Památník Terezín a jeho význam pro současnost

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu Památník Terezín a jeho význam pro současnost Bakalářská práce Autor: Kristýna Málková Vedoucí práce: ak.mal. Vladimír Netolička Jihlava 2011

2 Copyright 2011 Kristýna Málková

3 Abstrakt MÁLKOVÁ, Kristýna: Památník Terezín a jeho význam pro současnost. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Vedoucí práce ak.mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava stran. Tato bakalářská práce je věnována Památníku Terezín a jeho významu pro současnost. Cílem práce je metodou dotazníkového výzkumu zhodnotit současný stav vnímání Památníku dnešní mladou generací a jeho možný vývoj do budoucnosti. Součástí je také rozhovor s paní Martou Kottovou, která si Terezínem sama prošla. V první části mé práce Vám přiblížím město Terezín a především Památník Terezín. Druhá část, ta praktická, prezentuje výsledky dotazníkového výzkumu provedeného mezi studenty střední a vysoké školy. Klíčová slova: Město Terezín. Památník Terezín. Koncentrační tábor. Malá pevnost Trezín. Ghetto. Židé. Nacisté. Dotazníkový výzkum. Rozhovor. Marta Kottová. Abstract MÁLKOVÁ, Kristýna: The Terezin Memorial and its importance for today. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Leader of work scholastic artist Vladimir Netolicka. Degree of qualification: Bachelor. Jihlava pages. This bachelor thesis is devoted to the Terezin Memorial and its importance for today. The aim of this work is to evaluate the current knowledge of memorial from the perception of young generation, for this purpose was used a questionnaire research. There is also an interview with Marta Kottová who was in Terezín during World War II. In the first part of my work I would like to introduce town Terezin and especially The Terezin Memorial. The second part, the practical one, presents the results of questionnaire research that was carried out among students of secondary school and university. Key words: Town Terezin. The Terezin Memorial. Concentracion camp. Small Fortress Terezín. Jewry. Jews. Nazis. Questionnaire research. Interview. Marta Kottová 4

4 Tímto bych chtěla poděkovat ak.mal. Vladimíru Netoličkovi, za odborné vedení, ochotu, cenné rady a důležité připomínky, které mi velmi pomohly při psaní mé bakalářské práce. Ráda bych také jmenovitě poděkovala paní Stanislavě Rýzové a obzvláště paní Martě Kottové, které byly velice ochotné poskytnout mi potřebné informace a rady, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. V neposlední řadě děkuji všem respondentům, kteří mi věnovali svůj čas a byli ochotní podělili se o své názory. 5

5 Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne Podpis 6

6 Obsah Úvod Město Terezín Historie Terezína do roku Policejní věznice na Malé pevnosti Ghetto Terezín ( ) Poválečný vývoj města Židé v terezínském ghettu Nacistická propaganda Kultura ve Terezíně vzdor proti holocaustu Památník Terezín Historie Památníku Terezín Období od založení do konce 60. let Období normalizace Památník Terezín po roce Jednotlivé expozice Památníku Vzdělávací činnost Návštěvnost Dotazníkový výzkum Vyhodnocení jednotlivých otázek Celkové shrnutí výsledků Terezín očima paní Marty Kottové Přepis nahrávky rozhovoru. 52 Závěr.. 57 Seznam použité literatury a dalších zdrojů 59 Seznam příloh

7 Seznam grafů Graf 1: Návštěvnost v Malé pevnosti Terezín (Zdroj: Munk, 2007, str. 44) Graf 2: Návštěvnost Muzea ghetta a Magdeburských kasáren.. 34 (Zdroj: Munk, 2007, str. 45) Graf 3: Co je to antisemitismus? Graf 4: Co Vás jako první napadne, když se řekne Terezín? 36 Graf 5: Terezín se nejvíce proslavil Graf 6: Proč si nacisté vybrali právě Terezín?.. 38 Graf 7: V ghettu byli Židé pocházející.. 38 Graf 8: Židé v terezínském ghettu zůstávali.. 39 Graf 9: Víte o tom, že v Terezíně a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí? 39 Graf 10: V Terezíně byli shromažďováni.. 40 Graf 11: Čím se lišil koncentrační tábor Terezín?. 40 Graf 12: Znáte nějaká další místa spojená s holocaustem? Graf 13: Další místa spojená s holocaustem.. 41 Graf 14: Proč turisty nejvíce láká navštívit Terezín? Graf 15: Kolik turistů ročně navštíví Malou pevnost?.. 43 Graf 16: Byl/a jste někdy v Terezíně nebo na jiném podobném místě? 43 Graf 17: Jaké pocity ve Vás přemýšlení nad tímto tématem vyvolává? Graf 18: Má podle Vás existence Památníku Terezín nějaký význam? Graf 19: Co se s Památníkem stane za 100 let?. 46 Graf 20: Může se něco podobného stát i dnes?. 47 Graf 21: Zajímá Vás tato problematika?

8 Seznam ilustrací a tabulek Obrázek 1: Plán města Terezín z roku (Zdroj: Obrázek 2: Terezín dnes letecký snímek 14 (Zdroj: Obrázek 3: Plán Terezína z doby ghetta 23 (Zdroj: Obrázek 4: Hlavní vstup do pevnosti (Zdroj: Obrázek 5: Muzeum ghetta (Zdroj: Obrázek 6: Národní hřbitov Terezín.. 30 ( Obrázek 7: Židovský hřbitov v Terezíně (Zdroj: v_v_terez%c3%adn%c4%9b_2009_04.jpg) Obrázek 8: Kolumbárium.. 31 (Zdroj: Obrázek 9: Bývalá Magdeburská kasárna. 32 ( Obrázek 10: Marta Kottová při přebírání medaile v roce (Zdroj: marta-kottova.jpg) Tabulka 1: Oběti holocaustu v jednotlivých zemích. 19 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 47) Tabulka 2: Věková struktura respondentů. 35 Tabulka 3: Jiná místa spojená s holocaustem

9 Mrtvým Hrob mezi hroby, kdo jej pozná, čas setřel mrtvým podobu. Svá svědectví, tak zlá a hrozná, vzali jsme s sebou do hrobu. Jen tma a někdy větru ševel usednou k hrobu s pokraje, jen hrstka trávy, hořký plevel tu rozkvétají do máje... Jaroslav Seifert 10

