jednotné vztahy navenek doplňují vztahy mezi jednotlivými členskými státy navzájem v rámci jednotného vnitřního trhu

Transkript

1

2 jednotné vztahy navenek doplňují vztahy mezi jednotlivými členskými státy navzájem v rámci jednotného vnitřního trhu

3 1. červenec 1968 Evropské hospodářské společenství začalo vůči třetím zemím vystupovat jako jeden celek a obchodní politika se stala výlučnou pravomocí Společenství Ţádná členská země proto nemůţe provádět vlastní, nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně.

4 Od r Evropská komise pracuje na modernizaci společné obchodní politiky cílem je podpořit konkurenceschopnost EU Zastřešujícím dokumentem strategie Globální Evropa je sdělení Komise - Globální Evropa: konkurenceschopnost na světovém trhu(kom2006/576) větší sladěnost vnějších i vnitřních politik, liberalizace podmínek obchodu, revizi nástrojů na ochranu obchodu

5 Obsah společné obchodní politiky vymezují články Smlouvy o zaloţení ES (SES). Iniciativním orgánem je Evropská komise (Generální ředitelství pro obchod), předkládá Radě návrhy konkrétních opatření společné obchodní politiky a doporučení na sjednání mezinárodní smlouvy

6 Zapojení a vliv Evropského parlamentu na tvorbu obchodní politiky je omezený. Parlament je konzultován v případě rozšíření tradičního postupu sjednávání mezinárodních dohod na dohody týkající se duševního vlastnictví Parlament je dále Komisí pravidelně informován o dění v obchodní politice. Vyuţívány jsou rovněţ ústní a psané parlamentní otázky komisařům (reakce jsou publikovány v Úředním věstníku) a neformální osobní kontakty.

7 Lisabonská smlouva přesouvá ustanovení týkající společné obchodní politiky do nově vytvořené páté části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie Společná obchodní politika bude muset být prováděna na zásadách a cílích EU, kam spadá podpora demokracie, právního státu a lidských práv, ale také udrţitelný hospodářský, sociální a environmentální rozvoj či udrţitelné řízení světových zdrojů (čl. 205 SFEU).

8 Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických sluţeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady

9 dva základní cíle: 1. prosazování otevřeného a mnohostranného obchodního systému ve světě a 2. ochranu zájmů EU a členských zemí Nástroje na ochranu obchodu v podstatě suplují neexistenci mechanizmu proti nekalým soutěţním praktikám v rámci mezinárodního hospodářství, který na národní úrovni provádí úřady pro ochranu hospodářské soutěţe.

10 Pomocí cel EU chrání určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podporuje dovoz produktů, o které má zájem Kvóty jsou rozšířeny především v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Světové obchodní organizace (angl. World Trade Organisation - WTO). Dobrovolná exportní omezení (angl. voluntary export restriction) představují dohodu mezi vyváţející a dováţející zemí, podle níţ se vývozce dobrovolně zaváţe, ţe nepřekročí limitované mnoţství výrobků určených do země dovozce.

11 defenzivní a ofenzivní obchodní nástroje Mezi defenzivní spadají antidumpingová opatření, která umoţňují omezit dovoz zboţí v případě, ţe ho jeho výrobce nabízí za cenu niţší neţ je běţná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován. Protisubvenční opatření a ochranná opatření(angl. safeguard measures) v případě, ţe prudce roste dovoz určitých výrobků do EU

12 Mezi ofenzivní opatření patří tzv. nařízení o obchodních bariérách (angl. trade barriers regulation) umoţňuje Komisi podat stíţnost vůči třetí zemi, pokud tato nedodrţuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody. EU má také moţnost zavést i opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU a to z politických nebo bezpečnostních důvodů / embargo, bojkot nebo zvláštní reţim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboţí dvojího uţití apod.

13 Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání EU se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboţí. Vnější obchodně politické vztahy mají několik forem: pokud mají formu mnohostranného jednání, probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Bilaterální a regionální obchodní vztahy zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruţeními, jichţ jsou tyto země členy.

14 Podle charakteru obchodních ustanovení se mezinárodní obchodní dohody dělí na preferenční a nepreferenční. Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboţí, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost. Společenství poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění zejména těm zemím, s nimiţ ji pojí historické vazby. Úlohu hraje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj.

15 Do této kategorie spadají dohody o vytvoření celní unie (uzavřena dohoda mezi ES a Andorrou, San Marinem a Tureckem) a dohody o vytvoření zóny volného obchodu (angl.free Trade Agreements - FTAs). Touto formou jsou mj. upraveny vztahy s Evropským sdruţením volného obchodu, ESVO (angl. European Free Trade Association - EFTA). V současné době patří mezi členské státy ESVO Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Dalším krokem v utuţení vzájemných vztahů těchto států a ES bylo vytvoření Evropského hospodářského prostoru v květnu 1992 (bez Švýcarska, které účast odmítlo v referendu) s rozšířením preferenčního reţimu o aplikaci pravidel vnitřního trhu.

