JAN BINEK A KOL. VENKOVSKÝ PROSTOR A JEHO OŽIVENÍ

Transkript

1

2

3 JAN BINEK A KOL. VENKOVSKÝ PROSTOR A JEHO OŽIVENÍ

4

5 Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol. Georgetown

6 Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek (Vedoucí autorského kolektivu; kapitoly 1, 2, 3, 6, 7; redakční úpravy, technická spolupráce) Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. (Kapitoly 1, 2, redakční úpravy) PhDr. Iva Galvasová (Kapitola 1, 3, redakční úpravy) Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. (Kapitola 4) RNDr. Josef Kunc, PhD. (Kapitola 4) Mgr. Daniel Seidenglanz, PhD. (Kapitola 5) Prof. Ing. et Ing. Dušan Halásek, CSc. (Kapitola 6) Doc. RNDr. Stanislav Řehák, CSc. (Kapitola 7) Recenzovali: Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc., Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc., Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Ing. Bc. Pavel Fišer, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor regionálního rozvoje Jan Binek a kol., 2007 Tereza Pavelková, obálka a grafická úprava, 2007 ISBN

7 Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky z výzkumného úkolu Ministerstva pro místní rozvoj WB Venkovský prostor a jeho oživení Specifické místní zdroje a možnosti jejich využití a specifické místní problémy a možnosti jejich řešení aplikace v regionu NUTS II Jihovýchod Koordinátor výzkumu: Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. Řešitelské instituce: GaREP, spol. s r. o., Brno Centrum pro regionální rozvoj, Masarykova univerzita, Brno Vysoká škola logistiky, Přerov Urbanismus Architektura Design Studio, Brno

8

9 OBSAH Předmluva 9 Úvod Venkovský prostor východiska, pojmy, typologizace Vývoj venkovské společnosti 13 Historické vlivy na formování venkovské společnosti 13 Hlavní změny venkovské společnosti 13 Vývoj venkova v moderní době 14 Venkov v postindustriální společnosti Význam venkova a přístupy k jeho vymezení Typologie venkovského prostoru 23 Velikostní a polohová diferenciace 24 Sídelní typologie 25 Historicko-sociální typologie 26 Typologie vybavenosti obcí Charakteristiky venkovského prostoru Socioekonomická charakteristika venkovského prostoru 28 Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru 28 Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod Problémy venkovského prostoru 33 Vnímání problémů venkovského prostoru 33 Hlavní problémy venkovského prostoru Specifické místní zdroje 36 Pojetí místních zdrojů 36 Členění místních zdrojů 37 Specifické místní zdroje 38 Rozvojový potenciál Lidské zdroje ve venkovském prostoru Význam lidských zdrojů Vedení obce 44 Specifika managementu venkovských obcí 44 Faktory ovlivňující management obcí Obyvatelstvo 46 Role občanská 47 Role pracovní Venkov, zemědělství a krajina Vývojové souvislosti 52

10 4.2 Hospodářský význam zemědělství ve venkovském prostoru 53 Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství 53 Využití zemědělského půdního fondu 55 Agrorurální struktury Utváření a stav venkovské krajiny 58 Vývojové trajektorie krajiny 58 Vztah zemědělství a krajiny 60 Komplexní pozemkové úpravy Dopravní souvislosti venkovského prostoru Význam dopravy Analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti ve venkovském prostoru 65 Dopravní dostupnost na Znojemsku 67 Dopravní obslužnost na Znojemsku 69 Komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik 71 Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti Ekonomická situace venkovských obcí Ekonomický potenciál obcí Přístupy k hodnocení potenciálu obcí Způsob hodnocení bonity Ekonomická specifika charakteristická pro venkovské obce Ekonomická situace obcí Oživení venkovského prostoru Východiska oživení Přístupy k oživení venkovského prostoru Metodický proces a zahraniční inspirace Možnosti oživení venkovského prostoru 88 Vnitřní nástroje oživení 90 Vnější nástroje oživení 92 Závěr 95 Literatura 93 Přílohy 103 A. Obecné přílohy 104 B. Mapové přílohy 116 C. Odborné posudky 133

11 PŘEDMLUVA Publikace Venkovský prostor a jeho oživení vznikla v rámci výzkumného programu Ministerstva pro místní rozvoj Výzkum pro potřeby regionů (kód WB), který byl schválen na léta Program měl za cíl podpořit záměry regionální politiky České republiky vycházející ze Strategie regionálního rozvoje České republiky a ze zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Ministerstvo pro místní rozvoj má ve své působnosti jako jednu z klíčových oblastí problematiku regionálního rozvoje. Proto ministerstvo usiluje o podporu výzkumných činností v této oblasti. Výsledky výzkumných programů zaměřené na regionální rozvoj mohou výrazně posílit růst socioekonomické stránky regionů. Dále mohou napomoci při zpracovávání rozvojových plánů měst a obcí včetně podnikatelské sféry. Výsledky mohou poskytnout návod pro řešení nejčastějších problémů, které se dotýkají jednotlivých regionů jako jsou např.: vylidňování venkovských částí regionů, nedostatek pracovních příležitostí, nedostatečný přístup k informacím apod. Využití výsledků a jejich další aplikace do praxe následně napomůže ke zlepšení celkové socioekonomické situace v daných regionech. Pro nové období let byl chválen vládou České republiky i orgány Evropské komise nový výzkumný program v působnosti Ministerstva pro místní rozvoj a to s názvem Výzkum pro řešení regionálních disparit (kód WD). Realizace programu má pomoci nalézt nové metody zkoumání nepříznivých regionálních disparit, měření jejich úrovně, postupy a nástroje jejich eliminace v oblastech regionálního rozvoje, bydlení, územního plánování a cestovního ruchu. Mezi hlavní cíle tohoto programu patří: odhalení a kvantifikace regionálních disparit, kausální analýza těchto disparit, návrhy na eliminaci disparit, nalézt teoretická východiska pro rozvojovou a disparitní složku regionální politiky, navrhnout nástroje ke snížení regionálních disparit ve zkoumaných oblastech, návrh vhodných standardních kritérií pro hodnocení regionálního rozvoje a efektivity opatření. Uživateli výsledků vzešlých z výzkumných projektů mohou být orgány státní správy a samosprávy, agentury regionálního rozvoje, podnikatelská sféra, zájmové organizace v regionech, neziskové organizace i jednotliví občané. Ing. Petra Křivánková Ministerstvo pro místní rozvoj ČR 9

