Prodej podniku a jeho části

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Radka Valešová Prodej podniku a jeho části Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Čech, LL. M. Katedra: obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17. dubna

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Radka Valešová 2

3 Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své diplomové práce JUDr. Petru Čechovi, LL. M. za odborné vedení, podnětné připomínky a konzultace. Děkuji také svým rodičům za jejich neutuchající podporu po celou dobu mého studia. 3

4 Obsah: 1. Úvod.str Pojem podniku a jeho části 2.1. Pojem podniku.....str Pojem části podniku......str Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části...str Smlouva o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) 4.1. Podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) str Translační účinek smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) str Úprava odpovědnosti za vady ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)...str Přechod práv a závazků ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) 5.1. Obecně....str Přechod pohledávek....str Ochrana věřitele při přechodu závazků.. str Přechod práv spojených s cennými papíry a přechod obchodního podílu str Trvání zajištění přecházejících závazků.str Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. str Práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví...str Bezdůvodné obohacení a odpovědnost za škodu.. str Jiné práva a závazky str Působnost valné hromady při prodeji podniku a jeho části 6.1. Souhlas valné hromady s převodem podniku, resp. jeho části podle 67a ObchZ......str Pojem část podniku podle 67a ObchZ.str Důsledky neudělení souhlasu valnou hromadou podle 67a ObchZ...str Prodej podniku a jeho části z hlediska soutěžního práva 7.1. Obecně k prodeji podniku, resp. jeho části z hlediska soutěžního práva.. str. 56 4

5 7.2. Kdy je k prodeji podniku, resp. jeho části, nutný souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže..str Posuzování spojení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže......str Potřeba povolení Evropské komise...str Konkurenční doložka..... str Závěr..... str. 71 Seznam literatury str. 73 5

6 1. Úvod Cílem mé práce je komplexně pojednat o prodeji podniku a jeho části v tuzemské právní úpravě. Jedná se o dosti širokou problematiku, jež zahrnuje řadu otázek. Patří sem otázky týkající se pojmu podniku a jeho části, smlouvy o prodeji podniku, jakožto samostatného smluvního typu podle obchodního zákoníku, přechodu práv a závazků, živnostenského práva, práva obchodních společností, firemního práva a práva soutěžního. V mé práci nejdříve vymezím pojem podnik. Dále se budu krátce zabývat, na základě jakých typů smluv je možné podnik či jeho část převést. Tématem následující kapitoly bude smlouva o prodeji podniku upravená jako samostatný smluvní typ v obchodním zákoníku. Vzhledem k šíři tématu se v této práci soustředím především na tři následující kapitoly, které jsou podle mého názoru při prodeji podniku či jeho části klíčové. Jedná se o tyto otázky: přechod práv a závazků při prodeji podniku, působnost valné hromady či společníků při otázkách týkajících se prodeje podniku či jeho části a prodej podniku či jeho části z hlediska soutěžního práva. Problematika přechodu práv a závazků je důležitá vzhledem k tomu, že se jedná o speciální úpravu k obecné úpravě převzetí závazků obsažené v občanském zákoníku, takže při prodeji podniku není třeba k převzetí závazků souhlasu věřitele, kterého je tedy nutné určitým způsobem chránit. Otázkou pak je, zda je tato ochrana věřitele dostatečná. Další důležitou otázkou při přechodu práv a závazků je určení, která práva a závazky tedy přejdou na kupujícího a která zůstanou u prodávajícího podniku. Působnost valné hromady či společníků při prodeji podniku či jeho části je důležitá vzhledem k tomu, že to jsou právě akcionáři či společníci, komu patří akcie či obchodní podíl dané společnosti, a tudíž to jsou právě oni, kdo by měl rozhodovat o důležitých transakcích s majetkem dané společnosti a o jejím dalším směřování. Obchodní zákoník tuto problematiku upravuje ne příliš jasně a tato otázka vyvolala řadu odborných diskusí. Poslední otázkou, jež bude předmětem pozornosti této práce, je soutěžní právo. Zde se budu zabývat konkurenčními doložkami při prodeji podniku a podmínkami, za nichž je potřeba posouzení nabytí podniku či jeho části jiného soutěžitele Úřadem pro ochranu 6

7 hospodářské soutěže nebo Evropské komise. Problematika konkurenčních doložek je důležitá vzhledem k tomu, že může značně omezit činnost jednotlivých soutěžitelů a je nutné si uvědomit, kdy jsou tyto doložky v souladu s právní úpravou, jelikož v řadě případů budou protizákonné. Otázka podmínek, za nichž je třeba souhlasu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Evropské komise, je důležitá podle mého názoru proto, že v případě, kdy je vyžadováno pro daný prodej podniku či jeho části posouzení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Evropské komise, a toto posouzení by mělo negativní závěr, nebylo by možné takovýto prodej podniku či jeho části určitému soutěžiteli vůbec uskutečnit. 7

8 2. Pojem podniku a jeho části 2.1. Pojem podniku Obchodní zákoník (dále jen ObchZ) definuje pojem podniku v 5 jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání. Dále zde jsou stanoveny dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby určitý soubor jednotlivých složek mohl být kvalifikován jako podnik. K podniku mohou náležet věci, práva a jiné majetkové hodnoty pouze v případě, že patří podnikateli. Druhou podmínkou je, že tyto hodnoty slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 1, podnik tak zahrnuje budovy, zařízení a materiál (hmotná složka), stejně jako zaměstnance, jejich kvalifikaci i zkušenosti a organizační strukturu (osobní složka) a dále práva a jiné majetkové hodnoty (nehmotná složka podniku). Složky podniku musí být určitým způsobem organizovány, aby tvořily určitý celek. Navíc účelem takového organizovaného celku musí být dosahování zisku. Pokud jde o otázku, co z toho, co patří prodávajícímu podniku, tvoří součást daného podniku, je rozhodující kritérium, zda daná majetková hodnota slouží k provozování podniku. Zákonná definice obsahuje také objektivní kritérium, že součástí podniku je i to, co vzhledem ke své povaze k provozování podniku má sloužit. Teorie 2 se však shoduje na tom, že toto druhé možné kritérium je problematické. I. Pelikánová dochází k závěru, že se vůbec používat nemá a argumentuje tím, že podnikatel jakožto vlastník může tím, co je v jeho vlastnictví volně disponovat, a tudíž rozhodovat, zda danou věc bude k podnikání používat či nikoliv. Podle mého názoru je třeba kritérium, že součástí podniku je i to, co vzhledem ke své povaze k provozování podniku sloužit má, vykládat dosti restriktivně. Účel tohoto objektivního kritéria bych viděla v tom, aby bylo možné řešit nejasné situace a aby nedocházelo k obcházení zákona. Toto objektivní kritérium bych aplikovala např. na nefunkční dodávku, u níž by nebylo možné říci, že slouží k provozování podniku, jelikož je nefunkční, nicméně 1 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník: komentář. Díl I. 1-92e. Polygo: Praha, 2002, str. 57; Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1.díl, 1-55, 3. vydání. Linde: Praha, 2003, str

