Zašeptej do vlasů 1. KAPITOLA Oskarova trpělivost, s jakou mámě stále dokola vysvětluje, jak a kam přenášet váhu, aby ona vládla svým lyžím a ne

Transkript

1 1. KAPITOLA Oskarova trpělivost, s jakou mámě stále dokola vysvětluje, jak a kam přenášet váhu, aby ona vládla svým lyžím a ne naopak, přičemž vzápětí udělá tutéž chybu po sté, je obdivuhodná. A máminy kreace k popukání! Na sjezdovkách nestála pár let a ani před tím to nebylo bůhví co, tudíž se pobyt v Tatrách změnil ve vyloženě veselou záležitost. Aspoň tedy pro mě a moje pocuchané nervy i bolavé srdíčko je to příjemná změna! A to jsem se bála, že se s nimi budu nudit. "Zuzko, miláčku, nemůžeš sjíždět svah pluhem," domlouvá mamce Oskar a oprašuje její pozadí v kombinéze. "Je to snadné, dívej. Když chci zatočit vpravo, malinko nadzvednu pravou lyži... Výborně! No vidíš, jak ti to jde! Skvěle!" Pro Oskarovy nadšené výkřiky mám dvojí vysvětlení: jednak je dobrým pedagogem, už Komenský věděl, že žák se musí často chválit, aby se mu učivo nezprotivilo, a jednak je do mamky zamilovaný, proto se mu líbí i její nedostatky a nemá sílu říct jí do očí, jak se věci mají. Já si ubrousek před pusu neberu. Jakmile matinka udělá stejnou chybu po stoprvní a zastaví jako vždycky, tedy za pomoci zemské přitažlivosti, kdy si jednoduše kecne do sněhu, elegantním obloučkem u ní zabrzdím a s pusou od ucha k uchu prohodím: "Mami, ses si jistá, že ti mě v porodnici neprohodili...? Jak ty můžeš být moje matka..." "Víš co, ty kecko?" zlobí se. "Radši mi pomoz vstát!" Mamina totiž ke všemu není schopna sama se v lyžácích vyškrábat na nohy, pracně ji s Oskarem sbíráme a ona má co dělat, aby se proti své vůli nerozjela ze svahu pozadu. "Určitě tě nevyměnili," konejší mě Oskar. "Jsi celá Zuzka." 5 "Cože?! Že bych po ní zdědila vrozenou ladnost hrocha?!" "Zdědila jsi po mámě krásu. Po kom myslíš, že bys jinak byla tak hezká?" usměje se na mě. Lichotit umí, to je fakt, není divu, že je z něj mamka celá pryč. "Po tátovi...?" zkusím poněkud zákeřně.,,my jsme si to rozdělili, drahoušku," vysvětlí mi máma nevzrušeně, dávno ji totiž narážky na to, že se s tátou rozvedla a díky tomu jsme se ocitly v Blažejově, té díře, stejně jako v péči mého třídního učitele, netankují. "Po mně jsi hezká, po tátovi máš sportovní geny." Tohle vysvětlení vezmu s úsměvem, nechci se hádat. Tím spíš, že díky bydlení v Blažejově jsem pochopila, jak se věci mají! Nic není černobílé a dnes už se mamce nedivím, ani jí to nemám za zlé. Sama jsem se přesvědčila na vlastní kůži, jak bolí milovat někoho, kdo si lásku nezaslouží, neváží si jí, na koho není spolehnutí. "No, přátelé, já mám pro letošek lyžování dost," rozhodne se a vzhledem k tomu, že letošní rok plný změn a nečekaných zvratů končí za pouhých šest hodin, nejde o výkřik do prázdna. "Jaká jsem byla...?" "Děsná," zabublám smíchy. "Rozhodně lepší než na začátku," lže Oskar, až se mu práší od pusy. "Udělala jsi za ty čtyři dny pokrok, Zuzko, vyrazíme občas i o víkendu a příští zimu budeš jezdit jako Monika, uvidíš." "Až tak, jo?" bavím se. "Nech se překvapit," slibuje mi Oskar. "Jen si ze mě utahujte," zlobí se mamka hraně. "Běžte si ještě naposledy pořádně zajezdit, já se vracím do hotelu... Království za sprchu!" Oskar usoudí, že i on je nalyžovaný do zásoby, což je z jeho strany další lež ze soucitu. Díky tomu, že se pořád matlal s mamkou a po mém boku profrčel sjezdovku maximálně dvakrát denně, si čtyři dny sjezdování moc neužil. "Za chvíli přijdu," rozloučím se s nimi, efektně si našlápnu a spustím se šusem. Teď před koncem lyžování si to můžu dovolit, vidím jen tu a tam pár postaviček, na které netřeba brát ohledy, lyže s nimi nezkřížím. Je to nádhera svištět s větrem o závod! Užívám si dosyta chvíle, kdy mám prázdnou hlavu a všechno trápení posledních dní vyfoukané. Při další jízdě zahlédnu v horní části sjezdovky, kdy moje rychlost teprve nabírá obrátky, ve sněhu cosi černého. Obloukem zabrzdím a těch pár metrů vystoupám bokem ke svahu. Pro ztracenou rukavici bych se samozřejmě nenamáhala, jenže tohle vypadalo skoro jako mobil... Ne skoro, nýbrž úplně. Sehnu se pro částečně zasněžený mobílek, zubama stáhnu rukavice a zvednu si lyžařské brýle, tetin dárek k mým osmnáctým narozeninám. Displej funguje, mobil neleží ve sněhu dlouho. No, ani by nemohl - na hustě zalidněné sjezdovce by ho jistě někdo objevil! A nejspíš by si ho třeba i nechal, protože jde o fakt krásný model, proti kterému je ten můj, co jsem Stránka 1

2 dostala k věku dospělosti od mámy, chudým příbuzným. Ten, kdo ho ztratil, musí slzy ronit! Rozhlédnu se, zda ho někdo nehledá, leč v téhle části sjezdovky jsem sama. A jestli se nedostanu včas na kotvu, budu se muset plahočit nahoru do hotelu pěšky! Strčím telefon do kapsy, natáhnu brýle i rukavice a odsvištím svou poslední jízdu s plnou parádou. Teprve před hotelem mobil znovu vylovím a cestou do lyžárny se ho naučím ovládat. Není zamčený, natož zaheslovaný, do kontaktů se dostanu raz dva a zběžně projíždím jména. Adé-la, Anička, Bára, Bob, Dušan, Elena, Evík, Gdbina, Hanka J., Hanka M., Ivanka... Pousměji se. Tolik českých dívčích jmen může mít v mobilu s největší pravděpodobností nějaký můj krajan mužského pohlaví! No jo, ale jak zjistit, který? 6 7 Nechce se mi projíždět nekonečný seznam, i tak si připadám jako voyeur, tudíž zkusmo stisknu písmenko M. A vida, trefa: mezi Magdou a Maruškou objevím slovo máma. Skoro si blahopřeji ke své genialitě, ovšem ono to tak snadné není. Po několikerém vyzvánění se hovor přepne do hlasové schránky. Hm, tak nic. Ale moment - většina lidí má rodiče dva! Vzápětí už vytáčím číslo na tátu pro mě zcela neznámého člověka. Tentokrát mám štěstí. "Ahoj, Dane," zahlaholí bodrý mužský hlas. "Voláš, abys nám popřál zavčas, dokud jsi ještě střízlivěj?" "Dobrý den," převezu ho. "Našla jsem mobil vašeho syna a nevím, jak se s ním zkontaktovat a mohla mu ho vrátit." "Ale on je někde v Tatrách!" "No, já taky," usměji se. "Bydlím v hotelu Hrebienok a už zítra ráno odjíždím domů. Můžete mu nějak dát vědět?" "Jo, počkejte, to můžu," dovtípí se Danův otec. "On je tam s klukama přes cestovku... Seženu číslo na nějakého kamaráda a hned mu zavolám. Na Hrebienku, jste říkala?" "Ano. Ať mi zavolá na svůj mobil, domluvím se s ním, kde mu ho předám." "Jste zlatá!" pochválí mě. "Ten náš moula ztratí jednou i hlavu. Moc děkuju, slečno, hned ho seženu!" "Není zač," ujistím ho, zavřu mobil, vyzuji lyže a sotva šije uklidím do lyžárny a v teple chodby se zbavím těžkých lyžáků, mobil mi vibruje v kapse. Podle jména na displeji mi volá jakýsi Dušan, ale je mi jasné, že to bude spíš Dan. "Vy jste mi zachránila život!" spustí mužský hlas, sotva řeknu "ano?". "Musel mi vypadnout nahoře na sjezdovce, když jsem se ohnul k prknu... Vůbec jsem si toho nevšiml, kdyby táta nezavolal kámoši, netušil bych... Moc děkuju!" "Není zač," přeruším jeho výlevy. "Kde že to bydlíte? Hrebienok? To je ten hotel nahoře, že jo? My jsme tady dole ve vesnici, penzion Slnko... Přijedu za vámi. Hm... Hodí se vám v sedm?" "Může být, pokud se sem dostanete. V sedm v recepci." "Super. V sedm už budou jezdit vleky na večerní silvestrovskou lyžovačku, žádnej problém." "Fajn. Tak zatím," rozloučím se s ním a doploužím se k našemu pokoji. Po čtyřech dnech intenzivního brázdění jednoho z mnoha svahů Vysokých Tater jsem víc mrtvá než živá a v podstatě se mamce, která leží na zádech s nohama opřenýma o stěnu, ani nedivím. Také bych nejradši padla! Jen co dám sprchu, zdlábnu večeři a vyřídím tu věc s mobilem, půjdu hned spát, Silvestr nesilvestr! "Kdo to přišel?" směje se mi Oskar. "Malý unavený Joe?" "Není divu. Já jsem totiž, na rozdíl od vás dvou, denně poctivě lyžovala," ujistím je, shodím ze sebe lyžařskou bundu v oranžovošedé kombinaci, čepici pokrytou zledovatělými krupkami položím spolu s rukavicemi na topení a než zalezu do koupelny, ukážu mamce svůj nález. "Ty máš nový telefon?" žasne mamka. "No," pousměji se a při pohledu na displej dodám: "Ještě celé dvě hodiny mi bude říkat pane. Pak si pro něj přijde majitel. Našla jsem ho na sjezdovce." Sprcha je osvěžující vždycky, natož po náročném sportu. Nejradši bych si lehla rovnou, nemám hlad ani chuť k jídlu, ovšem mamka nedá jinak. Čekají na mě, než na sebe hodím džíny a tričko s dlouhým rukávem. "Taky ses mohla obléct trošku svátečněji," vyčte mi mamka, sama oděná v tmavých společenských šatech. "Po večeři bude hrát hudba, určitě i moderní..." "Kde žiješ?" odfrknu. "Já tancovat nebudu!" "Přece mi nedáš košem?" popichuje mě Oskar, který má sice také džíny, ale k nim košili a měkké sako. 8 9 Stránka 2

