MONITOR. Res Claritatis. Národní dluh TRADICE OTCŮ. Z OBSAHU Základní prvky křesťanské existence. Homilie Benedikta XVI. 04

Transkript

1 Res Claritatis MONITOR publicistický čtrnáctideník ročník VIII., číslo / neprodejné Z OBSAHU Základní prvky křesťanské existence. Homilie Benedikta XVI. 04 Ryba se kazí od hlavy. Nad manifestem německých teologů 05 Když se islám vzdal rozumu. Rozhovor s Robertem R. Reillym 06 Koncil mezi modernismem a Bratrstvem svatého Pia X. 10 TRADICE OTCŮ Z listu svatého papeže Klementa I. Korinťanům (konec 1. století) Budeme vytrvale a naléhavě prosit Stvořitele všeho, aby v celém světě bděl nad spásou těch, které počítá ke svým vyvoleným, skrze svého milovaného služebníka Ježíše Krista. Skrze něho nás povolal z temnoty ke světlu, z nevědomosti k poznání slávy svého jména, abychom v jeho jméno doufali. V něm je prvopočátek všeho stvoření. Tys otevřel oči našich srdcí, abychom poznali, že ty jsi ten jediný Nejvyšší mezi nejvyššími, Svatý mezi svatými. Ty ponižuješ pýchu domýšlivých a maříš úklady pohanů, pozvedáš ponížené a domýšlivé ponižuješ. Obohacuješ a ochuzuješ, vydáváš na smrt i obdařuješ životem. Jsi jediný dobrodinec duchů a Bůh všech tvorů; nahlížíš do propastí, bdíš nad lidskými skutky, pomáháš těm, kdo jsou v nebezpečí, a zachraňuješ zoufalé. Ty jsi Stvořitel a Pán všech duchů. Rozmnožuješ národy na zemi a ze všech jsi vyvolil ty, kteří tě milují skrze Ježíše Krista, tvého milovaného služebníka. Skrze něho jsi nás poučil, posvětil a vyvýšil. Prosíme tě, Hospodine, buď naším pomocníkem a štítem. Přispěj těm z nás, kteří jsou v soužení, nad poníženými se slituj, sklíčené pozdvihni, ukaž se prosícím, nemocné uzdrav. Ty v tvém lidu, kteří bloudí, uveď na správnou cestu. Nasyť lačné, vysvoboď naše vězně, posilni bezmocné, utěš bázlivé. Ať poznají všechny národy, že ty jediný jsi Bůh, Ježíš Kristus že je tvůj služebník a my tvůj lid, ovce tvé pastvy. [...] Ano, Hospodine, ukaž nám svou tvář k dobrému pokoji. Dej svornost a pokoj nám i všem obyvatelům země, jako jsi dal našim otcům, když k tobě volali ve víře a v pravdě. Ty jediný nám můžeš prokázat tato i ještě větší dobrodiní. Tebe velebíme skrze velekněze a ochránce našich duší Ježíše Krista, skrze něhož buď tobě sláva a moc nyní i po všechna pokolení až na věky. Amen. Národní dluh Úvodní slovo plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského Nejde o peníze, jde spíš o nedostatek vděčnosti. Mnozí jste jistě v Římě navštívili starobylou baziliku sv. Klimenta, jehož ostatky do Říma přinesli svatí Cyril a Metoděj, a ve které byl po své smrti 14. února 869 svatý Cyril s velkými poctami pochován. Asi vás překvapila úcta prokazovaná svatému Cyrilu od různých slovanských národů. Jeho hrob v podzemí baziliky je ozdoben deskami, často velmi uměleckými, na kterých je v různých slovanských jazycích vyjádřen dík jednotlivých národů a států svatému Cyrilovi. A možná vás, právě tak jako mě, překvapilo i to, že snad jediný slovanský národ (nebo aspoň jeden z mála), který tam poděkování svatému Cyrilovi nemá, je ten náš. A je to právě národ, k jehož předkům svatí Cyril a Metoděj na Velkou Moravu přišli! Proto vznikla iniciativa vedoucí k napravení tohoto národního dluhu. Deska je zhotovena jako sponzorský dar. Na desce je nápis připravený kardinálem Špidlíkem: Svatý Cyril umíraje učedníky žehnal: Tys mi je dal, Tobě, Bože, je vracím. Svou mocnou pravicí je veď a pokrovem svých křídel je přikryj! A k tomu je ještě připojeno: Věnuje vděčný český národ L. P Jednání, aby bylo možné desku u hrobu svatého Cyrila umístit, vede náš velvyslanec u Svatého stolce JUDr. Vošalík. Deska tam bude slavnostně umístěna asi v polovině května za přítomnosti státních a církevních představitelů, jako součást přípravy na oslavu výročí příchodu Soluňských bratří k nám. Ať se oba apoštolové za náš národ stále přimlouvají. Moc to potřebujeme! Mons. František Radkovský biskup plzeňský Sv. Cyril a Metoděj přinášejí ostatky sv. Klimenta do Říma (freska z 11. stol.). Wikipedie