9 vzhledem ke své povaze by k provozování daného podniku sloužit měla. Podle mě je nutné vycházet vždy případ od případu, a nikoliv obecně učinit závěr, že např. všechny automobily provozovatele taxi služby náleží k jím provozovanému podniku. Bude třeba individuálně zkoumat, zda některé nepoužívá on či např. jeho rodinní příslušníci pro osobní účely. Ze slov co vzhledem ke své povaze slouží k provozování podniku podle mě tak nelze ani dovozovat závěr, že by např. součástí podniku hostince byl i osobní automobil patřící majiteli hostince, který jej používá pro osobní účely a někdy také k dopravě potravin nutných do kuchyně hostince. Objektivní kritérium bych tedy používala pouze v krajních a logicky více méně jasných situacích, kdy je zřejmé, že by určitá věc či hodnota k danému podniku měla rozhodně náležet. Z tohoto důvodu budu dále uvažovat pouze kritérium subjektivní, tj. zda daná věc či hodnota k provozování podniku slouží. Podnikatel může provozovat také charitativní zařízení. Potom vzniká otázka, zda toto bude tvořit součást jeho podniku. Tak tomu zřejmě nebude, jelikož charitativní zařízení bude těžko splňovat podmínku, že by sloužilo k provozování podniku. Proto by i v případě prodeje podniku podnikatele, jenž provozuje mimo jiné také charitativní zařízení, toto i nadále zůstalo prodávajícímu podniku. Mezi jiné majetkové hodnoty, jež jsou součástí podniku lze zařadit např. obchodní podíl či cenné papíry, pokud budou sloužit k provozování daného podniku nebo např. klientelu daného podniku. Součástí podniku nejsou závazky, což vyplývá z úpravy smlouvy o prodeji podniku, kde je stanoveno, že závazky související s podnikem přecházejí společně s tímto podnikem. Pokud by tvořily součást podniku, tak by toto ustanovení bylo zbytečné. Není však třeba, aby podnik (jeho část) obsahoval všechny složky, tak jak jsou uvedeny v 5 ObchZ. Tento názor zastává např. P. Čech 3, který uvádí, že: Jakkoliv zákon vymezuje podnik jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, je třeba připustit, že v praxi mohou nastat situace, kdy konkrétní podnik bude složen z jediné této složky, ba dokonce z omezeného okruhu několika věcí. Tento závěr opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 25. července Nejvyšší soud zde jako podnik kvalifikoval hostinec, a to i přesto, že 3 Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str

10 zde nebyli zaměstnáni žádní zaměstnanci a nebyly uzavřeny obchodní smlouvy. Takže zde naprosto chyběla osobní složka podnikání. V této souvislosti by se mohlo zdát matoucí, že naopak v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května 2001 Nejvyšší soud dochází k závěru, že se nejedná o část podniku tvořící samostatnou organizační složku (pro vymezení samostatné organizační složky podniku platí de facto to samé, co pro vymezení podniku, viz. dále) v případě, kdy chybí osobnostní složka podnikání (k tomuto judikátu také viz. dále kapitola Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části). Bude nutné se podívat blíže na skutkové okolnosti daných případů. Pokud jde o hostinec, tak zde již žádní zaměstnanci nepůsobili. Avšak v případě rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 je tato otázka složitější. Zde v údajné samostatné organizační složce podniku (zabývající se kamionovou dopravou) sice zaměstnanci působili, nicméně přestože údajná smlouva o prodeji části podniku byla uzavřena až 1. dubna 1997 otázka pracovněprávních vztahů byla řešena prodávajícím a kupujícím údajné samostatné organizační složky podniku již dříve, a to k 1. lednu K tomuto datu totiž uzavřel kupující údajné části samostatné organizační složky podniku pracovní smlouvy se zaměstnanci prodávajícího, jenž s nimi naopak pracovní poměr ukončil. Je jasné, že přestože zaměstnanci tvoří součást samostatné organizační složky daného podniku, nebyli do údajné samostatné organizační složky podniku převáděné až smlouvou uzavřenou 1. dubna zahrnuti, tudíž zde chyběla osobnostní složka samostatné organizační složky podniku, jež reálně existovala. V případě hostince však osobnostní složka vůbec neexistovala, jelikož zde žádní zaměstnanci nebyli, a tudíž vůbec nemohlo dojít k jejich zahrnutí do podniku, jež byl převáděn. Pro rozhodování zda se o podnik (samostatnou organizační složku podniku, k této otázce viz. dále) jedná či ne, tedy bude důležité, pokud jde o jednotlivé složky podniku, vždy posoudit, které složky podniku reálně existují. Pokud daná složka podniku vůbec neexistuje, nemůže být její neexistence překážkou kvalifikaci např. hostince jakožto podniku. Na druhou stranu, pokud daná složka existuje, bude nutné ji zahrnout společně s ostatními složkami podniku do daného převodu, aby bylo možné podnik jakožto podnik právně kvalifikovat. Obchodní zákoník dále stanoví, že podnik je věcí v právním smyslu, a to věcí hromadnou. Tím však není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících 10

