Vydává občanské sdružení KELTOVINY

Transkript

1 číslo 13 únor

2 Máme tu únor. Zima nás pomalu opouští, do některých míst ani pořádně nedorazila. Někomu se to líbilo, někdo by radši sněhu hodně hlavně děti. Zimní olympiáda je také za námi. Manželky a přítelkyně budou puštěny pánskou částí čtenářů na chvíli k Ulici a Ordinaci, než zase začne jarní část fotbalové ligy. Děkujeme všem, kteří nás podporují na facebooku, kde jsme se dostali už přes 300 fanoušků. A díky facebooku také začal fungovat Otevřený kurz Šikovné ručičky využíváme jej k propagaci. Pozvánku na kurz pro děti máte níže. A co pro Vás připravujeme dále? Další číslo časopisu vyjde v polovině května. Na začátku dubna nás můžete potkat na Jihočeském kompasu, a začátkem května na Otevírání turistické sezóny v Českých Budějovicích. Více informací je na našich www stránkách. Za redakci přeji pěkné počtení. Martin Štulla Vydává občanské sdružení KELTOVINY Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Karel Halberštádt, Tomáš Fiala, Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Vojta Kiďák Tomáško, Libor Čermák, Lenka Jenderková Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: titulní strana: Jan Skoumal, zadní strana: Zuzana Rottová; ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora Obsah 13. čísla časopisu: SPEKTRUM 3 Kuličky POD KOPYTY KONÍ 4 Historie rodea díl 2. POVÍDKOBRANÍ 6 Můj první potlach - pokračování ŽELEZNIČNÍ CESTOU 7 Jižní Čechy 2013 SPEKTRUM 9 Cesta kolem světa s Julií PÍSNĚ PRO POTĚCHU DUŠE 10 Kočovní herci VZPOMÍNÁME 11 Jaroslav Foglar SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ 12 Četnické humoresky PŘEDSTAVUJEME 13 Taneční škola a skupina Cetare CO NOVÉHO VE SPORTU 14 Olympijská abeceda CESTOU NECESTOU 16 Pěší výlet podél Sázavy SPEKTRUM 18 Geocaching VEVERUŠÁK 21 Zprávy pro správňáky KRÁLOVSKÉ NOVINY 23 informace nejel pro rytíře KULTURNÍ POZVÁNKY 25 2

3 Pavla Štullová Kuličky informace čerpány ze stránek hravamama.cz a kulicky.com Vzpomínáte nostalgicky na cvrnkání kuliček v parku za školou? Nemusíte už jen snít, kuličky jsou totiž novým hitem, kterému propadají nejen školáci, ale stále starší a starší generace. foto: kulicky.com Fenomén duhovek, skleněnek, cíněnek nebo hliněnek nepatří do starých časů! Důkazem je nová vlna oblíbenosti tohoto sportu, která zaplavuje nejen Českou republiku. Z původně jen kratochvilné zábavy se stal regulérní sport, který se musí pravidelně trénovat, má špičkové týmy i své mistrovství světa. Co stojí za populárností této hry připomínající pomyslný manuální mikrogolf? Snad minimální náklady na pořízení profesionálního vybavení, možná dostupnost ideální hrací plochy nebo nedůležitost věkových či váhových kategorií Tento nenáročný sport k jaru vysloveně patří. Vyzkoušet si ho ale můžete kdykoliv během roku. Zacvrnkejte si jen tak s dětmi na zahradě, nebo se s celou rodinou staňte šampióny v turnajích Nostalgie a zábava Kuličky mají možná mnozí z nás spojené s útlým dětstvím: plácek za domem, důlek vyhloubený patou hlavně neztratit oblíbenou skleněnku! Cvrnkání kuliček má ovšem bohatou a dlouhou (!) historii a patří k oblíbeným aktivitám i mezi dříve narozenými. Kuličky skutečně patří mezi nejstarší sporty v historii lidstva. Potvrzují to archeologické nálezy - například ve starověkém Egyptě byly v hrobkách nalezeny kuličky vyrobené z oblázků. Podobně tomu tak bylo i v aztéckých pyramidách či na pohřebištích původních obyvatel severní Ameriky. V Německu zaznamenala tato hra velký rozmach kolem roku V dobách, kdy ještě nebyly asfaltové silnice, herní vášeň obyvatel Norimberku došla tak daleko, že roku 1503 místní koncil musel vydat nařízení, přikazující hrát pouze mimo město. V Anglii se staly kuličky populárními v době vlády Alžběty I ( ). Říká se, že tehdy 2 muži bojovali o přízeň jedné ženy. Možná si vzpomenete, že nejčastěji se prodávaly hliněné kuličky, různých barev, v látkovém pytlíku (i dnes můžete na internetu zakoupit hliněnky v textilním obalu). Za daleko cennější byly považovány skleněnky, nebo dokonce duhovky, které měly průměr větší. Používaly se i další materiály, např. ocelové kuličky z ložisek, zvané cíněnky. Jak hrát kuličky Varianta pro dva hráče: Čára hodu je vzdálena od středu důlku 7,5 metru, důlek má průměr 10 centimetrů. Ideální pro hru je nerovný, ale hladký terén, např. udusaná zem. 1. Hrají vždy dva hráči proti sobě. Kuličky mají barevně odlišené. Cílem hry je dostat jako první všechny kuličky své barvy do důlku. 2. Nejdřív každý hodí jednu kuličku od čáry hodu k důlku (rozhoz k důlku). Kdo je blíž, rozhodne, kdo začne v první hře. 3. První hází všechny své kuličky (po jedné nebo i více najednou) z čáry hodu k důlku a snaží se jej zasáhnout. Pak udělá to samé soupeř. 4. V další části hry se pokračuje cvrnkáním. Každý cvrnká jen do svých kuliček, hráči se střídají po jednom cvrnku bez ohledu na to, jestli kulička skončila v důlku. 5. Správný cvrnk je definován jako pohyb pouze jednoho prstu, přičemž se smíte dotknout jen své (jedné) kuličky. Ta pak může zasáhnout jakoukoliv jinou, i soupeřovu. 6. Kdo má první všechny své kuličky v důlku, vyhrává hru. Zápas se většinou hraje na dvě až tři vítězné hry. 3

4 Varianta pro více hráčů: Hráči se domluví, o kolik kuliček se bude hrát. Každý si připraví dohodnutý počet kuliček a ze stanovené a označené vzdálenosti asi 5 až 7 metrů (čára) postupně všichni hází ve vylosovaném pořadí své kuličky po jedné směrem k důlku, do kterého se snaží strefit. Platí i odražení již hozené kuličky soupeře kuličkou svou. Když všichni odházejí, přeměří se vzdálenost kuliček od okraje důlku. Tato vzdálenost určuje pořadí hráčů při další hře. Další část hry začíná ten, kdo má některou ze svých kuliček nejblíže důlku, nebo foto: kulicky.com dokonce v něm. V další části hry první hráč začne cvrnkat kuličky podle svého uvážení, tedy i ty, které nejsou jeho a všechny, které dostane do důlku se stanou jeho vlastnictvím. Jakmile se některou do důlku netrefí, ve hře pokračuje další hráč v pořadí. Pokud se kulička sice v důlku ocitne, ale znovu z něj vyběhne ven, trefa neplatí. Při rovnosti se rozstřel opakuje. Hraje se tak dlouho, až byly všechny kuličky v důlku. Organizovaný sport Novodobá historie kuliček se začíná psát na podzim roku Tehdy byla uspořádána série 4 turnajů, které se hrály podle pravidel, jak je známe dnes. Postupně přibývaly turnaje v dalších městech a kuličky se staly celorepublikovým sportem. O rok později, v srpnu 1999, byl založen Český kuličkový svaz. Vznikl o několik týdnů dříve, než Německý kuličkový svaz (Deutsches Murmelrat) a tak i přesto, že v Německu se hrají turnaje mnohem déle než u nás, drží Česká republika v tomto směru prvenství. Většinou hrají dospělí, ale děti jsou na turnajích vítány. Nezáleží na věku ani pohlaví. A pokud se sejdou alespoň tři hráči do 12 let, hrají ve vlastní kategorii. Zkušení hráči identifikovali základní dvě dovednosti pro úspěch ve hře: umění naházet kuličky od startovní čáry co nejblíže k důlku a umění cvrnkat. Tak trénujte a pak přijďte okusit neopakovatelnou atmosféru kuličkových turnajů a přijměte pozvání na některý z nich. Zatímco na mistrovství ČR mohou startovat pouze hráči, kteří se kvalifikovali, mnoho dalších turnajů je otevřených široké veřejnosti. Více informací o kuličkových turnajích lze nalézt na stránkách Českého kuličkového svazu - foto: kulicky.com Historie rodea 2. díl Martin Štulla upraveno ze stránek PRORODEO Slovo rodeo bylo pro sport amerických kovbojů používáno jen zřídka až do 20. let 20. století (profesionálové tento termín oficiálně přijali až v roce 1945). Podobně se až do roku 1929 neobjevovaly žádné snahy soutěže standardizovat. Od 80. let 19. století do 20. let 20. století byly soutěže nejčastěji označovány jako hraniční dny (frontier days) nebo masové akce (stampede) či soutěže kovbojů. Cheyenne Frontier Days, které začaly v roce 1897, zůstaly nejdůležitější výroční oslavou celé komunity dodnes. Všichni cowboys a cowgirls, kteří se Cheyenne zúčastnili, byli až do roku 1922 považováni za světové šampiony. Do roku 1912 pořádání této akce spadalo pod místní občanské výbory, které vybíraly disciplíny, vytvářely pravidla, vybíraly rozhodčí, zařizovaly zázemí a dobytek a staraly se o všechno kolem této slavnosti. Řada těchto prvních soutěží nesla více společných znaků s Wild West show Buffalo Billa než se současným rodeem. Zatímco dnešní rodea pořádaná pod hlavičkou asociace PRCA musí obsahovat pět disciplín (calf roping, bareback a saddle bronc riding, bull riding a steer 4

