Univerzální zákony života

Transkript

1 Univerzální zákony života

2 Žádný zákon pro mne nemůže být svatý, kromě toho o mé přirozenosti. Ralph Waldo Emerson UNIVERZÁLNÍ ZÁKONY ŽIVOTA Vydal Veronika Vojáčková ZRCADLO Pražská 3, České Budějovice Veronika Vojáčková ZRCADLO ISBN

3 Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fungují věci, lidé, vztahy nebo situace, postupně jsem si uvědomoval, že všechno má svá pravidla. Tato pravidla jsou neměnná a všudypřítomná, projevují se nenápadně a my si jich většinou ani nevšimneme. Mluvíme o nich někdy jako o náhodách a uvědomujeme si, že se pravidelně opakují, že nám vstupují do života velice často a mění ho, vytvářejí situace a postoje lidí a vlastně všechno, nač jen pomyslíme. Jsou to nepsaná pravidla platná na celém světě. Na této planetě, v našem solárním systému, v celém vesmíru. Nikde se před nimi neskryjeme, neutečeme jim, neobejdeme je. Jsou tu stejně jako zákon gravitace. Úvod Mnozí autoři, jako Deepak Chopra, Eckhart Tolle, Neale Donald Walsch, Wayne W. Dyer, Louise L. Hay, Brandon Bays a mnoho dalších, se o nich zmiňují a nazývají je zákony přírody, nebo zákony vesmírnými či univerzálními zákony. Jsou jimi prodchnuty všechny filosofie Východu, které z nich vlastně vycházejí. Tyto filosofie stojí na neměnných pravidlech, která se netýkají fungování planet, hvězd a galaxií, ale našeho vnitřního vesmíru a toho, jak se projevují v našem každodenním lidském životě. Jsou to tedy univerzální pravidla života. Života každého z nás. Jediný problém je, že nám nikdy nikdo neřekl, že nějaké zákonitosti existují. V hodinách fyziky ani občanské nauky nás je ve škole nenaučili. Neseznámili nás s nimi ani později. Jsou součástí našeho života, 6 7

4 ale nikdo nás na ně neupozornil. Ani nám nikdo neřekl, že ovlivňují náš život. Že je musíme dodržovat, jinak škodíme sami sobě. Kdyby to tak bylo, mnoha věcem bychom se vyhnuli, mnoho pochopili a zařídili se jinak. Řadou zkušeností, tedy těch nepříjemných, bychom vůbec nemuseli projít a nakonec bychom se je naučili využívat ve svůj prospěch. zhlédnutý film. Autorem těchto pravidel je totiž sám život. Nakonec mám možnost sledovat jejich projevy nejen v každodenním životě svém, ale i lidí, kteří ke mně chodí na terapie nebo semináře. Tím se jejich platnost stále dokola potvrzuje. A pokud je budete sledovat i vy, vaše zkušenost bude stejná. Tato pravidla, ač jsou nepsaná, může každý člověk vyzkoušet na svou vlastní kůži svým vlastním prožitkem. Seznámit se s univerzálními zákony života je tedy pro nás, dá se říci, životně důležité. Zvláště pak, uvědomíme-li si, že devadesát osm procent lidí nemá na svůj život vůbec žádný vliv. Díky pochopení těchto zákonitostí se postupně přidáváme k těm, kteří jsou si svého života vědomi a aktivně ho utvářejí; k těm dvěma procentům lidí, jež si ponechávají vliv na svůj život ve svých rukou a nejsou odkázáni na podmínky, které nastavil někdo jiný bez ohledu na svá vlastní přání. Máme tedy dvě možnosti jak prožít svůj život. Nechat se unášet podmínkami a událostmi, které jdou jaksi mimo naše možnosti cokoliv ovlivnit, nebo pochopit, jak vše funguje, a vydat se opačným směrem. Prvním krokem k úspěchu je seznámit se s univerzálními pravidly a jejich pochopení integrovat do svého života. Já je znám a využívám každý den mnohokrát. Pomáhají mi chápat chování lidí, situace, které se právě odehrávají, ale i moje vlastní pocity. Postupně jsem na ně přicházel tak, jak na mne vyskočily z textu knihy, jindy mne inspirovala přednáška či seminář, které jsem vyslechl nebo I když je nevnímáme a nevíme o nich vědomě, jsou základní informací, kterou si v sobě neseme úplně všichni. Kdesi hluboko v našem vědomí. Proto když nejednáme v souladu s nimi, rychle poznáme následky. Objeví se nepříjemný pocit, bolest nebo nemoc. Kontrolky, které nám říkají, že jednáme proti přirozenému řádu. Že to tak je, poznávám velmi často během terapií, kde univerzální pravidla najednou vyskočí v pochopení, které je výsledkem procesu změn v nefunkčním návykovém jednání. A lidé, kteří o nich dříve nikdy neslyšeli, se podle nich najednou sami řídí. Rozhodl jsem se je zaznamenat a předat formou knihy právě proto, aby z nich měli užitek i další lidé. Já jsem se díky nim postupně osvobodil ze zajetí ustálených představ o tomto světě. A může to udělat opravdu každý z vás. Podívat se na svoje vztahy a chování lidí z jiné perspektivy, najít to skutečně důležité a dobrat se řešení tam, kde se zdánlivě najít nedá. Osvobodit se a žít šťastný, naplňující život. 8 9