12

13 ÚVOD Venkov je specifickým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší. Přestože pro oživení venkovského prostoru je nezbytné zabývat se v souvislostech všemi jeho aspekty jak ze sféry sociální, ekonomické, environmentální i kulturně historické, není tento přístup zcela běžný. Charakteristické rysy venkova se utváří dlouhodobě a vlivem mnoha faktorů a přístup k řešení poznaných problémů by tedy měl být komplexní, respektující širší územní i socioekonomické vztahy, podporující trendy jeho trvalé udržitelnosti. Projekt Venkovský prostor a jeho oživení, jehož poznatky jsou předkládány v této publikaci, byl koncipován se záměrem postihnout venkovský prostor v celé jeho tématické šíři, poznat možnosti, zdroje i bariéry jeho dalšího žádoucího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout věcná či programová opatření, která by přispěla k řešení poznaných problémů. Výzkumný projekt byl členěn do tří navazujících tématických bloků. Výchozím byla identifikace charakteristik formujících specifika venkovského prostoru a poznání jeho místních specifických zdrojů, potenciálů i problémů. Návazně byly vypracovány případové studie, sloužící k ověření získaných poznatků na vybraném území předmětného regionu NUTS II Jihovýchod a k doplnění příslušných teoreticko-metodologických přístupů. Celý projekt vyústil do návrhu řady možných opatření a aktivit, situovaných věcně, organizačně nebo územně, jejichž realizace by přispěla k oživení venkova. Předkládaná publikace souhrnně presentuje poznatky za všechny řešené tématické části. Na řešení tohoto komplexně pojatého výzkumu se podíleli odborníci z vysokých škol i z praxe v zájmu zajištění víceoborového přístupu. K jednotlivým problémovým oblastem se vyjadřovali regionalisté, urbanisté, ekonomové, geografové i sociologové. Záměrem bylo provázat tyto specifické pohledy a vytvořit jednotící náhled na venkovský prostor. Výsledkem je prohloubení teoreticko-metodologických i praktických poznatků v dané oblasti, posílení její společenské závažnosti a navržení způsobů, jak prakticky operacionalizovat cesty řešení nalezených problémů. Tato publikace může být s ohledem na shromážděné poznatky a navrhovaná opatření využita těmi subjekty, které se zabývají rozvojem venkova nebo které se na venkově nacházejí. Současně je určena i širokému okruhu osob, které se zabývají regionálním rozvojem z pohledu krajů, obcí nebo jinak velkých území. Záměrem autorského kolektivu bylo jasně vyjádřit důležité poznatky a přispět ke zvýšení možnosti prakticky je aplikovat na problematiku oživení venkova. V tomto směru by měla publikace sloužit i jako praktický pomocník především starostům venkovských obcí. Publikace je členěna do sedmi kapitol, které jsou logicky provázány. Úvodní kapitola obsahuje přehled vybraných definic venkova, přináší základní informace 11

14 o vývoji venkovské společnosti a přehled o některých důležitých typologiích venkovského prostoru. Ve druhé kapitole jsou shrnuty socioekonomické charakteristiky venkova a jejich vzájemné souvislosti, které byly vypracovány s využitím poznatků o vlivu polohové a velikostní typologie, dále jsou zde shrnuty poznatky o hlavních problémech venkova, místních zdrojích a potenciálech venkovského prostoru. V rámci třetí až šesté kapitoly jsou podrobněji rozpracovány některé klíčové oblasti, podmiňující možnosti oživení venkova: lidské zdroje; zemědělství a jeho důležité souvislosti s venkovem a krajinou; dopravní poloha a dostupnost ve venkovském prostoru a ekonomické charakteristiky venkovských obcí. Závěrečná kapitola věnuje pozornost možnostem rozvoje a oživení venkovského prostoru a v tomto směru přináší některé konkrétní náměty pro praxi. V zájmu udržení maximální logické konzistence jednotlivých podkapitol a také z důvodu přehlednosti byly metodické a zejména grafické prvky zařazeny do příloh. Klíčové otázky: Co je to venkov? Jaké faktory ovlivňují prostorovou diferenciaci venkova? Jaké jsou hlavní charakteristiky venkova? Jak identifikovat problémy venkova v jednotlivých oblastech? Jak přispět k oživení venkova? Hlavní výsledky: Praktickým přístupem k venkovu je kombinace polohy a velikosti obce Identifikace hlavních charakteristik venkova Navržení metody hodnocení dopravní polohy a dopravní dostupnosti Navržení způsobu hodnocení ekonomické situace obcí Přístupy k oživení venkova 12

15 1. VENKOVSKÝ PROSTOR VÝCHODISKA, POJMY, T YPOLOGIZACE Vývoj venkovské společnosti Vymezení venkova Typologie venkova 1.1 VÝVOJ VENKOVSKÉ SPOLEČNOSTI Historické vlivy na formování venkovské společnosti Pro většinu dosavadního vývoje společnosti bylo charakteristické ostré ohraničení města a venkova. Symbolem této dichotomie byly hradby středověkého města: uvnitř hradeb byla soustředěna rozhodovací i donucovací moc, obchod, specializovaná výroba a specializované služby, mimo hradby se většina obyvatel živila zemědělstvím. Městské hradby oddělovaly volnou venkovskou krajinu s poli, lesy a venkovskými sídly od hustě zastavěné plochy měst. Podíly městského a venkovského obyvatelstva se dlouhodobě neměnily. To neznamená, že zůstávaly stále stejné, ale oscilovaly v závislosti na hospodářském a populačním vývoji: v období růstu a prosperity se podíl městského obyvatelstva zpravidla zvyšoval (v českých zemích např. v období vrcholného středověku nebo v 16. století), v obdobích stagnace a úpadku se zvyšoval podíl obyvatel bydlících na venkově (např. pozdní středověk nebo 17. století). Podíl městského obyvatelstva v předmoderních společnostech nepřesahoval 10 %. Chápeme-li venkov jako zemědělsky využívanou krajinu se sídly, která jsou domovem lidí, kteří tuto kulturní krajinu vytvářejí a udržují, potom je možné konec předmoderní doby považovat za vrcholné období v historii českého venkova. Časově je možné toto období přibližně ohraničit Vestfálským mírem a napoleonskými válkami, kulturně je ho možné vymezit obdobím baroka. V tomto období tvořil venkov téměř celé území českých zemí. Nevenkovská divočina jako hospodářsky nevyužívané území téměř neexistovala, resp. byla omezena na malá a izolovaná území v pohraničních horách (močály a pralesy). Města byla dosud omezena svým středověkým půdorysem a žila v nich jen relativně malá část obyvatel, ne více než desetina populace. Venkov v této době zaznamenal dlouhé období příznivého populačního vývoje s nižší frekvencí výskytu pandemií a pomalým, ale trvalým zvyšováním počtu obyvatel. Venkovská sídla se plošně rozrůstala výstavbou nových domů a ojediněle byla zakládána nová. Hlavní změny venkovské společnosti Transformace agrární společnosti na společnost industriální byla historicky největší změnou způsobu života, významově srovnatelná snad jen s přechodem 13

