Putování ostrovní Afrikou Madagaskar a Réunion

Transkript

1

2 Jsem silný tím, že mám svobodu. Jsem pánem svého času. To je velké bohatství ne peníze. Putování ostrovní Afrikou Madagaskar a Réunion Před odletem v Jičínském deníku: Na vánoce do Afriky, za sluncem v zimě Jičínský cyklista a cestovatel Ivan Pírko odlétá 15. prosince na více jak měsíční putování po ostrovech Madagaskar a Réunion. Původně měl v plánu navštívit Afriku a vystoupit na nejvyšší horu Kilimandžáro. Při letošním zimním přechodu Jeseníků však potkal mladou Janu ze Sedmihorek, která dokonale ovládá francouzštinu a měla v plánu na podzim navštívit ostrov Réunion. Pozval ji v létě do svých oblíbených hor v italských Dolomitech, kde s ostatními Jičíňáky zdolávali překrásné zajištěné cesty tzv. ferraty a po návratu se domluvili na společné cestě na oba ostrovy v Indickém oceánu. Manželka měla výhrady k tomu, aby jeli sami, a tak Ivan přemlouval svého kamaráda Martina, s kterým byl na Mount Blancu, loni v Iránu a letos společně stoupali k Monte Rose; ten nakonec souhlasil, i když už měl rezervované letenky do Laosu a Kambodže. Měl však podmínku, že může odletět jen na konci roku, tzn. o Vánocích. Na poslední chvíli se k nim přidala ještě mladá Ivana ze Šternberka. Všichni si přejí prodloužit si léto v křišťálově čistém oceánu s tropickým svěžím vzduchem a hlavně putovat po horské krajině jen tak s batohem na zádech, stoupat neobyčejně krásnými horami, které v Evropě nejsou. Celým ostrovem Réunion prochází turistická cesta GR R2 s bujnou vegetací a mají v plánu stoupat mezi hlubokými kaňony do vysokých sedel až na nejvyšší horu ostrova Piton des Neiges (3070). Poté chtějí nasávat atmosféru přímořských městeček, seznamovat se s kulturou a každodenním životem místních obyvatel. I přesto, že budou v tropech, noční teploty na horách mohou klesnout i pod bod mrazu. Ne nadarmo se Réunionu přezdívá Ostrov inspirace a tu hledá Ivan stále. Na tomto ostrově se každý květen běží závod na trase dlouhé 184 km, kde je omezen počet startujících číslem 2500; říká se mu také běh bláznů. Obyvatelé ostrovů jsou převážně francouzského, portugalského i indického původu. Žijí zde Číňané, Afričané, ale také potomci otroků nebo obchodníků. Ostrov Madagaskar je ostrovní stát 400 km od Afriky, oddělen Mosambickým průlivem a má přezdívku Sedmý kontinent. Je to čarokrásná země, 4. největší 1

3 ostrov světa, zapomenutý kout světa; fauna a flora ostrova je unikátní, spousta endemických druhů rostlinné i živočišné říše. Má úchvatné národní parky a vzácné druhy lemurů (poloopic). Žije tu cca 20 milionů obyvatel, tzv. dvojnásobně víc než v ČR, a je čtyřikrát větší než naše republika. Nejvyšší bod je Moromokotro (2876) a hlavní město se jmenuje Antananarivo, kde by měli Ivan, Martin, Jana a Ivana přistát 15. prosince ve hodin po více jak 11 hodinách letu z Paříže. Těším se na jedinečný ostrov, kde obyvatelé žijí skromně, v souladu s přírodou, což mě zajímá nejvíce; ostrov provoněný vanilkou, skořicí, pepřem, kávou, tabákem či hřebíčkem. Ivan slíbil, že bude o putování čtenáře jičínského deníku průběžně informovat. Přejeme mu šťastný návrat; v Praze by měl přistát 18. ledna 2011 v hodin. Člověk dokáže to, co skutečně chce, ale musí být ochoten věnovat tomu vůli a energii; energie je znakem mládí. I.P středa. Starší syn Pavel mě ve 4.30 hod. odvezl na stanici metra Skalka a prvním metrem už ve 4.56 hod. jsem přejel na konečnou stanici Dejvická a za dalších 20 minut už vystoupil na letišti, terminál II., kde už čekali Martin, Jana a Ivana. Váha našich zavazadel se pohybovala od 15 do 18 kg, ale ostatní měli ještě malé příruční batůžky. Z důvodů zvýšené hustoty leteckého provozu nad Francií jsme odletěli o 75 minut později, neboť další zdržení způsobilo odmrazování letadla. Teplota byla -5 C a drobně sněžilo. Do Paříže jsme letěli Airbusem A 319 1,5 hod., vzdálenost 850 km a bylo zaplněné jen z poloviny. Kromě pravidelného příspěvku mladšího syna Štěpána v MF Dnes o penzijních fondech, které nejsou v budoucnosti 100% jistotou, jsem si přečetl zajímavý článek Jak se slovenský šlechtic 2