2 Res Claritatis MONITOR stalo se EU se neshodla na odsouzení pronásledování křesťanů Demonstrace proti pronásledování křesťanů v Egyptě Foto: atlasshrugs2000.typepad.com Slavnostní instalace nových kanovníků litoměřické kapituly V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích se v sobotu 12. února 2011 konala slavnostní instalace deseti nově jmenovaných kanovníků Katedrální kapituly u sv. Štěpána. Instalace proběhla při bohoslužbě slova (čtení z Písma, promluva Mons. Jana Baxanta, přečtení životopisů nových kanovníků, vyznání víry a přísaha nových kanovníků, přijetí kanovnického roucha a místa v chóru). Pro litoměřickou kapitulu je to událost naprosto ojedinělá a výjimečná. Tolik kněží pověřených péčí o litoměřickou katedrálu nebylo do úřadu jmenováno během jednoho ceremoniálu za tisíciletou historii litoměřické kapituly. Kanovníci jsou nejbližšími spolupracovníky biskupa a obvykle byli jmenováni po jednom v závislosti na obsazení beneficií. V posledních sto letech proběhly dvě velké instalace kanovníků, a to na počátku biskupské služby Štěpána kardinála Trochty (v roce 1951) a později, v 90. letech, za biskupa Mons. Josefa Koukla. Litoměřická kapitula je druhou nejstarší institucí svého druhu v České republice. S kostelem sv. Štěpána ji založil v roce 1057 kníže Spytihněv II. Dnešním posláním kanovníků je péče o katedrálu a tamní slavnostní liturgii, opomenout však nelze službu v oblasti vědecké, kulturní a obecně společenské. dltm.cz Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE) velmi lituje, že se 27 ministrů zahraničních věcí zemí EU 31. ledna 2011 neshodlo na společné deklaraci odsuzující náboženské pronásledování. Dohoda byla zamítnuta z důvodu vnitřních sporů mezi ministry kvůli uvedení křesťanů mezi obětmi náboženského pronásledování. COMECE je překvapena vzhledem k tomu, že evropská veřejnost si je po nedávných útocích na kostely v Iráku a Egyptě vědoma mimořádné situace křesťanů na Blízkém východě. Toto diplomatické váhání je o to víc nepochopitelné, protože nevinní lidé přišli o své životy v brutálních útocích proti křesťanům a jiným menšinám na celém světě. Kromě toho Evropský parlament (20. ledna 2011) a Rada Evropy (27. ledna 2011) již připravily cestu pro odsouzení pronásledování křesťanů tím, že obě instituce přijaly usnesení, která explicitně odsuzovala násilí na křesťanech. Nedávné útoky proti křesťanům však nejsou ojedinělými případy. Statistiky týkající se náboženské svobody za poslední roky ukazují, že většina činů náboženského násilí je páchána na křesťanech. Situace se ještě zhoršila na Blízkém východě, obzvláště v Iráku, kde může pronásledování v dalších měsících vést až k vymizení křesťanských komunit. Závazek EU zastávat se základních práv a náboženské svobody je jasně uveden ve Smlouvě o EU a v Chartě základních práv a byl znovu potvrzen v mnoha deklaracích. Proto nyní očekáváme, že EU vykoná konkrétní opatření, aby tyto obecné principy vnesla do politického jednání. TS ČBK Eucharistický kongres k 50. výročí ustavení liturgie II. vatikánského koncilu Německá biskupská konference se rozhodla uspořádat v roce 2013 Eucharistický kongres v arcibiskupství Kolín, jako součást oslav 50. výročí II. vatikánského koncilu. Její předseda arcibiskup Dr. Robert Zollitsch k tomu prohlásil: Jak můžeme uctít Boha? Tak se ptá mnoho lidí. Před půl stoletím dal na toto téma II. vatikánský koncil odpověď, která ukázala cestu, tehdy schválenou novou liturgií. To si připomeneme v roce Toto jubileum je pro Německou biskupskou konferenci dobrou příležitostí především poděkovat za eucharistii [...]