Jen žádnou paniku. Neznervóznět. Je to jen letiště! Proč

Transkript

1 KAPITOLA 1 L arrivée příjezd do Paříže a mé první kulturní šoky Allô taxi? Jen žádnou paniku. Neznervóznět. Je to jen letiště! Proč se však cítím tak ztracená jako v nějakém bludišti? Stála jsem na pařížském letiště Charles de Gaulle, kterému Francouzi říkají jen Roissy podle nedalekého místa, a hned mě přepadla předtucha toho, jaké bláznivé situace mě ve Francii ještě očekávají. Mon Dieu! Pro jistotu to někdy zkusím i s francouzskou modlitbou, třeba to pomůže. Můj první den v Paříži je už dávno minulostí, ale vybavuji si ho tak přesně, jako by to bylo dnes. Ještě nikdy jsem nebyla na letišti, kde bych se vůbec nedokázala zorientovat, a to už jsem jich viděla nespočet. Znamenitě se jim tu podařilo sestavit celý prostor jako jeden ohromný labyrint se spoustou světelných tabulí, které byly zřejmě určeny jen k tomu, aby člověka navedly na falešnou stopu. Což je v podstatě s podivem, uvážíme-li, jak je ve Francii jinak všechno, ať v metru, na nádražích či na ulicích, jasně, srozumitelně a přehledně vyznačeno. Roissy však před krátkou dobou dostalo už další nejhorší ocenění ze všech mezinárodních letišť právě proto, že je tak chaotické. Já jsem až do dnešního dne skálopevně přesvědčená, že pro návštěvníky Francie má být toto letiště něco jako první nárazová zkouška, která by je měla odradit. Celkem záludné, když 9

2 uvážíme, že Roissy vlastně není nijak zvlášť velké. Přesto je vám hned v prvním okamžiku předložena na odiv grandeur, majestátní velikost. Typické, prohlásila má německá přítelkyně Nina, když jsem jí o tom později vyprávěla do telefonu. Ti udělají z člověka blázna hned na letišti. Jenže Nina byla tak jako tak skeptická, co se týče Francouzů. Byla přece ve Francii už na školní výměně a na dovolené a při tom s francouzskými muži příliš nepochodila. A tak bylo její mínění o Francouzích neotřesitelné: Jsou arogantní a nezdvořilí, ani ti nijak nepomůžou. Kdo nemluví dobře francouzsky, je ztracený. Ani já jsem zrovna nebyla žádný nadšenec Francie, ale zvědavě jsem vyčkávala, jak se co bude vyvíjet. V žádném případě jsem se nechtěla dát Francouzi nějak zastrašit! Ovšem že v praxi to pak bohužel dopadalo docela jinak a jak jsem se už zmínila, začalo to hned na letišti. Tu a tam blikaly drobné vývěsky, jenže jak jsem měla poznat, kam právě dorazila zavazadla z Hamburku? Stejně bylo jedno, že mi trvalo celou věčnost, než jsem vypátrala, kde si mám vyzvednout kufry když jsem konečně našla ten správný pás, zavazadla tu ještě nebyla, a to víc než půl hodiny po přistání letadla! Po hodině čekání jsem nakonec z pásu stáhla své dva ohromné kufry, ovšem pak jsem se s nimi mohla jen stěží pohnout. A to jsem ještě musela někde najít taxík. Zatímco jsem ještě váhala a rozhlížela se, kde je východ, kdosi v hrozném spěchu do mě vrazil svým kufrem, zamumlal pardon a uháněl dál. Všichni ostatní také někam pádili jako divá zvěř. Následovala jsem smečku tak jako tak nikde nebylo žádné označení. Okamžik. Copak je zase tohle? Už zdaleka jsem viděla klikatící se frontu, snad celých 10

