají rozum srovnatelný s rozumem člověka. Vím, že jejich život, postavení a účel na tomto světě jsou odlišné od toho našeho. A vím, že ten jejich svět je často plný násilí. Též však vím, ať jakýkoliv je smysl jejich života či místo mezi námi, že jejich svět je velkým tajemstvím, které pro nás lidi zůstane navždy nezbadatelným; a ať jakoukoliv míru štěstí a radosti pro ně Stvořitel zamýšlel, že tu jim nesmíme svévolně či z pouhého rozmaru nikdy brát. Ač všechny větší církve odsuzují svévolnou krutost, tato svévolná krutost je definována značně volně, pokud vůbec je snaha trochu přesněji ji definovat. V důsledku toho najdete v učení mnohých církví celou řadu možných výkladů, v podstatě jakési dva odlišné světy, které spolu nijak nesouvisí jako třeba v případě, který popisuji jinde, kde vedle sebe stojí jedna z těch hrůzných velkofarem, ranč pro střílení v ohradě držených divokých zvířat a kostel Církve baptistů. Pro mnohé křesťany existuje jeden svět, ve kterém k obrazu Božímu stvořený člověk uznává vrozenou hodnotu zvířat, a je jim spravedlivým a laskavým vládcem. A pak je tu svět druhý, ten svět skutečný, ve kterém lidé a průmysl jednají volně podle své vůle a bez jakýchkoliv morálních zábran, strachu z odsouzení či výčitek svědomí. Je tady ten dojímavý svět chorálu Všechno stvoření našeho Boha a Krále, k němuž slova prý napsal sám sv. František z Assisi a který často slýcháme po skončení mše; a pak je tu svět velikonočního hodování beránka, šunky nebo telecího, vychutnávaného bez nejmenšího zamyšlení nad bolestí a utrpením beránka, vepře nebo telátka, způsobeného jim rukou člověka. Matthew Scully je autorem knihy Dominion: The Power of Man, the Suffering of Animals and the Call to Mercy (Panování: Moc člověka, utrpení zvířat a prosba o slitování; 2002), v níž popsal způsoby zneužívání zvířat v různých odvětvích lidského konání při lovení divoké zvěře, rybolovu, výzkumu a v dnešním doslova barbarském chovu hospodářských zvířat. Tento text je vybrán z 1. kapitoly této knihy. Scully byl po léta literárním kritikem časopisu National Review a publikoval řadu článků v New York Times, The Washington Post a The Wall Street Journal. V letech pracoval v Bílém domě jako asistent a autor projevů prezidenta Spojených států.

14 Nepochybně jeden z důvodů, proč se o tomto námětu nemluví je, že mnozí kazatelé vidí v moderním hnutí na ochranu přírody a za práva zvířat náznak pohanského uctívání přírody a z obavy, aby své věřící nemátli, se mu zcela vyhýbají. Už jen jako okrajový předmět v debatách o mnohých lidských slabostech, jako jsou hrabivost, obžerství nebo pýcha by si úcta ke zvířatům zasloužila větší pozornosti kazatelů. V mnohých kostelích episkopální a katolické církve se každoročně na den 4. října konají bohoslužby spojené s žehnáním zvířat, aby věřící uctili památku sv. Františka a připomněli si požehnání, které bylo zvířatům uděleno v knize Genesis. A to je asi tak všechno. Pastýřská péče o zvířata zřejmě není jednou z nejvyšších našich povinností, ke kterým jsme vyzýváni. Člověk může zvířata pokládat za morálně nedůležitá, za stvoření bez duše, pro něž žádná hrana nikdy nevyzvánějí a vůči kterým nemá žádnou morální povinnost. Co však člověk nesmí udělat je pod rouškou všelijakých náboženských pouček popírat, že k nim máme přinejmenším určitou základní povinnost dobrotivosti, a že tyto povinnosti určují našemu chování vůči zvířatům jisté hranice, které nesmí být, i když dnes tak běžně jsou, přestupovány. V žádném případě netvrdím, že jsem odborníkem na výklad Písma nebo dokonce vzorem křesťanských ctností, z nichž jedna je laskavost ke zvířatům. Biblické texty však mají velkou váhu, vždyť vyjadřují základní principy a úsilí celé naší civilizace. Obracíme se k nim o radu v tolika různých morálních rozhodováních, avšak jen zřídkakdy v otázkách našeho vztahu ke