5 Přečtěte tuto knihu od začátku do konce, ale stejně jako z opravdového psaného zákona, i z této knihy se můžete učit stále. Mým záměrem bylo, aby se mohla stát průvodcem každodenním životem. Abyste se k ní mohli vracet a stále si připomínat myšlenky, jež obsahuje. Protože jsou pro nás tato pravidla tak důležitá, musíme si je zažít, procítit celou svou bytostí, aby prostoupila každou buňkou našeho těla a nesmazatelně se nám vryla do paměti, abychom se pak mohli kdykoliv spolehnout na to, že neděláme nic proti své vlastní přirozenosti. Univerzální zákony života pro každý den Zákonů je celkem padesát dva. Tedy stejně jako je týdnů do roka. Přečtete si tedy každý týden jeden zákon a pak si ho někam poznamenejte, ať si ho můžete kdykoliv připomenout, a žijte s ním celý týden. Uvědomujte si, jak se projevuje ve vašem životě, co pro vás jeho znalost znamená. A takto postupujte s dalším pravidlem každý následující týden. Uvidíte, jak mnoho pochopíte, když budete zákony postupně zkoumat a rozpoznávat a kolik dobrého vám do budoucna přinesou. Další možností je, že si položíte otázku: Jaký zákon se mám nyní naučit užívat? nebo Se kterým zákonem mám v současnosti největší problémy? či Který zákon je v mé situaci pro mne důležitý? a jen tak namátkou otevřete knihu na některém místě. Pozorně si pak přečtěte pravidlo, které jste nalistovali. A opět, jako v předchá

6 zejícím případě, někam si ho poznamenejte a několik dní s tímto zákonem žijte. Připomínejte si ho a hledejte, kde jsou slabá místa, na která vás měl upozornit. Třetí možnost je, pokud se dostanete do složité životní situace, opět se zeptat: Jaký zákon mi tato situace ukazuje? a uvidíte, jak prospěšné vám to bude v řešení konkrétního problému. Jistě si díky tomu uvědomíte, že děláte něco špatně, nebo si něčím škodíte, anebo že celou situaci vnímáte nesprávně a budete muset změnit postoj, aby se vše vyřešilo. Možností je mnoho a vždy vás dovedou ke správnému pochopení. Užívejte tedy zákony stále, ať se váš život zlepšuje a ať vám přinášejí stále více pochopení, moudrosti a radosti

7 1. Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové, jací jsou. Láska k sobě je v naší společnosti jaksi nepatřičná. Je to dáno kulturně i historicky. Každý v kontextu toho, kde vyrůstal, co se učil a jaké nasbíral zkušenosti, sám sebe většinou řadí v pořadí až na příčky za ty důležitější lidi. Já jsem si také vždy myslel, že je potřeba nejdříve zajistit spokojenost druhých a teprve potom dbát na své vlastní potřeby a přání, ale zároveň si dát velký pozor, abych nebyl příliš sobecký. To se totiž u nás nenosí a mnozí by na mě mohli pohlížet jako na sebestředné individuum. A pokud by se to stalo, asi by mě neměli rádi. Většině z nás se už jen při pouhém pomyšlení na fakt, že bychom mohli být sami pro sebe nejdůležitějším člověkem na celé planetě, zježí všechny chlupy na těle. Ohavně zvrácená představa, že? Jak by pak svět vypadal, kdyby každý myslel v prvé řadě na sebe? Kdyby každý člověk měl rád sám sebe? Všichni si budou prosazovat jen to svoje a nikdy se spolu nedomluví. Povede to jen ke konfliktům a nevraživosti. Proto je lepší zůstat při starém a nic nechtít, hlavně nevyčnívat. Jedině skromnost se cení, a když budeme dost skromní, tak si nás ostatní všimnou a patřičně ocení. Budou nám věnovat pozornost a jistě nás mít více rádi, než kdybychom mysleli jen a jen na sebe. Ale vzpomeňte si na starozákonní pravidlo: Miluj bližního svého, jako sebe sama. Vždyť i zde je to také jasně řečeno. Jako sebe sama! Když tedy nemiluji dostatečně sebe, odráží se to i na mém vztahu k ostatním. Miluji-li sebe, jsem schopen dávat 14 15