11 se k nemovitostem, předmětům duševního vlastnictví atd., pokud jsou součástí podniku. V občanském ani v obchodním zákoníku však není definice hromadné věci ani věci. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 4 upozorňuje na to, že podnik je vnímán jako objekt obchodněprávních vztahů, a ne jako jejich subjekt. Z práv a povinností, které se k danému podniku vztahují, není tudíž oprávněným resp. povinným subjektem podnik, nýbrž jeho majitel, popřípadě spolumajitelé. Majitelem podniku může být, jak právnická, tak též fyzická osoba. Možné je však také spoluvlastnictví podniku např. v případě, kdy více osob podniká pod společným jménem bez založení právnické osoby, což je možné podle 10 ObchZ (pod toto ustanovení je možné např. zařadit sdružení podle 829 a násl. ObčZ). 5 Z obchodního zákoníku nevyplývá, zda může mít jeden podnikatel podniků více. Tento problém však není podle mě pro právní praxi příliš významný, jelikož podnikatel může převádět také část podniku, takže není rozhodné, zda určitý soubor složek podnikání bude tvořit podnik či pouze jeho část. Nehledě na to, že pokud část podniku bude tvořit samostatnou organizační složku, tak se použijí ustanovení, která upravují smlouvu o prodeji podniku, tedy především i ustanovení o přechodu závazků. Stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu není často upřesněno, zda jde o podnik, či jeho část, viz. např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005, kde Nejvyšší soud výslovně uvádí: kdy byl předán hostinec N. S. p., který lze zcela nepochybně považovat za podnik nebo jeho část (to, zda byl hostinec pouze částí podniku nebo celým podnikem K. Š., není pro rozhodnutí ve věci významné) Pojem části podniku Pojem části podniku v obchodním zákoníku obecně definován není. Není zde ani definice části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Ve většině případů není důležité, zda se v konkrétním případě jedná o podnik celý nebo pouze o jeho část, tomu odpovídá také judikatura Nejvyššího soudu, která často tuto otázku vůbec neřeší (viz. výše). Pojem části podniku je přitom důležitý zejména pro aplikaci ustanovení 67a ObchZ a 487 ObchZ. V této práci se tedy budu zabývat výkladem části podniku z hlediska těchto dvou ustanovení. V 67a ObchZ je stanoveno: Ke smlouvě na jejímž 4 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 83/2001 ze dne 20. května

12 základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující právo k podniku nebo jeho části musí být udělen souhlas společníka nebo valné hromady. V 487 ObchZ je zase stanoveno, že ustanovení upravující smlouvu o prodeji podniku se použijí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku. Výkladem části podniku pro účel 67a ObchZ se budu zabývat dále v samostatné kapitole. Pokud jde o výklad části podniku pro účel 487 ObchZ, tak je nutné rozlišovat, zda se jedná o část podniku tvořící samostatnou organizační složku nebo o část podniku, která samostatnou organizační složku netvoří. (Toto rozlišování je důležité např. také pro aplikaci 488i ObchZ týkajícího se aplikace ustanovení smlouvy o nájmu podniku na jeho část, ta ale není předmětem této práce). Nejvyšší soud se k samostatnosti organizační složky vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 557/2003 ze dne 8. dubna 2004, kde samostatně hospodařící složku definoval tak, že je to ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Dále uvádí, že část podniku je také tvořena určitým souborem hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Podle tohoto rozhodnutí samostatnost organizační složky není narušena, pokud jsou např. zdroj pitné a užitkové vody nebo kompresorová stanice, které jsou potřebné pro provoz této organizační složky umístěny v areálu sousední společnosti. Pro samostatnost organizační složky stačí, pokud jsou do dané části podniku zavedena. Od této skutečnosti se musí odlišit skutečná dodávka těchto médií, která již záleží na dohodě kupujícího této organizační složky s vlastníkem zdrojů a zařízení pro dodávku potřebných médií. Přerušení těchto dodávek, tak nečiní organizační složku podniku nesamostatnou. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 se za samostatnou organizační složku považuje bankovní pobočka. Podle mě je zajímavý (a rozhodně správný) závěr Nejvyššího soudu, že nedojde k narušení možnosti kvalifikovat bankovní pobočku jakožto samostatnou organizační složku podniku, když nedojde k převodu portfolia úvěrových smluv uzavřených touto pobočkou. Nejvyšší soud uvádí: nepřevedením tohoto smluvního instrumentu nepozbývá převáděná část bankovní pobočky charakter funkčního celku a ani tento podstatný znak nepodmiňuje. 12

13 Jako rozhodující kritérium pro určení samostatné organizační složky podniku tedy v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vidí zachování charakteru funkčního celku. V rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 9. května 2006 pak Nejvyšší soud za dostatečnou podmínku pro kvalifikaci části podniku jakožto samostatné organizační složky považuje samostatně vedené účetnictví. Doslova zde uvádí, že: Za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky) a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku. Jak dále uvádí, tak se bude jednat především o odštěpný závod, možné jsou však i jiné samostatné organizační složky. Jak uvádí P. Čech, 6 tak toto rozhodnutí neznamená, že by samostatně vedené účetnictví mělo být podmínkou pro kvalifikaci části podniku jakožto samostatné organizační složky vždy. Mohou nastat situace, kdy sice účetnictví pro danou organizační složku podniku odděleně vedeno není, nicméně danou část podniku bude i přesto možné kvalifikovat jako samostatnou organizační složku podniku. Pro určení, zda se jedná o samostatnou organizační složku podniku je rozhodující kritérium určitosti. Musí být jasné, co do dané samostatné složky podniku patří a jaká jsou práva a závazky s ní související. P. Čech uvádí jako situaci, kdy by nemělo být vyžadováno samostatně vedené účetnictví situaci faktické samostatnosti organizační složky. Jako příklad předkládá fyzicky oddělený provoz, který se nachází v jiné lokalitě než ostatní provoz. Tento názor dokládá judikaturou Nejvyššího soudu, ve které při řešení otázky, zda se jedná o samostatnou organizační složku, není kritérium samostatně vedeného účetnictví zmíněno. Uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května 2001(viz. výše) a rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 (viz. výše). Pro určení samostatnosti organizační složky je zajímavá také poznámka Nejvyššího soudu obsažená v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 9. května Zde Nejvyšší soud upozornil na to, že pro samostatnost organizační složky není důležité, zda 6 Čech, P.: Epilog k výkladu pojmu část podniku v 67a obchodního zákoníku, Právní rádce, 3/