3 "Vy si vystačíte s maminou. V tanečních střevíčkách jí to jde rozhodně lépe než v lyžácích," opáčím pohotově. Nejsem jediná, kdo přišel oslavit příchod nového roku s ostatními hosty hotelu oblečený sportovně! Sešlá společnost je různorodá, k vidění je vše od večerních toalet po svetry s vyobrazenými soby na prsou. První večeře, druhá prý přijde na řadu o půlnoci a půjde o studený bufet, je servírovaná formou švédských stolů. Odolám lákavé nabídce pečených a grilovaných mas a naberu si na talíř trochu brynzových halušek. "Aby ses nepřejedla," varuje mě pobavený Oskar. "Budeš mít hlad, přidej si," nabádá také mamka. Zatvářím se otráveně. "Všimli jste si, přátelé, kolik je mi let? Nebo si myslíte, že jsem v osmnácti nesvéprávná?" "Podle toho talíře to tak vypadá," podotkne mamka, která toho nemá o moc více - k plátečku grilovaného kuřecího prsa si narovnala pár kousků zeleniny. Oskar se nežinýruje, jídlo mu málem vypadává z talíře a ještě si jde přidat! Vydržím s nimi v jídelně do sedmi, než začne silvestrovský program. Ve chvíli, kdy nám ředitel hotelu popřeje "peknú zábavu", se vytratím k recepci ve vstupní hale. Krom manželského páru, který vyráží na večerní lyžovačku, postává u vitrínky s pohlednicemi tmavovlasý kluk s intelektuálskými brýlemi bez obrouček. Tipuji mu něco málo přes dvacet. Sotva mě spatří, široce se zazubí. "To ses ty!" "Kdo...?" zeptám se překvapeně. "Ta krásná holka ze sjezdovky," vysvětlí mi. Zalovím v paměti. "Nepamatuji se, že bych tě viděla..." "Viděla, ale nepředpokládám, že by sis mě všimla," zasměje se sympaticky. "To já jsem tě zaregistroval hned, když sis kupovala čtyřdenní skipas. Se slevou pro Rodinku." "Koukám, že o mně víš všechno," ocením uznale. 10 "Zdaleka ne! Jsem tu s partou přes stejnou cestovku, tak proto mě to zaujalo. A krom toho, tebe nejde přehlédnout. Nepomůže ti ani maskování brýlemi a čepicí." Nepatřím mezi stydlivky, koneckonců, přece jen jsem nějaký ten čas dělala modeling, takže jsem na okukování zvyklá, přesto mě jeho lichotky potěší. "Říkal jsi, že bydlíš ve Slnkul Ten penzion jsme měli v nabídce i my. Stejná cestovka... Znamená to, že jsi taky z Bakova?" "V podstatě. Sice mám stálý bydliště u našich v Opavě, ale v Bakově už jsem od doby, co jsem tam chodil na vyšší odbornou... no a po ní už tři roky." Nedůvěřivě se mu zadívám do tváře. "Podle toho výčtu by ti muselo být minimálně pětadvacet..." "Dobrý, no," zasměje se. "Na vyšší jsem byl jen rok. Než mě vylili. Teď ti ty počty vychází lip?" "Už to sedí," kývnu pobaveně. "Tady je ten mobil, Dane, a já půjdu -" "Počkej," zarazí mě. "Za mobil moc děkuju, zachránilas mi život! A to nijak nepřeháním. Mobil jako takovej by nahradit šel, i když jsem na něj šetřil několik výplat, ale budiž, ovšem co by nahradit nešlo, jsou čísla, adresy, maily... Byl bych jak bez ruky, nic nemám zálohovaný... Musím se ti nějak odvděčit. Jak se vlastně jmenuješ?" "Monika," představím se. "To by přece udělal každej..." Pobaveně se rozřehtá. "Kde žiješ? Každej by z něj vyhodil SIM kartu a mobil strčil do kapsy." "Každej ne," oponuji. "Těžko bychom tu teď stáli." "Ty jsi čestná výjimka," vysvětlí mi. "No, budiž, tak možná by se pár poctivých lidí našlo, ale nevěřím, že bych zrovna já měl to štěstí dvakrát." V jídelně spustí hlučná hudba. "Spěcháš slavit? Někdo tam na tebe... čeká?" "Leda máma," pousměji se. 11 "Super. Nechceš jet se mnou dolů do Slnkal Jsme tu v partě pěti lidí, určitě se pobavíš víc než s vašima." "Ne, díky," odmítnu. "Já... nemám náladu se bavit." "Nemůžeš odejít jen tak," bouří se. "Slib mi, že přijdeš do motorestu U Toma, tam dělám, a já tě budu moct pohostit aspoň specialitou podniku. A připravím ti super café latté." "To zní lákavě," připustím. "Kde je U Toma?" "V Bakově. Poslední čerpačka na dálnici na Brno. U ní je takovej kulatej motorest... No a tam jsem skoro pořád." "Baví tě to?" "Není to špatný," pokrčí rameny. "Lepší než nic." "Lepší než škola?" "To ne," přizná se. "Ve škole bylo nejlíp. Pohodička." Stránka 3

4 "Tak proč nestuduješ dál?" "Já bych studoval, ale oni mě tam nějak nechtěli..." Přidám se k jeho smíchu, Dan si svleče bundu, ve vytopeném vestibulu je mu horko, a když nás o hodinu později začnou bolet z toho postávání nohy, posadíme se přímo na koberec na schodech. Ačkoli chci několikrát za tu dobu odejít, Dan mě nenechá, vždycky se rozpovídá o něčem jiném a nakonec se mi už ani odcházet nechce. A jemu patrně také ne, přestože mu přijde pár esemesek od přátel, kteří nechápou, kde se tak strašně zdržel. Sice ho vyháním, aby už za nimi jel, lyže má hned před hotelem, avšak je jako beran, jedině prý se mnou. A protože se přesvědčit nenechám, volíme kompromis - děláme společnost noční službě v recepci. Paní má tolik taktu, aby se schovala do kumbálku za závěsem, s postupem času přestanou kolem courat i lyžaři a naše silvestrovské posezení je svým způsobem docela romantické, hala je osvětlená jen tlumeně, rozsvícený vánoční stromeček dokresluje atmosféru. Probereme od zážitků ze školy přes lyžování a letní dovolené všechno možné, pouze do jednoho tématu mě Dan neustále musí tlačit. 12 "Proč nemáš náladu slavit?" vyzvídá neúnavně. "To je jedno," mávnu rukou. "Ne tak úplně," usměje se. "Je v tom nějakej kluk, co?" Kdyby jeden...! Jsou v tom hned dva kluci. Přestože Dana vlastně vůbec neznám, nakonec to ze mě dostane. "Jednomu jsem ublížila... Jáchym mě fakt miloval a já jsem si toho nevážila, zblbla jsem se do jinýho..." "A ten nechal pro změnu tebe," doplní neznámou v rovnici. "Jak to víš?" "Prosím tě," konejší mě. "Klasika. Život je o setkání a o rozchodech, to nevíš?" "No jo, asi jo," připustím. "Jenžejájsem si myslela, že... Já jsem mu věřila, chápeš? Věřila jsem v něho, v nás. Dala jsem do toho všechno! A Miki se jen bavil. Vsadil se s klukama, že mě dostane. Vyhrál... Byla jsem blbá, co?" "Zamilovaná," opraví mě. "Někdy to v konečným důsledku vyjde nastejno. Jenže, Moniko, nikdo není nenahradítelnej!" "To vím taky! Akorát... to tak strašně bolí!" "Chodil jsem s jednou holkou dva roky," svěří se mi. "A pak to najednou umřelo. Naštěstí oboustranně, takže k žádným tragédiím a tornádům v citech nedošlo. Myslel jsem, že mi třeba bude chybět, že to bude bolet... Naopak. Jsme kámoši a je to fajn. Být volnej není vůbec špatný." "Já jsem volná - a je to špatný," aplikuji jeho slogan. "To přejde," ujistí mě. "A pak bude zase dobře." "Jenže ta fáze mezi je..." Mou myšlenku přeruší halas doléhající k nám z jídelny, tentokrát ještě hlučnější než předtím. S postupem času se nálada uvolňovala a snad i ta hudba hrála stále hlasitěji, zhruba od jedenácti jsme museli skoro zvyšovat hlas, abychom se slyšeli. Bubeník vybubnuje sólo a po něm mnohohlasný chorál odpočítává: "Osem, sedem, šest, peť, štyry, tri, dva, jedna... Teraz!!" 13 Oba se překvapeně podíváme na mobil. "A je tady," konstatuje Dan, když na displeji začnou přibývat první vteřiny nového roku. "Takže... přeji ti, Moniko, všechno nejlepší, ať je ten letošní rok lepší než všechny před ním. Hodně štěstí a hodně lásky..." Podám mu ruku, popřeji mu a přání stvrdíme novoročním polibkem. Je sice první, ale zase vyloženě školácká pusa to tedy není. Dan je čipera! Za námi bouchají láhve šampaňského a před hotelem rachotí barevné gejzíry ohňostroje, spousta lidiček se tlačí ven, aby to měli z první ruky, našemu soukromí je definitivně odzvoněno. "No, já půjdu. Omlouvám se, že jsem ti zkazila oslavu, mohl ses s partou skvěle bavit..." "Ale já si nestěžuju," ujistí mě. "Byla to trochu zvláštní oslava, to se musí nechat - a táta by ze mě měl určitě radost, protože jsem byl po hodně dlouhých letech na Silvestra absolutně střízlivěj - ale špatná vůbec nebyla!" Potěšeně se na něho usměji. Cítím se podobně a určitě nelituji, že jsem se nešla vyspat. Ještě mu dám svoje číslo, prý abychom se mohli domluvit, kdy za ním přijdu do motorestu, a pak už se rozloučíme doopravdy. Proderu se davy rozjařených hostů ke stolu za mamkou a Oskarem, myslí si, že za nimi jdu z pokoje, vzájemně si popřejeme, inkasuji pusu od mamky na čelo, od Oskara na tvář a od obtloustlého horala v podkolenkách jednu mlaskavku přímo na ústa, to když mě odchytne mezi dveřmi a popřeje mi bez mého svolení. Na šampaňské chuť nemám, při představě kyselého vína a horalových vousů v mé puse se mi obrátí žaludek, nicméně na dva prsty si musím nechat nalít, abych si Stránka 4

5 mohla s mámou a Oskarem přiťuknout. Na zdraví a úspěchy ve škole i v lásce - a také na tykání. "Nebudeš mi přece pořád vykat," navrhne Oskar. 14 "To je blbý," bráním se. "Tak aspoň v soukromí," upřesní. "Ve škole jsem tvůj třídní učitel a doma... Doma učitel nejsem." Doma je mámin milenec. O dost mladší než matka. Ani on nevěděl, jak přesně svou pozici v naší malé rodině popsat. "Třeba strýček...?" "Moniko!" mamka zvedne oči v sloup. "Dej pokoj," usměje se třídní. "Pod strýčkem si představím úchyla, co láká holčičky od sousedů na bonbony!" Proti své vůli se musím zasmát. Sama nevím, proč mívám tendence si do mámy s Oskarem rýpnout... Pak už se s nimi rozloučím, proderu se davem a uklidím se do pokoje. Nejsou jediní, kdo mi přál: na mobilu mě čeká několik ese-mesek. Vzpomněly si na mě Katka, Ida i Magda spolu s dobrou polovinou třídy, což mě vyloženě dojme, protože jsem do jejich kolektivu nečekaně zapadla - a to jsem s nimi teprve od půlky října! Neža, moje nejlepší kamarádka, kromě klasického přání dodá i dovětek: DRZ MI PALCE, NEJSPÍŠ DOJDE I NA PREMIÉRU...! Rychle naťukám povzbudivou odpověď. Neža se téhle situace, kdy je se svým klukem, s nímž chodí už rok, sama na chatě v Beskydech, bála, nebyla si jistá, zda to chce. Jenže její kluk ji miluje, nejde mu o pitomou sázku!! U další zprávy mi vhrknou slzy do očí. VŠECHNO NEJ. Vůbec nevadí, zeje tak stručná! Stačí pohled na odesílatele: Jáchym. Vlastně by nemusel psát vůbec nic a dostal by mě na kolena! Trvá mi čtvrt hodiny, než najdu odvahu odepsat: TOBĚ TAKY. Víc nemůžu! Vzápětí mi mobil v dlaní zavrní nanovo. Že by si chtěl tímhle stylem povídat? Kdo ví, zda chodí s tou holkou, co mu na Štědrý den přinesla dárek. Terka se jmenovala... Utřu 15 oči do rukávu, abych na displej viděla, popotáhnu a rozkliknu symbol obálky. Tentokrát to nejsou slzy lítosti, nýbrž vlna horkého vzteku, která se mi vlije do tváří! Nejen že Mikuláš má tu drzost mi napsat, on se ještě podivuje: KDE SES? SLAVÍME O 106 A TY NIKDE. O HODNÉ PRI-CHAZIS:) Taková nehoráznost!! Jeho sebevědomí je do nebe volající! Klidně si slaví s tou svou věčnou láskou Renčou v posilovně, kam mě pozval poté, co mi řekl, že naše první milování bylo jen výhrou v ubohé sázce, kterou uzavřel s blažejovskou partou jemu podobných debilů! Je vůbec možné, aby si myslel, že tam přijdu a budu se dívat, jak se olizuje s Rendy?! Ten kluk absolutně netuší, co znamená někoho milovat!! Za odpověď mi nestojí. SMSky z ciziny jsou drahé. A vůbec! Nenapsala bych mu, ani kdybych je měla zadarmo! Místo toho vypnu mobil, zalezu do postele a s očima upřenýma do tmy hotelového pokoje poslouchám vzdálený hukot z jídelny. Slzy mi tak nějak samovolně odtékají. To mi ten nový rok pěkně začíná! Na cestování nesnáším balení a především vybalování špinavých věcí, kdy je třeba všechno roztřídit a uložit, naplnit pračku a uklidit nejrůznější drobnosti, bez kterých se člověk neobešel. V největší slávě modelingu jsem si toho užila fakt dost. O tom, že jízda samotná byla pěkně únavná, ani nemluvě. Přestože jsem ji z velké části proklimbala na zadním sedadle Oskarovy oktávky, cítím se jako zbitý pes. K tomu ještě povinná zastávka u tety Evy v Bakově, kde je nutno vyzvednout posledního člena naší rozvrácené rodiny - kočičí aristokratku Anču. Náš drahoušek je za to, že jsme ho vytrhli z domácího prostředí a nechali ho v tetině bytě s lidmi pro něj v podstatě cizími - a co hůř, se dvěma velkými psy, kteří kočičce nedali ani chvíli pokoj, tedy, ne že by ji chtěli sežrat, Albert s Einsteinem jsou přátelští labradoři, ovšem na Ančin vkus příliš hraví a dotěrní, pekelně naštvaný. Strčit ji do její přepravní klece mě stálo pár kapek krve a nebýt Oskara, který její kočičí uraženost lapne osuškou, čímž si to u ní podělá dokonale, nejspíš bychom černou šelmu ani nezdolali. To vše samozřejmě za ohlušujícího psího štěkotu, strýc spolu s bratránkem Mirečkem, slyšícím spíš na Ramesse II., což je jeho internetový nick, je sotva udrželi, jak moc nám hafani chtěli v lovu naší čičinky pomáhat! Domů se dostaneme až pozdě odpoledne, jelikož nás teta zdržela na oběd, který, Stránka 5