10 Úvod O kruté osudy židovského obyvatelstva za druhé světové války se zajímám již řadu let. Když by se mě někdo zeptal, čím mě toto téma tak přitahuje, nedovedla bych mu s určitostí odpovědět. Sama si totiž tuto otázku často pokládám. Možná je to soucit s utrpením tolika nevinných lidí, možná je to obdiv nad jejich nezměrnou statečností. Hlavně se ale snažím, jako jistě řada dalších mladých lidí, pochopit, kde se mohlo vzít v lidech tolik zloby. A jak se mohli lidé na jiných lidech dopustit takového zločinu. Tento můj zájem není ojedinělý. Důkazem toho je, že židovské památky jsou v rámci cestovního ruchu hojně navštěvovány. Jaký má ale jejich návštěva pro nás význam? Může nám pomoci k tomu, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo? Od masové vraždy šesti milionů evropských Židů v nacistických vyhlazovacích táborech, pro kterou sami Židé používají výraz šoa, uplynulo více než šedesát let a počet pamětníků se každým rokem ztenčuje. Dnešní generaci chybí jednak osobní zkušenost a jednak i schopnost plného vcítění se do osudů tehdejších obětí. Nacismus a jeho zločiny se stávají stále vzdálenější minulostí. Na jednu stranu je to dobře, avšak zapomínat se nesmí. To nám říká i citát napsaný na jedné budově v Osvětimi: Ti, co zapomenou na svoji historii, jsou odsouzeni k tomu, aby ji prožili znovu. Je proto důležité tyto hrůzostrašné události stále připomínat, seznamovat s nimi žáky ve školách a vůbec usilovat o to, aby se dostaly do povědomí každého z nás. Tomu může nepomáhat řada veřejnosti zpřístupněných židovských objektů. Ve své bakalářské práci se zabývám jednou z nejnavštěvovanějších památek v České republice vůbec, Památníkem Terezín. Soustředím se zde na jeho význam pro současnost, zejména pro mladé lidi. Cílem práce je metodou dotazníkového výzkumu zjistit, jak tuto památku spojenou s genocidou židů mladí lidé vnímají a jaký má podle nich význam pro nás i pro budoucí generace. V teoretické části práce Vás seznámím se vznikem pevnosti Terezín a s jejími proměnami v průběhu historie. Zvláště se budu zaměřovat na období let Dále uvedu informace o samotné instituci Památník Terezín a samozřejmě zde nebude chybět ani kapitola o životě lidí v terezínském ghettu za druhé světové války. V této první části práce vycházím především z publikace Jana Munka 60 let Památníku Terezín a Františka Emmerta Holocaust. 11

11 Těžištěm praktické části je vyhodnocení a grafické znázornění dotazníkového výzkumu. Mnou provedený výzkum navazuje na sociologický průzkum znalostí středoškoláků o Terezíně a holocaustu, který byl uskutečněn asi před deseti lety. Výsledky mého dotazníkového šetření doplňuje povídání paní Marty Kottové, která se jako mladá dívka v Terezíně sama ocitla a která byla tak laskavá, že se se mnou podělila nejen o své zážitky, ale i o cenný názor na dnešní význam existence Památníku. Z mnou uvedených informací by mohli čerpat poznatky zejména učitelé základních a středních škol, kteří by tak svoje žáky mohli více seznámit s tímto důležitým a často opomíjeným obdobím naší historie. Dále by moje práce mohla být využita pro potřeby samotné instituce Památník Terezín a také pro potřeby průvodců cestovních kanceláří, které do Terezína pořádají poznávací zájezdy. Turistickým cílem s nejtemnější historií na území České republiky je podle ankety Czech Tourism pořádané v roce 2008 právě Památník Terezín, o kterém pojednává tato bakalářská práce. Má ale vůbec nějaký význam připomínat si tragédii, která se zde za druhé světové války udála? Obohatí nás něčím návštěva takového místa nebo je naší motivací k návštěvě pouze směs úcty, voyerismu, a snad i vzrušení z toho, že se dostáváme tak blízko smrti, jak říká John Lenonn, profesor glasgowské univerzity a spoluautor knihy Dark Tourism The attraction of death and disaster? Jaký mají na tuhle otázku názor mladí lidé ve věku od 15 do 25 let jsem se snažila zjistit prostřednictvím dotazníkového výzkumu. Velice zajímavé je porovnání jejich názorů s názory jedné z pamětnic holocaustu, paní Marty Kottové. 12

12 1. Město Terezín Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, asi 50 km západně od Prahy. Město, pojmenované na počest královny a císařovny Marie Terezie (Theresienstadt), se rozprostírá na obou stranách řeky Ohře, která je rozděluje na Malou a Velkou pevnost Terezín. V současné době žije ve městě a jeho třech částech (Nové Kopisty, České Kopisty a Počaply) asi 3000 obyvatel. Za druhé světové války sehrál Terezín smutnou roli stal se největším židovským ghettem na území předválečného Československa, v jehož západní části nacisté v roce 1939 zřídili tzv. Protektorát Čechy a Morava. Dnes je toto město jedním velkým památníkem, připomínajícím tragické osudy desetitisíců Židů, kteří zdejším koncentračním táborem prošli. Památník Terezín zahrnuje několik pietních míst, expozic, staveb a pomníků, jež jsou udržovány tak, aby byly stálou připomínkou někdejšího utrpení a zároveň výstrahou pro budoucí generace. 1.1 Historie Terezína do roku 1939 Historie pevnosti se začala psát koncem 18. století, kdy na základě zkušeností z několika prusko-rakouských válek rozhodl císař Josef II. o výstavbě pevnosti na soutoku Labe a Ohře. Základní kámen byl položen samotným císařem 10. října roku Posláním pevnosti bylo napříště zabránit pronikání nepřátelských vojsk do vnitrozemí Čech po silnici Drážďany Lovosice Praha a rovněž střežit vodní cestu po řece Labi. Stavbě pevnosti Terezín musely ustoupit dvě obce ležící na pozemcích určených k zástavbě. Obyvatelé Německých Kopist a Trávčic se museli za výkupné vzdát svého majetku a odstěhovat se. Stavba pevnosti se v plném tempu rozběhla v roce 1781 a v průběhu deseti let zde vyrostla jedna z nejdokonalejších pevností 18. století. Jádro opevnění tvořila Velká pevnost, postavená ve tvaru osmiúhelníkové hvězdice s pětibokými bastiony, spojených vnitřním valem. Hluboké vodní příkopy s možností zatopit okolní kotliny doplňovaly pevnostní stavbu. Celkový rozsah opevnění dosáhl 398 ha. Za autora projektu pevnosti je obvykle považován generál hrabě Karl Pellegrini. Vlastní výstavbu však řídil plukovník inž. Karl Niklas, svob. pán von Steinmetz. [Votoček, Kostková, 1980, str. 7-22]. 13

