BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SLUŽEB PROSTŘEDNICTVÍM POČÍTAČOVÝCH SÍTÍ

Transkript

1 POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SLUŽEB PROSTŘEDNICTVÍM POČÍTAČOVÝCH SÍTÍ Obecné aspekty právní úpravy ochrany spotřebitele Pojem spotřebitel a jeho vymezení v právu soukromém aveřejném Právní úprava spotřebitelských smluv Vymezení základních pojmů Typologie spotřebitelských smluv Obsah spotřebitelských smluv Práva a povinnosti spotřebitele Práva a povinnosti dodavatele

2 BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

3 OBECNÉ ASPEKTY PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY SPOTŘEBITELE Základ soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele je upraven v ustanoveních 52až65občanského zákoníku. Komplexní ochrana spotřebitele je však poskytována nejenom právem soukromým, resp. občanským zákoníkem, ale také právem veřejným (typicky správním a trestním). Na rozdíl od úpravy veřejnoprávní, která je výrazně roztříštěna, představuje úprava soukromoprávní relativně samostatný a jednotný celek. Typickým orgánem soukromoprávní ochrany spotřebitele je soud. K realizaci této ochrany je tedy třeba aktivní činnosti ze strany poškozeného, a to buď jeho návrh směřující k výkonu ochrany (zejména žaloba), nebo další činnost směřující ke zdárnému uplatnění všech dalších ochranných prostředků. Poškozený je tedy tou stranou, od které zákon předpokládá určité aktivní působení; v případě absence takového působení mu pak nebude tato ochrana poskytnuta. Sou-

4 kromoprávní ochrana spotřebitele je v našem právním řádu poskytována zejména občanským zákoníkem a občanským soudním řádem a zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. V některých případech je však rozdíl mezi ochranou soukromoprávní a veřejnoprávní velmi nejasný, resp. sporný. U veřejnoprávní ochrany je klíčový veřejný zájem, a to navzdory skutečnosti, že tato ochrana bývá poskytována i zájmům soukromým. Je však třeba říci, že i v případech, kdy se zdánlivě jedná o výlučně soukromý zájem, jednají správní orgány v zájmu veřejném; dochází zde totiž k porušení práva objektivního. Pokud by zde došlo k porušení ryze soukromých zájmů (porušení subjektivního práva), byl by poškozený odkázán výhradně na soukromoprávní řešení. Pokud je tedy porušen soukromoprávní předpis (nebo smlouva), vystavuje se viník postihu soukromoprávnímu. V případě, že dojde k porušení veřejnoprávního předpisu (například zákona o ochraně spotřebitele), mohou být uplatněny příslušné veřejnoprávní sankce. Je však nesporné, že v řadě případů od sebe nelze veřejnoprávní a soukromoprávní ochranu zřetelně oddělit. Například občanský zákoník v 39 stanoví, že: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V případě, že je tedy právní úkon svým obsahem, případně účelem, v rozporu se zákonem, bude absolutně neplatný. Nemusí přitom jít jen o rozpor se soukromoprávním předpisem, nýbrž s jakýmkoliv zákonným ustanovením. Obvykle půjde oty vady právního úkonu, jež se netýkají jeho podstatných náležitostí a které tudíž způsobují jen částečnou neplatnost, avšak jen v případě, že tato složka je