8 dostatek lásky i svému okolí. Co ale dávám ostatním, když sebe ve vztahu k ostatním ponižuji a nemám se rád? Mohu jim dát zase jen tolik lásky, kolik cítím k sobě. Když někoho upřednostňujeme před sebou samým, jsme vůči němu v podřízeném postavení. Ne z vůle někoho jiného ale ze své vlastní. Myslíme si podvědomě, že za to něco získáme. Že díky snížení své vlastní ceny proti druhým dostaneme oplátkou jejich pozornost, ocenění a lásku. Budeme středem pozornosti a všechno, co jsme jim poskytli, se nám vrátí. Snažíme se mít navrch taktizováním. Jedeme podle scénáře, který nám má v konečném důsledku zajistit první pozici mezi ostatními. I když se původně zdálo, že myslíme hlavně na ostatní, mysleli jsme stejně především na sebe a svůj pocit uspokojení. Přestaňme tedy hrát hry na pozornost a lásku, buďme sami sebou! Známe-li svou vlastní hodnotu, nemusíme čekat, až nás ocení někdo jiný. Protože když nejsme vyrovnaní sami se sebou, nikdo jiný nám to stejně není schopen vynahradit. Čekáme na ocenění, ale ať se snažíme sebevíc, ono nakonec nepřichází, nebo ne v dostatečné míře. Obviňujeme chvíli sebe, že se dost nesnažíme, ale nakonec stejně sklouzneme k tomu, že se litujeme a začneme obviňovat ostatní, že nás dostatečně neocení. Zatrpkneme, a i když svou hru hrajeme dál, nikdy nedostaneme to, co opravdu chceme. Všichni se k nám chovají jinak, než čekáme. A nevíme proč. Často je pak chceme změnit, aby pochopili, co všechno jsme pro ně už udělali, a začali nám říkat, jak jsme hodní a dobří a zlatí a úžasní... Jenže si neuvědomujeme, že vytváříme jen další konflikt ve vztazích. A vlastně nedojdeme nikdy klidu a přijetí. Přijmeme-li sebe se všemi svými zdánlivými nedostatky a chybami a budeme-li se mít rádi, ostatní pak snadno přijmeme takové, jací jsou, protože už od nich nebudeme očekávat nic navíc. Všechno už máme. Lásku, pozornost i ocenění. Zvláštním bonusem pro nás pak je, že všechno dostaneme i od okolí. Pozitivní přístup, energie i pozitivní pohled na sebe v konečném důsledku způsobují, že náš svět může být harmonický. Milujte tedy sami sebe. Milujete tím celý svět

9 Když pozorujeme dění okolo sebe, všechny ty lidské hry, uvědomíme si, že mají jedno společné. Jsou totiž neustálou honbou za štěstím. Štěstí může mít mnoho podob. Ve své podstatě jde ale o snahu vyhovět svému egu. Když si uvědomíme své ego, najednou nám dojde, kde se bere naše nekonečné štvaní se a honba za věcmi, vztahy a postavením. Naše ego velmi pěkně popisuje Wayne W. Dyer ve filmu Proměna (The Shift): 4. Všechny cítící bytosti na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní. V první řadě usilujeme o naplnění svých hmotných potřeb. To znamená, že chceme vlastnit. Máme bláhovou představu, že čím více věcí, peněz, majetku ale i lidí budeme mít, tím budeme šťastnější. A proto se celé dny honíme. Doufáme, že pokud se nám podaří získat co nejvíce symbolů úspěchu, dosáhneme naplnění. Konečně spočineme v nekonečném prožitku radosti a štěstí. Ale naše zkušenosti s hromaděním majetku a peněz, případně vztahů, nám vždy ukáží, že nám stále ještě něco chybí. I když je naše uspokojení sebevětší, postupně vyprchá. Pak jsme postaveni před dilema: Co dál, co jiného by nás uspokojilo? Další oblastí, která je v kompetenci usilování našeho ega, je postavení. Dosáhnout lepšího vzdělání, lepších výsledků ve škole. Najít si lepší zaměstnání, získat v něm větší prestiž. Dosáhnout vrcholu i v oblasti svých zájmů. Všechno to opět vede jen a jen k nekonečné honbě za mnoha cíli. Až jich dosáhneme, budeme konečně šťastní

