Ústav hudební vědy. Sdruţená uměnovědná studia. Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia Markéta Ţiţková Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D. 2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce Obsah 1 Úvod Historické pozadí Úcta svatých v barokní Evropě Postava Jana z Pomuku Počátky svatojánské úcty a vznik legendy Kanonizace a svatojánský kult v barokní době... 10

3 2.5 Spor o sv. Jana Nepomuckého Současnost Ohniska svatojánského kultu Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii Ohniska svatojánského kultu v metropoli Světcův hrob v Katedrále Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech u kláštera voršilek Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce na Novém městě a Bratrstvo ku cti sv. Jana Nepomuckého pod ochranou Panny Marie Další svatojánské kostely a kaple v Praze Oslavy svátku sv. Jana Nepomuckého, musica navalis a klášter kříţovníků s červeným srdcem Závěr Resumé Summary Seznam pouţité literatury... 31

4 1 Úvod Ve své knize Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko označil historik Zdeněk Kalista spolupůsobení architektury, sochařské výzdoby a literatury na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou za svého druhu wagnerovský Gesamtkunstwerk. I v Praze, hlavním městě českého království, vznikal od 80. let 17. století soubor děl různých uměleckých disciplín, která zejména v průběhu náboţenských slavností společně působila na recipienty věřící. Soubor děl, kterému je věnována tato práce, má jedno společné téma úctu nejznámějšímu českému světci sv. Janu Nepomuckému. Kompilace Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy se pokouší nahlédnout tento kulturní jev prizmatem nejdůleţitějších uměleckých děl z oblasti architektury, sochařství a hudby a jejich donátorského pozadí. Usiluje o mezioborový přístup a v duchu studijního oboru, pro který je zhotovena (Sdruţená uměnovědná studia), v sobě spojuje obecně historická, uměleckohistorická, muzikologická a okrajově i teatrologická východiska. Kromě toho objasňuje souvislosti svatojánského umění s konkrétními projevy náboţenského ţivota na pozadí protireformace. První, historická část, je kompilací známých skutečností o svatojánské problematice a slouţí jako uvedení do kontextu, v němţ budeme zkoumat projevy svatojánské úcty. Po zmapování dosavadního bádání se zabývá nejdříve historickými souvislostmi a zasazení svatojánského kultu do širšího evropského a středoevropského rámce. Přibliţuje nejen to, kým sv. Jan Nepomucký byl, ale i to, kým sice nebyl, ale za koho byl povaţován a proč. Dále se zabývá rozvojem svatojánského kultu, kanonizací mučedníka a některými problémy spojenými s jeho historickým vnímáním, jakoţ i tzv. sporem o sv. Jana Nepomuckého v pozdější době a reflexí svatojánské kulturní tradice v současnosti. Po této úvodní historické kapitole přichází na řadu uměleckohistorická část věnovaná hlavním ohniskům svatojánského kultu v Praze Janovu hrobu v katedrále sv. Víta, bronzové soše světce na Karlově mostě od Jana Brokoffa a dvěma svatojánským svatyním od Kiliána Ignáce Dientzenhofera na Hradčanech a na Novém Městě praţském. Tyto nejvýznamnější realizace svatojánského umění na území Prahy analyzuje s ohledem na tehdejší kulturně-historickou situaci, svatojánský kult a jeho podobu v období vrcholného baroka a snaţí se poodhalit pozadí jejich vzniku. Následující poslední kapitola sleduje vznik a vývoj svatojánských Navalis. Rozsah práce je geograficky vymezen územím historické Prahy, hlavního centra svatojánského kultu, a časové roky Jiţ dvě desetiletí po kanonizaci mučedníka zpovědního tajemství se objevil stíţný list Jana z Jenštejna obviňující krále ze zabití generálního vikáře Jana z Pomuku kvůli potvrzení volby 1

5 kladrubského opata, který vyvracel dosavadní představy o historické postavě Jana Nepomuckého. Na jeho základě obvinil Josef Dobrovský katolickou církev z podvodu. V 19. století se objevily hlasy, které svatojánský kult povaţovaly za účelově vymyšlený nástroj rekatolizace, vnucený obyvatelstvu oficiální katolickou církví mimo jiné proto, aby potlačil vzpomínky na Jana Husa. Mezi antiklerikalisty, kteří se k tomuto pojetí hlásili, a obhájci Jana Nepomuckého probíhala vášnivá výměna názorů během 19. a počátku 20. století. Názorová přestřelka proběhla zejména mezi spisovatelem Janem Herbenem a historikem Josefem Pekařem. Herben zastával názor, ţe Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého z vůle římské církve, aby dal posvěcení novému českému katolictví, byl to jezuitský svatý, a svatořečení Herben označoval za podvod. Cílem práce je pokusit se najít odpověď na to, zdali byl oprávněný pohled Herbenův nebo spíše Pekařův a také na následující otázky: Jak ovlivnil svatojánský kult rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století? Byla jednotlivá sledovaná díla vzorem, který byl později opakován, nebo naopak završením dlouhého vývoje v rámci barokního slohu? Vznikla ohniska svatojánského kultu v Praze spontánně nebo byla zaloţena uměle? Byli stavebníci a donátoři sledovaných děl finančně nějak podporováni ze strany panovníka, arcibiskupa nebo svatovítské kapituly? Celá řada publikací, které jsme při pátrání po odpovědích na výše uvedené otázky vyuţili, vznikla ku příleţitosti 600. výročí smrti světce, v roce Jde především o monografii historika Vlnase, v níţ nalezneme nejen ţivotopisné údaje o světci, ale také informace o vývoji svatojánského kultu v průběhu staletí a například popis barokních kanonizačních slavností. Pro svůj velký rozsah a přitom důkladnost sdělení je nepostradatelnou pro jakékoliv bádání na nepomucké téma. Další vyuţitá monografie, která se zabývá svatojánskou historií, je publikace J. V. Polce. Obě jsme vyuţili hlavně v první části práce k uvedení do historických souvislostí. Díky výstavám na téma české baroko, konaným v posledním desetiletí, jsme mohli pouţít také další zdroje, které mapují nepomuckou tematiku, v podobě katalogů výstav. Jedná se o výstavu Sláva barokní Čechie z roku 2001, a výstavu Svatý na mostě z roku Tyto katalogy přinášejí aktuální pohled odborníků na různé oblasti nepomucké problematiky. Hudební aktivity spojené se svatojánskými slavnostmi pomohla zmapovat publikace V. Nováka a L. Mašlanové Pražské lodní hudby 18. století. Divadelní aspekt kanonizačních slavností popsal ve své monografii historik Vlnas a výzdobě Katedrály během nich se v Katalogu výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově z roku 1993 věnoval L. Sršeň. Svatojánskou sochu od Jana Brokoffa zkoumal historik umění Suchomel v seriálu, publikovaném ve Zprávách památkové péče pod názvem Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha, Největší šíři poznatků o sochařském umění v období baroka však ve své syntetické práci jistě postihl Blaţíček. Jeho monografie o F. M. Brokoffovi 2

