Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XVII.

Transkript

1 Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XVII. ZE ŽIVOTA CECHŮ A ŘEMESEL V DOLNÍCH KOUNICÍCH V roce 2009 dochází k uložení cechovních podstavníků z Dolních Kounic v depositu Biskupské konzistoře v Brně a tato skutečnost mne přiměla k tomu, abych se vrátil svým článkem k historii cechů v našem městě. Cechovní podstavníky byly vlastně dřevěné žerdě, malované a opatřené v hlavici soškou toho kterého cechovního patrona, na které se zavěšovaly cechovní korouhve a ty pak nosili zástupci cechů při slavnostních příležitostech a zejména církevních svátcích v průvodech. Bývaly uloženy ve starém farním kostele u řeky, později v kapli sv. Antonína, kde stávaly na bocích modlitebních lavic. Vandalismus a krádeže kulturních památek množící se v posledních létech pak vedly k jejich předání do depozitáře brněnského biskupství. Škoda, lépe by bylo pro Dolní Kounice, kdyby se bez obav mohly různými památkami chlubit a tak i podporovat turistický ruch. Celá staletí se chodilo kolem soch, sošek ve výklencích domů, různých křížů či jiných památných předmětu, lidé si jich vážili, pečovali o ně a chránili je. Dnes tento přístup k památkám zmizel. Pro peníze dokázali nedávno v Rusku rozebrat a ukrást celý kostel. Ale nyní k naší tematice. Cechy byly organizované spolky mistrů a tovaryšů stejných řemesel. Ve své činnosti se řídily stanovenými pravidly, schvalovanými panovníkem a vlastními vrchnostmi, jak si to připomeneme i u cechů kounických. Měli své cechovní znaky, symboly, pečetě a v některých případech i kroje (cech řezníků). První bratrstva sdružující řemeslníky stejného řemesla z konce 13. století, jejichž členové si původně vzájemně zajišťovali pouze podporu a zařízení důstojného pohřbu, zanedlouho po svém vzniku přijala ke svým úkolům také povinnost hájit zájmy svého řemesla. Tak vlastně vznikl cech (toto pojmenování pochází z německého slova zeignet), který převzal na sebe a své členy oprávněnost k práci, k nákupu surovin a k prodeji hotových výrobků. Kdo nebyl členem cechu, nesměl nic z toho v daném řemeslnickém oboru podnikat. Kvůli malé početnosti příslušníků některých řemesel se v jednom cechu často sdružovalo i několik příbuzných řemesel (např. sdružený cechu kovářů, kolářů a zámečníků). Každý cech měl svůj znak (na veřejnosti byla hlavním znakem cechovní korouhev). Nejčastěji se v něm objevoval hlavní výrobek nebo charakteristický pracovní nástroj. Dále mívaly také pro úschovu cechovních finančních prostředků truhlice pokladny, které často byly nazývány matka cechu. Tam byly ukládány společné cechovní peníze získané z příspěvků a poplatků svých členů. Pravidla měli sepsána v tzv. artykulích, podle kterých se členové museli řídit a které byly stvrzovány vrchností i panovníkem u obecně platných pravidel, jako tomu bylo například u Cechovních pravidel vydaných ve Vídni dne 16. listopadu 1731 císařem 861

2 Karlem VI., otcem císařovny Marie Theresie, pro všechny cechy a z jejichž originálního vydání (které vlastním) přináším následující ukázku. Určitou ochranou proti případné konkurenci bylo tzv. právo mílové (tj. na míli cca v okruhu 9 km cesty kolem města nesměl nižádný člověk ani sladů dělati, ani piv vařit, ani krčmy míti, ani řemesla provozovati ). Řemeslníci nemuseli za prací nikde docházet, protože jejich dílny se nacházely přímo v jejich domech. U chudších, zejména pak vesnických řemeslníků, byla ale dílna umístěna v jediné obytné místnosti. Učeň přicházel do učení zpravidla kolem patnácti let. Učební doba se postupně ustalovala na třech letech, ale u některých specifických řemesel bývala neustále delší. Až po získávání základní řemeslné zručnosti se učeň mohl podrobit tovaryšské zkoušce. Po několikaletém vandru světem (pakliže by u sebe neměl výuční list a nástroj svého řemesla byl by pokládán za tuláka), tzv. zkušené, při níž zpravidla neopominul zavítat do hlavního města monarchie, se směl přihlásit ke složení mistrovské zkoušky, při níž musel předložit jako důkaz své řemeslné zručnosti nějaký mistrovský kus. Před sto léty psal P. Augustin Kratochvíl ve Vlastivědě Ivančického okresu v historii Dolních Kounic o existenci 9 cechů, jmenovitě uvádí cech krejčovský, kožešnický, tesařský, zednický a kamenický, kde označuje tyto tři cechy jako cechy řízené jedním vedením, dále cech řeznický, punčochářský, obuvnický, tkalcovský, hrnčířský a cech společných řemesel, ve kterém uvádí mydláře, provazníky, sedláře, zámečníky, kováře, nožíře, cvočkaře a kominíky, dále voskaře, barvíře, bednáře, pekaře, sklenáře, rukavičkáře, stolaře, soukeníky, koláře, jircháře a koželuhy. Při tom opomenul zcela cech kloboučníků, který byl druhým nejstarším cechem, neboť je písemně připomínán již v r Starší je cech řezníků, který je vzpomínán již v r P. Kratochvíl patrně Cechovní dolnokounické podstavníky 862

