Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 26. února MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, všemohoucí Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, probudí k životu i naše smrtelné tělo, skrze svého Ducha. Ve světle této naděje společně prosme: L: BOŽE, DEJ NÁM ÚČAST NA KRISTOVĚ ŽIVOTĚ. Otče svatý, tys nás křtem ponořil do smrti svého Syna a dal nám účast na jeho zmrtvýchvstání; dej nám stále kráčet v novosti života, abychom i po smrti žili s Kristem. Otče, shlédni na své děti, pronásledované a zabíjené v Iráku a Sýrii, a dopřej čas míru. Dobrý Otče, ty nás živíš Chlebem, který sestupuje z nebe a dává život světu; dej ať přijímáním eucharistie roste naše víra ve vzkříšení a život věčný. Otče svatý, tys poslal svého anděla, aby přinesl útěchu tvému Synu v getsemanské agónii, potěš i nás v hodinu naší smrti. Bože živých, dej i našim zemřelým bratřím a sestrám účast na slávě svého vzkříšeného Krista, a přijmi je do společenství svých svatých. K: Bože, tvé milosrdenství je nezměrné a tvá dobrotivost jako nevyčerpatelný poklad. Shlédni na nás a vyslyš prosby této své rodiny. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

2 REQUIEM AETERNAM DONA EIS, DOMINE, ET LUX PERPETUA LUCEAT EIS. REQUIESCANT IN PACE. AMEN. Zdeňka ŘEHŮŘKOVÁ Pustiměř Vladimír KORČIÁN Pustiměř Miroslav MALÝ Pustiměřské Prusy Aloisie ROZEHNALOVÁ Pustiměř Dominik TRÁVNÍČEK Podivice Antonie NĚMCOVÁ Pustiměř Václav SPISAR Pustiměřské Prusy Bohuslav POSPÍŠIL Podivice František STĚNIČKA Drysice Františka KOUTNÁ Pustiměř Božena PROVALILOVÁ Zelená Hora Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji. Amen.

3 POŘAD BOHOSLUŽEB: listopadu 2014 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu KOLENIČOVU 8.00 POSVĚCENÍ DRYSICE na poděkování za 95 let života LATERÁNSKÉ BAZILIKY a Boží požehnání pro rodinu 9.30 za + rodiče MALOVY, syna J.E. GIOVANNI KARD. COPPA, PODIVICE ČESTNÝ OBČAN DRYSIC, Rudolfa, + rodinu MALOVU LET (1925) a KROMBHOLZOVU za + rodinu ADAMCOVU, PSV. LEV VELIKÝ, PUSTIMĚŘ TRNAVSKOU, PĚCHOVU PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE a SNÍDALOVU SV. MARTIN TOURSKÝ, PODIVICE za + Jana MAHDALA a Boží BISKUP požehnání pro živou rodinu 8.00 za + rodinu ADAMCOVU, SV. JOSAFAT, DRYSICE MATOUŠKOVU, BISKUP A MUČEDNÍK OLŠANSKOU a duše v očistci SV. ANEŽKA ČESKÁ, PUSTIMĚŘ za + P. Františka BENÍČKA, PANNA živou a +rod. BENÍČKOVU PÁTEK za + Jaroslava DRBALA PUSTIMĚŘ 32. TÝDNE V MEZIDOBÍ a rodiče z obou stran SV. ALBERT VELIKÝ, za farnosti Pustiměř, OLOMOUC BISKUP A UČITEL CÍRKVE Drysice a Podivice za + Františka a Ludmilu PUSTIMĚŘ KÜHNDLOVY, syna Zdeňka, 8.00 živou a +zemřelou rodinu za + Marii SEDLÁKOVOU, 33. NEDĚLE DRYSICE manžela a syna V MEZIDOBÍ 9.30 za + Otakara DRAGONA, PODIVICE živou a + rodinu ŠÉNOVU a DRAGONOVU SVÁTEK NEDĚLE 9. listopadu PONDĚLÍ 10. listopadu ÚTERÝ 11. listopadu STŘEDA 12. listopadu ČTVRTEK 13. listopadu PÁTEK 14. listopadu PÁTEK 15. listopadu NEDĚLE 16. listopadu ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Aby opuštění lidé zakoušeli Boží blízkost a podporu bližních. 2. Za dobré formátory, aby moudře vedli mladé seminaristy, řeholníky a řeholnice. 3. Aby Boží království bylo posledním cílem, ke kterému každým dnem svého života směřujeme vědomě. Marie Knapová ( , 2. zleva)při eucharistii v kostele Narození Panny Marie v Drysicích: předsedal J.E. Giovanni Coppa,

4 FARNÍ INFORMÁTOR POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY 9. LISTOPADU 2014 Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího. Jeho Eminence Giovanni kardinál Coppa při eucharistii pro poutníky Peregrinatio Ad Miracula Fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014 (votivní svíce na oltáři, po mši svaté uloženy v bazilice k hrobům svědků víry XX. století: zleva - sv. Jana XXIII., sv. Jana Pavla II. a Božího služebníka, Josefa kardinála Berana). MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Církev je Boží chrám zbudovaný na Kristu, v němž máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto dnes, o posvěcení mateřského chrámu celé Církve prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby v jeho slovech i činech všichni poznávali tvou prozřetelnost, která činí tvou Církev přístavem naděje uprostřed bouří lidských dějin. Za Jeho Eminenci Giovanniho kardinála Coppu, čestného občana Drysic, který dnes slaví své 89. narozeniny, aby Pán skrze něj dával Církvi čerpat z Písma svatého ono opojení Duchem, jež utvrzuje smýšlení a svlažuje půdu života věčného, který nám byl dán. Za naše bratry a sestry, pronásledované a zabíjené pro křesťanskou víru v Iráku a Sýrii, aby sám Bůh byl jejich nadějí a pro úpěnlivou modlitbu celé Církve dopřál čas míru. Za naši farnost, aby vždy budovala svou naději na Kristu úhelném kameni Církve. Za věrné zemřelé, aby po završení své pozemské pouti došli slávy nebeského Jeruzaléma. K: Bože, ty si z nás buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své Církvi působení svého Ducha, abychom ti mohli věrně sloužit. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

5 LITURGICKÉ TEXTY VZPOMÍNKY NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ 1. ČTENÍ MDR 3,1-9 Čtení z knihy Moudrosti. Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování. ŽALM 116 Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě. Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: Jsem tak sklíčen! Pravil jsem ve svém rozrušení: Každý člověk klame! Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, rozvázal jsi moje pouta. 2. ČTENÍ ŘÍM 5,5-11 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od Božího hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše po usmíření budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření. EVANGELIUM MT 5,1-12A Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou na-syceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. 3