6 přináší další cenné informace o dílně, která nepomucké téma vzala za své a vydatně rozmnoţila. Dále byla pouţita základní literatura k dientzenhoferovské problematice. Především se jednalo o rozsáhlou slohovou analýzu O. Stefana publikovanou v Památkách archeologických, která poukazuje na odkaz F. Borrominiho a G. Guariniho. V 70. letech 20. stol. M. Vilímková při svých rozsáhlých archivních průzkumech objevila celou řadu smluv, výkazů práce a dalších dokumentů, které pomohly zrekonstruovat nejen osudy členů rodiny Dientzenhoferů, ale i vztahy provozně-ekonomické povahy. Její poznatky, jimiţ se zabývá monografie Stavitelé chrámů a paláců, byly pouţity také v novějších publikacích, např. v monografii M. Horyny Dientzenhoferové. V roce 1989 byl u příleţitosti konání výstavy s názvem Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu vydán katalog s doprovodným textem M. Pavlíka o slohových prostředcích, pouţívaných Kiliánem Ignácem. Na problematiku náboţenských bratrstev se zaměřil Mikulec ve své monografii Barokní náboženská bratrstva v Čechách. 3

7 4

8 2 Historické pozadí 2.1 Úcta svatých v barokní Evropě Přívlastek,svatý (lat. sanctus, řec. hagios) náleţí v plném smyslu jen Bohu a o osobách, věcech a dějích můţeme říci, ţe jsou svaté, pokud jsou ve vztahu ke svatému Bohu, nebo pokud jim Bůh dal či dává podíl na své svatosti. [ ] Jinak jsou však svatí (lat. sancti) lidé, kteří byli po smrti uznáni za svaté. Uctívat svaté církev nejen dovoluje, ale i doporučuje a vyzdvihuje je jako osoby hodné napodobování a následování; také doufá v jejich přímluvu u Boha. 1 Tridentský koncil, který zasedal ve 40., 50. a 60. letech 16. století, přinesl změny ve způsobu, jakým byli uznáváni noví svatí. Po období přebujelého kultu svatých ve středověku, z nichţ mnozí ani neexistovali, došlo k výraznému zpřísnění procesu kanonizace a mimo jiné bylo zavedeno pravidlo padesáti let, tj. proces svatořečení mohl být zahájen nejdříve padesát jet po smrti kandidáta. 2 Peter Burke podrobil analýze skupinu 55 světců, kanonizovaných v období protireformace mezi lety 1588 a Z výsledků průzkumu je zřejmé, ţe jedním z rozhodujících faktorů byla geografie téměř polovina nových světců pocházela z Itálie, třetina ze Španělska a ostatních 12 nově kanonizovaných bylo z Francie, Portugalska, z Peru a jeden sv. Jan Nepomucký z Čech. Zatímco valná většina svatých vykonávala za svého ţivota kněţský úřad, zaloţila nový řád nebo se zabývala šířením křesťanství v misiích, pouze jeden byl kanonizován jako historicky první mučedník zpovědního tajemství. 3 Aţ o dvě stě let později se objevuje další mučedník zpovědního tajemství, anglický jezuita J. Garnet ( ). 4 Hlavním účelem křesťanských svatých bylo odedávna slouţit věřícím jako dobrý příklad. Pro barokního člověka, který ţil v neustálém nebezpečí a strachu o ţivot svůj a svých blízkých kvůli nedostatečné zdravotní péči a permanentní hrozbě války, představovali svatí také prostředníky mezi věřícím a Bohem a ochránce před rozličnými druhy nebezpečí. V neposlední řadě hrály roli také snahy vládnoucích rodů legitimizovat svůj rod tím, ţe zařadí mezi svaté některého svého příslušníka, jako tomu bylo u Habsburků. 5 Rakouská větev rodu přijala některé prvky španělské duchovnosti a vytvořila tzv. rakouskou zboţnost (pietas austriaca), která se plně rozvinula v 17. století. Tvořila ji eucharistická úcta, kult Panny Marie, uctívání sv. Kříţe a vzývání svatých jako ochránců monarchie. 6 1 Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. Kučera, Rudolf Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s Burke, Peter. Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci Ibid.,s Zuber, Rudolf. Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakl., 2003, s Ibid., s Zuber, Rudolf. Op. cit., s