5 oddělitelná od ostatního obsahu ( 41 občanského zákoníku). Vzniká zde tedy otázka, nakolik je právě tato oddělitelnost běžně možná. Aplikace ustanovení o neplatnosti pro rozpor s veřejnoprávními předpisy by tak mohla vést k absurdním důsledkům; vzhledem k tomu je nutno postupovat velmi obezřetně a zmíněné ustanovení občanského zákoníku vykládat restriktivně, jinak by byla značně ohrožena právní jistota. Nutno zde tedy brát rovněž ohled na zásadu ochrany dobré víry, 1 a to jak ve vztazích občanskoprávních, tak i obchodněprávních. 2 U ochrany veřejnoprávní není po poškozeném požadována tak vysoká míra aktivní činnosti, jak je tomu v případě ochrany soukromoprávní. Po poškozeném se zde tedy, na rozdíl od ochrany soukromoprávní, nepožaduje téměř žádná iniciativa, aktivita ani odborné znalosti. Na druhou stranu je pak významným způsobem omezen jeho dohled nad vyřízením věci. Tuto aktivní činnost zde totiž vykonává obligatorně orgán veřejné moci, který zásah poškozeného do průběhu řízení v zásadě nepřipouští. Poškozený zde tedy není pánem sporu, a nemá proto nárok na provedení ochrany, jak je tomu v řízení soukromoprávním. Jistou nespornou výhodou zde však nepochybně je sa- 1 Už Obecný zákoník občanský z r obsahoval velmi podobné ustanovení: Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest nicotná. Dále zde bylo uvedeno, že: Zejména pak pravidelně budeme smlouvu považovati za platnou, když výkladem zjistíme, že zákaz obrací se jen proti jedné ze smluvních stran, např. kupcům jest zakázáno prodávati v neděli určité zboží, není však zakázáno to zboží publiku koupiti, když je přesto nabízeno. 2 Obchodní zákoník ve svém 3a uvádí, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění podnikání. Toto ustanovení tedy precizuje 39 občanského zákoníku, kde se uvádí, že k neplatnosti je třeba rozporu v obsahu a účelu právního úkonu se zákonem. To však nenarušuje obsah ani účel právního úkonu.

6 motná rychlost provedení takové ochrany, a to zejména ve srovnání s ochranou soukromoprávní. 3 Lze říci, že zatímco u soukromoprávní ochrany jde o ochranu převážně následnou, u ochrany veřejnoprávní převažuje její preventivní charakter. 4 Veřejnoprávní ochrana spotřebitele je pak zakotvena v řadě právních předpisů, mezi nimiž zaujímá významnou pozici zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který představuje jakousi komplexní veřejnoprávní úpravu této problematiky. Dále je třeba zmínit úpravu provedenou v trestním zákoně, 5 kde je mimo jiné upraven trestný čin poškozování spotřebitele ( 121 TrZ) 6, jakož i řada dalších. 7 V obecné rovině je dále třeba připomenout i další předpisy, které se veřejnoprávní ochrany spotřebitele přímo dotýkají, avšak s ohledem na zaměření této části publikace nebudou předmětem další analýzy. Jde zejména o: zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění, 3 Na rozdíl od soukromoprávní ochrany, existují u ochrany veřejnoprávní zákonné lhůty pro vyřízení věci, které jsou řádově několik desítek dnů. 4 Je zde však třeba poznamenat, že v případě veřejnoprávní ochrany existují také instituty předběžné ochrany, jako např. zákaz prodeje, odejmutí živnostenského oprávnění apod., ale také následné (postih za přestupek nebo jiný správní delikt). I ochrana následná plní ale většinou zároveň úlohu ochrany předběžné (na základě porušení povinností je následně uloženo opatření, které slouží jako předběžná ochrana před dalším porušováním) a naopak, jak bylo již zmíněno výše. 5 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon; v platném znění (dále jen trestní zákon, případně) 6 Podle tohoto ustanovení Kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. 7 Zejména pak trestné činy uvedené v Hlavě druhé trestního zákona upravující trestné činy hospodářské.

7 zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění, zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci, v platném znění, zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, v platném znění, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění, zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v platném znění, zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění.

