Mluvili jsme zatím o třech verších z počátku Janova evangelia. Každý z nich nám představil trojici výpovědí o některých závažných skutečnostech.

Transkript

1 Mluvili jsme zatím o třech verších z počátku Janova evangelia. Každý z nich nám představil trojici výpovědí o některých závažných skutečnostech. Pojďme se na ně spolu s naším učitelem podívat ještě jednou, ale čtěme je tentokrát trochu jinak. Všimněme si nejprve prvních výroků všech tří veršů společně: Na počátku bylo Slovo, Slovo se stalo tělem. Boha nikdy nikdo neviděl. Člověk se nemůže dívat na Boha, Pán Bůh je duch. Stal se ale tělem, jedním z nás. Proč? Abychom ho mohli poznat. Ve své podstatě je člověku nedostupný, ale on se v Pánu Ježíši Kristu snížil se až na naši úroveň. Přiblížil a zpřístupnil lidem svoji přítomnost. Seřaďme si podobným způsobem i věty, které v našem trojverší stojí na druhém místě: To Slovo bylo u Boha. Slovo přebývalo mezi námi. Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově... Když apoštol Pavel psal o Pánu Ježíši do města Filip, napsal o něm, že byl způsobem bytí roven Bohu. (Fp 2,6a.) Pán Ježíš nemusel své božské postavení nijak získávat. Nemusel u ně usilovat, nepotřeboval ho uchvátit silou či podvodem jak se o to snažil satan. Byl Bohem od počátku, i když na sebe vzal způsob služebníka (Fp 2,7.), byl nakrátko postaven níže než andělé (Žd 2,9.). Jako pravý Bůh byl vždycky hoden vší chvály a uctívání. Proto může epištola Židům vybízet: Ať se mu pokloní všichni andělé Boží! (Žd 1,6b.) A tak se věčný Bůh narodil v malém judském městečku Betlémě. V první chvíli se o tom dověděli jen Maria s Josefem, hlouček pastýřů a moudří mágové z Východu. Potom žil 30 let jako obyčejný tesař v Nazaretu. Proč? Aby nám lidem ukázal, jaký vlastně je Pán Bůh. Zbývají nám ještě poslední tři věty, které zní takto. To Slovo bylo Bůh. Jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. On nám o něm řekl. Vtělené slovo bylo a zůstalo Bohem. Přišel na svět, ale milost a pravda v něm obsažená se neztratila. Vernon McGee vzpomíná, jak jednou obědval s jedním mužem ze světa vědy. Ten jej při zajímavém rozhovoru upozornil, že v celém vesmíru se opakovaně objevují trojice veličin, které k sobě patří.tak například vše, co o vesmíru víme, je možné lze popsat pomocí charakteristik prostoru, hmoty a času. Samotný čas lze také rozdělit na minulost, přítomnost a budoucnost. A prostor? Můžeme mluvit o délce, šířce a výšce. Zkusme se na probírané verše podívat podle takto naznačeného rozčlenění. Mluví se v nich o neviditelném Bohu, který tělesně vstoupil do našeho hmotného časoprostoru. Na počátku bylo Slovo - to je včlenění do času. O hmotě mluví další výrok: Slovo se stalo tělem. A nakonec prostorové určení: Slovo přebývalo mezi námi Nebo vezměme v úvahu další aspekt tohoto trojičního uvažování: To Slovo bylo u Boha - to je minulost. O přítomnosti mluví slova: Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově... plný milosti a pravdy. A nakonec pohled do budoucnosti: Boha nikdy nikdo neviděl... jednorozený Syn... nám o něm řekl. Tato věta nás sice gramaticky i dějově obrací k minulosti, ale má právě k budoucnosti bezprostřední vztah. Pán Ježíš Kristus nám lidem