10 Ani si pak nevšimneme, jak rychle nám proběhl život mezi prsty. A všechna snažení jsou stejně jen chimérou. Třetí oblastí, kde si myslíme, že naplníme své pocity, jsou naše životní role. Když budu dobrý manžel, splním všechna přání své ženy, vychovám dobře děti a vytvořím všem zázemí budu šťastný. Usilujeme tedy o naplnění svých představ, ale mnohdy na úkor svého okolí. A tak se stává, že přesto jak moc usilujeme o naplnění ideální role svého života, všichni jsou jaksi proti nám a my se nakonec stáváme těmi, kteří jsou nejvíce zklamáni. Protože všechny představy o tom, co máme v dané roli dělat nebo jací máme být, by nedokázal uskutečnit ani Superman. Největší problém bývá právě v našich představách o vytouženém cíli. Nepočítáme nikdy s tím, že všechno na světě je založeno na podmínkách. Díky mechanismu pomíjivosti vše jednou pomine, zmizí. Protože když za určitých podmínek něčeho dosáhneme, po čase vše jaksi vyprchá. Buď se ztratí kouzlo a nás novinka omrzí, nebo se všechno rozpadá. Proto se stane, že nové, krásné auto je po čase už docela všední, má samý šrám a občas nám vypovídá službu. Krásná žena, o kterou jsme tak dlouho usilovali, nás už tolik nevzrušuje a vztah, na kterém jsme si tolik zakládali, se rozpadá. dosáhneme. Že jednou přijde den s velkým D, kdy všechno bude dokonalé. Jednou, jednou... Neexistuje žádné jednou. Dokonce i cesta za osvícením je jen přeludem. Nesprávnou představou o tom, co jednoho dne dosáhneme. Špatným pochopením celého života. A tak se praktikující mnoha náboženství a filosofií po celém světě honí za cílem, který se jim zdá vzdálený jak jiná galaxie, a přitom netuší, že probuzení mají přímo před svým nosem. Nebo ještě lépe: přímo pod svým zadkem. Sedíme si na svém vlastním štěstí a vůbec o tom nevíme. Náš život se neodehrává v budoucnosti, na kterou tak rádi myslíme, ale je tady. Život žijeme teď. Pokud tedy chceme být šťastní, tak nám nezbyde než se zastavit a pořádně se rozhlédnout. Možná uklidnit svou neustále rozjitřenou mysl. A pak zjistit, co všechno je na mém životě dobré. Co všechno mi přináší radost. A hledat to znovu a znovu každý den. Stále dokola si připomínat každou zdánlivou maličkost. Klíčem ke spokojenosti je uvědomění, že střípky štěstí máme rozházené přímo pod nohama a stačí se jen sehnout a začít z nich skládat to, co chceme. Trvalé štěstí. Přesto stále toužíme po štěstí a doufáme, že ho přeci jen jednou 28 29

11 7. Za vším, co se ve tvém životě děje špatného, jsou tvá vnitřní nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ. Znáte to jistě dobře, když neustále někdo lamentuje a vzteká se, pláče nebo je jen uražený na celé okolí nebo jen na někoho konkrétního. Setkáváme se s tím často. I my sami máme mnohokrát potíže zvládnout důstojně situace, které k nám přicházejí. Prožíváme emoce, jež nás vytrhují z klidu a nutí nás dělat nepředložené věci. Jako bychom to ani nebyli my sami, ale někdo jiný v nás. V poslední době se často o emocích mluví. Na mnoha terapiích a seminářích do vás budou hučet, že se nesmíte nechat strhnout, že si musíte udržet odstup a nadhled. Budou argumentovat texty z Véd a načtenými poučkami. Takoví lidé se pak chovají trochu upjatě a většinou se jen usmívají a mají medový hlas, ladně kráčí, ladně si sedají, ladně jedí. Dělají všechno tak nějak jinak. Nelidsky, přesněji ne lidsky. Jsou mi podezřelí. Podezřívám je z přetvářky, myslím si, že si jen na něco hrají. Jedno je důležité - poučky a plané žvanění nestačí. Od takových lidí většinou odcházíme s ještě větším zmatkem, než jsme prožívali předtím. Nedokážeme se podle jejich rad chovat a ani nevíme jak dosáhnout stejně podivné ladnosti jako oni. Nakonec se obviňujeme, že nejsme dost dobří, abychom byli stejní jako oni. Naše pocity se ještě zhorší v okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké krizové situace. I přestože jsme se vybavili, nebo spíše byli vybaveni nekonečným množstvím pouček, najednou nekontrolovatelně vybuch