9 Proto Habsburkové uctívali sv. Leopolda, který pocházel z rodu Babenberků, nebo sv. Karla Boromejského. Oba tito světci byli s domem Habsburků rodově spřízněni. Kromě legitimizace vlády svého rodu z milosti boţí vyuţívali rakouští Habsburkové katolickou víru a symboliku i pro další politické účely. Kromě rekatolizace evangelických území ve svých zemích čelili ještě turecké expanzi a proto se v pietas austriaca často objevuje symbol Svaté trojice jakoţto protiklad pojetí Boha v islámu. Další specifickou formou úcty v bývalé monarchii je Panna Marie Vítězná, jejímiţ obrazy byly zdobeny vojenské prapory. 7 Praha se v průběhu třicetileté války stala jedním za katolických center monarchie. Roku 1627 zaţili obyvatelé města pompézní slavnost spojenou s přenesením ostatků zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta na Strahov, o deset let později uloţení těla sv. Krispa v jezuitském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a později další slavnosti spojené s přesunem ostatků sv. Heraklia a Felicissima. 8 Mezi světci habsburské monarchie zaujímá přední místo také sv. Jan Nepomucký. Je pravděpodobné, ţe patron českého království byl v Rakousku uctíván hlavně z ideologických důvodů jakoţto symbol náboţensko-politického sjednocení habsburské monarchie. Ve Vídni je jeho kult doloţen jiţ v 80. letech 17. století a za vlády tří barokních císařů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. dosáhl obrovského rozmachu. Byly mu zde zasvěceny 4 kostely, 6 kaplí a 39 dalších objektů, sochy a sošky v to nepočítaje. [ ] Poboţnosti v sv. Janu patřily do dvorského ceremoniálu a jeho kalendáře. 9 Na západě Evropy jeho úctu šířili belgičtí jezuité, rozšířila se také do Bavorska, Uher, na Apeninský poloostrov a do Francie. Na Iberském poloostrově seznámily obyvatelstvo s českým světcem církevní řády, které se také zabývaly misionářskou činností. Šlo zejména o jezuity, karmelitány a františkány. Díky misiím se sv. Jan Nepomucký stal uctívaným také v Mexiku, Brazílii, Chile, Argentině, Filipínách a dokonce ve vzdálené Číně. 10 Spolu s uctívanou soškou pocházející ze Španělska, tzv. Praţským Jezulátkem, je asi celosvětově nejznámějším projevem české kulturní tradice. 2.2 Postava Jana z Pomuku Jan z Pomuku se narodil v západočeském Pomuku v rodině německého rychtáře Velfína ve 40. letech 14. století. Po studiích v Praze a Padově se stal nejprve notářem a později kanovníkem vyšehradským. Roku 1389 byl jmenován do zodpovědné funkce generálního vikáře neboli zástupce arcibiskupa Jana z Jenštejna. 11 Ten byl ve vleklém sporu s králem Václavem IV., jehoţ se Jan z Pomuku stal nešťastnou obětí. Kvůli potvrzení volby nového kladrubského opata, která nebyla králi po vůli, byl 20. března 1393 zajat a mučen na Staroměstské rychtě. Poté byl svrţen z Kamenného, dnes 7 Vocelka, Karl. Habsburská zboţnost a lidová zboţnost. Folia historica bohemica 18. Praha: s Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941, s Zuber, Rudolf. Op. cit., s Vlnas, Vít. Svatý Jan Nepomucký, český poutník v barokním světě. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon, 1995, s

10 Karlova mostu do řeky Vltavy. S největší pravděpodobností byl v té době jiţ mrtvý, jak ukázal antropologicko-lékařský průzkum v roce Z dřívějších králových výhruţek adresovaných arcibiskupovi je zřejmé, ţe Václavův hněv byl namířen především proti Janovi z Jenštejna. Jejich spor se blíţil ke konfliktu. Kdyby k němu došlo, mohl se Jan z Jenštejna stát českým Tomášem Beckettem. Praţský arcibiskup však v rozhodující chvíli mizí ze scény způsobem nepříliš důstojným, místo na své kněze myslí na záchranu vlastního ţivota a nakonec prchá v přestrojení z dosahu králova hněvu, zatímco generální vikář umírá místo něho na mučidlech. 13 Nedlouho po své smrti byl Johánek označen arcibiskupem Janem z Jenštejna jako iam martyr sanctus jiţ svatý mučedník. 14 Dokument, v němţ se toto označení objevuje, je tzv. stíţný list, obţaloba krále Václava IV. určená papeţi. Po celé 15., 16. a 17. století byl list zaloţen kdesi ve vatikánském archivu, a proto se skutečný důvod smrti Jana z Pomuku mohl stát předmětem dohadů a fantazie středověkých a barokních kronikářů, jak uvidíme v následující kapitole. Na popud kanovníků Svatovítské kapituly se r uskutečnil slavnostní přesun Janových ostatků do katedrály sv. Víta. Tam mu bylo vyhrazeno místo nedaleko Vlašské kaple, v níţ za svého ţivota vykonával funkci oltářníka. Samotný slavnostní přesun Johánkových ostatků znamenal také významné rozšíření jeho úcty, podobně, jako tomu bývalo u jiných světců. 12 Ibid., s Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s