5 foto: prorodeo.cz wrestling, je možné přidat steer roping a team roping), rodea před 1. světovou válkou se skládaly pouze ze dvou z těchto disciplín. Celodenní program rodea obsahoval různorodé aktivity zahrnující závody Pony Express, závod v nočních košilích a opilecké jízdy. Jeden se dokonce vyznačoval fotbalem. Téměř všechny soutěže byly prezentovány jako mistrovství světa, což způsobovalo nedorozumění, která přetrvávají dodnes. Kovbojové a kovbojky často neznaly složení disciplín až do příjezdu na místo pořádání a neznaly pravidla soutěže, dokud nezaplatili startovné. Před 2. světovou válkou se nejoblíbenějšími disciplínami stalo trikové a efektní lasování a ježdění spolu s dostihy. Soutěžící v trikovém lasování museli svými lasy vytvářet tvary a figury předtím, než je hodili, aby chytli člověka/dobytče nebo více osob či telat. Tyto dovednosti předváděli jak ze země, tak z koně. Efektní lasování byla disciplína, která se nejvíce přibližovala původním vaqueros, kteří ji vynalezli. V trikovém a efektním ježdění atleti na koni v plné rychlosti okolo arény předváděli gymnastické výkony. Nejpopulárnější dostihy zahrnovaly římské dostihy ve stoje, kdy každý jezdec jednou nohou stál na hřbetě jednoho koně, a štafety, kdy si jezdec po každém kole vyměňoval koně. Oba dostihy byly extrémně nebezpečné, někdy i smrtelné. Dalším rozdílem mezi těmito pestrými soutěžemi a jejich dnešním protějškem bylo, že v nich neexistovala žádná vypouštěcí zařízení a žádné časové limity. Velkému dobytku byly přikryty oči a byl dopraven doprostřed arény, kde jezdci nasedali. Pak byla zvířata volně vypuštěna. Ve velkých arénách, které často zahrnovaly i celou dostihovou dráhu, jízdy často trvaly i déle než 10 minut a někdy se i stávalo, že soutěžící zmizel divákům z dohledu. V těch dobách ženy jezdily bronco, býky a lasovaly dobytek. Také se účastnily celé řady dostihů, stejně tak jako v trikovém a efektním lasování a ježdění. Ve všech těchto disciplínách často nastupovaly proti mužům a vítězily! Stejně tak se v hojném počtu účastnili Hispánci, Afroameričani a původní obyvatelé Ameriky. Někteří pořadatelé zvali původní americké obyvatele, aby si v místě konání postavili tábor, předváděli divákům své tance a jiné aktivity a účastnili se soutěží pořádaných pouze pro ně. Některá rodea tyto skupiny diskriminovaly, ale většina byla ale otevřená všem, kdo měl na zaplacení vstupního poplatku. Tohle všechno se začalo měnit s příchodem roku 1912, když si skupina obchodníků z Calgary najala amerického lasaře Guy Weadicka, aby zorganizoval a zviditelnil první Stampede. Weadick vybral disciplíny, vytvořil pravidla a vstupní požadavky, vybral rozhodčí a pozval známé cowboys a cowgirls, aby se zúčastnili. Doufal, že přiláká ty nejlepší kanadské ruce, aby soutěžily proti těm ze Států a Mexika, přestože účast Mexičanů byla přísně omezena kvůli občanským nepokojům v jejich zemi. Nicméně Stampede byl velký úspěch a Weadick pokračoval pořádáním akce Winnipeg Stampede v roce 1913 a s mnohem méně úspěšnou akcí New York Stampede v roce Přestože Weadickova poslední organizační práce na Calgary Stampede v roce 1919 byla jen malým úspěchem, zavedl novou éru, kdy rodeu začali dominovat mocní organizátoři proti foto: prorodeo.cz místním výborům, a přilákal pozornost široké veřejnosti. Rodeo se ve 20. a 30. letech 20. století těšilo obrovské popularitě v New Yorku, Chicagu, Bostonu a Philadelphii, stejně tak jako v Londýně, Evropě, na Kubě, v Jižní Americe a na Dálném Východě. Dnes už taková místa nejsou životaschopná. Přes četné návštěvy rode show v zahraničí před 2. světovou válkou, opravdu významné je rodeo pouze v Severní Americe. I když se pořádá v Austrálii a na Novém Zélandu, ti nejlepší na těchto rodeích přicházejí z Ameriky, aby zde hledali své štěstí. Některé země Latinské Ameriky mají soutěže nazývané rodeo, ty ale nemají nic z akcí pořádaných v Severní Americe. 5