12 neme, ztropíme scénu, rozpláčeme se a nakonec utečeme. Neslavný průběh cesty za osvobozením od emocí. A tak se snažíme pořád dokola. Všichni řeší emoce jako původce všech potíží, ale ty jsou jen a jen projevem něčeho jiného. Jsou projevem skutečných příčin, které leží někde jinde. V situacích, které jsme prožili. Někteří lidé jsou přesvědčeni o tom, že minulostí bychom se neměli zabývat, protože je pryč. Jenže zabývat se a něco vyřešit je velký rozdíl. Když se něčím zabývám, jen tomu dávám pozornost, ale nikdy se mi nepodaří dostat se k vyřešení. Jen se v tom tak patlám a čím víc se v tom patlám, tím víc to smrdí. Jako psí hovínko na podrážce mých bot. Buď ho jen tak rozšlapu a roznesu všude, kam jdu, a budu dělat, že já nejsem příčinou nepěkného zápachu. Nebo ho smyju. A rychle celý problém vyřeším. To, co mně i ostatním kolem znepříjemňovalo život, tu už není. Stejně je to s našimi pocity a emocemi. Nemá cenu je neustále někomu popisovat, ze všeho nejjednodušší a nejrychlejší je sednout si a během chvíle vše vyřešit. Mám pak čistý stůl a na něm se hned jinak pracuje. vzájemného osočování a pak v hádku. Když jsem se jí ptal, jak se jí dnes daří, celá zazářila. Vyprávěla, jak si zpracovala svůj vztah k mamince a od toho okamžiku je všechno jinak. I když maminka zůstala stejná, Janě už její chování vůbec nevadí. Její neustálé nadávání a špatné nálady se jí nedotýkají, a proto se nikdy nenechá strhnout k hádce tak jako dříve. Její svět, dříve plný negativních emocí, se rychle změnil a ona se cítí velmi svobodná. S každým odhozením takového problému se totiž děje ještě něco dalšího. Změní se naše vnímání světa. To, co nám vadilo, je pryč. A na změnu uvnitř reaguje i vnější svět. Najednou je nepříjemná tchýně přístupnější, než byla, a já se necítím být vedle ní jen trpěnou osobou v rodině. Můžu se s ní bavit jako se sobě rovnou, i když dřív každý pokus o komunikaci končil potyčkou. Zatímco se mi od mala stávalo, že si na mně kdekdo zchladil žáhu, najednou se podobné situace neopakují a nadobro zmizely z mého života jako mávnutím kouzelného proutku. A děti samy od sebe přestaly dorážet a štvát mě. Jak je to možné? Přestaly reagovat na moje vnitřní nastavení. Potkal jsem nedávno Janu, jednu z účastnic mého semináře. Měla celý život potíže s maminkou. Vůbec si spolu nerozuměly. Každou chvíli musela snášet její nadávky, podceňování a urážení. Vlastně si s ní už nedokázala normálně povídat. Vždy se rozhovor zvrhl do 40 41

13 Autor metody RUŠ, Karel Nejedlý, dává krásný příklad jak pochopit, co je skutečně čí problém. Já zde tento příběh rozeberu, aby bylo jasné jak a kdo má co ve vztahu ke komu řešit. Že už teď je to složité? Ale kdeže. Vše je právě velice jednoduché, a pokud se tímhle příběhem v životě inspirujete, ubude vám devadesát devět procent všech starostí. 10. Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém. Eva a Adam žijí spolu. Evě ale vadí, jak Adam při jídle mlaská. Čí je to problém? No přece Evy. Chtěla by sice, aby se Adam konečně naučil jíst jako člověk, aby se změnil. Ovšem ten, kdo prožívá nepříjemné pocity, je ona. Takže Eva si musí vyřešit potíže s tím, že jí vadí, jak Adam mlaská. Adam je v pohodě a svoje mlaskání si ani neuvědomuje. Nikdy nemůžeme čekat, že se někdo změní, protože my to po něm chceme. Takových misionářů, kteří neustále chtějí spasit ostatní, jsou miliony. Ale jsou i miliony těch, kteří nechápou, co po nich vlastně chceme. Dochází pak ke konfliktu, kdy jeden chce změnu a druhý se změnit nechce. Hádky a tahanice jsou u toho jen průvodním jevem. Kdybychom my misionáři včas pochopili, že problém leží na naší straně, a vyřešili si ho sami v sobě, žili bychom zcela jistě ve velmi spokojených vztazích. Druhá věc je, že můžeme druhému sdělit, že se nechová podle našich představ a on nezareaguje, nebo naopak to začne řešit