11 2.3 Počátky svatojánské úcty a vznik legendy Ţivotopisec Jana z Jenštejna Petr Klarifikátor poprvé hovoří v souvislosti se smrtí Jana z Pomuku o zářících zázracích. Motiv světel nebo hvězd se stal dalším důleţitým symbolem světce. 15 Ačkoli byl Jan více neţ kazatelem spíše úředníkem, brzy se rozšířila další, klíčová legenda o jeho osobě, týkající se zpovědního tajemství. Tu poprvé předkládá roku 1449 Tomáš Ebendorfer ve své kronice a roku 1470 Pavel Ţídek ve spise Spravovna krále Jiřího. V 80. letech 15. století došlo k dalšímu omylu, kdy v záznamech pro Svatovítskou kapitulu Jan z Krumlova omylem označil za datum smrti zpovědníka rok Tento letopočet byl později vytesán na nový náhrobek v Katedrále a od té doby se mělo za to, ţe Jan Nepomucký byl ve skutečnosti dvěma různými historickými osobami, tak jak je přebírá ve své kronice i Hájek z Libočan: Jan Zpovědník, umučený 1383 králem pro zpovědní tajemství královny Johanny, a Johánek z Pomuku, generální vikář, utopený kvůli volbě kladrubského opata o deset let později. 16 Václav Hájek z Libočan, jehoţ Kronika česká se stala velice populární četbou hned po svém vydání roku 1541, přejímá od výše jmenovaných také legendické prvky spojené se smrtí Jana zpovědníka v podobě světelných zázraků. V roce 1602 vyšel spis Hymnorum Sacrorum libri tres rudolfínského dvorního básníka Jiřího Pontana, ve kterém najdeme i první zobrazení světce. Fama Posthuma (Posmrtná pověst) od Kašpara Drauškovia z roku 1541 je povaţována za první souvislý ţivotopis Jana Nepomuckého. Nejdůleţitějším literárním dílem v souvislosti s Janem Nepomuckým se ale stala Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris (Život svatého mučedníka Jana Nepomuckého), nejpoutavější česká barokní legenda od jezuity Bohuslava Balbína, sepsaná asi Tato legenda byla přeloţena do mnoha jazyků, vydána opakovaně v Praze a v Augšpurku a spolu s jezuitskými misiemi se rozšířila takřka do celého světa. 17 Bohuslav Balbín (nar. 1621) si prý uţ jako chlapec s oblibou četl v Hájkově kronice a historii se věnoval i později při svém studiu filozofie v praţském Klementinu. Podnikl cestu po českých archivech, z nichţ získal mnoţství materiálů pro svou historickou práci. Za svůj hlavní cíl si patrně kladl napsání ucelené chronologie českých dějin. 18 Kromě svého nejznámějšího spisu Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého) napsal mimo jiné učebnici rétoriky, sbírku epigramů a zabýval se také literární teorií, ale hlavní těţiště jeho práce spočívalo v psaní historických publikací. V případě svatojánské legendy Balbín bohuţel podcenil kritiku pramenů, a dopustil se proto při své práci faktických chyb. 15 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s Vlček, Emanuel. Op. cit. s Ibid., s Kučera, Jan Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, s

12 Stejně jako Hájek, přebírá i Balbín do své legendy motiv zpovědního tajemství od Tomáše Ebendorfera a Pavla Ţídka a také existenci dvou Janů. K tomu praví František Palacký: Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české. 19 Dalším zdrojem byla Balbínovi Fama posthuma Kašpara Drauškovia z roku Podle Kalisty Balbínův ţivotopis daleko více neţ dílem historickým je legendou. Ukazuje k tomu i jeho literární výstroj, jeţ místy např. v líčení zázraků, provázejících smrt světcovu daleko přesahuje hranice prózy historické a ocitá se úplně na půdě světa legendárního. 20 Také podle Kučery Balbínův cíl nebyl ani tak podat přísně historicky správný výklad dějin, jako spíše postavit národu před oči jeho velkou minulost. 21 K tomu se přiklání i Vlnas, podle něhoţ se Balbín při psaní svatojánské legendy dopustil jakési zboţné lţi ve sluţbě národní věci, kdyţ beletristickému dílu dal formu historické práce, přičemţ si některé prameny sám domyslel a jiné záměrně opominul. 22 Problém lze spatřovat v tom, ţe místo aby Balbín prezentoval legendu jako beletristické dílo, byla jeho stať přetištěna jako součást sbírky belgických bollandistů Acta sanctorum a opakovaně vydána v Augšpurku a v Praze. V souvislosti s potridentskými snahami o pročištění přebujelého kultu svatých byla právě edice Acta Sanctorum quotquot toto orbe terrarum coluntur (Akta svatých, pokud jsou na celém světě uctíváni), zaloţená jezuitou Janem Bollandem v roce 1643, povaţována za vzor důkladně zpracované a věrohodné historicky kritické práce. 23 To legendě dodalo punc pravdivosti a umoţnilo její šíření do zahraničí, kde v některých zemích se silnou katolickou tradicí (např. ve Španělsku) stále ţije v povědomí jeho obyvatel. on pak, smrt svou horlivými modlitbami a vzdycháním Pánu Bohu poroučeje, z mostu shozen, a utopen byl 16. máje léta Smrt, jiţ Václav zatajiti mínil, ihned nebeské zázraky vyjevily, ohnivý plamen, který se při jeho narození ukázal, tentýţ mrtvého a do nebe se ubírajícího osvítil, tak ţe se celá Vltava rděla: tuť bys byl spatřil nesčíslný počet velmi jasných světel, jako by oheň s vodou v mír vešel a po vodě splejval; a právě tehdáţ rozmohla se voda a šířeji vlny se zdvíhaly ve velikém mnoţství a větší světla tělo svatého mučedníka po vodě vyprovázela, jiná předcházející, jiná za ním jdoucí, nejináče neţ jako by mu průvod dávala. 24 Podle této nejznámější legendy bylo po svrţení z Karlova mostu Janovo tělo unášeno vltavským proudem a hned druhý den nalezeno u nedalekého, dnes jiţ neexistujícího kláštera cyriaků. Ti ho měli objevit za pomoci světelných zázraků. Johánek byl v klášteře pohřben. Později cyriaci na jeho počest pořádali kaţdoroční slavnosti, které se odehrávaly na osvětlených lodích za zpěvu liturgických písní. (viz kapitola XXX) 19 Caha, Arnošt. Legenda svatojanská: lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920, s Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s Kučera, Jan Rak, Jiří. Op. cit., s Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s Zuber, Rudolf. Op. cit., s Balbín, Bohuslav: Bohemia Sancta, Přel Citováno podle: Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s