6 Můj první potlach díl druhý Vojta Kiďák Tomáško autorská tvorba Zdálo se mi, že někdo v okolí naklepává kosu. To jsou pitomé nápady, takhle brzo po ránu pracovat, pomyslel jsem si a probudil se. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že neležím ve své posteli, ale na orosené trávě a pohled na propálenou otcovu deku mě probral dokonale. Jsem na potlachu. Na svém prvním, opravdickém potlachu. Okolo ještě všichni spí a já si pomalu vybavuji celý ten neskutečný den a ještě neskutečnější noc. Tele, půllitry, oheň, opálené fousy, hlava v potoce, usmíření, písničky, povídání, hvězdy nad hlavou, naklepávání kosy No jo, kosa. A je to slyšet pořád. Potichu jsem vstal a vydal se za foto: Iva Kawi Kapounová zvukem. Jeho původcem nebyl nikdo jiný, než můj kamarád Kulhavý Jimm. Patrně se v noci nějak vymotal ze spacáku a teď cvakal zubama, jako cikán se sbíječkou. Kousek dál pod smrčkem oddychoval Šerif a vedle něj spokojeně pochrupoval Ušatý Torpédo. Na ušním boltci mu sedělo slunéčko sedmitečné a já litoval, že nemám s sebou foťák. V tom mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si, jak kamarádi říkali, že se na potlachu vždycky přihodí nějaká ta legrace, nějaká ta srandička k pobavení druhých Jimma, který stále silněji cvakal chrupem, jsem lehce uchopil pod paží a něžně ho položil vedle kamarádů. Pak jsem mezi jeho vybrující čelisti zasunul levý boltec Ušatého Torpéda. Vteřinu se nedělo nic, ale vzápětí zazněl takový řev, že hučení Niagarských vodopádů bylo proti tomu bubláním horského potůčku. Slunéčko sedmitečné leknutím omdlelo a upadlo do sedmikrásek. Šerif v růžových trenýrkách vyletěl ze spacáku, zakopl o větev a mignul sebou do kopřiv. Nic netušící Jimm nepřestával okusovat řvoucímu Torpédovo levé ucho a slunéčko sedmitečné prožívalo svůj první infarkt. Ze všech různých míst vylézaly rozespalé postavy, ospale mžouraly a svorně nadávaly. Torpédo ječel a tloukl pěstičkou do hlavy nic nechápajícího Jimma. Ticho nastalo, až když Torpédův orgán vzala do ruky jedna mladá trempka z osady Důvěřivé panny. Laskavě a s citem se jala ošetřovat Torpédův ožužlaný boltec. Když přihlížející zjistili, o co vlastně jde, smích nebral konce a několik kamarádů mi dokonce uznale poklepalo na ramena se slovy: Kanada je Kanada, to se musí nechat Odpověděl jsem, že mají pravdu, a že Sibiř je Sibiř a Brno je Brno. Byl jsem přijat za vtipálka a moje prestiž prudce stoupla. Kluci se sice chvíli mračili, ale nakonec uznali, že sranda je sranda a Torpédo na celé akci vlastně získal. Jeho ošetřovatelka už se totiž od něj nechtěla ani hnout. Po snídani začínaly trempské soutěže. Kdo nebyl, nikdy na potlachu těžko pochopí, co je to za parádu a kolik se přitom užije. První soutěží byl běh v pytlích a pozpátku. A aby to nebylo tak jednoduché, bylo nutno překonat potok, přes který vedla jen úzká, dřevěná lávka. Vystartovali jsme a za pokřiku umííí jsme se pozpátku hnali do cíle. Na lávku jsem couval jako první, hned za mnou Šerif. Koutkem oka jsem zahlédl Jimma, který trénoval na další disciplínu - hod bumerangem. Bylo jasné, že naše parta bude patřit mezi ty, s kterými se musí počítat. Břink!! Bumerang mě trefil přímo na komoru. Před očima mi zahořela plejáda hvězd, aby je vzápětí uhasila ledová voda. Než jsem se vyškrábal na břeh, byli již ostatní v cíli a Šerif přebíral březovou placku 6

7 za první místo. Jimm se mi sice přišel omluvit, že mu bumerang vyletěl mým směrem náhodou, ale spokojené jiskřičky v jeho očích mluvily jasně. Další soutěž spočívala v tom, že se srolovaly dvě deky a svázaly provazem, takže vznikly takové, jakési maxiobušky. Pak do vyznačeného kruhu vlezli dva soupeři, zavázali se jim oči, do ruky dostali dekový obuch a za hurónského povzbuzování se začali mydlit, k nesmírné spokojenosti okolostojících. Kdo měl do tří minut více zásahů vyhrál a postoupil do dalšího kola. Ve finále jsme na sebe narazili s Ušatým Torpédem. Trochu mě zneklidňovalo jeho temné mručení a významné mnutí foto: Iva Kawi Kapounová naběhlého boltce. Bylo jasné, že mě nečeká žádná procházka růžovou zahradou. Zavázali mi oči, roztočil jsem deku a buch! Už jsem ji měl. A ještě jednu a zase a zase. Praštil jsem s sebou na trávu, abych zmátl soupeře. Břink!! Petelice jak z děla mně vmáčkla do země až jsem v puse ucítil chuť šťovíku. Rány na mě dopadaly s neskutečnou pravidelností, zatím co já si ani neškrtl. On mě snad utluče. Okolo řev jak na Spartě. Umíí, umíí. Rány už jsem ani nepočítal. Připadal jsem si jak nepoctivý hospodsky v pohádce Obušku z pytle ven Najednou cítím, že jsem plnou silou zasáhl i já. A znova a znova. Sakra, asi je už unavenej a nestačí uhýbat. Tak do něj, dokud stojí. Buším do něj, jako hluchý do vrat. Kamarádi šílí a povzbuzují. Jen mu dej, tluč ho, bij ho, rozmázni ho! Umíí,umíí! Najednou pecka jak z děla a zezadu. Kde se tam sakra najednou vzal? Než jsem se stačil vzpamatovat chytil jsem další dvě šlupky na kokos, až se mi podlomily nohy. No počkej ty ušatá gorilo, naklepu ti blatníky, že se budou podobat vepřovým řízkům. Tu máš! A ještě! Bolí mě ruce a už ani nevnímám řev fandících kamarádů. Tři minuty jsou někdy nekonečné. A pak se ozvalo Stop!. Sundávají mi šátek z očí a řičí radostí. Stojím před kůlem, co se mu říká totém a za mnou, se chechtá Ušatý Torpédo až nemůže popadnout dech. Hned na začátku si rozvázal šátek, aby na mě dobře viděl. A zatím co já vší silou třískal do totému, majznul mě pokaždé zezadu po létech k neskonalé radosti trempského publika. Podává mi ruku, zalomí palec a víme, že je to jedna, jedna, a tak se to bude střídat, aby Kanada byla Kanada. A Brno, Brno! Tomáš Fiala Jižní Čechy 2013 informace použity i z V dnešním článku bych rád navázal na minulý, který pojednával o výpravě uskutečněné v červnu Vzpomínáte? Tehdy jsme se spolužákem využili krajské jízdenky a procestovali část jižních Čech. Podívali jsme se do Bechyně, do Písku, na Kubovu Huť, do Volar a do Českých Budějovic. Zdaleka jsme však neviděli vše, co lze v rámci jižních Čech z železničního hlediska vidět. foto: Tomáš Fiala Proto jsme se rozhodli, že uspořádáme další výlet. A abychom byli věrni tradici, načasovali jsme ho opět na začátek června. Bohužel jsem jel nakonec sám, spolužák dal přednost hokeji. Přesto jsem však nasbíral dostatek zážitků na to, abych z toho dokázal poskládat článek. 7