14 Takže Eva řekne Adamovi: Hele Adame, ty žereš jako prase, já už to nemůžu poslouchat! Tak, bylo vyřčeno něco, co trochu mění situaci. Adama se slova Evy dotknou a uvědomí si, že mu vadí, že si o něm Eva myslí, že jí jako prase. Čí je tady problém? O tom Evině jsme už mluvili. Stále jí vadí mužovo mlaskání, a tak si to musí řešit ona, ale je tu Adam, kterému vadí, že Evě na něm něco vadí. A tady si Adam musí sednout a vyřešit si to, co se mu nelíbí. Takže problém mají oba. Ale každý s něčím jiným. Když mi někdo řekne něco, co se mi nelíbí, jsou to moje emoce, které prožívám. Slova ve mně jen zjitřila podvědomé programy, které byly až do té doby latentní. Najednou se cítím špatně. Připadám si hloupě. Asi mě nemá ten druhý dost rád, když mě kritizuje. A tak je tady problém, který si mám vyřešit. Proto není špatný partner, který nám něco řekl, ale my jsme jeho slova vůbec neměli řešit. Problém se z nich stal teprve v okamžiku, kdy jsme se my začali cítit špatně. A existuje ještě třetí typ problémů. Jsme totiž neustále připraveni hledat viníky všech svých problémů v okolí. Takový přístup se zdá jednodušší. Obviníme kohokoliv a tím se zbavíme břemene zodpovědnosti za svoje vlastní činy a pocity. A nemusíme nic dělat, protože za naše potíže mohou ti druzí. Neustále si lžeme do kapsy. Ale odmítáním pravdy svůj stav jen dlouhodobě zhoršujeme. Cokoliv totiž cítím, že se mi nelíbí, měl bych hned vyřešit. Je to jediný způsob, jak se poučit, co jsem dělal špatně, a jít dál. Jinak budu ve svých problémech zaseknutý navždy. Adamovi začne vadit, že při jídle mlaská. Ale protože se jedná o hluboký návyk, nedokáže se ho vědomě zbavit a neustále se trápí. A zase mu nezbývá nic jiného než mlaskání vyřešit. Sice z toho, že mu začalo vadit, může obviňovat Evu, protože mu to řekla, nic se ale nemění na tom, že Eva není tou zlou. On má problém pochopit, že si má vyřešit, co ho trápí

15 13. Máš neomezenou možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, jak se budeš cítit a co budeš prožívat. Těžko budete říkat někomu, kdo se zrovna rozčiluje nebo prožívá nějakou silnou nepříjemnou emoci, že je na něm, jak se bude cítit. Spíš si tím zaděláme na vlastní problém. Přesto je tomu tak. Pokaždé, když se cítíme dobře nebo naopak špatně, jsme to my sami, kdo vše prožívá, a jen naše vlastní nastavení nám naše pocity způsobuje. I když se hádáte se svým partnerem, on není zodpovědný za váš nepříjemný pocit. Vy jen reagujete na situaci, ve které se vše odehrává. Dobré pocity nám nevadí, proto se zaměřujeme na prožitky negativní, protože nás omezují. Problémem je, že pokud se dostaneme do stresu, většinou najednou nejsme schopni rozeznat okamžik, kdy se můžeme rozhodnout nenechat se unášet emocemi, které nás zahltily. Umění je tedy rozeznat právě onen okamžik, kdy se dostáváme do situace, která nám nevyhovuje, a pochopení, že na ni nemusíme nikterak reagovat. Vytvořit si v mysli pomyslnou mezeru v reakci na probíhající události. I když se zpočátku může zdát nemožné oddělit se od svých emocí, je to jen otázka cviku. Výsledkem je velká svoboda, kterou získáme. Někdy se mi stává na přednáškách, že přijde posluchač, který chce o všem diskutovat. Spíš se snaží vyvolat konflikt. Zapojuje se do probíhajícího výkladu a neustále hledá, kde je moje slabina. Stojím před všemi a on neustále vyrušuje a přerušuje výklad. A teď mám právě dvě různé možnosti: 62 63