zvířatům. Mnohé z těch dnešních krutostí jsou páchány lidmi, kteří vás bez zaváhání ujistí o tom, jak dobrými jsou křesťany. A právě toto je tak hrozně znepokojující. Jak je možné, ptá se Malcolm Muggeridge ve své knize Znovuobjevený Ježíš, hledat Boha a prozpěvovat mu chvály, a přitom tupit a ponižovat jeho tvory? Jestliže, jak jsem tomu vždy rozuměl, všichni beránci jsou Agnus Dei, beránci Boží, pak držet je v temnotě, připravit je o pastviny, radost z volnosti a pohledu na oblohu je tím nejhorším hříchem a rouháním. * Dobře náš přístup k přírodě a jejímu stvoření vystihl papež Jan Pavel II., který v encyklice z roku 1990 varuje před naším porušeným vztahem ke světu přírody těmito slovy: Ve snaze mít a užívat, místo být a růst, člověk nepřiměřeným a narušeným způsobem plýtvá dary země a svým vlastním životem. Domnívá se, že může zemi využívat, jak se mu zlíbí, podrobuje ji bez zábran své vůli, jako by neměla svých vlastních potřeb a Bohem daného účelu. Místo aby byl Božím spolupracovníkem, člověk sám sebe povýšil na úroveň Boha a obrátil proti sobě přírodu, kterou tyranizuje, místo aby ji spravoval.** Většina z nás, kteří žijeme v ekonomicky vyvinutých zemích světa, se tu a tam zamyslí nad životem hospodářských zvířat a snad i pocítí trochu smutku nad osudem těchto odsouzenců na smrt. Byly časy, kdy tito tvorové přeci jen požívali jistou úctu u těch, jimž péče o ně byla svěřena, a kdy byla jejich potřebám poskytována alespoň ta základní péče. Díváme-li se dnes na ty dlouhé řady betonových budov, do nichž ani sluneční světlo nepronikne, osud milionů tvorů v *Malcolm Muggeridge: Jesus Rediscovered (Glasgow: Collins, 1969). **Centesimus Annus: Encyklický dopis papeže Jana Pavla II. ke 100. výročí Rerum Novarum, otištěný v Catholic International, sv.2, č.3.

15 nich zavřených v nás musí vyvolat pocit hlubokého smutku. Se stále vzrůstajícím počtem obyvatel na světě a s rostoucí konkurencí se tato obrovská zařízení dnešního chovu hospodářských zvířat stala nezbytnými.* Dennis Avery, ředitel sekce světové spotřeby potravin v ústavu Hudson Institute předpovídá, že v blízké budoucnosti bude k uspokojení obyvatel na celém světě potřeba tří miliard vepřů ročně. Tři miliardy těchto tvorů citlivých, inteligentních a vůči člověku tak přátelských, jak i jeden zastánce moderního způsobu hospodaření přiznal den co den zavřených ve tmě, v klecích sotva větších než jejich tělo, v kotcích na sebe namačkaných a vzájemně se napadajících, mnozí z nich doslova dohnáni k šílenství! Osm milionů vepřů na celém světě utraceno každičký den. Jak děsivý je to počet tvorů, jak děsivé zabíjení. Pomyslíte si, že taková čísla by nás měla přinutit k zamyšlení a položit si otázku, kam tohle všechno vede. Pan Avery, stejně jako celý průmysl, jehož je mluvčím, však žádné pochybnosti nejeví. Rád bych věděl, jaká je jeho předpověď spotřeby masa ještě dál v budoucnosti řekněme v roce Šestnáct milionů denně z pěti či šesti miliard tvorů držených v zajetí? Nebo snad dvacet milionů odpravených každý den? Kde je tomu vůbec konec? O kolik víc utrpení, kolik smrtí bude stačit na to, abychom řekli tak jenom potud, dál už jít nesmíme! A při tom všem jak neuvěřitelná je lhostejnost k nezměrnému utrpení zvířat, o kterém útlocitní zákazníci vyžadující a kupující stále víc a víc masa nemají nejmenší potuchy. Pokud se sami proti těmto krutostem nevzbouří a nezatratí je, pak během jedné nebo dvou generací už ani nebudeme mluvit o továrních velkofarmách, protože žádný jiný druh farem, od kterých by je bylo možné odlišit, nebude existovat. Kdykoliv se jen na chvíli zamyslíme nad zvířaty a jejich údělem, vytane nám na mysli představa všech těch ubohých tvorů beze jména, zavřených v temnotě továren na zvířata, zbavených slunečního svitu, chladného vánku, společenství svých druhů, nejmenšího projevu soucitu a laskavého doteku