6 upřímně řečeno, byl ještě horší než jindy. Teta je totiž umělkyně, ředitelka galerie UBU, žádná kuchařka ani hospodyně, jak nás sama upozornila, když nám naservírovala rozvařenou hmotu, v níž by snad jen milovník sci-fi poznal bramborové knedlíky. Zvláštní, jak rychle jsem si zvykla říkat zapadákovu jménem Blažejov domov! A to přes to, že v něm bydlím teprve necelé tři měsíce a nepotkalo mě tu nic dobrého. No, to jsem přehnala. V Blažejově jsem si po dlouhých letech začala rozumět s mamkou. A taky jsem našla lásku... Ovšem to zase taková výhra nebyla. Zamilovala jsem se totiž pouze já, Mikuláš ne. Těch pár dní, kdy jsem se přímo vznášela na křídlech citu, za to trápení a ostudu, samozřejmě veškerá mládež z Blažejova ví, jak jsem Mikimu nalítla, nestálo. Díky tomu jsem při průjezdu zasněženou a naštěstí liduprázdnou návsí takřka zalezla na podlahu vozu, jen aby mě nikdo nezahlédl ani koutkem oka! Soused Blachout, roztomilost sama, nás přivítal po stáru: rozčiloval se, že mu parkujeme před garáží, a ze vzteku nám při vynášení věcí z vozu dvakrát zabouchl dveře bytovky, takže jsme se museli vrátit pro klíče. "No jo, už jsme zase doma," konstatuje mamka s úsměvem, jakmile se s námi Oskar rozloučí a odjede. "Nic se nezměnilo. Jak na Nový rok, tak po celý rok." Jen to ne!! Za svou naivitu jsem už zaplatila dost, ztratila jsem Jáchyma, přišla o Mikuláše, podle zákonů akce a reakce se musí štěstí unavit a sednout i na mě! A když mi před usnutím přijde esemeska od Dana, který mi popíše cestu hrůzy, kdy nejprve stáli kvůli havárce asi dvě hodiny v zácpě u Ružomberku, načež se jim už na českém území dvakrát porouchal autobus, na rozdíl od nás jim cestovní kancelář Rodinka zprostředkovala kromě ubytování i dopravu, začínám mít pocit, že tenhle rok třeba nebude tak špatný, jak se mi to v jeho prvních hodinách jevilo! Ten, kdo vymyslel, že žákům základních a středních škol končí vánoční prázdniny druhého ledna a do školy nastupují až třetího, byl moudrý člověk! Je mi líto mamky, kterou slyším šramotit v kuchyni ještě před rozedněním. Překulím se na druhý bok a když se probudím podruhé, hodiny v mém pokoji ukazují půl dvanácté. Zamrkám, zda mě nešálí zrak - fakt už je tolik! Ani tohle zjištění mě nedonutí opustit vyhřátý pelí-šek, slastně si v něm rochním do jedné, než mě vyžene hlad. V podstatě to byla zbytečná námaha! Lednička je pochopitelně vymetená, před odjezdem na hory jsme ji s mamkou vyprázdnily. V mrazáčku sice objevím rohlíky, které si mohu rozpéct v mikrovlnce, nicméně když si k nim otevřu krabičku sardinek v oleji, udělá se mi z té mastnoty poněkud blivno. Anča je za rybičky ochotna se se mnou dokonce kamarádit, otírá se mi mazlivě o nohy, což u ní nebývá zvykem, použiji tedy nešťastnou konzervu na úplatek, olej vyliji do záchodu a sardinky hodím do kočičí misky, přičemž sama skončím se suchým rohlíkem a ovocným čajem. "Doufám, že tě to neprožene," přeji si toužebně. Anča jen mrskne ocasem, což si přeložím jako "neměj péči". Se zíváním zapnu počítač, abych se připojila na net a zkontrolovala došlou poštu. Měla bych se učit, bodne mě osten výčitky svědomí, za celé prázdniny jsem tomu nedala... Však se jen podívám, kdo je na ICQ, třeba už se Neža vrátila a pochlubí se... Anežčino jméno je však off. Zato symbol zelené kytičky, tedy aktivních uživatelů, svítí u Jáchyma. Neodvážím se mu napsat první, ovšem kdyby si mě všiml a sám od sebe začal konverzovat, rozhodně bych nebyla proti...! Hypnotizuji jeho nickname, vteřiny čekání se mění v minuty... a nic. Možná mě jen nevidí! Rychle ICQ vypnu, abych jej vzápětí zase zapnula. Přece si musí všimnout, že mu moje jméno v kontaktech hraje všemi barvami! Dám mu na to dalších pět minut. Třeba se také potřebuje odhodlat. Novoroční esemesku poslal první on, mohl by - V té chvíli jeho kytička zčervená a Jáchym spadne do offline. Takže se odpojil. Šmitec. Vypnu svoje ICQ a vzápětí i celý počítač, všechno zlé je k něčemu dobré, osud mi tak dává najevo dvě věci: a) nemám být naivní, za b) mám se učit. Například němčinu, se kterou jsem pěkně na štíru, protože s ní teprve začínám, zatímco moji spolužáci mají rok a čtvrt náskok! V ostatních předmětech to také není žádná sláva, začala jsem školní rok o pár týdnů později, chybí mi plno známek, které budou učitelé dohánět právě v lednu. S nechutí vyhážu učení na psací stůl, leč není mi dopřáno moudrou býti, protože mě vzápětí vyruší nestárnoucí Narcotic z mého Samsungu E 530. Že by Neža...? Kdepak, je to jenom máma. "Moniko, prosím tě, skoč nakoupit. Než se dostanu z práce, v obchodě už nebudou mít ani chleba. Po dovolené je toho moc a na dlouho..." Stránka 6

7 "Tady do koloniálu?!" zhrozím se. "Tam nejdu!" "A jak to mám asi udělat, nevíš? Doma není nic k jídlu. Kup chleba, nějaké salámy a deset vajec, uděláme si k večeři plněná vajíčka, přijede Oskar. A hned je uvař." "Všech deset?" "Ne, stačí sedm, nejvýš osm." "Když jsem viděla Oskarův apetit..." Máma se zasměje. "Nedělej z něj Otesánka. Pokud budou mít nějakou zeleninu, něco nakup na oblohu. Peníze si vezmi v přihrádce. Já zase letím. Pa, Mony." Sakra! Jediný zdejší obchod s potravinami slouží spolu s hospodou Ve Dvoře coby informační a kulturní centrum obce, pouze s tím rozdílem, že v hospodě se schází chlapi plus mládež, kdežto v obchůdku všechny místní drbny. A taky mohu potkat cestou lidi z party. Můj odjezd na Vánoce byl sice efektní, když jsem uprostřed návsi a před ostatními Mikimu strhla kožený řemínek s vyrytým jménem MONIKA, který jsem mu pár dní předtím dala, od té doby se válí na poličce pod zrcadlem v chodbě, nicméně ani tak nemám nejmenší chuť nikoho z nich vidět. Já jsem za tu pitomou husu, co Mikimu nalítla! Nebyla jsem zdaleka první a ani poslední, to je mi jasné, přesto se stydím. Nejen že mě to bolí vůči Mikulášovi, hrozně jsem se v něm zklamala a přitom ho tolik milovala, ale ještě si připadám tak strašně pošpiněná...! Jenže mi nic jiného nezbyde, Anču na nákup poslat nemohu. Obleču si báječný kabát, co mi přinesl Ježíšek, na hlavu narazím bíločernou pletenou hučku, kolem krku uvážu šálu ve stejně barevné kombinaci a s tmavými brýlemi, to aby mi nikdo neviděl do očí, vyrazím s ostražitým rozhlížením se na náves. V naší ulici čítající dvě čtyřbytovky a vzadu milionářskou čtvrť, jak s mámou říkáme krásným vilám, jedna z největších patří samozřejmě Krejzům, Mikiho papínek je majitelem Europlas-tu, kde dělá mamka obchodní manažerku, nepotkám živáčka. Náves vypadá také opuštěně, tři menší děti, co se snaží zurá-žet rampouchy visící ze střechy poštovního úřadu, nepočítám. Dlouhými kroky rázuji k místní centrále BBC a brýle si ne- 20 sundám ani uvnitř tmavého obchodu, protože krom nevrle paní prodavačky tu jsou nezbytné tři tetky sousedky, nejspíš tvoří součást inventáře, navíc je pouze černovlasá Janinka. Ta jediná nakupuje, nechá si od prodavačky krájet salám a s rozpačitým úsměvem poslouchá lamentování své potencionální tchyně. Už se pomalu v rodinných vztazích vyznám, chodí totiž s jejím synem Martinem, mně osobně nepříjemným frájou. "To ste teda všici museli vypadat. Takhle chlastat!" "Všichni ne," hájí se Jana. "Opil se jen Martin, ostatní byli v náladě, někdo měl trochu špičku, ale -" "Vždyť nemohl ani chodit!" "Martin to přepískl," připustí Jana. "Já jsem mu říkala, ať tolik nepije, jenže on mě neposlechl." "Kdo ví, jestli si mu eště nenalejvala," mávne prodavačka rukou, hodí nakrájený salám na papír a jakmile ho zabalí, otře si mastné prsty do ne zrovna bělostné zástěry. "Ti mladí dneska neznaj míru," míní jedna z žen. "Chlastají i holky. Ty jsi byla taky na mol?" "Kdepak!" brání se Jana, rudá až na krku. "Dobrý den," ukrátím její rozpaky a vymotám se zpoza tlusté zelené plenty, která slouží patrně k zachycení zimy, aby od dveří netáhlo. Veškerá pozornost je rázem soustředěna na mne. Odpovědi se nedočkám, natolik ty dobré duše zaměstná moje zevrubná prohlídka. V dlouhém černém vypasovaném kabátě ala Matrix jim do oka nepadnu, prodavačka zírá na moje světlé vlasy čouhající zpod čepice s vyslovenou nechutí. "Co ty chceš?" zeptá se mě ještě dřív, než Janince sečte nákup. Na její svérázné chování bych měla být pomalu zvyklá, přesto mě pokaždé zaskočí. "Půlku chleba, pět rohlíků a deset vajíček, prosím," požádám ji s důrazem na kouzelné slůvko. "Vejce vůbec neberu. Kdo by na vesnici kupoval vajíčka?" 21 "No, třeba my," pokrčím rameny. "Tady má každej domácí," ujistí mě nesmlouvavě. "Aha. Tak potom ještě dvě krabice polotučného mléka... Nebo to si taky musí každej nadojit vlastní?" Janinka, která si uklízí vrácené peníze do peněženky, nevydrží a vybuchne Stránka 7