16 1. Nechám se strhnout k diskusi s ním. Přestanu být klidný. Vždyť on ruší mou přednášku! Ke všemu otravuje ostatní a jak já potom před nimi budu vypadat, když si to nechám líbit? Začnu proto reagovat podrážděně na jeho slova a dialog s ním nabere na intenzitě, až se změní téměř v hádku. O tématu přednášky nemůže být teď ani řeči. Všechno se točí jen a jen kolem jednoho. On se mě snaží přesvědčit o své pravdě a já se snažím přesvědčit zase jeho. Ostatní posluchači jsou z konfliktu znechuceni a dotýkají se jich emoce, které my dva prožíváme. Místo skvělého zážitku a spousty informací si domů odnesou jen vzpomínku na trapnou situaci, která se jim nelíbila. Vždy máme možnost si vybrat, jak budeme reagovat. A pokud si jako reakci zvolíme boj, vždy se budeme dostávat do konfliktu. Pokud ale pochopíme, že na dění kolem nás nemusíme vůbec reagovat (nebo jen s klidem bez emocí), nikdy se žádný problém konat nebude. Sami máme své prožívání v rukou a je jen na našich nastaveních, proč v mnoha situacích stále nedokážeme zůstat v klidu, proč se chytáme tzv. na první našlápnutí. Když si vyřešíme důvody, proč nedokážeme být v jakékoliv situaci v klidu, získáme velkou svobodu. Navíc můžeme i druhým ukázat, že je možné řídit si sám, jak se budu cítit. 2. Druhou možností je nechat zlobivého posluchače, ať si říká, co chce. Neignoruji ho, ale jsem stále v klidu. Vím, že se tu jen projevuje jeho problém, o který se přišel podělit, a snaží se na sebe strhnout pozornost všech okolo. Občas mu věnuji jednu větu, abych reagoval na jeho narážky, a nakonec ho klidně upozorním, že to, o čem mluví, není tématem přednášky. Protože mu nedávám žádnou možnost, jak by ode mne získal pozornost a tedy mou energii, po nějaké době přestane rýpat. Všechno probíhá dál tak, jak má. Na konci přednášky mají všichni skvělou náladu, protože si dnešní večer opravdu užili, a většinou mnozí ocení, že jsem se nenechal vyprovokovat

17 16. Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš, kolik ti zbyde energie na řešení vlastního života. Naučili jsme se díky svým smyslům sledovat svět. Díváme se kolem sebe, něco slyšíme i cítíme. A dění kolem nás je opravdu zajímavé. A tak jsme se nechali strhnout k tomu, že pozorujeme okolí. Bohužel jen u pozorování nezůstalo, my navíc všechno hodnotíme. Rozum nás totiž neustále nutí přemýšlet nad vším, co se děje. Pokládáme si otázky, proč to tak je, co kdo dělá, proč to dělá nebo to nedělá jinak, a nakonec vymýšlíme, jak by to mělo být. A víme to většinou nejlíp. Jedná se o velice oblíbený a rozšířený sport. Sbírat situace, které se dějí jiným lidem, a ohodnotit je, někomu převyprávět a pak vydat své řešení. Sedíme pak většinou se známými a dohromady děláme to samé. Mluvíme o druhých, a když se s nimi rozejdeme, hodnotíme je také a jistě jsme hodnoceni. Ale uniká nám pravá podstata. Z příběhu jsme nějak vypadli my sami. Pozapomněli jsme na svůj vlastní život. Ten se sice odehrává také, ale většinou ho hodnotíme v souvislosti s tím, jak se k nám kdo chová, jak na nás kdo reaguje, jak my chceme nebo jak bychom měli reagovat. Stále dokola. Jednoho dne takhle sedíme u stolku s kamarádkou a najednou cítíme, že není něco v pořádku. Cítíme se čím dál tím víc unavení. Kamarádka mluví, mluví a mluví a nám docházejí síly. Hodnocení, které provádíme, a všechny scénáře, které nám v hlavě vznikají už jaksi automaticky, z nás vysávají všechnu energii. Najednou si všim

18 neme, jak moc se nás vlastně dotýká soucítění s jedněmi, nepochopení druhých a odsuzování nebo dokonce nenávidění třetích. Náš vlastní život přitom pokulhává na mnoha frontách. Nedokážeme si některé věci uspořádat nebo se zařídit tak, abychom byli šťastní. S únavou totiž přichází neschopnost plně řešit svůj život. A tak jsme stále zaseklí v konstrukcích, které stavíme pro jiné. A právě díky tomu, že dáváme pozornost všemu kolem a upínáme tam i svou energii, která pak naprosto zákonitě nestačí nám samotným, začneme se častěji cítit špatně a vyčerpaně. Vše se změní teprve v okamžiku, kdy pochopíme jednoduchou zákonitost. Není nikdo důležitější než my a není nic důležitějšího než dávat energii do svého vlastního života. Do řešení toho, co nám skutečně prospívá. Nehodnotit situace a lidi je základní myšlenkou mnoha filosofií. Tuto schopnost ale musíme pěstovat, protože hodnocení je náš velice hluboký návyk. Uvědomění si, že věci jsou, tak jak jsou, ale vede k tomu, že se snadněji od hodnocení odpoutáme