3 100 metrů, kde lidé čekali na taxík. Teď jsem už chápala, proč měli všichni tak naspěch! Naneštěstí jsem se nejdřív postavila na špatné místo jedním směrem odjížděly taxíky do Paříže, druhým do Banlieue, na předměstí. Jistě, jenže kdo to mohl tušit? Když jsem se konečně ocitla u správného taxikáře, který mě skutečně chtěl odvézt do Paříže, začala jsem číst ze svého lístku: Chtěla bych do Ruy de Ponthieu. To bylo blízko Champs-Élysées. Bohužel mi rozuměl Rue de Pontoise, což znělo dosti podobně, ale leží v centru města. Jak jsem se pak divila, když jsme neprojížděli kolem Vítězného oblouku, nýbrž kolem katedrály Notre Dame. S taxíky to tu není jen tak. Nejlepší je, když člověk sám dobře ví, kam chce a jak se tam dostane a může řidiči vysvětlit cestu. Hezčí bydlení po francouzsku Nyní jsem tedy dorazila do města snů a čekala na mě vysněná žurnalistická práce. Už mi chyběl ještě vysněný byt. Představovala jsem si při tom něco docela šarmantního, líbil by se mi třeba loft v historickém zadním dvoře s kamennou dlažbou a květinami. Kdybych jen tušila, jak je těžké sehnat tu vůbec nějaký byt... Je to poněkud zašmodrchané kdo hledá byt, potřebuje v první řadě účet u banky, jinak pro ni není dost věrohodný. Kdo si ale chce otevřít bankovní konto, potřebuje byt. Takže ledacos záleží na tom, jak dokážete být přesvědčiví. Můžete třeba jako já požádat někoho z kolegů, kdo už konto má rozumí se samo sebou, že pěkně nadité, jestli by vám pro banku napsal doporučení. Ani styk s bankami není nijak jednoduchý. Ke svým vlastním pe- 11

4 nězům se člověk jen tak lehce nedostane, jak jsem časem mohla zjistit. Pokud jsem si chtěla vyzvednout částku vyšší než 500 eur, musela jsem nejdřív podat žádost, což u většiny bank představuje minimálně dva dny na vyřízení. Není pak divu, že se ve francouzských bytech vždy povalují nějaké peníze... Které jsou do značné míry potřebné na to, aby se na černo mohl zaplatit ten či onen řemeslník či chůva. Jako hrdá majitelka bankovního konta jsem se cítila málem, jako bych právě vyhrála v loterii. Stejně splavně by mi to mohlo vyjít i s hledáním bytu, říkala jsem si. Na přechodnou dobu jsem se ubytovala v jednom tříhvězdičkovém hotelu blízko Champs-Élysées, kde jsem tehdy pracovala. Jenže tři hvězdičky neznamenají vždy tři hvězdy. Na maximálně dvanácti čtverečních metrech včetně koupelny jsem si neměla ani kam postavit kufry. Že bych tam bydlela dva měsíce, protože nebudu moci najít žádný byt, to mě ani ve snu nenapadlo. Dostávala jsem sice pravidelný příjem, ale bohužel jsem nebyla Francouzka. Což v Paříži zrovna není žádné plus, neboť kdo už má důvěru v nějakou zahraniční výplatní pásku. A jak že to je s tím klišé o korektních Němcích? V tuto chvíli mi to nebylo nic platné. Celé týdny jsem se probírala inzeráty. Všichni přátelé mě už předem varovali, jak to bude svízelné. Nesmysl! smetla jsem zpočátku veškeré pochybnosti ze stolu. Až tak těžké to přece být nemůže. Koneckonců se mi také podařilo sehnat vstupenku na haute-couture přehlídku, tak proč bych neměla zvládnout najít nějaký jednoduchý byt. V tom jsem se ale šeredně mýlila. Skutečně je lehčí dostat se na vyhlášenou módní přehlídku. No, čas od času se objevilo pár zajímavých nabídek. 12

5 Jako například: Hezké studio, 13 m 2, se sprchou a WC v kuchyni. Nájem 500 eur. Nebo: Garsoniéra, 30 m 2, nezařízená kuchyň, 800 eur. Jedno mi došlo celkem rychle v žádném případě to nebude levné. Přesto se zdálo, že nikoho jiného to neodradilo. Jelikož když jsem se dostavila k termínu prohlídky, stála přede dveřmi fronta přinejmenším třiceti lidí. Nezbylo nic jiného než se zařadit. Kdy asi přišli ti první? Vždyť já sama jsem dorazila o deset minut dřív. Zatímco jsem ještě stála na konci fronty, pomalu se hnula úzkou chodbou po schodech nahoru. Jakmile jsem dorazila na místo, byt byl často už obsazený. Někdo vytáhl šekovou knížku rychleji, a aniž by hnul brvou, zaplatil nájem předem na šest měsíců. Většinou bych se stejně nechtěla stěhovat tak vysoko. Pokud inzeráty v novinách vypadaly mnohoslibně, apartmány, nazývané coquette, roztomilé, připomínaly na místě spíš záchod pro kočku než sladký pokojíček pro panenky. Mnohdy se v nich ani nedalo pořádně narovnat, jak byly umístěné přímo pod střechou. Každý čtvereční metr byl využitý. Pár takových jsem viděla. Pokaždé ten samý obrázek ani jeden z bytů, které jsem měla možnost si prohlédnout, byste u nás nikdy nenašli v časopisech s bytovou tematikou. Nanejvýš snad v rubrice přestaveb předtím potom, samozřejmě pod předtím, to se rozumí. V Německu by nikdo v něčem takovém nebydlel. A přitom se majitelé občas ještě pokrytecky vyptávali: Není ten výhled fantastický? Střešním oknem jsem sice při dobré vůli mohla zahlédnout špičku Eiffelovky, ovšem až tehdy, když jsem si stoupla na špičky. Kromě toho kapala sprcha, střechou to protahovalo a v kuchyni byla na vaření k dispozici jen plynová lahev. Stála jsem tam jak zařezaná. 13