13 2.4 Kanonizace a svatojánský kult v barokní době Dá se říci, ţe obrovského rozmachu na počátku 18. století dosáhl kult sv. Jana Nepomuckého zejména díky rozšíření Balbínovy legendy tiskem v tzv. svatých kníţkách a v neposlední řadě také díky snaze jeho současníků Pešiny z Čechorodu a Ignáce Dlouhoveského o započetí procesu kanonizace. Poté, co si roku 1673 nechal tehdejší arcibiskup Matouš Sobek vypracovat posudek o moţnosti svatořečení Nepomuka, bylo třeba učinit další krok a shromáţdit důkazy o jeho úctě. K tomu se však arcibiskup neměl, iniciativy se proto chopili členové svatovítské kapituly právě Dlouhoveský a Pešina v roce 1675 sepsali obsáhlý dopis o svatojánské úctě a spolu se ţádostí o povolení mší a hodinek k jeho poctě doručili do Vatikánu. Podle závazných pravidel potridentského období směl ale proces nastartovat pouze arcibiskup. 25 Další shromaţďování důkazů o kultu sv. Jana Nepomuckého proběhlo na popud Leopolda I., ale definitivně se věci daly do pohybu aţ s nástupem nového arcibiskupa Ferdinanda Khünburga roku Hned v následujícím roce poprvé zasedala beatifikační komise, která se soustředila na výslech svědků a shromaţďování důkazů. Rozhodující význam pro úspěch mělo otevření Janova hrobu a objevení relikvie, povaţované za neporušený jazyk. Zpráva o zázraku mířila do Říma společně s přímluvami o beatifikaci od kardinálů, biskupů, rektorů univerzit, ale i od císaře Karla VI. a císařovny Alţběty. Poté jiţ mohl započít tzv. apoštolský beatifikační proces. Referentem procesu byl jmenován kardinál Michal Bedřich Althan, jehoţ strýc byl prý zázračně zachráněn před smrtí po pádu tribuny právě Janem Nepomuckým. 26 Jako advocatus diaboli vystupoval v procesu Prosper Lambertini, pozdější papeţ Benedikt XIV. Ten podrobil důkazy svatojánské úcty střízlivé kritické analýze a upozornil na všechny rozpory mezi svatojánskou legendou a historickými doklady. I přesto zvítězila strana Nepomukova a byl Jan Nepomucký na základě prokázané úcty prohlášen papeţem Innocencem XIII. za blahoslaveného. Na zvláštní ţádost arcibiskupa Khünburga povolila kurie mše a hodinky na Janovu počest, coţ byla jinak výsada svatých. V Praze se počátkem června konala velkolepá beatifikační slavnost. Hned následujícího roku začal apoštolský proces o kanonizaci, při němţ byl znovu otevřen Janův hrob. Opětovně zkoumaná tkáň domnělého jazyka naběhla a zčervenala, coţ bylo povaţováno za zázrak. Další průzkum této materie v roce 1972 prokázal, ţe se jedná o mozkovou tkáň. 27 Díky kardinálu Althanovi bylo moţné pro Nepomuka vyjednat výjimku, a tak byl oproti zvyklostem kanonizován uţ v roce 1729, nikoli po deseti letech od beatifikace jak bylo běţné. Byl kanonizován na základě těchto zázraků: zachování neporušeného jazyka, naběhnutí a zčervenání jazyka při opětovném zkoumání relikvie v roce 1725, zachránění Rozálie Hodánkové, která uklouzla a spadla do mlýnského náhonu a díky modlitbě ke sv. Janovi 25 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., Ibid., s Vlček, Emanuel. Op. cit., s