13 Obrázek č. 1: Plán města Terezín z roku 1790 Obrázek č. 2: Terezín dnes - letecký snímek 14

14 O terezínskou pevnost se však nikdy nebojovalo, pruská armáda se raději Terezínu vyhnula. Ukázalo se, že nákladná pevnost pozbyla účelu a pevnostní statut města byl v roce 1888 zrušen. Terezín zůstal však nadále posádkovým městem (až do 90. let 20. století). Dokončila se výstavba města, postavila se škola, spořitelna a pošta. Převládající způsob obživy civilního obyvatelstva představovalo řemeslo a obchod. [1] Objekty Malé pevnosti sloužily od počátku jako vojenská trestnice, ale již v první polovině 19. století sem byli umísťování i političtí vězňové. Tehdy získala Malá pevnost pověst jednoho z nejtvrdších žalářů v Rakousko-Uhersku, což bylo dáno jak nedostatečnou stravou, krutým zacházením, tak zejména vlhkými, stále studenými celami, ve kterých odsouzení žili. To vše jim velmi rychle ubíralo sil a vyvolávalo řadu vážných onemocnění, které přivodily smrt mnoha vězňů. Bezprostředně po vypuknutí první světové války byly na Malou pevnost deportovány stovky lidí, často celé rodiny s dětmi, z Haliče, Bukoviny a Zakarpatské Ukrajiny, kteří byly označení za nespolehlivé a sympatizující s Ruskem. Nejznámějšími vězni, kteří během války na Malé pevnosti v Terezíně pobývali, byli nepochybně účastníci atentátu na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d Este v čele s Gabrielem Principem. V posledním válečném roce bylo do kasemat Malé pevnosti převezeno v měsíci květnu a červnu 566 vzbouřenců, vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku v Rumburku, kteří v Terezíně čekali na svůj rozsudek. Ti byli propuštěni na svobodu dne a po nejnutnějším zotavení se většina z nich přihlásila ke strážní službě a stala se tak v Terezíně jádrem budoucí československé armády. V budovách kasáren a v dalších objektech ve městě byl zřizován největší zajatecký tábor na území Čech. Národnostní složení zajatců bylo rozmanité, byli zde Srbové, Rumuni, Italové, ale největší část tvořili zajatí vojáci ruské armády. Takzvaný ruský hřbitov, kde jsou oběti pochovány, je dnes jedním z památných v Terezíně. Zpráva o převratu a o vyhlášení samostatného Československa dospěla do Terezína večer 28. října. První poválečná léta byla poznamenána nadšením ze získání samostatnosti, rozličnými formami byly připomínány slavné i osudové okamžiky v českých dějinách. Jedním z problémů byl však nedostatek bytů, který ještě v roce 1923 nedovoloval zrušit vojenský tábor, kde byla provizorně ubytována řada civilních osob. Od počátky 30. let se i v Terezíně projevily důsledky všeobecné hospodářské krize, i když ne v takové míře jako ve městech průmyslových. 15

15 Patnáctý březen 1939 znamenal okupaci celého území republiky hitlerovskou armádou a vytvoření tzv. protektorátu. Již první den okupace přijela do Terezína kolona německých vozidel a téhož dne byli vzati do vazby někteří obyvatelé města. Obyvatelstvu bylo povoleno vycházet pouze v době od 6 do 21 hodin a okamžitě bylo zakázáno židovským občanům opustit město. Záhy se na některých budovách a prostranstvích objevily vývěsky, zakazující vstup Židům. Na konci roku 1939 dostal Terezín stálou německou posádku, terezínské ulice měly znovu německé názvy. [Votoček, Kostková, 1980, str ] 1.2 Policejní věznice na Malé pevnosti Po obsazení Československa Hitlerem si nacisté povšimli výhod Malé pevnosti a zřídili zde v červnu 1940 věznici pražského gestapa. Z různých služeben gestapa sem byli posíláni čeští a moravští vlastenci, členové mnoha odbojových skupin a organizací. Kromě našich občanů (asi 90%) zde byli vězněni i občané bývalého Sovětského svazu, Poláci, Jihoslované, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a příslušníci dalších národů. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na mužů a žen. Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Od roku 1943 se prováděly v Malé pevnosti i popravy na základě Sonderbehandlung bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Při poslední popravě byly zmařeny životy 51 vězňů, převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj. V Malé pevnosti byli vězněni např. představitel odbojové organizace Ústředního vedení odboje domácího a vedoucí představitelé Obrany národa. Deportován sem byl také náčelník čs. generálního štábu gen. Ludvík Krejčí. Byli zde i představitelé Petičního výboru Věrni zůstaneme prof. Vojtěch Čížek, spisovatel K.J. Beneš, redaktor Otakar Wünsch a JUDr. Milada Horáková. V době heydrichiády v roce 1942 sem byli dopraveni roudničtí studenti a také příbuzní a pomocníci atentátníků Kubiše a Valčíka, z nich 252 osob bylo popraveno v říjnu 1942 v Mauthausenu. Malá pevnost měla charakter průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni po určité době před soud nebo do koncentračních táborů. Přímo zde zahynulo vězňů, další tisíce jich zahynuly po deportaci z Terezína. [2] 16

16 1.3 Ghetto Terezín ( ) Až do roku 1941 se život obyvatel Terezína nijak nelišil od života v ostatních protektorátních městech s vojenskou německou posádkou. Nikdo, kromě samotných organizátorů největšího a nejsystematičtějšího vyhlazování lidí, k jakému kdy došlo, netušil, jak brzy se otevře nejtruchlivější kapitola v dějinách města. Jakmile byl Reinhard Hendrich jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941), začal se intenzivně věnovat konečnému řešení židovské otázky na území Protektorátu Čechy a Morava. Velmi brzy bylo rozhodnuto, že na území Protektorátu vznikne sběrný a průchozí tábor pro obyvatele, kteří byli podle Norimberských zákonu považováni za Židy. Z několika možností (např. Himmler prosazoval město Tábor, čímž chtěl pokořit vlastenectví Čechů) byl vybrán Terezín, který byl pro nacisty k tomuto účelu výhodný. Blízko Terezína leží Bohušovice nad Ohří, jimiž procházela důležitá železniční trať z Prahy do Ústí nad Labem tudy mohly transporty přijíždět i odjíždět. Pevnostní valy znesnadňovaly útěk vězňů a 11 kasárenských budov umožňovalo, umístit sem velké množství lidí. [3] První transport, označený jako stavební komando (Aufbaukomando), dorazil do města 24. listopadu 1941 toto datum je považováno za den vzniku ghetta Terezín. Bylo v něm 342 mladých mužů, většinou dělníků a řemeslníků nejrůznějších oborů. Ti měli za úkol připravit kasárny pro příchod velkého počtu lidí. Zanedlouho poté následovaly dva transporty, které byly umístěny v nepřipravených kasárnách jedná se o období tzv. uzavřeného ghetta. Od ledna roku 1942 přijíždělo již pravidelně každý týden 1000 osob ze všech koutů Čech i Moravy. V únoru 1942 vyšlo nařízení, kterým se rušila městská obec Terezín a obyvatelstvu bylo přikázáno vystěhovat se z města. Každý měl získat nové domovské právo v místě, kam se uchýlí. Do prázdného města pak přijížděly pravidelné transporty až do října 1943, kdy v českých zemích již nebyli žádní další registrovaní židovští obyvatelé. Celé město se tak stalo jedním velkým vězením nastalo období tzv. otevřeného ghetta. Od té doby se mohli vězni, pokud právě nepracovali, pohybovat volně po celém městě. Z Čech a Moravy bylo deportováno do Terezína okolo osob, z nichž zemřelo buď v Terezíně nebo ve vyhlazovacích táborech. Osvobození ghetta se dočkalo pouze zubožených lidí. Terezínské ghetto přijímalo až do roku 1945 také početné 17