8 Start byl velmi podobný minulému, opět ve čtvrt na pět z Třebíče. Ale něco se přeci jen změnilo vozidlo, do kterého jsem usedal. Zatímco minule jsme se ještě vezli motorákem 810, tentokrát jsem už zabíral místo ve voze 841 RegioSpider. Byl jsem celkem ospalý, ale přesto jsem v Jihlavě vystoupil, aniž bych někde něco zapomněl (minule to byla bunda). I další část byla ne nepodobná minulé, přestoupil jsem do přímého osobního vlaku na Tábor vedeného Regionovou. Zde již mě nemělo co překvapit, takže jsem spíše ještě odpočíval a vyrovnával se duševně s brzkým ranním vstáváním. Pořídil jsem jen fotku z křižování v Pacově. K další činnosti se můj fotoaparát dostal až v Táboře. Zde opravdu bylo co fotit, například elektrickou lokomotivu 242 nebo staniční zálohu tvořenou strojem A podíval jsem se i na Bechyňské nástupiště, ze kterého jsme vloni nejeli jen kvůli výluce. Potom už jsem však musel urychleně na správné nástupiště, blížil se čas příjezdu rychlíku z Prahy. Cesta do Českých Budějovic proběhla klidně, venku svítilo sluníčko, začalo se dělat teplo Přiznám se, že do krajského města jsem se těšil, poprvé jsem zde totiž měl mít trochu více času, než při předchozích návštěvách (i když ne o moc). A také jsem se těšil na další přestup, osobní vlak do Strakonic byl totiž veden novou elektrickou jednotkou 650 RegioPanter. Oproti koženkovému kupé v rychlíku jsem zaznamenal opravdu podstatný rozdíl v komfortu. Prohlížel jsem si krajinu skutečně jsem k tomu měl důvod. Vybavujete si loňské povodně? Tak právě jejich následky mě provázely po značnou část dne. Zalité louky nebyly jediným viditelným znakem, že něco není v pořádku čáry na zdech ukazovaly, do jaké úrovně se až vodě podařilo vyšplhat. Bohužel jsem si jízdu Panterem neužíval dlouho, protože v Číčenicích na mě čekala další Regionova. Nebylo však úniku (pokud jsem skutečně hodlal stihnout vše, co jsem si naplánoval). U trati Číčenice - Volary Nové Údolí se však musím zastavit. Funguje zde totiž v České republice zatím myslím ojedinělý způsob řízení dopravy, tzv. radioblok. Stručně vám zde vysvětlím podstatu jeho fungování. Je určen pro vedlejší tratě, ze kterých například již vymizeli výpravčí a probíhá zde zjednodušené řízení drážní dopravy. Systém funguje na základě mobilního signálu a kontroluje jednak činnost dispečera, kterému znemožní poslat dva vlaky proti sobě, jednak strojvedoucí, aby se nemohli rozjet bez uděleného souhlasu od dispečera. V případě, že by se strojvedoucí pokusil vlak rozjet bez souhlasu, radioblok sám zakročí a vlak zastaví. Cestující samozřejmě v podstatě nic nepocítí, maximálně si může všimnout cedulek s čísly ve stanicích, jako se to stalo i mně. To jsem ještě netušil význam, že souvisí s radioblokem jsem si našel až doma pomocí internetu. Dojel jsem až na konečnou zastávku Nové Údolí, která mě lákala už svým názvem. A taky nejkratší mezinárodní železniční tratí. Jsem ovšem na pochybách, jestli se o trati vůbec dá mluvit. I když železniční doprava na ní funguje, tak proč by ne. O její historii se zde rozepisovat nebudu, vše potřebné lze totiž vyčíst na webových stránkách Já snad jen doplním, že jsem si koleje prošel pěšky a dokonce tam i zpátky. Nové Údolí však na první pohled zaujme především nádhernou krajinou, vzhledem k ročnímu období, ve kterém jsem se do jižních Čech vypravil, jsem měl skutečně co obdivovat. Hned mě popadlo nutkání někam vyrazit, i když jsem měl docela respekt ke státním hranicím Ani nevím proč. Jenže mě svazoval čas, potřeboval jsem stihnout vlak nazpět. Takže jsem udělal nějaké fotky, chvíli jsem se zdržel u Pošumavské jižní dráhy a nastoupil zpět do osobního vlaku směr Číčenice. Vystoupil jsem však už ve Volarech, a to proto, abych opět po roce vystoupal na nejvýše položenou železniční stanici České republiky, na Kubovu Huť. Tak jako při minulé jízdě byl opět za motorákem řazen ještě přípojný vůz, který navíc využilo jen minimum lidí, většina seděla vepředu. Proto jsem si mohl nerušeně užívat pohledu ven přes zadní sklo. Bylo se na co koukat, koleje klikatící se uprostřed lesa, stoupání a klesání, Vůbec mi nevadilo, že už jsem to všechno v minulosti jednou viděl. Další přestup mě čekal ve Strakonicích, kde jsem musel chvilku počkat na rychlík. Aspoň jsem udělal nějaké fotky, mimo jiné tam stál taky RegioPanter, kterým jsem ráno jel. Následně jsem se přesunul do Číčenic. Odtud se totiž dá jet jednak na Nové Údolí, ale taky směrem na Temelín a Týn nad Vltavou. Respektive dalo se 8 foto: Tomáš Fiala

9 V prosinci minulého roku vstoupil v platnost nový jízdní řád, ve kterém již není do Týna nad Vltavou uveden žádný vlak, došlo k zastavení osobní dopravy. Proto mohu mluvit o štěstí, že jsem se tam aspoň jednou podíval, stačilo málo (třeba kdyby se mi bez spolužáka nikam nechtělo jezdit), a tato trať by pro mě zůstala navždy neznámá. foto: Tomáš Fiala V Týně nad Vltavou jsem provedl poměrně důkladné nafocení celé stanice, měl jsem zde totiž poměrně výraznou přestávku (možná až příliš výraznou). Začal jsem také pociťovat únavu, možná z nevyspání, možná z tepla či ze žízně (pití jsem si totiž musel v odpolední části výletu už šetřit). Po návratu do Číčenic už mě v podstatě nic zajímavého nečekalo. Rychlíkem jsem se svezl opět do Českých Budějovic, kde jsem přesedl na Tábor. A potom už jel přímým osobním vlakem do Jihlavy, hodinová přestávka a poslední kilometry domů. O rok dříve bylo rušno i téhle poslední části, ale tentokrát jsem se nemohl dočkat, až zalehnu do postele. Usínal jsem s pocitem, že jsem prožil pěkný den. A to rozhodně není málo. OHLÉDNUTÍ ZPĚT: CESTA KOLEM SVĚTA S JULIÍ (ŠKODA 1000 MB) Lenka Jenderková autorská tvorba (cestovatelská přednáška) Nedávno jsem navštívila přednášku, během které jsme se vrátili v čase do roku 2008, kdy se dva mladí studenti, Michal Vičar (nar. 1985, Bc. Psychologie/Sociologie) a jeho slovenský bratranec Martin Baťko (nar. 1982, Bc. Mezinárodní vztahy), rozhodli splnit si svůj sen a díky sponzorům procestovat svět. Jako vozidlo si zvolili Škodu 1000 MB, r. v. 1969, kterou pojmenovali Julie. Paradoxně nerozuměli autům a jejich jediný pomocník na cesty byla Příručka vozidla Škoda 1000 MB. Startovali 1. září 2008 foto: Michal Vičar na Horním náměstí v Olomouci směr Slovensko. První poruchy a problémy s vozidlem začaly v Rusku, kde vlivem zředěného benzínu s vodou začala rezivět nádrž, která byla potřeba vyměnit a upadl výfuk, celkem pak ještě sedmkrát. V Rusku, ve městě Čita došlo k většímu problému. Martinovi ukradli z auta veškeré doklady. Místí policie zahájila pátrání, díky němuž se zpráva rozšířila i do rádií a novin a doklady byly zpět vráceny do týdne a mohli pokračovat v cestě. V Jižní Koreji nalodili Julii na zaoceánskou loď do USA. Sami letěli letadlem do Seattlu. Po přistání se jim stal, podle Michala, nejhorší zážitek, kdy došlo k devítidennímu přetahování o Julii, kterou celníci zavřeli do karantény. Vše dopadlo až na velmi vysokou pokutu dobře. Poblíž Seattlu slavili zdejší díkůvzdání u imigrantské rodiny ze Slovenska. Cesta následovala po legendární Route No. 1, která se táhla po západním pobřeží USA. V Los Angeles je stihla sněhová vánice, která se tu neuvěřitelně objevila od roku 1978, kvůli které vyděšení Američani zavřeli většinu kasin. Nejsilnější zážitek z Mexika byla snad kromě zde strávených vánoc, vstřícnosti a ochoty obyvatel, také drogová zkušenost. Na kaktus zvaný Peyotl (doslova znamená zámotek brouka ), snad nikdy nezapomenou. 9

10 Následovala Střední Amerika a nalodění Mbčka. Pomocí mexického barmana si pronajali jachtu na cestu Karibikem, spolu s dalšími Evropany, mexickým kuchařem a černošským kormidelníkem. U Michala se po odjezdu objevila mořská nemoc, kterou podle rad léčil převážně rumem. V Jižní Americe ve Venezuele se stala snad nejvážnější autonehoda. Uvolnila se brzdová hadička, vytekla brzdová kapalina a selhaly brzdy, tudíž v rychlosti 50 km/hod vrazila Julie do auta, stojícího před ní na křižovatce. Nikomu z pasažérů se nic nestalo, avšak Julie utrpěla několik promáčklin a poškození, které si oba studenti spravili v rámci svých možností sami. Poslední zastávka v Americe byla v Guyaně, kde došlo k poslednímu nalodění na zaoceánskou loď a následovala cesta domů do Evropy. Šťastný návrat do České republiky byl 12. května Julii se teď těší novému majiteli, který ji nechal kompletně spravit, a dokonce prošla technickou kontrolou. Plánování cesty trvalo rok. Vízum potřebovali jen 3: Rusko, Amerika a Guyana. Procestovali 22 zemí, 4 kontinenty a to průměrnou rychlostí 50 km/hod a nejvyšší rychlostí 120 km/hod z kopce dolů. Trasa: Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Jižní Korea, USA, Mexiko, Guatemala, San Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Brazílie, Guyana, Surinam, Belgie, Německo, Česká republika foto: Michal Vičar Kočovní herci Fr. Nedvěd Věra Melicharová G 1. Laciné šminky, přilepený noc Ami budka s nápovědou, C to pro ty co zapomněli D G jak svou roli mají správně hrát. C D R: Kočovní herci tu jsou, máky kvetou C D G principál je pán C kočovní herci tu jsou, s nimi léto C G přijelo k nám. D foto: archiv Keltoviny 2. A když lidi nejdou, prázdný mají sál 3. Všichni jsem herci, jenom někdo víc tak zas popojedou, nebo míň umí hrát, stejně musí na neděli naše trapné komedie paní principálka prádlo prát. nikdo nechce ale vážně brát. R: R: 10