6 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA 4 Vzpomínka na všechny věrné zemřelé -den naděje Včera jsme slavili slavnost Všech svatých, tedy těch, kteří dosáhli koruny vítězství věčného života v radosti a štěstí. Byl to den radosti. Kněz oblékal roucha bílé barvy, zpívalo se Gloria, Krédo a vše probíhalo v jisté sváteční atmosféře. Dnes je tomu poněkud jinak. Bílou liturgickou barvu vystřídala fialová a tento den se nám jeví jako den smutku, vzpomínek na ty, kteří už nejsou mezi námi. A přesto pro nás věřící to má být den naděje. Máme totiž naději, že se opět sejdeme s těmi, které jsme měli rádi. Víme, že když někdo umře, nejde rovnýma nohama do nebe, ale je podroben očišťování, aby dosáhl svatosti, dokonalosti nutné pro vstup do Božího království. Církev nazývá toto očišťování očistcem. Zde se dokončuje pokání za naše hříchy, které jsme neodčinili zde na zemi. S očistcem tedy můžeme počítat všichni. Co prožívají duše v očistci? Snad si pomůžeme nějakým příkladem ze života. Voják na vojně každý den stříhá metr a touží čím dál více po civilu; nebo člověk odsouzený na několik let vězení se těší, až mu vyprší trest a bude se moci vrátit mezi lidi. Nebo si to můžeme představit jako stesk po domově, rodině, milované osobě, který na nás dolehl, když jsme byli někde daleko. Myslím, že právě tyto pocity prožívají naši zemřelé přátelé. Jde tedy o určitou trýznivou touhu po Bohu. Jsou jakoby v předsíni, ale musí čekat, aby vstoupili do komnaty věčného Jeruzaléma, kde budeme prožívat věčnou blaženost. No a my jim tuto dobu bolestného čekání můžeme zkrátit. Čím? Na prvním místě je to oběť mše svaté, modlitba, dobré skutky, kříže, které za ně obětujeme a také odpustky v těchto dnech. Myslím, že je to pro nás, bratři a sestry, velká příležitost projevit vděčnost všem, kteří nám předávali víru, pomáhali nám, sdíleli s námi život, zkrátka věnovali svou lásku a my ji máme právě tímto způsobem opětovat. Takže bychom závěrem mohli říci, že i dušičky jsou nakonec svátky lásky. S vděčností myslíme na zemřelé a jejich lásku opětujeme. Jedním z dobrých skutků, jak bylo řečeno, jsou i odpustky, které můžeme získat pro duše v očistci. Církev, která dostala od Krista moc svazovat a rozvazovat hříchy, uplatňuje tento úkol i ve vztahu k pokání, které se týká duší v očistci. Každý hřích má totiž dvojí následek: vinu a trest. Vina se odpouští ve svátosti smíření, ale trest neboli spíše následek

7 škody, kterou hřích způsobil, se odčiňuje pokáním. Protože stále hřešíme, celý život máme také činit pokání. Mezi nejznámější způsoby pokání patří modlitba, půst, almužna, ale také i odpustky, jež jsou odpuštěním časných trestů za hříchy a církev je uděluje za splnění jistých podmínek. Máme odpustky plnomocné - odpuštění všech trestů za hříchy, a částečné - jen některé tresty. Záleží to všechno na splnění podmínek. Odpustky jsou tedy ryze duchovního charakteru, nedají se tedy koupit za peníze. Církev je neprodává - jak tomu bylo ve středověku, ale jsou dobré skutky, jimiž odčiňujeme zlo za spáchané hříchy. Využívejme tedy i tyto prostředky, které Církev čerpá z pokladů zásluh Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých a pomáhají živým i zemřelým. V souvislosti s dnešní památkou bych také rád připomněl našim starším bratřím a sestrám, kteří prožívají podzim svého života, zavolali i kněze, aby jim mohl posloužit svátostmi a oni byli připraveni na setkání s Pánem. nejednou se stává, že tomu tak není a je to potom nenahraditelná škoda, když se na to nemyslí a všechno se nechává až na poslední chvíli. Ale kdo ví, kdy tato chvíle nastane. Já k vám přijdu kdykoliv mě zavoláte, stačí se domluvit, nachystat na stůl čistý ubrus a svíci, popř. tam postavit kříž. Nic víc není třeba. Je to otázka několika minut, ale je to velká posila pro toho, kdo s vírou svátosti přijímá. Kříže na hrobech - prapory vítězství J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.I., čestný občan pustiměřský Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená... České slovo hřbitov asi pochází z němčiny, kde označuje dvůr okolo kostela, dvůr míru. Ale slovenský cintorín je z latinského coemeterium, řecké slovo, které prostě značí místo kde se spí, spárnu. Vyjadřuje tedy nejlíp křesťanskou naději. Kdo spí, ten se probudí. Bývá to při zvonění budíčku. Jeho blinkot nám nebývá sympatický, zato pro vojáky hlas trubky od dávných dob mívá slavnostní ráz nového dne. Na budíčku označíme čas, kdy máme vstát, určíme hodinu už před usnutím. Ale jak ji určit pro ty, kdo spí tvrdě na hřbitově? I oni mají vstát do nového dne, ale o tom momentu podle slov Ježíšových nevíme ani dne ani hodiny. Jisté znamení se však má objevit: kříž na nebi. Je tedy vhodné, že staví křesťané k hlavě zesnulého kříž. Neoznačuje sice čas určený k probuzení, ale přesto jistý konec spaní, den probuzení. Kříže na hrobech jsou znamení, že tu leží pochováni křesťané. Pozorujeme to na velkých hřbitovech, kde pochovávají lidi různých náboženství. I jejich vyznavači převážně věří v posmrtný život. Ale nepatří k jejich víře vzkříšení. Jaký je tu rozdíl? Začněme tím, co je víry ve věčný život základem. Je to smutná zkušenost, že přes všechno úsilí na tomto světě dokonalá spravedlnost není a že se jí nikdo nedočká, leda tou okolností, že každý z nás umře jako všichni ostatní, v tom jsme si rovni. Není-li na světě dokonalá spravedlnost, není tu ani konečné odměnění za dobré skutky a oběti přinesené ve prospěch jiných. To vedlo a vede lidi spontánně k očekávání vyšší spravedlnosti a věčného dobra v jiném světě, do kterého vstoupíme po smrti. Jak si ten věčný šťastný život představit? Dá se to vyjádřit jenom obrazně a ty obrazy jsou různé podle různých kultur. Pro americké Indiány byla lákavá představa věčného loviště, evropským národům se jeví jako přitažlivější zasednout k věčné hostině. Teologové chtějí těm obrazům dát lepší smysl tím, že mluví o věčném vidění pravdy. A mystické směry dalekého východu hledí všecku obrazivost překročit; tvrdí prostě, že se duše pohrouží do oceánu Boží nekonečnosti, kde se ztratí jako hrstka soli hozená do moře. Snaha vylíčit posmrtný život co nejlákavěji 5