17 transporty z ciziny. Jednalo se o příslušníky až 30 národností. Celkem prošlo ghettem na lidí a válku přežil jen nepatrný zlomek z nich. Drtivá většina zahynula v plynových komorách koncentračních táborů na východě. Vysoká úmrtnost, zejména starších lidí, byla i v samotném Terezíně, kde pod vlivem špatných životních podmínek zemřelo téměř lidí. Město bylo neustále přelidněno. Vojenské objekty byly původně projektovány pro maximální počet vojáků a v civilních budovách žilo ve 30. letech okolo 7 tisíc obyvatel. Během existence židovského ghetta dosáhl jejich počet až sedminásobku. Kromě nesnesitelně přeplněných kasáren a bytů se nocovalo na půdách, v nejrozličnějších přístavcích a kůlnách, zbudovaných, kde jen bylo možno. Jedinými novými stavbami v Terezíně bylo krematorium a železniční vlečka, prodloužená až do města od bohušovického nádraží a sloužící přijíždějícím transportním vlakům. [Votoček, Kostková, 1980, str ] Primární funkcí ghetta bylo tedy shromáždit Židy a transportovat je dál. Nejednalo se o vyhlazovací tábor, v Terezíně nebyly plynové komory ani žádné jiná zařízení určená pro hromadné vraždění. Proběhly zde pouze dvě trestné hromadné popravy oběšením, kdy bylo popraveno 16 lidí za malicherné přestupky jako např. nepozdravení příslušníka SS sejmutím čepice apod., a to hned v počátcích ghetta. Napříště se přestupky řešily jednodušeji provinilec byl buď poslán do Malé pevnosti, anebo byl zařazen do příštího transportu na Východ. [3] Situaci vězňů v Terezíně zkomplikovaly koncem války evakuační transporty, které sem přijížděly od 20. dubna do 6. května 1945 z vyhlazovacích a koncentračních táborů na Východě rušených před postupující frontou. Tisíce zubožených a těžce nemocných vězňů s sebou přivezly skvrnitý tyfus, který se rychle rozšířil i mezi původními židovskými vězni. Mezitím byl zjištěn tyfus i ve věznici v Malé pevnosti. O tom se dozvěděli lékaři v Praze a zorganizovali tzv. Českou pomocnou akci na pomoc terezínským vězňům. Vedl ji pražský epidemiolog MUDr. Karel Raška. Členové České pomocné akce zahájili již 4. května 1945 záchranné akce v Malé pevnosti a zároveň navázali kontakt se zástupci Mezinárodního červeného kříže, který převzal již 2. května ochranu nad policejní věznicí i ghettem. Ve večerních hodinách 8. května projely Terezínem ve směru na Prahu první jednotky Rudé armády. 18

18 Sovětští vojáci pak v následujících dnech převzali na žádost českých lékařů ochranu celého Terezína a poskytli i potřebnou lékařskou pomoc. Spolu s českými lékaři a zdravotníky i zdravotní službou z řad bývalých vězňů a desítek dobrovolníků ze širokého okolí se podíleli na likvidaci tyfové epidemie, která si vyžádala ještě stovky obětí. Je třeba vyzdvihnout obětavost všech, kteří plnili tento nebezpečný úkol, bez ohledu na čas, odpočinek a nebezpečí nákaz. Již koncem května byla nejhorší vlna epidemie zdolána; před smrtí bylo zachráněno na lidských životů. Až do 21. srpna 1945 probíhala repatriace osvobozených vězňů, kteří se postupně rozjížděli do svých domovů ve 30 státech světa. [4] Tabulka 1: Oběti holocaustu v jednotlivých zemích Stát Počet obětí Předválečné území Polska Území Sovětského svazu Maďarsko (s anektovaným územím) Rumunsko (v tehdejších hranicích) Německo Nizozemsko České země Slovensko Francie Chorvatsko a Srbsko Rakousko Řecko Belgie Makedonie Itálie Norsko 700 Dánsko 60 Velká Británie (Normanské ostrovy)? Bulharsko a Finsko 0 Celkem

19 1.4 Poválečný vývoj města První sovětští vojáci byli v Terezíně nadšeně vítání 8. května 1945 okolo 19. hodiny. Dne převzaly kontrolu nad městem jednotky Rudé armády. Od konce července 1945, kdy město opustili poslední vězňové bývalého ghetta a koncentračního tábora, bylo město prakticky prázdné. O budoucnosti Terezína nebylo ještě rozhodnuto, ale jeho osud nebyl lhostejný bývalým obyvatelům, kteří byli v roce 1942 nuceni hledat domov v okolních městech a obcích. Nastěhování do města bylo původním obyvatelům povoleno až v březnu První nadšence, kteří se pustili do oprav domů se snahou vrátit městu jeho předválečnou podobu, čekala velice náročná práce. Z domů často zůstala jen holá stavba, ale i ta byla leckdy poškozená, bez oken, dveří a většinou i bez podlah. Dne bylo dekretem prezidenta republiky potvrzeno obnovení obcí Lidic a Terezína. Evidence uvádí, že toho roku se přihlásilo do Terezína 585 osob. V následujících letech bylo největším problémem zajistit bydlení pro nové obyvatele Terezína. Ještě v roce 1953 se uvádí, že obydlena jsou většinou jen poschodí domů, přízemí dosud nejsou opravena. Ve městě začaly opravy vozovek, chodníků a také městského vodovodu. Při těchto akcích vydatně pomáhali občané. V roce 1951 dosáhl počet obyvatel čísla 2 031, následujícího roku již a tento stav se stále udržuje. Terezín se stal, stejně jako Lidice a další místa naší vlasti, kde se v celé hrůznosti projevila nelidskost hitlerismu, symbolem pro všechny, kteří se poučili z válečných zkušeností a jsou rozhodnuti nepřipustit návrat fašismu. Obyvatelé, kteří se po letech nesvobody vrátili do Terezína, si byli vědomi toho, že jsou povinni pečovat o památku všech umučených z ghetta koncentračního tábora. Na podzim 1945 byly před branou Malé pevnosti pochovány pozůstatky vězňů, nalezené v hromadných hrobech v Malé pevnosti, čímž byl dán podnět k založení Národního hřbitova v Terezíně. Později sem pak byly pohřbeny i pozůstatky vězňů, zemřelých v koncentračním táboře Richard v Litoměřicích a popel vězňů terezínského ghetta. V květnu 1947 zde vznikl z usnesení vlády Památník národního utrpení, který je dnes již od města neodmyslitelný. Účel vzniku Památníku je prostý zachovat místa utrpení a smutku tak, aby byla stálou připomínkou i výstrahou pro budoucí generace. [Votoček, Kostková, 1980, str ] 20