. Závěr výročí II. vatikánského koncilu, tedy rok 2015, bude velkým svátkem celosvětové Církve a Církve v Německu. Kolínský arcibiskup Joachim kardinál Meisner považuje kongres za důležité znamení víry pro veřejnost: Naše arcibiskupství se v roce 2013 ohlédne nazpět do své 1700 let trvající existence. Těší nás, že po Světovém dnu mládeže v roce 2005 smíme být hostiteli této důležité události víry. V centru Eucharistického kongresu bude bohoslužba, adorace, vyznání víry, upevnění víry a otázka po způsobu života z víry. Od prvního Eucharistického kongresu v roce 1881 ve francouzském Lille se konají tato setkání v nepravidelných intervalech celosvětově jak mezinárodně, tak i na národních úrovních. Poslední Eucharistický kongres v Německu se konal v roce 1960 v Mnichově. Kathnews RC Monitor si můžete objednat na adrese: Res Claritatis, Hlubočepská 85/64, Praha 5, redakce@claritatis.cz nebo na internetových stránkách Zde se také můžete zaregistrovat, máte-li zájem o pravidelné zasílání zpráv em. Periodikum je distribuováno zdarma a lze jej v požadovaném počtu kusů objednat na adrese redakce. Jeho vydávání je možné jedině díky zaslaným darům, které pokrývají náklady na tisk a distribuci. Náklady na jedno číslo jsou přibližně 20 Kč, což za rok činí 440 Kč. Všem dárcům Pán Bůh zaplať. Dary lze podle 15 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. uplatnit pro snížení základu daně. 2 res.claritatis.cz svět katolickýma očima

3 Res Claritatis MONITOR stalo se Festival proti totalitě po páté Ve dnech února 2011 se uskuteční již pátý ročník Mene Tekel. Letošní téma konference, Reflexe totality v umění a vzdělávání, bude nahlíženo pohledem historiků, umělců a pedagogů. Na konferenci představí zástupci Moderních dějin a o. s. PANT Petr Šimíček a Jiří Sovadina nové metodické DVD zaměřené na výuku 50. let v Československu. Pod záštitou rektora UK Prof. Václava Hampla se na fóru v Kongresovém centru UK v úterý 22. února setkají představitelé několika oborů, aby naše novodobé dějiny podrobili zkoumání z hlediska uplatňování totalitních praktik v umění a vzdělávání. Podrobný program lze vyhledat na stránkách RC Slavnostní zahájení výstavy věnované Josefu Beranovi V pondělí 31. ledna 2011 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky uskutečnilo slavnostní zahájení výstavy s názvem Milovat dobro a odporovat zlu, která je věnována poválečnému pražskému arcibiskupovi a politickému vězni ThDr. Josefu kardinálu Beranovi ( ). Záštitu nad výstavou převzala předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Miroslava Němcová. Výstava má putovní charakter. Od pondělí 31. ledna bude ve sněmovních kuloárech hostovat po celý měsíc únor. Je instalována u příležitosti 100 let od kněžského svěcení arcibiskupa Berana. Kurátorka výstavy Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů je zároveň autorkou monografie o arcibiskupu Beranovi, která nese název Uzavírám vás do svého srdce. Výstava zvlášť podtrhuje význam osobnosti kardinála Berana v jeho odporu proti novodobým totalitám, nacismu a komunismu. Vznikla v prosinci roku 2009 jako jubilejní akce ke 40. výročí úmrtí pražského arcibiskupa Josefa kardinála Berana. Paralelně na začátku této putovní výstavy odhalil kardinál Miloslav Vlk při vzpomínkovém obřadu 7. prosince 2009 před pražským kněžským seminářem pomník arcibiskupa Berana. V únoru 2010 byla expozice dva týdny k vidění na mezinárodním festivalu Mene Tekel. V závěru roku 2010 o výstavu projevil zájem český velvyslanec u Svatého stolce Pavel Vošalík. Její text byl přeložen do italštiny a v květnu tohoto roku bude instalována v Římě, neboť letos si připomeneme 100. výročí Beranova kněžského svěcení a jeho první sloužené mše svaté. Obě události se uskutečnily v roce 1911 právě v Římě. Tiskový odbor Kanceláře PSP ČR Manifest německých katolických teologů Více než jedna třetina profesorů (143 z 400) vyučujících na katolických teologických fakultách v německy mluvících zemích podepsala manifest pod názvem Církev 2011 nezbytná změna. Podle signatářů musí být letošní rok časem změny pro Církev, která prochází hlubokou vnitřní krizí, jež nemá obdoby. Signatáři míní, že je třeba, aby se Církev zbavila morálního dogmatismu a osvobodila se od svých fosilních struktur a požadují zrušení kněžského celibátu, svěcení žen