4 stal králem Madagaskaru, kam máme zrovna namířeno. Žasl jsem, že žiji vlastně v nudném století, když jsem četl, že uherský šlechtic ze Slovenska, cestovatel a madagaskarský král Móric Beňovský ( ) byl zajatcem Suvorova, internován v Kazani, utekl na Kamčatku, na Aljašku, pobýval v Macau, přes rovník se dostal na ostrov Mauritius a přistál na Madagaskaru (1772), kde začal organizovat vysoušení močálů a usmiřovat znepřátelené kmeny. Stal se uznávaným nejvyšším náčelníkem. 3

5 V roce 1778 odcestoval do Čech a v Jičíně se setkal s císařem Josefem II. Panovník ho přijal do armády a jmenoval ho plukovníkem. O rok později odjel do Severní Ameriky. V roce 1784 se vrátil znovu na Madagaskar a při obraně osady Mauretania, kterou sám vybudoval, čtyřicetiletý hrabě padl. Vzhledem ke zpožděnému příletu do Paříže skoro o 1,5 hodiny a podrobné osobní prohlídce jsme okamžitě nastoupili jako poslední na letišti Charles de Gaulle do zcela zaplněného letadla A 340 Air France, kterým jsme letěli do hlavního města Madagaskaru. V hod. se letadlo sice vzdálilo od letištní budovy, ale ještě 40 minut jsme čekali ve frontě dalších na uvolnění odletové dráhy, než jsme vzlétli. Spolucestující byli z jedné třetiny černé pleti. Vzdálenost z Paříže je 8780 km a tak let trval necelých 11 hodin. Průběh letu jsme mohli sledovat na malé obrazovce každý na sedadle před sebou zrovna jako poslouchat hudbu nebo sledovat francouzské či anglické filmy. J., která jediná mluví francouzsky, jsme pasovali na delegátku naší skupinky. Bohužel v noci jsme letěli nad Kilimandžárem a Národním parkem Serengeti v Tanzanii. Ve hod. + 2 hod. madagarského času jsme přistáli v Antananarivu, hlavním městě ostrova. Příjemná byla zpráva, že nemusíme platit vstupní vízum 60, pokud pobyt nepřekročí 30 dní. Stačilo vyplnit jen registrační kartičku, ale museli jsme vystát dlouhou frontu v hale, kde bylo velmi dusno. Do hovoru se se mnou dal Slovák z Bratislavy žijící 20 let v Holandsku s manželkou a 7letým synem, kteří jedou trávit Vánoce a Nový rok do severního Madagaskaru. V letištním rozhlase četli asi 15 jmen osob, které se mají dostavit k podrobné kontrole zavazadel a byla tam i tři naše jména. Bohužel naše zavazadla z Paříže vůbec nepřišla, čemuž jsem se já ani nedivil, neboť na přeložení měli v Paříži jen asi 30 minut. Sepsali s námi reklamační protokol, kde jsme uvedli jméno hotelu, kam nám je mají dopravit. Reklamaci samotnou a náhradu škody máme vyřídit až po návratu v Praze u Air France a slíbili cca 100 za zavazadlo. Ještě na letišti pro nás M. vyměnil za místní měnu, tj. ariary (za 1 Kč asi 90 ariarů). 4

6 Mnoho taxikářů nám nabízelo odvoz i ubytování. Teprve na pátý pokus pozdě v noci jsme se ubytovali v hotelu v centru města, kde byly dva volné pokoje střední kategorie po 500 Kč za pokoj s velkou koupelnou včetně osušek a ručníků. Bylo to nutné, neboť jsme žádné jiné oblečení ani hygienické potřeby neměli jen doklady, peníze, foťák a mobil. Za taxík do 15 km vzdáleného města jsme zaplatili 300 Kč, tj. jen 75 Kč/osobu čtvrtek. Už v 5 hodin bylo na ulici rušno, hlavně hluk motorek a aut. Nevydrželi jsme ležet déle než do 7 hodin, kdy už slunce začalo hřát. Spali jsme s M. na krátké posteli jen ve slipech, občas přikrytí prostěradlem, takové bylo horko. Vzpomínali jsme na sněhovou kalamitu u nás v Praze, kde bylo - 10 C. Po snídani s M. v baru a nákupu zubních kartáčků a pasty jsme si všichni prohlédli palác Radama II. s místním taxikářem na 3 hodiny za 500 Kč, dále Ambatomiantendro, což je posvátné místo králů z roku 1788 za vstupné 70 Kč na královském kopci Ambohimanga s vyhlídkou do krajiny a skončili jsme na autobusovém nádraží, odkud jsme 5