20 2. Židé v terezínském ghettu Český Terezín se stal největším židovským ghettem mimo území okupovaného Polska a Sovětského svazu. Vězeňské podmínky v Terezíně byly po celou válku o něco mírnější než jinde, protože jako nejzápadněji položené ghetto ho nacisté občas využívali k propagandě. Avšak i zde zacházeli s uvězněnými Židy krutě a nelidsky. Sběrný a průchozí tábor Terezín současně plnil i funkci starobního ghetta. V průběhu roku 1942 sem začali být posíláni Židé starší 65 let, kteří byli vyňati z vyhlazovacího programu a ve starobním ghettu měli dožít. Do Terezína byli deportováni také tzv. prominentní Židé (vědci a významné osobnosti), privilegovaní Židé (tzn. vyznamenaní za první světové války a váleční invalidé) a vybraní Židé ze smíšených manželství. Život v ghettu řídila komandatura SS podřízena pražskému Ústřednímu úřadu pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Přeplněnost řešila zvyšováním transportů do Osvětimi. Přímo v Terezíně docházelo k hromadným popravám. Vězni byli vražděni i jednotlivě za jednotlivé přestupky, například za nepozdravení stráže SS. Podobně jako v jiných ghettech působila v Terezíně židovská samospráva. V jejím čele stál židovský starší (Judenältester) a rada starších (Ältestenrat). V rámci omezených možností se snažili svým bližním pomáhat. Avšak tragická úloha sestavování transportních seznamů do vyhlazovacích táborů připadala právě jim. Sami museli rozhodovat o životě a smrti ostatních spoluvězňů. [Emmert, 2006, str ] 2.1 Nacistická propaganda Nacisté vydávali po celou válku Terezín za modelové ghetto a ukázku toho, jak by po válce mohla vypadat samospráva židovské provincie ve východním Polsku v oblasti Lublinu. Jenže realita se od propagandy značně lišila. Především, nacisté založení jakékoliv židovské provincie v poválečném období vůbec neplánovali. Všichni evropští Židé měli v nejbližších několika letech navždy zmizet. Ghetto bylo vydáváno za židovské město s vlastní samosprávou a transporty do vyhlazovacích táborů byly označovány za přesídlovací akci. V Terezíně se ale jen čekalo na smrt, byť za o něco lepších podmínek než jinde. Nacisté používali kruté triky, kterými se to snažili všechny okolo zmást: vězně přijíždějící do vyhlazovacích táborů občas donutili naspat příbuzným dopisy, které pak sami odeslali až dlouho po jejich zlikvidování. 21

21 Ve snaze vyvrátit pomluvy v britském tisku se nacisté v roce 1943 rozhodli pozvat do zdejšího ghetta delegaci Mezinárodního červeného kříže ze Švýcarska. Na její návštěvu se velmi dlouho a pečlivě připravovali. Terezín byl zkrášlen a obyvatelé instruováni, jak se mají k delegaci chovat. Zubožení a vyhublí vězni byli přednostně posláni do Osvětimi, aby je delegace neviděla. Zvýšil se také počet transportů, aby se uvolnilo místo a ghetto nepůsobilo jako přelidněné. Nacisté navíc Ghetto Terezín přejmenovali na židovské sídliště. Zřídili v něm pošlu a také banku, která vydávala vlastní peníze. Terezín měl nést všechny znaky samosprávného celku. Vznikla v něm i židovská pořádková služba, hasičský sbor a hudební a divadelní tělesa. V kasárenských budovách byla zaranžována škola, lékárna, kavárna, hudební pavilon, zubní ambulance, divadlo a další zařízení, která však nikdy plně nesloužila předstíranému účelu. Delegace Mezinárodního červeného kříže přijela do Terezína 23. června 1944 a tvořily ji jen tři osoby. Nacistické inscenaci zcela uvěřili a ve zprávě Terezín popsali jako téměř normální město a shledali v něm jen drobné nedostatky. Vše nakonec podtrhli tvrzením, že Terezín je konečným táborem. Nacisté si nemohli přát více Definitivně upustili od úvah uspořádat podobnou návštěvu i přímo v Osvětimi. V srpnu 1944 byl do Terezína pozván také filmový štáb, aby zde natočil podvodný propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Terezín byl ve filmu představen téměř jako lázeňské městečko, ve kterém hraje promenádní hudba, funguje divadlo a obyvatelé navštěvují koncerty a kavárnu. Skutečnost ale byla krutě jiná Vzápětí po skončení natáčení komandatura SS oznámila židovské samosprávě, že transporty do Osvětimi budou opět obnoveny. Židovského staršího nechala přímo v Terezíně popravit a ostatní členy židovské rady, kteří se předtím podíleli na nacistické inscenaci, zařadila do prvních transportů smrti. Během října odjelo z Terezína více než Židů. Všechny spokojené tváře z podvodného filmu záhy skončily v plynových komorách. Přežila z nich jen pouhá dvanáctina. I po těchto drastických událostech však Terezín nepřestával sloužit nacistické propagandě a nadále si uchovával pověst příkladného tábora. Dokonce ještě na začátku roku 1945 nacisté uvažovali o dalších propagandistických a zkrášlovacích akcích přímo v ghettu. [Emmert, 2006, str. 52] 22

22 Obrázek 3: Plán Terezína z doby ghetta Je zde patrné označení ulic kombinací písmen a číslic a názvy ulic z doby zkrášlování Terezína před návštěvou delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže. Jak můžeme vidět, samotné město je vystavěno symetricky. Rovné široké ulice umožňovaly dobrý přehled o tom, co se ve městě děje. 2.1 Kultura v Terezíně vzdor proti holocaustu Když byl koncem roku 1941 spuštěn program tzv. konečného řešení, Židé se proti němu nemohli prakticky nijak vzepřít. Organizovaný odpor v té době nebyl možný. Tam, kde koncentrace židovského obyvatelstva byla před válkou vyšší, byli Židé už v průběhu let preventivně uzavřeni do střežených ghett, ve kterých ztratili kontakt se světem a tím pádem i jakoukoliv možnost reálného odporu. V ostatních částech okupované Evropy žili rozptýleně, což také neumožňovalo společně se bránit deportacím. Jedinou naději na záchranu a přežití tak představovalo pouze co nejrychlejší vítězství spojeneckých zemí ve válce nad nacistickým Německem. Přesto vznikaly židovské odbojové skupiny, a to i přímo v ghettech a táborech. Ve většině vyhlazovacích táborů došlo v letech ke vzpourám tzv. zvláštních ko- 23