a uznání homosexuálních svazků. To prý vrátí Církvi její věrohodnost. Německý žurnalista Peter Seewald, autor poslední knihy rozhovorů s Benediktem XVI. Světlo světa, manifest ostře kritizoval. Řekl, že v Církvi musí každý usilovat o změnu především vlastním obrácením, což je přesný opak toho, co žádá memorandum teologů: Církev není tam, kde je kritizován papež, tam, kde jsou političtí stratégové a ješitové, připravení rozpovídat se do jakéhokoli mikrofonu, který je jim nastaven, nýbrž tam, kde jsou lidé, kteří se modlí. Komentář ke zprávě najdete v tomto čísle na str. 5 v rubrice Pohled z Říma. RaVat SLOVO KNĚZE Před mnoha lety jsem zhlédl film Gándhí. Do paměti se mi vtisklo zvláště Gándhího zaujetí pro lidskou důstojnost a spravedlnost. Měl velmi rozvinuté přirozeně právní myšlení a jako silná morální osobnost se neváhal vzepřít nespravedlivým kolonizačním zákonům Velké Británie. Jak postupoval? Jednak meditoval (to je třeba odlišit od křesťanské modlitby), jednak se postil, a pak také jednal. Věděl, že je třeba špatným zákonům nenásilně odporovat a v zájmu spravedlnosti je též porušovat. Byl iniciátorem pasivní rezistence a občanské neposlušnosti a získal pro oboje velkou část indické společnosti. Známý je jeho Solný pochod, kdy roku 1930 s několika desítkami Indů doputoval k moři, aby symbolicky narušil státní monopol na těžbu soli. Jeho úsilí i přestálá utrpení byla nakonec korunována úspěchem v podobě indické samostatnosti. Proč připomínám tento zápas z minulého století, když jsme už dávno někde jinde? Ano, jsme jinde, ale nikoliv vepředu. Přes výdobytky techniky, komunikační propojení a hospodářský vzestup panuje u nás horší nespravedlnost, než byla politická a hospodářská nadvláda Spojeného království nad Indií. Tehdy byla v Indii samozřejmá úcta k lidskému životu a přirozené právo na život bylo všeobecně přijímáno. U nás však je toto nezcizitelné a nezadatelné právo porušeno. Interrupční zákon umožňuje zabíjení počatých a dosud nenarozených dětí a zraňování jejich matek. Legalizovaná nespravedlnost umělého potratu u nás trvá již 54 let a lidských obětí denně přibývá Možná si řeknete, proč zase o potratech? Není to až příliš často? Odpověď je jednoduchá: Protože ta těžká nespravedlnost stále trvá. A protože jde o zabíjení nevinných lidí. Kdo nad tím může mávnout rukou? Kdo k tomu může mlčet? A přece státníkům tento stav vyhovuje, nač si pálit prsty, a světská média raději informují o podvyživených fenkách. Záleží na postoji každého z nás, zda necháme toto zlo dál v klidu plynout, anebo se mu postavíme. fr. Pavel Maria OP fr. Pavel M. Mayer OP, dominikánský kněz, magistr noviců 3

4 Res Claritatis MONITOR ze života církve ZÁKLADNÍ PRVKY KŘESŤANSKÉ EXISTENCE Homilie Benedikta XVI. z udílení biskupského svěcení V sobotu 5. února v bazilice sv. Petra udělil Svatý otec biskupská svěcení pěti kněžím. V homilii vykreslil čtyři základní prvky křesťanské existence na základě verše Sk 2,42. Zkrácenou verzi homilie přinášíme. Pro Týden modliteb za jednotu křesťanů zvolily křesťanské komunity Jeruzaléma pro letošní rok slova ze Skutků apoštolů, v nichž svatý Lukáš směrodatně ilustroval základní prvky křesťanské existence ve společenství Církve Ježíše Krista. Vyjadřuje to takto: Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Setrvávat v apoštolském učení Víra má konkrétní obsah. Není to neurčitá spiritualita, nedefinovatelný smysl pro transcendentno. Bůh jednal. Právě On mluvil. Skutečně něco učinil a skutečně něco řekl. Zajisté, víra je v první řadě svěření se Bohu, živý vztah k Němu. Avšak Bůh, kterému se svěřujeme, má tvář a daroval nám svoje Slovo. Můžeme tak stavět na stabilitě jeho slova. Starověká Církev shrnula podstatné jádro apoštolského učení do takzvané Regula fidei, která je v podstatě vyznáním víry. To je spolehlivý základ, na kterém my, křesťané, stavíme také dnes. Je to bezpečný základ, na němž můžeme postavit dům naší víry (srov. Mt 7,24). Stabilita a definitivnost