7 mikrobusem pro 15 osob odjeli do dalšího velkého města Antsirabe. Jeli jsme v přeplněném mikrobusu, kterých tu jezdí mnoho, zpravidla Toyoty, ale všechny pokaždé přeplněné o 5 až 10 osob a občas ještě nějaká zvířata k tomu; jako sardinky. Bylo to 180 km a jízdné pouhých 70 Kč za osobu. Teplota byla 26 C, slunečno a ve městech velký smog od starých francouzských aut. Antsirabe, kam jsme přijeli v hod. má obyvatel, ale nesmírně velký počet rikšů. Okamžitě jsme zašli na večeři, což byl první steak ze zebu, velmi tvrdým masem na česneku s bramborem a pivo. V restauraci hrála hudba a jedna dáma dokonce zpívala. Hned vedle internet a tak první zprávy domů. Cesta na jih vedla kopcovitým terénem a byla nádherná; na polích převládala rýže, občas kukuřice, kterou bylo možné koupit cestou opečenou. Na dobré náladě nám neubral ani déšť. Teprve poté jsme vyhledali ubytování a za dvoulůžkový pokoj jsme zaplatili jen 300 Kč. Kolem bylo hezké prostředí a tak jsme si rezervovali ubytování na dvě noci, neboť jsme chtěli počkat na chybějící zavazadla. 6

8 pátek. Výborně odpočatí jsme vstali až v 9 hod. místního času (u nás o 2 hod. méně). Opět překrásné slunečné ráno, teplota 24 C, odpoledne mnohem více. Na ulici bylo přelidněno a hlavně mnoho mladých lidí; prý 45% jich je do 14 let. Dvojkolové káry, zvané rikši, nejsou poháněné šlapáním jako na kole, ale běhají s nimi štíhlí chlapi, většinou bez bot a dosti rychle. Městem rikšů ho nazvala J. druhý den po snídani ( Pousse pousse = táhnout táhnout, volali rikšové, když nabízeli své služby). Po prohlídce místních lázní jsme zašli na pivo, kde jsme byli středem pozornosti a místní nám předváděli své výrobky (trička, ubrusy, klobouky atd.) z chodníku. Po návratu na hotel nás čekalo překvapení; milé i nemilé. V recepci byla dvě naše zavazadla (Jany a moje), která byla doručena z Paříže přes ostrov Mauritius a dále na Madagaskar. Odpoledne koupené slipy a ponožky jsem proto věnoval jako dárek M. k jeho nadcházejícím narozeninám, které bude mít v neděli. S velkou chutí jsem se oholil a vyměnil veškeré oblečení za 7

9 čisté. Oslavili jsme to jablko-hruškovicí od Jitky z domova, která byla v batohu. Velmi příjemné bylo večerní posezení na zahradě hotelu a konzumace místního ovoce (liči, 4 druhy manga a meloun). S M. jsme zašli ještě na pivo a vyřizovali mailovou poštu, opět za stálé pozornosti a doprovodu několika rikšů zpět na hotel sobota. M. mi zprovoznil mobil, kde bylo mnoho SMS z domova. Po dobré snídani v místní pekárně jsme šli společně na sobotní trh. U kostela se připravovali svatebčané na slavnostní obřad. Opět slunečný den, teplota 25 C, ale více dusno. Tržiště bylo přecpáno lidmi a ještě více zbožím všeho druhu. Prodávali až nemožné i opotřebované věci, však s hygienou jsou zde všichni na štíru. Na polední piknik jsme nakoupili jídlo a pití v supermarketu, který byl srovnatelný s naším Tescem; byl to pro nás skoro šok. Poobědvali jsme u našeho hotelu v překrásné japonské zahradě plné zeleně s jezírky a lekníny. Očekávajíce další zavazadla jsme se ještě procházeli po městě, ochutnávali pivo, psali maily; navíc začala bouřka a drobně pršelo, což jsme uvítali, neboť se trochu ochladilo. Povečeřeli jsme v hezké restauraci a popili několik rumů, když M. prohlásil: čím je člověk starší, tím méně cítí. Po návratu na hotel nás mile překvapila chybějící dvě naše zavazadla v recepci. Strávili jsme tu proto tři noci, což bylo maximum možného. 8