lidských rukou, mlácených, znehybněných hrůzou ze smrti a poháněných v děsivém jekotu ostatních k jejich konečnému zatracení. Co bychom pociťovali my, po čem bychom nejvíc toužili, kdybychom byli zavřeni v tmavých těsných kotcích a stáních, zapomenuti a kdyby s námi bylo zacházeno jako s nepotřebným odpadem? Vím, po čem bych toužil já; toužil bych po slunci a chladné vodě, vánku a svobodě a přátelství mých druhů. Toužil bych po tom, aby mne někdo spatřil, žil bych v naději, že kdyby mne někdo uviděl, snažil by se mi pomoci. Někteří z nás by vyšli z takového soužení a napsali by velká díla literární, hudební či básnická, něco, co jenom člověk dokáže vytvořit po vyjití z hlubin utrpení. Co mne se týče, chtěl bych jenom dostat ten zápach Dachau z mých plic, chtěl bych mít opět radost z jednoduchých věcí a z toho, že je mi navrácen můj život a svoboda. Je tu otázka - radikální, avšak naprosto oprávněná: je tento krutý systém nadále vůbec nezbytný? Jestliže máme možnost nahradit maso a ostatní produkty odvozené ze zvířat stejně výživnými a *V USA, kde k obživě obyvatel je ročně obětováno skoro 11 miliard hospodářských zvířat (v České republice zhruba 150 milionů), se tato zařízení nazývají koncentrovaná zařízení pro výkrm zvířat (Concentrated Animal Feeding Operations CAFO); stejná zařízení jsou používána v Evropě i jinde na světě. V těchto továrních farmách jsou natěsnány desetitisíce, v případě drůbeže statisíce, tvorů. Již samotný název připomíná koncentrační tábory, v nichž v nedávné době byli lidé soustřeďováni před likvidací. Dnes jsou to miliardy hospodářských zvířat, odsouzených k nekonečnému utrpení a kruté smrti. V USA ročně skoro 10% hospodářských zvířat (1 miliarda) nepřežije útrapy během chovu.

16 dokonce zdravějšími produkty rostlinnými, pak odpovědné správcovství člověka nad ostatními tvory volá po nápravě. Oprávnění*, dané člověku po jeho Pádu, pozbývá platnosti. Lhůta vypršela. Co dříve bylo nezbytným zlem se stává prostě zlem. Zákony, které chrání zvířata před zneužitím, týráním a vykořisťováním nejsou žádným morálním přepychem či nějakým sentimentálním nápadem, který je možno odsunout stranou. Jsou důležitou morální povinností, a to zejména ve vyvinutých částech světa, kde již není možné se vymlouvat na chudobu. Člověk, jemuž právě díky jeho rozumu a schopnosti morálně jednat byla svěřena péče o ostatní stvoření, by v příštích časech měl splatit svůj velký dluh, ustoupit kdekoliv je to možné od svých nároků a dopřát ostatním tvorům pokoj a život, ke kterému byli stvořeni se vší jeho krásou, vůněmi a vlahým větrem a též se všemi jeho strastmi, nebezpečími a násilím. Vezmeme-li slova Izajáše vážně, možná, že jeho vize království pokoje mezi vším stvořením a očekávaný obrat v historii lidstva již přichází: nikoliv jako tíživá morální povinnost, ale úžasná morální příležitost. Přichází čas, kdy služba zvířat není nám již potřebná, a člověk, je-li spravedlivý, se obrátí k trpícím tvorům jemu svěřeným, od norků, vepřů, krav, slonů až po velryby, a řekne: Jste propuštěni. Předkládám vám tento jednoduchý návrh, týkající se zvířat chovaných pro jejich kůži a pro jejich maso. Je na nás se rozhodnout, zda je budeme dál držet v temnotě, aby poprvé spatřili slunce teprve při cestě na jatka; nebo je pustíme ven, kde je slunce a vánek, kde si mohou hrát a spát a skotačit se svými druhy pro mne by to bylo snadné rozhodnutí. Propusťte je! Nechte je užít jejich pomíjivý čas na této zemi a přestaňte je přivádět na svět jenom proto, aby trpěla a byla zabíjena. Vím, jak nepatrný se člověku zdá ten jejich život, naplněný malými radostmi, starostí o jejich mláďata a unikáním před dravci. Ale je to život, který jim byl určen, a to nikoliv lidským chovatelem, ale jejich Stvořitelem. Je to všechno, co mají. Nám se to zdá tak málo ale pro ně je to celý svět. Je-li pro nás kniha