8 BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

9 POJEM SPOTŘEBITEL A JEHO VYMEZENÍ V PRÁVU SOUKROMÉM A VEŘEJNÉM Jedním z klíčových pojmů je zde nepochybně pojem spotřebitel. Náš právní řád obsahuje dvě legální definice pojmu spotřebitel. První z nich je uvedena v 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, kde se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami (veřejnoprávní definice), Druhá pak v 52 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná vrámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (soukromoprávní definice). Jak vyplývá z výše uvedeného, obě definice nejsou obsahově zcela totožné a obsahují řadu odlišností; navíc mají opačnou logickou konstrukci. V případě zákona o ochraně spotřebitele je spotřebitel definován pozitivně, tedy jako někdo, kde něco činí, resp. nakupuje nebo užívá;

10 v případě občanského zákoníku spíše negativně, tj. jako někdo, kdo tak nečiní, resp. nejedná. Z pohledu veřejnoprávní úpravy (veřejnoprávní definice), resp. zákona o ochraně spotřebitele je navíc za spotřebitele výslovně považována i právnická osoba; v případě úpravy soukromoprávní (soukromoprávní definice) toto již výslovně uvedeno není, což přináší určité aplikační a implementační otázky. V oblasti soukromoprávní tak zejména vyvstává otázka, zda může být ustanovení 52 odst. 3 občanského zákoníku vymezující pojem spotřebitel v soukromém právu vztaženo i na právnické osoby. Z hlediska pozitivistického, resp. pozitivně-právního lze dovozovat, že se toto ustanovení na právnické osoby vztahuje, a tedy nic nebrání tomu, aby byla za spotřebitele v soukromém právu považována i osoba právnická, a to obdobně, jak je tomu ve vztazích veřejnoprávních (např. typicky u neziskových organizací apod.). Uvedené lze opřít zejména o samotnou dikci tohoto ustanovení (zákon užívá obecný pojem osoba ), existující názory právní teorie, 8 jakož i nepřímo o některá další související zákonná ustanovení, jako např. 54 písm. f) občanského zákoníku, který hovoří o domácnosti nebo sídle spotřebitele, apod. Uvedená argumentace však může být označena za argumentaci rozpornou s principem, resp. povinnosti eurokonformního výkladu národního práva s právem evropským (výkladem eurokonformním, harmonickým, případně výklad dle principu Von Colson 9 ). Příslušné 8 K tomu více Král R., K přesahující transpozici směrnic ES, Právník č. 9/2001, s Podle tohoto principu by měl být cíl evropské normy vodítkem pro soudy při jejich výkladu národních ustanovení. Viz např. rozhodnutí Evropského soudního dvora č. 14/83 (Von Colson) a č. 79/83 (Harz).

11 evropské směrnice, které byly zásadním pramenem této národní soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele, totiž výslovně hovoří pouze o spotřebiteli - fyzické osobě (natural person), uvedené potvrzuje i rozhodovací praxe 10 Evropského soudního dvora. Je tedy zřejmé, že národní zákonodárce soukromoprávní úpravou tak vlastně rozšířil dopad materiální části úpravy obsažené v příslušných směrnicích evropského práva i na právnické osoby. V takovém případě je však na místě otázka, zda jde o přípustnou přesahující transpozici, která tak rozšiřuje okruh chráněných osob i na právnické osoby, čímž fakticky snižuje úroveň komplexní ochrany původního mnohem omezenějšího okruhu chráněných (fyzických) osob. 11 Navzdory výše uvedenému však lze přesto dovozovat, že pod pojmem spotřebitel tak v českém právu zákonodárce chápe jak osobu fyzickou, tak i právnickou (samozřejmě pouze v tom případě, že splňují výše uvedené požadavky). Jak v případě veřejnoprávní definice, tak i soukromoprávní, však hovoříme pouze o jakémsi konečném spotřebiteli určitého plnění jako konečném článku obchodu, nikoli tedy o osobě, která s takto poskytnutým plněním (ať již se zbožím či službou) podniká (např. jej dále prodává apod.). Spotřebitelem tedy může být i podnikatel, pokud splňuje výše uvedené pojmové znaky. Obecně však lze souhlasit s názorem, že jako znak spotřebitele bývá nejčastěji uváděna jeho neprofesionalita vztahující se k předmětu činnosti dodavatele. 10 Viz např rozhodnutí Evropského soudního dvora č. 541/99 (Cape Snc and Idealservice Srl) a č. 542/99 (Idealservice MN RE Sas and OMAI Srl). 11 K tomu více Král R., K přesahující transpozici směrnic ES, Právník č. 9/2001, s. 906