10 neděle. Dnes má M. narozeniny. V plné polní jsme šli na snídani, ale do jiné pekárny. Odtud jsme šli na bus nádraží asi 2 km, jen M. a J. neodolali se svézt kousek rikšou. Bus taxi nás odvezl do 90 km vzdáleného města Anbositra za smluvní cenu 54 Kč místo původních 90 Kč. Jeli jsme po asfaltové silnici širokým údolím v nadmořské výšce m; kolem převážně rýžová políčka, občas kukuřice, tabák a moruše. Na okolních stráních byl prořídlý les, většinou pinie, ale místy ohořelé. Asfaltová silnice byla místy vodou porušená, že auto muselo zastavit a pomalu objíždět až 40 cm hluboké jámy. Stavby domů jsou hliněné z vepřovic nebo z pálených cihel, občas omítnutých. Střechy doškové, ale místo slámy spíše dlouhá sušená tráva, nebo z vlnitého plechu a jen pár nových bylo pokrytých pálenou krytinou. Auta a mikrobusy jsou z 90% stará z francouzských automobilek, a 10% nových, z Japonska. Slunce opět hřálo a v busu bylo jako obvykle přeplněno. Po příjezdu jsme se rychle ubytovali v levném hotelu, jen za 9

11 80 Kč/osobu v centru na doporučení místních studentů, kteří se učí kromě povinné francouzštiny také italsky, neboť tu působí italští misionáři. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na naše dlouholeté přítelkyně z Cologne u Brescie, Mirelu a Terezu, které působily v Africe. V hotelu jsme lehce poobědvali a vydali se na procházku městem. Prohlédli jsme si obrovský kostel, kde hrála moderní hudba, a poté benediktinský klášter, kde pro nás jeptiška zorganizovala dětský pěvecký koncert. Mladí chlapci, kteří nás doprovázeli, chtěli vidět české peníze a tak jsem jim věnoval jedinou minci v peněžence 5 Kč; na oplátku mi dali jejich minci. Chlapci ve věku 12, 15 a 17 let mluvili francouzsky, malgašsky a italsky, poté nás pozvali do domů svých rodičů, kde jsme si prohlédli překrásné řezbářské výrobky z ebenového růžového dřeva, palisandru, alabastru a rohů zebu. Nikdo z nás neodolal a koupili jsme si drobné suvenýry, které zatížily naše batohy na celý měsíc. Fascinující byla ruční výroba listu pilčičky z ocelového drátu (drát získali z výztuže staré pneumatiky). Je neuvěřitelné, co tito lidé s primitivními nástroji dokážou. Navíc všichni byli milí, usměvaví, nic nám nenutili úžasné. Po prohlídce dílen a výrobků ze dřeva jsme navštívili domácnost, kde nám maminka a dcera předvedly výrobu hedvábných šál z kokonů bource morušového bez použití kolovrátku. 10

12 Po návratu do hotelu se okamžitě spustil tropický déšť s hromobitím. Sympatickým chlapcům jsme předali malé dárečky, za které mnohokráte děkovali. Jen nám bylo líto chlapce, který žebral peníze na zubního lékaře. Na večeři jsme si pochutnali v nedaleké restauraci, kde jsme slavili M. narozeniny. Večer jsme zakončili posezením na terase našeho hotelu, kde na závěr zahrál a zazpíval sympatický chlapec na místní nástroj připomínající kytaru. Skoro celou noc hustě pršelo, ale nás to spíše těšilo, neboť vzduch se ochladil a bylo velmi příjemné klima. Vánoce se tu slaví stejně jako u nás, neboť zde vidíme ozdobené vánoční stromečky i v obchodech, ale menší a většinou umělé. Také dárky si tu předávají 24. prosince. Před spaním dostal M. dáreček k narozeninám také z Prahy prostřednictvím SMS: před chvílí ti vykradli byt pondělí. V 7 hodin před hotelem čekali studenti, kteří nás včera odpoledne provázeli městem. Včera nás požádali o peníze na zakoupení míče a tak jsme jim dali příspěvek 180 Kč. Šli s námi na nádraží taxibusů a pomáhali vybrat z nabídky dopravu do plánovaného cíle, což byl Národní park Ranomafana. Cenu jsme snížili z původních 90 Kč na 63 Kč/osobu, ale na třech sedadlech jsme museli sedět čtyři, což je zde ten lepší případ. Změnili jsme proto jiný bus, ale stejně místo 15 osob nás bylo min. 22. V jednom okamžiku dokonce na sedadlo vedle M. se nacpali 4 lidé a dítě! Také odjezdy se pokaždé posouvají min. o hodinu, resp. do doby, než se mikrobus zcela zaplní, spíše přeplní. Počasí obvyklé, tj. slunečné jako každé dopoledne; překvapivě se nekonala ani odpolední přeháňka. Silnice vedla ještě výše, až do nadmořské 11