2 otevřel zcela nové možnosti přístupu k Bohu. Toho, kterého porušený člověk nikdy neviděl a ani nemohl vidět, může nyní důvěrně poznávat. Zatím je toto poznávání omezené naší pozemskou tělesností, ale přesto může být nádhernou zkušeností. A navíc, je podpíráno nadějí dokonalého poznání v nebeské budoucnosti. Tři verše, které jsme až dosud probírali, představují významné stavební bloky 1. kapitoly. Jako maltu a cement, kterými je spojíme ve stavbu, teď použijeme další text: Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,3.) Pán Ježíš Kristus je Stvořitelem světa. Nejen že existoval dříve, než se jako člověk v Betlémě narodil, je stvořitelem všech věcí. Celého vesmíru, i toho všeho materiálu, ze kterého bylo postaveno městečko Betlém. Bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. (J 1,4.) Život a světlo, dvě věci, které jsou pro nás tak samozřejmé. Obklopují nás každý den, přitom jsou ve vzájemné těsné souvislosti. Světlo pozemský život podmiňuje, bez světla by hmotná forma života nemohla existovat. V něm byl život a život byl světlo lidí. Život i světlo mají své protiklady, těmi je smrt a tma. Ale pozor! Tady nejde jen druhou možnost stavu nějaké věci, jak bychom to mohli vyjádřit pojmy velký - malý, nebo silný - slabý. Tady jde o alternativu ano - ne. Světlo buď je (a je jedno, jestli slabé, nebo silné), nebo není, a to je tma. Život buď je, nebo není, a to je smrt. Nejde tu o množství světla, nebo o množství života, ale o jeho holou existenci. Klíčovým problémem našeho rozporu je proto vždycky zdroj. Zdroj světla, zdroj života. Na počátku 1. knihy Mojžíšovy slyšíme Pána Boha říci: Buď světlo (1M 1,4). Podle našeho textu nepovstalo ani ono první světlo bez Pána Ježíše (bez něho nepovstalo nic, co jest). Jan tak vlastně ukazuje, že zdroj všeho světla, stejně jako zdroj všeho života, je v Pánu Ježíši Kristu. Na zemi, kde žijeme, jsme zvyklí na pestrost života i na jas slunečního světla. Kdyby se však člověk vzdálil mimo tuto planetu, ocitne se v mrazu a hluboké tmě. Ve volném prostoru není nic, co by mohlo zachycovat nebo odrážet sluneční paprsky. I naše malá zeměkoule plave v takovém prostoru. Jeho chlad a temnota je obrazem mnohem závažnější temnoty, kterou nelze přímo vnímat smysly, ale která se týká duchovní oblasti. Tato temnota je přirozeným prostředím lidského života. Hříchem zaslepený člověk stojí v nevědomosti a ve vzpouře vůči Bohu. V Pánu Ježíši Kristu mu je nabízeno světlo i život (teď nemyslím na oblast fyzikálních podmínek, ale na duchovní skutečnosti, na světlo poznání Boha a na život, který není omezen na tento věk). Do své tmy ponořený, neznovuzrozený člověk však toto duchovní světlo přijímá jen velmi obtížně. Náš učitel vzpomíná, jak chodíval navštěvovat vězně. Navštěvoval nevelkou věznici v Texasu, kde mohl mít otevřené rozhovory s vězni. Aby vzbudil jejich zájem, začínal mluvit třeba o fotbalu - ten je v Texasu jakýmsi národním náboženstvím. Ti tvrdí muži byli nadšenými posluchači. Jakmile se ale pokusil otočit směr rozhovoru k Božím věcem, jakoby jejich tváře potemněly. Mluvil najednou jako do zdi. To je názorný obraz stavu člověka, který je ve svém hříchu duchovně mrtvý, tedy mrtvý pro Boží duchovní svět. Jediné světlo, které může i tuto tmu proniknout, svítí v Pánu Ježíši Kristu.