14 zázračně přeţila půl hodiny pod ledem, a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové, které se po modlitbách ke sv. Janu do ochrnuté paţe vrátil ţivot. 28 Ke slavnostnímu svatořečení došlo jiţ dne 19. března 1729 v bazilice G. Giovanni in Laterano a papeţ Benedikt XIII. převzal do své kanonizační buly všechny Hájkovy omyly, včetně data (úmrtí, pozn. aut.) 16. května 1383, takţe 16. květen byl určen za jeho svátek. 29 V roce svatořečení sv. Jana Nepomuckého byly v Praze uspořádány velkolepé barokní slavnosti, během nichţ se kaţdý den v katedrále sv. Víta slouţilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní konání oslav podáno přes svatých přijímání. 30 Slavnosti popsal Vlnas 31 a výzdobě Katedrály během nich se v katalogu mnichovské výstavy věnoval Sršeň. 32 Kanonizační slavnosti se objevují také v Jiráskově románu Temno, který vyšel v roce Nový svatý byl slavně přijat i jezuitským řádem, jehoţ členové se mnohostranně přičinili o jeho kult doma i v misiích. 33 Roku 1731 se stal jedním z hlavních patronů jezuitského řádu a v Lisabonu po něm byla pojmenována kolej jiţ na počátku 18. století. Spojování jezuitů se svatojánskou úctou však patří do oblasti ahistorických mýtů. Jan Nepomucký byl totiţ uctíván v Praze téměř ihned po své smrti, zatímco Tovaryšstvo Jeţíšovo bylo do Čech uvedeno aţ v roce 1556 a o jeho kanonizaci se více neţ tento řád zaslouţil např. známý protijezuitský horlitel a svobodný zednář František Antonín hrabě Sporck. 34 Ohledně účasti Františka Antonína Šporka na kanonizačním procesu je třeba uvést, ţe ačkoli zmíněný hrabě byl známým mecenášem umění a má jistě velké zásluhy na rozvoji barokního umění ve východních Čechách, 35 v kanonizačním procesu se angaţoval jeho synovec kanovník Jan Rudolf Špork. 2.5 Spor o sv. Jana Nepomuckého Uţ ve druhé polovině 18. století se objevily některé starší doklady, podle nichţ bylo jasné, ţe Balbínova legenda, stejně jako Hájkova kronika, se opírají o mylné informace. Šlo především o otázku existence dvou Janů. Bosý augustinián Eliáš Sandrich, který na problém narazil, ovšem z obavy z následků zveřejnění svého nálezu práci neotiskl. Kdyţ byl ale v roce Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie Umění, kultura a společnost 17. a 18. století Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001, s Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. Kučera, Rudolf Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s Vlček, Emanuel. Op. cit., s Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., Sršeň, Lubomír.Slavnostní dekorace praţské katedrály sv. Víta r In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s Zuber, Rudolf. Op. cit., s Buben, Milan M. Op. cit., s O mecenášských aktivitách hraběte F. A. Šporka více Preiss, Pavel. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Litomyšl: Paseka,

15 ve vatikánském archivu objeven stíţný list arcibiskupa Jana z Jenštejna, vneslo to mezi osvícenské historiky velký zmatek. 36 Zatímco Gelasius Dobner se pokoušel omyl vysvětlit a oba Jany sloučit, Josef Dobrovský přímo obvinil církev z podvodu. 37 Lidovým vrstvám tato polemika ovšem zcela unikala a i přes zásahy Josefa II. proti katolické církvi a zákaz poutí k hrobu světce jej uctívaly i nadále po celé 19. století. V 19. století bylo vnímání baroka obecně ovlivněno antiklerikalismem mladočeských politiků. Podle publicisty F. B. Mikovce byl sv. Jan Nepomucký chápán jako protipól, který měl po vítězství Habsburků nad českými stavy na Bílé Hoře zastřít úctu k mistru Janu Husovi. 38 Vedoucí postavou ve sporu o sv. Jana Nepomuckého byl publicista Jan Herben, který ač nebyl vzděláním historik v roce 1893 vydal spis Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou. V období sporu o smysl českých dějin spatřovali Masarykovi stoupenci v Janu Nepomuckém symbol habsburského útlaku a po roce 1918 došlo dokonce k ničení některých jeho soch. Nepomuckého kultu se zastal historik Josef Pekař. V roce 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde vyvrací některé Herbenovy omyly a uvádí na pravou míru jím uváděné historické polopravdy. Na druhou stranu lze Pekařovi vytknout, ţe vnímá barokní dobu v našich zemích moţná aţ příliš idylicky, kdyţ prohlašuje, ţe:...,temno 18. století (znám jeho stíny snad více neţ jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, ţe to byla doba, kdy nejen praţská města oţila podivuhodnou krásou baroku, ale kdy celý národ aţ do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se ţivotní radostí barokové kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týţ národ, z něhoţ vyšlo naše obrození, z něhoţ vyšly naše generace. A kult svatojánský byl více neţ půldruhého století pravou missa sollemnis náboţenského a při tom jaksi česky-náboţenského cítění této doby. A co v něm bylo estetického půvabu! Co byla Praha 16. května! O to vše jste nás svou nenávistnou agitací ochudili 39 Léta dvacátá a třicátá přinesla zvýšený zájem o barokní kulturu a osobnost sv. Jana Nepomuckého také díky několika výstavám. V roce 1929 se konala výstava Pragensia svatojánská a v roce 1938 byla připravena velká výstava Praţské baroko, která ale byla předčasně ukončena vlivem událostí následujících po podepsání Mnichovské dohody. 36 Zuber, Rudolf. Op. cit., s Niklíček, Ladislav. Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký ţivot, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě: výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Nákladem Muzea Karlova mostu, Pekař, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: ROZMLUVY, 1990, s

16 Po roce 1948 začaly dějiny slouţit ideologii a období husitství, přejmenované na husitské revoluční hnutí, bylo vyzdvihováno, zatímco doba pobělohorská byla znovu interpretována jako období temna. Jedním z předních představitelů tendenční historiografie byl Zdeněk Nejedlý, který mimo jiné kritizoval i nevkusné a ohlupující písničky o Janu Nepomuckém a Panně Marii Současnost Rehabilitace se světec dočkal vlastně aţ v současnosti díky historikům jako Jaroslav Polc, Zdeněk Kalista nebo Vít Vlnas. Světce se také podařilo představit při několika výstavách, např. Svatý Jan Nepomucký konané v Mnichově v roce 1993, Sláva barokní Čechie z roku 2001 a Svatý na mostě z roku Poslední jmenovanou výstavu uspořádalo Muzeum Karlova mostu v Praze, které se také podílí na znovuobnovení svatojánských slavností a zejména tzv. Svatojánských Navalis. 40 Nejedlý 1949 s , cit. dle Jiří Rak Vít Vlnas. Druhý ţivot baroka v Čechách In: Sláva barokní Čechie 13

