Společná obchodní politika EU (CCP)

Transkript

1 Společná obchodní politika EU (CCP) Se vznikem celní unie (1. července 1968) začalo Evropské hospodářské společenství vůči třetím zemím vystupovat jako jeden celek a obchodní politika se stala výlučnou pravomocí Společenství. Žádná členská země proto nemůže provádět vlastní, nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně. 1. Rozhodovací proces společné obchodní politiky Společná obchodní politika (Common commercial policy, CCP) je hlavní složkou a nejvíce integrovanou součástí komplexu vnějších vztahů EU. Podle článku 207 Smlouvy o Evropské fungování Evropské Unie (SFEU - bývalý čl. 133 SES) patří společná obchodní politika do výlučné pravomoci Unie a zakládá se na jednotných principech, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie. Obsah CCP vymezují články SEU. Iniciativním orgánem je Evropská komise (Generální ředitelství pro obchod), která předkládá Radě návrhy konkrétních opatření společné obchodní politiky či doporučení na sjednání mezinárodní smlouvy. Rada vydává směrnice pro rozhodování, tedy mandáty, které zmocňují Komisi k navržení postupu. Po posouzení a odsouhlasení konkrétních opatření Radou je Komise pověřena jejich provedením. Zvláštní výbor jmenovaný Radou (tzv. Výbor 133, nazvaný podle bývalého relevantního článku SES), složený z reprezentantů členských států, sleduje jednání Komise a poskytuje odborné konzultace. Rada rozhoduje při hlasování kvalifikovanou většinou, s výjimkou případů zavedení konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření, kde postačuje většina prostá. Od roku 2003 se přesunula do kompetence Společenství jednání o dohodách týkajících se služeb a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, která jsou přijímána kvalifikační většinou kromě případů, kdy takováto dohoda obsahuje ustanovení vyžadující jednomyslné přijetí vnitřních pravidel nebo týká-li se dohoda oblasti, v níž dosud EU nevyužila své pravomoci pravidla přijmout. Zde Rada rozhoduje jednomyslně. To je i případ dohod obsahujících ustanovení, která by směřovala k harmonizaci práva členských států v oblastech vyloučených SFEU z harmonizace. Speciální kategorií jsou pak dohody v oblasti kulturních, audiovizuálních, vzdělávacích, sociálních a zdravotnických služeb, které spadají do sdílené pravomoci členských států a EU a kromě konzultace Evropského parlamentu je nutná ratifikace členskými státy (čl. 133 odst. 6). Zapojení a vliv Evropského parlamentu na tvorbu obchodní politiky je omezený. Parlament je konzultován v případě rozšíření tradičního postupu sjednávání mezinárodních dohod na dohody týkající se duševního vlastnictví (čl. 133 odst. 7 SES) a vyjadřuje souhlas (prostou většinou) s uzavřením dohod o přidružení a s obchodními dohodami, jestliže vytvářejí zvláštní institucionální rámec, mají citelné rozpočtové dopady na Unii nebo s dohodami měnícími akt přijatý spolurozhodovací procedurou (čl. 300 odst. 3 SES). Parlament je dále

2 Komisí pravidelně informován o dění v obchodní politice. Využívány jsou rovněž ústní a psané parlamentní otázky komisařům (reakce jsou publikovány v Úředním věstníku) a neformální osobní kontakty. 2. Změny po Lisabonské smlouvě Lisabonská smlouva přesouvá ustanovení týkající CCP do nově vytvořené páté části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie, ujasňuje pravomoci EU a posiluje postavení Evropského parlamentu. CCP je prováděna na zásadách a cílech EU, kam spadají mj. podpora demokracie a právního státu ochrana lidských práv, udržitelný hospodářský, sociální a environmentální rozvoj udržitelné řízení světových zdrojů (čl. 205 SFEU). Ruší se tzv. smíšené smlouvy, které vyžadují ratifikaci členskými státy. Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady (čl. 207 odst. 4 písm. a) a b) SFEU). Zásadní je rozšíření pravomoci EU pro oblast přímých zahraničních investic, která dosud spadala pod smíšenou pravomoc či pravomoc členských států. Z ustanovení čl. 207 SFEU ovšem nevyplývá, zda-li se pravomoc Komise vztahuje rovněž na liberalizační opatření v této oblasti. LS rozšířila pravomoci Evropského parlamentu, když právní předpisy v oblasti autonomní společné obchodní politiky jsou přijímány spolurozhodovací procedurou (čl. 207 odst.2 SFEU). Evropský parlament musí vyjádřit souhlas (angl.. consent) s dohodami o přidružení, dohodami vytvářejícími zvláštní institucionální rámec, majícími významný dopad na rozpočet Unie a dohody v oblastech, na něž se vztahuje běžná legislativní procedura (čl. 218 odst. 6 SFEU). Tento bod si Evropský parlament vykládá tak, že jeho souhlas bude nutný u všech obchodních dohod. Povinností Komise je pravidelně EP informovat o stavu jednání mezinárodních dohod (čl. 218 odst. 10 SFEU). Tyto informace Komise podávala EP již dříve, avšak na základě Rámcové dohody o vztazích mezi Parlamentem a Komisí. Příslušným výborem je Výbor pro mezinárodní obchod (založen v roce 2004). Zapojením Evropského parlamentu do CCP dostala technicko- právní vyjednávání mezinárodně-obchodních dohod více politický nádech. Naopak došlo ke zvýšení demokratická odpovědnost Evropské komise. Větší vliv EP rovněž vyvažuje fakt, že bez tzv. smíšených smluv nejsou národní parlamenty členských států zapojeny do ratifikačních procesů, a je tak omezena parlamentní kontrola. 3. Nástroje CCP CCP disponuje několika nástroji, kterými sleduje dva základní cíle: prosazování otevřeného a mnohostranného obchodního systému ve světě a ochranu zájmů EU a členských zemí zejména v případech, kdy by měl volný obchod nepříznivé dopady na ekonomickou situaci, prosperitu, zaměstnanost či obchodní bilanci v EU. Nástroje na ochranu obchodu v

3 podstatě suplují neexistenci mechanizmu proti nekalým soutěžním praktikám v rámci mezinárodního hospodářství, který na národní úrovni provádí úřady pro ochranu hospodářské soutěže. Autonomní obchodní politika zahrnuje nástroje, které Společenství uplatňuje mimo rámec smluvních závazků se třetími státy: Pomocí cel EU chrání určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podporuje dovoz produktů, o které má zájem jako o vstupy nezbytné pro rozvoj výroby. Kvóty jsou rozšířeny především v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Světové obchodní organizace (World Trade Organisation - WTO). Dobrovolná exportní omezení (voluntary export restriction) představují dohodu mezi vyvážející a dovážející zemí, podle níž se vývozce dobrovolně zaváže, že nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce. EU má dále k dispozici tzv. defenzivní a ofenzivní obchodní nástroje. Mezi defenzivní spadají antidumpingová opatření, která umožňují omezit dovoz zboží v případě, že ho jeho výrobce nabízí za cenu nižší než je běžná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován. Protisubvenční opatření a ochranná opatření (safeguard measures) v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do EU; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu. Defenzivní obchodní opatření lze použít jen v případech, kdy dovozy do EU způsobují nebo hrozí způsobit materiální újmu výrobnímu odvětví v EU, a lze prokázat příčinnou souvislost mezi dovozy a újmou. Mezi ofenzivní opatření patří tzv. nařízení o obchodních bariérách (trade barriers regulation), které umožňuje Komisi podat stížnost vůči třetí zemi, pokud tato nedodržuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody. EU má také možnost zavést i opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU, a to z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo, bojkot nebo zvláštní režim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboží dvojího užití apod. 4. Obchodní vztahy se třetími zeměmi Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání Společenství se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Vnější obchodně politické vztahy mají několik forem: pokud mají formu mnohostranného jednání, probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Bilaterální a regionální obchodní vztahy zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruženími, jichž jsou tyto země členy. Celosvětově došlo k oživení bilaterálních vztahů zejména kvůli komplikacím ve vyjednávání v rámci rozvojové agendy z Dauhá ve WTO ( Doha Development Agenda - DDA). Podle charakteru obchodních ustanovení se mezinárodní obchodní dohody dělí na preferenční a nepreferenční. Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboží, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost. Společenství poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění zejména těm zemím, s nimiž ji pojí historické vazby. Úlohu hraje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj. Do této kategorie spadají dohody o vytvoření celní unie (uzavřena dohoda mezi ES a Andorrou, San Marinem a Tureckem) a dohody o vytvoření zóny volného obchodu (Free Trade Agreements - FTAs). Touto formou jsou mj. upraveny vztahy s Evropským sdružením volného obchodu, ESVO (European Free Trade Association -EFTA). V současné době patří mezi