11 Jaroslav Foglar Martin Štulla upraveno a zkráceno z wikipedia.cz Jaroslav Foglar byl významný český spisovatel literatury pro mládež, redaktor dětských časopisů a zážitkový pedagog. Narodil se 6. července 1907, na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Byl to významný český autor knih pro mládež, jež pod svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl prakticky téměř celý svůj život (60 let) chlapecký (zpočátku klasický skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Nejvíce je znám jako autor příběhů chlapeckého klubu Rychlých šípů nebo knih Hoši od Bobří řeky, Přístav volá nebo Chata v Jezerní kotlině. Zemřel dne 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Charakter tvorby Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé, nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází). Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem. V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením od okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku. Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina "za městem", kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí. Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním. foto: Nakladatelství Olympia s. r. o. Sdružení přátel Jaroslava Foglara, o.s., je občanské sdružení, sdružující děti i dospělé příznivce Jaroslava Foglara. V současnosti se jako jediná dětská organizace zaměřuje na práci s dětmi formou mikrokolektivů bez dospělého vedoucího, takzvaných klubů. Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF) vzniklo v prosinci 1990, se souhlasem slavného spisovatele. SPJF sdružuje příznivce a přátele díla Jaroslava Foglara a pokračovatele jeho výchovných myšlenek. Jeho hlavním posláním je práce s dětmi a mládeží a sběratelsko-badatelská činnost v rámci Jestřábova odkazu. 11

12 Četnické humoresky Pavla Štullová upraveno ze stránek cetnickehumoresky.cz foto cetnickehumoresky.cz Původní seriál České televize Četnické humoresky námětově těží z existence četnických pátracích stanic předchůdkyň současné kriminální služby a skutečných případů, které stanice řešily. V městech byla policie (známe například ze seriálu Hříšní lidé města Pražského), mimo pak působilo četnictvo. Elitou mezi nimi byly Četnické pátrací stanice (zhruba 40 na území tehdejšího Československa). Seriál vychází z množství autentických případů nalezených v archivech. Při vykreslování prostředí četnické pátrací stanice je dbáno na pravdivé zobrazení všech mechanizmů, na nichž bylo založeno tehdejší pátrání. Seriál má tři serie, každou po třinácti epizodách. Jednotlivé epizody na sebe navzájem navazují a postavy vystupující v seriálu se neustále vyvýjejí. Příprava první řady byla zahájena roku Seriál se natáčel v reálných exteriérech střední a jižní Moravy, Brně a některé epizody i na území Podkarpatské Ukrajiny. Fiktivní brněnská četnická pátrací stanice vznikla v areálu bývalých vojenských kasáren a slouží v ní deset příslušníků a služební pes Argo. Ne vždy řeší jen závažné případy, někdy jsou jejich případy banální až směšné, vždy se jim však podaří pachatel usvědčit. Ústřední postavu Karla Arazíma, zpočátku štábního strážmistra, později praporčíka a nakonec velitele stanice vrchního strážmistra, vytvořil populární Tomáš Töpfer. Jeho pravou ruku Bedřicha Jarého, a pozdějšího zetě, zahrál neméně populární Ivan Trojan a vrchního strážmistra Šiktance ztvárnil Petr Kostka. Pátrací tým doplnili Stanislav Zindulka, Zdeněk Junák, Jan Grygar, Erik Pardus, Aleš Jarý, Pavel Doucek a František Švihlík. Seriál není zaměřen jen na policejní práci, a proto tu mají pevné místo i jejich manželky a přítelkyně, například Alena Antalová jako majitelka květinářství Ludmila Horká, Andrea Elsnerová jako kuchařka celé stanice, či Zdena Herfortová jako Vladěnka Šiktancová manželka vrchního Šiktance. Menší role si zahráli mimo jiné i Jiřina Bohdalová, Pavel Zedníček, Marek Vašut, Simona Stašová, Jiří Krampol, slovenské hvězdy Michal Dočolomanský, Leopold Haverla či Marian Labuda. Dále jen v první serii hrálo vedlejší role 313 herců převážně méně okoukané tváře z moravských divadel a zhruba 3000 komparzistů. Použito bylo 6500 kostýmů, 120 historických vozidel, několik vlaků, 25 tisíc rekvizit a velké množství zvířat. Námět: mjr. Michal Dlouhý Scénář: Antonín Moskalyk, Pavlína Moskalyková, Petr Zikmund, Drahoslav Makovička, Miloš Fedaš Kamera: Josef Víšek Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Hudba: Ivan Kurz foto cetnickehumoresky.cz 12

13 Taneční škola a skupina Cetare Martin Štulla, Kateřina Klimešová autorský článek Taneční škola Cetare sídlí na Žižkově třídě v Českých Budějovicích. Věnuje se výuce orientálním tancům, tribal dance, tribal fusionu, arabského flamenca, zumby a afrických tanců. Taneční škola v Českých Budějovicích existuje již 10 let a je pouze jednou ze dvou tanečních škol v Českých Budějovicíh, která je držitelem certifikátu ORIENTAL DANCE ACADEMY, který je nezbytnou součástí k výuce tance. Lektorky podstoupily lektorskému kurzu v Oriental dance academy v Praze, u lektorky Mily el Kral. Byly zaškoleny lektory jako např.: Sibel Nefa, Enussah, Reyhan, Magdy el Leisy, a jiní. Dále navštěvují kurzy předních českých i zahraničních tanečnic - Mila el Kral, Rachel Brice,Sibel Nefa, Proto je výuka vedena na profesionální úrovni. Sami se orientálnímu tanci věnují od roku foto archiv CETARE foto archiv CETARE Kurzy jsou vedeny po skupinkách. Optimální velikost skupiny v kurzu je pouze 5-10 tanečnic. Díky tomuto počtu je kurz veden profesionálně a individuálně. Taneční skupina vznikla roku 2002 původně se jménem Thuraya a v trochu jiném složení, než které má teď. Nabízí vystoupení orientálního tance na profesionální úrovni, vhodné pro všechny společenské události (plesy, rauty, oslavy, firemní večírky, apod.). Od roku 2003 Cetare vystupují s ohňovými show (tanec s ohněm) Taneční skupina zavítala i na známý festival Mezi ploty. Dvakrát vystupovala na Makarské riviéře. V roce 2014 se chystá na vystoupení ve španělském Madridu. CETARE v překladu znamená HVĚZDA. A proto se snažíme o to, aby hvězdy zářily i ve vašich očích