16 k zemědělství a usedlému způsobu života. Symbolem této transformace je průmyslová revoluce, avšak změny zasáhly všechny oblasti lidského života i krajinu, v níž společnost žije. Proces industrializace v českých zemích těsně souvisel s procesem zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a procesem urbanizace. Proces urbanizace začíná dlouhodobým zvyšováním podílu městského obyvatelstva. I v předmoderní společnosti docházelo k růstu měst a již bylo uvedeno, že podíl městského obyvatelstva osciloval především v závislosti na hospodářské (a epidemiologické) situaci. Dlouhodobě se však podíl městského obyvatelstva neměnil a zůstával velmi nízký. Ke zvyšování populačního významu měst dochází teprve v moderní době. Urbanizace spojená se zvyšováním územní koncentrace obyvatelstva je moderní (časově omezený) proces: nedochází k ní v předmoderní ani v postmoderní společnosti. Urbanizaci spojenou s nárůstem územní koncentrace obyvatelstva a zvyšováním podílu městského obyvatelstva označujeme jako extenzivní urbanizaci. Změny, které přinesla transformace od agrární k industriální společnosti, byly komplexní a zasáhly každou oblast života. Součástí modernizace jako procesu přechodu od předmoderní (tradiční, agrární) k moderní (industriální) společnosti jsou vedle industrializace a urbanizace také např. demografický přechod, vznik národní identity, vznik univerzálního vzdělávacího systému nebo sekularizace. Venkov se v průběhu modernizace společnosti stává jakýmsi zbytkovým prostorem. Modernita a její jednotlivé aspekty se šíří nerovnoměrně ( difuze inovace ). Obyvatelstvo, výroba, školy (i např. národní obrození) se stále více koncentrují do měst, na venkově zůstává méně vzdělané obyvatelstvo, věnující se do značné míry stále zemědělské výrobě. Mezi městy a venkovem existují silné vztahy, ty jsou však nerovné, polarizační: města rostou díky příchodu obyvatel z venkova a spoléhají i na dodávky potravin a vody. Obyvatelé venkova jsou jako dříve závislí na službách a obchodu ve městech, nyní je však ve městech koncentrována i většina pracovních příležitostí a v důsledku rostoucí potřeby vzdělání a kvalifikace jako podmínky vzestupné sociální mobility vzrostl také význam škol, soustředěných ve městech. Díky centralizaci a byrokratizaci moderních států výrazně vzrostl také význam řídících funkcí, koncentrovaných ve městech. Demografický přechod proběhl dříve ve městech než na venkově. Vyšší přirozený přírůstek venkovského obyvatelstva v pozdějších fázích demografického přechodu dlouho dokázal nahradit populační ztrátu vyvolanou emigrací do měst. Po ukončení demografického přechodu na venkově však v řadě regionů a sídel začalo docházet nejen ke snižování podílu venkovského obyvatelstva, ale i ke snižování jeho absolutního počtu (depopulace). Vývoj venkova v moderní době Moderní doba se vnitřně dělí do řady fází, lišících se např. dynamikou růstu jednotlivých výrobních (průmyslových) odvětví nebo převažující formou dopravy. Je však účelné vymezit alespoň dvě fáze, v nichž se role venkova v moderní 14

17 společnosti lišila. Jejich přibližným časovým rozhraním v českých zemích je druhá světová válka. Ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století se v českých zemích rychle zvyšoval podíl městského obyvatelstva a narůstala územní koncentrace obyvatelstva (nejrychleji v období ), avšak většina obyvatel nadále žila na venkově a většina venkovského obyvatelstva na venkově také pracovala (v zemědělství a řemeslné výrobě). Vysoký přirozený přírůstek obyvatel v období demografického přechodu (v českých zemích cca ) byl zdrojem celkového populačního růstu a migrace z venkova do měst byla zdrojem rychlého růstu měst. S výjimkou jižních Čech a let první světové války se však absolutní počet venkovského obyvatelstva nesnižoval. Lidé z venkova se za prací ve městech stěhovali, rozsáhlejší dojížďku za prací dopravní infrastruktura neumožňovala. Rostla především největší města (zjednodušeně: čím větší město, tím rychlejší růst). Rostoucí města zvětšovala svoji plochu, jejich růst byl z územního hlediska kontinuální; pouze ke konci období se v okolí Prahy a Brna začala projevovat omezená suburbanizace (podél železničních tratí). Populační růst a zvyšování životní úrovně byly příčinou zvýšení poptávky po zemědělských produktech: počet pracovních příležitostí v zemědělství tak i přes postupné zavádění nových technologií neklesal. V důsledku urbanizace a industrializace docházelo ke snižování relativního populačního a výrobního významu venkova, aniž by se však jeho absolutní populační a výrobní rozsah zmenšoval. Demografická síla venkova i jeho přetrvávající výrobní význam byly zdrojem jeho politické síly (viz Agrární strana). Pro vývoj venkova v období socialistické modernizace bylo charakteristické prolínání přirozených procesů se snahami o jejich ideologicky, resp. mocensky motivované ovlivňování. Stěhování obyvatel z venkova do měst je typickým projevem extenzivní fáze urbanizace, avšak tzv. kolektivizací zemědělské výroby a její mechanizací bylo významně zesíleno, resp. urychleno. Podobně zpomalení růstu největších měst ve srovnání se středními i menšími městy je typickým příznakem pokročilé extenzivní urbanizace, v poválečném Československu však bylo zesíleno ideologicky motivovaným útlumem největších center a preferencí růstu okresních měst. Snaha o vyrovnávání regionálních rozdílů ( oblastní plánování ) se projevovala snižováním rozdílů mezi okresy, ale současně přispívala k prohlubování polarity mezi okresními městy a jejich venkovským zázemím. Přirozený přírůstek po ukončení demografického přechodu již nemohl kompenzovat migrační ztrátu a počet obyvatel venkovských sídel se začal snižovat i absolutně. K depopulaci venkova významně přispělo také vyhnání Němců a dosídlování pohraničí. Depopulace vyvolaná dlouhodobou selektivní emigrací (odcházeli nejčastěji mladí, vzdělaní, podnikaví ) se odrazila v nepříznivé věkové a vzdělanostní struktuře obyvatel venkova. Počet pracovních příležitostí na venkově klesal rychleji než počet obyvatel: mechanizace zemědělství a útlum živností spolu s investicemi do průmyslu byly příčinou nejen pokračující migrace z venkova do měst, ale také nárůstu dojížďky za prací z venkova do měst. Tu umožnilo zlepšení dopravní infrastruktury (zejména hromadná autobusová doprava). Uplatňování střediskové soustavy osídlení v 70. a 80. letech přispělo k diferenciaci venkovských sídel 15