6 Pokaždé jsem žasla, jak to ti Francouzi dělají. Přece všichni nebydlí v takových dírách. Až později jsem zjistila, že mnozí tu opravdu žijí na naše poměry velice skromně. Rovněž neskutečně drahé dvou nebo třípokojové byty bývají všechno jiné než dokonalé. Bydlet lépe po francouzsku se evidentně velice liší od německého komfortu. Koupelny jsou prastaré, splachovací toalety ještě z časů, kdy se domy postavily a když spláchnete, je to slyšet až o tři patra dál. Mnohé kuchyně jsou právě tak velké jako naše toalety pro hosty a kuchyňské vybavení sestává jen z několika volně poskládaných skříněk a viklajícího se sporáku. Opravuje se jen zřídkakdy, a když už, tak zpravidla jen předsíň a obývací pokoj, aby se zachovalo zdání... V ostatních pokojích se klidně může odlupovat omítka na stěnách, to nikoho neruší. Nakonec jsem se dostala k bytu jako většina hledajících tady přes známosti. Patřil příteli jedné přítelkyně a nacházel se přímo na náměstí Bastily, v mé oblíbené čtvrti, a zrovna se ještě opravoval. Bylo v něm dokonce i přijatelné kuchyňské zařízení a ležel obrácený do příjemného dvorku, v němž se dalo sedět venku. Ráj v Paříži! Ani jsem se před majitelem nepotřebovala ohánět kontem. Nájem chtěl raději v hotovosti. Le voisinage sousedé a jak jsem přece jen našla přátele Pořád jsem nemohla uvěřit svému štěstí teď už definitivně bydlím v Paříži. Jak podivně se ale chovají moji sousedé. V domě jsem žila několik týdnů a zatím mě nikdo ze sousedů nepozdravil. Ani jediný! Ale to 14

7 ještě nic nebylo. Někteří mě tvrdošíjně přehlíželi celé tři roky než jsem se odstěhovala. Nevěřte tomu, že ve Francii existují domy s truhlíky květin v oknech nebo dokonce boty vystavené přede dveřmi do bytu. To by bylo une faute de goût, naprosto nevkusné. Boty v chodbě jsem snadno oželela, ale jak moc jsem postrádala své sousedy v Německu, od kterých jsem si mohla kdykoliv půjčit cukr nebo čaj. Tady jsou okenice zatažené, dveře zavřené na závoru, každý si ohřívá jen svou vlastní polívčičku. Jenom prosím nerušit i špatně použité bonjour může být přijato jako rušení domácího klidu. Francouzi mají rádi své soukromí; najít přátele, k tomu potřebujete věčnost. Jestli pak dojde až k otázce ça va? (jak se daří?), neměli byste se předčasně radovat, správná odpověď je pouze ça va, merci, a nic takového jako: Dnes mě bolí kuří oko, nebo ztratil jsem práci... To by bylo až příliš důvěrné. Každý Francouz, který si sám sebe alespoň trochu považuje, by vám mohl velmi rychle přibouchnout dveře před nosem. To by vás ovšem nemělo zbavit odvahy i přesto to s Francouzi někdy zkusit. Já měla štěstí, že jsem v našem domě brzy poznala jednoho milého souseda, fotografa, který mi ochotně pomohl s opravou jízdního kola. Ovšem než vás Francouzi pozvou k sobě na návštěvu, uplyne nejspíš světelný rok. Přátelství si člověk musí tvrdě odpracovat, držte se raději starých přátel a své rodiny. Kdo je nový, je cizí a vyvolává ve Francouzích očividně tolik nedůvěry jako pojišťovací agent nebo podomní obchodník s koberci, který vám zazvoní u dveří. Lidé si nepouštějí ty druhé moc k tělu, to se nepatří. Před svým příjezdem do Paříže jsem snila o bytu sdíleném s pár dalšími nájemníky, abych se rychleji seznámila s někým ji- 15