14 Olympijská abeceda Karel Halberštádt autorská tvorba (postřehy z internetu a TV) Každý konec olympijských her provází smutek fanoušků, zároveň se však lidé z celého světa začínají těšit na hry další. Olympiáda v Soči přinesla mnoho krásných zážitků, zvláště českým fanouškům. Připomeňme si hry pod Kavkazem abecedou největších okamžiků a příběhů. An, nechtěný Korejec Byl zraněný a pak se nevešel do sestavy Jižní Koreji. An Hjon-so přitom patřil ve své zemi k největším hvězdám. Pomocnou ruku mu podalo Rusko a Viktor An se odvděčil ziskem tří zlatých medailí. Bankovy senzační výsledky České sjezdové lyžování snad nepamatuje tak všestranného lyžaře, jakým je Ondřej Bank. Český lyžař si prošel smůlou a těžkou nemocí, v Soči však nadchl svět. Dvakrát útočil na stupně vítězů, sice na ně nedosáhl, ale udělal českému lyžování obrovskou reklamu. České medailové maximum Osm medailí, to česká ani československá historie zimních olympijských her nepamatuje. Dvě zlata, čtyři stříbra a dva bronzy. Čeho se dočkáme za 4 roky, překonáme desítku? Dopingoví hříšníci Ani hry v Soči neminuly dopingové skandály. Asi tím největším je pozitivní nález v těle rakouského běžce na lyžích Johannese Dürra, který byl aspirantem na medaili. Dopingoví komisaři si přišli i na známou německou biatlonistku Evi Sachenbacherovou-Stehleovou. Emoce Jiřího Rejmana,,Utíííkej, běěěž, Jiří Rejman to v pozici komentátora biatlonu na ČT skutečně rozbalil. Jeho emotivní komentář si mnoho lidí pochvalovalo, jiní museli vypínat zvuk, aby uchránili své talířky a skleničky na poličkách. Fenomén Björndalen - Ole Einar Björndalen je opravdu nezdolný. Norský biatlonista se ve svých čtyřiceti letech stal historicky nejúspěšnějším olympionikem zimních her. Získal totiž v pořadí již dvanáctou a třináctou medaili. Hadamczikův konec V posledních několika měsících byl trenér české reprezentace pod velkým tlakem médií a fanoušků, kteří ho moc nemuseli. Jestli to bylo právem či neprávem, to těžko posoudit, jisté však je, že čtvrtfinálová porážka od týmu USA uzavřela Hadamczikovo působení. foto: idnes.cz Chyby rozhodčích Po závodě ve slopestylu se mohla oprávněně zlobit česká snowboardistka Šárka Pančochová. Zajela skvělou první jízdu, rozhodčí však ve druhé jízdě ocenili některé soupeřky s horší jízdou lépe než naši závodnici a odsunuli ji až na páté místo. Jamajský bob Někteří lidi nevěří, že jamajský bob zvítězí Tentokrát jamajský bob nezvítězil, dokonce skončil poslední, ale už jen samotná účast pro zemi běžců sprinterů znamená mnoho. Příště snad do bobu usedne i Usain Bolt. Krach Sborné Domácí Rusko si nepřálo žádnou medaili tak jako zlato z hokeje. A výsledek? Čtvrtfinálové fiasko. Hvězdy Ovečkin, Malkin a Kovalčuk opět nedokázaly vytvořit tým, který by se odprostil od individualit. 14

15 Loučení českých velikánů - Olympiáda v Soči přinesla loučení hned několika českých reprezentantů. Do Koreje už neplánují odjet velikáni, jako jsou Tomáš Verner, Nikola Sudová, Šárka Strachová či Jakub Janda, možný je i konec Lukáše Bauera, Ondřeje Banka či Jaromíra Jágra. Martina opět nezklamala Martina Sáblíková, to je česká medailová jistota. Potvrdila to i v Soči. V těžké konkurenci dokázala vybojovat na trati 3000 metrů stříbro, na své královské trati 5000 metrů už pak obhájila zlato. Už teď se řadí mezi největší legendy českého sportu. Nizozemská bruslařské medaile V rychlobruslení se rozdávalo celkem 36 medailí, Nizozemsko z toho získalo nevěřitelných 23 cenných kovů, zvláště díky svým hvězdám Kramerovi a Wüstové. To nenesli soupeři moc lehce a dokonce se mluví o snížení počtu disciplín. Odstoupení Pljuščěnka Nebylo mnoho závodů, na které by se domácí fanoušci těšili více než na soutěž krasobruslařů. Jenže těsně před začátkem přišla velká rána. Kvůli bolesti vzdal účast milovaný Jevgenij Pljuščěnko. Pohádka biatlonistů Během pár dnů se z biatlonu stal pomalu český národní sport. Ondřej Moravec získal stříbro a bronz, stříbrná byla Gabriela Soukalová a bronz si pověsil na krk Jaroslav Soukup. Společně s Veronikou Vítkovou pak čeští hrdinové vybojovali stříbrné medaile ve smíšené štafetě. Ruské medailové žně Rusko chtělo na své domácí olympiádě ovládnout medailové hodnocení. Před čtyřmi roky získali Rusové ve Vancouveru 15 medailí, teď neuvěřitelných 33. Hned 13 medailí bylo dokonce ze zlatého kovu. foto: facebooku.com/fandimebiatlonu Suverénka Samková První snowboardovou medaili pro Česko vybojovala Eva Samková a hned zlatou. Češka vyhrála kvalifikaci, čtvrtfinálovou i semifinálovou jízdu a přemožitelku nenašla ani ve finále. Televizní souboj Poprvé v historii vysílaly olympijské hry v Česku dvě stanice, ČT a Nova. Diváci dali pochopitelně spíše přednost České televizi a programům ČT2 a ČT SPORT, placený kanál Nova Sport však byl zajímavou alternativou. Stejný model nás čeká i za dva roky v Riu. Ukrajinská výhra pro lid V těžké situaci, ve které se Ukrajina nyní nachází, přišla medaile ukrajinských biatlonistek ve štafetě vhod. Ukrajinský lid si tak mohl vyslechnout hymnu, hrdě se dívat stoupající vlajku a na chvíli zapomenout na své útrapy. White zklamal Snowboardová star největšího formátu Shaun White odjel z her velmi rozladěn. Nejprve se odhlásil ze slopestylu, když se mu trať zdála příliš nebezpečná, pak vybuchl i v závodě na u-rampě, kde skončil až čtvrtý. Záda Ledecké Přes obrovské bolesti zad bojovala Ester Ledecká v obou závodech jako správná česká lvice. Osmnáctiletá snowboardistka si po statečných výkonech připsala na premiérových hrách dvě čtvrtfinálové účasti. Ženy na můstku Po letech bojů se dočkaly svého olympijského závodu skokanky. Na vždy už bude v olympijské historii jako první olympijská vítězka zapsaná Němka Carina Vogtová. 15

16 Pěší výlet podél Sázavy Libor Čermák autorská tvorba - liborcermak.blog.idnes.cz K řece Sázavě se vždy snažím udělat výlet minimálně jedenkrát za léto. Kolem ní se totiž nalézají místa, která ve mne vždy vyvolají tu pravou letní náladou vonící přírodou a dobrodružstvím. Svůj výlet jsem tentokrát začal tak, že jsem v Praze nasedl na autobus č. 382, který jede z pražských Hájů. A s ním jel do Stříbrné Skalice. První písemná zmínka o tomto městě je z roku 1361 (doba vlády Karla IV.). I když podle kronik zde stával skalický hrad už někdy v 8. století, za časů Přemysla Oráče. Město se od 16. století vyznačovalo tím, že se zde těžila ruda, a to hlavně stříbrná, zlatá a olověná. A od toho zřejmě vznikl onen přívlastek Stříbrná. Dnes se tu těží už jen žula. Hezké je tu také náměstí, kde se mimo jiné nalézá stará radnice z 18. století. Vydal jsem se po hlavní silnici, kde jsem například minul románský kostelík sv. Jakuba z konce 12. století. A pak se vydal chatovou osadou Marjánka. Cesta mne přivedla přímo k Sázavě, odkud jsem se dal doprava, podle toku řeky. Prošel jsem nejprve chatovou osadou Čapík. A pak osadou Klučka. Zde na mne udělaly dojem především chaty postavené na skálách. A tak jsem přišel do Chocerad. První zmínka o obci pochází již z roku Prošel jsem kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie. Došel jsem si tady na oběd a pak přešel most přes Sázavu. A pokračoval jsem po silnici podél kolejí. Až jsem přišel do vísky Vlkovec. Žlutá značka tady sice odbočuje nahoru do kopců, ale já jsem se vydal dále po silnici, též podél kolejí. Až jsem přišel do Růženína u Samechova. Ten je známý především díky sklárnám firmy Kavalierglass. Tam jsem odbočil, vydal jsem se podél Vodslivského potoka. Tato cesta vede opět chatovými oblastmi. V tomto případě se jedná o osady Hajčice a 70. míle. Jak vím z knížky Boba Hurikána Dějiny trampingu, v těchto místech se trampovalo už za první republiky. 16 Za osadou 70. míle jsem se opět napojil na žlutou turistickou značku, která odtud vede až do Ledečka. Přešel jsem Vodslivský potok. A pak pokračoval zdejšími lesy a loukami. Cesta mne například dovedla až k dojetřické hájovně, kde je ukazatel. A pak zase les. Tady se mi například povedlo na fotku zachytit užovku obojkovou. Žlutá turistická značka mne pak přivedla ke klasické hájovně na kraji lesa, v místě zvané v Soudném. Jako na správné hájovně na ní visí i skutečné parohy. A před ní se v ohradě pasou koně. Cesta pak vede po okresní asfaltce a turisty dovede do vísky Bělokozly. Zde mne upoutal pahýl jednoho velice starého a zřejmě i památného stromu. Ovšem dobrá zpráva je jistě to, že opět na něm vyrostlo několik větviček, takže strom pořád žije. Žlutá značka pak vede opět foto: Libor Čermák po okresních silnicích a mimo jiné i pod zdejším vrcholkem Chlumek, pod kterým se páslo stádo krav. A za chvíli jsem přišel do další vísky. Hned na začátku se tu v ohradě pasou dva koníci. Což je možná tak trochu symbolické, neboť se nalézám ve vesničce zvané Vraník. Jsou o ní první záznamy z roku 1600 (doba Rudolfa II.). I tedy přesto, že tito zdejší koně nejsou černí, ale pouze hnědí. Ovšem nalézá se tady jedna prastará památka. Hned nad vsí se nachází protáhlé návrší, které bylo osídlené už v pravěku. Jak už v době bronzové, tak v době halštatské. A v 9. století tu bylo i raně středověké hradiště o rozloze cca 7 hektarů, ze kterého se zachovaly části vnějšího obranného valu i zbytky valů vnitřních.