3 Ukázka titulního listu patentu císaře Karla VI. z 16. listopadu

4 při bádání v kounickém archivu neměl knihu zápisů kloboučnického cechu k dispozici, a proto cech ve svém výčtu cechů nejmenoval. Dnes jsou v dolnokounickém městském archivu v rámci SokA Brno-venkov v Rajhradě uloženy následující cechovní materiály: 864

5 Cech kloboučníků Nejstarší písemnou cechovní památkou je tedy Kniha zápisů kloboučnického cechu , která obsahuje jak zápisy přijímání učňů, tak i zápisy o přijímání nových cechmistrů a tovaryšů. Ze zápisů v knize lze vypozorovat, že k rozkvětu cechu dochází od r. 1705, kdy na zasedání cechu 15. února 1705 do Kounic přijel jeden mistr z Brna. Tehdy jsou čteny cechovní artikuly, zapsáni čtyři mistři, kteří brněnskému mistru předložili mistrovské kusy. Byli to z Dolních Kounic cechmistr Mates Wostrowsky, Paul Löwe, Bernard Gebauer a Moravskokrumlovský mistr Štěpán Vávra zapsaný u kounického cechu. Po této návštěvě lze pozorovat rychlý vzestup cechu a dokonce pak 12. června 1706 žádají kouničtí soukeníci o přijetí pod záštitu kloboučnického cechu, neboli weil sie so schwach sein, což dosvědčuje vzmáhající se prestiž cechu kloboučníků. Dne 31. května v r je v zápisu uvedeno, že byl vyučen i syn Matese Wostrowského Friedrich, byl členem městské rady a dne 22. listopadu 1703 byl v cechu přijat za mistra. Kloboučnický cech se jevil jako cech, který byl obsazen zástupci tradičních rodin, které se tomuto řemeslu věnovaly. Učňové byli přijímáni do učení na 4 roky na cechovní schůzi, kde musel učeň za sebe postavit dva rukojmí, kteří se za něj museli zaručiti. Po čtyřech letech byl vyučen a na schůzi mu pak celý cech dal za vyučenou. Jen jedenkráte se stalo, že musel adept učení ukončit a odejít předčasně, jak uvedeno v jednom zápisu v cechovní knize. Životopis sv. Kryštofa Původní zprávy o jeho životě se nedochovaly. Z legendy však vyplývá, že byl nositelem Krista, jak ve svém srdci, tak ve službě bližním. Legenda o jeho hledání nejmocnějšího Pána připomíná ve svém jádru Kristova slova: Co jste udělali pro jednoho z mých 865

6 nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali. K legendě patří i zobrazení Kryštofa s Božím dítětem na ramenou, jak se brodí vírem řeky, s mohutnou, zelenající se holí v ruce. V ní lze vidět symbol vítězství nad protivenstvím a měla být i důkazem, že nesl Krista. Na závěr svého života podstoupil v Lykii mučednictví. Byl sťat mečem. Gotická soška sv. Kryštofa, patrona kloboučníků, pocházející ze starého kostela u řeky, dnes je tato soška součástí Národní galerie v Brně. Podstavník cechu krejčích z Dol ních Kounic. Cech krejčích Také cech krejčích je patrně velmi starý, i když je v našem městě připomínán až v r Patrně existoval mnohem dříve, neboť v Praze existoval již ve 14. století. Dne 20. dubna 1912 potvrdil cechovní artikule majitel kounického panství, pan Jan Drnovský z Drnovic a podruhé byla pravidla potvrzena také knížetem Ferdinandem z Dietrichsteina 19. února 1673, dáno ve Vídni. Kniha zápisů krejčovského cechu poskytuje bohaté informace. Mistři byli přijímáni o tzv. suchých (kvatembrových) dnech a k přijetí bylo třeba zhotovit tzv. Mistrovský kus, nebo za něj zaplatit 6 fm, přiložit libru vosku a zaplatit tzv. obsílku (většinou 2 fm). Do učení bylo přijímáno každoročně 2 až 5 učňů, kteří byli do učení přiváděni v přítomnosti dvou cechmistrů, kteří za ně zároveň ručili a cechovní písař o tom provedl zápis do cechovní knihy. Patronem krejčích, ale i kožešníků a všech, kdo se starají o oděvy byl sv. Martin. ( ) Učební doba trvala 2 roky. Hlavní schůze cechu se odehrávala každoročně o Božím těle u některého z cechmistrů, po tom, co se její přítomní zúčastnili slavnostního procesí. Na schůzi byli propouštěni učňové z učení a na závěr byla uspořádána tzv. svačina, tedy pohoštění. Dobrou pověst dolnokounických krejčí dosvědčuje i skutečnost, že o přijetí do učení v Dolních Kounicích žádali i obyvatelé ze Židlochovic, Blučiny, Pohořelic a samozřejmě z obcí kounického panství. Od r byla cechem vedena kniha přijímání mistrů. 866