8 smíchy, čímž si to u tchyně rozlije. "Na drzosti vás užije. To je všecko?" "Když vidím ten výběr zeleniny, tak skoro..." "Ještě tu po svátkách nebylo zboží." Nehádám se, koupím tyčku loveckého salámu, co kupodivu zbyla, sterilované cibulky a papriky, zaplatím, nechám si vrátit i ten padesátník, žádné to je dobré, z principu jsem důsledná, a vypadnu z obchůdku, aniž bych se zdržovala posloucháním za plentou. Je mi víc než jasné, kdo a co bude tématem další minimálně hodiny - a možná i více! Jana postává před obchodem, na krásné dlouhé černé vlasy jí padá sníh, a k mému úžasu čeká na mne! "Jestli chceš vajíčka, můžu ti je nechat." "Vy fakt máte domácí?" zeptám se užasle a nedivím se tak jejich případnému chovu slepičí populace. S touhle holkou jsem nikdy nemluvila. Vlastně s žádnou dívkou ze vsi kromě Karin, Mikulášovy sestry, kterou považuji za kamarádku, ta však moc s místní partou nepeče. Pár slov jsem prohodila pouze s Renčou, ovšem to byly nadávky a urážky. "Lidi z bytovek od nás berou pravidelně. Mlíko nemáme..." Podívám se na ni a obě se ve stejnou chvíli rozřehtáme. Trochu váhavě ji doprovázím k jednomu ze statků na druhém konci vsi. Jana otevře vrata, abych mohla projít na prostorný dvůr, kde slepice ťapkají ve sněhu a pokvokávají kolem zasněžené hromady hnoje hned vedle traktoru zaparkovaného před hospodářskými budovami. Voříšek u boudy může urvat řetěz, jak moc s mou návštěvou nesouhlasí, ale to už jsme na zápraží obytné části a Jana mě pozve dál, prý nebudeme mrznout venku. Nechce se mi seznamovat se s nikým z rodiny, obchodní transakci odbydeme ve verandě. "Deset, dvacet, nebo víc?" "Stačí deset. Kolik jsem dlužná?" "Nic, prosím tě," mávne rukou. "To ne. Říkala jsi, že si od vás lidi vajíčka kupují." "Jo, ale oni berou celá plata po dvou korunách za kus." Strčím jí dvacku, i když se brání. Za okny verandy zaduje zlověstný vítr a husté sněžení, co mi cestou sem zalepovalo skla brýlí, snad ještě zhoustne. "Paráda, co?" prohodí konverzačně. "Máš ráda zimu?" "Nejradši ze všech období. Kéž by byl sníh co nejdéle..." "Miluješ lyže?" zadoufám ve spřízněnou duši. "Ani náhodou. V zimě se ale nemusí makat na zahradě." "Jo, takhle," pousměji se. "Tady toho sněhu není zdaleka tolik, co jsme viděli včera cestou z hor. Místy kalamita." "Ty jsi byla na horách? Tak proto jsi nepřišla na Silvestra," dovtípí se. "Čekali jsme tě." Zírám na nijako na exota. "Čekali jste mě...? Kdo?!" "Miki si byl jistej, že přijdeš." "To je neuvěřitelný!" vybuchnu rozezleně. "Co si o sobě ten parchant myslí?! Jak vůbec mohl doufat?!" "Já nevím," váhá Jana. "Udělala jsi mu čáru přes rozpočet, když ses neobjevila." "Proč? Že by se zase vsadil a tentokrát prohrál?" "Ne, nevsadil," odvětí poněkud rozpačitě. Ví dobře, na co narážím, a ani jí není tohle téma příjemné. "Prý tě pozval." "Už chápu," ušklíbnu se. "Jeho veličenstvo není zvyklé na neposlušnost. Tentokrát se spletl. Dík za vajíčka. Čau." Nepočkám ani na odpověď a vylítnu z verandy a následně ze dvora statku jako špunt ze šampáňa, které nějaký nedočkavec před otevřením řádně protřepal. Cítím se stejně natlakovaná! Vydrží mi to až domů a určitě kvůli tomu nechám vajíčka ve vroucí vodě o něco déle než se sluší a patří, takže když je mnohem později mamka oloupe a podélně rozkrojí, vzdychne: "Nemůžeš se dočkat Velikonoc, že jsou ta vejce zelenomodrá?" "Stejně se žloutky umatlají s hořčicí, nebude to znát," odfrk-nu. "Zeleninu žádnou neměli, jen zavařenou." "Lepší než nic. Nakrájej, prosím tě, okurky a ozdob talíře," požádá mě. Vytáhnu ze skříňky tři oválné talíře, na které v dle mého názoru estetických hromádkách kupím bílé sterilované cibulky vedle červených paprik a zelených okurek. K nim žlutobílá vajíčka, hotová pastva pro oči! Mamka s výsledkem kupodivu moc spokojená není. "Studenou večeří se moc nevytáhneme, co?" "Jako před Oskarem?" dovtípím se, strčím do pusy jednu cibulku a s požitkem ji Stránka 8

9 rozkousnu. "Jen ať si zvyká. Jestli tě má opravdu rád, tak ti to, že neumíš vařit, promine..." V cibulce je nečekaně hodně láku, který mi zaskočí snad až do plic a já ho odtud pracně vyhekávám. Mamka mi musí zabušit do zad, jinak bych to nejspíš nevydýchala. "Slyšelas... tetu. Ty přece taky... taky nejsi žádná hospo...hospodyně." "Proč myslíš, že se dětem říká, aby u jídla nemluvily?" kára mě jako malou a když vidí, že se natahuji po další cibulce, abych ji uzmula z Oskarova talíře, jeho porce je největší, plácne mě přes ruku: "A neužírej pořád!" "A taky se říká, že si mámy odtrhávají od pusy, jen aby svým dětem dopřály," vyčtu jí, "kdežto ty mi nedovolíš přilepšit si z Oskarova." "Ujídat někomu z talíře a ještě k tomu rukama..." hrozí se. 24 Pak zvážní a s napětím v hlase se zeptá: "Vadilo by ti moc, kdyby u nás Oskar přespal...?" "To se mě jako ptáš, jestli si ho tu smíš nechat?" "Ano," kývne. "Nechtěla bych, aby ses cítila doma nějak odstrčená... Oskar bydlí v dělnické ubytovně, dost hrůza... Tak jsem myslela, chápeš... Zítra by tě vzal do školy autem, aspoň bys nemusela autobusem. To je výhodné, ne?" V nestřežené chvíli se mi podaří uzmout další cibulku naditou lákem, šoupnu si ji do levé tváře a pokrčím rameny. "Pro mě za mě, klidně ať tu přespí." Mamce se viditelně uleví. "Fajn, jsem ráda, že to bereš takhle rozumně, Moniko." "Zbývá mi něco jiného?" Mamka zvedne oči v sloup, ovšem od jejího kázání, ke kterému se dozajista chystala, mě ušetří zvonek u dveří. Před doktorkou ve výslužbě, sousedkou z přízemí paní Nevrklovou, co stojí na chodbě i s táckem čerstvě upečených řezů vonících kokosem, se k původnímu tématu nevrátí. Pozvu ji do obýváku na kávu, ke které sobě i nám něco k zakousnutí přinesla. Velice rychle se za těch pár týdnů dovtípila, jak je na tom mamka s vařením a pečením, tudíž si nedělám iluze, že by Oskar, který má k mamině mnohem blíž než paní Nevrklová, byl tak hloupý nebo snad naivní a očekával od maminy k večeři vepřo knedlo zelo, že. "To je buchta Margo," vysvětlí. "Strouhá se na ni čokoláda Margo, ta kokosová." "Jo, tu mám ráda," přikývnu a hned kousek ochutnám. Kávu si neuvařím, nějak mi poslední dny nechutná, udělám si raději ovocný sypaný čaj podzimní směs. "Jen si dej," pobídne mě. "Jsi bledá, nenachladla jsi na horách? A vůbec, jak bylo, holky? Zalyžovaly jste si?" "Některé si zalyžovaly, jiné si zaplužily, že, mami...?" 25 Mamka se po mně ožene, bystře se před výchovným pohlavkem sehnu a dál se věnuji skvělé buchtičce, zatímco mamka vypráví zážitky ze Slovenska. "A co tady? Jaký byl Silvestr?" "Bouřlivý jako vždycky," vzdychne paní doktorka. "Váš soused Balík se opil hned zvečera, pak vyváděl, rozbíjel nádobí a hádal se s Mařenkou skoro až do rána. Asi ve dvě po půlnoci někdo přímo pod okny odpaloval petardy, Blachout na ně běžel řvát ven, Blachoutová křičela z okna... Cirkus." "Přátele si člověk vybere, sousedy bohužel ne," usoudí mamka. Pan Blachout jako by ji slyšel, protože jen mamka dopoví, zaslechneme ho nadávat. Slovům sice nerozumíme, nicméně oběma nám je jasné, že má patrně konflikt s Oskarem kvůli parkování, jelikož těsně před tím jsme zaslechly přijet auto. Dovtípí se i paní doktorka, spiklenecky na mamku mrkne, zbytek řezů přendá na talířek, aby mohl ochutnat také pan učitel, a má se k odchodu. Potká se s ním na chodbě, slyším Oskara, jak jí přeje k novému roku hodně zdravíčka, načež napochoduje do našeho 3+KK, náš byt má totiž dva pokojíky plus obývák s kuchyňským koutem, v celé své kráse a se dvěma kufry. "Ahoj, Moniko," pozdraví mě. "Dobrý večer," brouknu s očima upřenýma na jeho zavazadlech. V tu chvíli je mi jasné, že nepůjde jen o dnešní noc! Mamka, která se s ním přivítala už v chodbě, po mně hází prosebné pohledy. "Snad si tykáme, ne?" připomene mi Oskar s úsměvem. "Ještě jsem si nezvykla." "Věřím, že to zmákneš rychle," mrkne na mě, čímž považuje svůj příchod do naší rodiny za hotovou věc. Pustí se do řezů obouruč, kdybych rychle neukořistila poslední dílek, zbyly by na mně akorát drobečky. Se svým obloženým talířem se odeberu k sobě s výmluvou na učení. Všeho moc škodí! Koneckonců, opravdu se do něj pustím. Nejen že jsem za 26 prázdniny nic nestihla, připadá mi, že jsem i to, co jsem věděla před nimi, všechno zapomněla! Drtím se tři hodiny v kuse s jediným a ne zrovna dlouhým vyrušením, které mi poskytne můj biologický otec. Stránka 9

10 "Ahoj, Moniko," zahlaholí do telefonu. "Tak co, jak bylo na horách? Tatry nebo Alpy, všude je krásně, že?" "Jistě. Ono ani tak nezáleží na tom kde jsi, nýbrž s kým. Tím pádem ty ses musel mít v Alpách božsky," zaironizuji. Tatíček narážel na skutečnost, že mě odmítl vzít do Alp (nestála bych o to, jen jsem ho zkoušela!), protože jsem se mu do představ zimní dovči se svou milenkou nehodila. "Byly výborné lyžařské podmínky. Ale to v Tatrách určitě také," odvětí, jako by moje rýpnutí vůbec neslyšel. "Jo, super." "To jsem rád," odvětí a na lince se rozhostí ticho. Je to zvláštní, když si člověk nemá co říct s vlastním tátou! "No nic, nebudu tě zdržovat. Jen jsem ti chtěl opožděně popřát do nového roku všechno nejlepší, hodně zdraví a úspěchů ve škole a taky v modelingu, ať se zase brzy dostaneš do záře blesků fotoaparátů a daří se ti. Ať je tenhle rok pro tebe mnohem lepší a hlavně úspěšnější než ten loňský." Zakotvím očima na svých vlastních fotografiích, jedna je plakát v životní velikosti, kterými mám polepenou celou zeď. Stěna slávy. Památka na dobu, kdy moje kariéra modelky šla strmě nahoru - a poté, co jsem psychicky nevydržela v Německu, porušila smlouvu s agenturou a utekla domů, ještě strměji dolů. Krom toho, že moje vydělané peníze padly na pokutu za porušení smlouvy, jsem si od té doby ani neškrtla. "Jo, to bych si přála taky," vzdychnu upřímně. A nemusely by ty úspěchy být zrovna v modelingu...! KAPITOLA Jet do školy autem má hned tři výhody. Nemusím vstávat příšerně brzy, jako kdybych chvátala na autobus, jsem ušetřena nepohodlí i všech těch pachů z upocených spolucestujících a hlavně - nemám šanci setkat se s Mikim! Nechci ho vidět nejlépe do smrti, což se mi asi nepodaří tím spíš, že komfortu Oskarovy oktávky mohu využívat pouze do konce ledna, pak totiž nás milý a oblíbený třídní ze školy odchází. Kvůli mé mámě, bohužel. Přesněji řečeno kvůli Vlastičce, tedy profesorce psychologie Vlastě Partyšové, která byla jeho snoubenkou až do doby, než poznal mou mamku. Nevydržel by s ní v jednom profesorském sboru. A já s ní mám vydržet ještě dva a půl roku do maturity! O tom, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, se přesvědčím vzápětí. Setkáme se totiž tváří v tvář hned dole ve vestibulu a ačkoli ji oba s Oskarem pozdravíme, svého exáka přehlédne jak širou hladinu a neodpoví ani mně! "Super," brouknu nenadšeně. "To se zlepší, až budu pryč," utěšuje mne Oskar. "Přece si na tobě nebude vylívat zlost věčně. Není psychopat." "Nee?" protáhnu, až se Oskar rozesměje nahlas. "Ona ta hranice mezi psychopatií a psychologií není až tak jasná." U schodiště se naše cesty rozdělí, zatímco Oskar zamíří do svého kabinetu, já vyběhnu schody do druhého patra. Třídy jsou totiž separovány podle pater - co poschodí, to ročník. Další dělení je podle specializace, áčko je všeobecné, béčko humanitní a céčko matematické. Dveře 2.B jsou dokořán, nejdříve z nich vyletí spolužák Roman, poté korkový pantofel, kterému se jen tak tak uhnu. 28 "Sorry!" omluví se mi Zlata. "To nepatřilo tobě." Pozdravím se s pár lidmi, Alena, která telefonuje, mi jen mávne rukou, holky nakupené kolem Katčiny lavice, kde si prohlížejí nové zboží od Avonu, spolužačka je totiž pilnou Avonlady, se dohadují, který parfém voní smyslněji, Magda maže špinavou tabuli, již nikdo nebyl poslední den před prázdninami schopen utřít, a Neža si u minizrcátka maluje oční linky. Potěšené se na ni usměji a ona se široce zazubí. Vlastně jsem se do školy strašně těšila! Ne na učení, to dá rozum, ale na spolužačky, především na Nežu. S tou jedinou jsem se setkala i během svátků, které jsem s mámou a Oskarem trávila u tety v Bakově. "Ukaž? Máš skvělej svetr," pochválí mi Ida další vánoční dárek. Ostatně, v nových ohozech jsou úplně všichni. "Zdar, dámy," kecnu si na svoje místo a s Nežou si teatrálně padneme do náruče, jako bychom se neviděly roky. Do vyučování zbývá necelých deset minut, což je strašlivě málo na to, abychom si stihly s holkama vypovídat všechny zážitky, vypočítat vánoční dárky a popsat oslavu Silvestra! Dozvím se jen to základní: Ida s Magdou byly pařit v Galaxii a prý to bylo docela fajn, Katka prožila oslavu v posteli instalatéra, kterého si narazila na Vánoce, když se jim vytopil byt - a pak že není i to špatné k něčemu dobré - a než se dostane na Ne-žiny zážitky, zvoní. "Povídej," pobídnu ji šeptem. "Jsi tajemná jak karpatskej hrad! Hořím Stránka 10