14 má svého vedoucího, jež by byl oprávněn jednat ve všech věcech týkajících se této složky. Abych tedy shrnula kritéria samostatnosti organizační složky podniku. Rozhodující je určitost dané samostatné organizační složky. Toto kritérium splňuje především část podniku, pro kterou je samostatně vedené účetnictví, nicméně samostatně vedené účetnictví není podmínkou pro určení samostatnosti organizační složky. Určitost může být však splněna i jinak. Důležité je pro samostatnost organizační složky podniku také zachování charakteru funkčního celku. Rozhodujícím pro určení samostatnosti organizační složky podniku však není, zda má svého vedoucího. Pokud jde o definici odštěpného závodu v 7 ObchZ, tak pouze stanoví, že jde o organizační složku podniku, která je jako odštěpný závod zapsána do obchodního rejstříku. Odštěpný závod tedy od jiných částí podniku, které také tvoří samostatnou organizační složku, je odlišný v tom, že je zapsán v obchodním rejstříku. V zákoně však nejsou pro zápis složky jako odštěpného závodu stanoveny žádné zvláštní podmínky. Z toho vyplývá, že je na podnikateli, zda určitou složku nechá jako odštěpný závod zapsat (viz. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 7 ). 7 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str

15 3. Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části K prodeji podniku nebo jeho části tvořící samostatnou organizační složku může dojít především uzavřením smlouvy o prodeji podniku upravené jako samostatný smluvní typ v a ObchZ. Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že ustanovení ObchZ týkající se smlouvy o prodeji podniku se podle 487 ObchZ použijí také na prodej části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Podle názoru K. Marka se na základě 261 odst. 3 písm. d) ObchZ na prodej samostatné organizační složky podniku použije i 476 ObchZ. A dále i 488 ObchZ. 8 V rámci úpravy smlouvy o prodeji podniku se tedy na samostatnou organizační složku podniku nepoužijí pouze ustanovení týkající se konkurenční doložky. Část této práce, jež se týká smlouvy o prodeji podniku, platí tedy také pro prodej části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Dalšími smluvními typy, na jejichž základě je možný převod podniku nebo jeho části, jsou např. inominátní smlouva nebo série kupních smluv, které se budou posuzovat v celkovém kontextu. Z ekonomického pohledu může být stejného výsledku dosaženo také např. smlouvou o převodu akcií či smlouvou o prodeji obchodního podílu. Tomu, že k převodu podniku nebo jeho části může dojít také uzavřením jiné smlouvy, než smlouvy o prodeji podniku odpovídá ustanovení 67a ObchZ, která používá pojem smlouva, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části a ne pojmu smlouva o prodeji podniku. Názor, že k převodu podniku nebo jeho části může dojít na základě jiné smlouvy, zastává i Nejvyšší soud. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005 uvedl, že k převodu podniku může dojít na základě smlouvy nepojmeované. V daném případě se jednalo o převod hostince, který Nejvyšší soud považuje za podnik (jeho část). Skutečnost, že šlo o smlouvu nepojmenovanou, Nejvyšší soud dovodil ze skutečnosti, že smlouva, která byla uzavřena, postrádala dohodu o ceně, jež je podstatnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku. Podle Nejvyššího soudu se nejednalo ani o smlouvu darovací, jelikož nedošlo k bezúplatnému předání něčeho, neboť v rámci podniku přechází také práva a závazky. Nejvyšší soud 8 Marek,

16 došel tedy k závěru, že se jedná o smlouvu nepojmenovanou, poněvadž se nejedná ani o žádný jiný smluvní typ, který by byl upravený občanským nebo obchodním zákoníkem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005 je důležité také z hlediska důsledků, jež jsou spojeny s prodejem podniku na základě smlouvy jiné než smlouvy o prodeji podniku. V tomto případě se tedy jednalo o smlouvu inominátní, nicméně Nejvyšší soud rozhodl, že i tento závazkový vztah (tedy vztah založený inominátní smlouvou) se bude řídit obchodním zákoníkem, a to bez ohledu na povahu stran, jelikož analogicky aplikoval 261ObchZ, v němž jsou upraveny absolutní obchody. Vychází z toho, že pokud je zde obsažená smlouva o prodeji podniku, je třeba obchodnímu zákoníku podřídit i smlouvu o bezúplatném předání. Aplikaci ustanovení 477 ObchZ (tedy ustanovení týkající se přechodu závazků a pohledávek) pak dovodil z ustanovení 1 odst. 2 ObchZ ve spojení s ustanovením 491 odst. 2 ObčZ, které stanoví, že na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, jestliže samotná smlouva nestanoví něco jiného. Závěr je tedy ten, že i v případě inominátní smlouvy, pokud samotná smlouva nestanoví něco jiného, se aplikují ustanovení o přechodu závazků. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 857/2004 ze dne 14. října 2004 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy se jedná o smlouvu kupní a kdy o smlouvu o prodeji podniku podle 476 ObchZ. Pro určení, o jaký smluvní typ se jedná je rozhodující obsah smlouvy, tj. ujednání ve smlouvě obsažená, a podstatné náležitosti smlouvy, není možné se řídit pouze označením smlouvy. Dále uvádí, že pro odstranění případných nejasností ve smlouvě je třeba použít výkladu projevu vůle ( 35 odst.2 a 3 ObčZ a 266 ObchZ.). Jak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvádí, tak rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o prodeji podniku je v předmětu smlouvy. Předmětem kupní smlouvy jsou jednotlivé věci, popřípadě spoluvlastnický podíl na nich, kdežto předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako věc hromadná. Ve smlouvě o prodeji podniku, na rozdíl od kupní smlouvy, se kupující zavazuje převzít také závazky s podnikem související. Určení zda jde o smlouvu kupní nebo smlouvu o prodeji podniku je tedy rozhodující především pro přechod závazků souvisejících s podnikem. K převodu podniku může dojít také uzavřením několika kupních smluv, jež se budou posuzovat v celkovém kontextu. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém 16