4 členské státy ESVO Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Dalším krokem v utužení vzájemných vztahů těchto států a ES bylo vytvoření Evropského hospodářského prostoru v květnu 1992 (bez Švýcarska, které účast odmítlo v referendu) s rozšířením preferenčního režimu o aplikaci pravidel vnitřního trhu. Jednotlivé členské státy harmonizovaly část své legislativy a jsou povinny dodržovat zásady nediskriminace, hospodářské soutěže, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Aktuálně probíhají jednání o dohodě o volném obchodu s Indií, Koreou a se seskupeními zemí v GCC (Rada pro spolupráci v Perském zálivu) a ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie). Dohody o hospodářské spolupráci (Economic Partnership Agreements - EPAs) představují obchodní dohody rozvojového charakteru, které podporují regionální integraci. ES je uzavírá se zeměmi ACP (země v Africe, Karibiku a Pacifiku). Tyto země patří vesměs k nejchudším zemím světa. Původně se jednalo o bývalé francouzské kolonie, po vstupu Velké Británie se jejich počet značně rozšířil o bývalé britské kolonie a závislá území. Dnes tato skupina zahrnuje na 78 zemí (48 afrických, 15 karibských a 15 zemí z oblasti Pacifiku). Obecně je rámec vztahů s těmito zeměmi dán ACP - EU dohodou o partnerství z Cotonou z roku 2000, uzavřenou na dobu 20 let. Na základě těchto smluv mají tyto země téměř volný přístup na evropské trhy bez cel a kvót, bez požadavku reciprocity. Zvláštní zacházení mají výrobky spadající pod společnou zemědělskou politiku. V rámci sjednávání dohod o hospodářské spolupráci se nyní jedná s 6ti regionálními uskupeními, jejichž míra regionální integrace se různí (Karibik, střední Afrika, západní Afrika, východní Afrika, jižní Afrika a Tichomoří). Toto nové dělení nerespektuje zvláštní skupinu nejméně rozvinutých zemí (tzv. LDCs - least developed countries), které požívají zvláštního zacházení. Tyto země spadají pod tzv. všeobecný systém preferencí zavedený v roce Zboží těchto zemí se dostává na evropské trhy bezcelně (většina průmyslových výrobků a polotovarů, vybrané zemědělské a potravinářské výrobky, kvóty existují u citlivých výrobků jako jsou zbraně, textilní výrobky jsou z vývozu vyloučeny) v rámci režimu Vše kromě zbraní" (EBA - Everything But Arms). Zvýhodnění může být zrušeno při porušování sociálních a politických kritérií (např. používání dětské práce aj.). Nově sjednávané dohody o hospodářské spolupráci budou obsahovat zvláštní režimy pro tyto země. Asociační dohody (dohody o přidružení) jsou uzavírány mezi ES a zeměmi, se kterými chce Společenství upravit své vztahy od politické po kulturní úroveň. Obsahují typicky politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky těchto zemí výměnou za beztarifní přístup na některé z evropských trhů (průmyslové výrobky, zemědělské produkty) a dohody o volném obchodu. V poslední době jsou uzavírány v rámci procesu stabilizace a přidružení se zeměmi západního Balkánu a evropské politiky sousedství se středomořskými státy a východními sousedy EU: země západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko a Černá Hora) mají vztahy s EU upraveny tzv. dohodami o stabilizaci a přidružení, a země spadající pod Evropskou politiku sousedství (středomořský region: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinu, Sýrii a Tunisko a východní sousedi: Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie, Ukrajina) tzv. dohody o partnerství a spolupráci. Aktuálně se jedná o dohodě partnerství a spolupráci s Čínou, o asociační dohodě se zeměmi střední Ameriky (MERCOSUR) a Andským společenstvím. Nepreferenční zacházení v režimu doložky nejvyšších výhod uplatňuje Společenství na dovoz ze států patřících mezi nejvyspělejší ekonomiky světa: USA, Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland, Hongkong/ČLR, Taiwan, Korejská republika a Singapur.