3 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,5.) Slovo nepohltila není jediným možným překladem původního řeckého výrazu ou katelaben (čti u-katélaben). I když je jistě také možný, základní význam řeckého termínu je spíše nepochopila, nepřijala, nevystihla. Často můžeme slyšet, jak si někdo, kdo Pánu Ježíši uvěřil až ve vyšším věku, povzdechne: Jak jsem mohl tak dlouho nevidět Boží lásku, nechápat nabídku Božího milosrdenství! Stává se, že dva lidé (třeba manželé) spolu žijí a jsou pod stejným vlivem Božího slova. Jeden z nich Pánu Ježíši uvěří a otevře mu své srdce, ten druhý ne. Světlo svítí oběma stejně, ale některé srdce je jako tmavá mlhovina, černá díra, která světlo nepřijme. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,10-12.) Pán Ježíš Kristus stál na počátku všeho, ale když se narodil v lidském tělem, lidé ho nepoznali. Svět se před ním ve vzdoru uzavřel. Byla to tragedie tehdy, a zůstává to tragickou skutečností i dnes. Nevěra a ateismus jsou přirozeným stavem člověka, který ztratil společenství se svým Bohem. Pro toho, který přišel mezi svůj lid s laskavou nabídkou milosti a nebyl přijat, to muselo být bolavým zklamáním. Ale přestože ho svět jako takový nepřijal, našly se i výjimky. Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. To je zvláštní výpověď Bible. Slovo moc je v originálním řeckém textu vyjádřeno termínem exousia (exusía), což znamená moc ve významu pravomoci, práva, až i svobody k tomu, prožívat Boží otcovství a vlastní příslušnost k Boží rodině. Druhý zvláštní termín, který v citovaném 12. verši nacházíme, je výraz Boží děti. Co to znamená? Je to výraz postihující vzájemnost Pána Boha a těch, kteří mu patří. Apoštol Pavel píše efezským křesťanům: Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Ef 2,19.) Platí tato úžasná skutečnost pro všechny lidi? Je to možné povědět obecně, že všichni lidé jsou Božími dětmi? V jistém slova smyslu ano, všichni jsme Božím stvořením. Ale to, co má apoštol Pavel i evangelista Jan na mysli, je ještě něco jiného. Právo být Božím dítětem má svůj základ ve víře v Pána Ježíše Krista. Jedná se tu o důvěrné spolehnutí na Jeho milost. Chtěl bych vám malým příkladem přiblížit, co to znamená. Představme si, že stojím u židle, o které vím, že je dost pevná na to, aby mne unesla. Ona mne ovšem zatím nenese, já jen stojím vedle ní, i když o jejích schopnostech dobře vím. Když potom přece jen svěřím celou váhu svého těla té židli a sednu si na ni, ona mne skutečně ponese. S lidskou vírou v Boha a v Pána Ježíše Krista je to podobné, a tak se chci ptát: Nese tě Pán Ježíš Kristus, milý posluchači? Svěřils mu tíhu svých nedostatků, svého hříchu? Nestačí jen stát kdesi vedle, byť třeba s uznáním, že Bible má pravdu a že Pán Ježíš je skutečně Boží Syn. Jde o to uvěřit nejen v jeho existenci, ale uvěřit jemu. Je to věc důvěry, věc živého osobního vztahu. Proto se vzkříšený Pán Ježíš Kristus ptá na břehu Genezaretského jezera svého učedníka Petra právě po jeho lásce. Na ní totiž nejvíc záleží.