7 Cech kožešníků Také privilegia cechu kožešníků potvrdil kníže Ferdinand z Dietrichsteina v r Zachovala se trojdílná kniha zápisů z r až První část obsahuje zápisy přijímání mistrů, druhá o přijímání učňů a třetí nás seznamuje s existencí cechovního bratrstva. Kožešnické řemeslo v Dolních Kounicích bylo presentováno především váženou rodinou Mühlbergerů. Lukas Mühlberger v roce 1764 stál také u zrodu bratrstva kopáčů, čili vinařů. Ve městě působili více jak 100 let. V polovině 17. století vlastnili také dům č. p. 63, dnes hotel Vinum coeli, který r prodali knížeti Waltru Xaveru Františkovi z Dietrichsteina a ten jej v r prodal kounické obci na zřízení obecního hostince. I kožešnický cech v Dolních Kounicích měl velký věhlas. Již v r se do něj jako mistr nechal zapsat např. i Jan Klas ze slezských Hlivic. V r i pohořelický kožešník Václav Zajíček. V r je vzpomínán i mistr Tomáš Šrůtka. Klas i Šrůtka, jako i mnozí další byli členy rady a po nich dědili řemeslo jejich potomci, takže výroba kožešinového zboží byla převážně v rukou těchto rodin, navíc postavení mistrovských synů bylo daleko snazší, neboť se logicky předpokládalo, že je jejich otec řemeslu naučí. Kandidát na mistra musel předložit jako mistrovský kus dětský kožíšek, ušitý ze dvou kozích kůží a zaplatit i 5 fr na svačinu. Cech řežníků Cech je připomínán již v r. 1553, tedy o 10 let dříve, než cech kloboučnický. Také tento cech byl v našem městě velmi vážený a s bohatou tradicí. V roce 1573 jim majitel kounického panství Adam ze Zástřizl potvrdil cechovní artikule a práva a totéž pak učinil i Ferdinand z Dietrichsteina v r

8 Pečeť cechu řeznického užívaná patrně již před rokem 1600, průměru 30 mm, je známa z titulní strany cechovní knihy z r Zvláštností cechu bylo, že učně přijímali a propouštěli jen ve dvou termínech, a to o 4. neděli postní a o Božím těle, kdy se konala cechovní schůze. Učni řeznického cechu byli přijímáni do učení na tři roky a nebylo výjimkou, že synové řeznických mistrů absolvovali výuku už v raném věku, aby byli připraveni nastoupit případně za své předčasně zemřelé otce. O roku 1733 byla vedena kniha přijímání mistrů. Každý kandidát na mistra má položit 10 fm na svačinu a 2 libry vosku. Na počátku 17. století byl v Dolních Kounicích rozvětvený, vážený a významný řeznický rod Plucarů, později se hovoří o rodu Altrichterů, Wlachů, Handlarů či Růžičků. Uváděno je i jméno Jakub Schmucker. V 19. století cechy zanikly, ale řemeslo řezníků se dochovalo až do poloviny minulého století a jeho členové často ještě v 1. polovině století užívali cechovní symboly. Např. při pohřbu pana Šlapala byly neseny v pohřebním průvodě symbolické sekery a řezníci šli i ve svých krojích, jak ukazuje následující fotografie. 868 Z pohřbu pana Šlapala

9 Kopie titulního listu z knihy zápisů řeznického cechu z r. 1726, kde čteme jména cechmistrů Antonína Altrichtera a Kristiana Rohožky. V minulém století byly známy řeznické rodiny Bojanovských, Spitzů, jsou uváděna jména Šlapal, Štěrba, Sobotka, Chramosta, Beierle, Zahrádka či Matoušek. Po r soukromí řezníci zanikli a s nimi i pietně udržované tradice cechu. Společný cech zedníků, tesařů a kameníků Tyto tři cechy se sdružili v jeden a v roce 1676 jim také stvrdil artikule a práva kníže Ferdinand z Dietrichsteina. V témže roce byla založena i kniha přijímání a propouštění učňů. Zedníci a tesaři se učili 3 roky, kameníkům bylo učení předepsáno na 5 let. Celkem v období let 1685 až 1750 se u cechu vyučilo 220 učňů zedníků, z nichž ale kounických bylo malé procento. Zato bylo překvapivé, že se zde učilo mnoho učňů 869

10 Patron zedníků sv. Rochus. Patron tesařů sv. Josef z ciziny, zejména z Bavorska a z Rakouska. Hlavním patronem zedníků byl sv. Rochus, o jehož svátku dne 16. srpna se cech scházel. Patronem tesařů byl zase sv. Josef. Také se scházeli o Božím Těle. Z cechovních artikulí vyplývá, že se mistři mají scházet pravidelně každého čtvrt roku u jednoho ze tří cechmistrů. Cechmistři mají v péči cechovní pokladnu, dále se hovoří o povinnosti se zúčastnit v procesí Božího těla a také je důležitý akcent na solidaritu uvnitř cechu když některý člen onemocní a není finančně zaopatřen, má mu být poskytnut příspěvek z cechovní pokladny, všichni se také povinně mají zúčastnit pohřbu členů cechu a bratrstva. Časté požáry v Dolních Kounicích také vedly k tomu, 870