11 netrpělivostí." "Jo," zazubí se na mě tajuplně a v očích jí blýskne. "Co jo? Bylo, nebylo...?" "Za sedmero horami," doplní pobaveně. "Říkám, že jo." "Vážně?!A jak?" "Super." "Stručnější být nemůžeš?" rozčiluji se příliš vehementně, až na sebe upoutám pozornost profesorky Satrapové. 29 "Neráčily byste, slečny, přepnout?" požádá nás uštěpačně. Zatváříme se omluvně, sklopíme zrak, nicméně jakmile vyvolá k tabuli Alenu na rozbor veršů, zkoušet první den po prázdninách, to je síla, mohu si blahopřát, že při mně stál anděl strážný, protože jambickému verši ani žádnému jinému jsem se jaksi včera věnovat nestihla, šeptem pobídnu Nežu, ať vypráví dál. "Jak k tomu došlo? Přece jsi byla přesvědčená, že do toho nepůjdeš, i kdyby Ondra chtěl." "No právě. Vysvětlila jsem mu, proč ještě nechci, a on souhlasil. Vzal to rozumně, nebyl naštvanej ani zklamanej. Říkal, že mě miluje a těch příležitostí bude spoustu, takže není důvod, abych se kvůli tomu trápila. Večer jsme seděli u krbu a povídali si... a líbali se... a mazlili... A já už si tak jistá nebyla. Pak jsme si o půlnoci připili a zase se mazlili. Usnuli jsme až k ránu a ráno..." "A ráno? Z tebe to leze jak z chlupatý deky!" "Ráno jsem se vzbudila první a dívala se na něj, jak spí. Najednou jsem věděla, že to chci. Začala jsem ho líbat, chvíli dělal, že spí, mrzák," uchichtne se při vzpomínce. "A pak ho vzrušení prozradilo a milovali jsme se." "Pěkný," usoudím posmutněle. Neže to strašně přeji, nezávidím jí Ondru, nýbrž to, že ona prožívá pravou lásku! "Jak se ti to líbilo?" "Ondra byl nejdřív strašně neohrabanej, jak medvídek, pro něj to taky byla premiéra, chápeš... Ale pak už fajn. Ani to nijak moc nebolelo. Novej rok jsme strávili v posteli celej. Normálně jsme ho promilovali, ani lyžovat jsme nešli." Stará Otrapa výstražně poklepe propiskou o desku stolu, obě se s Nežou přikrčíme, jak moc se snažíme zmenšit. "Takže toho nelituješ?" zeptám se vyloženě zbytečně. "Ne!" ujistí mě. "Jsem šťastná. Jen mám strach, jestli jsme náhodou nezaseli... Člověk nikdy neví." 30 "Vy jste neměli kondom?" "Měli, pokaždé. A k tomu i pilulky, ale i tak. Všechno může selhat. Jenom jedna jediná ochrana funguje stoprocentně - ne-sexovat." "Ty jsi páko," odfrknu. Příliš hlasitě, Stará Otrapa se tentokrát ošálit nenechá. "Váchová, vás to nezajímá?" "Zajímá. Literaturu miluju." Třída se pobaveně zasměje, ačkoli jsem to myslela dobře, moje prohlášení vyzní jako cílená provokace. "To ráda slyším," prohodí ironicky. "Proto si jistě s nadšením uděláte zvláštní domácí úkol, že? Do příští literatury si připravíte referát z... třeba z Tartuffa." "Hra," hlesnu nenadšeně a hodím po Neže otrávený obličej. "Neboj," šeptne mi kámoška. "Já ti ho půjčím." "Jsi zlatíčko," ujistím ji a pro jistotu zbytek hodiny dávám pozor. Podrobnosti Nežina erotického dobrodružství se dozvím ve fránině, stařičký profesor Milivoj Outlý je poznamenaný nejen lehkou formou senility, nýbrž i hluchotou. To hlavní jsem se beztak dozvěděla už v češtině. Z Neži je žena. Navíc zamilovaná a milovaná. Absolutně šťastná. Uznám v duchu, že si to zasloužila víc než já: chodila se svým klukem celý rok, jejich velké finále bylo vyvrcholením vztahu, zatímco já a Miki... Škoda mluvit. O velké přestávce kvůli němu nejdu ani dolů ke kafeauto-matu, pro jistotu, v prosinci jsme se tam celkem pravidelně potkávali. Jelikož jsou čtvrťáci až pod střechou budovy, nemám moc šancí se s ním setkat. Moc ne, ale určité procento tu je. A to si vybere svou daň v polední pauze, když se s Nežou a holkama vracíme z jídelny Beruška v areálu integrované školy, která je o pár domů v ulici níž a kam na jídlo chodí nejen naše škola, ale i několik dalších z okolí. Mikuláš stojí v houfu dalších čtvrťáků, mezi nimi spat- 31 řím i Ondru, který tu čeká na Nežu. S Mikim do třídy nechodí, zatímco Mikuláš je stejně jako já v humanitní, Ondra, tuším, v matematické. Kamarádka se ode mě okamžitě odpojí, aby se přede všemi se svým klukem objala a políbila. Mikimu to Stránka 11

12 ve značkovém ohozu samozřejmě sluší jako vždycky, možná ještě víc, ruce zabořené v kapsách bundy, účes rozcuch pečlivě naaranžovaný do jednotlivých špiček visících k uším a do očí. Sjedu ho rychlým pohledem a uhnu dřív, než se na mě podívá on. Srdce mi nepochopitelně buší; proti své vůli se mi na očním pozadí promítne obraz auta zaparkovaného za hřebčínem, kde jsme se poprvé a naposledy milovali. Horkou chvilku určitě navodilo Ne-žino vyprávění, snažím seji z paměti vypudit, i když sama o sobě nebyla špatná. Chci ji zapomenout, protože se týkala jeho! "Čau, Moniko," pozdraví mě, jako by se nechumelilo. Neodpovím mu, nemrknu po něm ani koutkem oka. Hnusák! Hnusák! Hnusák!! Kdo ví, jestli se pochlubil taky kámošům ve Škole, že se vyspal s bývalou modelkou! Neža mě dohoní až ve třídě. "Měla jsi v zadku vrtuli?" "Ne, raketovej pohon." "Vypadalo to tak," pousměje se. "Co ty a Miki...?" "Vidělas, ne?" "Chtělo by to vymyslet nějakou super pomstu. Nemůže mu to přece jen tak projít!" "To už tady jednou bylo, díky," odmítnu jakýkoli hovor tímhle směrem. "Nechci o něm mluvit ani přemýšlet!" Neža moje přání respektuje, a tak s námi může být profesor Krajíc, který filozofii nejen učí, ale vyloženě ji žere, na odpoledky se přihasí v nezbytném černém roláku, jak moc se snaží dosáhnout na velikost svého vzoru - Sartra, maximálně spokojený. Sedíme zticha jako pěny, nevyrušíme ani jedenkrát. Štěstí, že mohu jet domů s Oskarem, Mikiho auto jsem u školy neviděla, musel přijet autobusem. 32 Cestou se bavíme jen tak všeobecně o počasí a sněhu a škole, dávám si pozor, abych se vyhnula jakémukoli bližšímu kontaktu a musela ho oslovit, tykání mi přes rty nejde. Maminu zastihneme v plné píli: poklička nad hrncem s těstovinami nadskakuje, vroucí voda stéká po stěnách a s prskáním se odpařuje z keramické desky, mamka pasíruje rajskou omáčku přes sítko, přičemž stihla zašpinit snad veškeré nádobí, které máme, pokecat linku kečupem i rajským protlakem a její bílé tričko je poseté rojem rudých cákanců. "Co to tu vyvádíš, miláčku?" zeptá se jí Oskar měkce. Asi je mu jí líto, mamka vypadá uhnaně. "Vařím!" oznámí nám, otře hřbetem ruky čelo a dodá: "Nebo jste si mysleli, že si hraju na indiány?!" "Spíš na sestřičku v transfúzní stanici," usměje se Oskar a rychle přiskočí, aby odstavil těstoviny deroucí se z hrnce. "Možná na pitevně," doplním pobaveně. "Maminko, ty jsi nepoučitelná. Nevěr more, copak jsi zapomněla?" Schválně použiji mamčin slogan, kterým většinou zakončila všechny svoje kuchařské pokusy v bytostném odhodlání víckrát kuchařům do řemesla nefušovat. Tentokrát se ovšem tváří, jak kdyby nic takového v životě neřekla! "Chtěla jsem udělat teplou večeři..." "Ale nějak se ti to tu všechno plaší," dodá Oskar, scedí vrtulky, pomůže mamce dopasírovat omáčku, vyjmout maso z tlakáče a zlikvidovat červenou spoušť. "Chleba s něčím by stačil, nechci, abys trávila volný čas u plotny, Zuzko." Notabene, celkový výsledek za tu námahu nestojí! Dokonce i ve školní jídelně je rajská lepší než to, co máma vyrobila! Oskar sice statečně polyká a nahlas jídlo dokonce chválí, nicméně je to blivajz: červená patlanina je kyselá jak šťovík a vrtulky oslizlé a rozvařené. Spolknu pár soust. "Jen jez," pobídne mě mamka. "Měla jsi maličko." 33 "Dobrého stačí i maličko," zazubím se. "To aby se člověk nepřejedl, chápeš. Mimochodem, maminko, taky si myslím, že je tvůj čas příliš drahý na to, abys ho zabíjela u sporáku. Ten chleba, jak naznačoval Oskar, není tak špatné řešení..." "Skoro jako bych v tom tónu slyšela ironii," váhá mamka, zda se jí mají moje slova dotknout či ne. "Ale jak myslíš. Aspoň se ti bude s prázdným žaludkem lépe cvičit." "Cvičit...?" "Jdeme přece na cvičení pro ženy, ne?" Sakra, tohle jsem nedomýšlela! Když jsem na podzim mamku nutila chodit se mnou do místní tělocvičny, kde jsme si dvakrát týdně zahopsaly spolu s pár dalšími a cvičitelkou Radkou při hudbě, nepočítala jsem s tím, že ji to snad začne bavit a naše role se obrátí! Vůbec se mi ven nechce. A ne ovšem proto, že bych cvičila nerada, právě naopak! Bydlení v bytovce není sice díky potrhlému sousedovi přímo Stránka 12