17 Když jsem se pak doma podíval na mapu, abych zjistil umístění zdejšího archeologického naleziště, zjistil jsem opět velice zajímavé geometrické vztahy s podobnými místy v okolí. Na protilehlém břehu Sázavy se totiž nalézají Mrchojedy. Pokud však spojíme vrch u Vraníka s tímto kamenem, nemůžeme si nevšimnout skutečnosti, že tato spojnice vede přesně v ose, která rozděluje jiný sázavský meandr, a to ten, ve kterém leží nedaleká obec Přívlaky. Náhoda? Nebo že by zdejší dávné památky měly skutečně nějakou hlubší souvislost se zde protékající řekou? Ale to není všechno. Na téže mapě jsem zjistil ještě jednu zajímavost. Nedaleko odtud se nalézá další dávné hradiště, a to Dojetřice. Pokud si ho vyznačíme na mapu a společně s ním i kamenného muže v Mrchojedech a tuto lokalitu u Vraníka, zjistíme, že společně vytvářejí pravoúhlý pythagorejský trojúhelník s poměrem stran 3:4:5. Že by skutečně dávní pravěcí stavitelé určovali místa svého působení na základě matematických a geometrických souvislostí? jsem se vydal do nedaleké obce Přívlaky. Procházel jsem tudy sice před dvěma roky při svém pěším výletu, ale na prohlídku obce tenkrát nebyl čas. Jenže ten teď mám, a tak si to tu projdu. Je to vesnice, ve které dominují hlavně chaty. Možná, že filmoví fanoušci tu budou hledat reálné gymnázium ze studentských komedií J. Žáka (Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše, ). To se mělo nalézat ve fiktivním stejnojmenném městě. Tady ho skutečně nenajdete. Je tu však například zvonice. A pak nádherné skály nad Sázavou. Když jsem se tady prošel, rozhodl jsem se, že už půjdu na nádraží do Ledečka, které se odtud nalézá asi jeden kilometr. Cestou jsem ještě narazil na výhled na řeku Sázavu, jenž tu nedávno vznikl, když tu na stráni udělali průřez stromy. Než přijel vlak, došel jsem si ještě do zdejší restaurace na večeři a pak nasedl do motoráku. Ten mne odvezl do Čerčan, kde jsem přestoupil na vlak do Prahy. Jsem rád, že se mi povedl další dobrodružný výlet kolem Sázavy, jenž měřil celkem 25 kilometrů. A i přesto, že okolí této řeky mám prochozené skutečně křížem krážem, opět jsem zde nalezl místa, kde jsem ještě nebyl. foto: Libor Čermák A tak jsem se dostal opět až k železnici. Co se týká odjezdu vlaku, mám ještě čas. A tak 17 Ilustrační obrázek: mapy.cz

18 Jana Kratochvílová Geocaching autorská tvorba, autorka je redaktorkou JU MAGAZÍNU Základní info o Geocachingu, staň se kačerem! Už jste viděli vylézat člověka z křoví s telefonem v ruce, jak se přitom snažil být děsně nenápadný? Slyšeli jste už o lovení pokladů, které se nazývá geocaching? Záhadné hledání pokladů je možné i v Českých Budějovicích. Chcete vědět víc? První náznaky geocachingu najdeme už v dobách pirátů, kdy si piráti kreslili mapy, kde ukryli svůj poklad. Tyto mapy jim sloužily k tomu, aby se ke svému pokladu mohli později vrátit. Co to geocaching je? Je to hra, ve které se turistika propojuje se sportem. Hlavním cílem je najít poklad, který se nazývá cache, v ČR tomu říkáme keška. Keška je většinou voděodolná krabička, kde se nachází logbook, který slouží k zapisování nálezců, tzv. kačerů. Kdy geocaching vznikl? První keška byla založena 3. května 2000 v USA a o pár dní později tato hra získala svůj současný název geocaching. V ČR byla první keška založena v červnu Geocaching se rychle rozšířil po celém světě. Jak se stát kačerem? Vše je velmi jednoduché. Zájemci o tuto hru se zaregistrují bezplatně na Vymyslete si nick (jméno), které se vám líbí, nebo které vás vystihuje. Klikněte na Play a dejte Hide & Seek a Cache a vyberte si místo, např. vaše bydliště a potvrďte. Systém vám vyjede kešky v okolí zadané adresy. Pokud si toho chcete nastudovat více, navštivte Proč se zúčastnit? Jestli přemýšlíte nad tím, jestli má geocaching vůbec cenu hrát, tak je tu pár důvodů, proč do toho jít. Získáte nové informace, dostanete se na místa, o kterých jste neslyšeli, protože kešky se umisťují na místa, která jsou něčím zajímavá. Můžou to být známá turistická místa, nebo místa s krásným výhledem na krajinu. Samozřejmě má geocaching i zátěžovou stránku, například si můžete ušpinit boty anebo silně prověříte svou fyzickou kondici. foto: Jana Kratochvílová Co je k tomu potřeba? Dopravní prostředek (auto, kolo), na bližší lovení stačí pouze pohodlná obuv. Důležité je mít u sebe GPS nebo alespoň aplikaci v telefonu a nezbytná je také propiska, protože ne všechny kešky jsou natolik velké, aby se do nich propiska či jiný psací prostředek vešel. 18

19 Jak se to hraje? Zaregistrujte se na Najděte si na serveru GPS souřadnice na kešku (pravděpodobně ve vašem okolí). Stáhněte si navigační aplikaci do telefonu, případně si obstarejte (od známých) GPS. Vyrazte do terénu hledat. Když naleznete kešku, zapište se do jejího logbooku. Můžete zanechat i vzkat pro ownera, tvůrce kešky. Zároveň funguje výměnný obchod, takže pokud si chcete z krabičky kešky nějaký předmět vzít, musíte na oplátku zanechat něco svého. Vraťte kešku na původní místo, aby ji mohl nalézt někdo další. Zapište se i do virtuálního logbooku na geocaching.com, kde se vám zapisují všechny kešky, které jste našli. Je geocaching v Českých Budějovicích? Ano, dokonce i v Českých Budějovicích je ukryto několik pokladů. Chodíme kolem nich a ani nevíme, že tam jsou. Dvě jsou dokonce na území Jihočeské univerzity. Kešky se dělí podle velikosti a podle charakteru. Tyto údaje se nachází v informacích o kešce, a proto víme, co máme očekávat, když jdeme na lov. foto: Jana Kratochvílová Podle velikosti: Micro jak už název sám vypovídá, jde o velmi malou schránku, která může vypadat jako náprstek nebo jako krabička od foto-filmu. Small jde o malou schránku, která je větší než ta micro. Např. to může být krabička na svačinu. Regular schránka ideální velikosti. Large opravdu velká krabice Other schránka neurčitelné velikosti, např. placatá magnetická nálepka Podle charakteru: Tradiční keš kešku najdeme přesně na tom místě, kam nám ukazují GPS souřadnice Multi keš k nalezení finální kešky musíme najít jednu nebo několik kešek předtím, zkráceně multiny. Mystery keš souřadnice se musí dopočítat. Prvotní souřadnice vás dovedou na místo, na které do rovnice doplníte např. počet oken na domě apod. zkráceně mysterky. Dále jsou: Webcam cache, Letterbox hybrid, Virtuální cache, Earthcache, Event cache, Cache In Trash Out Event, ale s těmi jsem se ještě nesetkala. Na území ČB převládají multiny, mysterky a najdou se samozřejmě i ty nejjednodušší, tradiční kešky. Slovníček pojmů: Keška = cache = poklad Owner = osoba, která založila kešku Kačer = cacher = osoba hledající kešku CWG mince = jde o dřevěnou minci, kterou si kačeři mezi sebou vyměňují a zanechávají je v keškách Logbook = notýsek, který slouží k tomu, aby se kačer zapsal, že danou kešku našel Logovat = zapisovat se do notýsku, popř. na server Lovit = hledat kešku Mudl = člověk, který nemá o geocachingu ani páru Geovůz =auto, kolo Geopartner = člověk, který vás při lovu doprovází. Geosvačina = svačina, kterou máte na lov. Prostě a jednoduše u většiny věcí se přidá pouze předpona geo-. Prémium účet = na serveru geocaching.com si můžete zaplatit VIP účet, aby se vám ukázaly i kešky, které kačeři s běžným účtem neuvidí. 19