8 přesto všecko však nemá tak velký úspěch, jak by se čekalo. Smrtelníci do té nesmrtelnosti nepospíchají. Italové to vyjadřují žertovním rčením: Já v tomto slzavém údolí, zaplať Pán Bůh, pláču dost dobře, nepospíchám jinam. Jak to vysvětlit? Je to jakoby člověku, který si s velkou námahou vybudoval svůj domov, někdo nabízel: Nech to tady, já ti dám lepší palác. On na to odpoví nevrle: Nechte si váš palác a nechte mně můj domek, který jsem si postavil! A když jde na dalekou cestu, svěří někomu povinnost, aby mu bydliště dobře opatroval, až se vrátí. Máme si i smrt představit jako dalekou cestu? Na některých úmrtích oznámeních skutečně čítáme slova: odešel od nás, opustil nás. Ale křesťané hned dodávají: těšíme se nashledanou. Kde to má být? Všeobecná odpověď je: na věčnosti. Ale to nám zní neurčitě. Proto máme raději na hrobech jiný nápis: zde spí spánkem smrti. Kdo spí, ten se probudí. A normálně čekáme, že se člověk probudí tam, kde usnul. Je to vyznání víry ve vzkříšení z mrtvých. Ale proč tam tedy stavíme u hlavy kříž, který je symbol smrti? Není to jakýkoli kříž. Vždyť to byl nástroj nejhrůznější popravy. Ale je to kříž Kristův. Všimněme si proto, jak nám jej malovali křesťanští umělci, kteří chtěli vyjádřit jeho pravé tajemství. Základním motivem tu bývá obrazný výraz vzatý z Písma: žebř Jakobův. Podle vypravování Geneze musel Jakob uprchnout z domova před svým vlastním bratrem (kap. 28). Na tak daleké cestě se musel spokojit se spaním na holé zemi. Ale měl sen: viděl, jak z nebe na zem sestupují andělé a od samého Boha slyší přislíbení zvláštní ochrany a že se pak do svého domova navrátí. Malují tedy umělci nad hlavou Krista na kříži anděly jako posly z nebe. Kříž je pevně zasazen do země, a to hodně hluboko. Pod patou kříže vidíme lebku. Staré podání označovalo Kalvárii jako pohřebiště Adama. Když při smrti Ježíšově pukaly skály, kapka jeho krve měla padnout na hlavu Adamovu a tím se směr pohybu obrátil. Nebe sestupovalo na zemi, nyní začíná vykoupený člověk vystupovat z útrob země na nebe. I ty útroby země, kde se octnou zemřelí, si Židé také představovali obrazně jako podzemní pekelný žalář, sám ďábel střeží jeho vrata, aby nikdo neunikl. Kristus je prolomil svým křížem, vstoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých. Podal ruku Adamovi a Evě, aby oni a všichni jejich potomci mohli zase vystoupit ze smrti do života. Evě kladou apokryfní vypravování do úst tato slova: Teď jsem zase matkou živých; doposud jsem jenom rodila syny, kteří všichni umírali. Apokryfy také využívají slovní hříčky s výrazem pro ďábla. České slovo pochází z řeckého diabolos, lstivý chytrák. Kristovým křížem se však dal obelstít i on. Myslil si, že zmaří všecku spásu světa, když dostane Mesiáše do své podzemní vlády. Proto rozpoutal na zemi odpor proti němu tak silný, že ho vlastní lid dal ukřižovat. Ale tím se spletl. Připustil tak do říše mrtvých Božího Syna, který je věčně živý. Ten pak vrata jeho žaláře prolomil právě tím nástrojem, kterým tam byl vtažen, tj. křížem. Proto jsou i kříže na hrobech našich zemřelých praporem vítězství. PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce), je podmínkou pomodlit se modlitbu Otče náš a vyznání víry - Věřím v Boha listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé třeba jen v duchu. 6

9 LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY 1. ČTENÍ EZ 47, Čtení z knihy proroka Ezechiela. Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ na východ totiž bylo chrámové průčelí voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí. ŽALM 46 Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího, Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit. S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí. Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země. 2. ČTENÍ 1 KOR 3,9C Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! EVANGELIUM JAN 2,13-22 Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovce-mi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici! Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost pro tvůj dům mě stravuje. Židé mu však namítli: Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat? Ježíš jim odpověděl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím! Tu židé řekli: Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech? On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. 7

10 8 Tomáš Špidlík Maranathà Život po smrti Poslední soud Problém, jak ho chápat Maranathá, Přijď, Pane Ježíši! (srv. Ap 22,20). Tak se modlili první křesťané, toužící spatřit tvář Spasitele světa. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že sám Ježíš se stal rex tremendae maiestatis a setkání s ním se představuje jako dies irae, calamitatis et miseriae? Vina za tuto proměnu se dává latinskému středověku, ale je to pravda jen zčásti. Barokní kazatelé probouzeli jiné pocity s úmyslem, aby se zatvrzelí hříšníci třásli strachem. Ostatně už v patristické době Nikon z Černé Hory napomíná, že není dobře brát lidem strach ze soudu, protože bez bázně Boží se člověk vystavuje nebezpečí hříchu. A dnes? Problém se přechází konstatováním, že to není moderní téma a že lidé takové řeči nesnášejí. Koneckonců, i teologové začínají pochybovat o existenci pekla. Předkládají se rovněž závažné námitky psychologické. Ruský filozof Fjodorov napsal, že Dante byl géniem odplaty. A podle Berďajeva, jeho pouť do pekla rozvíjí instinkt odplaty a přenáší ho z času do věčnosti. Ale vážnější teologická námitka spočívá v právě zmíněné proměně: jak je možné, že milosrdný Ježíš se najednou změní v neúprosného soudce? Často, odpovídají duchovní autoři, Ježíš vystupuje jako milosrdný vůči všem, i vůči hříšníkům, ale pouze v tomto životě, který je časem pokání. Na věčnosti, když čas pokání skončil, se objeví jako spravedlivý soudce, rex tremendae maiestatis. Dá se tato proměna vysvětlit tak snadno? Někteří Otcové, scholastici i sám Kalvín, se snažili