4 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš," Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?" Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně jak řekl prorok Izaiáš." (J 1,19-23.) První zprávu o Janu Křtiteli nacházíme v Janově evangeliu už v 6. verši, který náš učitel ve svých výkladech necituje. Nyní se dostáváme k podrobnější informaci o působení Jana Křtitele. Evangelistu Janovi se působení Jana Křtitele stává východiskem celého evangelia. Tady to vlastně všechno doopravdy začíná a začíná to otázkou: Kdo jsi? Tato otázka v sobě skrývala jisté pokušení. Jan Křtitel by se mohl snadno postavit do popředí a strhnout na sebe zájem společnosti. On ale přemýšlí jinak. Pěkně to vystihuje jeho vlastní vyznání: On musí růst, já však se menšit. (J 3,30.) Tak to Jan Křtitel řekl svým vlastním následovníkům, kteří ho vybízeli, aby se nějak ohradil proti působení Pána Ježíše, ve kterém docela pochopitelně viděli Janova konkurenta. Každý věřící člověk by měl žít s podobným záměrem. On (tedy Pán Ježíš Kristus) musí růst, já se menšit. Milý posluchači, na prvním místě nemohou být dva najednou. Buď má ve tvém životě přední místo Pán Ježíš Kristus, nebo ty sám. Jedno nebo druhé, obojí současně prostě nejde. Co v takové chvíli odpověděl Jan Křtitel? Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš," (J 1,20.) Tak jsme to už četli. Představme si ale zřetelně Janovu situaci. Židé kolem byli plní nadějného a netrpělivého očekávání Mesiáše. Stačilo jen maličko a byli by Jana Křtitele vynesli až na sám vrchol společenského žebříčku. Mohl mít moc, mohl mít slávu, mohl být hvězda. Stačilo jediné slovo. Jan ale nic nepředstíral, odpověděl po pravdě. Pokud hledáte Mesiáše, musíte se obrátit jinam. Poslové jeruzalémských Židů ale byli důslední a nechtěli se spokojit s tak stručnou odpovědí. Bylo poznat, že přišli z okruhu znalců Písem. Proto sami uváděli další možné varianty Janova poslání. Z jejich slov slyšíme odvolání na dvojí proroctví Starého Zákona. Prorok Malachijáš kdysi napsal: Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. (Mal 3,23.) Druhé proroctví je z 5. knihy Mojžíšovy, kde je napsáno: Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat... (5M 18,15.) Naléhání jeruzalémských poslů ale zůstalo nevyslyšeno, Jan Křtitel svůj postoj nezměnil. Nechtěl si dělat nárok na čest, která mu nenáležela. Dobře věděl, že má být jen hlasem, který skutečnému Mesiáši připraví cestu. Na začátku výkladů této kapitoly jsme si řekli, že Pán Ježíš byl vtěleným slovem. Jan Křtitel pak byl hlasem, který toto slovo zprostředkoval. Bylo mu svěřeno veliké poselství, veliké svědectví, větší než byl on sám. Svým postojem k tomuto poselství je Jan Křtitel i pro nás obrovským příkladem. I my máme úžasné svědectví, vlastně stejné, jako přinášel Jan. Svědectví o Mesiáši, který přišel a stále přichází zachránit člověka z jeho hříchu. Svědectví o možnosti pokání a odpuštění hříchů. Svědectví o blízkosti Božího království. Toužíme

5 být hlasem, který toto poselství předá dál? Chtěli bychom být takovým hlasem, který hříšníkům přináší život? Jan Křtitel sdělil zvědavým poslům hlavní výzvu svého poselství: Urovnejte cestu Páně. Jinými slovy: Připravte se na příchod Krále! Je to ohlášení příchodu Mesiáše, který přináší slíbené království. Jestliže tady zní výzva: Urovnejte cestu, pak to znamená, že Pán Bůh nepovažuje naše prostředí za dostatečně připravené. Je třeba s tím něco udělat. To platilo pro tehdejší dobu a platí to stejně i dnes. Požadovanou přípravou otevíráme možnosti pro společenství s Bohem. K tomu napsal ve svém 1. listu důležité varování apoštol Jan: Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. (1J 1,6.) Je zapotřebí vyrovnávat cesty, je třeba přípravy. Co to znamená? Co od nás Boží slovo vlastně čeká? Především tu jde o uznání a vyznání hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,8-9.) Kde je lidské srdce ochotné uznat a vyznat svůj hřích, tak je Pán Ježíš, Boží Mesiáš, připravený přijít a ujmout se vlády. A to cíl, ke kterému i Jan Křtitel s nadějí vzhlížel a který očekával.