11 Cechovní džbán tesařů z Dolních Kounic z (Cín museum Brno-venkov, dříve v Ivančicích) že do cechovních pravidel byla zařazena i pasáž o ochraně před ohněm. Cechy doprovázely své příslušníky na poslední cestě, tak jak je vidět i na fotu z pohřbu řeznického mistra pana Šlapala, ale jen u cechu tesařů a zedníků se zachovaly pohřební štíty, které byly při pohřbu v průvodu kladeny na rakev s nebožtíkem. První na textilu malovaný štít symbolizuje smrt zemřelého příslušníka cechu, na druhém, rovněž na textilu malovaném štítě je zobrazen základní erb knížecího rodu Dietrichsteinů, kterým kounické panství patřilo, tedy vrchnosti, která vlastně činnost cechů povolovala a stvrzovala i jejich práva a povinnosti. Patronem kameníků byl sv. Štěpán. Jako patrona jej uctívali i zedníci. Jedny z nejcennější zdrojů bádání byly Výuční a tovaryšské listy. Patřily k těm nejhledanějším. Od 17. století, když se z cechovního učedníka stal tovaryš, obvykle vyrazil na vandr, aby získal zkušenosti a dovednosti potřebné k vykonávání svého řemesla jinde, v jiných místech a jiných zemích. Po návratu z vandru domů mohl tak lépe obhajovat své dovednosti a znalosti a stát se mistrem příslušného řemesla. To samozřejmě zvyšovalo možnosti jeho osobního postavení, odborného i společenského růstu, stal se měšťanem a většinou se dobře a výhodně oženil. Zajímavým jevem také bylo, že se často ženili tovaryši s vdovami po mistrech a tak se snadněji dostávali k tomu, že byli přijímáni v cechu za mistry. Pro identifikaci vandrovníků, její příslušnosti k cechu a zhodnocení kvality jeho práce se staly výuční listy, doprovodné a doporučující dopisy, popř. vysvědčení na odchodnou. 871

12 Cech obuvníků ševců Obuvnický cech je vzpomínán již v r ze zápisu, kde mistři cechu obuvnického slibují zástřizlovské vrchnosti, že se budou držet cechovních artikulí. Ty jim pak potvrzuje i kníže Ferdinand z Dietrichsteina. Patronem obuvníků byl sv. Kryšpín, který se oslavuje dne 25. října. Kouničtí ševci měli rovněž značný věhlas a své výrobky dokázali uplatnit daleko za hranicemi města. Zejména v 19. století odváděli své výrobky kupcům v Brně, nebo i sami na mnohých jarmacích své zboží prodávali. Cech punčochářů Punčochářský cech uznával jako patronku sv. Annu. Na zachovaných podstavnících, kde je uveden ve štítech rok 1831 a v cechovním znaku 3 punčochy, je jinak také štít se znakem knížat z Dietrichsteina se dvěma vinařskými noži. Z dokumentů punčochářského cechu jsou v archivu uloženy zápisy tzv. kopiáře listin z let 1698 až

13 Cech tkalců Z dokumentů se zachovaly zápisy ze schůzí z let Patronkou cechu byla sv. Veronika, která drží v rukách plátno s obrazem Krista Kamenná socha sv. Veroniky s plátnem, na kterém má vy obrazenu hlavu Ježíše Krista, bývala v minulosti součástí výzdoby jedné z kapliček Křížové cesty ke kapli sv. Antonína. Po restaurování soch, které provedl akademický sochař Bortlík ze Štěpánova již do kapličky nebyla z obavy před poškozením, nebo zcizením vrácena a stala se součástí depositáře, jak se stalo i s drtivou většinou soch ze zastavení Křížové cesty. Bohužel dvě sochy, které dříve zdobívaly první zastavení, kapličku na počátku ulice Antonínské, byly již dávno v minulosti odcizeny a dnes jejich podobu máme pouze na fotografii z 50. let. 873

14 Cech hrnčířů Cech hrnčířů měl na hlavici podstavníku ke korouhvi zobrazeny postavičky Adama a Evy pod stromem poznání. Na výstavě zahrádkářů v r a také na výstavě vinařů při svatogothardských slavnostech použili tento podstavník, v domnění, že je to symbol vinařů. Ale Adam a Eva se stromem poznání jsou tradiční symboly hrnčířů a nejenom v Dolních Kounicích, ale všude jinde. Pro doklad uvádím podobu pečetě hrnčířského cechu z Jevišovic z r Dolnokounická cechovní pečeť hrnčířů se nezachovala. Každopádně tento cech nebyl tak veliký a významný, jako tomu bylo u sousedních Ivančic. Ivančičtí hrnčíři (a také kamnáři) byli velmi proslulí a hrnčířská výroba se v Ivančicích udržela až do minulého století. Ze života cechu v Dolních Kounicích se zachovaly bohužel jen tyto dva krásné podstavníky na korouhve, ale žádné písemné doklady, jako knihy zápisů a podobně. To by nasvědčovalo tomu, že se jednalo jen o spolek několika málo mistrů, né-li jen o dva či tři hrnčíře. Cech společných řemesel Zachovala se kniha zápisů ze schůzí z let 1805 až 1891, dále kniha mistrů z let 1842 až V archivu je také výuční list Josefa Zoufalého z r Tento cech zastupoval velmi početnou skupinu řemesel, kde byli zastoupeni mnohdy málo početné skupiny řemeslníků, nezřídka i jednotlivců. Neboť v tak velkém městě, 874