11 přesvědčit, že tento smutný epilog je vyvážen radostnou vizí, že věčná spravedlnost zvítězí nad veškerou zlobou světa. Mnohem jasnější pohled však v posledních letech zastává minský metropolita Filaret, který píše: Čteme-li Bibli, neunikne naší pozornosti jak často se tu setkáváme s obrazem soudu. Ve Starém zákoně slovo soud čteme 300 krát a v Novém 74 krát, a to v různých souvislostech: v eschatologických a prorockých zjeveních, v zákonných normách a ve skutečných okolnostech života národa i celého lidského rodu. Soud je tedy pojem, jímž se vydává svědectví víře, duchovním zásadám, Boží existenci: Bůh je tady! A vy jste mými svědky, říká Pán, že já jsem Bůh. Důležitý je tedy výchozí bod, odkud začneme naše úvahy. Poslední soud: Kristovo vítězství Výmluvná forma podobenství z Ježíšova apokalyptického vyprávění (srv. Mt 25,31-46) se nabízí, aby dostala přednost při meditacích, kázáních a ikonografii více než ostatní eschatologické pravdy. Je samo sebou, že i v tomto případě, prostoduchý výklad falšuje pravý smysl obrazu. Na druhé straně není těžké obsáhnout základní zjevení, jímž se inspiruje. Dějiny světa musí skončit vítězstvím motivu, s nímž byl stvořen: triumfem Boží lásky, uskutečněné v Kristu, pokořením všeho zla, způsobeného hříchem. Hledáme-li starozákonní předobraz, můžeme se zastavit u řady zlořečení a naproti tomu požehnání, jak jsou vyjmenována v Deuteronomiu (kap ), zakončená napomenutím: Vy všichni dnes stojíte před Pánem, svým Bohem, abys uzavřel s Pánem, svým Bohem, smlouvu, potvrzenou přísahou, kterou s tebou dnes činí Pán, tvůj Bůh (Dt 29,9.11). Je tu patrná analogie, ale i rozdíly. Společným prvkem je radikální oddělení zlých a dobrých. Kritériem tohoto rozdělení je Pánův zákon. Nicméně Bůh, původce zákona, stojí téměř v pozadí. Lidé jsou souzeni podle zachovávání slov Tóry. V podobenství nového zákona je naopak na prvním místě osoba Krista: pravým smyslem zákona a jeho kritériem je osobní láska Pána. Dalo by se říct, že celé lidstvo prochází duchovním vývojem, který zakusil svatý Pavel: poznání, že smyslem zákona je Kristus. V porovnání se svatým Pavlem, je tu však ještě jistý pokrok ve vývoji: nyní se Kristus zjevuje ve slávě svého mystického těla, přítomného ve všech svých údech: Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejnepatrnějších, mně jste učinili (Mt 25,40). Tím vývoj vesmíru dospěl ke svému cíli. Kristus, prvorozený všeho tvorstva, je nyní oslaven jako ten, kdo dává smysl všem. Můžeme porovnat tři fáze této evoluce. První stvoření bylo 9

12 skončeno za šest dní, když se objevil člověk jako koruna tvorstva. Dílo je zdůrazněno a slaveno odpočinkem sedmého dne, soboty. Druhá fáze sestupu Boha do dějin Izraele vrcholí zjevením Bohočlověka a je slavena nedělními liturgiemi Církve. Ve třetí fázi, té kosmické, se zjevuje Kristus universální a po ní následuje osmý den věčnosti. Ve kterém okamžiku se uskutečňuje Kristův soud? Teologové rozlišují osobní soud po smrti každého člověka, a universální soud, na konci věků. Jsou to určující okamžiky naší dějinné existence. Jsou však neoddělitelné ve věčné existenci Boží, ale také ve věčné ve věčné přítomnosti jeho působení v dějinách. V Krédu se modlíme: Který přijde soudit živé i mrtvé. Řecké erchomenos vyjadřuje příznačnější výklad: ne pouze že přijde, nýbrž že je přicházející postupně, skrze celé dějiny, aby soudě zachraňoval. Je pochopitelné proč prvním křesťanským chrámům vévodil obraz Krista jako císaře. Vítězství křesťanství nad římským impériem se jevilo jako velké znamení časů, převrat hodnot, jež ovládaly společnost: Ježíš, krátce předtím, ve jménu císaře ukřižovaný, nyní sedí na trůnu jako pravý vládce svého údělu, neboť jemu náleží sláva, moc a království na věčné věky. Trůn je symbolem královské moci. Jeho mohutnost ukazuje na královu moc. Trůn olympského Jupitera je znázorněn jako nehybný mramorový blok. Je překvapivé, jak s ním kontrastují křehké a mnohdy vratké nohy Krista Pantokratora, krále nebe a země. On totiž nečerpá svou sílu z trůnu, ale naopak, trůn je pevný protože, že je neochvějný Ten, kdo na něm sedí. V úvahách Otců se však tato císařská perspektiva záhy rozšiřuje až se stává kosmickou. Nebesa a země se stýkají u Kristových nohou. Jestliže se podrobené národy bály síly panovníků, svobodní občané, požívající pax romana byli sužováni strachem hlubším: věděli, že ani jejich císař, ani samotní bohové, úředně uctívaní, nebyli s to zbavit člověka kosmických sil, otroctví prvků, neúprosného osudu. Od těchto mocností neexistuje jiná spása, než odvolání na Krista, tvůrce nebe i země, jenž sedí na trůně a který má na ikonách pod nohama nebeské kruhy, obraz kosmických sil. Vítězství nad Zlem Kristovo vítězství znamená porážku zla. Ale jak chápat zlo? V dobách Otců se vyskytovaly dvě vzájemně protichůdné pozice. Na jedné straně nám Bible představuje hřích světa jako strašlivou sílu, často zosobněnou rysy Pokušitele, Zlého. Na druhé straně samotní Otcové vnímají povinnost příkře se stavět proti dualizmu, a v důsledku toho prohlašují zlo za nebytí, za nedostatek dobra, za nemoc, z níž je třeba se uzdravit. Tento dvojí postoj se znovu nachází v učení askétů. Tito se cítí být atlety, zaměstnanými v boji proti démonům, ale trpce pozorují, že zlo proniklo do jejich srdcí ve formě osobního hříchu, nad nímž je třeba zvítězit vnitřní očistou. První aspekt bude stále zřetelnější v ruské spiritualitě, a to z důvodu její personalistického zaměření, zatímco v asketických knihách Západu sklouzává osobnost démona do druhé roviny. Démonologie ruských mnichů dává ožít zkušenostem mnichů Egypta, Palestiny, Sýrie, a následně nabývá stále více formy přímého střetu Krista s Antikristem. S výrazem Antikrist (doslova proti-kristus ) se setkáváme vyloženě v listech svatého Jana (srv. 1Jan 2,18.22; 4,3; 2Jan 7). Ale skutečnost, kterou vyjadřuje, se nachází v různých biblických statích. Rádo se tu vidí pozůstatek antického východního dualizmu. Je tu však značný rozdíl. V mytologiích, dobrá božstva po vítězství nad panujícími chaotickými silami, vždy zaujímají jejich místo. V Bibli, naopak, první místo 10