12 BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

13 PRÁVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV Právní úprava spotřebitelských smluv byla do našeho právního řádu zařazena zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, tato novela promítla do občanského zákoníku tři základní směrnice ES upravující tuto problematiku; konkrétně pak směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní prostory. Cílem uvedené úpravy byla především ochrana slabší smluvní strany, která je výrazným trendem moderního soukromého práva.

14 Později byla tato úprava ještě doplněna, a to zejména zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterým došlo k harmonizaci některých dalších směrnic, a to zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitostí na časový úsek, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 ouvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. Spotřebitelské smlouvy představují jednoznačně nejtypičtější a nejrozšířenější smlouvy. Spotřebitelské smlouvy mohou být uzavírány nejen podle zákoníku občanského (viz níže), ale také podle zákoníku obchodního, a to prostřednictvím 262 ObchZ. 12 V tomto směru je však třeba zmínit, že bude-li spotřebitelská smlouva uzavřena podle obchodního zákoníku, resp. bude-li se řídit ustanovením obchodního zákoníku a směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. 13 Uzavírání těchto smluv podle obchodního zá- 12 Podle tohoto ustanovení si mohou strany dohodnout, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákonem. 13 Takovouto dohodou nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele ( 262 odst. 2, věta druhá).

15 koníku však může být velmi praktické, a to zejména s ohledem 276 ObchZ, který upravuje institut veřejného návrhu na uzavření smlouvy a jeho účinky. Podle tohoto ustanovení je veřejným návrhem na uzavření smlouvy projev vůle, kterým se navrhovatel obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy. 14 Podle 43a občanského zákoníku je však návrhem na uzavření smlouvy pouze projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Uvedené úpravy jsou tedy co do (ne)určitosti osob, jimž je návrh určen, značně odlišné, proto se bude také výrazně lišit způsob uzavírání smlouvy. Obecná právní úprava spotřebitelských smluv je upravena výlučně v občanském zákoníku, přičemž může být vzhledem ke své povaze a zvláštním ustanovením členěna a strukturována následovně: obecná právní úprava spotřebitelských smluv ( 51a a násl.), spotřebitelské smlouvy uzavírané na dálku - distanční spotřebitelské smlouvy ( 53 a násl.), spotřebitelské smlouvy o finančních smlouvách uzavírané na dálku ( 54a a násl.), spotřebitelské smlouvy při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek - timesharingové smlouvy ( 58 a násl.). 14 Obsah takového veřejného návrhu však musí být v souladu s 269 ObchZ, jinak nejde o veřejný návrh na uzavření smlouvy.

16 BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

17 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Spotřebitelskými smlouvami jsou podle 52 odst. 1 občanského zákoníku: smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Z uvedené definice vyplývá, že spotřebitelskými smlouvami mohou být pouze ty smlouvy, které naplňují znaky (podstatné náležitosti) tzv. typových (pojmenovaných) smluvních typů a ve kterých zároveň vystupuje na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je pak na základě 52 odst. 2 občanského zákoníku osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem pak dle 52 odst. 3