13 idylické, nicméně přece jen představuje určitou jistotu a soukromí. "Mně se ani moc nechce," vykrucuji se. "Tobě určitě taky ne, přece tu nenecháš Oskara samotného, bylo by mu smutno." Třídnímu nejspíš přijde moje péče podezřelá, protože se zatváří pobaveně a hodí mi klacek pod nohy: "Neboj. Beztak musím opravit prvákům tunu diktátů... Jen běžte, holky, na mě ohledy neberte, nechci vám narušovat váš způsob života. Jsem rád, že máte koníčky, proč byste je měly omezovat?" Kousnu se do rtu a jdu si sbalit věci na aerobik. Kdybych se moc zdráhala, mamce by začalo být podezřelé, proč nechci mezi místní mládež! Doufám jen, že v tělocvičně nebudou...! "Pohni," pobízí mě máma cestou. "Vlečeš se jak šnek." "Zírám, jak jsi aktivní. Vždycky jsem tě musela nutit." "V jídle jsou kalorie, které je třeba spálit." "Pokud myslíš kalorie z večeře, bojíš se zbytečně," otřesu se při vzpomínce na rádoby rajskou. "To totiž jídlo nebylo!" 34 "Ty jsi ale sprostá! Br, to je zima, pospěš..." Celé zasněžené vpadneme do bývalé jídelny JZD, kterou pár nadšenců v čele s Lubošem a jeho ženou Radkou přeměnilo v docela útulnou tělocvičnu s ještě útulnější posilovnou. V obavách přehlédnu osazenstvo. Na mučidlech se potí akorát Tom, Lubošův brácha, a Vašek, v tělocvičně se spolu s Radkou rozcvičují dvě mladé ženy. Dodatečně dorazí ještě macatá Marcela, která je z přítomných pro mě nejnebezpečnější, jde totiž o nejlepší Rendinu kamarádku, nicméně bez ní zase tak silná v kramflecích není a krom několika posměšných pohledů mi dá pokoj. Kvůli těm pitomcům z party budu mít brzy tik! No, vlastně spíš kvůli Mikulášovi. Jen díky němu abych se bála vystrčit nos z domu! Než se pěkně protáhneme při hudbě, spálím mnohem víc kalorií, než jsem jich za celý den přijala, dojde mi, že je to ještě trochu jinak. Ani kvůli partě, ani kvůli Mikimu... To kvůli sobě! Kdybych nebyla hloupá a naivní, mohla jsem si tohle všechno ušetřit! Mamka je na tom s kondičkou mnohem hůř, už v půlce cvičení chytá dech a odpadne společně s těmi maminami. S Radkou udržím tempo pouze já a jsem na to pyšná. Chudák mamka se cestou domů sotva plouží. "Zítra se nepohnu...! Nohy mám namožené z lyžování a teď jsem si ještě určitě namohla břicho a záda," naříká. "Máš, cos chtěla," pokrčím rameny a zachoulím se hlouběji do šály. "Mami? Jak to vlastně bude dál?" Pochopí, že se neptám na příští cvičení! Pečlivě volí slova: "No, Oskar u nás přespí i dnes..." "To mi došlo," odfrknu. "Podle těch kufrů u nás bude bydlet celej leden, nejsem pitomá. Ptám se, co bude pak." "Od února má práci v Praze." "A my?" 35 "Nevím," vzdychne nerozhodně. "Nemůžu odejít z firmy ze dne na den, výpověď trvá dva měsíce..." "A už jsi ji dala?" "Zatím ne... Uvidíme, jak... jak to půjde." Víc na ni nenaléhám. Chápu ji. Musí to být těžké i pro ni, nejen pro mě. Ze tmy se vyloupne vysoká postava, díky hustému sněžení ji spatříme těsně před námi, div se nesrazíme. Ačkoli mám oči zalepené sněhovými vločkami, Mikiho bych poznala i poslepu. S hlavou schoulenou mezi ramena si to rázuje nejspíš do posilovny. "Ahoj," pozdraví mě a směrem k mamce dodá: "Dobrej." Mamina mu odpoví, já jen cosi nesrozumitelného zamumlám. "Ty ho nezdravíš?" vyzvídá, jakmile je Miki z doslechu. "Neříkalas, že je to tvůj kamarád?" Byl mi i něčím mnohem víc než jen kamarád, odvětím v duchu hořce, ovšem nahlas odpovím: "Však jsem pozdravila." U popelnic před domem se štrachá soused Blachout. Poprvé v životě dědka ráda vidím - díky němu mamka zapomene na Mikiho, protože ji cholerický soused napadne. "To jako tu bude stát ten druhej křáp věčně?" "Vám taky dobrý večer," popřeje mu mamka jízlivě. "V mnoha rodinách mají dvě auta a musí s nimi někde parkovat. Garáž je jen pro jedno, druhé stojí venku. Není tu ani zákaz, ani málo místa, takže nevidím důvod, proč ne." "Protože já ho tu nechci!" "No, to je mi líto, ale nic víc s tím dělat nebudu." Stránka 13

14 "Vezmu lopatu a rozmlátím ho na cucky!" vysiluje soused. "Zatím jsou ty vaše naschvály tak na přestupkovou komisi," upozorní ho mamka. V prosinci si například dědek mákl, aby Oskarovo auto zaházel sněhem! "Potom už to bude trestný čin. Jestli vám to za to stojí, prosím." 36?Blachout zrudne jako krocan. "Ty flundro jedna, ty -" "Zuzko?" Ve dveřích se objeví Oskar. "Děje se něco?" Přišel v pravý čas, souseda jeho přítomnost zklidní, cosi za-hudrá a zapadne do dveří bytu v přízemí. Obrovsky se mi uleví. Arogantních hlupáků a násilníků se děsně bojím! Za chvíli se budu bát chodit nejen po vsi, ale i domů!! "Primitiv," uleví si mamka, náhle svraští obočí a nasaje vzduch nosem: "Nepálí se někde něco...?" "Pudink!" Oskar se plácne do čela a bere schody do patra po dvou. My s mámou letíme za ním. To, co proniklo na schodiště, byl jen nepatrný zlomek. V chodbě bytu je nedýchatel-no a pokoj s kuchyňským koutem je plný odporného pachu spáleniny. To, co měl být pudink, se škvaří v hrnci a když ho Oskar rychle odstrčí na studenou plotýnku, spálí si prsty. Anča mi zaryje drápky do nohavice, jak se snaží vyšplhat po mé noze nahoru a zachránit se, docela určitě si myslí, že vypukl požár. Její jehličky mi projedou tkaninou džínsů až do masa, s ječením se snažím vyděšené zvíře ze sebe strhnout. Teprve když máma otevře obě okna dokořán a v bytě je rázem zima skoro jako venku, kočka se zklidní. Sice zůstane zježená jako deset čertů, ale aspoň nehysterčí. Pošplíchám si krvavé vpichy na holeni septonexem. "To měl být pohár," vysvětluje Oskar zkormouceně a tři mističky s kompotovanými jahodami to potvrzují. Sníme si je jen tak, bez pudinku. "Vy jste umělci," bavím se. "Můžete si podat ruce. Myslím, maminko, že nemusíš mít mindrák kvůli vaření." "Ty máš mindrák?" podiví se Oskar. "Něco plácá," hájí se mamka rozpačitě. "Být tebou, přestanu plácat a jdu se mrknout na lekci číslo dvanáct. Zvláštní pozornost bych věnoval předložkám," poradí mi Oskar. "Ty budeš zítra potřebovat víc než vaření." 37 Nemám důvod ho neposlechnout. Německé předložky jsou pěkně zapeklité a já v nich mám guláš. V němčině totálně plavu a nebýt jeho doučování, které mi i přes můj odpor poskytoval, nebyla bych ani tam, kde jsem! Když si chci zajít asi po půl hodině postavit na ovocný čaj, načapám ty dva, jak se nad černým hrncem, který společně myjí v dřezu, zamilovaně líbají. Oželím čaj a zacouvám zpátky do pokoje, abych se učila na suchu až do půl desáté, než se mi rozezpívá mobil. Kdo může tak pozdě otravovat...? Jméno na displeji nejsem schopna v první chvíli správně zařadit. Dan, Dan... No jasně, Dan! "Ahoj, Moniko. Neruším?" "Ne, ale ty nevíš, že slušný lidi po deváté nevolají?" "Jenže já nejsem slušnej, tak můžu," dostane mě. Na to nemám co říct, musím se totiž hlasitě řehtat. "Víš, co mě napadlo? Napadlo mě, že bychom si mohli o víkendu vyrazit." "Docela prima nápad," usoudím váhavě. "Viď? Má ale jeden háček. Celej víkend sloužím." Pobaveně se pousměji. "To je dost podstatnej háček." "Ne až tak, pokud se ti bude chtít přijít za mnou do motorestu. Slíbil jsem ti specialitu podniku, pamatuješ?" "Jasně." "Takže?" "Možná se tam během víkendu ukážu." "Možná ve slovníku nemám a ty bys ho měla taky škrtnout, nesluší ti," baví se. "Super, Moniko. Budu se těšit." Vlastně... proč ne. Oskar potřebuje být ve škole dřív, tudíž s mohutným zíváním vstávám skorojako na autobus. Pořád je to lepší než vyrazit do mrazu a podupávat na zastávce. Jako například Janinka, kterou zahlédnu rázovat na náves s jasným cílem. "Zastav, prosím tě," požádám Oskara a teprve později si uvě- 38 domím, že jsem mu poprvé a naprosto samovolně zatykala. Stáhnu okénko a křiknu na Janu, která nechápavě poulí oči do tmavé kabiny vozu: "Čau. Jedeš do Bakova? Chceš svézt?" Nadšeně přikývne a než si zaleze na zadní sedadlo, opráší sníh z čepice. "Dobrý den. Ahoj, Moniko. Díky za svezení." "Není zač, beru pětku za kilometr," zavtipkuje Oskar a chudák Jana viditelně ztuhne. Stránka 14

15 "Kecá," uklidním ji bez ohledu na to, zda je Oskar můj třídní či ne. "Může být rád, že s ním takové kočky jedou." "No to jsem," baví se. "Hned si připadám mladší." "Co v Bakově?" vyzvídám. Pokud si vzpomínám, Jana dojíždí stejně jako většina místní mládeže do Račic, které jsou sice menší než Bakov a opačným směrem, ale zato mnohem blíž. "Chodím do školy obchodu a služeb v Račicích," potvrdí mou domněnku, "v Bakově mám tenhle týden praxi." "To je fajn, můžeš jezdit s námi," nabídnu jí. "Oskare?" "Jestli se se mnou nebojíte, klidně," souhlasí ležérně. "Jako že byste nás zavezl do lesa?" vyzvídá Jana. "A tam dělal nemravný návrhy?" doplním ji vesele. "Holky zkažený," chytá se Oskar stropu. "Myslel jsem, jestli se nebojíte, že se vymázneme, silnice je pod tím prašanem jedna ledovka..." Smějeme se tomu všichni tři a cesta uteče nezvykle rychle a vesele, akorát je mi po ní trochu nevolno, jak mám celých sedmadvacet kilometrů otočenou hlavu dozadu k Janě. Ve škole je to nejdříve taky docela brnkačka. V němčině píšeme test na předložky, jak jinak, a protože jsem se jim včera dost dlouho věnovala, něco tam i napíšu, konečně by to nemusela být nedostatečná. Oskar je třída! Totéž nemohu říct, bohužel, o jeho expartnerce. Vlastička mě pozve k tabuli v psychologii a jak mi byl tenhle předmět z počátku sympatický, teď ho díky ní nesnáším. Vyvolá mě spo- 39 lečně s Romanem a dává nám otázky na střídačku. Kupodivu poznámky k mému ohozu nemá, ačkoli si můj krátký svetřík kávové barvy, co jsem si oblékla k černým úzkým džínsům, měří pěkně znechuceně. Ani ne tak svetřík jako spíš falešný piercing v pupíku, co mi z něj vykukuje. "Co je to deprese?" "Deprese je onemocnění celého těla, které postihuje nervovou soustavu, myšlení i chování. Ovlivňuje spánek i chuť k jídlu, pocity k sobě i vůči jiným," vypočítám. Vlastička se k tomu nevyjádří, požádá Romana, aby vysvětlil, co jsou mánie, načež se vrátí ke mně a chce po mně druhy depresí. Tam už si tak jistá nejsem, vzpomenu si pouze na dvě, exogenní a endogenní. "Romane?" přeruší moje přemýšlení. "Nemám zájem." "Co prosím...?" nechápe Vlastička. "O tuhle otázku," dodá spolužák a třída se směje. "Tady nejste v AZ kvizu," poučí ho. "Klid! Sednout. Oba. Váchová čtyři, Roman tři. K tabuli Nováková a Hrůza." Zvednu překvapeně obočí. "Za čtyři...?" "Čekala jste snad jedničku?" opáčí skoro posměšně. "Nedokážete vyjmenovat ani druhy depresí. A jestli chcete znovu opakovat další rok a být ve dvaceti stále ve druhém ročníku jako tady Roman, pokračujte tak, jako dosud." Třída se tentokrát nezasměje. Ono totiž není čemu. Jsem zpátky ve své lavici, cítím, jak do mě Neža strká, asi mi naznačuje, ať si sednu a nenechám se vyprovokovat, jenže to prostě udělat nemůžu! "Neopakuji proto, že bych propadla, nýbrž kvůli modelingu," odvětím rezavě. "A i kdybych nakrásně prolítla, ve druháku by mi bylo devatenáct." "A to vám připadá jako výhra?" vysměje se mi. "Já neopakuju kvůli modelingu," zazubí se Roman, "opakuju kvůli lásce ke škole. Chci si to tu co nejvíc prodloužit!" 40 Tentokrát se spolužáci zasmějí, Roman je třídní šašek. Mně to k smíchu nepřijde a Vlastičce také ne. "Není to výhra," připustím a očima neuhnu ani o píď. "Ale také to není nic, za co bych se měla stydět." "Sednout!" poručí mi a odvrátí zrak první, aby se věnovala žákům přešlapujícím u tabule. Katka z lavice před námi pootočí hlavu dozadu. "Kráva." Holky se k incidentu vrátí ještě o polední pauze, když si jdou zakouřit na záchod ajáje doprovázím. Tedy Idu s Katkou a Magdou, Neža má u kafeautomatu spicha s Ondrou. "Nechápu, jak mohl Roman dostat trojku, když na tu druhou otázku neodpověděl vůbec," přemítá Magda. "Ono totiž nešlo o vědomosti," vysvětlím jí s úšklebkem. "Měla by sis na ni stěžovat," míní Katka a strčí mi pod nos krabičku cigaret. "Nechci, díky," odmítnu a radši víc pootevřu okénko. "Zvedá se mi z toho kufr, Stránka 15