13 patří neodmyslitelně Bohu; jeho nepřítel se vplíží do ráje ve formě hada (srv. Gen 3) a v průběhu celých dějin Satan jedná vždy prostřednictvím stvořených sil, především lidí, kteří se stali Bohu nepřátelskými. Pohanští králové jsou často v pokušení postavit se na roveň Bohu (srv. Ez 28,2s; Iz 14,13), ale jejich nadvláda trvá vždy omezený čas, dokud Gog, král Magogu (Ez 38-39) nebude definitivně poražen, způsobem, jenž nacházíme působivě popsán v Apokalypse. Křesťané byli často v pokušení ztotožňovat Antikrista s pronásledovateli, jako byl Nero. Tato označení jsou však pochybná, nebezpečná, a mnohdy motivovaná sektářským duchem. Jestliže v Rusku, na straně naivních, se toto označení dávalo i Petru Velikému a Napoleonovi, literáti naproti tomu vytvářeli symbolické postavy jako představitele směrů, nebezpečných pro současné křesťanství jejich doby. Zmíníme alespoň tři hlavní příklady. Gogol dal Antikristu formu falešného generálního inspektora, který nažene strach svým podřízeným, způsobí zmatky a nakonec je sám oslepen přeludem svých lží. Když se pak ukáže pravda, všichni zkamení při příchodu pravého Generálního Inspektora, který je symbolem Boha. Gogol představuje tuto alegorii jako komické divadlo, ale jeho záměrem byl ukázat tragédii civilizace, která se považuje za pokročilou, ale přitom se zakládá na lžích a iluzích falešných důležitostí, aby zapomněla na to, co je pravdivé. Dostojevskij nám představuje Velkého Inkvizitora jako člověka nezlomné víry a asketického života. Když ale vidí, že Kristovo poselství se zdá příliš tvrdým, snaží se oslabit jeho požadavky pro slabé lidi a přijímá pokušení, kterým Kristus vzdoroval. Touto blahovůlí se nachází ve stavu, kdy odsuzuje samotného Krista, který přišel podruhé na svět. Na začátku jej uvrhne do vězení, ale přemožen jeho láskou ho propouští, ovšem s napomenutím, aby se už nikdy na tuto zem nevracel. Setkání Krista s Velkým Inkvizitorem by se dalo přirovnat k prostřednictví dvou zástav u svatého Ignáce z Loyoly, neboť i protiklady a ignaciánské volby slouží k rozlišení pravé tváře Krista od jeho podlých falsifikátů. Nejpůsobivější je Vyprávění o Antikristu, které napsal Solověva na konci svého života. Kristův odpůrce se zjevuje ve formě řekli bychom laického idealizmu: inteligentní člověk, schopný nastolit všechny hodnoty, po nichž lidstvo touží mír, blahobyt, vědu, umění, dokonce i hodnoty vlastní Církvi, jako Písmo, liturgií a primát římského papeže. Většina věřících jej proto přijímá. Proč tedy malá skupina kolem starce Jana, papeže Petra II. a protestantského profesora Ernsta Pauliho jeho návrhy odmítá? Tito tři se spojili ve vyznání základní pravdy víry: To, na čem na prvním místě záleží, je osoba Krista. A právě toto vyznání rozpoutalo Antikristův hněv a způsobilo katastrofy. Svět, žijící zcela bez Krista, se může zachránit jen druhým příchodem Krista na zem. Toto Vyprávění je přidáno na závěr textu s titulem Tři rozhovory, jakési formy rozhovorů, která se odvolává na téma diskuzí s Tolstým. Tento poslední dával přednost morálce evangelia před osobou Spasitele. Navíc, - podle Berďajevova výkladu se tu Solověva snaží zúčtovat se svou minulostí, dobou velkých teokratických a humánních iluzí. Jeho život mu dal ve skutečnosti pochopit, že dobra nelze dosáhnout či zlo nelze vymýtit vzděláním, výchovou či nastolením spořádané a ideální společnosti. Je-li osoba podstatně vztahem, pak rozhodným okamžikem v jejím životě je setkání s Kristem a konečné rozhodnutí pro osobu Krista. Vztah s jinými lidmi se zachrání jen, když v nich vidíme Krista. Tak přicházíme k druhému podstatnému aspektu posledního soudu: spáse věřících. 11

14 Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království (Mt 25,34) Vyšli jsme z úvahy, že obrazem posledního soudu se zjevuje především samotný Kristus jako král lidí a vesmíru. Vyvstává proto otázka: jakým způsobem vládne? Zlo je vnější silou, která se chce zmocnit toho, co jí nepatří. Naopak Kristus se vnitřně ztotožňuje s těmi, kdo jsou jeho, kdo tvoří jeho mystické tělo. A jako takového jej poznávají. Vpravdě pravím vám: cokoli jste učinili (totiž skutek lásky) jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). Můžeme říci, že touto identifikací je završen Boží sestup mezi lidi a výstup lidí k Bohu, a dějiny světa docházejí ke svému konci. Odhaluje se tím i hybná síla tohoto vývoje: láska, která dává smysl zákonu i prorokům, jak mnohokrát učil Ježíš slovy i konkrétními příklady. Vedou-li se jednání u lidských soudů, odvolává se až na ústavní zákon. V Božím království je tímto zákonem láska, která odpouští hříchy, částečná překročení zákona. Odmítnutí tohoto posledního odvolání se rovná odmítnutí Kristova království. Pryč ode mě, zlořečení, do věčného ohně, připraveného pro ďábla a jeho anděly (v. 41). O tomto ohni promluvíme později. Na tomto místě jsou středem pozornosti ti, kdo se mají zachránit, stejně jako u soudu moudrého Šalomouna byla vyslyšena žena, která milovala svého syna (srv. 1Král 3,16-27). Velmi působivé jsou v tomto směru fresky moldavských klášterů, kde podle dávné tradice, se poslední soud umísťuje na vnější zeď kostela, nad vstupní bránu. Vnitřek kostela symbolizuje Boží království, společenství posvěcených věřících. Soud tedy předchází oddělení ovcí od kozlů, aby do svatyně nevstoupil nikdo bez svatebního šatu (srv. Mt 22,12). Na počátku je bázeň, na konci láska Jak si toto rozdělení představit? Některé starobylé představy se spokojily se symbolickým motivem ovcí. Později se obrazy stávají realističtějšími, aby posílily svou účinnost jako morální kázání; ve středověku dávali volný průběh fantazii, když vykreslovali různé pekelné tresty za rozmanité hříchy. Avšak přílišná moralizující živost oslabuje dogmatickou hodnotu velkého tajemství. To bolestně pociťujeme, zvlášť při jednom pohledu: milosrdný Soudce světa se promění v neúprosného, a lidsky řečeno, dosti krutého soudce. Už dávní Otcové nacházejí způsob, jak tento protiklad smířit, a formulují princip: bázeň je na začátku, láska na konci. Odpovídá to už kázání starozákonních proroků. Velmi výmluvný je například Ozeáš (1,1s), který se na Boží příkaz ožení s prostitutkou symbol hříšníků. Dcera, která vzešla z tohoto manželství dostává jméno Nemilovaná a syn jméno Ne-můj-národ. Potom však přichází příslib: Izrael bude četný jako písek na mořském břehu, který nelze odhadnout ani spočítat. Místo aby se říkalo: nejste můj lid, budou nazváni syny živého Boha. V tomto kontextu dostávají smysl a správné proporce kázání o hrozném posledním soudu a vyloučí se tak mylné zobrazení Krista, který i tady zůstává milosrdným Spasitelem a dává hodnotu všeobecnému zákonu lásky. Má-li se některým jevit jako neúprosný, rozdíl není v něm, ale v těch, kdo jej chtějí či nechtějí přijmout. Jsou proto 12