18 podle jejich velikosti a polohy (zjednodušeně: žádné investice do malých a odlehlých sídel, preference vybraných středisek osídlení místního významu ). Absence polohové renty spolu s koncentrací hromadné bytové výstavby do okresních měst a dalších středisek osídlení obvodního významu byly příčinou pokračujícího růstu měst v jejich kompaktní podobě. V kontrastu s vývojem v západní Evropě, kde masivní suburbanizace spojená především s individuální automobilovou dopravou přispěla k prolínání městských a venkovských zón, v socialistickém Československu zůstala zachována ostrá fyzická hranice mezi městem a venkovem, reprezentovaná hradbou panelových sídlišť. Venkov v postindustriální společnosti V uplynulých desetiletích došlo a v současnosti dále dochází k další zásadní transformaci společenského života. Tento přechod je označován jako přechod od industriální k postindustriální společnosti, nebo od modernity k postmodernitě. Vzhledem k významu informací a informačních technologií je nová fáze vývoje společnosti označována jako informační společnost. Hlavními komponentami transformace společnosti od industriální do postindustriální fáze jsou následující procesy: Přesun pracovních míst ze sekundérního sektoru hospodářství (a v menší míře i z primérního sektoru, tj. ze zemědělství, rybolovu a těžby) do terciérních a kvartérních činností. Nárůst významu informací, vývoj a šíření informačních a telekomunikačních technologií (telematika). Přechod od masové výroby (fordismus) k více specializované produkci, podmíněný a současně vyvolávající složitější strukturaci poptávky a segmentaci trhu. Globalizace ekonomické produkce, podmíněná relativně vysokou mobilitou výroby a rozvojem informačních technologií. Zvyšující se složitost práce (zejména v tzv. progresivních službách a kvartérních činnostech) vyžaduje náročnější a dlouhodobější přípravu (tj. vzrůst poptávky po vzdělání, prodloužení doby studia, celoživotní vzdělávání). Pro roli venkova v postindustriální společnosti jsou nejvýznamnější především změny sídelního systému. Ty jsou souhrnně označovány jako přechod od extenzivní k intenzivní (též intenzifikační) fázi urbanizace. Proces urbanizace (v širokém chápání, tj. proces změny sídelní struktury) v tomto pojetí nekončí, ale získává kvalitativně jiný charakter (Hampl 1996, 1999): Podíl obyvatel žijících ve městech se již dále nezvyšuje. Města a venkov zůstávají propojena intenzivní migrací, avšak na rozdíl od předchozího období, kdy převažovala migrace z venkova do měst, převažuje obousměrná migrace (tj. nízký podíl saldové složky migrace). Podobně 16

19 intenzita dojížďky za prací zůstává vysoká, ale v důsledku prohlubující se územní specializace se i v případě dojížďky snižuje podíl saldové složky. Nezvyšuje se územní koncentrace obyvatel, pokračuje však územní koncentrace progresivních činností (kvartérní aktivity) a řídích funkcí. Důsledkem těchto změn je prohlubující se funkční specializace jednotlivých částí sídelního systému. Důsledkem specializace částí sídelního systému a jejich intenzivnějšího funkčního propojení (vztahů mezi sídly) je stírání hranice mezi městem a venkovem. Tradiční dualita město versus venkov má stále více jen historický a symbolický význam, zatímco v realitě je nahrazena kontinuem míst s různým poměrem typických rysů venkova a města (resp. rurality a urbanity ). Řada procesů utvářejících a integrujících sídelní systém se kvalitativně proměňuje, v některých případech dochází i k otočení směrů těchto procesů. Podmínkou vzestupné sociální mobility (a růstu moci, bohatství i životní úrovně) člena moderní společnosti zpravidla byla migrace do města, zvláště do hlavního města. V postindustriální společnosti bohatší a vlivní lidé ve snaze zvýšit si životní úroveň odcházejí z měst a stěhují se do prostředí, které podle všech konvenčních kritérií můžeme označit za venkovské. Hlavní součástí těchto obrácených migračních proudů je suburbanizace, ale patří sem (na vyšší měřítkové úrovni) i migrace ze starých průmyslových oblastí (tzv. rustbelts) do oblastí bez tradičního průmyslu, jejichž ekonomika je založena na informačních technologiích a dalších kvartérních činnostech (tzv. sunbelts viz Knox, 2002) i kvantitativně méně významné migrační proudy z měst do rurálních oblastí zcela mimo metropolitní areály. Podobně jako se proměňují sídelní preference lidí při volbě místa bydliště, proměňují se také lokalizační strategie firem. Pro celou řadu výrobních i obslužných činností se z hlediska nákladů na pozemky i pracovní sílu stává výhodná lokalizace mimo vlastní města, avšak zpravidla v poloze dobře napojené na dopravní a/nebo telekomunikační infrastrukturu. Významný rozdíl mezi městem a venkovem je tak v postindustriální společnosti zastiňován rozdílem mezi metropolitními oblastmi a jejich komunikačními spojnicemi na jedné straně a ostatním územím na straně druhé. Součástí metropolitních oblastí jsou jak města, tak venkov, ty jsou však vzájemně těsně propojeny díky územní dělbě funkcí. Mají společný vysoký podíl progresivních terciérních a kvartérních činností na hospodářství i zaměstnanosti. Mimo metropolitní areály a jejich spojnice zůstává ostatní území, opět tvořené jak městy (avšak jen středně velkými a malými městy), tak venkovem. Toto území má omezené předpoklady pro rozvoj progresivních terciérních a kvartérních činností a zůstává specializováno na sekundární a primární ekonomické aktivity a na cestovní ruch. Rozdíl ve způsobu života a životní úrovni jednotlivců i vlivu jednotlivých částí systému na celý systém, který v moderní společnosti existoval mezi městy a venkovem, je tak v postindustriální společnosti nahrazován rozdílem mezi metro politními oblastmi (a jejich spojnicemi) a ostatním, nemetropolitním územím. Současně s rozmělňováním hranice mezi městem venkovem se vytváří nová 17