16 vadí mi kouř." "Aby to nebylo vidět ven," strachuje se Magda. "Půjde kolem nějakej učitel a uvidí valit se dým jak z továrny..." "Roman to zaválel, co?" zasměje se Ida. "Byl vtipnej. A je docela hezkej, všimly jste si? Nějak nám zmužněl." "Prosím tě," baví se Katka. "Má oči moc blízko u sebe." "To ho dělá právě roztomilým. Je jako medvídek..." Přidám se k jejich smíchu a rozebíráním Romanových kvalit i nedostatků zapomenu na příkoří i tu medúzu Vlastičku. Dvojka z písemky z dějepisu, kterou pan profesor Rokyta nechá napsat žáky, co mají známky buď nerozhodné, anebo jim nějaké chybí, mi náladu vylepší úplně. Stačilo znát pár správných letopočtů a výslednou dvojku z dějáku na pololetním vysvědčení mám jistou, což je skvělý výsledek. Po posledním zvonění dupeme dolů ze schodů jak splašené stádo. Neža ho vede, sotva ji stíháme. 41 "Počkej! Půjčíš mi toho Tartuffa?" "Jasně. A pohni, mám rande!" zavolá zpátky přes rameno. "Svatá prostoto," baví se Katka. "Chceš přicválat na rande takhle uhnaná a ufuněná? Kde zůstala ladnost? Grácie?" "Neža a ladnost?" řehtá se Ida. "Ta má jediný štěstí, že si to u Ondry pojistila a on jí zobe z ruky víc než dřív." "Jen aby ho to brzy nepřešlo," prorokuje Magda. "Všichni kluci jsou gauneři. Čím hezčí, tím větší!" Mluví z ní zkušenosti, o poctivost přišla vloni na konci června cestou z rozlučky, aniž by dodnes věděla, s kým! Nechci být takový pesimista co se týče vztahů a kluků, věřím, že správní kluci nevymřeli, nicméně něco na jejích slovech je. Alespoň v rovnici o kráse a povaze. Toho nejhezčího a současně největšího grázla potkám vzápětí přímo před školou, kde se dohaduje s klukem z jejich třídy. Jakmile mne zaregistruje, oznámí mi: "Jsem tu autem." "To máš dobrý," usoudím. "Hodím tě domů," nabídne mi. "Proč myslíš, že chci jet domů?" vyvedu ho z omylu a bez dalších řečí se zařadím po boku Neži a Ondry, abychom ve třech vyrazili ke kámošce domů a já si mohla půjčit další Moliérovo dílo. V jejich sečtělé rodině se najde nejspíš veškerá povinná četba, mohli by si zřídit půjčovnu. Problém je, že se ti dva cestou hrozně courají, co chvíli se zastaví a líbají, pošťuchují se a snaží se jeden druhému nacpat za krk sníh, načež se zase udobřují polibky. Nechci je pořád pobízet, ovšem než dorazíme na sídliště, jsem dost otrávená. Ida měla s tou pojistkou pravdu! Přestože spolu chodí rok, sex je sblížil ještě víc, jejich vztah je intenzivnější a vášnivější. Před panelákem se vůbec nemohou rozloučit, takže poznámka jakési nerudné kolemjdoucí důchodkyně "nono, jen ho nesněz!" zase není tak od věci. Netrpělivě čekám, kdy toho budou mít dost. Dřív bych se však 42 dočkala zatmění slunce! Kdyby z domu nevyšel tmavovlasý kluk s ježkem, nesjel mne pohledem od hlavy až k patě, a pak nepromluvil na ty dva, nejspíš by se líbali do večera. "Tady se dělají slušným lidem laskominy za bílýho dne..." Neža se vymaní z Ondrova objetí a zazubí se: "Ale Marečku, snad bys nezáviděl? Chceš se přidat?" "Tak jo," souhlasí a otočí se na mne: "Jsi pro?" "Já?" podivím se pobaveně. "Jako že my dva spolu...?" "Mně tohle řešení přijde ideální," směje se kluk. "Nech si zajít choutky, ty náš nadrženej," krotí ho Neža, naposledy políbí Ondru a ve výtahu mi vysvětlí: "To byl Marek. Jeden vtipálek tady z baráku. Známe se od malička. Kdysi jsme spolu plácali na pískovišti bábovičky. Je starší jen o něco málo, letos maturuje na strojárně." V bytě jsou už obě Anežčiny mladší sestry, sotva se s Kris-týnkou a Nikolou přivítám, kamarádka je vypakuje do obýváku, abychom měly v pokoji soukromí. "Miki čekal před školou na tebe, co ty na to?" "Já?" zeptám se zaskočeně. "Nejradši bych mu nakopala!" "Hm, ale pořád ho miluješ," prohodí Neža vševědoucně. Přistižené sebou trhnu. "Ne! Jak jsi na to přišla?! Já ho nenávidím! Nemůžu ho ani vidět!" rozohním se spravedlivým hněvem. Pak se odmlčím, kamarádka také nic neříká. Vzdychnu. "Víš, co je nejhorší? Že se láska nedá zakázat. Udělat tlustou čáru, vymazat si ho z hlavy i srdce. Strašně bych mu přála, aby trpěl jako já. Ale to se jemu nikdy nestane, protože neví, co to je milovat. Všechno mu vychází." "Chtělo by mu to ten hřebínek trochu zkrouhnout," souhlasí Neža. "Co kdybys mu řekla, že jsi v tom?" "Cože?!" vyděsím se. "Jo, ty myslíš jako..." "Neříkalas, že neměl ochranu? Sám si nebyl jistej, jestli si dal pozor. Uvěří ti lehce. A to Stránka 16

17 si piš, že mu sklapne." 43 "Já nevím. To je blbý." "Proč?" "Protože by ho to citově stejně nezasáhlo." "Ale sebevědomí by mu to pošramotilo. Nebyl by borec. Měl by starosti... A tu jeho pipku by to taky nenadchlo." "Té bych to taky přála," zavrčím. Na ponížení, jakého se mi dostalo od Renči, jen tak nezapomenu! "Vychutnala si mě. Vpálila mi do očí, jak se mými citečky bavila... Miki ji prý informoval o vývoji, že jsem čím dál víc zamilovaná!" "O tom dost pochybuji," namítne kamarádka. "Podle mého si to holčina trochu přibarvila, aby ti ublížila co nejvíc. Uznej, kdyby to věděla celou dobu a bavila se, proč by tě napadala? Proč by po tobě házela vajíčka? Proč by tě varovala, ať dáš pokoj jejímu klukovi? Miki jí to určitě řekl až po. Až když vyhrál. Ucpal jí tím pusu." Tohle zní logicky, uznávám. Pokrčím rameny. "No, i kdyby. Pro ni pomstu vymyslet nedokážu už teprve. A vůbec, hrát si s city druhých jsem zkusila - a jak to dopadlo? Nejvíc jsem na to doplatila já." "Tvoje údajné těhotenství by zasáhlo oba, nemysli si." "Rendiným postavení nepohne ani zemětřesení," pochybuji. "Miki se s ní nikdy nerozejde, protože u ní má svý jistý i přes to, žejí zahýbá. Vždycky mu odpustí. A navíc je to propletený i v rodinách, její fotr je partner Mikiho táty, akcionář Europlas-tu. Rodinnej podnik, chápeš." "Tím spíš. Trochu jim těmi základy zatřes a uvidíš." "Moc se mi do toho nechce," přiznám se. Mrknu na mobil. "Páni, musím padat, jinak mi ujede bus. Oskar mi už odjel." Neža mě jde doprovodit na nádraží, kde její společnost vyměním za Janinu. Povídáme si celou cestu a docela se u jejích zážitků z praxe v drogerii Droxi u nádraží bavím. Ta holka mě příjemně překvapí, nevím, proč jsem měla za to, žeje to stejná 44 přízemní slepice jako její kamarádky Rendy a Macek! Celých sedmadvacet kilometrů nám k vypovídání nestačí, musíme si to dopovědět ještě na návsi bez ohledu na vítr a mráz. U místní centrály BBC nakládá Martin, její kluk, přepravky s prázdnými pivními láhvemi do otevřené dodávky. Jana mu zamává, rychle mi dopoví příhodu s prodejem kondomu, je při tom jako na trní. stále se ohlíží, a loučí se: "Musím běžet, nebo bude Máta naštvanej... Ahoj ráno." "Proč by byl naštvanej?" "No, že nejdu hned za ním." "Stejně má práci," namítnu. "Pomáhá mámě v obchodě, to je sice chvályhodný, ale co to znamená pro tebe? Chceš ty bedny tahat s ním, nebo co?" "Ne, ale... bude naštvanej, že se mu nevěnuju." Jako by nás slyšel, což na tu vzdálenost samozřejmě nemohl, Martin se napřímí a houkne na celou náves: "Tak co je? Nech toho kafrání a pojď sem, ne?!" "Už běžím!" ujistí ho Janinka, směrem ke mně pokrčí rameny a odběhne. Když se u rohu domu s poštovní přepážkou, kam zatáčím po silnici k bytovkám, otočím, spatřím ji, jak stojí před svým klukem jako oukropeček na hanbě a s hlavou skloněnou k zemi poslouchá, co do ní Martin hustí. Ráno se s Janou svezeme s Oskarem se vším pohodlím, domů pojedeme každý jindy. Můj drahý třídní už ve dvě odpoledne! "To je teda spravedlnost," huhlám nespokojeně. "Studenti mají víc hodin než učitelé!" "Staň se učitelkou jazyků a budeš se mít taky dobře." "Já a učitelka jazyků, super," vyprsknu znechuceně. "Proč ne? Stačí jen chtít. A dřít, samozřejmě," doplní s úsměvem. "Zítra máš to doučování, nezapomeň na to." "Však jo," brouknu. 45 Oskarovi moje nadšení neujde, vysvětlí si ho po svém: "Kdybys chtěla, můžu tě doučovat jako dřív. Ta moje nabídka pořád platí, já ji nestáhl..." Neodpovím mu, tvářím se, že ho neslyším, mávám právě na přicházející Zlatu a Oskar se víc nevnucuje. Jsem totiž zásadová: když jsem jednou couvla, nemůžu znovu přilézt! Při čekání na autobus si užiji trochu napětí a strachu, ale v pohodě, dopadne to víc než dobře: na nástupiště právě při odjezdu přiběhne Karin v úžasné pletené karkulce, jaké se nosily snad před sto lety. Autobusák ji zná, přibrzdí jí a ona mu udýchaně děkuje, načež se rozhlédne po zapařeném nitru korábu se zafuněnými okny, postřehne mou třepetající ruku a s pusou od ucha k uchu napochoduje až ke Stránka 17