19 Naše řeč je důležitým dorozumívacím prostředkem. Bez ní by trvalo podstatně déle sdělit, co chceme. Proto je až s podivem, že této své výsady využíváme někdy opravdu málo nebo dokonce vůbec. Nejčastěji se s nekomunikací setkáváme v rodině, tam jsme se ji také většinou naučili. Neřekneme, co si myslíme, a divíme se, že se stane něco jiného. Pak si většinou stěžujeme, že nám naši blízcí nerozumí. Ale na vině většinou nejsou oni, ale my sami. 20. Mluv s lidmi. Zvlášť se svými blízkými. Pokud jim nesděluješ svoje myšlenky a postoje, nemohou vědět, co vlastně chceš. Veronika, moje žena, pracuje s těhotnými a připravuje je na porody. Pro každou ženu je jistě těhotenství, porod a následující mateřství zásadním zlomovým okamžikem v životě. Proto chtějí většinou dostatek informací o tom, jak vše probíhá, co je čeká a jak si opravdu užít výjimečné období, kdy v nich vzniká nový život. Mají pocit, že se musejí zodpovědně připravit. Vědět co nejvíce. Jsou otevřené informacím a vděčné za podporu, která se jim dostává. Mají také mnohé představy a přání ohledně porodu. Třeba chtějí, aby tam s nimi byl partner. Nebo zase naopak chtějí, aby tam nebyl a raději by rodily s kamarádkou nebo úplně samy. Případně se obávají porodnice a touží po porodu doma. Představ, jak by měl příchod jejich miminka na svět proběhnout, mají spoustu a v podstatě záleží jen na nich, jak to proběhne. Když se s nimi pak bavíte o tom, co na jejich přání říká manžel, většinou odpoví, že on je proti. Že něčemu takovému není nakloněn

20 Nebo že s ním ani nemá cenu o porodu mluvit, protože on je pragmaticky založený a na cokoliv, co se vymyká běžným zvyklostem, by nikdy nepřistoupil. Případně že manžel má k porodu úplný odpor a nedokázal by si představit, že by ji při něm měl podporovat a doprovázet a všechno to vidět. Mohlo by se zdát, že chlapi jsou opravdu zabedněnci, kteří i takto důležitý životní okamžik dokáží pokazit svou nevstřícností. Ale je pak ještě zajímavější, když se setkáte s některými z oněch nechápavých mužů. Přijde-li řeč na záležitosti spojené s porodem, najednou se ukazuje, že nejsou vůbec proti. Dokonce mají mnohdy dojem, že je jejich žena chce z celého procesu odsunout. Že jim nedává skoro žádné informace a oni stojí tak nějak stranou. Pozici, která jim byla ženami vnucena, akceptují, ale jen proto, aby jim vyšli vstříc. Kupodivu mají i oni velký zájem. Ukazuje se tedy, že na vině nejsou až tolik nevstřícní partneři, ale spíše neochota bavit se o svých myšlenkách, názorech a přáních. Raději si právě vytváříme domněnky a předpoklady a ze strachu, že budeme za hloupé, že se zesměšníme, že budeme odmítnuti nebo nás kvůli našemu vlastnímu názoru nebudou mít druzí rádi, žijeme v nejistotě, jak to vlastně všechno dopadne. Teď je dobré se zamyslet, co všechno nemůžeme lidem ve svém okolí povědět. A hlavně si uvědomit proč. Důvody bývají skutečně různé a za vším je jen a jen obyčejný strach nebo obava. Nemohu to říct, protože... Náš rozum vždy vymyslí spoustu důvodů, proč něco nejde, a my je tak rádi považujeme za logické. Dělali to tak u nás v rodině všichni a tak to budu dělat i já. Není na tom nic divného. Jenže chceme-li, aby se něco opravdu změnilo, musíme začít u sebe. Nikdo nás nebude nutit říkat, co chceme. Musíme začít my sami. Co by se totiž mohlo stát, kdyby budoucí maminka řekla svému partnerovi své přání? Asi nic dramatického. On by se dozvěděl, co je nového, jaké má jeho žena pocity, a vyjasnila by se celá situace. Nikdo by nebyl na pochybách, jak to ve skutečnosti je. Předešli by spoustě dohadů a získali jistotu. Patrně by je společné plány i stmelily. Jenže jak je vidět, takhle jednoduše nejsme schopni fungovat