15 předem upomenuti: Já nikoho nesoudím (Jan 8,15). Soud pak je v tomto: světlo přišlo na tento svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo ; kdo jedná podle pravdy přichází ke světlu, aby se jasně ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu (Jan 3,19.21). Proto tyto poslední bude Kristův příchod osvobozením ( Zvedněte hlavu : Lk 21,28), pro ostatní časem, kdy se budou bít v prsa (srv. Mt 24,30), časem, kdy stanou před nečekanou a nevítanou proměnou svého bytí vzhledem k tomu, že proměna, jas slávy, daná člověku, může být nejen osvěcující, ale i stravující. Co to znamená? Při parúzii bude každý postaven před svůj věčný obraz, tak jak ho Bůh s láskou zamýšlel už od počátku. Ve světle tohoto věčného obrazu, uvidí sám sebe v pravdě, tato pravda pak bude jakýmsi soudem nad sebou samým (proto se jedná o soud vnitřní nikoli vnější), ohněm, kterému nelze uniknout, protože vše bude zjevné a v Boží království nebude klamu ani lži. Člověk tedy bude zachráněn s ohledem na to, co je. Formy spásy jsou různé, závisejí na základě na němž člověk stavěl. Tak je možné, že se zachrání, ale jakoby prošel ohněm, a objeví se tedy nahý, protože jeho dílo bylo stráveno v ohni. V souladu s osobním prostupováním světla do vlastní duše, se objevují různé stupně krásy Kristovy tváře. Básník a myslitel Vjačeslav Ivanov naznačuje tento postup, když rozlišuje mystiku anarchickou, naděje a lásky, a vykládá ji na třech proslulých malbách italské renesance. První mystiku spatřuje v obrazu Krista na Michelangelově fresce Posledního soudu v Sixtínské kapli, která vyjadřuje odsouzení všeho zla: Pryč ode mě, zlořečení, všichni, kdo pácháte nepravosti (srv. Mt 25,41). Je to obraz mladistvé duše, která začíná milovat dobro a bát se zla, proto věří, že může zlo zničit. Ti, kdo milují krásu, dospívají po období anarchického mládí k mystice naděje, kterou vyjádřil Raffaello na obraze Proměnění Páně: je to duchovní vidění budoucího světa, zatím neuskutečněné, ale prožívané v útěku na horu, aby se zapomnělo na stávající zla a utrpení. Je to mystika očekávání. Obraz je rozdělen do dvou rovin. V dolní části farizeové odsuzují ženu, přistiženou při cizoložství. Apoštolové však 13

16 tomu nevěnují pozornost: vystoupili na horu a kontemplují světlo, které přichází z nebe. Poslední stupeň mystiky vidíme v Poslední večeři Leonarda da Vinciho. Ježíš sklání hlavu, aby vyslovil své ano všemu, co přichází z Prozřetelnosti Otce, i Jidášovu zradu. Ale současně dává chléb života, ustanovuje eucharistii, svátost, která oživuje lidi i celý vesmír. Tím je všechno proměněno, všechna toužebně očekávaná krása je už přítomná. Ivanov uzavírá: Vidíme tu utrpení světa, ale i zlato kalicha. Úzkými okny proniká azur večera. Krása této pokojné modři se snáší na večeřadlo oběti. Pravým mystikem je ten, kdo proměňuje svět tím, že přijímá vůli Otce a lásku Syna. Odhalení tajemství srdce K vynesení definitivního rozsudku se u profánních soudů vyžaduje úplná znalost všech skutků. Pro Boží soud jsou tyto rozhodující skutky především vnitřní: myšlenky a pocity srdcí. Kdysi kazatelé o posledním soudu kladli velký důraz na pocit hanby, který zažijeme před ostatními, když celý svět pozná naše skutky i skryté myšlenky. Aniž bychom chtěli tento negativní aspekt umenšovat, vynasnažíme se zachovat rovnováhu poukazem na pozitivní stránku. Tvoří-li podstatu Církve osobní dialog, nastává vážný problém: jak poznat jednotlivé osoby? Svoboda a láska, konstituční prvky osoby, nejsou postižitelné racionálními kategoriemi. Je tomu tak proto, že lidskou osobu nelze vyjádřit prostřednictvím pojmů. Vymyká se jakékoli rozumové definici, dokonce i jakémukoli popisu, neboť vše, čím bychom ji chtěli charakterizovat, lze najít i u ostatních. Podle mínění Pavla Florenského, je proto třeba nabýt přesvědčení, že pro poznání osob je třeba použít jiné metody, než jakou se zkoumají věci. Nemůžeme vycházet z idea clara et distincta, věcně po kartézském způsobu. Je třeba naopak začít důvěrou, vírou, která roste ve třech etapách: 1) Credo quia absurdum. Je to naprostá důvěra člověku, s nímž mluvíme. Shledáváme, že zůstaneme-li v oblasti myšlení, zůstává osoba nedosažitelná. 2) Credo ut intelligam. Věřím, že osoba, které jsem svěřil důvěru, se mi sama otevře. 3) Intellitgo ut credam. Nyní vidím, že má víra je zdrojem vyššího poznání. Shledáváme, že východiskem kosobnímu poznání je důvěra, bez níž není církevní společenství možné. A Florenskij dodává, to je základní a charakteristická teze celé ruské a obecně východní filozofie poznání tak není zmocnění se jakési mrtvé věci nějakým dravým poznávacím subjektem, nýbrž morálním společenstvím osob, z nichž každá je pro kteroukoli další subjektem i objektem. V pravém slova smyslu však je poznatelná pouze osoba, a nic jiného. Co je pravda?, ptal se Pilát Pravdy. Nedostal však odpověď, protože 14