18 občanského zákoníku je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Uzavíráním smlouvy se zde patrně myslí časové rozmezí počínající běžet již od první výzvy k podávání návrhů na uzavření smlouvy (invitatio ad offerendum) uvedenou např. na www stránkách až do okamžiku uzavření takové smlouvy; plněním smlouvy pak jakákoliv samotná další realizace tohoto smluvního vztahu. Podnikatelskou činností se zde patrně 15 rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku ( 2 odst. 1 ObchZ), přičemž podnikatelem je dle 2 odst. 2 ObchZ: osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Dále je třeba podotknout, že zákon o ochraně spotřebitele ve svém 27 obsahuje ustanovení směřující k ochraně spotřebitele při neoprávněném podnikání. Podle tohoto ustanovení mají povinnosti prodávajících, výrobců, dovozců nebo dodavatelů i osoby, které provozují tyto činnosti bez příslušného oprávnění. 16 Výše zmíněné propojení veřejnoprávní a soukromoprávní úpravy může navíc v některých případech vést 15 Náš právní řád neobsahuje definici podnikatelské činnosti. Dle mého názoru se však lze bez větších obtíží opřít o vymezení pojmu podnikatel v obchodním zákoníku. 16 Jde o činnosti uvedené v 2 odst. 1 písm. b) až e) zákona o ochraně spotřebitele.

19 k tomu, že pokud bude spotřebitelská smlouva za určitých podmínek (tj. podmínka rozporu v obsahu či účelu) v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele, či jej bude obcházet, může to způsobit neplatnost spotřebitelské smlouvy, ať už částečnou nebo úplnou podle 39 občanského zákoníku. Ač se tento fakt zdá být zejména svědčící pro ochranu spotřebitele, dal by se snadno zneužít i v jeho neprospěch Jde o případ, kdy by dodavatel se spotřebitelem uzavřel smlouvu, jejímž předmětem by bylo plnění jdoucí nad rámec dodavatelova předmětu podnikání, a dodavatel by se tak mohl dovolat 39 a říci, že tak bylo učiněno v rozporu se zákonem, což by mohlo zakládat neplatnost.

20 BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

21 TYPOLOGIE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV Spotřebitelské smlouvy jako takové nejsou žádným dalším, resp. novým smluvním typem. Nelze je tedy řadit mezi běžné smlouvy kupní, darovací, smlouvy o dílo či jakékoliv jiné smlouvy (byť i innominátní). Spotřebitelskou smlouvou tedy může být řada smluvních typů, které splňují požadavky 52 občanského zákoníku, poněvadž je specifickým institutem, který je možno použít všude tam, kde, jak bylo již výše uvedeno, vystupují dvě strany: dodavatel a spotřebitel v postavení určeném dle 52 občanského zákoníku. V souvislosti se stávající právní úpravou spotřebitelských smluv a jejich režimem lze členit spotřebitelské smlouvy přinejmenším na následující druhy:

22 Spotřebitelské smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku ( 53 občanského zákoníku) Prostředky komunikace na dálku Občanský zákoník ve svém 53 upravuje problematiku tzv. distančních smluv, neboli smluv uzavíraných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (dále jen distanční smlouvy); zákon zde nejenom výslovně dovoluje 18 tyto smlouvy uzavírat, ale také zároveň stanoví zvláštní právní režim celého smluvního vztahu, který byl těmito smlouvami založen. Pokud tedy bude spotřebitelská smlouva (např. kupní smlouva) uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku ve smyslu 53 občanského zákoníku, půjde o smlouvu kupní, která je zároveň smlouvou spotřebitelskou a taktéž smlouvou distanční. 53 odst. 1 občanského zákoníku tedy uvádí, že pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Pojem prostředky komunikace na dálku nám dále objasňuje věta druhá tamtéž, která je demonstrativně vymezuje následovně: neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s (lidskou) obsluhou, 18 Znění 53 odst. 1 věty první totiž pouze potvrzuje právní stav již před citovanou novelou, kdy samozřejmě bylo možné uzavírat smlouvy bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (viz doslovné znění 45, podle kterého projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde).