18 mně dozadu. "No hurá, už jsem myslela, jestli tě nesežrali medvědi. V Tatrách je jich jako much," přivítá mě pobaveně. "Jsem ráda, že žiješ. Neviděla jsem tě... naposled před Vánoci." "Medvědům jsem se vyhýbala." "Ale jiný havěti ne, co?" pousměje se. "Čo slovenští chalani, boli volajaký pěkný? Navázala jsi družbu?" "Ani ne," pokrčím rameny. "Nějak nebyla nálada." "Prosím tě," drbne do mě. "Dlabej na něj. Je to vůl." "Karin... Tys o tom taky věděla? O té sázce?" "Myslíš předem? Ne!" ohradí se dotčeně, jako co si to o ní myslím. "To bych ti okamžitě řekla a bráchovi dala do nosu. Dozvěděla jsem se to až... až když vyhrál. Nesvěřuje se mi on ani ostatní, pár lidiček ze vsi mi nesedí. Jen občas zajdu zapařit, když není jinej program. Což mi připomnělo - v sobotu slaví Tom narozeniny, nechceš přijít?" "Ne, díky!" opáčím rychle. "Jana mě už taky zvala." "Na Janinku kašli," zasměje se. "Ta bude skákat, jak ten její křupan píská, s tou nic není. Zapaříme spolu." "Na sobotu už stejně mám program," kroutím se. 46 "Já taky," zasměje se. "Druhý rande. To bývá rozhodující, tak uvidíme... Když to nebude k tomu, určitě se v posilovně objevím. Tomovi popřát musím, to je jeden z těch fajn lidí." "Do posilovny jdu dneska," uvědomím si. "S Janou. Protáhnout kostru. Nechceš se taky přidat?" "Nešílíš? Natolik mám svoje bohémské a lenorou prolezlé tělo ráda, přece ho nebudu huntovat sportem," hrozí se. Přesvědčit se mi ji nepodaří, v Blažejově vystoupíme a až k naší bytovce máme společnou cestu, nicméně ani tady Karin nezlomím. Prý je zapřísáhlý antisportovec. Škoda. Mamka je ještě v práci, ze zvyku očekávám prázdný byt s neurotickou Ančou, tudíž mě dost překvapí puštěná televize a k ní navíc ještě přehrávač, kombinace bezduchých textů, jimiž hovoří postavy jakési nekonečné telenovely, s údernou hudbou U2 je poněkud zvláštní, a Oskar v mamčině růžové kuchařské zástěře s rozesmátou prasečí hlavou vyloženě komický. Kupodivu v bytě nepůsobí jako vetřelec! "Co je ti k smíchu?" všimne si mého výrazu. "Pojď mi, prosím tě, pomoct, nebo to vyhodím z okna a bude..." Přistoupím blíž a málem jdu do kolen. Oskar se totiž snaží rozválet kupované lístkové těsto na placku, jenomže se mu stále trhá a lepí na váleček i podložku. "Pečeš štrůdl...?" uvědomím si užasle při pohledu na horu oloupaných, zahnědlých a na hrubo nakrájených jablek. "Rád bych," přizná se. "Ale jsem z toho dost na nervy. Zápasím s tím už čtvrt hodiny a marně. A to nemluvím o tom, že jsem hodinu a půl loupal a krájel jablka! Věřila bys, že je vaření tak pracný?" "Věřila," uchichtnu se. "Proč to vlastně děláš?!" "Přece aby měla máma radost, ne?" "Ježíši," rozřehtám se, "vy jste fakt oba stejní! Nemám zavolat paní Nevrklovou? Ta by si s tím určitě poradila." 47 "Nejsme horší než paní Nevrklová," namítne. "Nemáš papír, na kterým bychom to srolovali? Počkej, už vím! Dones čistou utěrku!" Nejdřív shodím bundu, pak svetřík a nakonec Anču, ovšem tu ze stolu, kam se ladně vyhoupla, aby se podívala, co to tu tak krásně voní vanilkou a skořicí, vydrbu si ruce mýdlem a společnými silami rozválíme těsto na bohatě pomoučněné utěrce. Nandat na ně jablka, posypat je cukrem, skořicí, rozinkami a ořechy už je máček. Srolování závinu do nohavice je nejnáročnější, stále nám jablka někde vykukují a těsto propichují, ale nakonec štrůdl vyspravíme malými záplatami a ohnutou bombu pracně přendáme na plech. Na délku se tam totiž nevejde, musíme ji zatočit. Když celý výtvor šoupneme do předehřáté trouby, mouku máme všude - po oblečení, zemi a Oskar i na tváři. Anča připomíná tučného moučného červa. Uklidit tu spoušť dá snad větší práci než štrůdl vyrobit! A to s tím Oskarovi pomáhám, jinak by nebyl hotový do rána. Závin zatím v troubě zlověstně prská a syčí. "Paní Nevrklová by ho udělala rozhodně úhlednější," bavím se, když oba nakukujeme okénkem do trouby a on před našimi zraky puká, jablečná šťáva z něj vytéká na plech a místy i přes jeho okraje. "Když nad tím tak přemýšlím, ona z toho těsta umotala nohavice dvě." Oskar se zatváří bohémsky. "Nejsme žádní troškaři, ne? Ten náš možná není tak Stránka 18

19 hezkej... hm, určitě ne... ale zaseje připravený s láskou a z lásky. A to se cení." "Aha, tak ať ho nespálíš, já jdu za Janou do posilovny." Ještě před odchodem objevím na mobilu došlou esemesku. Předpokládám, že mi píše Neža, odesílatelem je však Dan. CAU, KRÁSNA LYZARKO. PISU DRIVNEZ VEČER, ABYS NEREKLA :) JAK SE MAS, CO DELAS? ROZPOVÍDEJ SE TROSKU! Ačkoli mě jeho zájem potěší, odepíšu mu poměrně stručně a i tak kvůli tomu přijdu do posilovny pozdě, Jana už čeká. Kromě ní tu jsou Tom s Lubošem a Vaškem, ti jsou v pohodě, dostane se mi osobního pozvání na narozeniny a sotva se s Janou převlečeme a začnu jí společně s Tomem vysvětlovat, jak se na kterém mučidle cvičí, objeví se ve dveřích Martin. "Fajn, dáme nohejbal," těší se Luboš. Martin však nevypadá jako někdo, kdo si přišel zahrát. Podezíravě si změří svou dívku. "Ty jsi tady, jo?" "Přece jsem ti psala, kam půjdu," připomene mu Jana. "Co tak najednou? Maximálně jsi jednou za čas hopsala při hudbě a teď takovej zájem o posilování?" "Na mě nekoukej," zasměje se Tom. "Kvůli mně tu není. Ale jsem rád, že ji Monika zlanařila, aspoň je nás víc." "Proč by měly holky posilovat?" míní Martin a sjede mne nabroušeným pohledem. "Leda nějaký mužatky." "To je předpotopní názor," mírní ho Luboš. "Mrkni na mojí ženu nebo tady na Monču, jaký mají vypracovaný postavičky. Zahrajeme si nohejbal a holky si zatím protáhnou svaly." "Nechce se mi dneska hrát, mám žízeň," zklame ho Martin. "Buřt šel do hospody hned po práci, jdu za ním. Jano? Jdem." Janinka je z vývoje událostí poněkud zaskočená. "Já si zacvičím a přijdu za tebou, jo?" "Řekl jsem, že jdeme hned, ne?" zvýší Martin hlas. Jana sklapne patky a bez dalších protestů se obléká. Jsem z toho dost znechucená. "Tvoje slovo je zákon?" "Když to tak bereš, jo," přisvědčí samolibě. Ušklíbnu se. "Trochu omezený zákony, ne?" "Zrovna ty máš co povídat," vysměje se mi do očí. "Miki kejvl a podržela jsi mu. Jako každá." Vašek se nevhodně uchichtne, Tom uhne očima. Do tváří se mi nahrne krev. "Zato tobě bych nepodržela ani dveře, idiote." "Ale no tak!" vloží se do vyhroceného sporu Luboš. "Přišli jsme si zacvičit, tak ať to neprokecáme. Mončo?" Martin počká, až Janinka posbírá svršky, rychle je natáhne na cvičební obleček a s omluvnými pohledy, které po mně háže, šupajdí za svým drsným zákonodárcem do hospody. Mám sto chutí třísknout dveřmi, ale kdybych to udělala, projevím slabost. Útěk není žádné řešení! Místo toho se se zaťatými zuby potrápím na dvou posilovačích strojích, za půl hodiny vydám energie jako jindy za hodinu, tak moc makám, abych ze sebe dostala zlost, a když se s kluky loučím, málem se mi nohy třesou únavou. "Nezapomeň přijít v sobotu na narozky," připomene mi Tom. "Martin je občas vůl, toho si nevšímej." "Jen občas?" odfrknu jedovatě. "Tak častěji, no," zasměje se. "Ale víš co, zvu tě já." "Díky, jenže... Nemůžu. Těch občasných volů je tu víc. A někteří jsou voli pořád, jen to umně skrývají." "Vidíš to moc černě!" volá ještě za mnou KAPITOLA Tělák ve škole je proti tomu, co jsem si naložila v posilovně, dětská hra. Růženu Sládkovou, naši učitelku, si dovedeme představit coby statnou Sokolku, která zhruba před čtvrt stoletím předcvičovala masám jí podobných nadšenců, ovšem do dnešní doby se tak nějak nehodí. To, že po nás chce pořadová cvičení, je na hlavu, navíc si plete strany a její povely jsou zmatenější než jindy. "Vpravo v bok!" zahřmí burcujícím hlasem a točí se vlevo. Půl třídy ji bezmyšlenkovitě kopíruje, druhá půlka se otáčí doprava, takže při dalším povelu "pochodem vchod!" nastává neuvěřitelný zmatek a chaos. "Co se jí stalo?" šeptne mi Neža do ucha. "Naprostá ztráta koordinace," tipuji. "Otřes mozku nebo tak něco." Stránka 19

20 "Zastavit stát a poklusem klus!" zvolá Růža nadšeně, načež se opře o švédskou bednu a pohrouží se v mlčení. Pár lidí se rozklusá, zbytek stojí, záleží na tom, jak si kdo povel přebral. Když už to trvá pět minut, třída se začne po-chechtávat, nejdřív tiše, pak hlasitěji - a Růža nic! "Ona spí!" vypískne Alena pobaveně. Člověka spícího vestoje nevidíme každý den, okamžitě se nalepíme blíž. Nejen že spí, ona si zlehýnka pochrupává! "Určitě má tu nemoc, jak měl mistr Beán," napadne Idu. Nasaji vzduch nosem. "Kdepak nemoc! Je nadrátovaná!" "Fakt?! Proboha, to začala pít už v osm ráno?!" "Proč už?" pokrčí Katka rameny. "Třeba pije ještě. Začala večer a zatím to nevydejchala." Rozřehtáme se s holkama nahlas, až učitelku probudíme. 51 Aniž by se divila, co se děje, zavelí vlevo v bok a pokračujeme ve zmatených pořadových cvičeních, dokud nezadřímne podruhé. Tentokrát jí to vydrží do konce hodiny, protože jsme tiché jako myšky, jen abychom ji neprobudily. Zbytek dne uteče celkem rychle, v pátek máme krátké vyučování a díky dvěma hodinám těláku snazší než jindy. Na obědě, ze kterého málem hodím šavli, ledvinky mi strašně smrdí, se Neža zajímá: "Tak co, jak pokračuješ s pomstou?" "Nijak. Jsem radši, když ho nevidím." "To je chyba," usoudí. "A co ten Dan?" "Je docela fajn," pousměji se při vzpomínce. "Včera jsme si psali přes mobil asi dvě hodiny, co jsem se vrátila z posilovny. Jsem kvůli němu nevyspalá. Zítra mám za ním jít do toho motorestu..." "Tobě se nechce?" nechápe moje okolkování. "Ale jo," připustím. Pak mě napadne: "Poslyš, co kdybys tam šla se mnou? Je to jen kámoš, o nic nejde." "Zítra budu s Ondrou." "No a? Ve čtyřech bude větší sranda." "Jenže my nemůžeme," omluví se se zamrkáním. "Ondrášek bude mít prázdnej byt... Chápeš?" "Aha," dovtípím se posmutněle a nemohu jí mít za zlé, že dá přednost soukromí ve dvou před kamarádkou. Neža si všimne mojí skleslosti a snaží se mi to vynahradit: "Nezajdeme třeba najedno na Střelákl Vylepšit si chuť?" "Musela bych vypít nejspíš sud, abych spláchla ten pach," otřesu se při vzpomínce na ledvinky. "Jenže smůla, od půl třetí mám to pitomý doučování, co mi sehnal Oskar náhradou za sebe. S nějakým studentem z filozofie či co." "Třeba to bude fešák, co ty víš!" utěšuje mne. "To už vidím," pousměji se. Připojíme se k holkám a v houfu dojdeme ke škole, před kterou přešlapuje jakýsi skoro holohlavý chlápek a netrpělivě nakukuje do dveří, odkud se neustále trousí lidi z vyšších i nižších ročníků. "Že by byl nějakej tatík pozváněj na kobereček a nechtělo se mu tam?" tipuje Magda pobaveně. "Já ti dám tatík!" urazí se Katka. "To je Fanda." "Jakej Fanda?" nechápeme. Neže to docvakne první: "Chceš říct, že to je ten tvůj instalatér...? Není trochu sta..." "Co?" "Dříve narozenej...?" doplní Nežu Ida. "Ne, proč?" pokrčí Katka rameny. "Muži jsou jako sýr. Čím vyzrálejší, tím lepší. Nejsem zatížená na cucáky." "No ale zase... starej sýr zplesniví," baví se Magda. "Fandovi bylo teprve nedávno třicet!" zlobí se Katka. "Vypadá starší," uznám. "To je asi tím, zeje plešatej." "Není plešatej! Má jen vysoký přemýšlivý čelo." "Vysoký čelo?!" vyprskne Neža. "Kouty přes půl hlavy!" "Jste slaboduché, dámy," naštve se Katka a bez rozloučení se od nás odpojí, aby se mohla s Fandou obejmout. "Ta má teda vkus," směje se Ida. Dívám se za nesourodou dvojicí. Drží se za ruce a něčemu se smějí. "Náhodou, má pravdu. Na vzhledu nezáleží." Katka je chytrá. To jen pitomé holky se zamilovávají do plejbojů a krasavců! Ti jsou sice přitažlivější a jen těžko se jim odolá, ale spolehnutí na ně není a nakonec se každá vždycky spálí. Nebo skoro vždycky, ať nejsem nespravedlivá! Student filozofie, kterého vystopuji v bytě jeho rodičů na adrese, co mi Oskar strčil načmáranou na kousku papíru, patří mezi hezké světlovlasé kluky s Stránka 20