15 Pečeť cechu společných řemesel z roku 1613, průměru 45 mm, kam patřily tyto cechy: koláři, zámečníci, kováři, nožíři, mydláři, provazníci, sedláři, voskaři, cvočkaři, kominíci, barvíři, bednáři, pekaři, sklenáři, rukavičkáři, stolaři, jircháři, koželuzi, soukeníci aj. jakým byly Dolní Kounice, by se např. neuživilo 10 zlatníků, nebo tam nemohlo být 10 mistrů mlynářů, když zde stál jen jeden mlýn. Mezi starými cechy se někdy uvádí i cech vinařský. Nejednalo se však o klasický cech, který by se zabýval výrobou a zpracováváním nějakého materiálu, ale pěstováním vinné révy a výrobou a prodejem vína. V jeho řadách však byli členy i ti, co vinohrad nevlastnili. Proto si také říkali bratrstvo kopáčů, neboť pracovali ve vinohradech a chtěli společně především oslavovat různá výročí a církevní svátky. Stala se dobrovolná a pamětihodná úmluva mezi počestným bratrstvem kopáčským aneb vinařským a panem farářem kounickým dne 5. máje a r. 1832, za povolení dvojctihodného a vysoce důstojného velebného pána a pana faráře kounickýho pana Jana Jeřábka a pana kaplana Jana (Qualberta) Zuka vlastence kounickýho a velebnýho pana Pátera Emanuela Pergra lokálníka z Malešovic, jakožto spolu audu toho bratrstva a pana rektora Josepfa Komárka, též pana pulmistra France K dra a pana rychtáře Josefa Lukesiho, též všech toho času panovníků(asi představených) a pánů kounických a devadesáti bratří kopáčských, aneb vinařských předně jakožto pánů starších pánů bratrů první starší pan bratr Martin Navrátil, 875

16 Oltář sv. Gottharda v kapli sv. Antonína, kde se pravidelně koná na jeho počest každoročně mše svatá pro vinaře z Kounic a okolí. Jako druhého patrona uctívali vinaři také sv. Jana Křtitele. 876

17 druhé pan Václav Zipr, třetí pan Jan Kharbr, čtvrté pan Martin Kočí a Franz Haškůj, Anton Kočí, Martin Cekl, Jakub Weil, Franz Payerle, Adam Hustý, Franc Mihowský, Šimon Kočí, Jakub Kočí, Martin Mihovský a Jan Hladkýho jakožto písaře toho bratrstva a všech ostatních protokolu jmenovanejch pánů bratrů kounických, aby se žádný nehněval a nad tím nepozastavil, že jich vlastním jménem a příjmením psáti nemohu ale tak jak, od prvního staršího pana bratra Matěje Navrátila bila tak do toho nejmladšího pana bratra Jana Nešpůrka Kounickýh. I všech venkovských pánů bratrů předně z Mělčan starší pan bratr Fannc Šimbera i všichni páni bratři mělčanští od prvního až do toho nejmladšího. 2. Z Trboušan starší pan bratr Pavel Wolf a všichni trboušanští páni bratři od prvního až do toho nejmladšího. 3. Z Německých Bránic starší pan bratr Jiřík Badin a všichni ostatní páni bratři od staršího pana bratra až do nejmladšího. 4. Moravsko Bránický páni bratři starší pan bratr Schebestian Schoř a Martin Schoř, Václav Procházka, Schebestian Schoř a silůvskyho Josepha Kalivody a ostatních pánů bratrů od prvního až do posledního se domluvili všichni vespolek páni bratři, že by rádi měli ke cti a chvále Boží a k svým patronům toho bratrstva korouhvu aneb fánu ke cti a chvále svatýho Jana Křtitele a svatýho Gotharda a tak s tím dobrým oumyslem šli páni starší bratři ku panu farářovi kounickýmu panu Janu Jeřábkovi, i jak vyslyšel jejich žádost neodepřel Toho roku 1832 dne 5. června sám velebný a vysoce důstojný pan farář, pan Jan Jeřábek uznal to za dobrý a spasitedlný oumysl aby ta fána aneb korouhva svěcena byla, byla svěcena v chrámu páně u sv. Petra a Pavla dne 17. června po požehnání odpoledne u přítomnosti celýho kolátorstva a dvou starších pánů bratrů, pana Matěje Navrátila a pana Václava Cipra jakožto za svědky s pěkným vejkladem, co každý prapor aneb fána v sobě obsahuje, hned od starších bratrů rytířův měšťanův i občanstva ve zvyk to sobě vzaly a tak i dáleji proti všem nepřátelům na duši i na těle škodícím. Fundátor té fány je pan Matěj Myhowsky. Za druhý abychme neopoměli na budúcí léta a celá fáma a neb korrúhev v celý sumě a neb peněžitým platu koštovala. 1) První malířovi Nedělkovi od malování v šejnech 40 2) Stolařovi Josefovi Hermanovi 15 3) Damašek na fánu ) Frantcle na fánu 33 5) Zámečníkovi Krawowi od pruta na vrch fány ) Hedvábí na přišívání fány 1 7) Tringeld učedníkovi od štakle donešení ) Krejčířům když fánu došili zavdáno ) Malý pantle na uvázání po stranách ) Pantla nad schipr