16 představují obchodní dohody rozvojového charakteru, které podporují regionální integraci. EU je uzavírá se zeměmi ACP (země v Africe, Karibiku a Pacifiku). Tyto země patří vesměs k nejchudším zemím světa. Původně se jednalo o bývalé francouzské kolonie, po vstupu Velké Británie se jejich počet značně rozšířil o bývalé britské kolonie a závislá území. Dnes tato skupina zahrnuje na 78 zemí (48 afrických, 15 karibských a 15 zemí z oblasti Pacifiku). Obecně je rámec vztahů s těmito zeměmi dán ACP - EU dohodou o partnerství z Cotonou z roku 2000, uzavřenou na dobu 20 let. Na základě těchto smluv mají tyto země téměř volný přístup na evropské trhy bez cel a kvót, bez poţadavku reciprocity. Zvláštní zacházení mají výrobky spadající pod společnou zemědělskou politiku.

17 Obsahují typicky politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky těchto zemí výměnou za beztarifní přístup na některé z evropských trhů (průmyslové výrobky, zemědělské produkty) a dohody o volném obchodu.

18 se zeměmi západního Balkánu a evropské politiky sousedství se středomořskými státy a východními sousedy EU: země západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina,, Makedonie, Srbsko a Černá Hora) mají vztahy s EU upraveny tzv. dohodami o stabilizaci a přidruţení, a země spadající pod Evropskou politiku sousedství (středomořský region: Alţírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinu, Sýrii a Tunisko a východní sousedi: Arménie, Ázerbájdţán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie, Ukrajina) tzv. dohody o partnerství a spolupráci. Aktuálně se jedná o dohodě partnerství a spolupráci s Čínou, o asociační dohodě se zeměmi střední Ameriky (MERCOSUR) a Andským společenstvím.

19 Nepreferenční zacházení v reţimu doloţky nejvyšších výhod uplatňuje Společenství na dovoz ze států patřících mezi nejvyspělejší ekonomiky světa: USA, Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland, Hongkong/ČLR, Taiwan, Korejská republika a Singapur.

20

21 sdruţení národních států regiony členských zemí Jedním z důleţitých pilířů Společenství je proto Politika hospodářské a sociální soudrţnosti (neboli kohezní či regionální politika) vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů mezi jednotlivými regiony

22 Finanční nástroje a iniciativy Společenství existují jiţ od počátku integrace. V roce 1958 vznikl Evropský sociální fond (ESF), o čtyři roky později Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (EAGGF) a V roku 1975 Evropský fond pro regionální rozvoj(efrr). Na úrovní Evropské komise bylo v roce 1968 zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku.

23 Po přijetí Jednotného evropského aktu došlo k rozvoji politiky soudrţnosti ve vztahu k jednotnému vnitřnímu trhu a zaměření na podporu méně rozvinutých oblastí. Hospodářská a sociální soudrţnost se stala jedním z cílů Společenství a byly zavedeny základní principy politiky soudrţnosti: princip koncentrace, programování, partnerství (komplementarity) a doplňkovosti (adicionality). V červnu 1988 Evropská rada zdvojnásobila rozpočet strukturálních fondů (68 miliard ECU) a přijala první regulaci, která je zahrnula pod politiku soudrţnosti.

24 Maastrichtská smlouva od 1. listopadu 1993 zavedla nové nástroje (Fond soudrţnosti), instituce (Výboru regionů) a principy (subsidiarita). Po summitu v Edingburghu v prosinci 1992 se rozpočet na fondy opět zvýšil a představoval jiţ třetinu rozpočtu EU, celkem 200 miliard ECU.

25 Ve finanční perspektivě na období (tzv. finanční perspektiva) bylo na politiku soudrţnosti vyčleněno 35,7 % evropského rozpočtu, tedy 347,410 mld. eur. Evropská rada 6. října 2006 přijala strategické obecné zásady Společenství pro soudrţnost", které jsou základem nové politiky a stanovují zásady a priority na období

26 V období se politika soudrţnosti více zaměřuje na koncentraci zdrojů na nejchudší členské země a regiony, priority ale posouvá i k podpoře růstu, zaměstnanosti a inovací. Podle tématických prostředků směřovat oblastí bude nejvíce do dopravy, lidských zdrojů, udrţitelného rozvoje, vědy a výzkumu, inovací a informační společnosti.