13 výšky 1750 m a byla mnohem členitější a zrovna tak pestré bylo okolí silnice. V údolích rýžová terasovitá políčka, kde voda stéká z vyšších do nižších polí. Rýže se sklízí 2 3x ročně. Na stráních bylo mnoho kaktusů a keřů, jinde borovicové lesy se dokonce střídaly s eukalyptovými, rostly tu banánovníky, jinde švestky či ryngle, ananasy, bambusové lesy exotika. Voda v řekách je většinou kalná, hnědá, což je způsobeno všude přítomnými sprašovými hlínami ve velkých vrstvách. Z této hlíny se při silnicích často zhotovují cihly, které se vyrovnají do velkých bloků cca 4 x 5 m do výšky cca 3 m; tato kostka je oplácána bahnem, dole je několik průduchů, kde se topí a cihly se tak vypálí. Po 130 km jsme přestoupili do dalšího busu a po 40 km přijeli do NP Ranomafana. Posledních 7 km jsme sjížděli do údolí více jak 600 výškových metrů k řece Namorona. Bus velmi často zastavoval a přikládal jak zboží na střechu, tak i cestující dovnitř busu. Ubytovali jsme se opět ve dvoulůžkových pokojích, ale tentokráte s nejmodernějším vybavením s překrásnou přírodou kolem. Po dvou dnech vyřídili poštu, dopili poslední jablko-hruškovici a zašli na pravidelné pivko. Děvčata nám nakoupila jídlo na zítřejší výlet. Večeře mě ani M. moc neuspokojila, neboť špíz ze zebu byl nad síly našich zubů. 12

14 úterý. NP Ranomafana tvoří deštný prales a žije zde mnoho zvěře. Patří mezi nejhezčí na Madagaskaru a je nejnavštěvovanější. Hlavním kmenem v této oblasti je Tanava, který je známý výrobou medu. Jsou tu také termální prameny (Ranomafana = horká voda). Žijí tu vzácné druhy lemurů. Museli jsme vstát dříve, abychom stihli první bus do NP. Ale v 6.30 hod. bylo stejně pozdě, neboť vše už odjelo. Proto jsme na 2 km využili autostop a zbývající 4 km šli pohodlnou, stále stoupající silnicí do NP. Zdravili jsme na terase sedící turisty, kteří odpověděli česky; rodinka z Mariánských Lázní. Stejně jako oni jsme v restauraci posnídali a vyměnili s nimi několik zajímavých informací z cesty. Za vstup do NP jsme zaplatili každý 360 Kč a ještě musíme zaplatit povinného průvodce. Procházeli jsme po upraveném chodníku deštným pralesem mezi bambusy a liánami a měli štěstí i na lemury na stromech. Minuli jsme i staré kamenné náhrobky, kde se dříve pohřbívalo. Na vyhlídce jsme pozorovali gekony a ještěrky. Poté jsme pozorovali rodinku lemurů skákajících ze stromů na strom. Zatím co hadi před námi utíkali, pijavice se přisávaly na naše nohy a boty a popíjely naši krev; ale jenom mladým, starce nechávaly v klidu. Po skoro šesti hodinách jsme se vrátili kolem vodopádu k řece Namorana a podél ní okolo políček místního špenátu, trsů banánů, stromů s grepy, na polích rostl ananas, pepřovník a jiné byliny, na keřích květy zázvoru. Výlet jsme zakončili piknikem u jezírka pod přístřeškem 13

15 v exotické zahradě našeho hotelu. Potom jsem napsal příspěvek pro Jičínský deník a následovala večeře. Všichni jsme měli úhoře (amalona) s rýží, pivo a rum a byli jsme spokojeni. Na závěr řekla J.: mám pohádkový život středa. Už v 6 hodin jsme nakládali batohy na taxibus do Fiany. Krajina na jih je savana s bludnými balvany. Do Fianarantsolo, což je správný název, jsme dojeli za 2 hodiny a prohlédli si historickou železniční stanici. Vyhlídkový turistický vlak jezdí jen 3x týdně k pobřeží Indického oceánu, kde jsou mimo jiné čajové plantáže. Autobusové nádraží bylo přeplněné busy i taxíky, přesto jsme čekali na náš více jak hodinu. Čas jsme využili k malému občerstvení a žebrajícím dětem jsme místo peněz koupili buchty. Poprvé bylo dopoledne zamračené, ale po příjezdu do města Abmavalao ( obyvatel) vyšlo slunce a bylo nádherně. Za bus jsme zaplatili = 90 Kč za osobu. Celkem to bylo 120 km. Ubytování bylo v rozkvetlé zahradě v bungalovech pro každou dvojici samostatně za 120 Kč/osobu. Byli jsme poblíž Národního parku Andringitra, který leží v srdci nejstaršího masivu na Madagaskaru; všude samá žula. Odpoledne jsme s průvodcem navštívili rezervaci Anja za vstupné 63 Kč a za doprovod průvodci 180 Kč za skupinku. Busem jsme odjeli do 12 km vzdálené osady Camp Catta a odtud jsme 2 hodiny lezli mezi skalami a pozorovali skotačící lemury, kterých tu je asi