18 11) Když páni bratři z Brna s damaškem přišli 3 12) Krejčířům od práce co fánu šili 15 13) Když se dávala do kostela při tom outrata 1 14) Panu farářovi od svěcení fány 2.30 Celá suma od všeho vydání 140,27 Dobrý aučinek po naším druhým starším panu bratrovi Václavovi Ciprovi, když jeho Bůh všemohoucí z tohoto bídného světa povolati ráčil při jeho testamentu Bratrstvu vinařskýmu poručil 4 f stříbra aby se stavěl oltář u svatého Antonína a soudek na hlavní oltář. Truhlice-pokladna řeznického cechu. Jak ovšem tato vinařská korouhev vypadala nevíme, poněvadž se nezachovala a ani nebyla podrobněji popsána. Také se nezachoval žádný podstavník. Víme jen, že jako patrona uctívali vinaři sv. Gottharda O řemeslnících také velmi dobře vypovídají tzv. Knihy počtů, neboli účetní zápisy o příjmech a vydáních městské rady na různé opravy, práce a také se v nich dozvídáme mnoho o jednotlivých řemeslech, platech za jejich práci a cenách zboží, nebo použitých surovin. Všechny cechovní spolky si spravovaly své finance a k tomu jim pomáhaly i cechovní pokladny. Těmto truhlám bylo přezdíváno také matky cechu. Byly do nich ukládány veškeré dokumenty cechu, potvrzená práva a cechovní pravidla a samozřejmě i společné cechovní peníze. O truhlu s pokladnou se starali obvykle 2 cechmistři, nebo jak tomu bylo u spojeného cechu zedníků, tesařů a kameníků po jednom cechmistru z každého cechu. Již jsem hovořil o tom, že cechy schůzovaly obvykle střídavě u svých cechmistrů, ale pravděpodobně měly i svou společnou místnost pro všechny cechy, čemuž by nasvědčoval fakt, že se dochovalo 11 cechovních štítů malovaných na plechu, které patrně tvořily výzdobu takové místnosti. Možná to byla místnost na radnici nebo v některé hospodě. To už dnes asi nezjistíme, ale je fakt, že plechové štíty se zachovaly. Na snímku je vidět jak jsme je 878

19 měli umístěny ve vlastivědném muzeu na zámku v r Naštěstí se mi podařilo je včas ukrýt před zloději. Museum bylo totiž během stavebních prací z velké části rozkradeno. Je však velmi zajímavé, jaká různá řemesla se u nás v minulosti vyskytovala. Proto uvádím jejich celkový přehled, aby si čtenář mohl udělat obrázek o někdejší řemeslné společnosti v Dolních Kounicích. Práce se železem a kovy Kováři, zámečníci, cvočkaři, zlatníci, nožíři, puškaři, platnéři výráběli brnění, ale poslední dvě řemesla patrně ve městě nebyla nikdy zastoupena, ale o zlatníkovi je v minulosti zmínka. Dále také hodináři. Řemesla pracující se dřevem Tesaři, stolaři, koláři, bednáři, šindeláři, košíkáři, kartáčníci. Řemesla pracující s kůžemi Ševci, příštipkáři, koželuzi, jircháři, kožešníci, sedláři, brašnáři a řemenáři, rukavičkáři. Řemesla pracující s textilními materiály Krejčí, soukeníci, tkalci, pláteníci, kloboučníci, punčocháři, provazníci, barvíři. Řemesla pracující se sklem a hlínou Sklenáři, sklínkaři, cihláři, hrnčíři, kamnáři, zedníci, kameníci. Řemesla pracující s potravinami a s voskem, Řezníci, masaři, mlynáři, pekaři, perníkáři (později cukráři), sladovníci-sládci, vinaři, voskaři a svíčkáři, kuchaři, hostinští šenkmistři, ledaři, mydláři, rybáři. Řemesla služebná rektoři, kantoři, varhaníci, hrobníci, lazebníci, ranhojiči, lékaři, lékárníci, kořenářky,porodní asistentky-báby, písaři, pastýři, hajní, drábi, šafář, fořt, ras, správce, zahradníci, kominíci, malíři. 879

20 Ze zaniklých dolnokounických řemesel Některá řemesla zanikla, jako důsledek přechodu na hromadnou výrobu, zprvu v manufakturách, později v továrnách. To nastalo například po vzniku textilního průmyslu, kdy začali zanikat tkalci, soukeníci. Ale jiná řemesla ještě vzdorovala vývoji a mnohá zanikla až po 2. světové válce. Např. ševci, sedláři a jiní. Sedláři doplatili i na to, že ze zemědělství téměř vymizeli koně, nahradily je traktory, sedlářských výrobků bylo potřeba velmi málo a tak např. v Dolních Kounicích řemeslo skončilo ve druhé polovině minulého století spolu s panem Janem Fialou posledním sedlářem ve městě. Podobně zanikla i jiná ře mesla. To byli např. provazníci, kartáčníci, svíčkaři, Pan Jan Fiala poslední sedlář při výrobě koňského mydláři, neboť všechny tyto chomoutu v r. 1974, ve své dílně na Zámecké ulici č. p. 18, potřeby začal vyrábět průmysl na fotografii autora článku. ve velkém, a jedinec nemohl tomu konkurovat. Samozřejmě, že nejprve zanikla středověká řemesla, která vyráběla takové zboží, které už moderní doba 19. a zejména 20. století ani nepotřebovala. To byli např. platnéři, mečíři, lazebníci, cínaři, cvočkaři, šindeláři, apod. Některá se však udržela velmi dlouho a zanikla prakticky až s nastolením nového režimu po 2. světové válce. To byli např. pekaři nebo řezníci, nebo také zahradníci či mlynáři. Mnohdy držely řemeslnou tradici celé rody. Tak tomu bylo např. u pekařů, které bylo tradiční v rodinách Picků, Ciprů, Knittlů, nebo Žaloudků, v řeznictví to zase byly rody Plucarů, Altrichterů, Růžičků, později rodu Baierle, Sobotků, nebo známého rodu Bojanovských, Zedníků i Chramostů. Stejně tak můžeme hovořit o hospodách. Zipper Václav pekař s manželkou. Bydleli na č. p. 303 v Jiráskově ulici. Pan Zipper byl pekařem v době 2. světové války a když došlo v dubnu 1945 následkem vyhození mostu Němci k rozdělení města, pomáhal zásobovat chlebem celé Závodí. Pro zajímavost jen připomínám, že to byl otec nedávno zesnulé paní Černouškové a její sestry paní Procházkové ve farní ulici. V domě se také dříve narodil kounický básník Josef, který se psal jako Cipr. Ve starých písemnostech je jednou uvedeno Zipper, podruhé Cziper, nebo také Czipper, či dokonce Cipr. Co 880