8 ným, jenže nic takového tu patrně neexistovalo. Každý sám pro sebe, tak zní pravidlo. Výhodou na tom je, že se vám nikdo nemíchá do ničeho, co děláte vy. Pokud to ovšem nikoho jiného neruší. Čímž se opět dostáváme k zmíněnému německému zvyku nechávat boty v chodbě. Zcela upřímně kdo by se chtěl už před snídaní, když jde pro čerstvé bagetky, dívat zrovna na sousedovy boty? Nikdy bych si nemyslela, že bude tak těžké seznámit se s lidmi. Najít přátele nebo dokonce i přítelkyně je asi právě tak náročné jako dostat dobře propečený hovězí steak v pařížském bistru. Ženy jsou obzvlášť nafoukané. Zdá se, že v ostatních stále vidí své konkurentky. Ženská solidárnost? O tom nikdy nic neslyšely. Určitě jim už jako dětem vtloukali do hlavy: Před jinými ženami se měj na pozoru. Díky milému sousedovi Christophovi jsem překonala i tuto překážku. Svou přítelkyni Julii jsem poznala během jedné výstavy fotografií v jeho bytě. Všichni měli onoho večera dobrou náladu, smáli se a žertovali, jen já se bohužel moc nechytala. Ale atmosféra se mi líbila a navíc proudy teklo opravdu chutné víno, což je jasné. Julie jsem si všimla hned, protože má ten nejšarmantnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Je drobná, jemná, má tmavé kadeřavé vlasy a trochu připomíná držitelku Oscara Vlarion Cotillardovou. Právě diskutovala s mým sousedem o nějakém obrazu, když si mě všiml: Voilà, moje sousedka, která si troufá jezdit po Paříži na kole, představil mě. I tohle je typicky francouzské když někoho představuješ, zmiň se jen tak mimochodem o něčem zvláštním, co k němu patří. A s poznámkou o jízdě na kole tehdy člověk mohl udělat dojem, neboť cyklistické stezky jsou v Paříži poměrně krátce. 16

9 Tak jsme se s Julií daly do hovoru. A když se po výstavě chtěla ještě se skupinkou přátel zastavit v baru naproti na skleničku vína, nabídla mi: Jestli chceš jít s námi, pas de problème. Přitom se na mě zářivě usmála, zatímco jí do tváře spadl pramínek vlasů. Takhle to tu bývá často nejdřív se nemůžete k Francouzům nijak přiblížit a potom najednou zazní žádný problém, a člověk se nestačí divit. Pak by měl příležitost určitě využít. Julie navlas odpovídala představě, jakou jsem si udělala o Francouzkách. Ihned jsem ji obdivovala. Už třeba to, jak chodí. Nikdy to nevypadá neohrabaně, nikdy nemáchá rukama jako já. Místo toho přenáší svou váhu obratně z nohy na nohu. A když pokrčí rameny a při tom se syknutím vydechne, čímž chce vyjádřit své nemám tušení jak francouzské! Tohle jsem dlouho trénovala, než jsem to také uměla. Julii všichni milují, protože je tak neuvěřitelně šarmantní. Obzvlášť muži, kteří za ní běhají, ale ona je ráda trochu napíná. Je živá, čilá, a přesto vypadá elegantně, dává k dobru feministické výroky a líčí se každý den. Kdo tomu má rozumět? Já v žádném případě. Pro mě to byly zpočátku protiklady. Myslela jsem asi příliš německy. Julie chodívá všude zásadně pozdě, ale i tak má na každý večer nejméně jednu schůzku. Onoho večera s sebou přivedla přítelkyni Charlotte. Zevnějškem její přesný opak vysoká, tmavě plavé vlasy a naprosto klidná. Charlotte mi tehdy vyprávěla, že ještě během studia žila nějaký čas v Berlíně, a horovala o mejdanech ve zpustlých domech. Ano, tehdy také měla petit ami allemand, německého přítele, prohlásila a spiklenecky na mě mrkla. Jak jsem se později dověděla, Charlotte pracuje v po- 17

10 radenském podniku a Julie se jako redaktorka věnuje módě a životnímu stylu. Kdyby obě věděly, že jsem si k nim představovala právě jejich povolání, zaručeně by francouzsky pokrčily rameny a zeptaly se: Ah bon? No a co? Klasické faux-pas, neboť ve Francii nikoho příliš nezajímá, jaké má kdo zaměstnání, jako spíš to, jak se chová a má-li říct co duchaplného. Někdy se teprve na konci večera celkem náhodou dovíte, jakou práci hosté mají. A nikoho by ani nenapadlo, aby si ostatní vyhledal na internetu. Za to po večírku víte, co čtou nebo co si myslí o aktuální politice. Kdo tedy věří, že prolomí ledy otázkou jako A jaké máte povolání?, moc se mýlí. 18