Genesis nějakým vodítkem, pak nám musí přiblížit obraz světa, který byl pro nás zamýšlen. V těch časech před Pádem člověka zvířata v zahradě Eden na jídelníčku nebyla: Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Pro pisatele Bible, kteří zřejmě sami vegetariáni nebyli, jiná možnost ani myslitelná nebyla nebyl pro ně myslitelný svět, ve kterém by Stvořitel měl zalíbení v zabíjení a vzájemném pojídání Svého stvoření. Člověk, stvoření nadané rozumem a svědomím, nemůže nadále pyšně stát nad světem přírody a užívat násilí a kořistnictví přírody na svoji omluvu a jako svůj morální příklad. Máme-li mít veškeré stvoření za posvátné, pak pojídání masa je znakem našeho Pádu. Andrew Linzey, známý teolog, to vyjádřil takto: Jakkoliv je pro nás obtížné představit si svět bez násilí, zvyšovat a rozšiřovat kořistění a násilí ve světě znamená uvrhnout stvoření do ještě větší temnoty, z níž všichni, lidé i zvířata, doufáme být vysvobozeni. *Zde se autor odvolává na povolení pojídání masa, které Bůh dal Noemu po Potopě, tak jak je to napsáno v 9. kapitole knihy Genesis.

17 Humphry Primatt: Povinnost milosrdenství V průběhu dějin lidé způsobili více a větší utrpení než všechna ostatní zvířata dohromady - a to nejenom jeden druhému, ale i ostatním tvorům. To je tvrzení, které samozřejmě nelze snadno dokázat, nicméně však není nikterak přehnané. Je též nutno připomenout, že to povětšinou bylo náboženství, které podnítilo jedny z největších ukrutností v dějinách. A co se zvířat týče, je to právě křesťanství, které má mezi ostatními náboženstvími tu nejčernější historii. Zvláště tato skutečnost činí toto průkopnické dílo Humphry Primatta tak jedinečným, a to nejenom pro svoji brilantnost a sílu daleko převyšující morální cítění jeho doby, ale také proto, že on sám byl doktorem teologie. Je pro mne velkou ctí, že mohu vzdát poctu tomuto člověku, který tak neobyčejným způsobem smývá hanbu církve, ke které patřím. A že mohu poděkovat těm, kteří tuto doslova zakládací listinu moderního hnutí za práva zvířat připravili pro širokou obec čtenářů, kterým zůstala po tak dlouhou dobu skryta. John Austin Baker Biskup ze Salisbury Church of England Salisbury, 1992 Jakkoliv se lidé liší ve výkladu různých náboženských pouček, spravedlnost je všeobecně uznávaným příkazem a naší stálou povinností. Tímto důležitým přikázáním se řídíme při veškerém našem konání týkajícím se člověka, omezujeme je však pouze na náš vlastní druh. Ač spatřujeme moudrost a dobrotu Stvořitele tak zřetelně se projevující v nejrůznějších druzích zvířat nám podřízených, vědomí naší vlastní nadřazenosti a znamenitosti nás vede k přesvědčení, že ze všech pozemských stvoření je to pouze člověk, kdo zasluhuje soucit a milosrdenství, neboť on je stvořením nejvznešenějším a hodným nejvyššího uznání. Zaslepeni tímto předsudkem, nám velmi prospěšným, pohlížíme na ostatní tvory jako na jakési nezdařilé výtvory přírody nehodné naší pozornosti, natož zájmu a péče Všemohoucího. Máme je za cizí tvory stvořené jen k tomu, aby nám sloužili; a pokud nám slouží, nikterak se nestaráme o jejich blaho ani jejich strádání, natož abychom pomysleli na to, že vůči nim máme nějakou povinnost. Humphry Primatt se narodil v Londýně (přesné datum není známo); roku 1773 byl ordinován doktorem teologie ve skotském Aberdeenu, působil jako vikář a později též jako rektor na několika univerzitách, naposledy v Norfolku v letech Dle dostupných pramenů Humphry Primatt zemřel zřejmě ve svých čtyřiceti letech, nedlouho po roce 1776, kdy bylo vydáno toto jeho jediné dílo, The Duty of Mercy (Povinnost milosrdenství). Arthur Broome, pastor Anglikánské církve a jeden ze zakladatelů známé Královské společnosti pro ochranu zvířat proti krutosti (RSPCA), se zasloužil o jeho vydání v roce Podkladem k tomuto překladu bylo poslední vydání z roku 1834 v Edinburghu.