20 Základní pravidlo: hlavně nenápadně! Kačer by neměl být přistižen jiným kačerem nebo mudlou, jak loví kešku, aby neprozradil její skrýš lidem, kteří jí mohou poškodit. Zdá se to jako nesmyslné, protože v krabičkách nejsou cenné věci, ale stává se poměrně často, že je ostatní lidé bezdůvodně ničí. Užitečné www stránky: Sama jsem se k této hře dostala díky svému známému, který pořád počítal souřadnice. Jsem člověk zvědavý, a tak mi to nedalo a zeptala jsem se ho, o co teda jde. Podle něj bych to nezvládla, a proto mi detaily nechtěl sdělit, a tak jsem začala pátrat sama. Této hře se věnuji již přes rok a na svém kontě mám přes 100 ulovených keší. 20

21 Zprávy pro správňáky tvůrčí team stránek zprávy a novinky z webu veverusak.cz Veverušák je web určený pro všechny děti a mladé, ale nejen pro ně, rozhodně rádi přivítáme všechny návštěvníky bez ohledu na pohlaví i věk. A co vám Veverušák přinese? Najdete zde mnoho hezkých soutěží o zajímavé ceny. Také spoustu her, při kterých se pobavíte nejen se svými kamarády, ale možná poznáte mnoho dalších přátel. Hledáte nějaký typ na zajímavou knihu? Pak určitě navštivte rubriku knižní tipy, kde najdete informace nejen o knižních novinkách. Pokud nevíte, kam zajít víkendu, nebo třeba chcete jen vědět, zdali se ve vašem městě nekoná nějaká hezká a zajímavá akce, rozhodně se podívejte na náš web, kde najdete spoustu zajímavých tipů na výlety. Pokud vás něco trápí, svěřit se můžete poradně, kde vám určitě rádi poradí a pomohou. Pokud rádi sami píšete příběhy nebo fotíte či kreslíte, rádi vaše články a výtvory u nás na webu uveřejníme. Veverušák prostě rozhodně stojí za návštěvu. A tady máte některé články, které jsou na našem webu Obrázky ze sirek Jen tak, pro radost je pokládat vedle sebe a vyzkoušet dokonalé geometrické obrazce, domečky, zasněženou krajinu. Doma si můžete udělat soutěž v tvorbě obrazců Noc s Andersenem Pojďte k dalšímu pohádkovému nocování, které proběhne v pátek , tedy hned dva dny po výročí narození Hanse Christiana Andersena. Třeba přijde i Komisař Vrťapka a jeho tajemství maharádžova vejce Noc s Andersenem v knihovnách i na Veverušákovi Na stránkách Noci s Andersenem se můžete podívat, zdali se do akce nezapojí třeba právě vaše škola, školka nebo knihovna. Speciální soutěže na vás čekají i na Veverušákovi, tak se přijďte podívat Na co v učebnicích dějepisu nezbylo místo foto: albatrosmedia.cz foto: Adam Bártek Volné pokračování knih Co v učebnicích nebývá a Co možná nevíte o životě našich předků opět přináší mnoho zajímavostí, které se do učebnic dějepisu nevešly, ale které dokreslují a přibližují život našich předků 21 Řečtí hrdinové foto: nocsandersenem.cz Když občas hraji nějakou počítačovou hru, dávám přednost těm logickým, obvykle z kategorie spoj 3 stejné části, mezi které patří také Řečtí hrdinové. Herní příběh se nevyznačuje nějakou zvláštní zápletkou. Diovi kdosi ukradl žezlo a hráč byl jako další z hrdinů pověřen jeho nalezením. Toho docílí jedině tím, že bude z herní plochy odstraňovat řady 3 a více stejných předmětů. Přečtěte si u nás více Zimní vločka z toaletní ruličky Dekorace nemusí být jen zimní. Pokud jako podklad zvolíte zelený nebo žlutý barevný papír, může z ní být jarní kytka, na červeném nebo oranžovém podkladě může připomínat letní slunce a na hnědém papíře zase podzimní ozdobu. Je to jednoduché u můžete si u toho zažít spoustu zábavy

22 Zprávy pro správňáky pokračování Recepty na jednoduché dobroty Než se dovaří jídlo, trvá to půl dopoledne a vy si musíte, pokud máte hlad, vytáhnout stejně něco jedlého z lednice. Jsou ale recepty, které vás nezklamou, a nádobí spotřebujete minimum. Nebudete muset dokonce zapínat ani myčku, tedy, pokud už nebyla přeplněná od kuchařů, kteří vařili před vámi. Taky vaše kuchtění bude hotové do dvaceti minut a potom tradá třeba k PC nebo tabletu Úžasný deník Tom Gates - Naprosto fantastický (skoro ve všem) Byly nejen přesné, ale taky i moc krásné. Ciferník se leskl jako zlato, ručičky vyřezávané do ozdobných tvarů ukazovaly čas každému, kdo po náměstí prošel. Celé byly vyzdobené jemnými malůvkami a vzory, nad kterými se tajil dech. Hodiny se dívaly dolů z věže radnice a dmuly se pýchou, jaké že jsou krásné. Určitě nej v městečku, dost možná, že v kraji a třeba taky nejkrásnější na celém světě. S každým pohledem místních lidí, s každou turistickou výpravou, která si je přijela z velké dálky prohlédnout byly ale namyšlenější Čtyři a půl kamaráda foto: fragment.cz Na prvním stupni jsem se od ní prakticky nemohla, odtrhnou a i teď, po letech, se k ní ráda vracím. Dokonce jsem objevila díly, které jsem tehdy nečetla, nebo si už možná nepamatuji, o čem byly. Jedním z nich je hned ten první Čtyři a půl kamaráda. Na začátku jsou jen tři kamarádi, kteří by se rádi stali detektivy a vyřešili obzvlášť zapeklitý případ Co říkají oči Podle prvního podívání poznáte, jak jste na tom s náladou a jak se vám dnes daří. Zkuste si třeba uvědomit, že máte z něčeho velkou radost O nafoukaných hodinách Byly nejen přesné, ale taky i moc krásné. Ciferník se leskl jako zlato, ručičky vyřezávané do ozdobných tvarů ukazovaly čas každému, kdo po náměstí prošel. Celé byly vyzdobené jemnými malůvkami a vzory, nad kterými se tajil dech. Hodiny se dívaly dolů z věže radnice a dmuly se pýchou, jaké že jsou krásné. Určitě nejkrásnější v městečku, dost možná, že v kraji a třeba taky nejkrásnější na celém světě. S každým pohledem místních lidí. s každou turistickou výpravou, která si je přijela z velké dálky prohlédnout byly ale namyšlenější Hra ŠACHY Královská hra pro všechny. Porazíš svůj počítač? Zkus štěstí. foto: Adam Bártek foto: veverusak.cz Některé články vyjdou na až po vydání tohoto čísla časopisu Keltoviny. 22

23 23

24 24

25 25