20 diferenciace (na měřítkově vyšší úrovni): pro obyvatele středně velkého města nebo pro obyvatele venkovského sídla je nyní důležité, zda jejich sídlo leží v metropolitní oblasti nebo mimo ni. Tento rozdíl dříve nebyl významný. Součástí této transformace je i objevující se rozdíl mezi novým venkovem metropolitních území a tradičním venkovem. Za metropolitní oblasti v ČR považujeme dvanáct největších sídelních aglomerací (v regionu Jihovýchod je to pouze brněnská aglomerace). V průběhu moderní doby se většina obyvatel v hospodářsky vyspělých zemích, tedy i v ČR, přesunula z venkova do měst. Život ve městech pro ně přestal být atraktivním cílem, ale stal se všední nezbytností. Současně s růstem měst začaly narůstat také negativní průvodní rysy života ve městech (znečistění prostředí, nedostatek volného prostoru, dopravní zatížení apod.). Již po jedné či dvou generacích života ve městě se lidé začali obracet k venkovu jako k estetickému ideálu a místu rekreace. Součástí tohoto zájmu je možná i archetypální potřeba pobytu ve venkovském prostředí a pro některé i práce s půdou. Hlavními projevy oživení zájmu o venkov je chalupaření a venkovská turistika. Tento zájem a obdiv k venkovské krajině má pozitivní dopad na zachování a údržbu venkovské kulturní krajiny a v některých případech umožnil samotné fyzické přežití venkovských sídel. Současně však vytváří potenciál pro konflikt mezi pohledem na venkov v představách obyvatel měst a metropolitních oblastí a v představách samotných obyvatel tradičního venkova. Ztrátu identity venkova lze považovat za největší problém venkova v postindustriální společnosti. Současný stav venkovského osídlení a venkovského prostoru je výsledkem dlouhodobého působení řady procesů a vlivů. Významná byla vždy vazba venkov- -město a intenzita interakcí neustále narůstá. Dnes probíhají socioekonomické procesy značně diverzifikovaně a převážně obousměrně. Rovněž samotný venkov je vnitřně diverzifikovaný. K jeho koncepčnímu rozvoji je třeba poznat a pochopit jeho strukturu i procesy a pokud možno je uchopit i kvantitativně, aby byla možnost sledovat je ve vzájemné provázanosti a zdůvodněné disparity akceptovat při podpoře rozvojových procesů. Následující podkapitola vytváří rámec pro obecné uchopení venkova jako specifického prostoru. Základnu pro jeho analytické hodnocení rozpracovává podkapitola 1.3, která vymezuje základní typologie venkova využívané při průzkumu jednotlivých rozvojových oblastí. 1.2 VÝZNAM VENKOVA A PŘÍSTUPY K JEHO VYMEZENÍ Česká republika usiluje o udržitelný a vyvážený rozvoj regionů ČR i o růst kvality života všech skupin obyvatel regionů na základě povzbuzování nových ekonomických aktivit s důrazem na inovace, na tvorbu pracovních míst v regionálním i místním měřítku, na zlepšení kvality infrastruktury, na rozvoj lidských zdrojů a na prohlubování sociální integrace tyto cíle odráží v různé podobě strategické dokumenty ČR či krajů. 18

21 Analýzy sociálně ekonomické situace v ČR ukazují určité regionální diference v možnostech a podmínkách rozvoje a dávají tak podnět k hledání cest, jak tyto rozdíly překonávat a jak přispívat k vyváženému rozvoji všech regionů. Možnost naplnění horizontálního cíle vyváženého rozvoje regionů znamená soustředit se na zmírnění negativních dopadů, které vyplývají z poklesu konkurenční schopnosti regionů v 90. letech a projevují se v různých regionech různou silou. Ke kumulaci území se zhoršenými podmínkami pro další rozvoj nebo revitalizaci docházelo častěji v tzv. venkovském prostoru, kde se dopady všeobecně nepříznivých podmínek ještě zvyšovaly v provázání na další rizikové rozvojové faktory, které jsou právě pro tato území specifické (velikostní struktura obcí, exponovanost polohy, technická vybavenost obcí, sociální problémy, možnosti pro uplatnění lidského potenciálu). Na druhé straně existovala a existuje i řada pozitivních charakteristik, které signalizují výrazné kvality venkovského prostoru, jako je atraktivita pro bydlení, pro trávení volného času a rekreaci, kvalita životního prostředí, kulturní krajina apod. Řešení problematiky venkovského prostoru, hledání možností aktivizace všech specifických zdrojů a tedy naplnění důležitého strategického cíle zajištění vyváženého a udržitelného rozvoje v rámci regionů vede k nutnosti zabývat se touto problematikou systematicky a s jasným záměrem nacházet programová řešení, která budou mít konkrétní dopad pro oživení jejich hospodářské prosperity a která podpoří jejich integraci do širších socioekonomických i kulturně společenských procesů. Nalezená řešení by rovněž měla konkrétním způsobem přispět ke zvýšení efektivity výkonné činnosti orgánů veřejné správy, a v neposlední řadě ke zvýšení transparentnosti procesů čerpání a využívání disponibilních zdrojů (fondů ČR i strukturálních fondů EU) pro nastartování a trvalou udržitelnost dalšího rozvoje. Venkovský prostor, zjednodušeně označovaný jako venkov, je územím, tvořeným mozaikou sídel a krajiny mezi nimi. Svou prostorovou strukturou a charakterem hospodářství a společnosti je specifickou částí socioekonomické sféry, která pro podporu rozvoje vyžaduje také specifický přístup. Diferencovaný a multidisciplinární přístup k venkovu je nezbytným předpokladem pro identifikaci jeho znaků, které jsou současně i kvantifikovatelné, a pro nalezení hlubších souvislostí a vazeb. Rozvoj venkova je přednostně lokalizován do jednotlivých venkovských sídel, i když jeho cílem je i venkovská krajina. Často zde bude používán výraz venkovské obce, neboť za venkov je považováno území venkovských obcí. Důležitá je také okolnost, že ačkoliv v popředí zájmu stojí venkov, nelze z tohoto prostředí vydělovat malá města, která jsou přirozeně srostlá s venkovem, a která jsou v podstatě svými vazbami také součástí venkovského prostoru. Důležitým tématem výzkumného projektu Venkovský prostor a jeho oživení bylo vymezení samotného venkovského prostoru. Existuje řada přístupů, každý je však omezen na několik málo hledisek. Východiskem pro vymezování venkova je znalost sídelní struktury a vlastností a vlivů působících na vývoj osídlení. Trvale obydlenou část Země tvoří města (urbánní krajina), venkov (rurální krajina) a divočina ( wilderness ). Vzhledem k tomu, že v českých zemích nejpozději 19