23 telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), rozhlas, videotelefon (telefon s obrazovkou), videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), elektronická pošta, faxový přístroj, televize (televizní nákup, teleshopping), veřejná komunikační síť, například internet. Jak vyplývá z výše uvedeného, výčet prostředků komunikace na dálku je pouze demonstrativní alze jej tedy podle své povahy rozšiřovat. Vzhledem k povaze distančních smluv je dále třeba předpokládat, že může být zákonem vyžadována její písemná forma či v případě souvisejících právních úkonů (písemné potvrzení o převzetí objednávky v případě smlouvy o dílo apod.). V tomto ohledu je tedy třeba řešit požadavek splnění náležitosti písemné formy (a vzhledem k 40 odst. 3 větě první občanského zákoníku 19 také podpisu). Dle 40 odst. 3 občanského zákoníku je písemná forma zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Z toho tedy vyplývá, že činit písemné právní úkony (a tedy i písemné spotřebitelské smlouvy) těmito prostředky je za předpokladu splnění výše uvedených podmínek zákonem výslovně dovoleno. V této souvislosti je však třeba zmínit právo jednající osoby, která učinila právní úkon elektronickými prostředky, podepsat jej elektronicky podle zvláštních předpisů. 20 Takový právní úkon 19 Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou. 20 Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o elektronickém podpisu), v platném znění.

24 (smlouva) pak patrně bude mít podobu datové zprávy. Dle 2 písm. d) zákona o elektronickém podpisu se datovou zprávou rozumí elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou. Elektronickým podpisem pak dle 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, jež slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Zuvedených definic tedy vyplývá, že datová zpráva umožňuje zachycení obsahu právního úkonu (spotřebitelské smlouvy), čímž je tedy splněna jedna ze zákonných podmínek užití elektronického prostředku coby nástroje pro vytvoření právního úkonu. Možnosti určit osobu, která právní úkon učinila (tedy druhá zákonná podmínka aplikace elektronického prostředku), je pak již přímo vlastností elektronického podpisu. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že užitím elektronického podpisu, coby údaje připojeného k datové zprávě, jsou naplněny obě výše uvedené podmínky aplikace elektronických prostředků jako nástroje k vytvoření písemného právního úkonu. Tento výklad také ostatně potvrzuje i přímo zákon o elektronickém podpisu, který ve svém 3 odst. 1 říká, že datová zpráva je podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. 21 Význam a účel 53 odst. 1 občanského zákoníku je zřejmý, tj. poskytnout zejména ochranu spotřebiteli (kupujícímu), resp. pří- 21 Kelektronickému podepisování více Matejka, J., Úprava elektronického podpisu v právním řádu ČR, Právník, 5/2001, s

25 jemci plnění poskytovaného na základě nabídky učiněné pomocí rychle se rozvíjejících prostředků komunikace na dálku. Tímto a následujícími ustanoveními se tak právní řád připravuje na stále častější (v současné době již téměř běžné) užívání prostředků, které ještě nedávno nacházely jen nepatrné uplatnění. Omezení použití prostředků komunikace na dálku Druhý odstavec 53 pak použití těchto prostředků omezuje, a to tak, že uvádí, že prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání mohou být použity jen tehdy, jestliže spotřebitel jejich použití neodmítl (tzv. opt out princip 22 ). Pro právně úspěšné použití těchto prostředků je zde tedy presumován souhlas, či spíše jejich neodmítnutí ze strany spotřebitele. Prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání tak lze použít pouze do okamžiku odmítnutí ze strany spotřebitele. Na rozdíl od odstavce prvního (kde znak individuálního jednání uveden není) zde však jde pouze o ty prostředky, které jsou schopny oslovit přímo určitou osobu - spotřebitele (jde tedy zejména o , sms zprávy či jiné obdobné formy datových zpráv) a nikoli pouze neurčitou skupinu těchto osob (jak je tomu v případě tisku, rozhlasu či televize). Zákon však použití některých těchto prostředků omezuje ještě více, a to tím, že uvádí, že pouze s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele mohou být použity automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy, faxové přístroje a automatické rozesílání elek- 22 Opt out princip vyjadřuje zásadu, že prvotní impulz, resp. jednání (např. invitatio ad offerendum) může realizováno již dodavatelem, a to bez souhlasu spotřebitele (uživatele) a až do okamžiku, než toto spotřebitel do budoucna neodmítne.