21 Sušení koňských žíní před domem č. p. 343 v Polní ulici, před dílnou kartáčníka Roberta Brustmanna. Foto Milan Řiháček v r Pekařství pana Jana Žaloudka č. p. 212 u mostu, ještě před přestavbou do poschodí, která proběhla v r Foto NN. 881

22 Personál tehdejšího pekařství Jana Žaloudka v typickém pekařském oblečení. Stará jatka pod zámkem (pak Svazarm, dnes stavebniny) na fotu z 20. let 20. století. Autor fota NN. 882

23 Skupina dlaždičů v Růžové ulici při pokládání dlažby, tzv. kočičích hlav ve 30. létech minulého století. První zprava v podřepu je Adolf Řiháček. Dům v pozadí je čp V minulosti by dlaždiči patřili do cechu kameníků. bylo a je správně dnes nelze přesně říci, neboť příjmení se vyvíjela, úřadovalo se německy a jména se velmi často komolila a byly snahy si německá znění upravovat do Češtiny Stejně takový byl vývoj např. u příjmení Čáp. V archivu často čteme Cziap, nebo Czapp a podobně. Pokud bylo řemeslo či jiná činnost provozována stabilně na jednom místě, pak na těchto domech mívali řemeslníci svá výrobní znamení, dnes by se řeklo reklamy. Na fotu můžeme vidět např. symbol zámečnické dílny pana Raimunda Kočího na č. p. 155, kde byl ještě v roce 1959, ale později byl dům spojen s domem čp. 156 a pod tímto číslem stojí dodnes, ale bez symbolického znamení. Např. nad vchodem do krámku měl zavěšenu maketu hodin hodinář Mráček (říkali mu duchař), neboť se o něm vyprávělo, že se zúčastňuje spiritistických seancí. Já si jej osobně pamatuji jako velmi dobrého šperkáře, zejména pěkně ryl do stříbra, ale jako hodinář moc úspěšný nebyl. Hostinský Chramosta měl zase nad vchodem do restaurace zavěšen velký zelený plechový věnec s imitací chmelových listů a chmelových šišek. 883

24 Na tomto snímku je holírna pana Josefa Jelínka v židovské obci. Nade dveřmi je symbol holičů, miska, umyvadélko. Holírna stávala v místech, kde je dnes autobusové nádraží. Foto je z 1. republiky. Další snímek zase ukazuje Mráč- kovo hodinářství na náměstí Míru se symbolem zavěšenými hodinami nade dveřmi. I tento snímek pochází z období 1. republiky, kdy se tato znamení na domech ještě často vyskytovala. Postupně však byla odstraněna všechna domovní znamení, symboly či firemní tabule a mnoho fotografií se z minulé doby ani nezachovalo. Jen několik, ne příliš zdařilých, amatérských fotografii. Také postupně zmizely i firemní tabule, které mnohdy velmi podrobně upozorňovaly na majitele a jejich činnost. Bývalo také zvykem, že na domech byly zřizovány zasklené výklenky se soškami svatých, nebo jejich obrazy. Obchodníci často různé svoje zboží vystavovali přímo před obchody. I tento jejich zvyk zachytilo několik snímků. Dům čp. 69 Dům čp. 146 Často nám o jednotlivých řemeslech vypovídají zajímavé informace zachované účty a podobné dokumenty a to už od r. 1663, kdy se nám dochovaly první zápisy v Knihách obecních počtů. Krásná ukázka účtu za kominické práce z r s pěknou grafickou výzdobou od mistra kominického řemesla, pana Linharta. Takový ozdobný dokument byla radost 884

25 uschovat. Práce řemeslníků byla velmi vážená. Když si také řemeslník a jeho klient na něco plácli, bylo to víc jak písemná smlouva. Na následující straně je také zajímavá faximile účtu sklenáře a stolaře pana Jana Langa z r Z účtu pana Langa vyplývá, že byl autorem účtovaných prací pro právě dostavěnou novou obecnou školu v Trboušanech. Zrekapitulujme si tedy historii cechů. U nás cechy začaly vznikat koncem 13. století. Nejstarším cechovním řádem je řád pražských krejčích z r V 15. století se v Čechách uvádí již 225 řemesel a rozličných živností. Ze základních řemesel se vyvinula řemesla příbuzná. Například z kovářů vznikli zámečníci, pak pilaři, lopatníci, sekerníci, srpníci, vidláři, dráteníci, klempíři aj. Někde vznikly cechy samostatných řemesel, jinde zase, kde jejich tradice byla menší, se spojovali mistři příbuzných, nebo někdy i rozdílných řemesel v jeden cech spojený, nazývaný rejcech Reichzunft. Někde se působnost cechu neomezila jen na jedno město, ale zahrnovala širší oblast. Například cech lazebnický v Žatci (1615) zahrnoval lazebníky v Kadani, Lounech, Mostu aj. Pražské cechy držely většinou patronát nad cechy na venkově. Propůjčily jim např. svůj řád (artikule), nebo dokonce i pečeť. Např. kouničtí kožešníci přijali artikule z Velkého Meziříčí. 885