17 3 Ohniska svatojánského kultu 3.1 Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace Barokní umění v našem prostředí bývá často spojováno s rekatolizací. Důvody jsou nasnadě barokní umění proniká na naše území v období, kdy Habsburkové cítili a nutno dodat, ţe právem náboţenskou odlišnost české a moravské šlechty a měšťanů jako přímé ohroţení pro svou politickou nadvládu nad českými zeměmi. V pobělohorské době došlo k přerozdělení moci a velkou moc dostala nově příchozí katolická šlechta a především církev. Na její potřeby bylo od roku 1630 odváděno z kaţdé do Čech dovezené bečky soli 15 krejcarů. 41 Vzhledem k tomu, ţe ve 30. letech 17. století byla obsazena necelá třetina far, bylo příspěvku zapotřebí. Zpočátku působili na neobsazených místech duchovních členové církevních řádů. Generace, jeţ se zrodila po r. 1610, přijímala katolické náboţenství rychle a upřímně, často k zármutku rodičů. Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století se náboţenská situace v Čechách i na Moravě uklidnila. Země se formálně podřídila jednotnému státnímu náboţenství, coţ lze povaţovat jak za výsledek úporného rekatolizačního taţení předešlých let, tak i za důsledek generačního zlomu, neboť v této době jiţ ţilo stále méně lidí, kteří z vlastní zkušenosti znali předbělohorské dvojvěří. 42 Svatojánský kult se na konci 17. století stal přesně tím, co místní věřící hledali. Osoba Jana Nepomuckého tak, jak ji vylíčil Balbín, v sobě spojovala český původ se vzorem ctnosti a přidávala přitaţlivý aspekt tajemného vládce vodního ţivlu. Pro svatojánský kult svědčilo také to, ţe propagoval zpověď zcela v souladu se zásadami Tridentského koncilu, které zdůrazňovaly význam zpovědi jako jednoho z hlavních pilířů katolické morálky. To bylo výhodné pro dobrou moţnost kontroly loajality obyvatelstva ke králi a jeho víře. O kaţdé zpovědi se vedly záznamy, které umoţňovaly sledovat, jak rekatolizace postupuje. 43 Nedá se ale říci, ţe by svatojánský kult byl přímým nástrojem rekatolizace, protoţe v době, kdy kult propukl v plné síle, byla jiţ rekatolizace v podstatě ukončena. Díky těmto podmínkám se kult neobyčejně rozvinul. 41 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda Op. cit., s Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992, s Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s.75 14

18 3.2 Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii Nejdůleţitějším centrem svatojánského kultu byla Praha, Janovo působiště a také místo jeho tragické smrti. Zde uctívali Jana Nepomuckého kanovníci Svatovítské kapituly takřka od jeho smrti. K Praze se brzy přidal Nepomuk, Janovo rodiště, kde byl na místě jeho rodného domku v roce 1660 vybudován kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli z toho důvodu, ţe Jan Nepomucký nebyl v té době ještě ani blahoslavený. Zlom nastal poté, co vešla ve známost Balbínova svatojánská legenda. Od 80. let 17. století je doloţena svatojánská úcta ve Vídni. Jejím důkazem jsou desítky soch, kaplí a obrazů se svatojánskou tématikou. Ve Vídni byl také zhotoven stříbrný náhrobek pro praţskou Katedrálu podle návrhu Antona Corradiniho a Fischera z Erlachu. Dalším důleţitým střediskem kultu byla Bratislava, kde mezi lety 1723 a 1725 vzniklo velkolepé svatojánské sousoší. Mezi lety 1719 a 1722 vybudoval Jan Blaţej Santini na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou osobitou barokně gotickou svatyni, která se stala důleţitým poutním místem. Osvícený opat Václav Vejmluva zde pořádal kazatelské festivaly a přebudoval cisterciácký klášter. není bez významu, ţe ve Ţďáře můţeme mluvit o barokní gotice nejen v zdejších architekturách, nýbrţ i v jejich sošnickém dekoru, v literatuře, která se k tomuto místu poutá a snad i v hudbě, která tu kdysi zněla ţe jsme tu svědky tvořivého úsilí, rozvíjejícího se ve všech moţných směrech a vytvářejícího po wagnerovsku jakýsi,gesammtkunstwerk, který jasně ukazuje, ţe rozličné tvořivé projevy v české barokní gotice souvisely Ohniska svatojánského kultu v metropoli Praha se po kanonizaci stala místem, kam se upíraly zraky všech věřících v českých zemích. Kanonizační slavnost se zde odehrála v říjnu Příčinou několikaměsíční pauzy mezi kanonizací a slavností byla náročnost příprav. Při této slavnostní příleţitosti bylo západní průčelí Katedrály, v níţ poutníci navštěvovali hrob světce, ozdobeno dekorativní architekturou, tzv. theatry honoris neboli stánky slávy, uvnitř Katedrály se pak nacházely obrazy se scénami z mučedníkova ţivota. Výzdoba měla charakter scénický a byla přeplněna obrazy, sochami a ornamenty a [ ] obrovským mnoţstvím zjevných i velmi sloţitých alegorií, symbolů, alluzí, textů, biblických citátů, chronogramů, apod Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970, s Sršeň, Lubomír. Op. cit., s