toho, co věříme, neznamená strnulost. Jan od Kříže přirovnal svět víry k dolu, ve kterém objevujeme stále nové poklady, v nichž se rozvíjí jediná víra, vyznání Boha, který se zjevuje v Kristu. Communio Druhý sloup naší církevní existence nazývá svatý Lukáš communio. Po II. vatikánském koncilu se tento výraz stal ústředním slovem teologie a zvěsti, protože vyjadřuje všechny dimenze křesťanské existence a církevního života. Jednu z prvních velkých definic komunia podal svatý Jan na začátku svého prvního listu: Co jsem viděli a slyšeli, čeho se naše ruce dotýkaly, zvěstujeme vám, abyste měli komunio spolu s námi. A naše komunio je společenství s Otcem a s jeho Synem, Ježíšem Kristem (srov. 1 Jan 1,1 4). Bůh se pro nás stal viditelným a hmatatelným a tak s námi vytvořil skutečné společenství. Vstupujeme do něho vírou a společným životem s těmi, kteří se jej dotkli. S nimi a jejich prostřednictvím ho jakýmsi způsobem vidíme, dotýkáme se Boha, který se stal naším bližním. Horizontální i vertikální dimenze jsou tak spolu neoddělitelně spojeny. Jsme-li ve společenství s apoštoly, jsme v jejich víře a tím jsme sami v kontaktu s živým Bohem. To je podstata apoštolské posloupnosti: uchovat společenství s těmi, kteří se setkali s Pánem viditelně a hmatatelně a tak držet otevřené nebe, přítomnost Boha mezi námi. Opravdovost zvěsti vyžaduje zachovávání výšiny života. Nalezneme ji jedině tehdy, necháme-li se Bohem táhnout do jeho výšin. Lámání chleba Dalším zásadním prvkem církevní existence je lámání chleba. Je středem Církve a má být středem křesťanské existence a kněžského života. Pán se nám dává. Zmrtvýchvstalý vstupuje do mého nitra a chce mne transformovat, aby mi umožnil vstoupit do hlubokého společenství s Ním. Takto mne otevírá ke všem ostatním: my, ač je nás mnoho, jsme jedním chlebem a jediným tělem. Snažme se slavit eucharistii se stále hlubší oddaností a horlivostí, snažme se řídit své dny tímto měřítkem, nechme se od ní utvářet. Lámání chleba je zároveň také výrazem sdílení, předávání naší lásky druhým. Sociální dimenze či sdílení není jenom morálním dodatkem, který se pojí k eucharistii, nýbrž její součástí. Buďme pozorní k tomu, aby se víra vždy vyjadřovala láskou a spravedlností jedněch ke druhým. Modlitby Jako poslední pilíř církevní existence zmiňuje Lukáš modlitby. Modlitba má být na jedné straně velmi osobní, sjednocení s Bohem v nitru. Má být mým zápasem s Ním, Jeho hledáním, mým díkůvzdáním Jemu a mou radostí v Něm. Není však jen soukromou věcí mého individuálního já, které se netýká druhých. Modlit se v podstatě vždycky znamená modlit se v množném čísle dětí Božích. Pouze v tomto my jsme dětmi našeho Otce, jak nás Pán učil se modlit. Pouze toto my nám otevírá přístup k Otci. Na jedné straně se naše modlitba má stávat stále osobnější, stále hlouběji se dotýkat jádra našeho já. Na druhé straně se má neustále živit společenstvím těch, kdo se modlí, jednotou Kristova těla, abych byl opravdu utvářen láskou Boží. Modlit se tak v posledku není jen jednou z aktivit, jistým zákoutím mého času. Modlitba je odpověď na imperativ, který stojí na začátku kánonu eucharistického slavení: Sursum corda vzhůru srdce! Je to výstup vlastní existence k výšinám Boha. U svatého Řehoře Velikého se v této souvislosti nacházejí krásná slova. Připomíná, že Ježíš nazývá Jana Křtitele hořící a svítící lampou (Jan 5,35) a pokračuje: hoří touhou po nebi, svítí slovem. Aby tedy byla zachovávána opravdovost zvěsti, musí být zachovávána výšina života (Hom. in Ez. 1,11,7). Výšinu, vysoké měřítko života, které je právě dnes tolik podstatné ke svědectví vydávané Ježíši Kristu, můžeme nalézt jedině tehdy, když se od Něho v modlitbě necháme ustavičně táhnout do Jeho výšin. Přeložil P. Milan Glaser SJ Radio Vaticana (Mezititulky redakce) 4 res.claritatis.cz svět katolickýma očima