16 Jsou tu i orchideje a mnoho pro mě neznámých rostlin. Večer jsme se domlouvali na výstup na nejvyšší přístupný vrchol Pic Boby 2658 m, známý jako Imarivolanitra. Večeřeli jsme s domorodci ve vývařovně rýži se zebu za 15 Kč (maso ale nebylo možné ukousat). Večer jsme nabalili batohy na třídenní výlet a přebytečné věci umístili ráno do depozitu u recepce hotelu, kam se chceme vrátit Domluvený výlet s doprovodem a dopravou stál 900 Kč za osobu čtvrtek. Po snídani v hotelu jsme nasedli do landroveru, terénního džípu, a za doprovodu průvodce jsme odjeli do města, kde jsme si koupili vodu a náš průvodce jídlo pro nás na dva dny (mimo jiné i dvě živá kuřata na večeři). Poté jsme navštívili trh s dobytkem, tady zebu, který se koná jednou týdně a každý se snaží prodat či nakoupit co nejlépe. Cesta dlouhá cca 50 km vedla členitým terénem, ale jen po kamenitopísčitém povrchu s četnými hlubokými výmoly, kde auto zapadalo do bahna po nápravu. Kolem cesty byla terasovitá rýžová políčka, občas kukuřice, tabákové listy, různé ovoce; všichni kolem chodí pěšky, neboť taxibus sem nejezdí. Na stráních jsou eukalyptové porosty, velké kaktusy, aloe, trnovníky a vonící keře. Při vstupu do NP jsme se zaregistrovali a průvodce chtěl doplatit plnou cenu hned na začátku. Úplně nás šokoval, když po převzetí všech peněz nás předal jinému průvodci a vrátil se na Vánoce domů. Neměli jsme však na vybranou a začali pěší trek do základního tábora ve výšce 2050 m, kam jsme přišli v 17 hodin. Cesta byla překrásná, zrovna tak koupání v jezeře ve výšce 2000 m, kde 15

17 jsme potkali Švýcara s průvodcem. Zde jsme měli dobrý piknik za nádherného slunečného počasí celé odpoledne. Stany a jídlo nesl nosič, který byl i kuchařem. Tábořiště pod skalní stěnou je rozsáhlá louka s několika otevřenými přístřešky, krytou kuchyní i samostatným WC včetně umývárny. K večeři čmoudi připravili dvě kuřata, která přinesli do tábora živá, s rýží (á la kuře na paprice) a jako zákusek flambované banány. Dlouho jsme seděli u ohně v kuchyni a popíjeli rum. Dnes to dalo 12 km pátek, Štědrý den. Vstávali jsme už ve 2.45 hod., vypili připravený horký čaj a ve 3.30 hod. při světle čelovek začali stoupat necelé 2 hodiny k nejvyšší hoře v NP a nejvýše přístupnému kopci v Madagaskaru Pic Boby (2568). Mlha a občas i mraky se honily kolem nás a také na samotném vrcholu (těsně před vstáváním dokonce ještě pršelo). Výhledy do okolí přesto byly krásné. Po nezbytném focení jsme se za 1.5 hod. vrátili do tábora a posnídali. Při cestě tam i zpět jsme museli přebrodit říčku hned vedle tábora, která je současně jediným zdrojem vody pro vaření. Po ránu bylo neobyčejně teplo; 20 C ve výšce 2050 m! 16