23 mand vybraných židovských vězňů, kteří pohřbívali mrtvé. Všechny vzpoury byly krvavě potlačeny a vzbouřenci okamžitě pobiti. Stejně tragicky skončila i naprosto beznadějná povstání v ghettech. Symbolem vzdoru se také staly beznadějné útěky vězňů. Vzdor národa odsouzeného k úplnému vyhlazení měl kromě ozbrojené formy ještě jednu neméně významnou podobu: navzdory hrozivé životní situaci v ghettech a ještě horším vyhlídkám do nejbližší budoucnosti se uvěznění Židé snažili rozvíjet kulturní činnost. V ghettech se tvořilo nové umění. Vznikaly kresby, básně a hudební díla. Tato umělecká aktivita spočívající ve vydávání časopisů (většinou jen o jednom exempláři), psaní deníků, provozování ochotnického divadla a v koncertování, měla udržovat strádající obyvatele ve víře c dobrý konec. Mnozí z umělců, herců i hudebníků přitom nedoufali, že válku sami přežijí. Svoji uměleckou činnost chápali více jako službu bližním a jako vzkaz poválečné generaci. Ghetto v Terezíně patřilo mezi vzácné výjimky, ve kterých nacisté tolerovali kulturní činnost uvězněných. V létě 1944 ji dokonce zneužili pro svoji podvodnou propagandu. Židovští vězni v Terezíně provozovali vlastní loutkové divadlo, smyčcový kvintet, kabaret v přírodě, vznikl zde smíšený pěvecký sbor, který nastudoval a provedl několik Mozartových oper, včetně Kouzelné flétny. V Terezíně, který sloužil mimo jiné jako ghetto pro tzv. prominentní Židy, byla uvězněna i celá řada profesionálních umělců. Kreslíři a malíři zde kreslili plakáty pro samosprávu. V jejich technické dílně přitom tajně vznikaly i kresby, které zachycovaly skutečné podmínky v Terezíně. Když se v roce 1944 nedopatřením dostaly do rukou nacistické komandatury, ta je označila za propagandu hrůzy a autory poslala do pověstné Malé pevnosti, kde byli zavražděni. Dětská opera Brundibár Symbolem tichého vzdoru profesionálních i amatérských židovských umělců během holocaustu se stala dětská opera Brundibár, která se v židovském ghettu v Terezíně dočkala téměř šedesáti provedení tajných i povolených. Složení vystupujících se přitom neustále obměňovalo. Dětští herci průběžně zařazovaní do osvětimských transportů byli nahrazováni novými, kteří právě dorazili do Terezína. Závěrečný popěvek opery, že válka je vyhraná a Brundibár (Hitler) poražen a že kdo má pravdu rád, nemusí se bát, se staly vězeňskou hymnou terezínského ghetta. Kopii plakátu k této opeře naleznete v příloze A5. [Emmert, 2006, str ] 24

24 3. Památník Terezín Objekty a areály spravované Památníkem Terezín představují ojedinělý muzejní komplex, který je každoročně cílem statisíců návštěvníků. Zahrnuje ojedinělé ukázky vrcholného fortifikačního inženýrství z konce 18.století, které budí zájem části návštěvníků. Naprostá většina z nich však přijíždí proto, aby se seznámila s místy spojenými s utrpením či smrtí více než dvou set tisíc lidí, zavlečených do těchto míst v letech nacistické okupace z mnoha zemí. [Munk, 2007, str. 61] 3.1 Historie Památníku Terezín Období od založení do konce 60. let Z iniciativy vlády znovuobnoveného Československa byl v místech utrpení desetitisíců lidí roku 1947 zřízen Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín. Jeho cílem bylo uchovávat památku obětí vlády násilí v letech druhé světové války a pečovat o místa spojená s jejich utrpením, ale i hrdinstvím. Sídlem této nové instituce se stala Malá pevnost v Terezíně. Již v lednu 1948 byla zahájena rekonstrukce. V zásadě měl být celý prostor udržován v původním stavu, pietní místa pak měla být důstojným způsobem upravena. Slavnostní otevření Muzea útisku, jak se původně nazývalo nynější Muzeum Malé pevnosti, se konalo 11. června Původní rychlý začátek prací se ale v nových politických poměrech začal zpomalovat. Bylo velice obtížné začlenit tuto problematiku do osvětového působení podléhajícího zákonitostem komunistické propagandy. Využití Památníku jako nástroje agitace či politické školy vyžadovalo zamlčení řady faktů a naopak doplnění historie. Tento postup je charakteristický pro celé období padesátých let, první polovinu let šedesátých a také pro období normalizace, kdy se vrací dikce stalinistického období. Charakteristickým rysem této etapy je velice nízká úroveň odborné péče o Památník. Ten nadále fungoval spíše jako stálá výstava a prohlídkový areál bez potřebné odborné a vědecké práce, která je vlastní skutečným muzeím. Alarmující skutečností bylo, že se opravdu podařilo zabránit přítomnosti jakékoli připomínky existence židovského ghetta v samotném městě v letech nacistické okupace. Informace o ghettu se byly k dispozici pouze v omezeném rozsahu v Muzeu Malé pevnosti. 25

25 Zpráva o situaci Památníku Terezín z roku 1960 hovoří o růstu jeho významu provázeném zvýšením návštěvnosti. Celoroční počty návštěvníků dosahovaly tehdy až osob to však je jediná pozitivní informace, kterou v ní nalezneme. Hodnocení situace je totiž jinak velmi kritické a stav je označován za havarijní. Celý objekt byl ve velmi špatném technickém stavu, nízkou úroveň měla průvodcovská služba a odborné muzejní práce zcela chyběly. Za hlavní důvod bylo považováno to, že Památník nebyl řízen po odborné stránce jako muzejní instituce, tzn. prostřednictvím ministerstva kultury. Skutečným základním zdrojem všech nedostatků byl však politický systém a jeho strnulá ideologie. Ani ten nejlepší řídící orgán totiž nemohl přinést potřebné výsledky, jestliže zůstával součástí společenského systému založeného na zvůli totalitní moci. Kritickým stavem se tehdy zabývala vláda, která prohlásila Malou pevnost a Národní hřbitov za národní kulturní památku. Současně se objevil návrh, reagující na zvyšující se počet zahraničních návštěvníků a usilující o přejmenování instituce takovým způsobem, který by odrážel skutečnost, že Terezínem prošli občané tří desítek států a je tedy místem mezinárodního významu. 17. listopadu roku 1964 byl stanoven nový název instituce Památník Terezín. Po této úpravě byly v souvislosti s celkovým uvolňováním politické situace v Československu první poloviny 60. let vytvořeny podmínky pro postupné zlepšování situace v Památníku. Stále zde ale platila závazná ideologická kritéria při hodnocení minulosti, řada historických skutečností zůstávala tabuizována. V roce 1967 byl uveden do funkce nový ředitel Miroslav Pávek, s jehož jménem je spojeno přetváření Památníku v moderní muzejní instituci. V této době bylo konstatováno, že jak údržba města, tak objektů Památníku, byly hrubě zanedbány. Úsilí o nápravu vyvrcholilo v roce 1968, kdy se problematikou Památníku zabývala vláda. Tehdejší ministr kultury a informací Miroslav Galuška předložil návrh, který obsahoval výčet operativních i dlouhodobých opatření, která by měla řešit problémy jednotlivých oblastí činnosti instituce. Jednalo se např. o vybudování Muzea ghetta v Terezíně, dobudování archivu a další rozvoj Památníku jako instituce celostátního významu, soustřeďující doklady a dokumenty o životě, boji i utrpení vězňů v Malé terezínské pevnosti, terezínském ghettu, na dolech Richard a dalších koncentračních táborech, existujících na našem území v letech Uvedený návrh byl schválen na zasedání vlády dne 5. prosince [Munk, 2007, str. 5-15] 26