17 otázka byla zbytečná. Pravda stála před ním, ale on nebyl s to poznat Pravdu jako pravdu, čili mít důvěru v osobu Ježíše, která by se mu následně mohl zjevit. Nezapomínejme, že poznávat osoby, v Církvi znamená vidět v nich Krista. Závěrem můžeme říci, že všeobecné odhalení srdcí při posledním soudu znamená pro blažené triumf osobní důvěry, rozšířené na všechny lidi. Vidění odpuštěných hříchů Jeden kazatel se snažil o duchovních cvičeních rozvést toto téma obecné průzračnosti mezi lidmi jako významný prvek posledního soudu. Musel však odpovědět na otázku, kterou vzápětí dostal: Bude se vědět i to, co bylo vyznáno pod zpovědním tajemstvím? V první chvíli se kazatel cítil zaskočen, ale pak vyhýbavě odvětil: Odpuštěné hříchy jsou jakoby Bohem zapomenuty. I my se proto snažme zapomenout na křivdu od druhého, jestliže nás žádal o odpuštění. Cítíme však, že odpověď není úplná. Pokusme se proto zamyslet nad tím, k čemu dochází ve zpovědi. Nevyjevují se tu pouze hříchy, ale především naše dobrá vůle se jich už nedopouštět. Pronáší se odsouzení zla, která však nejprve vychází od nás, předtím, než je potvrzeno soudem zpovědníka. Tento proces předchází Boží soud jak v partikulárním soudu po smrti, tak při posledním soudu. Jestliže tedy celý svět uvidí naše hříchy, uvidí také náš soud nad nimi. A co je nejdůležitější, uvidí výsledek tohoto soudu, který není pouhým zapomenutím, ale úplnou obnovou. Sv. Jan Chryzostom píše: Odpuštění hříchů, vynesené kněžími nemá povahu pouhé deklarace, nýbrž je pravým a vlastním odpuštěním, maže hříchy. Také A. Rodriguez musel ve svém Traktátu o křesťanské dokonalosti odpovědět na otázku, položenou na začátku, a pokusil se o to lidovým obrazem. Člověk dostal na křtu svatební nesešívané roucho. Nedbalostí však v něm udělal škaredou díru. Přinesl jej proto zdatnému krejčímu, který jej vyspraví tím, že díru zakryje nějakou ozdobou, aby nebyla vidět. Ale mohli bychom použít ještě vhodnějšího příkladu. Představme si, že malíř dostal velké plátno, aby na něm namaloval krajinu. Během malování však nepozorností jeden roh plátna pokazí. Nic naplat, musí poničenou část odříznout, nehledě na to, že obraz bude menší. Ale krátce nato se mu stane totéž v druhém rohu a stejným způsobem je zjednána i oprava. Incidenty však pokračují, plátno se stále více zmenšuje, až nakonec práci dokončí. Nešťastných příhod však bylo tolik, že z plátna zbyla miniatura. Jiný malíř postupuje jinak. Když první roh pokazí černou barvou, změní předmět malby a místo pole lilií na tom místě namaluje krásný hluboký les. Potom, co pokazí druhý roh, místo holubic tam namaluje tmavého orla, a tak dále. Nakonec je plátno uchováno celistvé, ale krajina je jiná, ale přesto krásná. Postup prvního malíře je symbolem pokání v profánním smyslu. Ten, kdo svými hříchy vždy poničí část svého života, se polepší pro období, které mu zůstává, přinejmenším nějakou dobu před smrtí. Případ druhého malíře ukazuje pokání s Božím odpuštěním. Smysl dostávají i spáchané hříchy, takže o nich neváhá mluvit jako o felix culpa. Svatý Ludvík Gonzaga, který si po celý život uchoval nevinnost, je Božím obrazem tak, jak byl zamýšlen od počátku. Zatímco svatý Augustin, kající hříšník, je rovněž úplným Božím obrazem, ne zmrzačeným, nýbrž rekonstruovaným, nicméně stejně zářivým. V tomto smyslu můžeme pochopit, proč se pokání nazývá nové stvoření, vzhledem k tomu, že hříchy může odpustit jen Bůh. 15

18 Kající život spočívá v postupném odsuzování se a osvobozování se. Je pochopitelné, že osobní soud vyslovený v hodině smrti má zvláštní význam. Jeho potvrzení Bohem vyjadřujeme pojmem partikulární soud. Jde o soud, který následuje bezprostředně po smrti. Tím se věčný úděl člověka považuje za definitivně rozhodnutý. Zůstává však problém. K očišťování, nezbytnému pro nebeské království, dochází jak jsme viděli skrze pokání. Jsme si jisti, že jsme je uzavřeli před okamžikem smrti? Zkušenost ukazuje na značné rozdíly v umírání. Ne všichni opouštějí svět s klidem světců, s duší zcela očištěnou. Spontánně se tedy ptáme, zda-li ještě existuje nějaká možnost, jak odčinit to, co zbývá, i přesto, že fyzické oči definitivně pohasly. Vyvstává proto otázka očistce Ikona posledního soudu Ikona posledního soudu, podle antického stylu, představuje celé dějiny světa os prvního stvoření až po jeho konec. Nahoře vidíme anděly, jak svinují nebeskou oblohu se sluncem a měsícem: počátek a konec se spojují. Pod oblohou se odehrávají dějiny lidí. Vévodí jim základní motiv: postava Krista, který sestupuje shůry, aby vztáhl svou zachraňující ruku ke všem, kdo svými hříchy padli do pekel, do království smrti. Ti z lidí, kteří jeho spásu přijali, jsou posazeni na trůny v Božím království, povoláni, aby přisluhovali nebeské liturgií u oltáře, připraveného pro věčného Kněze. Všichni jsou povoláni. Proto před oltářem, v postoji pokorné adorace, klečí prarodiče Adam a Eva, kteří byli i prvními hříšníky, a nyní jako kající jsou vykoupení. Ďábelský had, který je svedl se však snaží svést i jejich potomstvo. Vystupuje z pekel ve tvaru ohnivého jazyka a snaží se uštknout Adamovu patu a stáhnout lidstvo do království zla. U kolika se mu to podaří? Ikona se nevystavuje nebezpečí fantastických představ. Peklo je pro ty, kdo pohrdli zachraňující rukou Krista, který sestupuje. Ale kdo jsou? Jaký je jejich počet? V pravém rohu ikony vidíme červenou skvrnu pekla, avšak bez dalších vysvětlení. Respektuje se tajemství. Dějiny spásy jsou dějinami lidí, ale i celého vesmíru. I on musí být vykoupen, vrátit se do stavu své původní krásy. Vrací se ráj. Vlevo jej spatřujeme jako království Abraháma, Izáka a Jakuba, odměnu kajícího lotra na kříži. Ovšem duchovním zosobněním ráje je Matka Boží, panenská země, z níž byl vytvořen Adam, jak říkají Otcové. Brány zaslíbené země hlídají andělé, ale svatý Petr má klíče, aby je otevřel. Jakmile je vesmír obnoven, vracejí se i jeho prvky k původnímu účelu. Voda byla stvořena, aby dávala život a země, aby živila vše živé. Moře i země kvůli hříchu pohlcovaly mrtvé, staly se místem hrobů. Nyní jsou na ikoně zobrazeny jako tajemná ústa, která musejí mrtvé navrátit životu. 16