22 od konce předmoderní doby žádná divočina neexistuje (i na území národních parků je trvalé osídlení a krajina je výsledkem činnosti člověka, nejen přírodních procesů), je možné v nejširším pojetí za venkov považovat vše, co není městem. Problémem však zůstává vymezení konkrétní hranice mezi městem a venkovem. V postindustriální společnosti má toto vymezení smysl jen pro účely empirické analýzy, protože objektivní hranice neexistuje. Dřívější dualita byla nahrazena mozaikou míst s různým podílem znaků venkova a města (viz rozsáhlé plochy přírodě blízké kulturní krajiny vytvořené člověkem uvnitř městských aglomerací nebo industrializované části venkovských sídel). Pokud pro analytické účely přesto potřebujeme rozdělit území na města a venkov, musíme rozhodnout dvě otázky: Označení kritické velikostní hranice sídla (hranice mezi největším venkovským a nejmenším městským sídlem). Velikost můžeme měřit počtem obyvatel, komplexní funkční velikostí sídla apod. Rozhodnutí o volbě typu hranic, rozdělujících městská a venkovská sídla (administrativní hranice, na základě urbanistických znaků, podle land-use apod.). Můžeme rozlišit dva druhy přístupů k vymezení venkovského prostoru. První přístup je spíše technický, soustřeďuje se na jednu či pouze několik charakteristik a je často využívaný pro potřeby regionální politiky. Druhý přístup vychází z co nejvíce komplexního pohledu na území a zkoumá nejen kvantitativní, ale i kvalitativní znaky sídelní, hospodářské, sociální a krajinné oblasti. Jasné zařazení území do venkovského prostoru komplikuje obtížnost stanovení hraničních limitů a stále větší prolínání městských a venkovských charakteristik a vznik přechodných oblastí. Typickým příkladem prvního typu přístupů jsou dvě definice využívané v západní Evropě, postavené především na socioekonomických kritériích. Vedle nich však jednotlivé státy Evropské unie disponují vlastními definicemi venkovského prostoru, které však nelze použít univerzálně. Definice vytvořená OECD používá jako jediné kritérium hustotu zalidnění. Na místní úrovni označuje jako venkovské ty oblasti, jejichž hustota zalidnění je nižší než 150 obyvatel/km 2. Na úrovni regionu rozlišuje tři základní kategorie podle podílu obyvatelstva regionu žijícího ve venkovských obcích (výrazně venkovské oblasti s více než 50 % obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích, venkovské oblasti s % podílem obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích a výrazně městské oblasti s méně než 15 % obyvateli žijícími ve venkovských obcích). Pro aplikaci této definice na území ČR byla hraniční hodnota hustoty zalidnění snížena na 100 obyvatel/km 2. Podrobněji se srovnáním venkovského charakteru vybraných evropských států a také vymezováním venkova na úrovni okresů ČR zabývá Konzultační dokument venkov (MMR, 1999). Střední kategorie (venkovské oblasti), která u nás výrazně převažuje, byla navíc rozdělena do tří pod skupin 20

23 (převážně venkovské 37,5 až 50 % venkovského obyvatelstva; smíšené 25 až 37,5 % venkovského obyvatelstva; převážně městské 15 až 25 % venkovského obyvatelstva). Definice statistického úřadu EU (EUROSTAT) používá vedle kritéria hustoty zalidnění také absolutní počet obyvatel; dle získaného údaje o stupni urbanizace lze regiony opět rozdělit na tři kategorie. Jedná se o hustě obydlené zóny s hustotou zalidnění nad 500 obyvatel/km 2 a počtem obyvatel alespoň , přechodné zóny s hustotou zalidnění větší než 100 obyvatel/km 2 a počtem obyvatel alespoň , které nespadají do první kategorie, a nakonec řídce obydlené zóny, které zahrnují všechny ostatní obce a seskupení obcí, které nesplňují výše uvedená kritéria (tedy venkovský prostor). Konzultační dokument uvádí tři podskupiny posledně jmenované kategorie: extrémní venkovské osídlení (do 8 obyvatel/ km 2 ), méně zalidněné venkovské oblasti (8 50 obyvatel/km 2 ) a venkovské oblasti ( obyvatel/km 2 ). Výhoda těchto definic je v jejich jednoduchosti: pracují s dobře dostupnými údaji a jsou tedy vhodné pro rámcové porovnání různých zemí mezi sebou. Na druhou stranu ale mají také řadu nevýhod. Hustota zalidnění není v jednotlivých státech srovnatelná; může se tedy stát, že podle uvedených měřítek bude v jedné zemi za venkov považováno 30 % nejmenších obcí, zatímco v jiné to bude celé území státu s výjimkou hlavního města (odlišnosti v rámci Evropské unie se s jejím rozšířením navíc ještě dále prohloubily). To je možné především proto, že tyto definice nezahrnují funkční a strukturální charakteristiky venkovského prostoru. Další nevýhoda využití těchto definic spočívá ve značné rozdrobenosti sídel v ČR; je zde mnoho malých vesnic, které jsou však blízko u sebe, a tak se může stát, že přestože splňují velikostní kritéria, nezapadnou do definice z hlediska hustoty obyvatelstva. Tato nevýhoda se však v realitě neuplatňuje, protože pomocí kritéria hustoty jsou hodnoceny významnější územní celky. V ČR je tak z makropohledu považováno za venkovské celé území státu s výjimkou Prahy. V ČR se obvykle pro analytické a regionální účely za venkovské označují obce s počtem obyvatel menším než Takto zvolené obce sice většinou splňují různá kritéria venkovskosti (viz dále), ale vzniká tak regionálně nesouvislé území a také kategorie přechodných neměstských sídel s více než 2000 obyvateli, která jsou neoddělitelnou součástí venkovského prostoru a také klíčovou skupinou sídel významně přispívajících k oživení venkova, jak bude zřejmé z dalšího textu. K popisu a vymezení venkovského prostoru je tedy třeba využívat i jiná než socioekonomická měřítka. Bartelemy a Vidal (1999) poukazují na význam propojení venkovského prostoru s jeho obyvateli zejména s jejich zaměstnáním, způsobem trávení volného času, kulturními preferencemi, stylem spotřeby apod. Stejně vhodné je podle jejich názoru zapojit do definice venkova i krajinu, a to hlavně z hlediska její obytné a rekreační funkce. Druhý přístup vede ke vzniku různorodého souboru definic, z nichž mnohé obsahují prvky, které jsou obtížně uchopitelné a zařazování venkova podle některých těchto definic by vedlo k vymezení roztříštěné mozaiky území. 21