5 Res Claritatis MONITOR pohled z říma RYBA SE KAZÍ OD HLAVY Nad manifestem německých teologů Domácí církev není metafora. Rodina skutečně je malá Církev v plném smyslu a rodiče mají hlavní odpovědnost za předávání víry svým dětem říkal kardinál Ennio Antonelli na posledním zasedání Papežské rady pro rodinu. Vzpomněl jsem si na ta silná a jednoznačná slova, když jsem uslyšel o šíleném, i když banálním, manifestu německých teologů. Jsem-li totiž jako rodič skutečně odpovědný za víru svých dětí, pak mám právo vyslovit, že si nepřeji, aby lidé s takovými názory byli teology v mé Církvi, aby učili kněze a katechety, kteří posléze budou pečovat o víru mých dětí. Nepřeji si to i z čistě empirických důvodů. Jejich teologie se prostě v praxi neosvědčila. Jak ukázala poslední desetiletí, Církev v německojazyčných zemích zradila mladou generaci. Nepředala jí víru. Před několika lety o tom mluvil také papež. Během setkání se švýcarskými biskupy řekl, že mladí, kteří prošli katechetickou formací v jeho rodném Bavorsku, jsou naprostí ignoranti, o křesťanství nevědí ani naprosto základní věci. Jistě, nežijeme v německy mluvících zemích. Nevíme ještě, kde budou vyrůstat naše děti, ale určitě ne v Německu ani v Rakousku. Problém s teology se ovšem neomezuje pouze na tyto země. Německá teologie sehrála podstatnou úlohu v pokoncilní Církvi, dokonce do té míry, že jedna z hlavních publikací o historii Koncilu nese titul: Rýn se vlévá do Tibery. Teologové si osobují právo na úplnou autonomii své činnosti, jako by jejich disciplína neměla žádný vliv na život Církve. Ve skutečnosti je to naopak: právě oni jsou jakýmsi mozkem Církve. Vychovávají její vedoucí a vzdělávací kádry. Pokoncilní reformy probíhaly pod jejich diktátem. A dnes, když se ukazuje, že Církev je v hluboké krizi, myjí si ruce a chtějí odvrátit naši pozornost od vlastní odpovědnosti, navrhujíce stále stejná zázračná řešení, která zbaví Církev všech problémů: zrušení celibátu, kněžství žen, placet pro homosexuální svazky a úplnou Personifikace Teologické fakulty (výzdoba podstavce sochy Karla IV. na Křižovnickém nám. v Praze). Foto: Wikimedia Commons Apel německých teologů připomíná jejich tichou, ale důležitou existenci. Půl století byli šedou eminencí tamní Církve. Dnes nechtějí vzít odpovědnost za své činy. Proto volají: ještě víc! demokratizaci Církve. Tedy výrazný krok směrem k liberálnímu protestantismu, který je dnes ovšem v daleko hlubší krizi než církev katolická. Ve Vatikánu zatím žádná oficiální reakce na revoluční memorandum teologů nezazněla. Joseph Ratzinger už jednou na podobné hlasy ze své vlasti reagoval pěkným dokumentem o poslání teologa v Církvi. Tentokrát dva dny po vydání memoranda pronesl velmi obšírnou homilii o odpovědnosti biskupů. Skandálnost memoranda totiž nespočívá v tom, že teologové mají takové názory, nýbrž v tom, že s těmito názory jsou teology v Církvi. A odpovědnost za to padá právě na biskupy. Pastýř, řekl papež, nesmí být rákosem, který se kymácí podle toho, jak vane vítr, služebníkem ducha doby. Být ne ochvějný a mít odvahu odporovat momentálním proudům patří podstatně k poslání Pastýře. Nesmí být rákosem, ale má být jako strom, který má kořeny zapuštěné hluboko a stojí pevně a neochvějně. To nemá nic společného se strnulostí nebo nepružností. Pouze tam, kde je stabilita, je také růst. Benedikt XVI. poukázal také na povinnost předávat tradici Církve:»Setrvávat v apoštolském učení«víra má konkrétní obsah. Není to neurčitá spiritualita, nedefinovatelný smysl pro transcendentno. Bůh jednal. Právě On mluvil. Skutečně něco učinil a skutečně něco řekl. Zajisté, víra je v první řadě svěření se Bohu, živý vztah k Němu. Avšak Bůh, kterému se svěřujeme, má tvář a daroval nám svoje Slovo. Můžeme tak stavět na stabilitě jeho slova. Kdyby němečtí biskupové chápali své poslání takto, nebyl by tu dnes problém teologů, ani řada jiných problémů a skandálů. Krzysztof Bronk Krzysztof Bronk pracuje jako redaktor polské redakce Radia Vaticana. 5