26 tronické pošty (tzv. opt in princip 23 ), čímž zabraňuje obtěžování spotřebitele nevyžádanými nabídkami, jejichž vyřízení může spotřebitele poškozovat. Částečně pak také chrání spotřebitele před zřejmou možností zneužívání různých veřejných (zejména pak telefonních) seznamů. Zákon tak dále uvádí, že použitím těchto prostředků komunikace na dálku nesmí spotřebiteli vzniknout žádné náklady. 52 odst. 3 občanského zákoníku tak patrně chrání spotřebitele pouze před těmi prostředky, jejichž použití může zasahovat do soukromí spotřebitele (např. příjem nevyžádaného telefonního hovoru), nebo způsobovat na straně spotřebitele buď značné náklady (např. faxový papír na který je přenášena nevyžádaná faxová zpráva apod.). Obsah návrhů souvisejících s uzavíráním spotřebitelských smluv pomocí prostředků komunikace na dálku V nedávné době se styk mezi prodávajícím (dodavatelem) a kupujícím (spotřebitelem) odehrával zejména formou osobního kontaktu, o něco výjimečněji pak byla využívána možnost nechat si zaslat vybrané zboží na dobírku. Osobní návštěva obchodu i dobírka se vyznačovaly časovou náročností, ne příliš bohatou nabídkou a minimální možností srovnání cenové nabídky s nabídkou konkurenční. Poskytování souvisejících informací (návrhů) bylo nejenom časově náročné, ale navíc také velmi nákladné. Vzhledem k již zmíněnému rozvoji internetu a počítačů vůbec se však tyto možnosti podstatně rozšiřují. Výměna informací tak může být v současné době realizována během několika málo 23 Opt in princip vyjadřuje naopak zásadu, že prvotní impuls, resp. jednání musí být vždy na straně spotřebitele (uživatele), který musí nejdříve projevit o určité plnění zájem.

27 sekund a to navíc s prakticky nulovými náklady. Na tento technologický pokrok reaguje i stávající právní úprava, která tak v 53 občanského zákoníku odst. 3 stanoví, že při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných a podstatných náležitostí smlouvy. Tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Čtvrtý odstavec pak uvádí, že již při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace: a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele režimu povolování, c) název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, d) cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, majíli k ní být připočítávány, e) náklady na dodání, f) způsob platby, dodání nebo plnění, g) poučení o právu na odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 8,

28 h) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, i) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. K informacím podle písmen a) a b) je pak dodavatel povinen zajistit trvalý veřejný přístup; nedodržení této povinnosti se považuje za nepředání informací podle 53 odst. 7. Požadavek zákonodárce poskytovat v případě použití prostředků komunikace na dálku související informace pokračuje i po uzavření příslušné smlouvy. Dle 53 odst. 6 občanského zákoníku dále obsahuje ustanovení, podle kterého po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty tyto informace: a) obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, c) informace o službách po prodeji a o zárukách, d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo je platnost delší než 1 rok. Sankcí za nedodržení informační povinnosti ze strany dodavatele podle těchto ustanovení ( 53 odst. 4 a 6) je prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy. Problematika smluv uzavíraných na dálku je nepochybně novou problematikou, která přímo vyplývá z rozvoje moderní techniky, elektroniky a sdělovacích prostředků, jichž je využíváno ke komunikaci mezi osobami, včetně smluvních jednání. I tato problematika přesahuje rámec spotřebitelských smluv, neboť těchto prostředků může být užito při jednání o kterékoli smlouvě. Avšak spotřebitelé jsou obvykle nedosta-