17 rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května Nejvyšší soud zde řešil otázku, zda několik uzavřených smluv tvoří ve svém souhrnu smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části tvořící samostatnou organizační složku, a tudíž zda je s nimi spojen přechod práv a povinností ze zaměstnaneckých vztahů. Nejvyšší soud zde uvedl, že není ani vyloučeno, aby smlouva sestávala z několika dílčích smluv tvořících ve svém souhrnu vzájemně provázaný celek; musí však v ní být vymezen podnik (jeho část), který je předmětem smlouvy. Jestliže není předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené. Rozhodující je tedy otázka, zda daná série smluv dostatečně vymezí jako předmět převodu podnik či samostatnou organizační složku podniku. Pokud by tomu tak nebylo, tak danou sérii smluv nebude možné posuzovat ani v celkovém kontextu jakožto smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části. V rámci smlouvy o prodeji podniku byly v daném případě uzavřeny tři smlouvy: smlouva o prodeji drobného hmotného a investičního majetku, smlouva o prodeji materiálových zásob a smlouva o postoupení pohledávek a závazků. Jelikož tyto smlouvy neobsahovaly osobnostní složku podniku (zaměstnanci prodávajícího s ním rozvázali pracovní poměr a uzavřely nové pracovní smlouvy s kupujícím), a celkový předmět těchto smluv tak nepředstavoval samostatnou organizační složku, jakožto provázaný funkční celek, došel Nejvyšší soud k závěru, že tudíž nebyla uzavřena smlouva o převodu podniku, resp. jeho části, jakožto smluvní typ upravený obchodním zákoníkem, a tudíž nedošlo k následkům (v daném případě přechodu práv a závazků z pracovněprávních vztahů), jež obchodní zákoník s uzavřením smlouvy o prodeji podniku spojuje. 17

18 4. Smlouva o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) 4.1. Podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) Na začátku této části bych ještě ráda zdůraznila, že pokud zde budu mluvit o podniku, tak pro účely aplikace ustanovení týkajících se smlouvy o prodeji podniku, to znamená také část podniku tvořící samostatnou organizační složku (viz. 487 ObchZ). S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 9 uvádí jako podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku následující: určení podniku, závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu a převést k němu na kupujícího vlastnické právo a na druhé straně závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit určenou kupní cenu. Obchodní zákoník pro tento smluvní typ vyžaduje písemnou formu. Dále, pokud jsou součástí podniku také nemovitosti, tak podpisy stran musí být na téže listině (viz. 46 odst. 2 ObčZ). Předmětem prodeje nejsou jednotlivé věci patřící k podniku, nýbrž podnik jako celek. Ve smlouvě musí být podnik především náležitě vymezen, často tomu tak bude odkazem na určitou přílohu ke smlouvě. 10 To však neznamená, že by musely být vypsány jednotlivé věci, majetkové hodnoty nebo práva, která jsou předmětem prodeje. V každém případě musí dojít k převodu celého podniku, popřípadě jeho samostatné organizační složky. Pokud tomu tak nebude, nebude možné ustanovení obchodního zákoníku vztahující se na smlouvu o prodeji podniku na takto založený smluvní vztah aplikovat. I. Pelikánová 11 zastává názor, že z požadavku, aby byl předmětem smlouvy podnik, resp. jeho samostatná organizační složka, vyplývá požadavek, aby byl převeden funkční celek, jež má být schopen fungování, a nevidí důvod, aby nemohla být z prodeje vyčleněna určitá věc, ovšem za podmínky, že nebude dotčena funkce podniku (např. osobní automobil či kancelářské zařízení). V souladu s tímto názorem je i 9 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Marek, 2002, str Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4.díl, , Linde: Praha, 1997, str

19 rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 (viz. výše), kde Nejvyšší soud judikoval, že nezahrnutí portfolia úvěrových smluv uzavřených bankovní pobočkou, jež je předmětem prodeje, nenarušuje charakter funkčního celku této pobočky, a tudíž nebrání její kvalifikaci jakožto samostatné organizační složky podniku. I Nejvyšší soud tak vidí jako rozhodující zachování funkčního celku. Požadavek převodu celého podniku je podle mě třeba vnímat obecně, v souladu s názorem I. Pelikánové a uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, aby byla zachována funkčnost daného celku. Bylo by nesmyslné nekvalifikovat jako podnik např. továrnu, pokud by z prodeje byl vyloučen pouze určitý automobil. Smlouva musí obsahovat obecný závazek kupujícího převzít veškeré závazky s podnikem související. Také závazky, které kupující přebírá, není třeba jednotlivě uvádět, ačkoli se doporučuje je řádně specifikovat, a to včetně ručitelských. Také jejich specifikace bude často obsahem přílohy k samotné smlouvě o prodeji podniku. 12 S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 13 uvádí, že úmysl převzít závazky související s podnikem je možné dovodit také z názvu smlouvy jako smlouvy o prodeji podniku, pokud však z obsahu samotné smlouvy nevyplývá něco jiného. Další podstatnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku je závazek kupujícího zaplatit cenu podniku. Výše ceny nebo způsob jejího dodatečného určení musí být přitom obsažen ve smlouvě. Pokud by tomu tak nebylo, pak by smlouva o prodeji podniku platně nevznikla. Zákon ji totiž nestanoví ani dispozitivně např. jako cenu obvyklou. A to ani v 482 ObchZ, jež stanoví domněnku, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Dále pak uvádí, že se tedy v případě, kdy má nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, změní výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí. Nicméně domněnka tohoto způsobu stanovení ceny je vyvratitelná, a pokud se prokáže, že kupní cena byla stanovena jiným způsobem, změna ceny ze zákona, jakožto důsledek právní domněnky nenastane. Proto také jak uvádí i S. Plíva in Komentář k obchodnímu 12 Marek, 2002, str Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str