6 rozhovor Res Claritatis MONITOR KDYŽ SE ISLÁM VZDAL ROZUMU Rozhovor s Robertem R. Reillym Co se to stalo s islámskou civilizací? Jak jsme se dostali od Avicenny a Cordoby k Usámovi a al-kajdě? Tento problém mapuje Robert R. Reilly v knize Uzavírání muslimského myšlení: Jak intelektuální sebevražda vytvořila moderní krizi islámu. Reilly zde rozebírá tisíciletou teologickou debatu o rozumu a přirozenosti Boha. S autorem rozmlouval redaktor časopisu Inside Catholic Brian Saint-Paul. Islám se rozšířil z Arábie jako nomádské náboženství. V prvních generacích se příliš nezabýval filosofickými otázkami, ale spíše expanzí a následovnictvím. To se ale změnilo. Jak? První čtyři kalifové zůstávali na Arabském poloostrově. Původně drželi svá vojska mimo dobytá města, aby se muslimové nenakazili cizími kulturami a vírou. Po založení Ummájovského kalifátu okolo roku 660 se centrum nové říše přesunulo do Damašku; později je Abbásovci přenesli do Bagdádu. To už nemohli držet své lidi v karanténě, a ti se setkali s národy, pro něž byla filosofie druhou přirozeností: muslimové se setkali s křesťanskou apologetikou své doby. V diskusích s křesťany pocítili potřebu rozvinout filosofické nástroje, jimiž by propagovali nebo hájili muslimskou víru. Potřebovali svou vlastní apologetiku. Tak se vynořila otázka: je pro nás legitimní užívat tyto nástroje logiku, filosofii a co je nám vlastně dovoleno těmito prostředky poznat? V moderní muslimské teologii se prosadil názor, že Bůh není rozum, ale čirá vůle a moc. Takový pojem Boha ospravedlňuje násilí při hlásání víry. Ground Zero. Foto: australianconservative.com Tato proměna se soustředila okolo jedné ze škol islámského myšlení mutazilitů. Ano. Mutazilité trvali na primátu rozumu; tvrdili, že první povinností člověka je rozumové poznání, skrze něž lze dojít k poznání Boha. Podle nich je povinností poznávat zjevení způsobem, který je v souladu s rozumem, takže to, co v koránu neodpovídalo rozumu, se nemělo chápat doslovně, spíše jako metafora nebo analogie. Podle mutazilitů je Bůh sám rozumem a lidský rozum je dar od Něho: proto člověk může poznávat Boha skrze řád stvoření. Abdaldžabbár, jeden z velkých teologů této školy, prohlásil: Máte povinnost uskutečňovat to, co odpovídá rozumu. Mutazility podporoval kalif al-mamun, největší příznivec řeckého myšlení v islámské historii. Tvrdí se, že měl sen, v němž se mu zjevil Aristoteles a al-mamun se ho zeptal: Co je dobré? Aristoteles mu odpověděl: To, co je dobré podle rozumu. A tak al-mamun přijal racionální teologickou školu mutazility a podpořil také prvního arabského filosofa Alkinda (al-kindí). Zhruba vzato je toto pojetí Boha zcela v souladu s křesťanským, je to tak? Je nám velmi povědomé. A když čteme Abdaldžabbára, jsme překvapeni, jak se podobá křesťanským apologetům nebo tomu, co lze nazvat přirozenou teologií. Jeho argumenty pro existenci Boží jsou v podstatě tytéž jako ty, jež nalézáme v křesťanské přirozené teologii. To by nás nemělo překvapit, protože jsou ovlivněny týmiž řeckými prameny. Ale to je něco zcela jiného než to, co si spojujeme s moderní muslimskou teologií. Co se stalo? Ne všechno z toho prošlo u tradičnějších muslimů dobře. A z této opozice vznikla další teologická škola, známá jako ašarité, podle svého zakladatele al-ašarího. Ta krok za krokem odmítala všechno, co tvrdili mutazilité. Tvrdila, že Bůh není rozum, ale čirá vůle a moc. Může dělat, cokoli chce není omezen ničím, ani svým vlastním slovem. Co je dobré nebo zlé, nemůžeme poznat rozumem, ale jen skrze zjevení. Velký ašaritský teolog al-ghazálí řekl, že z rozumu neplynou žádné závazky, ale jen ze šaríje. Takže nic z toho, co můžete poznat rozumem, vás nemůže v životě vést a pomáhat rozeznat dobré od zlého. Morální filosofie neexistuje. To má ale pro objektivní mravnost věcí závažné důsledky. Rozhodující je, že Bůh nezakazuje vraždu proto, že je špatná, ale vražda je špatná proto, že ji Bůh zakazuje. Bůh může 6 res.claritatis.cz svět katolickýma očima