18 Pokusem o nápravu tohoto pochybeného názoru je toto pojednání, ve kterém jsem se snažil dokázat, že stejně jako Boží láska a milosrdenství zahrnuje veškeré jeho stvoření, od těch nejbystřejší myslí obdařených až po ty nejméně vnímavé tvory, tak ani láska a milosrdenství člověka se nesmějí omezovat pouze na okruh jeho přátel, známých a blízkých. Stejně tak láska a soucit nesmí být omezeny jenom na tvory našeho druhu, naší podoby či dovednosti, ale mají zahrnout každého tvora, který je předmětem lásky a milosrdenství Boha, Otce všehomoucího, který ve své spravedlnosti a svatosti bude od každého člověka požadovat přísné zúčtování jeho jednání vůči každému tvoru jemu do péče svěřenému, jakož i vůči všem ostatním stvořením; a který v den soudu světa spravedlivě odplatí každý případ svévolné krutosti a násilí. Chcete-li, můžete říct, že jsem Slovo Boží vyložil nesprávně či nemoudře, avšak neřekněte, že jsem jej vyložil s úmyslem oklamat; neboť vím, že můj úmysl byl dobrý. Myslím, že jsem neoklamal sebe ani nikoho jiného, protože milosrdenství je tím nejkrásnějším projevem mysli, obdivovaným dokonce i těmi, kteří milosrdenství sami nekonají. Soucit se zvířaty je jak příkazem Božího řádu, tak i sám o sobě dobrý, ušlechtilý, užitečný a spravedlivý Láska je ten pevný bod, kolem nějž se veškerá příroda otáčí. Všichni tvorové jsou obrazem Boží dobrotivosti a každá stránka v Knize přírody je připomínkou moudrosti a laskavosti jejího pisatele. Pozorný a hloubavý čtenář, nezatížený pýchou a předsudky, uzná za nespornou pravdu, že Nejvyšší Bytost je moudrá, spravedlivá, dobrá a milosrdná. A ze svých pozorování zvířat, se kterými se sblížil či která jsou mu nablízku, dojde k obecnému závěru, že každý tvor musí mít jemu příslušné postavení a úkol, jakkoliv člověku skrytý; a že rozličné schopnosti, touhy, dokonalosti a dokonce i poměrné nedostatečnosti jednotlivých zvířat jsou nezbytné k plnění úkolů, pro které byla stvořena, a k dosažení všeobecného dobra. Pokládám tedy za jisté, že jak je Bůh moudrý a dobrotivý, tak i celé jeho dílo a jeho ustanovení musí být vyjádřením jeho moudrosti a dobroty. Na tomto základě je kterékoliv Boží stvoření dobré samo o sobě; to jest takové, jakým je mu určeno být. Neboť kdyby někdo usoudil jinak, bylo by to znevážením Božské moudrosti, která daného tvora stvořila takovým, jakým je. A protože každý tvor je dobrý sám o sobě a sám sebe nestvořil takovým, jakým je, ale je takovým pouze z vůle a ustanovení Božího, pak z toho plyne, že jakékoliv přednosti či nedostatky daného stvoření nejsou jeho zásluhou ani jeho pochybením. Proto v přírodě není pražádného důvodu k pýše na základě dokonalosti nějakého tvora, ani není důvodu k opovržení pro jeho nedostatečnost. Každého tvora je nutno považovat za malou částečku ve velkém mechanismu přírody; a když celé toto ústrojí je dokonalé a krásné, pak žádná jeho částečka nemůže být opovrženíhodná či zbytečná... To nejvyšší místo mezi všemi pozemskými tvory přisuzujeme člověku; když zvažujeme dokonalosti jeho těla a vybavenost jeho mysli, díky nimž dle našeho úsudku převyšuje všechna ostatní zvířata, pak mu právem přisuzujeme toto výlučné postavení určené mu jeho Stvořitelem. I v tomto nejvyšším postavení však u lidí nacházíme různou míru a odlišnosti nejenom v jejich velikosti, kráse, síle či zbarvení kůže, ale též ve vybavenosti jejich mysli, která člověka tak znamenitě odlišuje od zvířete. Přesto však v jednom jsme si všichni rovni, od toho nejdokonalejšího k tomu nejhloupějšímu a nejbědnějšímu člověku, a od něho dolů až k tomu nejnižšímu zvířeti a to jest, že všem nám je dána schopnost trpět a pociťovat bolest; bolest je