24 Tab. 1.1: Četnost venkovských obcí v ČR a krajích v roce 2005 a počet jejich obyvatel K Počet obcí Podíl obcí do 2000 obyvatel Počet obyvatel V obcích do 2000 obyvatel Podíl obyvatel Ve městech Hlavní město Praha Středočeský kraj , ,0 54,6 Jihočeský kraj , ,3 63,9 Plzeňský kraj , ,8 66,7 Karlovarský kraj , ,1 80,7 Ústecký kraj , ,1 79,3 Liberecký kraj , ,4 77,9 Královéhradecký kraj , ,1 68,0 Pardubický kraj , ,0 61,2 Vysočina , ,8 58,4 Jihomoravský kraj , ,8 62,8 Olomoucký kraj , ,8 57,7 Zlínský kraj , ,3 61,2 Moravskoslezský kraj , ,7 76,7 Česká republika , ,3 70,2 Pramen: Český statistický úřad, 2005 Pro účely analýz v rámci našeho výzkumu byl venkovský prostor vymezen územím obcí do 3000 obyvatel, případně obcemi většími bez statutu města. Vymezování venkova, který je tvořen mozaikou sídel a krajinou mezi nimi, na principu obcí, tj. samosprávných sídel, je zásadní zejména z hlediska rozvojového. Obec jako základní úroveň samosprávy je hlavním aktérem nejen vlastního socioekonomického rozvoje sídla, ale také krajiny na svém území. Pragmatická hranice 3000 obyvatel má řadu opodstatnění. Venkovský prostor je tvořen mozaikou různě velkých obcí a vyčlenění obcí s ryze venkovským charakterem není možné. Hranice 3000 obyvatel v obci je v zákoně ustanovena, jako dolní limit pro možnost obce získat statut města a je zakotvena v podvědomí obyvatel. Omezovat venkovský prostor na obce menší než 2000 obyvatel by vytvářelo značně umělou konstrukci nesouvislých výseků území. Právě obce velikostní kategorie obyvatel tvoří významné subjekty ovlivňující charakter venkovského prostoru. 22

25 Sociologická laboratoř na České zemědělské univerzitě v Praze, která se dlouhodobě zabývá výzkumem venkova a zejména jeho obyvatel, sestavila přehled možných kritérií, která charakterizují specifika venkovských obcí. Tab. 1.2: Kriteria vymezení venkovských sídel Kritérium Urbanistická struktura Architektonické znaky Sociální znaky Ekonomické znaky Veřejná správa Hlavní znak rozvolněná zástavba, zemědělský statek, rozsáhlé veřejné prostory, nízký podíl zastavěných ploch nízkopodlažní zástavby, integrace obytné a dalších funkcí, absence nájemního bydlení, individuální výstavba konservatismus, tradicionalismus, sousedství, participace, kooperativnost, sdílení společné historie vyjížďka do zaměstnání, zaměstnanost v zemědělství, vyšší podíl samozásobitelství, kutilství označení obce, postavení obce ve struktuře veřejné správy Velikostní znaky počet obyvatel, hustota zalidnění, rozloha, podíl zastavěné plochy Pramen: Sociologická laboratoř, ČZU, Praha, 2004 Výše uvedené definice i jednotlivá kriteria naznačují pestrost v přístupu k vymezení jednotlivých typů venkova a rozdílné způsoby jejich vymezování v závislosti na charakteru sídelní struktury a společnosti a také na účelu, pro který je příslušným způsobem vymezený venkov využíván. 1.3 T YPOLOGIE VENKOVSKÉHO PROSTORU Typologizace venkovského prostoru je úvodním a nezbytným krokem k jeho analýze, poznání v souvislostech a k následnému navržení možných nástrojů oživení. Typologie umožňují přejít od diverzifikovaného souboru prvků k malému počtu relativně homogenních kategorií. Pro systémové řešení řady problémů venkova a nastavení plošných rozvojových mechanismů je účelová strukturace venkova velmi důležitá. Typologizace vytváří řada profesí, každá v zájmu vyjádření těch diferencí, které jsou v jejich zorném poli důležité. Pro účel posouzení předpokladů a možností komplexního rozvoje venkovského prostoru je třeba různá hlediska kombinovat a také precizovat jejich možnou kvantifikaci. V tomto směru lze považovat za přínosný kvantifikovatelný přístup, který byl navržen a v pilotním území regionu Jihovýchod i uplatněn, který kombinuje počet obyvatel obcí a jejich dopravní polohu. 23

26 Studium komplexních systémů, k nimž patří i venkovský prostor spojující složku společensko-hospodářskou s přírodní sférou, vyžaduje úzkou spolupráci odborníků z nejrůznějších vědních oborů, což nutně také vede ke konfrontaci odlišných přístupů, různého porozumění a interpretací pozorovaných jevů, používané terminologie a metodologie, a tím i k potřebě hledání společného jazyka. Není možné poskytnout jednoznačný obraz reality venkovského prostoru v rámci jednotné teorie. Cílem je spíše vytvořit soubor pohledů na venkovský prostor zahrnující nejrůznější aspekty. Právě interakce a provázání jednotlivých složek je základem pro realistický rozvoj venkovského prostoru. Velikostní a polohová diferenciace Základní typologie venkovského prostoru je postavena na velikostní a polohové diferenciaci obcí. Polohová diferenciace je založena na dopravní poloze obcí. V rámci profilu venkovského prostoru byly pomocí analýzy tvrdých statistických dat naznačeny základní souvislosti mezi polohou a velikostí obce. Tento přístup však zůstává na povrchu a slouží pouze pro základní orientaci. Je nutné zahrnout umístění v krajině, omezující podmínky, specifické místní zdroje a v neposlední řadě přihlédnout i k vnímání situace ze strany místních obyvatel. Tab. 1.3: Velikostní a polohová typologie Velikostní kategorie Polohové kategorie A Zázemí měst B Obce s velmi dobrou dopravní polohou C Obce s průměrnou dopravní polohou D Obce se špatnou dopravní polohou Pramen: Autoři Velikostní a polohová typologie jsou uváděny v rámci jednoho komplexu, protože pro analýzu venkovského prostoru je nezbytná právě kombinace velikosti a polohy. V případě velikostní typologie je členění jednoznačné. Pro zařazení obce slouží počet obyvatel v obci ke konci daného roku. Jistý komentář vyžaduje kategorie obcí nad 2000 obyvatel, kam spadají všechny obce překračující tuto hranici, které nemají statut města, tj. do venkovského prostoru jsou zařazeny např. obce na Hodonínsku, které mají dokonce přes 4000 obyvatel. Polohová typologie je založena na dopravní dostupnosti. Podrobnější specifikace se nachází v kapitole 5, metodický přístup k určení polohy obsahuje příloha 1 (grafické vyjádření viz mapa 2). 24