7 Res Claritatis MONITOR rozhovor zítra změnit názor a požadovat rituální vraždu, a nikdo mu nemůže odporovat, protože věci samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé, ale stávají se takovými podle Božího příkazu. Pro svou spásu tedy musíte znát jeho příkazy, ale ty nepoznáme rozumem. V interpretaci Božího zákona platí princip islámské jurisprudence, který říká: Rozum není zákonodárcem. Jinými slovy jediné zákony, jež se na vás vztahují, jsou ty, jež vám dal Bůh. Rozum není oprávněn tvořit zákony, ba ani je interpretovat. Politické důsledky tohoto stanoviska jsou jasné: není-li rozum zákonodárcem, tak proč mít vůbec nějaké zákony? Ty nemají význam, protože rozum nemá žádný význam. Bez rozumu tedy nemůžeme mít reprezentativní demokracii. Správně. Demokracie je jen zástěrkou vlády silnějšího. Je to jen jiný způsob, jak prosadit moc silou v tomto případě silou většiny. Takže ašaritská škola odmítá primát rozumu ve prospěch primátu čiré vůle a moci. Právě proto se v islámském světě nemůže rozvinout konstituční demokratická vláda. To je obrovský posun, protože oddělíme-li rozum od Boha, zrušíme kauzalitu a s ní poznatelný vesmír. Ano, to je jeden z vedlejších důsledků ztráty rozumu. Bůh nemá pro své jednání žádné důvody. Proto to, co činí, je nepochopitelné. Jednou z věcí, jež učinil, je stvoření vesmíru, který se tak stává nepochopitelným. Pro ašarity tedy Boží všemohoucnost znamená, že on sám je jedinou příčinou věcí. Prvotní příčina se tedy stává jedinou příčinou, jež popírá existenci sekundárních příčin v přirozeném světě. Bavlnu nespálí oheň, ale Bůh. Kámen nespadne v důsledku přitažlivosti, Bůh způsobuje pád přímo. Nic jako přirozený zákon neexistuje. Popření příčiny a důsledku je ničivé. To vysvětluje dysfunk ční povahu většiny dnešního islámského světa. Když Bůh může udělat jednu věc, může udělat i jinou neexistuje předvídání. Kdo chce někoho vést k víře v Boha, musí dobře mluvit a správně argumentovat, a ne se utíkat k násilí a hrozbám. Víru nelze šířit násilím. Tímto jediným mávnutím jsme zamítli vědu. Je obtížné pochopit události přirozeného světa, nejsou-li propojeny příběhem o příčině a následku. Je to pak prostě série zázraků, a ty jsou nepochopitelné. To je právě stálý důraz ašaritské školy: v přírodě neexistuje vnitřní řád, jenom jednotlivé, postupné projevy Boží vůle. Bůh není teleologicky uspořádán. Je nepoznatelný. Koránem se nezjevuje on sám, pouze stanoví pravidla, jež máme poslouchat. Ale nemyslete si, že můžete Alláha poznat nebo se ho ptát po důvodech jeho jednání protože nemůžete. Takže, zdá se, ašarité vyhráli debatu s mutazility o úloze rozumu, a my žijeme v islámském světě al-ghazzálího. Ten se ale postupně rozvinul do mystiky ztratí-li člověk rozum a přirozenou teologii, zbývá mu jako jediný kontakt s Bohem přímá zkušenost. Proč se tedy zbytek islámu nevydal al-ghazzálího cestou? Foto: jdlcanada.wordpress.com Al-Ghazzálí se izoloval v mystice, když se odřízl od rozumu jiná cesta vpřed neexistuje. Tento přechod uskutečnil proto, aby byl příjemnější pro sunnitský svět, a tvrdívá se, že oživil islám právě přijetím mystiky. Ale tato mystika je sama iracionální, a jenom posílila útoky na rozum, jež obsahuje al-ghazzálího slavné dílo Nekoherentnost filosofů. Je to skutečně dvojí problém. Súfismus se skutečně rozšířil, ale sunnitské ortodoxii byl vždycky podezřelý, protože mystikové se někdy vyhýbají povinným islámským rituálům. Někdy si také činí výstřední nároky na splynutí s Bohem, což je v sunnitské ortodoxii absolutně zakázaný pojem. I když se tedy stal populárním, zůstává stále okrajovým jevem. Moderní muslimové nejsou nijak zvlášť mystičtí, ale nesou zátěž ostatních prvků al-ghazzálího. Je nějaké spojení mezi antiracionalismem ašaritů a násilím dnešního islámu? Toho se dotkl Benedikt XVI. ve své řezenské řeči. Tam řekl, že násilné šíření víry je nejen nerozumné, ale že samotný pojem Boha bez rozumu vede právě k tomuto násilí. Jakto? Protože takovýto pohled na Boha se podobá Thrasymachovu tvrzení v rozhovoru se Sokratem: Právo znamená vládu 7