19 zlem, ač nezbytným a moudře zřízeným k naší sebezáchově a ochraně před zkázou, nicméně je pro nás neštěstím, před kterým již v pouhé předtuše prcháme. Nadřízenost a vyšší postavení žádnou bytost nezprostí pocitu bolesti, stejně tak nižší postavení nijak bolest neutiší. Bolest je bolest, ať ji snáší člověk nebo zvíře. Jakékoliv stvoření, člověk nebo zvíře, prožívající bolest zakouší zlo; kdokoliv tedy podrobí druhého bolesti nezaslouženě a bez příčiny, aniž by účelem bylo dosažení něčeho dobrého, činí tak ze zlomyslnosti či pouhé touhy dokázat svoji moc, a dopouští se krutosti a křivdy... Jestliže rozdíly ve vyspělosti rozumu, v barvě pleti, postavení a nabytém bohatství nedávají člověku právo urážet a týrat jiného člověka na základě takových rozdílů, pak ze stejného důvodu člověk nemá žádné právo zneužívat a trápit zvíře jenom proto, že zvíře není nadáno rozumovou schopností člověka. Neboť jakým člověk je, je takovým, jakým jej Bůh stvořil; a totéž platí i o zvířeti. Žádný z nich si nemůže dělat nárok na jakoukoliv vrozenou zásluhu, dle které by měl být stvořen; rozličné tvary, dokonalosti či nedostatky jim byly jednou provždy dány při narození a jejich míra byla pevně stanovena. A jsouce takoví, o nic víc, ani o nic míň než jak je Bůh stvořil, pak není proviněním zvířete že je zvířetem, ani není zásluhou člověka, že je člověkem; není tedy pochybení ani zásluhy u žádného z nich. Zvíře necítí bolest o nic méně než člověk. Oba mají podobné nervy a orgány, které vnímají bolest; a ačkoliv zvíře nemůže svoje pocity vyjádřit řečí či lidským hlasem, jeho nářek a sténání, je-li vystaveno bolesti, jsou neklamným znamením jeho schopnosti cítit bolest stejně jako nářek a sténání člověka, jehož řeči nerozumíme. Je-li tedy bolest to, od čeho se všichni odvracíme, pak naše vlastní prožívání bolesti by nás mělo přimět k soustrasti s druhými a naučit nás, jak zmírnit utrpení ostatních a bolest bez příčiny a svévolně nikdy nikomu nepůsobit. Tak jako rozdíly mezi jednotlivými lidmi nijak nemění jejich vnímání bolesti, tak i rozdílnost podoby zvířete a člověka nezprostí zvíře pocitu bolesti. Tvar i podoba jsou ustanovením Božím, stejně tak jako barva pleti či vzrůst člověka. A jestliže rozdíl v barvě pleti nebo vzrůstu nedává člověku právo opovrhovat jiným člověkem nebo jej zneužívat, pak rozdílnost podoby zvířete a člověka nemůže dát člověku právo zneužít a trýznit zvíře. Protože Ten, který stvořil lidi různé barvy pleti a vzrůstu, stvořil člověka a zvíře odlišné jejich tvarem a podobou; stejně i v tomto případě není žádného přičinění ani provinění, neboť to nebylo rozhodnutím daného tvora ani to nebylo v jeho moci zrodit se v podobě zvířete nebo v podobě člověka. Když se člověk chlubí výjimečností svého nadání a důležitostí svého postavení a z toho pak odvozuje své právo utlačovat ostatní tvory dle jeho názoru méněcenné, projevuje tak svoji hloupost a zlomyslnost. Co si pomyslíme o silákovi, který si vybíjí svůj hněv a hrubost na bezbranném a nevinném dítěti? Neštítili bychom se a neodsoudili bychom takového člověka jako hanebného, zbabělého a surového darebáka, nehodného postavení a rozumnosti člověka? A neméně je hanebné, zbabělé a surové zneužít a trýznit nevinné zvíře, které se nemůže bránit ani se nemá kde odvolat, a které má na tomto světě stejný nárok na štěstí jako má dítě; ale ne, má nárok dokonce větší, neboť život na tomto světě je to jediné, co zvířeti bylo dáno. A tak znovu: jakou důstojnost a přednost máme nežli tu, kterou jsme přijali od velkého Dárce všeho dobrého? Pravda, člověk je postaven nad zvíře, ale vězme Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1Kor. 4,7). Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? (1Mal. 2,10). Vždyť Ten, který tebe stvořil člověkem tě mohl stvořit zvířetem! A tak když jsi člověkem, buď za to vděčný a projevuj své prvenství soucitem a milosrdenstvím.