27 Sídelní typologie Sídlení typologie vychází z polohy obcí vůči urbanizovaným územím a urbanizačním osám, tedy z polohy obcí v sídelní struktuře. Lze rozlišit pět odlišných sídelních kategorií, které vykazují různé předpoklady pro rozvoj: sídla v suburbánním území jádra, sídla na hlavních urbanizačních osách, sídla na vedlejších urbanizačních osách, sídla mimo urbanizační osy, sídla v marginálním území. Sídla v suburbánním území jádra Sídlo vykazuje předpoklady pro významný rozvoj rezidenčních funkcí, pro které je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla. Pokud sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy pro výrobní funkce. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy, nebo ekologickými zátěžemi, resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných ploch. Sídla na hlavních urbanizačních osách Sídlo vykazuje předpoklady pro významný celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla jak pro funkce rezidenční, tak funkce výrobní. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými zátěžemi resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných ploch. Sídla na vedlejších urbanizačních osách Sídlo vykazuje předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla pro funkce rezidenční. Pokud sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy pro výrobní funkce. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými zátěžemi resp. jinými limity, bude požadováno přednostní využití těchto nezastavěných ploch. Sídla mimo urbanizační osy Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj, nad rámec současně zastavěného území. Přípustné je využívat pouze rezervy v zastavěném území sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve vazbě na krajinu vyskytují předpoklady pro ekonomické aktivity související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla. Sídla v marginálním území Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj. Přesto je žádoucí udržet funkčnost sídla pro obhospodařování krajiny 25

28 v nezbytné míře. Pro zajištění stability může využívat rezervy v zastavěném území sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve vazbě na krajinu vyskytují předpoklady pro ekonomické aktivity bezprostředně související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla. Lze tvrdit, že současné trendy ve vývoji sídelní struktury (suburbanizace, mobilita obyvatelstva) nebudou mít přímý vliv na ohrožení obcí ve venkovském prostoru, protože se především týkají urbánního typu krajiny a sídelní struktury v suburbánní zóně jádra aglomerace a na urbanizačních osách (viz mapa 3). Tyto procesy se promítají i do situace ve venkovských obcích, jejich dopad je však značně diversifikovaný. Historicko-sociální typologie Na základě historických, sociálních, ekonomických a fyzickogeografických kritérií identifikuje Perlín (2003) v českém venkovském prostoru několik základních typů venkovského osídlení: suburbánní zóna, venkov v bohatých zemědělských oblastech, severní (bohaté) Sudety, jižní (chudé) Sudety, vnitřní periferie, moravsko-slovenské pomezí. Tato typologie může sloužit ke zkoumání stavu a vývoje sociálních a kulturních charakteristik zmiňovaných oblastí. Jde spíše o historizující členění a základní diferenciační charakteristiky se již uplatňují poměrně slabě. Její užití k exaktním analýzám je vzhledem k volnějším hranicím oblastí problematické. Typologie vybavenosti obcí Vedle typologií celistvých území vytvářejících na principu sousedství omezené množství regionů s určitou mírou podobnosti můžeme aplikovat na obce venkovského prostoru řadu diferenciačních kritérií. Tyto přístupy jsou většinou silně účelové a slouží pro nepříliš široce vymezené soubory znaků. Jako příklad lze uvést členění obcí podle vybavenosti (Maříková, 2003). Vybavenost obcí je důležitá z hlediska kvality života na venkově. Její podstatou je existence základních sociálních a ekonomických služeb v obci. Kategorie občanské vybavenosti: 1. Bohatá obec má základní i mateřskou školu, lékaře, více obchodů, knihovnu a další vybavenost. 2. Základní obec má základní školu, lékaře a alespoň jeden obchod. 26

29 3. Malá obec má pouze obchod a školu s prvním stupněm nebo lékaře. který dojíždí pouze některé dny v týdnu. 4. Žádná obec nemá žádný ze základních prvků vybavenosti (škola, lékař, obchod). Členění obcí podle vybavenosti, při doladění zde pouze schématicky naznačených kritérií, umožňuje ve spojení s polohovou typologií zkoumat lokální vazby, zejména vztah vybavenosti obcí a dopravní dostupnosti chybějících služeb. 27

30 2. CHARAKTERISTIKY VENKOVSKÉHO PROSTORU Přístup ke kvantitativnímu hodnocení venkova Charakteristiky venkova v regionu Jihovýchod Identifikace typových skupin obcí Problémy venkovských obcí Místní zdroje Rozvojové potenciály 2.1 SOCIOEKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA VENKOVSKÉHO PROSTORU Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru Pro identifikaci a hodnocení specifik venkovského prostoru na analytické bázi musí existovat jednoznačně vymezené jednotky, pro které má smysl zjišťovat hodnoty jednotlivých kvantitativních, resp. kvalitativních, kritérií. Pro objektivní posouzení zjištěných údajů musí rovněž existovat srovnávací báze. Definice uvedené v kapitole 1 řeší tuto potřebu jen částečně. Obecně je sice možné srovnávat venkovské regiony vymezené na základě hustoty (viz přístupy EU a OECD), ale tento přístup neumožňuje zachycení zásadních vnitřních charakteristik a vztahů. Jako vhodný způsob se jeví soustředění se na úroveň obcí, resp. jednotlivých sídel, kdy tyto obce na analytickém základě rozdělíme mezi venkovské a městské. Venkovský prostor potom bude zahrnovat území náležející venkovským sídlům. První možností k vymezení venkova je využití rozsáhlého souboru ukazatelů a pohledů, což v praxi znamená účelový výběr systému kritérií. Jde o náročný postup, protože klasické charakteristiky venkova (viz tab. 1.2) se dnes do jisté míry stírají. Je také otázkou praktická použitelnost takto vymezeného souboru obcí. V praxi se nejčastěji uplatňují přístupy založené na kritériu počtu obyvatel v obci. Výhodou je jednoznačné zařazení i poměrně vysoká vypovídací schopnost tohoto ukazatele. Hranice počtu obyvatel v obci pro zařazení mezi venkovské obce se liší. Nejčastěji se využívá limit 2000 obyvatel. Pro účely analýz v rámci projektu Venkovský prostor a jeho oživení byla stanovena hranice 3000 obyvatel, kdy za venkovské obce považujeme obce do této hranice bez ohledu na statut a obce větší než je 3000 obyvatel, pokud nemají statut města (v případě analyzovaného území regionu Jihovýchod jde pouze o 6 obcí na Hodonínsku). Dalším používaným termínem je malá obec. V užším slova smyslu se tím rozumí obec do 500 obyvatel. Velikost obce však musí být posuzována v širším kontextu sídelní struktury. Označení lze 28