19 Je moţné, ţe theatrum honoris, pouţité pro kanonizační slavnosti 1729, navrhl sám Giuseppe Galli Bibiena, 46 Sršeň se domnívá, ţe jeho autorem byl Jan Ezechiel Vodňanský. 47 Theatrum honoris bylo spojením exteriérové a interiérové architektury, barokní scénografie, divadelních efektů, sochařství a malířství. Kaţdý, kdo přicházel ke Katedrále, musel být fascinován a okouzlen. Na jeho smysly, cit i rozum působily nejen obrovské slavobrány se svými obrazy a sochami, ale i všechny doprovodné akce, jako procesí, mše, samostatná kázání pod širým nebem, holdovací divadelní představení a zpěvohry se ţivými obrazy, průvody s alegorickými pegmaty, ohňostroje, večerní plavby na osvětlených lodích na Vltavě, slavnostní výzdoba praţských paláců, kostelů i domů. 48 Takové atmosféře se dalo jistě těţko odolat. Dekoraci praţské svatojánské kanonizační slavnosti lze povaţovat za vrcholný projev dobového úsilí o co nejpůsobivější prezentaci náboţenských idejí formou komplexního uměleckého díla. 49 Podobná atmosféra se opakovala kaţdý rok v období svatojánské poutě, tedy od 16. května. Celé řady procesí se ubíraly k mostu a na hrad a zase zpět; co to krojů nevídaných a nářečí neslýchaných. Celé Čechy, Morava a Slezsko se scházívaly tehdáţ u matky Prahy [ ] Na mostě, na Malé Straně a na Hradčanech v tlačenici běţelo tehdy v pravém slova smyslu dětem o ţivot. 50 Jan Nepomucký se stal námětem mnoha soch ve veřejném prostoru, nástěnných i oltářních maleb. Nejčastějšími atributy při zobrazování světce bývají zejména součásti kněţského oděvu, který v době baroka pouţívali preláti katolické církve během liturgických obřadů. Kanovník je oblečený v po kolena sahající rochetě, na níţ má ještě pláštík s kapucí, tzv. almuci. Zpočátku byl zobrazován prostovlasý, na pozdějších podobiznách mívá aţ na výjimky na hlavě biret. Jako další nezbytný poznávací znak jmenujme velký kříţ, který světec mívá poloţen na hrudi a jednou nebo oběma rukama ho objímá a přidrţuje. Jeho význam jistě směřuje k poslání kaţdého duchovního. Tímto posláním rozumějme úkol zprostředkovávat křesťanskou víru širokým lidovým vrstvám a seznamovat je s láskou v člověka, na základě které Spasitel obětoval svůj vlastní ţivot za účelem vykoupení hříchů ostatních lidí. Světec jako vzorný kněz prezentuje Ukřiţovaného a konfrontuje tak diváka se základním poselstvím učení křesťanské církve. 51 V jednotlivých dílech se kříţ liší jen vztahem k pohledu světce. V různých variantách základní kompozice je buď světcův pohled upřen na kříţ ve smyslu tiché kontemplace, nebo se naopak Janův zrak upírá k nebi. Jen výjimečně kříţ nespočívá postavě na hrudi, ale je 46 Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001, s Sršeň, Lubomír. Op. cit., s Ibid., s Ibid., s Ruth, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. II. díl. Praha: Lidové noviny, 1995, s Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera efektní kompoziční předloha (III). Op. cit., s

20 zvedán do výše po vzoru jezuitských řádových patronů, nebo je nesen andílky putti, zejména v prostředí misií. Pouţívání palmové ratolesti jako symbolu vítězství se ustálilo uţ v antice. V křesťanství se objevuje jako atribut mučedníků, kteří neváhali poloţit pro svou víru ţivot, a tím si zajistili věčnou slávu a konečné vítězství. Někdy se také objevuje jako symbol mlčení ryba nebo zámek, popř. prst před ústy, nebo výjimečně mušle, která má napovídat, v jakém ţivlu světec zahynul. Dalším atributem můţe být i údajný jazyk, nalezený v Janově hrobě nebo staroboleslavské palladium Světcův hrob v Katedrále Hlavním cílem svatojánských poutí byl světcův hrob ve svatovítské katedrále. Jan tam byl pohřben několik málo let po své smrti. Původní náhrobní kámen, kterému věřící přisuzovali zázračné schopnosti, byl opatřen mříţí uţ před rokem Postupně byla přidána druhá a pak třetí, dokonce dvanáct metrů vysoká mříţ, jeruzalémský svícen a alegorické sochy ctností. 52 Kostra sv. Jana Nepomuckého bývala vystavena ve skleněné rakvi. V kryptě pod náhrobkem, kde byl schodištěm zpřístupněn původní hrob, se aţ do Josefa II. slouţily mše. Po Nepomukově slavné kanonizaci pojali svatovítští kanovníci záměr nechat na jeho počest zhotovit co nejhonosnější náhrobek. Jako materiál vybrali stříbro. Pro nesmírnou finanční náročnost takovéto realizace ale trvalo poměrně dlouho, neţ se podařilo shromáţdit dostatek prostředků. Za čtyři roky byla potřebná částka vybrána ve sbírkách a prací byl pověřen vídeňský mistr Josef Emanuel Fischer z Erlachu. Jako spolupracovníka si vybral sochaře Antonia Corradiniho. V průběhu prací se ovšem ukázalo, ţe vybrané peníze nebudou stačit. Královská komora nakonec poskytla kapitule mimořádnou dotaci a tak mohl být náhrobek v roce 1736 slavnostně osazen. 53 Andělé a světlonoši nesou rakev, na které spočívá klečící sv. Jan. Andílek třímá v ruce motiv jazyka v kartuši. Náhrobek je zdoben reliéfy s motivy svatojánské legendy výslech u krále, mučení, svrţení z mostu, nalezení světcova těla a alegorie ctnosti. Mramorovou balustrádu zdobí sochy čtyř ctností a stříbrné figury andělů nesou baldachýn, věnovaný Marií Terezií Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů 52 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s Ibid., s