20 Všechna moje tvrzení, která jsem zde uvedl, nepramení z prudkosti či neuváženosti mého myšlení, ani ze zaslepené nenávisti. Mým záměrem bylo zastat se němých tvorů, tak jak nám to přikazuje křesťanská víra a povinnost spravedlnosti, úcty a lidskosti. Bude mi potěšením, když něco z toho, co jsem zde až doposud předložil, bude požehnáním a obměkčí alespoň jedno lidské srdce. Zároveň jsem si však vědom pomluv, kterým je vystaven každý, kdo promluví proti předsudkům a dávno zakořeněným zvykům; očekávám též nařčení, že srovnávat člověka se zvířetem je hanebné a mluvit o povinnosti člověka vůči jeho koni či dobytčeti je absurdní; mohu být vystaven i posměchu, že lovit jelena a štvát lišku či zajíce není nijak neslušné, a pokládat za barbarství pohánět kohouty k zápasu, užívat medvěda coby návnadu, opékat mořského raka či dobíjet rybu je směšné. Takové hanlivé výroky musím očekávat, ač jsem se velmi snažil nepoukazovat na jednotlivé případy krutosti, neboť jsem chtěl, aby moje výpověď byla rázu všeobecného, a to jest, že krutost v jakékoliv formě je pošetilá a zavrženíhodná. Jsou však pravdy, které nesmí být zamlčeny. A jsou případy, popravdě mnohé případy, kdy ze strachu někoho neurazit či ze snahy se zalíbit a získat pro sebe nějaké výhody, zacházíme ve své úslužnosti příliš daleko. Záměrně bych se nikdy nedopustil urážky, ale zůstávat němým by v tomto případě bylo nestoudností a zradou zvířat, za něž toto pojednání píši. Ať je tedy pokládáno za neslušné, hanebné, absurdní, neslušné či směšné. Jako křesťan se nikterak nestydím projevit naprosté opovržení nad každým případem krutosti; a jako služebník Ježíšův a na základě pouček naší svaté víry neváhám prohlásit, že křesťan, který nezná milosrdenství, musí být buď navýsost neznalý svých povinností nebo velmi zatvrzelý, nelítostný a nevděčný. Abych obhájil a podpořil toto své tvrzení, jakož i potvrdil to, co bylo dříve o zákonech přírody sepsáno, odvolávám se nyní k Bohu, dobrotivému Stvořiteli a nejvyšší autoritě, jakož i k učení Ježíše, milostivého spasitele světa. A bude-li z mých výpovědí a z poučení i příslibů svatého Písma zřejmé, že soucit se zvířaty je naší povinností a krutost ke zvířatům hříchem, nechť se pak všechny námitky vytratí a celá Země před Bohem zmlkne. Ačkoliv člověk má v srdci hodně plánů, úradek Hospodinův obstojí (Přísloví 19,21); jakýkoliv prostředek a záměr zbavit povinnost milosrdenství platnosti či ospravedlnit krutost musí z pohledu křesťanského pramenit ze slepoty srdce, pýchy, zpupnosti a pokrytectví; nebo ze závisti, zloby, zlomyslnosti a nespravedlnosti; nebo z tvrdosti srdce a z opovržení Božími přikázáními.