27 fondy zaměřené na podporu politiky soudrţnosti, politiky rozvoje venkova a Společné námořní a rybářské politiky. Souhrnně se tyto fondy budou nazývat Evropské strukturální a investiční fondy, ve zkratce ESIF. Jedná se o dva strukturální fondy: 1. Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF/EFRR), 2. Evropský sociální fond (ESF), dále o Fond soudrţnosti (CF/FS), Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD/EZFRV) a Evropský námořní a rybářský fond (EMFF/ENRF).

28 na podporu produktivních investic převáţně pro malé a střední podniky, budování infrastruktur pro základní sluţby občanům a podnikatelům, investice do výzkumu a vývoje, do zajištění vnitřního potenciálu regionů a pro vytváření sítí, spolupráce a výměnu zkušeností;

29 vysokou úroveň zaměstnanosti a kvalitních zaměstnání, mobilitu pracovních sil, povzbudit k vyšší úrovni vzdělávání a výcviku, podporovat rovnost pohlaví, rovné příleţitosti a nediskriminaci a podpořit sociální začleňování a boj s chudobou;

30 na investice do infrastruktury v oblastech ţivotního prostředí, dopravní infrastruktury evropského významu a efektivního vyuţívání energie;

31 EZFRV (Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova) konkurenceschopnosti zemědělství, udrţitelné nakládání s přírodními zdroji a vyváţený rozvoj venkovských území; ENRF (Evropský námořní a rybářský fond) podpora akvakultury, která bude konkurenceschopná, ţivotaschopná a sociálně i environmentálně udrţitelná, a podpoří rozvoj území.

32 Na základě návrhu Evropské komise určuje Rada EU a Evropský parlament rozpočet strukturálních fondů a pravidla jejich vyuţívání Ve spolupráci s členskými zeměmi Evropská komise navrhuje strategické obecné zásady Společenství pro soudrţnost",

33 kaţdým členským státem je vypracován vlastní národní strategický referenční rámec Operační programy jsou schváleny Evropskou komisí. představují priority státu (nebo regionů) a koncepci vyuţívání programů.

34 Po schválení operačních programů Komisí je úkolem členského státu a jeho regionů zajistit provádění programů, tj. vybrat projekty z těch, které kaţdým rokem vznikají, a zajistit jejich kontrolu a hodnocení Komise se zaváţe k výdajům, aby členskému státu umoţnila zahájení programů, proplatí výdaje certifikované členským státem a podílí se na sledování operačních programů společně s členskými státy / strategické zprávy.

35 v rámci evropských regionů má být věnována zvláštní pozornost především venkovským oblastem, oblastem postiţeným průmyslovými přeměnami a regionům, které jsou závaţně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami, jako jsou například nejsevernější regiony s velmi nízkou hustotou obyvatelstva a ostrovní, přeshraniční a horské regiony.

36 Lisabonská smlouva zavádí do právního rámce EU místní a regionální dimenzi: do definice zásady subsidiarity (čl. 5 odst. 3 Smlouvy o EU), podle níţ EU jedná pouze tehdy, pokud můţe být výsledků lépe dosaţeno na úrovni EU neţ na úrovni členských států, je vloţen odkaz na místní a regionální úroveň. Dále je výslovně stanoveno, ţe Unie respektuje národní místní a regionální samosprávu (čl. 4 odst. 2 SEU) a podporuje územní (jakoţ i hospodářskou a sociální) soudrţnost (čl. 3 odst. 3 SEU).

37

38 Evropská unie je největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci z Evropy plyne 55 procent světových prostředků určených na rozvojovou pomoc Cíle a principy rozvojové politiky EU Právní základ získala rozvojová politika v Maastrichtské smlouvě. Předtím byla upravována jinými ustanoveními např. v rámci obchodní či asociační politiky. Maastrichtská smlouva zavedla 3 důleţité principy rozvojové politiky EU. Jsou nazývané 3C a jsou jimi:koordinace, koherence a komplementarita.

39 Koordinace zajišťuje spolupráci všech aktérů podílejících se na rozvojové politice. Komplementarita znamená, ţe rozvojová politika EU doplňuje politiky členských států. Nemělo by tak docházet k překrývání programů pomoci. Nejdebatovanější princip - koherence spočívá ve sladění ostatních politik EU s cíli rozvojové politiky. Příkladem můţe být iniciativa Vše kromě zbraní", která se snaţí o koherenci mezi obchodní a rozvojovou politikou EU.

40 Zásadním dokumentem pro určení cílů rozvojové politiky EU je Společné prohlášení Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu k rozvojové politice EU z listopadu 2005 Evropský konsenzus o rozvoji.

41 Evropská unie se přihlásila k plnění Rozvojových cílů tisíciletí Organizace spojených národů (UN Millennium Development Goals) přijatých v září roku 2000 na Summitu tisíciletí v New Yorku. Všichni členové OSN se zavázali k naplňování osmi konkrétních cílů, směřujících k odstranění chudoby v rozvojovém světě.