19 Soud je současně dnem slavného všeobecného vzkříšení. Ale především je dnem Kristova vítězství. Ano, přijdu brzy! Amen. Maranathá, Přijď, Pane Ježíši! (Ap 22,20). Několik praktických postřehů, jak se s užitkem dívat na obraz posledního soudu Postupujme schématicky bod od bodu. 1. Peklo není místo, ale stav. Je prostoduché představovat si věčný trest jako koncentrační tábor uzavřený nepřekonatelnými hradbami. Bůh, který je všudypřítomný, musí být i tam, a je-li tam Bůh, jak by toto místo mohlo být peklem? 2. Smrt není trest, uloženým vnějším soudcem, který by bylo možné zaměnit za jiný, méně těžký. Kvůli prvotnímu hříchu je sestup do pekel společným údělem všech. 3. Smrt sama o sobě není definitivní, a všichni potřebujeme být Kristem zachráněni. Naději na spásu musíme živit všichni, maje před očima jeho věčně milosrdnou tvář, která se nikdy nemůže změnit. 4. Jakým způsobem nás Ježíš zachraňuje? Otcové to vyjadřují základním soteriologickým principem: to, co na sebe nevzal Kristus, není spaseno. Aby spasil naši lidskou existenci ve všech jejich aspektech, musel se Ježíš narodit jako člověk a projít různými peripetiemi našeho života. A aby nás zachránil od smrti, musel zemřít i on, přemoci smrt smrtí. 5. Spása světa je vrcholným darem Boží milosti a musí být přijata po způsobu, který je vlastní každému stvoření. Pokud jde o člověka, vyžaduje se přijetí vědomé a svobodné. A pokud ji naopak někdo vědomě a svobodně odmítne? Pak nemůže přejít ze smrti do života. Ve vlastním smyslu tedy není odsouzen do pekla, ale je odsouzencem, který odmítá být od něj spasen. Nejde o někoho, kdo je násilně vlečen k strašlivému Božímu soudu, spíše je tím, kdo prchá před nataženou rukou milosrdného Krista. 6. V kterém okamžiku má místo tento Kristův soud? Řecké erchómenos naznačuje jemný výklad: Kristus je tím který je přicházející, pozvolna, během celých dějin, aby soudě, zachraňoval. Očistec Problémy vztahující se k očistci Katolický katechizmus se obyčejně předkládá jako posloupnost událostí v tomto pořadí: smrt, osobní soud, možnost dočasného očišťování po smrti a umístění očištěných duší do nebe, kde čekají na své znovu spojení s oslaveným tělem na konci věků. Vadou tohoto výkladu je právě jeho zřejmost, která jako by zapomínala, že jde o tajemství zjevená v obrazech, v symbolech, které podle mínění toho, kdo se proti nim staví, nejsou dostatečné, aby dokázaly to, co se tak kategoricky předkládá. 17

20 Je také zřejmé, že netřeba brát vážně legendární vyprávění, jimiž lidová fantazie chtěla obohatit střízlivost toho, co se jako k víře předkládá. Takovými byly například lokalizace očistce: na Etně, v očistci sv. Patrika, apod. Jestliže už ve středověku pravoslavní Řekové popírali katolické učení o očistci jako takové, důvod spočíval v této lokalizaci, považované za vyznání latiníků. Proto v průběhu dialogu, který se vedl na Florentském koncilu se důrazně upozorňovalo na to, že výraz očistec slouží jako označení stavu duše a ne nějakého místa. Jaké byly zásadní těžkosti protestantů můžeme poznat z buly Lva X. Exsurge Domine (z roku 1520). Tady jsou odsouzeny především dvě tvrzení Martina Luthera: duše v očistci si nejsou jisté svou spásou, existence očistce nelze dokázat žádným kanonickým spisem (je třeba uvést, že katolíci používali v diskuzích text 2Mak 12,38-45), který protestanti považují pouze za deuterokanonický). V nedávné době vzbudil diskuze a pochybnosti v katolickém prostředí výklad představený proslulým Holandským katechizmem, který popřel jakoukoli posloupnost v užívání termínů v tomto kontextu. Prakticky se tu omezuje na vyznání vzkříšení ze smrti a na poslední slavný příchod Ježíšův. Pomíjí se to, co je mezitím a to z následujícího důvodu: od chvíle, kdy smrtí vstupujeme do věčné Boží přítomnosti, osobní soud splývá s posledním soudem, a pro očistec tu proto není místo. I přesto, že tento názor si na jistou dobu získal sympatie, teologové jej posléze zavrhli a zamítla ho i Kongregace pro nauku víry (17. května 1979). Schází tu vztah mezi údělem jednotlivce a údělem celého mystického těla Kristova, který se uskutečňuje ve vývoji časů. Je třeba také uvést, že mezi dnešními katolíky nenacházejí přílišné sympatie způsoby, jakými lidoví kazatelé předkládali toto téma k meditaci, ale stejně tak opomíjení tohoto tématu naráží u věřících, kteří jsou zvyklí na tradiční pobožnosti za duše v očistci. Požaduje se tedy vyhledání pramenů, o něž se nauka o očistci opírá a jejich význam, potvrzený magistériem Církve. Pokusme se nastínit schematicky historický vývoj. Církevní vývoj nauky o očistci První nepopiratelný fakt je praxe modliteb za zemřelé. Stopy tohoto zvyku lze najít v náboženství Egypťanů, v orfických kultech, v mytologiích.,,, Ale jsou dosti mlhavé. Platon tím byl pohoršen: duše, poté co byly osvobozeny z těla se podle jeho mínění vznášejí přímo do nebe, tedy do světa čistých idejí. Pro poznání mínění Židů se cituje především text 2Mak 12, Pochází však z pozdější doby a ve svém původním prostředí není pro náš kontext dostatečně průkazný. Je nepopiratelným svědectvím o tom, že ve II. století před Kristem už byla značně rozšířena víra ve vzkříšení mrtvých, ale nic víc. Stejný význam mají pravděpodobně i jistá požehnání, recitovaná v době smutku: utvrdit víru v příslib o příchodu slavného mesiánského dne. Křesťané tato utvrzení nehledali. Pro ně bylo vzkříšení potvrzeno už Ježíšovými zjeveními, a netrpělivě očekávali jeho slavný příchod. Ale museli se povzbuzovat k tomu, k čemu je vybízel on sám: připravit se na jeho příchod očistným pokáním. Nezapomínejme, že evangelium není pouze radostnou zvěstí spásy, ale také uvědoměním si vlastního hříchu, který jí překáží, a tedy nezbytností pokání. Přiblížilo se Boží království, obraťte se! (Mk 1,14). Těm, kdo přebývali v stínu smrti, vzešlo světlo (Mt 4,16). Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! (Mk 1,3). 18