20 zákoníku 14, tak v případě, kdy je kupní cena stanovena jiným způsobem, není důležité, kdy nastává účinnost smlouvy. ObchZ však nicméně nestanoví ani způsob určení, ani výši této kupní ceny. 15 Podle mého názoru domněnka uvedená v první větě 482 ObchZ je zde pouze za účelem, aby stanovila předpoklad pro aplikaci pravidla obsaženého ve větě druhé, které se týká změny ceny, která nastává ze zákona v důsledku změny obchodního jmění, pokud účinnost smlouvy nastává k pozdějšímu datu než její uzavření. K této změně ceny dochází pak ze zákona. Toto ustanovení se však použije pouze v případě, kdy bude splněna výše zmíněná vyvratitelná domněnka o způsobu určení ceny. Tato domněnka může být vyvrácena, např. pokud ze smlouvy vyplývá jiný způsob určení ceny.v takovémto případě by pak neměla na výši ceny vliv změna jmění mezi uzavřením smlouvy nebo její účinností, pokud by si ovšem strany nesjednaly něco odlišného ve smlouvě. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 16 uvádí, že se jedná o ustanovení dispozitivní povahy, takže strany mohou jeho aplikaci vyloučit i pro případ, kdy by tato domněnka splněna byla. Strany si však také mohou smluvně dohodnout jiný režim pro změnu ceny, navrhuje např. ujednání, že se cena změní, pokud změna v obchodním jmění dosáhne smluvených limitů. I na stanovení výše ceny se však použijí pravidla poctivého obchodního styku. 17 Pokud jde o splatnost ceny, tak pokud si strany nedomluví něco jiného, použijí se obecná ustanovení obchodního zákoníku, jelikož smlouva o prodeji podniku patří mezi tzv. absolutní obchody. 18 Podstatným znakem smlouvy o prodeji podniku je závazek prodávajícího předat podnik kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku. Podle 483 odst. 1 ObchZ je prodávající povinen předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje, a to ke dni účinnosti smlouvy. O tomto předání se sepíše zápis podepsaný oběma stranami. S převzetím věcí je spojen přechod nebezpečí škody na těchto věcech z prodávajícího na kupujícího. Celá tato úprava je však dispozitivní, takže si strany mohou dohodnout jak jiný okamžik přechodu nebezpečí škody na věcech, tj. došlo by k němu v jiném okamžiku než k převzetí věcí, tak mohou dohodnout i jiný okamžik pro předání věcí, tj. nedošlo by k předání věcí k účinnosti smlouvy, nýbrž již dříve nebo až později. 14 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Marek, 2002, str Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str

21 4.2. Translační účinek smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) Pro otázku translačních účinků smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části, bude třeba odlišit translaci vzhledem k podniku, resp. jeho části, na jedné straně a na straně druhé translaci ve vztahu k věcem, které jej tvoří. Pokud jde o translaci ve vztahu k věcem, jež podnik tvoří, je v 483 odst. 3 ObchZ stanoven translační účinek smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části, ve vztahu k věcem, jež se nezapisují do katastru nemovitostí. Tento odstavec totiž stanoví následující: Vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. Jak tedy z tohoto ustanovení vyplývá, ve vztahu k nemovitostem, jež se zapisují do katastru nemovitostí, smlouva o prodeji podniku, resp. jeho části, translační účinky nemá. Vlastnické právo k takovým nemovitostem, jež jsou zahrnuty do prodeje podniku, přejde až zápisem do katastru nemovitostí. Úprava přechodu vlastnického práva k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, je kogentní. 483 ObchZ stanoví obdobnou aplikaci ObchZ, jež se týkají nabytí vlastnického práva u kupní smlouvy upravené obchodním zákoníkem. Je nutné si uvědomit, že úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku se vztahuje pouze na movitosti, a proto se i obdobná aplikace uvedených ustanovení bude týkat pouze věcí movitých. Z těchto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva k movitostem lze písemně sjednat před účinností smlouvy o prodeji podniku, pokud půjde o movité věci individuálně určené nebo určené podle druhu, a pokud v době přechodu vlastnického práva budou dostatečně odlišeny, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu. Přechod vlastnického práva k movitostem zahrnutým do prodeje však může být sjednán i na později. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 19 uvádí, že jestliže není dohodnuto dále jinak, bude se mít za to, že pozdějším okamžikem se myslí zaplacení celé kupní ceny. Pokud jde o možnost nabytí od nevlastníka, tak tato úprava se aplikuje opět pouze na věci movité. Podmínkou 19 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str

22 je, že v době, kdy měl kupující vlastnické právo nabýt, nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Pokud jde o otázku translace ve vztahu k podniku jako takovému, tak jde o otázku složitější. Zákon okamžik přechodu vlastnického práva k podniku jako celku, tedy jako k věci hromadné, nestanoví. Ze znění 476 ObchZ Smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku je možné dovozovat, že samotným uzavřením smlouvy k převodu podniku nedochází. Bylo by možné dojít k závěru, že se stejně jako u kupní smlouvy bude jednat o smlouvu konsensuální, jelikož není použito formulace, jež by nasvědčovala jasně jako např. u smlouvy o postoupení pohledávky v 524 odst. 1 ObčZ, jenž stanoví, že: Věřitel může svou pohledávku postoupit písemnou smlouvou, že by se jednalo o smlouvu reálnou. Tak tomu však ze znění 476 ObchZ, pokud jde o podnik, není. Navíc když se podíváme do úpravy obecné kupní smlouvy, tak k přechodu vlastnického práva podle 443 ObchZ dochází až předáním. U podniku je úprava předání obsažena v 483 ObchZ. Otázka je, zda by tato úprava převzetí podniku byla u smlouvy o prodeji podniku obsažena, kdyby vlastnické právo k podniku přecházelo již účinností smlouvy o prodeji podniku. Na druhou stranu ve prospěch translačního účinku smlouvy o prodeji podniku ve vztahu k podniku jako věci hromadné svědčí účel celé této úpravy, jenž je, jak jej vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002, možnost převést podnik najednou jako celek (viz. dále). Podle mého názoru by se spíše měla dát přednost účelu této úpravy a přiznat smlouvě o prodeji podniku translační účinky, jelikož bude možné jasně určit, kdy přesně přešlo vlastnické právo z prodávajícího na kupujícího podniku a to bez nejrůznějších překážek, např. odmítnutí podepsat protokol o převzetí, čímž by mohla vzniknout nejasná situace. Vzhledem k důležitosti okamžiku účinnosti smlouvy je třeba se zabývat také touto otázkou. Obchodní zákoník neobsahuje úpravu účinnosti smlouvy, proto je třeba aplikovat ustanovení obecné úpravy zákoníku občanského. Smlouva je tedy obecně účinnou dnem, jenž je uveden ve smlouvě. Pokud smlouva tento den neobsahuje, pak je účinná uzavřením. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 20 uvádí, že pokud bude 20 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str