42 1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad 2. cíl: Dosáhnout základního vzdělání pro všechny 3. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli ţen ve společnosti 4. cíl: Sníţit dětskou úmrtnost 5. cíl: Zlepšit zdraví matek 6. cíl: Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi 7. cíl: Zajistit udrţitelný stav ţivotního prostředí 8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj

43

44 Nejmladším a nejdynamičtějším unijní politika Jejím cílem je posílit bezpečnost a právní jistoty občanů, zajistit volný pohyb osob, usnadnit pohyb zboţí a sluţeb a napomoci vzájemnému uznávání soudních rozhodnutí v rámci EU.

45 1. Základ politiky představuje mezivládní spolupráce resortů členských zemí v rámci pracovních skupin ES označovaných jako TREVI (Terrorisme, Radicalisme, Extremisme, Violence Internationale). Ta vznikla v polovině 70. let v reakci na teroristické útoky v Evropě (např. olympijské hry v Mnichově v roce 1972). 2. Druhou linií je Schengenská dohoda z roku 1985, ve které se země Beneluxu spolu s Francií a Německem dohodly na vytvoření prostoru bez vnitřních hranic.

46 Do unijního rámce byla politika zahrnuta po nabytí účinnosti Maastrichtské smlouvy v roce Ta ji v nové struktuře zařadila do III. pilíře. Vlivem Amsterodamské smlouvy došlo roku 1999 ke změnám, které část agendy převedly ze III. do "běţného" I. pilíře, tedy do komunitárního právního rámce. Sem se dostaly oblasti azylu, migrace, vízové politiky, ochrany hranic, civilního práva ("Schengen") i civilní justiční spolupráce. V tomto rámci politika fungovala aţ do přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2010.

47 Policejní spolupráce mezi členskými státy je zakotvena jako mezivládní politika Tuto oblast dále posílila Amsterodamská smlouva, která rozšířila unijní pravomoci a vytvořila EUROPOL (evropský policejní úřad). Ten představuje základ policejní spolupráce na úrovni EU. Do agendy EUROPOLU spadá shromaţďování, uchovávání a výměna informací a jeho mandát se vztahuje na všechny závaţné přeshraniční trestné činy.

48 V roce 1999 se prostřednictvím Amsterodamské smlouvy staly součástí evropského práva i Schengenská dohoda (1985) a Schengenská prováděcí úmluva (1990), vytvořili Schengenský informační systém (SIS). Na jejich základě byly do roku 2001 odstraněny kontroly na společných vnitřních hranicích EU-15 kromě Velké Británie, Irska a Dánska, které si vymohly výjimku. Česká republika a další nové členské státy se k Schengenskému prostoru připojily v prosinci 2007.

49 Samotné Schengenské dohody, nejsou jen předpisem jednotné politiky pro volný pohyb osob, zboţí či sluţeb, ale obsahují i významná ustanovení o trestně-právní a policejní spolupráci. Ta umoţňují eliminovat případné negativní důsledky plynoucí z provádění schengenského acquis (např. příhraniční kriminalita související s volným pohybem osob atp.) a pomáhají zajišťovat bezpečnost. Schengenská prováděcí úmluva také obsahuje zmocnění vyslat tzv. styčné důstojníky, kteří zajišťují rychlejší a efektivnější výměnu informací.

50 Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko Státy EU, které jsou částečně součástí Schengenu Irsko (od roku 2002) a Velká Británie (od roku 2000). Jde o oblasti bezpečnosti a justice, hraniční a celní kontroly si tyto státy ponechaly.

51 Státy, které nejsou členy EU a jsou součástí Schengenu Island, Norsko a Švýcarsko Státy EU, které dosud nesplňují kritéria pro přijetí Schengenu Kypr, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko Ostatní státy bez hraničních kontrol Monako, San Marino a Vatikán Ačkoli tyto země nejsou oficiálně součástí Schengenu, na jejich hranicích se uplatňují schengenské dohody. Zvláštní případ Andorra Andorra není součástí Schengenu a na jejích hranicích zůstaly kontroly. Občanům Evropské unie stačí pro vstup do země pouze občanský průkaz, ostatní cestující musí mít platný pas.

52 Téměř všechny politiky z oblasti justice a vnitra se přesunuly z prakticky neexistujícího III. (samostatného) do I. (komunitárního) pilíře. Prostoru svobody, bezpečnosti a práva byl posílen; kromě dosavadních politik (volný pohyb osob, azyl, kontrola na vnějších hranicích, policejní a celní spolupráce, boj s trestnou činností) zahrnuje na stejné úrovni také spolupráci mezi policejními, justičními a celními orgány členských států. V rámci Unie tak budou jednotně uplatňovány zákony jak pro občany, přistěhovalce a návštěvníky EU, tak pro pachatele trestných činů.

53 KONEC