26 Mezi cechy byly rozdíly, vytahovaly se jeden nad druhého. Mezi prvními byli vždy řezníci, méně vážení byli mlynáři, tkalci či lazebníci, jeden z nejopovrhovanějších cechů byli ovčáci. Město či vrchnost drželo nad cechy patronát. Určovalo jim podmínky, či udělovalo privilegia. Královští a panští řemeslníci stáli mimo cechů. 886

27 V čele cechu byli starší mistři, neboli cechmistři, kteří byli voleni na cechovních shromážděních a téměř bez výjimky byli potvrzováni městskou radou či vrchností. Plnoprávnými členy cechu byli mistři příslušného řemesla. Tovaryši a učni neměli žádná práva. Cechmistři měli výkonnou a soudní moc nad příslušníky cechu, kteří se mohli odvolat k městské radě, či vrchnosti. Mistři a tovaryši byli pokutováni penězi nebo voskem, závažnější přečiny proti cechovním artikulům mohly být trestány vězením nebo provinilcům mohlo být pozastaveno či odebráno právo živnosti. Zato mezi cechy stejného řemesla panovala mnohdy solidárnost a cechovní mistři v cizím městě, dokonce i v cizí zemi s ochotou přijímali cizí učedníky, či tovaryše, nebyly-li ohroženy jejich specifické znalosti či tajemství (dnes bychom řekli jejich know-how). Cechmistři spravovali jmění cechu, které chovali v cechovní pokladnici, zvané klenot nebo i matka (matka pokladnice). Pokladnice dále ukrývala privilegia, cechovní artikule, pečetidlo. Schůze cechovní se konaly zpravidla jednou za čtvrtletí. Platily se na nich cechovní poplatky, vyřizovaly pozůstalosti, dluhy, přijímali se noví mistři, projednávaly se přestupky proti pořádku, cti a mravnosti. Stanovovaly se mzdy učňů a tovaryšů, rozdělovaly kvóty a určovaly i ceny. 887

28 Na svých cestách za zaměstnáním používali tovaryši cestovní pracovní knížky, kde jim razítkem a podpisem zaznamenali cechovní mistři, kde byli zaměstnáni, chování a dobu pobytu. Někteří podle razítek procestovali mnoho měst Evropy. Knížkám se slangově říkalo Wanderbuch. Tovaryšské listy sloužily zároveň i jako cestovní doklady, a tak se na nich nacházejí i razítka policejních a celních úřadů země. Poté, když vstoupil v platnost živnostenský zákon z r. 1859, místo tovaryšských listů byly zavedeny pracovní knížky Arbeitsbuch pro všechny námezdně pracující. Pracovní knížkou se musil dělník vykázat, měl-li být přijat do práce, a poté knížku svému zaměstnavateli odevzdal a ten ji držel ve své úschově po celou dobu zaměstnání. Při rozvázání pracovního poměru musí zaměstnavatel vyplnit inkoustem přísl. rubriky, podepsat je a opatřil potvrzení živnostenského společenstva, popř., kde toho není, tak místního policejního úřadu. Do pracovní knížky nesměly být zapsány skutečnosti dělníkovi nepříznivé. Pracovní knížka nesloužila jako vysvědčení mravů pracovníka, ale měla mu ulehčit vyhledání zaměstnání. Nepřípustná byla i jakákoliv tajná znamení na deskách, či uvnitř na listech. Rovněž i pracovní knížka sloužila k zápisům celních a policejních orgánů při cestování dotyčného majitele pracovní knížky. Cechovní zřízení začalo upadat již od poloviny 16. století, na konci 18. století se cechovní sdružení stala čistě formálními a konec cechovnímu zřízení byl učiněn r. 1859, kdy vstoupil v platnost všeobecný živnostenský řád. Cechy si ale i nadále udržovaly jeden zvyk, totiž že se při církevních slavnostech, ale i při úmrtích svých členů presentovaly na veřejnosti účastí v průvodech, při kterých nosívaly své korouhve (jako tomu bylo např. při slavnosti svěcení kostela v r. 1879, nebo i v době již dávno zaniklých cechů, používáním symbolů a společných oděvů (jako tomu bylo v případě pohřbu řezníka pana Šlapala na snímku na začátku tohoto článku.). V minulém století se už řemeslné cechy nescházely, ani neplnily žádné sociální funkce a neměly ani společné finance. Tradice do jisté míry přežívala jen u vinařů, kteří se jedenkrát v roce zúčastňovali Svatogothardské mše. Ale ani oni již na počátku 20. století nenosívali žádnou korouhev. Literatura: Z fondů SOkrA Brno-venkov v Rajhradě Kozák J. Stopp K. : Obrazy českých a slovenských měst na řemeslných dokladech z let In: Umění a řemesla 1/87. Vladimír J. Sedlík, o ceších a jejich archivech, Archivní příručka, Praha 1948 Zikmund Winter, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách Praha 1910 Josef Janáček, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha 1961 V. Ševčík, Historie cechovního zřízení, řemesel a obchodu. Praha Sepsal Milan Řiháček Kounický