18 Po návratu z vrcholu a snídani jsme se vydali s horským vůdcem a nosičem na dlouhou a náročnou túru zpět do civilizace. Krajina s obrovskými strmými stěnami a bludnými balvany připomínala měsíční krajinu nebo povrch skupiny Grupo Sella v Dolomitech. Náročné byly nejen výstupy, ale i sestupy po strmých kluzkých kamenech a bylo třeba být maximálně opatrný. Z vrcholu bylo nutné sestoupit celkem skoro 2000 výškových metrů, neboť reliéf krajiny je tu velmi členitý. Na oběd jsme zastavili u překrásně čisté bystré řeky, kde jsme se i vykoupali. Sestup do civilizace byl však nesmírně dramatický, neboť prudký liják rozvodnil řeky a nebylo možné je přejít, neboť mosty byly zatopené. Skoro 2 km jsme se bosí brodili rýžovými políčky, klouzali v blátě s batohy na zádech a s botami kolem krku! Hledali jsme s ochotnými domorodci vhodné místo k přebrodění. Ti nám pomohli přejít bystrou řeku ve skupince, držící se pevně za ruce. Já jako poslední na konci skupinky, držící za ruku J., jsem na kluzkém povrchu uklouzl a spadl do řeky, a nebylo jednoduché se znovu postavit na nohy, ale přežil jsem to bez úhony. Pomohl mi zdatný místní chlapík, který chodí přes řeku zřejmě denně. 17

19 S naším průvodcem jsme pokračovali do nejbližší vsi, kde jsme měli spát ve stanech. Vzhledem ke svátečnímu dni jsme to přehodnotili a pronajali si překrásný patrový bungalov s velkou koupelnou pro všechny za větší peníze (1300 Kč). Štědrý večer jsme si chtěli užít a také odměnit celodenní výkon, zvláště našich dívek, neboť to bylo 30 km náročné chůze. Přistoupili jsme na štědrovečerní menu za 300 Kč, které bylo podáno formou švédského stolu, ale dosti skromného. Společně s námi tu bylo asi 15 starších Francouzů. Pod stromečkem pro nás od Ivany byly malé dárečky, což bylo milé. Toto luxusní zařízení se jmenuje Kemp Catta a na zdejší poměry je restaurace drahá (např. pivo 45 Kč). V sousedství jsou vysoké strmé skalní stěny, nejvyšší po americkém Coloradu, a ráj pro horolezce, a tak toto zařízení funguje převážně pro cizince sobota. Dobře odpočatí jsme až v 8 hodin opustili bungalov a pěšky pokračovali už jenom s naším nosičem do nejbližší obce Bohitsuaka, 10 km vzdálené, odkud jezdí taxibus do Ambavalao. Ve vsi jsme byli účastníky části dopolední zpívané sváteční mše, kde bylo asi 250 mladých lidí, jejichž průměr určitě nepřesahoval 20 let (pravý opak než v kostelích u nás). Cestou jsme potkávali mnoho svátečně oblečených mladých lidí, převážně žen, které chodí velmi vzpřímeně, usmívají se, 18

20 pozdraví salame a ještě pokynou rukou moc příjemný pocit. Na hlavě, nikoliv na zádech, často nesou nějaké břemeno; na zádech nosí jen malé děti. Za 24 Kč jsme se přesunuli taxibusem do 50 km vzdáleného Ambavalao v přeplněném autě. Ubytovali jsme se ve stejných pokojích bungalovů jako před 2 dny. Následovalo velké praní, doplnění tekutin a hlavně odpočinek. Celý den jen slunce s teplotou minimálně 26 C. K večeři jsme s M. jako jediní v restauraci pojídali grilované kuře s bramborem, prohlédli si místní katedrálu plnou mladých lidí a dětí, nakoupili oříšky, ovoce a popíjeli neděle. Posnídali jsme ovoce, hlavně ananas, manga a čaj. Již v půl osmé jsme na taxibus naložili svá zavazadla, ale odjeli bohužel až v 9.15 hodin směr Ihosy, což je 140 km. Jako vždy bus přeplněn, ale naštěstí máme sedadla vpředu, kde je více místa na naše delší nohy. Opět horským terénem jsme jeli skoro pustou krajinou, savanou s obrovskými skalními masívy kolem a mnoha stády pasoucích se zebu. Příjemná byla hodinová zastávka na oběd v Ihose na autobusovém nádraží; rýže + kousky kuřete se sosem + 2 piva za 60 Kč. Zbytek cesty dlouhý 90 km do Národního parku Isalo do města Rahonica byl po náhorní plošině ve výšce 1100 m velmi rychlý; jízdné za 230 km bylo 120 Kč. Počasí stále teplé, příjemné, skoro 28 C, neboť jsme se blížili k jihu. Ubytování ve skromných bungalovech za 100 Kč za osobu. K večeři plátek ryby tuňák s bramborem. 19