23 ve smlouvě obsažena odkládací podmínka, bude možné tuto považovat za smluvní ujednání účinnosti. Pokud jde o účinnost smluv, k nimž je podle 67a ObchZ třeba souhlasu valné hromady, tak tyto nabudou účinnosti až udělením tohoto souhlasu (k této otázce viz. dále v části týkající se důsledků neudělení souhlasu valnou hromadou podle 67a ObchZ). Lze tedy shrnout, že zákon nestanoví jednotný okamžik pro nabytí vlastnického práva k podniku jako celku. Je třeba odlišovat mezi okamžikem nabytí vlastnického práva k movitostem a nemovitostem, jež nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí a na druhé straně k nemovitostem, jež jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že podnik může samozřejmě zahrnovat několik nemovitostí a vklady do katastru nemovitostí u nich nemusí být ke stejnému datu, může tak být také možné postupné nabývání vlastnického práva k jednotlivým nemovitostem. Dále může dojít k dalšímu štěpení okamžiku nabytí vlastnického práva v důsledku možnosti smluvně stanovit dřívější nebo pozdější přechod vlastnického práva k movitostem Úprava odpovědnosti za vady ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) Odpovědnost za vady při prodeji podniku je v obchodním zákoníku upravena dispozitivně. Obchodní zákoník rozlišuje v rámci odpovědnosti za vady několik druhů odpovědnosti: odpovědnost za chybějící věci, odpovědnost za vadné věci, nezpůsobilost podniku pro provoz stanovený ve smlouvě a právní vady prodávaného podniku. Jako zvláštní odpovědnost je zde podle mě možné zařadit také odpovědnost za závazky, které na kupujícího přešly, aniž by byly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy. Odpovědnost za vady se nevztahuje pouze k jednotlivým věcem, jež jsou součástí podniku, ale i k podniku jako celku. 21 Ustanovení 484 ObchZ dispozitivně stanoví, že nejpozději v zápise, který se sepisuje o převzetí věcí zahrnutých do prodeje, je prodávající povinen upozornit kupujícího na všechny vady jak převáděných věcí, tak i práv nebo jiných majetkových hodnot, za podmínky, že o nich ví nebo musí vědět. Pokud tak neučiní, pak bude 21 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str

24 odpovídat za případné škody, kterým bylo možné tímto upozorněním zabránit. Jde zde tedy o zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu. Liberačním důvodem je zde právě toto upozornění v zápise o převzetí. 22 Je důležité si uvědomit, že tato odpovědnost za škodu vůbec nevznikne, pokud prodávající o vadách neví nebo vědět nemusí. Skutečnost, zda prodávající o vadě ví nebo má vědět, se přitom posuzuje podle objektivních kritérií, avšak s přihlédnutím k okolnostem konkrétní situace. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 23 upozorňuje také na to, že otázkou je, kdo měl o dané vadě vědět. Podle konkrétního případu se nemusí vždy jednat pouze o osoby, které smlouvu o prodeji podniku na straně prodávajícího podepsaly. Upozorňovací povinnost je také možné učit i před zápisem o převzetí, viz. prodávající je povinen nejpozději v zápise, takže prodávající se může odpovědnosti za škody, kterým bylo možné upozorněním zabránit, zprostit také v případě, že prokáže, že kupujícího na dané vady upozornil ještě před zápisem o převzetí, přitom v zákoně není určeno, jakým způsobem by tak měl učinit. Je třeba také zkoumat, zda dané škodě bylo možné upozorněním na určitou vadu některé ze součástí podniku skutečně možné zabránit. Na druhé straně jak uvádí S. Plíva in Obchodní závazkové vztahy 24, tak splnění upozorňovací povinnosti nezbavuje prodávajícího odpovědnosti za tyto vady, jelikož neustále pro něj platí povinnost plnit řádně, tj. bez vad, to ho zbavuje pouze odpovědnosti za škody, kterým bylo upozorněním možno zabránit. V zápise se mají uvést chybějící a vadné věci. Chybějící věci jsou věci, které prodávající nepředal kupujícímu, ačkoli tyto věci mají být podle účetní evidence a smlouvy součástí jmění prodávaného podniku. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 25, jedná se de facto o kvantitativní vady. Při rozhodování, zda se jedná o vadné věci, se přihlíží k jejich schopnosti sloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů. Z povahy věci není možné považovat za vadné zařízení takové, kterého se v daném podniku používá deset let a jeho stav tomu odpovídá. Ovšem v případě, kdy by podle smlouvy mělo být neustále provozuschopným a ve skutečnosti by tomu tak nebylo, pak by zde odpovědnost za vady nejspíše vznikla. 22 Marek, 2002, str Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str