26 3.1.2 Období normalizace Tento pozitivní vývoj byl však brzy na dlouho přerušen nástupem tzv. normalizace, tedy obnovy totalitního systému. Lidé spojení s reformním hnutím museli ze svých funkcí odejít, a proto došlo i k odvolání ředitele M. Pávka na konci roku Novým, respektive staronovým ředitelem byl v květnu 1970 jmenován V. Novák. Nové vedení zpočátku ještě realizovalo koncepci, která byla připravena na konci 60. let. Na podzim roku 1972 byl slavnostně otevřen nově upravený areál Židovského hřbitova a krematorium. V roce 1973 pak byla dokončena úprava pietního místa u Ohře a parkoviště u Malé pevnosti. Postupem času se ale celá struktura činnosti instituce podstatně změnila. Byla např. obnovena povinná ideologická školení a důsledně byla kontrolována kádrová situace v Památníku. K 22. březnu 1973 zde bylo 50 kmenových zaměstnanců, z toho devět členů Komunistické strany Československa. Dobové oficiální pojetí poslání Památníku ukazuje i to, že se podstatně mění zamýšlená podoba Muzea ghetta, které mělo být zřízeno v budově staré terezínské školy. Namísto uctění památky obětí terezínského ghetta, zahynuvších přímo v Terezíně nebo v táborech smrti na Východě, se projektované muzeum mělo stát nástrojem ideologické mystifikace veřejnosti, deformování dějin a produkce propagandistických polopravd a lží. Snahy o potlačení pravdivého zobrazení židovského utrpení v ghettu byly ve své podstatě antisemitské. Přiznat tento postoj otevřeně však bylo neúnosné. Proto představitelé komunistické ideologie využívali smyšlených záminek ke znemožnění objektivního připomínání utrpení Židů v letech nacistické okupace. Vedení Památníku nepřestalo ani v dalších letech usilovat o získání budovy staré terezínské školy pro potřeby vybudování Muzea ghetta. Naproti tomu v materiálu, který nese název Rozpracování závěrů krajské konference Komunistické strany Československa z roku 1976, není o potřebě takového muzea ani zmínka. Mezi úkoly, uvedenými v tomto materiálu, zato figuruje jiný úkol: Vybudování Síně tradic v Památníku Terezín, v níž budou ukázány nesmírné oběti, které komunistická strana přinesla v boji proti nacismu. Využít prostory bývalé školy se rozhodla KSČ, která zde chtěla vybudovat muzejní zařízení s názvem Stálá expozice historie Sboru národní bezpečnosti a revolučních tradic Severočeského kraje. Tato bizarní expozice znamenala na dlouhou dobu konec pokusů o připomínání historie bývalého židovského ghetta v autentických prostorách a objektech. [Munk, 2007, str ] 27

27 3.1.3 Památník Terezín po roce 1989 Teprve sametová revoluce v listopadu 1989 vytvořila předpoklady pro realizaci záměrů, které měly svůj původ v reformním hnutí šedesátých let. Díky společnému úsilí vedení Památníku a Terezínské iniciativy, organizace bývalých vězňů terezínského ghetta, došlo již v říjnu 1991 k otevření Muzea ghetta v bývalé městské škole v Terezíně. Stalo se tak ku příležitosti 50. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí. Pro další rozvoj Památníku Terezín v nových podmínkách bylo třeba vypracovat ucelenou koncepci. V roce 1992 byla schválena Koncepce činnosti rozvoje Památníku Terezín v letech Tento materiál jednoznačně definoval poslání Památníku v celoevropském kontextu, a to jednak jako místa společného utrpení občanů řady evropských států, jednak jako unikátního pracoviště s velkým výchovným a vzdělávacím potenciálem. Po vybudování Muzea ghetta bylo hlavním cílem připravit novou expozici o dějinách policejní věznice gestapa v Muzeu Malé pevnosti. Poměrně záhy vznikaly také další stálé expozice: Terezín , Expozice výtvarného umění Památníku Terezín a Koncentrační tábor Litoměřice V roce 1993 byl Památník Terezín také pověřen vybudováním a správou zahraničních expozic České republiky v Ravensbrücku a Osvětimi. Ku příležitosti 50. výročí vzniku Památníku Terezín bylo do provozu uvedeno Středisko setkávání v budově bývalých Magdeburských kasáren. Zároveň zde byla veřejnosti zpřístupněna replika typické hromadné ubikace z doby ghetta a postupně řada stálých expozic: Hudba v terezínské ghettu (1997), Výtvarné umění v terezínském ghettu (1998), Literární tvorba v terezínském ghettu (1999) a Divadlo v terezínském ghettu (2000). Dne 26. listopadu 2001 byla slavnostně otevřena stálá expozice v Muzeu ghetta, nazvaná Terezín v konečném řešení židovské otázky Její dokončení přineslo zejména zkvalitnění použitých výstavních technik, jakož i poutavější prezentaci unikátních sbírkových předmětů a dokumentů. Dalším projektem pak byl nákup a rekonstrukce domu ve Fučíkově ulici č. 232 v Terezíně. V domě byla vybudováno nová ubytovna s kapacitou dvacet osm lůžek pro účastníky vzdělávacích programů, pracoviště vzdělávacího oddělení a seminární místnosti. Kromě těchto projektů byla realizována i řada dalších a Památník Terezín se mohl těšit všestrannému rozvoji. 28