21 pondělí. Po snídani výlet do NP Isalo s průvodcem za 400 Kč pro skupinku, celkem 20 km. Přiblížili jsme se 15 km taxíkem asi hodinu ke kaňonu opic Canyon des singes a dokonce jsme viděli též lemury při zpáteční cestě u Piscine naturele, kde jsme se po 6 hod. túře osvěžili. Celý den pálilo slunce, asi 32 C a stín vytvářelo jen málo stromů. Krásná stezka vedla mezi skalami do údolí se zelení, palmami a jezírky (na začátku jsme museli překonat brod a jít mokrými bažinami bez bot). Vůbec jsem neměl chuť k jídlu jako přátelé, skoro jsem nepil, a těšil se jen na zlatý mok. V prvním stánku při návratu jsme s M. vypili hned tři a při večeři další třináctky. Byl jsem rád, že mě M. doprovodil z hospody domů. Večeře chutná, mé oblíbené vepřové, M. raději kozu úterý. Ráno obrovská žízeň a tak po dvou kávičkách ještě pivko. Společně s mladými Švýcary a italským párem z Turína jsme se domluvili na černém taxi do 25 km vzdáleného města Ilakaka, města safíru; děvčata uvnitř, chlapi s batohy na korbě moderního japonského auta. Cestu lemovaly lesy palem. Na nádraží taxibusu jsme měli smůlu; po zaplacení 160 Kč/osobu nám přistavili neskutečně zdeformovaný mikrobus se špinavým řidičem, který ještě stále kouřil. O své sedadlo jsem se musel dělit ještě s domorodcem. Auto jelo neskutečně pomalu, zvláště do kopce, a navíc po 3 hodinách byla prázdná pneumatika Skoro 3 hod. se opravovalo, ale bez úspěchu (řidič neměl rezervu, ani záplatu, pumpu neuměl použít). Zachránila nás půjčená rezerva od jiného řidiče. Auto přetížené, uvnitř asi 22 lidí, na střeše náklad min. 1,5 t. Stěrač na autě jeden (pršelo), na každém kole chyběly min. 2 až 3 matice 20

22 k uchycení kola, hrůza! Po 8,5 hod. jsme unaveni, ale šťastni, že jsme to přežili, přijeli do velkého města Toliara, francouzsky Tulear, kde jsme se na pobřeží indického oceánu v Mozambickém kanálu ubytovali a dobře povečeřeli; skvělé kalamáry a ryba na grilu, mnoho piva. Teplota večer u moře byla 25 C, na pokoji rovných 30 C. Větrák běžel celou noc, spali jsme na manželské posteli jako většinou ve slipech středa. Po snídani výměna peněz v bance a internet, kde jsem vyřídil 24 mailových zpráv a napsal článek pro Deník, 2. část. Potom nákup ovoce, lehký oběd a přesun mimo město. V hotelu v depozitu jsme nechali nepotřebné věci pro pobyt u moře, které si vyzvedneme asi až na Nový rok, den před opuštěním Madagaskaru. Po obědě jsme šli rozpáleným městem cca 2 km na taxibus do severní rekreační zóny města, vsi zvané Fiaty, vzdálené 25 km. Bohužel více jak 2 hod. s námi kroužil bus kolem nádraží, než se plně obsadil a mohl odjet. Bylo to velmi deprimující, neboť odjezd byl stále v nedohlednu. Po obvyklém a skoro pravidelném tankování PHM před odjezdem s pasažéry uvnitř ještě začali měnit přední pneumatiku. Po třech hodinách se terénní nákladní auto s lavičkami 21

23 na korbě vydalo podél pobřeží písčitou cestou do Fiaty, ale v písčitých dunách dvakráte uvízlo, potom došla voda v chladiči a 6 km před cílem začali opravovat netočící se zadní kolo. To už všichni vystoupili a my měli štěstí, že nám zastavila první moderní čtyřkolka, kterou nás odvezl sympatický Švýcar s domorodkyní do hezkého hotelu u moře, kde nás majitel předal Nataše, která tu pracuje 1,5 roku. Nabídli nám rodinný bungalov za 900 Kč, což jsme přijali, ale nakonec pronajali dva menší. Následovala večerní koupel v moři, které mělo neskutečně teplou vodu, asi jako ve vířivce v Jičíně +30 C. Písčitá pláž se jen zvolna svažovala do moře, což mi připomínalo pobřeží Jadranu v italském Rimini. Prostředí pod palmami však bylo příjemné zrovna jako bungalovy se střechou pokrytou listím z palem připomínající došky u nás. Večeře v hotelu; opět krevety a palačinky s produkty moře + pivo; já ještě pozval M. na Martini. Vše chutnalo moc, tečka nakonec nejlepší čtvrtek. Ranní koupel v moři; voda stále moc teplá, občas medúzy, které ale nepálí. Obloha čistá, bez mráčků. Snídaně u domorodců a následovala dopolední procházka do blízké botanické zahrady, 22