25 Vady je třeba rozlišovat na vady zjistitelné při předání a na vady zjistitelné až při provozu podniku. V zápise o předání je třeba uvést vady zjistitelné při předání. Pokud jde o vady zjistitelné až při provozu, tak ty mohou být oznámeny kupujícím prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit (subjektivní lhůta), nejpozději však do šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy (objektivní lhůta). Je v zájmu kupujícího, aby tak učinil, tj. v zápise o převzetí zahrnul vady zjistitelné při převzetí, resp. včas oznámil vady zjistitelné až při provozu, jelikož pokud by tak neučinil, tak by mu v případném soudním řízení nemohlo být přiznáno právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, ledaže prodávající o těchto vadách věděl v době předání věcí. Nicméně jelikož 486 ObchZ odkazuje na obdobnou aplikaci 428 odst. 2, tak se v případném soudním řízení k této skutečnosti přihlédne pouze na základě námitky prodávajícího, že daná vada nebyla v zápisu o předání uvedena, resp. že vada zjistitelná až při provozu nebyla včas oznámena. Jak jsem tedy uvedla vyjmenování vadných a chybějících věcí v zápise o předání je v zájmu kupujícího, a to na rozdíl od 484 ObchZ,viz. výše, kde uvedení všech vad, o kterých prodávající ví nebo vědět musí, v zápise o předání je v zájmu prodávajícího, a kde toto oznámení tvoří liberační důvod k odpovědnosti za škody. Rozdíl mezi uvedením veškerých vad, o kterých prodávající ví nebo vědět musí podle 484 ObchZ (v zájmu prodávajícího) a uvedením vad zjistitelných při předání v zápise o převzetí (v zájmu kupujícího) spočívá v tom, že prodávající může na vady, o kterých ví nebo vědět musí kupujícího upozornit i před uvedeným zápisem. Pokud jde o chybějící věci, tak o nich platí to samé, co bylo řečeno o vadách zjistitelných při převzetí, tzn., aby bylo možné za ně přiznat přiměřenou slevu z kupní ceny podniku v soudním řízení, tak musí být uvedeny v zápise o převzetí nebo o nich prodávající musí vědět v době předání věcí. Ke skutečnosti, že v zápise o převzetí uvedeny nebyly, se však přihlédne pouze k námitce prodávajícího. Pokud jde o úpravu slevy, tak se odkazuje na obdobnou aplikaci 439 ObchZ. Výše slevy odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by měl podnik bez vad a kterou má s vadami. Kupující může o slevu snížit kupní cenu nebo požadovat její vrácení spolu s úroky. Pokud by prodávající neuvedl vady včas, resp. nebyly by v zápisu o předání, a prodávající by o nich ani nevěděl, pak přichází sleva v úvahu pouze se souhlasem obou stran Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str

26 Pokud jde o výši slevy, odkazuje 486 ObchZ na obdobnou aplikaci úpravy v rámci kupní smlouvy ( 439 ObchZ). Jako zvláštní odpovědnost za vady uvádí obchodní zákoník situaci, kdy podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě. V takovém případě, pokud vady oznámené včas jsou neodstranitelné nebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu stanoví kupující, pak může kupující od smlouvy odstoupit. Zákonodárce odkazuje na přiměřenou aplikaci 441 ObchZ. Zde z odstavce druhého vyplývá, že od smlouvy není možné odstoupit, pokud kupující nemůže vrátit předmět prodeje, tak jak jej obdržel. Z tohoto pravidla jsou však stanoveny výjimky. Odstoupení od smlouvy je tak jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku 27 podle přiměřené aplikace 441 odst. 4 ObchZ možné, pokud změna stavu předaných věcí byla způsobena v důsledku běžného provozu podniku. Dále je možné od smlouvy odstoupit, pokud ke změnám nedošlo v důsledku jednání nebo opomenutí kupujícího nebo pokud ke změně došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané, za účelem zjištění vad. Za zvláštní odpovědnost za vady je možné považovat situaci, kdy na kupujícího přešly závazky, které nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy. V takovém případě může uplatnit nárok na slevu z kupní ceny, ovšem pouze za podmínky, že o nich kupující nevěděl v době uzavření smlouvy. Sleva by měla odpovídat výši těchto závazků. 28 Posledním druhem možného vadného plnění při prodeji podniku jsou vady právní. Zákonodárce odkazuje na obdobnou aplikaci úpravy právních vad zboží v kupní smlouvě podle obchodního zákoníku ( ObchZ včetně úpravy nároků z právních vad v ObchZ, na které odkazuje 435 odst. 4 ObchZ 29 ). O právní vady se tak jedná, pokud bude podnik nebo jeho část zatížena právem třetí osoby a kupující by s tím nevyslovil souhlas. Nárok z právních vad nevzniká, pokud kupující o právu třetí osoby v době uzavírání smlouvy věděl nebo pokud byl prodávající povinen při plnění svých povinností postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující. V případě, že třetí osoba své právo uplatní, tak je kupující povinen tuto skutečnost oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tom dozví. Pokud tak neučiní, a prodávající to namítne, pak není možné kupujícímu v soudním řízení přiznat 27 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str Marek, 2002, str Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str

27 práva z právních vad. Jestliže však prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující, pak tyto účinky nenastanou. Pokud jde o nároky z těchto vad, tak se rozlišuje mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy. O podstatné porušení smlouvy se jedná, pokud prodávající věděl v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že kupující nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. Pokud půjde tedy o podstatné porušení smlouvy, pak může kupující požadovat: odstranění vad, přiměřenou slevu nebo odstoupení od smlouvy. Při nepodstatném porušení je možné požadovat: odstranění vad nebo přiměřenou slevu z kupní ceny. 486 odst. 4 ObchZ stanoví jako zvláštní druh právní vady případ, kdy nepřejde vlastnické právo k nemovitostem, které jsou součástí podniku, na kupujícího. Pokud prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou mu kupující určí, pak může kupující odstoupit od smlouvy. Na vypořádání mezi prodávajícím a kupujícím při odstoupení od smlouvy se použijí obecná ustanovení obchodního zákoníku ( 351 ObchZ). 30 Odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy však nemá vliv na nárok na náhradu škody způsobené porušením smlouvy, ani na smluvní ustanovení týkající se volby práva, podřízení smluvního vztahu režimu obchodního zákoníku, řešení sporů mezi stranami ani na jiná smluvní ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí. Pokud půjde o peněžní prostředky, tak společně s úroky. Vrací-li plnění strana, která od smlouvy odstoupila, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Zajímavou otázkou v případě odstoupení od smlouvy, je situace, kdy dojde k zániku převedených práv vztahujících se k nemovitosti, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí. K. Marek 31 k této otázce odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Ca 446/94 ze dne 31. října Krajský soud v Plzni uvádí, že vzhledem k tomu, že účinky odstoupení nastávají doručením straně druhé, lze dovozovat, že k zániku práv dochází ze zákona. Katastrální úřad v tomto případě tedy tuto skutečnost 30 Marek, 2002, str Marek,