5 5. Instituce EU a obchodní politika Hlavním orgánem pro provádění společné obchodní politiky je Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. V případě sjednávání dohod se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi Rada zmocňuje Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání. Evropský parlament je sice systematicky informován a konzultován, nicméně formálně není do rozhodování o čistě obchodních otázkách zapojen (jeho souhlasu je zapotřebí pouze u dohod přesahujících rámec společné obchodní politiky). Spolurozhodovací procedura s Evropským parlamentem může být uplatněna při přijímání legislativy v celní oblasti. V Evropské komisi zodpovídá za obchodní politiku Generální ředitelství pro obchod a za celní oblast (DG TAXUD). Mezi orgány Rady hraje nejvýznamnější roli Výbor pro otázky článku 133 (název výboru je odvozen od čísla článku Smlouvy o založení Evropského společenství, kterým je společná obchodní politika ustavena). Na jeho zasedáních diskutují každý pátek zástupci všech členských států s Evropskou komisí o celém spektru mnohostranných i bilaterálních obchodně politických témat, od strategických záměrů až k jednotlivým opatřením a potížím při vývozu či dovozu konkrétního zboží. Dalšími fóry pro obhajobu a prosazování národních zájmů členských států jsou samostatné expertní formace Výboru 133 (v současné době se pravidelně scházejí formace pro oblast služeb, textilu a oceli) a teritoriálně i zbožově zaměřené pracovní skupiny Rady. V oblasti cel je to pracovní skupina pro celní unii - politika a legislativa či pracovní skupina pro celní spolupráci. Zástupci členských států se scházejí rovněž v řadě poradních a asistenčních výborů pro obchodní otázky, které napomáhají Evropské komisi při výkonu jejích pravomocí. 6. Česká republika a obchodní politika EU Česká republika se vstupem do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z, resp. do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Toto neznamená, že by rezignovala na svoje zájmy, jež na třetích trzích má. Naopak. Jako člen EU Česká republika aktivně prosazuje svoje obchodně-politické zájmy prostřednictvím struktur EU, tj. prostřednictvím společné obchodní politiky. Dohled a odborné vedení pracovních orgánů EU ČR pro společnou obchodní politiku zajišťuje Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), za oblast cel potom Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel. Příslušných jednání se pravidelně zúčastňují jejich i zástupci dalších ústředních orgánů jako Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva zemědělství, popř. též pracovníci úseku obchodní politiky Stálého zastoupení ČR při EU v Bruselu. Jejich úkolem je sledovat příslušná jednání pracovních orgánů EU a podle instrukcí předem schválených v interním i meziresortním rozhodovacím procesu prezentovat na těchto jednáních výslednou pozici ČR k projednávaným otázkám. Zásadní pro vytvoření a úspěšné uplatnění české pozice, zejména pokud se rozchází s předloženým návrhem Evropské komise nebo většiny členských států, je především jasná, argumenty podložená a dostatečně přesvědčivá představa o tom, jaké má ČR ve společné obchodní politice zájmy.