28 V srpnu 2002 byl rozvoj Památníku náhle přerušen katastrofou, která způsobila obrovské škody. V důsledku povodně byly tehdy poškozeny všechny objekty Památníku. Pracovníkům se tehdy podařilo dopravit do bezpečí naprostou většinu sbírek a větší část technického zařízení. Nemohlo však být zabráněno zničení řady expozic. Zničeny byly rovněž depozitáře, pracovny a další prostory včetně jejich technického vybavení. Záchranné práce byly zahájeny bezprostředně po opadnutí vody. Vedle pracovníků Památníku se do nich obětavě zapojili i vojáci, hasiči a dobrovolníci z domova i ze zahraničí. Našla se i řada dárců, kteří byli ochotni finančně pomoci a jsou příkladem jak lidské solidarity, tak významu, který lidé Památníku přikládají. [Munk, 2007, str ] 3.2 Jednotlivé expozice Památníku Malá pevnost V současnosti je hlavním sídlem Památníku Terezín tzv. Malá pevnost. Malá pevnost je v současnosti otevřena veřejnosti. Zdejší stálé výstavy se věnují perzekuci českého národa v době protektorátu a osudům českých vězňů zavlečených do jiných koncentračních táborů na území nacistické říše. V Malé pevnosti se též konají krátkodobé výstavy a ve zdejším kině je možné shlédnout dokumentární filmy. Stálými expozicemi jsou: - Malá pevnost Expozice výtvarného umění Památníku Terezín - Terezín Koncentrační tábor Litoměřice Internační tábor pro Němce. Malá pevnost Obrázek 4: Hlavní vstup do pevnosti 29

29 Muzeum ghetta Muzeum ghetta sídlí v budově někdejší terezínské školy. Expozice Terezín v takzvaném konečném řešení židovské otázky je věnována životu Židů za 2. světové války a vznikla ve spolupráci s bývalými vězni terezínského ghetta. Stálá výstava zahrnuje stovky dokumentů, kreseb, předmětů, dopisů a videozáznamů, které vyprávějí smutný příběh každodenního života vězněných. Na druhou stranu poukazují na tvůrčí činnost uvnitř ghetta, která neutichala ani před přímou hrozbou transportu a smrti. [5] Obrázek 5: Muzeum ghetta Národní hřbitov V Terezíně zemřelo na vězňů. Mrtví byli nejprve pohřbíváni v prostoru Bohušovické kotliny, kde postupně vznikl Židovský hřbitov. Národní hřbitov před Malou pevností byl zřízen uměle až po válce. Celkem jednotlivých urnových i kosterních hrobů a pět hromadných hrobů, v nichž jsou pochovány tisíce dalších, zde připomíná hrůzy páchané v Terezíně za 2. světové války. Celkem je zde pohřbeno asi lidí. Obrázek 6: Národní hřbitov Terezín 30

30 Židovský hřbitov s krematoriem V současnosti je hřbitov upraven jako pietní místo. Bohušovická kotlina se změnila v sad zapadající do okolní krajiny. Dominantou židovského hřbitova, na němž je pohřbeno asi zemřelých, je kamenná menora. V bývalém krematoriu se nachází expozice Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu. [5] Obrázek 7: Židovský hřbitov v Terezíně Kolumbárium s části opevněného, obřadní místnosti a márnice Část bývalého Kolumbária je dnes zrekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci Terezína mohou též nahlédnout do obřadních místností u silnice. Nachází se zde židovská a křesťanská místnost, v nichž probíhalo poslední rozloučení s mrtvými. Přístupné jsou též prostory Ústřední márnice ghetta. Expozice se zaměřuje na pohřební obřady v ghettu a podává informace o ústřední márnici. [5] Obrázek 8: Kolumbárium 31

31 Bývalá Magdeburská kasárna V bývalé Magdeburské kasárně sídlila v dobách terezínského ghetta židovská samospráva a všechna oddělení zajišťující chod tábora. V současnosti jsou zde stálé výstavy věnované každodennímu životu židovských vězňů. Expozice se zaměřuje především na kulturní dění v ghettu, které se zde rozvinulo nebývalou měrou. Uchovalo se mnoho kreseb a literárních děl, například časopis Vedem, vydávaný chlapci v domě č. 1. [5] Obrázek 9: Bývalá Magdeburská kasárna Pietní místo u Ohře V listopadu roku 1944 přikázala komandatura SS zničit urny s popelem zemřelých vězňů, které byly do té doby uloženy v Kolumbáriu. Část popela byla zakopána do země blízko Litoměřic, většinu nacisté vysypali do Ohře. Tento čin měl zastřít, kolik lidí ve skutečnosti v Terezíně zemřelo. V místech, kde byl popel obětí rozprášen do řeky, dnes stojí kamenný památník stylizovaný do urny s pamětní deskou. [5] Další zajímavé objekty Památníku - Modlitebna z doby terezínského ghetta - Památník sovětských vojáků - Pamětní deska u bývalé železniční vlečky - Bývalá podzemní továrna Richard v Litoměřicích s krematoriem 32

32 3.3 Vzdělávací činnost V období po roce 1989 se novým významným polem činnosti Památníku stala vzdělávací činnost. Počátky vzdělávání v Terezíně spadají již do doby před rokem 1989, kdy do města směřovali skupiny žáků základních a středních škol. Tato návštěva Terezína byla povinná. Deformovaná prezentace dějin Terezína se logicky promítala do nižších efektů výchovné práce. Vzdělávací činnost obvykle spočívala v provádění skupin mladých lidí Malou pevností. Specifické vzdělávací programy tehdy připravovány nebyly. Koncem roku 1992 došlo k založení vzdělávacího oddělení. Od té doby připravuje Památník různé semináře a spolupracuje se školami z celé České republiky i zahraničí. Krátce po vzniku oddělení se začaly organizovat literární a výtvarné soutěže, kterých se každým rokem účastní více a více studentů. Toto oddělení také pořádá vzdělávací semináře pro učitele základních a středních škol. Jedním z výsledků vzdělávací činnosti je zvyšování podílu české mládeže na celkové návštěvnosti. [Munk, 2007, str ] 3.4 Návštěvnost Památník Terezín patří k nejnavštěvovanějším muzeím v České republice. Návštěvnost je ve všech objektech sledována odděleně, protože pokud bychom sem započítali také návštěvníky z ostatních objektů Památníku Terezín Muzea Ghetta a bývalých Magdeburských kasáren, došli bychom k podstatnému navýšení celkové návštěvnosti. Většina turistů by byla v celkové návštěvnosti zahrnuta vícekrát. Současně je zjišťována návštěvnost podle jednotlivých států v současné době se jedná o občany z téměř stovky států světa. Z níže uvedených grafů je patrno, že návštěvnost Památníku Terezín odrážela nejrůznější vnější vlivy a v čase se měnila. Vyšší návštěvnost byla v letech významných výročí (1975, 1085, 1995, 2000) a naopak významně poklesla například v roce 1990 (téměř o 30% oproti roku 1989) v souvislosti se změnami v zemích bývalého komunistického bloku. Ze statistik tehdy zcela zmizeli návštěvníci z bývalého Sovětského svazu, Jugoslávie, Kuby a dalších zemí reálného socialismu. Významný pokles návštěvnosti nastal v důsledku ničivé povodně v letech 2002 a Památník byl tehdy po 14 dnů uzavřen. Tato léta byla navíc poznamenána celoevropskou ekonomickou recesí a zároveň strachem z terorismu, ústícím v celkový útlum cestování. Od roku 2004 se ukazuje, že se situace opět zlepšuje. [Munk, 2007, str. 43] 33